Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/WUTta3Dqmz

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Mrtvé povídky SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Leja Uživatelský avatar
Chief Master Sergeant
Chief Master Sergeant

Příspěvky: 758
Bydliště: Martin - Brno (sem a tam, sem a tam, sem a tam...)
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Tiež sa pridávam k pochvale. Mooony mi tu vyhrožuje... :D Teraz vážne. Je to bezvadné.

p.s.Pripájam sa k LOAGu :D
[img][http://img151.imageshack.us/img151/9524/fan02hu2.png]http://img151.imageshack.us/img151/9524/fan02hu2.pnghttp://[/img]

Never run away from sniper, you will only die tired!

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Milé dámy, baby a všechno...Tohle je zpráva pouze již fungující LOAG... I KILL YOU!!! :twisted: :twisted: :twisted: :twisted: A Andyho s váma!

A ostatní neváhejte a přidejte se do téhle již polomrtvé organizace :D

Earman Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 392
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
dost dobrý....já se taky přiznam k něčemu....a sice že netušim jak to dopadne ale moc se těšim až si to budu moct přečíst.... :)
Víš jakej mám názor na čerstvou zeleninu. Ta je pro vegetariány, vitamínový paka, co cvičej! Red Dwarf

Dark Angel Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1473
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Výhružka je sice silná, ale do LOAG se poslušně hlásím taktéž :D
Jinak se také přidávám k ovacím na povídku, moc se mi líbí...opět :-)
Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

Mé Povídky ZDE

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Earman: Ooooo díky :D děkuji za ovace :D a taky za to, že držíš se mnou :D

Dark Angel: Jsi se spiknul? No jen počkej :twisted: ...ale děkuji za ohodnocení.

Jinak všem díky za ohodnocení

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Ahojky, ahojky...další nová část, tentokrát dokončení. Opět děkuji Eleiře, za její červenou tužku a čas, které si našla ke korekci.
Přeji pěkné počtení. :D

Přežít znamená žít (část II.)

„Petersonová, opovažte se vystřelit,“ zaznělo sotva slyšitelně z vysílačky, kterou měla u sebe. Zuzaniny oči se rozšířily poznáním. Nebyla schopna pohybu. Jen dále zírala na postavu před sebou. Ta se pomalu zvedla a rozeběhla se do jejího útočiště. Zničeně dopadla na podlahu a vydýchávala se. Kapitán ji sledovala jak v transu. Stále to nemohla pochopit.
Seržant se konečně posadil.
„Co je?“ zašeptal a upřeně se na ní díval. Její chování se mu nelíbilo.
„Myslela jsem, že…“
Sotva slyšel její slova, ale tón hlasu nepřeslechl. Došel k ní po čtyřech. Tvář měl samý šrám a uniformu na několika místech roztrhanou. „Tak snadno se mě nezbavíš.“
Zuzaně se rozklepala brada. Rychle se odvrátila. Nemělo cenu, aby ji viděl. Ona byla voják, tak teď se přestane chovat jako hysterka! Tohle si řekla tolikrát a docílila jen toho, že se ještě více rozplakala. Sledovala dění venku a na příchozího se ani nepodívala. Ten ji hnědýma očima neustále sledoval. Trochu naštvaně, ale když už to nemohl vydržet, tak ji k sobě otočil. Ani se jí nestačil podívat do obličeje a visela mu kolem krku. Plakala. Radostí, strachem…sama nevěděla. Byla ráda, že je v pořádku. Tiskla se k němu a nedokázala přestat. Potřebovala se přesvědčit, že je tu. Nikam neodešel, po tolika letech ani nemohl.
„Hej, klid, jsem tu,“ jemně ji od sebe odstrčil, „ještě jsem vás nikdy nikde nenechal a to taky nehodlám.“
Zuzana se jen chabě usmála: „Omlouvám se, moje chyba.“
„Nebyla první tohohle rázu.“
„Greene, narážíte snad na něco, co se stalo před x-y lety?!“ Konečně se mu podařilo vykouzlit na její tváři vřelý úsměv. Sám se pak vydal do batohu pro zásoby. Od rána nic neměl v ústech. Rychlým pohledem zjistil, že zmizela jedna a jedna třetina tyčinky. Naštvaně se ohlídl po ženě, která opět zkoumala okolí.
„Vidím, že jsi vydatně posnídala i povečeřela,“ narážel na její stravu. Ignorovala to. V tomto směru se nechtěla hádat a ani slyšet kázání. Cítila, že na ni leze teplota. Ledová voda z minulého večera přikrmila její nachlazení a to, že na sobě měla celou noc mokré kanady, jí taky moc nepřidalo . Vedle sebe si všimla pohybu. To byl jen Andy, který jí podával další malý kousek tyčinky. Sám se pak vrhl na druhou polovinu. Alespoň něco, pomyslel si.
„Našel jsem další místo, není tak blízko brány, ale stále je u potoka. Hlídka kolem nechodí,“ zašeptal při balení všeho možného.
„Jak vypadá?“ Zuzana si po téhle otázce nasadila batoh. Chtěla mít přesun rychle za sebou. Už jen představa ledové vody jí děsila.
„Trochu…hele, ne tak zhurta, kapitáne,“ snažil se jí uklidnit Andy. Jak předpokládal, rychlý pohyb na horu jí donutil, aby se vrátila zpět na zem, jenže tentokrát v bezvědomí. Omdlela. Muž protočil oči a hodil si na záda batoh. Došel ke své nadřízené a několikrát ji pořádně proplesknul.
„Au!“ probrala se z tmy a chytla se za tvář. „To bolelo!“
„Účel to splnilo,“ zamračil se Andy, „příště pomalu, ztratila jste moc krve.“
„Očividně,“ poznamenala na jeho poznámku Petersonová. Oba se pomalu postavili. Jejich další cesta vedla do noci. Temnota je brzy pohltila. Měli štěstí, kdyby zůstali na tom místě další den, tak je pravděpodobně objeví.
Konečně dorazili do svého nového úkrytu. Tentokrát to bylo na jedné skále, kam nebylo vidět. Jenže než se tam vůbec dostali, uplynula spousta času. Oba vyčerpáním padli na zem. Tráva pod jejich těly byla měkká a bez závady. Oba se přikryli dekami a brzy se odebrali do podivného světa plného fantazie. Tam po nich nikdo nestřílel a nechtěl je uštvat k smrti, teda prozatím.

Ráno se dalo považovat za krásné. Slunce bodalo do očí. Ptáci poletovali po bezmračné obloze a prozpěvovali si. Zuzana zamručela a převalila se na bok. Ve stejnou chvíli se vzbudila. Noha jí zabolela. Posadila se. Pohlédla na postavu vedle sebe. Green ztěžka oddechoval. Spal podivně dlouho. Zkusila mu položit ruku na čelo. Jeho tělesná teplota se jí vůbec nelíbila. Určitě jí měl zvýšenou. Z batohu vyhrabala lékárničku. Vzala jeden z posledních aspirinů a vzbudila ho. Nechápavě se rozhlédl okolo sebe. Přijal lék a zapil jej. Moc dobře věděl, jak na tom je. Petersonová ho stále pozorovala.
„Ošetřím vás,“ rozhodla velící.
„Není to nutné,“ Andy se začal vzpírat, přesto cítil, že se některé oděrky a rány zanítily.
„Nechte toho, nebo vás knokautuji!“ Na tohle nemohl říct ani popel. Mlčel a sledoval jí. Naštvaný výraz mu brzy přešel do bolestivé grimasy a z úst mu vycházelo občasné syknutí. Zuzana mu vše pečlivě ošetřovala.
„No, no, neměl jste si to nechat zhnisat. Teď to bude bolet.“
„Jen počkejte, další je na řadě vaše noha.“
„Nemůžu se dočkat!“ Popravdě to nebylo tak zlé. Nehojila se ani nekrvácela. Pro dnešek mohli oba odpočívat. Andy našel další úkryt předešlého dne.
„Jak to vidíte dál?“ zajímala se Zuzka. Green se jí dále rýpal v noze. Měla pocit, jako by ho to bavilo.
„Madam, vy jste snad velící,“ rýpnul si. „No s vámi se přesunuje velmi pomalu,“ podotkl.
„Ano a něco nového? Třeba, jestli se neozvali z Atlantis?“
„Ozvali, doporučil jsme jim, aby zůstali tam kde jsou.“ Kývla, souhlasila. Sama by to tak udělala.
„Bože! Greene, přestaň se mně vrtat v té noze,“ zavrčela Petersonová a snažila se získat nazpět svou nohu.
„Měl jsem jít na doktora,“ snažil se naznačit, že ho to baví, žena se upjatě rozesmála. „Vážně. Však dobře víte, že v naší rodině je dlouhá linie doktorů. Dokonce mě málem vyhodili, když jsem odmítl studovat medinu.“
„Ale jste voják, proto chci svou nohu zpět,“ její hlas byl lehce výhružný, ale pak se změnil do normálního. „Nedokážu si vás představit jako doktora.“
„Já taky ne. Jsme rád, kde jsem.“
„I když jste na bohem zapomenuté planetě a velí vám taková…?“ nechala záměrně větu otevřenou.
„O to jsem tu radši.“ Mrkl na ni. Nemělo cenu o tom diskutovat, svůj postoj k tomu druhému znali. „Neschopná jste, to máte pravdu,“ dopověděl o chviličku později.
„Greene!“ vykřikla a dala mu záhlavec. Nějakou srandu si mohli dovolit. Zapomněli alespoň na chvíli, v jaké jsou situaci.
Objevil se další problém – jídlo, voda, prášky… Měli pocit, jako by se plavili na rozbouřené řece a vor se pod nimi více a více potápěl. Jako by jim docházel vzduch a oni se nemohli nadechnout. Svět se scvrkl jen do malé kuličky, která obsahovala základní potřeby, jako je jídlo, voda a touha žít.
Zuzana mlčky nachystala skromnou snídani. Každému dala jednu čtvrtinu tyčinky. Museli šetřit, jinak brzy podlehnou. Psychická i fyzická únava je dostihla v tomto okamžiku. Se slabým úsměvem si popřáli další nerušený spánek. Green si natřásl trávu a jakmile se jeho hlava dotknula země, usnul. Kapitán si vzala stráž nad celým dnem. Tušila, že seržant bude vyvádět, jakmile to zjistí, ale někdo musel dávat pozor.

Noc pomalu přicházela. Slunce se přiblížilo k obzoru. Zrudlo. Jeho paprsky se snažily prodrat ještě co nejdále. Chtělo tu zůstat o něco déle, než bylo nutné. Stejně jako dva lidé. Jeden prospal celý den a druhý? Usnul před chvílí. Únava jej nakonec přemohla. Už neměli sílu se ani posouvat. Nejradši by zůstali tady … na věky.
Absolvovali další zběsilý útěk. Někam bez cíle. Tentokrát je málem chytili. Ani jeden z vojáků nevěděl, jak o nich ví. Možná by měli přestat za sebou mazat stopy a nebo se prostě přestat schovávat. Brzy pochopili i to, co dávno věděli. Uvízli tu.
Jejich novým útočištěm se stal shnilý strom, který měl uvnitř dutinu. Museli do něj vlézt, ale možná jim to na nějakou dobu zachrání život. Jen oddalovali nevyhnutelné. Vodu měli, jídlo došlo předešlý den.
Zuzana se unaveně opřela o strom.
„Už mě nebaví utíkat, připadám si jako štvaná zvěř.“ Green kývl, rozuměl tomu, opravdu ano.
„Není to poprvé,“ prohlásil. Unavené zelené oči na něj pohlédly.
„Ne to není, ale tentokrát tu není Jeff.“ Druhý voják na to nereagoval. Oči se mu klížily únavou. Třásl se, avšak ne chladem. Přisedl si blíže ke kapitánu, neprotestovala.
„Pamatuješ,“ začal muž, „na naše první cvičení na škole?“ Potichu se rozesmála.
„Nezapomenu. Zlomil jsi mi nos.“
„Nehoda, byla to nehoda! Já jsem se ti neustále omlouval.“ Petersonová se opřela o seržantovo rameno a zavřela oči. Jeho ruka ji objala. Neměli co ztratit. Pravděpodobně tu zůstanou navěky. Trocha neformálnosti neuškodí.
„Dávno jsem ti odpustila. Jsi jako anděl strážný,“ očividně narážela na něco v minulosti.
„Vím,“ řekl a jeho tvář se rozšířila do úsměvu.
Zuzana se opět chopila slova: „Připadám si jako blázen. Většinu času jsem se problémům stavěla čelem, ale poslední dobou před nimi jen utíkám. Jenže oni se vrací a jsou horší než dřív.“ Green se zamračil. Tušil, kam tohle spěje, ale nechtěl to slyšet.
„Nemluv o tom, ne teď. Řekneš mi to doma,“ snažil se jí umlčet.
„Doma,“ uchechtla se, „kde to je?“
„Zuzano, tohle nedělej, nechci slyšet omluvy, ani loučení. Dělala jsi to už tolikrát a stále jsi tu.“
„Stejně jako ty,“ zaprotestovala. Andy zavřel oči. Skousnul si jazyk. Měla pravdu, zase. Kde byl v tuhle chvíli domov?
„Oba víme, v jaké situaci se nacházíme…“ znovu promluvila žena.
Green ji přerušil: „Stejně, jako jsme to věděli před šesti lety a ještě před tím…“
„Andy, nech toho. Vím, co jsem udělala. Do teď toho lituji.“
„Mlč, sakra! Tvá chyba to nebyla.“ Zasmála se, ale tak, aby jí nebylo moc slyšet.
„To si myslíš ty. Mohla jsem jít místo ní a ona by žila. Byla to má chyba. Nikdy si to neodpustím a vím, že ty to víš.“ Pohlédla na svého podřízeného. Tolik si přála slyšet slova odpuštění, ale věděla, že dnes se jí jich pravděpodobně nedostane.
„Už dávno jsem ti to odpustil. Nemělo to cenu. Celá ta „operace“ šla k čertu hned od začátku. Ty mi taky můžeš vyčítat, že jsem neudělal to, co Jeff…“
„Bylo to jeho rozhodnutí.“
„…Stejně jako mé sestry. Oba dva jsme ztratili sourozence. V jeden den. Rozhodně teď nechci zemřít. Kdo by na mě vzpomínal?“
„Chybami jsme se poučili a přesto je stále děláme…vzpomínáš na poslední den výcviku přežití?“ Green mlčel. Pamatoval si to. Během celé té akce měla Zuzana nachlazení, které se vystupňovalo v zápal plic, avšak oni přežili. Vůbec se mu nelíbilo, kam ten rozhovor směřoval, vlastně se mu to přestalo líbit dávno.
„Je tu něco, co musíš vědět,“ kapitán začala vytahovat nové téma.
„ Kromě toho, že jsi šla na misi opět s nachlazením a stoupá ti horečka po té, co jsme několikrát proběhli vodou, je tu ještě něco jiného?“ Mlčela. Trefil se. Jako vždy. Tímto byla celé konverzace na minutu ukončena.
První promluvil Andy: „Mám zvýšenou teplotu.“
„Taky se potřebuješ ospravedlnit?“
„Řekněme, že ano, potřebuji. Pocit viny jsem chytil od tebe a navíc, do téhle doby nebylo třeba se tím zabývat…Musíme si sehnat něco k jídlu. Pořádně jsem nejedl více jak dva dny.“
„Ani já.“ Věděl o tom. I když jí nutil, aby více jedla, tak půlku z toho odkládala bokem. Díky tomu jim jídlo vydrželo déle.
Zuzana se více přitiskla k muži. Snažili se zachytit co nejvíce tepla.
„Seržante?“ Neviděla mu do obličeje.
„Ano?“
„Nebudeme se již více přesouvat. Nemá to cenu,“ rozhodla a podle Andyho i správně.
„Jedno z nejlepších rozhodnutí, které jste řekla. Bylo mi potěšením sloužit pod vámi, stejně jako vás poznat.“ Musel to říct. Tentokrát byl konec, to tušil i on.
„Andy,“ sklopil zrak, „je mi líto, že jsem tě nedokázala přemluvit, abys prošel a tím pádem jsi tu. Bylo mi ctí tě poznat a považovat tě za přítele.“ Další slova nemuseli říkat. Rozuměli si bez nich. To, co by řekli, už stejně věděli. Jejich přátelství se táhlo od vojenských studií. Měli spolu tolik tajemství a tolik průšvihů, že by to nedokázali už ani spočítat. Je pěkné vědět, že je tu někdo takový.

Usnuli, nevěděli kdy, ale dokázali na chvíli zamhouřit oči. Dodalo jim to něco málo energie, kterou nepotřebovali. Nikam nepůjdou.
„Dochází voda,“ jen tak upozornil Andy na zřejmý fakt.
„Dojdu pro ni,“ zamumlal opět muž.
„Půjdu s tebou, potřebuji se provětrat,“ upozornila na ztuhlé nohy a navíc potřebovala jít na záchod. Nastala akce vylez a nerozvrtej si znovu ránu. Oba dva to s vypětím sil dokázali. Venku již dávno svítilo slunce, ptáci zpívali a všude se ozývaly podivné zvuky.
„Hledají nás,“ zašeptala naprosto zřejmou věc. Muž, který jí podpíral, kývnul. Dál jejich cesta probíhala mlčky. Zdálo se to být nemožné, avšak vybrali si naprosto nerušené místo. Hlídky se mu vyhýbaly, nějak předpokládaly, že tam se ukrývat nebudou. To bylo jedině dobře.
Nabrali vodu a opláchli si obličej. Studená voda je donutila, aby se na chvíli zcela probrali. Horečka jim klesla, ale ne o moc. O poslední aspirin se rozpoutala hádka. Green chtěl, aby si ho vzala Petersonová a ta zase chtěla, aby si ho vzal on. Vyhrála žena, seržant to dostal rozkazem. Zuzana si prohledala kapsy a přece jenom našla jednu rozdrcenou tyčinku. Rozdělala ji na čtvrtiny. Další dva kousky si dají další den. Neměli odvahu ochutnávat cokoliv z místního rostlinstva. Jeho barva vypadala opravdu jedovatě. Sytě červené bobule lákaly, avšak vyzkoušejí je, až budou chtít opravdu zemřít, ne dřív. Stále lpěli na svém životě.
Znovu seděli v dutině stromu. Třásli se. Zuzana se snažila co nejvíce přitisknout ke svému podřízenému. Vyvolala tím úsměv na jeho tváři.
„Čemu se směješ?“ zavrčela. Zuby jí o sebe jen klapaly.
„Tvému neprofesionálnímu chování.“ Přesto si ji přitáhl blíže. Vypadalo to, že jedna přikrývka je málo, na druhé však seděli.
„Ještě řekni, že se ti to nelíbí!“ opět vrčela. Rozesmál se.
„Kapitáne,“ jeho tón hlasu byl takřka profesorský, „tohle by se dalo označit za obtěžování.“
„Za prvé, nemáš na to svědky a za druhé se jenom ohřívám.“
„Za jiných okolností bych ti to nevěřil.“
Nastalo krátké ticho, které opět přerušil Andy: „Máš ledový ruce!“ Na to se kapitán jen uchechtla. Přiložila své ruce vojákovi na krk a pozorovala jak se snaží nevykřiknout.

Venku se pomalu slunce přehouplo za poledne. Jeho paprsky se provrtávaly všemi možnými skulinkami. Prosvítily každý list stromu a dodaly mu svěží a nádherný vzhled. Zlatavá záře se však všude nedostala. V dutině starého, tlustého stromu bylo stále šero. Momentálně v něm našli útočiště dva lidé. Leželi na jedné dece a druhou se přikrývali. Žena byla schoulena v mužově náručí a klidně oddechovala. Zdálo se, že je oběma jedno, co se v jejich okolí děje.
Hnědovláska sebou mírně cukla a něco zamumlala. Tenhle pohyb probudil muže. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil své okolí.
„Andy…“ zaznělo šeptem z úst Petersonové, oči však měla stále pevně zavřené. Ten, koho se to týkalo, mlčel. Poháněn zvědavostí ji nevzbudil.
„…řekni Rodneymu…“ pokračovala, avšak tady jí hlas zeslábl natolik, že nedopověděla načatou větu. Mluvila ze spaní jako kdysi. Probudil ji.
„Co se děje?“ zamžourala.
„Mluvila jsi ze spaní.“
„Aha,“ vzdychla. Tušila, že si to vyslechl celé. „Vím, že jsi poslouchal, co jsem říkala?“ Voják se zamyslel. Nevěděl, jestli má mluvit pravdu nebo ne. Nakonec se přece jen přinutil a celé jí to zopakoval. Normálně by to doplnila nějakou vtipnou poznámkou, jenže tentokrát jen kývla.
„A co mu mám vzkázat?“ zjišťoval s mírným úšklebkem.
„Do toho ti nic není,“ štěkla.
„Promiň,“ omluvila se v zápětí. V seržantových očích našla odpuštění. Znovu se jí chtělo spát. Musela si najít nějakou činnost.
„Ošetřím tě,“ oznámila. Otevřela lékárničku a začala z ní vytahovat potřebné věci. Tedy ten zbytek. Rychle provedla to nejzákladnější. Podle toho, co zjistila, tak aspirin zabral. Horečka mu klesla, jí naopak stoupla. Když si sedla, tak se s ní všechno zhouplo. Dopadla nazpět. Andy ji starostlivým pohledem pozoroval.
„Zuzano, možná bys měla…“
„Neříkej mi, co mám a co ne!“ tady se odmlčela. Vyškrábala se do sedu a když se vyrovnala se zemí, zahleděla se Greenovi hluboko do očí. Ten se pod jejím pohledem necítil dobře. Začala mluvit tak, aby ji slyšel: „Dám ti rozkaz, ale chci, abys mi slíbil, že ho splníš.“
„Ne!“ Jednoduchá odpověď. Zuzana zavřela oči a pak je znovu otevřela.
„Dobře,“ kývla. Rozepnula si vestu i bundu. Voják ji vyděšeně sledoval. Vypadalo to, že ji neznal tak, jak si myslel. Z krku si sundala známky a z vesty vyndala zbytek tyčinky. Vše mu podala. Něco v jejím obličeji značilo, že tady nechce slyšet žádný odpor.
Nadechla se: „Seržante,“ hlas měla pevný, ale v očích se jí podivně lesklo, „dávám vám rozkaz, který splníte…“ zalapala po dechu, nějak tu bylo málo vzduchu, „vrátíte se na Atlantis a mě necháte zde. Prosím, abyste předal mé známky rodině. V mém pokoji…“
Tady jí seržant opět přerušil: „Nikam bez vás nejdu.“ Ignorovala to.
„V mém pokoji mezi knížkami vyčuhuje bílá obálka. Předejte ji prosím těm, kterým je určená…Tak, jídla je bohužel málo. V lékárničce máte ještě dost prostředků. Měl byste vyrazit, venku se pravděpodobně setmělo.“
„Omlouvám se, ale nic jsem neslyšel,“ odporoval. Dokud měl na to sílu, tak v tom hodlal pokračovat. Na krk jí vrátil známky. Zbytek jídla ukryl do batohu. Zuzana vystartovala, postavila se, chytila jej za vestu a přitáhla si ho blíže. Seržant mohl vidět, jak jí obličej zbělal a omdlela. Situace se za něj vyřešila sama.

Green seděl ve větvích a sledoval okolo procházející hlídku. Vypadalo to, že se čím dál více stahují k nim. Pravděpodobně prohledali každou díru, která tu byla. Nevypadalo to s nimi dobře. Hvězdy sotva prosvítily korunou stromu a tak ho neviděli.
„Řekla jsem vám jasně, abyste vypadl.“ Andy se lekl. Ignoroval ji. „Stále na tom trvám. Nechci, abyste tu zemřel kvůli mně. Tolik lidí…“ Její šepot z dutiny stromu doléhal k jeho uším. Opatrně slezl a stoupnul si naproti druhému vojákovi. Oba se měřili pohledem.
„Své lidi neopouštíme,“ prohlásil seržant rozhodně. Začaly se zvyšovat hlasy. Teď už to bylo jedno. C4 to jistí.
„Ha vážně? Tenhle názor jste měl mít před pěti lety! To by neumřel Williams!“
„Byla to tvoje chyba!“
„Moje co?“ vyštěkla. Měli jediné štěstí, že hlídka prošla před chvílí. Zuzana oddechovala.
„Chyba! Kdybys jednou nejednala zbrkle a dávala rozkazy, které dávaly smysl, tak žije! Oba dva jsme poslechli!“ V tu chvíli dostal facku. Některé věci si člověk nedokáže přiznat.
„Kdyby si je poslouchal do puntíku, tak žije! Nesváděj na mě to, že nedokážeš poslouchat rozkazy. Kdybys je poslouchal, tak tu teď nejsi!“
„Bylo to mé rozhodnutí!“ Hnědovlasý voják udělal krok blíže k ženě. Tohle nikam nevedlo. Možná oba cítili, že si museli říct to, co nedokázali normálně. Možná by to tak pokračovalo dále, kdyby žena nezbledla. Snažila se rychle odejít pryč. Chtěl ji zastavit, avšak nedokázal to. Chtě nechtě se za ní vydal. Vzal si pouze berettu.
„Ksakru, já jí zabiju,“ zavrčel pro sebe. Rychlostí, jakou by nikdy nedokázal vyvinout, tak vylezl na strom. Motala se mu hlava, ale byl ochoten to vytrpět. Seskočil dolů. Nemusel dlouho hledat. Našel ji opřenou o nedaleký strom. Otočil ji obličejem k sobě.
„Zbláznila ses. To mě trestáš nebo co?“ zuřivě šeptal. Její bledý obličej zezelenal. Vypadala, jako by chtěla stůj co stůj omdlít. Mlčela. Nakonec se jí obličej stáhl do bolestivé grimasy. Vytrhla se mu a odbelhala se za strom. K uším vojáka dolehly dávivé zvuky. Zvracela. Takže se nevinná teplota změnila v nemoc. Podle jeho výpočtů tu brzo bude další skupina. Tak jako ona vběhl za strom. Otočil ji čelem k sobě, pořádně ji přitlačil ke stromu a zacpal pusu. Slyšel, že se blíží další hlídka. Zuzana ho vyděšeně sledovala.
Procházeli těsně kolem nich. Bavili se o něčem. Zřejmě si nemysleli, že je zde najdou. Jediné jejich štěstí, jinak by zemřeli. Vše špatné je pro něco dobré. Na tomhle rčení asi něco je. Kdyby zůstali ve stromě, tak se hádají a pravděpodobně je najdou. Jenže každé plus má i své mínus. Kdyby tam zůstali, tak jsou poblíž vysílaček, což by se jim za daných okolností velmi hodilo.
Green si oddechl. Stejně jako jeho nadřízená. Pomalu spustil ruku dolů a opřel si čelo o horké čelo ženy. Oba měli zavřené oči. Mlčeli a zaposlouchali se do okolních zvuků. Listí se hýbalo podle větru. Nedaleký potok zurčel, srdce toho druhého divoce bušilo, jejich dech se zklidnil. Z dálky byl slyšet šustot a občasné zlomení větvičky. Někdo šel jejich směrem. Jejich pohledy se setkaly. Poslední rozloučení. Nemuseli nic říkat, prostě se sledovali.
„Nikam neutíkáme,“ říkaly zelené oči.
„A kam? Nemělo by to cenu!“ odpověděly hnědé. Zuzana se usmála a pevně objala Andyho. On udělal to samé. Přitiskli se k sobě a čekali. Seržant zavřel oči a opřel se o její hlavu. Možná bude konec, ale nezemřou sami.
Les hučel. Křupání větviček a šustění listí se ozývalo čím dál tím blíže. Osamělá dvojice se k sobě více přitiskla. Možná to byl strach, který je nutil. Nevěděli. Slyšeli tichý šeptot. Noční zvířata se začala ozývat. Chlad a temnota na ně tlačila. Už jen kousek a bude po všem.
„No to snad ne, kapitáne! Seržante!“ ozval se tolik známý hlas. V obou hrklo. Andy se vymanil z železného sevření své nadřízené. Otočil se tak, aby na ně viděl. Světlo baterky ho oslepovalo. Musel podepřít Zuzanu, jinak by spadla. Někdo se k nim ze zástupu prodral. Byl to doktor Beckett. Kontroloval jejich stav. Něco říkal, ale to už ani jeden neslyšel, ztratili vědomí. Konečně necítili žádný strach, jen radost.

Kapitán Petersonová otevřela oči. První, co vnímala, bylo prudké světlo. Znovu musela semknout víčka. Cítila příjemné teplo ošetřovny. Jemné zakašlání ji upozornilo, že vedle ní někdo stojí.
„Tak co, Šípková Růženko?“ Po tomhle následoval výbuch smíchu, avšak byl spíš oddechový, než upřímný. Evan Lorne a Rodney McKay měli nechutný smysl pro humor, avšak byl to jejich styl, jak dát najevo radost z něčího návratu.
„Váš humor bych chtěla mít,“ naoko zavrčela Petersonová. Noha ji rozbolela.
„Prý vás našli v objetí,“ rýpnul si Lorne.
„Jo, kdyby sis myslel, že je to tvá poslední minuta…Prostě závidíš.“
„V pohodě, Greena si můžu obejmout kdykoliv.“ Voják hodil omluvný pohled někam za Zuzanu. Neotočila se tam, nechtěla.
„Donesli jsme ti lízátko, poctivě jsme ho štípli v jídelně,“ rozzářil se doktor. Opatrně ho položil na stolek a kývl. Museli pryč. Doktor Beckett na ně gestikuloval. Museli ji nechat v klidu.
„Přijdeme brzo,“ poplácal jí major po rameni. Jejich záda brzy zmizela z dohledu.
„Ty se jich nikdy nezbavíš,“ prohlásil kdosi. Otočila se za hlasem. Andy ležel na posteli a zrovna pšikl.
„Mně to nevadí…“
„Myslela jsi to tam všechno vážně?“ zeptal se Andy.
„Co myslíš?“ Zuzana se pohodlně otřepala.
„Všechno,“ upřesnil.
„Spoustu věcí jsem řekla omámená a rozčilená. Myslím si, že to byla pravda. Jsi jeden z nejlepších vojáků, se kterými jsem měla možnost pracovat.“ To vlastně do překladu znamenalo: „Ano myslela.“
„Nápodobně.“ Úsměv donutil Petersnonou, aby si pohodlně lehla a zavřela oči.
„Smím se zeptat, pro koho byly ty obálky?“ seržantova zvědavost neznala mezí.
„Pro ty dva otravy.“
„Vidíte, teď jim to můžete říct sama…“ ušklíbla se, „a navíc, co v nich je?“ Na Andym přistál polštář.
„Díky, potřeboval jsem něco měkčího pod hlavu,“ poděkoval jako slušně vychovaný. Ošetřovnou se rozlehl smích.

Konec
Naposledy upravil Mooony dne 03.2.2009 19:15:51, celkově upraveno 1

Mackenzie Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 811
Bydliště: Atlantis, přechodně Ostrava
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
krasne....dokonale perfektni... :) .... co dodat? :ok:

Dark Angel Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1473
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Tak tohle bylo krásné, melancholické,.....nestává se mi to často, ale nemám slov
„Ksakru, já jí zabiju,“ zavrčel pro sebe. Rychlostí, jakou by nikdy nedokázal vyvinout, tak vylezl na strom (??? co to znamená???, není mi jasná formulace). Motala se mu hlava, ale byl ochoten to vytrpět
:D :D :D
Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

Mé Povídky ZDE

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Díky všem

Dark Angel: dík, jsem nějak přetažená. Tohle jsme si nechala nakonec a pak jsme to zapomněla dát pryč...je to trapné :D

Dark Angel Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1473
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Ale není, já sám vím, že občas je to potom těžké najít, takže to zvýrazňuji červeně, ale to nemělo vliv na povídku, ta byla skvělá :)
Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

Mé Povídky ZDE

Eleira Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1296
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Hehe...no jo, ono to červené bylo :smile: Přiznávám, že to tam bylo hlavně proto, že jsem byla moc líná vymýšlet novou formulaci, navíc mi nebylo příliš jasné, co tím chtěla autorka říci :smile:

Ale jinak super. Opět skvělá interakce mezi postavami.

Earman Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 392
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
no parádní....nejde nic jinýho dodat :)
Víš jakej mám názor na čerstvou zeleninu. Ta je pro vegetariány, vitamínový paka, co cvičej! Red Dwarf

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Tak...Ahojky...dobře, vezmu to stručně minulý románek se mě smazal...takže je tu další povídka :D , která se jmenuje: Minulosti se nezbavíš.
Tentokrát je opět společná s Mac. Nebudu nic k ději prozrazovat, ale myslím, že se máte na něco těšit :D . Povídka je rozdělena na několik částí :D
Jak je naším dobrým zvykem, tak i tentokrát máme každá jiný začátek. Začátek od Mac se nachází zde: http://www.sga-project.com/forum/viewtopic.php?p=188012#188012a musím říct, ta holka má ale odvahu... :twisted: (místo, kde se příběh slučuje je označené hvězdičkami)
Jinak případné nesrovnalosti omluvte a ještě mě zbývá říct jednu věc: DÍKY ELEIRO za korekci začátku :oops:
Tak a teď pěkné počtení a šup :wink:

Minulosti se nazbavíš (část I.)
„Kapitáne!“ Oslovená se otočila. Pohlédla na doktora, který ji volal.
„McKay?“ zazívala. Nebyla nijak nadšená z dnešního dne. Tolik se jí chtělo spát. A to neměla po noční.
„Mám pro vás radostnou novinu!“ zvolal zvesela. Zuzana se na něj zadívala zvláštním pohledem. Nějak nemohla pochopit, co jí chce říct. Pro jistotu odstoupila o dva kroky dále.
„Jdete se mnou na misi!“ Veselí v jeho hlase bylo vážně přehnané. Zuzana to nakonec celé zhodnotila špatně.
„Na srandu dneska nemám náladu,“ podotkla a chystala se odejít.
„Ale to není sranda. Doktor Elis říkal, že mě na té planetě potřebují. Nějaká zvláštní technologie.“ Rodney se vítězoslavně usmíval. Kapitánovi klesla nálada pod bod mrazu. Bude hlídat děti a ke všemu tomu ještě Elise! Čert aby to vzal.
„Hm, kdy je briefing?“ zavrčela a již byla smířená s celým svým osudem
„Za hodinu, jo a vezměte sebou Greena, jde taky,“ tímto vědec skončil. Cítil nějaké to sebeuspokojení. Ještě, že kapitán neví o jeho prosbě. Byl to on, kdo si ty dva vybral.

Zuzana zasedla do svého křesla a čekala, než ostatní přijdou. Nadávala si, že je tak přesná. Naštvaně sledovala okolní stěny, po chvíli ji to přestalo bavit a nalila si kávu. Jenže stále nikdo nešel. Počká maximálně půl hodiny a pak půjde osobně uškrtit McKaye. Tohle nebylo poprvé, co jí něco takového udělal.
Čtvrt hodiny čekala, než dorazili ostatní. Nezapomněla přidat nějakou tu uštěpačnou poznámku. Ona tu nebude jen tak trávit svůj čas. Konečně se všichni usadili a porada začala.
„Doktor Elis si vyžádal doktora McKaye, protože narazili na velmi zvláštní technologii a neví si s ní rady.“ Zuzana si zakryla rukou ústa. Zívla. Naslouchala pozorně hlasu doktorky Weirové.
„Upozorňoval, že po příchodu na planetu se museli podrobit nějakému zvláštnímu ,proskenování´. Tamější vyspělí obyvatelé mezi sebou nemají žádné trestance. Pokud by v minulosti a nebo v přítomnosti spáchali jakýkoliv zločin, tak by je poslali do nějaké trestanecké kolonie.“ Petersonová se zamračila. Tohle se jí nelíbilo, avšak nic neříkala.
„Proto nechci nic riskovat. Než vás tam pošlu, tak není tu něco, o čem nevím?“ zeptala se Liz. Prohlížela si je skoro rentgenovýma očima. Všichni postupně zakroutili hlavami. Na nic si nevzpomínali.
„Dobře tedy, za hodinu vyrážíte. Seržante a kapitáne, budete doprovod. Do ničeho se nepleťte a nechte ho pracovat. Návrat je v neurčité době, každý den mi jeden z vás podá hlášení.“ Všichni se postavili, porada skončila.
„Ano, madam,“ automaticky zareagovala Zuzka. Poté rychle opustila místnost. Musela se připravit. Batoh, zbraně, jídlo a vysílačka jí zaberou hodně času. Ano a hlavně psychická příprava, ta byla nejdůležitější a časově nejnáročnější.

Kapitán si vložila do P-90 náboje, zkontrolovala berettu a vydala se k bráně. Začínala mít zpoždění. Po cestě stihla okousat jablko. Její snídaně. K bráně doběhla právě včas. Zbytek tu už byl a nedočkavě ji vyhlížel. Mávla ve spěchu na Chucka, aby zadal adresu. Udýchaně se vydali vstříc nové planetě.
Sotva prošli bránou, tak se za nimi kruh uzavřel. Nechal v sobě prázdno a výhled na druhou stranu. Nacházeli se na lesnaté planetě. V této galaxii jich bylo tolik, že málokdy viděli jinou. Škoda, jednou by se hodila planeta s pískem a neskutečným žárem. Elis je přivítal0 stejně jako zbytek týmu, ve kterém se nacházel.
„Ničeho se nelekejte. Teď vás vezmou na proskenování a pak vás zase pustí. Poprvé je to šok, ale není to tak strašné, jak to vypadá,“ vysvětloval kapitánovi poručík, který tu už nějakou dobu byl. Zuzka kývla, přesto se dívala velmi nedůvěřivě na něco, co vypadalo jako Thorovo kladivo. Nakonec odhodlaně udělala krok vpřed a stejně tak doktor McKay a seržant Green. Ze sloupu se vyřítil stříbrný paprsek a pohltil je. Během skenu všichni semkli víčka. Čekali, že je znovu otevřou na planetě, jenže místo toho se objevili v kamenné místnosti. Okna byla zatarasena. Ke stěnám byly přikovány louče. Temnota se prodírala každičkou částí a pohlcovala vše, co nestihl ozářit oheň. Jako postrach se nad nimi tyčil kamenný ochoz, jen k němu nevedly žádné schody. Vchod se musel nacházet nahoře.
Green a Zuzana namířili někam nahoru. Zahlédli pohyb.
„Sklopte zbraně,“ vyštěkl kdosi. Poslechli, neměli na výběr. Poslepu se střílet nedalo a tady dole se z nich stal snadný cíl.
„Co po nás chcete?“ zeptala se Zuzana, jakožto velitel. Nějak se tu necítila dobře. Všechno na ni padalo.
„Mezi vámi je člověk, jehož svědomí není čisté.“ Pohledy těch tří se sešli. Každý přemýšlel, kdo z nich to je. Neviděli soudcům do tváří, avšak jejich slova vypovídala o nedobrém konci.
„Obviněný nechť předstoupí!“ vykřikl nějaký hlas, avšak ani jeden se nepohnul.
„Kdo z nás je obviněn?“ zeptala se zmateně kapitán. Nechápala, co se děje, proč tu jsou…
„Vy!“ Toto poznání prolétlo místností. Hlas zněl autoritativně. Nedalo se neuposlechnout. Žena vykročila.
„Před šesti lety jste spáchala vraždu majora Simonse, je to pravda?“ Zuzana vytřeštila oči. Jak tohle věděli? Nikomu to neřekla, avšak vědělo se o tom, nicméně odsouzení se nedočkala. Simons si to zasloužil, první vystřelil on, dalo se to považovat za sebeobranu. Jak na to vůbec mohla zapomenout?
„Je to pravda?“ tentokrát to byl Green. Ohlédla se. Viděla v jeho očích vztek, přesto se ovládal. Měla pocit, jako by se hroutil svět. Jenže ona je voják a nesměla podlehnout.
„Ano, je,“ přitakala šeptem.
„Je pravda, že jste za to nebyla souzena?“ Nad tímto se pozastavila. Svůj trest si za to vytrpěla. Zalila ji vlna hněvu.
„Zastřelil nevinnou osobu!“ bránila se zoufale, „zastřelil sestru Greena, sakra! Ta kulka nebyla pro ni!“ Zhluboka oddechovala. Neměla odvahu pohlédnout na kohokoliv ze svých společníků.
„Byla jste souzena?“ opět zazněl hlas bez osoby. Povýšenost a arogance z něho čišela.
„Ne, ale trest jsem si za to odpykala!“ zakřičela. Měla toho dost. Na minulost nevzpomínala nikdy a už vůbec ne na ten den. Chvíli čekali. Tichý šepot se odrážel od kamenů. Soudci se dohadovali nad rozsudkem.
„Vyslechněte si teď náš rozsudek.“ Vždycky to začínalo stejně. „Podle našich zákonů jste byla shledána vinnou. Porota hlasovala v počtu tři ku dvěma. Teď budete přeneseni na místo…“
„Budeme?“ vyjekl McKay.
„Ano, budete. Jak jsem říkal, budete přeneseni do trestanecké kolonie. Na místo, kde strávíte zbytek svých dnů. Nějaké námitky?“ Poslední šance.
„Proč oni?“ zašeptala kapitán. Všechna ta tíha rozsudku na ni padla.
„Přišli s vámi.“
„Inteligentní důvod!“ vyštěkl Andy. Poprvé se zapojil. Jenže tohle porotu neobměkčilo. Pohltilo je bílé světlo.

Ocitli se v nějaké místnosti s několika východy. Samozřejmě se sem sklouzli po nějaké skluzavce a skončili všichni na jedné hromadě. Chvíli jim trvalo, než se postavili a rozhlédli. Na stěnách byly šmouhy, špína a prach. Železo dávno zkorodovalo. Ve vzduchu se vznášel podivný zápach. Celkově se všude rozprostíralo šero. Celému místu dodávaly děsivější ráz hlasy. Chechtaly se a nadávaly, křičely. Zuzana se rozhlídla, nikde nikoho neviděla, zatím.
„Proč jsi mi to neřekla?“ vyjekl někdo. Hlas poznala. Otočila se na Greena.
„To tě nemusí zajímat! Nepotřeboval jsi to vědět!“
„Možná jsi to mohla říct nám!“ tentokrát to byl McKay. Zuzana si odfrkla.
„Jo, jasný! Nádhera! Takže moje vina? Copak já můžu za to, že jsem na to zapomněla?“ vykřikla. Do očí se ji draly slzy vzteku, všechny zbraně byly pryč.
„Jak jsi mohla zapomenout na vraždu?“ Rodney byl zmatený. Takovou ji neznal.
„Taky bys zapomněl. Simons byl parchant. Dostal za úkol zahladit stopy, první jsem byla na řadě já. Věděla jsem o tom dost! Vůbec mě nemá nikdo právo soudit za to, co jsem udělala.“ Nebezpečně se blížila k doktorovi, avšak rychle změnila směr. Zamířila k seržantovi. „Chtěla jsem Will strhnout k zemi, Andy, ale zareagovala jsem pozdě. Vyčítám si to, ale jeho bych zabila klidně znovu! Nestydím se za to, nemám za co. Víš všechno! Co ještě chceš?“ Opět zareagovala pozdě. Green se neudržel a jednu jí vrazil.
„Chci pravdu! Co ještě nevím?“ vyštěkl.
„Víc nesmím říct. Byla jsem pro to vyšetřována, ale ne souzena. Podrobila jsem se tolika výslechům. Nechali mě žít s tím, že jsem nedokázala nic udělat!“ Zoufalost v jejím hlase prosila o odpuštění. Kapitán pomalu vstala ze země.
„Takže vlastně je v pořádku, že jsi někoho zabila? Myslel jsem si že tě znám!“ Rodneyho hlas taktéž nabíral na intenzitě. Nechápal, že lhala.
„Tolik lidí si myslelo že mě zná!...Ty si asi myslíš, že je v pořádku každý den posílat lidi na smrt, protože jsi dostal rozkaz? Ano, tohle je vážně to, co bych od vás doktore čekala!“ prskla mu do obličeje. Andy mlčel a poslouchal. Pomalu se uklidňoval.
„Cože?“ Hádka se tentokrát rozpoutala mezi vědcem a ženou.
„Dostávala jsem rozkazy, které se mi příčily. Každý den jsem viděla umírat ty nejlepší. Snažila jsem se vzdorovat, ale místo toho jsem si odnesla vykloubenou čelist. Kdybych měla spočítat ty, koho jsem zabila jen kvůli rozkazu, tak se nedopočítám!“
„No jasně, slečna poctivka!“
„Vůbec nevíš, jaké to bylo! Nemáš ani ponětí!“ Stáli a hleděli si do očí. Mezi jejich těly byla mezera maximálně pět centimetrů.
„Nemusím. Nepotřebuji, když teď vím, jaká jsi! Jsi odporný vrah!“ Na tohle Zuzana zavřela ústa a otočila se. Pohlédla na Greena a mlčky přešla do nejvzdálenějšího koutu. Urazila se? To sotva. Potřebovala si vyjasnit všechno, co udělala. Všechny vzpomínky. Ty které se snažila potlačit, ty díky nimž se v noci budila, byly zpět. Rodney měl pravdu, byla jen odporný vrah bez soucitu, bez přátel. Lhala všem a sobě. Tak dlouho si stavěla svět z karet, který se nakonec zhroutil.
Sklouzla po stěně na zem a opřela se o ni. Nevadila jí špína z ní. Co na tom teď sejde?
„Jen se nelituj!“ odfrkl si ještě vědec a sám si stoupnul do rohu na druhé straně. Andy mlčel. Dlouho, než řekl to, co udivilo i samotného kapitána.
„Doktore, nikoho neobviňujte. Nebyl jste tam a nevíte, co se stalo. Nemáte ani ponětí…nemůžete…Sám jsem ty vzpomínky potlačil. V noci, když špatně spím, tak vidím vybuchovat severní věž. Ta, jenž v ní byla opožděná dodávka. Slyším křik těch, kteří tam zemřeli. Slyším sténat raněné a jen kvůli tomu, že jsem zapomněl nechat podepsat jeden papír! Co vy o tom víte doktore?“ Nastalo ticho. Nikdo nevěděl, co by měl říct. Samozřejmě se tu rozpínal vztek, ale i smutek a lítost.
„Tohle nebyla vaše chyba, Andy,“ zašeptala konečně Zuzana. Hlas měla chraptivý. Nakonec přece jen vstali. Cítili, že by se měli vydat dál. Rodney stále žvatlal, dokud nepotkali další trojici ztracených.
***
Za rohem stály tři postavy. Jedna žena a dva muži.
„Rodney?“křikl Sheppard. Muž se otočil.
„Vy?“vyjekly obě ženy najednou, když se uviděly.
„Ehm…co?“nechápal mladík stojící vedle kapitána Zuzany Petersonové.
„Greene, tohle je plukovník Mackenzie Blacková a major George Winterson. Plukovníku, majore, tohle je seržant Andy Green.“
„Madam, pane!“zasalutoval předpisově Green.
„Pohov. Jak jste se sem dostali?“zajímalo Mac.
„Byli jsme v nějaké místnosti a mluvil s náma nějaký hlas, protože majitele nebylo vidět a potom jsme se projeli po nějaké skluzavce a skončili tady.“vysvětlila Zuzana.
„Vy jste z jiné reality, že?“ujišťoval se Rodney. Přikývli. „To, že jsme na stejném místě, znamená, že se tu musí prolínat reality.“
„Skvělé. Pomůže nám to, dostat se odsud?“zeptal se Sheppard.
„Mno…to asi ne.“přiznal.
„Čím dál lepší.“povzdechla si Mac.
„Chystali jsme se vylézt k té jeskyni.“změnila téma Petersonová.
„No to my taky.“řekl George. „Zjistili jste ještě něco dalšího?“
„Nic víc. Jsme tady zatím jenom pár minut.“zavrtěl hlavou Andy.
„Takže bychom asi měli vylézt do té jeskyně a na chvilku si odpočinout. Pochybuju, že na noc tady zhasnou.“pronesla Mac. Jeskyně nebyla moc prostorná, ani útulná, ale na přespání a jako úkryt stačila.

„Přemýšlel jsem,“ řekl po chvíli Rodney.
„No ne, vážně?“ zašeptala Zuzka. Prostě bylo jasné, že McKay přemýšlí na sto dvacet procent.
„Jasný, Petersonová, ty víš všechno!“ zavrčel.
„Ticho, nebo vám zalepím pusu!“ zakročila včas plukovník. Přece jenom rvačku tu nechtěla. Všimla si jejich vražedných pohledů. Tohle bude ještě zábava.
„Smím říct, co vím?“ špitl Rodney. Mac kývla. Hlavně když se nebudou hádat.
„Podle všeho, ti lidé vymysleli, nebo spíše narazili na nějaké místo mezi realitami. Musí sem posílat všechny vězně ze všech realit. Je to šílené! Nechápu, jak mohli vytvořit takovou kolonii! Tohle není možné,“ jeho myšlenky proudili na hlas, „je to hodně vyspělá civilizace, ale museli vědět o rizikách...zbláznili se!“
„S tím souhlasím,“ zavrčel Green. Nikdo neměl potřebu to nějak doplnit, věděli své.

Najednou se všechno rozblikalo a ozvalo se něco jako alarm. Oba týmy zpozorněly a podívaly se z jeskyně. Zbytek lidí se hnal na jeden plácek.
„Pojďme se tam podívat.“navrhl George. Souhlasili. Pomalu sešli ze svého úkrytu a šli za ostatníma.
„Co to tu tak smrdí?“ohrnula nos Zuzana. Lidí pomalu ubývalo, a tak se jim naskytl pohled na obrovský kotel něčeho, co mělo být evidentně jejich jídlo.
„Mám hlad.“zakňučel Rodney. U kotle bylo ještě několik misek. Sheppard jich nabral šest.
„Díky, ale já nebudu. Jsem ještě plná. Dobře jsem se najedla na Atlantis.“hlesla Mac, když viděla šedou kašovitou hmotu.
„Já jsem se taky celkem slušně najedla….“přidala se Zuzana.
„Musíte jíst.“namítl Green.
„To ano, ale ne teď.“zavrtěla hlavou Mac a vrhala zhnusené pohledy na misku.
„Dobrá, vezmeme to sebou, kdybyste dostaly hlad.“pokrčil rameny John.
„To se nestane.“poznamenala potichoučku Petersonová. Mac, která jediná to slyšela, se souhlasně pousmála. Vyškrábali se zpátky nahoru a usadili se kolem okraje jeskyně. Kluci se ládovali, sice s odporem, ale vypadalo to, že mají celkem hlad. Dvě misky ležely nedotknuté stranou a jejich majitelky dřímaly s hlavou opřenou o stěnu jeskyně.
„Mac, vzbuď se.“štouchl do ní jemně John.
„Nespím, co je?“
„Měla bys něco sníst. Vy obě. Nechutná to zas až tak špatně. Jenom se nesmíš dívat, jak to vypadá.“a podal jí misku.
„Dej mi s tím pokoj. Nemám hlad.“odbyla ho. Jako naschvál jí hlasitě zakručelo v břiše. John se na ni pobaveně podíval. Neochotně a se zhnuseným výrazem si vzala misku.
„Přísahám, že už nikdy nebudu nadávat na armádní instantní polívky.“špitla a nabrala si rukou kaši. „Je to jako spálená guma na mojem autě.“zašklebila se. Když viděla jejich tázavé pohledy, dodala: „Podle smradu bych řekla, že to tak taky chutná.“ Petersonová si vzala misku taky. Ani jedna toho moc nesnědla. Vzaly si jen pár soust a misky odložily pryč.
„Dole se to nějak zklidnilo. Co kdybychom se šli podívat kolem?“navrhl seržant Green.
„Mohli bychom.“přikývla Mac a vstala. Sešli z jeskyně a vydali se na menší průzkum.
„Winterson a Green, McKay a Petersonová a Johne, ty se mnou. Sejdeme se nahoře v jeskyni asi za dvě hodiny.“rozdělila Mac skupinky.
„Omlouvám se, ale kdo vám dal právo rozkazovat?“zeptal se Rodney.
„Moje hodnost plukovníka., doktore.“odvětila nevzrušeně.
„Ale…“
„McKayi!“zavrčela Petersonová. Doktor sklapl.. „Vezmeme si tam tu stranu.“mávla rukou k trhlině, kterou přišli.
„My si vezmeme tu stranu s kotlem.“zamlouval si George a mávl na opačnou stranu.
„Fajn a my v tom případě půjdeme támhle.“ukázala Mac od nich doleva, kde to byla samá skulina a díra. Za pár minut se ztratili z dohledu.

„Myslíš, že se dá odsud dostat?“zajímalo Johna.
„Nemám tušení. Je to moje vina, že tady jste.“povzdechla si Mac.
„Mohlo se to stát komukoliv. Poslouchej…to, co jsi říkala před tím soudcem o…tom sedmém přikázání?“
„To o…Aha.“pochopila. „Já bych to neudělala. Za prvé je to nezodpovědné a za druhé na to mám partnera.“maličko se pousmála a nakoukla do jedné z prázdných děr.
„Myslel jsem, že nejsi věřící.“
„Vždyť ne.“
„Na to ty přikázání znáš až moc dobře.“namítl.
„Co po mně chceš?“otočila se na něho. „Někteří vojáci jsou prostě věřící a když to slyšíš několikrát denně nebo když to čteš několikrát denně, snadno si to zapamatuješ. Ale já v Boha nevěřím, protože kdyby byl, na světě by neexistovaly války, chudoba, nemoci a hlad. Kdyby byl tak úžasný, nebo kdyby jenom existoval, jak tvrdí věřící, tohle by nedovolil!“
„Nemusíš po mně štěkat. Nic ti nevyčítám.“ohradil se.
„Promiň, já jenom….chci už být doma. Se Sarah. Co když se odsud nedostaneme.“
„Zatím odevšad byl východ. Odsud bude taky.“ Mac se jenom smutně pousmála.
„Půjdu se podívat támhle.“mávla rukou k jedné plošině.
„Dobrá.“přikývl. Mac seběhla dolů k něčemu, co vypadalo jako nějaké stavení.Cestou sem potkala pár otrhaných lidí, kteří si ji měřili zkoumavým pohledem. Došla ke stavení. Celé ho opatrně obešla. Když se vracela zpátky, uslyšela za sebou vrčení. Rychle se otočila, ale bylo pozdě. Někdo jí praštil až skončila na zemi. Vousatý hromotluk jí zvedl a hodil na stavbu. Znova se nestačila zvednout a opět letěla vzduchem.
„JOHNE!!“zakřičela zoufale, protože se zase nestihla postavit. Sheppard to uslyšel a vyběhl na plácek, kde se před chvílí rozešli. Viděl, jak ji hromotluk přimáčkl ke stěně tak, že se nemohla pohnout, a chtěl z ní strhnout bundu. Rychle se k ní rozběhl. Doběhl ke stavení a praštil chlapa po hlavě. Mac spadla na zem a lapala po dechu. John se ho mezitím snažil praštit. Mac se pomalu zvedla a zezadu ho kopla pod kolena. Chlap dopadl na kolena a ona mu zlomila vaz.
„Jsi v pořádku?“staral se a objal ji. Roztřeseně přikývla. „Ani jedna z vás nepůjde nikam sama. Ani na záchod, jasné?“
„Jo.“špitla.
„Tak pojď. Jdeme dál.“

Zuzana a Rodney pokračovali mlčky. Místní si jich moc nevšímali. Teda všímali, ale hlavně Zuzany.
„McKayi, ne, že tě napadne někam zdrhnout, jasný?“ Muž na ni pohlédl a ujistil ji, že to nemá v plánu. Chvíli šli mlčky a nervozita se mezi nimi zvedala. Petersonová dokonce v jednu chvíli chytla doktora za ruku. Nějak jí to pomohlo. Dokonce si i dopnula bundu až ke krku.
„Je mi to líto,“ zašeptal po nějaké době Rodney.
„Cože?“
„Jak jsem na tebe křičel.“ Po tváři se mu rozléval ruměnec.
„Zapomeň na to a teď se vrátíme, mám z tohoto místa divný pocit a navíc tu nic není.“ Jak řekla, tak se otočili. Cestu jim zatarasil nějaký hromotluk. Zuzana popadla doktora za ruku a chtěla projít, jenže v tu chvíli je rozpojil. Zuzanu přitiskl na nedalekou stěnu a stlačil jí ohryzek. Žena zmateně začala kolem sebe kopat, k mozku jí došla informace, co se bude dít.
„Rodney,“ zachroptěla. Vědec na nic nečekal. Sice jeho šance byla mizivá, ale kopl hromotluka tam, kam to nejvíce bolelo. To ho odnaučí. Muž se v bolestech svezl na zem a kapitán taktéž. Zhluboka dýchala a držela se za krk.
„Pojď!“ řekl vyděšeně doktor a vytáhl ji na nohy. Kapitán si zapnula rozepnutou bundu až ke krku a oba se vrátili na místo, odkud vyrazili. Chuť prozkoumávat tohle místo je opustila.

*Jack* Uživatelský avatar
Chief Master Sergeant
Chief Master Sergeant

Příspěvky: 724
Bydliště: Východní Čechy, Orlickoústecko; nápověda: Je tam vedro jako v tanku!
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Zajímavé, zatím nevím, co od toho mám čekat, takže s delším komentářem počkám až se toho odehraje víc... :)
Jinak s těmi společnými povídkami ohledně spojení realit bych pomalu brzdil, protože mi to zase nepříjde jako nahodilej jev... :wink: (samozřejmě, že 2 po dvou měsících nebo jak to bylo, zase tak moc nejsou, ale dávám radu do budoucna... :wink:)
Nejnovější tvorba:
    TASK FORCE: 1x04 Hrdinův sen V. (ZDE)
    Obrázek
Můj povídkový seriál:
    STARGATE - 24 hodin: (ZDE)
    Nejlepší námět a zpracování v povídce roku 2008 i 2009!
Další projekty:
    Osudový skok: Společná sci-fi povídka 5-ti autorů (ZDE)

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
*Jack*: Díky, rady si ceníme a jinak...další společnou zatím neplánujeme :D

Ták bando, máme tu další pokračování...tedy, pokud jste si to nepřečetli u Mac, ale co, takže nebudu zdržovat. Pěkné počtení u druhé části.

Část II.

„Máte pěknou velicí, majore.“ozval se Green a opatrně sešel po schodech.
„To jo.“souhlasil Georgie, pak se usmál. „Ta vaše taky není k zahození,“ naznačil.
„Ale jo, je pěkná,“ zasmál se Andy, „ale říct jí do očí něco jiného tak vás zmlátí.“
„Pořád lepší než u mě. Zrovna jsem jí řekl něco, co jsem neměl.“povzdechl si. „Pravděpodobně na mě bude naštvaná hodně dlouho a právem.“
„Můžu vědět co?“
„Když jsme tady….přistáli, řekl jsem: Za vším hledej ženskou. Nebylo to vůči ní fér, i když jsme tady kvůli ní.“povzdechl si.
„Jo, taky my jsme tady kvůli Petersonové, i když nemůže za to…svým způsobem.“
„Tomuhle, proč jsme se setkali, by spíš rozuměl McKay. Je to tady samý šutr a homelesák.“zavrčel. „Šance, že se dneska dostaneme domů je mizivá, že?“
„Nejspíš, pane.“
„Přijdu o steak.“ povzdechl si. Andy se pousmál. „Myslíte, že už to jsou dvě hodiny?“
„Přibližně. A nic jsme nenašli. Vrátíme se?“
„Měli bychom. Tohle je divné místo.“

Všichni se sešli zpátky v jeskyni podle domluvy. Nikdo nenašel nic užitečného a na všechny lezla únava. Rozhodli se, že si odpočinou. Rodney si sroloval bundu pod hlavu, Green a Winterson se uvelebili na svoji ruce, Zuzana se schoulila kousek od Andyho a Mac si lehla na Johna, který ji přikryl svojí bundou. Všem trvalo dlouho než usnuli. Byli tak unavení, že si nikdo nevzal ani hlídku.
„Nespíš?“zašeptal o pár hodin později John, když viděl, že má Mac otevřené oči a zírá nepřítomně do stěny.
„Je mi nějak divně.“hlesla.
„Jak divně?“zajímalo ho.
„Od žaludku. A sakra!“vyhrkla, rychle vstala a odběhla za roh. Běžel za ní.
„Napij se.“podal jí láhev s vodou.
„Já ti říkala, že…to jíst nebudu.“hlesla, ale napila se. Jakmile jí bylo trošičku lépe, tak se vrátili do jeskyně. Našli kapitána Petersonovou vzhůru a opřenou o stěnu. Vypadala tak trošku nazelenale.
„Kde jste byli?“zeptala se potichu, aby nevzbudila spící zbytek. Mac se jenom chabě pousmála.
„Podle toho, jak vypadáte, tak za chvilku půjdete taky.“
„Už o tom uvažuju delší dobu.“špitla Zuzana. Za chvilku se opravdu zvedla a odběhla za roh. Oba uslyšeli dobře známý zvuk. Vrátila se a vypadala o trošku líp.
„Tak tohle nenávidím.“povzdechla si a napila se z láhve, kterou ukradla Greenovi.
„Ticho.“zavrčela Mac na Johna, který vypadal, že by rád něco řekl.
„Jsem jako myška.“pousmál se a lehl si.
„Potřebujete něco?“zajímala se Mac.
„Ne. Už je to mnohem lepší. Děkuju.“pousmála se a zase si lehla. Během chvilky usnula. Mac se uvelebila zase na Johnovi.

„Ne, já to neudělal! Byla to nehoda!“křičel George ze spaní.
„Hej, Wintersone, vstávejte! No tak, vzbuďte se!“třásla s ním Mac. Konečně otevřel oči. Byl celý zpocený a prudce oddechoval..
„Madam.“
„Už je to dobrý. Byl to jenom sen.“uklidňovala ho.
„Bylo to…“
„Já vím.“
„Omlouvám se. Za to, co jsem řekl. Nemyslel jsem to tak…vlastně jsem nemyslel vůbec.“
„Odsoudili by mě i z nesklopení záchodového prkýnka.“pousmála se. „Zkuste znova usnout.“

„Petersonová?“trhl sebou Green.
„Konečně jste vzhůru. Házel jste sebou dobré dvě minuty. Co se vám zdálo?“
„Já…jenom sen.“zamumlal spěšně. Jenom se na něho podezřívavě podívala, ale nechala to být. Andy se otočil na bok a zavřel oči. Za chvilku opět usnul. Zuzana si opět lehla a za chvíli taky usnula.
Sheppard se vyděšeně posadil, až ze sebe shodil Mac, která na něm ležela. Uvědomil si, že to byl jenom sen.
„Co to děláš?“zamručela ospale.
„Byl…to jenom sen.“vydechl.
„Tak dost! Nejdřív George, před chvilkou Green a teď ty. Tohle není normální.“posadila se.
„Bylo to něco, co bych nerad rozebíral. Něco před Atlantis.“zamumlal neurčitě.
„Minulosti se nikdy nezbavíš. Můžeš před ni utíkat, dělat, ze nejsi, co jsi, ale ona tě vždycky dožene. Připomene se, když to nejmíň čekáš.“zašeptala Mac.
„Holka, tohle by se ti mělo stávat častěji. Pak z tebe vylízají věci.“pousmál se.
„Právě jsem to zjistila. Já jsem myslela, že jsem tomu utekla, ale….ono mě to dohonilo.“ povzdechla si.
„Kolik je hodin?“zeptal se.
„Bude půlnoc…čas podle Atlantis. Tady? Těžko říct.“podívala se na hodinky.
„Doma už bychom spali.“poznamenal.
„Jo. Slíbila jsem dneska Sáře pohádku o Lady a Trampovi.“řekla a zase si na něho lehla zpátky.
„Vrátíme se. Neboj.“uklidňoval ji a objal. Za chvilku oba zase usnuli.

Rodney se probudil jako první. Nevěděl, kolik je hodin. Na Atlantis by to poznal podle světla, ale tady to vypadalo pořád stejně. Za pár minut se začali probouzet ostatní. Nikomu nebylo moc do řeči. Kluci se tak trošku vzpamatovávali ze snů v noci a holkám kručelo v břiše hladem. Jenom Rodney se tvářil celkem spokojeně a vytáhl si z nějaké kapsy tyčinku.
„Bože, já mám ale hlad!“zamručel spokojeně a rozbalil ji. Zbytek uslyšel zašustění papíru a otočil se tím směrem.
„Má tyčinku.“hlesla Zuzana. Mac zpozorněla a v očích se jí zalesklo. Sheppard si jejího pohledu všiml a divil se Rodneymu, že ještě stojí na místě. On už by tyčinku dobrovolně odevzdal. Tohle bylo způsobeno tím, že Rodney Mac neznal a kdyby znal, tak ji stejně nevydá. Zuzana se o jeho výchovu už postarala.
„To žertuješ.“hlesla plukovník.
„Na McKaye!“vykřikla Zuzka, obě se na něho vrhly, povalily ho na zem a sápaly se po tyčince.
„Ale no tak, děvčata…nechte ho být….“snažili se je marně zastavit kluci, ale pomoct mu nepřišli. Jenom stáli a pozorovali, jak se válejí po zemi.
„Držte ho! Chyťte mu ruce!“štěkla Mac. Doktor proti dvou hladovým vojandám neměl šanci. Za chvilku mu Mac tyčinku vyrvala z ruky, rychle se postavila a rozdělila ji na půl. Jednu půlku hodila Petersonové.
"To je krádež!"vyjekl.
"No a? My máme hlad! Celou večeři jsme vypustili tak, aby se porozhlédla kolem!"štěkla Zuzana a hladově se zakousla do tyčinky.
„A my tady budem o hladu.“špitl Rodney. Vypadalo to, že jedině jídlo za den se dostává večer a kdo nejí, má celý další den smůlu.

„Co se vám zdálo?“ zajímalo Mac.
„Říkala jste, že to víte.“ohradil se George.
„Jsem jenom zvědavá.“pokrčila rameny. „Ale pokud nechcete….“
„Zdálo se mi o…té noci….“vysoukal ze sebe.
„Nechcete mi o tom povyprávět?“zeptala se opatrně. Zbytek je začal poslouchat.
„Ani ne.“
„Majore, já váš spis znám, ale nevím podrobnosti. A co je horšího, než pro co tu jsem já a tím pádem i vy?“pousmála se. George přikývl a posadil se. Ostatní se taky posadili a začali poslouchat.
„Tehdy…bylo mi necelých 18…šel jsem s partou do hospody…jedni borci se naváželi tehdy do jedné holky od nás ze školy, obtěžovali ji…řekl jsem jim, ať ji nechají, ale oni začali rvačku….za chvilku se rvala celá hospoda…praštil jsem toho chlápka, který se do Sandy navážel, on to nějak nezvládl a napadl zátylkem na hranu stolu. Byl na místě mrtvý. Zlomený vaz. Přátelé svědčili pro mě u soudu pro mladistvé…soudce uznal, že jsem jenom chtěl někomu pomoct a dal mi na výběr. Buď narukuju k armádě, nebo mě zavřou, i když to byla nehoda, na dvacet let. Samozřejmě jsem si vybral armádu. To se mi v noci zdálo. Původně jsem měl jít k pěšákům, ale můj tehdejší velící si všiml, že se ve volných chvílích věnuju létání, tak mi podal žádost o přeložení na U.S. Air Force Academy do Colorado Springs. Vzali mě a teď jsem tady.“
„Wow.“vydechl Andy. Nikdo se na víc nezmohl. Jenom Mac přikývla. Jako jeho velící to věděla. Teď znala už i podrobnosti. Ticho se opět rozprostřelo mezi nimi. O těhle věcech se nesnadno hovoří.
„Rodney, tobě se nic nezdálo?“ zeptal se John. Konečně vysvobození.
„Ale jo. Jsou to věci, kterýma bych se nechlubil. Třeba nějaký ty kyksi, jak jsem vyhodil do vzduchu něco...“
„Něco? 5/6 sluneční soustavy!“ rýpnul si podplukovník.
„Tím jsi se nikdy nepochlubil,“ zazářila Petersonová, „Vybuchující Rodney! Paráda!“
„Ty jsi se taky nepochlubila s tím, jak jsi zabila toho majora!“ zaprskal jako kočka. Zase se schylovalo k další hádce.
„Možná by byste toho měli oba nechat!“ konečně zakročil Green, poznal kdy se co děje. „Co vy, podplukovníku? Smím-li se zeptat.“ Sheppard chvíli mlčel a zíral do země. Přejel pohledem ostatní a zastavil se u Mac. Ta sotva znatelně kývla.
„V Afganistánu…neuposlechl jsem rozkaz a chtěl jsem zachránit své dva přátele. Zůstali na frontě a já se odmítl vrátit. Byli zranění a potřebovali ošetřit, ale z ústředí přišel rozkaz okamžitě se stáhnout. Už předtím jsem přišel o muže a…dotáhl jsem je do nějaké jeskyně. Po pár hodinách nás našli, ale místo vděku jsem se dočkal jenom záznamu ve spisu. To je vše. Zdálo se mi tohle.“
„Greene, a co se vám zdálo?“ zeptala se Zuzana. Nějak ji to zajímalo. Znala ho, ale chtěla vědět, co to přesně bylo.
„Pamatujete na to cvičení, kdy spadl ze skály Thompson?“ začal rezignovaně. Všichni na ně zírali. Hlavně Rodney, nevěděl, že by se delší dobu znali.
„Napadl moji sestru. Když jsem se po něm vrhl, tak se skutálel ze skály. Snažil jsem se ho vytáhnout, ale nepovedlo se. Byla to moje chyba. Stejně jsem ji na dlouho neochránil.“
„To nebyla vaše chyba,“ vmísila se do řeči Mac. Souhlasila se svým tvrzením. Jenže nad tím si Andy jen odfrknul.
„Bylo toho víc, doly a mise. Všechno se mně míhalo a smíchalo, všechny ty zvuky pocity... Tímto má na to člověk zaděláno na pěkné můry,“ ještě dodal. Co bylo, o tom se nechtěl bavit.
Winterson se zavrtěl. Chvíli sledoval trojici z jiné reality.
„Proč jste vůbec tady?“ zeptal se. Věděl na koho je otázka mířená, ale nechtěl se zase ptát přímo.
„Tady kapitán zastřelila nějakého majora!“ ulevil si Rodney. Prostě byl na ni stále naštvaný. Zuzana na tom byla stejně. Sice se jeden druhému omluvili, ale nějak neměli chuť se zase normálně bavit.
Nakonec se kapitán ponořila do vyprávění: „Zastřelila jsem majora Simonse, pokud vám to pomůže,“ zavrčela neochotně, „tady doktor McKay to nemůže přenést přes srdce. Jenže tenkrát to bylo kdo z koho...Prvně jsem si myslela, že se nechám jen tak zabít. Spoustu věcí by to urychlilo a změnilo, jenže pak přede mě skočila Greenova sestra. Nestihla jsem ji včas odstrčit...Ta kulka nebyla pro ni!“ Vztekle vykřikla a postavila se. Ruce si zkřížila na prsou a přešla k protější stěně. Naštvaně a zcela bezmyšlenkovitě do ní kopla. Ulevila si? Vůbec ne.
„Jak to dopadlo?“ Hloupá otázka, avšak zabránila Zuzaně, aby opět kopnula do stěny.
„Jak?“ zopakovala a zároveň se uchechtla. „Major ji zastřelil. Vůbec to s ním nehnulo. O jednoho mrtvého vojáka navíc, koho to zajímalo...Okamžitě bez váhání namířil na mě. Neměla jsem na výběr. Skočila jsem po něm a chvíli jsem se s ním prala. Nakonec jsem měla zbraň já...“ tady se odmlčela. Koukala Georgeovi do očí. On se ptal.
„Víte,“ pokračovala, „jak to dopadlo...jedna rána všechno vyřešila. Na výčitky nebyl čas...Jak by mohl, spoustě dalších lidí šlo o život.“ Opět se ušklíbla na majora. „To je vše, má minulost, o které nikdo neměl vědět. Stydím se, ano opravdu a dokonce toho lituji. Měla jsem tenkrát zabránit tomu, aby místo mě zemřeli ostatní!“ pomalu zvyšovala hlas, „Přála jsem si v tu chvíli být mrtvá...mám pocit, že žiji jen ze setrvačnosti, nic víc!“ Naštvaně si sedla mezi obě skupiny. Vybrala si místo které bylo přesně uprostřed. Neměla na nic náladu. Uvnitř vřela. Někdy opravdu minulost člověka dohnala.
Po chvíli se konverzace znovu rozjela. Jenže šlo to mimo Petersonovou. Napřed si bude muset některé věci srovnat sama.
„Vím, že jste tu kvůli tady plukovníkovi, ale co jste provedla, madam?“ zajímal se Green. V každé realitě se najde nějaký ten šťoural.
„Nic zvláštního. Jako tady kapitán taky jsem zastřelila,“ okomentovala to nevzrušeně Mac. Andymu to zřejmě podle výrazu nestačilo.
Mac pokračovala: „Byla jsem odsouzena za dvě vraždy. První jsem spáchala, když mi bylo čtrnáct. Bránila jsem se. Nic víc...a při druhé mi ruply nervy. Ten prachant střílel do davu. Necítím se vina! Oba si to zasloužili.“ Takže bylo to venku. Fakt, se kterým se naučila žít. Říkala to úplně jiným tónem než Zuzana. V hlasu kapitána byla slyšet lítost, v jejím absolutně nic. Jako by se jenom bavila o počasí. Zcela bezstarostně. Zase zavládlo tísnivé ticho, které přerušil Sheppard.
„Vždyť si letec. Tak jak si mohla být u pozemních jednotek?“
„Kotvili jsme v jednom přístavu…Bandar Abbás se jmenoval, myslím…potřebovali jsme nabrat zásoby…za pár hodin jsme zase odplouvali. Když jsme ale byli asi 200 km od pobřeží, zachytili jsme nouzové volání SOS z jedné naší základny. Bombardovali je Íránci ze vzduchu. Kapitán lodi vyslal celou letku. Dovedeš si představit íránské letce, že? Jsou úplně zaostalí. Během pěti minut byli dole. Naneštěstí nám z lodi přišlo hlášení, že je něco se záchytnými lany. Nemohli jsme přistát na lodi, takže jsme přistáli na základně. Měli tam celkem dlouhou cestu.“tady se pousmála. „Zůstali jsme tam asi týden. Základna dostala hlášení, že v blízkém městě jsou nějaké nepokoje. Ta jednotka tam udržovala pořádek, ale ozbrojenci přepadli náš humanitární konvoj. Brzo tam byla nasazena skoro celá základna. Chyběli jim lidi. Nakonec poslal i můj tým. Byli jsme jenom záloha. Měli jsme lidi udržet v domech než skončí přestřelka, která se rozpoutala. Na ulici se ale bohužel vytvořil nějaký hlouček. Byli tam ženy a děti….dodnes nevím, proč vyšli ven. Přežili dva z asi dvaceti. Viděla jsem jenom chlapa, který stál na střeše, potom si sbalil bazuku….a seběhl dolů. Tlaková vlna tehdy poranila tři naše lidi. A já se jenom dívala. Za pár minut jsem šla zkontrolovat nějakou chatrč blízko které se střílelo. Slyšela jsem ze sklepa zvuky, a tak jsem se tam šla podívat. Stál tam ten střelec. Když si mě všiml, vytáhl zbraň, se kterou se během setiny vteřiny rozloučil. Pořád jsem před sebou viděla ty mrtvé lidi, které zabil. Neváhala jsem a vystřelila, teprve potom, co padl na zem, jsem ohlásila do vysílačky, že mám střelce. Výhoda toho byla, že jsem byla povýšena.“
„Přemýšlela jsem.“ozvala se znova po chvilce Mac.
„A sakra.“řekli jednohlasně George s Johnem.
„Haha.“ušklíbla se. „Poslouchejte. Vám čtyřem,“ukázala na Andyho, Rodneyho, George a Johna, „se v noci něco zdálo. Nic pěkného. Sen z vaší minulosti. Něco z čeho se obviňujete. Já nevím jak vy, kapitáne, ale já jsme spala, až na menší výjimky, dobře.“
„Já taky.“přikývla Zuzana.
„My dvě jsme večer neměly místní specialitku, zatímco vy jste to snědli skoro celé. Co když je něco v jídle.“
„Když ano, tak co s tím uděláme? Jíst musíme.“namítl Rodney.
„Omezíme to. Nebo budeme jenom pít. Ve vodě to jistě bude taky, ale ne v takovém množství.“navrhla.
„Zní to rozumně.“přikývla Petersonová.
„Je mi líto, ale omluvte mě na chvilku. Příroda volá.“špitla Mac a zvedla se.
„Jdu s tebou.“řekl nekompromisně John. Jenom pokrčila rameny a vyšla z jeskyně.
„Musím taky.“ zakňučela Zuzana a vstala.
„Nemůžete jít sama!“ řekl Winterson.
„Nikdo semnou nepůjde! Vyčůrat se zvládnu i sama!“ nebezpečně vrčela.
„Já klidně půjdu.“ ozval se Andy.
„Greene, pokud se odsud nechcete dostat v krabičce od sirek, tak bych neriskovala, být na vašem místě!“ začala vyhrožovat a přeskakovat na místě. Věci se stávaly akutními.
„Děláte, jako bych vás v životě neviděl!“
Zuzana zalapala po dechu: „Odmítám tohle komentovat!“
„Cože?“ zděsil se Rodney. Přece jenom, některé věci ho velmi zajímaly.
„Nic, doktore, seržant mluví, když nemá.“ zavrčela Zuzana a poskočila z nohy na nohu.
„Ale, kapitáne, byl to jenom omyl! Já za to nemohl!“ snažil se ospravedlnit muž. Vstal, stejně ji někdo bude muset vyprovodit.
„Jo, jasný! Omyl, vlezl jsi mi do sprchy!“ prskla. Ostatní pánové se začali usmívat, to mohla být sranda.
„Hele, omlouval jsem se vám nejmíň desetkrát! Chlapi se tenkrát tím bavili, že zaměňovali cedulky s nápisem dámské a pánské sprchy. No a bohužel to padlo na nás.“ Podle výrazu na seržantově tváři mu to vůbec nebylo líto. Naopak, ještě teď se dobře bavil.
„Tak půjdete, nebo tu uděláte loužičku? Vyberte si, ale někdo s vámi jít musí!"

Venku byl stejný ruch jako včera, když se tady objevili.
„Chci nějaký keříček.“zakňučela Mac, když viděla plno špinavých lidí.
„Mluvila jsi o tom, proč jsi tady, úplně bezstarostně. Jako by se nic nestalo.“hlesl.
„Budeš se divit, ale beru to, jako by se nic nestalo.“
„Zabila jsi člověka.“
„No a?“opáčila.
„Mac!“vyhrkl šokovaně Sheppard a zastavil se.
„Co je? Prostě se to stalo.“
„Jenom tak?“
„Jenom tak. Co chceš slyšet? Že je mi to líto? Není! Prostě se to stalo a nikdy se mě nikdy neptal, jak se cítím. Nikoho jsem nikdy nezajímala!“Mac začala zvyšovat hlas. „Byla jsem malá holka a mojí vlastní matce jsem byla úplně ukradená. Chodila jsem do školy celé dva kilometry…sama…Jedinkrát se mnou šla a to v můj první školní den. Ostatní děti domů utíkali, ale já jsem zůstávala ve škole a psala si úkoly. Pak jsem přišla domů, hodila tašku na zem a šla zase ven. Ty nemáš tušení, jaký je to pocit, když na tobě nikomu nezáleží. Chodil jsi do nejlepších škol, měl jsi nejlepší věci, přátele…“
„To ty přece taky.“namítl potichu.
„Já?! Ne. Nikdy jsem neměla přátele! Měla jsem jenom lidi, kteří pro mě byli schopni udělat cokoliv! To je moje jediná výhoda! Umím s lidmi manipulovat! Já nevím, o co ti pořád jde?! Když narazíme na tohle téma, tak se na mě pokaždé díváš jako na….jako na vraha!“
„To není pravda.“
„Ale je a ty to moc dobře víš! Já nestojím o lítost, Johne, ale o to, abys mě bral i s mojí minulostí! Nemáš tušení…ty nemáš tušení…“ hlas se jí zlomil. Otočila se párkrát se zhluboka nadechla a otočila se zpátky. „Já….nemusíš se obtěžovat, půjdu sama.“hlesla.
„Mac, prosím…já nemyslel jsem to tak.“snažil se ji chytit za ruku.
„Nemusíš se přemáhat.“zašeptala pohrdavě. „NEČUM!“štěkla na muže, který celou hádku sledoval. Trošku poskočil a odběhl. Vydala se pryč.
„Mac…stůj…prosím….!“běžel za ní, ale po pár minutách ji ztratil z dohledu.

„Greene, přísahám, jen někde vás znovu uslyším rozebírat to, co se stalo a osobně vám natrhnu zadek!“ Seržant se nad touhle výhružkou zasmál. Oba šli pomalu tak, aby se vyhnuli co největšímu množství vězňů a navíc hledali nejlepší místo, kde by kapitán mohla na chvíli zůstat.
„Ale, madam, vůbec to nebylo tak špatný,“ rýpnul si. Teď si všimnul jedné dobré díry ve skále. Zamířili tam.
„Cože? Nebylo špatný?“ poděsila se, „ještě tři dny jsem se bála před vámi ukázat!“ zaprskala potichu. Nechtěla přilákat moc pozornosti.
„Nemáte se za co stydět, vážně ne.“ Zuzka zasyčela. Ještě teď na to nerada vzpomínala.
„Hm, to si myslíte vy! Samý špek!“ okomentovala svoji postavu. Jako každá holka si přidávala dalších deset kilo navíc.
Rychlá otočka u skály proběhla v klidu. Doufali i v klidný návrat. Samozřejmě kapitán v pravidelných intervalech prskala na všechny strany. Prostě neměla ráda, když Green říkal nějaké podrobnosti z jejího života.
„Nemyslím si, že byste přibrala,“ prohlásil konečně, když si ji pořádně prohlédl. Prostě nemohl odolat dalšímu rýpnutí.
„Nenávidím tě, víš to?!“ zašeptala a zrychlila. Měla ho právě tak dost. Zuzana pěnila a Green se prohýbal smíchy.

Sheppard se vrátil nahoru do jeskyně sám.
„Kde je plukovník?“vyskočil na nohy George.
„My….ach jo…pohádali jsme se. Ona odešla a ztratila se mi ve skalách. Jsem naprostý idiot.“zavrčel naštvaně.
„Musíme ji najít.“vyhrkl Winterson.
„Ztratila se někde v trhlinách…nenajdeme ji, pokud nebude chtít.“
„Ale zkusit to můžeme.“trval na svém major. Sheppard přikývl a vydal se za ním z jeskyně.
„McKayi! Počkejte tady. Kdyby se vrátila.“řekl ještě. A odešel.
„Ale….co já.“špitl Rodney, ale už ho nikdo neslyšel.

Mac vyšla z jedné trhliny, ale u východu narazila na skupinku mužů, kteří jí zastoupili cestu.
„Poslouchejte, hoši, mám opravdu mizernou náladu, ale nechci vám ublížit.“povzdechla si. „Rozumíte mi vůbec?“zeptala se, když se jenom ušklíbli.
„Moc dobře, krasotinko.“usmál se bezzubě jeden z nejzarostlejších mužů. „A ty jistě rozumíš našim potřebám.“
„Moc dobře.“pousmála se a v dlani vytvořila ohnivou kouli. Skupinka jenom vyděšeně zamrkala.
„Nechte mě projít!“řekla pevným hlasem. Utvořili cestičku a Mac prošla.

„Á, plukovníku. Šli vás hledat.“oznámil jí s úlevou Rodney, když se vrátila.
„Skvělé. Doktore, půjdu se projít. Budu na tom útesu, jak jsme ho včera viděli, ale byla bych ráda, kdyby mě nikdo nerušil, ano?“požádala ho. Jenom přikývl. Zanedlouho se vrátili Green a Petersonová.
„Kde je zbytek?“zarazili se.
„Řekněme, že Sheppard se nepohodl s plukovníkem. Pohádali se a oni ji šli hledat, ale před chvilkou tu byla a říkala, že jde na ten útes.“
„Půjdu za ní.“řekla Zuzana.
„Říkala, že chce být sama.“
„To nevadí.“mávla rukou a vydala se pryč.

„Plukovníku….“ozvala se opatrně, když ji opravdu našla na útesu.
„Co tady děláte?“
„Slyšela jsem, co se stalo. Je mi to líto.“
„Nemusí. Nepohádali jsme se poprvé.“poznamenala Mac a utřela si rukou slzy. „Tohle se mi poslední dobou stává často. Nemělo by, ale stává se to.“maličko se pousmála, když viděla její soucitný pohled.
„Můžu si přisednout?“zeptala se.
„Když chcete.“pokrčila rameny. „Mám ráda výšky….je to místo, kde můžu přemýšlet….anebo trucovat.“
„A teď děláte co?“
„Asi obojí. Uvažovala jsem nad tím, že…..co když jsem celý svůj život směřovala sem. Do pekla. Co když….co když jsem špatný člověk a opravdu sem patřím.“
„To je nesmysl, madam.“
„Jak to můžete vědět? Znáte mě pár hodin.“
„Ale za těch pár hodin jsem zjistila, že jste skvělý člověk. Pro své přátele byste byla ochotna udělat cokoliv, stejně jako pro svoje dcery, svého otce a svého přítele.“
„Toho bych teď nejradši zaškrtila.“prskla.
„Žádný chlap za slzy nestojí, to už jsem zjistila...nebo spíš, ten, co stojí vás nerozpláče.“
„Co když dělám něco špatně? Já neumím s někým žít. Co když jsem až moc nezávislá, co když….prostě…já nevím…potřebuju panáka…“
„Panák nic nevyřeší, věřte, jen vás přivede do většího problému!“
„Nepovídejte.“ušklíbla se. „Takhle vznikla Abigail. Praktikovala to i moje matka.“
Zuzana se pousmála, věděla o tom způsobu své. „Pojďte, vrátíme se.“ Mac rezignovaně přikývla a šla za Zuzanou.
„Víte co? Pamatujete, jak jste mi poprvé říkala, že snad ve všech realitách jste mrtvá?“dodala ještě Petersonová. Mac přikývla. „Tak v naší taky.“pokračovala.
„Jak?“zeptala se.
„Střelba na Akademii.“
„Aha.“ Víc vědět nepotřebovala.

„Měli bychom se posunout jinam.“zkonstatoval Sheppard pár minut potom, co se vrátili a on se od Rodneyho dozvěděl, že se Mackenzie je už zpátky.
„No to ano, ale kam?“zamračil se Andy.
„Nemám tušení.“pokrčil rameny. Ve vchodu jeskyně se objevila děvčata. Mac se okázale dívala jinam.
„Právě jsme se bavili, že bychom se měli přesunout.“oznámil jí Geroge.
„Fajn.“přikývla Mac. To bylo vše. Nic víc. Nic míň. Vypadalo to, jako by to vzdala.
„Ginny….“ozval se opatrně John. Jenom se ušklíbla. Tohle dost dobře znala a věděla přesně, co bude následovat. A taky věděla, jak to skončí. Milovala ho tolik, že mu byla schopna odpustit skoro cokoliv – i tohle. Rozhodla se ho ale trošičku potrápit. „Můžu s tebou mluvit?“
„Tak mluv.“pobídla ho.
„Někde…v soukromí.“
„Myslím, že to zvládneme tady.“znova se ušklíbla. Sheppard si povzdechl.
„Omlouvám se.“
„Prosím? Nějak jsem to přeslechla. Je tady velký hluk.“
„Promiň mi to. Choval jsem se jako….“
„Idiot? Rozmazlený maminčin mazánek? Pokrytec? Egoista?... Zapomněla jsem na něco?“
„Já…ne, nezapomněla.“zavrtěl hlavou trošku rozpačitě.
„Taky myslím.“přikývla souhlasně a dala mu pusu. Jenom zůstal vyjeveně zírat. „Omluva se přijímá.“

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Mrtvé povídky

cron