SG: Naděje umírá poslední

Prohlédl si pokoj, v němž se nacházel. Vypadalo to na normálně vybavenou místnost, hodně podobnou těm u nich ve městě. Kromě postele ale viděl jen malý noční stolek, skříň a vchod do koupelny. Nakoukl tam, ale Antikové neměli moc fantazii a tak jejich koupelny byly všechny stejné. Postrádaly vanu, měly jen sprchu a navíc, nebyly tam dveře.

Takže Antikovia mali obyčajnú kúpeľňu so sprchou a žiadnymi zvláštnymi zariadeniami? Tak to je zvláštny pohľad ale inak vážne by som raz chcela vidieť v nejakom diely antickú kúpeľňu

wow, tak sem si přečetla všechny ty části a nemám slov, je to prostě úžasný, napínavý a prostě skvěle napsaný, už se nemůžu dočkat dalšího pokráčka:)

zizi: to já taky, třeba takový záběr na antickou sprchu a pokud možno v ní i nějakého toho člena expedice........

Ketty:Joooooooooooooooooooo. Ja viem, že teraz každá myslíme toho svojho miláčika, ktorý stojí v tej sprche ale to je jedno. Inak ohľadne tej sprchy by ma potom zaujímalo aj to, ako majú riešenú kanalizáciu - snáď to nevypúšťajú do oceánu (ale to je debata skôr na samostatnú tému)

[Klenotka]

Dámy, prosím, jste OT. Povídka! Mluvte o povídce! Pokračování. Mám značnou depresi a tak se to tam asi podepsalo. Což je fajn. Moje temné dvojče se projevuje a něco mi říká, že se ještě něco velkého v téhle povídce stane... ...ale protože ani nevím, jak to skončí, tak je to opravdu jenom pocit.

Radek Zelenka byl už několik hodin skloněný nad plány Nassarie, které mu dal Sheppard před několika týdny. Byly ještě od Anthose a taky v nich samozřejmě nebylo všechno. Ale s pomocí mapy Nassarie dokázal najít její popis i v antické databázi. Trvalo mu to několik dní, ale teď srovnával data z databáze s mapou a rozhodně to bylo zajímavé čtení.
Když za sebou uslyšel ránu, věděl, o koho jde. Sheppard přišel velmi hlasitě do jeho laboratoře a kopl do koše na odpadky. Za ním, o něco klidněji, s ne však o nic mizernější náladou, šel Lorne.
„Plukovníku, předpokládám, že vám to Elizabeth už řekla.“ O tom, že Daedalus jim v pátrání po Rodneym nepomůže, věděl a byl rád, že to nemusel říkat Rodneyho týmu zrovna on. Ani jeden z vojáků to nekomentoval, Sheppard se přesunul k Radkovi a naklonil se nad mapu.
„Našel jste něco užitečného?“ Zeptal se bez pozdravu. Zelenka ho za jeho nezdvořilost a špatnou náladu nevinil, moc dobře to chápal.
„Vlastně na tom už pár dní pracuji. A včera, když mi Elizabeth řekla tu špatnou zprávu, jsem tak trochu začal plánovat, jak se dostat do Anthosova domu bez Daedala a jeho transportéru.“
„A přišel jste na něco?“ Zeptal se Lorne, který se k němu přidal z druhé strany a tak mu teď oba důstojníci obraceli jeho poznámky. Radek jim je oběma vzal a vrátil na původní místo.
„Mám v tom systém, tak to nepřeházejte. Ještě jsem neměl čas cokoliv vymýšlet, zatím dělám jenom srovnání. V databázi je pochopitelně mnohem víc věcí. Nassarii považovali Antikové za důležité místo. Dům, kde dnes bydlí Anthos, bylo, jak víme, sídlo antického vědce. Ale zajímavá je ta stanice na kopci, ke které Rodney jel, když zmizel.“ Radek přejel prsty po mapě a zároveň něco zadal na svém počítači.
„Vidíte? Vypadá to jako nějaký zdroj energie. Proto si to tam Rodney chtěl jet prohlédnout.“ Český vědec se snažil ukázat oběma mužům, o čem mluví, ale Anthosova mapa rozhodně nebyla tak přesná. Jestli schválně nebo z nedostatku znalostí, to si netroufal ani jeden z nich odhadnout. Ale podle toho, jak to nakonec dopadlo, se mlčky shodli na té první možnosti.
„Radku, tohle je všechno sice fascinující, ale jak nám to pomůže?“ Sheppard nerad získával hodně informací najednou a když byly navíc k ničemu, štvalo ho to o to víc. Radek ale jenom zakroutil hlavou a svým typickým gestem, postrčením brýlí na nose a zvednutým prstem, dal najevo, že tady jde o víc než jen o zbytečnou informaci.
„Jak jsem pochopil, do Anthosova domu se dostat nedá. Alespoň ne tradičně dveřmi. Přenosový paprsek nemáme a i kdyby, přenášet se někam naslepo nejde. Dům, kde bydlí Anthos, býval laboratoří toho antického vědce. Mám tu dokonce jeho jméno, ale je trošku nevyslovitelné, tak přejdu dál….Prostě, tohle zařízení vůbec nesloužilo k tomu, aby v něm někdo trvale bydlel a žádné město a lidi tam nebyli. Ale jak začali útočit Wraithové, tenhle Antik si vzal lidi pod svou ochranu a postavil tam ten generátor, aby mohl zapnout štít. A navíc, původně tam žilo jen pár stovek obyvatel a ti se mohli schovat v domě, když bylo nejhůř. Je to totiž pevnost. Je tam plno místností, skrytých, nebo v podzemí. Taky hodně bezpečnostních opatření. A největší problém je v tom, že se dají aktivovat i bez ATA genu.“
Když Zelenka viděl, že ho plukovník s majorem pozorně poslouchají, znervóznělo ho to. Nikdy nebyl zvyklý mluvit před lidmi, a před vojáky už vůbec ne. Ale Sheppard s Lornem byli, pokud to tak mohl říct, jeho přátelé. Takže pokračoval.
„Ostatním Antikům se nelíbilo, že místo aby tam tenhle Per..Per…no, říkám, má složité jméno….prostě, nezamlouvalo se jim, že obyčejní lidé mají přístup do jeho domu a můžou používat ovládání. Ale on to dělal proto, aby byli schopní ovládat štít a všechno v domě pro svou ochranu i bez něj. To bylo nebezpečné hlavně kvůli Wraithům, ale také to dalo možnost Anthosovi se předvést jako někdo, kdo ví co dělá a div se na Antika sám nepovýšil.“
„Co ten štít? Dá se aktivovat? A vůbec, proč si to lidi ve městě nezaopatřili sami. Prý byli decimováni Wraithy, když tam Anthos přišel.“ Lornovo svraštělé čelo dávalo najevo, že nad otázkami hodně přemýšlel.
„Ten štít nefunguje. Podle tady těch plánů nefungoval už když ten Antik tehdy odešel. Musel. A co hůř, znalosti o ovládání nechal jenom pár lidem. Nezapomínejte, že to bylo před tisíci lety. Od té doby to zkrátka zapomněli. Pak tam přišel Anthos, vešel tam, všechno aktivoval a stanovil se vládcem. Zachránil je, to se popřít nedá. To, že se z něj pak stal tyran, je věc jiná.“
Když dokončil nepříjemnou část vysvětlování, začal Radek pozorně sledovat oba muže. Byli zamyšlení a očividně přemýšleli nad nějakým plánem.
„Radku, můžu si tohle všechno půjčit? Chtěl bych nad tím chvíli přemýšlet a projít si to v klidu. Ukážu to Rononovi a Teyle a taky Lornovu týmu.“
„Beze všeho,všechny informace vám zkopíruji a mapy jsou stejně vaše.“ Radek měl neodbytný dojem, že jeho práce na téhle misi skončila. Nemohl se účastnit nějaké vojenské akce. Mysl byla jeho zbraní. Možná ještě přijde s něčím užitečným. Když podával Sheppardovi disk s informacemi, plukovník mu div neutrhl ruku, jak chtěl honem začít pracovat na plánu akce. Ani se na sebe nepodívali. Nemohl ale plukovníka vinit. I on se o Rodneyho bál. A když věděli, že je naživu, mohli si jenom domýšlet, co jejich hlavní vědec prožívá. Zvlášť jestli si myslel, že ho opustili. Radek věděl, že Sheppard svoje lidi nerad opouští a nedělá to, pokud nemusí. A jestli si to o něm myslí zrovna Rodney, plukovníka to musí užírat. Když se na Zelenku otočil s úsměvem aspoň Lorne, pocítil úlevu. Otočil se zpátky k počítači a slíbil si, že se pokusí najít ještě něco, co by mohlo pomoct. Ať už by to mělo být cokoliv.

Rodney McKay mohl začít skládat písně. Repertoár bolavého syčení a zvuků se stalo tradiční součástí jeho života a on si už oblíbil některé z nich, které vydával pravidelně.. Nepříjemný vojenský doktor mu ovázal žebra a strčil mu do ruky nějaké léky. Rodney si je odmítal brát, protože tomu člověku nevěřil. Ale když se teď po několika dnech pořád ne a ne vzpamatovat, změnil názor. Ten doktor byl asi zvyklý na všechno, protože McKayovy narážky ignoroval.
„Asi jsem přišel o svůj smysl pro humor a okouzlující osobnost.“ Říkal zrovna Haliyah, která za ním teď chodila každý den a tentokrát mu donesla čisté oblečení a, konečně, jeho uniformu. Nebo aspoň to, co z ní zbylo. Byl za to rád, spojovalo ho to s domovem, o němž sice pochyboval, že ho ještě kdy uvidí, ale aspoň měl památku. Ale rozhodně se pořád nevzdával naděje. Když Sheppard nepřijde, tak si poradí sám. Aspoň si to pořád říkal. Neexistence plánu útěku, stráže všude, hlídaná brána, to byly jenom drobnosti, s kterými by si jeho mozek měl časem poradit.
„Nikdy bych nic takového neřekla.“ Odpověděla dívka na jeho poznámku a upravila mu polštář pod zády. Vypadala smutně a unaveně. Co se stalo mezí ní a otcem, jí začalo docházet až s odstupem času. Rodney to věděl a snažil se jí rozveselit, ale nikdy to pořádně neuměl ani s dospělými, natož s dětmi. Jednou se dokonce pokusil u Anthose za Haliyah přimluvit, ale samozřejmě to mělo úplně opačný efekt. Jeho šílená mysl měla dívku za zrádkyni a nechtěla připustit nic jiného. Už spolu s Haliyah moc nemluvili. Před pár týdny to bylo jiné, teď je prostě těšila už jenom přítomnost toho druhého. Hal byla stejným vězněm jako Rodney, i když ze svého pokoje mohla chodit aspoň do kuchyně a zajišťovat McKayovi běžné věci, jako předtím. Ale to bylo také díky obyčejným služebným v domě, kteří měli dívku rádi a pomáhali jí, jak se dalo. Ale většinu času byla zavřená ve svém pokoji a hodinové návštěvy, které jí otec povolil, pro ní byly nejsvětlejší okamžiky dne. A totéž platilo i pro Rodneyho.
Žebra už ho tolik nebolela, ale obvazy mu dost komplikovaly pohyb a značně ztěžovaly dýchání. Haliyah se mu už několik dní pořádně nepodívala do očí.
„Hal, vím, co tě trápí, ale on za to nestojí. Nemusíš se kvůli němu usoužit k smrti.“ Dívce se při té poznámce v očích zaleskly slzy a aby to neviděl, začala mu znovu upravovat polštář. Tak jemně, jak jen to uměl, jí chytil za ruce, aby přestala. Haliyah se mu ale vyškubla a začala pro změnu upravovat tác s jídlem.
„Hal, přestaň s tím!“ Rodney se trochu nadzvedl a překvapivě ho to vůbec nebolelo. Léky si vybraly správnou dobu, kdy zabrat. Opatrně se k dívce natáhl a chytil jí. Chvilku se ještě snažila mu vyhnout, ale nakonec už slzy potlačit nedokázala a propukla v nefalšovaný dětský pláč. Rodneyho to na chvíli vyděsilo a nevěděl, jak přesně reagovat. Tak udělal jedinou věc, která ho napadla. Haliyah objal a ona se k němu k jeho překvapení přitiskla a začala mu plakat do čerstvě vyprané košile. Nemotorně jí poplácával po zádech, ale nějak nevěděl, co říct. Byla to jeho vina. Tohle dítě přišlo o otce kvůli němu. Anthos byl sice blázen, ale svou dceru miloval. Ne, sakra! To Anthosova šílená posedlost to zavinila. Odehnat dceru, zavřít jí a věznit ve vlastním domě mohl jenom někdo jako Anthos. McKaye přepadla na chvíli tak sžíravá nenávist, až ho to vyděsilo. Představoval si, jak Anthose zabije, jakmile bude mít příležitost. Nechtěl, aby takový člověk dál chodil po světě. Pak Haliyah nahlas zavzlykala a Rodneyho to vrátilo do přítomnosti. A otřásl se hrůzou nad myšlenkou, že by skutečně mohl byť jen uvažovat o chladnokrevné vraždě. Ale přece jen, někdo jako Anthos….přestaň s tím! Napomenul se.
„Už jsem říkal, že nesnáším děti?“ Řekl napůl žertem a Haliyah v jeho náručí se začala smát.
„Myslím, že jsi to dvakrát nebo třikrát zmínil.“ Začala se usmívat a otírat si slzy.
„Ale jde ti to.“ Dodala ještě. Trochu se oklepala a vstala. Nechtěla, aby jí kdokoliv takhle viděl. A už vůbec ne ten člověk, který býval jejím otcem. Čekala, že tam každou chvíli vtrhnou stráže a odvedou jí pryč, tak je chtěla předejít.
„Měl by sis odpočinout. Anthos po tobě určitě už brzy bude zase něco chtít. Nenechá tě tu takhle jenom nečinně sedět.“ Rodney musel přiznat, že práce s antickými přístroji ho alespoň trochu rozptylovala, ale teď na to neměl pomyšlení. A neuniklo mu, jak Haliyah řekla svému otci jménem. Když mizela ve dveřích, projel jím zase ten studený osten nenávisti. Byla příliš mladá na to, aby něco takového říkala a dělala…a prožívala. Musel vymyslet nějaký plán. Teď, když mu to jasně myslelo. A to brzy. Než se stane něco zlého.

No Klenotka tak ty si tomu zasa dala šťavu. Takto sa ale konca asi nedožijem. Ale teraz k veci. Poviedka teda román je super, už zasa sa neviem dočkať pokračovania a mám taký pocit, že ty tých pokračovaní plánuješ asi ešte veľa. Tak teda nech ťa múza neopustí a ja a ostatní čitatelia budeme trpezlivo čakať.
Sa mi páči tá časť ako Rodney Haliyah objíme. To si viem tak nejak predstaviť - pekná scéna (ak to tak môžem nazvať) Inak ty toho Rodneyho poriadne trápiš si to od teba ani nezaslúži.

myslím, že k tomu už není co dodávat, moc pěkná část

zizi: jj, to mně taky, úplně to živě vidím, Haliyah se stává mou oblíbenou postavou (hned po Rodneym samozřejmě)

[Klenotka]

Tak, zcela kratičká část. Výbuchy nečekejte, spíš "výbuchy" emocí. I když myslím, že tady se o výbuších mluvit nedá, to se mi asi nikdy nepovede. Samozřejmě to není jenom prázdné tlachání. Jenom mě zase nebudete mít rádi

Ronon ležel na posteli a uvnitř jeho hlavy burácela sopka. Nikdy, nikdy tyhle lidi nepochopí. Když už si myslel, že začíná téhle jejich bláznivé hierarchii rozumět, tak se zase stane něco takového a jemu zůstane jenom vztek. Když zazvonil u jeho dveří zvonek, poprvé ho vůbec nezaznamenal. Podruhé ho ignoroval. Ale když se ozval i potřetí, tak to ignorovat nemohl. Ať už stál za dveřmi kdokoliv, byl neodbytný a věděl, že je uvnitř. Zvedl se tedy z postele, došel ke dveřím a vztekle praštil rukou do ovládání dveří, až se krystalové ovládání rozletělo na kousky.
„Co chceš?“ Vyštěkl na ní Sateďan bez pozdravu. Zíral na zbytky ovládacího panelu a došlo mu, že bude muset někoho zavolat, aby to opravil. Sakra. Pořád ještě ho přepadaly návaly vzteku a to už doufal, že se to tady, kde byl relativně v bezpečí, odnaučil. Ale neustálé ohrožení lidí okolo něj, pro jeho sebeovládání znamenalo zkoušku, v níž pravidelně selhával. A nikdy ho nenapadlo, že se takhle bude vztekat i kvůli tomu otravnému vědci, který se mu, ani nevěděl jak, dokázal dostat pod kůži. A teď před ním zmateně stála jedna z těch tří, kteří mu byli nejbližší. Dokonce by řekl, že Teyla jediná mu viděla až do duše. Asi proto, že byli oba hodně stejní.
„Chci si promluvit.“ Odpověděla mu Athosianka po chvíli váhání. Jasně, promluvit, mělo ho to napadnout. Tady se vůbec hodně mluvilo a nic nedělalo. Ale Teyla na něj upírala jeden z těch svých pohledů, kterým viděla snad až do duše. Téměř nevědomky ustoupil a ona opatrně vešla, šlapajíc přitom po rozbitém ovládání. Dveře ale zůstaly otevřené, zbytek ovládání nereagoval a Ronon tiše zaklel. Teyla se už trochu rozpačitě rozhlížela kolem. Ronon měl velký pokoj, hodně připomínal ten, co měla doktorka Hightmeyerová. Teyla mu mohla jenom závidět balkón, který ona neměla a jenž byl jenom u několika pokojů ve městě. Na ten teď zírala, a pozorovala přes něj vlny oceánu, který byl klidný a temně modrý a dodával jí trochu jistoty. S Rononem si byli blízcí, ale tenhle muž měl problém mluvit s kýmkoliv a i když ona byla tak trochu nejblíže k tomu, aby z něj dostala víc než jenom dvě slova, pořád ještě narážela na tvrdý krunýř jeho nepřístupnosti. Stála tam, Ronon kus od ní a ona věděla, že čeká, až začne, protože jemu se do hovoru rozhodně nechtělo.
„Viděla jsem, jak jsi naštvaný. Napadlo mě, jestli by sis třeba o tom nechtěl promluvit.“ Začala nesměle.
„Není o čem mluvit. Víš, v čem je problém. Nechci tady prostě jen tak sedět a nic nedělat. To není můj styl a ty to víš, to je celé.“ Vztekle se posadil na židli, která trochu zapraskala, jak na ní dopadla váha vzteklého Sateďana. Teyla se ale nikam nechystala a sedla si naproti němu a dlouho se na něj dívala. Měla spoustu času a trpělivosti. Ronon její pronikavý pohled nevydržel a začal přecházet po místnosti. Zvenku občas zahlédl hlavu kolemjdoucího. Dveře byly dokořán a vidět pokoj Ronona byla určitě skvělá historka pro pobavení přátel. Ale to mu bylo jedno. Stejně nic neměl. Na Atlantis přišel jenom s tím, co měl na sobě. Jednoduchost místnosti tomu taky odpovídala. Přes gauč byl přehozený jeho plášť. Na stole měl počítač, který skoro nepoužíval a v jedné z jeho dvou židlí seděla návštěva, známá jako Teyla, neodbytná a tvrdohlavá Athosianka, která se nehýbala a jenom sledovala Ronona očima.
„Nerozumím tomu. Víme, kde McKay je. Víme, že je naživu. Tak na co čekat? Jeden by si myslel, že to stačí k naplánování záchranné akce. Ale po týdnech hledání důkazů, které máme, to prostě najednou vzdají. Jak může někdo ze Země říkat lidem tady, co mají dělat? U nás se nic takového nemohlo stát. Pokud byl někdo zajat a my věděli, kde je, šli jsme tam. Nikdy bychom neváhali.“ Ronon mluvil spíš ke zdi než k Teyle. Bylo to tak jednodušší než se dívat mladé ženě do očí.
„Já jsem si zpočátku musela taky zvyknout. Nerozuměla jsem jejich zvykům. Navíc, když jsme byli první rok úplně odříznutí. Pak sem najednou přišel bránou veledůležitý plukovník, Elizabeth úplně odstrčil, napouštěl ji ani k jednáním a až Johnovo neústupné chování ho donutilo změnit názor. Tu hádku, co jsme viděli dnes, není nic proti sporům, které mívali. John často úplně obcházel rozkazy a dělal si věci po svém. Trvalo dlouho, než našli kompromis. Proto je teď, hlavně pro Elizabeth, těžké najít rovnováhu a udržet loajalitu ke svým nadřízeným na Zemi a podřízeným tady ve městě. Těžko se to vysvětluje.“
„Takže se mi snažíš říct, že je to v pořádku? Myslel jsem, že zrovna Sheppard pořád říká, že svoje lidi neopouští.“ Tentokrát se na Teylu podíval a jen její klidný pohled ho donutil úplně nevybuchnout.
„Neříkám, že je to v pořádku. Přece si plukovníka za tu dobu poznal. Nevzdá to. Jenom musí najít způsob, jak zachránit Rodneyho bez pomoci zvenku. Jsme zvyklí fungovat nezávisle. To, že nám teď zrovna někdo říká, co máme dělat, na tom nic nemění. Nezakázali nám ho zachránit, jenom nám nedali k dispozici Daedalus.“ Ronon se na Teylu překvapeně podíval. Tohle ho nenapadlo.
„Jak jsi na to přišla?“ Teyla se nad jeho otázkou šibalsky pousmála.
„Obědy s Elizabeth. Musí umět kličkovat mezi armádou a civilním velením. Umí číst mezi řádky, poznat co může udělat a co naopak nesmí. V tomhle je ona ta nejlepší. A já se to částečně učím od ní. Ale nedá se to tak úplně naučit. Poznat to, je víc o instinktu a schopnostech diplomacie než o nějakém prostém učení se frází. Já jsem zatím ve fázi, kdy to poznám, ale neuměla bych vést jednání.“ Ronon teď přemítal nad tím, co jim doktorka řekla a opravdu jim nezakázala záchranu. Řekla přesně to, co teď Teyla. Nemají Daedalus a Rodney je pohřešovaný. Nic víc, nic míň. Udiveně nad tím kroutil hlavou. Vždycky byl voják, nikdy diplomat. Přemýšlení nad tím ho částečně uklidnilo a Teyla to poznala.
„Dej Johnovi šanci. Zkus s ním probrat nějaký plán, navrhni něco. Určitě na něco přijdeme. Společně. A pak si pro Rodneyho dojdeme.“ Poslední větu řekla téměř bojovně. Stiskla Rononovi ruku, usmála se a vydala se ke dveřím.
„Na tohle by sis měl někoho zavolat.“ Dodala při pohledu na rozbité ovládání a s posledním přátelským mrknutím odešla.


Haliyah po očku sledovala stráže. Dva muži ji doprovodili do Zainovy laboratoře, kde teď čekala, až se Anthosův pobočník objeví. Nemusela čekat dlouho. Vysoký, bledý muž jí viděl hned ode dveří, ale nijak nedal najevo, že by jí rád viděl či naopak. Nikdy nedával najevo, co si skutečně myslel. Haliyah ho znala celý svůj život a přesto byl pro ní pořád záhadou.
„Zase chceš nějaké bylinky pro toho svého McKaye?“ Zeptal se Zain, aniž by se na ní podíval. V jeho hlase zněl výsměch, ale Haliyah dokázala poznat upřímnost. Většina lidí, včetně Zaina a jejího otce, byli na její schopnosti zvyklí a uměli se bránit. Hodně z nich sloužilo v domě ještě v dobách, kdy žila její matka a naučili se ovládat svoje emoce a myšlenky, aby se nedaly snadno přečíst. Ale žádný obyčejný člověk to nedokázal dělat pořád a nepřetržitě a Zain právě dívce nevědomky oznámil, že svůj sarkasmus nemyslí vážně. Haliyah to trochu zarazilo, ale vlastně by neměla být překvapená. Být neustále v přítomnosti Anthose mělo vliv na každého a takový člověk se musel naučit ostrým slovům. Ale slova a myšlenky byly dvě různé věci a Haliyah to věděla lépe než kdo jiný. Nahlas ale neřekla nic.
„Potřebuji něco na jeho zranění. Kopl jsi ho jednou, ale dost nešťastně. Narazil jsi mu žebra a bolí ho to. Ty prášky odmítá brát. Nedivím se mu, taky bych si nevzala nic, co pochází od Anthose.“ Její pohrdlivý tón donutil Zaina zvednout hlavu a když se jeho pohled srazil s pohledem Haliyah, nedokázala odvrátit útok pocitů, které se na ní náhle vyvalily. Od Zaina nikdy nic takového nezažila. Obvykle byl chladný jako kámen a spíš se lidí stranil. To platilo i pro ní. Ale teď už věděla proč. Jestli tady její matka obcházela jako přízrak a vnucovala lidem svou vůli, tak nebylo divu, že v ní vidí jenom zmenšenou verzi Kiary. Ale Rodney jí naučil vidět věci jinak. Vyprávěl jí o jiných světech, o své planetě i městě Předků. Během několika týdnů přešla od bezmezného obdivu k otci ke spalující nenávisti. To byl skok a Zain ani ostatní si toho zřejmě nestihli všimnout. Proto ten překvapený pohled?
„Rychle jsi změnila na svého otce názor. Není to uctivé.“ Zain to řekl velmi automaticky a náhle zase bez zájmu. Opět byl ten chladný a nezúčastněný pobočník.
„Mám právo na změnu názoru. A už to není můj otec.“ Čekala, až jí Zain připraví bylinky, které používala na léčivý čaj.
„Tohle listí mu pomůže, aby se ty rány rychle zahojily.“ Přidal je do pytlíku k ostatním a podával je dívce.
„Jak můžu vědět, že to není nějaký jed?“ Podezřívavě otevřela pytlík, ale bylinky tam byly naházené a spojené v jeden velký chumel.
„Copak jsem ti až dosud nedával normální léčivé byliny? A pak, je tam v tom i pár chemických příměsí, které by jakýkoliv jed zničily. Můj vynález.“ Trochu hrdě se usmál, ale ten úsměv zmizel stejně rychle, jako se objevil.
„Až dosud ano, ale situace se značně změnila.“ Při tom se otočila na stráž, aby naznačila, co tím přesně myslela. Zain se náhle pohnul a dva vojáky poslal ven, a zavřel dveře.
„Proč jsi to udělal?“ Zeptala se zmateně a vyděšeně Haliyah a poplašeně couvla.
„Jen tak. Vadí mi, když je tady u mě moc lidí. Mám rád svoje soukromí.“ Začal se věnovat míchání nějakého láku. Místností se šířil nepříjemný zápach. Dívka čekala, jestli jí Zain třeba něco neřekne, ale nezdálo se, že by jí vnímal a tak popadla jenom pytlík s bylinkami a vydala se ke dveřím.
„Řekni mi, Haliyah, zkoušela jsi někdy ovládat něčí mysl? Tak, jako to dělala tvá matka?“ Náhle k ní divoce skočil a s plamínky v očích se na ní ze své výšky díval. Haliyah překvapením uskočila, křečovitě svírala pytlík s bylinkami a vyděšeně se ptala sama sebe, proč ho to zajímá.
„Nezkoušela. Ani nevím, jestli bych to dokázala. A nechci to dělat. To bylo jediné, co jsem Anthosovi odmítala. Nechci ovládat něčí mysl. Je to špatné. A já nejsem Kiara.“ Vzpurně se podívala na Zaina, tyčícího se jako věž nad ní. Ten se usmál tím nevyzpytatelným úsměvem a nasadil velmi neobvyklý výraz. Pomalu se vrátil ke míchání a mluvil si jakoby pro sebe.
„Kiara dokázala úžasné věci. Jistě, lidi se jí báli. Ale viděl jsem, jak ovládala mysl vojáka, který na její povel udělal úplně všechno. Myslím, že by ochotně skočil i z okna, kdyby mu to poručila. Ale ono stačí, kdyby takový voják jenom otevřel pár dveří…“ Míchal dál a Haliyah na něj chvíli civěla. Když už si byla jistá, že od něj víc neuslyší, vyšla ven. Dva vojáci se okamžitě pustili za ní. Přemýšlela, proč to Zain říkal. Na něco takového nebyla dost silná a schopná. Mohla číst myšlenky, vnímavé mysli je i vysílat. Dokázala částečně manipulovat s pocity, sem tam vetřít myšlenku, ale plně kontrolovat? To by nezvládla a ani to nechtěla. Ta představa se jí hnusila. A přesto, když nesla bylinky do kuchyně a kuchařka jí je ochotně začala připravovat do podoby čaje a vařit jídlo pro McKaye, zkusmo se podívala po stráži. Věděla, že kdyby se pokusila o útěk, mají povoleno ji všemi prostředky zastavit. Byla to elita, která Anthose poslechla na slovo a nikdy nepochybovala o jeho rozkazech. Zabít malou holku by pro ně nebyl problém. Ale nemohla to udělat, ani kdyby chtěla. A chtít, to je ta podstatná část. Bez toho se nedá cokoliv udělat. A jak sledovala kuchařku, připravující večeři, začala přemýšlet ještě dál. Proč by jí Zain něco takového říkal? Řekl to snad jen tak? Prostě to byla další věc, která ho dělala tak záhadným a divným. Ale zcela vědomě jí tak musel přivést na nápad a možná na jediný způsob, jak se odtud mohla s Rodneym dostat. Otázka byla, jestli se ona odváží ho provést. Nechtěla o tom McKayovi říkat a vzbuzovat v něm naděje. Představa ovládání kohokoliv se jí příčila. A taky to bylo nesmírně obtížné. Už jenom na prostou manipulaci potřebovala spoustu energie. Navíc, tady nešlo o jednu mysl, ale o dvě. A možná víc, kdyby cestou narazili na problémy. Nevědomky zaťala ruce v pěst. Mohlo to jít a přesto, bez její vlastní vůle to provést, se to udělat nedalo. A proč jí to, do háje, navrhl zrovna Zain?
Její mysl pokračovala v přemýšlení, zatímco dva vojáci stáli nehnutě za ní a kuchařka se zpěvem pobíhala kolem sporáku. Nad městem se začalo stmívat a další den jejich smutné existence končil. Haliyah ale byla připravená vstát do nového dne s plánem útěku.
A když pak donesla čaj a večeři do Rodneyho pokoje, který překvapivě pokojně spal a jí si ani nevšiml, její odhodlání ještě vzrostlo. Tenhle muž jí svým způsobem zachránil život. Vlastně víc, zachránil její duši. A přesně to musela teď udělat ona. Dlužila mu to. A protože právě duši mohl Rodney v tomhle domě ztratit každým dnem, musela sebou hodit. I kdyby měla použitím svých schopností o tu svou znovu přijít.

Tak Klenotka ty ma teda neprestaneš udivovať. Ďalšia super časť a zase zostalo vo vzduchu visieť to napätie. Inak sa mi páči ako sa snažíš v tej tvojej poviedke vytvoriť Rononovi a Teyle osobnosť (neviem, či by to v skutočnosti Ronon bral tak osobne - bohužiaľ). Inak je to skvelé - už, už sa to blíži ku koncu ale niečo mi hovorí, že koniec je ešte dosť ďaleko. Tak sa teda opäť teším na pokračovanie.

Mě se to taky líbilo, ta část Ronona a Teyly je příjemným zpestřením po tom, co v seriálu něco takového není. Myslím, že Ronon by si to tak osobně bral, ale v seriálu na to většinou nemají čas. Tak si to užijeme tady. Zrivna včera jsem se mrkla na Tao fo Rodney a tam bylo pěkně vidět, jak má Ronon McKaye rád, jak ho na konci objal a řekl mu, že je rád, že je zpět. Přesně to si myslím, že cítí i teď a Klenotka to hezky popsala. Navíc je tam výborně popsané to, co Ronon neschvaluje, chovádní lidí na Zemi, kteří jim do toho mluví na Atlantis. Jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne.

Jsem zpět! A líbám lem tvého roucha, Klenotko, za tuhle povídku. Mám takový pocit, že se už přehoupla přes zlomovou část a od teď - budou se dít věci!

Tak teď jsem si ušetřila dva díly najednou a i když vím, že to není humorná povídka, pořád mi u čtení cukaly koutky . Například jak Sheppard kopl do odpadkového koše, nebo jak McKay mluvil o tom, že pozbývá svou okouzlující osobnost...Líbí se mi , jak to drama zlehčuješ věcným popisem.

[Klenotka]

Další část, dost neobvyklá. Trochu jsem časově poskočila, protože všechno vysvětlovat, část po části, by trvalo děsně dlouho
Ta druhá část mě napadla někdy v noci, když jsem nemohla usnout a podle toho to taky vypadá. Ale já jsem úplně normální!

Poručík Patricia Sawyerová seděla už třetí den v hostinci u okna. Tušila, že oba týmy, jak plukovníka Shepparda, tak majora Lorna, jehož součástí byla, jsou jako na trní. Ale dokud jí někdo nekontaktuje, nemohla jim podat zprávu. Plátno na lampě viselo zcela nehybně. Bylo bezvětří a ve vzduchu cítila napětí a nervozitu, jakoby celé tohle město a lidi v něm tušili, že se něco chystá.
Stmívalo se a ona se chtěla už zase zvednout a jít do svého pokoje. Nesnášela nudu, přímo nenáviděla ten pocit, kdy věděla, že jde o všechno, ale ona nemůže nic dělat. Doktora McKaye znala ještě z SGC, když tam před pěti lety nastupovala. Nemohla říct, že být vybrána do Atlantis expedice pro ni znamenala výhru. Toužila po vlastním týmu a tady, s omezenými lidmi a prostředky, k tomu měla daleko. Ale práce byla mnohem zajímavější, i když šlo mnohem víc o krk než na Zemi.
Když si stoupla a protáhla si záda, omačkaná od tvrdé dřevěné lavice, ucítila za sebou pohyb. Téměř okamžitě vytáhla svou zbraň, pečlivě schovanou pod pláštěm. Ale zase ji sklonila. Podle popisu to byl přesně ten, na koho čekala.
„Vy jste Lejos?“ Ruku se zbraní sklonila, ale stále ji svírala.
„Ano. Kde je plukovník Sheppard?“ I Lejos byl podezřívavý, mohla to být klidně past.
„Čeká s našimi lidmi za městem. Jsem poručík Patricie Sawyerová. Jsem tady já, protože když tady byl můj tým minule, byla jsem zraněná. Takže mě lidi tady, ani Anthos a jeho muži nikdy neviděli. Lépe zapadnu.“ Sundala si plášť a Lejos si všiml její uniformy, která očividně nepatřila nikomu z Nassarie.
„Zavolejte plukovníkovi, ujistěte se.“ Podala mu zapnutou vysílačku. Lejos chvíli váhal, oči stále nespouštěl z mladé ženy před ním. Ta spíš než nebezpečně vypadala netrpělivě a trochu znuděně.
„Plukovníku? Tady Lejos.“ Nejistě promluvil do vysílačky.
„Zatraceně, Lejosi! Co vám trvalo tak dlouho? Čekáme za městem, až se objevíte.“
Lejos trochu znejistěl tónem plukovníkova hlasu, který ale poznal a byl si jistý, že je to opravdu on.
„Takže…předpokládám, že naši pomoc opravdu potřebujete?“
„Za předpokladu, že nám ji budete ochotni poskytnout.“ Tentokrát zněl trochu nejistě Sheppard.
„Pomůžeme vám. Bylo to jednotné rozhodnutí. Dokonce i hlavní velitel nám to schválil. Poslal vzkaz, že tohle může být příležitost zničit Anthose jednou provždy. Máte plán?“
„Ano. Nevím, jestli dobrý, ale je to všechno, co máme. Poslyšte, měli bychom se odtud hnout. Vojáci tady čmuchají okolo naší maskované lodi. Viděli nás přilétat. Asi jsem jim dva lidi smetl, když jsme proletěli červí dírou. Můžete sem přijít? Sawyerová zná naši pozici.“
„Přijdu osobně a pak vám najdeme nějaké bezpečné místo.“ Předal vysílačku vysoké tmavovlásce, která už téměř nadskakovala netrpělivostí. Nebylo pochyb o tom, že chtěla co nejrychleji vypadnout.
„Plukovníku, mám vzít tedy Lejose k vám? Nějaké další rozkazy?“ Řekla do vysílačky a stále si měřila Lejose pohledem.
„Oba sem přijďte a pokud možno se sem dostaňte živí.“ Zněla trochu netrpělivá odpověď. Všichni už byli netrpěliví.
„Ano, pane.“ Vypnula vysílačku, dala si ji do kapsy a popadla batoh, který ležel vedle lavice.
„Tak jdeme.“ Rázně si hodila batoh na záda, ohlédla se vděčně na hostinského, který jim oběma popřál štěstí a vyrazila s Lejosem v patách ze dveří. Rozhlédla se a když nikoho neviděla, vydala se co nejkratší cestou ven z města, poháněná vědomím, že už konečně budou moct rozjet jejich plán.


Rodney se probudil do tmy. Venku byla tradiční nassarianská tma, kdy světla lamp a chabé osvětlení domácností nedokázalo přebít světlo hvězd a měsíce v úplňku. Měsíc tady svítil mnohem víc než na Zemi, protože byl o poznání blíž k planetě. Rodney se trochu nešikovně přesunul k oknu. Zakopl přitom o přístroj, na němž poslední dva dny pracoval. Anthos ho zase konečně zaměstnal, za což byl McKay rád. Omezit svou existenci jenom na občasné hovory s Haliyah a svým odrazem v zrcadle, se mu nezdálo jako příliš efektivní využití času. Naražená žebra měl stále ovázaná, ale už nebolela. Obvaz nechal na místě, protože zakrýval modřinu, která se mu podél žeber vytvořila. Navíc měl krásně modré oko potom, co mu, s pomocí bylinných obkladů od Hal, opadl otok.
Teď stál u okna, třel si palec, kterým narazil do antického přístroje na podlaze a díval se na měsíc. Kouřové sklo všechno zkreslovalo a měsíční svit ještě víc než sluneční. Při pohledu na hvězdy ho bodlo u srdce. Netušil, zda se bude moct někdy znovu vydat tam nahoru. Bránou utéct nemohl, kvůli čipu a ve městě nebyli v bezpečí. Jejich jediná naděje byla se někde hodně daleko schovat a doufat, že se jim nějak, někdy podaří kontaktovat Atlantis. Jeho plány, ať už obsahovaly cokoliv, obvykle nefungovaly. Tedy fungovaly, ale až tak plán C, popřípadě D. Tady si nemohl dovolit selhat a k plánu D zdaleka ještě nedošel. Vlastně nebyl ještě ani v půlce vývoje plánu A. Měl jenom mlhavou představu, že až mu Anthos umožní přechod do laboratoře, mohl by toho nějak využít. Jeho "majitel“ ho ujistil, že do laboratoře, kde má velké přístroje, s nimiž se nedá hýbat, ho pustí velmi brzy. Jenže pořád tady měl problém s tím čipem. Při té myšlence si nevědomky sáhl na neustále bolavý krk.
„Vždycky jsi to vzdával předčasně.“ Rodney se prudce otočil, a podíval se do tváře muže, náhle stojícího vedle něj. Neslyšel nikoho přicházet. Po několika úderech srdce se mu hrůzou rozšířily panenky a vyděšeně uskočil.
„Tati?“ Vyjekl a po několika krocích zpět zakopl o postel a dopadl na koberec těsně vedle ní. Stále citlivá žebra se tu chvíli trochu ozvala, ale Rodney to nevnímal. Postava McKaye seniora se tyčila nad ním. Vrhala stín ve svitu měsíce a dokonce dýchala.
„Jsi mrtvý!“ Vykřikl vyděšeně Rodney a i po podlaze dál couval, dokud ho nezastavila zeď.
„Samozřejmě, že jsem mrtvý. Ale ty, jako obvykle, jsi živý až až. Dokonce máš halucinace. A to jsem si myslel, že to s tebou nemůže být horší. Kdyby tu teď byla Jeannie, určitě by už na něco přišla.“
Rodney několikrát po sobě mrkl, prudce zahýbal hlavou, za což si hned v duchu vynadal, protože se mu před očima roztančily hvězdičky. Když potřetí zavřel a otevřel oči, jeho otec tam pořád byl, s výrazem opovržení a výsměchu, který měl vždycky schovaný jen pro svého staršího potomka.
„Ani se nedokážeš postavit. Pořád se tady jenom plazíš a stěžuješ si, že tě něco bolí.“
Rodney se tedy se značnou pomocí zdi za ním zvedl.
„Nejsi tady. Nemůžeš tu být.“Zmatený a k smrti vyděšený astrofyzik vrávoravě došel k ovládání světel. Když místnost osvětlilo matné světlo z typických antických světel ve stropě, nic se nezměnilo. Jeho otec tam pořád stál, jenom byl teď jeho posměšný výraz vidět mnohem lépe.
„Jsi halucinace? Nějaká představa? Nevěřím na duchy, takže nějaké ´jsem duch tvého otce a jdu ti pomoct´ si odpusť.“ Stále zůstával v bezpečné vzdálenosti. Věděl, že mu ta postava nemůže ublížit, ale samotné vědomí toho, že ztělesňovala něco, z čeho měl respekt a bál se toho, mu bránilo cokoliv udělat.
„Jsem jenom část tvojí mysli. Asi. Carson by to takhle nějak nejspíš řekl. Halucinace by se to taky dalo nazvat. Nejspíš potřebuješ pomoct.“ Rodney se na tu poznámku ušklíbl.
„Nepotřebuju pomoc. A už vůbec ne od tebe. Celý život jsi mě jenom shazoval. Víš o tom, že se Jeannie vdala a vědě se nevěnuje? Tolik k tvé oblíbené holčičce.“ Jízlivý smích od jeho vlastní halucinace ho naštval a zranil. Nemohl o Jeannie takhle mluvit, ne potom, co se usmířili a on měl na nočním stolku fotku celé její rodiny. Vlastně se mu vybavil balíček, který mu poslala a který ležel nerozbalený na jeho posteli v pokoji na Atlantis.
„Meredithe, potřebuješ pomoct, jinak bys mě nevolal.“ Hlas jeho otce teď měl vážný tón, ale k ironickému záblesku v jeho očích tak úplně neseděl.
„Já jsem tě nevolal. Proč bych si dobrovolně volal halucinaci zrovna tebe? Z té poslední halucinace, která mě potkala v potápějícím se Jumperu, se vzpamatovávám dodnes, děkuju pěkně!“ Poslední větu vykřikl tak nahlas, že to přilákalo pozornost stráží venku. Podíval se na svého otce, nebo aspoň na jeho podobu, která se teď potměšile usmála, trochu posměšně zasalutovala a zmizela. Rodney znovu několikrát zamrkal, promnul si oči a zakroutil hlavou. Byl nejvyšší čas odtud vypadnout. Dva vojáci, kteří k němu o několik vteřin později vpadli, se nejprve zatvářili zmateně a pak naštvaně.
„Co se tady děje? S kým to mluvíš?“ Vyštěkl jeden z nich, kterého Rodney vídal u svých dveří často. Keren se jmenoval. Slyšel, jak ho Anthos takhle několikrát oslovil. Je hezké znát jméno toho, kdo tě hlídá. Pomyslel si vědec ironicky.
„Co je vám do toho? Nemůžu si už povídat ani sám se sebou?“ Na ránu pěstí, která přišla, byl připravený a ani ho už nesrazila na kolena. Vlastně nebyla nijak prudká, jenom ho trochu zabrněla čelist.
„Jo, jasně, já zapomněl. Artefakty nemluví.“ Dodal ještě a tentokrát mu rána pažbou pušky vyrazila vzduch z plic, až se zapotácel. Naražená žebra zaprotestovala, ale asi si zvykla na nešetrné zacházení ze strany jejich majitele, tak se víc neozvala.
„Moc si dovoluješ.“ Zasyčel strážce a se svým kolegou v patách odešli ven, spokojení, že si mohli vztek z nepříjemné služby vybít na tom, kvůli komu ji vlastně měli. Když za nimi zapadly dveře, Rodney pomalu dosedl na postel. Zhluboka vydechující astrofyzik se podíval na svůj odraz v kouřovém skle, a vzteky zatnul čelist. Viděl zhrouceného člověka, rezignovaného, který nedokázal ani otevřít dveře, s nimiž by normálně neměl problém a nedokázal vypnout obyčejný neurální čip, který by s normálním vybavením vyřadil během hodiny. Když za sebou zaslechl pohyb, otočil se. Nepřekvapilo ho, že za jeho odrazem ve skle nikdo není. Odkdy halucinace házely odraz ve skle? Bylo to stejně pravděpodobné, jakože se s ním jeho vlastní halucinace bude hádat? Jeho "otec“ se k němu naklonil, až Rodney doopravdy cítil jeho dech na svém krku.
„Vidíš se? Vzdal jsi to. Jako vždycky předtím. Ale teď na to není čas. Použij tu svou chytrou mysl, nenech toho parchanta vyhrát.“ Rodney se na svého otce s pocitem nejhlubší nenávisti otočil.
„Jako bys mě zrovna ty chtěl v něčem podpořit.“
„Já jsem ale tvou součástí. Zase se hádáš sám se sebou. Ale to je dobře. Ty jsi přece ten, na kom ti nejvíc záleží, že? Proto jsem tady, abych ti jako jedna část tvého velmi egoistického já, poradil.“ Rodney neměl náladu na další přednášku o mluvení sám se sebou a rozhodně ho nezajímala další konverzace s dotěrnou halucinací. Trochu se pousmál a zakroutil hlavou. Asi by měl uvažovat o návštěvě u Kate, jestli se odtud vůbec kdy dostane.
„Tady nejde o mně. Musím myslet i na Haliyah. Utéct musíme spolu a ona je zavřená jinde a nezachráním jí ani sebe tím, když budu jenom zmateně pobíhat po domě.“
Jeho otec se tentokrát docela přívětivě usmál.
„Takže ti nejde jenom o sebe? Jaká to příjemná změna. A napadlo tě probrat to s ní? Nevšiml sis, jak je posledních pár dní zamyšlená, skoro až nepřátelská? Možná na něco přišla a nechce ti to říct. Využij nějaký ten svůj šarm, o kterém si myslíš, že ho máš a zeptej se jí na to.“ Rodneyho tohle vážně nenapadlo. Myslel si, že chování dívky je prostě důsledek její vzpoury vůči otci. Sakra, to vždycky potřeboval nějakou halucinaci, aby mu řekla to, co bylo očividné?
Zamyšleně se podíval na svého otce. Jestli měla Haliyah nějaký plán, možná jí s tím mohl pomoct. Jeho nic moc nenapadalo, vlastně od začátku toho jeho "pobytu“ tady.
Byl v koncích. A Haliyah byla chytrá holka. Jakoby halucinace, která byla jenom součástí jeho mysli, věděla, že se mu konečně rozsvítilo. Obraz jeho otce od něj poodstoupil, usmál se a zmizel. A Rodney byl zase sám. Tentokrát měl ale o čem přemýšlet. Zhasnul světla, jejichž umělé osvětlení okamžitě nahradilo zářivé světlo měsíce. Lehl si na postel a přemýšlel, jak z Haliyah dostat odpovědi. Už fakt, že mu o tom nechtěla říct a že jeho na to musela upozornit halucinace, byl alarmující. Nechtěl, aby zkoušela něco nebezpečného. Příliš mu na ní záleželo. Po chvíli se rozhodl, že je příliš unavený na souvislé přemýšlení a tak se otočil čelem ke zdi, aby ho nerušilo světlo zvenku a za chvíli už spal jako špalek.

Jeeeee Rodney začína blúzniť. No je to dobré vážne a čo sa týka tej halucinácie ani sa nečudujem. Veď je niekoľko týždňov zavretý sám medzi 4-mi stenami a rozpráva sa sporadicky s malým dievčatkom. Ja by som začala trpieť samomluvou už po pár dňoch. Páči sa mi ako tam pridávaš rôzne nové zvraty a udalosti. Som zvedavá s čím prídeš nabudúce a tiež čo sa skrýva v tom darčeku od Jeannie Teším sa.

Tak mě se to moc líbilo. A opravdu musím říct, že máš Klenotko skvělý styl. Moc dobře umíš popsat pocity, situaci i všechno kolem. Kéž bych tohle uměla já. Už se těším na další díl.

To je hezké! Dostává to takový mystický rozměr. Postava otce je vážně dobrý nápad. Takové alter ego - hlas podvědomí Pokud nebude Rodney myslet jen na sebe - dostane se mu pomoci shůry? Tahle část na mě působila optimisticky - jako by svitla Rodneyemu naděje. Ale to zacházení...chudák Tvoje postavy mají vážně hloubku (i ty vedlejší - nikoho neošidíš). Co k tomu dodat? Jen asi přidej mi tam trošku Shepparda