No tak tu máte další dílek.
Cesta do války 2
Organizační centrála kdesi v srdci Galacticy
„Ani mi neříkej, že nemáte výtahy“
„Nač by byly výtahy, bez energie nic neuděláš a fyzička se tehdy musela nějak udržovat.“
„Ale…“
„Nereptej, nebo nedojde na tvůj plán.“
Po chvilce
„Tak jsme v zasedačce, sem s tím.“
„Třicátého září roku 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda, která připojila pohraničí státu Československo k Německé říši, dodatky, že jde jenom o pohraničí, byly prd platné, o pár měsíců později bylo Československo úplně anektováno. Dá se říci, že tenhle stát byl jedním z motorů války, byl velice industriálně na výši, k tomu silné pohraniční opevnění a silná armáda.“
„Tak proč se tedy nebránili?“
„Bránili by se. Ale čtyři velké světové mocnosti prostě v uvozovkách nařídily odevzdat území právě Německé říši a s tím už nesvedli nic. Museli poslechnout, jinak by byla válka. Sice krvavá válka, ale oprávnění by bylo ze strany Německa.“
„Tak to už se poslouchá podstatně hůř… jaký máš návrh tedy?“
„Spojit se s vládou Československa a případně i pomoci z orbity. Pokud vím, tak všechny čtyři baterie předních děl jsou plně automatizované, můžeme je tak ovládat z CIC, takže by podpora byla.“
„Přemýšlím, přemýšlím… vnukl jsi mi nápad. Pojď.“
Šli mlčky tak dlouho, dokud nedorazili do kajut. Kara se poté pustila do hledání.
„Panenko kumano, kde mám ten papírek?!,“ vztekala se.
„Nechceš helfnout?“
„Jasný. Potřebuju papírek s číselným kódem.“
„Ten kód skrývá co?“
„Ále, jednu věc.“
S prvním překlopeným šuplíkem na Sama vykoukl dlouhý růžový gumový had, jenž měl místo ocasu venušiny kuličky a konec hada výrazně připomínal mužský nástroj, před ním by bledl i afričan. Sam se s náznakem ironického úsměvu podíval na Karu a ta hned na něj vylítla a jala se ho vytahovat z rukou, do kterých to hádě nepatřilo, následně ze začátku hada začala stříkat voda a názorně hasit Karu. Sam se neudržel a začal se hurónsky smát a Kara ho třískala hlava nehlava, mužství nemužství do všech částí těla a z toho měla radost i růžová trubice, jenž po vyčerpání vody začala kníkat, a to jenom přililo nádrž vtipné kaše do už docela rozjetého Samova smíchu. Měl problémy se vůbec nadechnout a Kara, celá rudá, neustávala v bití. Nakonec našla papírek v bordelu z šuplíku a zajásala, ale Sam už chytl škytavku z samého smíchu.
„To mi nikdo neuvěří,“ pořád ječel.
„Taky nemá ani kdo, vstaň, půjdeme do CIC,“ odfrkla si.
CIC
„Na zatáhnutí hangárů byl v době našeho útěku třeba admirálův příkaz, ale o mnoho let dřív se to provádělo výhradně na kód XO a nebo hlavního velícího.“
„Smím se zeptat, nač to bylo třeba?“
„Zejména pro údržbu ve vesmíru a také kvůli ochraně v bitvě, kde nebylo možné nasadit stíhačky, ale to bylo naposledy použito těsně před koncem první cylonské války, pak to pozbylo na významu a lodě buď měly napevno hangár a nebo ho vůbec neměly.“
„Ach tak.“
„Teď hangáry zasunem.“
Hangáry začaly zajíždět a plné zasunutí daly vědět zaduněním, které procházelo lodí.
„Teď se vydáme do pravého.“
Přetlaková komora
Kara ťukala do tlakoměru, aby se ujistila, že je atmosféra skutečně taková, jaká má být.
„Tááák otvíráme.“
„Co to?“
„Překvápko.“
Kara představila překvapení v podobě podlouhlé lodě s vojenským maskováním, které se používalo v době první cylonské války.
„Co to je za loď?“
„Colonial One, jenom přetřený a má přídavné pancéřové pláty,“ dokončila s úsměvem.
„Spíš mi řekni, co jsi nestihla za tu dobu, co jsi byla tamhle,“ ukázal Sam prstem nahoru.
„Asi už jenom ty nepodstatné detaily, ale tohle není jádro překvapení, to pravé najdeš až uvnitř.“
Jenom co se otevřely dveře nákladového prostoru, tak Samovi mohla huba letět až na druhou stranu vesmíru.
„Tvé další sexuální hračky?,“ neodpustil si rýpnutí. Kara to přešla beze slov.
„To co tady vidíš, jsou Cyloni, deaktivovaní Cyloni, ti robustnější jsou z doby první války a ti objemově menší jsou z druhé války, kterou by jsi mohl popsat slovem blitzkrieg.“
Sam se jenom díval a klepal rukama do brnění robotů.
„Jaké máš s nima plány?“
„Využít je jako posádku Galacticy, ty slabší, samozřejmě. Ti větší budou na tvoji misi.“
„No a jak toho chceš využít?“
„Jako ochranu nás obou, až budeme dole.“
„A s čím tam poletíme? Tenhle robot na steroidech se do Raptoru nevejde.“
„Poletíme tímhle,“ poklepala na stěnu lodi.
„Tak to je ještě úžasnější.“
„Docela dlouho jsem pracovala s lidma, takže vím, co by na ně ještě víc působilo.“
„Povídej, přeháněj.“
„Dobrá uniforma s velkými frčkami a s všelijakýma medajlema.“
„Tak tohle asi neseženeme.“
„Ale neblbni, myslela jsem i na tohle. Nejdřív ale aktivujeme ty roboty.“
Aktivace robotů probíhala tak, že se vložil paměťový systém do právě otevřené, napůl biologické, nervové soustavy.
„Je mi ctí vás vidět, admirále Andersi,“ robot jenom pozvedl ruku k vojenskému pozdravu a Kara mu posunkem naznačila, ať to udělá taky.
„Je mi taktéž ctí, vás vidět opět ve službě.“
„Hej, pomoz mi prosím s aktivací dalších.“
„Rozkaz admirálko Thraceová!,“ pípl cylon mužským hlasem a jal se jí pomoct aktivovat další.
Sam ale měl pusu stále dokořán: „Jak tě tohle napadlo?,“ ptal se.
„Jednoduše, když ve flotile ještě byla přátelská basestar, tak část sil v basestar bylo přesunuto na Colonial One a ti mrtví droidi na Galactice taky. Poté byla zbývajícím cylonům dána volnost a mohli s Basestar kamkoliv odletět. Jak říkám, jenom jsem využila situace a opravila jsem je vyšší silou.“
Aktivace zbývajících „neživých lidí“ byla provedena za hodinu, i přestože jich bylo něco přes sedm set. Ti nově aktivovaní tahali vypnuté roboty na palubu hangáru, další nesli bednu s čipy a tím tak pomáhali dalším a také Kaře se Samem, který to okopíroval od ní.
„Všichni vojáci, seřaďte se!,“ zařvala Kara, jak nejvíce mohla a poslechli ji a začali se seřazovat. Jenom co to dodělali, bylo vidět sedm vln, každá po stovce plechovek.
„Vaším úkolem bude nás všechny poslouchat a pomáhat nám s řízením lodě, popřípadě i chránit na Zemi. Zůstane tu jenom první vlna, zbytek ať se jde věnovat svým úkolům, které vám byly přiřazeny! ROZCHOD!“
Po chvíli tak už zůstala jenom první vlna.
„Celá první vlna nechť okamžitě nakluše do nákladového prostoru Colonial One!“
„Tak to abychom měli, jsi celá velitelka.“
„Dík, teď se jdeme vrhnout na ty uniformy.“
Kara přisunula velký nástupní žebřík a oba po něm vylezli do osobního prostoru, poté žebřík odkopla a dveře zavřela.
„Tak tady je máme,“ poukázala na bedny a vytáhla modrou uniformu, zatím bez ničeho navíc a přikázala Samovi, aby si ji na sebe vzal. Během pár vteřinek byl hotov a uniforma mu padla jako ulitá.
„Hmm, dobře sedne.“
„Tak a teď tohle,“ nasadila mu frčky, které nosil i admirál Adama.
„Ještě jmenovku a pás,“ jenom co dořekla, tak nasadila další důležitou součást obleku.
„A ještě medajle a seš admirál jako vyšitý,“ mluvila s povážlivým úsměvem.
Medailí bylo několik a u každé vyprávěla jejich příběh.
„Tahle s červenou hvězdou byla posmrtně udělena admirálu Pommerovi za zničení centrální basestar, při ničení však v poslední křeči basestar vyslala na čtrnáct atomovek a každá z nich měla sílu něco přes šedesát megatun, takže Pommerova vlajková loď Poseidon se rozletěla na miliardy atomů i s ním.“
„To neměli aktivní obranu?“
„Měli, ale ta už byla napůl doražená právě střelbou z té basestar, nebyla to klasická placka jakou používali, ale tahle byla poslepovaná z tří basestarů, uvnitř měla trojúhelník, který ji činil poměrně zranitelnou a toho chtěl Pommer využít, jenomže mu pak nezbylo nic jiného, než odpálit atomovou baráž a pak s oslepenýma senzorama střílet na tu loď, pak v tý křeči to už bylo dokonáno.“
„Nešťastník.“
„Ani ne, byl to úskočný zmrd, který se chtěl co nejrychleji prošplhat přes hodnosti až do nejvyššího velení.“
„Hm.“
„Tak teď tyhlety tři se dávají za chrabrost a statečnost v boji,“ připnula je na Samův pásek.
„A tohle je poslední, dostal ji kapitán Meris za misi Walkýra, kdy zlikvidoval šest basestarů prakticky bez práce, infiltroval se a odříznul energii, která šla do hangárů, takže basestary nemohly vylétnout a flotila na orbitě pak ty doky zničila,“ dořekla a připnula poslední medaili.
Za nějakou chvíli byla hotova i Kara a Sam jí připínal také medaile, ale trochu odlišné od těch Samových.
Kara došla do kokpitu a lodním interkomem zařvala: „Nechť jsou všichni vojáci připraveni, zbraně jsou v kontejnerech osm až deset.“
„Takže teď letíme dolů?“
„Zde admirálka Thraceová CIC, prosím o vysunutí hangárů.“
„Zde CIC, rozumíme, hangáry budou plně vysunuty za čtyřicet sekund.“
„Aspoň už nemusíme někam běhat,“ ulevilo se Samovi.
„Sedni si, budeš mě navigovat.“
„Už už.“
„Tak, teď opatrně vyletíme z hangáru.“
Loď se pomalu sunula z hangáru a pak vzala roha rovnou na planetu.
„Tady máš místo, kde přistát,“ ukázal na bod v DRADISu.
„Ne, tahle loď neumí přistávat tak jako Raptor, budeme muset jednou obletět planetu, připrav se na to, že to budou asi takové dvě hodinky.“
Po hodině a půl
„Pozor Karo, právě přelítáváme nad územím Německa, potřebuju vědět naši rychlost.“
„Rychlost máme něco přes tisíc kilometrů v hodině a výška šest kilometrů, stačí?“
„Pro uklidnění ano,“ když v tom najednou zase začaly bouchat střely z flaku.
„Mmph, tak tohle je trochu proti mému gustu, umlčíme obranu?“
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“
„Aspoň přestanou střílet.“
„Ale takhle je můžeme vyprovokovat, nedělal bych to.“
Kara si povzdechla a přikývla na znamení toho, že Sam má pravdu. Po nějaké chvilce letu už střelba z flaků ustala a objevili se nad Prahou.
„No tak kde teď přistát.“
„Zkusíme tamtu Ruzyň.“
„Co že co?“
„Ach, prostě leť tam,“ ukázal prstem na plácek.
Během chvilky loď přistála a kolem ní se začali rojit zvědavci a i policisté a s obdivem si prohlíželi pro ně neznámý stroj. Poté se začala otvírat vrata od skladu a vycházeli z ní kovoví vojáci s automatickými puškami ráže dvacet milimetrů, v polovině průvodu vyšli i dva admirálové.
„Nech mluvit mě, prosím,“ žadonil Karu, vyhověla mu.
Přistoupil k jednomu policistovi, který se třásl strachem a měl na něj namířenou pistoli.
„Skloňte zbraň, policisto, nejsme Němci.“
„A kdo tedy,“ zeptal se dotyčný.
„To se dozvíte později.“
Policista na to odpověděl natažením zbraně a toho si všimli i čtyři roboti, kteří na něj okamžitě namířili zbraň.
„Dejte tu zbraň dolů, nerad bych, abychom museli střílet.“
Muž nakonec rezignoval a zbraň si dal zpět na původní místo.
„Potřebujeme, abyste nás dovedl k prezidentovi Benešovi.“
„Ro-rozumím, ale-ale nejsem si jistý, jestli by vás přijmul.“
„Určitě nás přijme rád, když uslyší, že jsme spojenci, kteří můžou pomoci ochránit Československý stát před rozpínavostí Německé říše.“
„Pak-pak tedy pojďte.“
Kara ještě stihla vyčlenit pět robotů na ochranu Colonial One a zbylých 95 se vydalo na pochod na Hrad. Seřadili se do dvou linií po každé straně a tří do předku a zadní části, zbytek tvořil hrot. Ale moc ho nebylo třeba využívat, policista, který šel jako první, posunkem rukou naznačoval, ať sklopí zbraně a rozestoupí se. Jak robotické jednotky pochodovaly Prahou, tak to dunění bylo slyšet na stovky metrů daleko, čímž už byl vyvolán jasný rozruch a o pár minut později už čekali na předpokládané trase stovky lidí. Byl na ně impozantní pohled, na dva metry vysoké železné tvory s rudým okem. Po půlhodince pochodování dorazili před brány Hradu, linie se rozestoupily a admirál Anders se vydal vstříc důstojníkovi hradní stráže.
„Žádáme o vpuštění k prezidentovi, jde o naléhavou věc.“
Oba se dlouho poměřovali očima, až nakonec důstojník stráže rozhodl o vpuštění do paláce.
„Ale budu mít podmínku, všichni ti… železní vojáci zůstanou tady na nádvoří,“ ukazoval rukou okolo.
„Vyžadujeme pro své osobní bezpečí čtyři tyto vojáky a nenuťte mě chodit přes mrtvoly, důstojníku.“
Příslušník Hradu dlouze rozmýšlel a pak nakonec kývl na souhlas.
„Karo, čtyři do hradu, zbytek ať zůstane tady.“
„Čtyři vojáci, kteří jsou nejblíž admirálu Andersovi, ať zůstanou na místě a zbytek ať se srojí na nádvoří.“
Jak dořekla, tak začali konat to, co jim bylo přikázáno. Nakonec čtyři pak doprovázeli oba admirály do centra Hradu.
„Chvíli tu počkejte, prosím, prezident má momentálně návštěvu.“