Ehm... můžu jít proti proudu a přiznat, že se mi epizoda moc a moc líbila? A že se mi líbil Rodney
Nemyslím si, že byl za pitomce. Prostě byl takový jaký je s tím, že tentokrát prostě město zachránit nemohl. Brrr... já tam sedět se svázanýma ruka přesně vědět, co všechno se venku mezitím může dít... nnemluvě o kaktusu falického tvaru, který se jmenuje po mně a roste a roste. Měl pravdu, je to jeho práce vidět vždycky nejhorší možnou variantu.
Druhá věc - závěrečná scéna. Nevím, jestli si já tolik domýšlím, nebo jestli je David tak dobrý herec, ale tentokrát mě opravdu dostal. Nevím, jestli jste někdy zažili situaci, kdy opravdu něco chcete udělat a jste přesvědčení, že už jste na to dost chytří a schopní a dospělí a pak najednou zjistíte, že prostě ne. Tohle bylo přesně ono.
Ještě bych vypíchla pohled, kterým John s Lornem počastovali Sam, po jejím "He will make it." Jasně, že to zvládne, ale to nám nezabrání se o něj bát.
Ronon a doktora jsou bez komentáře - vím, že mě někdo praští, ale mě snad už Carson vůbec nechybí.
Teylin obleček mi zas tak strašný nepřišel. Jen mi není jasné, jak se jí najednou podařilo být v patnáctém měsíci. Kupodivu je mi sympatičtější teď, když je těhotná. Nicméně výlet na věž bych snad ani raději nekomentovala.
Samozřejmě v téhle epizodě byla spousta další dobrých věcí (42!)
Ne že bych neviděla žádná negativa. Co se týče Johnova lezení, budu si snad raději myslet, že za to může zbytková broučí DNA v jeho těle nebo tak něco. Vždycky jsem věděla, že antici byli největší záporáci ze všech, ale postavit Atlantis z pohledového betonu? Kristepane, to je fakt rasa, co si zasloužila vymřít.