SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Oh, díky Jsem ráda, že se vám povídka líbila a vaše názory mě vždycky popoženou k další.

Jinak už mám naplánovanou novou. Nebojte se. Zase to vidím na nějakou jednorázovku.

Toto je spoiler!!!:

Budu se snažit zachytit jak se lidé chovají na Atlantis během jednoho týdne. Budou tam vtipné věci, ale i takové, které se běžně dějí. Uvidíme, jak toto zvládnu. Snad se máte na co těšit...

to Eleira: Oh, děkuji...chtěla jsme být na něj zlá
něco pro tebe:

Toto je spoiler!!!:

V nové povídce hodlám hodně Evana zapojit...doufám, že mě pak za to nezastřelíš

Ahojte, tak jsem zase tu, po dlouhé době s jako vždy přidávám další povídku. Napřed bych ji měla nějak uvést … Tak název je: Někde musíme udělat chybu.
Celá povídka se skládá ze sedmi kapitol. Názvy vám můžu prozradit. První se jmenuje: Pondělí, druhá: Úterý... . Jde o celý pracovní týden, během které ho se snažím zachytit chování lidí na Atlantis. Někteří se nemají v lásce, jiní jsou blázni...Myslím, že první část, neboli kapitola chcete-li, je hodně volná. Některé věci jsou přehnané, ale snažila jsem se je urovnat...no tak ok, vzhůru na čtení
JO a ještě (!) před každým textem je na začátek něco jako "citát". Podle toho můžete odhadnout, v jakém duchu se bude následující den odehrávat.
Příjemné počtení a omluvte chyby .
Tak už mlčím .

Někde musíme udělat chybu

Pondělí

„Mezi šílenstvím a genialitou je jen tenká hrana, člověku stačí jeden krok a může se ocitnou na druhé straně.
Jen nevíme, na které straně právně jsme...“

Kapitán Pretersonová vyskočila z postele. Protáhla se a její oči sklouzly na nástěnný kalendář. Velkou lihovou fixou odškrtla další den. Bylo pondělí, to znamenalo pravidelný běh městem s majorem Lornem. Zuzka si pustila rádio, které přehrávalo potichu nějaké CD, vyčistila zuby a oblékla se do pohodlného světlomodrého trička na ramínka a tmavě modrých přiléhavých tepláků. Popadla batoh, který byl od večera nachystán u dveří a vyběhla do chodeb.
Na smluveném místě, přesně v šest hodin, se setkala s nemizejícím
úsměvem majora Lorna.
„Dobré ráno!“ pozdravili se navzájem.
„Takže?“ zeptala se hnědovláska a vyskládala celý obsah batohu na zem. Muž udělal to samé, co ona. Chvíli si kritickým pohledem prohlížel podlahu.
„No,“ promluvil po chvíli, „voda, jídlo, lékárnička…“ Žena začala skládat věci do batohů. Do každého dala to stejné.
„Dál bych vzal maketu notebooku a munici…tohle by mohlo stačit,“ rozhodl se konečně Lorne.
„Souhlasím,“ přikývla kapitán a podala svému nadřízenému jeho batoh. Zbytek výstroje odložili k jednomu antickému květináči. Opatřili ho náležitou cedulkou, která říkala komu to patří. Bylo jisté, že zde vše najdou v největším pořádku.
Po namáhavém díle se na sebe znovu otočili.
„Pamatuješ si cestu?“ nahodila nenápadně žena. Muž se zatvářil naštvaně.
„Máš mě snad za blbce?“
„Ne! Jenže by jsi mohl zapomenout. To se stává i McKayovi.“ Evan se ušklíbl a zakroutil hlavou.
„Takže si to shrneme,“ pokračovala dál Zuzka, „ty poběžíš na sever, já na jih, přesně podle stanovené cesty. Na balkóně, který je v polovině se zastavíme. Tam bude pokračovat přestávka, ve které se musíme co nejrychleji napít, minimálně dva loky.“
„Pokud poběžíme stejně tak si na sebe zamáváme…“ Evan vypadal velmi nadšeně.
„Taky tak…v řídící místnosti se u brány se sejdeme a domluvíme se, co dál.“
„Takže na tři…“ Lorne si stoupl na své místo. To znamenalo zády k Petersonové. Zelenooká žena ho napodobila.
„Tři…“ začal major. Oba měli připravené ruce na hodinkách. Na zádech měli batohy.
„Dva…“ pokračovala Zuzana.
„Jenda…“
„Teď!“ řekli a za ráz zmáčknuli stopky. Rozeběhli se svižným tempem na svou stranu.

Zuzana si během své cesty upravila batoh tak, aby ji nepřekážel. Velmi minimálně se jí hýbal. Všechny popruhy byly utažené a bederák zapnutý. V duchu byla ráda, že tohle zavazadlo bylo vyrobeno i s možností prohnutých zad. Nemusela se tolik potit, přesto jí bylo horko a to běžela už čtvrt hodiny. Podle všeho by měla být brzy na vyznačeném místě. Těšila se až se napije. V puse měla sucho a do očí ji tekl pot. Tohle byla mnohem delší cesta, než kterou běhali předtím, ale mělo to jednu výhodu. Nikdy po ránu neviděla tak otrávené pohledy vědců, kteří vstávali. Jejich nálada se ještě více zhoršila po té, co kolem nich kapitán proběhla a s radostí je pozdravila, hodně nahlas pozdravila. Bylo to způsobeno tím, že poslouchala hudbu. Trošku ji posunula o několik písniček zpět a začala stoupat do schodů. Zpomalila. Bude jich tu ještě hodně.
Evan zrovna dokročil na poslední chod. Minul seržanta Greena, který se vracel z noční služby. Na pozdrav svého velícího jen zamručel a dál se snažil doplazit k sobě do pokoje. Možná uvažoval o tom to zabalit hned na místě, ale přece jenom postel ho lákala více. Major ho chápal, vždy se cítil stejně. Nepozastavil se nad ním a dál pokračoval ve své cestě. Zatočil a proběhl dveřmi. Ocitl se na balkóně. Teplý vítr ho ochlazoval a zároveň mu osušoval tváře. Lorne se snažil popadnou dech. Po chvíli pohlédl na protější stranu. Stála tam Petersonová a sledovala ho. Taky zhluboka dýchala a ještě na něj mávala. Ve stejnou chvíli si oba sundali batohy a napili se. Tohle byl „závod“ na čas.
Vojáci i vědci uskakovali běžcům z cesty. Za těch pár let, co tu byli se naučili blázny respektovat. Jenže ve všem byl háček, Zuzana a Evan do běhu nutili i ostatní. Jako velící šli ostatním příkladem. Za jejich hyperaktivitu se stali nepopulárními. No uznejte sami, že když ráno vstanete. Zaběhnete si tak 3km a ještě přetékáte štěstím a nemizejícím úsměve, tak to nemůžete mít v hlavě v pořádku. Jenže tohle byli extrémisti Lorne a Petersonová. Pokud byli ti dva někde, tak se tam neustále něco dělo. Třeba nedávno byla na veřejnou nástěnku umístěna fotografie nějaké ztracené věci, která někomu zřejmě patřila. Jakmile to kapitán uviděla, tak nejenže k tomu přidala komentář, ale rozpoutala tam bouřlivou diskuzi, kde se lidé dohodovali, komu ta věc patří. Lorne zase pravidelně přepisoval jídelníček a vymýšlel nové názvy jídel. Takže místo špaget jste mohli najít: Housenky a žížalky v marinádě. Místo kuřete s omáčkou: Kočka z MX-2589 na houbové omáčce…
Řídící místnost bývala v půl sedmé prázdná. Moc lidí se zde nezdržovalo. Možná doktor McKay, který se v pondělí chodil dívat, že všechno jede tak jak má. Pak nějací technici a samozřejmě velící, která každé pondělí snídala ve své kanceláři. Všichni měli tolik práce, jako medvěd v zimním spánku, to znamená, že prakticky žádnou, kromě přeměny tuku na energii. Unaveně se protahovali a povídali si. Tak to bylo každé pondělí, nikdy se to neměnilo. Jenže dnes je čekalo překvapení.
Elizabeth se zakousla do sendviče, když kolem její kanceláře proběhla Petersonová a všechny okolo zdravila. Vypadala hodně uříceně. Její tričko by mohlo o její činnosti povídat. Zaražená velící vyšla ze svého království, hnala ji zvědavost. U zadávacího panelu se setkala se stejně nechápavým pohledem doktora McKaye. Brzy se však vysvětlilo. Zuzana doběhla ve stejnou chvíli jako Lorne. U brány se zastavili a zhluboka oddechovali. Všechny pohledy patřili dvojici, o které si ostatní mysleli šílené věci.
Zuzka zhluboka vydechla: „Mám dost!“ Lorne si otřel čelo.
„To mi povídejte, ale mohli by jsme to protáhnout.“
„Víš, že tě nemám ráda?“ zavrčela se smíchem žena. Tímto dala najevo, že souhlasí.
„Taky tě miluju!“ prohlásil ironicky Evan a rozeběhl se směrem, který přiběhla Zuzana. Kapitán se nad jeho slovy ušklíbla a utíkala pryč. Zanechali za sebou zmatenou místnost.
Když se oba konečně zastavili na místě, kde startovali, tak se dohodli na tom, že si to příští pondělí zopakují. Sotva popadali dech, ale jim to přišlo cool. Nadšeně o tom štěbetali do té doby, než se jejich cesty rozdělily. Zuzana i Evan zamířili do svých pokojů, kde si dali sprchu, převlékli se do uniforem a za půl hodiny se sešli u jídelny.

„Hele, nemáš fixu?“ vyhrkla z ničeho nic Zuzana. Velmi zaujatá si prohlížela nástěnku.
„Proč?“ podivil se muž. Stoupl si vedle ní a svraštil čelo. Snažil se přijít na to, co jeho společnice našla.
„Nedělej…kde je?“ Zuzana projížděla majorovy kapsy a hledala propisku, tužku…cokoliv. Když ji konečně našla, tak vítězoslavně vyskočila a začala něco vypisovat do vědecké části. Evan ji se zájmem sledoval. Postupem času se jeho úsměv rozšiřoval a rozšiřoval.
„McKay tě zabije!“ prohlásil nakonec major.
„Nezabije…to by nedokázal.“ Ani jeden si nevšiml postavy, která jim stála za zády a celou dobu sledovala jejich počínání.
Lorne se radostně zasmál nad jídelníčkem: „Heleďme, něco nám tu přibylo.“
„Chceš zase napsat červy?“
„Hm…to už není originální a všichni si zvykli. Myslím, že místo té ryby napíšu psa.“ Žena po jeho pravici se zamyslela. Chvíli mezi nimi bylo ticho.
„Na psa jsme si taky zvykli, majore,“ prohlásil kdo si. Oba dva vyděšeně nadskočili. Opatrně se otočili. Zuzana polkla. Doktor McKay si zkřížil ruce na prsou a sjel ji pohledem.
„Sportujte a jezte zeleninu?“ podivil se Rodney, pak se však zarazil. „Podporujte vojenské velení a přenechávejte mu sladké?“
„No, ehm…“ začala žena, „no, co! Zelenina je zdravá a sportování je fajn…to mi připomíná, že podplukovník Sheppard mě poprosil, abych si vzala v úterý na starosti váš výcvik.“ Doktorovy oči se rozšířily údivem.
Voják vedle McKaye se rozchechtal: „Já bych se dovolením přidal.“
„Jen vás uvítám, majore, ona,“ ukázal na označenou prstem, „by mě zmlátila!“
„To vás zmlátím i tak…jinak pánové, dáme si snídani nebo budeme ničit nástěnku?“ Oba se zamysleli. Nakonec kývli.
„No to jsem ráda, máme tak dvacet minut do pondělí porady.“ Zuzana se smutným pohledem odkráčela ke stolu následována McKayem, který si do ní rýpnul. Lorne s ďábelským úsměvem něco připsal k pátečnímu jídlu.

Na poradu došli všichni tři zaráz. Společně se smáli nějakému vtipu, který kupodivu vyprodukoval Rodney. Vlastně slunce svítilo, po obloze se neproháněl jediný mrak. Jeden z nejkrásnějších dnů. Všechny ty nádherné chvíle začínaly stejně a pak přijde okamžik, kde se všechno zhroutí. Život je zkrátka takový a nikdo si nemůže vybírat.
Vědecká část trojce se pohodlně usadila na své místo. Začala sledovat představení na které se těšila každé pondělí. Doktor Rodney McKay popravdě fandil Zuzaně. Už jen z principu. Snažila se o to několik měsíců a nikdy se jí to nepodařilo. Dneska to vypadalo nadějně.
Kapitán trhla židlí k sobě, i když patřila podle zasedacího pořádku Evanovi. Tohle byla válka která neměla konce. Všichni dávno zapomněli, proč a z jakého důvodu tu židli chce. Důležité bylo to, že se o ni prali každé pondělí.
„Dneska já, když dovolíte,“ usmála se zářivě na majora drobná hnědovláska.
„Prosím, jen se posaďte, udělejte si pohodlí.“ Petersonová se po jeho slovech zářivě usmála a vykonala to, k čemu ji nabádal. Brzy poznala jakou chybu udělala.
„Já kráva posvátná!“ zaznělo místností. Ti, co to slyšeli věděli, co se právě stalo.
Zuzana však neskončila: „Zapomněla jsem! Ne! To není pravda! Prosím!“ Neustále se na ukořistěném křesle mlela a mlela. Lorne s Rodney se rozesmáli a nedokázali popadnout dech.
„Přestaňte,“ vyjela po nich žena, „ příště je na řadě tvá židle!“ názorně ukázala na vědce a dál se snažila shodit ze svých nohou Lorneho. Lechtala ho, dávala nohy vysoko do výšky, avšak brzy byla donucena k rezignaci. Tuto chvíli využil muž, sedící jí na nohou, pro svůj výpad a povyskočil.
„Auuuu! Moje nohy, už nikdy nebudu chodit!“ zahalekala kapitán. Praštila čelem do majorových zad. Ten se jen radostně usmíval. Konečně ji vyžene a už ji zajde chuť na JEHO místo.
„Jen do ní,“ zvolal radostně Rodney.
„Jen počkejte, doktore, na tréninku vám to vrátím!“ Zpoza širokých zad již zmíněného majora se objevila ruka a hrozila vědci.
„Ano, mami, ale až se dostaneš z toho ,svého´ místečka.“ Oba muži se začali nekontrolovatelně smát a bušit pěstí do stolu. Do místnosti právě přišel další očekávaný, doktor Zelenka.
„Kapitán Petersonová se dnes nedostaví?“ zeptal se nenápadně Radek.
„Což o to, kapitán se dostavila, ale bohužel si sedla na špatnou židli,“ upozornil na drobný problém jeden z mužů. Zmatený tazatel se rozhlídl po místnosti a ať hledal jak chtěl tak tu osobu, kterou potřeboval, nenašel. Pak je mu pohled zastavil na majoru. Zdálo se mu to, nebo měl opravdu čtyři ruce?
„Pomoc!“ ozvalo se poněkud tlumeně přibližně z výšky majorových zad.
„Tichoučko, nebo se opřu!“
„Ehm, být vámi, tak si odsednu, majore.“ Na tohle varování se všichni otočili na Zelenku. Ten věděl své, měl nádherný výhled do chodeb. Netrvalo dlouho a slyšeli jak jde po chodbě podplukovník Sheppard a doktorka Weirová.
„Ksakru!“ vyklouzlo obou vojáků. Rychlostí blesku vstali. Snažili se posedat na svá místa, avšak ztuhlé kapitánovy nohy nedovolily žádné rychlé pohyby. Ubohá žena spadla pod stůl. Tam zůstala a snažila si rozpohybovat končetiny.

Doktorka Elizabeth Weirová dosedla za stůl. Prohlédla si přítomné, jedno podívání stačilo aby zjistila, že zase chybí Petersonová, však ona jí to pěkně vytmaví. Teď začnou bez ní. Nevšímala si udivených pohledů, jen otevřela svoji složku a nehlédla do ní. Hned první odstavec patřil kapitánovi. Bude o muset opět všechno předělat. Jak nenáviděla nedochvilnost.
„Prvně bychom,“ začala sebejistě, ale byla přerušena zelenookou ženou. Zuzana vstávala ze země, rudá jak rak se vmáčkla do křesla.
„Pardon,“ zahuhlala na svou obhajobu.
„Takže, než sem byla přerušena,“ pokračovala bez mrknutí oka s tváří profesionálního hráč pokeru doktorka. „První problém se vztahuje tady na kapitána. Potřebuji, abyste efektivněji sbírala hlášení.“
„Ale, madam, já se snažím. Dokonce jsem začala i všechny vydírat!“
„Tak jim pohrozte, že je dáte do hlášení přímo ke mně! Potřebuji to mít v čas, maximálně s týdenním zpožděním…Shora na mě začali tlačit a já musím zase tlačit na vás.“ Dneska to vypadalo na opravdu rychlou poradu, která se ovšem protáhla na dvě hodiny.
Během této celé nádhery se dozvěděli, že všichni musí psát hlášení z misí, projektů a všeho s maximálním týdenním zpožděním. Byly vydané nějaké nové vyhlášky. Některé zakázané věci zůstaly zakázané a jiné byly povolené. Doktorka oznámila návštěvu z SGC na odpoledne čtvrtka a celý pátek. Párty, která se měla konat v pátek, měla být odložena, ale díky zásahu vojáků i vědců zůstala tak jak měla. Naprosto běžné záležitosti jako každý týden.

Zuzana měla na odpoledne naplánovanou misi. Nic zvláštního. Měli doprovodit Teylu do nějaké vesnice, kde se měli dohodnout na jakémsi obchodě. Jenže kapitán z toho nebyla nadšená. Vždycky na tuhle misi musela ona. Ne, John Sheppard si nemohl jít se svou společnicí, musela jít ona. To znamenalo, že se s Teylou po cestě několikrát chytne. Nesedly si, co si bude nalhávat. Vlastně se nedivila, moc s lidmi nedokázala vycházet. Mezi výjimku patřil její tým.
Mohlo být kolem druhé polední městského času. Zelenooká kapitánka seděla na schodech u brány a dožvýkávala jablko z oběda. Všimla si fleku na svých kanadách. Vytáhla papírový ubrousek a začala si leštit boty. Do toho neustále přikusovala ubohé ovoce.
„Nebyla by účinnější zrcátka?“ ozvalo se nad ní. Přidala, aby dovedla své boty k dokonalému povrchu, který mohl odrážet všechno jako zrcadlo.
„Nevím, majore, možná ano. Koupíte mi je při příští návštěvě Země?“ zeptala se co nejnevinněji. Muž za jejími zády přešel níž a sedl si vedle ní. Teyla byla připravena u brány a čekala na zbytek týmu, vypadala naštvaně. Zuzaně to působilo zvrácené potěšení. Však ona poprosila tým, aby přišel o pět minut později. Tohle tajemství zůstane mezi nimi. Milovala svoji práci.
„A nechcete rovnou skleněné?“ pokračoval dále major. Sledoval Zuzanin pohled a hned mu došlo, proč se usmívá a je klidná, i když se blížilo k době plánové mise. „Neudělala jsi to, co si myslím?“
Zuzana sebou trhla: „Mno, skleněné by se mě líbily…Vánoční dárek?“ na druhou otázku však neodpověděla. Snažila se zahrát si na nervózní a pohlédla na hodinky.
„Tak, majore, můj tým by tu už měl být.“ Přehnaně teatrálně vstala.
„Ano, ale to tvrdíte vy, kapitáne. Vsadím se s vámi o pět dolarů, že přijdou později.“ Zase mlčela. Evan se usmál, jak on ji rád deptal. „Ale no tak pět dolarů, co to je?“
„Ve vší úctě, pane, ale nemám zájem.“
„Myslím si, že máte,“ zamrkal na ni. Zuzana našpulila rty a rychlím krokem přešla k Teyle.
„Omlouvám se za svůj tým, vyřídím to s nimi, jen co přijdou.“ Athiosanka kývla. Brala to jako dostatečné odčinění ztracených pěti minut.

Konečně prošli bránou a to dokonce s desetiminutovým zpožděním. Jak ona je milovala! Nejradši by seržantu skočila kolem krku. Místo toho ho musela pokárat.
„Greene, na momentík,“ zavolala si ho. Teyla napnula uši. Zastavila se. Přece nemohla jít sama, i když tahle planeta byla považována za bezpečnou.
„Ano, madam.“
„Přišel jste pozdě a díky tomu máme desetiminutové zpoždění!“ vyjela na něj. Když se však ujistila, že druhá žena na ni nevidí, tak mrkla na Greena. Ten se usmál a kývl.
„Už se to nestane.“
„Dobře, odchod, seržante.“ Seržant Andrew Green pochopil vše a to hodně rychle. Zuzana o něm měla to nejlepší mínění, považovala ho za velmi inteligentního, jen se mu někdy nechtělo přemýšlet.
Jako vždy tahle mise byla dlouhá, nudná, únavná a plná řečí. Teyla něco smlouvala a nějakým barmanem. Vesnice byla primitivní, takže mým ani neměl chuť se nikde potulovat. Seděli u nějakého stolu a sledovali ženu, která přišla s nimi.
„Vsázím pět dolarů, že jí to, co chce nedá,“ prohodil jeden z mariňáků. Kapitán mlčela. Musela si zachovat vážnou tvář, ale nakonec si s ním plácla.
„Přidávám pět dolarů navíc,“ řekla a tím to uzavřela. Tedy z její strany. Blonďatý mariňák se zazubil a pohlédl na Greena. Ten ho chvíli sledoval, pohled měl tvrdý a snažil se neusmát.
„Výzvu vás obou beru za přijatou.“
„Přijdete o patnáct dolarů,“ poznamenala Zuzana.
„Nějaká jistá, slečno,“ mrkl na ni a strčil do ní.
„Ale tak, Andy, přece byste ze mě nevyždímal deset dolarů!“
„Milerád…“
„Nehádejte se, přidávám se na stranu tady seržanta a účtuji si stejně jako on,“ to se ozval poslední mariňák. Jeho věk se dal považovat za velmi nízký, rudé vlasy zářily. Pihy na tvářích vypadaly roztomile. Stále působil dojmem chlapce.
Takže tahle mise byla opravdu úspěšná. Teyla se s úsměvem vracela na základnu. Vypadala nadšeně ani si nevšimla zklamané kapitánky a jednoho mariňáka, který byli chudších o dvacet dolarů.
„Bernarde, připomeňte mi na základně, že se mám tady s kapitánem vsázet častěji.“
„Samozřejmě, pane, velmi rád,“ odpověděl pohotově zrzek.
„Seržante,“ vyprskla jako kočka, „přestaňte na to upozorňovat, nebo vás budu kopat před sebou až na Atlantis.“ S ďábelským pohledem zrychlila krok. Vyděšený muž se rozeběhl, ale když si všiml, že je mimo nebezpečí, tak opět srovnal se všemi krok. Domů přišli okolo páté hodiny místního času.
Teyla se okamžitě vydala za doktorkou Weirovou. Doprovodný tým byl tím pádem bez práce, to znamenalo, že můžou jít vyplenit jídelnu. Jedním pohledem se na tom shodli. Jejich nohy je zavedly přesně tam, kam je táhl žaludek a mysl.

„Jak to šlo?“ přepad Evan tým Petresonové ze zálohy. Všichni si pochutnávali na ,mořské chaluze´, jak trefně pojmenoval Lorne špenát.
„Ale dobře, jsem bohatší o dvacet dolarů a ještě o jednu výhružku,“ pochlubil se Andy.
„Seržante, nenapadlo vás, že ta výhružka ohledně vaší zadní části může platit vašemu pokoji, do jídelny, při tréninku?“
Evan přeskakoval pohledem z jednoho na druhého, nechápal jediné slovo. Zbytek týmu se pochechtával, tedy oba mariňáci, Dave Scott a Fredy Bernard.
„Ona vám vyhrožovala?“ zajímal se major a ukázal na Zuzanu. Jeho vyděšený pohled byl k nezaplacení. Opíral se o stůl jen jednou rukou. Zuzana odolala pokušení ji podrazit.
„Ano! Pane!“
„Myslím, ze zřídím tábor pro ohrožené a týrané muže kapitánem Petersonovou.“
„Nebo tábor pro jejich zadnice,“ zašvitořila projednávaná, „to by postačilo.“
„To je nápad! Máte ohroženou zadnici?“ zvolal Lorne, „přidejte se k nám. Jste týráni? Jsme tu pro vás!“ rozhazoval rukama, celá jídelna ho pozorovala a poslouchala, „zbavíme vás strachu z kapitána Petersonové! Kdo se přidá?“ Celou jídelnou se rozlehl smích. Major polknul a rozhlédl se po osazenstvu. Skoro všichni byli muži. Zazubil se na ně.
„Přidáte se?“ zazněla otázka z jeho úst. Zuzana si ho změřila pohledem a pak si prohlédla jídelnu.
„Nestyďte se, já vás roztrhnu později,“ zase ten andělský úsměv.
„Já se přidám, už jsem na pokraji vyhynutí,“ Green se snažil zachránit celou místnost před zhroucením kvůli výbuchu smíchu. Postupně se přidali všichni.
„Tohle máte u mě schované, Lorne!“
„Děkuji, mimochodem, další trénink vynechávám kvůli záhadné chorobě…Jinak pro všechny zájemce vyvěsím na nástěnce papír, kam se můžete zapsat.“ Tímto si vysloužil bouřlivý potlesk.
„Budu sabotovat!“ hlásila se o slovo znovu kapitán. To znamenalo, že papír zničí a nebo v nejlepším případě se na něj podepíše, aby odradila všechny zájemce. Tímto byla tahle situace uzavřená. To teprve nastane chaos.

Hodinu po novém nápadu se opravdu na vojenské nástěnce objevil papír, který vyzýval k zápisu do klubu pro muže ohrožené kapitánem Petersonovou. Neuplynula ani hodina a papír byl kompletně zaplněný. Někdo přidal další. Uzávěrka byla do půlnoci. Kolem nástěnky se tvořila tlačenice. Mezi zapsanými se objevila jména jako McKay, Zelenka, Lorne, Sheppard… a mnohá další. Nikdo nepochyboval o tom, že v tom bude později nějaký podraz.
Dnešní večer byl výjimečně tichý. Lorne měl noční hlídku. Kreslil si do zápisníku. Zuzana odmítala přijít na karty a on vůbec netušil proč, teda věděl to. Divil se, že se urazila, normálně by to brala jako srandu. Tohle nebyl jeho problém. Vesele dokreslil jednu kytičku a vydal se do jídelny. Musel rychle, kdyby přišel Sheppard na revizi, tak by ho zabil.
Konečně dorazil na místo určení. Přešel k nástěnce a zarazil se. Všechny papíry na nový klub byly pryč! Vyděšeně se rozhlížel. Tohle nebylo možné, ona to vážně udělala.
„Zuzano!“ zavrčel.
„Ano? Něco se snad ztratilo?“ ozvalo se z jednoho obzvláště tmavého kouta. Lorne tam zamířil.
„Ty papíry, prosím.“ Natáhl ruku. Zuzana vstala a se smíchem mu je podala. Muž si je okamžitě začal prohlížet.
„Cože? Ale to nemůžeš!“ zahalekal. Zdálo se, že na nich našel nějakou chybu.
„A proč ne?“
„Nejsi muž a ještě vůbec ne týraný sebe samou!“ Zuzana se po tomhle prohlášení podivila.
„Zuzana Petersonová mě neustále týrá! Jsem jejím vězněm a navíc, jak víš, že nejsem muž?“
„Cože?...Ne, víš co? Je mi to jedno! Rozhodně nebudu zjišťovat, jestli jsi nebo nejsi muž…nezahraješ si karty?“
„Ráda, ale jen chvíli. Zítra mám noční já.“ Oba dva se smíchem vyrazili pryč. Tímto končilo pondělí, kterých bylo tolik, že je nedokázali spočítat. Měli tolik vymožeností, ale nikdo nedokázal přesně říct, co zítřek přinese. Krásná záhada, kterou budou objevovat všichni společně…

oddechova, vtipna, super...no nevim co dodat

super oddechová, dobré vtipy-vážně jsem se zasmál. Těším se na úterý

Krásná oddechovka. Líbilo se mi, jakýho děláš z Lornea mizeru Fakt moc hezký.
Jen mi dovol technickou poznámku. Minimum je superlativ (tedy třetí stupeň z hlediska stupňování), což znamená, že není vhodné toto slovíčko nijak dál stupňovat, takže spojení "Velice minimálně" (či jak to tam bylo) je těžká hrubka.
Ale to je asi tak moje největší technická výhrada. Znáš mě, vždycky musím udělat aspoň pár čmáranic červenou tužkou, jinak bych to nebyla já
Hrozně mě rozesmál Lorne přepisující jídelníček.
Tentokrát moc hezká oddechovka, u které jsem se dost nasmála

Jůůů všem díky. Vážně jsme ráda, že jste se zasmáli . Já jsme se taky chechtala. Povídka měla být vážná a jak to dopadlo? Samozřejmě to Mooony udělá jako vtípek. Další část snad dodám po štědrém dnu, protože korektor mi stávkuje tak to nevypadá nadějně.

Eleira: Však nevadí, začmárej si černevou . Já to naopak oceňuji a děkuji. Uf, to jsem si oddechla . Z Lornea jsem nechtěla dělat mizeru vážně ne, ale on se tam vždycky nějak připletl. Neboj v Úterý na tom bude podobně...možná.


Jinak veselé Vánoce!!!!

Ano, jak jsem slíbila...tak je tu další část v podobě Úterý. Omluvte chyby (jako vždy) a pěkně si to užijte.
(Btw: Ten ehm "citát", nebo co to je, se tentokrát hodí jen k jedné části, možná to poznáte . V další části to napravím.)

Pěkné počtení a komentáře přijímám

Úterý

„Víra člověka je tak silná, že dokáže skoro všechno. Vezměte mu peníze, přežije, ale vezměte mu víru a on zemře.“

Ráno bylo slunečné, stejně jako většina dnů zde. Paprsky pronikaly okny a budily spáče. Seržant Green si protřel oči. Pohlédl ven.
„Blbý slunko!“ prohlásil. Nic víc. Na nadávky přijde později. Snažil se ještě na chvíli prospat, avšak nešlo to. Naštvaně shodil přikrývku na zem a vydal se do koupelny. Pustil si ledovou vodu do umyvadla. Chvíli přemýšlel, ale nakonec strčil hlavu pod kohoutek. Za chvíli se celou koupelnou ozval výkřik. Voda byla příliš ledová na ospalého vojáka. Nakonec zvedl hlavu a osušil si ji do ručníku. Pohlédl na sebe do zrcadla. Z hnědých krátkých vlasů mu do očí tekla voda. Bledý obličej svědčil o příjemném spánku, avšak hnědé oči se mu neustále zavíraly. Přestal, vyčistil si zuby a oblékl se do uniformy. Vyrazil na snídani s týmem. Každé úterý, jediný den, kdy mohli, tak snídali všichni spolu, celý tým.
Andy si prohlédl celou jídelnu. Kapitán už tam byla. Po dvou mariňácích nebylo ani vidu, ani sluchu. Momentálně mu to bylo jedno. Na tác si naházel něco, co připomínalo jídlo, odplížil se ke své velící. Přisedl si.
„Dobré ránko!“ pozdravil zvesela.
„Mpf!“ ozvalo se od kapitánky, které hlava padala do talíře. Tolik k dnešnímu pozdravu.
„Uá!“ zahájil proslov zívnutím, tím přilákal pozornost Zuzany, „nepřehnala jste to včera?“ Oslovená na něj nevině koukla.
„Ale ne,“ zívla a zakryla si ústa, „šla jsem spát okolo třetí.“
Andy kývl: „Tak to je ještě brzo.“ Chvíli pokračovali mlčky. Každý se toulal myšlenkami někde jinde.
„Kde je vůbec zbytek?“ nevydržel to dlouho muž. Pohlédl ženě do očí. Ta dožvýkala a polknula.
„Omlouvali se, myslím, že jim Sheppard napsal službu.“
„Proč?“
„Nevím, když dělá rozpisy on, tak nemají hlavu ani patu.“ Seržant se nad touhle poznámkou zasmál. Přesto ho mrzelo, že nemohou snídat všichni společně. Jeden ze zvyků, který se snažili nezničit. Jeden z mála časů, kdy si spolu popovídali.
„Mimochodem, dostala jsem na pondělní poradě nějaké pokyny k misi.“ Green ji nechal pokračovat a dál se cpal. „Jestli by vám nevadilo, tak bych s vámi vše probrala během mé noční služby.“
„Může být, mě je to celkem jedno…“ tady se voják na chvíli odmlčel, „to mi připomíná, že…“ Zuzka ho pod stolem kopla.
„Tady ne,“ zelené oči ho pokáraly.
„Ale povolení máte?“
„Byla jsem s tím zvlášť za Weirovou a souhlasila, dokonce byla nadšená. Myslím, že to probereme opět na večerní službě.“ Andy se nad tímto zamračil.
„Ale to znamená, že nepůjdu spát…ale budiž, budeme mít klid.“ Opět se ponořili do ticha, které ani jeden nechtěl nerušit. Vše zkazil major Lorne, který se odplížil k jejich stolu. Kývnutím oba pozdravil.
„Kde je zbytek?“ zazíval místo pozdravu.
„Sheppard,“ řekli oba naráz. Pochopil a to měl po noční.
„Majore?“ zeptala se Zuzana.
„Hm?“
„Chci vám jen připomenout náš trénink, který začíná za dvě hodiny a ještě, že před večeří se za vámi stavím, kvůli nějakým věcem.“ Lorneho pohled byl tak zoufalí.
„Ale já si chtěl jít lehnout…moment, jaký trénink?“
„S McKayem, na který jste se včera přihlásil.“
„A jaké věci?“ Evidentně se smířil se svým osudem boxovacího pytle. Však on se jen tak lehce zmlátit nenechá. Sice to byl posledně on, kdo někoho pěkně zmlátil, avšak Zuzana tohle měla v paměti.
„Hlášení a ještě kvůli tomu pátku.“
„Měli jsme to odvolat.“
„Taky si myslím, bude práce tu šílenost uhlídat a to jsem to teď nechtěla na starosti.“
„Hej,“ přihlásil se o slovo Green, „o co tu jde?“
„Vše se dozvíte pravděpodobně dnes večer.“ Lorne byl v tomhle zcela neoblomný. Zuzana mlčela, vypadalo to, že ať to bylo cokoliv, tak s tím budou jen problémy.
„Nejde o ten večírek, že ne?“ seržant si dal dvě a dvě dohromady. Oba nadřízení mu kývli.
„Vy ho chcete zrušit?“
„Za daných okolností by to bylo pravděpodobně nejlepší, ale nakonec jsme ho nechali. To mi připomíná seržante, že teď je řada v hlídání na vás.“ Petersonová se po svém projevu opět zakousla do sendviče.
„Ale…ach jo…no nic, pak mi dáte seznam hříšníků.“
„Mile ráda, už jich mám slušnou armádu…a samozřejmě, to taky ještě probereme.“
„Předpokládám, že ve stejnou dobu, jako vše ostatní,“ žena mu přikývla, „a to jsem chtěl jít spát…Tak já vás opouštím a jdu dopsat hlášení.“ Green oba obdařil drobnou poklonu a pomalu začal odcházet. Ještě ze sebou slyšel hlas Zuzany, která mu připomínala, že je to vynikající nápad. Nerada vyhrožovala, ale seržant by se vsadil, že se po jeho odchodu pustila do ubohého majora, který s tím měl větší problémy než on sám.

Rodney dorazil pozdě, jak nečekané. Zuzana se už dávno rozcvičovala a to s majorem Lornem. Muž je pozoroval a přemýšlel, jestli nemá utéct. Nakonec toho nechal a velmi jistým krokem přešel k lavičce. Posadil se, zdálo se že si ho ani jeden nevšimnul.
„To mě napadá, že musíme zařídit, aby to tentokrát nepřeháněli,“ reagovala na něco žena a vykopla k muži. Ten, ač měl po noční, velmi rychle uhnul a snažil se jí úder vrátit.
„Nemáš šanci to uhlídat, to je jako hledat jehlu v kupce sena.“ Majorův hlas zněl zadýchaně. Chvíli kolem sebe jen tak mlátili za účelem srazit toho druhého, avšak oba unavení ničeho nedosáhli.
„Já se o to pokusím a navíc jsem dostala nápad, jak tam protlačit kávu.“ Zuzana se klonila a tak tak ji minula majorova noha. Využila situace a podrazila mu tu druhou.
„Kecy!“ prohlásil ze žíněnky Evan a rychlostí, jakou by od něj nikdo nečekal, se postavil, „nechceš se podělit o to tajemství?“
„Ne! A myslím, že to není jediné tajemství o kterém nevíš!“ Vyplázla na něj jazyk.
„Cože? Teď nechápu! Ty jsi těhotná?“ Po tomhle prohlášení se kapitán zděsila. Jejím obličejem se prořítila záplava grimas až po tu nejrozzuřenější.
„Kdes na tom byl?!“ vkřikla pohoršeně a dala muži přímo pěstí do břicha.
„Ok, tak to asi nebude to tajemství…“ vydechl Lorne a její výpad jí vrátil. On se nenechá jen tak mlátit.
„Hm, tak by to mohlo být…“ pokračoval nadšeně major, jak on ji tak rád vytáčel.
„Ještě chvíli, Evane, a použiji na tebe svoje kung-fu...“ Lorne se jen zazubil, Zuzana zřejmě ještě neskončila, „...a udělám z tebe kung-pao!“ Další ránu schytala opět od majora.
„Měla by ses mě bát!“ poznamenal voják.
„Cože se mám? Bát? Tebe? No to snad ne!“ Znovu se zvedala ze země.
„Myslím, že bys měla.“ Tentokrát to byl on, kdo padl na kolena.
„Lorne, snažíš se mě rozplakat?“
„Ne,“ zasmál se Evan. Moc dobře věděl jak to je, avšak teď nebyla doba na to, aby se nad tím zamýšlel. Zuzana útočila jak otravná vosa.
„OK, dobře přiznávám, bojím se tě, když máš v ruce vidličku a máš hlad. Stačí?“
„Naprosto!“ mrkl na ni a snažil se ji shodit. V tu chvílí se dostali do prekérní situace. Žena stála na jedné noze a druhou držel muž. Nevypadal, že by ji jen tak pustil. Místo toho ji zvedal do výšky.
„Ne! Most ne!“ zakňučela hnědovláska a s velkou rychlostí, možná větší než jakou použil muž k zvedání její nohy se zakláněla. Nakonec to dopadlo tak, že měl co dělat, aby uhnul před její druhou nohou, která následovala tu první. Zuzana stanula opět naproti muži. Oba dva oddechovali.
„Myslím, že je řada na mlácení tady McKaye,“ poznamenal Evan. Zanedbávaný se vyděsil. Myslel si, že o něm neví. Vlastně se ani nedivil. Oba měli tolik příležitostí se o něm dozvědět. Ne moc nadšeně vstal a odplížil se doprostřed. Lorne si šel sednout na lavičku. S úsměvem a s klížícíma se očima sledovat ty dva před sebou.
„Takže, kde jsme to skončili minule?“ zazívala Petersonová. Rodney naznačil, že neví. Přesto se Zuzana nějak trefila do toho, kde opravdu skončili. Předváděla Rodeymu jak se správně ubránit některým výpadům. Kupodivu k němu byla mírná a velmi trpělivá. Kdyby byl Lorne na jeho místě, tak už ho dávno odnášejí na ošetřovnu v nějaké pěkné krabičce. Svět někdy nebyl fér, tedy hlavně kapitán Petersonová.
V polovině výcviku McKaye se objevila v tělocvičně Teyla. Chtěla si s někým zacvičit, jenže major Lorne byl okamžitě zaměstnaný. Musel pomáhat Petersonové s výcvikem. Mladá Athosianka si změřila vojačku pohledem. Tohle jí dělala pořád, teď jí to vrátí. Chvíli sledovala její rady a pohyby.
„Nechci být hrubá, ale s tímhle toho moc nenaděláte. Lepší by bylo, kdybyste…“ zakročila do jejího výkladu Teyla. Okamžitě to vzala za ni a začala něco vysvětlovat Rodneymu. Zmatený vědec nevěděl, která bije.
„No a pak stačí udělat jen tohle,“ názorně praštila McKaye do břicha, „a tohle…“ Rodney skončil na zemi, „a je to.“ Zuzana se s Lornem tvářili opravdu nechápavě.
„Možná by bylo lepší to udělat jednodušeji,“ poznamenal Evan a pohledem se ujistil, že jeho podřízená myslí na to samé.
„Hm, tak mi to předveďte!“ nafoukla se, Teyla se doopravdy nafoukla.
„Majore, střelíte ho první, nebo to mám udělat já?“ Oba dva se mlsně podívali na vědce, které mu se v obličeji objevila panika. Věděl jistě, že se určitě nepřeslechl.
„Cože? Střelit? Vy…?“ Celý tenhle výstup zakončila Athosianka tím že nasyčela.
„Proč budu plýtvat energii, když mám dost nábojů! Prostě ho zastřelím!“ Jednoduše Zuzana věděla, jak se Teyly rychle zbavit a jako bonus viděla ještě její uražený obličej. Dnešní den byl krásný!

Trénink dopadl kupodivu velmi slušně. Žádné velké ztráty na životech nebyly a doktor McKay si odnesl pouze jednu modřinu a ta, nutno podotknout, nebyla od Petersonové. Major Lorne na tom byl o něco hůř, jenže on byl voják a vždy, když trénoval s tou hnědovláskou, tak to dopadalo stejně.
„Tak a já jdu do postele,“ zajásal voják. Představa teplé postýlky ho lákala čím dál více. Pomalu ji viděl na každém kroku. Jenže než stačil udělat jen jeden krok z vypolstrované místnosti tělocvičny, tak byl zastaven kapitánem. Nechápavě na ni pohlédl. Jeho obličej prosil o klid.
„Zapomněl jsi na to, na čem jsme se dohodli?“ upozornila na sebe nenápadně žena. Jenže unavený stále nechápal, o co jde. Nakonec to vzdala a vytáhla velkou roli papíru, nůžky a izolepu.
„Ale, ne! Já zapomněl!“ praštil se do čela Evan.
„Hej, o co jsem zase přišel?“ hlásil se Rodney. Štvalo ho to, vždycky ho vynechávali. Zuzka mlčela a usmála se. Okamžitě přepnula na jiné téma. Jiná možnost nebyla, dozví se to ve stejnou chvíli, jako všichni ostatní.
„Dnešní oběd je obzvláště zajímavý: Wraithí překvápko. Slyšela jsem dva techniky se o něm bavit, prý ho vynechají,“ promnula si ruce, „to je jedině dobře, více zbude na nás,“ Zuzanin obličej se změnil v zasněný, „budu si moci přidat a přecpat se k prasknutí! Mňami!“
„No, myslím, že vám dám část své porce, brokolici neprožívám.“ Rodney McKay se nezapřel.

Netrvalo dlouho a na povrch vyplavalo to ´nové´ překvapení. Jedna z holých a nepoužívaných antických stěn padla za vlast. Stala se válečnou obětí Petersonové a Lorna. Právě byl založen: ´Žvanič aneb napiš, co srdce ráčí´. Šlo o papír velkého rozměru, který se rozkládal na již zmíněné stěně. Každý zde mohl napsat svůj vzkaz, mohl dokonce nakreslit obrázek. Pravidla byla k němu přidělána, na nich se dohodli kapitán i major okolo druhé hodiny ranní. Lidé si dokázali rychle zvyknout na cokoliv, do hodiny přibylo opravdu velká hromada vzkazů.
Rodney a Zuzana si výjimečně sedli společně. Dnes jim to bylo jedno a navíc ostatní stoly byly plné. Oba se pustili do vydatného jídla plného zeleniny a vitamínů. Tyhle obědy Petersonová zbožňovala, nezakládala si nějak na zdravé výživě, ale odmala milovala ovoce a zeleninu. Spousta lidí si po přečtení jídelníčku rozmýšlela, jestli opravdu mají riskovat nebo ne. Přece jenom zelenina přejmenovaná na ´Wraithí překvápko´ mluvila za vše.
Nějaký matný stín vlezl přímo do slunka, kterého si kapitán užívala. Vyhřívala se jako kočka a u toho vesele jedla. Jedna z jejích nejoblíbenějších činností. Rozhodla se otravu ignorovat.
„Ehm…“ ozvalo se zcela neohroženě. Ta, jenž si myslela, že to patří k ní, nechápavě vzhlédla od talíře naloženého zeleninou a pohlédla na narušitele. Byl to nějaký vědec a podle úsměvu i nový, protože kdyby tu byl nějaký ten čas, tak by rychle pochopil, jakou chybu dělá. V rukou držel pár papírů a nějaké desky, práce volá.
„Přejete si?“ zamrkala zelenoočka. Dneska měla dobrou náladu, jindy by ho poslala pryč. Měla ráda při jídle klid.
„No, chtěla jste to hlášení a ještě potřebuji podpis.“ Papíry označující hlášení přistály na stole. Jestli tohle je hlášení, tak byla Zuzka pravděpodobně blázen. Byl to malý štos dvaceti bílých papírů. Žena se zděsila, ale tímto to nekončilo. Pod nosem se jí objevilo něco, co si žádalo její autogram. Přečetla si to a zamračila se.
„Doktore, abychom si rozuměli, vy,“ ukázala na něj, „po mně,“ ukázala na sebe, „chcete, tohle to?“ Názorně zatřepala celou podložkou. Možná to bylo chabé na vědce to nemělo žádný účinek. Oslovený pokýval hlavou a tvářil se, jako by to byla samozřejmost.
„Dovést dvě stě kilo zeminy z pevniny?! No, zbláznil jste se?“
„Ne!“
„Fajn, tím pádem nepodepisuji,“ prohlásila a poslala ho mávnutí ruky pryč. McKaye tahle situace nijak nepoznamenala, dál pokračoval v jídle.
„Ehm…“ ozvalo se dřív, než se stihla Zuzka zahryznout do něčeho dalšího. V obličeji zrudla, ale stále měla vnitřní klid. Vražedným pohledem sjela dalšího prudiče.
„Co je?“ štěkla.
„Hlášení, podpis,“ shrnul všechno. Vyhověla, výjimečně. Jenže když odehnala jeho, tak zjistila, že se za ním vytvořila řada. Zakňučela jak zraněné zvíře. Tohle se jí zdálo, vtip, jedině ten to byl.
„Ok, takže kdo jde odpoledne na misi, zůstane tu,“ postavila se, nejbližší udělali pro jistotu jeden, dva kroky zpět, „ostatní mě nechají v klidu. Doufám, že jsem mluvila jasně!“
„Ale jak…“ Přihlásil se o slovo někdo z konce řady. Hrdina! Kdyby byl blíže tak si netroufne.
„Stavím se za všema. Měli byste vědět, že já si vedu podrobný seznam o tom, kdo mi kdy má donést hlášení a teď…vypadněte!“
„To jste minule taky tvrdila a my jsme vás museli nahánět po všech čertech!“
„Jo, jenže tenkrát jsem to hlášení nepotřebovala, takže teď si jděte po svých a zkraťte nějak ty štosy papírů, kterým říkáte hlášení. Delší jak deset stran neberu!“ Půlka z řady zasténala.
„Myslím, že jsem byla srozumitelná, tak tedy máte co dělat…šup!“ Udělala dva kroky směrem k čekatelům. A když řekla ´šup´, tak tleskla. Zabralo to. Zuzka se pro sebe usmála. Milovala tyhle chvíle, alespoň někdo se jí bál.

Major Lorne celé odpoledne prospal krásným a nerušeným spánkem. Nikdo se ho nepokoušel vyhodit z teplého pelíšku, nikdo po něm nic nechtěl. Jako by to město samo vědělo. Žádný poplach se nekonal. Vše šlapalo jako švýcarské hodinky. Samozřejmě se i ten nejkrásnější sen změnil v noční můru jménem Petersonová. Ta si okolo šesté přišla pro hlášení. Vypadala velmi nekompromisně a vytočeně, Evan neměl odvahu si rýpnout. Pak následovala rychlá večeře a…opět postýlka, která stihla vychladnout. Dnes kašle na karty, stejně bude mít o zábavu postaráno.
Doktor McKay si užil báječné a slunné odpoledne. Bavil se u jednoho zvláštního zařízení. Nevěděl, co to je, nebo jak funguje, krása! Mohl se pokoušet to zničit, vytáhnout z toho data, křičet na ostatní. On svou práci miloval, i když by to nikdy nepřiznal. Stejně jako miloval…no, to je jedno.
Kapitán Petersonová měla odpoledne nadupané prací. Pobíhala po všech laboratořích a vytahovala ze všech hlášení. Několikrát musela vyhrožovat. Dokonce se snížila i k drobným ústupkům. Vyjednávala, smlouvala a nadávala, skoro škrtila. Zvolila drsnější metody vydírání. Pro některé začalo peklo, jenže si za to mohli sami. Ona jsem plnila rozkazy a to důkladně. Pak ještě přišla ta část, při které podepisovala různé prosby, stížnosti a přání. Některé musela poslat výš a některé prostě hodila do koše. Stihla ještě napsat další rozpisy služeb a pak se konečně dostala na večeři a noční službu. V devět dorazil seržant Green, s kterým začali opět pracovat.

Měsíc svítil antickým oknem do místnosti. Všude okolo něho se rozkládaly hvězdy, jako by je tam někdo jen tak pohodil. Neznámá souhvězdí se rozprostírala na vodní hladině oceánu, který vypadal jak černý satén. Byl temný a hluboký, nevyzpytatelný. Přes to všechno mlčel, i když narážel na mola starého města. V lidech to vzbuzovalo podivný klid a trpělivost.
„Takže, až vyjdeme z brány, tak se postavíte sem a zbytek sem,“ říkala zrovna Zuzana. Vše názorně ukazovala na papíře.
„Planeta je prozkoumaná,“ namítl Green. Samozřejmě, bylo to marné ji přemlouvat k jinému postupu, avšak on to zkoušel neustále dokola. Oba dva na sebe chvíli hleděli, než se rozesmáli.
„Andy,“ začala mírně, „vždyť znáte důvody a stále to zkoušíte dokola a dokola.“
„Jenže to byste se pak nezasmála.“
Přikývla: „Taky pravda…pak si vezmete na starosti tuhle stranu. Mají tam být jeskyně. Vlastně celá planeta je poddolovaná. Jsou tam samé díry v zemi.“ Podala mu fotografie od průzkumného týmu. Kritickým pohledem si je prohlédl.
„No, kdyby se to nějak zvrtlo, tak je tam několik dobrých míst na schování.“ Samozřejmě, že bylo jasné, proč bude prozkoumávat okolí. Další strany měli rozděleny zbylí dva mariňáci z týmu. Zuzana si vzala na starosti vědce. Zvedali ji tlak. Tohle bylo nad slunce jasné. Pak tu byl ten ochranářský komplex, který nedovolil kapitánovi z nich spustit oči, bála se, aby o někoho nepřišla. Snažila se ochránit tolik lidí a nezvládala to. Celá Atlantis o tom věděla, ale nemluvilo se o tom, nikdy. Nemělo cenu cokoliv rozebírat. Pod tvrdou slupkou byla člověkem jako každý jiný.
Další drb, který o ní vznikl, byl ten, že každý týden se minimálně jednou zastavila u brány a hleděla na ni nějakých pět minut. Dříve byla rušena službou, avšak teď ji nechávali. Podařilo se zjistit, že tam Zuzana čeká. Lidé okolo nevěděli na co, nebo na koho. Pravda byla taková, že věřila celým svým srdcem. Chtěla, aby se ztracené týmy navrátily domů ke svým přátelům i rodinám. Jenže brána zůstávala, klidná, tichá, nevyzpytatelná a kapitán stále stála a hleděla do tisíce let starého kruhu. Nikoho nenapadlo jí říct pravdu: mrtví se nevrátí, stejně jako pohřešovaní. Neposlouchala by. Věřila mnohem více, než mnozí zde. Stávalo se, že stála po boku Elizabeth. Měly stejný cíl. Vtipné? Ani trochu, spíše smutné. Bylo podivné si uvědomit, že lidé umírali a ona si to prostě nepřipouštěla.

„Podle toho, co mi dala doktorka Weirová, tak tam zůstaneme maximálně tři dny. Biologové budou provádět nějaké ty výzkumy a my na ně dáme pozor.“ Andy si povzdechl, neměl takové mise rád.
„Hele, Greene, uvědomuji si, že to za těch pár dní odnese naše psychika, ale zvládneme to. Hlídali jsme děti mnohem delší doby. Tohle je hračka.“ Zase ten utrápený obličej. Nevěděla proč, ale hrozně ráda ho uklidňovala. Znala ho tolik let a vždycky ji dokázal nějak obměkčit.
„Slibuji, že se nic nestane.“
„To jste říkala i před pěti lety, před dvěma lety, dokonce i měsícem. A co se nestalo? Napadli nás a já měl zlomenou ruku,“ postěžoval si.
„Hele, nemáte si na co stěžovat,“ smála se a seržant s ní, „pokud mě paměť neklame a to zajisté ne, tak jsem to byla já, kdo skončil s přetrženým svalem.“
„Výjimka…koho střelili do zadku, když jste se nechtěla provdat za nějakého zazobaného obchodníka?“
„Ty můj hrdino! Co bych si bez vás počala?“ Nad tímto se seržant vážně zamyslel.
„Pravděpodobně byste použila granát nebo C4.“ Smíchem zakončili výčet problému v jejich minulosti. Museli pokračovat v důležitějším.

„Takže misi jsme vyřešili, teď ten večírek.“ Nad tím se Andy zamračil, ale nechal Zuzanu, aby dořekla celý problém.
„Na tu dobu má přijít kontrola z SGC, to znamená, že máme problém. Měl by se pohybovat okolo velení, avšak pokud bude chtít jít na prohlídku…“ záměrně nechala větu nedokončenou.
„Tak jsme pěkně v pytli,“ pochopil Green.
„Každopádně, propašujeme tam hodně láhví s kávou. O to se postarám já. Doktorka Weirová nás upozorní, kdyby se měli vydat k nám. V tu chvíli dáte všem povinně kávu.“
„Jak jinak,“ přitakal seržant.
„Místo konání je přesunuto, ještě nevím kam, sakra, je to jak jeden problém, který nabaluje další a další.“ Zuzka si vjela rukou do vlasů.
„Pokaždé se tam objevil alkohol, avšak ti, co to mají zakázaný, se ho nikdy nedotkli.“
„Plus pro ně, nehodlám se s kýmkoli hádat,“ s povzdechem podala muži seznam lidí. Ten si ho kriticky prohlédl.
„Slušná armáda, mám na zítřek práci, budu kontaktovat provinilce. Doufám, že se tam neobjevíte. Protože pak bych byl volný.“ Starost v jeho hlase byla opravdu nenápadná.
„Ten večírek probereme jindy, pravděpodobně v pátek dvě hodiny před jeho konáním,“ zakončila to Petersonová. Na tohle neměla náladu. Vlastně neměla na nic. Dnešní den ji unavil nějak předčasně. Poslední týden spala málo a teď to na ni všechno dopadlo. Zazívala.
„Ok, kapitáne, ale jak si to představujete s tím výcvikem?“ Green to chtěl mít očividně za sebou. Nedivila se mu.
„Už jsem se byla dívat na severní část. Je taková nejlépe prozkoumaná a ještě není obydlená. Chodby jsou tam tmavé a hodně slepým.“ Seržant věděl, kam tím míří.
„Jasně, už chápu! Chcete udělat něco jako takovou štvanici?“ Kývla a nechala seržanta, aby pokračoval. „Tak to vidím na dva týmy, tedy podle počtu vojáků a vědců.“
„Souhlasím. Hlavně je sestavíme z lidí, kteří se neznají…“
„Chcete je hnát do extrémů?“ přerušil ji Green.
„Ano, chci! Chci, aby byli všichni připravení. Tam venku to není to samé, co v SGC nebo na zemi. Tady jde o životy. Střelí vás a vy vykrvácíte. Nikdo z nás neví, jak to pitomý krvácení zastavit pomocí základní lékárničky. Co kdybyste musel dát transfuzi? Umíte to? Musíme být připraveni. Já tohle neberu jako hru a je mi líto, pokud někdo ano. Nehodlám to podcenit.“ Tenhle proslov na muže zapůsobil. Tušil, že to bere vážně. Dlouho mlčel, ale pak ho napadla myšlenka, kterou si musel ověřit.
„Budete podvádět?“
Zuzana se ďábelsky usmála.
„Co myslíte?“ nahodila naprosto běžným tónem a dál něco vypisovala do papírů.
„Že uděláte všechno, aby nikdo nemohl pravidla obejít, jen ten, kdo je tvořil.“
„Já nikdy nepodvádím, jen se držím pravidel.“ Hnědé oči se střetly s zelenými. V obou se zalesklo.
„Stejně jako život,“ zabručel nešťastně muž. Bylo mu jasné, že ošetřovna bude zase jednou plná.

Omlouvám se, ale tady jsem měla příspěvek, který jsem přidala v domnění, že ho upravuji, takže, ti kdo si toho všimli, tak se jim velmi omlouvám. To je těma Vánocema...mozek mi nějak ochabl.

Tak dneska mi to přišlo trochu slabší než minule. Možná jsem se na to dostatečně nesoustředila, možná jsem vypila málo kávy, ale měla jsem problémy s dějem. Absolutně jsem nevěděla, o co tam jde. Dialogy pěkné, mnohdy dost realistické a kapitánka...no, za velící bych jí nechtěla
Takže verdikt? Pořád pěkné, ale slabší než tvoje jiné texty. Oproti minulé oddechovce, tohle bylo docela na soustředění a to mi takhle brzo po vánocích opravdu nejde

Díky, za kritiku, tvé si vždycky vážím . Teď mi to nějak uteklo v té části. Díky za upozornění. Lidé se tam snaží hodně věcí tajit a neprozradit. Já se tak snažila, aby se to dalo pochopit (očividně to nedělá dobrou). Na přemýšlení tahle část opravu je a hodně . V další části se to pokusím vylepšit. Jinak moc děkuji za komentář. Jinak ke kapitánce...v životě bych ji nechtěla za velící .

Tak to já se přiznám že bych ji za velící taky nechtěl, jinak ohledně srozumitelnosti chtě-nechtě musím souhlasit s Eleirou. Také jsem se v tom dosti ztrácel

Jůů, dík za komentáře . Ok, chápu. Dám si na to velký pozor. Snad se vám bude Středa líbit. Pokusila jsem se vysvětlit o co půjde v Neděli. Tak pak mi to zkritizujte (nad to unesu).

Pěkné počtení .

Středa

„Lžeme, všem a bez výhrad, stejně jako sobě. Možná bychom jednou mohli zkusit pravdu. Není to tak špatné…“

Green pohlédl ke vchodu do jídelny. Jeho nadřízená vkráčela poněkud nejistým, unaveným krokem. V rukou měla objemnou složku, která se pravděpodobně vztahovala k nějaké té akci a vedle ní cupital nějaký vědec. Snažil se jí vysvětlit, proč nedonesl včas hlášení. Nejen že to unaveného kapitána nezajímalo, ale taky to sotva vnímala. Seržant se jí ani nedivil. Právě skončila noční a celý den předtím byla na nohou. Podle toho jak vypadala, tak i část noci před tím nespala a pokud měl Andy dobré informace, jakože měl, tak ji dnes dopoledne a odpoledne čekala spousta práce. Teď si všiml, že Petersonová stojí vedle něj a snaží se dostat ke kukuřičným lupínkům a mléku. To znamenalo, že je středa.
Zuzana sotva pozdravila svého podřízeného a rychle utíkala k jednomu nejvzdálenějšímu stolku, pravděpodobně se chtěla schovat před světem. Za ní se jako stín řítil vědec. Začínalo se to schylovat k problémům. Žena v uniformě si rozložila své papíry a začala psát červenou tužkou něco mezi řádky. Tím dala jasně najevo, že chce být sama a nerušená. Dokonce se i okolní stoly o něco ztišily. Bylo to zvláštní, ale Petersonová dokázala kolem sebe šířit respekt, stejně jako smích.
„Promiňte?“ pohlédla konečně na vědce, který skoro z argumentů přestával mluvit.
„Ale tak, kapitáne, snažím se vám vysvětlit, jak je ta práce důležitá...proto jsem ...“ tady byl přerušen.
„Ve vší úctě, mě to nezajímá doktore. Máte podle všeho týdenní zpoždění a to znamená, že pokud to nebude do večera na stole, tak jdete do hlášení k doktore Weirové. Myslím, že jsem se vyjádřila jasně!“ Zuzana se s tím zdá se nehodlala párat. Veškerý šum umlknul, všichni začali sledovat celou podívanou. Několik odvážlivců uzavřelo sázky, jestli vědec přežije či ne.
„Co si to dovolujete. Vůbec nevíte jak je má práce důležitá! Poflakujete se po městě a ...“ Muž vstal a naklonil se blíže ke kapitánu. Chyba číslo jedna.
„CO si sakra o sobě myslíte?!“ Petersonová pomalu rudla. „Abyste věděl, já jsem více jak dvacet čtyři hodin na nohou. Celou noc jsem hlídala, aby vám někdo ve spánku neustřelil zadek a tohle je váš vděk? Chci snad po vás moc?! Ne, jen jedno hlášení!“
„Tohle je vaše povinnost mi hlídat zadek! Myslíte si, že jste něco víc, ale nejste!“ Chyba číslo dvě, které se ubožák dopustil. Ještě kousek a doktor bude na dvě půlky.
„Dávejte si pozor na pusu, doktore, mohl byste skončit na ošetřovně!“ Po tomhle prohlášení začali někteří lidé vstávat od stolů. Ne, že by se o sebe báli, ale přece jenom bude za chvíli potřeba zastavit ty dva.
„Vyhrožujete mi?“
„Vám?“ opovržlivě ho sjela pohledem, „o vás bych si neopřela ani kolo, natož na vás plýtvat slovy. Skončila jsem...“ Zuzka si snažila rychle sbalit vše co měla na stole. Mohlo by dojít k něčemu, co nechtěla.
„Ale já jsem neskončil...vy malá blbá...“ dál to však nedokončil. Vědec vykřikl, spadl na zem a z nosu mu začala téct krev. Zuzana se chtěla na něj vrhnout, ale tomu zabránil, jak seržant, tak McKay. Chytili ji za ruce a celým tělem ji zatarasili cestu, kterou mohla zvolit na uškrcení vědce. Zuzna se je snažila odstrčit bokem, ale oba měli silnější ramena. Rychle ji přitlačili na nedalekou stěnu.
„Seržante, uhněte mi z cesty!“ protlačila skrze zuby a snažila se ho odsunout stranou. Andy ještě více přitlačil a skoro ji znehybnil. Kolem napadeného se začal tvořit kroužek, který se začínal usmívat.
„Greene, McKay, nenuťte mě, abych vám ublížila.“
„A vy nenuťte mě, abych udělal to samé. Zaděláváte si na problém, protože pokud okamžitě nepřestanete, tak ne jen, že vás dají do hlášení, ale budete na nějakou dobu zbavena velení!“ Žena se přestala pomalu zmítat, avšak ani jeden ji nepustil.
„Můžete mě pustit?“ zavrčela. Měla být klidná, možná. Nevyhověli.
„Co se tu děje?“ Zaznělo ode dveří. Major Lorne dorazil na snídani. V tu ránu ji oba muži pustili. Nevzdálili se na tolik, aby v případě dalšího problému zakročili.
„Ta malá…“
„Važte slova, doktore,“ rychle ho upozornil Lorne, protože by mohl schytat ještě jednu od něj.
„…mě praštila.“ Evan dobře věděl jak to bylo, jenže musí vyslyšet i jiné zdroje.
„Kapitáne, je to pravda?“ Majorův obličej byl vážně naštvaný. Zuzana stála v pozoru a sledovala moře. Na vojáka se ani nepodívala, vlastně nepohlédla na nikoho.
„Pane, on si o to koledo…“
„Ptal jsme se snad vás, Greene?!“ štěkl Lorne. Opravdu byl dopálený. Málo kdy ho člověk vyděl takhle rozčíleného.
„Ne, pane.“ Andy měl stejný postoj jako jeho velící.
„Tak mlčte!“
„Ano, pane.“
„Takže?“ dožadoval se svého Evan. Zuzana, ač mu neviděla do obličeje uznala, že z něj má strach. Nerada, avšak kývla, nepatrně. Jeden pohyb za ni vyřešil tolik věcí a uvedl ji do problému. Rodney pozorně sledoval celou scénu. Možná se do toho neměl jen plést, avšak něco ho hnalo k tomu, aby jí pomohl.
„Majore! On,“ ukázal na stále ležícího vědce, „je idiot…“
„To vím i bez vás, McKay. Vás jsem se neptal. Kapitáne?!“
„ANO, PANE!“ zařvala z plných plic majorovy přímo do obličeje. Už to nedokázala v sobě dusit. Byla naštvaná, na sebe, na svět. Zbytečně kvůli ní všichni lhali.
„Proč?“ tahle otázka byla o něco mírněji řečená.
„Nechala jsem se vyprovokovat. Moje chyba, pane, naběhla jsem si.“ Rodney McKay zavřel oči. Tak to nebylo, nechápal proč lže. Major se zatvářil, že jí nevěří ani slovo.
„Greene, jak to bylo?“ Evan konečně spustil oči z kamenné tváře kapitána. Jenže teď narazil. Seržant nevydal ani hlásku. Tohle bylo na muže vážně hodně. Znovu se rozčílil.
„To byl rozkaz, seržante! Před chvílí jste měl tolik keců a teď nic?“ Stále to hrobové ticho. Bylo jasné o co šlo. Andy nechtěl nikoho prásknout. Kdyby řekl pravdu, tak by mohl usvědčit svou nadřízenou ze lži a nebo kdyby lhal, tak by ji také nepomohl. Zvolil si to nejjednodušší, držel jazyk za zuby. Petersonová vypadala zničeně, jako by zestárla o několik let a když promluvila, zněl její hlas vyrovnaně a ztrhaně.
„Andy, řekněte prosím, co se stalo. Pokud možno po pravdě.“ Žádný rozkaz, prosba a ještě neformální oslovení. Voják byl tak zmatený, že řekl vše, co viděl a ani jedou nezalhal. Toho přesně chtěla kapitán dosáhnout. Povedlo se.
Seržant skončil a po jídelně se rozprostřelo ticho. Tlačilo se všude, možná bylo trapné a vlezlé. Koho to zajímalo? Nikoho. Větší podívanou sliboval major Lorne a kapitán Petersonová, dvojce, která byla zadobře. Momentálně se oba měřili pohledy. Ani jeden neuhnul. Snažili se najít v tom druhém něco jiného, než znali. Nakonec vše zkazil doktor McKay.
„Majore, možná byste to měl ukončit. Chtěli bychom snídat.“ Svatá pravda a navíc by se hodilo, aby se raněný dopravil na ošetřovnu.
„Sbalte si věci, kapitáne a za hodinu vás očekávám v řídící místnosti, kde jak víte, máte službu,“ snažil se znít co nejsmířlivěji, ale vyznělo to spíše naštvaně. Poslechla. Pobrala své papíry a snídani nechala tam kde byla. Rychlým krokem, doprovázena obdivnými pohledy, se vydala do svého pokoje, kde bude opět bez snídaně. Den pod psa a zničené veškeré vztahy, které vybudovala.
Lorne ještě chvíli stál a koukal do stěny, než se otočil. Jedním pohledem pochopil, že dnes bude veselý den. Kývl na seržanta, aby toho vědce doprovodil na ošetřovnu.
„Doufám, že půjde do hlášení,“ ozval se ihned vědec provokatér. Jakmile mu nic nehrozilo, tak přestal hrát chorého. Evan se zastavil v polovině pohybu, ano, ta poznámka patřila jemu. Rychlostí, jakou nikdo nečekal chytil vědce pod krkem za tričko a strhl ho k sobě.
„Dávejte si pozor, doktore, ne vždy tu budu, abych vám pomohl z malérů.“ Doopravdický význam vojákových slov byl: „Uvidím, ale cekni a odneseš si zuby v pytlíku.“

Zuzana přišla k sobě. Sotva se za ní zavřeli dveře, tak se o ně opřela. Po tvářích ji sklouzla slza zklamání, vzteku a všeho, co v sobě držela. Byla vytočená, naštvaná a to především na sebe. Opatrně položila složku na stůl a přešla k posteli. Vzala polštář a hodila ho na stěnu. Kopnula do železné konstrukce, posunula celou postelí. Matrace letěla pryč, stejně jako deka. Jako další se na zem dostal kalíšek s psacími potřebami. Tužky, zvýrazňovače, fixy a propisky se rozkutálely po celé podlaze. Během chvilky se celá místnost stala něčím, pro co neexistuje slovo. Možná to nebyl nejlepší způsob, jak ze sebe všechno dostat. Jenže sebeubližování Zuzka nepovažovala ze účinné. Tady mohla ztratit sebekontrolu, o nic nešlo.
Zaklepání vyrušilo kapitána ze zamyšlení, seděla na zemi opřená o převrácenou postel. Odpočívala. Přemýšlela nad sebou a svým chováním. Musela se uklidnit. Dokud tak neudělá, tak nemůže jít pracovat. Promnula si spánky. Tolik se jí chtělo spát.
„Dále,“ štěkla. Do ruky si připravila polštář. Neznámý se brzo objevil. Chtěl udělat krok do místnosti, ale místo toho ho udělal ven. Polštář mu přistál přímo na obličeji.
„Petersonová, to už vážně přeháníte!“ zaznělo velmi rozzlobeně.
„Buď rád, že to nebylo těžítko!“ zavrčela. Vstala a začala uklízet. V té činnosti nacházela vnitřní klid.
„Chci slyšet, že to bylo naposledy,“ upozornil na svou osobu Lorne a hodil po ní polštář nazpět.
„Jestli jde o házení polštářů, tak to ti slíbit nemůžu.“
„Sakra dobře víš, o co jde!“ Zuzana hodila polštář na zen a stoupnula si těsně k majorovi.
„Dej mě do hlášení, uhoď mě, zavři mě do vězení...udělej cokoliv, ale nikdy ode mně neuslyšíš slova lítosti nad tím incidentem.“ Po tomto proslovu se otočila a pokračovala v předchozí činnosti. Evan rychlým krokem přešel pokoj a chytil ji za paži, otočil ji k sobě.
„Zuzano, neudělám ani jedno, dokud se neuklidníš.“
„Jsem klidná.“
„Ne, nejsi. Podrážděnost nic nevyřeší! Co tě štve?“ Uhodil hřebíček na hlavičku. Za tu dobu, co ji znal, tak věděl, že kromě nevyspanosti jí muselo žrát něco jiného.
„Víš co? Trhněte si, pane! Vůbec to nechápeš! Nemáš ani tušení jak dlouho jsem na nohách! Pobíhám z jedné strany na druhou. Před nedávnem jste mě prohlásili za blázna. Za tu dobu jsem se dozvěděla, že vlastně Antici byli parchanti, kteří experimentovali na lidech. Matka mi leží v nemocnici, otec se se mnou nebaví!“ vykřikla celou pravdu. Všechno na ni padalo. Všechno, co cítila, šlo na povrch. Udělala chybu, pletla osobní život do práce. Nenáviděla se za to.
„Tohle je to, co tě trápí?“
„Odejdi prosím,“ zašeptala.
„Zuzko,“ snažil se ještě napravit věci.
„Hlášení čeká, majore. Myslím, že se milý doktor ozve.“ Jen zakroutil hlavou a přešel ke dveřím. Opravdu nechápal její chování, vlastně ho chápal, jen...jen nevěděl jak pomoci.
„Kdybys...“
„Jdi pryč!“ slova doslova usekávala. Na důkaz svého přání vzala do ruky jedno z železných těžítek, která ležela u ní na stole. Evan polkl a radši odešel. Nehodila by to … tedy alespoň v to doufal. Dnešek stál za prd a to bylo teprve ráno.

O hodinu a půl později byla kapitán Petersonová zavolaná doktorkou Weirovou. Nemusela hádat příčinu. Bylo nad slunce jasné, co po ní bude chtít. Naprosto klidná prošla skleněnými dveřmi. V polovině nového kroku se zarazila. V místnosti bylo několik lidí, doktor McKay, podplukovník Sheppard, major Lorne, seržant Green, doktorka Weirová a samotný poškozený doktor, který se těšil nejlepšímu zdraví.
„Kapitáne, tady doktor Elis na vás podal stížnost ohledně napadení. Co mi k tomu povíte?“ spustila hned po jejím příchodu doktorka Weirová. Zelenooká žena vypadala hodně rozladěně. Už se s tím nehodlala mazat, pravda bude lepší.
„Doktor Elis mi měl přinést hlášení. Má více jak týdenní zpoždění. Několikrát jsem ho na tenhle problém upozorňovala, ale on se stále vymlouval na to, že má nějaký důležitý projekt. Začala jsem na něj víc tlačit. Dneska se mě pokoušel vysvětlit, co mu zase do toho vešlo, doktorko. Nechala jsem se vyprovokovat,“ shrnula problém několika větami.
„Nemělo by se vám to stávat,“ nasadila velmi klidný hlas doktorka. Zuzana nechápala, co se tu děje.
Elizabeth pokračovala: „Jelikož jsem si vyslechla všechny strany a jsem ochotna přihlédnout k přímluvě majora Lorna, tak vás zatím nepotrestám, ale pokud by se to mělo opakovat, tak přísahám, že vám to jde do hlášení. Jasné?“ Pozvednuté obočí říkalo, ať si dá pozor.
„Křišťálově, madam. Smím jít?“ Liz nechápala její chování, avšak kývla. Na to Petersonová zasalutovala, otočila se a odešla. Nikomu neřekla slovo, neohlédla na ně. Měla službu.
Postupně všichni opouštěli kancelář doktorky Weirové. Major Lorne a Green si šli zacvičit, oba doktoři zamířili do laboratoře. Zbyli tu už jen samotná majitelka kanceláře a podplukovník. Mezi nimi se rozprostíralo ticho.
„Nechápu, že jim dáváte tak volnou ruku!“ vyjel nakonec John. V pravidelném intervalu házel vražedné pohledy na Liz.
„Johne, podívejte, stává se, že jim ujedou nervy. Všichni jsme pod velkým tlakem,“ opět jako vždy zvolila diplomatickou cestu. Tentokrát se Sheppard nezklidnil.
„Četla jste vůbec to, co sepsal Lorne na ten incident?“ Liz kývla. Samozřejmě, že to četla a domyslela si, co chtěl major říct.
„Vždyť to vyznělo, jako by se nic nestalo a vlastně to byla doktorova chyba!“
„A byla, Johne,“ tentokrát její hlas uklidňoval, „kapitán Petersonová nelže a já ji věřím.“
„Co když toho využívá? Hm?“ Ten muž se nevzdával…nikdy.
„Podplukovníku, tak dost. Ujišťuji vás, že Zuzana Petersonová nikdy nepřekročila a nepřekročí hranice,“ zvýšila hlas. Odpovídala dvojsmyslně, to bylo jejím záměrem. Tušila kam se tenhle rozhovor ubírá. Sama trošku poznala tu ženu a věděla, že je velmi pravdomluvná. Pokud už by nemohla věřit jí a ani svým nejbližším, tak komu pak?
„To už udělala!“ Na tohle Weirová vstala. Měla toho plné zuby. Opět se pohádá se Sheppardem, avšak tohle bylo na denním pořádku.
„Nechtějte, abych vám připomínala incident, který se stal nedávno. Posledně jste to byl vy, kdo uhodil vědce! Nedala jsem to do hlášení, protože se za vás přimluvili všichni okolo. Zavřete nad tím jednou oči a nechte to plavat.“
„Zavírám oči nad těmito incidenty snad každý týden,“ v jeho se odrážela velká rezignace, „jen to nečekám od těch lepších.“
„To nikdo z nás…“ poplácala ho Liz po rameně, „a nebojte se, ještě to s kapitánem proberu,“ s příslibem pokárání Petersonové ho vyprovodila ze své kanceláře. Vlastně s ní potřebovala mluvit, ale kvůli úplně něčemu jinému. Tímto to skončilo. Oba doufali, že se žádný další incident nestane. Do zítřejšího odpoledne tu bylo tolik práce a všichni pracovali přes čas. Podrážděnost se ve městě jen stupňovala. Opravdu nemělo cenu se na kohokoliv zlobit, ne v těchto časech.

Zuzana Petersonová si procházela severní část se seržantem Greenem. Mlčky zaznačovali do papírů nějaké poznámky. Do slepých chodeb umísťovali papír, kvůli další orientaci.
„Takže, myslíte si, že ten výcvik vyjde?“ otázal se po nějaké době seržant.
„Vůbec nevím. Chtěla bych, aby se na nedalekém molu provedlo něco jako lékařský ´kurz´.“ Začala hledat v papírech, to znamenalo, že dál měl pokračovat Green.
„Tam bude asistovat doktor Beckett, za kterým s ještě dnes stavíte,“ připomínal další práci, „prostě a jednoduše to bude kurz první pomoci.“ Kývla, Andy měl dobrou paměť.
Zuzka se ujala pokračování: „Ještě se musím stavit za McKayem ohledně…“
„Večeře,“ přerušil ji voják. Sám měl co dělat aby se vyhnul dobře mířenému kopanci.
„…ohledně další části. Hned po ´kurzu´ první pomoci nastane vědecká část. Doktor McKay by měl vysvětlit, jak jednat v případě nouze. V technice máme všichni velké mezery. Po skončení se všichni rozdělí na týmy. Počet si upřesníme na místě,“ Zuzana položila do další slepé chodby papír a pořádně ho zajistila izolepou, „každou skupinu pošleme do jiného sektoru,“ celou část si byli nuceni rozdělit do sektorů pro přehlednost, „a dáme jim lékárničky, zbraně s těma barvícíma střelama…víte co myslím?“
„Mno, mlhavě si to představuji. Ty co se používají v Paintballu? Kde je seženete? A navíc musíte to udělat tak, aby každá barva byla jiného týmu,“ další problém, na který upozorňoval.
„Přesně ty myslím a generál O´Neill doveze ze země několik krabic speciálně určené pro mě,“ zakončila to mrknutím. Pod očima měla temné kruhy.
„Aha, tak problém s tím nemám. Pak to odstartujeme a počkáme, až se navzájem postřílí,“ tady mu něco říkalo, že se toho chtě nechtě zúčastní. „Pokaždé, když bude někdo zasažen, tak musí použít lékárničku, pokud by za doopravdické situace byl schopen ji použít, jinak podle značky zjistíme, jestli je mrtvý…to zní jako Paintball!“ Andy se netvářil zrovna nadšeně.
„No tím jsme se nechala inspirovat, jen musíme dopilovat pravidla. Vlastně celý můj tým bude dohlížet na to, aby se nepodvádělo. Budeme mrtvé posílat na speciální místa, která musíme určit. Sami se budeme bránit, ale k tomu později…Ještě něco?“
„Jo! Kdo bude umývat ty stěny a prát uniformy?“ seržantovy se to vůbec nelíbilo.
„Všichni po skončení vyfasují kýbl a budou čistit. Snad si nemyslíte, že to zůstane na nás,“ podivila se nad tím Zuzka. Myslela si, že je pověstná svou leností. Už jen představa čištění něčeho za někoho jiného jí zvedala mandle.
„No na chvíli jsem zaváhal,“ přiznal se poctivě muž. Zamračil se. Na čele mu vznikla drobná linka.
„Co se vám zase nelíbí?“ vyštěkla kapitán. Blížilo se k době obědu a ona umírala hlady. Představa toho, že opět nedostane do žaludku něco pořádného ji děsila. Tolik práce se na ni nakupilo a bohužel ne jen na ni.
„Motivace není?“
„Proč vy chlapi musíte mít motivaci! Na té jsem se dohodla s doktorkou Weirovou. Tu se všichni dozví až na místě.“
„Aha,“ zabručel jak medvěd Andy a společně se vydal se do jídelny, která byla narvaná k prasknutí. Skoro žádné místa nebyla volná. Tohoto využila Petersonová k tomu, aby vyvěsila na nástěnku papír s ohledně nového ´výcviku´, který doporučovala všem týmům, teda hlavně velícím. Samozřejmě někteří tam už byli nedobrovolně připsáni, jako byl tým Johna Shepparda, Evana Lorna a Zuzany Petersonové. Místa na zápis bylo dost. Někteří velící toho využili a připsali se. Celá akce měla začínat v neděli okolo deváté a samozřejmě se zde vyskytovaly i seznamy věcí, které si museli vzít nutně a které ne. Zase jedna z šílených akcí.

Doktor Beckett si užíval výjimečného klidu na ošetřovně. Kontroloval nějaké lékařské záznamy. Popíjel kávu. Vlastně se měl fajn. Všechno ještě umocňoval McKay, který se mu snažil opravit počítač. Povídali si, jedna z mála chvílí. Byli přátelé dlouho, avšak nikdy se nenašel čas na pořádný rozhovor. Oba byli vděční za tyto chvilky, kdy podrbávali Atlantis, život, ženy…
„Hej, doktoři!“ zavolal někdo zvesela ode dveří. Když už byli u těch žen, tak proč ne. Na ošetřovnu doslova vpadla Petersonová.
„Tolik ke klidu,“ zašeptal Rodney.
„A k ženám,“ dodal stejně Carson. Pohlédli na sebe a rozesmáli se. Tuhle hnědovlásku probrali jako první.
„Haha, však vás přejde smích,“ pohrozila a přišla blíže, „mám na vás prosbu.“
„Už zase? Jenže tentokrát po vás nebudu opravovat zničená města!“ Rodney byl opět v ráži. Vstal od práce a opřel se vedle doktora o stůl. Oba si založili ruce na prsou a čekali na to, až se vymáčkne.
„Hej, klídek,“ bránila se, „tentokrát potřebuji jen malou přednášku.“
„Cože?“ vyjekli oba muži za ráz.
„Slyšeli jste dobře. Doktore Beckette, potřebovala bych, abyste tam jen řekl jak se správně zastavuje krvácení poté, co se vyndá kulka a tak…“ Zuzana mu podala během svého proslovu papír. Na něm se nacházely instrukce. Čím více mluvila, tím více se doktor mračil.
„Transfuze? Pomocí základní lékárničky? To se mě nelíbí a navíc všichni vojáci mají základní výcvik“ dodal nakonec. Celý papír si přečetl.
„Nemusí se vám to líbit, jen chci, abyste nám řekl způsob provedení, nic víc. A co se týká k toho, že to dávno umějí, tak si to alespoň zopakují…Moc vás o to prosím,“ kapitán po tomhle nasadila prosící obličej číslo jedna. Ten vždy na Becketta zabral. Nemýlila se, i dnes tomu nebylo jinak. Doktor jí to odsouhlasil. Teď bylo potřeba zpracovat McKaye. To byl mnohem tvrdší oříšek. Napřed mu vysvětlila čeho si žádá a pak mu předala papír.
„Mě se to nelíbí,“ prohlásil.
„No tak, McKay, už jsem tě tam přihlásila a …“
„Cože jsi to udělala?“ zavrčel. Měl nesmírnou chuť ji uškrtit.
„No tak, bez diskuze jsem tam napsala svůj tým, Shepparduv a Lorneuv. Vy za to nemůžete, tak mi prosím pomozte,“ snažila se ho přesvědčit. Marná snaha. Rodney nasadil kamennou tvář, to znamenalo, že se chce nechat přemlouvat.
„No tak, doktore,“ zaprosila a zapojila prosící obličej číslo tři, který zabíral speciálně na McKaye. Nevinný andělský úsměv s psíma očima. Tohle bylo na doktora vážně moc. Zavřel na chvíli očí, počítal do deseti. Známka rezignace.
„Díky!“ zvolala Zuzana zvesela, ještě se zarazila: „Děkuji za přímluvu a pomoc při snídani.“ Tohle mu dlužila. Teprve teď zamířila pryč. Pro ni všechno bylo uzavřené.
„Ale já neřekl ani popel,“ rozčílil se McKay po jejím odchodu. Tohle nebylo fér!

Možná toho měla Zuzana hodně, ale jako další zastávku si zvolila kancelář Elizabeth Weirové. Blížilo se k páté hodině odpolední. Zaklepala a se sklopenýma očima po vyzvání vešla.
„Nesu vám ty papíry, madam, ohledně výcviku,“ začala nejistě. Tenhle rozhovor chtěla mít za sebou. Dobře si uvědomovala své chování, stejně jako to, že se musí omluvit a ne jen jí.
„Nechtě mi to na stole, kapitáne.“ Doktorka ukázala na další štosy papírů, které bude muset ještě dnes předčíst.
„Madam, já…“
„Nechte to být, stalo se a ne jen u vás. Doufám, že to bylo naposledy.“ Zuzka kývla. Nechápala, jak dokáže být tak klidná a vždy vstřícná. Popravdě ji obdivovala a cítila k ní mnohem více respektu než k podplukovníkovi.
„Děkuji, madam,“ s těmito slovy opouštěla její kancelář. Celá zmatená. Čekala jí poslední omluva, která se určitě neobejde bez hádky.

„Co si přejete, kapitáne?“ podivil se Evan, když ji našel za dveřmi.
„Můžete na moment?“ otázala se zelenoočka. Nervózně přešlápla z nohy na nohu. Tady se cítila bezradně. Tolik by chtěla, aby to za ni vyřešil někdo jiný. Co si nadrobila, to si taky sní. Tohoto se držela.
„Jen chvilku,“ přiznal muž a pustil ji do pokoje. Pokynul na jednu ze židlí. Příchozí se však neusadila, zůstala na místě. Sledovala každý jeho pohyb. Major se necítil dobře, ale nakonec se posadil ke stolu a čekal, co z ní vypadne.
„Omlouvám se,“ zamumlala někam ke svým botám, „za své chování, které bylo velmi neprofesionální. Myslím, že vám teď mohu přislíbit, že se to nestane.“ Teprve teď mu dokázala pohlédnout do očí. Připadala si jako malá holka, která neví, co dělat.
„Neměla byste slibovat něco, co nedokážete dodržet. S prominutím, ale při vaší povaze?“ Celkem dobře se bavil. Nečekal omluvy ani díky a nejednou se mu toho dostalo.
„Bavíte se dobře?“ na oko zavrčela. Evan vstal a přešel k ní.
„Velmi dobře, možná by pomohlo, kdyby jste se někdy uvolnila a…“ zakončil to tím, že ji dotlačil ke dveřím. Měl hodně práce a moc se mu nechtělo poslouchat, jak si mu podřízená vylívá své srdce. Tohle Zuzana nedělala, když byla unavená, tak dělal věci, kvůli kterým pak vyváděla mnohem víc. Ušetří si alespoň další drsný trénink.
„Ccc! Narážíte snad na tu oslavu?“ naznačovala. Samolibý úsměv na majorové tváři mluvil za vše.
„Oh, takže odpuštěno?“ ještě se ujišťovala Zuzka. Opět kývnul.
Jenže kapitán pokračovala: „To je dobře, protože jsem vás zapsala, na nedělní trénink. Na vojenské nástěnce visí informace. Dobrou noc, pane.“
„Petersonová, já vás uškrtím! Přísahám, jednoho dne, až se nebude nikdo dívat…“
„Fajn, do té doby trénujte…“ Pak už viděl jen její postavu mizící v chodbách. Stále nechápal, jak jí dokázal ty malé prohřešky odpustit.
Zuzana dorazila do pokoje kolem osmé. Byla po večeři. Tolik toužila po spánku, že měla co dělat, aby se jen převlékla a vyčistila si zuby. Unavená dopadla na postel. Sotva se její hlava dotkla polštáře, tak usnula. Ponořila se do říše snů, odkud hodlala odejít až druhý den ráno.

A koho zajímá co se bude dít ve Čtvrtek:

Toto je spoiler!!!:

- dorazí návštěva z SGC - Zuzana bude žárlit...och pardon, ne ona zásadně nežárlí, jen si brání to, co je její práce - Zuzana bude mít trénink s Rononem a zjistíme kdo postavil památník pro Petersonovou...

Pokud by vám nevadilo, tak bych byla ráda, kdybyste mi mohli napsat, jak na vás Zuzana působí, ale to jen, kdybyste měli čas a chuť... (popřípadě napište, co byste na ní změnili...prostě ji prodrbte)

perfektni povidka (jako vzdy)...zu se tesim na pokracovani

a Zuzka?...mno....ja s moji Mac nemam moc co rikat, obe si jsou hodne podobne....zuzka je posahana, vtipna, velitelka, ktera jde tak trosku pres mrtvoly a je .... pardon, to nemuzu rict ...Mooony by me prizabila ... nevim, co bych jeste dopsala...celkove se mi zuzka libi

parádní, rpstě úžasný...moc se mi líbí tenhle styl psaní

Wow...no vida...dneska (spíš asi včera ) to bylo mnohem lepší. Začetla jsem se natolik, že jsem koukala jak lemur, když to skončilo. Nevěřila jsem, že už jsem na konci. Dneska parádička. Hlavně ta rvačka. A vůbec to dneska bylo takové akční. A OBROVSKÉ PLUS (to se prostě muselo napsat velkými ) za Evana jako velitele. Konečně se někde projevil jako opravdový velící. Dneska moc, ale opravdu moc hezké

A teď k samotné kapitánce. Při čtení tohohle dílu jsem si v souvislosti se Zuzkou vzpomněla na B´Elannu Toresovou ze StarTreku Voyageru. Nevím, jestli jsi to viděla, ale ta podoba jejich charakterů tam prostě je. Obě mají obrovský smysl pro povinnost, umí si srovnat své podřízené, ale zároveň se za ně dokáží postavit, když je třeba, jsou oddané tomu, co dělají, a obě jsou něco jako živé sopky, u kterých nikdo neví, kdy vybuchnou. U Toresové je to tím, že je napůl Klingon, a tak jsem začala přemýšlet, jestli třeba Zuzka taky nemá nějaké klingonské příbuzné No, upřímně, já být Zuzčiným podřízeným, tak snad zažádám o přeložení, ale zároveň nezávidím Lorneovi, že je její nadřízený. Například dneska. Jako velící by prostě měl Zuzku potrestat. Ne, že bych byla expert na vojsko, ale důstojník by měl být schopný takovouhle situaci zvládnout. (Mno já vím, já s Elenou asi mám co říkat. ) V něčem mi Zuzka připomíná mého brášku. Připadá mi, že má nějaký okruh lidí, přátel, kteří jí jsou blízcí, kterých si váží, a s kterými dobře vychází, a pak jsou tu ostatní, kterými zcela otevřeně pohrdá. Kdybych patřila do té první skupiny, asi bych si řekla "Jo, Zuzka je fajn" ale patřit do té druhé, tak bych pro ní asi nenašla slušné označení. No tolik můj dojem ze Zuzky. Doufám, že jsem tě nějak nepobouřila. Nic jsem nemyslela ve zlém. Zuzka je živel, který Atlantis oživuje, takže se mi tam opravdu líbí. B´Elannu jsem ve Voyageru taky měla vždycky ráda, i když jsem kroutila očima, když na někoho zase vyjela a říkala jsem si "Teď už by jí ale do tý basy měli zavřít" No, ptala ses, tak ti odpovídám