. Ok, chápu. Dám si na to velký pozor. Snad se vám bude Středa líbit. Pokusila jsem se vysvětlit o co půjde v Neděli. Tak pak mi to zkritizujte
(nad to unesu).
.
Středa
„Lžeme, všem a bez výhrad, stejně jako sobě. Možná bychom jednou mohli zkusit pravdu. Není to tak špatné…“
Green pohlédl ke vchodu do jídelny. Jeho nadřízená vkráčela poněkud nejistým, unaveným krokem. V rukou měla objemnou složku, která se pravděpodobně vztahovala k nějaké té akci a vedle ní cupital nějaký vědec. Snažil se jí vysvětlit, proč nedonesl včas hlášení. Nejen že to unaveného kapitána nezajímalo, ale taky to sotva vnímala. Seržant se jí ani nedivil. Právě skončila noční a celý den předtím byla na nohou. Podle toho jak vypadala, tak i část noci před tím nespala a pokud měl Andy dobré informace, jakože měl, tak ji dnes dopoledne a odpoledne čekala spousta práce. Teď si všiml, že Petersonová stojí vedle něj a snaží se dostat ke kukuřičným lupínkům a mléku. To znamenalo, že je středa.
Zuzana sotva pozdravila svého podřízeného a rychle utíkala k jednomu nejvzdálenějšímu stolku, pravděpodobně se chtěla schovat před světem. Za ní se jako stín řítil vědec. Začínalo se to schylovat k problémům. Žena v uniformě si rozložila své papíry a začala psát červenou tužkou něco mezi řádky. Tím dala jasně najevo, že chce být sama a nerušená. Dokonce se i okolní stoly o něco ztišily. Bylo to zvláštní, ale Petersonová dokázala kolem sebe šířit respekt, stejně jako smích.
„Promiňte?“ pohlédla konečně na vědce, který skoro z argumentů přestával mluvit.
„Ale tak, kapitáne, snažím se vám vysvětlit, jak je ta práce důležitá...proto jsem ...“ tady byl přerušen.
„Ve vší úctě, mě to nezajímá doktore. Máte podle všeho týdenní zpoždění a to znamená, že pokud to nebude do večera na stole, tak jdete do hlášení k doktore Weirové. Myslím, že jsem se vyjádřila jasně!“ Zuzana se s tím zdá se nehodlala párat. Veškerý šum umlknul, všichni začali sledovat celou podívanou. Několik odvážlivců uzavřelo sázky, jestli vědec přežije či ne.
„Co si to dovolujete. Vůbec nevíte jak je má práce důležitá! Poflakujete se po městě a ...“ Muž vstal a naklonil se blíže ke kapitánu. Chyba číslo jedna.
„CO si sakra o sobě myslíte?!“ Petersonová pomalu rudla. „Abyste věděl, já jsem více jak dvacet čtyři hodin na nohou. Celou noc jsem hlídala, aby vám někdo ve spánku neustřelil zadek a tohle je váš vděk? Chci snad po vás moc?! Ne, jen jedno hlášení!“
„Tohle je vaše povinnost mi hlídat zadek! Myslíte si, že jste něco víc, ale nejste!“ Chyba číslo dvě, které se ubožák dopustil. Ještě kousek a doktor bude na dvě půlky.
„Dávejte si pozor na pusu, doktore, mohl byste skončit na ošetřovně!“ Po tomhle prohlášení začali někteří lidé vstávat od stolů. Ne, že by se o sebe báli, ale přece jenom bude za chvíli potřeba zastavit ty dva.
„Vyhrožujete mi?“
„Vám?“ opovržlivě ho sjela pohledem, „o vás bych si neopřela ani kolo, natož na vás plýtvat slovy. Skončila jsem...“ Zuzka si snažila rychle sbalit vše co měla na stole. Mohlo by dojít k něčemu, co nechtěla.
„Ale já jsem neskončil...vy malá blbá...“ dál to však nedokončil. Vědec vykřikl, spadl na zem a z nosu mu začala téct krev. Zuzana se chtěla na něj vrhnout, ale tomu zabránil, jak seržant, tak McKay. Chytili ji za ruce a celým tělem ji zatarasili cestu, kterou mohla zvolit na uškrcení vědce. Zuzna se je snažila odstrčit bokem, ale oba měli silnější ramena. Rychle ji přitlačili na nedalekou stěnu.
„Seržante, uhněte mi z cesty!“ protlačila skrze zuby a snažila se ho odsunout stranou. Andy ještě více přitlačil a skoro ji znehybnil. Kolem napadeného se začal tvořit kroužek, který se začínal usmívat.
„Greene, McKay, nenuťte mě, abych vám ublížila.“
„A vy nenuťte mě, abych udělal to samé. Zaděláváte si na problém, protože pokud okamžitě nepřestanete, tak ne jen, že vás dají do hlášení, ale budete na nějakou dobu zbavena velení!“ Žena se přestala pomalu zmítat, avšak ani jeden ji nepustil.
„Můžete mě pustit?“ zavrčela. Měla být klidná, možná. Nevyhověli.
„Co se tu děje?“ Zaznělo ode dveří. Major Lorne dorazil na snídani. V tu ránu ji oba muži pustili. Nevzdálili se na tolik, aby v případě dalšího problému zakročili.
„Ta malá…“
„Važte slova, doktore,“ rychle ho upozornil Lorne, protože by mohl schytat ještě jednu od něj.
„…mě praštila.“ Evan dobře věděl jak to bylo, jenže musí vyslyšet i jiné zdroje.
„Kapitáne, je to pravda?“ Majorův obličej byl vážně naštvaný. Zuzana stála v pozoru a sledovala moře. Na vojáka se ani nepodívala, vlastně nepohlédla na nikoho.
„Pane, on si o to koledo…“
„Ptal jsme se snad vás, Greene?!“ štěkl Lorne. Opravdu byl dopálený. Málo kdy ho člověk vyděl takhle rozčíleného.
„Ne, pane.“ Andy měl stejný postoj jako jeho velící.
„Tak mlčte!“
„Ano, pane.“
„Takže?“ dožadoval se svého Evan. Zuzana, ač mu neviděla do obličeje uznala, že z něj má strach. Nerada, avšak kývla, nepatrně. Jeden pohyb za ni vyřešil tolik věcí a uvedl ji do problému. Rodney pozorně sledoval celou scénu. Možná se do toho neměl jen plést, avšak něco ho hnalo k tomu, aby jí pomohl.
„Majore! On,“ ukázal na stále ležícího vědce, „je idiot…“
„To vím i bez vás, McKay. Vás jsem se neptal. Kapitáne?!“
„ANO, PANE!“ zařvala z plných plic majorovy přímo do obličeje. Už to nedokázala v sobě dusit. Byla naštvaná, na sebe, na svět. Zbytečně kvůli ní všichni lhali.
„Proč?“ tahle otázka byla o něco mírněji řečená.
„Nechala jsem se vyprovokovat. Moje chyba, pane, naběhla jsem si.“ Rodney McKay zavřel oči. Tak to nebylo, nechápal proč lže. Major se zatvářil, že jí nevěří ani slovo.
„Greene, jak to bylo?“ Evan konečně spustil oči z kamenné tváře kapitána. Jenže teď narazil. Seržant nevydal ani hlásku. Tohle bylo na muže vážně hodně. Znovu se rozčílil.
„To byl rozkaz, seržante! Před chvílí jste měl tolik keců a teď nic?“ Stále to hrobové ticho. Bylo jasné o co šlo. Andy nechtěl nikoho prásknout. Kdyby řekl pravdu, tak by mohl usvědčit svou nadřízenou ze lži a nebo kdyby lhal, tak by ji také nepomohl. Zvolil si to nejjednodušší, držel jazyk za zuby. Petersonová vypadala zničeně, jako by zestárla o několik let a když promluvila, zněl její hlas vyrovnaně a ztrhaně.
„Andy, řekněte prosím, co se stalo. Pokud možno po pravdě.“ Žádný rozkaz, prosba a ještě neformální oslovení. Voják byl tak zmatený, že řekl vše, co viděl a ani jedou nezalhal. Toho přesně chtěla kapitán dosáhnout. Povedlo se.
Seržant skončil a po jídelně se rozprostřelo ticho. Tlačilo se všude, možná bylo trapné a vlezlé. Koho to zajímalo? Nikoho. Větší podívanou sliboval major Lorne a kapitán Petersonová, dvojce, která byla zadobře. Momentálně se oba měřili pohledy. Ani jeden neuhnul. Snažili se najít v tom druhém něco jiného, než znali. Nakonec vše zkazil doktor McKay.
„Majore, možná byste to měl ukončit. Chtěli bychom snídat.“ Svatá pravda a navíc by se hodilo, aby se raněný dopravil na ošetřovnu.
„Sbalte si věci, kapitáne a za hodinu vás očekávám v řídící místnosti, kde jak víte, máte službu,“ snažil se znít co nejsmířlivěji, ale vyznělo to spíše naštvaně. Poslechla. Pobrala své papíry a snídani nechala tam kde byla. Rychlým krokem, doprovázena obdivnými pohledy, se vydala do svého pokoje, kde bude opět bez snídaně. Den pod psa a zničené veškeré vztahy, které vybudovala.
Lorne ještě chvíli stál a koukal do stěny, než se otočil. Jedním pohledem pochopil, že dnes bude veselý den. Kývl na seržanta, aby toho vědce doprovodil na ošetřovnu.
„Doufám, že půjde do hlášení,“ ozval se ihned vědec provokatér. Jakmile mu nic nehrozilo, tak přestal hrát chorého. Evan se zastavil v polovině pohybu, ano, ta poznámka patřila jemu. Rychlostí, jakou nikdo nečekal chytil vědce pod krkem za tričko a strhl ho k sobě.
„Dávejte si pozor, doktore, ne vždy tu budu, abych vám pomohl z malérů.“ Doopravdický význam vojákových slov byl: „Uvidím, ale cekni a odneseš si zuby v pytlíku.“
Zuzana přišla k sobě. Sotva se za ní zavřeli dveře, tak se o ně opřela. Po tvářích ji sklouzla slza zklamání, vzteku a všeho, co v sobě držela. Byla vytočená, naštvaná a to především na sebe. Opatrně položila složku na stůl a přešla k posteli. Vzala polštář a hodila ho na stěnu. Kopnula do železné konstrukce, posunula celou postelí. Matrace letěla pryč, stejně jako deka. Jako další se na zem dostal kalíšek s psacími potřebami. Tužky, zvýrazňovače, fixy a propisky se rozkutálely po celé podlaze. Během chvilky se celá místnost stala něčím, pro co neexistuje slovo. Možná to nebyl nejlepší způsob, jak ze sebe všechno dostat. Jenže sebeubližování Zuzka nepovažovala ze účinné. Tady mohla ztratit sebekontrolu, o nic nešlo.
Zaklepání vyrušilo kapitána ze zamyšlení, seděla na zemi opřená o převrácenou postel. Odpočívala. Přemýšlela nad sebou a svým chováním. Musela se uklidnit. Dokud tak neudělá, tak nemůže jít pracovat. Promnula si spánky. Tolik se jí chtělo spát.
„Dále,“ štěkla. Do ruky si připravila polštář. Neznámý se brzo objevil. Chtěl udělat krok do místnosti, ale místo toho ho udělal ven. Polštář mu přistál přímo na obličeji.
„Petersonová, to už vážně přeháníte!“ zaznělo velmi rozzlobeně.
„Buď rád, že to nebylo těžítko!“ zavrčela. Vstala a začala uklízet. V té činnosti nacházela vnitřní klid.
„Chci slyšet, že to bylo naposledy,“ upozornil na svou osobu Lorne a hodil po ní polštář nazpět.
„Jestli jde o házení polštářů, tak to ti slíbit nemůžu.“
„Sakra dobře víš, o co jde!“ Zuzana hodila polštář na zen a stoupnula si těsně k majorovi.
„Dej mě do hlášení, uhoď mě, zavři mě do vězení...udělej cokoliv, ale nikdy ode mně neuslyšíš slova lítosti nad tím incidentem.“ Po tomto proslovu se otočila a pokračovala v předchozí činnosti. Evan rychlým krokem přešel pokoj a chytil ji za paži, otočil ji k sobě.
„Zuzano, neudělám ani jedno, dokud se neuklidníš.“
„Jsem klidná.“
„Ne, nejsi. Podrážděnost nic nevyřeší! Co tě štve?“ Uhodil hřebíček na hlavičku. Za tu dobu, co ji znal, tak věděl, že kromě nevyspanosti jí muselo žrát něco jiného.
„Víš co? Trhněte si, pane! Vůbec to nechápeš! Nemáš ani tušení jak dlouho jsem na nohách! Pobíhám z jedné strany na druhou. Před nedávnem jste mě prohlásili za blázna. Za tu dobu jsem se dozvěděla, že vlastně Antici byli parchanti, kteří experimentovali na lidech. Matka mi leží v nemocnici, otec se se mnou nebaví!“ vykřikla celou pravdu. Všechno na ni padalo. Všechno, co cítila, šlo na povrch. Udělala chybu, pletla osobní život do práce. Nenáviděla se za to.
„Tohle je to, co tě trápí?“
„Odejdi prosím,“ zašeptala.
„Zuzko,“ snažil se ještě napravit věci.
„Hlášení čeká, majore. Myslím, že se milý doktor ozve.“ Jen zakroutil hlavou a přešel ke dveřím. Opravdu nechápal její chování, vlastně ho chápal, jen...jen nevěděl jak pomoci.
„Kdybys...“
„Jdi pryč!“ slova doslova usekávala. Na důkaz svého přání vzala do ruky jedno z železných těžítek, která ležela u ní na stole. Evan polkl a radši odešel. Nehodila by to … tedy alespoň v to doufal. Dnešek stál za prd a to bylo teprve ráno.
O hodinu a půl později byla kapitán Petersonová zavolaná doktorkou Weirovou. Nemusela hádat příčinu. Bylo nad slunce jasné, co po ní bude chtít. Naprosto klidná prošla skleněnými dveřmi. V polovině nového kroku se zarazila. V místnosti bylo několik lidí, doktor McKay, podplukovník Sheppard, major Lorne, seržant Green, doktorka Weirová a samotný poškozený doktor, který se těšil nejlepšímu zdraví.
„Kapitáne, tady doktor Elis na vás podal stížnost ohledně napadení. Co mi k tomu povíte?“ spustila hned po jejím příchodu doktorka Weirová. Zelenooká žena vypadala hodně rozladěně. Už se s tím nehodlala mazat, pravda bude lepší.
„Doktor Elis mi měl přinést hlášení. Má více jak týdenní zpoždění. Několikrát jsem ho na tenhle problém upozorňovala, ale on se stále vymlouval na to, že má nějaký důležitý projekt. Začala jsem na něj víc tlačit. Dneska se mě pokoušel vysvětlit, co mu zase do toho vešlo, doktorko. Nechala jsem se vyprovokovat,“ shrnula problém několika větami.
„Nemělo by se vám to stávat,“ nasadila velmi klidný hlas doktorka. Zuzana nechápala, co se tu děje.
Elizabeth pokračovala: „Jelikož jsem si vyslechla všechny strany a jsem ochotna přihlédnout k přímluvě majora Lorna, tak vás zatím nepotrestám, ale pokud by se to mělo opakovat, tak přísahám, že vám to jde do hlášení. Jasné?“ Pozvednuté obočí říkalo, ať si dá pozor.
„Křišťálově, madam. Smím jít?“ Liz nechápala její chování, avšak kývla. Na to Petersonová zasalutovala, otočila se a odešla. Nikomu neřekla slovo, neohlédla na ně. Měla službu.
Postupně všichni opouštěli kancelář doktorky Weirové. Major Lorne a Green si šli zacvičit, oba doktoři zamířili do laboratoře. Zbyli tu už jen samotná majitelka kanceláře a podplukovník. Mezi nimi se rozprostíralo ticho.
„Nechápu, že jim dáváte tak volnou ruku!“ vyjel nakonec John. V pravidelném intervalu házel vražedné pohledy na Liz.
„Johne, podívejte, stává se, že jim ujedou nervy. Všichni jsme pod velkým tlakem,“ opět jako vždy zvolila diplomatickou cestu. Tentokrát se Sheppard nezklidnil.
„Četla jste vůbec to, co sepsal Lorne na ten incident?“ Liz kývla. Samozřejmě, že to četla a domyslela si, co chtěl major říct.
„Vždyť to vyznělo, jako by se nic nestalo a vlastně to byla doktorova chyba!“
„A byla, Johne,“ tentokrát její hlas uklidňoval, „kapitán Petersonová nelže a já ji věřím.“
„Co když toho využívá? Hm?“ Ten muž se nevzdával…nikdy.
„Podplukovníku, tak dost. Ujišťuji vás, že Zuzana Petersonová nikdy nepřekročila a nepřekročí hranice,“ zvýšila hlas. Odpovídala dvojsmyslně, to bylo jejím záměrem. Tušila kam se tenhle rozhovor ubírá. Sama trošku poznala tu ženu a věděla, že je velmi pravdomluvná. Pokud už by nemohla věřit jí a ani svým nejbližším, tak komu pak?
„To už udělala!“ Na tohle Weirová vstala. Měla toho plné zuby. Opět se pohádá se Sheppardem, avšak tohle bylo na denním pořádku.
„Nechtějte, abych vám připomínala incident, který se stal nedávno. Posledně jste to byl vy, kdo uhodil vědce! Nedala jsem to do hlášení, protože se za vás přimluvili všichni okolo. Zavřete nad tím jednou oči a nechte to plavat.“
„Zavírám oči nad těmito incidenty snad každý týden,“ v jeho se odrážela velká rezignace, „jen to nečekám od těch lepších.“
„To nikdo z nás…“ poplácala ho Liz po rameně, „a nebojte se, ještě to s kapitánem proberu,“ s příslibem pokárání Petersonové ho vyprovodila ze své kanceláře. Vlastně s ní potřebovala mluvit, ale kvůli úplně něčemu jinému. Tímto to skončilo. Oba doufali, že se žádný další incident nestane. Do zítřejšího odpoledne tu bylo tolik práce a všichni pracovali přes čas. Podrážděnost se ve městě jen stupňovala. Opravdu nemělo cenu se na kohokoliv zlobit, ne v těchto časech.
Zuzana Petersonová si procházela severní část se seržantem Greenem. Mlčky zaznačovali do papírů nějaké poznámky. Do slepých chodeb umísťovali papír, kvůli další orientaci.
„Takže, myslíte si, že ten výcvik vyjde?“ otázal se po nějaké době seržant.
„Vůbec nevím. Chtěla bych, aby se na nedalekém molu provedlo něco jako lékařský ´kurz´.“ Začala hledat v papírech, to znamenalo, že dál měl pokračovat Green.
„Tam bude asistovat doktor Beckett, za kterým s ještě dnes stavíte,“ připomínal další práci, „prostě a jednoduše to bude kurz první pomoci.“ Kývla, Andy měl dobrou paměť.
Zuzka se ujala pokračování: „Ještě se musím stavit za McKayem ohledně…“
„Večeře,“ přerušil ji voják. Sám měl co dělat aby se vyhnul dobře mířenému kopanci.
„…ohledně další části. Hned po ´kurzu´ první pomoci nastane vědecká část. Doktor McKay by měl vysvětlit, jak jednat v případě nouze. V technice máme všichni velké mezery. Po skončení se všichni rozdělí na týmy. Počet si upřesníme na místě,“ Zuzana položila do další slepé chodby papír a pořádně ho zajistila izolepou, „každou skupinu pošleme do jiného sektoru,“ celou část si byli nuceni rozdělit do sektorů pro přehlednost, „a dáme jim lékárničky, zbraně s těma barvícíma střelama…víte co myslím?“
„Mno, mlhavě si to představuji. Ty co se používají v Paintballu? Kde je seženete? A navíc musíte to udělat tak, aby každá barva byla jiného týmu,“ další problém, na který upozorňoval.
„Přesně ty myslím a generál O´Neill doveze ze země několik krabic speciálně určené pro mě,“ zakončila to mrknutím. Pod očima měla temné kruhy.
„Aha, tak problém s tím nemám. Pak to odstartujeme a počkáme, až se navzájem postřílí,“ tady mu něco říkalo, že se toho chtě nechtě zúčastní. „Pokaždé, když bude někdo zasažen, tak musí použít lékárničku, pokud by za doopravdické situace byl schopen ji použít, jinak podle značky zjistíme, jestli je mrtvý…to zní jako Paintball!“ Andy se netvářil zrovna nadšeně.
„No tím jsme se nechala inspirovat, jen musíme dopilovat pravidla. Vlastně celý můj tým bude dohlížet na to, aby se nepodvádělo. Budeme mrtvé posílat na speciální místa, která musíme určit. Sami se budeme bránit, ale k tomu později…Ještě něco?“
„Jo! Kdo bude umývat ty stěny a prát uniformy?“ seržantovy se to vůbec nelíbilo.
„Všichni po skončení vyfasují kýbl a budou čistit. Snad si nemyslíte, že to zůstane na nás,“ podivila se nad tím Zuzka. Myslela si, že je pověstná svou leností. Už jen představa čištění něčeho za někoho jiného jí zvedala mandle.
„No na chvíli jsem zaváhal,“ přiznal se poctivě muž. Zamračil se. Na čele mu vznikla drobná linka.
„Co se vám zase nelíbí?“ vyštěkla kapitán. Blížilo se k době obědu a ona umírala hlady. Představa toho, že opět nedostane do žaludku něco pořádného ji děsila. Tolik práce se na ni nakupilo a bohužel ne jen na ni.
„Motivace není?“
„Proč vy chlapi musíte mít motivaci! Na té jsem se dohodla s doktorkou Weirovou. Tu se všichni dozví až na místě.“
„Aha,“ zabručel jak medvěd Andy a společně se vydal se do jídelny, která byla narvaná k prasknutí. Skoro žádné místa nebyla volná. Tohoto využila Petersonová k tomu, aby vyvěsila na nástěnku papír s ohledně nového ´výcviku´, který doporučovala všem týmům, teda hlavně velícím. Samozřejmě někteří tam už byli nedobrovolně připsáni, jako byl tým Johna Shepparda, Evana Lorna a Zuzany Petersonové. Místa na zápis bylo dost. Někteří velící toho využili a připsali se. Celá akce měla začínat v neděli okolo deváté a samozřejmě se zde vyskytovaly i seznamy věcí, které si museli vzít nutně a které ne. Zase jedna z šílených akcí.
Doktor Beckett si užíval výjimečného klidu na ošetřovně. Kontroloval nějaké lékařské záznamy. Popíjel kávu. Vlastně se měl fajn. Všechno ještě umocňoval McKay, který se mu snažil opravit počítač. Povídali si, jedna z mála chvílí. Byli přátelé dlouho, avšak nikdy se nenašel čas na pořádný rozhovor. Oba byli vděční za tyto chvilky, kdy podrbávali Atlantis, život, ženy…
„Hej, doktoři!“ zavolal někdo zvesela ode dveří. Když už byli u těch žen, tak proč ne. Na ošetřovnu doslova vpadla Petersonová.
„Tolik ke klidu,“ zašeptal Rodney.
„A k ženám,“ dodal stejně Carson. Pohlédli na sebe a rozesmáli se. Tuhle hnědovlásku probrali jako první.
„Haha, však vás přejde smích,“ pohrozila a přišla blíže, „mám na vás prosbu.“
„Už zase? Jenže tentokrát po vás nebudu opravovat zničená města!“ Rodney byl opět v ráži. Vstal od práce a opřel se vedle doktora o stůl. Oba si založili ruce na prsou a čekali na to, až se vymáčkne.
„Hej, klídek,“ bránila se, „tentokrát potřebuji jen malou přednášku.“
„Cože?“ vyjekli oba muži za ráz.
„Slyšeli jste dobře. Doktore Beckette, potřebovala bych, abyste tam jen řekl jak se správně zastavuje krvácení poté, co se vyndá kulka a tak…“ Zuzana mu podala během svého proslovu papír. Na něm se nacházely instrukce. Čím více mluvila, tím více se doktor mračil.
„Transfuze? Pomocí základní lékárničky? To se mě nelíbí a navíc všichni vojáci mají základní výcvik“ dodal nakonec. Celý papír si přečetl.
„Nemusí se vám to líbit, jen chci, abyste nám řekl způsob provedení, nic víc. A co se týká k toho, že to dávno umějí, tak si to alespoň zopakují…Moc vás o to prosím,“ kapitán po tomhle nasadila prosící obličej číslo jedna. Ten vždy na Becketta zabral. Nemýlila se, i dnes tomu nebylo jinak. Doktor jí to odsouhlasil. Teď bylo potřeba zpracovat McKaye. To byl mnohem tvrdší oříšek. Napřed mu vysvětlila čeho si žádá a pak mu předala papír.
„Mě se to nelíbí,“ prohlásil.
„No tak, McKay, už jsem tě tam přihlásila a …“
„Cože jsi to udělala?“ zavrčel. Měl nesmírnou chuť ji uškrtit.
„No tak, bez diskuze jsem tam napsala svůj tým, Shepparduv a Lorneuv. Vy za to nemůžete, tak mi prosím pomozte,“ snažila se ho přesvědčit. Marná snaha. Rodney nasadil kamennou tvář, to znamenalo, že se chce nechat přemlouvat.
„No tak, doktore,“ zaprosila a zapojila prosící obličej číslo tři, který zabíral speciálně na McKaye. Nevinný andělský úsměv s psíma očima. Tohle bylo na doktora vážně moc. Zavřel na chvíli očí, počítal do deseti. Známka rezignace.
„Díky!“ zvolala Zuzana zvesela, ještě se zarazila: „Děkuji za přímluvu a pomoc při snídani.“ Tohle mu dlužila. Teprve teď zamířila pryč. Pro ni všechno bylo uzavřené.
„Ale já neřekl ani popel,“ rozčílil se McKay po jejím odchodu. Tohle nebylo fér!
Možná toho měla Zuzana hodně, ale jako další zastávku si zvolila kancelář Elizabeth Weirové. Blížilo se k páté hodině odpolední. Zaklepala a se sklopenýma očima po vyzvání vešla.
„Nesu vám ty papíry, madam, ohledně výcviku,“ začala nejistě. Tenhle rozhovor chtěla mít za sebou. Dobře si uvědomovala své chování, stejně jako to, že se musí omluvit a ne jen jí.
„Nechtě mi to na stole, kapitáne.“ Doktorka ukázala na další štosy papírů, které bude muset ještě dnes předčíst.
„Madam, já…“
„Nechte to být, stalo se a ne jen u vás. Doufám, že to bylo naposledy.“ Zuzka kývla. Nechápala, jak dokáže být tak klidná a vždy vstřícná. Popravdě ji obdivovala a cítila k ní mnohem více respektu než k podplukovníkovi.
„Děkuji, madam,“ s těmito slovy opouštěla její kancelář. Celá zmatená. Čekala jí poslední omluva, která se určitě neobejde bez hádky.
„Co si přejete, kapitáne?“ podivil se Evan, když ji našel za dveřmi.
„Můžete na moment?“ otázala se zelenoočka. Nervózně přešlápla z nohy na nohu. Tady se cítila bezradně. Tolik by chtěla, aby to za ni vyřešil někdo jiný. Co si nadrobila, to si taky sní. Tohoto se držela.
„Jen chvilku,“ přiznal muž a pustil ji do pokoje. Pokynul na jednu ze židlí. Příchozí se však neusadila, zůstala na místě. Sledovala každý jeho pohyb. Major se necítil dobře, ale nakonec se posadil ke stolu a čekal, co z ní vypadne.
„Omlouvám se,“ zamumlala někam ke svým botám, „za své chování, které bylo velmi neprofesionální. Myslím, že vám teď mohu přislíbit, že se to nestane.“ Teprve teď mu dokázala pohlédnout do očí. Připadala si jako malá holka, která neví, co dělat.
„Neměla byste slibovat něco, co nedokážete dodržet. S prominutím, ale při vaší povaze?“ Celkem dobře se bavil. Nečekal omluvy ani díky a nejednou se mu toho dostalo.
„Bavíte se dobře?“ na oko zavrčela. Evan vstal a přešel k ní.
„Velmi dobře, možná by pomohlo, kdyby jste se někdy uvolnila a…“ zakončil to tím, že ji dotlačil ke dveřím. Měl hodně práce a moc se mu nechtělo poslouchat, jak si mu podřízená vylívá své srdce. Tohle Zuzana nedělala, když byla unavená, tak dělal věci, kvůli kterým pak vyváděla mnohem víc. Ušetří si alespoň další drsný trénink.
„Ccc! Narážíte snad na tu oslavu?“ naznačovala. Samolibý úsměv na majorové tváři mluvil za vše.
„Oh, takže odpuštěno?“ ještě se ujišťovala Zuzka. Opět kývnul.
Jenže kapitán pokračovala: „To je dobře, protože jsem vás zapsala, na nedělní trénink. Na vojenské nástěnce visí informace. Dobrou noc, pane.“
„Petersonová, já vás uškrtím! Přísahám, jednoho dne, až se nebude nikdo dívat…“
„Fajn, do té doby trénujte…“ Pak už viděl jen její postavu mizící v chodbách. Stále nechápal, jak jí dokázal ty malé prohřešky odpustit.
Zuzana dorazila do pokoje kolem osmé. Byla po večeři. Tolik toužila po spánku, že měla co dělat, aby se jen převlékla a vyčistila si zuby. Unavená dopadla na postel. Sotva se její hlava dotkla polštáře, tak usnula. Ponořila se do říše snů, odkud hodlala odejít až druhý den ráno.
Pokud by vám nevadilo, tak bych byla ráda, kdybyste mi mohli napsat, jak na vás Zuzana působí, ale to jen, kdybyste měli čas a chuť... (popřípadě napište, co byste na ní změnili...prostě ji prodrbte)