Další část, dost neobvyklá. Trochu jsem časově poskočila, protože všechno vysvětlovat, část po části, by trvalo děsně dlouho
Ta druhá část mě napadla někdy v noci, když jsem nemohla usnout a podle toho to taky vypadá. Ale já jsem úplně normální!
Poručík Patricia Sawyerová seděla už třetí den v hostinci u okna. Tušila, že oba týmy, jak plukovníka Shepparda, tak majora Lorna, jehož součástí byla, jsou jako na trní. Ale dokud jí někdo nekontaktuje, nemohla jim podat zprávu. Plátno na lampě viselo zcela nehybně. Bylo bezvětří a ve vzduchu cítila napětí a nervozitu, jakoby celé tohle město a lidi v něm tušili, že se něco chystá.
Stmívalo se a ona se chtěla už zase zvednout a jít do svého pokoje. Nesnášela nudu, přímo nenáviděla ten pocit, kdy věděla, že jde o všechno, ale ona nemůže nic dělat. Doktora McKaye znala ještě z SGC, když tam před pěti lety nastupovala. Nemohla říct, že být vybrána do Atlantis expedice pro ni znamenala výhru. Toužila po vlastním týmu a tady, s omezenými lidmi a prostředky, k tomu měla daleko. Ale práce byla mnohem zajímavější, i když šlo mnohem víc o krk než na Zemi.
Když si stoupla a protáhla si záda, omačkaná od tvrdé dřevěné lavice, ucítila za sebou pohyb. Téměř okamžitě vytáhla svou zbraň, pečlivě schovanou pod pláštěm. Ale zase ji sklonila. Podle popisu to byl přesně ten, na koho čekala.
„Vy jste Lejos?“ Ruku se zbraní sklonila, ale stále ji svírala.
„Ano. Kde je plukovník Sheppard?“ I Lejos byl podezřívavý, mohla to být klidně past.
„Čeká s našimi lidmi za městem. Jsem poručík Patricie Sawyerová. Jsem tady já, protože když tady byl můj tým minule, byla jsem zraněná. Takže mě lidi tady, ani Anthos a jeho muži nikdy neviděli. Lépe zapadnu.“ Sundala si plášť a Lejos si všiml její uniformy, která očividně nepatřila nikomu z Nassarie.
„Zavolejte plukovníkovi, ujistěte se.“ Podala mu zapnutou vysílačku. Lejos chvíli váhal, oči stále nespouštěl z mladé ženy před ním. Ta spíš než nebezpečně vypadala netrpělivě a trochu znuděně.
„Plukovníku? Tady Lejos.“ Nejistě promluvil do vysílačky.
„Zatraceně, Lejosi! Co vám trvalo tak dlouho? Čekáme za městem, až se objevíte.“
Lejos trochu znejistěl tónem plukovníkova hlasu, který ale poznal a byl si jistý, že je to opravdu on.
„Takže…předpokládám, že naši pomoc opravdu potřebujete?“
„Za předpokladu, že nám ji budete ochotni poskytnout.“ Tentokrát zněl trochu nejistě Sheppard.
„Pomůžeme vám. Bylo to jednotné rozhodnutí. Dokonce i hlavní velitel nám to schválil. Poslal vzkaz, že tohle může být příležitost zničit Anthose jednou provždy. Máte plán?“
„Ano. Nevím, jestli dobrý, ale je to všechno, co máme. Poslyšte, měli bychom se odtud hnout. Vojáci tady čmuchají okolo naší maskované lodi. Viděli nás přilétat. Asi jsem jim dva lidi smetl, když jsme proletěli červí dírou. Můžete sem přijít? Sawyerová zná naši pozici.“
„Přijdu osobně a pak vám najdeme nějaké bezpečné místo.“ Předal vysílačku vysoké tmavovlásce, která už téměř nadskakovala netrpělivostí. Nebylo pochyb o tom, že chtěla co nejrychleji vypadnout.
„Plukovníku, mám vzít tedy Lejose k vám? Nějaké další rozkazy?“ Řekla do vysílačky a stále si měřila Lejose pohledem.
„Oba sem přijďte a pokud možno se sem dostaňte živí.“ Zněla trochu netrpělivá odpověď. Všichni už byli netrpěliví.
„Ano, pane.“ Vypnula vysílačku, dala si ji do kapsy a popadla batoh, který ležel vedle lavice.
„Tak jdeme.“ Rázně si hodila batoh na záda, ohlédla se vděčně na hostinského, který jim oběma popřál štěstí a vyrazila s Lejosem v patách ze dveří. Rozhlédla se a když nikoho neviděla, vydala se co nejkratší cestou ven z města, poháněná vědomím, že už konečně budou moct rozjet jejich plán.
Rodney se probudil do tmy. Venku byla tradiční nassarianská tma, kdy světla lamp a chabé osvětlení domácností nedokázalo přebít světlo hvězd a měsíce v úplňku. Měsíc tady svítil mnohem víc než na Zemi, protože byl o poznání blíž k planetě. Rodney se trochu nešikovně přesunul k oknu. Zakopl přitom o přístroj, na němž poslední dva dny pracoval. Anthos ho zase konečně zaměstnal, za což byl McKay rád. Omezit svou existenci jenom na občasné hovory s Haliyah a svým odrazem v zrcadle, se mu nezdálo jako příliš efektivní využití času. Naražená žebra měl stále ovázaná, ale už nebolela. Obvaz nechal na místě, protože zakrýval modřinu, která se mu podél žeber vytvořila. Navíc měl krásně modré oko potom, co mu, s pomocí bylinných obkladů od Hal, opadl otok.
Teď stál u okna, třel si palec, kterým narazil do antického přístroje na podlaze a díval se na měsíc. Kouřové sklo všechno zkreslovalo a měsíční svit ještě víc než sluneční. Při pohledu na hvězdy ho bodlo u srdce. Netušil, zda se bude moct někdy znovu vydat tam nahoru. Bránou utéct nemohl, kvůli čipu a ve městě nebyli v bezpečí. Jejich jediná naděje byla se někde hodně daleko schovat a doufat, že se jim nějak, někdy podaří kontaktovat Atlantis. Jeho plány, ať už obsahovaly cokoliv, obvykle nefungovaly. Tedy fungovaly, ale až tak plán C, popřípadě D. Tady si nemohl dovolit selhat a k plánu D zdaleka ještě nedošel. Vlastně nebyl ještě ani v půlce vývoje plánu A. Měl jenom mlhavou představu, že až mu Anthos umožní přechod do laboratoře, mohl by toho nějak využít. Jeho "majitel“ ho ujistil, že do laboratoře, kde má velké přístroje, s nimiž se nedá hýbat, ho pustí velmi brzy. Jenže pořád tady měl problém s tím čipem. Při té myšlence si nevědomky sáhl na neustále bolavý krk.
„Vždycky jsi to vzdával předčasně.“ Rodney se prudce otočil, a podíval se do tváře muže, náhle stojícího vedle něj. Neslyšel nikoho přicházet. Po několika úderech srdce se mu hrůzou rozšířily panenky a vyděšeně uskočil.
„Tati?“ Vyjekl a po několika krocích zpět zakopl o postel a dopadl na koberec těsně vedle ní. Stále citlivá žebra se tu chvíli trochu ozvala, ale Rodney to nevnímal. Postava McKaye seniora se tyčila nad ním. Vrhala stín ve svitu měsíce a dokonce dýchala.
„Jsi mrtvý!“ Vykřikl vyděšeně Rodney a i po podlaze dál couval, dokud ho nezastavila zeď.
„Samozřejmě, že jsem mrtvý. Ale ty, jako obvykle, jsi živý až až. Dokonce máš halucinace. A to jsem si myslel, že to s tebou nemůže být horší. Kdyby tu teď byla Jeannie, určitě by už na něco přišla.“
Rodney několikrát po sobě mrkl, prudce zahýbal hlavou, za což si hned v duchu vynadal, protože se mu před očima roztančily hvězdičky. Když potřetí zavřel a otevřel oči, jeho otec tam pořád byl, s výrazem opovržení a výsměchu, který měl vždycky schovaný jen pro svého staršího potomka.
„Ani se nedokážeš postavit. Pořád se tady jenom plazíš a stěžuješ si, že tě něco bolí.“
Rodney se tedy se značnou pomocí zdi za ním zvedl.
„Nejsi tady. Nemůžeš tu být.“Zmatený a k smrti vyděšený astrofyzik vrávoravě došel k ovládání světel. Když místnost osvětlilo matné světlo z typických antických světel ve stropě, nic se nezměnilo. Jeho otec tam pořád stál, jenom byl teď jeho posměšný výraz vidět mnohem lépe.
„Jsi halucinace? Nějaká představa? Nevěřím na duchy, takže nějaké ´jsem duch tvého otce a jdu ti pomoct´ si odpusť.“ Stále zůstával v bezpečné vzdálenosti. Věděl, že mu ta postava nemůže ublížit, ale samotné vědomí toho, že ztělesňovala něco, z čeho měl respekt a bál se toho, mu bránilo cokoliv udělat.
„Jsem jenom část tvojí mysli. Asi. Carson by to takhle nějak nejspíš řekl. Halucinace by se to taky dalo nazvat. Nejspíš potřebuješ pomoct.“ Rodney se na tu poznámku ušklíbl.
„Nepotřebuju pomoc. A už vůbec ne od tebe. Celý život jsi mě jenom shazoval. Víš o tom, že se Jeannie vdala a vědě se nevěnuje? Tolik k tvé oblíbené holčičce.“ Jízlivý smích od jeho vlastní halucinace ho naštval a zranil. Nemohl o Jeannie takhle mluvit, ne potom, co se usmířili a on měl na nočním stolku fotku celé její rodiny. Vlastně se mu vybavil balíček, který mu poslala a který ležel nerozbalený na jeho posteli v pokoji na Atlantis.
„Meredithe, potřebuješ pomoct, jinak bys mě nevolal.“ Hlas jeho otce teď měl vážný tón, ale k ironickému záblesku v jeho očích tak úplně neseděl.
„Já jsem tě nevolal. Proč bych si dobrovolně volal halucinaci zrovna tebe? Z té poslední halucinace, která mě potkala v potápějícím se Jumperu, se vzpamatovávám dodnes, děkuju pěkně!“ Poslední větu vykřikl tak nahlas, že to přilákalo pozornost stráží venku. Podíval se na svého otce, nebo aspoň na jeho podobu, která se teď potměšile usmála, trochu posměšně zasalutovala a zmizela. Rodney znovu několikrát zamrkal, promnul si oči a zakroutil hlavou. Byl nejvyšší čas odtud vypadnout. Dva vojáci, kteří k němu o několik vteřin později vpadli, se nejprve zatvářili zmateně a pak naštvaně.
„Co se tady děje? S kým to mluvíš?“ Vyštěkl jeden z nich, kterého Rodney vídal u svých dveří často. Keren se jmenoval. Slyšel, jak ho Anthos takhle několikrát oslovil. Je hezké znát jméno toho, kdo tě hlídá. Pomyslel si vědec ironicky.
„Co je vám do toho? Nemůžu si už povídat ani sám se sebou?“ Na ránu pěstí, která přišla, byl připravený a ani ho už nesrazila na kolena. Vlastně nebyla nijak prudká, jenom ho trochu zabrněla čelist.
„Jo, jasně, já zapomněl. Artefakty nemluví.“ Dodal ještě a tentokrát mu rána pažbou pušky vyrazila vzduch z plic, až se zapotácel. Naražená žebra zaprotestovala, ale asi si zvykla na nešetrné zacházení ze strany jejich majitele, tak se víc neozvala.
„Moc si dovoluješ.“ Zasyčel strážce a se svým kolegou v patách odešli ven, spokojení, že si mohli vztek z nepříjemné služby vybít na tom, kvůli komu ji vlastně měli. Když za nimi zapadly dveře, Rodney pomalu dosedl na postel. Zhluboka vydechující astrofyzik se podíval na svůj odraz v kouřovém skle, a vzteky zatnul čelist. Viděl zhrouceného člověka, rezignovaného, který nedokázal ani otevřít dveře, s nimiž by normálně neměl problém a nedokázal vypnout obyčejný neurální čip, který by s normálním vybavením vyřadil během hodiny. Když za sebou zaslechl pohyb, otočil se. Nepřekvapilo ho, že za jeho odrazem ve skle nikdo není. Odkdy halucinace házely odraz ve skle? Bylo to stejně pravděpodobné, jakože se s ním jeho vlastní halucinace bude hádat? Jeho "otec“ se k němu naklonil, až Rodney doopravdy cítil jeho dech na svém krku.
„Vidíš se? Vzdal jsi to. Jako vždycky předtím. Ale teď na to není čas. Použij tu svou chytrou mysl, nenech toho parchanta vyhrát.“ Rodney se na svého otce s pocitem nejhlubší nenávisti otočil.
„Jako bys mě zrovna ty chtěl v něčem podpořit.“
„Já jsem ale tvou součástí. Zase se hádáš sám se sebou. Ale to je dobře. Ty jsi přece ten, na kom ti nejvíc záleží, že? Proto jsem tady, abych ti jako jedna část tvého velmi egoistického já, poradil.“ Rodney neměl náladu na další přednášku o mluvení sám se sebou a rozhodně ho nezajímala další konverzace s dotěrnou halucinací. Trochu se pousmál a zakroutil hlavou. Asi by měl uvažovat o návštěvě u Kate, jestli se odtud vůbec kdy dostane.
„Tady nejde o mně. Musím myslet i na Haliyah. Utéct musíme spolu a ona je zavřená jinde a nezachráním jí ani sebe tím, když budu jenom zmateně pobíhat po domě.“
Jeho otec se tentokrát docela přívětivě usmál.
„Takže ti nejde jenom o sebe? Jaká to příjemná změna. A napadlo tě probrat to s ní? Nevšiml sis, jak je posledních pár dní zamyšlená, skoro až nepřátelská? Možná na něco přišla a nechce ti to říct. Využij nějaký ten svůj šarm, o kterém si myslíš, že ho máš a zeptej se jí na to.“ Rodneyho tohle vážně nenapadlo. Myslel si, že chování dívky je prostě důsledek její vzpoury vůči otci. Sakra, to vždycky potřeboval nějakou halucinaci, aby mu řekla to, co bylo očividné?
Zamyšleně se podíval na svého otce. Jestli měla Haliyah nějaký plán, možná jí s tím mohl pomoct. Jeho nic moc nenapadalo, vlastně od začátku toho jeho "pobytu“ tady.
Byl v koncích. A Haliyah byla chytrá holka. Jakoby halucinace, která byla jenom součástí jeho mysli, věděla, že se mu konečně rozsvítilo. Obraz jeho otce od něj poodstoupil, usmál se a zmizel. A Rodney byl zase sám. Tentokrát měl ale o čem přemýšlet. Zhasnul světla, jejichž umělé osvětlení okamžitě nahradilo zářivé světlo měsíce. Lehl si na postel a přemýšlel, jak z Haliyah dostat odpovědi. Už fakt, že mu o tom nechtěla říct a že jeho na to musela upozornit halucinace, byl alarmující. Nechtěl, aby zkoušela něco nebezpečného. Příliš mu na ní záleželo. Po chvíli se rozhodl, že je příliš unavený na souvislé přemýšlení a tak se otočil čelem ke zdi, aby ho nerušilo světlo zvenku a za chvíli už spal jako špalek.