SG-Nová epocha (Nový díl 7.7.2013)

Kapitola 5
Spojení přerušeno část.3

9.4.2030 – Ida, Těžební soustava Tau´ri, Nákladní loď Země, Můstek
Všude na můstku blikala červená nouzová světla. Co chvíli se loď mírně otřásla po nárazu energetické střely do štítu.
„Jak jsme na tom?“
„Štíty drží na stabilních 20%. Spotřebu stačíme plně pokrýt.“
„Zelenko, co zbraň?“
„Kanón je na kaši. Nemáme šanci ho opravit. Stejně tak AAR, by jsme museli nejdřív odstavit abychom z něho vyždímali víc energie. A to bych v téhle situaci nedoporučoval. Můžeme sice pomalu sbírat energii, ale i to má své omezení. Většina kondenzátorů je usmažených a tak jsme do obvodů zapojili málem i obyčejné baterky. Říkám málem, protože tady ani tyhle základní věci nejsou. Jediné co se podařilo přidat, byly dva nebo tři nízkokapacitní krystaly pro energetické zbraně. Stručně řečeno, jsme v háji.“Shrnul situaci Zelenka
„A co komunikace.“
„Zkoušet ji zprovoznit teď by byla sebevražda. Stačí jeden malý zkrat a loď se může ocitnout bez šťávy. A vyskytl se zde ještě jeden malý problém.“Odpověděl Zelenka.
„Co zas?“Ptal se kapitán.
„Generátor štítu. I když mu dodáváme dost energie, začíná se přehřívat. Nebyl zkonstruován na tak dlouhotrvající zátěž. Měl jen na chvíli zdržet případné loupeživé bandy, než by dorazila nejbližší hlídka. Tenhle konstantní tlak mu vůbec nesvědčí. Nemluvě o tom, že čím víc po nás pálí, tím víc plasmy se kolem nás hromadí. Normálně by se rozptylovala mnohem rychleji, ale zdá se, že ji něco udržuje o něco déle. Z každého výstřelu tak tlak na štít o maličko vzroste. Tímhle tempem nám dávám tak nanejvýš hodinu,“ dokončil Zelenka.
„ Kavalérie také nedorazí. To je jisté. Alespoň tedy pokud nevyšleme signál.“Přidal se Leaf.
„A ten nevyšleme, dokud se jich nezbavíme. Hezky jsme se zacyklili,“pousmál se smutně český vědec.
Konverzaci přerušila změna v hlášení.
„Pozor, pozor. Detekován požár ve strojovně 2B. Pozor, pozor. Detekován požár ve str …“
„Kolik nás tady je,“ ptal se už za běhu Leaf do vysílačky.
„Jen já, pilot, vy, ten vědátor a starej Tom,“ ozval se v Leafově vysílače kapitánův hlas.
„Ten je kde? A jen tak mimochodem, kam mám běžet?“ zeptal se Leaf, kterému teprve teď došlo, že neví kde je strojovna 2B.
„Strojovna je 120 metrů vzadu. Na příští zatáčce zatočte doleva, pak rovně, o patro dolů, potom doprava a stále rovně až narazíte na červené dveře, pak doleva a dvacet metrů. Tom by tam někde měl být.“ rychle mluvil do vysílačky kapitán, jelikož Leaf už minul červené dveře, ještě než kapitán skončil.
Ocitl se přede dveřmi, podobnými jako na BC-304.
Tady byl ovšem problém. Dveře totiž nereagovaly.
Zelenka s mírným funěním přiběhl za Leafem a rozebral kontrolní panel. Trochu si s ním pohrál. Jediné čeho tím však dosáhl, byla rána proudem a mírné pootevření dveří.
„Sakra, nějak se zasekly. Zatracený krám,“ nadával Zelenka s dvěma prsty v puse. A sbíral se ze země.
„No tak se ukaž. Tohle je tvoje práce,“ nevrle popichoval Leafa.
Ten i se svým brněním měl problém dveře otevřít. Nakonec v nich ale cosi prasklo, naráz se otevřely a Leaf překvapením málem upadl.

Strojovna
Dveře byly předtím zablokovány nešikovně převrženým stojanem. Místnost nebyla celkově ve vůbec dobrém stavu.
Několik konzolí hořelo a z jedné zbyla jen část. To ona nejspíš byla příčinou požáru. Vypadalo to, jako kdyby vybuchla, čemuž mimo jiné nasvědčovali i šrapnely zaražené do těch ostatních a ve zdech.
V jednom koutě leželo i zakrvácené tělo. Jednalo se jednoznačně o muže. Žádná žena by nemohla být tak ošklivá. Měl vlasy slepené krví a ruku v nepřirozené poloze. Tvář byla poseta spoustou jizev, důlků a hrbolků, takže s trochou štěstí klidně mohla odpovídat mapě některé z planet.
„To mi připomíná, že jsem zapomněl vypnout žehličku,“ řekl Zelenka.
„Co?“
Zbytek starce vypadal jako kostra potažené kůží. Výjimku tvořil pivní sval a druhá brada.
„Zelenko, ty jdi opravit ty konzole a já tady Toma odnesu na ošetřovnu,“ řekl Leaf a zvedl staříka do náručí.
Už v polovině cesty hlášení přestalo.
„Tak co, spravil si to?“ zeptal se do vysílačky.
„Ještě ne, chvíli čekej. Zatím sem jen odpojil ten otravný alarm.“
„Mimochodem, proč že jsme ještě nepřišli o štíty?“
„Štěstí. Nehorázné štěstí.“
„Že by taky jednou?“ pomyslel si Leaf a otevřel dveře na ošetřovnu.
„Tak a teď jestli se poštěstí i podruhé,“ řekl si a rozhlédl se po automatizovaném lékařském lůžku.
„No nekecej. Ono tady fakt je. Dvakrát v jednom dni mám štěstí. Do třetice všeho dobrého,“ a otevřel kryt lůžka. Položil tam staříka a zavřel.
„Není možné. Ono funguje.“
(Křeslo má vlastní zdroj energie a proto nezatěžuje AAR a nezpůsobilo výbuch pozn. Autora)
„Hotovo. Poškozené konzole se podařilo přemostit. Byla to obyčejná zpětná smyčka z…“
„Nezajímá. Pojď. Jdeme na můstek. Máme větší problém, který potřebuje vyřešit.“

Můstek
„Jak je na tom Tom?“
„Za několik desítek minut bude v pořádku kapitáne,“ odpověděl Leaf.
„Skvěle. S námi to však vypadá bledě. Stále nechtějí přestat pálit. Nějaké nápady?“
„Já zatím nemám nic. Co ty Zelenko?“ zeptal se Leaf.
„Taky sem zatím na nic nepřišel. Půjdu zkusit opravit nějaké části lodě, kde nehrozí další poškození. Snad mě mezitím něco napadne.“
„Hele, já se na tuhle misi vydal kvůli jednomu menšímu nedorozumění ohledně daní. Tahle loď je prakticky všechno co mám a já na ní nechci chcípnout. Je vám to jasné. Žádný patriotismus u mě nehledejte a radši nahoďte ty své mozkové závity vědátůrku,“ začínal panikařit kapitán.
„Uklidněte se…“
„Já se mám uklidnit? Uklidnit! Já tu trčím ve vesmíru s bandou zelených mozků, s poškozenou lodí a pálí po mě emzáci. Jediné co můžu udělat je tak maximálně se vyklonit z okýnka a házet po nich kameny. Dokonce i moje vlastní railgunové baterie jste mi vzali.“
„Bylo to pro dobrou věc. Nemohli jsme riskovat neúspěch. Závisí na tom válka.“
„Já vám kašlu na nějakou válku. Mám rodinu. Navíc ten hmyz je jen tady v Idě tak co já s tím?“
„Kapitáne. Klid.“ přidal se tentokrát i pilot.
„Oba jse věděli do čeho jdeme. Dokonce i Tom.“pokračoval.
„Panika ničemu nepomůže. Jdu si pohrát s lodí.“ řekl až moc klidně Zelenka.

O 18 minut později, chodba
„ Zelenko, kde ksakru vězíš!“ pobíhal po lodi Leaf.
Nakonec Zelenku našel v jedné chodbě u energetického vedení.
„Já tady umřu.“ říkal si sám pro sebe Zelenka a mlátil hlavou do zdi.
„S tím si trhni. Já s tebou rozhodně nestrávím zbytek věčnosti. Ani náhodou. Kdo se má pořád dívat na ten tvůj ksicht.“
„To je jedno. Nic mě nenapadá. Hlavu mám uplně dutou.“
„Zelenko. Zelenko! Podívej se na mě! Jestli okamžitě něco nevymyslíš tak tvůj druhý synovec přijde o otce.“
„CO! Ty hajzle! Ty jsi spal s mou sestrou? Vždyť je vdaná!“ Zelenka byl najednou opět na nohou jako kdyby ho píchla vosa.
„Vidíš. Tak se mi to líbí.“
„Co má sestra?“
„V klidu. To jsi zapomněl, že si mi ji ještě ani nepředstavil? No ale podle tvojí reakce bych se s ní měl co nejdřív setkat.“
„Mé ségry se ani nedotkneš. Už tak je ten její fracek pěkný mizera.“
„Klid. Tak a teď si jdi potrápit tu svoji hlavu. To je jediná tvá část těla, kvůli které tu vůbec jsi.“
„Máma mi říkala, že mě dostane akorát do průšvihů. A já jí to nevěřil.“
„Nevíš, že maminka má vždycky pravdu? A teď padej myslet, protože to je to, za co tě platí. A navíc, nebýt těch průserů, tak se unudíme k smrti.“

O 6 minut později
„Mám to. Kapitáne, je tady přechodová komora,“ vtrhl do místnosti Zelenka.
„Jo je.“
„A dá se natlakovat?“
„Ano?“
„Kde je?
Kapitán ukázal na schéma lodi.
„Sakra, je na druhé straně. Doháje!“
„Co je Zelenko,“ zeptal se Leaf ,“na něco jsi přišel?“
„Jo, ale ta zatracená komora je na odvrácené straně od té zatracené lodi co nás tu otravuje.“
„Co jsi chtěl udělat?“
„No… Někdo by jim měl zničit tu zbraň.“
„Aha.“
„Pak bychom mohli štíty na chvíli odstavit a já mohl opravit komunikaci.“
„A ten někdo měl být já,“ poznamenal Leaf ,“že ano?“
„No… Ano.“
„Ty jsi mě chtěl vystřelit do vesmíru, že jo?“
„Ano. To ale teď padlo. Potřebovali bychom natlakovaný východ do volného prostoru směřující na Pillards.“
„Hmm. Promiňte, že ruším, ale je tady ještě odpadová šachta. Odpad se vystřeluje stlačeným vzduchem.“
„Nádhera. Čím dál lepší. A já už si myslel, že mám dnes štěstí.“
„To je skvělé! Já zadám nanitům program který jsem splácal, aby vytvořili nějaký ten pohon pro manévrování. Ty běž k odpadové šachtě. Nemusíš spěchat, než tam dojdeš, tak nanité akorát dodělají.“
„A nedostanu alespoň padák?“
„Po tom, co jim zničíš zbraň, stačí, když klesneš do atmosféry. Měly by se ti vytvořit křídla a snad budeš mít dost paliva abys bezproblémů přistál.“
„Vydrží to ten oblek?“ zeptal se Leaf, který byl už na cestě k odpadové šachtě.
„Jo, s antickým osobním štítem to není problém.“
„A jak to mám zničit?“
„Doporučuju nějakou energetickou zbraň.“
Leaf se zastavil u zbrojnice a vybral si malé plasmové dělo na Asgardsko-Antickém principu.
Po chvíli se zastavil u šachty.
„Jsem tady. Co dál?“
„Skoč tam. Dopadneš do hlavní šachty a odtud tě vystřelíme. Zapni si ale magnetické boty a počkej na správný čas, protože se tam před vypuštěním vypíná gravitace. Šetří to energii.“
„Yippee-ki-yay,“ řekl Leaf a skočil do šachty.
„Jdi doháje s tou tvou smrtonosnou pastí.“
„Jo jasně. A tohle je tak něco jiného. Uvědomuješ si, že se mnou chceš střílet po vesmírné lodi pitomče?“
„Jo, jo uvědomuju. Připrav se na odpal.“Řekl Zelenka.
Leaf se ušklíbl, pak najednou ztratil půdu pod nohama a zvedly se kolem něj odpadky. Zapnul svoje magnetické boty a přidřepl pro výskok. Kolem něj syčel vzduch valící se z kompresorů. Jeho oblek ale změnu tlaku dokonale kompenzoval.
„3,2,1 odpal.“
Uzávěr nad Leafovou hlavou se otevřel. Leaf vypnul magnetické boty, vyskočil a nechal se ještě urychlit unikajícím vzduchem. Narážely do něj nejrůznější odpadky, a kdo ví co ještě za svinstvo, ale po dvou nebo třech vteřinách se konečně dostal ven.
Smetí se trochu rozptýlilo a Leaf upravil svůj směr na nepřátelskou loď krátkým zážehem levé trysky.
Mířil přímo proti její jediné střílející zbrani. Na nic nečekal a spustil palbu. Z jeho plasmového děla vycházela jedna střela za druhou. Několik se již dostaly k povrchu lodi, než se pozornost Pillards obrátila k němu.
Bohužel pro něj to byla pozornost v podobě jejich zbraně. Stačilo jim jen změnit záměr a pálili po něm.
Leaf se snažil fialovým koulím uhýbat a využíval proto plných možností manévrování. Zatím se mu to dařilo. Energie však prolétala nepříjemně blízko, a čím více se blížil k lodi, tím horší to bylo.
Kvůli uhýbání se mu nedařil zasadit přímí zásah a vyřadit tak zbraň z provozu.
Ostře doleva. Nahoru, dolů. Doleva, doprava. A tak stále blíž k smrtící zbrani. Už se mu ji dokonce podařilo vychýlit tak, že pozemskou loď nadále netrefovala.
„Sakra. Sakra. Sakra. Alespoň jeden dobrý zásah.“
Výstřel.
„Ano. Konečně.“
Nepřátelská zbraň přestala pálit a Leaf se stále blížil.
Byl už jen necelý kilometr od nepřátel, když vyšla další střela.
„Kur.“ nestačil ani doříct, ani úplně uhnout.
Koule energie zavadila o pravou polovinu jeho těla.
Štít poškození naštěstí vykryl, ale Leafa to přesto uvedlo do šílené rotace.
Stále směřoval k nepřátelské baterii.
Další střela.
Vedle. Rotace mu zachránila život.
Uvědomil si, že upustil své plasmové dělo. Stejně bylo už nejspíš napůl roztavené.
Tasil svůj nůž a jeden cepín, který si ponechal z předchozí mise.
Zážeh trysek. Nejdřív levá, potom pravá a opět levá. Ještě krátký zážeh spodní trysky.
Sek.
Ještě v poměrně velké rotaci a rychlosti proletěl kolem nepřátelské baterie a zasekl do ní obě své zbraně. Přímo do ohořelé rýhy po předchozím zásahu plasmovým dělem, kde bylo vedení vystaveno volnému vesmíru.
Rychlost mu málem utrhla ruce.
Ostří se zbraní prořízlo jako horký nůž máslem a do okolí začalo probleskovat světlo z jisker vydávaných přeťatým vedením.
Neudržel nůž ani cepín. Svaly mu málem praskly a tak je radši pustil.
Jeho tělo dostalo opět velkou rotaci.
Směřoval k planetě.
Než ustálil svou polohu, baterie za ním vybuchla. Kolem něj proletěla spousta šrapnelů. Jako zázrakem jej však žádný z nich netrefil.
Začal pociťovat tření. Nebo se mu spíše zviditelnil osobní štít, který odrážel teplo.
Ze štítu bylo každou vteřinu odebíráno stále více a více energie.
Teplota se zvyšovala.
„Zelenko, mám štít na 14%. Co mám dělat.“
„Mělo by to vyjít. Neboj.“
„Mělo?“
„Budeš v klidu. A kdyby ne tak díky za tu zničenou baterii.“
„8% sakra.“
„Vydrž.“
„4%.“
„3,5%“
„3,25%.“
„3%. To bylo teda těsně,“řekl Leaf, když kolem něj ustala zlutočervená záře třeného vzduchu.
„Ještě se neraduj. A okamžitě roztáhni ty křídla jinak si v háji.“
„Kvůli čemu?“
„Zbylo ti jen minimum paliva na manévrování. Počítal sem s tím, že si tryskami dopomůžeš ke zpomalení letu.“
„Co s tím?“
„Přejdi do střemhlavého letu a přesně 125 metrů nad zemí to začni vyrovnávat, jak nejrychleji můžeš.“
„A potom?“
„Tak 10-20 metrů nad zemí leť jako by ses chtěl postavit.“
„Jdu na to.“
Leafovi kolem helmy začal hvízdat vítr. Jeho křídla měli rozpětí 3 metry a šířku 0,25-0,75 metru.
Ve 125 metrech již dosahoval rychlosti 500km/h.
Prudce vyrovnal.
Křídla zaúpěla.
Tímhle manévrem klesl na 30 metrů a rychlost snížil na polovinu.
20 metrů nad zemí. Prudce se zvedl a křídla tak nastavil plnou plochou proti proudu vzduchu.
Vystoupal ještě o 5 metrů výš, než to křídla vzdala v rychlosti 150 km/h.
Dopadl na zem. V téhle rychlosti brnění vydalo maximum. I přes krátkodobé zesílení to cítil.
Po dopadu udělal několik kotrmelců a vyryl mělkou brázdu.
„Zelenko, ty hajzle. Já tě zabiju,“ řekl, převrátil se vyčerpaně na záda a hleděl na oblohu za občasného mírně hysterického až šíleného smíchu.
„Pane, je vám něco?“ zeptal se zemědělec, kterému tato louka patřila.
„Dám vám jednu radu. Neútočte na vesmírnou loď v kosmu jen s nožem.“

Super díl

Super díl,poslední věta mě dostala

Veľmi dobrá časť.

Kapitola 6
Vyrovnání sil část. 1

9. 4. 2030 – Ida, Těžební soustava Tau´ri, Flotila aliance, SD-489, Můstek
„Už jsme se, pánové, báli. Navíc ten nouzový signál o neúspěchu mise moc nepomohl,“ řekl přívětivě se usmívající postarší kapitán lodi.
„Bohužel jsme neměli jinou možnost. Loď je v dezolátním stavu a neodvážil jsem se s ní skočit do hyperprostoru. Navíc ty kódy nebyly zrovna nejpřesnější,“ obhajoval se Zelenka.
„Však já vás za to taky nevěším,“ poznamenal kapitán.
„Jackův vliv je větší než sem čekal. Nebo je to nakažlivé. Jako nemoc. Jackitida,“ proběhlo hlavou Leafovi a málem se naplno rozesmál. Už si ani nevzpomínal na časy v armádě, kdy byla dodržována striktní disciplína. V tváři tvář kosmickému věku, lidstvo poznalo, že pokud se neupne k humoru, nejspíš se zblázní.
Armáda nebyla moc nadšená ale vzhledem k několika sebevraždám a těžkým případům ponorkové nemoci povolila na lodích pozemské flotily uzdu svým vojákům. Oproti tomu ale přísně trestala neuposlechnutí rozkazu. Zásluhu na této reformě armády měl převážně generál O´Neill, který prohlásil, že bez humoru se člověk tam nahoře zcvokne. Nikdy to sice nebylo oficiálně vyhlášeno, ale stalo se to tzv. Veřejným tajemstvím. Mnoho starých a právě naopak nováčků sice na disciplíně, salutování, drilu a podobně stále trvalo, zkušenější a méně zkostnatělí důstojníci ale uvolnění mravů vítali.
„Jak dopadli ostatní?“
„Přišli jsme o jednu loď. Vadná součástka shořela a jí vypadly štíty. Než je ale stihli zničit, namířili si to k nim a transportovali se. Obě lodě byly zničeny, ale posádka té naší vyvázla až na jednu zlomenou ruku v pořádku. Zbytek to měl bez problémů. Čili jste to schytali druzí nejvíc.“
„Že jsem něco podobného čekal,“ prohodil Leaf.
„Nemáte si na co stěžovat. Nejspíš dostanete medaili.“
„Kdybych měl nosit všechny ty medaile, co mám za svoji neobyčejnou pitomost a ty sebevražedné akce, tak je neunesu ani s tímhle oblečkem,“ zabručel v duchu Leaf.
„Pánové balíme to a letíme domů,“ zavelel kapitán SD-489.
„Počkat! A co moje loď. Vždyť z té je šrot. Není letuschopná,“ začal se rozčilovat kapitán.
„Armáda vám to nahradí, jak jsme slíbili,“ povzdechl si Leaf.
„Tahle měla ale všechnu luxusní výbavu a několik vzácných …,“
„Jak jinak. Leťme už.“

12. 4. 2030 – Mléčná dráha, Země, velitelství USEDD
„Jak již všichni jistě víte, Pillards spolu s téměř všemi jejich loděmi se zdržují v tomto systému,“ řekl generál O´Neill a ukázal na část hologramu, která se okamžitě přiblížila a ukázala neobyvatelný systém trojhvězdy a čtyř plynných obrů kolem kterých obíhala hrstka měsíců. Kolem tohoto systému bylo i v galaktickém měřítku celkem prázdno. V blízkosti nebyl žádný jiný systém.
Jack se podíval do jejich nechápavých obličejů.
„To jste to vážně ještě neslyšeli? Vždyť sem to dal do složky ´Přísně tajné´, tak jsem předpokládal, že jste se o tom všichni dověděli. No nic. Každý den skrývá nové překvapení, ale že se už neroznesou ani tajné informace jsem vážně nečekal.“
Leaf v sobě tak tak dusil smích, stejně jako většina ostatních až na jednoho nováčka, který jen třeštil oči.
„Přímo z akademie?“
„Ano pane!“
„To byla řečnická otázka. Už jen to že jste si stoupl do pozoru a zasalutoval, stačilo k poměrně přesné identifikaci.“
To už se ostatní naplno rozesmáli.
„Co tu vůbec děláte? Na kapitána i SFE jste trochu mladý a nezkušený.“
„Jsem nová náhrada na SD-419 Arizona.“
„A ano. Chudák Sanders a jeho první důstojnice. Smrt bleskem není nejpříjemnější a bouřky na P4X-487 jsou nečekané a prudké. Nejspíš chtěli probrat nějaké detaily předchozí mise na tom hezkém místě, když je ta bouřka zastihla. Sanders se ji přesto snažil chránit vlastním tělem jako opravdový hrdina,“ řekl Jack a pohledem vyzíval, aby se mladí jeho tvrzení pokusil vyvrátit. Ten však jen sklopil oči a prohlásil:“ano, přesně tak pane.“
„Výtečně. Něco si odslužte, nechte si implantovat vzpomínky a možná z vás něco bude.“
„Rozumím,“ pronesl roztřesený nováček.
„Takže vy ostatní si nastudujte plány soustavy. Chceme se totiž najednou zbavit většiny nepřátelských sil a trochu tak vyrovnat skóre. To byl také jeden z důvodů, proč jsme jim zničili výzvědné lodě. Nepřítel je teď částečně slepý a hluchý tak ho připravíme o končetiny.
Zbytku jejich sil bychom se měli ubránit a zničit je. Mimo hlavní armádu je jen asi 10 000 lodí, které okupují zhruba dvacítku planet galaxie Ida. Osmnáct těchto planet ovládali Asgardé, ale dvě byly naše. Lidé jsou nespokojení, a přestože jsme všechny včas evakuovali, žádají hmyzáckou krev. A my jim ji dáme. Dáme jim hektolitry jejich krve. No alespoň obrazně.“
„A jak to provedeme?“ Ptal se jeden z kapitánů.
„Vaše lodě jsou vybavovány nejsilnějšími a nejmenšími naquadriovými bombami jaké vlastníme. Budou i na úkor letounů. Na každé lodi by jich mělo být okolo čtyř tisíc a bitvy se zúčastní 100 našich lodí. O ochranu zbytku našeho území se postarají asgardé. Navíc na každé lodi budou zástupci všech Aliančních ras, aby viděli to divadlo.“
„To se chystáme použít 400 000 atomovek na 250 000 nepřátelských plavidel? Není to trochu předimenzované? Navíc takový výbuch s vesmírem hodně zamává.“
„Toho si jsme vědomi. Každá druhá atomovka bude fázově posunutá, kdyby se pokusili uniknout do jiné fáze. No a s tím vesmírem… Každopádně je dobře, že je okolo hodně prostoru. Vážně hodně prostoru.“
„Nestačilo by odpálit ty hvězdy? V tom už máme zavedenou praxi.“
„Ne. Zdržují se příliš daleko a stihli by uniknout do hyperprostoru. Ale pokud vás to uklidní, ty hvězdy budou tou explozí stejně zničeny. Nakonec budeme muset stejně zbudovat velké a silné štíty, které ochrání blízké soustavy. To ale až za pár let.“
„Není to nebezpečné?“
„Pro mě určitě. Pár desetiletí nebudu moct vyjít na ulici, aniž bych se nebál, že mi nějaký ochranář prostředí dá přes držku. V každopádně rychle vypadněte aby vás nesebrala tlaková vlna anebo nepostříleli ti bastardi. Konec diskuze o ekologických dopadech.“
„Jaký je tedy plán?“
„No konečně se někdo zeptal. Hyperprostorové okno otevřete mezi druhým plynným obrem od sluncí a jeho měsícem. Budete tak krytí před jejich senzory. Lodě se pak zamaskují a použijí gravitační zrychlení k tomu, aby se přiblížili k nepříteli co nejblíže. Poté transportujete všechny hlavice najednou buď do lodí, nebo volného prostoru. To bude vyžadovat obrovské množství energie do transportérů a budete jim zářit jako vánoční stromeček, z čehož vyplývá, že se rychle zdekujete do hyperprostoru. Detonace bude nastavena na 3 vteřiny. Což je tak akorát abyste skočili pryč a výbuch nezasáhl vaše okno. Stejně pro jistotu provedete pouze krátký hyperprostorový skok do vzdálenosti dvou světelných hodin. Odtud skočíte zpět domů. Na každé palubě bude pouze minimální posádka, čili dvacet lidí plus 1 SFE tým.“
„SFE? Na co?“
„Jen tak pro jistotu aby vám kryli záda při případném průniku. I když to není moc pravděpodobné. Zbytek informací si stáhněte na vašich osobních terminálech. Rozchod všichni až na ty, co byli upozorněni předem, aby se zdrželi.“
Z místnosti se vyloudala většina kapitánů bojových lodí a za nimi příslušníci SFE v jejich typických brněních.
Oba Jackové byli tentokrát bez brnění, pouze v lehké uniformě vyšších šarží, která i tak dokázala zastavit většinu energetických a jiných projektilů.
Leaf byl oproti tomu v plné polní. Stejně jako několik starších důstojníků SFE, kteří zůstali.
„Měl by sis mě tu nechávat méně častěji, nebo si někdo ještě řekne, že spolu něco máme,“ řekl Leaf admirálovi O´Neillovi.
„Pořád samé srandičky?“
„I po smrti.“
„Klid vy dva vzadu,“ napomenul je generál Jack.
Sál se trochu zklidnil a většina přítomných přešla napůl do pozoru.
„Máte tu čest, že jste byli vybráni jako obránci jedné z našich planet. A kašlu na to, tohle mi stejně nikdy nešlo. Tady tohle je jedna z našich planet. Těží se zde a je tu i menší vojenská loděnice. A útočí na ni. No, přesněji ještě ne, ale do dvou dnů bude čelit útoku asi pěti set nepřátelských lodí. A ne, nečekám, že ji ubráníte. Alespoň ne dlouho. Potřebujeme odtud jen dostat svoje lidi a pár cenných prototypů. Bohužel jejich dokončení bude trvat dva a půl dne. Nebo spíš dokončení toho na kterém nám nejvíc záleží. A opět ne, práce nejde přerušit, na loď nejde naložit a ano, do brány se náhodou vleze. Lodí nemůže být přepraven proto, že si trochu zahrává s našimi hypermotory a i když je vesmír jedno velké prázdno, klidně se může stát, že vást to vyhodí přímo doprostřed hvězdy, nebo někam do úplně nezmapovaného prostoru. Jinak jste si již možná stihli všimnout našeho malého problému. Máme jen dva dny a dokončen bude za dva a půl. Což nám dává jistý oříšek. Jak udržet ty bastardy půl dne na uzdě? No a to je právě váš úkol.“
„Kolik bude k dispozici lodí? Tady vidím jen dvacítku kapitánů,“ ozval se jeden dvouhvězdičkový generál.
„A přesně tolik bude lodí. Bohužel nejste oprávněni transportovat nálože dříve, než tak provede skupina útočící na hlavní seskupení. Proti minám a podobně ovšem nemám žádné výhrady a to v jakékoliv velikosti. Jen si dejte pozor, ať vám to nebouchne příliš blízko atmosféry. Té vegetace by byla škoda. SFE budou jednak na lodích, ale i bránit základnu. Opět většina rozchod a vyzvedněte si bližší informace a plány na terminálech. Leaf, admirál Jack a Andrews s Jacksonem zůstávají.“
Počkal, až ze dveří vypochodovala další várka pozemské elity a otočil se na zbytek.
„Vaším úkolem bude hlavně obrana základny. Jacku ty ji budeš s SD-499 krýt před co nejvíce útoky z vesmíru. U sebe budeš mít Andresůw tým. Leafe, ty spolu s Jacksonem a jeho týmem budete krýt vědce v základně a poté je doprovodíte i s prototypy k bráně. Na základně je pár těžších kalibrů, a to dokonce ještě těžších než s sebou vláčíte vy, takže byste se měli zabavit. Primární cíl je ale ochránit tuhle doktorku.“
Na hologramu se objevila tvář asi třicetileté špinavé blondýnky se zelenýma očima.
„Ostatní vědce také chraňte, ale tohle je váš nejdůležitější člověk. Je to expertka na... Řekněme na dost věcí. Hlavně ale brilantní technik a opravář. Také má za sebou jistý speciální výcvik. Je to typický multi-tasker. Najednou zvládá klidně opravovat elektroniku, střílet a ještě k tomu nadávat jak námořník. A především je to vedoucí našeho hlavního projektu na této planetě. Stal se z ní někdo jako MacGyver v sukni a myslím, že by sestrojila Jumper i z kancelářské sponky a alobalu.“
„Neslyším v tvém hlase určitý obdiv?“ Zeptal se generálův klon.
„Promiňte. Sam o ní pořád básní a už mi to asi trochu leze na mozek.“
„Jenom aby,“ uchechtl se admirál.
„Klid. No nic. Andrews s Jacksonem běžte. Vy dva výtečníci zůstaňte.“
Jakmile se za dvěma těžkooděnci zaklaply dveře, rozzářilo se v místnosti bílé světlo a objevil se pult se dvěma meči a dvěma noži.
„Na základně bude nejspíš dokonalá příležitost vyzkoušet i tyhle tvé hračky Leafe. Zrovna včera byly dokončeny. Dřív než se čekalo, ale na co si budeme stěžovat. Proběhly už všechny možné testy a zdá se, že je to bezpečné. Sice sem od zbraní z drápů tak nějak čekal trochu fantastičtější tvar, ale účel to splní.“
Leaf se podíval na jednoduché a přesné křivky zbraní a přikývl. Jemu se líbily a jak už řekl Jack, svému účelu poslouží. Na rozsekání nepřátel se zdály až dost ostré.
„Dávej pozor a pokládej to tupou stranou. Je to šíleně ostré. Dokonce tak, až to porušuje jisté fyzikální zákony. Naposledy jak to někdo položil ostrou stranou na trubku, ten meč jí projel skoro jako by tam nebyla.“
„Nádhera.“
„Mimochodem, Max jde tentokrát s tebou. Ať jen předvede, co umí.“
„Děkuju,“ řekl Leaf a nově vytvořenými magnetickými svorkami si meče i nože připnul k brnění. Meče křížem přes záda a nože na vnější stranu stehen, před pouzdra s pistolemi.
„Co vás vedlo k tomu, abyste Maxovi dovolili jít do akce?“ Zeptal se po chvíli Leaf.
„Zase Sam.“
„Přesvědčila tě?“ Zeptal se Leaf a v duchu se usmíval nad tím, jaký je Jack podpantoflák.
„Ne, ale trávila s ním skoro víc času než se mnou. Nebudu se o pozornost přetahovat s žádnou kočkou.“
Všichni tři v místnosti se svorně zasmáli a rozešli se, aby provedli nezbytné přípravy pro další fázi války.

Skvělý, už se nemůžu dočkat tý bitvy. Trochu mi to připomíná děj filmový verze DOOMu (mimozemská základna na experimentální zbraně, mimozemskej virus (záplava kobylek ) a hlavně spousta střelby). Jen aby to tu bylo brzy

Další skvělej díl..
Už mi to příjde blbý tě pořád jen chválit, ale nic jinýho se na to nedá psát

Nemusí ti to být blbý .
Já jsem rád když někdo povídku pochválí a ještě víc když navrhne jak ji vylepšit. Tak prosím všichni do toho. (nemyslím ani tak chválit, jako navrhovat. Za chvíli se dostanu ke konci první série a tak je nejvyšší čas zjistit chyby a vyvarovat se jich v další sérii.)

Konečne Max-ík v akcii.
Poviedka ako vždy perfektná.

Super díl! ! ! !

výborný díl

Kapitola 6
Vyrovnání sil část. 2

13. 4. 2030-Hyperprostor, Ida, SD-499

„Blížíme se k cílové destinaci. Opakuji. Blížíme se k cílové destinaci. ETA 15 minut. Veškerý personál, nechť se dostaví na svá stanoviště,“ ozvalo se hlášení z intercomu a vytrhlo Leafa z meditačního stavu, ve kterém se, pokud neměl službu, stále častěji nacházel. Pomáhalo mu to přemýšlet a odpočívat.
Max mu ležel u nohou a právě zíval.
„No konečně,“ poznamenal Max trochu nabručeně,“ už jsem si nemyslel, že se podívám taky na jinou planetu než tu tvoji.“
„To byla tak hrozná?“
„Ne, ale trochu nudná. Chyběl mi pořádný prales, nebo alespoň les, ve kterém bych mohl sám lovit. Většinu života jsem byl sice zavřený, ale stejně mě něco nutí, nebo spíš přitahuje k takovému prostředí.“
„Neboj, brzy budeš mít dokonce i tu svou kořist. Navíc si na naší planetě byl jenom něco málo přes týden.“
„To je skoro polovina cyklu.“
„To jsi mi neřekl. To znamená, že se za další týden začneš měnit?“
„Ano. A bohužel ti nebudu moci po následující cyklus pomáhat. V tomto období jsme velmi zranitelní a prakticky se nemůžeme hýbat.“
„A jak tedy kompenzujete potřebu bílkovin pro růst?“
„Nanosíme si, co nejvíc masa můžeme. Potom si lehneme a čekám na zrychlený růst.“
„Jak to, že si nepoškodíte svaly nebo kostru. Pokud si pamatuju, tak tvůj táta byl oproti tobě trojnásobný.“
„A brzy budu i já. Náš organismu v tuhle dobu zaplaví bezpočet hormonů, které zrychlí proces stavby svalů a kostí. Velmi podstatně zrychlí. A navíc zefektivní. Ze zvířat získáme skoro přesně tolik svalové hmoty, kolik jí mají ony.“
„To zní logicky. No alespoň trochu.“
„Nechme toho. Co říkáš na zbraně z našich těl?“
„Překvapuje mě, že o tom chceš mluvit. Jinak jsou ale skvělé. Zelenka a podobní říkali, že na čepeli probíhá neustálý proud elektronů a neutronů a proto jsou tak ostré. Uvidíme ale až v boji, jak moc přínosné budou.“
„Proč bych o tom nechtěl mluvit? Nevadí. Zajímalo by mě, proč nemáš ten náhrdelník.“
„Není hotový a kromě ozdoby nechápu jeho účel.“
„Neboj. Poznáš, co dokážou naše dary.“
„Měli bychom jít do hangáru. Jumpery nás za chvíli vysadí na planetě i s dodatečným vybavením.“
„Souhlasím.“

13. 4. 2030-Ida, Těžební a výzkumná planeta Tau´ri, Přísně tajná vojenská výzkumná stanice

„Všichni vypadněte ven z Jumperu. Pohyb. To je rozkaz,“zařval Leaf na svůj nový tým.
„Vezměte ty bedny a doneste je do stanice,“pokračoval. Potom už jen sledoval, jak ozbrojenci nosí obrovské bedny a jak vedle jeho jumperu přistává ještě druhý, který veze druhý tým, a další dva s výbavou. Počkal, až všichni přistanou a začnou vybalovat, poté vešel do základny.
Po cestě potkával nalehko sbalený personál, jak pospíchá k jumperům, které je měli odvést k bráně a odtud na zemi. Cesta to nebyla dlouhá, asi jenom dva nebo tři kilometry, ale takhle mohli dostat zpět na zem maximum možného vybavení. Osobní věci byly postradatelné a tak měli vědci povoleno vzít si jen to nejcennější. A po dvou nosili mezi sebou bedny s lehčími přístroji a vynálezy.
V nekritických místnostech a laboratořích se již zálohovala data na datové krystaly, v těch životně důležitých se ještě stále pracovalo, přes hrozbu útoku. Na chodbě, která vedla do velínu, ovšem viděl pouze dvě nebo tři takové místnosti a vědci v nich byli značně nervózní a roztěkaní.
Poté co prošel několika pancéřovými dveřmi a zatáčkami s obranými střílnami, ocitl se v srdci základny. Byla to velká, třípatrová místnost, uprostřed s počítačovým jádrem s vlastním napájením. Opět zde byli jasně viditelné obranné prvky, včetně směrového štítu na dveřích.
„Co je to sakra za potvoru,“ ozvalo se od vyšší třicátnice se špinavými blond vlasy.
„To si tedy vyprošuju,“zavrčel Max.
„Já myslela toho druhého. Tu potvoru v plechu,“ zazubila se doktorka.
„Myslím, že se mi líbí,“ pobaveně zapředl Max.
„Samozřejmě, že ano. Už jsem si všiml tvé náklonnosti k druhému pohlaví mé rasy. Dej si pozor, aby Sam nezačala žárlit,“ nabručeně odvětil Leaf.
Blondýna mezitím přistoupila blíž a podala Leafovi ruku.
„Doktorka Ivanovova, těší mě.“
„Ruska? To lecos vysvětluje. Říkejte mi Leaf. Co pro vás můžeme udělat?“
„Zdržet ty kobylky pul dne, než dokončíme náš prototyp. Když už o tom mluvíme, musím jít. Dělejte, co chcete. Ubytovat se můžete prakticky kamkoliv, brzy tu moc lidí nezůstane.“
„Co nějaké zbraně?“
„Zbrojnice je támhle těmi dveřmi rovně a na konci chodby doleva. Vážně už musím jít.“ Načež vypochodovala ze dveří směrem k laboratořím.
„Vřelé přivítání,“ řekl si sám pro sebe Leaf.
„Dovolte, abych to napravil. Mé jméno je Sanders a jsem velitelem této základny. Vítejte u nás.“
„Ehm. Díky, pane.“
„Všechny nutné i jiné méně potřebné informace jsou támhle v tom terminálu, včetně naší taktiky a počtu jednotek.“
„To pomůže. S dovolením si to jdu prohlédnout a vydat rozkazy mému týmu.“
„Povolení uděleno,“ řekl Sanders a odkráčel za svými dalšími povinnostmi.
Leaf s Maxem došli k terminálu, na kterém okamžitě vyskočil nápis ´Omezený přístup povolen´.
„Omezený?“ Podivil se Leaf.
„Mě spíš zaráží, že jsem nevzbudil větší rozruch.“
„Tohle vysvětlení je jednoduché. Někdo jim dal echo. Stahuju přístupná data,“ Leaf chvíli počkal, než budou data stažena a pak zakroutil hlavou.
„Jak hluboko podle tebe jsme Maxi?“
„Podle klesání a výšky téhle místnosti asi 40 až 50 vašich metrů.“
„Tak jsem se nezbláznil a neztratil úplně můj orientační smysl. Tahle konzole mi tu hlásí, že jsme asi 4km pod povrchem. Počkej chvíli. Přehraju technickou dokumentaci cestou na povrch.“
Leaf vyšel ze dveří a skrz svou helmu promítnul před sebe plány komplexu, našel si potřebný odkaz a přehrál.
„Nejvýraznějším obranným prvkem základny, je její hloubka pod povrchem. K obranné funkci napomáhají především tyto dvoje dveře,“ hologram vyznačil červeně dvě dveře daleko nad sebou ,“které byly kvantově propojeny. Stalo se tak více méně náhodou, díky špatnému zaměření paprsku, který měl propojit pouze dva mikrokrystalky. Ten nicméně prošel polem, vydávaným jiným zařízením a mnohonásobně zesílil. Výsledek byl značně překvapivý a posunul tuto technologii o desítky let dopředu. Šance, že místo k propojení dojde k výbuchu je přesto stále příliš vysoká pro masové použití a projekt se tak nachází v poslední fázi vývoje. Očekávaná doba nasazení 4 měsíce. Konec záznamu.“
„Obyčejné kvantové propojení rámů by ale tohle nemohlo způsobit, počkej chvíli. Zobrazím podrobnosti.“
„Kvantové provázání mělo jiné účinky, než je obvyklé. Způsobilo prolnutí dvou vzdálených prostorů podobně jako u hyperprostorového okna, nebo ještě lépe hvězdné brány. Vzhledem k malé vzdálenosti bodů ovšem nedochází k vytvoření horizontu červí díry, jak jej známe, ale v prostoru se vyskytuje pouze sotva měřitelné vlnění.“
„Jo, tohle to vyřešilo. Stará výtahová šachta musela být zbořena. Základna tak získala velmi dobrý ochranný prvek. Stačí odpálit jedny dveře a hmyzáci se budou muset prokousávat kilometry skály.“
Po chvíli vyšli ven dveřmi na povrch. Vedle už stály vyskládané bedny.
„Vyložte náklad, rozestavte bedny a spusťte program. Základna má vlastní, dobře zásobenou zbrojnici tak použijte všechno. Tři perimetry. Pět, deset a patnáct metrů od tady toho vchodu. První perimetr dvě, druhý tři a třetí pět beden.“
Všichni včetně Leafa rozestavili bedny a najednou je otevřeli. V každé se nacházelo jedno hybridní trojhlavňové dělo. Jeho první hlaveň, která byla úplně nalevo patřila Gatlingu, který pálil stejné náboje jako těžké kulomety a ostřelovačky, používané SFE. Úplně napravo bylo energetické dělo, trochu podobné tomu, které dřív používali Jaffové na svých stíhačích. A nakonec poslední hlaveň patřila rychlopalnému raketometu, připevněnému pod druhé dvě hlavně. Zbytek prostoru v bedně zabíraly náboje.
SFE všechno vyložili a zmáčkli sekvenci symbolů po straně každé bedny.
Ty se rozložili a vytvořili tak neprůstřelné zátarasy asi do poloviny prsou. Na každou z nich vojáci připevnili po jednom dělu.
Leaf se zachechtal, když uviděl na boku jednoho z nich napsáno ´Made in Czech Republic´.
„Jacksone, postaráš se o miny? Já si půjdu omrknout hračky co mají tam uvnitř a dát ty žabaře do kupy ať jsou nám taky něco platní.“
„Jasně, žádný problém.“
„Maxi ty zůstaň tady a prohlédni si umístění min. Nejbližší místo, kde se budou moci bezpečně vylodit je asi kilometr tamtím směrem. Na druhou stranu od brány. Nemyslím si, že by přistávali zrovna u ní, jelikož její komplex je dobře maskovaný a dál. Říkals, že si chceš zalovit, teď máš příležitost a jakmile naši přátelé dorazí, můžeš si své schopnosti trénovat ještě víc.“
„S radostí.“
„Až to doděláte, máte rozchod. Jděte dovnitř a zaberte si nějaké místo na spaní,“ dokončil Leaf a začal se vracet zpět ke vchodu. Z obou dvou stran najednou vyjeli automatické střílny.
„Další příjemné překvapení,“ zavrtěl hlavou a vstoupil do komplexu.

O pár minut později, Velín

„Jak probíhá evakuace. Při přípravě perimetru nám tam neustále probíhali nějací vědci,“ začal Leaf když se přiblížil ke generálu Sandersovi.
„Jsme hotovi asi z jedné desetiny. Některé zbylé projekty se však nepřenáší tak lehce.“
„Stihnete to do příletu?“
„Ano. Bude to trvat asi patnáct nebo šestnáct hodin, Pillards přiletí zhruba za osmnáct.“
„Dost času nazbyt.“
„Snad ano.“
„Chtěl jsem se vás ještě zeptat, jakými obrannými prostředky disponujete.“
„Máme na skladě několik nových prototypů gatlingových věží, nějaké raketomety, tři vysoce účinná plasmová děla a napůl dokončený prototyp hybridu coilgunu s railgunnem. To je z ručních zbraní asi všechno.“
„Má základna antiorbitální obranný systém?“
„Ano, ale na malé výsadkové lodě není dost rychlý. Každopádně pomůže alespoň těm nahoře.“
„Díky za váš čas.“
Po tomto rozhovoru si to namířil do laboratoře.
„Máte čas, doktorko?“
„Vzhledem k tomu, že zrovna běží diagnostika tak ano. Co potřebujete?“
„Zaprvé. Co to sakra vyrábíte, když na ochranu poslali dvacet lodí a hraje si to s hyperpohony? Rušičku?“
„Ne tak docela. Je to nezaštítěné jádro pohonu červích děr jako bylo na Atlantis. Vyrábíme vlastní verzi.“
„A na co, když přitom zneschopníte naše hyperpohony. Spíš bych navíc čekal, že si to bude hrát s červí dírou brány a ne hyperprostorem.“
„Jediný problém právě je, že je nezaštítěné. Se správnou ochranou nezpůsobí problémy. Odstínění však musí být absolutně přesné, nebývale kvalitní a jeho výroba tak trvá velmi dlouho. A ne, s červí dírou si nehraje, jelikož je to prakticky jedno a totéž.“
„Proč ho jednoduše nevypnete?“ Po této otázce se doktorka na Leafa podívala, jakoby vraždil její prvorozené dítě.“
„Nemůžeme ho vypnout, dokud nebude úplně dokončené a zaštítěné. Vyrábíme ho za chodu. Kdyby se teď vypnulo, celá práce by přišla v niveč a z jádra by zbyl jen šrot velmi drahých součástek na odepsání. Věřím, že mátě ještě nějakou otázku.“
„Ano. Jak jste si tu mohli úplnou náhodou vyrobit vlastní minibránu ze dveří?“
„Jak jste říkal. Úplnou náhodou. Kvantové propojení má nebývalé možnosti využití. Především se jedná o úplně novou generaci distribuce energie. Á diagnostika skončila. Pokud mě omluvíte…“
„Samozřejmě. Nashledanou.“
Leaf vyšel ven a po krátké cestě se ocitl ve zbrojnici. Dvěma strážcům přikázal, aby na strategická místa v chodbě směřující do Velínu nachystaly gatlingy a plasmová děla a aby si pro své náčiní přišli také nejlepší raketometčíci.
Sám na podstavci uviděl zmiňovaný hybrit coilgunnu s raigunnem. Byl docela nepřehlédnutelný. Skoro čtyřicet kilo oceli, plastu, krystalů a uhlíkových vláken. Nádhera.
„Nazdar krásko, tebe si nechám do zálohy,“ řekl a vyšel ven spolu se svým novým objevem a postavil jej za svou barikádu v perimetru nejblíže u vchodu.
„Teď ať přijdou. Jdu si dát šlofíka,“ řekl si v duchu a také tak udělal. Nechal za sebou pouze několik mužů na stráži.

Omlouvám se za dlouhé zdržení. Na tomhle dílu sem se jednoduše a prostě zasekl. I takhle není úplně podle mých představ, ale co už nadělám. Líp to nezvládnu.

Možno o niečo slabšia časť, ale stále je to celom dobré.
Teraz len počkať na dokončenie výskumu a príchod Pillards a začne ekšn.

Kapitola 6
Vyrovnání sil 3. část
14. 4. 2030-Ida, Těžební a výzkumná planeta Tau´ri, Přísně tajná vojenská výzkumná stanice
„Pozor, pozor. Veškerý personál nechť se dostaví na svá stanoviště. Vojenský personál do bojových pozic. Cizí Hyperprostorové okno bylo detekováno. Opakuji …“
Ještě než hlášení doznělo, Leaf s už byl venku z postele. Max byl ještě o něco rychlejší a vybíhal již ven z pokoje. Leaf neměl tušení, kdy se vrátil, ale podle několika kapek krve na zemi poznal, že měl úspěšný lov. Ani jej nezdržoval otázkami, jestli si našel vhodnou pozici. Nějak tušil, že ano.
Ještě než mu stačily pořádně proběhnout hlavou počáteční myšlenky, už probíhal velínem a mířil si to ke kvantově propojeným dveřím. Oblek mu řekl, že spal 15 hodin a 32 minut, což by mu mělo poskytnout zásoby hormonů na dva nebo tři dny akce, díky speciálním úložištím uvnitř obleku. Všechny své zbraně, vyjma hybridu měl u sebe.
Jenom doufám, že mi nikdo neukradl moji hračku, jinak budou hmyzáci jejich nejmenší problém.
Netrvalo ani minutu, než vyběhl z komplexu na otevřené prostranství. Za ním se začali vynořovat ostatní. Leaf s Jacksonem si zabrali zbraně co nejblíže k vratům. Automatické střílny opět vyjely ze svých pozic a bylo slyšet zřetelné cvakání nabíjených zbraní. Pár opozdilců teprve přeskakovalo barikády a mířili k vnějšímu perimetru.
Neměli jste se flákat. Tak vám patří. Alespoň, že mi tu nechali moje dělo.
„Jak jsme na tom s minami?“ zeptal se Leaf.
„V pořádku. V kasárnách byla poměrně slušná zásoba. Za těch pět hodin jsme jich umístili zhruba dvanáct set. Jumpery taky pomohli a tak jste si tuším všimnul, shodili nám sem dva malé generátory štítu spolu se dvěma menšími naquadriovými.“
„Pošli mi rozpoznávací frekvence. Nechci vyletět do vzduchu při špatném pohybu. Doufám, že Max má také vysílač,“ řekl Leaf.
„Samozřejmě. Frekvence uploaduju, teď,“ řekl téměř znuděně Jackson.
„Co tak otráveně? Závisí na tom moje končetiny, tak bych si myslel, že do toho dáš víc života,“ začal si Jacksona dobírat Leaf.
„On jenom žárlí, že nedostal taky podobné dělo. Tuším, že říkal, že vám pošle i špatné kódy,“ se smíchem vykřikl jeden muž z Jacksonova týmu.
„Buď z ticha Jankins nebo ti jednu vrazím.“
„Jsem na místě,“ ozval se v Leafově hlavě Max.
„Už jsou tady. Přišli na párty o něco dřív,“ ozvala se subprostorová zpráva z orbity.
Z vrcholu kopce, ve kterém byla základna umístěna, začaly vylétat energetické střely, rakety i trocha dronů. Vše aby trochu pomohli těm nahoře. Dvacet lodí proti pěti stům. Maskované satelity nad základnou zničili asi padesát lodí, než byly doslova smeteny z oblohy. První obranná linie padla. Atomovky se postaraly o další stovku. Stejně to ale nebylo dost a bez možnosti transportovat další přímo na palubu přišly ke slovu energetické zbraně. Než první salva dopadla, proletěl okolo obránců tenký proud žlutých světel a zamířil si to k cizím lodím. Ty se už mezitím rozdělily na výsadkové moduly a hlavní konstrukce, což způsobilo náhlý nárůst počtu teček na senzorech.
Drony si vybíraly ty největší cíle. Rozhodně jich však nebyl dostatek a nepřátelské lodě se stejně většinou fázově posunuly a střelám se tak úplně vyhnuli. Přišli jen o dvacítku křižníků, pětici mateřských lodí a několik desítek výsadkových.
Okamžitě jakmile byly lodě v dosahu, začali po nich pozemské lodě pálit paprsky energie. Ty se nepřátelům zarývaly do štítů a po chvíli se začaly ukazovat první výbuchu, které do nepřátelských řad posílaly tuny trosek. Každý výbuch lodi byl přesně vypočítán tak, aby jeho účinky co nejvíce poškodily.
Počet nepřátel se zmenšil na necelé tři stovky. Z toho jen asi dvacítka mateřských lodí zůstala plně provozuschopná. O zraněnou kořist se lidé postarali hned poté. To už se ale Pillards dostali do dosahu vlastních zbraní a proti pozemšťanům ve volné formaci vyletěla prakticky zeď energetických koulí. Většina jich směřovala na jednu loď nižší třídy a v okamžiku ji roztrhala na kusy. Potom vyšly salvy z obou stran téměř současně. Lidská zvládla dorazit oslabené mateřské lodě přesně vypočítanými dávkami energie. Přišli však o další dvě lodě po stranách, které zasáhly koordinované výstřely Pillards.
Vystřelili poslední salvu paprsků a MAAM raket, které zlikvidovaly další třicítku lodí a většinu výsadkových modulů a zmizely v hyperprostoru, ještě než je zasáhly další střely. Teď už to bylo na SFE dole na zemi a silném štítu základny. Jack sám sebe nesnášel za to, že to musí udělat, ale dobře věděl, že by stačilo osm, s ohromným štěstím deset salv a bylo by po nich. Se štěstím by zničili asi sto nebo sto padesát lodí. Pro ty dole nebude mezi jednou a dvěma stovkami rozdíl. Počet nepřátel ještě trochu zmenší atomovky na oběžné dráze, ale stejně několik lodí pronikne a vysadí pěchotu. Všechno najednou taky kvůli terénu vysadit nedokážou.
„Jen chvíli vydržte, ještě hodinu nebo dvě. Tou dobou by měla přijít autorizace k použití transportu atomovek na paluby.“
„Říkal jste něco, pane?“
„Ne, pokračujte v přeměně,“ řekl zamyšleně Jack a díval se na obrazovky, které ukazovaly pozemské lodě, jak na odvrácené straně měsíce obíhajícího tuto planetu těží pomocí paprsků suroviny.
Základna
Leaf pozoroval, jak se na obloze objevila světla výbuchů atomovek a nepřátelských lodí.
„To byla poslední linie obrany, připravte se.“
Jenom co dořekl, začaly se z oblohy snášet energetické střely, které zviditelnili štít základny a vykreslili na něm úžasné obrazce. Naproti nim směrem vzhůru vylétala jedna energetická koule za druhou z pozemského kanónu na vrcholku hory.
Kolem se prohnalo několik výsadkových lodí a jeden křižník.
„A tady jsou. Vysazují pěchotu.“
Lesem se začalo šířit dupání. Max to velmi dobře slyšel. Jeho sluch mu umožnil přesně zaměřit pozice nepřátel. Rozběhl se. Skočil proti křoví a zakousl se jednomu hmyzákovi přímo do hlavy. Síla zpomalení a Maxových čelistí způsobila, že byla hlava odtržena od těla. Pružné vazy na krku totiž neunesly přetížení a navíc díky jejich proděravění Maxovými zuby praskly.
„To máš za to, že ses tak bezhlavě oddělil od skupiny,“ pomyslel si Max a spokojeně zavrčel. To, že se mu právě nějak povedl vtip, mu došlo, až když se zakusoval do třetího vojáka. Nechal to být a drápy otevřel bok čtvrtému, z něhož se doslova vyvalily vnitřní orgány. Nikdy předtím nevtipkoval.
„Musel jsem se to naučit od Leafa, nebo Sam,“ přemýšlel, zatímco skokem povalil a znehybnil jednoho vojáka a druhému zaryl dráp přímo do oka a vyškubl jej i s velkou částí lebky. Nad zneschopněným se pomalu sklonil a zamručel, dříve než se mu zakousl do hlavy a zatřásl tak, že zbytek těla i s polovinou hlavy odletěl opačným směrem.
„Tff, tfuj, zatracený chitin,“ prskal, zatímco se blížil k další kořisti a odplivoval kousky lebky.
„Myslím, že mám kousek mezi zuby.“
Kolem další skupinky jen proběhl. Byla moc velká. To však neplatilo o té příští. Slyšel troje kroky těsně před sebou. Vyběhl maximální rychlostí po téměř spadlém stromě a skočil na mýtinku pod sebou. V letu jednomu Pillard prackou zlomil vaz a drápy ještě přesekly jeho kose podobnou ruku, druhého kousl do krku a odhodil. Kolem posledního asi pět vteřin kroužil, než mu také zaryl své zuby do těla. Prakticky mu urval levou polovinu těla. Chitin na hrudi hmyzákovi kvůli síle Maxových zubů popraskal a trčely mu z levé poloviny ostré odštěpky, pod kterými se rýsovala šedozelená tkáň. Kvůli prasklinám a ztrátě poloviny vaziva nemohl dýchat a Max jej ponechal svému osudu.
„Zajímalo by mě, jestli dřív vykrvácí nebo se udusí,“ pomyslel si a bez ohlédnutí pokračoval dál.
Z dálky se začaly ozývat první výbuchy a taky něco jiného. Max raději pokračoval co nejrychleji směrem k základně. Neměl žádnou chuť nechat se odříznout od spojenců tak silnou armádou. To mu v ovšem v žádném případě nebránilo v zabíjení po cestě. Po okraji bitevního pole za ním tak zůstávala krvavá brázda. Byl ještě asi dvě stovky metrů od vchodu, když se k němu poměrně rychle ze všech stran přiblížila trojice výrazných zvuků. Po chvíli zjistil, že se jednalo o ty samé obrněné tvory, se kterými se Leaf setkal na planetě, kde jej osvobodil.
„Herbipsové? Co ti tady dělají?“
Každá s těchhle potvor byla třikrát delší než Max, proto se moudře pokusil ustoupit. Neměl však kam. Vyskočil tak Herbipsovi vepředu na záda, trochu jej drápy pocuchal a odrazil se před něj, ve snaze jim utéct. Druzí dva stačili odpálit své ostny. Většině uhnul, jeden mu ale škrábl levý bok a druhý pravou stranu horní i spodní čelisti a mírně mu ji natrhl.
„Dohajzlu. Padám. Na tyhle je potřeba smečka nebo alespoň zkušený dospělý.“
Ke vchodu se dostal za necelých dvacet sekund pronásledovaný zvuky výbuchů a přerostlého hmyzu. Když konečně vpadl na volné prostranství, přeskákal přes zátarasy až k Leafovi a naštvaně zavrčel.
„Je to vážné?“ Zeptal se Leaf poukazujíc na tržné rány na boku a hlavě.
„Nic co bych nezvládl.“
„Dobrý lov?“
„Dostal sem asi dvacet, než na mě poslali Herbipsy. Nikdy sem je neviděl tak agresivní.“
„Co na tebe poslali?“ Zeptal se Leaf, načež se z lesa vyřítil jeden Herbips a vystřelil své ostny oproti štítu.
„Tohle.“
Než to Max dořekl, Herbips se ocitl oproti zdi raket, jak nováčci vepředu zpanikařili. Neroztrhaly jej sice úplně na kousky, ale mrtvého jej poslali vzduchem zpět mezi stromy.
„Šetřete municí sakra, tohle není videohra,“ rozčiloval se Jackson. Ještě než to dořekl a Herbips dopadl, proběhli kolem něj i pod ním stovky Pillards. Některé z nich sice při dopadu rozmačkal a povalil i několik stromů, stále to však nebylo dost.
Ze všech zbraní vylétaly rakety, projektily i pulzy a snažili se zastavit nekonečný příval hmyzu. Nestačilo to. Pillards krytí za těly svých padlých spolubojovníků získávali metr za metrem, až se nakonec zastavili o štít, kolem něhož se po chvíli začaly vrstvit mrtvoly a svou váhou jej konstantně zatěžovaly.
„Sakra, jestli se budou tahle vršit na sebe, štít to dlouho nevydrží a nás to pohřbí pod jejich mrvolama,“ zařval Leaf a neustále zběsile pálil. Najednou klapla prázdná komora u zásobníku raket a hned za ní u projektilů.
„To mi ještě chybělo,“ postěžoval si v duchu Leaf a zkontroloval rychle ostatní.
Projektily a rakety pálili už jen asi čtyři lidé, ostatní přešli na své vlastní zbraně. Leaf také pustil svoje tříhlavňové dělo. Jenom s energetickými zbraněmi stejně musel dát přímý zásah, jen aby vyřadil jednoho hmyzáka.
„Zmetci jedni odolní,“ řekl a šáhl pro svůj přichystaný hybrid. Zamířil a vypálil. Jedna rána prošla skrz tři Pillards a čtvrtého poslala k zemi s rozdrceným hrudníkem. Leaf naproti tomu odjel dozadu, prohnul se a až po chvíli se narovnal a mnul si téměř rozdrcené rameno.
„Už vím proč je to prototyp. Normálního vojáka by to zabilo a ty zelenáče co posílají k SFE povalilo.“
Rychle zadal mentální pokyn aby nanity vytvořily podpůrnou konstrukci na barikádě a připojil dělo k ní. Právě v čas. Z lesa vyběhl další Herbips a plnou rychlostí se rozběhl proti štítu. Leaf vystřelil. Jednou. Podruhé. Obě střely prošly skrz Herbipsovu lebku lemovanou vystřelovacími ostny. Rozhodně to nestačilo zastavit takovou masu v pohybu. Herbipsovy nohy automaticky bez řízení pokračovaly až pět nebo šest metrů před štít, kdy se mu konečně podlomily. Spadl přes hlavu, udělal kotoul a vrazil téměř plnou silou do štítu, který jen zablikal a spadl. Tolik energie jednoduše nemohl vykrýt.
Hned poté vyběhl další Herbips. Leafovi clonil ve výhledu ten předchozí a tak jej zvládl trefit pouze do nohy ve chvíli, kdy odbočoval. Herbips zakopl, spadl na stranu a setrvačností prorazil několik zátaras. Dojel až k Leafovi, který mu jedním ze svých mečů otevřel bok. Byl to jediný plynulý pohyb a Leaf skoro necítil tah. Chvíli se na meč zaraženě díval, jelikož nemohl pochopit, že prošel skrz takové pancéřování a nic necítil. Vzpamatoval se, jakmile uviděl brázdu, kterou za sebou Herbips zanechal a desítky přibližujících se Pillards.
„Ústup! Tohle neudržíme,“ zařval a kryl ustupující vojáky z první řady. Poté z druhé, až konečně přišla řada na něj a Jacksona a tentokrát byli kryti oni palbou od vchodu. Vytrhl hybrid z upínacího zařízení a vběhl do chodby spolu s Maxem. Jackson za nimi zavřel dveře.
„Všichni v pohodě?“ Zeptal se Jackson.
„Alavaréz to schytal, pane. Stejně tak Kaspersky.“
„Teď už jim nepomůžeme. Pohyb. Tyhle vrata je dlouho neudrží,“ rozkázal Leaf.
„Plukovníku, doufám, že se nechystáte udělat to, co si myslím, že se chystáte udělat,“ ozval se Leafovi z vysílačky hlas doktorky Ivanovové.
„Co se nemám chystat udělat?“
„Odpálit kvantově propojené dveře.“
„A jo, díky, málem sem zapomněl,“ řekl Leaf a vytáhl kostku SN-5.
„Nedělejte to, můžete nás vyhodit všechny do vzduchu. Nikdo neví, co se stane, když se spojení přeruší.“
„Buď tohle, nebo skončit v hmyzím žaludku. Frankenstein říkal, že žerou všechno,“ ukončil hovor a přilepil nálož na správné dveře.
„Stáhněte se,“ vykřikl a všichni plnou rychlostí utíkali směrem k velínu. Slyšeli, jak vrata povolila a Leaf tedy zmáčkl spoušť.
Vlna ohně se prohnala chodbami a těsně za nimi zahasla. Dvěma opozdilcům dokonce rozsvítila štíty a téměř všechny popohnala kupředu tlaková vlna.
„Mohli jsme být mrtví. To jste je nemohli zadržet ještě takových dvacet minut? Projekt už je skoro hotový a štít nad základnou drží. Ale to ne. Teď jsme tu pohřbení zaživa,“ začala se ve vysílačce rozčilovat doktorka.
„Nemáte tu nějakou únikovou cestu?“ Zeptal se Leaf.
„Ne… Máme tady ale tokránské krystaly. Jsou ve skladu. Na to jste měl ovšem myslet dřív.“
„Proč? Úniková cesta je, tak na co z toho dělat drama? Já je jdu vyzvednout a řeknu vaší ochrance, ať pomocí nich udělá cestu do základny s bránou. SFE zatím bude hlídat chodbu, kdyby se náhodou nakonec zvládli prokopat až sem dole.“
„Za dvacet minut?“
„Uvidíme.“

O 43 minut později
„Pane. Slyším je ve stěnách. Sakra. Už jsou tady,“ ozvalo se Leafovi z vysílačky. Palba zevnitř tunelů se ozvala vzápětí poté.
„Doháje doktorko. Už to máte?“
„Už to bude… A je to.“
„Vy dva. Vyzvedněte to. Všechny týmy spořádaný ústup,“ zavelel Leaf.
Z tunelů se ozývaly asi deseti nebo dvacetivteřinové krycí výstřely z kulometů jak jednotliví lidé opouštěli své pozice a mířili si to k nově vyrostlému tunelu. Velitel základny nastavil autodestrukci na půl hodiny. Pro SFE to byla spousta času na překonání tří nebo čtyř kilometrů, které je dělily od hvězdné brány. Bylo to však poměrně do kopce, i když naštěstí ne celé čtyři kilometry, jelikož základna byla jen o něco málo hlouběji než místnost s bránou. Vzhledem k posilování lidského těla nanity by to neměl být problém ani pro vědce, velitel však nechtěl riskovat.
Směrem od laboratoří se vyřítili zbylí vědci a dva vojáci, kteří mezi sebou nesli bednu. Všichni vběhli do tunelu. Leaf čekal na zbytek SFE, aby je mohl krýt. Brzy se ukázali a v patách jim běželi Pillards. Leaf začal pálit ze svého kulometu. První řady nepřátel padly a obrněnci proběhli kolem něj. Teď byla řada na něm. Stoupl si z pokleku a za krycí palby běžel skrz tunel. Zastavil se spolu s Jacksonem až po pěti stech metrech za poslední dvojicí a čekal, když kolem něj probíhali další a další vojáci, dokud se neobjevili Pillards. Opět jich několik zabil a rozběhl se krytý svými spolubojovníky. Tak se to během pětadvaceti minut opakovalo několikrát, než se konečně dostali k již vytočené bráně.
„Autodestrukce za 5 minut a dvacet vteřin,“ ozývalo se poplašné hlášení.
Leaf uviděl velitele, jak do konzole zadává svůj kód.
„Čas do autodestrukce změněn. Autodestrukce za dvacet vteřin.“
Leaf přikývl a sledoval, jak ostatní probíhají skrz horizont červí díry.
Velitel šel mezi posledními.
„Autodestrukce za 10, 9, 8 …“ Leaf s Jacksonem už byli jediní kteří zůstali. Kývnuli na sebe a do tunelu poslali několik posledních kulek.
„4, 3, 2, …“ Načež oba dva proskočili skrz starý dobrý oblouk a brána se zavřela. „1.“

Vesmír, za místním měsícem
„Pane, přišlo povolení použít transport atomovek.“
„Skvěle. Jdeme těm dole pomoci.“
„Pane. Planeta hlásí dva podzemní nukleární výbuchy v místě brány a vojenské stanice. Je pozdě. Museli se obětovat.“
„Kurs na Zemi,“ řekl O´Neill a odešel si dát do své kajuty kapku skotské. Leaf byl jeho nejlepší přítel a on jich navíc ani tolik neměl.