Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Co se skrývá pod kořeny stromů
Viděl je v dálce. Obrovská zvířata, kterým z mlhy trčely kulaté hřbety. Cesta k nim mu trvala tři dny. Pak teprve zjistil, že to, co považoval za zvláštní tvory, jsou stromy. Jejich koruny občas zčeřené větrem z dáli vypadaly jako pomalu se pohybující gigantičtí tvorové.
Zdálo se mu to jako nekonečně dlouhá doba, ale konečně se dostal až lesu. Ani nezpomalil. Šel po suché trávě a najednou se mu kolem kotníků natáhla bledá chapadla. Zarazil se a napadlo ho zvednout hlavu. Nad ním se kývaly první větve stromů. Couvnul, větve mu nad hlavou vystřídala tmavošedá zatažená obloha a chapadla zmizela. Znovu vykročil a zaujatě sledoval, jak ho znovu svými chapadly obklopuje mlha pod stromy. Prošel do místa, kde mu sahala až nad hlavu. Zamrkal a natáhl před sebe ruce s přesvědčením, že dál půjde naslepo. Ještě dva kroky a z mlhy vyvstalo přízračné sloupoví s drsnou kůrou. Sice neviděl tak dobře jako na pláni cestou k lesu, ale bylo to dostatečné k pomalému bezpečnému pohybu mezi stromy.
Pod ním se převalovalo spadané listí. Pokrývalo zem do značné výšky. Aspoň tak mu to připadalo, když se jím prodíral dál a dál a doufal, že udržuje přibližně stejný směr. Orientace nebyla snadná a on se nechtěl ocitnout zpátky tam, kde do lesa vešel. Potřeboval se dostat co nejhlouběji. Právě tam měl být ukrytý tajný vstup.
Od chvíle, co o něm slyšel, nedokázal myslet na nic jiného. I cesta k němu měla své kouzlo: dlouhá pouť k největšímu lesu, k poslednímu lesu na povrchu této planety, a pak do jeho středu, kde se pod kořeny těch nejvyšších stromů má skrývat vchod do jiného světa.
Došel do lesa a teď v něm hledal dveře ke světu, o kterém se vyprávělo jen v superlativech – nejkrásnější, nejúžasnější… prostě svět všech nej.
Nechápal, proč se tam už dávno nevydali všichni. Místo toho se krčili v nízkých chalupách, na pláních porostlých jen travou a řídkými keři a chodili sbírat jedlé plody a lovit vypasené hlodavce. Cesta k poslednímu lesu byla těžká, ale ne nemožná. Přesto ho od ní odrazovali a doporučovali mu, aby nevěřil pohádkám.
Nebyla to pohádka. Les stál kolem něho a někde vysoko mu vánkem ve větvích našeptával, kde je jeho cíl. Poslouchal a řídil se radami lesa. Jednou se zastavil, aby si odpočinul, ale šepot zesílil do kvílivého lkaní tak pronikavého, že se raději rozběhl dál.
Ztratil pojem o čase. Nebyl rozdíl mezi dnem a nocí, mezi světlem a tmou. Mohl mezi stromy bloudit stejně tak hodinu jako rok.
Klopýtnutí a pád ho probral z otupění. Rozhlédl se a oči mu padly na kořeny vystupující z půdy v odvážných obloucích. Ty nejvyšší se klenuly výš, než byl vysoký. Překvapeně vydechl, když pochopil, že je u cíle. Ještě pořád se po pádu nezvedl. Seděl a rozhlížel se kolem sebe v tichém úžasu. Za celou dobu svého putování neřekl ani slovo a teď, když chtěl vyjádřit svůj obdiv tak dokonalému dílu, se mu hlas zasekl v hrdle a ven prošlo jen tlumené zasupění.
Jako v odpověď se země kolem něj zachvěla a na tváři ho pohladil tenký provázek kořene, který se právě prodral na povrch. Přejel po něm prsty a chtěl se postavit, ale kořen mu v tom zabránil. Přitiskl se k jeho kůži, jakoby se do ní chtěl zavrtat. Nebylo to příjemné. Chytil ho oběma rukama a snažil se ho odtrhnout. Kořínek nepovolil a přidaly se k němu další. Omotávaly mu tělo a táhly ho pod vysoké oblouky.
Pořád se vzpouzel, snažil se vysvobodit, než si uvědomil, že je to možná poslední zkouška. Poslední úsek, který by nedokázal projít sám, tak mu les nabízí pomoc. Přestal se bránit. Sotva jeho odpor ustal, kořínky se z jeho těla stáhly a nechaly ho ležet pod tím nejvyšším obloukem. Usmál se. Nový svět už na něho čekal. Vítal ho klesající smyčkou mohutného kořene se širokým otvorem, do kterého se tak akorát vejde. Tam začíná ten nejkrásnější svět. Pod kořeny stromů.
…………………………………………………………………….
Les zašuměl nezávisle na větru. Dávno vyžilá půda mu nedokázala dodat potřebnou energii, ale jednou za čas se našel někdo, kdo poskytl svůj život, aby les mohl dál existovat.
Změtí propojených kořenů projel příval energie. Dokud jí bylo dost, les vyslal telepatický impulz. Pokud zasáhne přístupnou mysl, dovede dalšího člověka do posledního lesa na planetě opředeného bájemi o jiném světě.
Viděl je v dálce. Obrovská zvířata, kterým z mlhy trčely kulaté hřbety. Cesta k nim mu trvala tři dny. Pak teprve zjistil, že to, co považoval za zvláštní tvory, jsou stromy. Jejich koruny občas zčeřené větrem z dáli vypadaly jako pomalu se pohybující gigantičtí tvorové.
Zdálo se mu to jako nekonečně dlouhá doba, ale konečně se dostal až lesu. Ani nezpomalil. Šel po suché trávě a najednou se mu kolem kotníků natáhla bledá chapadla. Zarazil se a napadlo ho zvednout hlavu. Nad ním se kývaly první větve stromů. Couvnul, větve mu nad hlavou vystřídala tmavošedá zatažená obloha a chapadla zmizela. Znovu vykročil a zaujatě sledoval, jak ho znovu svými chapadly obklopuje mlha pod stromy. Prošel do místa, kde mu sahala až nad hlavu. Zamrkal a natáhl před sebe ruce s přesvědčením, že dál půjde naslepo. Ještě dva kroky a z mlhy vyvstalo přízračné sloupoví s drsnou kůrou. Sice neviděl tak dobře jako na pláni cestou k lesu, ale bylo to dostatečné k pomalému bezpečnému pohybu mezi stromy.
Pod ním se převalovalo spadané listí. Pokrývalo zem do značné výšky. Aspoň tak mu to připadalo, když se jím prodíral dál a dál a doufal, že udržuje přibližně stejný směr. Orientace nebyla snadná a on se nechtěl ocitnout zpátky tam, kde do lesa vešel. Potřeboval se dostat co nejhlouběji. Právě tam měl být ukrytý tajný vstup.
Od chvíle, co o něm slyšel, nedokázal myslet na nic jiného. I cesta k němu měla své kouzlo: dlouhá pouť k největšímu lesu, k poslednímu lesu na povrchu této planety, a pak do jeho středu, kde se pod kořeny těch nejvyšších stromů má skrývat vchod do jiného světa.
Došel do lesa a teď v něm hledal dveře ke světu, o kterém se vyprávělo jen v superlativech – nejkrásnější, nejúžasnější… prostě svět všech nej.
Nechápal, proč se tam už dávno nevydali všichni. Místo toho se krčili v nízkých chalupách, na pláních porostlých jen travou a řídkými keři a chodili sbírat jedlé plody a lovit vypasené hlodavce. Cesta k poslednímu lesu byla těžká, ale ne nemožná. Přesto ho od ní odrazovali a doporučovali mu, aby nevěřil pohádkám.
Nebyla to pohádka. Les stál kolem něho a někde vysoko mu vánkem ve větvích našeptával, kde je jeho cíl. Poslouchal a řídil se radami lesa. Jednou se zastavil, aby si odpočinul, ale šepot zesílil do kvílivého lkaní tak pronikavého, že se raději rozběhl dál.
Ztratil pojem o čase. Nebyl rozdíl mezi dnem a nocí, mezi světlem a tmou. Mohl mezi stromy bloudit stejně tak hodinu jako rok.
Klopýtnutí a pád ho probral z otupění. Rozhlédl se a oči mu padly na kořeny vystupující z půdy v odvážných obloucích. Ty nejvyšší se klenuly výš, než byl vysoký. Překvapeně vydechl, když pochopil, že je u cíle. Ještě pořád se po pádu nezvedl. Seděl a rozhlížel se kolem sebe v tichém úžasu. Za celou dobu svého putování neřekl ani slovo a teď, když chtěl vyjádřit svůj obdiv tak dokonalému dílu, se mu hlas zasekl v hrdle a ven prošlo jen tlumené zasupění.
Jako v odpověď se země kolem něj zachvěla a na tváři ho pohladil tenký provázek kořene, který se právě prodral na povrch. Přejel po něm prsty a chtěl se postavit, ale kořen mu v tom zabránil. Přitiskl se k jeho kůži, jakoby se do ní chtěl zavrtat. Nebylo to příjemné. Chytil ho oběma rukama a snažil se ho odtrhnout. Kořínek nepovolil a přidaly se k němu další. Omotávaly mu tělo a táhly ho pod vysoké oblouky.
Pořád se vzpouzel, snažil se vysvobodit, než si uvědomil, že je to možná poslední zkouška. Poslední úsek, který by nedokázal projít sám, tak mu les nabízí pomoc. Přestal se bránit. Sotva jeho odpor ustal, kořínky se z jeho těla stáhly a nechaly ho ležet pod tím nejvyšším obloukem. Usmál se. Nový svět už na něho čekal. Vítal ho klesající smyčkou mohutného kořene se širokým otvorem, do kterého se tak akorát vejde. Tam začíná ten nejkrásnější svět. Pod kořeny stromů.
…………………………………………………………………….
Les zašuměl nezávisle na větru. Dávno vyžilá půda mu nedokázala dodat potřebnou energii, ale jednou za čas se našel někdo, kdo poskytl svůj život, aby les mohl dál existovat.
Změtí propojených kořenů projel příval energie. Dokud jí bylo dost, les vyslal telepatický impulz. Pokud zasáhne přístupnou mysl, dovede dalšího člověka do posledního lesa na planetě opředeného bájemi o jiném světě.
O žiadnej tam nebolo ani slovo. 
Nehovorím o smerovní deja. 
Zaujímavá.
