SG-Nová epocha (Nový díl 7.7.2013)

Zase další díl a opět skvělej Musím se opakovat, ale tvoje povídka je perfektní... sice se celou dobu ztrácím v názvech a složení lodí, ale děj mi to vynahrazuje.. jen tak dál

Druhou sérii rozhodně ANO prosím...

Najprv: Zbytočne sa pýtaš či písať druhú sériu. Ak bude aspoň tak dobrá ako to čo čítam teraz, už si ju mal pomaly začať dávať dokopy.
Aj teraz si nesklamal. Znova podarená časť.

a

Jinak druhou sérii mám už v hlavě. Dokonce modeluju lodě pro sérii třetí. Chtěl sem jen vědět, jaký je zájem, abych to napsal v kompu a nebavil se pouze vymýšlením ve škole.

[Patas25]

No tak to ti nemá záležet na tom, jestli to chcou nebo ne. Dělej to jako já. Nepíši to pro ně, ale hlavně pro sebe. Děj povídky mi vždycky pomůže se uvolnit a když už nám stargate prakticky nazpaměť, tak nebudu sledovat znova, ale příběh si vytvořím podle svého.

P.S. Nechcu nějak urazit čtenáře.

Omlouvám se za spoždění, ale měl sem hodně práce a potřeboval si promyslet další díl. Nicméně je další díl už na světě a teď čeká na korekci.
Z jiného soudku. Rozhodl sem se že udělám nejen druhou, ale i třetí sérii. Jednak díky pozitivním ohlasům, které vždycky potěší a nikdy neomrzí, a také, že se kvapem blíží prázdniny, během kterých bych měl mít dost času.
Jinak vás ve třetí sérii čekají úplně nové lodě, na kterých sem si procvičil své ne zrovna excelentní schopnosti v blenderu, a také nové zdroje energie, nový druh vedení energie, nové rasy a jiné.
První z nových lodí jsem nejspíš právě dokončil. (nejspíš proto, že mě ještě něco může napadnout.). První verzi tedy uploadnu na svůj účet na imageshack, na který je odkazováno v manuálech. Prosím o konstruktivní kritiku a návrhy na zlepšení.

Kapitola 4
V nepřátelském hnízdě část. 1

5. 4. 2030 – Galaxie Ida, v Solární soustavě ovládané hmyzem, SD-499, Briefingová místnost

Ve velké místnosti zářil hologram, na kterém byla zobrazena místní solární soustava. Čtvrtá planeta od hvězdy červeně blikala.
„Pánové, tato planeta je náš cíl. Provedeme krátký hyperprostorový skok směrem k ní, přeneseme vás a mizíme. Vypadá to totiž, že je na ní silná antiorbitální a protivzdušná obrana, jelikož jsme nezpozorovali žádné hlídkující lodě nebo satelity.“ začal svou řeč admirál O´Neill, načež zmáčkl tlačítko a přiblížil tak rudě blikající planetu, až se na hologramu vyskytovala pouze ona.
Na jejím povrchu opět barevně zářili různé body a budovy.
„Ty zeleně zářící struktury považujeme za jejich protivzdušnou a antiorbitální obranu. Červeně září jejich základna, což je komplex tady těchto tří kopulí.“ řekl a opět obraz přiblížil.
Tentokrát byly vidět zeleně zářící výrůstky podobné kanónům mnohem zřetelněji, stejně jako celý komplex základny. Tyto struktury obklopovalo pět modrých teček ve tvaru pravidelného pětiúhelníku.
„Modré plochy jsou místy výsadku jednotlivých týmů. Navíc jsem vám vymyslel nové označení pro týmy. Pro tuto misi budou volací znaky následovné: Tým 1 se bude označovat jako AS, Tým 2 TA, Tým 3 LA, Tým 4 VI a Tým 5 STA (prosím uvědomte si, že se to čte anglicky, čili AS=ejes apod. Pozn. Autora).“řekl Jack s mírným úsměvem a podíval se vedle na obdobně se tvářícího Leafa.
„Astalavista?“konečně docvaklo jednomu z SFE.
„Výborně, tohle je můj nový oblíbenec.“řekl Jack a předal slovo Leafovi pro upřesnění.
„Dobrá, chvilka humoru je za námi, takže pokračujeme. Jak jistě vidíte, zaútočíme zároveň z pěti stran. Naším úkolem je najít jejich počítačové jádro, středisko, nebo cokoliv dalšího obsahující informace o rozmístění jejich špionážní sítě.
Plány jejich základny bohužel nemáme, čili jdeme naslepo. Počítejte s nepřátelskou přesilou a silným odporem na jejich vlastní půdě. Zvláště pozor si dávejte na případné pasti a i jinak buďte opatrní. Nemůžeme si dovolit plýtvat lidmi. Vydejte ze sebe to nejlepší. Rozchod!“zavelel důrazně a následně se sám zařídil podle svého posledního rozkazu a zmizel dveřmi na chodbu vedoucí k jeho kajutě.
Cestou si všímal, jak je chodba úzká a nízká v porovnání s těmi na Asgardských a Jaffských lodích. Země vážně využívala téměř každý centimetr místa a Leaf vnímal hučení masivního toku energie ve stěnách.
Celá tahle loď byl prakticky jeden zatracený vodič a generátor. Super-destroyery nebyly v galaktickém měřítku velké, naopak se řadily k malým lodím a asgardské O´Neilly byli oproti nim téměř dvojnásobné. Nemluvě o Aurorách, které byly třikrát tak dlouhé a téměř dvakrát tak široké.
„Jde vidět, že tyhle ´vyspělé rasy´ moc nebojují. To by si začali vážit každého centimetru, kde se dá vrazit zbraň.“ pomyslel si opět Leaf.
Obří prázdné chodby, ve kterých se vyžívali například Asgardé ho dráždili, jelikož nemohl pochopit jejich účel.
Dorazil do své kajuty, vzal si svůj osobní štít a šel na setkání se svým týmem do místnosti určené pro jejich transport.

5. 4. 2030 – Galaxie Ida, v Solární soustavě ovládané hmyzem, SD-499, Můstek

„Připravte se a zahajte Hyperprostorový skok za 3,2,1…!“rozkázal Jack, načež loď zmizela v modrém okně a objevila se téměř ve stejném okamžiku kousek dál v místní solární soustavě hned vedle nepřátelské planety.
„Připravit na náraz a přeneste je.“zavelel Jack v reakci na dvacítku velkých, fialových koulí plasmy směřujících k jeho lodi.
V pěti místnostech na lodi se zablesklo a každý tým byl přenesen na planetu, ještě než koule dopadly.
Jack na monitoru sledoval, jak se Destroyer obratným manévrováním vyhnul patnácti koulím, ale zbytek jej zasáhl do štítů.
Ty okamžitě klesly o čtvrtinu a k lodi se již blížila další dvacítka střel.
To dobou již ale Jack vydal rozkaz vstoupit do hyperprostoru a skrýt se poté za jinou planetou, tak akorát v dosahu subprostorových komunikátorů SFE.

5. 4. 2030 – Galaxie Ida, v Solární soustavě ovládané hmyzem, poblíž základny Pillards

AS tým se zhmotnil na předem plánovaném místě asi kilometr od vstupu do základny. Následně se rozdělili a každý běžel zneškodnit jednu antiorbitální baterii. Jak naznačovaly snímky, u baterií byla jen slabá posádka, které se snadno vyhnuli a navíc s hlídkami to také nebylo nijak slavné a tak na ně nerušeně připevnili nálože SN-5 (semtex obohacený naquadahem a několika dalšími prvky. Pozn. Autora). Jednalo se poloviční balíčky trhaviny, oproti zastaralým C-4, měli ale několikrát větší sílu. Každý tým si nesl několik těchto balíčků, které ale v případě potřeby klidně rozříznout nožem a zmenšit tak jejich sílu ve prospěch množství.
Poté co každý z nich připevnil nálož, se setkali půl kilometru před vstupem do základny a čekali na hlášení ostatních.
Po chvíli se ozvalo potvrzení, že všechny cíle byly bez problémů zaminovány. Leaf vyndal detonátor a zároveň s tím vydal rozkaz k odpalu i ostatním skupinám.
Zmáčkl.
Po celém okolí se ozvaly výbuchy a tlaková vlna dospěla až k SFE týmům.
Následoval chaos. Na základně se rozezněl poplašný signál v neuvěřitelných výškách. Vstupy do základny se otevřely a z nich se vyvalila armáda.
Desítky hmyzích bojovníků a dvě podivná obrněná monstra vyrazily z každého z vchodů.
Začal se otevírat i šestý otvor v základně. Byla to hangárová vrata, která skrývala několik tuctů stíhačů.
Jeden člověk z AS a jeden ze STA pozvedli raketomety určené k této možnosti. Automatické systémy raketometů s umělou inteligencí proskenovaly určené místo, našly jeho slabiny, vypočítaly nejlepší místo pro zásah a zároveň vypálili každý na jeden horní roh vchodu.
Vypálené střely se ještě ve vzduchu rozpadly na několik menších. Tyto malé rakety jejich naváděcí systémy přiměly dopadnout na strop hangáru. Dopadly tak, že vytvořili pravidelný půlkruh, který se následně utrhl a zabránil tak stíhačúm vylétat. Tento půlkruh pojil se vstupem jen kus zprohýbaného kovu, díky čemuž tenhle kus trosek téměř dokonale nahradil vrata.

Zbytek lidí již mezitím pálil po Pillards a jejich domácích mazlíčcích.
„No alespoň něco funguje tak jak má.“ poznamenal Leaf na adresu raketometů, nabil a vzápětí prohnal kulku hlavou dalšího hmyzákovi.
Ti se sice snažili krýt za různými terénními překážkami, nebylo jim to ale moc platné. Jiná věc byla s těmi obrněnými monstry. Střely SFE se od nich odráželi stejně jako dříve od Pillards. Tihle hmyzáci navíc stříleli ostny podobné těm dikobrazím. Pokud by ovšem dikobraz měřil osm metrů na délku a ostny střílel z přední části těla rychlostí, která přesahovala sto kilometrů v hodině.
Těmto projektilům se SFE většinou dařilo vyhýbat, zbytek vykrýval štít, který byl ovšem díky jejich tvaru, pevnosti a ostrosti neúměrně zatěžován a rychle se vybíjel stejně jako v případě bodnutí končetinami Pillards.
Člověku z AS týmu se podařilo opět nabít raketomet, zamířil, zaměřil, proskenoval a vystřelil.
Rakety se opět rozletěly. Tentokrát směrem k jednomu z monster doprovázených už jen pěticí nepřátel. Rakety dopadly na jeden bok monstra. To síla výbuchu trochu nadzvedla na jednu stranu a mírně mu pochroumala končetinu. Monstrum zahučelo, splašilo se a převálcovalo poslední dva hmyzáky, kteří přežili výbuch. Narazilo do toho druhého a prorazilo mu krunýř pomocí výrustku na hlavě ve tvaru vidlice. Navíc se v mrtvole svého soudruha zaseklo a jeho váha mu stáhla hlavu k zemi.
Leaf k němu přiběhl a prohnal mu dvacítku kulek jedním z jeho šesti očí. Teprve poté si mozek tohoto zvířete uvědomil, že je mrtvý.
U ostatních týmů to neprobíhalo tak dobře. Nakonec zvířata sice udolali tím, že jim raketomety ustříleli končetiny a ve dvou případech na ně dokonce připevnili SN-5. Několikrát se podařilo přesnou palbou do očí zabít zvíře projektily, ale ztráty byly i na straně SFE. Tři lidé byli prošpikováni ostny těchto monster, jeden byl rozdrcen, když na něj zvíře spadlo, a posledního zranil umírající nepřátelský voják. Tento ale přežil a vyhledal krytí v zóně pro vyzvednutí.
Přesné střely SFE kosily poslední přeživší hmyzáky. O ty umírající se postarali jejich nože.
Na konci bitvy se pláně před nepřátelskou základnou topily v krvi.
Poházené a rozcupované těla nepřátel ležely rozesety po celém bojišti a tím vším se nesl zvuk nepřátelského poplachu.
Již dávno nepřátelé uzavřeli všechny vchody, a tudíž byl vydán rozkaz je odstřelit.
Najednou se ale z boků vedle vchodů vysunuli nepřátelské baterie lehčích zbraní a začali pálit. Z každého týmu ke vchodu běžel právě jeden člověk, aby umístil výbušniny.
V momentě, kdy se nepřátelské baterie vysunuly a začaly pálit své fialové projektily, všichni jako jeden muž přešli do skluzu a díky tomu, že běželi rychlostí téměř padesáti kilometrů v hodině, se dostali sklouznutím až ke dveřím. Střely je pronásledovaly až tam a tudíž ještě cestou vytáhli SN-5 a zbytek kinetické energie svého těla využili zároveň k přilepení této plastické trhaviny a navíc k úderu pěstí tak silnému, že kov dveří prohnul do té míry, že mohly použít sílu své ruky k umocnění výskoku. Jejich skok je vynesl až na střechu základny, ze které odpálili své nálože. Exploze byla dostatečně silná, aby vyřadil vnější obranný systém. Na dvou místech ale také narušila statiku do té míry, že se dva členové SFE propadli v dešti sutin přímo do nepřátelských vstupních hal.
Ještě v letu vytasili své nože a do druhé ruky si vzaly velkorážní pistoli. Dopadli do pokleku, za nožem se otočili kolem své osy a uťali tak končetiny celkem šesti nepřátelským vojákům. Postupně se zvedli a neustále máchali svými noži, oba dva téměř synchronně. Mezitím také stříleli ze svých pistolí a zasáhly tak trojici nepřátelských obranných zbraní. V každé místnosti jich bylo celkem pět, dvě z nich ale pohřbily sutiny.
V té době již byly všechny vchody obsazovány SFE, ať už se nacházely na jakémkoliv místě.
Do hal vletěly granáty, které v tomto poměrně malém uzavřeném prostoru páchaly obrovské škody.
Vzduchem létaly kusy zdí, kamení, kovu a doplňovali to všudypřítomné šrapnely.
„A to měla být stealth mise.“ pomyslel si Leaf, zatímco páral břicho jednoho hmyzáka a do štítu mu bubnovali kamínky a šrapnely.
Ty naštěstí byli mnohem méně ostré než končetiny Pillards a ostny monstrózních tvorů a tudíž tolik nevyčerpávali štít, díky menšímu tlaku, kterým na něj působily.
Vzpomněl si, jak mu říkali, že ostří těchto končetin má tloušťku pouze několika málo atomů a přesto je velmi pevné díky jakémusi zvláštnímu jevu. Tudíž tlak, který působil na jediné místo štítu byl nepředstavitelný.
Na podobném principu pracovali nože SFE. Ty měli sice pouze padesát procent účinnosti, a to ještě hlavně díky nanitům, ale přesto pro ně nebylo nic překážkou. Byly mnohokrát lepší, než cokoliv co se na zemi prodávalo nebo se jinak dalo vyrobit.
Slyšel sice, že se pracuje na ještě lepších a ostřejších nožích, ale moc již v pokrok nevěřil.
Zabrán do těchto úvah podřízl krk dalším dvěma nepřátelům a zastřelil ještě tři jiné.
Pillards byli oslepeni všudypřítomnou hlídnou a kouřem, který naplňoval celou tuto místnost.
To byla výhoda pro SFE, kteří díky zabudovaným termovizím viděli jasný tepelný obraz svých nepřátel, a díky filtrům mohli ignorovat tepelné vlny vybuchujících granátů, které by je s normální termovizí oslepily nebo alespoň zmátly.
Celý tenhle chaos trval minutu a dvacet osm sekund, mezi nimiž nepřátelé i spojenci poletovali jako hračky díky tlakovým vlnám. SFE běhali po stěnách i stropech, skákali, bodali, stříleli a několikrát nepřátelům dokonce jednoduše vrazili pěstí, jen aby získali výhodu.
Cákance krve na stěnách a stropě by bylo možno považovat za umělecké dílo.
Když všichni skončili, zazněl rozkaz seskupit se a konečně získat informace.
Jeden člověk z každého týmu ještě předtím zaminoval ústupovou cestu pro případ nouze.
„Jestli teď ty informace nevymazali, tak jsou to pitomci.“ pomyslel si Leaf.
„Podařilo se mi zablokovat nepřátelské počítačové jádro a přístup k němu.“ozvalo se z vysílačky od technika jiného týmu, jako by Leafovi četl myšlenky.
„Skvěle. Takže víte co dál.“řekl Leaf do vysílačky a obrátil se na své muže.
„Právě jste prošli křtem ohně.“začal.“Nevím, jestli to všichni přežijeme, ani co se skrývá za následujícími dveřmi.“ukázal na dveře.
„Vím ale, že to co zde uděláme, rozhodne tuhle válku.“výbojně zvedl bradu a umístil nálož na dveře a následně popošel zpátky ke svému ještě stále kompletnímu týmu.
„Za lidi. Za Alianci. Za svobodu.“vykřikl a zmáčknul detonátor, načež dveře pohltil výbuch, jehož síla na chvíli zviditelnila ostře zelené pozemské štíty.
„Na ně.“vykřikl a společně s ostatními vtrhl do tunelu.

wooow paráda chlape jen tak dál

Mazec!

Úplná dovolenková idylka.
.

Díky za všechny povzbudivé komentáře. Právě jsem dopsal druhý díl. Dnes ho posílám na korekci, tak snad zítra bude.
Jinak doufám, že se vám bude líbit konec a neukamenujete mě za to, že vás budu trochu napínat

Kapitola 4
V nepřátelském hnízdě část. 2


5. 4. 2030 – Galaxie Ida, v Solární soustavě ovládané hmyzem, základna Pillards

Kolem Leafova těla proletělo v rychlém sledu několik fialových střel. Ve výskoku se jim díky rotaci vyhnul, napřáhnul ruce před sebe, plynule přešel do kotoulu, z nějž vyřadil svýma vlastníma rukama dvě nepřátelské palebné věže, znovu vyskočil a svůj nůž zarazil do třetí a poslední z nich, která předchozí dvě kryla trochu zezadu.
On i jeho tým již bojovali dvacet minut v kuse a nepřátelé se objevovali na každém rohu, kryli se, skrývali se, chystali pasti nebo jen bezhlavě útočili. Tak či tak je Leafova jednotka vždy porazila a pokračovala stále hlouběji do nitra základny směrem dolů do podzemí.
Jak se zvyšovala hloubka, ve stěnách bylo stále méně kovu, kterým byly vyztuženy horní patra a tudíž SFE přišlo o schopnost běhat po stěnách díky svým magnetickým botám.
Zásoby munice se stále tenčily a štíty na tom byly ještě hůře. Konstantní útoky nepřátel je dostaly téměř, nebo úplně na nulu.
SFE se museli vyhýbat každé střele, která na ně mířila, každé ráně kterou se protivník chystal zasadit. Byli nuceni stále více používat své nože, které nečerpaly tolik energie a nedocházely v nich náboje. Helmy svým vlastníkům nyní poskytovali pouze základní bitevní informace a nebyly již téměř schopné neustále skenovat okolí.
Brnění byla často pochroumaná, částečně imobilizovaná, oslabená a bez dostatečného množství energie i přes maximální výkony generátorů. Ty jednoduše nebyly schopny zvládnout dodat tolik energie, kolik vyžadovalo neustále namáhané brnění a jeho štíty.
Leafův tým již čítal pouze tři lidi včetně jeho samotného. Byli v zuboženém stavu, štíty problikávaly, brnění byla na některých místech černá od dopadu energetických střel a potrhaná do ran Pillards. Na schopnost regenerace brnění již jednoduše nebylo dost energie.

„Jestli se rychle někde nezregenerujeme, nezvládneme to.“prohlásil Leaf a následně vydal rozkaz obsadit jednu blízkou místnost.
Byla by to docela prostorná hala, nebýt všemožných kabelů, přístrojů, stolů a obrazovek. A taky několika podivných tvorů v nádobách a různých komorách.
Nacházel se tu však ještě někdo. Byla to čtveřice hmyzáků. Tito ovšem byli nějak jiní. Zaprvé byli menší, měli jasně červené zbarvení místo obyčejného hnědo-zeleného jejich příbuzných a hlavně neměli horní končetiny přeměněny na kosovité výrůstky, které budily respekt.
Jakmile zde SFE vtrhlo, tato parta se otočila, začala vydávat poplašené zvuky a místo očekávaného útoku se dala na strategický ústup.
Jednoduše a prostě se snažili zdrhnout, což Leafovi začalo dávat smysl až když si vzpomněl na vědce, které obvykle potkával na lodích kde sloužil. Vědátorští srabi. Byla to přesně taková ta partička, která se místo boje radši spakuje a najde si ten největší, nejpevnější a nejlépe skrytý kryt na který narazí.
S úšklebkem namířil a obětoval dva drahocenné náboje, aby jednoho z nich připravil o nohy. Ostatní popravily zbylé tři vědce. Když vědátorská těla dopadla, ozval se pouze dutý zvuk doprovázený vysokofrekvenčním kvílením zraněného hmyzáka.
Leaf se přiblížil k ležícímu nepříteli a spustil překládací program mezitím, co ostatní zabarikádovali oboje dveře a začali si nabíjet a regenerovat brnění.

„Kdopak si?“řekl téměř sladkým hlasem věštícím hrozbu Leaf, načež brnění vydalo ne už tak sladký překlad.
„Já jsem vědcem roje.“prohlásil se skučením vědec.
„Nemáš jméno?“
„Ne my nevlastníme žádná jména. My jsme jeden.“ozvalo se z vědcových čelistí.
„Kolik vás je?“
„Mnoho. Mnoho světů patří roji.“
„Kdo je váš vůdce?“
„Hhhh. Neřeknu. Ty nemáš právo znát jejich jména. Ty jsi jen potrava, otrok přinejlepším.“
„Tak kdo vás vede!“vyrazil ze sebe Leaf a špičku chodidla zarazil do čerstvě ustřeleného pahýlu hmyzákovy nohy.
„AAAAúúú. Jsou to královny. A je jich mnoho. Nikdy nás neporazíte. A ztrátu Arh´katkh pomstíme. Budeme na vás hodovat. Vaše krev poteče proudem a ty které nezabijeme, čeká práce v našich nejhlubších dolech. Budeme vás mučit a z vaší kůže naděláme larvám hračky.“
„ Arh´katkh?“
„ Ano, za smrt jedné z dvanácti budete pykat. Byla pramatkou téměř desetiny naší populace i tou mou. Nikdo trestu neujde. Za smrt naší vůdkyně a matky je jen jediný trest.“
Načež ho, ještě než mohl mluvit dál, umlčel Leaf svým nožem.
Zbylí dva již stáhli všechny užitečné informace z počítačů a proskenovali okolí.

„Jdeme.“rozkázal Leaf, který nyní s již zregenerovaným brněním a částečně dobitým štítem vypadal mnohem lépe. Stejně tak na jeho dvou spolubojovnících byla znát nově načerpaná energie.
Vyběhli ven z místnosti, probili se desítkou nepřátel za použití pouze nožů a směřovali dále hlouběji do nitra základny. Z druhé strany se ozývalo bušení a nárazy do zablokovaných dveří.

5. 4. 2030 – Galaxie Ida, v Solární soustavě ovládané hmyzem, základna Pillards, chodba před královninými komnatami

Leaf se svými spolubojovníky neustále běžel, dokud se před ním neobjevily jediné dveře strážené pěticí bojovníků. Tihle byli větší než obvykle a i jejich končetiny byli delší a mohutnější. Nejvýrazněji se to projevilo na kosám podobných horních končetinách. Ty se až nebezpečně leskly.
Obě strany se proti sobě rozběhly.
Leaf a muž napravo od něj stihli přejít do skluzu a utnout nohy dvěma nepřátelům. Muž vlevo neměl takové štěstí.
Oproti jim se snažil nepřítele přeskočit a utít mu hlavu. To se mu povedlo pouze částečně. Namísto toho vyskočil, zaťal nůž do nepřítelova těla, trochu tím ještě umocnil výskok, vyrval nůž a chystal se ho dorazit ranou do týla z ladného salta, ve kterém se právě nacházel. V tom mu ale zabránil druhý hmyzák, který ho svou končetinou přišpendlil ke zdi.
Muži z úst vystříkla krev. Nůž ale nepustil a místo toho jej svému trýzniteli zabodl do krku.
Oba dva dopadli na zem téměř současně a oba dva byli mrtví. Muž měl protrženou aortu a pravou plíci. Hlava osobního strážce královny vysela jen na vlásku a jeho krev, stejně jako jeho zraněného soudruha, činila podlahu kluzkou.
Leaf mezitím zkusil zarazit svůj nůž přímo do hrudi strážce. Nešťastnou náhodou se zde ale zasekl. To Leafa donutilo uhnout ráně jeho kolegy tím, že se vzdal nože a provedl salto vzad nad skloněným útočícím nepřítelem. Končetiny ostré jako břitva proletěli těsně pod ním a vypadalo to trochu jako kdyby se jej hmyzák snažil obejmout namísto rozpárání.
Leaf salto dokončil dopadem na placato přímo na nepřátelská záda a holýma rukama strážci prorazil krční pancíř a přerušil cévy vedoucí do mozku.
Když se trochu vzpamatoval a rozhlédl se po chodbě, spatřil všechny nepřátele ležet na zemi. Co jej ovšem nepotěšilo, byl člen jeho týmu ležící ve vlastní louži krve mezi dvěma nepřáteli.
„Doháje!“vykřikl a pěstí vyrazil dveře, které byly předtím hlídané.

5. 4. 2030 – Galaxie Ida, v Solární soustavě ovládané hmyzem, základna Pillards, královniny komnaty

Část dveří vletěla do místnosti a škrtla o hlavu dalšímu velkému hmyzákovi. Tohle byla královna. Tři metry na výšku a to navíc byly dvě třetiny těla neustále na zemi a musely být neseny dvěma páry končetin. Zbývaly tedy již jen jedny a ty byly podivně degenerované a zakrnělé. Byla celá černá až na tři červené pruhy na zadku. Prolétající kus dveří ji trefil a zvrátil ji hlavu do boku.
To okomentovala vysokofrekvenčním vřískotem. Přestala ale, když viděla vcházet dva muže v brnění. Napřímila hlavu a soustředila se, což nebylo vzhledem k jejím nedostatečným mimickým schopnostem příliš poznat.
Do Leafovy hlavy se zabodla krutá bolest.
„Já jsem zdejší vládkyní. Jak se opovažujete mě vyrušovat. Jste jen jídlo.“promítala do jejich mozků takovou silou, že nebyl nutný překlad, jelikož záměr jejich myšlenek byl křišťálově čistý.
„Vypadni z mé hlavy!“zněla jediná Leafova myšlenka. Obličej mu námahou zrudl.
Pak se něco zlomilo. Královna sebou cukla jako by dostala žihadlo a Leaf mírně ochabl. Nyní však již měl hlavu zase jen pro sebe.
„Co? Jak jste se sem dostali? Tohle není vaše teritorium!“zařvala královna ve svém jazyce.
„O čem to mluví?“mihlo se Leafovi hlavou.
Těžce lapal po dechu, ale byl očividně volný od královniny nadvlády. Vzhledem k bolesti hlavy se tím ovšem nehodlal zabývat a místo toho jí radši provrtal hlavu jednou z posledních kulek.
Muž vedle něj se zhroutil zároveň s královniným tělem a namáhavě lapal po dechu. Vypadal, jako kdyby uběhl maraton a celý se třásl.
Nanity v jeho těle tyto skutečnosti velmi rychle napravili a po několika vteřinách již byl zase na nohou.
„Jak?“zasípal v reakci na Leafovo mentální osvobození.
„Nevím. Jdeme dál. Jádro již není daleko.“prohlásil Leaf a překročil královnino tělo.
To sebou najednou zaškubalo a královna otevřela oči.
Možná se chystala prohlásit něco arogantního jako například ´všichni zemřete´,´zkáza vám´,´má smrt je jen začátek´ nebo podobně, neměla k tomu ale příležitost, jelikož jí Leaf kopl svou botou s čepelí přímo do hlavy a částečně ji tak propíchl, částečně rozdrtil a zanechal za sebou jen nehezký flek, jenž se táhl od původního místa hlavy až k tomu současnému o dva metry dále v pravidelném oblouku. Deformovaná hlava již nebyla nijak elegantní a s promáčklinou v místech kde dopadla Leafova bota a s menšími dírami po nábojích neměla zrovna nejpravidelnější tvar.
Leaf prošel na konec chodby a vykopl dveře. Špatná nálada z něj jen sršela.

5.4.2030 – Galaxie Ida, v Solární soustavě ovládané hmyzem, základna Pillards, poblíž Jádra

Volno. Klid. Na chodbách nikdo. Leaf a jeho spolubojovník už nějakou dobu nikoho nepotkali.
To Leafa znervózňovalo. Bylo dokonce až moc ticho.
Kráčeli přikrčení vedle sebe a znatelně postrádali rohy a další věci, které by jim umožňovaly krýt se. Vzhledem k troše volného času dobíjeli svá brnění a spojili se také s ostatními týmy.
Nijak slavné to nebylo.
Více jak polovina lidí byla mrtvá a téměř všichni bez munice a oproti velké přesile. Ostatní týmy nemohly o přístupu k jádru ani uvažovat.
Leaf tudíž nařídil ústup zpět na povrch, aby jim mohli hlídat záda, až se budou vracet zpět.
„Je to na nás.“konstatoval, načež mu ale jeho spolubojovník přesto vážně přikývl.
Poslední dveře se objevily přímo před nimi.
Leaf se už chystal, že je vyrazí, když jej druhý voják předběhl a pokusil se vrazit do dveří loktem. Byly to mohutné kovové dveře kulatého tvaru.
„Blbec.“pomyslel si Leaf a čekal, že si ten zelenáč rozdrtí rameno i přes výhody jeho brnění.
Nestalo se tak. Dveře totiž zmizely a voják vběhl do prostorné síně plné sloupů s ochozy u stropu ve stěnách.
Leaf ho okamžitě následoval. Když vbíhal do síně a jeho spolubojovník právě zastavoval, všiml si rychle se pohybujícího stínu.
„Pozor!“zařval, načež se druhý voják nechápavě otočil.
Stín proletěl a z posledního z Leafových spolubojovníků zbylo jen bezhlavé torso. To zakoplo v běhu, párkrát se převalilo a jelo ještě pár metrů, než se zastavilo o jeden ze sloupů. Ještě než tělo narazilo svými zády do sloupku, Leaf se již kryl.
Přál si, aby neviděl detaily. Aby byl jako obyčejný člověk a nevšiml si, jak obří, tygru podobné monstrum trhá svými čelistmi hlavu posledního z jeho týmu. Aby si nevšimnul, jak krev mírně vystříkla a potřísnila čelist monstra se zuby jako dýky.
Žádný tvor by si neměl dovolit tělo velké dva a půl metru na výšku a šest metrů na délku, kůži, pod kterou se vlnily svaly tlusté jako paže, hlavu schopnou utrhnout a rozžvýkat kus kovu a už vůbec ne takové nohy. Drápy na nich zanechávaly na podlaze hluboké rýhy, což by, vzhledem k tomu, že byla z tvrdé skály, nemělo být v žádném případě možné.
Leaf se snažil přemáhat návaly paniky.
Byl si vědom toho, že ta černosrstá šelma má víc síly než cokoliv co se na zemi vyskytuje. Ta rychlost, síla, velikost. Nemohl si pomoci a musel ji obdivovat.
Zavřel oči. Zklidnil svůj dech.
„Nemáš brnění potvoro.“
Otevřel oči a usmál se.
Vytáhl poslední zásobník, který obsahoval už jen desítku nábojů
Šelma zařvala.
„Tvoje smůla.“

Perfektné.
Čo najskôr pokračovanie, aby som sa dozvedel ako to skončí s číčou.

.

Kapitola 4
V nepřátelském hnízdě část. 3

5. 4. 2030 – Galaxie Ida, v Solární soustavě ovládané hmyzem, základna Pillards, poblíž Jádra

Leaf instinktivně vycítil nebezpečí a převalil se kotoulem doleva. V místě kde měl ještě před chvílí hlavu, se objevila mohutná pracka a změnila kamenný sloup v štěrk a kamení, které létaly po místnosti jako projektily. Leaf, který se tak na chvíli dostal k nechráněnému levému boku zvířete, se otočil a poslepu vypálil pětici kulek. Jedna z nich vystřelila šelmě jedno z jejich čtyř očí. Zbytek jí pouze vyryl čtyři krvavé rýhy zboku do lebky.
Zakňučela, upřela na něj své druhé levé oko a švihla ocasem, který Leafovy málem podrazil nohy.
Aby se mu vyhnul, přešel z podřepu do výskoku a tak tak nadskočil její ocas, který cestou částečně rozbil druhý sloupek. Než proti němu stačila příšera použít i pracky, ukryl se za jedním z pevnějších výklenků a zmizel tak z jejích očí.
„Odolná rychlá bestie.“postěžoval si trochu sám sobě.
Dřepěl se zády přitisknutými ke studenému kameni. Najednou mu na rameno ukápla slina. Zvedl hlavu vzhůru a zjistil, že hledí šelmě přímo do očí.
Pozorovala ho a nakláněla se z vršku výklenku, na kterém se přidržovala svými mohutnými drápy, aby nespadla i přesto, že na jeho vršku byla poměrně rovinná ploška.
„Ty potvoro.“zanadával nahlas ve chvíli, kdy se na něj chystala skočit.
Namísto toho, aby se nechal zabít, zvedl svůj kulomet a poslal jí desítku kulek přímo do spodní čelisti.
Šelmě to trhlo hlavou dozadu. Propracovaný zabijácký skok se tak změnil na nekoordinovaný pád, který skončil tím, že šelma dopadla o několik decimetrů dál, spadla na bok a kousek popojela než se zase vydrápala na nohy. Leafovi to však stačilo k tomu, aby zmizel z nebezpečné zóny, sebral vybavení svého mrtvého kolegy a ještě se stihnul ukrýt za další sloupek.
„Do háje, ani jeden náboj. Ne že by mi proti tomuhle byly moc platné.“pomyslel si a začal přeprogramovávat své i spolubojovníkovi nanity.
Věděl, že má posledních pět nábojů a ty navíc nemají moc velký efekt, vytvořil si tedy nejdřív něco na způsob granátometu k pušce, který následně připevnil na svůj kulomet. Zatímco šelma čenichala a neustále se blížila, začal tvořit něco na způsob harpuny. Obětoval k tomu spolubojovníkův nůž, ze kterého se stala vlastní harpuna a jeho nanity, ze kterých vytvořil lano s jakousi kotvou na konci. Sám sobě, ze svých nanitů vytvořil něco jako horolezecké cepíny ale mnohem ostřejší.
Náboje přebil do velkorážní pistole a připravil se.
Už pomalu cítil dech obludy.
Nabil harpunu do nově vytvořeného odpalovače na jeho zbrani. Vyklonil se zrovna včas, aby vyděl napřaženou pracku, která se k němu blížila.
Čas se jakoby zpomalil. Leafův mozek byl zaplavován adrenalinem do té míry, že pro něj věci prakticky stály, jak moc měl zrychlené reflexy. Pohyboval se jako v medu. Nesnesitelně pomalu namířil na pomalu se přibližující pracku. Vystřelil. Najednou se vše vrátilo do normální rychlosti. Harpuna proletěla přesně skrz měkkou část pravé pracky a zabodla se hluboko do kamene. Za ní následovala kotva, kterou na laně táhla harpuna a jejíž tři hroty se zabodly do zmrzačené pracky a zastavily ji v letu. Leaf odhodil nyní nepoužitelný kulomet a okamžitě vytasil cepín a nůž. Přiběhl k částečně imobilizované šelmě zleva, a jakmile se pokusila použít druhou pracku, zarazil jí do ní nůž a odrazil se na její hřbet. Šelma jí ale ještě v Leafově výskoku trhla a poslala jej šikmo přes svůj hřbet.
Místo toho, aby jej shodila, zasekl Leaf svůj cepín za její pravou pánevní kost a zastavil tak svůj let.
Obluda se zraněnou pravou prackou, bokem a nechtěnou zátěží navíc se začala mírně naklánět doprava.
Tuhle skutečnost byl nucen Leaf kompenzovat náklonem doleva. Místo zbytečného balancování se dal radši do běhu po jejím hřbetě, během něhož vytasil druhý cepín a svou pistoli.
Tři kroky a skok.
Během výskoku se otočil kolem své osy a zarazil cepín mezi horní a dolní čelist šelmy.
Svojí vahou a energií skoku jí strhl dolní čelist dolů a vypálil jí do chřtánu posledních pět nábojů, ještě než se úplně dolní čelist částečně utrhla a strhla s sebou celou šelmu.
Té valila z huby i jiných ran krev proudem ale stále ještě dýchala.
Zbytek těla se jí však podivně škubal a ocas s sebou zběsile házel sem a tam.
„Musel jsem jí poranit míchu.“uvědomil si Leaf.
„Oprava. Jemu.“konstatoval, když si šelmu prohlédl z druhé strany.
„Stejně jsi ale vznešený tvor.“složil padlému oponentovy poklonu Leaf.
„Ano to jsem.“
Leaf se nechápavě zarazil nad slovy ve své mysli pronesenými v antičtině.
„Ty mluvíš?“
„Ano.“ozval se hlas plný bolesti. „Také myslím a učím se. A cítím bolest.“
„Proč jsi na nás zaútočil?“
„Byl jsem donucen. Nikdy bych ale nepomyslel, že se zde setkám s jedním z Descedants. Ne. Ne již blouzním. Ty nejsi jedním z nich. Podobáš se jim a máš jejich sílu. Téměř. Nejsi ale jedním z nich. Ještě ne. Možná později.“
„Co? Kým nejsem?“zmateně se tázal Leaf.
„To není důležité. Ahh. Důležité je, že ti děkuji.“
„Za co?“
„Dal jsi mi poslední čestný souboj. Již mnoho koloběhů jsem vězněm těch, co se podobají hmyzu. Nutili mě strážit toto místo a ovládali mou mysl. Zabili mou družku a mého syna drží v zajetí v té druhé místnosti. Byl jsem nucen zabíjet. Zabíjet kořist tak slabou, že za to ani nestála. Ubohé mysli. Nedokázali se zmoci ani na nejmenší odpor. Dokud jsi nepřišel ty. Konečně cítím, že jsou pouta nadzemnou zlomena. Myslel jsem, že je to jen trik. Aby mě ošálili. Zmátli. Otestovali. Ahh. Kde jsem to byl. Ahh ano. Ty jsi mě porazil. Dopřál jsi mi poslední dobrý souboj. Jsem šťasten. Opět jsem jeden z Magnificats jak nás Descedants nazývají a ne jen potupená troska. Díky ti. Ahh. Co je mé, je nyní i tvé. Bohužel ti toho nemám mnoho co nabídnout. Ale mohu dodržet alespoň jednu tradici. Má smečka je nyní tvá. Jedná se sice jen o mého syna, ale bude ti ku pomoci, i když je ještě hrozně mladý. Za koloběh však dosáhne věku přechodu a bude ti mocným spojencem. Na důkaz, že jsi porazil jednoho z Magnificats si vezmi dva mé špičáky a všechny mé drápy. (Ze špičáků a dvou mých drápů si vyrob náhrdelník. Použij ty malé prostřední drápy na předních končetinách. Jsou tupé. Dva vnější přední a dva vnější zadní použij na výrobu dvou nožů. Vnější zadní jsou duté a poslouží jako jílec. Stejně tak si vezmi dva vnější přední, dva vnější zadní a prostřední zadní a vyrob si dva meče. Prostřední zadní použij jako hlavní část jílce, boční přední jako špičku a vnější zadní jako jílec. Stačí je položit vedle sebe v požadovaném tvaru a polít je mou a tvou krví. Bílkoviny a přirozený magnetismus kovu v mém těle udělá zbytek práce.)“
Tenhle návod na zbraně Leafovi doslova probleskl hlavou. Magnificat nemusel ani použít slova.
„Děkuji ti.“
„Máš za co. Jsou to největší dary, jaké ti může někdo z mé rasy nabídnout. Můj syn tě bude chránit jako tvá třetí ruka a zbraně z našich těl jsou legendární. Ty hloupé výrůstky Pillards se s nimi nemohou měřit. Navíc budou tím silnější, čím silnějším se budeš stávat ty. Budou reagovat na změny ve tvé DNA a mysli a přizpůsobovat se jim. Můj národ a Tvůj národ se již dlouho hledali, člověče. Společně jsme téměř nepřemožitelní. My jsme vaši praví symbionti.“
Šelma zakašlala, jak se topila ve vlastní krvi.
„Teď my prosím dopřej rychlý odchod a važ si mých darů.“
„Sbohem. Byl jsi důstojným soupeřem.“prohlásil Leaf, vytrhl svůj nůž z nohy šelmy a zabodl jí ho do mozku skrz vystřelené oko.
Leaf udělal všechno jak mu Magnificat řekl a jeho drápy zuby a krev si dal do batohu (krev měl samozřejmě v nádobce) a až teprve pak se vydal do další místnosti, ze které se ozývalo již jen kňučení.
Vykopl dveře a objevil metr vysokou a dva metry dlouhou šelmu již teď budící respekt ležet vedle ostatků dvou Pillards.
„Zdravím. Mé jméno je Leaf.“představil se
„Já jsem Maximus. Stačí jen Max. Stejně jako můj otec ti děkuji. Bude mi ctí být tvým pomocníkem. Pokud si to ovšem přeješ.“ozval se Leafovi v hlavě Maximův smutný kňučivý hlas.
„Mě bude také ctí. Jdeme.“
„Jen aby bylo jasno. Nejsi mým pánem a nedáváš mi rozkazy. Já vím, na co myslíš a v tvém konání ti budu pomáhat i kdyby mě to mělo stát život. Stačí jen pomyslet na to, co je potřeba udělat. Všichni mého druhu jsou telepati.“tyhle myšlenky doplnilo tiché zavrčení.

5. 4. 2030 – Galaxie Ida, v Solární soustavě ovládané hmyzem, základna Pillards, Jádro

Leaf s Maxem se ocitli v kruhové místnosti, v jejímž centru se nacházela velká zářící koule visící ve vzduchu. Byla nejspíše nadnášena nějakým antigravitačním polem generovaným z podlahy a stropu zvláštními oválnými zařízeními. Kolem těchto zařízení byly nastavěny zvláštní poloorganické konzole vytvářející různě holografické obrazy.
Leaf se řídil logikou „co je největší, je také nejdůležitější“ a přešel tedy k nejmohutnější z konzolí.
Chvíli hledal nějaký vstup, až to nakonec vzdal, vyrval spodní poloorganický panel a napojil se přímo na největší z krystalů, který ve změti obvodů našel.
Vyskočila menší jiskra.
„Sakra, tohle byl asi zdroj.“reagoval na výboj a mírné potemnění holografu Leaf.„Druhý pokus.“
tentokrát se pokusil napojit na jeden z těch menších. Nyní již s větším úspěchem.
Brnění sice ještě chvíli obcházelo zabezpečení, ale poté již začalo stahovat Terabity informací do několika datových krystalů uložených v helmě.
Mezitím Max rozpáral dva vědce, kteří se přišli podívat co se to děje s jádrem, že se najednou kopíruje takové množství informací.
Když byl hotov, odpojil se a zaminoval jádro a jedny z dalších dveří vedoucí k němu.
Vytáhl detonátor a stiskl. Dveře vyletěli do vzduchu a zabili tři hlídače před nimi. Leaf se znovu ocitl ve známé místnosti se sloupy.
„Ještěže tu nestihli doběhnout všichni.“řekl spíš sám pro sebe a rychle se rozběhl, než zafunguje zpožďovač na zbytku použitých výbušnin.
V běhu vytáhl své dva cepíny, které předtím vytrhl z těla Maxova otce, a rozběhl se napřímo proti dveřím. Štít měl naplno dobitý a přednastavil jej tedy na vibrace, díky nimž dveřmi proběhl jako by tam vůbec nebyly a zanechal z sebou jen siluetu. Max proskočil hned za ním, v místě kde prošel hrudníkem.
Po chvíli se ozval výbuch a zasáhla je už velmi mírná tlaková vlna.
Oba dva pokračovali rychlým během. Pillards, kteří běželi pomoci svým soudruhům do vyšších pater základny, neměli šanci. Ještě než se otočili, měli v sobě buď cepín, nebo Maxovy drápy. Leaf a Max při zabíjení ani nezpomalili. Hnal je hněv.
„Pomoc! Útočí na nás jedna stíhačka.“ozvalo se ve vysílačce. „Nemáme už žádné rakety ani náboje sakra.“
Leaf a Max přešli do sprintu. To znamená rychlost asi sedmdesát kilometrů v hodině, díky čemuž cesta na povrch netrvala už ani minutu.
Už když vbíhali do vstupní haly, Leaf poznal jednu z těch, kterým se zhroutil strop, uviděli onu stíhačku, která se právě vznášela na místě a pálila po zbylých vojácích.
Znovu nenastalo žádné zpomalení. Leaf spíš ještě přidal, vyběhl po sutinách a skočil. Přímo na ni. Ještě ve výskoku oskenoval stíhačku pomocí své helmy. Našel slabiny a zapnul na chvíli jednu magnetickou botu, díky které se otočil a jedním cepínem přeťal hlavní elektrické vedení a druhým vyrval kokpit, ještě než jej rychlost letu poslala pryč směrem k zemi. Hned za ním skočil Max, který prackami zabil pilota zbaveného ochrany kokpitu.
Leaf dopadl do podřepu a Max přistál ladně na všech čtyřech vedle něj. Poslední co dopadlo, byla stíhačka, která následně vybuchla a poslala po okolí várku smrtících šrapnelů. Leaf jeden z nich instinktivně odrazil rukou a o zbytek se postaralo brnění. Max, který byl v bezpečí za Leafem jen pohrdavě odfrkl.
„SD-499, žádáme o přenos. Zaměřte prosím i energii co je vedle mě a přeneste ji taky.“ohlásil od subprostorového vysílače Leaf.
Po chvíli se objevil bílý záblesk a všichni se objevili na můstku.
„Co to má znamenat? Přived sis mazlíčka?“zahlásil Jack hned, jak se objevili.
„Čekám na pořádné hlášení. A toho čtyřokého tygra ať prohlédnou stejně jako vás na ošetřovně. Vypadá to, že jste dostali pěkně na frak.“pokračoval admirál.
„Vy taky. Reagoval na obrazovku, na které bylo napsáno štíty na 62% a velké množství železného šrotu orbitě zobrazené na obrazovce nahrazující okno. Jsem rád, že jsem zpátky. Co byste si beze mě počali.“prohlásil Leaf.
„Pravda.“reagoval Jack. Dnes ale jejich vzájemné škádlení postrádalo šťávu vzhledem ke ztrátám na životech i přes obrovský úspěch mise.
„Máš ty informace?“
„Ano.“
„V tom případě jim tam nechte dárek a letíme domů.“
Načež se objevilo modré hyperprostorové okno a SD-499 se vydala k zemi.
Chvíli poté se na planetě objevila nukleární exploze v místě, kde stávala základna.

Omlouvám se, že to tak trvalo, ale prakticky celý týden sem jezdil po návštěvách.

Prostě skvělé, díl od dílu lepší a lepší, povídka zraje jako víno