So, jsem tu... opět... po dlouhé době a tentokrát s krátkou povídkou, která nepatří do mé obvyklé nabídky povídek, kterou vás zde zásobuju. Jedná se o non-sg povídku, která vznikla jednou večer, kdy jsem se naštvala na Zuzanu a Lorna a hlavně Lorna všeobecně. (Ptáte se, co provedl? To ani nechtějte vědět!

) Myslím, že vše podstatné z příběhu pochopíte. Není nikterak dlouhá a možná je trošku depresivní, kdo ví?

Doufám, že se vám bude líbit.
Za korekci opět může DA
Lež
Dvacet tisíc světelných let od domova, s kyslíkem na pár minut života, sedím na rudém měsíci a jediné, na co jsem schopný myslet, je to, že si nepamatuju barvu tvých očí. S každým nádechem se připravuji o to nejdražší, co mi zbylo. Přes to všechno cítím klid a vyrovnanost. Přijde-li smrt, jakože ona přijde a to brzy, budu ji následovat. Nebudu mít na výběr, stejně jako ti, které jsem zabil.
Odmala jsem toužil po tom něco dokázat a mí rodiče ve mě měli velkou důvěru. Jenže jejich plány nezahrnovali vědu, ani armádu. Vydědili mě. Nevadilo mi to. Dokázal jsem se postavit na vlastní nohy a ukázat světu, že něco dokážu, že jsem někdo. Nebyl jsem již jedním z davu... Moje matka i otec by na mě byli hrdí, kdyby nezemřeli. Smutné, ale každý den umírají lidé. Truchlit nad každým nemá cenu a člověk tolik času nemá.
Co jsem vlastně dokázal? Sestrojil jsem novou zbraň, spíše novou biologickou hrozbu a všichni přede mnou ve strachu poklekli. I ty, drahá. Dali jste mi vše a podpořili jste mé ego. Předali jste mi osm nezávislých planet a doslova mi darovali celý vesmír. Vtipné a zároveň smutné, co je člověk ochoten ve strachu udělat.
Čekal jsem to, ano, nějaké to vzbouření mi přineslo každodenní radost i starost. Ach, ze začátku to byla docela zábava. Poprava zbojníků, ty po mém boku. Kdybych tenkrát věděl, že jsi hlavní iniciátor, nic by to nezměnilo. Nic! Miloval jsem tě a vždy budu, ale sama jsi říkala, že se zákony musí dodržovat. A já ho dodržel. Tvoje krev na mých rukou, stejně jako krev všech těch lidí. Moje smrt bude vykoupením, stejně jako vykoupením pro vás je svrhnutí mé vlády. Však on přijde někdo jiný. Může být lepší, horší, nebo stejný. Na tom nesejde, všichni zemřete... je to jen otázka času!
Nádech a výdech. Došel jsem na konec cesty. Nádech a výdech mi zní v uších ohlušujícím, avšak uklidňujícím způsobem. Tichý vesmír sleduje poslední chvíli velkého vůdce a vraha. Nádech a výdech. Rudý měsíc se točí kolem své osy a rotuje nekonečnem. Tisíce hvězd se mi smějí. Ručička, ukazující množství kyslíku, pomalu klesá. Nulový bod se blíží. Vstávám a hrdě kráčím nekonečnem. Chci, aby si mě takto pamatovali. Nezáleží na tom kdo, ale vždy se někdo dívá. Nádech a výdech. Dech se krátí. Srdce mi splašeně buší. Bojím se, lhal jsem, že ne. Lhal jsem celý svůj život a každé své lži jsem věřil. Pokračuji dál na nejistých nohou. Třepou se a já cítím slabost. Upadám. Pokud je můj osud zemřít v prachu a špíně, prosím, přijímám to. Přijímám svůj osud. Nu, smrti, kde jsi?! Čekám tu na tebe!
Nádech a výdech. Rozmazává se mi pohled. Svět, hvězdy a nekonečná pustota s prázdnotou mi připadají tak vtipné. Ručička poskakuje k nule. Přetáčím se na záda a hledím na oblohu, která patří jen mně. Už vím, přece jen jsem si vzpomněl. Modré, měla jsi modré oči, jako jarní nebe. Hluboké a smutné. Odpusť mi, i když už nemůžeš, na nic jiném mi už nesejde... opět lžu, já nechci umřít, ne tady, ne takhle.
Nádech...