SGA - Navo Incursis - 20. Ellis

Toto je spoiler!!!:

Jak sem říkal Athosiani jsou mrtví, ale Teyla + její manžel a jejich syn Torren. Zůstanou žít

Toto je spoiler!!!:

jj Jakop je tak hodný a dělá mi korekce....ale původně sem ji nechtěl zabít...tan díl sem asi dvakrát přepisoval a pak to vyústilo v její smrt ale to pak uvidíte ať neprozrazujupříliš moc a nejsem OT

jinak co nejdřív novej díl

Tenhle díl je trošku delší, než ostatní, ale i tak doufám že se bude líbit. Za případné chyby se omlouvám, právě sem to dopsal. Přeji příjemné čtení:

11. Záchranná akce


V jídelně na Atlantidě se právě začal rozdávat oběd. Sheppard s McKayem a Rononem si vzali hrachovou kaši, která dneska byla, zaujali místo u svého oblíbeného stolu a mlčky se dívali na prázdnou židli, na které vždy sedí Teyla.
„Tak co, myslíte, že už je jí líp?“ přerušil náhle ticho Rodney.
„No, co já vím, tak je celou dobu v pokoji s Torrenem a s nikým nekomunikuje,“ odpověděl Sheppard a dál se přehraboval v hrachové kaši, kterou neměl zrovna dvakrát v lásce.
„Ani s Kanaanem?“ dodal Ronon, který už měl v sobě skoro celý talíř.
„Kanaan, hmm nevím. Těžko říct, toho jsem už taky dlouho neviděl,“ odpověděl Rodney.
„Ani já ne,“ souhlasil s Rodneym Sheppard a sledoval Ronona jak vyškrabuje zbytky kaše z již prázdného talíře.
„Nechceš i tu moji,“ nabídl se po chvíli John a podal svůj talíř Rononovi.
„Ty vážně nebudeš?“ řekl překvapeně Ronon a s radostí přijal další porci, do které se ihned pustil.
„Nechápu, jak to můžeš jíst,“ řekl zhnuseně John a ušklíbnul se.
„Když máš hlad tak sníš všechno,“ poznamenal Ronon a už do sebe cpal druhou porci.
„Neřešte teď jídlo,“ rozčílil se Rodney a pokračoval: „Nemůžeme nechat Teylu jen tak sedět v pokoji na vždy.“
„No jasně, že…,“ začal Sheppard, ale větu nedopověděl, jelikož se po celém městě ozvalo:

„Plukovník Sheppard a jeho tým, do zasedací místnosti, opakuji: plukovník Sheppard a jeho tým, do zasedací místnosti, děkuji.“

„Zas už něco…“ poznamenal John, zívnul a odešel spolu s ostatními zjistit co se děje.

Zasedací místnost

Sheppard s McKayem a Rononem, došli do zasedací místnosti, ve které už čekal netrpělivě pan Woolsey.

„Tak, co se děje?“ začal hned po příchodu Sheppard.
„Kde je Teyla?“ zeptal se na oplátku pan Woolsey.
„Ehm, poslední dobou, není ve své kůži…,“ odpověděl po chvilce přemýšlení Rodney.
„Kvůli té tragické události na Athosu, že,“ dodal tichým hlasem Woolsey.

Všichni kývnuli na souhlas a Sheppard se opět zeptal:

„Co, se teda děje?“
„Jo, no, tým poručíka Syruse se už dvě hodiny nehlásí,“ vysvětloval Woolsey.
„Syrus, Syrus, to jméno mi nic neříká,“ řekl Sheppard a kroutil při tom nechápavě hlavou.
„No, on a jeho tým jsou tu nový a toto byla jejich první mise v Pegasu,“ pokračoval ve vysvětlování Woolsey.
„A o jakou misi se to vlastně jednalo?“ vyzvídal Rodney.
„Ehm, pouze zjistit situaci na P2X-608, podle MALPu bylo planeta v pořádku, tak jsem tam na průzkum poslal tým poručíka Syruse,“ odpověděl Woolsey.
„A jak dlouho se už nehlásí?“ zeptal se doposud tiše sedící Ronon.
„Okolo dvou hodin,“odsekl Woolsey.
„Tak dem, ne?“ navrhl Ronon, vstal a spolu s ostatními se šel nachystat.

Planeta P2X-608

Tým se nachystal, vyzbrojil a bránou došel na planetu P2X-608, kde se okamžitě pokoušel spojit rádiově s týmem poručíka Syruse. Bohužel neúspěšně… Brána se nacházela na louce, ze které vedla stezka do nejbližší vesnice, po které se také Sheppardův tým vydal. Asi po čtvrthodině chůze spatřili na obloze dým a uslyšeli výkřiky lidí. Sheppard se zastavil a navrhl, že moudřejší by bylo rozptýlit se do lesa a pokračovat dál blíž k vesnici, sice pomaleji, ale skryti. Ronon s Rodneym tak udělali a za necelých deset minut se jim naskytl tento pohled: Hořící vesnice, několik křičících a pobíhajících lidí, horda pochodujících vojáků v černých oblecích a uprostřed toho všeho tři klečící spoutaní lidé v zeleném a jedna osoba, ležící vedle nich. Sheppard okamžitě poznal uniformu lidí z Atlantidy.

„To musí být Syrus a jeho tým,“ šeptl ostatním Sheppard.

Náhle voják co nad Syrusovým týmem stojí, pozvedl svou zbraň a jediným červeným zábleskem, ze své pušky uzemnil další klečící postavu.

„Sakra,“ zaklel tiše Rodney.
„Hele, podívejte,“ řekl najednou Ronon a ukázal směrem k obloze.

Ostatní zvednuli hlavu a během dvou vteřin jim nad hlavami proletěli tři stíhačky, které trochu vypadaly jako malé černé koule. Ovšem nikdo si nebyl jistý, jelikož stíhačka, nebo co to bylo, letěla tak rychle, že viděli pouze čáru, kterou za sebou nechala.

„Už vím, že jste z Atlantidy, nemá cenu to zapírat,“ zakřičel náhle voják stojící nad Syrusovým týmem.

Nikdo z klečících na tento výlev agrese nereagoval.

„Tak dost! Řekneš mi tu adresu nebo ne,“ zakřičel voják znovu.

Jedna z klečících postav, zřejmě Syrus, zvedla hlavu a s úsměvem ve tváři klidně pravil: „Nikdy“.
Na což voják pozvedl svou zbraň a střelil druhou klečící postavu, která se svalila na zem mrtvá. Teď už klečela na zemi pouze jedna živá postava, která se smutně dívala na mrtvé vedle sebe.

„Parchanti!“ křikl Syrus a plivl vojákovy do obličeje.
Voják ho uhodil a řekl už klidněji: „Tak a co teď,“
„Ehm, nech mě přemýšlet, ne, pořád ne,“ odpověděl tiše Syrus a pokusil se osvobodit z lana, kterým byl svázán.
„Však mi to z tebe dostaneme, máme své způsoby,“ řekl s potěšením voják, uhodil Syruse ještě jednou a pobídl dva vojáky, co stáli opodál, aby ho odvedli směrem k lodi.
Když Syruse zvednuli, tak se k němu jeden z těch dvou vojáků naklonil a velice tiše mu řekl: „Buď v klidu a nech se odvést, já tě odsud dostanu“. Ale Syrus na tento pokyn nereagoval a místo toho využil nepozornosti toho vojáka, odhodil ho od sebe a již odpoután se pokusil utéct. Jeden z vojáků okamžitě zavelel, aby na něho nestříleli, nýbrž aby ho chytli živého. Sheppard a ostatní to sledovali v tichém údivu. Ronon chtěl nějak zasáhnout, ale Sheppard ho zastavil, jelikož věděl, že by je to tak akorát prozradilo. Syrus utíkal, jak mu jen síly stačily. Zatáčel doleva, pak zase doprava a kličkoval mezi hořícími domy, ve snaze je setřást a utéct, najednou však zatočil špatně a ocitnul se ve slepé uličce. Došel až k samotnému okraji uličky, vytáhnul nůž, co měl v kapse a díky kterému se zbavil těch pout a díval se, jak se jediný východ z té proklaté uličky zaplňuje nepřátelskými vojáky. Mezi skupinkou asi dvaceti vojáků zavládl burácivý smích. Syrus se ušklíbnul a pozvedl před sebe nůž. Ze skupiny vojáků vyšel ten, který ho vyslýchal, zvednutím ruky nastalo ticho a řekl: „Myslím, že teď už je zbytečné klást odpor, takže s námi půjdeš na loď, nebo nám okamžitě sdělíš adresu Atlantidy. Vyber si.“
„Pleteš se, je tu ještě jedna možnost,“ odpověděl Syrus a se zálibou se podíval na svůj nůž.
Nikdo z vojáků nechápal.
„Adresu Atlantidy nikdy nezískáte vy černí parchanti!“ zakřičel důstojně Syrus a jediným tahem ruky se pořezal a upadnul mrtvý na zem.

Všichni vojáci, na to zírali s údivem, až na jednoho:
„Zatraceně!“ zakřičel voják, který je vyslýchal a agresivně dupnul nohou do země.

Když to Sheppard a ostatní slyšeli, tak nechápali co tím myslí jelikož Syruse a jeho pronásledovatele již několik minut neviděli. Ale když pak uviděli vojáky, jak jdou ve skupince a nesou Syrusovo mrtvé tělo, tak pochopili, co tím asi myslel.

„Jo, zatraceně,“ poznamenal po chvíli tiše Rodney.
„No nic, naše práce je tu u konce… Musíme jít zpět, jestli nechceme dopadnout jako Syrus,“ řekl po chvilce přemýšlení Sheppard.
Ronon s Rodneym souhlasili a už se měli k odchodu, když vtom náhle na ně kdosi zavolal: „Kdo jste?“
Nikdo z nich neváhal a okamžitě se rozběhli směrem k bráně.
„Stůjte,“ zakřičel voják znovu a spolu s dalšími třemi se za nimi rozběhl a začal po nich střílet.
Ronon při běhu palbu opětoval, bohužel neúspěšně. Rodney chtěl Ronona podpořit střelbou, ze své P90, ale Sheppard mu to zakázal, jelikož by to bylo stejnak neúčinné a navíc by na sebe jenom upozornil. Rodney rozkaz uposlechl a běžel dál. Rononovi se mezitím podařilo jednoho pronásledovatele eliminovat, ale sám byl při tom postřelen do loktu a nebyl schopen další střelby. Okamžitě hodil svoji pistoli Sheppardovi, který svou přesnou střelbou zneškodnil vojáka hned na první výstřel. Zbylí dva vojáci se rozdělili. Jeden běžel zpátky do vesnice a ten druhý pokračoval v pronásledování a ve střelbě. Sheppard bohužel už takové štěstí neměl a ani jeden z jeho výstřelů vojáka netrefil. Náhle vojákův výstřel proletěl Rodneymu těsně vedle hlavy a spálil mu několik vlasů. Rodney se leknutím svalil na zem, a co nejrychleji se pokoušel odplazit k nějakému stromu, či pařezu.
Sheppard se na Rodneyho otočil a zeptal se ho, zda je v pořádku. Voják využil Sheppardovi nepozornosti a střelil mu do ruky s Rononovou zbraní. Výstřel Sheppardovu ruku naštěstí netrefil, bohužel zasáhnul hlaveň Rononové pistole, která se následně rozpadla na několik kousků. Sheppard zaklel a okamžitě se schoval za strom. Voják, vědom si toho, že už nemají zbraň, která by ho mohla nějak ohrozit, se přestal nějak krýt a už jen pochodoval a střílel. Ronon toho využil a jen co voják prošel kolem jeho stromu bez povšimnutí, tak mu vykopnul zbraň. Vytáhnul nůž a bodl ho zezadu do krku. Vojákovi to nějak neublížilo a Ronona od sebe odhodil. Ale touto akcí velmi pomohl Sheppardovi, jelikož k jeho úkrytu dopadla vojákova zbraň, které se chopil a ze které uštědřil vojákovi smrtící ránu.

„Tak to bychom měli, jste všichni v pořádku?“ otázal se všech Sheppard.

Rodney kývnul na souhlas, zatímco Ronon se krčil u své rozbité zbraně.

„To se nějak spraví,“ řekl povzbudivě Sheppard, když ho viděl.

Ronon pozvedl všechny kousky do dlaně, pak je schoval do kapsy a řekl: „Tak za toto mi zaplatí!“
„To určitě, ale teď už musíme běžet,“ zavelel Sheppard a opět se dali do pohybu. Postupně se skrz les dostali na louku, kde se již nacházela hvězdná brána. Rodney si oddechnul a pomalu se dokulhal k DHD.

„Zvládli sme to,“ řekl nadšeně Rodney, když se díval, jak se brána aktivovala a už se chystal projít.
Sheppard ho, ale náhle zadržel, na Atlantidu poslal identifikační kód a pak řekl do rádia: „Planeta byla napadena, těmi černými vojáky, potřebujeme co nejdřív jumper a připravený zdravotní tým, opakuji, budeme potřebovat jumper, Sheppard konec.“
„Rozumím,“ odpověděl po chvíli Woolsey a brána se zavřela.

„Co to sakra děláš?“ křikl zmateně Rodney a už chtěl znovu zadávat adresu.
„Ustup od toho DHD,“ nařídil Sheppard.
Rodney nechápal, co tím Sheppard myslí, ale ve svém zájmu raději uhnul. John pozvedl vojákovu zbraň a začal střílet do DHD, až ho zcela zničil.
„Tak a teď ti bastardi nemůžou zjistit, zadané adresy, včetně adresy Atlantidy.“
Rodney už chtěl začít nadávat, ale po chvíli si uvědomil, že to bylo rozumné řešení a poznamenal: „No doufám, že přiletí brzo…“

Mezi tím na Atlantidě

Kanaan se procházel po jedné z mnoha chodeb Atlantidy, až došel ke dveřím, za kterými uslyšel zpívat Athosianskou ukolébavku. Počkal, až Teyla ukolébavku dozpívá a pak potichu zaklapal na dveře a zeptal se, zda může dál. Nikdo nereagoval. Kanaan to zkusil znovu. Jen co se chtěl dotknout dveří, tak se otevřeli a za nimi stála Teyla.

„Torren právě usnul. Co chceš, Kanaane?“ zeptala se tiše Teyla.
„Promluvit si,“ odpověděl tiše Kanaan.
„Tak pojď dál,“ pravila Teyla a pobídla Kanaana, aby vstoupil dovnitř.
„O čem si chceš, promluvit?“
„O nás, o Athosianech,“ začal Kanaan
„O mrtvých Athosianech,“ opravila ho Teyla.
„Ty nejsi Teyla, kterou sem kdysi poznal a kterou miluju, Teyla, kterou sem znal, by se nikdy takhle nechovala. Nikdy by se neschovávala. Ta Teyla, by se postavila čelem strachu,“ pravil Kanaan.
„Teyla, kterou si znal, už není,“ řekla Teyla tiše a sedla si na svojí postel.
Kanaan si sedl vedle ní a řekl: „Takhle nemluv.“
„Proč ne, vždyť je to pravda,“ odvětila Teyla
„Si hrdá Athosianka,“ povzbuzoval ji Kanaan.
„Ne už nejsem Athosianka, to já jsem je měla vést a to kvůli mně všichni zemřeli,“ řekla se slzami v očích.
„To není tvoje chyba,“ řekl důrazně Kanaan.
„Celou tu dobu co jsem tady, jsem bojovala za svůj lid, doufala jsem v Atlantidu, že zde můžu dokázat pro svůj lid mnohem víc, než kdybych s nimi zůstala. A teď, teď již nemám pro co bojovat,“ litovala se Teyla.
„To chceš uznat porážku, to chceš, aby byl náš lid nepomstěn, to tu chceš jen sedět a litovat se, to chc…“ začal Kanaan.
„Ty víš, že né,“ skočila Teyla Kanaanovi do řeči a začala brečet.
Kanaan ji objal a řekl: „To bude dobrý, teď se musíš vzchopit a nabrat sil.“

„Teylo, Sheppard má problém, prosím přijď sem,“ zaznělo v místnosti z Teyliny vysílačky.

„Potřebují tě,“ řekl tiše Kanaan.
„Ach, už jdu,“ odpověděla Teyla, utřela si slzy, oblékla si vojenskou výstroj a řekla tiše Kanaanovi: „Díky, moc. Jo a postarej se o Torrena, teď si na řadě ty.“ A po těchto slovech vyběhla ze svého pokoje přímo k nejbližšímu transportéru.

Místnost s bránou

„Co se tedy děje?“ zeptala se Teyla jen co doběhla do místnosti s bránou.
„Ahh, jsem rád, že jste zpátky,“ poznamenal Woolsey
„No to já taky… Co se tedy děje?“ otázala se ještě jednou.
„Sheppard má potíže, potřebuje jumper a, co možná nejdřív,“ odpověděl Woolsey.
„Dobrá, je již jumper připraven?“ ujišťovala se Teyla
„Ano, čekáme jen na vás,“ řekl Woolsey.

Teyla rovnou odběhla do hangáru, kde rychle nastoupila do plně vybaveného jumperu.

Mezitím na planetě P2X-608

„Tak, kde jsou,“ stěžoval si Rodney.
„Chvilku počkej, jistě už jsou na cestě,“ odpověděl Rodneymu Sheppard.
„Hele lidi, ty stíhačky letí sem!“ zařval náhle Ronon a ukázal zdravou rukou na oblohu.
Na obloze se vznášely tři černé body, které se pomalu přibližovaly k bráně.
„Zatraceně, našli nás,“ zakřičel Rodney a vystřelil po stíhačkách svou P90.
Sheppard rychle vzal vojákovu zbraň a projektilové výstřely podpořil energetickými červenými paprsky. Bohužel, stíhačky se všem střelám nějak vyhnuli a pokračovali v letu k bráně. Když od ní byly tak na 20 metrů, tak hvězdnou bránu zahalilo žluté světlo. Všichni se otočili a náhle viděli jak žluté světlo zhaslo a před bránou se objevili 3 vojáci. Sheppard po nich okamžitě začal střílet. Dva zabil a jednoho střelil do nohy. Ten spadl před bránu na zem a nehýbal se. Sheppard se k němu pomalu přibližoval, když v tom se začala zadávat brána.
„Konečně,“ řekl si pro sebe a dál sledoval zraněného vojáka, který se ani nehnul.
„Shepparde, v tom lese jsou další,“ zakřičel Ronon a ukázal na okraj lesa, ze kterého vyběhlo okolo dvaceti vojáků.
Sheppard se otočil a toho využil ležící voják. Z posledních sil popadl svojí zbraň, co se válela vedle něho, a Shepparda střelil do stehna. Sheppard zaúpěl a upadnul na zem. Zraněný voják se pokusil vstát, když vtom ho smetla nestabilní vlna energie, kterou vytvořila hvězdná brána. Vojáci vyběhli z lesa na louku a řvali na Rodneyho s Rononem aby se vzdali. Ti se postavili a zvedli ruce na důkaz toho, že se vzdávají. Náhle z hvězdné brány vylétl jumper, který okamžitě začal nekryté vojáky masakrovat drony. Za několik málo vteřin byla celá louka od nepřátelských vojáků vyčištěna. Jumper se ve vzduchu otočil a přistál vedle Ronona a McKaye. Z jumperu, jako první vystoupila Teyla, která se rozběhla za Rodneym, Rononem a ležícím Sheppardem.
„Jak mu je?“ zeptala se Teyla.
„Je naživu, ale je na tom špatně. Musí okamžitě na Atlantidu,“ odpověděl Ronon a spolu s Rodneym ho rychle odnesli do jumperu. Jumper zadal Atlantidu a skrz horizont událostí se vrátil domů.

tož pěkné

pěkné ale co ty tři stíhačky??? určitě jen nekoukali jak jumpe masakruje ejjich vojáky..

Jsem rád, že se díl líbil:

Toto je spoiler!!!:

No ty stíhačky přiletěli k bráně a její piloté se teleportovali Když od ní byly tak na 20 metrů, tak hvězdnou bránu zahalilo žluté světlo. Všichni se otočili a náhle viděli jak žluté světlo zhaslo a před bránou se objevili 3 vojáci. a stíhačky dál pokračovali v letu na autopilota.

dobrý pohoda...ale ty stíhačky pak jako odletěly???..

Toto je spoiler!!!:

Piloti zapnuli určitou funkci, kdy stíhačky automaticky doletí zpátky do hangáru své loďe. Jejich schopnosti,parametry atd... budou zmíněny v pozdějších dílech.

tak to pak jo.. proto mi přišlo divný že nestřílely po jumperu, ktere jlehce přistál a masakroval jejich vojáky

ramnogh Pěkný, už se těším na další díl a na to, až ty ptáčky popíšeš

Tak, včera sem se vrátil z dovolené a začal sem psát 12díl. Tudíž se moc omlouvám za pozdní dodání tohoto dílu a doufám, že nebude nezáživný.

12. Operace



Jeniffer již netrpělivě vyčkávala s celým zdravotním týmem před bránou na jumper, vezoucí raněné z planety P2X-608. Byla mnohem nervóznější, než kdy jindy, jelikož se momentálně jednalo o celý Sheppardův tým, mezi kterým byl také Rodney.

„Mimozemská aktivace,“ řekl nahlas muž sedící u jedné z konzolí, ve chvíli kdy se aktivovala brána.
„Jakmile přiletí, zapněte štít,“ nařídil striktně Woolsey.
Za pár vteřin doletěl na Atlantidu jumper řízený majorem Korelskym a hned za ním se zapnul štít. Hvězdná brána se zavřela, štít se vypnul a k jumperu se přiřítil celý zdravotní tým.

„Rychle ho odvezte na sál a připravte skener,“ řekla Jeniffer, jen co uviděla Johna v bezvědomí a s rozstřelenou nohou.
„Já budu v pořádku, postarej se o Shepparda,“ pravil Ronon, když si všiml jak Jeniffer zpozorněla nad Rononovým spáleným loktem.
Jennifer Ronona okamžitě poslala na druhý sál, kde operovala její kolegyně a zástupkyně doktorka Lehmannová.
„Rodney, si v pořádku?“ zeptala se vystrašeně Jennifer, jen co zahlédla v přední části jumperu Rodneyho, který se držel za kotník.
„No, jak sem běžel v lese, tak sem nějak zakopl a vymknul sem si asi kotník,“ odpověděl Rodney a dál se držel za kotník a úpěl bolestí.
„Ukaž?“ řekla Jeniffer a rychle se zohnula a podívala se na Rodneyho kotník.
„Mhh, je to jenom naražené,“ konstatovala po chvilce a řekla Rodneymu, ať vydrží, jelikož teď se musí postarat o Shepparda.
Rodney smutně kývnul hlavou a sledoval jak Jeniffer odjíždí s Johnem na sál.

Na sále

„Puls?“ optala se Jeniffer jedné ze zdravotnic, jen co dojeli se Sheppardem na sál.
„116 za minutu,“ odpověděla pohotově sestra.
„Podejte mu…,“ ale větu Jeniffer nestihla doříct, jelikož sálem zazněl monotónní zvuk EKG, které oznamovalo, že Sheppardovo srdce přestalo bít.
„Fibriluje,“ řekla okamžitě sestra stojící u EKG.

Jeniffer se nerozmýšlela, popadla defibrilátor a křikla: „Všichni stranou!“ a pustila do Johna elektrický šok.
„Bez reakce,“ poznamenala sestra.
„Znovu!“
Vtom začalo EKG opět pípat a rovná čára se změnila na klikatou, což Jeniffer a všechny ostatní potěšilo.
„Je zpátky,“ řekla si tiše Jeniffer a hned začala zkoumat to ošklivé zranění, co měl na stehenním svalu.

Na Sheppardovém stehně se nacházel kruh velmi spálené kůže s průměrem okolo tří centimetrů. Ze středu kruhu, který byl celý červenočerný, se tyčila asi 5mm rozlomená kost. Podle snímku ze skenu, který Jeniffer dostala krátce po příjezdu na sál, byla část jeho stehenní kosti rozlomena na šest nerovnoměrných dílů, které se zabořili do nervů a do tkáně poblíž výstřelů. Vypadalo to dost hrozně, ale měl vlastně veliké štěstí, jelikož jeden z fragmentů se zabořil těsně vedle femorální tepny. Kdyby fragment jenom naříznul tuto tepnu, tak by na místě vykrvácel. Jeniffer postupně začala posouvat a oddělávat fragmenty, které způsobovali malé vnitřní krvácení. Dva úspěšně odstranila, ale když se pokusila uvolnit třetí, tak se celá rána začala zaplňovat krví.

„Zatraceně. Odsávat,“ poručila si Jeniffer.

Mezitím na sále doktorky Lehmannové

„Vy jste Ronon, že ano?“ zeptala se doktorka Lehmanová, jen co přivezli Ronona.
„Jo,“ odpověděl Ronon.
„Tak, co se vám stalo?“ zeptala se s úsměvem doktorka
Ronon neřekl ani slovo a pozvedl svůj zranění loket.
„Oh mein Gott, vždyť je to celé propálené. To se vám stalo teď v boji?“
„Jo,“ odpověděl Ronon
„A bolí vás to moc?“
„Jo,“ odpověděl nervózně Ronon.

Doktorka se dál raději nevyptávala a podívala se blíž na Rononův loket. Poručila sestřičce 30mg nějakého opiátu proti bolesti.

„Ale i tak musím říci, že jste měl štěstí, jelikož ten výstřel vás jenom škrábnul. Doufejme, že se bude moct řešit problém, jako každá spálenina, pouze pomocí kožních štěpů. Ale než začnu jakoukoli léčbu, tak musím počkat na zprávu od toho doktora Zalenky,ehm Zelanky, nebo tak nějak,“ řekla doktorka.

„Zelenky…,“ opravil ji Ronon.

„Ahh, Zelenka. Tschechische Namen sem nikdy neuměla dobře vyslovovat,“ řekla se smíchem doktorka Lehmannová.

Ronon jen obrátil oči v sloup, lehl si a tiše doufal, že se co nejdřív ozve Zelenka, anebo že ho alespoň uvede do narkózy. Bohužel nic z toho se nedělo.

Mezitím v laboratoři doktora Zelenky

Ve své laboratoři se cítil Radek jako doma. Na stolech měl plno různých počítačů, pak několik datadisků, neuspořádanou hromadu CDček, čtyři židle, z nichž 3 byli normální železné a jedna byla větší, byla s opěradly, vypolstrovaná a potažena kůží, ve které Radek pravidelně sedával, když si chtěl odpočinout, či když ho bolela záda a na kterou byl velmi háklivý. Radek stál nad stolem, na kterém se válela rozmontovaná zbraň, kterou přivezli z planety P2X-608. Mezi součástky z neznámého černého kovu se vyjímal červený krystal, který nejspíše sloužil jako energetický článek zbraně. Radek se zrovna pokoušel zapojit k červenému krystalu svůj tablet, když vtom se otevřely dveře, ve kterých stál Rodney.

„Radku,“začal konverzaci McKay.
„Rodney,“odpověděl Zelenka a dál se vrtal v krystalu.

McKay se pomalu dokulhal k Radkovi, aby se podíval, na čem zrovna pracuje.

„Co máš s nohou?“ otázal se Radek, když si všimnul, jak Rodney kulhá.
„Ale když sem bojoval s těma vojákama, tak jsem si asi vymknul kotník,“ vysvětlil Rodney a jen co udělal další krok směrem k Radkovi, tak zaúpěl bolestí. Zelenka sebou trhl, a když uviděl Rodneyho, jak řve: „Auu!“ a jak se drží za kotník, tak krystal položil zpátky na stůl a podal mu jednu z železných židlí, kterou měl po ruce. Rodney si však na ni nesednul, pouze se o ni opřel a dál pokračoval směrem ke koženému křeslu, na které si taky sedl. Radek se na něho zlostně zadíval a dál pokračoval v práci.

„Tak, na co si už přišel?“ zeptal se Rodney.
„No podle všech testů, které jsem na té zbrani zatím provedl, se jedná o energetickou zbraň, velmi podobné Oriským holým, které z krystalu berou energie na potřebný vystřelený paprsek. Zatím vím pouze, že vystřeluje pravidelný červený paprsek, který se chová podobně jak elektrický výboj. Už sem poslal na ošetřovnu údaje. Teď zkoumám ten krystal, Je velice zajímavé, že ta rasa používá taky krystal jako zdroj energie. Myslím, že,“ dopovídal Radek, když vtom uslyšel chrápání. Otočil se a uviděl, jak si Rodney spí na jeho křesle.

„Rodney?“ zeptal se udiveně Zelenka, ale jedinou odpověď co dostal, bylo: „Chrrrrrrrrrr…“

Konferenční místnost

V konferenční místnosti seděl pan Woolsey, Sheppardový tým, bez Shepparda a Ronona, Zelenka a Jeniffer s Lehmannovou. Na úvod promluvila dr. Lehmannová o stavu jejího pacienta Ronona, a to ve smyslu, že měl veliké štěstí, že ho střela pouze škrábnula a spálila mu pouze kus kůže na loktu, a tudíž bude časem v pořádku. Poté se slova ujala Jeniffer, která tak dobré zprávy neměla. Postavila se, zapnula na obrazovce detailní sken Sheppardova zranění a začala:

„Naštěstí je teď John stabilizovaný, ale obávám se, že nastanou horší komplikace.“
„Jaké horší komplikace?“ zeptal se na upřesnění Woolsey?
„Bohužel masivní výboj, nadělal takovou paseku, že,“ odpověděla Jeniffer.
„Že?“ zeptala se Teyla.
„Že, pokud mu neamputujeme celou levou nohu, tak do pár hodin zemře na infekci,“ dopověděla smutně Jeniffer.

Tato věta vyvolala v celé místnosti bouřlivé reakce.

„To jako bude Sheppard mrzák?“ začal Ronon.
„Není nějaká jiná možnost, máme přeci jen moderní technologii?“ navrhla Teyla
„Ano, technologii,“ řekl Rodney.
„No, je tu jedna možnost, která by mohla Johnovi zachránit nohu, ovšem je riskantní,“ dodala po chvilce Jeniffer
„No, neřekl bych riskantní, spíš zatím neužívaná,“ poznamenal Rodney.
„A to?“ zeptali se současně Woolsey s Teylou.
„Nanity,“ odpověděli Rodney s Jeniffer zaráz.
„Nanity, to si děláte legraci?“ řekl po chvilce ticha Woolsey.
„Mám nejmíň sto důvodů, proč je léčba nanity nepřijatelná,“ pokračoval Woolsey.
„Ale, no tak. Dnes už máme mnohem větší zkušenosti s touto technologii a navíc je mnohonásobně vylepšená, oproti předchozím verzím,“ odporoval Rodney.
„Rodney, to už tady bylo s Elizabeth,“ rozčílil se Woolsey.
„To je sice pravda, ale tenkrát, řešili nanity otok v mozku a tudíž sme je nemohli deaktivovat. Teď se jedná pouze o zahojení střelné rány,“ obhajoval svůj názor Rodney.
„Víte, že plk. Sheppard má averzi vůči nanitům a že by si raději nechal amputovat nohu, než měl v sobě ty nanity.“ Řekl Woolsey.
„Ale, no tak. Nanity nebude mít v sobě natrvalo. Pouze mu je implantujeme, oni odvedou svoji práci a vzápětí se zase deaktivují. Dovedete si představit Shepparda na kolečkovém křesle s jednou nohou?“ řekl, až pobaveně Rodney.
„Ne, bez Sheppardova souhlasu nemůžu udělat závěr,“ dodal Woolsey.
„Bohužel pokud nezakročíme, tak se Sheppardovi odpovědi nedočkáme,“ poznamenala Jeniffer.
„Zatraceně, Rodney jste si naprosto jistý, že po zákroku, je budeme moct odejmout, bez žádných vedlejších účinků?“ zeptal se Woolsey.
„Samozřejmě, tak na 99%, jsem si zcela jist, že vše proběhne hladce,“ odpověděl Rodney.
„No, já ještě nevím. Je to těžké rozhodnutí, měl bych to ještě promyslet,“ řekl Woolsey.
„S dovolením pane Woolsey, ale rozhodnutí nemůžete odkládat, jelikož Sheppard už nemá čas,“ vmísila se do rozhovoru Jeniffer.
„Ach, dobrá tedy. Ale Rodney, ručíte mi za to, že se nic nestane,“ pronesl velice přísně Woolsey.
„Samozřejmě, samozřejmě,“ ujišťoval Woolseyho McKay a pobídl Radka, aby mu šel pomoci s přípravami.

O 20 minut později na sále

„Rodney, já vím, že jsme se už o tom bavili, ale seš si opravdu jist, že nemohou nastat nějaké komplikace,“ zeptala se nervózně Jeniffer, jelikož se právě chystala dát do Shepparda první dávku nanitů
„Neměj strach, se Zelenkou sme to kontrolovali a testovali, už několikrát. Nanity sou nastaveny pouze na automatické vyhledávání zranění, dále na jejich opravu a po vyléčení se sami deaktivují a vstřebají se do organizmu. Takže počítám s tím, že se Sheppard probere, nebude mít žádné zranění a po nanitech nebudou ani památky,“ odpověděl nadšeně Rodney.

Jeniffer ta slova trochu uklidnila a pustila se do práce. Když dostal Sheppard dávku nanitů, tak začal Rodney sledovat pohyb nanitů na svém tabletu. Všichni zúčastnění byly v úžasu, když uviděli, jak Sheppardova rozstřelená noha se začala pomalu zatahovat a jeho spálená kůže se začala měnit na zdravou.

„To je zázrak,“ poznamenala dr. Lehmannová.
Rodney se na ni skepticky podíval a suše odpověděl: „Pche, technologie…“
„Počkat, počkat tady něco nesedí,“ řekl náhle Rodney, který na svém tabletu pozoroval, jak se většina nanitů přeskupuje z nohy do hlavy.
„Co, jak nesedí,“ řekl zmateně Woolsey.
„Zdá se, že má na hlavě asi nějaké odřeniny, tak to šli vyléčit,“ odpověděl po chvíli přemýšlení Rodney.
„Ehm, to se mi nezdá. S hlavou nic neměl,“ odpověděla nervózně Jeniffer.
„Tady,“ řekl Rodney a ukázal na svůj tablet, kde bylo znázorněno Sheppardovo tělo, jeho organismus a několik modrých teček, označující nanity, které obklopili Sheppardův obratel.

Jeniffer se podívala na tablet a poté na Sheppardův krk, ovšem zvenčí nebyla známka po jakémkoli zranění.

„Hmm, zvláštní,“ řekl Rodney a stále klikal na svůj tablet.
„Co?“ zeptal se Woolsey.
„Nanity obklopili Sheppardovi páteř a vypnuli se,“ odpověděl Rodney.

Woolsey se chystal cosi říct, když vtom se otevřely Sheppardovi oči. Zvednul se a s překvapeným výrazem se díval na svoji zahojenou nohu a na všechny okolo.

„Ehm, co se to děje? Naposledy sem cítil palčivou bolest v noze a pak,“ řekl Sheppard.
„Jsi v pořádku, na ošetřovně,“ ujišťoval ho Rodney.
„Jak dlouho sem, no víš, mimo,“ zeptal se Sheppard.
„Pár hodin,“ odpověděl Rodney.

Sheppard se znova zadíval na svou nohu a pak mu to docvaklo: „Rodney?“ řekl hlasitě.
„No, víš, byl si na umření, tak sem, sme navrhnuli použít ty nové nanity na tvé uzdravení,“ vykrucoval se Rodney.
„Takže mám tělo plný nanitů?“ vyzvídal překvapený a naštvaný Sheppard.
„Ne, no jen co ti opravili nohu, tak se vypnuli,“ odpověděl Rodney.

Všichni kolem se na Rodneyho podívali a on dodal: „No přisáli se ti k páteři, ale pak se vypnuli.“
Na což Sheppard neměl slov.
„Myslím, že to nebude mít na tebe žádný vliv,“ dodal ještě Rodney.
Sheppard zařval: „Rodney!“, na což McKay utekl z místnosti.
Když to Radek uviděl tak se pouze zasmál a řekl: „A hele, jak se mu ta noha uzdravila.“

Jinak povídka, už je v pdf do dílu 11, za což patří mé díky Jakopovi

najviac ma na tom pobavila Zelenkova poznámka na konci jak sa Rodney rozutekal

len tak dalej...

woolsey vůbec nebyl on.. ale sám vím že vystihnout mnohdy hlavní postavy není lehký.. takže ti to prominu...ael zkus na tom zapracovat...jian kdobrý a žádný dlouhý pauzy

Jo, Woolseyho sem si pro tento díl trošku upravil, jelikož v reálu by se choval a mluvil určitě jinak. Zkusím to v příštích dílech doladit.

Jinak strukturu další dílu už mám v hlavě teď to jen dát na papír a doladit to. Snad to tenhle tyden bude.

Další díl bohužel ještě nemám, jelikož mě začala škola a všichni po nás furt něco chcou, tudíž nemám vůbec na nic čas...

Doufám že o víkendu to stihnu a alespoň přidávám aktualizované pdf až do posledního dílu, za což patří mé díky Jakopovi.