část 2.
Blížil se večer, ochladilo se. Ester vstala a přitiskla si k tělu bundu s vestou. Z brýlí si setřela zaschlé slzy. Nadechla se. Plíce jí naplnil čerstvý vzduch. Musela si najít místo na přespání, teď tu musí přežít. Jídlo si může obstarat zítra, stejně jako vodu. Noci jsou nebezpečné kdekoliv a navíc vypětí sil a stres ji vyčerpal.
Ester pomalu vyrazila k lesu. Možná tu najde nějakou díru v zemi, kde by se mohla v klidu vyspat. Všechno ji tak tížilo, nejvíce asi samota. Připadala si tak zranitelná, tak samotná. Nikdo ji neznal a hlavně ona neznala nikoho. Možná by mohla vyhledat jediného člověka, Lorna, ale toho naposledy spatřili na nějaké planetě a tvrdilo se o něm, že on a jeho muži se pomátli na rozumu. Možná by ho našla, ale neposlouchal by ji. Proč taky?
V lese bylo šero. Byla tak zabraná do svých myšlenek, že si nevšimla postavy, která ji sledovala. Slyšela až zapraskání větviček. Rychle se otočila a vytáhla zbraň. Namířila před sebe.
„Je tam někdo?“ promluvila roztřeseným hlasem. Odpovědí ji bylo ticho. Její ruce jí ji neposlouchaly. Chtěla je udržet rovně.
„Kdo je tam?!“ hlas jí strachem přeskakoval. Oči ji těkaly po stínech.
„Prosím, je tam někdo?“ zašeptala.
Na hlavě cítila dotyk nějaké zbraně. Zhluboka dýchala, ruce se jí neskutečně klepaly. Zvedla zbraň nad hlavu. V zápětí přišla o svou jedinou pojistku přežití. Třásla se po celém těle. Opatrně se otočila. Měla přece právo vidět do obličeje svého věznitele.
„O bože!...Lorne!...Krucinál, vyděsil jsi mě!“ Muž se zatvářil překvapeně.
„Odkud mě znáte? A poprosil bych ty ruce nahoře.“ Muž si ji prohlížel, měl ji asi znát, ale nikdy ji neviděl. Měla uniformu, co byla na Atlantis. Nepamatoval si na ni.
„Z Atlantis...ty si na mě nepamatuješ?“ Ester začala být zmatená. Lorne na její otázku zakroutil hlavou.
„Seržante, tady Lorne. Přijďte k bráně...za deset minut se tam sejdeme,“ oznámil vysílačce. Zazněla kladná odpověď, jako u každého rozkazu. Pak na ni major pohlédl.
„Smím vás poprosit, abyste šla se mnou, slečno...“ Neznělo to jako prosba, byl to rozkaz, to se Ester už dávno naučila. Tóny majorova hlasu znala nazpaměť.
„Ester, majore,“ odpověděla mu na nepoloženou otázku a pomalu vykročila směrem k bráně.
„Nemusím vás doufám upozorňovat, abyste se o nic nepokoušela,“ řekl jen tak mimochodem.
„TO by mě ani ve snu nenapadlo...“
Došli společně k místu, dokud se snažila Ester co nejdříve zmizet. Brána se nad ní tyčila jako bůh pomsty. Byla to pomsta, ale od koho?
„Kam vlastně jdeme?“ snažila se vyzvídat Ester.
„Do neznáma,“ řekl tajemně major. „Oh, Atlantis?“ řekla jakoby mimochodem.
„Tak ta už není, doktor McKay ji vyhodil do vzduchu. Jako každou věc v jeho okolí,“ zasmála se poněkud upjatým smíchem. Lorne vypadal překvapeně. Nakonec však ze sebe dostal jednu větu: „Zadáme adresu a uvidíme.“
Na Atlantis svítilo slunce. Jeho neodbytné paprsky olizovaly téměř nebeské věže. Nebe bylo blankytné, žádný mráček se po něm netoulal. Vítr narážel do obytných prostor plovoucího města. Oceán na obzoru téměř splýval s oblohou. Na jeho hladině se občas objevila vlna, bílá a kudrnatá jako beránek. Všude se rozprostíral klid a mír.
John Sheppard se snažil opotřebovat podlahu u brány. Nervózně přešlapával z nohy na nohu. Čekal na jeden tým, který měl zpoždění. Všechno bylo v normě, ale potřeboval po majorovy takovou neodkladnou věc. Vlastně se i odkladnou, no, řekněme si, byla to blbost, ale přece o to tu šlo. John se těšil na majorův výraz až mu o řekne. Usmál se.
Brána se roztočila. Blikala, vydávala zvláštní zvuky, tak známe a tak podivné. Pobroukávala si a přitom vykonávala spousty operací. Všichni v jejím okolí se připravili. Čekali. Zanedlouho se z kruhu vynořila modrá vlna a rozrazila okolní vzduch. Než kdokoliv stačil mrknout, vlna se ustálila v rovnou modrou hladinu.
Z brány vyšli vojáci, celý tým majora Lorna a velící nenechal na sebe dlouho čekat. Byl v doprovodu neznámé dívky, lépe řečeno, mířil na ni zbraní. Ta vypadala, že se každou chvíli ztratí vědomí a nebo přinejhorším přijde o rozum.
Havraní vlasy jí padaly ve vlnách kolem nezdravě bledého obličeje až pod lopatky. Za velmi moderními brýlemi (podle Johnova názoru byly odvážné a ještě nebyly v módě, tedy ne v téhle době) jí těkaly po okolí zářivě zelené oči. Byly vystrašené, zmatené a přesto nádherné. Na levém zápěstí se jí leskl podivný stříbrný náramek. Dívka sama nebyla nikterak vysoká. Byla skoro o hlavu menší než samotný Lorne, ale oproti němu byla drobná. Vzbuzovala v lidech touhu ji chránit. Některé přednosti dávaly světu znát, že je žena. Možná to bylo velmi štíhlým pasem, který však nebyl pod volnou uniformou tolik vidět. Nebo širšími boky. Ať to bylo způsobeno čímkoliv, vzbuzovala v lidech důvěru a klid.
John se na ni přátelsky usmál, přesto se měl na pozoru. Prohlédl si ji. Na první pohled měla uniformu, která se nosila na Atlantis, přesto měla nějaké drobné změny.
„Majore, kdo pak to je?“ otočil se na Lorna John a nebyl sám.
Avšak ještě než stačil major promluvit, ujala se slova dívka: „Jmenuji se Ester Jonesová, Johne...a stala se tu asi nějaká chyba...“ Její obličej pozbyl veškeré barvy. Očima těkala po místnosti, po každé tváři.
Před bránou bylo ticho. Všichni do posledního si prohlíželi dívku a podplukovníka. Pravděpodobně čekali, že si skočí do náruče. John však neměl ponětí, kdo to u všech čertů je a jak zná jeho zpropadené jméno.
John Sheppard polknul.
„My se známe?“ otázal se opatrně. Prohlédl si pořádně Ester, ale nikoho mu nepřipomínala. Dívka se otevřela ústa k odpovědi, avšak místo zvuku jí z nich vyšel tichý vzdech. V očích se jí objevil děs. Ester se elegantně odporoučela k zemi.
Do místnosti vstoupil doktor McKay.
Ester seděla v izolační místnosti. Bylo jí zle, zhluboka se nadechovala a okolí se kolem ní jen točilo. Naproti ní seděla doktorka Weirová. Na tváři měla nevěřícný výraz.
„Slečno, tvrdíte mi tu, že se jmenujete Ester Jonesová, ale více jste mi neřekla,“ snažila alespoň trochu víc dozvědět Elizabeth. Dívka naproti ní si vjela rukou do vlasů.
„Já sama nevím co se tu děje. Jsem si teď jistá jen svým jménem...“ Pohlédla na doktorku, ale nenašla v jejím obličeji nic, jen odmítavost a nedůvěru.
„Vy mi nevěříte, že ne?“ zašeptala.
„Víte, Ester, je to trochu těžké uvěřit někomu, kdo by měl být půl roku mrtvý,“ řekla poněkud nejistě Elizabeth.
„Cože?!“
„Ester Jonesová měla před půl rokem autonehodu...“ Elizabeth byla však přerušena.
Dál pokračovala Ester: „Jela se svým otcem domů. Táta řídil, bohužel se mu udělalo zle a omdlel za volantem. Napálili to do prvního stromu...Tohle přece vím...“
Ester se na chvilku odmlčela a pak dodala: „Ale já to přece přežila!“
Elizabeth měla ve tváři podivný pohled: „Nepřežil to ani jedem. Byl tam sice strom, ale o malý kousek ho minuli. Je mi to líto.“Dívka naproti Weirové se třásla. Mozek jí pracoval na plné obrátky, rty se jí neslyšeně pohybovaly. Zdálo se, že jí začalo něco docházet.
„Doktorko...Vy mi tvrdíte, že se to stalo před půl rokem?“ otázala se nejistě. Doktorka jen přikývla.
„Dobře, a co když vám teď povím, že se to stalo někdy před třemi lety a že žiji na Atlantis asi tak dva a půl roku?“ Weirová se lehce zasmála.
„To je zvláštní,“ jen tak mimochodem pronesla. Chystala se k odchodu.
„I když mi nevěříte, vyslechnete mě?“ Weirová svolila, dosedla nazpět na židli.
„Jmenuji se Ester Jonesová.“ V rychlosti zarazila doktorku a pokračovala.
„Před třemi lety jsem měla autonehodu. Řídil můj otec, ale přežila jsem ji, stejně jako on...Půl roku po té jsem dostala nabídku na práci, kupodivu na práci tady na Atlantis. Více jak dva roky jsem žila zde, v tomhle městě...Znám zde všechny lidi a slabiny tohoto místa...“ skončila. Doktorka na ni zírala.
„Dobře,“ přikývla. Ester měla pocit, že to není zrovna to nejlepší.
„Dobře, řekněme, že vám věřím...och, ale božínku, jak to že se to stalo před třemi lety?“ Elizabeth byla skvělá herečka, to nemohla Ester popřít.
„Doktor McKay mě vrátil v čase,“ připustila. Konečně jí došel celý význam toho, co udělal.
„Zajímavé,“ pokývala hlavou Weirová.
„Doktorko, věřím, že doktora McKaye znáte. Je to takový divný člověk, génius, řekla bych...no, to je jedno, Rodney mě, jak jsem řekla, vrátil v čase bez mého vědomí. Podle jeho mínění mám zvrátit věci, které se staly...Jenže jsem se sice v čase vrátila, ale dostala jsem se do jiného světa, s jinou historií,“ vyhrkla to jako o život. Elizabeth se jen usmála a vstala. Neřekla nic, jen odcházela ke dveřím.
„Před nedávnem tu někdo zahynul, kvůli vybuchujícímu nádoru...“ zakřičela ze zoufalství Ester. Elizabeth se zarazila ve dveřích. Opatrně na ni pohlédla.
„A?“ zeptala se lhostejně doktorka. V dívčině tváři se nepohnul ani sval.
„Tam odkud pocházím já, jste to byla Vy, kdo zemřel.“ V místnosti se rozhostilo ticho.
Blížil se večer, ochladilo se. Ester vstala a přitiskla si k tělu bundu s vestou. Z brýlí si setřela zaschlé slzy. Nadechla se. Plíce jí naplnil čerstvý vzduch. Musela si najít místo na přespání, teď tu musí přežít. Jídlo si může obstarat zítra, stejně jako vodu. Noci jsou nebezpečné kdekoliv a navíc vypětí sil a stres ji vyčerpal.
Ester pomalu vyrazila k lesu. Možná tu najde nějakou díru v zemi, kde by se mohla v klidu vyspat. Všechno ji tak tížilo, nejvíce asi samota. Připadala si tak zranitelná, tak samotná. Nikdo ji neznal a hlavně ona neznala nikoho. Možná by mohla vyhledat jediného člověka, Lorna, ale toho naposledy spatřili na nějaké planetě a tvrdilo se o něm, že on a jeho muži se pomátli na rozumu. Možná by ho našla, ale neposlouchal by ji. Proč taky?
V lese bylo šero. Byla tak zabraná do svých myšlenek, že si nevšimla postavy, která ji sledovala. Slyšela až zapraskání větviček. Rychle se otočila a vytáhla zbraň. Namířila před sebe.
„Je tam někdo?“ promluvila roztřeseným hlasem. Odpovědí ji bylo ticho. Její ruce jí ji neposlouchaly. Chtěla je udržet rovně.
„Kdo je tam?!“ hlas jí strachem přeskakoval. Oči ji těkaly po stínech.
„Prosím, je tam někdo?“ zašeptala.
Na hlavě cítila dotyk nějaké zbraně. Zhluboka dýchala, ruce se jí neskutečně klepaly. Zvedla zbraň nad hlavu. V zápětí přišla o svou jedinou pojistku přežití. Třásla se po celém těle. Opatrně se otočila. Měla přece právo vidět do obličeje svého věznitele.
„O bože!...Lorne!...Krucinál, vyděsil jsi mě!“ Muž se zatvářil překvapeně.
„Odkud mě znáte? A poprosil bych ty ruce nahoře.“ Muž si ji prohlížel, měl ji asi znát, ale nikdy ji neviděl. Měla uniformu, co byla na Atlantis. Nepamatoval si na ni.
„Z Atlantis...ty si na mě nepamatuješ?“ Ester začala být zmatená. Lorne na její otázku zakroutil hlavou.
„Seržante, tady Lorne. Přijďte k bráně...za deset minut se tam sejdeme,“ oznámil vysílačce. Zazněla kladná odpověď, jako u každého rozkazu. Pak na ni major pohlédl.
„Smím vás poprosit, abyste šla se mnou, slečno...“ Neznělo to jako prosba, byl to rozkaz, to se Ester už dávno naučila. Tóny majorova hlasu znala nazpaměť.
„Ester, majore,“ odpověděla mu na nepoloženou otázku a pomalu vykročila směrem k bráně.
„Nemusím vás doufám upozorňovat, abyste se o nic nepokoušela,“ řekl jen tak mimochodem.
„TO by mě ani ve snu nenapadlo...“
Došli společně k místu, dokud se snažila Ester co nejdříve zmizet. Brána se nad ní tyčila jako bůh pomsty. Byla to pomsta, ale od koho?
„Kam vlastně jdeme?“ snažila se vyzvídat Ester.
„Do neznáma,“ řekl tajemně major. „Oh, Atlantis?“ řekla jakoby mimochodem.
„Tak ta už není, doktor McKay ji vyhodil do vzduchu. Jako každou věc v jeho okolí,“ zasmála se poněkud upjatým smíchem. Lorne vypadal překvapeně. Nakonec však ze sebe dostal jednu větu: „Zadáme adresu a uvidíme.“
Na Atlantis svítilo slunce. Jeho neodbytné paprsky olizovaly téměř nebeské věže. Nebe bylo blankytné, žádný mráček se po něm netoulal. Vítr narážel do obytných prostor plovoucího města. Oceán na obzoru téměř splýval s oblohou. Na jeho hladině se občas objevila vlna, bílá a kudrnatá jako beránek. Všude se rozprostíral klid a mír.
John Sheppard se snažil opotřebovat podlahu u brány. Nervózně přešlapával z nohy na nohu. Čekal na jeden tým, který měl zpoždění. Všechno bylo v normě, ale potřeboval po majorovy takovou neodkladnou věc. Vlastně se i odkladnou, no, řekněme si, byla to blbost, ale přece o to tu šlo. John se těšil na majorův výraz až mu o řekne. Usmál se.
Brána se roztočila. Blikala, vydávala zvláštní zvuky, tak známe a tak podivné. Pobroukávala si a přitom vykonávala spousty operací. Všichni v jejím okolí se připravili. Čekali. Zanedlouho se z kruhu vynořila modrá vlna a rozrazila okolní vzduch. Než kdokoliv stačil mrknout, vlna se ustálila v rovnou modrou hladinu.
Z brány vyšli vojáci, celý tým majora Lorna a velící nenechal na sebe dlouho čekat. Byl v doprovodu neznámé dívky, lépe řečeno, mířil na ni zbraní. Ta vypadala, že se každou chvíli ztratí vědomí a nebo přinejhorším přijde o rozum.
Havraní vlasy jí padaly ve vlnách kolem nezdravě bledého obličeje až pod lopatky. Za velmi moderními brýlemi (podle Johnova názoru byly odvážné a ještě nebyly v módě, tedy ne v téhle době) jí těkaly po okolí zářivě zelené oči. Byly vystrašené, zmatené a přesto nádherné. Na levém zápěstí se jí leskl podivný stříbrný náramek. Dívka sama nebyla nikterak vysoká. Byla skoro o hlavu menší než samotný Lorne, ale oproti němu byla drobná. Vzbuzovala v lidech touhu ji chránit. Některé přednosti dávaly světu znát, že je žena. Možná to bylo velmi štíhlým pasem, který však nebyl pod volnou uniformou tolik vidět. Nebo širšími boky. Ať to bylo způsobeno čímkoliv, vzbuzovala v lidech důvěru a klid.
John se na ni přátelsky usmál, přesto se měl na pozoru. Prohlédl si ji. Na první pohled měla uniformu, která se nosila na Atlantis, přesto měla nějaké drobné změny.
„Majore, kdo pak to je?“ otočil se na Lorna John a nebyl sám.
Avšak ještě než stačil major promluvit, ujala se slova dívka: „Jmenuji se Ester Jonesová, Johne...a stala se tu asi nějaká chyba...“ Její obličej pozbyl veškeré barvy. Očima těkala po místnosti, po každé tváři.
Před bránou bylo ticho. Všichni do posledního si prohlíželi dívku a podplukovníka. Pravděpodobně čekali, že si skočí do náruče. John však neměl ponětí, kdo to u všech čertů je a jak zná jeho zpropadené jméno.
John Sheppard polknul.
„My se známe?“ otázal se opatrně. Prohlédl si pořádně Ester, ale nikoho mu nepřipomínala. Dívka se otevřela ústa k odpovědi, avšak místo zvuku jí z nich vyšel tichý vzdech. V očích se jí objevil děs. Ester se elegantně odporoučela k zemi.
Do místnosti vstoupil doktor McKay.
Ester seděla v izolační místnosti. Bylo jí zle, zhluboka se nadechovala a okolí se kolem ní jen točilo. Naproti ní seděla doktorka Weirová. Na tváři měla nevěřícný výraz.
„Slečno, tvrdíte mi tu, že se jmenujete Ester Jonesová, ale více jste mi neřekla,“ snažila alespoň trochu víc dozvědět Elizabeth. Dívka naproti ní si vjela rukou do vlasů.
„Já sama nevím co se tu děje. Jsem si teď jistá jen svým jménem...“ Pohlédla na doktorku, ale nenašla v jejím obličeji nic, jen odmítavost a nedůvěru.
„Vy mi nevěříte, že ne?“ zašeptala.
„Víte, Ester, je to trochu těžké uvěřit někomu, kdo by měl být půl roku mrtvý,“ řekla poněkud nejistě Elizabeth.
„Cože?!“
„Ester Jonesová měla před půl rokem autonehodu...“ Elizabeth byla však přerušena.
Dál pokračovala Ester: „Jela se svým otcem domů. Táta řídil, bohužel se mu udělalo zle a omdlel za volantem. Napálili to do prvního stromu...Tohle přece vím...“
Ester se na chvilku odmlčela a pak dodala: „Ale já to přece přežila!“
Elizabeth měla ve tváři podivný pohled: „Nepřežil to ani jedem. Byl tam sice strom, ale o malý kousek ho minuli. Je mi to líto.“Dívka naproti Weirové se třásla. Mozek jí pracoval na plné obrátky, rty se jí neslyšeně pohybovaly. Zdálo se, že jí začalo něco docházet.
„Doktorko...Vy mi tvrdíte, že se to stalo před půl rokem?“ otázala se nejistě. Doktorka jen přikývla.
„Dobře, a co když vám teď povím, že se to stalo někdy před třemi lety a že žiji na Atlantis asi tak dva a půl roku?“ Weirová se lehce zasmála.
„To je zvláštní,“ jen tak mimochodem pronesla. Chystala se k odchodu.
„I když mi nevěříte, vyslechnete mě?“ Weirová svolila, dosedla nazpět na židli.
„Jmenuji se Ester Jonesová.“ V rychlosti zarazila doktorku a pokračovala.
„Před třemi lety jsem měla autonehodu. Řídil můj otec, ale přežila jsem ji, stejně jako on...Půl roku po té jsem dostala nabídku na práci, kupodivu na práci tady na Atlantis. Více jak dva roky jsem žila zde, v tomhle městě...Znám zde všechny lidi a slabiny tohoto místa...“ skončila. Doktorka na ni zírala.
„Dobře,“ přikývla. Ester měla pocit, že to není zrovna to nejlepší.
„Dobře, řekněme, že vám věřím...och, ale božínku, jak to že se to stalo před třemi lety?“ Elizabeth byla skvělá herečka, to nemohla Ester popřít.
„Doktor McKay mě vrátil v čase,“ připustila. Konečně jí došel celý význam toho, co udělal.
„Zajímavé,“ pokývala hlavou Weirová.
„Doktorko, věřím, že doktora McKaye znáte. Je to takový divný člověk, génius, řekla bych...no, to je jedno, Rodney mě, jak jsem řekla, vrátil v čase bez mého vědomí. Podle jeho mínění mám zvrátit věci, které se staly...Jenže jsem se sice v čase vrátila, ale dostala jsem se do jiného světa, s jinou historií,“ vyhrkla to jako o život. Elizabeth se jen usmála a vstala. Neřekla nic, jen odcházela ke dveřím.
„Před nedávnem tu někdo zahynul, kvůli vybuchujícímu nádoru...“ zakřičela ze zoufalství Ester. Elizabeth se zarazila ve dveřích. Opatrně na ni pohlédla.
„A?“ zeptala se lhostejně doktorka. V dívčině tváři se nepohnul ani sval.
„Tam odkud pocházím já, jste to byla Vy, kdo zemřel.“ V místnosti se rozhostilo ticho.


Jen tak dál!