Kapitola 5
Spojení přerušeno část.3
9.4.2030 – Ida, Těžební soustava Tau´ri, Nákladní loď Země, Můstek
Všude na můstku blikala červená nouzová světla. Co chvíli se loď mírně otřásla po nárazu energetické střely do štítu.
„Jak jsme na tom?“
„Štíty drží na stabilních 20%. Spotřebu stačíme plně pokrýt.“
„Zelenko, co zbraň?“
„Kanón je na kaši. Nemáme šanci ho opravit. Stejně tak AAR, by jsme museli nejdřív odstavit abychom z něho vyždímali víc energie. A to bych v téhle situaci nedoporučoval. Můžeme sice pomalu sbírat energii, ale i to má své omezení. Většina kondenzátorů je usmažených a tak jsme do obvodů zapojili málem i obyčejné baterky. Říkám málem, protože tady ani tyhle základní věci nejsou. Jediné co se podařilo přidat, byly dva nebo tři nízkokapacitní krystaly pro energetické zbraně. Stručně řečeno, jsme v háji.“Shrnul situaci Zelenka
„A co komunikace.“
„Zkoušet ji zprovoznit teď by byla sebevražda. Stačí jeden malý zkrat a loď se může ocitnout bez šťávy. A vyskytl se zde ještě jeden malý problém.“Odpověděl Zelenka.
„Co zas?“Ptal se kapitán.
„Generátor štítu. I když mu dodáváme dost energie, začíná se přehřívat. Nebyl zkonstruován na tak dlouhotrvající zátěž. Měl jen na chvíli zdržet případné loupeživé bandy, než by dorazila nejbližší hlídka. Tenhle konstantní tlak mu vůbec nesvědčí. Nemluvě o tom, že čím víc po nás pálí, tím víc plasmy se kolem nás hromadí. Normálně by se rozptylovala mnohem rychleji, ale zdá se, že ji něco udržuje o něco déle. Z každého výstřelu tak tlak na štít o maličko vzroste. Tímhle tempem nám dávám tak nanejvýš hodinu,“ dokončil Zelenka.
„ Kavalérie také nedorazí. To je jisté. Alespoň tedy pokud nevyšleme signál.“Přidal se Leaf.
„A ten nevyšleme, dokud se jich nezbavíme. Hezky jsme se zacyklili,“pousmál se smutně český vědec.
Konverzaci přerušila změna v hlášení.
„Pozor, pozor. Detekován požár ve strojovně 2B. Pozor, pozor. Detekován požár ve str …“
„Kolik nás tady je,“ ptal se už za běhu Leaf do vysílačky.
„Jen já, pilot, vy, ten vědátor a starej Tom,“ ozval se v Leafově vysílače kapitánův hlas.
„Ten je kde? A jen tak mimochodem, kam mám běžet?“ zeptal se Leaf, kterému teprve teď došlo, že neví kde je strojovna 2B.
„Strojovna je 120 metrů vzadu. Na příští zatáčce zatočte doleva, pak rovně, o patro dolů, potom doprava a stále rovně až narazíte na červené dveře, pak doleva a dvacet metrů. Tom by tam někde měl být.“ rychle mluvil do vysílačky kapitán, jelikož Leaf už minul červené dveře, ještě než kapitán skončil.
Ocitl se přede dveřmi, podobnými jako na BC-304.
Tady byl ovšem problém. Dveře totiž nereagovaly.
Zelenka s mírným funěním přiběhl za Leafem a rozebral kontrolní panel. Trochu si s ním pohrál. Jediné čeho tím však dosáhl, byla rána proudem a mírné pootevření dveří.
„Sakra, nějak se zasekly. Zatracený krám,“ nadával Zelenka s dvěma prsty v puse. A sbíral se ze země.
„No tak se ukaž. Tohle je tvoje práce,“ nevrle popichoval Leafa.
Ten i se svým brněním měl problém dveře otevřít. Nakonec v nich ale cosi prasklo, naráz se otevřely a Leaf překvapením málem upadl.
Strojovna
Dveře byly předtím zablokovány nešikovně převrženým stojanem. Místnost nebyla celkově ve vůbec dobrém stavu.
Několik konzolí hořelo a z jedné zbyla jen část. To ona nejspíš byla příčinou požáru. Vypadalo to, jako kdyby vybuchla, čemuž mimo jiné nasvědčovali i šrapnely zaražené do těch ostatních a ve zdech.
V jednom koutě leželo i zakrvácené tělo. Jednalo se jednoznačně o muže. Žádná žena by nemohla být tak ošklivá. Měl vlasy slepené krví a ruku v nepřirozené poloze. Tvář byla poseta spoustou jizev, důlků a hrbolků, takže s trochou štěstí klidně mohla odpovídat mapě některé z planet.
„To mi připomíná, že jsem zapomněl vypnout žehličku,“ řekl Zelenka.
„Co?“
Zbytek starce vypadal jako kostra potažené kůží. Výjimku tvořil pivní sval a druhá brada.
„Zelenko, ty jdi opravit ty konzole a já tady Toma odnesu na ošetřovnu,“ řekl Leaf a zvedl staříka do náručí.
Už v polovině cesty hlášení přestalo.
„Tak co, spravil si to?“ zeptal se do vysílačky.
„Ještě ne, chvíli čekej. Zatím sem jen odpojil ten otravný alarm.“
„Mimochodem, proč že jsme ještě nepřišli o štíty?“
„Štěstí. Nehorázné štěstí.“
„Že by taky jednou?“ pomyslel si Leaf a otevřel dveře na ošetřovnu.
„Tak a teď jestli se poštěstí i podruhé,“ řekl si a rozhlédl se po automatizovaném lékařském lůžku.
„No nekecej. Ono tady fakt je. Dvakrát v jednom dni mám štěstí. Do třetice všeho dobrého,“ a otevřel kryt lůžka. Položil tam staříka a zavřel.
„Není možné. Ono funguje.“
(Křeslo má vlastní zdroj energie a proto nezatěžuje AAR a nezpůsobilo výbuch pozn. Autora)
„Hotovo. Poškozené konzole se podařilo přemostit. Byla to obyčejná zpětná smyčka z…“
„Nezajímá. Pojď. Jdeme na můstek. Máme větší problém, který potřebuje vyřešit.“
Můstek
„Jak je na tom Tom?“
„Za několik desítek minut bude v pořádku kapitáne,“ odpověděl Leaf.
„Skvěle. S námi to však vypadá bledě. Stále nechtějí přestat pálit. Nějaké nápady?“
„Já zatím nemám nic. Co ty Zelenko?“ zeptal se Leaf.
„Taky sem zatím na nic nepřišel. Půjdu zkusit opravit nějaké části lodě, kde nehrozí další poškození. Snad mě mezitím něco napadne.“
„Hele, já se na tuhle misi vydal kvůli jednomu menšímu nedorozumění ohledně daní. Tahle loď je prakticky všechno co mám a já na ní nechci chcípnout. Je vám to jasné. Žádný patriotismus u mě nehledejte a radši nahoďte ty své mozkové závity vědátůrku,“ začínal panikařit kapitán.
„Uklidněte se…“
„Já se mám uklidnit? Uklidnit! Já tu trčím ve vesmíru s bandou zelených mozků, s poškozenou lodí a pálí po mě emzáci. Jediné co můžu udělat je tak maximálně se vyklonit z okýnka a házet po nich kameny. Dokonce i moje vlastní railgunové baterie jste mi vzali.“
„Bylo to pro dobrou věc. Nemohli jsme riskovat neúspěch. Závisí na tom válka.“
„Já vám kašlu na nějakou válku. Mám rodinu. Navíc ten hmyz je jen tady v Idě tak co já s tím?“
„Kapitáne. Klid.“ přidal se tentokrát i pilot.
„Oba jse věděli do čeho jdeme. Dokonce i Tom.“pokračoval.
„Panika ničemu nepomůže. Jdu si pohrát s lodí.“ řekl až moc klidně Zelenka.
O 18 minut později, chodba
„ Zelenko, kde ksakru vězíš!“ pobíhal po lodi Leaf.
Nakonec Zelenku našel v jedné chodbě u energetického vedení.
„Já tady umřu.“ říkal si sám pro sebe Zelenka a mlátil hlavou do zdi.
„S tím si trhni. Já s tebou rozhodně nestrávím zbytek věčnosti. Ani náhodou. Kdo se má pořád dívat na ten tvůj ksicht.“
„To je jedno. Nic mě nenapadá. Hlavu mám uplně dutou.“
„Zelenko. Zelenko! Podívej se na mě! Jestli okamžitě něco nevymyslíš tak tvůj druhý synovec přijde o otce.“
„CO! Ty hajzle! Ty jsi spal s mou sestrou? Vždyť je vdaná!“ Zelenka byl najednou opět na nohou jako kdyby ho píchla vosa.
„Vidíš. Tak se mi to líbí.“
„Co má sestra?“
„V klidu. To jsi zapomněl, že si mi ji ještě ani nepředstavil? No ale podle tvojí reakce bych se s ní měl co nejdřív setkat.“
„Mé ségry se ani nedotkneš. Už tak je ten její fracek pěkný mizera.“
„Klid. Tak a teď si jdi potrápit tu svoji hlavu. To je jediná tvá část těla, kvůli které tu vůbec jsi.“
„Máma mi říkala, že mě dostane akorát do průšvihů. A já jí to nevěřil.“
„Nevíš, že maminka má vždycky pravdu? A teď padej myslet, protože to je to, za co tě platí. A navíc, nebýt těch průserů, tak se unudíme k smrti.“
O 6 minut později
„Mám to. Kapitáne, je tady přechodová komora,“ vtrhl do místnosti Zelenka.
„Jo je.“
„A dá se natlakovat?“
„Ano?“
„Kde je?
Kapitán ukázal na schéma lodi.
„Sakra, je na druhé straně. Doháje!“
„Co je Zelenko,“ zeptal se Leaf ,“na něco jsi přišel?“
„Jo, ale ta zatracená komora je na odvrácené straně od té zatracené lodi co nás tu otravuje.“
„Co jsi chtěl udělat?“
„No… Někdo by jim měl zničit tu zbraň.“
„Aha.“
„Pak bychom mohli štíty na chvíli odstavit a já mohl opravit komunikaci.“
„A ten někdo měl být já,“ poznamenal Leaf ,“že ano?“
„No… Ano.“
„Ty jsi mě chtěl vystřelit do vesmíru, že jo?“
„Ano. To ale teď padlo. Potřebovali bychom natlakovaný východ do volného prostoru směřující na Pillards.“
„Hmm. Promiňte, že ruším, ale je tady ještě odpadová šachta. Odpad se vystřeluje stlačeným vzduchem.“
„Nádhera. Čím dál lepší. A já už si myslel, že mám dnes štěstí.“
„To je skvělé! Já zadám nanitům program který jsem splácal, aby vytvořili nějaký ten pohon pro manévrování. Ty běž k odpadové šachtě. Nemusíš spěchat, než tam dojdeš, tak nanité akorát dodělají.“
„A nedostanu alespoň padák?“
„Po tom, co jim zničíš zbraň, stačí, když klesneš do atmosféry. Měly by se ti vytvořit křídla a snad budeš mít dost paliva abys bezproblémů přistál.“
„Vydrží to ten oblek?“ zeptal se Leaf, který byl už na cestě k odpadové šachtě.
„Jo, s antickým osobním štítem to není problém.“
„A jak to mám zničit?“
„Doporučuju nějakou energetickou zbraň.“
Leaf se zastavil u zbrojnice a vybral si malé plasmové dělo na Asgardsko-Antickém principu.
Po chvíli se zastavil u šachty.
„Jsem tady. Co dál?“
„Skoč tam. Dopadneš do hlavní šachty a odtud tě vystřelíme. Zapni si ale magnetické boty a počkej na správný čas, protože se tam před vypuštěním vypíná gravitace. Šetří to energii.“
„Yippee-ki-yay,“ řekl Leaf a skočil do šachty.
„Jdi doháje s tou tvou smrtonosnou pastí.“
„Jo jasně. A tohle je tak něco jiného. Uvědomuješ si, že se mnou chceš střílet po vesmírné lodi pitomče?“
„Jo, jo uvědomuju. Připrav se na odpal.“Řekl Zelenka.
Leaf se ušklíbl, pak najednou ztratil půdu pod nohama a zvedly se kolem něj odpadky. Zapnul svoje magnetické boty a přidřepl pro výskok. Kolem něj syčel vzduch valící se z kompresorů. Jeho oblek ale změnu tlaku dokonale kompenzoval.
„3,2,1 odpal.“
Uzávěr nad Leafovou hlavou se otevřel. Leaf vypnul magnetické boty, vyskočil a nechal se ještě urychlit unikajícím vzduchem. Narážely do něj nejrůznější odpadky, a kdo ví co ještě za svinstvo, ale po dvou nebo třech vteřinách se konečně dostal ven.
Smetí se trochu rozptýlilo a Leaf upravil svůj směr na nepřátelskou loď krátkým zážehem levé trysky.
Mířil přímo proti její jediné střílející zbrani. Na nic nečekal a spustil palbu. Z jeho plasmového děla vycházela jedna střela za druhou. Několik se již dostaly k povrchu lodi, než se pozornost Pillards obrátila k němu.
Bohužel pro něj to byla pozornost v podobě jejich zbraně. Stačilo jim jen změnit záměr a pálili po něm.
Leaf se snažil fialovým koulím uhýbat a využíval proto plných možností manévrování. Zatím se mu to dařilo. Energie však prolétala nepříjemně blízko, a čím více se blížil k lodi, tím horší to bylo.
Kvůli uhýbání se mu nedařil zasadit přímí zásah a vyřadit tak zbraň z provozu.
Ostře doleva. Nahoru, dolů. Doleva, doprava. A tak stále blíž k smrtící zbrani. Už se mu ji dokonce podařilo vychýlit tak, že pozemskou loď nadále netrefovala.
„Sakra. Sakra. Sakra. Alespoň jeden dobrý zásah.“
Výstřel.
„Ano. Konečně.“
Nepřátelská zbraň přestala pálit a Leaf se stále blížil.
Byl už jen necelý kilometr od nepřátel, když vyšla další střela.
„Kur.“ nestačil ani doříct, ani úplně uhnout.
Koule energie zavadila o pravou polovinu jeho těla.
Štít poškození naštěstí vykryl, ale Leafa to přesto uvedlo do šílené rotace.
Stále směřoval k nepřátelské baterii.
Další střela.
Vedle. Rotace mu zachránila život.
Uvědomil si, že upustil své plasmové dělo. Stejně bylo už nejspíš napůl roztavené.
Tasil svůj nůž a jeden cepín, který si ponechal z předchozí mise.
Zážeh trysek. Nejdřív levá, potom pravá a opět levá. Ještě krátký zážeh spodní trysky.
Sek.
Ještě v poměrně velké rotaci a rychlosti proletěl kolem nepřátelské baterie a zasekl do ní obě své zbraně. Přímo do ohořelé rýhy po předchozím zásahu plasmovým dělem, kde bylo vedení vystaveno volnému vesmíru.
Rychlost mu málem utrhla ruce.
Ostří se zbraní prořízlo jako horký nůž máslem a do okolí začalo probleskovat světlo z jisker vydávaných přeťatým vedením.
Neudržel nůž ani cepín. Svaly mu málem praskly a tak je radši pustil.
Jeho tělo dostalo opět velkou rotaci.
Směřoval k planetě.
Než ustálil svou polohu, baterie za ním vybuchla. Kolem něj proletěla spousta šrapnelů. Jako zázrakem jej však žádný z nich netrefil.
Začal pociťovat tření. Nebo se mu spíše zviditelnil osobní štít, který odrážel teplo.
Ze štítu bylo každou vteřinu odebíráno stále více a více energie.
Teplota se zvyšovala.
„Zelenko, mám štít na 14%. Co mám dělat.“
„Mělo by to vyjít. Neboj.“
„Mělo?“
„Budeš v klidu. A kdyby ne tak díky za tu zničenou baterii.“
„8% sakra.“
„Vydrž.“
„4%.“
„3,5%“
„3,25%.“
„3%. To bylo teda těsně,“řekl Leaf, když kolem něj ustala zlutočervená záře třeného vzduchu.
„Ještě se neraduj. A okamžitě roztáhni ty křídla jinak si v háji.“
„Kvůli čemu?“
„Zbylo ti jen minimum paliva na manévrování. Počítal sem s tím, že si tryskami dopomůžeš ke zpomalení letu.“
„Co s tím?“
„Přejdi do střemhlavého letu a přesně 125 metrů nad zemí to začni vyrovnávat, jak nejrychleji můžeš.“
„A potom?“
„Tak 10-20 metrů nad zemí leť jako by ses chtěl postavit.“
„Jdu na to.“
Leafovi kolem helmy začal hvízdat vítr. Jeho křídla měli rozpětí 3 metry a šířku 0,25-0,75 metru.
Ve 125 metrech již dosahoval rychlosti 500km/h.
Prudce vyrovnal.
Křídla zaúpěla.
Tímhle manévrem klesl na 30 metrů a rychlost snížil na polovinu.
20 metrů nad zemí. Prudce se zvedl a křídla tak nastavil plnou plochou proti proudu vzduchu.
Vystoupal ještě o 5 metrů výš, než to křídla vzdala v rychlosti 150 km/h.
Dopadl na zem. V téhle rychlosti brnění vydalo maximum. I přes krátkodobé zesílení to cítil.
Po dopadu udělal několik kotrmelců a vyryl mělkou brázdu.
„Zelenko, ty hajzle. Já tě zabiju,“ řekl, převrátil se vyčerpaně na záda a hleděl na oblohu za občasného mírně hysterického až šíleného smíchu.
„Pane, je vám něco?“ zeptal se zemědělec, kterému tato louka patřila.
„Dám vám jednu radu. Neútočte na vesmírnou loď v kosmu jen s nožem.“
Spojení přerušeno část.3
9.4.2030 – Ida, Těžební soustava Tau´ri, Nákladní loď Země, Můstek
Všude na můstku blikala červená nouzová světla. Co chvíli se loď mírně otřásla po nárazu energetické střely do štítu.
„Jak jsme na tom?“
„Štíty drží na stabilních 20%. Spotřebu stačíme plně pokrýt.“
„Zelenko, co zbraň?“
„Kanón je na kaši. Nemáme šanci ho opravit. Stejně tak AAR, by jsme museli nejdřív odstavit abychom z něho vyždímali víc energie. A to bych v téhle situaci nedoporučoval. Můžeme sice pomalu sbírat energii, ale i to má své omezení. Většina kondenzátorů je usmažených a tak jsme do obvodů zapojili málem i obyčejné baterky. Říkám málem, protože tady ani tyhle základní věci nejsou. Jediné co se podařilo přidat, byly dva nebo tři nízkokapacitní krystaly pro energetické zbraně. Stručně řečeno, jsme v háji.“Shrnul situaci Zelenka
„A co komunikace.“
„Zkoušet ji zprovoznit teď by byla sebevražda. Stačí jeden malý zkrat a loď se může ocitnout bez šťávy. A vyskytl se zde ještě jeden malý problém.“Odpověděl Zelenka.
„Co zas?“Ptal se kapitán.
„Generátor štítu. I když mu dodáváme dost energie, začíná se přehřívat. Nebyl zkonstruován na tak dlouhotrvající zátěž. Měl jen na chvíli zdržet případné loupeživé bandy, než by dorazila nejbližší hlídka. Tenhle konstantní tlak mu vůbec nesvědčí. Nemluvě o tom, že čím víc po nás pálí, tím víc plasmy se kolem nás hromadí. Normálně by se rozptylovala mnohem rychleji, ale zdá se, že ji něco udržuje o něco déle. Z každého výstřelu tak tlak na štít o maličko vzroste. Tímhle tempem nám dávám tak nanejvýš hodinu,“ dokončil Zelenka.
„ Kavalérie také nedorazí. To je jisté. Alespoň tedy pokud nevyšleme signál.“Přidal se Leaf.
„A ten nevyšleme, dokud se jich nezbavíme. Hezky jsme se zacyklili,“pousmál se smutně český vědec.
Konverzaci přerušila změna v hlášení.
„Pozor, pozor. Detekován požár ve strojovně 2B. Pozor, pozor. Detekován požár ve str …“
„Kolik nás tady je,“ ptal se už za běhu Leaf do vysílačky.
„Jen já, pilot, vy, ten vědátor a starej Tom,“ ozval se v Leafově vysílače kapitánův hlas.
„Ten je kde? A jen tak mimochodem, kam mám běžet?“ zeptal se Leaf, kterému teprve teď došlo, že neví kde je strojovna 2B.
„Strojovna je 120 metrů vzadu. Na příští zatáčce zatočte doleva, pak rovně, o patro dolů, potom doprava a stále rovně až narazíte na červené dveře, pak doleva a dvacet metrů. Tom by tam někde měl být.“ rychle mluvil do vysílačky kapitán, jelikož Leaf už minul červené dveře, ještě než kapitán skončil.
Ocitl se přede dveřmi, podobnými jako na BC-304.
Tady byl ovšem problém. Dveře totiž nereagovaly.
Zelenka s mírným funěním přiběhl za Leafem a rozebral kontrolní panel. Trochu si s ním pohrál. Jediné čeho tím však dosáhl, byla rána proudem a mírné pootevření dveří.
„Sakra, nějak se zasekly. Zatracený krám,“ nadával Zelenka s dvěma prsty v puse. A sbíral se ze země.
„No tak se ukaž. Tohle je tvoje práce,“ nevrle popichoval Leafa.
Ten i se svým brněním měl problém dveře otevřít. Nakonec v nich ale cosi prasklo, naráz se otevřely a Leaf překvapením málem upadl.
Strojovna
Dveře byly předtím zablokovány nešikovně převrženým stojanem. Místnost nebyla celkově ve vůbec dobrém stavu.
Několik konzolí hořelo a z jedné zbyla jen část. To ona nejspíš byla příčinou požáru. Vypadalo to, jako kdyby vybuchla, čemuž mimo jiné nasvědčovali i šrapnely zaražené do těch ostatních a ve zdech.
V jednom koutě leželo i zakrvácené tělo. Jednalo se jednoznačně o muže. Žádná žena by nemohla být tak ošklivá. Měl vlasy slepené krví a ruku v nepřirozené poloze. Tvář byla poseta spoustou jizev, důlků a hrbolků, takže s trochou štěstí klidně mohla odpovídat mapě některé z planet.
„To mi připomíná, že jsem zapomněl vypnout žehličku,“ řekl Zelenka.
„Co?“
Zbytek starce vypadal jako kostra potažené kůží. Výjimku tvořil pivní sval a druhá brada.
„Zelenko, ty jdi opravit ty konzole a já tady Toma odnesu na ošetřovnu,“ řekl Leaf a zvedl staříka do náručí.
Už v polovině cesty hlášení přestalo.
„Tak co, spravil si to?“ zeptal se do vysílačky.
„Ještě ne, chvíli čekej. Zatím sem jen odpojil ten otravný alarm.“
„Mimochodem, proč že jsme ještě nepřišli o štíty?“
„Štěstí. Nehorázné štěstí.“
„Že by taky jednou?“ pomyslel si Leaf a otevřel dveře na ošetřovnu.
„Tak a teď jestli se poštěstí i podruhé,“ řekl si a rozhlédl se po automatizovaném lékařském lůžku.
„No nekecej. Ono tady fakt je. Dvakrát v jednom dni mám štěstí. Do třetice všeho dobrého,“ a otevřel kryt lůžka. Položil tam staříka a zavřel.
„Není možné. Ono funguje.“
(Křeslo má vlastní zdroj energie a proto nezatěžuje AAR a nezpůsobilo výbuch pozn. Autora)
„Hotovo. Poškozené konzole se podařilo přemostit. Byla to obyčejná zpětná smyčka z…“
„Nezajímá. Pojď. Jdeme na můstek. Máme větší problém, který potřebuje vyřešit.“
Můstek
„Jak je na tom Tom?“
„Za několik desítek minut bude v pořádku kapitáne,“ odpověděl Leaf.
„Skvěle. S námi to však vypadá bledě. Stále nechtějí přestat pálit. Nějaké nápady?“
„Já zatím nemám nic. Co ty Zelenko?“ zeptal se Leaf.
„Taky sem zatím na nic nepřišel. Půjdu zkusit opravit nějaké části lodě, kde nehrozí další poškození. Snad mě mezitím něco napadne.“
„Hele, já se na tuhle misi vydal kvůli jednomu menšímu nedorozumění ohledně daní. Tahle loď je prakticky všechno co mám a já na ní nechci chcípnout. Je vám to jasné. Žádný patriotismus u mě nehledejte a radši nahoďte ty své mozkové závity vědátůrku,“ začínal panikařit kapitán.
„Uklidněte se…“
„Já se mám uklidnit? Uklidnit! Já tu trčím ve vesmíru s bandou zelených mozků, s poškozenou lodí a pálí po mě emzáci. Jediné co můžu udělat je tak maximálně se vyklonit z okýnka a házet po nich kameny. Dokonce i moje vlastní railgunové baterie jste mi vzali.“
„Bylo to pro dobrou věc. Nemohli jsme riskovat neúspěch. Závisí na tom válka.“
„Já vám kašlu na nějakou válku. Mám rodinu. Navíc ten hmyz je jen tady v Idě tak co já s tím?“
„Kapitáne. Klid.“ přidal se tentokrát i pilot.
„Oba jse věděli do čeho jdeme. Dokonce i Tom.“pokračoval.
„Panika ničemu nepomůže. Jdu si pohrát s lodí.“ řekl až moc klidně Zelenka.
O 18 minut později, chodba
„ Zelenko, kde ksakru vězíš!“ pobíhal po lodi Leaf.
Nakonec Zelenku našel v jedné chodbě u energetického vedení.
„Já tady umřu.“ říkal si sám pro sebe Zelenka a mlátil hlavou do zdi.
„S tím si trhni. Já s tebou rozhodně nestrávím zbytek věčnosti. Ani náhodou. Kdo se má pořád dívat na ten tvůj ksicht.“
„To je jedno. Nic mě nenapadá. Hlavu mám uplně dutou.“
„Zelenko. Zelenko! Podívej se na mě! Jestli okamžitě něco nevymyslíš tak tvůj druhý synovec přijde o otce.“
„CO! Ty hajzle! Ty jsi spal s mou sestrou? Vždyť je vdaná!“ Zelenka byl najednou opět na nohou jako kdyby ho píchla vosa.
„Vidíš. Tak se mi to líbí.“
„Co má sestra?“
„V klidu. To jsi zapomněl, že si mi ji ještě ani nepředstavil? No ale podle tvojí reakce bych se s ní měl co nejdřív setkat.“
„Mé ségry se ani nedotkneš. Už tak je ten její fracek pěkný mizera.“
„Klid. Tak a teď si jdi potrápit tu svoji hlavu. To je jediná tvá část těla, kvůli které tu vůbec jsi.“
„Máma mi říkala, že mě dostane akorát do průšvihů. A já jí to nevěřil.“
„Nevíš, že maminka má vždycky pravdu? A teď padej myslet, protože to je to, za co tě platí. A navíc, nebýt těch průserů, tak se unudíme k smrti.“
O 6 minut později
„Mám to. Kapitáne, je tady přechodová komora,“ vtrhl do místnosti Zelenka.
„Jo je.“
„A dá se natlakovat?“
„Ano?“
„Kde je?
Kapitán ukázal na schéma lodi.
„Sakra, je na druhé straně. Doháje!“
„Co je Zelenko,“ zeptal se Leaf ,“na něco jsi přišel?“
„Jo, ale ta zatracená komora je na odvrácené straně od té zatracené lodi co nás tu otravuje.“
„Co jsi chtěl udělat?“
„No… Někdo by jim měl zničit tu zbraň.“
„Aha.“
„Pak bychom mohli štíty na chvíli odstavit a já mohl opravit komunikaci.“
„A ten někdo měl být já,“ poznamenal Leaf ,“že ano?“
„No… Ano.“
„Ty jsi mě chtěl vystřelit do vesmíru, že jo?“
„Ano. To ale teď padlo. Potřebovali bychom natlakovaný východ do volného prostoru směřující na Pillards.“
„Hmm. Promiňte, že ruším, ale je tady ještě odpadová šachta. Odpad se vystřeluje stlačeným vzduchem.“
„Nádhera. Čím dál lepší. A já už si myslel, že mám dnes štěstí.“
„To je skvělé! Já zadám nanitům program který jsem splácal, aby vytvořili nějaký ten pohon pro manévrování. Ty běž k odpadové šachtě. Nemusíš spěchat, než tam dojdeš, tak nanité akorát dodělají.“
„A nedostanu alespoň padák?“
„Po tom, co jim zničíš zbraň, stačí, když klesneš do atmosféry. Měly by se ti vytvořit křídla a snad budeš mít dost paliva abys bezproblémů přistál.“
„Vydrží to ten oblek?“ zeptal se Leaf, který byl už na cestě k odpadové šachtě.
„Jo, s antickým osobním štítem to není problém.“
„A jak to mám zničit?“
„Doporučuju nějakou energetickou zbraň.“
Leaf se zastavil u zbrojnice a vybral si malé plasmové dělo na Asgardsko-Antickém principu.
Po chvíli se zastavil u šachty.
„Jsem tady. Co dál?“
„Skoč tam. Dopadneš do hlavní šachty a odtud tě vystřelíme. Zapni si ale magnetické boty a počkej na správný čas, protože se tam před vypuštěním vypíná gravitace. Šetří to energii.“
„Yippee-ki-yay,“ řekl Leaf a skočil do šachty.
„Jdi doháje s tou tvou smrtonosnou pastí.“
„Jo jasně. A tohle je tak něco jiného. Uvědomuješ si, že se mnou chceš střílet po vesmírné lodi pitomče?“
„Jo, jo uvědomuju. Připrav se na odpal.“Řekl Zelenka.
Leaf se ušklíbl, pak najednou ztratil půdu pod nohama a zvedly se kolem něj odpadky. Zapnul svoje magnetické boty a přidřepl pro výskok. Kolem něj syčel vzduch valící se z kompresorů. Jeho oblek ale změnu tlaku dokonale kompenzoval.
„3,2,1 odpal.“
Uzávěr nad Leafovou hlavou se otevřel. Leaf vypnul magnetické boty, vyskočil a nechal se ještě urychlit unikajícím vzduchem. Narážely do něj nejrůznější odpadky, a kdo ví co ještě za svinstvo, ale po dvou nebo třech vteřinách se konečně dostal ven.
Smetí se trochu rozptýlilo a Leaf upravil svůj směr na nepřátelskou loď krátkým zážehem levé trysky.
Mířil přímo proti její jediné střílející zbrani. Na nic nečekal a spustil palbu. Z jeho plasmového děla vycházela jedna střela za druhou. Několik se již dostaly k povrchu lodi, než se pozornost Pillards obrátila k němu.
Bohužel pro něj to byla pozornost v podobě jejich zbraně. Stačilo jim jen změnit záměr a pálili po něm.
Leaf se snažil fialovým koulím uhýbat a využíval proto plných možností manévrování. Zatím se mu to dařilo. Energie však prolétala nepříjemně blízko, a čím více se blížil k lodi, tím horší to bylo.
Kvůli uhýbání se mu nedařil zasadit přímí zásah a vyřadit tak zbraň z provozu.
Ostře doleva. Nahoru, dolů. Doleva, doprava. A tak stále blíž k smrtící zbrani. Už se mu ji dokonce podařilo vychýlit tak, že pozemskou loď nadále netrefovala.
„Sakra. Sakra. Sakra. Alespoň jeden dobrý zásah.“
Výstřel.
„Ano. Konečně.“
Nepřátelská zbraň přestala pálit a Leaf se stále blížil.
Byl už jen necelý kilometr od nepřátel, když vyšla další střela.
„Kur.“ nestačil ani doříct, ani úplně uhnout.
Koule energie zavadila o pravou polovinu jeho těla.
Štít poškození naštěstí vykryl, ale Leafa to přesto uvedlo do šílené rotace.
Stále směřoval k nepřátelské baterii.
Další střela.
Vedle. Rotace mu zachránila život.
Uvědomil si, že upustil své plasmové dělo. Stejně bylo už nejspíš napůl roztavené.
Tasil svůj nůž a jeden cepín, který si ponechal z předchozí mise.
Zážeh trysek. Nejdřív levá, potom pravá a opět levá. Ještě krátký zážeh spodní trysky.
Sek.
Ještě v poměrně velké rotaci a rychlosti proletěl kolem nepřátelské baterie a zasekl do ní obě své zbraně. Přímo do ohořelé rýhy po předchozím zásahu plasmovým dělem, kde bylo vedení vystaveno volnému vesmíru.
Rychlost mu málem utrhla ruce.
Ostří se zbraní prořízlo jako horký nůž máslem a do okolí začalo probleskovat světlo z jisker vydávaných přeťatým vedením.
Neudržel nůž ani cepín. Svaly mu málem praskly a tak je radši pustil.
Jeho tělo dostalo opět velkou rotaci.
Směřoval k planetě.
Než ustálil svou polohu, baterie za ním vybuchla. Kolem něj proletěla spousta šrapnelů. Jako zázrakem jej však žádný z nich netrefil.
Začal pociťovat tření. Nebo se mu spíše zviditelnil osobní štít, který odrážel teplo.
Ze štítu bylo každou vteřinu odebíráno stále více a více energie.
Teplota se zvyšovala.
„Zelenko, mám štít na 14%. Co mám dělat.“
„Mělo by to vyjít. Neboj.“
„Mělo?“
„Budeš v klidu. A kdyby ne tak díky za tu zničenou baterii.“
„8% sakra.“
„Vydrž.“
„4%.“
„3,5%“
„3,25%.“
„3%. To bylo teda těsně,“řekl Leaf, když kolem něj ustala zlutočervená záře třeného vzduchu.
„Ještě se neraduj. A okamžitě roztáhni ty křídla jinak si v háji.“
„Kvůli čemu?“
„Zbylo ti jen minimum paliva na manévrování. Počítal sem s tím, že si tryskami dopomůžeš ke zpomalení letu.“
„Co s tím?“
„Přejdi do střemhlavého letu a přesně 125 metrů nad zemí to začni vyrovnávat, jak nejrychleji můžeš.“
„A potom?“
„Tak 10-20 metrů nad zemí leť jako by ses chtěl postavit.“
„Jdu na to.“
Leafovi kolem helmy začal hvízdat vítr. Jeho křídla měli rozpětí 3 metry a šířku 0,25-0,75 metru.
Ve 125 metrech již dosahoval rychlosti 500km/h.
Prudce vyrovnal.
Křídla zaúpěla.
Tímhle manévrem klesl na 30 metrů a rychlost snížil na polovinu.
20 metrů nad zemí. Prudce se zvedl a křídla tak nastavil plnou plochou proti proudu vzduchu.
Vystoupal ještě o 5 metrů výš, než to křídla vzdala v rychlosti 150 km/h.
Dopadl na zem. V téhle rychlosti brnění vydalo maximum. I přes krátkodobé zesílení to cítil.
Po dopadu udělal několik kotrmelců a vyryl mělkou brázdu.
„Zelenko, ty hajzle. Já tě zabiju,“ řekl, převrátil se vyčerpaně na záda a hleděl na oblohu za občasného mírně hysterického až šíleného smíchu.
„Pane, je vám něco?“ zeptal se zemědělec, kterému tato louka patřila.
„Dám vám jednu radu. Neútočte na vesmírnou loď v kosmu jen s nožem.“




Možno o niečo slabšia časť, ale stále je to celom dobré.