SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Děkuji všem a abych vám udělala radost, dávám sem druhou část. Mám o ní smíšené pocity, ale doufám, že se vám bude líbit. Je také poměrně dlouhá a je tam možná pasáž, které se špatně rozumět . Každopádně přeji příjemné čtení

část 2.
Blížil se večer, ochladilo se. Ester vstala a přitiskla si k tělu bundu s vestou. Z brýlí si setřela zaschlé slzy. Nadechla se. Plíce jí naplnil čerstvý vzduch. Musela si najít místo na přespání, teď tu musí přežít. Jídlo si může obstarat zítra, stejně jako vodu. Noci jsou nebezpečné kdekoliv a navíc vypětí sil a stres ji vyčerpal.

Ester pomalu vyrazila k lesu. Možná tu najde nějakou díru v zemi, kde by se mohla v klidu vyspat. Všechno ji tak tížilo, nejvíce asi samota. Připadala si tak zranitelná, tak samotná. Nikdo ji neznal a hlavně ona neznala nikoho. Možná by mohla vyhledat jediného člověka, Lorna, ale toho naposledy spatřili na nějaké planetě a tvrdilo se o něm, že on a jeho muži se pomátli na rozumu. Možná by ho našla, ale neposlouchal by ji. Proč taky?

V lese bylo šero. Byla tak zabraná do svých myšlenek, že si nevšimla postavy, která ji sledovala. Slyšela až zapraskání větviček. Rychle se otočila a vytáhla zbraň. Namířila před sebe.
„Je tam někdo?“ promluvila roztřeseným hlasem. Odpovědí ji bylo ticho. Její ruce jí ji neposlouchaly. Chtěla je udržet rovně.
„Kdo je tam?!“ hlas jí strachem přeskakoval. Oči ji těkaly po stínech.
„Prosím, je tam někdo?“ zašeptala.

Na hlavě cítila dotyk nějaké zbraně. Zhluboka dýchala, ruce se jí neskutečně klepaly. Zvedla zbraň nad hlavu. V zápětí přišla o svou jedinou pojistku přežití. Třásla se po celém těle. Opatrně se otočila. Měla přece právo vidět do obličeje svého věznitele.

„O bože!...Lorne!...Krucinál, vyděsil jsi mě!“ Muž se zatvářil překvapeně.
„Odkud mě znáte? A poprosil bych ty ruce nahoře.“ Muž si ji prohlížel, měl ji asi znát, ale nikdy ji neviděl. Měla uniformu, co byla na Atlantis. Nepamatoval si na ni.
„Z Atlantis...ty si na mě nepamatuješ?“ Ester začala být zmatená. Lorne na její otázku zakroutil hlavou.

„Seržante, tady Lorne. Přijďte k bráně...za deset minut se tam sejdeme,“ oznámil vysílačce. Zazněla kladná odpověď, jako u každého rozkazu. Pak na ni major pohlédl.
„Smím vás poprosit, abyste šla se mnou, slečno...“ Neznělo to jako prosba, byl to rozkaz, to se Ester už dávno naučila. Tóny majorova hlasu znala nazpaměť.
„Ester, majore,“ odpověděla mu na nepoloženou otázku a pomalu vykročila směrem k bráně.
„Nemusím vás doufám upozorňovat, abyste se o nic nepokoušela,“ řekl jen tak mimochodem.
„TO by mě ani ve snu nenapadlo...“

Došli společně k místu, dokud se snažila Ester co nejdříve zmizet. Brána se nad ní tyčila jako bůh pomsty. Byla to pomsta, ale od koho?

„Kam vlastně jdeme?“ snažila se vyzvídat Ester.
„Do neznáma,“ řekl tajemně major. „Oh, Atlantis?“ řekla jakoby mimochodem.
„Tak ta už není, doktor McKay ji vyhodil do vzduchu. Jako každou věc v jeho okolí,“ zasmála se poněkud upjatým smíchem. Lorne vypadal překvapeně. Nakonec však ze sebe dostal jednu větu: „Zadáme adresu a uvidíme.“


Na Atlantis svítilo slunce. Jeho neodbytné paprsky olizovaly téměř nebeské věže. Nebe bylo blankytné, žádný mráček se po něm netoulal. Vítr narážel do obytných prostor plovoucího města. Oceán na obzoru téměř splýval s oblohou. Na jeho hladině se občas objevila vlna, bílá a kudrnatá jako beránek. Všude se rozprostíral klid a mír.

John Sheppard se snažil opotřebovat podlahu u brány. Nervózně přešlapával z nohy na nohu. Čekal na jeden tým, který měl zpoždění. Všechno bylo v normě, ale potřeboval po majorovy takovou neodkladnou věc. Vlastně se i odkladnou, no, řekněme si, byla to blbost, ale přece o to tu šlo. John se těšil na majorův výraz až mu o řekne. Usmál se.

Brána se roztočila. Blikala, vydávala zvláštní zvuky, tak známe a tak podivné. Pobroukávala si a přitom vykonávala spousty operací. Všichni v jejím okolí se připravili. Čekali. Zanedlouho se z kruhu vynořila modrá vlna a rozrazila okolní vzduch. Než kdokoliv stačil mrknout, vlna se ustálila v rovnou modrou hladinu.

Z brány vyšli vojáci, celý tým majora Lorna a velící nenechal na sebe dlouho čekat. Byl v doprovodu neznámé dívky, lépe řečeno, mířil na ni zbraní. Ta vypadala, že se každou chvíli ztratí vědomí a nebo přinejhorším přijde o rozum.

Havraní vlasy jí padaly ve vlnách kolem nezdravě bledého obličeje až pod lopatky. Za velmi moderními brýlemi (podle Johnova názoru byly odvážné a ještě nebyly v módě, tedy ne v téhle době) jí těkaly po okolí zářivě zelené oči. Byly vystrašené, zmatené a přesto nádherné. Na levém zápěstí se jí leskl podivný stříbrný náramek. Dívka sama nebyla nikterak vysoká. Byla skoro o hlavu menší než samotný Lorne, ale oproti němu byla drobná. Vzbuzovala v lidech touhu ji chránit. Některé přednosti dávaly světu znát, že je žena. Možná to bylo velmi štíhlým pasem, který však nebyl pod volnou uniformou tolik vidět. Nebo širšími boky. Ať to bylo způsobeno čímkoliv, vzbuzovala v lidech důvěru a klid.

John se na ni přátelsky usmál, přesto se měl na pozoru. Prohlédl si ji. Na první pohled měla uniformu, která se nosila na Atlantis, přesto měla nějaké drobné změny.
„Majore, kdo pak to je?“ otočil se na Lorna John a nebyl sám.
Avšak ještě než stačil major promluvit, ujala se slova dívka: „Jmenuji se Ester Jonesová, Johne...a stala se tu asi nějaká chyba...“ Její obličej pozbyl veškeré barvy. Očima těkala po místnosti, po každé tváři.


Před bránou bylo ticho. Všichni do posledního si prohlíželi dívku a podplukovníka. Pravděpodobně čekali, že si skočí do náruče. John však neměl ponětí, kdo to u všech čertů je a jak zná jeho zpropadené jméno.

John Sheppard polknul.
„My se známe?“ otázal se opatrně. Prohlédl si pořádně Ester, ale nikoho mu nepřipomínala. Dívka se otevřela ústa k odpovědi, avšak místo zvuku jí z nich vyšel tichý vzdech. V očích se jí objevil děs. Ester se elegantně odporoučela k zemi.

Do místnosti vstoupil doktor McKay.



Ester seděla v izolační místnosti. Bylo jí zle, zhluboka se nadechovala a okolí se kolem ní jen točilo. Naproti ní seděla doktorka Weirová. Na tváři měla nevěřícný výraz.

„Slečno, tvrdíte mi tu, že se jmenujete Ester Jonesová, ale více jste mi neřekla,“ snažila alespoň trochu víc dozvědět Elizabeth. Dívka naproti ní si vjela rukou do vlasů.
„Já sama nevím co se tu děje. Jsem si teď jistá jen svým jménem...“ Pohlédla na doktorku, ale nenašla v jejím obličeji nic, jen odmítavost a nedůvěru.

„Vy mi nevěříte, že ne?“ zašeptala.
„Víte, Ester, je to trochu těžké uvěřit někomu, kdo by měl být půl roku mrtvý,“ řekla poněkud nejistě Elizabeth.
„Cože?!“
„Ester Jonesová měla před půl rokem autonehodu...“ Elizabeth byla však přerušena.
Dál pokračovala Ester: „Jela se svým otcem domů. Táta řídil, bohužel se mu udělalo zle a omdlel za volantem. Napálili to do prvního stromu...Tohle přece vím...“
Ester se na chvilku odmlčela a pak dodala: „Ale já to přece přežila!“

Elizabeth měla ve tváři podivný pohled: „Nepřežil to ani jedem. Byl tam sice strom, ale o malý kousek ho minuli. Je mi to líto.“Dívka naproti Weirové se třásla. Mozek jí pracoval na plné obrátky, rty se jí neslyšeně pohybovaly. Zdálo se, že jí začalo něco docházet.

„Doktorko...Vy mi tvrdíte, že se to stalo před půl rokem?“ otázala se nejistě. Doktorka jen přikývla.
„Dobře, a co když vám teď povím, že se to stalo někdy před třemi lety a že žiji na Atlantis asi tak dva a půl roku?“ Weirová se lehce zasmála.
„To je zvláštní,“ jen tak mimochodem pronesla. Chystala se k odchodu.

„I když mi nevěříte, vyslechnete mě?“ Weirová svolila, dosedla nazpět na židli.
„Jmenuji se Ester Jonesová.“ V rychlosti zarazila doktorku a pokračovala.
„Před třemi lety jsem měla autonehodu. Řídil můj otec, ale přežila jsem ji, stejně jako on...Půl roku po té jsem dostala nabídku na práci, kupodivu na práci tady na Atlantis. Více jak dva roky jsem žila zde, v tomhle městě...Znám zde všechny lidi a slabiny tohoto místa...“ skončila. Doktorka na ni zírala.
„Dobře,“ přikývla. Ester měla pocit, že to není zrovna to nejlepší.
„Dobře, řekněme, že vám věřím...och, ale božínku, jak to že se to stalo před třemi lety?“ Elizabeth byla skvělá herečka, to nemohla Ester popřít.
„Doktor McKay mě vrátil v čase,“ připustila. Konečně jí došel celý význam toho, co udělal.
„Zajímavé,“ pokývala hlavou Weirová.

„Doktorko, věřím, že doktora McKaye znáte. Je to takový divný člověk, génius, řekla bych...no, to je jedno, Rodney mě, jak jsem řekla, vrátil v čase bez mého vědomí. Podle jeho mínění mám zvrátit věci, které se staly...Jenže jsem se sice v čase vrátila, ale dostala jsem se do jiného světa, s jinou historií,“ vyhrkla to jako o život. Elizabeth se jen usmála a vstala. Neřekla nic, jen odcházela ke dveřím.

„Před nedávnem tu někdo zahynul, kvůli vybuchujícímu nádoru...“ zakřičela ze zoufalství Ester. Elizabeth se zarazila ve dveřích. Opatrně na ni pohlédla.
„A?“ zeptala se lhostejně doktorka. V dívčině tváři se nepohnul ani sval.
„Tam odkud pocházím já, jste to byla Vy, kdo zemřel.“ V místnosti se rozhostilo ticho.

DOCELA SEM ZVĚDAVÁ CO S tím provedeš dál zatím, je to výborný

jejda, Mooony neprestávaj písať!!! Už som si myslela, že sa dostala "k nám", ale asi to tak nebude

Wow jsem ráda, že jste to přelouskaly tak pozdě a jelikož je dobrá odezva, tak vám přidám další část. Je kratší, ale já se přiznávám, že jsem dneska napsala 2,3 a 4 část. Opravné je to jen po 3. Nějak mě políbila múza...mělo by to být častěji .
Tak tedy vzhůru do další části .

část 3.
Po tomto prohlášení byla Elizabeth lehce zmatená. Špatně se jí spalo. Vlastně, hned potom dala zjistit, kdo to je. Chtěla vědět pravdu a dokud ji nezjistí, tak bude „údajná“ Ester Jonesová pod zámkem. Ať se jí to líbí, nebo ne.

Netrvalo dlouho a doktorka dodala Weirové zprávu o Ester. Podle všeho vypadala jako Ester Jonesová, měla stejné DNA...prostě byla to ona, ale byla od původní Ester starší o dva roky až tři roky. Tohle potvrzovalo tu její podivnou historku.

Elizabeth neměla důvod jí dále držet. Přesto podnikla určité kroky. Rodney McKay měl studovat její teorii, jestli by bylo možné, aby se to stalo. Pak tu byl major Lorne. Mel za úkol jí hlídat na každém kroku. Major se svého úkolu neujal s příliš velkým nadšením.


Čas běžel a Lorne už trávil s Ester druhý den. Nepřipadala mu nějak hrozná. Snažila se oběma tuhle nepříjemnou situaci udělat lepší. Cvičili spolu, vždy večer si šli zaběhat. Vlastně tohle byl majorův zvyk, ale Ester se to od něj už dávno naučila. Obědy skoro celé prosmáli. Po čase s ní Lorne začal probírat více osobnější věci. Vždyť ho znala, tak nebyl důvod jí nevěřit. Ester taky neměla problém se majorovi svěřit, vždyť to byl jediný člověk v jejím okolí, který ji byl nablízku.

Na Atlantis se pomalu snášela noc. Lorne s Ester se vydali na každovečerní běh.
„Co se stalo se mnou?“ zeptal se Lorne, který běžel vedle Ester. Tahle věc ho už dlouho trápila.
„Divím se, že vás to zajímá, majore. Teda, ne že byste mě překvapil, věřím, že nejste poslední, co se mě na to ptá, jen mi to přijde zvláštní.“ Zrychlila a zatočila za roh. Lorne ji následoval.
„Nevím, ale Vy byste to nechtěla vědět?“ Ester se usmála a přikývla, samozřejmě, že by chtěla. Zastavila se u jednoho z balkónů a vyšla na něj. Major ji následoval.

„Evane,“ oslovený sebou trhl, ale přistoupil k ní.
„Víš, že jsme se poprvé potkali na tomhle balkóně?“ Zasmála se při té vzpomínce. Lorne se opřel o zábradlí, pohlédl ji do obličeje. Od havraních vlasů se jí odrážely sluneční paprsky.
„Vešel jsi na balkón a hned jsi zase vycouval. Spletl sis dveře...měls tady schůzku s nějakou doktorkou a já tu byla dříve.“ Ester na něj pohlédla. Oba se na sebe usmáli.
„Pak jsme se párkrát potkali na chodbě. Vlastně jsme byli přátelé, ne nějak velcí, ale bylo to přátelství...Občas jsme zašli na oběd, popovídali si a pak zase šli svou cestou...Rok jsi vypadal v pohodě, teda ten můj Lorne, nevykazoval jsi nějaké zvláštní změny. Uvnitř jsi však pěnil...“ Ester se zahleděla na vzdálený obzor. Vzpomínala.

„Jak to víš?“ zeptal se zbytečně major. Dívka pokrčila rameny a studovala strukturu věží v okolí.
„Jak? Svěřil ses mi...jak jsem řekla, byly jsme přátelé. Myslím, že jsi ve mě viděl nějakou oporu...vím, zní to příšerně, ale byla jsem jediná, komu ses svěřoval. Zadržoval jsi to v sobě moc dlouho a pak jsi na jedné misi změnil.“
„Změnil?“
„Ne úplně, ale už jsi se se mnou nebavil, samozřejmě, že tu změnu zpozorovali tví muži a já. Jednoduše ses uzavřel do sebe...A po čase ses nevrátil...“ Ester se posadila na sem a zívla, byla unavená. Lorne zaujal místo vedle ní. Mlčel, nechal ji mluvit.

„Hledali jsme tě, dlouho, ale nikde jsi nebyl k nalezení. A pak se z jedné mise vrátil John se svým týmem. Nesli od tebe zprávu, že jestli se tě někdo z Atlantis pokusí pronásledovat, tak že mu osobě zakroutíš krkem...Nechtěli jsme to riskovat, mysleli jsme, že ses pomátl,“ zmlkla. Zavřela oči.
„Vlastně jsi prohlásil, že to jde s tím proklatým městem z kopce. Měl jsi pravdu. Šlo to s námi z kopce. Už od té doby, co zemřela Elizabeth, pak jí následovat Ronon, ty jsi to jako jediný pochopil. Myslím, že máš podivný dar empatie...Musels cítit, že se město proti nám bouří.“ Otevřela oči a pohlédla na stěnu města. Byla červená, slunce zapadalo. Zvedl se vítr.

„Rok jsme o tobě neslyšeli. Vždy jsi nám poslal bránou někoho, kdo se ti připletl do cesty. Vždycky to byl někdo z týmu na Atlantis...Mohli jsme je alespoň pohřbít. Všichni se ti snažili vyhýbat, pro ně jsi byl blázen. Poslední, kdo tě viděl jsem byla já a Rodney.“ Usmála se nad vzpomínkou.
„Dostali jsme se do nějakého problému, zdrhali jsme před nebezpečím a já uklouzla a spadla ze srázu. Na poslední chvíli sem se zachytila o nějaký kořen. Rodney se mě snažil vytáhnout...“ ztichla a poslouchala s majorem oceán. Ten v tichosti narážel do některých částí města. Stmívalo se.

„A pak mě vytáhl, když jsem však mu chtěla poděkovat, nebyl tam. Místo něho jsi tam stál ty, vlastně jsi mě vytáhl. Rodney byl nedaleko a v pořádku...Nikdy nezapomenu na výraz v tvých očích. Bylo v nich tolik pochopení a bolesti. Nevím proč jsi mě tenkrát ušetřil, ale nikdy jsem ti to nezapoměla... Pak si nás nechal odvést k bráně a poslat nazpět domů...Musels cítit, že Atlantis bez Rodneyho by byla zcela odrovnaná. Dal jsi nám alespoň kousek naděje...“ Lorne ji celou dobu pozoroval.
„Stalo se potom ještě něco?“ zeptal se, už to nemohl vydržet.
„To bylo naposledy, co jsem tě viděla.“

Její tvář posmutněla. Měsíc se vyhoupl na oblohu a zářil. Teplý vítr foukal. Oceán více šustil. Město se rozzářilo. Nad Atlantis se rozprostřel černý samet a na něm svítily malé hvězdičky.

Moony já tě prostě obdivuju, já bych neměla tolik trrpělivosti rozvíjet ten příběh, fakt tě obdivuju . Další věcco se mi na tvých povídkách líbí je, že máš neustále originální nápady hlavně co se vět týče... třeba ta poslední je nádherná, máš originální přirovnání atd. fakt se těším na pokračování.

Díky , udělalo mi to radost...někdy se vážně divím, že to ještě někoho baví to číst. Já to píšu, pak si to přečtu a začíná mi z toho hrabat, mám pocit, že se stále opakuji a mám pořád překlepy ...A je pravda, že ten příběh, který dokončím, nesmím nejméně dva- tři měsíce vidět . Právě proto mám radost, pokud někdo napíše, že se mu to líbí a nebo ne. Ale pokaždé, jakákoliv kritika či hodnocení mě povzbudí...proto mockrát děkuji .

opravdu, opravdu výborný. To křížení časové a paralelní linie mě dostalo.

Povídky s originální postavou v hlavní roli nikdy nečtu, takže ani nevím, co mě to popadlo, ale jsem ráda, že jsem se do ní pustila Jen tak dál!

Děkuji , mám této povídky pocit, že se mi zatím ze všech nejvíce povedla...no, ale to posouzení není na mě...přidávám další část .

část 4.
Po rozhovoru na balkóně se Lorne s Ester spřátelili, vlastně si byli velmi blízcí. Lorne jí rád doprovázel na každém kroku, pro něj to bylo zpříjemnění dnů. Rodney potvrdil možnou pravděpodobnost „teorie Jonesová“. Teď se spíše začal zajímat o to, co se v jejím vesmíru stalo. Lidé jsou zvědaví a rádi zjišťují věci, po kterých jim nic není.

Blížilo se odpoledně a zasedací místnost byla poloplná. Seděla tam velitelka města, hlavní doktorka, Rodney a John s týmem, Lorne. Všichni sledovali Ester. Ta se usmívala a snažila se rozbírat myšlenky na souvislé vyprávění. Nakonec se zeptala na něco, co jí dlouho vrtalo v hlavě:
„Doktorko Weirová, kdo tady zemřel při tom výbuchu?“ V místnosti se rozhostilo ticho. Nakonec Elizabeth promluvila.
„Carson Beckett, snažil se zachránit člověka,“ zachroptěla. S Ester to viditelně otřáslo. Pak jen kývla hlavou, mohla to čekat.

„Kde začít?“ zeptala se vzduchu kolem Jonesová. Nadechla se.
„Když jsem přišla na Atlantis, vypadalo to tu jako teď. Vlastně to bylo pár týdnů po smrti doktorky Weirové. Město na tom nebylo nejlépe a lidé byli zdrceni. Všichni mě zavrhli, ale přesto jsem měla možnost poznat všechny okolo.“ Rozhlédla se.
„Abyste pochopili, bylo mi na dobu neurčitou svěřeno velení. Nebylo to jednoduché. Se svoji výškou nemám potřebnou autoritu a vlastně mě nikdo neposlouchal. Doktor McKay mnou pohrdal a dělal si věci, které chtěl. Vlastně to byl takový člověk, který byl chytrý, geniální, avšak o jeho talentu moc lidí nevědělo. Ronon, byl Ronon, nenáviděl všechno a všechny. Teyla byla střelená mimozemšťanka s podivným chováním, někdy až...no myslím, že by nebylo nejlepší to tu rozebírat. John,“ tady se Ester uchechtla, „byl to takový zvláštní týpek snažící se sbalit každou sukni v jeho okolí.“ Zarazila se a rozhlédla se po okolí. Všichni se podivně tvářili. Každý byl zahloubán ve svém popisu, Elizabeth se smířila se svou smrtí už dříve, teď byla připravená čelit jejímu vyprávění.

„No a Lorne byl podivín, uzavřený do sebe. Měl zvláštní smysl pro humor. První jsem si našla cestu právě k majorovi, začal mě respektovat a chápat...Byla to divná doba, smutná a hloupá. Mé rozkazy se povětšinou neplnily a tak nás brzo opustil Ronon.“ Pohlédla na toho, o kom mluvila. Tvářil se šťastně, myslel si, že přežil, bohužel se mu chystala ten výraz zamáznout pravdou.
„Zemřel,“ řekla. Ronon zbledl.
„Neuposlechl mou radu, více jsem nemohla dělat. Lidé si konečně uvědomili, že mé rozkazy by mohly k něčemu být. Brzo se z těch podivných lidí stala kolektiv...Zvláštní, do teď se divím, že se nepozabíjeli už dříve, ale fungovalo to.“ Zasmála se tomu, nebyla sama. Podle toho jak je popisovala, tak jim to přišlo opravdu vtipné.

„Radka Zelenku jsem stáhla z funkce hlavního vědce a dosadila jsem tam Rodneyho. Městu to výrazně prospělo. Myslela jsem, že jsem udělala dobré rozhodnutí. Radka se to však hluboce dotklo, opustil nás, odešel na Zem. Všechno zatím klapalo... Ale jen dočasně. Město nebylo jako dříve. Elizabeth to držela po hromadě a já se snažila sesbírat zbytky.“ Ester na chvilku zmlkla. Potřebovala si odpočinout a napít se.
„Rok jsem opravdu město udržela ve slušném chodu. Našla jsem si cestu ke svým podřízeným, s některými jsem vycházela lépe, s jinými ne. Každopádně jsem dosáhla respektu.“ Rozhlédla se po lidech v místnosti. Každý se tvářil zdrceně a nebo čekal, co se dělo dál. Smutně se usmála.

„Po roce zmizel Lorne, prostě se dal na odchod. Odešel od nás, poznal v jaké jsme bryndě a tak se svými muži odešel na jednu misi a už se nevrátil. Hledali jsme ho, našel ho až John. Lorne mu dal jasně na vědomí, že si nepřeje být pronásledován. Nechali jsme to tak.“ Všichni se po tomto prohlášení zadívali na majora. Ten jen pokrčil rameny a lehce zčervenal.

Ester pokračovala:
„Občas nám poslal nějakou tu nadílku. Mrtvého vojáka nebo vědce, který se ho pokoušel pronásledovat. Později už to všichni doopravdy vzdali...Za nedlouho po jeho odchodu nás čekala další rána. SG-1 narazila na nové nepřátele. Brzo nebyla SG-1 ani země. Zůstali jsme sami v této galaxii, byli jsme poslední lidé ze země. Všichni jsme byli zmatení a já se opravdu snažila vše držet v chodu, bránit Atlantis...“ Ester nabírala k pláči. Výčitky svědomí někdy dokážou být velmi hrozné.
„Teylu zajali Wraithové, nikdy více jsme ji už neviděli.“ Vyprávějící zavřela oči a zhluboka se nadechla. Musela najít ztracený klid.

„Chtěla bych, aby tyhle příběhy skončily šťastněji...Necelý půlrok se nám vcelku dařilo. Sem tam nás o někoho ochudil Lorne, jinak jsme neměli tak velké ztráty, i když jsme byli sami. Jsem na všechny hrdá...Rodney se prokázal jako hrdina. Snažil se nás z toho vyhrabat, pomáhal mi s velením...Oba dva jsme viděli majora Lorna naposledy, kdy nám svým způsobem zachránil život. Od té doby jsme o něm už neslyšeli, ale věřím, že ještě někde žije a škodí Wraithům, kde může.“ Zasmála se ze zoufalství. Všichni mlčeli jako opaření. Opravdu neměla veselý život a podle všeho, jejich osudy naštěstí směřovali jiným směrem.

„Lidé na Atlantis po čase pocítili, že moje velení není tak silné, nevím, nedokážu posoudit, co si mysleli. Měla jsem své stoupence. Tehdy byl zabit doktor Beckett. Nevím přesně za jakých okolností, ale přišli jsme o nejlepšího doktora. Prakticky nám zbylo jen hrstka doktorů, kteří byli neschopní...Neuplynula dlouhá doba, abych byla přesná, tak to byl měsíc a Atlantis si zvolila nového velitele...“ Ester se podívala na Johna. Sheppard se snažil dívat jinam, přesto věděl, co přijde.

„Novým velitelem se stal John Sheppard. Nebyl špatný, udržel se v čele záškodnické expedice zhruba čtvrt roku i více. Wraithů rapidně ubylo a hlavně jsme také na sebe upozornili. Hledali nás po celé galaxii, chtěli nás zničit. Rodney a já jsme se věnovali některým problémům. Tenkrát McKay přišel s nápadem, chtěl abych se vrátila v čase a změnila minulost...Myslím, že nemusím vysvětlovat, kam jsem ho s tím poslala.“ Místnost se zaplnila lehkým smíchem. Bylo to dobré odlehčení.

„Přesto něco vyráběl...Byl to tvrdohlavý génius...měla bych se vrátit k Johnovi,“ odkašlala si a napila se. Vysychalo ji v krku.
„John vedl expedici nějakou dobu, jak už jsem říkala. Nebyl špatný, to ne, ale lidé zjistili, že není zase tak dobrý. Zemřel, někdo ho zabil...“ John v téhle části zbledl.
„Dalo se to čekat. Věřím, že kdybych mu neuvolnila místo, taky bych tak skončila. Atlantis už nebyla vázaná na Zemi, ta zmizela z vesmíru. Nebyla tam žádná pravidla...Každopádně chvilku se lidé nemohli domluvit nad tím, kdo bude velet. Mě už tam nikdo nechtěl a já s Rodneym jsme se do toho nemíchali. Byli jsme spokojení.“ Den pokročil hodinky ukazovali třetí hodinu. Slunce se opíralo do stěn a v místnosti bylo teplo.

„Brzy se rozpoutala menší válka na Atlantis, dalo by se to nazvat jako ,občanská válka´. Na jedné straně stáli vojáci a na druhé zase vědci. Na chodbách nebylo bezpečno a vojáci byly velice vynalézaví, vědci se s nimi taky nepárali. Brzo nás zbylo opravdu málo...Poslední tři týdny jsem strávila s Rodneym v prázdné Atlantis. Zůstali jsme sami. Všichni buďto zemřeli, byli zavražděni a nebo zemřeli v hloupé válce. Mám pocit, jako by si to město naplánovalo samo.“ Usmála se nad touto myšlenkou.
„Za ty tři týdny jsme se málem zbláznili, nebo jsme se spíš necítili dobře. Opravdu jsme nemuseli dlouho čekat a náš osud si pro nás připravil další zkoušku. Dálkové senzory objevily wraithské lodě mířící k městu. Už nemělo cenu utíkat. V den jejich příletu jsme zapli autodestrukci a všechno možné.“ Ester se začaly v očích objevovat slzy.

„Rodney napojil na bránu podivné přístroje, vypočítával různé věci a nakonec se mě snažil přemluvit k cestě nazpět do minulosti. Když zjistil, že to nemá cenu, tak to vzdal. Pamatuji si, že na monitoru začalo něco blikat a on vytočil adresu nějaké planety. Poslal mě k ní a já prošla, řekl mi, že bude hned za mnou.“ Plakala, přesto pokračovala.
„Když jsem se objevila na druhé straně, tak ni to všechno najednou došlo, bránou už neprošel...“ Všichni v místnosti seděli jak přimražení. Někteří plakali, jiní zírali nepřítomně do stěn.

„Dál už ten příběh znáte, všichni...“ Ester se smutně usmála a pořádně se vysmrkala.
„Nevím, jestli to Rodney věděl, že se vrátím o dva roky, myslím, že to měl v plánu. Doufám, že měl v pánu i to, že se dostanu do jiné reality a vlastně mně to bude vrtat v hlavě celý život...Rodney často myslel na budoucnost, ráda budu věřit tomu, že i s tímhle počítal, i když se to nedozvím...“ tady se jí hlas vytratil. V místnosti bylo ticho. Každý přemýšlel o jejích slovech, o jejím příběhu.

V jedno Ester doufala správně. Rodney věděl o tom kam půjde. Poslal ji sem, protože věděl, že by v jejich vesmíru zemřela a to nechtěl dopustit. Daroval jí život. Popravdě měl spoustu možností a pokaždé se pro jednu rozhodl, ale jen jedna končila dobře. V ostatním možnostech ji a nebo oba čekala smrt. Osud se ji rozhodl ušetřit ušetřit...prozatím.

Good Skvělé popsání minulosti..

Moc povedené. Líbilo se mi to popisování, co se všechno stalo Mimochodem, ona měla s Johnem bližší vztah než s Evanem? Já jen, že Lornovi říká Lorne a Shepardovi John, to mi na tom povídání trošku nesedlo, ale co. Jak brzo bude další?

Díky ...ehm...mno s tím Johem a Lornem, je to trošičku komplikované , bližší vztah měla s Lornem, ale autor je líný psát Sheppard a Evan . Je to nějaká moje síla zvyku to psát jako Evana jako Lorne a Shepparda jako Johna...moc se za to omlouvám...každopádně děkuji za připomínku.
Snad jako omluva bude stačit další díl .

část 5.
Nastal večer. Vítr nefoukal a oceán byl klidný, bylo to zvláštní. Věčně živá planeta ztichla a ponořila se do hluboké tmy. Na nebi nesvítila jediná hvězda, měsíc utekl a schoval se za mraky, jako by se něčeho bál. Město vplulo do temnoty. Jak noc přibývala, tak Atlantis tmavla. Nakonec zmizela úplně. Všechny světla se stala pouhou tmou. Kdyby si někdo vyšel na noční procházku, pravděpodobně by zabloudil. Planeta usnula a s ní i všechno na ní.

Někde nad hladinou oceánu přece jen někdo nespal. Sledoval tmu v okolí a přemýšlel. Možná to nebylo nic zvláštního, ale pro něj to mělo význam. Popravdě nemohl usnout kvůli tomu, co slyšel.

Rodney McKay se převalil na posteli a zkoumal strop, na který přes houstnoucí temnotu nemohl dohlédnout. V hlavě se mu točila kolečka, přeskakovalo jedno do druhého. Nemohl pochopit vyprávění Ester. Z nějakého důvodu cítil, že o něm mluvila lépe než o ostatních. Proč? To nevěděl, ale bál se jí zeptat...možná to udělá později, avšak ne teď! Teď musel spát.

Rodney se odebral do říše snů až někdy nad ránem. Přesto jeho spánek nebyl klidný, stejně jako u spousty dalších. Každý se s tím vyrovnal jinak. Někdo si dal velký hrnek kávy a nechal to být. Doktor to však vzal po svém. Byl prostě naštvaný a nepříjemný. První jeho kroky vedly do jídelny. Ve dveřích zakňučel jak zraněné zvíře, byla plná. Skoro nikde nebylo místo. Mrzutý vědec si povzdechl. Hlad ho nakonec přemohl.

Jediné volné místo bylo u Ester. Rodney si povzdechl, tohle mu byl čert dlužen. Jediný člověk, na kterého nemá a nebude mít náladu a on si k němu musí sednout. Nenápadně se připlížil ke stolu a požádal o místo. Ester k jeho překvapení jen kývla.

Doktor odcházel ze snídaně s podivnou náladou. Čekal, že ho Ester bude provokovat, nebo mít nějaké narážky, ale ona místo toho jen mlčela. Na nějaké jeho otázky odpovídala, občas něco prohodila a odešla spolu s ním. Byl z ní zmatený a měl podivnou touhu ji poznat. Pousmál se nad svými myšlenkami a nakonec to pustil z hlavy.


Ester seděla na snídani a měla hlavu plnou podivné růžové vaty, kterou představovaly vzpomínky. Jídelna byla plná, ale jí to nevadilo. Zavřela se do svého světa. Pohybovala se od jednoho šťastného chomáče růžového nesmyslu k druhému... a pak to všechno skončilo. Rodney Mckay přišel k jejímu stolu.
Měla velkou chuť ho začít provokovat a také by pravděpodobně začala. Něco jí v hlavě však křičelo, ať to nedělá. Možná za to mohl doktorův výraz, který za dva a půl roku dokázala přiřadit ke kategorii: vlezte mi na záda, mám vás všech plné zuby a ke všemu jsem špatně spal.

Nezačala s ničím, jen seděla a jedla. Zabralo to, McKay sám navázal konverzaci. Štvalo ho pomyšlení, že se ho nesnaží nějak o blbnout. Prostě čekala, co udělá a dávala mu znát, že jí svými otázkami zrovna nedělá radost. Nakonec musela uznat, že to nebylo špatné.


První kdo si přišel za Ester vyslechnout svůj příběh byl Ronon. Pravda, narazil na ni náhodou v jídelně při obědě. Ani se nezeptal a sedl si k ní na jedno z volných míst.
Žena mu nevěnovala žádnou pozornost a když už bylo cítit velké napětí, tak na něj pohlédla se zdviženým obočím. Ronon ji pohled vrátil.
„Co je?“ zeptal se. Ester pokrčila rameny a dál se věnovala jídlu.

„Ale nic,“ prohodila po chvíli.
„Jen je slušnost se zeptat, jestli mám na tomto místě volno.“ Zářivě se na něj usmála. Sateďan protočil panenky, dál se věnoval jídlu.
Dlouho však nevydržel mlčet.
„Co jsem vlastně udělal?“ zašeptal, snažil se aby to vyznělo lhostejně. Ester se na něj zadívala a přemýšlela.
„No...“ zkusila to, „nepožádal jsi o to, že si můžeš přisednout?“ Rozpaky se jí rozlily po tváři. Z Rononova výrazu mohla vyčíst, že se pravděpodobně netrefila.

„A jo,“ praštila se do čela, „mělo mě to napadnout.“ Zasmála se. Svým smíchem přilákala pozornost okolí, ale poté co se rozhlédla, měli všichni plné ruce svého oběda. Opravdu se dokázala škaredě dívat, to se jí líbilo.

„Nevím, co jsi udělal špatně. Neměla jsem na tebe žádný vliv, byl si jeden člověk, který žil na Atlantis proto, že chtěl. Občas jsem se pokoušela ti nějak poradit a nebo vysvětlit, že tvoje chování překračuje určité meze.“
„A poslouchal jsem?“ přerušil ji Ronon. Dívka se zasmála.
„Co si myslíš ty?“ položila u otázku s bodrým úsměvem.
Nemusel se ani zamýšlet, odpověď znal: „Ne.“
„Správně,“ přikývla.
„Jednou jsi to opravdu přehnal. Napadl jsi doktora McKaye a další vědce. Omluvila jsem to, netejně jsem s tím nemohla nic dělat...ale přesto jsem se s tebou sešla...poprosila jsem tě, abys přestal. Chtěla jsem, žádala jsem tě, o trochu respektu...bylo to pro mě ponížení a ty jsi se mi vysmál. O týden později se stala nějaká nehoda...“ Rononův výraz říkal něco o tom, že v nehody nevěří.
„Ronone, nemusíš mi věřit, ale já v tom prsty neměla a nevím kdo měl, každopádně bylo pozdě se tím zabývat.“ Ester vstala.

„Teď když mě omluvíš,“ kývla na Ronona.
„Měla bych něco zatít dělat.“ Chystala se odejít. Sateďan ji zadržel.
„Počkej, co bys měla dělat? Vždyť jsi tu náhodou!“ Nedůvěřivě si ji přeměnil.
„Třeba balit...“ Vytrhla mu svoji ruku a odešla. Měla toho dost.


Ester Jonesová dorazila do svého pokoje. Rozhlédla se po něm. Neměla tu moc věcí, vlastně její majetek byla její stará uniforma. Možná nějaký ten hřeben a párek gumiček do vlasů. Mnoho to sice nebylo, ale bylo to vše, co měla.

Potichu, jako by se bála že něco vyruší, přešla ke skříni. Otevřela ji jako ten největší poklad a nahlédla do jejího nitra. Skoro posvátně z ní vytáhla svou starou bundu. Zavřela oči, potřebovala k tomu odvahu. Rukou nahmatala jednu z kapes. Našla v ní to, co hledala. Během chvilky přistála bunda nazpět v temnotě. Zahleděná na papír dorazila dívka k posteli. Hypnotizovaná sedla na zem a zády se opřela o noční stolek. V rukou držela zmuchlanou fotografii. Bála se na ni pohlédnout, ale přitom po tom tak toužila.

Na dveře se ozvalo zaklepání. Dívka u postele rychle vstala a setřela si slzy.
„Dále,“ řekla poněkud přiškrceným hlasem. Netrvalo dlouho a dveře se otevřely. Stála v nich doktorka Weirová.

„Smím dál?“ zeptala se Elizabeth. Ester zmuchlala to, co měla v ruce a položila to na stůl.
„Jistě, doktorko, posaďte se,“ nabídla ji místo na kraji postele, židle neměla. Elizabeth zůstala stát. Opatrně přešla k jednomu z oken a vyhlédla ven. Mlčela.

„Víte,“ začala Weirová pochvíli, rychle se zarazila.
„Nevím, jak začít.“ Dodala na vysvětlenou.
Ester se chápavě usmála: „Nejlépe od začátku, doktorko.“
„Jistě víte, že jsem musela celou situaci ohlásit.“ Ester to doktorce odkývala, jistě že to věděla. Nějaký čas tomuto zvěřinci velela.
„A na Zemi uznali za vhodné vás vyslechnout. Brzo sem někoho pošlou a do té doby máte být pod dozorem,“ vychrlila ze sebe doktorka jako o závod.

Dívka se na doktorku usmála.
„Dobře, jen bych potřebovala vědět ještě jednu věc,“ začala Ester.
„Jakou?“ znejistěla Elizabeth.
„Co se stane, když prohraji?“ Někdo by to nepochopil, ale Elizabeth byla nějakou dobu velitelka Atlantis, věděla, na co se ptá.
„Slečno Jonesová, pevně doufám, že se to nestane.“ Poté přešla ke dveřím. Nechtěla jí lhát, prostě to nevěděla.

„Doktorko,“ zavolala Ester. Weirová se otočila.
„A můj dozor?“ teatrálně rozhodila rukama a ukázala kolem sebe. Tímto gestem si vysloužila úsměv na kamenné tváři doktorky Weirové.
„Jen vám dám radu, nepokoušejte se utéct,“ mrkla na ni. Znamenalo to, že má volnost.

Tak v tejto poviedke nastala... ako to povedať, šokujúca, smutná, ale príjemná zmena nášho vesmíru. SG1 a VÁŽNE silný nepriateľ. A ako to končí? Niet nášho vlajkového týmu, ani Zemi. Nie že by ma to tešilo (Bože chráň), ale na druhej strane to prináša niečo nové
Dúfam, že čoskoro pribudne ďalšia časť

Děkuji, píšu poslední dobou smutné povídky...na komedie holt nemám, mám totiž hodně střelený smysl pro humor
Myslím, že Ester měla prostě smůlu a přežila všechno. Právě v okamžiku, kdy přežije autonehodu se ty dvě reality hodně mění. Nevím proč, ale líbí se mi to .
Přestanu povídat a radši sem dám další díl. Nemyslete si, já to mám napsaný z víkendu o pracovních dnech není tolik času .
Pěkné počtení...

část 6.
Doktor McKay pobíhal po laboratoři. Měl v ní nesnesitelné horko a navíc spousty a spousty práce. Slunce se mu snažilo prodrat skrz okna a když zjistilo, že to nejde, tak se rozhodlo ho udolat rostoucí teplotou. Vítr nezafoukal už několikátý den a tak se voda vypařovala neskutečnou rychlostí. Po mracích nebylo ani vidu, ani sluchu. Dlouhodobá předpověď vypadala na rostoucí horka.

Měl už chvíli pocit, že někdo pozoruje. Vzhlédl od práce. Ve dveřích stála ta potroublá holka, co přišla z jiné reality. Dál se ji rozhodl ignorovat. Myslel si, že když bude dělat, že je vzduch, který mu mimochodem pomáhá docílit extrémního tepla v jeho laboratoři, tak že třeba odejde. Mýlil se, nikam nešla. Během chvilky mu to začalo lézt na nervy.

„Proč jste přišla?“ vyštěkl, pořád byl ještě slušný. Mlčela, přišla blíže a elegantně se usadila na židli.
Po chvíli ticha promluvila: „Myslela jsem si, že jsi nějaký podivín.“ Rodney chtěl něco vykřiknout, avšak bylo mu naznačeno, ať drží jazyk za zuby.
„Později jsem pochopila jaký jsi. Myslím, že všichni McKayové jsou stejní. Nebo, alespoň ty a můj Rodney.“ Na slovo můj dala podivně silnější důraz.
„Rodney se snažil všechny od sebe odehnat. Nadávky a posměšky byla jeho obranná metoda, nedodržování rozkazů a pohrdání autoritami byl jen takový malý...nadstandard.“ Usmála se při té vzpomínce, i když určitě nebyla šťastná, za to by Rodney dal ruku do ohně.

Doktor usoudil, že to bude na dlouho a shodil nějaké papíry z nedaleké židle, pak ji obsadil.
„Říkala jsem,“ pokračovala, „že první, kdo mě začal alespoň trochu považovat za velící Atlantis, byl Evan...Ale první kdo si mě všiml a snažil mě vytěsnit ze svého obzoru byl McKay. V tomhle byl dobrý, ba dokonce profesionál. Nakonec zjistil, že se mu to nepodaří...“ Společně se s doktorem usmáli.
„Brzo jsem zjistila, že je to opravdu inteligentní člověk a že rád nechává něco vybuchovat. Často jsem nechávala spoustu důležitých úkolů na něm...Nebránil se. Brzo jeho talent objevili i ostatní. Stával se z něho nejdůležitější vědec expedice...Někteří to nemohli překousnout.“ Ester se škaredě zašklebila na doktora, kupodivu jí to vrátil.

„První konflikt byl Radek Zelenka, nějak se nemohl smířit s tím, že Rodney začíná být lepší než on. Řekl mi tenkrát, že ,takový záprdek,´ to cituji, ,pod jeho velením nemá co lézt do složitých úkolů.´ Poslala jsem ho do háje. Vždyť jsem velela já.“ Rodney se nad tou představou usmál, mohla to být sranda.

„Brzo potom ho napadl Ronon, ten pak zanedlouho zemřel...Tenkrát jsem si uvědomila, že bez Rodneyho to nebude ono. Jmenovala jsem ho hlavním vědcem celé expedice. Radek tenkrát zuřil. Přiřítil se jak tornádo do mé kanceláře a křičel na mě. Je mi to doteď líto, ale neměla jsem na výběr. Dostal ode mě dvě možnosti, buďto se vrátí na Zem a nebo bude respektovat moje rozhodnutí a zůstane...Vybral si návrat domů.“ Podivně posmutněla, ale přesto pokračovala.
„Brzo jsme se s spolu, s Rodneym, spřátelili...Vlastně mi často pomáhal s chodem Atlantis. Naučil mě jak udržet věci při sobě a zároveň vyhovět oběma stranám...Slovo učil, je poněkud přehnané, spíše mi občas poradil. Někdy mi naznačil, kde se co děje a já díky němu včas zakročila. Opravdu jsem za něj byla ráda.“ Rodney si poprvé všiml náramku, hrála si s ním.

V laboratoři se teplota vyšplhala k zajímavému číslu. Vítr se vrátil na Atlantis, možná že sebou přinese déšť. V to obyvatelé města doufali. Zdálo se, že to vevnitř, v pracovně doktor McKaye, nikoho nezajímá. Jedna dívka totiž vyprávěla podivný příběh.

„Postupně nás lidé opouštěli, umírala. Všichni ztráceli své blízké, ale já měla Rodneyho. Když byla Země pryč, tak jsme si oba uvědomili, že nám už nikdo nepomůže. Spolu jsme hledali spojence a snažili jsme se Atlantis zachránit...Netrvalo dlouho a byla jsem sesazena ze své funkce. V tu chvíli jsem byla volná, už jsem se nestarala o dění okolo, bohužel...byla jsem hloupá.“ Podivně se jí zalesklo v očích. Polkla a pokračovala.
„Zemřel Carson, pro nás to byla velká rána, se kterou jsme se nemohli smířit...Nakonec se nám to povedlo...Přišel jsi s nápadem o vrácení v čase. Zakázala jsem ti to, stejně jsi na tom pokračoval...a až jsme se ocitli sami, tak jsi to dovedl k dokonalosti.“ Odkašlala si. V laboratoři se ochladilo. Vítr nabíral na intenzitě. V řídící místnosti někdo prošel bránou.

„Byli jsme několik dní zavření ve městě, sami. Oba dva jsme začali trpět migrénami a podivným strachem. Hádali jsme se. Nakonec přišli Wraithové...myslím, že dál, už to, doktore McKay, znáte,“ zakončila příběh touto větou. Smutným pohledem projela laboratoř. Uchechtla se, stejně jako u jejího Rodneyho.

„Když jste mluvila o druhém McKayovi, mluvila jste o něm jako o vašem Rodneym. Bylo mezi vámi něco?“ zeptal se zničehonic doktor. Jonesová se zastavila ve dveřích. Na obličeji jí zacukaly koutky. Chtěla něco říct, ale přerušila ji vysílačka.
„Slečno Jonesová, tady Weirová. Mohla by jste se prosím dostavit do mé kanceláře?“ Ester se zadívala na Rodneyho.
„Samozřejmě, madam,“ odpověděla a pak pokračovala k doktorovi.
„Pokračování příště, Rodney.“ Zmizela mu za dveřmi. V tu chvíli si byl jistý, že odpověď je: Ano.


Ester dosedla za židli. Na proti ní stál pohledný mladík. Nachystal přední mikrofon a posadil se a druhou stranu stolu. Takhle začínal výslech.

„Vaše jméno,“ zeptal se neznámý. Ester si ho přeměřila pohledem.
„Podívejte se do papírů, myslím, že ho tam najdete,“ odsekla. Muž praštil pěstí do stolu, nesetkal se však s odpovídající reakcí. Dívka pouze pozvedla obočí a probodla ho pohledem. Mladík se bezděčně ošil. Ester dosáhla svého, cítil se nepříjemně.

Venku, za okny města, se spustil déšť. Z věží pomalu stoupala k nebeské výšce pára. Obloha byla tmavá. Proudy vody stékaly po stěnách. V dálce zahřmělo.

Tatadadá! Přidávám poslední dvě části z povídky: Není cesty zpět!
Co bych o ní řekla? Je to hodně složité a bylo těžké vymyslet konec, aby se nejednalo proti rozkazům . Kdyby jste měli nějaké dotazy, nestyďte se a zeptejte se . Tak tedy přeji pěkné počtení...
Teď to vypadá na menší útlum, dlouho mě nic nenapadlo, takže musím počkat, až přijde múza. Nebo spíše až bude čas . Tak už nebudu nic psát a radši to sem dám

část 7.
Nad Atlantis se ženili čerti. Venku lítal jeden blesk za druhým, oceán házel s městem a voda padala tam, odkud se vzala. Vítr trhal na pevnině stromy, lámal je a ohýbal. Po několika dnech horka se snažilo počasí vrátit věci do normálních kolejích.

Výslechová místnost byla tichá. Oba přítomní se měřili pohledy, nenávistnými.
„Tak řekne mi jak se jmenujete,“ řekl výhružným tónem muž.
„Ester Jonesová,“ odsekla naštvaně dívka.
„A pokud vím, tak je slušnost se také představit. Jako žena, bych měla znát vaše jméno dříve,“ dodala. Muž si ji přeměřil pohledem.
„Říkejte mi Thomas, ale myslím, že tady žádné práva nemáte, jste tu u výslechu, tak se podle toho, prosím, chovejte.“ Ester se za touhle větou usmála. Byl to nováček.

„Takže, vy tvrdíte, že jste přišla...“ v téhle části nahlédl do papírů a zasmál se, „z jiné reality?“ dokončil větu s úšklebkem.
„Thomasi,“ začala jemně, jako babička na své vnouče.
„Mám pocit, že to můžeme ukončit. Vím, že je vaše práce se ptát na věci, to určitě lidé ocení, ale proboha...neptejte se na věci, které si můžete přečíst v záznamech. Těžko to změním, když už jsem to jednou řekla...Tak už mi sakra řekni, co po mě chcete?!“ neudržela se Ester. Muž na proti ní seděl jako opařený. Necítil se zde příjemně a už vůbec se mu nelíbilo počasí. Od jeho příchodu se všechno jenom zhoršovalo, byl to smolař.

„Dobře, jak tedy chcete,“ zasyčela po chvilce ticha Ester.
„Jmenuji se Ester Jonesová, žila jsem před třemi roky na zemi...Měla jsem s otcem autonehodu, přežili jsme. Po půl roce jsem se dostala na Atlantis jako velící. Velela jsem dva roky a něco městu. To jsem pak opustila a ocitla se díky jednomu doktoru zde, v jiném čase a v jiné realitě.“ Venku se zablesklo.
„Tak a teď se mě můžete zeptat na to, co chcete.“ Zahřměl hrom. Bouřka byla přímo nad městem.


Rodney McKay se plížil po chodbách. Nakukoval za rohy. Nakonec našel to, co hledal. Esteřin pokoj. Opatrně a potichu vešel dovnitř. Rozhodl se na majitelku počkat v jejím pokoji. Za okny zužila rouře a kroupy bubnovali do stěn. Přesto už doktor nespěchal.

Rozhlédl se po místnosti. Nebyla velká, vypadala příjemně a útulně. Po stole byly rozházeny papíry, jediná židle byla přeplněná. Na prázdném nočním stole ležel zmuchlaný papír. Díky špatnému zmačkání byli vidět barevné kousky, musela to být fotografie. Doktor ji rozložil.


Výslech trval něco málo přes hodinu. Neobešel se bez urážek, nadávek a slovního napadení. Často to byl Thomas, kdo překročil hranici slušnosti. Ester byla klidná a vážná. Snažila se, aby to nebyla ona, koho vyprovokoval. Na povrch byla vyrovnaná, ale vevnitř panikařila a bála se. Její vnitřní rozhození způsobila převážně bouřka. Jako dítě se jí bála a bála se jí dodnes.

Nakonec ji vyslýchající propustil se slovy, že ji má plné zuby a že musí celý rozhovor poslat na posouzení. Pak rychle opustil místnost. Zanechal tam Ester v podivných rozpacích. Ta se pak nakonec se slabým úšklebkem odebrala do pokoje.

Její Rodney o ní jednou prohlásil, že dokáže být opravdu zlá, pokud chce, a ona se k tomu hrdě hlásila. Vlastně o ní Rodney prohlásil spoustu věcí a všech si vážila, nebo z nich měla srandu. Tak či tak se jí po něm stýskalo.


Na chodbách bylo šero. Bouře odešla, avšak déšť stále neustával. Kapky vody se odrážely od oken a tříštili se na menší. Vítr zmírnil na intenzitě. Nad antickým městem se rozprostíral povlak šedé vaty nacucané nekonečnou vodou.

Esteřiny kroky se odrážely od ztichlých a tmavých stěn města. Šla pomalu, nejspíš byla zamyšlená a v duchu přemítala celý výslech. Byla z něho zmatená. Její nohy myslely za ni. Dovedly ji až před pokoj. Některé věci se prostě nezmění.

V růžovém oparu dorazila do svého pokoje. Otevřela dveře a zastavila se na prahu. Tichý pokoj po ní volal a lákala ji postel. Byla tak unavená. Vkročila do svého království se semknutými víčky. Svlékla si bundu a poslepu šla směrem k peřinám.

Z útrob pokoje se ozvalo odkašlání. Prudce vytřeštila oči. Musela chvíli mžourat, v šeru, všechno vypadalo stejně. Nakonec rozeznala vetřelcovu postavu na kraji postele. „Smím se zeptat, doktore McKay, co vás sem přivedlo?“ prohodila a pak sebou praštila do měkkých přikrývek. Nějak jí bylo jedno, že tam je.

„Chtěl jsem odpověď na svou otázku...“ začal, ale byl přerušen.
„A dostal jste ji?“ zachichotala se Ester. Tma v pokoji zhoustla, stejně jako atmosféra. „Myslím si, že ano,“ řekl po chvilce tmy McKay. Teď si teprve uvědomila, s kým mluví, najednou se růžový mrak vypařil. Prudce se posadila na posteli. Přelétla místnost pohledem a zastavila ho na nočním stolku.

„Takže jste se mi hrabal ve věcech?“ zasyčela nebezpečně.
„Ne, jen sem si prohlédl fotku,“ začal na svoji obhajobu.
„Jste doufám spokojený...nebo chcete ještě něco vědět?“ zeptala se poněkud podivným hlasem. Plakala. Zakroutil hlavou. Nemohla to vidět, vždyť skoro neviděla ani na vlastní nos.

V pokoji bylo ticho. Tma mačkala stěny. Na postely seděli dvě postavy. Jedna plakala a druhá nevěděla, co má dělat.
Po chvilce jedna z osob přece jenom promluvila: „Víte, doktore...Byli jsme přátelé, dokonce jsme i nějaký čas spolu chodili, ale pak jsme zjistili, že to byla chyba...Zůstali jsme přáteli až do konce a chybí mi, co chcete víc vědět? Proč jste sem vůbec přišel?“ Ester se pořádně vysmrkala.

O půl hodiny později odcházel doktor McKay zpátky do své laboratoře. Poprvé v životě měl z něčeho dobrý pocit...


část 8.
Dny na Atlantis plynuly. Některé byly rozvleklé a jiné běžely jak na běžícím pásu. Atlantské léto přešlo v podzim. Oceán nabral tmavší barvu, po jeho vlnách se vznášelo listí z pevniny. Přibývalo bouřek, vítr foukal stále silněji a byl mnohem studenější. Obyvatelé města vytáhli teplejší model uniforem.

Málo kdo už nevěděl, kdo je Ester Jonesová. Kdyby se na ni někdo zeptal kohokoliv, vždycky by se setkal s úsměvem a s nějakým podivným prohlášením. Samotná Ester se sem snažila zapadnout, tedy do té doby, něž přijde verdikt ze Země. Zatím dělala jen nějaké podřadné práce. Pomáhala třídit hlášení a sem tam pomohla Elizabeth. Tenhle život se jí líbil. Neměla zodpovědnost za nikoho. Jen za hlášení z misí, bylo to pro ni uvolňující. Nemusela čelit strachu, kdo koho zabije příště, už ne...dřív možná.

Dnes nastal pěkný podzimní den. Slunce tolik nepálilo, ale bylo na obloze, to se teď tak často nestávalo. Vál jen mírný severák, který dokázal proniknout jakoukoliv látkou. Lidé se zdržovali ve vyhřátých místnostech. Takže se málo kdy stalo, že se někdo objevil na balkóně. Všichni byli spokojení, zdravili se na chodbách, utahovali si ze sebe...prostě život šel dál.

Jen pro některé se něco změnilo. Na Atlantis se vrátil Thomas. Ve tváři si nesl posmutnělý úsměv a sním šlo několik dalších lidí. To nevěštilo nic dobrého.

Netrvalo dlouho a všichni se sešli v zasedací místnosti. Mezi nimi nesměl chyběl i McKay, z nějakého důvodu si ho vyžádali a pod nějakým podivným prohlášením se do místnosti dostal John Sheppard, Ronon, Teyla a dokonce i Lorne (co kdyby chtěla někoho napadnout?). Elizabeth tam musel být jako velící města.


Slunce svítilo obrovskými okny dovnitř. Sluneční paprsky házely od lesklých předmětů prasátka. Mírný větřík narážel do stěn a oceán jako vždy lehounce šplouchal o mola města a z roztříštěných kapek vznikala u vody duha s lehkou sprškou. Něco tak krásného by nedokázal zachytit ani ten nejlepší malíř.

V zasedací místnosti bylo ticho. Nějaká dívka stála mezi stoly a čekala. Nikdo se ani nehnul.
První promluvil Thomas: „Nevím, jak bych měl začít...“ zarazil se, statní na něj pohlédli. Znervózněl. Nebyl zvyklý na tolik pozornosti. „Ehm...tak tedy... Dnes je 1.12.2006, 12:00 Atlantského času. Slečno Ester Jonesová, dne 10.11.2006 jste podstoupila výslechu, jemuž přesedal agent Thomas Wolf. Seznámená a vědoma si svých práv jste odpovídala na položené otázky. Celý záznam byl pak poslán na planetu Zemi, k posouzení. Za tímto účelem zasedla komise dne 24.11.2006. Celé zasedání trvalo několik hodin, po jeho zakončení se porota znovu sešla a to dne 26.11., kde rozhodla o dříve zmíněné.“

Nikdo se neodvažoval nadechnout. Všichni sledovali každý agentův pohyb. Čekali na konečné rozhodnutí, které mělo změnit jejich životy. Někdy má osud podivné mínění, hraje si s námi a nutí nás uvažovat úplně jinak, chránit naše přátele. Ať už je to jakkoliv, vždycky si najde cestu k tomu, co si naplánoval.

„Slečno Jonesová, byla jste označená za možné nebezpečí, jak Země, tak Atlantis. Bohužel vás musím požádat, abyste se neprodleně vrátila tam, odkud jste přišla,“ skončil a viditelně si oddechl. Na jeho obličeji se objevil ustaraný výraz, úplně jiný, něž u jeho kolegů, ti se usmívali. Po tomhle prohlášení zavládlo v místnosti ticho, které se později změnilo v šum. Thomas se ztěžka posadil. Hlavou mu vířili myšlenky, cítil se tak provinile. Právě někoho odsoudil ke smrti.

Šum utichl, když se postavil jeden z agentů.
„Jmenuji se Petr Moore. Jak jistě víte, celý tenhle proces je nahráván. Proto bych měl některé věci uvést na pravou míru. Pokud slečna Jonesová neopustí Atlantis, bude muset být zadržena a následně s ní bude zacházeno jako s nebezpečným vězněm.“ Muž se usmál na všechny, zřejmě mu to způsobovalo nějaké zvrácené potěšení. Odsouzená se usmála a donutila ostatní se zklidnit.
Poprvé od začátku promluvila Ester: „Je zvláštní, že někteří jsou oprávněni rozhodovat o životě jedince...Pokud jsem byla prohlášená za nepohodlnou, pak tedy vyhovím vašemu přání a vrátím se,“ prohlásila se vztyčenou bradou. Osazenstvo na ni vyděšeně koukalo.

„Ale...ale...to přece nemůžete!“ vykřikl doktor McKay. Teď na sebe upoutal veškerou pozornost.
„Prosím vás, proč by nemohla?“ Agent Moore se snažil mluvit a zároveň nespustit oči z Ester.
„Možná proto, že se nemá kam vrátit. Trvalo by mi několik let, než bych sestrojil něco, čím bych ji mohl vrátit do její reality. Navíc nevím v kterém roce, by se tam objevila...“ tady byl přerušen. Moorovy to zřejmě stačilo. Jeho oči stále propalovaly nehybnou tvář Ester. „Pak tedy, máme pramálo na výběr,“ potěšeně se usmál, „buďto se vrátí tam odkud pochází, nebo ji budeme muset zadržet...a nebo, rýsuje se tu ještě jedna možnost, bude dopravena na nějakou planetu, kde zůstane a nebude se moci spojit se Zemí ani s Atlantis,“ chvíli dal všem na rozmyšlenou. Místnost se plnila nesouhlasným mrukem.

„Tak tedy, doktore McKay, ptám se, dokázal byste sestavit přístroj, který by jí umožnil návrat?“ Oslovený ho však v hluku neslyšel. Všichni přítomní se snažili přijít na nějaké řešení, které by jí pomohlo. Zdálo se však, že na nic nemohou přijít.

„Doktore McKay, dokázal byste to?“ zakřičel přes všechny Petr. V místnosti se rozhostilo ticho. Rodney zamrkal.
„Zbláznil jste se? Tohle není vlak, tady neexistujou dvě dráhy. Můžete maximálně dostat jízdenku jen jedním směrem...“ Agent ho zarazil.
„Dokážete to, nebo ne?“ zvýšil ještě o něco hlas. „Možná by to šlo, ale kdoví kam by jsme ji poslali...to si na triko nevezmu...“ blábolil, Rodney prostě blábolil.
„Tak ano nebo ne?!“ vyštěkl More. Rodney zrudl, on ho neposlouchal, za celou tu dobu, co mluvil, nezachytil ani jediné slovo.
„Sakra, ne!“ zařval.

V místnosti se nepohnul vzduch. Bylo ticho. Každý se bál jen sebe více pohnout. Každý slyšel dech toho vedle. Spousta byla jako opařená, nikdy neslyšeli Rodneyho, aby se přiznal k něčemu, co nedokáže.
„Mysleli jsme si vás doktore, že jste lepší,“ prohlásil po chvíli ticha Petr.
„I kdybych to dokázal, což nedokážu, kdybyste mě poslouchal...stejně bych to neudělal,“ řekl vyrovnaně a hrdě McKay. Elizabeth zalapala po dechu a nebyla sama. Takového ho nikdo neznal.

„Tak to nám zbývá ji poslat jinam,“ zahihňal se další z agentů.
„A co kdybychom tam poslali vás?“ vyštěkl tentokrát John.
„Vůbec nevíte, kdo je, může vám namluvit vymyšlené příběhy, ale nikdy nemůžete vědět kdo je!“ bránil se agent.
„To samé si můžeme myslet i my o vás,“ zapojila se do rozhovoru Elizabeth. „Narážíte snad na něco, doktorko?“ dělal udiveného Petr Moore.

„Ne, ale nemůžete někoho, jen tak vyhodit někde ve vesmíru a doufat, že přežije. Spácháte vraždu!“
„Doktorko Weirová! Dostali jste tyhle možnosti, tak se podle nich zařiďte, je mi jedno, co uděláte, ale to je vše. Více vám nabídnout nemůžeme,“ promluvil konečně Thomas a nenápadně mrknul na doktorku. Zdálo se, jako by měl něco za lubem.


O dva dny později prošla Ester Jonesová bránou. Zmizela ze života lidí na Atlantis, tak jako těch na Zemi. Na to město opustili agenti z IOA a vrátili se domů. Přesto jeden z nich měl dobrý pocit, pocit z toho, že něco dokázal. Konečně mohl udělat to, co považoval za správné a nikdo si toho nevšimne.


Blížilo se ke 24. prosinci. Atlantis byla tichá, houpala se na ledové vodě a tiše si předla. Všichni se připravovali ke spánku a nebo se snažili si udělat předvánoční úklid.
Jídelna byla v tuto dobu prázdná a ztichlá. V jednom rohu seděla postava. Doktor McKay popíjel kávu. Nechtělo se mu pracovat, proto vyhledal klid. Nějaká postava vešla do jídelny a posadila se naproti doktorovi. Přisedla si k němu. Vzhlédl k ní.

„Ahoj,“ začala.
„Nazdar, Leo“ zasmál se na ni.
„Chtěla jsem ti poděkovat, za to, že jsi se mě zastal.“ Pohlédla z okna. Rodney se na ni usmál.
„Myslím, že tvůj Rodney by to udělal i pro někoho od nás,“ zašeptal McKay.

„Možná...“
„Víš, po té, co jsem viděl tu fotografii, tak jsem si řekl, že jsi pro něj musela znamenat opravdu mnoho.“ Pohladil ji po ruce.
„Prosím tě! Vždyť tam jenom stojíme a máme ruce kolem ramen toho druhého, z toho nemůžeš nic vyčíst...“
„A taky ti dal něco na památku...“ nenápadně poukázal na její náramek, který nikdy nesundávala.
„Nikdy ho nesundáváš...“ Lea se nad jeho slovy zasmála.
„Mně trvalo několik let, abych tě poznala a stejně jsem to nedokázala. Tobě stačí pár dnů a máš mě prokouklou...“ Doktor chvíli mlčel a potom se usmál.

„Jsi pořád stejná, i když si změníš jméno, navždy zůstaneš Ester Jonesová.“ Strčila do něj.
„Hej,“ vykřikla. Pak však vstala a pevně ho objala. Tolik jí to chybělo. Připadala si zase doma, mezi svými přáteli...


Konec