Tenhle díl je trošku delší, než ostatní, ale i tak doufám že se bude líbit. Za případné chyby se omlouvám, právě sem to dopsal. Přeji příjemné čtení:
11. Záchranná akce
V jídelně na Atlantidě se právě začal rozdávat oběd. Sheppard s McKayem a Rononem si vzali hrachovou kaši, která dneska byla, zaujali místo u svého oblíbeného stolu a mlčky se dívali na prázdnou židli, na které vždy sedí Teyla.
„Tak co, myslíte, že už je jí líp?“ přerušil náhle ticho Rodney.
„No, co já vím, tak je celou dobu v pokoji s Torrenem a s nikým nekomunikuje,“ odpověděl Sheppard a dál se přehraboval v hrachové kaši, kterou neměl zrovna dvakrát v lásce.
„Ani s Kanaanem?“ dodal Ronon, který už měl v sobě skoro celý talíř.
„Kanaan, hmm nevím. Těžko říct, toho jsem už taky dlouho neviděl,“ odpověděl Rodney.
„Ani já ne,“ souhlasil s Rodneym Sheppard a sledoval Ronona jak vyškrabuje zbytky kaše z již prázdného talíře.
„Nechceš i tu moji,“ nabídl se po chvíli John a podal svůj talíř Rononovi.
„Ty vážně nebudeš?“ řekl překvapeně Ronon a s radostí přijal další porci, do které se ihned pustil.
„Nechápu, jak to můžeš jíst,“ řekl zhnuseně John a ušklíbnul se.
„Když máš hlad tak sníš všechno,“ poznamenal Ronon a už do sebe cpal druhou porci.
„Neřešte teď jídlo,“ rozčílil se Rodney a pokračoval: „Nemůžeme nechat Teylu jen tak sedět v pokoji na vždy.“
„No jasně, že…,“ začal Sheppard, ale větu nedopověděl, jelikož se po celém městě ozvalo:
„Plukovník Sheppard a jeho tým, do zasedací místnosti, opakuji: plukovník Sheppard a jeho tým, do zasedací místnosti, děkuji.“
„Zas už něco…“ poznamenal John, zívnul a odešel spolu s ostatními zjistit co se děje.
Zasedací místnost
Sheppard s McKayem a Rononem, došli do zasedací místnosti, ve které už čekal netrpělivě pan Woolsey.
„Tak, co se děje?“ začal hned po příchodu Sheppard.
„Kde je Teyla?“ zeptal se na oplátku pan Woolsey.
„Ehm, poslední dobou, není ve své kůži…,“ odpověděl po chvilce přemýšlení Rodney.
„Kvůli té tragické události na Athosu, že,“ dodal tichým hlasem Woolsey.
Všichni kývnuli na souhlas a Sheppard se opět zeptal:
„Co, se teda děje?“
„Jo, no, tým poručíka Syruse se už dvě hodiny nehlásí,“ vysvětloval Woolsey.
„Syrus, Syrus, to jméno mi nic neříká,“ řekl Sheppard a kroutil při tom nechápavě hlavou.
„No, on a jeho tým jsou tu nový a toto byla jejich první mise v Pegasu,“ pokračoval ve vysvětlování Woolsey.
„A o jakou misi se to vlastně jednalo?“ vyzvídal Rodney.
„Ehm, pouze zjistit situaci na P2X-608, podle MALPu bylo planeta v pořádku, tak jsem tam na průzkum poslal tým poručíka Syruse,“ odpověděl Woolsey.
„A jak dlouho se už nehlásí?“ zeptal se doposud tiše sedící Ronon.
„Okolo dvou hodin,“odsekl Woolsey.
„Tak dem, ne?“ navrhl Ronon, vstal a spolu s ostatními se šel nachystat.
Planeta P2X-608
Tým se nachystal, vyzbrojil a bránou došel na planetu P2X-608, kde se okamžitě pokoušel spojit rádiově s týmem poručíka Syruse. Bohužel neúspěšně… Brána se nacházela na louce, ze které vedla stezka do nejbližší vesnice, po které se také Sheppardův tým vydal. Asi po čtvrthodině chůze spatřili na obloze dým a uslyšeli výkřiky lidí. Sheppard se zastavil a navrhl, že moudřejší by bylo rozptýlit se do lesa a pokračovat dál blíž k vesnici, sice pomaleji, ale skryti. Ronon s Rodneym tak udělali a za necelých deset minut se jim naskytl tento pohled: Hořící vesnice, několik křičících a pobíhajících lidí, horda pochodujících vojáků v černých oblecích a uprostřed toho všeho tři klečící spoutaní lidé v zeleném a jedna osoba, ležící vedle nich. Sheppard okamžitě poznal uniformu lidí z Atlantidy.
„To musí být Syrus a jeho tým,“ šeptl ostatním Sheppard.
Náhle voják co nad Syrusovým týmem stojí, pozvedl svou zbraň a jediným červeným zábleskem, ze své pušky uzemnil další klečící postavu.
„Sakra,“ zaklel tiše Rodney.
„Hele, podívejte,“ řekl najednou Ronon a ukázal směrem k obloze.
Ostatní zvednuli hlavu a během dvou vteřin jim nad hlavami proletěli tři stíhačky, které trochu vypadaly jako malé černé koule. Ovšem nikdo si nebyl jistý, jelikož stíhačka, nebo co to bylo, letěla tak rychle, že viděli pouze čáru, kterou za sebou nechala.
„Už vím, že jste z Atlantidy, nemá cenu to zapírat,“ zakřičel náhle voják stojící nad Syrusovým týmem.
Nikdo z klečících na tento výlev agrese nereagoval.
„Tak dost! Řekneš mi tu adresu nebo ne,“ zakřičel voják znovu.
Jedna z klečících postav, zřejmě Syrus, zvedla hlavu a s úsměvem ve tváři klidně pravil: „Nikdy“.
Na což voják pozvedl svou zbraň a střelil druhou klečící postavu, která se svalila na zem mrtvá. Teď už klečela na zemi pouze jedna živá postava, která se smutně dívala na mrtvé vedle sebe.
„Parchanti!“ křikl Syrus a plivl vojákovy do obličeje.
Voják ho uhodil a řekl už klidněji: „Tak a co teď,“
„Ehm, nech mě přemýšlet, ne, pořád ne,“ odpověděl tiše Syrus a pokusil se osvobodit z lana, kterým byl svázán.
„Však mi to z tebe dostaneme, máme své způsoby,“ řekl s potěšením voják, uhodil Syruse ještě jednou a pobídl dva vojáky, co stáli opodál, aby ho odvedli směrem k lodi.
Když Syruse zvednuli, tak se k němu jeden z těch dvou vojáků naklonil a velice tiše mu řekl: „Buď v klidu a nech se odvést, já tě odsud dostanu“. Ale Syrus na tento pokyn nereagoval a místo toho využil nepozornosti toho vojáka, odhodil ho od sebe a již odpoután se pokusil utéct. Jeden z vojáků okamžitě zavelel, aby na něho nestříleli, nýbrž aby ho chytli živého. Sheppard a ostatní to sledovali v tichém údivu. Ronon chtěl nějak zasáhnout, ale Sheppard ho zastavil, jelikož věděl, že by je to tak akorát prozradilo. Syrus utíkal, jak mu jen síly stačily. Zatáčel doleva, pak zase doprava a kličkoval mezi hořícími domy, ve snaze je setřást a utéct, najednou však zatočil špatně a ocitnul se ve slepé uličce. Došel až k samotnému okraji uličky, vytáhnul nůž, co měl v kapse a díky kterému se zbavil těch pout a díval se, jak se jediný východ z té proklaté uličky zaplňuje nepřátelskými vojáky. Mezi skupinkou asi dvaceti vojáků zavládl burácivý smích. Syrus se ušklíbnul a pozvedl před sebe nůž. Ze skupiny vojáků vyšel ten, který ho vyslýchal, zvednutím ruky nastalo ticho a řekl: „Myslím, že teď už je zbytečné klást odpor, takže s námi půjdeš na loď, nebo nám okamžitě sdělíš adresu Atlantidy. Vyber si.“
„Pleteš se, je tu ještě jedna možnost,“ odpověděl Syrus a se zálibou se podíval na svůj nůž.
Nikdo z vojáků nechápal.
„Adresu Atlantidy nikdy nezískáte vy černí parchanti!“ zakřičel důstojně Syrus a jediným tahem ruky se pořezal a upadnul mrtvý na zem.
Všichni vojáci, na to zírali s údivem, až na jednoho:
„Zatraceně!“ zakřičel voják, který je vyslýchal a agresivně dupnul nohou do země.
Když to Sheppard a ostatní slyšeli, tak nechápali co tím myslí jelikož Syruse a jeho pronásledovatele již několik minut neviděli. Ale když pak uviděli vojáky, jak jdou ve skupince a nesou Syrusovo mrtvé tělo, tak pochopili, co tím asi myslel.
„Jo, zatraceně,“ poznamenal po chvíli tiše Rodney.
„No nic, naše práce je tu u konce… Musíme jít zpět, jestli nechceme dopadnout jako Syrus,“ řekl po chvilce přemýšlení Sheppard.
Ronon s Rodneym souhlasili a už se měli k odchodu, když vtom náhle na ně kdosi zavolal: „Kdo jste?“
Nikdo z nich neváhal a okamžitě se rozběhli směrem k bráně.
„Stůjte,“ zakřičel voják znovu a spolu s dalšími třemi se za nimi rozběhl a začal po nich střílet.
Ronon při běhu palbu opětoval, bohužel neúspěšně. Rodney chtěl Ronona podpořit střelbou, ze své P90, ale Sheppard mu to zakázal, jelikož by to bylo stejnak neúčinné a navíc by na sebe jenom upozornil. Rodney rozkaz uposlechl a běžel dál. Rononovi se mezitím podařilo jednoho pronásledovatele eliminovat, ale sám byl při tom postřelen do loktu a nebyl schopen další střelby. Okamžitě hodil svoji pistoli Sheppardovi, který svou přesnou střelbou zneškodnil vojáka hned na první výstřel. Zbylí dva vojáci se rozdělili. Jeden běžel zpátky do vesnice a ten druhý pokračoval v pronásledování a ve střelbě. Sheppard bohužel už takové štěstí neměl a ani jeden z jeho výstřelů vojáka netrefil. Náhle vojákův výstřel proletěl Rodneymu těsně vedle hlavy a spálil mu několik vlasů. Rodney se leknutím svalil na zem, a co nejrychleji se pokoušel odplazit k nějakému stromu, či pařezu.
Sheppard se na Rodneyho otočil a zeptal se ho, zda je v pořádku. Voják využil Sheppardovi nepozornosti a střelil mu do ruky s Rononovou zbraní. Výstřel Sheppardovu ruku naštěstí netrefil, bohužel zasáhnul hlaveň Rononové pistole, která se následně rozpadla na několik kousků. Sheppard zaklel a okamžitě se schoval za strom. Voják, vědom si toho, že už nemají zbraň, která by ho mohla nějak ohrozit, se přestal nějak krýt a už jen pochodoval a střílel. Ronon toho využil a jen co voják prošel kolem jeho stromu bez povšimnutí, tak mu vykopnul zbraň. Vytáhnul nůž a bodl ho zezadu do krku. Vojákovi to nějak neublížilo a Ronona od sebe odhodil. Ale touto akcí velmi pomohl Sheppardovi, jelikož k jeho úkrytu dopadla vojákova zbraň, které se chopil a ze které uštědřil vojákovi smrtící ránu.
„Tak to bychom měli, jste všichni v pořádku?“ otázal se všech Sheppard.
Rodney kývnul na souhlas, zatímco Ronon se krčil u své rozbité zbraně.
„To se nějak spraví,“ řekl povzbudivě Sheppard, když ho viděl.
Ronon pozvedl všechny kousky do dlaně, pak je schoval do kapsy a řekl: „Tak za toto mi zaplatí!“
„To určitě, ale teď už musíme běžet,“ zavelel Sheppard a opět se dali do pohybu. Postupně se skrz les dostali na louku, kde se již nacházela hvězdná brána. Rodney si oddechnul a pomalu se dokulhal k DHD.
„Zvládli sme to,“ řekl nadšeně Rodney, když se díval, jak se brána aktivovala a už se chystal projít.
Sheppard ho, ale náhle zadržel, na Atlantidu poslal identifikační kód a pak řekl do rádia: „Planeta byla napadena, těmi černými vojáky, potřebujeme co nejdřív jumper a připravený zdravotní tým, opakuji, budeme potřebovat jumper, Sheppard konec.“
„Rozumím,“ odpověděl po chvíli Woolsey a brána se zavřela.
„Co to sakra děláš?“ křikl zmateně Rodney a už chtěl znovu zadávat adresu.
„Ustup od toho DHD,“ nařídil Sheppard.
Rodney nechápal, co tím Sheppard myslí, ale ve svém zájmu raději uhnul. John pozvedl vojákovu zbraň a začal střílet do DHD, až ho zcela zničil.
„Tak a teď ti bastardi nemůžou zjistit, zadané adresy, včetně adresy Atlantidy.“
Rodney už chtěl začít nadávat, ale po chvíli si uvědomil, že to bylo rozumné řešení a poznamenal: „No doufám, že přiletí brzo…“
Mezi tím na Atlantidě
Kanaan se procházel po jedné z mnoha chodeb Atlantidy, až došel ke dveřím, za kterými uslyšel zpívat Athosianskou ukolébavku. Počkal, až Teyla ukolébavku dozpívá a pak potichu zaklapal na dveře a zeptal se, zda může dál. Nikdo nereagoval. Kanaan to zkusil znovu. Jen co se chtěl dotknout dveří, tak se otevřeli a za nimi stála Teyla.
„Torren právě usnul. Co chceš, Kanaane?“ zeptala se tiše Teyla.
„Promluvit si,“ odpověděl tiše Kanaan.
„Tak pojď dál,“ pravila Teyla a pobídla Kanaana, aby vstoupil dovnitř.
„O čem si chceš, promluvit?“
„O nás, o Athosianech,“ začal Kanaan
„O mrtvých Athosianech,“ opravila ho Teyla.
„Ty nejsi Teyla, kterou sem kdysi poznal a kterou miluju, Teyla, kterou sem znal, by se nikdy takhle nechovala. Nikdy by se neschovávala. Ta Teyla, by se postavila čelem strachu,“ pravil Kanaan.
„Teyla, kterou si znal, už není,“ řekla Teyla tiše a sedla si na svojí postel.
Kanaan si sedl vedle ní a řekl: „Takhle nemluv.“
„Proč ne, vždyť je to pravda,“ odvětila Teyla
„Si hrdá Athosianka,“ povzbuzoval ji Kanaan.
„Ne už nejsem Athosianka, to já jsem je měla vést a to kvůli mně všichni zemřeli,“ řekla se slzami v očích.
„To není tvoje chyba,“ řekl důrazně Kanaan.
„Celou tu dobu co jsem tady, jsem bojovala za svůj lid, doufala jsem v Atlantidu, že zde můžu dokázat pro svůj lid mnohem víc, než kdybych s nimi zůstala. A teď, teď již nemám pro co bojovat,“ litovala se Teyla.
„To chceš uznat porážku, to chceš, aby byl náš lid nepomstěn, to tu chceš jen sedět a litovat se, to chc…“ začal Kanaan.
„Ty víš, že né,“ skočila Teyla Kanaanovi do řeči a začala brečet.
Kanaan ji objal a řekl: „To bude dobrý, teď se musíš vzchopit a nabrat sil.“
„Teylo, Sheppard má problém, prosím přijď sem,“ zaznělo v místnosti z Teyliny vysílačky.
„Potřebují tě,“ řekl tiše Kanaan.
„Ach, už jdu,“ odpověděla Teyla, utřela si slzy, oblékla si vojenskou výstroj a řekla tiše Kanaanovi: „Díky, moc. Jo a postarej se o Torrena, teď si na řadě ty.“ A po těchto slovech vyběhla ze svého pokoje přímo k nejbližšímu transportéru.
Místnost s bránou
„Co se tedy děje?“ zeptala se Teyla jen co doběhla do místnosti s bránou.
„Ahh, jsem rád, že jste zpátky,“ poznamenal Woolsey
„No to já taky… Co se tedy děje?“ otázala se ještě jednou.
„Sheppard má potíže, potřebuje jumper a, co možná nejdřív,“ odpověděl Woolsey.
„Dobrá, je již jumper připraven?“ ujišťovala se Teyla
„Ano, čekáme jen na vás,“ řekl Woolsey.
Teyla rovnou odběhla do hangáru, kde rychle nastoupila do plně vybaveného jumperu.
Mezitím na planetě P2X-608
„Tak, kde jsou,“ stěžoval si Rodney.
„Chvilku počkej, jistě už jsou na cestě,“ odpověděl Rodneymu Sheppard.
„Hele lidi, ty stíhačky letí sem!“ zařval náhle Ronon a ukázal zdravou rukou na oblohu.
Na obloze se vznášely tři černé body, které se pomalu přibližovaly k bráně.
„Zatraceně, našli nás,“ zakřičel Rodney a vystřelil po stíhačkách svou P90.
Sheppard rychle vzal vojákovu zbraň a projektilové výstřely podpořil energetickými červenými paprsky. Bohužel, stíhačky se všem střelám nějak vyhnuli a pokračovali v letu k bráně. Když od ní byly tak na 20 metrů, tak hvězdnou bránu zahalilo žluté světlo. Všichni se otočili a náhle viděli jak žluté světlo zhaslo a před bránou se objevili 3 vojáci. Sheppard po nich okamžitě začal střílet. Dva zabil a jednoho střelil do nohy. Ten spadl před bránu na zem a nehýbal se. Sheppard se k němu pomalu přibližoval, když v tom se začala zadávat brána.
„Konečně,“ řekl si pro sebe a dál sledoval zraněného vojáka, který se ani nehnul.
„Shepparde, v tom lese jsou další,“ zakřičel Ronon a ukázal na okraj lesa, ze kterého vyběhlo okolo dvaceti vojáků.
Sheppard se otočil a toho využil ležící voják. Z posledních sil popadl svojí zbraň, co se válela vedle něho, a Shepparda střelil do stehna. Sheppard zaúpěl a upadnul na zem. Zraněný voják se pokusil vstát, když vtom ho smetla nestabilní vlna energie, kterou vytvořila hvězdná brána. Vojáci vyběhli z lesa na louku a řvali na Rodneyho s Rononem aby se vzdali. Ti se postavili a zvedli ruce na důkaz toho, že se vzdávají. Náhle z hvězdné brány vylétl jumper, který okamžitě začal nekryté vojáky masakrovat drony. Za několik málo vteřin byla celá louka od nepřátelských vojáků vyčištěna. Jumper se ve vzduchu otočil a přistál vedle Ronona a McKaye. Z jumperu, jako první vystoupila Teyla, která se rozběhla za Rodneym, Rononem a ležícím Sheppardem.
„Jak mu je?“ zeptala se Teyla.
„Je naživu, ale je na tom špatně. Musí okamžitě na Atlantidu,“ odpověděl Ronon a spolu s Rodneym ho rychle odnesli do jumperu. Jumper zadal Atlantidu a skrz horizont událostí se vrátil domů.