"Mimo mísu" 2 (SPN) - 8. Nadvláda - čtvrtá část - KONEC

[andoriel]

To máte radost, co?

Přiznávám, že nejsem schopná dokončit Paralelní vesmír, ale napadají mě jiné věci, tak snad nebude vadit, když je sem pošlu. Jenom tak trochu nepůjde o "drobnosti", protože mám pár povídek cca po třiceti stránkách.
Snad si ještě pamatuju, jak se s tím tady pracuje.

Takže je tady jiný svět a jiné postavy, ale možná že i tohle znáte nebo jste kdysi viděli. Kdyby ne, snad to nebude moc zmatené.
Prostě jsem se zamilovala i někde jinde.

Začneme jako vždy:


Seznam

1. Boj o duši - první část
1. Boj o duši - druhá část
2. Duše, mysl a tělo - první část
2. Duše, mysl a tělo - druhá část
2. Duše, mysl a tělo - třetí část
3. Alfa a omega 0.2 - první část
3. Alfa a omega 0.2 - druhá část
4. Dluhy - první část
4. Dluhy - druhá část
4. Dluhy - třetí část
5. Shedim - první část
5. Shedim - druhá část
5. Shedim - třetí část
6. Hotel - první část
6. Hotel - druhá část
6. Hotel - třetí část
7. Prázdnota - první část
7. Prázdnota - druhá část
7. Prázdnota - třetí část
8. Nadvláda - první část
8. Nadvláda - druhá část
8. Nadvláda - třetí část
8. Nadvláda - čtvrtá část

KONEC



A jako vždy platí: BAVTE SE

[andoriel]

Bavte se

1. Boj o duši - první část

„Otevřete, prosím, tady FBI.“
Zastavila se u vchodových dveří s rukou na klice. Nechtělo se jí, ale nakonec ji zmáčkla a pootevřela. Před očima se jí objevily dva průkazy s výraznými písmeny a malými neurčitými fotkami. Ušklíbla se a zvedla pohled.
„Dobrý den, agent Jones a můj kolega agent Page, vyšetřujeme tady v okolí podivná úmrtí a chtěli jsme se zeptat, jestli jste něco neviděla,“ spustil větší z mužů a trochu nakřivo se usmál. Ten menší se nervózně rozhlížel.
„Ne,“ odpověděla a chtěla zavřít, ale menší muž chytil okraj dveří a zabránil jí v tom.
„Víte, oceníme jakoukoli informaci. Máte tady krásný výhled,“ máchl neurčitě druhou rukou. „A jistě chcete být v bezpečí,“ povytáhl obočí a významně se na ni zadíval.
Rty jí zacukaly v náznaku úsměvu. „Měli jste říct, že se u mě chcete podívat z oken.“ Přešlápla. Pořád váhala pustit ty dva neznámé dál, ale šerifka Hanscumová stála opodál a už několikrát se podívala směrem k jejímu domu. Znaly se a určitě by zareagovala, kdyby se dělo něco nepatřičného.
„Tak pojďte,“ rezignovala, ustoupila a otevřela dveře dokořán.
Vešli do velkého obývacího pokoje spojeného s kuchyní.
„Posaďte se,“ pokynula ke dvěma velkým křeslům a gauči u asymetrického konferenčního stolku. „Kávu, čaj, vodu? Koláč?“ na poslední chvíli ji napadlo, že vlastně před chvílí dopekla. Vůně těsta a medu se ještě vznášela ve vzduchu.
„Koláč?“ Menší muž zvedl dychtivě hlavu. Větší ho nenápadně kopl, když si sedal, a opatrně odsunul košík s hromadou klubíček a zapíchnutými jehlicemi, který mu stál v cestě. „Voda bude stačit,“ řekl důrazně.
Menší agent se zářivě usmál, když před něj přes prohlášení jeho kolegy položila talíř s velkým kusem jablečného koláče. Vodu jim nabídla ve skleněném džbánu se dnem pokrytým černými kusy kamene.
„Kamenná voda, šungit,“ řekla bez dalšího vysvětlování, když jim plnila vysoké sklenice, a také agent Jones dostal kus koláče. „Není v něm nic špatného,“ pokrčila rameny, když se na ni tázavě podíval. „Vločky, banán, jablka, med. Ochutnejte.“
Uždíbl kousek z kraje a kývl hlavou. Takový koláč chutnal i jemu.
„Promiňte, jsem Katlaya,“ představila se taky aspoň sporadicky.
„Bydlíte tu dlouho?“ Page sotva zvedl pohled z talíře, dokud na něm něco bylo. Připadalo jí to směšné. Takhle si agenty nepředstavovala, ale žádného opravdového zatím nepotkala. Tito nepůsobili moc důvěryhodně. Aspoň jako státní úředníci ne.
„Pár měsíců. Co se vlastně stalo?“ odpověděla s vlastní otázkou.
Oba už dojedli, upíjeli z vysokých sklenic její kamennou vodu a rozhlíželi se po pokoji.
„Co je tohle?“ zeptal se místo odpovědi Jones a kývl hlavou k oknu plnému zeleně.
„Co konkrétně myslíte? Mám alergii na pyl, takže mám většinou bylinky. To je kalisia, ženšen pětilistý, aloe, rozmarýna, šalvěj,“ začala vyjmenovávat některé z rostlin.
Agenti se po sobě podívali. „Máte ráda kytičky?“ zeptal se Jones.
„Všechny, které snesu. Sice také občas kvetou, ale neškodí,“ trochu zavrčela. Snědli koláč, vypili vodu, zkontrolovali květináče na parapetu a pořád se nedozvěděla, co vlastně konkrétně chtějí.
„Došlo k úmrtí,“ řekl v tu chvíli Page, jako by jí četl myšlenky. „Ve městě je už několikáté v krátké době. Nevíte o tom? To poslední se stalo dnes v noci přímo tady vedle. Neviděla nebo neslyšela jste něco?“
Na okamžik zavřela oči. Samozřejmě slyšela i cítila. Věděla o všech mrtvých z posledního asi měsíce. Kdyby u ní hned ráno nezaklepali ti dva, už by byla s Donnou Hanscumovou v márnici, ale takhle s ní ještě nestačila ani promluvit. Jestli jsou to opravdu agenti, budou si muset najít informace jinde, rozhodla se.
„Po setmění projelo několik aut, mladí odnaproti byli na večerní procházce se psem, opilci byli slyšet, ale neprocházeli přímo tudy,“ ukázala ke vchodovým dveřím. „Mám okna z ložnice směrem na silnici,“ dodala na vysvětlenou. „Po jedenácté jsem usnula, pak už nic nevím.“ Ani se nezačervenala. Všechno byla pravda a to, co vynechala, pro tu chvíli zapomněla.
„Pamatujete si hodně,“ podotkl Page.
Pokrčila rameny. „Je to pořád stejné.“
Nebylo to stejné. Tentokrát to bylo tak blízko, že jí probudil tichounký vzlyk. Neznělé zaúpění, ukončené dřív, než se změnilo ve výkřik. Nebyla si jistá, jestli se jí něco nezdálo, ale pak přišel ten samý pocit jako při ostatních úmrtích, jenom mnohem silnější. Jako kdyby jí na hruď dopadla ledová tvrdá ruka a vymačkávala jí z plic všechen vzduch. Ztuhlá strachem se do rána široce rozevřenýma očima dívala do stropu. Největší děs ji přešel, když uslyšela vzdalující se zvuk. Bylo to jako šustění dlouhé sukně kolem kotníků, ale kroky tomu chyběly.
„Opravdu nic zvláštního?“ ujišťoval se Page.
Zavrtěla hlavou a chystala se zvednout, aby ty divné rádobyagenty vyprovodila ven, když se ozvalo rázné zaklepání a dveře se bez okolků otevřely. Takhle vcházela jenom Donna. Katlaya mávla na šerifku, aby si přisedla. Ani netušila, jak moc bude ráda, že Donnu vidí. Nenáviděla lhaní.
Donna si cestou vzala sklenici a nalila si vodu ze džbánu. Zůstala stát opřená o úzký barový pultík oddělující kuchyňskou a obývací část pokoje.
„Tak už ses seznámila s chlapci?“ zeptala se.
Katlaya na ni zůstala zaraženě koukat. „S chlapci?“ zopakovala po ní.
„Cože?“ zareagoval stejně agent Page.
„Hmm, takže nic? Myslela jsem, že si padnete do oka,“ pousmála se Donna.
„Koláč jim chutnal,“ začala hostitelka pomalu. „Kytky zřejmě taky udělaly dojem,“ ušklíbla se.
„No, nevadí, půjdeme se teď podívat do márnice? I když pochybuju, že bychom se tam dozvěděli něco nového.“ Donna ještě upila ze sklenice a už se zvedala a netrpělivým gestem poháněla ostatní.
Jdeme všichni,“ usmála se na Page, když se překvapeně podíval na Katlayu, která s nimi vyšla před dům a pečlivě za sebou zamkla. Koutkem oka ještě zahlédl, že vytáhla klíč, druhou rukou pohladila dveře a něco zamumlala.

„Opravdu ti nic neřekli, zlato?“ zeptala se Donna v autě cestou k místní márnici.
Katlaya zavrtěla hlavou. „Kromě divných dotazů je asi nejvíc zaujal ten koláč,“ rozesmála se.
Donna se také krátce zasmála, prudce otočila volantem a zastavila na malém parkovišti před úřadem, policejní stanicí a zdravotním zařízením umístěnými v jednom dlouhém patrovém domě.

„Donna si našla novou kamarádku?“ zeptal se Sam a zamračil se nad tou myšlenkou.
„A bere ji s sebou do márnice,“ pokyvoval Dean hlavou. Přibrzdil a opatrně zajel s Chevroletem vedle šerifčina auta.
„Viděls ten parapet?“ pokračoval v rozhovoru Sam při cestě ke dveřím úřadu. Pořád mu nešlo z hlavy uspořádání bylin a krystalů na oknech.
„Jo, tajemná Katlaya je tajemná,“ ušklíbl se Dean. „Ale ten koláč byl excelentní,“ zasnil se a ramenem narazil do rámu otevřených dveří. Sykl bolestí a chytil se za naražený kloub.
Sam protočil oči, zavrtěl hlavou a vešel za ním do dlouhé chodby vedoucí k márnici. Prsty si přejel po náprsní kapse, aby se ujistil, že falešný odznak federálního agenta je na svém místě.
„Tady je máme,“ zahlaholila Donna, sotva „chlapce“ uviděla v otevřeném vstupu. „FBI je tady, můžeme začít, Barte,“ obrátila se na patologa.
Bart přikročil ke stolu s přikrytou mrtvolou a stáhl prostěradlo tak, aby byla vidět hlava a část těla pod ramena. Kromě divně pokroucených úst na ní nebylo vidět nic zvláštního.
„Našli ho ráno. Nebyl před domem ke svozu do místní továrny a jeden z kolegů od něj měl klíče. Mysleli, že zaspal, tak zazvonili, a když se neozval, otevřeli. Byl hned za dveřmi do domu,“ začal patolog se širším výkladem.
Donna mlčky přikyvovala a dívala se na stůl.
Katalya pomalu přecházela po místnosti, až se dostala k hlavě mrtvoly a zůstala stát těsně u ní. Agent Jones si všiml, že se nejdřív opřela rukou o hranu stolu, a pak ji přesunula tak, aby se mrtvému muži dotýkala temene. Přivřela oči.
„Žádné rány jsem na těle neobjevil. Ani vpichy nebo něco podobného. Pitva bude dnes odpoledne. Počítám, že potvrdí můj odborný odhad na infarkt. Do večera to budete mít písemně.“ Ukončil Bart své hlášení.
„Díky, takže další infarkt? Je jich v poslední době nějak moc,“ řekla Donna patologovi a otočila se na agenty a Katlayu: „Stačí to takhle nebo tu chcete ještě nějakou dobu pobýt?“
Stačí,“ řekla Katlaya a jako první a vyšla ze dveří márnice.
Zastavila se až na parkovišti. Zhluboka se nadechla a zadívala se do nebe.
„Takový pohled není pro každého,“ utrousil Page, když šel kolem ní. Ani se po něm neohlédla, zůstala, jak byla, dokud jí Donna nepoklepala na rameno.
„Pojedeme ke mně nebo k tobě?“ zeptala se.
„Raději ke mně.“ Katlaya polkla a nasedla do šerifčina auta. Chevrolet se poslušně zařadil za ně.

V domě všechny usadila, doplnila vodu do džbánu a dala vařit novou várku kávy. Donna zůstala jako vždycky opřená o pultík, upíjela ze sklenice a trpělivě čekala, až se k nim hostitelka vrátí. Agenti se znovu usadili v křeslech a Page mlsně pokukoval po kuchyňské lince, kde pod poklopem ležel zbytek koláče.
„Dopoledne bylo trochu hektické, asi bych vás měla nejdřív seznámit,“ začala Donna, když se u ní Katlaya zastavila, aby jí dolila vodu. „Jestli dovolíš, začnu od tebe, i když je to neslušné,“ usmála se na hostitelku. „Paní Katlaya Bustersová přišla asi před půl rokem. Rychle se zabydlela a už několikrát mi pomohla s vyřešením případu. I těch zvláštních případů, které většinou řešíte vy, chlapci,“ mrkla. „Má dobré pozorovací schopnosti a umí,“ zarazila se. „Nevím, jak bych tomu měla říkat, auru vidí kde kdo, tohle je něco jiného. Ale určitě vám to vysvětlí sama.“
Katlaya se ošila, protože se všechny pohledy obrátily k ní. Nechtělo se jí vysvětlovat, co, jak, kde a kdy vidí, natož další věci. Ty dva muže pořád neznala a dokonce ani Donna o ní nevěděla všechno, i když si to mohla myslet.
„No ano,“ plácla se Donna do čela. „Ještě naopak! Dovol, abych ti představila Deana a Sama Winchesterovy. Bratry, kteří se zabývají chytáním a ničením nestvůr v daleko větší míře, než co jsi zatím zažila tady. Mluvila jsem o nich, pamatuješ? Lovci. Zavolala jsem jim, když se nám začali množit ti duchové, co je nedokážeme poslat, kam patří.“
„Takže žádná FBI?“ zeptala se Katlaya na první věc, která ji napadla.
„Ne,“ ujistil ji falešný agent Page, zvedl se a podal jí ruku. „Dean,“ řekl krátce.
„Sam,“ napodobil ho bratr.
Katlaya odolala nutkání udělat pukrle a nabídla zbytek koláče. Dean přijal, Donna smutně povzdechla, že drží dietu, a Sam se ho s díky vzdal.
„A teď nám řekni, co se tu v noci dělo,“ pobídla ji šerifka k řeči.
Nadechla se a pomaličku vypustila vzduch, než začala mluvit. Tentokrát nevynechala nic.

„Takže co?“ Dean se svalil na postel v motelu a založil si ruce za hlavou. „Domněnky, tušení, pocity. To toho moc není,“ shrnul rozhovor u Katlayi.
„Ale Donna na ni dá, už jí několikrát pomohla, ne?“ Sam popotáhl stůl o kus dál, otevřel na něm notebook a sedl si k němu. „Chci se na něco podívat,“ prohlásil a začal jezdit prsty po klávesnici.
„Jestli je pravda, co říkala, tak to vypadá, že vidí… posmrtný otisk duše?“ zeptal se Dean váhavě do nastalého ticha.
„Hmmm, asi.“ Sam nezvedl oči z obrazovky. Katlayino vysvětlení bylo hodně neurčité.
Dean se zamračil do stropu. „Nejeli jsme sem, abychom si odpočinuli?“ zeptal se podrážděně.
„Jo, jasně, navštívíme Donnu, poklábosíme, pomůžeme s přemnoženými duchy a jedeme dál,“ deklamoval Sam Deanova nedávná slova. „Od kdy si Donna neporadí s pár duchy?“ zeptal se vzápětí.
„K čemu je dobrý otisk duše nebo co?“ Dean se převalil na bok a zavřel oči. „Donna je na duchy dobrá, tohle bude něco jiného,“ zamumlal už v polospánku.
Sam dál tiše ťukal do klávesnice.

Katlaya stála u okna pracovny v patře a dívala se na sousední dům. Slunce nedávno zapadlo a ulicemi se plížila tma. Ruka jí zacukala na parapetu vedle velkého kusu křišťálu, ale ani se ho nedotkla. Znovu ji napadlo, jestli neměla přijmout šerifčino pozvání na večeři a posezení v baru s falešnými agenty. Potřásla hlavou. Udělala dobře, že nešla, ti tři si určitě mají o čem povídat a působila by tam jako rušivý element. Donna sice po její odmítavé odpovědi vypadala zklamaně, ale bratrům se očividně ulevilo.
U cest se rozsvítila pouliční světla. Katlaya se znovu zaměřila na dům vedle a prsty sevřela kolem křišťálu. Nebyla si jistá, jestli se šustící tvor vrátí nebo své dílo včerejší noci dokonal. Mezi úmrtími byly čtyři až šest dní klid a nevěděla, jestli v tom čase stvoření tráví, co snědlo, nebo se vrací k dalšímu krmení. Duchové, které v poslední době viděla, byli poničení, sotva udrželi nějaký tvar, a také byli šílení strachem, bolestí a neschopností dostat se jinam. Podle Donny k takovému stavu mělo dojít až za dlouhý čas, ne hned po smrti.
Přes ulici zaštěkal pes. Vracel se z večerní procházky a radostně poskakoval. Vrzla branka a vzápětí se pes s kňučením vrhl do otvíraných dveří domu.
„No tak, Betsy, skoro jsi mě porazila,“ zavolal soused, než vešel za psem. Cvakla západka, jak za sebou zamknul.
Žena u okna od prvního zaštěkání tajila dech v očekávání, že se klidná každodenní procházka změní v děsivý úprk před nebezpečím. Teď s úlevou vydechla a posunula krystal, který pořád svírala v dlani. Snad nebude pozdě na záchranu tichého a milého souseda.
Vedle okna, u kterého stála, se zvedla spirála prachu a dech se jí před tváří srazil do jinovatky.

„Kde to začalo?“ zeptal se Sam, když odložil příbor.
Donna naposledy dloubla do unaveného listu salátu na svém talíři a se zašklebením odsunula nedojedenou večeři dál od sebe.
„Na druhém konci města,“ odpověděla. „Paní Lemitová byla starší dáma, tak nikoho nepřekvapilo, že jí vypovědělo srdce. Její vnučka Stacy, která u ní bydlela, z toho byla hodně smutná. Měla babičku ráda, a když ji začala po té příhodě potkávat v domě, myslela, že se jí tolik stýská, až si ji představuje. Po dvou dnech přišla Stacy večer ke mně domů uplakaná a na pokraji zhroucení. Duch babičky ji skoro zabil, než se jí podařilo utéct. Zůstala u mě, ale i po pohřbu, samozřejmě žehem, se duch neztratil. Pokud můžu soudit, řádil ještě víc. Spálily jsme, co jsme našly, a stejně to nepomohlo. Stacy odjela k rodičům. Volala mi, že je v pořádku, duch zůstal tady v opuštěném domě. Zavřela jsem to tam s upozorněním na možný únik plynu, abych odradila aspoň některé dobrodruhy. Mezitím po pár dnech umírali další, staří i mladší, a vždycky byl stejný problém. Zuřivý duch, nebo spíš jeho cáry se sotva rozpoznatelnou podobou, co napadal všechny, které měl v dosahu. Naštěstí se většinou jednalo o samostatně žijící osoby nebo páry v malých domcích, tak nebylo nutné stěhovat celé velké rodiny. Ale začíná tu být nadbytek malých domů s hrozícím výbuchem.“ Pozvedla koutky k náznaku kyselého úsměvu.
„Kolik jich takhle umřelo?“ zeptal se Dean.
„I s tím posledním šest. Lidé už si začínají všímat, jsme dost malé město. Realitkám jsem zakázala prodej, dokud se unik plynu neopraví, jenže měsíc je na opravy moc dlouhá doba. Nenašla jsem nic, co by řádění těch duchů ukončilo.“
„Tak se na ně půjdeme podívat,“ Sam pod nepoužitý ubrousek zasunul bankovku a zvedl se.
„Poslyš, ta tvoje kamarádka,“ začal, když s Donnou a Deanem vyšli před bar. „Má takhle obložená všechna okna?“
Donna se uchechtla. „Jasně, a nejen okna, všechny přístupy do domu. Počkejte, až uvidíte její sklep.“
„A pomáhá to?“ Sam se tvářil pochybovačně.
„Řekla bych, že jo. Kde chcete začít s pátráním?“ otočila šerifka hovor zpátky k případu.
„U paní Lemitové?“ navrhl Dean.
„U souseda Katlayi,“ řekl v tu samou chvíli Sam.
„Tak u souseda,“ souhlasil Dean.

Katlaya vrátila krystal na místo a otočila se ke zhmotňujícímu se duchovi. Byl to jenom náznak obličeje zkřivený vztekem nebo strachem s neurčitou potrhanou mlhou místo těla. Automaticky si sáhla na krk. Pod tričkem nosila srdíčko z tygřího oka. Nikomu to nepřišlo divné a jeho ochrana byla poslední křehkou bariérou před negativními vlivy.
„Neublížím ti, Paule,“ řekla tichounce. I přes zničený zevnějšek poznala souseda.
Duch doširoka otevřel ústa a vrhl se na ni.
Pod náporem jeho energie odletěla až ke dveřím a zůstala omámeně ležet. Duch kroužil po pokoji, rozhazoval papíry, pokoušel se lámat nábytek, ale k oknům ani ke stěnám a dveřím se nepřiblížil. Jejich blízkost na něj působila jako zásah elektrickým proudem.

„Ticho, klid,“ konstatoval Sam. Stáli před domem v sousedství Katlayi a ukládali zbraně a baterky do kufru velkého Chevroletu Impala. Prošli dům od půdy po sklep a nic nenašli.
„To je zvláštní,“ mračila se Donna. „Normálně se objevují hned.“ Mimoděk se zadívala do Katlayiných oken. Vždycky jí připadala až podezřele klidná, plná zelených rostlin a barevných odlesků krystalů. Vypadala tak pořád. Katlaya asi něco hledala, protože se v pracovně rozsvítilo. Donna si řekla, že je to na kamarádku dost dlouho, normálně si chodila lehnout před půlnocí, ale možná ani ona nemůže spát a hledá nějaké vysvětlení. Nebo si šla pro knížku před spaním, napadlo ji, když za okamžik světlo zhaslo. Ale v ložnici se nesvítilo a pracovna se znovu rozzářila. A zhasla.
„To je hodně divný,“ zamumlala Donna. „Měli bychom ji zkontrolovat,“ kývla k domku.
Dean už bral znovu do ruky krátkou pušku na střely se solí a za pas si strkal dlouhý nůž. „Radši ano,“ souhlasil.
Na zazvonění nikdo neodpovídal. Sam se sklonil k zámku, aby použil paklíč, ale Donna mu poklepala na rameno a sáhla k opasku. „To není třeba, pusť mě k tomu,“ řekla. „Dala mi klíč od domu, když jsme se seznámily, aby nemusela rozbíjet okna, kdyby ho náhodou zapomněla doma. Květináčům před vchodem ani zárubním nevěří.“ Odemkla a tiše otevřela.
Dean se Samem rozsvítili baterky a s namířenými zbraněmi postupovali dovnitř.
„Kate?“ zavolala Donna polohlasně, když došla pod schodiště do patra. „Jsi v pořádku?“
Místo odpovědi se jim nad hlavami ozvala rána.
„To byla ložnice nebo pracovna,“ vyhrkla Donna a rozběhla se ke schodům. Bratři ji následovali a stačili přitom světlem z baterek propátrat většinu přízemí.
Domovní dveře zůstaly otevřené.

Katlaya se natáhla a rozsvítila stropní světlo v pracovně. Duch se k ní vrhnul a srazil jí ruku z vypínače, i když při tom neslyšně zavyl bolestí. Světlo zhaslo. Zůstala, jak byla, a duch se znovu pokusil proklouznout z pracovny dál do domu nebo ven. Sáhla po vypínači a tentokrát stačila sotva bliknout, než ji zasáhl.
Snad to někdo uviděl a zavolá šerifku, doufala. Chvíli počkala, pak znovu natáhla ruku k vypínači a uslyšela zdola hlas Donny. Chtěla odpovědět, ale duch po ní mrštil stolkem. Byl malý, ale měl ostré hrany. Dřevo narazilo do ruky i do dveří a v jeho rachotu zanikl Katlayin výkřik. Přitáhla zraněnou ruku k sobě a druhou jí objala. Jestli to mohla v rychlosti posoudit, právě si vysloužila zlomenou kost. Dveře za zády jí povolily, když je Donna otevřela, a Kate přepadla do chodby u schodiště.
„To ne!“ vyjekla.
Duch se nad ní přehnal a rozplynul se v obláčku soli.
Dean při výstřelu z pušky zavrčel, a pak vyjekl. Duch se znovu zhmotnil těsně u něj a srazil ho přes zábradlí. V posledním okamžiku se lovec chytil spodní příčky a zhoupl se, vise za jednu ruku nad obývacím pokojem v přízemí. V zápěstí mu zřetelně zapraskalo, ale prsty zatím nepovolily.
Duch Paula letěl ke dveřím otevřeným na ulici.
Sam s Donnou vytáhli Deana do patra a dávali pozor, aby mu nesahali na natékající zápěstí. Ruka, za kterou visel ze zábradlí, byla pro další boj nepoužitelná. Puška dopadla na zem, když se ji pokusil lépe chytit.
Katlaya ji sebrala, podvlékla se pod Deanovo rameno a opřela se o něj. „Budeme za jednoho. Čtyři nohy, dvě zdravé ruce,“ navrhla.
„A dvě paličaté hlavy,“ doplnila šerifka.
Dean se zašklebil, ale kývl. Zdravou rukou sevřel podávanou část zbraně. Katlaya sklonila hlaveň, kterou měla starosti, k zemi. Ano, takhle nějak si to představovala.
Sam neposlouchal, běžel po schodech dolů a ke vchodovým dveřím.
„To jsem zvědav, co takhle trefíme,“ zavrčel Dean a sbíhal schody těsně za šerifkou s Kate opřenou o rameno.
Sam stál venku pár kroků ode dveří a v prstech nerozhodně otáčel střenku nože. Nebyl si jistý, na co se dívá.
Napůl průhledný duch Paula částečně zakrývalo něco jako rozevlátý šál, který se vznášel na chodníku ke vstupu do domu.
Než se lovci rozhodli k nějakému činu, šál se omotal kolem ducha a trhal z něj kousky.
„Ne!“ vykřikla Katlaya, zvedla hlaveň pušky, Dean nezaváhal a zmáčkl spoušť. Střela těsně minula Paula a roztrhla šál vejpůl. Se zašustěním se snesl k zemi a zmizel. Při tom zvuku Kate polil studený pot.
„Co to bylo?“ zeptala se Donna. „To jsem ještě neviděla.“
„Ani my ne,“ potřásl Sam hlavou. „Jak jste na tom?“ otočil se k bratrovi a jeho druhé paličaté hlavě.
„Silná dvojka,“ zazubila se s přemáháním Katlaya, „ale dlaha by nebyla od věci.“ Podívala se na prázdný chodník a úsměv se jí ztratil z tváře. „To nebude konec,“ řekla s povzdechem. „Paule, pojď dovnitř, uvidím, co se s tebou dá dělat.“
Donna zakoulela očima a zaraženě sledovala, jak zbytek ducha, který před chvílí zuřil jako nepříčetný, poslušně pluje za Katlayou a ukládá se na barový pultík v kuchyni.
Dean se držel za zápěstí a ani mu nevadilo, že pušku odnesla Kate. Sam se podíval na nůž v prstech a pomalu ho zastrčil za opasek.
„Zavřete za sebou,“ houkla na ně Katlaya, když vešli dovnitř. Ruka jí bolela a začala ztrácet trpělivost.
Sam rychle zavřel a šel pomoci Donně hledat obvazy a něco, čím by se dalo stáhnout zápěstí a znehybnit zlomená kost.
„Sedni si,“ ukázala Kate Deanovi do křesla a podala mu pušku, jako by si teprve teď všimla, že ji pořád drží. „Žádný blbosti,“ řekla mu přísně. „Teď na to není vhodná doba.“
„Co tím myslíš?“ zamračil se Dean.
„Tím myslím střílení,“ upřesnila. „Jenom kdyby se sem dostala ta věc z venku.“ Zarazila se a přešla k zavřeným dveřím. Přejela po nich rukou a pohnula rty.
„To je kouzlo?“ zeptal se Sam. Právě se vrátil z koupelny s rukama plnýma obinadel.
Katlaya se usmála. „Samozřejmě. Říkala jsem dveřím, že sem nemají nikoho pouštět.“ Podívala se na přicházející Donnu. „Vařečky a dřevěné obracečky jsou támhle, jestli hledáš něco na dlahu,“ kývla hlavou k lince.
„A teď ty,“ řekla tiše k hromádce neštěstí, která si ještě nedávno říkala Paul. Opatrně se vytáhla na barovou stoličku, co stála napůl skrytá pod pultem, a zdravou rukou se dotkla ducha. Pohnul se, aby před kontaktem uhnul.
„To nic, neboj,“ zašeptala Kate. Zkřivila obličej, když jí šerifka omotávala předloktí uvězněné ve dvou nejdelších vařečkách obvazem, a poslušně sklonila hlavu, aby jí mohla na krk pověsit šátek pro zafixování paže. Konečně bylo její ošetření hotové a mohla se znovu soustředit na Paula. Tentokrát sáhla doprostřed a v dlani se jí objevila slabě zářící koule. „To je špatný, takhle se nikam nedostaneš,“ mumlala potichu. „Ale pořád jsi na tom líp, než ti ostatní. Jak bych ti jenom pomohla?“ rozhlédla se kolem sebe.
Donna, Sam i Dean se na ni upřeně dívali. Dean se držel za ovázané zápěstí a bolestí se potil, přesto z Katlayi nedokázal spustit oči. Duch se rozplynul a zůstalo jenom světélko v Katině dlani.
„No, tohle je mi na nic,“ povzdechla si. Opatrně položila kouli zpátky na pult. „Chceš prášek na bolest?“ vypálila na Deana, až sebou trhnul.
„Co můžeme dělat?“ zeptala se Donna a vstala. Ráda by udělala cokoli, aby pomohla, zvlášť, kdyby se Kate dokázala postarat i o ostatní zuřivé duchy ve městě. Šerifka si nejdřív myslela, že pár duchů zvládne sama a s Kate o nich nemluvila. Když jí situace začala přerůstat přes hlavu, zavolala bratrům a vzala Kate na místa úmrtí, ale její nabídku pomoci odmítla, V té době už měla od Sama a Deana potvrzené, že přijedou.
„Polštář za záda,“ ukázala Katlaya na Deanovo křeslo, „a ten prášek. Něco bude v koupelně v lékárničce,“ otočila se na Sama. „Dokud mi tu bude za zády kvílet, nedokážu se soustředit.“
Donna nalila další kamennou vodu a podala ji Deanovi, aby mohl prášek zapít, jakmile se s ním Sam objeví.
„Teď prosím obejdi dům. Vevnitř. Celý. A dávej pozor, ať tě něco nepřekvapí,“ požádala jí Kate vzápětí. „Kdyby se ti něco nezdálo, vrať se. Mělo by to být v pořádku, ale chci mít jistotu. Tady je plánek.“ Podala jí několikrát složený arch papíru s podrobným plánem každé místnosti. „Mělo by to vypadat takhle.“
Donna se bez řečí chopila plánů a vydala se na obchůzku.
„Same, prosím,“ pokračovala Katlaya, sotva Sam podal plato prášků Deanovi. „Ve skříňce u dveří najdi vltavín.“ Mluvila napůl k Samovi a napůl k sobě, jak přemýšlela, co se jí bude hodit. Rozdávat úkoly pro ni bylo něco nového. „Snítka šalvěje neuškodí, ale opatrně, ať nepohneš s květináčem. A jiaogulan. Nůžky jsou támhle.“
Sam odstřihl kousky požadovaných rostlin a přinesl vltavín. Úsměvem mu poděkovala, vzala znovu do dlaně světelnou kouli a zadívala se do ní. Automaticky zvedla ruku v závěsu, aby posunula věci rozložené na baru, a sykla bolestí.
„Nechceš taky prášek?“ nabídl Sam.
Zavrtěla hlavou. „Běž za Donnou, jsem nervózní, že je sama.“
Sam přešlápl a podíval se na bratra. Po Deanově přikývnutí se vydal hledat Donnu. Vlastně se mu to hodilo. Moc rád by si blíž prohlédl plánek, který šerifka dostala.
Katlaya postrčila zraněnou rukou vltavín a dlaň s koulí položila na pult kousek od něj.
Deanovi se po tabletě utišující bolest ulevilo a přimhouřenýma očima sledoval, co Kate dělá. Seděla bez pohybu a zírala do světelné koule.
Dlouho se nedělo vůbec nic. Sam a Donna se vrátili z kontroly domu a tiše si sedli k Deanovi, aby Katlayu nerušili. Občas si vyměnili pohled s otazníkem, ale žádné vysvětlení je nenapadalo, tak seděli a mlčeli a čekali.
Dean začal usínat, když do něj Sam šťouchl, aby ho upozornil, že se něco děje.
Světelná koule se pohnula a vypadalo to, že se vznáší nad dlaní a neleží na ní. Také byla mnohem větší a zářivější než původně. Od vltavínu získala nazelenalý nádech.
„Chceš křišťál?“ zeptal se potichu Sam.
Katlaya pomalu odložila kouli na pultík a zavrtěla hlavou. „Vltavín stačí. Křišťál až jindy. Možná. Musím si odpočinout.“ Svezla se z barové stoličky a dosedla na zem.
Sam vyskočil a pokusil se jí zvednout, ale jenom mávla rukou, aby ji nechal tam, kde byla.
Zelenkavá koule se převalovala, občas zapulzovala a na baru vypadala docela spokojeně. Aspoň pokud mohla Donna soudit. Duch se kolem ní nevytvořil.
„Dokážeš to i s dalšími?“ zeptala se
„Ne,“ vydechla Katlaya. „Ti jsou na tom mnohem hůř. Nebyla jsem si jistá, ale teď je to jasné. Vrací se k nim. Ti předešlí... je pozdě. Křišťál...“ zmlkla a zavřela oči.
„Ne, NE!“ vykřikl Dean, když se svezla ke straně a zůstala ležet na boku.
Donna a Sam se ke Kate vrhli, posadili ji zpátky a kontrolovali pulz.
„Je to dobrý,“ vydechl Sam. „Je jenom vyčerpaná.“
„Ještě jsem ji takhle neviděla,“ vzlykla Donna. „Nevadili jí upíři, vlkodlaci ani další příšery. Poznala jsem, že je nezabíjí ráda, ale udělala, co bylo nutné. Nebrala jsem ji tam, kde jsem to mohla zvládnout sama. Stačilo ji požádat, nikdy neodmítla.“
„Tohle dlouhé stvoření je něco divného i na nás. Něco nového nebo hodně, hodně starého. Ten šál nebo co to je - nikdy jsem o ničem takovém neslyšel.“ Sam stiskl rty a dotkl se Katlayny tváře. „Neslyšel jsem ani o tom, že by někdo kromě Boha dokázal opravit duši.“
Zabušení na dveře se všemi trhlo a probralo i Katlayu.
„Otevři,“ řekla Donně a kývla, když se na ni šerifka tázavě podívala.
„Ani já jsem o ničem takovém neslyšel.“ Na prahu stál pomenší muž v baloňáku s vlídnýma smutnýma očima. „Ahoj Deane, Same. Donno,“ pozdravil všechny.
„Hned za sebou zavři,“ zvedl Dean zraněnou levačku a ukázal na dveře. „Nevíme, co je to za potvoru a jestli se sem nedokáže dostat.“
Muž zavřel a podíval se pod nohy. „Ne, Deane, nedostala se sem žádná potvora.“ Přešel k němu a vzal ho za zraněnou ruku. „Dovolíš?“ zeptal se.
„Jo,“ kývl Dean a vydechl úlevou, když se mu zápěstí v mžiku zahojilo. „A teď pomoz jí,“ ukázal na Katlayu.
Sam a Donna ustoupili, Muž si ke Kate klekl a nejdřív jí položil ruku na čelo. „Zajímavé,“ zamumlal. Pak teprve přejel dlaní po její paži zamotané v obinadlech. „Budeš v pořádku,“ ujistil ji a narovnal se. Pohled mu padl na pult, kde mezi pár rozhozenými snítkami bylinek u vltavínu odpočívala Paulova duše.
„Myslím, že ho už můžu poslat nahoru,“ nabídl se. „Postarají se tam o něj.“
„Nech ho ještě chvilku, bude silnější,“ zamumlala Katlaya. Odmotávala si z ruky obvazy, ale zvedat se jí ještě nechtělo. „Další kamarád?“ zeptala se šerifky.
„Ano,“ usmála se Donna na Casse.
Castiel se sehnul a pomohl Kate na nohy. „Jsem něco jako rodinný přítel,“ vysvětlovat při tom.
„Ty nejsi rodinný přítel, Castieli, ty jsi rodina.“ Sam ke Cassovi přistoupil a objal ho. „Moc rád tě vidím.“
„Také vás rád vidím,“ poplácal ho Castiel po zádech.
Katlaya protřepala zahojenou ruku a natáhla ji k novému příchozímu, když ho Sam pustil. „Ahoj, jsem Katlaya. Vítám tě a děkuju.“
„I já děkuji. Jmenuji se Castiel. Jsem anděl.“
Nevypadala, že by ji to překvapilo. Otočila se k baru a vzala Paulovu duši do obou dlaní. „Tak se na tebe podíváme. Jsi dost silný na cestu? Co myslíš?“ Světelná koule jemně zapulzovala a vznesla se kousek nad Katlayiny dlaně. „No, když myslíš,“ pousmála se a otočila se ke Castielovi. „Jako anděl ho můžeš poslat nahoru? Do nebe?“
“Ano, to mohu,“ přikývl vážně Castiel. Zůstal stát na místě a oči nespouštěl ze vznášející se duše. Kate zaváhala.
„Je to přece anděl,“ řekl Sam, když se ticho začalo protahovat a na ženě bylo vidět, že se jí nechce svěřovat sousedovu duši někomu, koho zrovna poznala.
Katlaya sebou trhla. Pořád měla tendenci spoléhat jenom sama sebe „Jistě, prosím,“ podala Cassovi Paulovu duši. Pod andělským dotekem se zelenkavý nádech ztratil a duše zazářila jasnou zlatou září. Castiel se rozhlédl a zavrtěl hlavou. „Odtud nemohu, půjdu ven.“
„Ta obrana působí i na anděly?“ Dean překvapením pootevřel ústa.
„A velice dobře, jinak bych přece neklepal,“ řekl klidně Castiel cestou ke dveřím. Donna mu šla v patách a otevřela. Zůstal stát na prahu, zvedl ruce a nechal Paula pomalu odplynout. Světelná koule se ještě chvíli vznášela asi dva metry nad zemí, než se proměnila v beztvaré světlo a v náhlém víru odletěla do mraků.
„Ta stvůra sbírá zbytky v jiné části města,“ řekl polohlasně Cass s pohledem upřeným do dálky. „Nevím jistě, jak ji zničit, bude zabíjet dál.“ Otočil se zpátky do domu a pečlivě za sebou zavřel.
„Co je to za hnusnej hadr, že trhá duše na kousky?“ zeptal se Dean. I když ho anděl vyléčil, stejně si zůstal hovět v křesle s polštářem za zády a vypadalo to, že se dobrovolně nezvedne.
„Zřejmě pozůstatek některého požírače duší z pradávných dob,“ usoudil Castiel.
„Amara?“ napadlo Sama. „Odpadl z ní kousek?“
„Bývalo jich víc. Mnohem víc,“ řekl Castiel.
„Kdo je Amara?“ zeptala se Katlaya.
„Taková tmavooká mrcha. Docela hezká. Když rostla, živila se dušemi,“ vysvětlil Dean.
„Tohle nebyla Amara, ani její kousek,“ řekl Cass zvýšeným hlasem. „Musíme vymyslet, jak to zlikvidovat nebo zavřít.“
„No, na takové věci běžně nenarážíme,“ připustil Sam. „Nenapadá mě, co by pomohlo. Na Amaru nefunguje nic.“
„Amara je sestra Boha.“ Castiel unaveně přivřel oči. „Pojďme se bavit o něčem méně nebezpečném.“
Všichni si v obývacím pokoji posedali, kde našli místo, a nastalo dlouhé ticho.
„Je to pro tuto noc pryč?“ zeptala se nakonec Kate.
„Ano.“ Castiel ani nezvedl skloněnou hlavu. Katlaya seděla vedle něj na gauči. Po tom krátkém slůvku si položila hlavu na jeho rameno a zavřela oči. Cass se na ni překvapeně podíval, ale ani se nehnul.
„Dobrej nápad,“ zabručel Dean a zavrtěl se v křesle. „“Do motelu už nejedu.“
Sam nespokojeně zafuněl.
Kate pootevřela jedno oko. „Nahoře jsou dvě postele, jestli někdo chcete,“ nabídla.
„Odnesu tě tam,“ navrhl okamžitě Castiel. Zbytečně. Hned usnula.
„Já nepohrdnu,“ prohlásila Donna a ztěžka se vydala po schodech do patra. Nedovedla si představit, že pojede domů přes celé město.
„Běž taky, Same,“ pobídl Cass bratra, „pohlídám to tady.“ Zvedl se, opatrně Kate uložil na gauč a přikryl ji dekou.
Dean ji chvíli trochu závistivě pozoroval, než v křesle zavřel oči.

Bude boj. Slibuju. Ale až příště

[andoriel]

Nevydržela do 28. No, ve skutečnosti se zítra nejspíš nedostanu k počítači, takže - už je to tady. Dokončení první povídky.
Bavte se

1. Boj o duši - druhá část

„Dobré ráno,“ zašeptala Cassovi za zády Katlaya. Probudila se před chvílí, zkontrolovala dům a vyšla ven. Castiel stál na chodníku u dveří a rozhlížel se. Ulice, ve které Kate bydlela, vedla na konec města. Nad silnicí tam právě vycházelo slunce.
„Dobré ráno,“ řekla znovu nahlas, přešla kolem Casse na trávník, aby měla víc prostoru, rozpřáhla ruce, zatočila se a rozesmála. „Bude krásný den.“
„To ano,“ souhlasil Cass a s trochou pobavení sledoval její ranní tanec.
„Nádhera,“ ozval se z prahu Dean polohlasně. Nechtěl tu podívanou vyrušit moc brzy, ale už se neovládl. Jindy by měl ještě půlnoc, jenomže křeslo nebyl ten nejvhodnější nábytek na spaní, takže byl vzhůru, sotva se Kate na gauči pohnula.
Postupně se probudili všichni, bratři s andělem odjeli do motelu, kde byli ubytovaní, a Donna se odešla domů umýt a převléknout, aby mohla vyrazit do práce.
Katlaya s ručníkem omotaným kolem hlavy, jak vylezla ze sprchy, seděla u počítače a zuřivě do něj tloukla. Chtěla mít svoji každodenní práci co nejdřív za sebou a věnovat se hledání informací o té potvoře, která se živila kusy duší. Měla štěstí, že počítač minulé odpoledne uklidila a při nočním řádění Paula nedošel úhony.
Práce jí rostla pod rukama a vypadalo to, že tentokrát snad neskončí.
„A dost!“ vykřikla vztekle, když jí přistál další mail s upozorněním na chybu, které se ani nedopustila ona. „To by mohlo stačit,“ pokračovala v samomluvě. Stručně odpověděla na poslední zprávu, napsala ještě jednu s žádostí o dovolenou, přeletěla pohledem zatím dokončenou práci a počítač rázně zavřela.
Vyšla do patra a otevřela nenápadné dveře v ložnici. Lehce maskovaný vchod tajil malou místnost s vyřezávanými policemi, na kterých bylo pár knih, prázdných nebo napůl plných sklenic různých tvarů a krabice s minerály a hrstkou drahých kamenů.
Přejela prstem po hřbetech knih a jednu vybrala. Prolistovala ji a vrátila zpět. Namátkou vzala ještě několik dalších, ale v žádné se nepsalo o hadovitém tvoru hladovém po duších.
„Potřebujete kamarádky,“ povzdechla si. „Hodně kamarádek.“ Vrátila poslední knihu na místo a tiše za sebou zavřela.

„Ale bránit se umí,“ zamyslel se Sam. Stál v motelovém pokoji a rozhlížel se. „Viděl jsi někdy něco takového? Ani Rowena si s tím nedává takovou práci.“
„Pche!“ ušklíbl se Dean. „Rowena to nepotřebuje, a navíc se pořád stěhuje.“
„No právě. Když chceš zůstat na jednom místě, tak je dobré mít kousek bezpečného místa.“ Sam se konečně rozhodl, co chce dělat, odložil notebook na stolek, otevřel ho a sedl si k němu.
Dean se svalil na postel. Jeho záda zajásala skoro nahlas, noc v křesle nebylo nic pro ně.
Sam nečekal na odpověď na svoji poznámku a začal ťukat do klávesnice.
Castiel vešel do pokoje, sedl si proti Samovi, natáhl se k hromádce vyskládaných knih a vzal do rukou první z nich.
„Dopoledne jsem se poptal známých, ale nikdo nic neslyšel. Je to nějaká anomálie,“ řekl na vysvětlenou, když k němu Sam překvapeně zvedl hlavu.
Cass knihu zase odložil a ošil se.
„Co je?“ zareagoval hned Dean. „Přece jenom něco máš?“
„Ta Katlaya,“ začal anděl. „Asi to bude také nějaké anomálie.“ Zvedl ruce do vzduchu, když se oba bratři postavili, jako by ji před ním chtěli bránit. „Ne, není to žádná příšera, jde jen o to, že opravdu umí do určité míry opravit cizí duši. Podíval jsem se do ní, když jsem jí hojil zlomenou kost,“ přiznal se s pokrčením ramen. „Ale za každý takový zásah platí kouskem vlastní duše. Neměla by to dělat.“
„Chvíli to vypadalo, že ji to skoro zabije,“ řekl temně Dean.
„Neměla by to dělat,“ souhlasil Sam.

Donna projížděla ulice města a užívala si klid obyčejného dne. Věděla, že večer bude s obavami sledovat telefon, jestli ji nezavolají k další oběti nenasytného žrouta. Teoreticky má ještě nejméně dva dny čas, napadlo ji. Ale nemohla si být jistá, jestli je to tak, když ho o poslední úlovek připravili. Zajela k poslednímu domu v ulici, otočila se na jeho příjezdové cestě a vracela zpět do centra. Na poslední chvíli si vzpomněla, že tady vlastně bydlí Katlaya a přibrzdila u jejího domu.
Kate klečela na chodníku s rukama přitisknutýma na zem a zavřenýma očima. Donna chtěla dupnout na brzdu, ale nakonec pomaličku projela kolem a nechala kamarádku jejímu zkoumání.
„Tentokrát bys s námi měla jít večer taky,“ řekla Donna Katlaye do telefonu později odpoledne. „Chlapci zůstávají a moc rádi tě uvidí. Snad něco zjistili.“
„Tak dobře,“ souhlasila Kate váhavě. Taky něco zjistila a asi by bylo na místě porovnat svá pozorování s výzkumem ostatních.

V malém baru bylo horko a vydýcháno. Kate poposedla na židli s očima upřenýma na desku stolu. Přemýšlela, jestli se opřít o její lehce zašlý okraj, nebo raději zůstat sedět s rukama v klíně. Rozhodla se pro to druhé.
„Už se to nese!“ vykřikl jí někdo nad hlavou a praštil před ní půllitrem piva s takovou vehemencí, až se pěna rozstříkla kolem. Kate si pomyslela, jaké má štěstí, že pěna na amerických pivech nedosahuje kvalit piv evropských, a usmála se na obsluhu na znamení díků.
„Ano,“ řekl Castiel, jakmile u stolu zůstali sami, aby navázal na původní rozhovor. „Nesnáší všechno, co podporuje život, a zároveň to potřebuje k vlastní existenci, tak vyhledává to nejsilnější, co existuje. Musí být hodně hladový.“
„O poslední duši jsme ho připravili, nebude hledat novou?“ zeptala se Donna ustaraně.
„Možná,“ připustil váhavě Cass. Oči mu zabloudily směrem ke Kate, ale hned je stočil jinam.
„Takže co je tak mocné, aby to toho žrouta přitáhlo, chytilo a už nepustilo, když ani ulovená duše to nedokáže?“ zeptal se Dean.
Nikdo neodpověděl a Katlaya položila vlastní otázku, která jí už nějakou dobu vrtala hlavou: „Může existovat duch bez duše? Je to vůbec možné?“
„Ne, to není,“ zavrtěl Castiel hlavou. „Duch je duše zachycená na Zemi po smrti fyzického těla.“
Kate se kousla do spodního rtu a sklonila hlavu. Připadala si hloupě. „Ale v tom případě,“ pokračovala myšlenkou, na kterou se vlastně chtěla zeptat, „tady ti duchové nebudou dlouho. Žrout jim spořádá duše a z duchů nezbude nic.“
„Když nebude nechávat zbytky,“ souhlasil Sam.
„Po dnešní noci tu nejsou žádné duše, které žrout předtím napadl,“ řekl Castiel a znovu mu oči sjely ke Katlaye.
„Co?“ zeptala se naštvaně. Postranními pohledy ji dnešní večer stíhali všichni.
„Nejspíš půjde po tobě,“ řekl jí na rovinu. Kate zalapala po dechu.
„Vlastně jo,“ řekla, když se vzpamatovala. „Připravila jsem ho o hostinu, jsem na řadě.“
„Ta vaše střela mu moc neublížila, spíš ho naštvala, nemůžeme počítat s tím, že bude oslabený,“ pokračoval Cass.
„Budeme tě hlídat,“ prohlásil Sam a na zdůraznění svých slov bouchl dlaní do stolu.
Jako by to byl povel, v zadní části baru začala hrát muzika.
Katlaya se rozesmála. „Tak dobře,“ souhlasila. S Donnou si občas kryly záda, když šlo do tuhého, ale mít doma takový cirkus, to ještě nezažila.
„No, popojedem,“ zvedl Dean svoje pivo a nastavil ho k přiťuknutí.
Castiel se na Kate díval s malou vráskou mezi obočím. „Nejsem si jistý, jestli je smích to nejlepší,“ mumlal si pro sebe.
„Stejně s tím nic neudělám,“ pokrčila rameny.
Muzika hrála, pivo mizelo jako kouzlem, Donna si se Samem dokonce střihla taneček. Kate se už dávno nesmála. Seděla pořád u své první sklenice a připadalo jí, že se pomalu ztrácí a mizí. Rozplývá se v hlučné společnosti, až se vytratí docela.
„Pojď,“ chytil ji někdo za ruku. „Nebudeš tu sedět jako by tě už snědli.“
Prudce zvedla skloněnou hlavu. Dean ji vytáhl do stoje a odvedl na taneční parket.
Nechtělo se jí, ale na prosebné pohledy nereagoval a ruku jí nepustil. „Pamatuješ?“ houkl jí do ucha, když se k sobě při rychlém tanci přiblížili. „Silná dvojka.“ Podívala se mu do očí a musela se začít smát. Měl pravdu. Ještě ji nesnědli.
Hudba zpomalila a Kate položila tvář na Deanovo rameno. Než ji k sobě stačil přitisknout, poklepal mu bratr na rameno a vyměnili si taneční partnerky.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Sam a znělo to spíš jako konstatování. Držel ji velice slušně kolem pasu a druhou rukou si tiskl její dlaň ke svému srdci. Jenom kývla.

Tentokrát jeli Chevroletem všichni. Castiel seděl vzadu mezi Donnou a Katlayou rovně jako svíčka a ženy na sebe za jeho zády mrkaly. Sam se otočil, aby něco řekl, zarazil se a otočil se zpátky. Obličej se mu zkroutil potlačovaným smíchem.
„Ale to opravdu není směšné,“ posteskl si Cass.
Kate mu položila ruku na rameno a přiměla ho se opřít. „Vlastně je, Castieli. Ještě nebojujeme, uvolni se trochu.“
Povzdechl si a zůstal opřený.
„Jsme tu, vystupovat.“ Dean zastavil před Katlayným domem.
Kate vzala za kliku, ale Sam se natáhl a chytil ji za loket. „Zůstaň tady. Počkej, až budeme všichni venku,“ řekl.
„Ano,“ souhlasila. Slíbili, že ji budou chránit, nehodlala odporovat. Slyšela, jak se nad otevřeným kufrem vozu dohadují, co si mají vzít. Dveře u Kate se otevřely a Donna na ni kývla, že může ven.
„Je tu klid,“ řekl Sam a rozhlížel se po ulici.
„To byl včera taky,“ ucedil Dean.
Katlaya se letmo usmála na souseda, který právě přes ulici pouštěl fenku Betsy do vrátek po večerní procházce. Pes tentokrát neštěkal, jen se snažil se co nejrychleji dostat do domu.
Kate se otočila ke svým vchodovým dveřím a uvnitř těla ji sevřela ledová ruka.
„Nejsme tu sami,“ zašeptala.
„Nic nevidím,“ zamračil se Sam. Držel dlouhou mohutnou dýku. Katlaya si všimla, že Dean má podobnou s ostřím jakoby zkrouceným do spirály a Cass celou z jednoho zářivého kovu. Dlouhý stříbrný trn vypadal stejně nebezpečně jako ostatní. Donna držela svoji oblíbenou mačetu. Cass vykročil k domu jako první, Kate za ním a po stranách měla Sama a Donnu, Dean šel poslední.
Nic se nestalo.
Castiel ustoupil a nechal Katlayu odemknout. Otočila klíčem, ale dveře nechala zavřené, jak se domluvili už v autě. O dva kroky couvla. Dean a Sam vešli jako první, hned za nimi Cass, Donna s Kate zůstaly na prahu jako poslední. Naštěstí se brzy ozvalo Samovo ujištění, že dům je prázdný. Katlaya zevnitř zabouchla dveře, opřela se o ně a zhluboka se nadechla. Donna udělala ještě pár kroků do domu a ulehčeně se otočila. Tentokrát se Katina intuice spletla, říkala si. Zvedla k ní oči a otevřela je doširoka. Z Katlayiných ramen se snesl jako pavučinka tenký pás a zašustil na podlaze.
„Same!“ zaječela šerifka. Nečekala na ostatní a zaútočila na pás mačetou. Jemným pohybem se vyhnul ostří, sklouzl po rukojeti a přitiskl se Donně k zápěstí. Vykřikla bolestí a mačetu upustila. Pás sklouzl zpátky na zem a jeden jeho konec se vztyčil jako rozzuřená kobra. Než Donna stačila cokoli udělat, vrhnul se na ni, povalil ji a celou zakryl.
Katlaya stála pořád u dveří neschopná pohybu. Ten tvor jí lehl na ramena a vysál z ní veškerou sílu. Stačil mu okamžik, když vystoupila z auta a otočila se k domu. Nikdo se na ni nedíval, všichni sledovali okolí. Nechal jí falešnou možnost se rozhodovat, dokud nevešla do domu. Jakmile se dostal dovnitř, už ji nepotřeboval jako hostitele, jenom jako potravu.
Castiel přiběhl z druhého konce obývacího pokoje a Sam se snesl ze schodiště jako černý smrtící stín. Cass nabral tělo tvora na nůž, pozvedl ho z Donny a Sam do něj začal bodat a cupovat ho. Donna se vzepřela na rukou a pozpátku lezla z dosahu toho tvora. Kroutil se, uhýbal, ale z Castielovy dýky nedokázal sjet. Odněkud zezadu se přiřítil Dean. Neměl dost místa, aby se aktivně účastnil veselice, tak aspoň popadl Donnu za ramena, pomohl jí se odsunout dostatečně daleko a vstát.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí rychle, ale ani nečekal na odpověď, protože tvor se právě sesmekl z Cassovy dýky a znovu zaujal pozici zuřící kobry.
Kate se probrala z letargie a stála s rukou na klice dveří. Věděla, že kdyby je otevřela, podařilo by se jí vylákat tvora ven a za zavřenými dveřmi by byli všichni uvnitř v bezpečí. Ale taky věděla, že by ty dveře nenechali zavřené, kdyby zůstala venku. A pokud by byla uvnitř a ten tvor venku, našel by jinou oběť. Rozhlédla se po místnosti a ústa se jí sevřela v trpkém úsměšku. Měla se víc snažit, koupit nebo najít víc věcí pro obranu i boj, měla... Měla všechny čtyři poslat odpoledne pryč z města a vypořádat se s tím sama! Ale to mohla poslat pryč celé město. Nebo celou Zemi.
Éterická kobra zaútočila na Castiela, přinutila ho ustoupit a snažila se proklouznout dál do domu. Dean se po ní natáhl a přejel jí podél těla špičkou spirálového nože. Zkroutila se a roztřepila a zároveň po něm šlehla svým druhým koncem. Zaskučel a svalil se na zem. Sam před jeho padajícím tělem sotva uhnul a ztratil tak výhodu nečekaného útoku zezadu. Donna se plížila kolem a snažila se dosáhnout na svoji mačetu. Nebyla sice tak účinná, jako speciální nože lovců a anděla, ale ve zkušené ruce měla svoji váhu.
Kate pustila kliku a posunula se podél stěny dál. Jakmile se dostala z bezprostředního dosahu boje, jednala rychle. Otevřela několik skříněk a šuplat, sáhla do květináčů vyrovnaných na kraji kuchyňské linky a jedním okem pořád sledovala boj. Žrout vyhrával. Každým dotykem vysál z živých těl kousíček duše. Nebyly to velké ztráty, ale dalšími útoky se stávaly zřetelnějšími. Jeho tělo bylo sice místy potrhané, přesto neměl žádné vážnější zranění.
Katlaya vzala velkou kovovou mísu s víkem ze stejného materiálu a hodila do ní, co předtím posbírala. S mísou v jedné, otevřenou lahvičkou s tmavým roztokem ve druhé ruce a víkem v podpaží se opatrně blížila k místu boje. Obě strany byly vyčerpané, ale nepřestávaly útočit.
Počkala, až se tvor pootočil směrem k ní, kápla do mísy pár kapek z lahvičky, položila mísu na zem a ustoupila. Tvor zaváhal a Dean toho využil, aby ho znovu začal párat nožem. Tvor se prohnul do oblouku, dotkl se směsi na dně mísy a celý se do ní ponořil. Katlaya přiklopila víko a pevně ho přitiskla k okrajům.
Sam se zvedl na nohy v kuchyni, kam odletěl po poslední potyčce, rychle se rozhlédl, vzal roli alobalu a celou mísu do něho zabalil, pak společně s Kate ještě všechno zajistili potravinovou fólií.
Castiel se na jejich práci díval se značným zděšením. „Myslíte, že to bude účinné?“ zeptal se váhavě.
„Ještě nevylezl, ne?“ hekl Dean a zůstal opřený o kolena, aby se vydýchal,
„Nebyla jsem si jistá, jestli kov nebo sklo,“ začala vysvětlovat Katlaya, „Ale jestli se dobře pamatuju, tak staří tvorové kov špatně snášejí. A uvnitř je malinké lákadlo,“ rozhlédla se po kuchyni. „Něco k životu a něco ke smrti.“ Podívala se na lahvičku ve své ruce, přesvědčila se, že je zase dobře zavřená, a odložila ji.
„Rulík?“ zeptal se Cass.
„Jo, taky,“ souhlasila. Nemohla si vzpomenout, co všechno smíchala. Zatím to fungovalo a to bylo důležité. Mísa ležela na pultu a nehýbala se.
„Sklo by bylo také vhodné,“ usoudil Castiel. „Možná víc než kov.“
„Jste všichni v pořádku?“ zeptala se Katlaya. Zvedla hlavu a postupně si všechny prohlédla. Natáhla ruku k Donně a odvedla ji ke gauči. „Sedni si.“ Donna se svezla mezi polštáře a z očí se jí začaly koulet slzy. „To nic,“ pohladila ji Kate po tváři a chvíli tam ruku nechala. „Bude to lepší, jsi bojovnice,“ usmála se na šerifku a pustila ji. Donna se roztřeseně nadechla a otřela si oči.
„Same,“ řekla Katlaya, přistoupila k němu, přejela mu dlaní po čele a nechala ji tam.
„Nic mi není,“ začal protestovat, pak ztichl a zavřel oči. Napnuté svaly mu povolily a vrásky na tváři dosud stažené námahou se vyhladily.
„Děkuju za pomoc s mísou,“ zašeptala, když ho pouštěla. Zakymácel se a musel se opřít o bar, aby udržel rovnováhu.
„Castieli?“ otočila se na anděla otázkou v hlase.
„Mně opravdu nic není,“ mávl Cass rukou. Už otvíral ústa, aby pokračoval, když ho malým posunkem zastavila. Vzala ho za stále pozvednutou ruku a stiskla ji. Chvíli se na sebe dívali, pak ho pustila a odstoupila.
„Deane,“ oslovila posledního. „Pořád mám pocit, že mi dlužíš tanec.“
Donna se rozkašlala. Nebylo jisté, jestli ji zaškrábalo v krku nebo se chtěla smát. Sáhla za sebe k malé stereo soustavě a zmáčkla Play. Nic se nestalo.
„Tenhle tanec ti nestačil?“ zeptal se Dean a rukou obkroužil bojiště.
„Pojď sem,“ zavrčela a překvapeně sledovala, že k ní opravdu udělal pár kroků. Objala ho a ruce mu přitiskla zezadu na krk a ramena. Zavřela oči a zatočila se jí hlava. Svezla se k zemi. Hlasy volající její jméno k ní doléhaly z dálky a nic neznamenaly.

„Tohle by se mělo přísně zakázat,“ rozčiloval se Castiel. To přece nemůže!“
„Co se jí stalo, Cassi?“ zeptal se Sam. „Nechceš přece říct, že nám všem opravila... to by nemohla přežít!“ ukládal přitom Katlayu na gauč, aby měla trochu pohodlí.
„Taky skoro ne,“ zavrčel Cass. „Myslí si, že je její vina, že jsme s tím bojovali. Že to bylo kvůli ní, a tak to musí napravit.“ Zavrtěl hlavou. „Hloupá,“ pronesl důrazně.
Dean přešel ke Katlaye a sklonil se nad ní, aby zkontroloval, jestli ještě dýchá.
„Pomůžeš jí, Cassi?“ zeptal se Sam.
Castiel zavrtěl hlavou. „Na tohle moje síla nestačí. Rozdávala z vlastního a v posledních dvou dnech rozdávala hodně. S Paulem si dala aspoň načas, ale u vás se vůbec nekontrolovala.“
Donna seděla na kuchyňské lince a sledovala mísu. Nádoba se ani nehnula, přesto měla šerifka nepříjemný pocit, že ten klid dlouho nevydrží.
Dean seděl na gauči, hlídal Katlayu a věděl, že nebude mít pokoj, dokud ta žena neotevře oči. Pořád cítil, jak ho objala, a pak omdlela a spadla na zem dřív, než ji stačil chytit. Při té vzpomínce se mu udělalo fyzicky špatně a musel se předklonit, aby překonal dávení. Castiel se na něj soucitně podíval.
„Nemohl jsi zabránit jejímu pádu, Deane. Nikdo nemohl,“ ujišťoval ho už poněkolikáté.
Dean se unaveně odvrátil a zadíval se přes opěradlo gauče do okna. Svítalo. Další noc, kterou proseděl v tomhle domě.
„Nedá se nic dělat, musím do práce,“ řekla Donna a seskočila z linky. „Kdyby něco, volejte.“ Mávla na ně mezi dveřmi a u silnice už mobilem mluvila s někým z úřadu, aby pro ni poslali auto.
Castiel se posadil do křesla, složil si ruce do klína a zadíval se na mísu.
Sam přecházel sem a tam a nemohl se uklidnit. Neuvěřitelně ho rozčilovalo, že pořád nevědí, jak tu potvoru spoutat nastálo. Pohledem se zastavil u staršího bratra a zarazil se uprostřed kroku.
„Bude v pořádku,“ došel k Deanovi a klekl si na kolena, aby se na Katlayu mohl podívat zblízka. „Ztráta kusu duše s člověkem pořádně zamává,“ řekl tiše a odhrnul Kate z čela pramen vlasů.
Tichounce si povzdechla a zavrtěla se, aby našla pohodlnější polohu. Mdloby přešly ve spánek.
„Když se mě dotkla, víš, předtím, než omdlela,“ začal Dean tiše a s odmlkami. „Bylo mi najednou tak dobře. Věděl jsem, že jsem celý, že jsem živý, že...“ zmlkl a zamrkal.
„Ano, cítil jsem něco podobného.“ Sam si sedl na paty a zadíval se na své ruce položené na kraji gauče. „Do té doby jsem si neuvědomil, jak moc ze mě chybí. Všechny boje, ztráty, smrti. A najednou,“ zvedl pohled k bratrovi. Dean mu položil ruku na rameno. „Najednou to všechno dostalo nový smysl. Bylo to v pořádku. Všechno.“ Polkl a zamrkal, aby se ovládl. „Byl to zázrak.“
„Zázrak,“ přikývl Dean. „Nebo něco jako domov.“
V domě nastalo ticho.
Castiel zadumaně hleděl na mísu, bratři se ztratili v pocitech a Katlaya byla daleko.
Bloudila temnou studenou zemí plnou kamenů a uschlých stromů a cítila se nekonečně ztracená. Byla unavená a nemohla najít cestu zpět do života. Posadila se na nejbližší balvan, aby si na chvíli odpočinula, ale nepřestávala se rozhlížet. S povzdechem se chtěla zvednout, automaticky se podívala pod nohy a strnula hrůzou. Pod pozvednutou botou se jí kroutilo klubko hadů. Proplétali se v divokém tanci, a přesto zůstávali na místě. Hlavou jí projel neurčitý nápad a hned zmizel v nenávratnu. Opatrně hady překročila a zatočila kolem kamene, aby se dostala ke vzdálenému černému obzoru.
„Ayo,“ promluvil jí někdo přímo do ucha. Nadskočila leknutím. „Vrať se!“

„Běžte, počkám tu,“ posílal Castiel bratry do motelu, aby se mohli trochu vyspat a najíst. „Pohlídám Kate i mísu. Kdyby se něco dělo, zavolám,“ ujistil je.
Ne úplně rádi souhlasili a odjeli. Cass zkontroloval Katlayu a začal uklízet po nočním boji. Každou chvíli se podíval na mísu s uvězněným tvorem.
Dopoledne uběhlo klidně. Katlaya spala a vypadala už klidněji a mísa se ani nehnula. Nepořádku nebylo tolik, jak se na první pohled zdálo, tak Castiel využil chvíle klidu, aby si lépe prohlédl Katino uspořádání ochran a provedl několik vylepšení. Věděl, že šerifka Hanscumová projíždí v rámci hlídky každou chvíli kolem domu. Poprvé zastavila, pak už vždycky jenom přibrzdila a počkala, až na ni Cass mávne, že je vše při starém.
Odpoledne Katlaya otevřela oči. Zamžourala do světla v otevřených vchodových dveřích a přejela si rukou po čele.
„To byla jízda,“ zachraptěla a posadila se.
„Kdybych měl tu moc,“ začal Castiel stoje nad ní se sklenicí vody v ruce, „okamžitě bych ti takový hazard zakázal.“
„Nemáš takovou moc?“ zeptala se. „A to jsi anděl?“
„Nejsem moc dobrý anděl,“ připustil.
„Nesouhlasím,“ prohlásila okamžitě. „A stejně bych tě neposlechla.“
Usmál se a podal jí vodu. Jinou reakci od ní neočekával.
Upíjela po malých douškách, dokud ve sklenici něco bylo, a zamyšleně se dívala na tichou mísu.
„Něco -,“ začala a nedokončila.
„Něco tě napadlo?“ zeptal se Cass, když se odmlka prodlužovala. „Zavolám Deana, už bude vzhůru,“ navrhl.
„Je v pořádku?“ zeptala se. Věděla, že Donnu a Sama dala dohromady, i když jí to stálo víc, než si myslela, a anděl její pomoc opravdu nepotřeboval, ale u Deana si nebyla jistá.
„Je ve větším pořádku, než kdy byl v posledních letech. Všichni jsou,“ ujistil ji Cass a sáhl po mobilu.
„Ne,“ zarazila ho. „Nech je odpočívat. Měli jste se mnou spoustu práce. Omlouvám se.“ Otočila v prstech prázdnou sklenici a postavila ji na stolek.
Castiel zakroutil hlavou a doplnil vodu, aby se mohla ještě napít. „Mám pro tebe i jídlo, jestli chceš,“ navrhl.
„Jídlo?“ Katlaya zvedla překvapeně hlavu. To od anděla nečekala. „Dáš si se mnou?“
„Ne, já nejím. Ale ty bys měla.“ Položil před ní talíř s vysoce obloženým hamburgerem.
„Kde se to tady vzalo?“ Kate hambáčům nikdy nepřišla na chuť a trochu váhala, jak se do tohoto pustit.
„Donna ho přivezla. Jezdí kolem snad každou hodinu a kontroluje nás.“ Castiel přešlápl.
„Potřebuješ vypadnout,“ poznala Katlaya. „Běž.“ Rozhlédla se uklizeném pokoji. „A děkuju.“
Cass sklonil hlavu a vyšel k silnici. Donna se právě objevila ve služebním autě. Po chvíli dohadování Castiel nastoupil a oba odjeli.
Katlaya rozebrala hamburger na menší části a pustila se do nich. Měla takový hlad, že snědla všechno.
V duchu si poblahopřála, že si včera vyřídila do konce týdne dovolenou z práce, prošla dům, strávila příjemnou chvilku pod sprchou a skončila znovu před mísou na kuchyňské lince. Když k ní docházela, připadalo jí, že se mísa trochu zachvěla, ale mohla to být jenom její obava. Objala si rukama ramena a otřásla se, zvedla nohu k dalšímu kroku a zarazila se uprostřed pohybu.
„Aha,“ řekla polohlasně. Nápad, který kolem ní proletěl na temném místě, se znovu objevil a získal tvar. Ještě chvíli procházela po kuchyni, zašla do utajené místnůstky vedle ložnice, a pak si sedla k ruční práci. Do večera mám co dělat, napadlo ji, když vzala do ruky velké klubko stříbřitě bílé tenké příze a začala háčkovat první očka.

„Tys ji tam nechal samotnou?!“ Sam nemohl uvěřit vlastním uším. „Vždyť byla sotva živá!“
„A tu potvoru jsi tam nechal s ní,“ doplnil bratra Dean. „Cassi, cos to udělal?“
Castiel před nimi stál jako peskovaný školák. U Katlayi to dávalo smysl. Věděl, že potřebuje čas sama pro sebe a z jeho přítomnosti je čím dál víc nervózní, ale s tou mísou možná udělal chybu.
„Donna pořád krouží okolo,“ řekl Sam s telefonem u ucha. „U Kate je klid, prý si hraje s klubíčky.“
„Měli bychom jí dát prostor.“ Anděl skoro prosil, když viděl, že se bratři sbírají, aby co nejdřív vyjeli. „Donna na ni dohlédne. Určitě by se hned ozvala, kdyby se něco dělo.“
„Jenom, aby už nebylo pozdě,“ zamračil se Sam, ale odložil tašku zpátky na zem a sedl si na postel. Dean ho neochotně následoval.
Castiel si tiše oddechl a usadil se na židli.
„Zajímalo by mě, co dala to té mísy,“ zamyslel se nahlas.

Katlaya šla sebrat klubko, které jí uteklo až na druhý konec pokoje, a mrkla na mísu. Teď už bylo jasné, že se jí to nezdá, a kovové vězení se každou chvíli otřese. Podívala se na nedokončenou práci poskládanou v široké krabici, zavrtěla hlavou a začala přízi natáčet na prst. „Ještě chvíli vydrž, prosím,“ řekla míse, než se znovu pustila do vzdušného vzoru.
Večer se blížil víc, než jí bylo vhod. Věděla, že po soumraku už toho tvora nic neudrží. Nedávno zamkla dveře a klíč nechala pootočený v zámku, aby se zvenku nedalo tak snadno odemknout. To, co se rozhodla udělat, bylo moc nebezpečné, aby u toho chtěla asistenci, byť by to byla přítomnost vyhlášených bratrů zabijáků a jejich anděla. Jestli se to nepovede, bude tvor aspoň zavřený v domě, než si s ním poradí někdo jiný.
Pohnula s hotovou prací v krabici, otočila ji a pokračovala v práci. Ještě kousek, říkala si, ať je toho dost. Čím víc, tím lépe. Mobil na stolku zabzučel, tento den už poněkolikáté. Tentokrát to nebyla Donna, ale Sam.
Katlaya zmáčkla mikrofon a vesele zavolala: „Ahoj, Sammy. Odpočinuli jste si? Dejte si pivo, za chvíli jsem u vás.“
„Kate, co chystáš?“ Sam se nechtěl nechat napálit, ale očividně znejistěl.
„Mejdan?“ navrhla Aya. To pojmenování ze snu se jí líbilo čím dál víc. Už několikrát se přistihla, že tak o sobě začala přemýšlet. Ne Kate, ale Aya. Kate byl kdekdo, Ayu neznala ani jednu. „Sejdeme se za hodinu v baru, co ty na to?“
„A ta mísa?“ zeptal se Sam.
„Ani se nehne. Nechci se chlubit, asi jsem to udělala líp, než jsem si myslela,“ hlaholila Aya vesele. Vědomě povolila stisk prstů, aby při té nepravdě nezlomila háček.
„A co kdybychom se pro tebe za pár minut stavili?“ Sam dal zřejmě telefon také na hlasitý odposlech, protože se ozval Dean.
„Pár minut nestačí, mám tu ještě nějakou práci. Celé dopoledne jsem prospala, tak musím máknout, abych dostala výplatu,“ vymýšlela si Katlaya za pochodu. Kousla se do jazyka, aby nahlas nezaklela. Právě zjistila, že má v předcházející řadě chybu. „Což mi připomíná, že bych měla pokračovat, ať to k vám stihnu před zavíračkou,“ nuceně se zachichotala. „Držte mi tam místo.“ A zavěsila. „Zase lži,“ stáhla tvář do bolestivé grimasy.
Sam schoval mobil a podívali se s Deanem na sebe.
„Něco chystá,“ řekli oba současně.
„To nepochybně,“ povzdechl si Cass. Donna měla s tou Katinou paličatou hlavou pravdu. Napadlo ho, že i s bratry je snad lepší pořízení.
„Tak co?“ zeptal se Dean. „Jedeme pro ni?“
„Jo.“ Sam vyšel ze dveří motelového pokoje jako první.

Aya před poslední řadou znovu otočila práci v krabici a zaklepala s ní, aby se co nejvíc prášku na dně dostalo do pleteniny. Doufala, že si vzpomněla na všechno a dodržela správné poměry. Rovnováha byla důležitá v celokosmickém měřítku stejně, jako v mikrovesmíru jedné krabice. Opatrně práci vytáhla a začala ji rozkládat. Pečlivě narovnala všechny záhyby, aby si byla jistá, že je celá práce otočená jednou stranou nahoru, vzala její začátek, otočila ho a spojila s koncem. Před uzavřením přejela prstem po celé délce a spokojeně kývla. Dokončila poslední uzlík a provedla ještě jednu kontrolu, než všechno poskládala do malé hromádky a položila na konferenční stolek. Mísa na pultu se roztřásla, až se skoro převrátila. Zamračila se na ni. Ještě nepřišel ten správný čas.
Nad svíčkou na skříňce u okna se v misce roztápěla hrouda vosku a oválná skleněná nádoba byla připravená na zemi uprostřed pokoje. Její uzávěr ležel hned vedle.
Mísa se tentokrát překotila dnem vzhůru, ale víko zůstalo na svém místě.
Katlaya sklepala zbytky z krabice do oválné sklenice a krabici pečlivě vymyla. Po zaváhání přiklopila sklenici připraveným uzávěrem. Sice toho v krabici moc nezbylo, ale nebylo nutné mít tolik možných cílů.
Podívala se na mísu. Zdánlivě ležela bez pohybu, ale Aya cítila, jak se v ní tvor sbírá k dalšímu útoku na své vězení. Nebylo jisté, jak dlouho tenká kovová ochrana vydrží. Postavila se a zadívala se na pult. Mísa se posunula k okraji. Katlaya nervozitou sevřela ruce v pěst a udělala dva kroky ke kuchyni. Stála mezi uvězněným tvorem a smotaným uzlíkem, dál byla připravená sklenice.
Sevřela jí úzkost, ale víc udělat nemohla. Očima visela na míse, jako by jí tím dokázala zabránit ve skoku na podlahu. Nedokázala. Mísa dopadla na hranu, obal povolil a tvor se protáhl vzniklou skulinou ven. Chvilku ležel stočený. Aya se rozhodovala, jestli do něj nemá šťouchnout, ale osobně nechtěla a nic vhodného neměla po ruce.
Ozvalo se prudké zabušení dveře. Katlaya vyjekla a na okamžik ztratila koncentraci. Tvor toho využil, bleskově se zvedl a zaútočil. Aya nestačila uhnout, ale zakopla o vlastní nohu a složila se k zemi. Tvor to nečekal, tak se jeho útok minul účinkem. Bušení nepřestávalo a teď se k tomu ozvaly i rány do okna. Tvor se zavlnil a šlehl zvednutým koncem ke dveřím a oknu, aby zjistil, co je to za rámus. Aya se chytila stolku a snažila se co nejrychleji dostat na nohy. Kolem kolena se jí otočil druhý konec tvora a poslal ji znovu na zem. Zaječela a snažila se mu vyvléknout, ale svíral ji pevně. Rány do dveří přestaly, zato se rozletělo okno a střepy zasypaly Ayu i tvora. Trochu povolil sevření a Katlaya toho využila, aby se vykroutila. Skoro se jí to povedlo, než jí kolem nohy hodil další smyčku. Podlaha zaduněla, jak se přes parapet přehnal Sam. Cestou smetl pečlivě poskládané květináče i krystaly a skoro převrhl svíčku a nádobku s tekutým voskem. Castiel se rychle natáhl a aspoň poslední věci zachránil před pádem.
„Běž. Do. Háje,“ cedila Aya mezi zuby. Sam si nebyl jistý, jestli je to na něj nebo na tvora. Skočil ke dveřím, otočil klíčem a prudce otevřel.
„Ne!“ vykřikla Katlaya. Dean vběhl dovnitř a dveře za sebou přirazil. Oba se vrhli k Aye, ale Castileova ruka je zarazila v pohybu.
„Asi to chápu, počkejte,“ řekl co nejrychleji.
„Na co máme čekat?“ Dean se ho snažil odstrčit.
Katlaya sáhla vedle sebe a hodila na tvora dlouhý šál, který celé odpoledne pečlivě vytvářela. Její představy o souboji ve formě býčích zápasů vzaly za své v prvních vteřinách střetnutí.
Tvor se šálem zdánlivě splynul, ale pak zvedl konec přímo Katlaye před obličejem.
„Co?“ vyhrkl Sam.
Cass vytáhl svůj nůž, zahákl ho za jedno z krajních oček a pomaličku začal z Ayi šál stahovat. V duchu prosil, ať očko vydrží. Zvednutý konec tvora se k němu otočil a naznačil úder, ale nedosáhl. Šál ho do sebe pohlcoval.
Katlaya seděla bez hnutí a čekala, jestli se Castielovi podaří ji osvobodit.
Dean ji velkým obloukem obešel a přistrčil andělovi pod ruku oválnou sklenici, ze které rychle sundal uzávěr. Cass si ji posunul, naklonil do správného úhlu a začal do jejího širokého hrdla spouštět smyčky šálu i s tvorem, který v něm kroužil čím dál rychleji, ale osvobodit se nedokázal.
Poslední záhyb dopadl na dno sklenice a Dean na ni přirazil uzávěr s nebezpečným křupnutím.
„Drž to.“ Sam stál připravený s nádobkou roztaveného vosku. Nemilosrdně polil Deanovy prsty, podlahu a zároveň celý uzávěr lahve.
Katlaya se roztřásla. Přitáhla si kolena a přitiskla na ně obličej.
„Dobrý?“ zeptal se Dean. Odlupoval vosk ztuhlý na prstech a díval se na sklenici, kterou si Castiel držel ve výši očí.
„Ano, dobrý,“ konstatoval spokojeně anděl. „Žrout je bezpečně zavřený a uvězněný. To bylo chytré, vytvořit möbiovu smyčku,“ uznale pokýval hlavou.
„Möbi… co?“ Dean udělal z vosku staženého z prstů kuličku a položil ji na parapet.
„Möbiovu smyčku. Nekonečný kruh. Tohle je ono?“ Sam se nedůvěřivě podíval do sklenice.
„Ujišťuji tě, že ano. Jinak by to nefungovalo.“ Cass postavil nádobu na stůl, sebral v malém bílém klubíčku zapíchnutou jehlu a začal do vosku na uzávěru vyrývat ochranné symboly. Pokračoval po celém povrchu sklenice, dokud nebyl každý kousek místa pokrytý. „Vezmu ji s sebou,“ prohlásil, když dokončil kresby a zálibně si ji prohlížel.
„To budu ráda,“ škytla Katlaya a nechala se bratry vytáhnout na nohy. „Jdeme na to pivo?“ zeptala se.

Dean seděl u stolu a počtvrté maloval čáru na kruh z rozstřiženého a zase spojeného papírového ubrousku a opět byla nakreslená po obou stranách. Stačilo před spojením konců jeden z nich otočit.
„Měla jsem strach, aby byl dost dlouhý,“ vysvětlovala Katlaya. Seděla na Deanově posteli s nohama složenýma pod sebou, při vyprávění mávala rukama a občas někoho nechtíc polila pivem v plechovce, ze které se ještě nenapila, i když ji celou dobu neodložila. „Když se tak hezky chytil poprvé, namíchala jsem něco podobného a prosypala tím celý šál. Doufala jsem, že mňamka a známý tvar zaberou. Říkal jsi,“ ukázala plechovkou na Castiela, „že je sklo lepší.“ Pivo znovu vyšplíchlo. „Sorry,“ ušklíbla se. Připadala si opilá, i když neměla žádný alkohol.
„Zvládla jsi to,“ usmíval se Sam.
„Vskutku,“ přidal se Castiel a o půlkrok poodstoupil. Další pivní sprchu by si rád odpustil. „Přiznávám, že takové řešení mě nenapadlo, i když jeho fragmenty zazněly.“
Donna stála opřená o dveře motelového pokoje, kde se všichni sešli, a usmívala se. Věděla, že Katlaya dokáže vymyslet ty nejneuvěřitelnější věci.
„Už otevřeli bar,“ řekla, když nastalo chvilkové ticho.
„Že by?“ zašklebila se Aya, poposedla, aby mohla spustit nohy na zem, a plechovka v ruce se jí znovu nebezpečně naklonila. Sam se natáhl a chytil ji za ruku, aby zabránil dalšímu pivoprolití. Začal mít obavu, že se jeho bratr zase nevyspí, když bude jeho postel celá mokrá.
Dean zmuchlal ubrousek a hodil ho na zem. „Hlavně, když to funguje,“ prohlásil a zvedl se. Někdo před okamžikem mluvil o otevřeném baru.

Katalya stála před barem na silnici a dívala se do nebe. Castiel si stoupl vedle ní a také zvedl hlavu.
Je to nádhera, že?“ zeptal se.
Neodpověděla, jen se usmála a Cass to ucítil, i když se na ni nedíval. Dokázala se usmát celým tělem včetně jeho neviditelných součástí. „Doplnil jsem u tebe některé symboly,“ řekl jen tak mimochodem. A na vchodových dveřích-“
„Já vím, můžu každého z vás poslat pryč,“ zašeptala. „Děkuju, Cassi.“
„Vážně už jdeš domů?“ zeptal se Dean. Vyšli se Samem z baru a zastavili se vedle Castiela.
Aya kývla. Euforie z uvěznění toho tvora jí přešla a nastoupila únava přecházející v apatii. Chtěla jen spát a sbírat ztracenou sílu.
„Bylo to krásné setkání.“ Sam ji objal a přitiskl k sobě. „Moc rád tě ještě někdy uvidím.“ Když ji pouštěl, chytil ji za dlaň a přitiskl rty k vnitřní straně jejího zápěstí. Zamrkal a odvrátil se.
„Dávej na sebe pozor.“ Anděl jí položil ruku na rameno, pak ji k sobě přitáhl a krátce objal. „A nerozdej se,“ řekl přísně.
„Ano, pane,“ zase se usmála.
„Doprovodím tě domů,“ nabídl se Dean. „Ráno odjíždíme brzy, ještě budeš nejspíš spát.“
„Budu spát asi tak týden v kuse,“ souhlasila. „A každý, kdo mě vzbudí, bude můj osobní nepřítel.“

Další den ráno vyjížděla Impala z města s východem slunce. Dean se podíval do zpětného zrcátka, uviděl slunce vycházející nad obzor a vzpomněl si na ranní tanec. Cvakl knoflíkem přehrávače a autem se rozezněla tklivá melodie.
„Z toho setkání budu žít ještě dlouho,“ řekl Sam tiše.
„I já,“ souhlasil Dean.
„Kdy jsi přišel? Usnul jsem a ani nevím, jak ses dostal do pokoje,“ zeptal se po chvíli Sam na věc, která mu od probuzení vrtala hlavou. Ráno našel bratra, jak se venku točí kolem auta plný energie a nových plánů.
Dean neodpověděl, jen se pomalu tajemně usmál.

Téměř na konci každé povídky mám obrázek - fotku. Sem ho nedám, ale můžete si představit Deanův úsměv

[andoriel]

Je to hodně dlouhé, sama se v tom při přidávání sem trochu ztrácím, tak další povídky budou po kratších částech.

Bavte se

2 Duše, mysl a tělo - první část

Samuel Winchester seděl u Bobbyho Singera v pracovně s nohama na stole a probíral se poštou.
„Něco zajímavého?“ zavolal Bobby z chodby. Pravě se vrátil z lovu a ukládal vyčištěné zbraně.
„Účty,“ odpověděl Sam, „pak ještě účty a zase účty,“ dokončil prohlídku obálek.
„Ty nás jednou sežerou,“ zavrčel Bobby a sáhl do malé lednice pro dvě piva. „Příště pojedeš s námi a už nechci slyšet žádné výmluvy,“ prohlásil rozhodně.
„Ale, Bobby, vždyť víš, že na to nejsem,“ zabrblal Sam. Sundal nohy ze stolu a vzal si od Bobbyho otevřenou láhev.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
„Ahoj, Donno, jak se máš?“ Dean zněl v telefonu trochu zadýchaně a a šerifku Hanscumovou napadlo, že jí volá uprostřed lovu, který jim s bratrem přerůstá přes hlavu.
„Ahoj, ráda tě slyším, můžu pomoci?“ nabídla se hned.
„Eeee, ne, díky,“ Dean na okamžik zrozpačitěl, ale hned pokračoval: „Nevíš, co se děje s Ayou? Už nějakou dobu jí volám, a pořád je nedostupná.“
„Aya je pryč.“ Donna si rychle připomněla poslední setkání s Katlayou. „Odstěhovala se pár dní po tom, co jste odjeli. Prý pracovní nabídka, co se neodmítá. Nebylo v tom něco jiného, že ne, Deane?“ zeptala se podezřívavě.
„Cože?“ Dean odtáhl telefon od ucha a nechápavě se na něj podíval.
„Tak nic,“ smetla Donna svoji poslední otázku i domněnku. „Ale opravdu nevím, kde skončila. Říkala, že telefon nechá pár dnů vypnutý, možná si pořídí nový a ozve se mi. Zatím nic.“
„Mohla bys jí pak říct, ať mi co nejdřív zavolá?“ požádal Dean. Nadechl se, ale další dotaz nevznesl. Na léčitele se šerifky ptal už před pár dny, a kdyby o nějakém vhodném věděla, řekla by to.
„Vyřídím jí to,“ slíbila Donna a zavěsila. Chvilku se dívala na displej, a pak strčila telefon do kapsy. Kdyby se Dean nezeptal, už by si na Katlayu nevzpomněla. Zvedla hlavu a usmála se na Barta. Patolog ji už několikrát zval na kávu nebo na drink a Donna si říkala, že by možná bylo hezké, kdyby jeho pozvání přijala. Ayu zase pustila z hlavy.

Dean odložil mobil, sebral ze stolu v centrále Strážců slova hromadu připravených knížek a rozběhl se s nimi do obytné části.
„Tady,“ hodil knihy do nohou Samovy postele. „Všechno, co jsi chtěl.“
Castiel zvedl hlavu a podíval se přes rameno. Když Dean přišel, skláněl se nad ležícím Samem a obě ruce měl přitisknuté k jeho čelu a spánkům.
„Děkuji, Deane. Možná bys je mohl dát na stůl,“ řekl tiše. Vypadal tak vyčerpaně, že Dean nic neřekl, posbíral knížky a dal je, kam Cass chtěl.
Castiel se pomalu napřímil a spustil ruce podél těla.
„Je to čím dál horší,“ posteskl si. „Podíváme se, jestli něco najdeme.“ Vzal jednu z knih a sedl si na židli. Dean se s druhou posadil do křesílka v rohu místnosti, ale nedokázal ji ani otevřít. Sam měl po celém těle včetně obličeje černé podlitiny, sotva dýchal a už pátý den ho nedokázali probudit.
„Proč jsem s ním nebyl?“ vykřikl a mrštil knihou přes celý pokoj. Narazila do zdi u dveří a spadla otevřená hřbetem nahoru.
Cass se zvedl, sebral knížku a podíval se, co se v ní píše. Zavrtěl hlavou, zavřel ji a podal zpátky Deanovi.
„Nikdo s ním nebyl. Odjel a nechal tu jen ten krátký vzkaz,“ zopakoval, co oba dobře věděli. Dál raději mlčel. Za dva dny po jeho odchodu Sama v bezvědomí přivezl jeden z lovců. Krátce řekl, že ho tak našel, dal Deanovi souřadnice, kde zůstalo bratrovo auto, a pokračoval za rozdělanou prací.
Dean další den propátral okolí místa, kde Sama našli, ptal se v každém blízkém městečku, zaklepal u každé samoty, obvolal známé. Večer chtěl vyvolat Billie, aby ji vyzpovídal, ale Smrt se neukázala, jen v opěradle židle, na které seděl, se objevil ostrý zářez, zřejmě jako varování.
Cass mezitím seděl u Sama a snažil se mu aspoň trochu ulevit. Zpočátku dokázal zachytit úlomky vzpomínek, jako kdyby Sam snil, ale byly stále řidší a v posledním dni ustaly docela. Castiel nedokázal určit, co se se Samem děje a kde bloudí jeho mysl.
Také anděl obešel všechny, kteří by mohli pomoci, ale marně.
„Volal jsi Roweně?“ zeptal se Dean, když se Castiel vrátil z pochůzek.
„Nechal jsem jí vzkaz,“ opověděl Cass. „Ještě mě napadla Katlaya,“
„Nebere to, její číslo je nedostupné,“ zavrčel Dean, „už jsem to zkoušel. Ani Donna o ní neví.“

Seděla před zapálenou svíčkou a upřeně se dívala do jejího plamene. Vedla dialog sama se sebou.
„Nemůžeš to udělat, slíbilas to.“
„Něco se děje, musím se dozvědět, co.“
„Přijdeš o práci, víš, že je pomatený.“
„Nedozví se to.“
„To myslíš vážně? A co když přijdeš o víc než o práci?“
„Tak ať!“
Naslepo sáhla vedle sebe, kde ležely dva mobily. Jeden služební, jeden soukromý. Na jeden z nich slíbila, že nesáhne. Zvedla ten, kterého se dotkla, aktivovala displej a zmáčkla rychlé vytáčení.

„Měl by sis odpočinout,“ navrhl Castiel už poněkolikáté a odložil další knihu. Jako vždy si vysloužil jenom nasupený pohled.
„Tak ti přinesu aspoň něco k jídlu,“ nechtěl se anděl nechat odbýt. Zamířil do kuchyně a začal na talíř nakládat, co uznal, že by Dean mohl pozřít. Vyrušilo ho tiché zabzučení. Rozhlédl se, aby našel zdroj hluku, a dalo mu chvíli hledání, než objevil Deanův mobil na stole v hlavní místnosti. Už ho chtěl položit na tác vedle talíře, když si všiml, kdo volá.
„Ayo!“ zvedl hovor a usmál se.
„Castieli?“ Katlaya se znovu podívala na mobil, koho vlastně vytočila.
„Ano, to jsem já,“ ujistil ji Cass. „Volali jsme ti, prý ses odstěhovala.“
„No jo, život je změna,“ řekla vesele.
„Něco se stalo?“ zajímal se Cass. Vážně pochyboval o tom, že by jen tak opustila dům, s jehož ochranou si dala takovou práci.
„Tebe neoblafnu, co?“ Veselí jí z hlasu zmizelo. „Vážně jsem potřebovala změnu.“
„Po tom, co se v tom domě stalo, ano, rozumím,“ pochopil Castiel. Pomalu přitom došel k Samovu pokoji a zůstal stát u otevřených dveří.
„Viděla jsem toho žrouta všude. Bylo to k nevydržení,“ povzdechla si Katlaya a upřeně se zadívala na hořící plamínek svíčky, aby se nerozpovídala víc, než by chtěla.
Cass pokýval hlavou a vzdychl s ní. „Kde teď jsi?“ zeptal se.
Katlaya mu řekla adresu.
„Docela daleko,“ podotkl anděl a na Ayin dotaz jí sdělil jejich polohu.
Dean zvedl hlavu od knihy a postavil se. Pokud Cass dával někomu instrukce k nalezení tajného bunkru Strážců slova, možná se pro Sama blížila záchrana.
„Počkej, předám tě,“ řekl Cass a podal Deanovi mobil.
Dean mrkl na displej a telefon mu v prstech zapraskal, jak silně ho stiskl.
„Katlayo Bustersová, kde jsi sakra byla!“ vyjel hrubě.
„Taky tě ráda slyším,“ ušklíbla se Aya. Po vteřině ticha pokračovala už normálně: „Co se děje, Deane? Tolik ztracených volání - promiň, že jsem se ozvala až teď.“
„Sammy,“ začal Dean, otočil se k bratrovi a polkl. „Potřebujeme pomoc,“ hlesl.
„Jedu.“
A zavěsila.
„Bude jí to trvat nejméně dva dny,“ řekl Castiel vyrovnaně. Posunul tác na stole a další knihu k prostudování si odnesl do křesílka, které Dean neprozřetelně opustil.
Dean se na jídlo ani nepodíval. Stál nad bratrem a mračil se. „Jak to?“
„Katlaya jezdí autobusem,“ vysvětlil Cass.
„Cože?“ Dean zapomněl zavřít pusu. Život bez auta si nedovedl představit.
Castiel pokrčil rameny a otočil stránku.
V Samově pokoji se rozhostilo ticho.
„Možná,“ řekl po pár hodinách četby Castiel, „možná něco mám. Ale je to nesmírně složité a není jisté, jestli se děje to, co se tu popisuje, jen mě napadlo...“ zakoktal se. „Opravdu nevím.“
„Beru všechno,“ řekl důrazně Dean. „Ukaž!“
Oba dlouho pročítali pár stran knihy a každou chvíli některý z nich odběhl, aby našel další informace, které by se problému mohly týkat.
„Jestli je to tak, jsme v háji,“ zamručel Dean. Tolik složitých doporučení, výjimek, podmínek a instrukcí pohromadě ještě neviděl.
„Všechno souhlasí.“ Castiel ještě jednou pročítal příznaky. „Mám zkusit,“ zarazil se, když mu zazvonil telefon.
„Roweno?“ zeptal se do sluchátka.
„Stojím tady za dveřmi jako chudý příbuzný, Castieli. To není slušné,“ zavrčela čarodějka nerudně.
„Hned ti jdu otevřít.“ Cass hodil mobil Samovi na nohy a běžel k hlavnímu vchodu, až za ním baloňák vlál.
Než ji dovedl dolů, stručně ji seznámil se situací i nejnovějšími poznatky.
Rowena obešla Sama ze všech stran, občas do něj dloubla, a nakonec mu položila prst na čelo.
„Obávám se, že máte s diagnózou pravdu,“ prohlásila. „Co s tím budete dělat?“ zeptala se zvědavě.
„Moc možností nemáme.“ Dean se prohrábl hromadou knih a svitků, které se nakupily při hledání odpovědi.
„Takže, abych to shrnula,“ posadila se Rowena s nohou přes nohu v křesílku a poklepala dlouhým nehtem na stole, jak si rovnala myšlenky.
„Tady Samuel se, kdoví jak a proč, dostal do styku s portálem do nižší dimenze. Hoši,“ protočila oči a podívala se na Deana, „vážně byste si měli dávat větší pozor. Nebe, peklo, očistec, a dokonce ani paralelní světy nejsou jediné nebezpečné krajiny, tohle je v mnoha ohledech horší.“ Poposedla si, uhladila si sukni a pokračovala: „Abych to vzala zkrátka, Sam se dostal k průchodu a tam se ho zmocnil nějaký tvor, který se živí tím, co má Samuel v hlavě. Hmm,“ zamyslela a přimhouřila oči, „to by mohlo být docela zajímavé. No, abych pokračovala. Tak Sam je teď chycený v nějaké své představě, která se pořád zmenšuje, jak z něj ten tvor vycucává mysl. Musí na to pomalu, kdyby si Samuel něčeho všiml a začal se bránit, nadělalo by to spojení na obou místech zřejmě víc škody než užitku. A vy se chcete,“ podívala se z Deana na Castiela, „dostat do té dimenze a přivést Samuela zpátky. Jak si to přestavujete?“
„Chtěli jsme ten portál najít,“ začal Dean a zarazil se, když Rowena odmítavě zamávala rukou.
„To je zbytečné, máte ho přímo tady,“ ukázala na Samovu hlavu. „Co jste měli v plánu dál?“
„Nějak se tam dostat a zachránit Sammyho,“ pokrčil Dean rameny.
Čarodějka se podívala na Castiela. „Taky to vidíš tak jednoduše?“ zeptala se pohrdavě.
Cass sklopil hlavu. „To je základ našeho plánu,“ řekl tiše.
„Chlapci, chlapci,“ potřásla Rowena hlavou, „co byste si beze mě počali?“
„Ty víš, jak se tam dostat?“ Deanovi v očích zasvítila naděje.
Rowena se soustředila, aby sebrala neviditelnou nitku z klopy sáčka a nechávala ho čekat na odpověď.
„Možná,“ řekla po odmlce. „Ale potřebuji víc informací.“
„Co tu je, je ti k dispozici,“ rozpřáhl Dean ruce.
„To jsem chtěla slyšet,“ řekla Rowena spokojeně. „Tak se do toho pustíme.“
„Jsi si jistý, že hledá pomoc pro Sama?“ zeptal se za dvě hodiny Dean potichu Castiela. „Zatím to vypadá spíš jako velká inventura.“
„Nebuď netrpělivý, Deane,“ prohlásila Rowena, ani nezvedla hlavu. Spodní police skříně v jednom ze skladů ji neobyčejně zajímala.
„Tak, tady to máme,“ řekla spokojeně a vytáhla malou skleněnou baňku s dlouhým hrdlem. „Snad je to všechno.“ Uložila baňku do velkého koše a cestou k ní přidala ještě řadu věcí, které při hledání odložila na stoly a pulty.
„Tady,“ posadila plný koš Cassovi do náruče. „Buď trochu džentlmen, Castieli, a pomoz dámě.“
Anděl se pod tíhou koše zapotácel, ale poslušně Rowenu následoval. Dean dostal do opatrování stoh knih, které vybrala z knihoven, a vše pod čarodějčiným vedením odnesli do hlavní místnosti.
„A teď mě nechte,“ otočila se k nim zády a začala rozkládat knihy po dlouhém stole.
„Můžeme...,“ začal Dean.
„Čaj,“ řekla krátce.
„Udělám ho,“ souhlasil Castiel a odešel do kuchyně.
Dean si sedl do kouta ke dveřím a střídavě pozoroval čarodějku a chodil se dívat na Sama.

„Pošli to ode mě z počítače. První část tak za dva dny, další, až ti zavolám a domluvíme se, abych měla čas se zase vrátit,“ stála před kamarádkou s nervozitou sepnutýma rukama. Klíče jí dala už dřív. „Dej pozor, ať nepustíš kameru, je to mrcha.“
Rendie trpělivě kývala hlavou. Všechny instrukce probraly dvakrát.
Žena se sepnutýma rukama se podívala na tašku u dveří a zpátky na Rendie.
„Jeď už,“ řekla jí kamarádka. „Nikdo se nic nedozví, slibuju.“

Rowena dopila čtvrtý šálek čaje. Knihy byly pozotvírané a ležely nejenom na stole ale i po zemi kolem ní. Do zápisníku s jedovatě růžovým obalem si zapisovala poznámky a každou chvíli vzdychla nebo si něco zamumlala.
Dean ji dlouho tiše sledoval, a teď spal s hlavou opřenou o stěnu a občas ho probudilo vlastní hlasité zachrápání.
Castiel seděl u Sama a díval se, jak se mu černé podlitiny pod kůží slévají. Nedokázal mu pomoci ani v tom.
Dean se probudil a rozhlédl se.
Rowena spala na stole se svým zápisníkem pod hlavou. Většina knih byla zavřená a vyrovnaná do úhledné hraničky na kraji stolu.
„Hotovo?“ zachraptěl Dean. Odkašlal si a zkusil to znovu. „Máš kouzlo, Roweno? Bude fungovat?“
Čarodějka otevřela oči a zamrkala, aby se jí projasnila hlava. Většinou spát nepotřebovala, ale tohle pátrání jí dalo zabrat.
„Dobré ráno všem,“ zívla. „Dostanu čaj?“
Cass nebyl v dohledu a zřejmě ani v doslechu. Dean se zvedl, odešel do kuchyně a za pár vteřin se vrátil se širokou sklenicí do půlky naplněnou zlatavou tekutinou. Postavil ji před Rowenu a zůstal nad ní stát s jednou rukou položenou na stole a druhou na opěradle čarodějčiny židle.
Rowena zvedla sklenici a upila. „Čaj?“ trochu se podivila. Podle použitého nádobí soudila na něco ostřejšího. „A studený!“ ušklíbla se.
Dean nereagoval, jen se na ni upřeně díval.
„Mám kouzlo,“ řekla sladce. „Nejsem si jistá, jestli bude fungovat. Nic tak složitého jsem už dlouho nedělala. Je u toho spousta podmínek.“ Odstrčila sklenici s čajem a zadívala se do poznámek. „Tohle bude nejhorší,“ poklepala na jedno místo. „Kdepak máme anděla?“
„Dojdu pro něj,“ nabídl se Dean.
„Castieli, jak moc poznamenalo Kainovo znamení jeho duši?“ zeptala se hned, jak se anděl objevil. „A co ty všechny ostatní věci, které prováděl? Podívej se, prosím, ať víme, na čem jsme,“ ukázala na Deana.
„Na jeho duši?“ zeptal se Castiel trochu zmateně.
„No tak, to pro tebe přece nemůže být tak složité,“ řekla rozladěně. „Jestli mi nevěříš, tak se pojď podívat. Tady,“ ukázala na pár řádků v zápisníku. „V knihách si to najdi sám, ale kdyby to nebylo důležité, neřešili bychom to.“
Cass se naklonil, aby jí viděl přes rameno a pročetl poznámky. Díval se do nich dlouho a čelo se mu vraštilo čím dál víc.
„Nelíbí se mi to,“ řekl nakonec.
„To nikomu,“ řekla čarodějka. „Ale jinak to nepůjde.“
Anděl se otočil k Deanovi, který stál nerozhodně opodál, položil mu ruku na hruď a přivřel oči.
„Není to tak dlouho, co mu hodně pomohli,“ mluvil Cass spíš pro sebe než pro ostatní, „ale na to, co jsi našla, je to málo.“ Pustil Deana a potřásl hlavou. „Nemůže tam, nepřežili by to ani jeden.“
„A nikoho jiného tady nemáme.“ Rowena vstala. „Je mi líto, víc nemohu udělat.“
„Počkejte!“ Dean skoro zakřičel. „Přece to teď nevzdáme. Musí být cesta. Můžeš s tím něco udělat?“ otočil se ke Castielovi a položil si ruku tam, kde se ho anděl před chvílí dotýkal.
„To nejde,“ zavrtěl hlavou Cass. „Není to tím, že by tvoje duše byla špatná, slabá nebo tak něco, jenom se do ní otisklo všechno, co jsi prožil. Každá smrt, každé vzkříšení, každý vstup jiné entity, všechno. Je to v ní zapsané. Nejde to zrušit ani vymazat.“
„Co s tím má společného moje duše?“ Dean se díval z jednoho na druhého a čekal na vysvětlení.
„Do nízké dimenze nemůžeš s duší. Ne, když tě tam někdo nevtáhne, jako se to stalo Samuelovi. Pokud tam chceš proniknout sám, musíš duši nechat tady, jinak by ses odtamtud nedostal. A to bychom nechtěli, že?“ vysvětlovala Rowena.
„Také tady potřebuješ fyzickou kotvu. Někoho, kdo na tebe bude čekat u hranice a převede tě zpátky,“ pokračoval ve vysvětlování Castiel.
„Stejně je to k ničemu,“ utnula jeho úvahy čarodějka.
„A nemůžeme to aspoň zkusit?“ zaprosil Dean.
„Jak říkám, je to k ničemu. Pokud tedy nechceš spáchat sebevraždu.“ Rowena se tvářila rozladěně. „Na nějaké své kamarády lovce ani nemysli, ti jsou úplně mimo hru,“ přerušila mu myšlenku skoro dřív, než ho napadla. „Musí tam jít někdo, ke komu má Samuel blízko. A tím myslím hodně blízko.“
Nastalo ticho.
Dean se snažil srovnat s tím, že pomoc je na dosah a přitom není v jejich silách, v JEHO silách!, teorii dotáhnout do praxe, ale nedařilo se mu to. Chytil se za hlavu a stiskl ji, jako by z ní chtěl vymáčknout řešení.
Castiel začal uklízet knihy a pokukoval po Roweně, jestli některá záhadným omylem neskončila u ní. Ani on nedokázal přijít se spásnou myšlenkou na záchranu Sama.
Rowena si sedla a smutně se podívala na sklenici se studeným čajem. Tak ráda by to kouzlo použila. Všechny ingredience tu byly. Jaká škoda, že to nejde. Ne, že by jí na bratrech nějak záleželo, samozřejmě, že ne, ale to kouzlo bylo - no, přímo fantastické!
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Sam Winchester se probral v Bobbyho domě a ospale mžoural do stropu. Spánek mu nepomohl. Pokud mohl soudit, byl ještě unavenější, než když si šel lehnout.
„Dneska nevstáváš?“ zeptal se Bobby mezi dveřmi.
„A to musím?“ zakňoural Sam jako rozmazlené dítě.
„Nemusíš,“ pokrčil Bobby rameny a odešel.
Sam se otočil na druhý bok a zavřel oči.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

[andoriel]

Bavte se

2 Duše, mysl a tělo - druhá část

Autobus měl zpoždění. Katlaya byla ráda, protože ho kvůli tomu stihla. Tři přestupy dokážou pokazit každý plán cesty, ale tohle zatím vypadalo nadějně. Jízdenky si kupovala v hotovosti u řidiče a sedala s hlavou otočenou k oknu, tašku, pokud to bylo možné, na sedadle vedle sebe. Letadlo by bylo mnohem rychlejší, ale tam by musela dávat své údaje, a to nechtěla. Dvoudenní cestu dokázala o půl dne zkrátit, a i tak se jí to zdálo k nepřečkání dlouhé. Poslední úsek z okraje města ke vstupu do bunkru šla pěšky.
Nenápadné dveře v příkrém kopci se na první pohled tvářily, že patří nějaké technické záležitosti města nebo k opodál stojící staré továrně. Stiskla kliku a k jejímu úžasu se otevřely.
„Děkuju,“ řekla automaticky v duchu. Dělala to tak pokaždé ať odcházela nebo vcházela, vždy poděkovala, někdy i řekla kam jde a kdy se vrátí.
Zůstala stát na úzkém ochozu nad velkou místností, kde právě vládlo naprosté ticho, i když v ní byly tři osoby. Prohlédla si je a napadlo ji, jestli nejede pozdě.
„Deane, Cassi, ahoj,“ řekla. „Jsem tady. Od kdy nezamykáte?“ Snažila se mluvit jako vždycky, ale i jí zněl její hlas dost stísněně.
Castiel zvedl hlavu a usmál se na ni tak smutně, až jí zatrnulo. Štíhlá žena s ohnivými vlasy si ji prohlížela přimhouřenýma očima a zřejmě nad něčím usilovně přemýšlela. Dean sebou škubl a rozběhl se k ní po schodech nahoru. Zastavil se těsně před ní, vzal jí tašku z ruky a pustil ji na zem. Neřekl nic, jen Ayu chytil za ramena a stiskl je tak silně, že skoro sykla bolestí. Chvíli zůstali bez hnutí.
„Co se děje, Deane?“ zopakovala otázku, kterou položila už do telefonu.
Vzal ji za ruku a táhl ji dolů. „Cassi, ty dveře!“ zavrčel, když rychle procházel kolem Castiela.
„Zamknu je, Deane, promiň že jsem zapomněl,“ řekl pokorně anděl. Dean ho neposlouchal, táhl Katlayu dál, dokud se oba nezastavili u Samovy postele.
Aya jen zalapala po dechu a stiskla Deanovu ruku, za kterou ji ještě pořád držel. „Co?“ zeptala se krátce.
Dean s krátkými přestávkami na nádech řekl, co zjistili. Katlaya přešla k Samově hlavě a pohladila ho po tváři. Kůže se mu zacukala, sotva se ho dotkla.
„Můžu tam za ním já? Co mám udělat?“ zeptala se.
„Ty bys…?“ Dean na ni překvapeně zíral.
Katlaya se na něj chvíli tiše dívala, než řekla: „Volal jsi o pomoc tak hlasitě, že jsem tě slyšela skoro přes půlku světa. A přijela jsem. Myslíš, že to bylo proto, abych si tu sedla a dívala se?“
„Půjde to? Může do nižší dimenze?“ otočil se na Casse, který se právě objevil v otevřených dveřích.
Anděl se špičkami prstů dotkl Katlayi jako předtím Deana a přikývl. „Může. Opravdu jí chceš vystavit takovému nebezpečí?“ svraštil čelo.
Dean se na Katlayu nerozhodně podíval.
Ještě jednou přiblížila prsty k Samově tváři, zarazila se a místo kůže pohladila pramínek vlasů na polštáři. Netušila, že ho jednou uvidí tak bezmocného.
„Tašku máš ve vedlejším pokoji, Katlayo.“ řekl Castiel. „Opravdu rád tě vidím,“ usmál se na ni. „Půjdu Roweně říct, že může začít připravovat kouzlo nebo lektvar nebo cokoli bude potřeba.“ To už mluvil k Deanovi, který Ayu ještě pořád zamyšleně sledoval. Dean přikývl, ale nebylo jisté, jestli vnímá.
Katlaya odešla do přiděleného pokoje a nechala bratry o samotě.
Za dvacet minut byla v centrální místnosti umytá a převlečená po dlouhém putování, a také připravená zjistit o své nastávající cestě co nejvíce, než se na ni vydá. Nepochybovala o tom, že se pro Sama půjde. Jestli to dobře pochopila, čarodějka, anděl ani Dean nemohli. Byla jediná. Pousmála se. Když je jediná, tak to prostě udělat musí. Něčím jí to připomnělo oblíbené fantazy knížky. Rychlé nastínění situace jí část úsměvu vymazalo, ale pořád byla rozhodnutá jít.
„Castieli, jsi si jistý, že tam tahle osoba bude něco platná?“ zeptala se Rowena trochu přezíravě. Prohlížela si Katlayu shora dolů a zpátky a krčila nos.
Aya se na ni vážně podívala. „Udělám, co bude v mých silách, abych Sama vrátila zpátky,“ slíbila. „Snad to bude stačit.“
„To záleží na tom, jaký máš k Samuelovi vztah,“ vyjmenovala čarodějka jednu z podmínek.
Aya si vzpomněla, jak ho viděla před chvílí u něj v pokoji, a zatrnulo jí. „Miluju ho,“ řekla prostě.
„Zajímavé,“ prohlásila Rowena a ještě jednou si Katlayu prohlédla. „Sebevražedné sklony budou zřejmě nakažlivé. Musím si dát pozor. Jdu připravit kouzlo.“ Zmizela v kuchyni, kde Castiel nechal koš naplněný při inventuře.
Aya se podívala na Casse a pomalu se na něj usmála. „Co ten kyselý obličej?“
Anděl se tvářil jako boží umučení.
„Nejsem rád, že to spadlo na tebe. Nemáš žádné zkušenosti,“ vysvětloval.
Pokrčila nad tím rameny. První leknutí z toho, do čeho se pouští, pominulo, zbývalo jen vyřešit praktické otázky kolem vstupu do nižší dimenze. Dál si musí poradit podle situace.
Dean přišel od bratra a v zamyšlení se drbal na zátylku. „Poslyš, Cassi, nešlo by to nějak obejít? Že bych tam šel přece jenom já. Kdyby byla Katlaya na rozhraní, třeba by se to dalo nějak udělat.“
„Nedalo by se to nijak udělat, Deane, je mi líto,“ odmítl Castiel.
Katlaya nad Deanovým dalším nápadem jen zavrtěla hlavou a raději šla nakouknout do kuchyně. Rowena chodila mezi pultem a stolem a kontrolovala misky, baňky a křivule, ve kterých kypěly, bublaly a plazily se různé ingredience.
„Opravdu je to čarodějka?“ zeptala se tichounce Castiela. Přišel za ní, aby zmizel z dosahu Deana a nemusel už odpovídat na nekonečné nápady, jak obejít podmínky pro vstup do nižší dimenze. Poslal ho k bratrovi do pokoje přestěhovat nábytek tak, aby měli pro Katlayu i pro kouzlo dost místa.
„Ano, Rowena je naživu už několik století,“ ujistil Ayu Cass.
„Na svůj věk vypadá nádherně,“ špitla.
„Děkuju, holčičko, i sluch mi slouží docela dobře,“ řekla dost nahlas Rowena.
„To je skvělé,“ rozesmála se Katlaya. „Castieli,“ otočila se na anděla, „říkal jsi, že moje duše tu zůstane, abych se dostala zpátky. Samova je tam. Jak se dostane domů?“
„Přišel tam jinak.“ Cass byl dost stručný. Katlaya se na to trochu zamračila.
„O nižších dimenzích se toho moc neví. Málokdo se vrátil, a většinou pak do konce života nedal dohromady celou větu,“ ozvala se zase Rowena.
Katlaya povytáhla obočí a zašklebila se. Čarodějka jí byla čím dál víc sympatická. „Děkuju, Roweno,“ řekla.
„Nechci tě strašit, drahá, je to jenom konstatování skutečnosti.“
„To je v pořádku,“ ujistila ji Aya. „Nezní to tak špatně. Jestli se mi stane něco podobného, bude mi to nejspíš jedno. Budu blábolit a slintat v nějakém ústavu a umřu s úsměvem na tváři.“
Rowena došla ke dveřím, dlouze se na Katlayu podívala, zavrtěla hlavou a vrátila se zpátky ke své práci.
„To není v pořádku,“ odporoval Castiel. „Samovi by snad mělo stačit, když si uvědomí, co se děje, ale jistý si tím nejsem. Místní tě rozhodně nenechají na pokoji, snaž se jim vyhnout, jak jen to půjde. Kdyby ti hrozilo nebezpečí, hned se vrať.“
„Když tu nechám duši,“ pokračovala Aya v úvahách, „kde bude?“
Anděl se zatvářil nejistě. „Měla by s tebou být pořád spojená, takže ji uložíme...“
Aya ho chytila za ruku, aby ho přerušila: „Dáš mi na ni pozor, Castieli? Prosím!“ podívala se na něj tak naléhavě, až mu přeběhl mráz po zádech. „Když nebudeš proti, svěřím ti svou duši,“ řekla tiše.
Dean se vrátil od Sama a zůstal stát stranou, aby nerušil důvěrný hovor. Slyšeli ho všichni, ale trocha prostoru byla na místě.
Anděl si volnou ruku položil na srdce. „Budu ji opatrovat jako vlastní,“ slíbil slavnostně. Deanovo zakašlání ho trochu probralo a hned pokračoval: „Budu ji opatrovat víc než vlastní. Nespustím z ní oči.“
„Děkuju,“ řekla se znatelnou úlevou. Kousek strachu, který ucítila, když se dozvěděla, k čemu se zavázala, zmizel.
„Neposílal bych tě, šel bych sám, kdyby to bylo jen trochu možné,“ začal Dean s dalšími omluvami.
„Nech už toho,“ otráveně se od něj odvrátila.
„Jsem hotová. Všechno je připravené, až budete i vy, můžeme začít.“ Rowena už zase držela vrchovatý koš připravená vyzkoušet to úžasné kouzlo.
Castiel se bez protestu chopil koše a šel v čele malého průvodu k Samovu pokoji.
Uspořádání místnosti se změnilo. Sam ležel na kraji lůžka, aby se vedle něj vešla Katlaya. Pro tu byl připravený polštář směrem do místnosti, takže měla ležet obráceně než Sam. U její hlavy i po stranách byly připravené židle, kdyby se pátrání v nižší dimenzi protáhlo a hlídači potřebovali ulevit bolavým nohám, na straně Sama byl malý stolek jako základna pro kouzlo. Zbytek nábytku byl přiražený ke stěnám.
„Čas tam nejspíš poběží jinak,“ říkal ještě Cass Katlaye, „nenech se tím znervóznit. Máš všechen čas světa.“
Odpověděla jenom malým úsměvem. Nervozita ji svazovala. Bála se, že Sama nenajde a bratr a přátelé na něj budou čekat marně.
„Tady.“ Podala čarodějka Aye zavřený kelímek. „Vypij to.“
Katlaya odklopila víčko a bez zaváhání poslechla. Sotva polkla, zatočila se jí hlava a podlomila kolena. Cass i Dean k ní skočili a pomohli jí na postel vedle Sama.
„Rychlejší, než jsem čekala,“ řekla Rowena s kapkou obdivu sama k sobě.
„Roweno,“ zamračil se na ni Dean.
„To nic, jen malé uvolnění. Bude potřeba,“ zabručela smířlivě. „Můžeme začít?“ otočila se na Castiela.
Anděl si stoupl Katlaye k hlavě a dotkl se jejího čela. „Připraven,“ řekl. Mezi prsty se mu objevila zlatá jiskra. Byl rád, že duši nemusí těžce vytahovat, Aya byla připravená jí vložit do jeho rukou a co nejvíc jim to usnadnila.
„Deane?“ řekla Rowena s očima upřenýma do kovové mísy s přísadami kouzla.
Dean si sedl k lůžku vedle Katlayi a vzal jí ruku do obou dlaní.
„Budu čekat na rozhraní, nenechám tě tam. Slibuju,“ stiskl jí prsty.
Zareagovala vlastním malým stiskem a pootevřela oči, aby se na něj podívala. Chtěla říct, že mu svěřuje svoje tělo tak, jako to řekla Cassovi o duši, ale nedokázala ze sebe vypravit ani hlásek. Oči se jí zavřely.
Rowena přihodila do misky hrst čehosi a z jejího obsahu se vyvalil oblak bílého dýmu. Hned se rozptýlil a zůstala po něm jemná bylinková vůně.
Castiel opatrně popotáhl prsty na Ayině čele a mezi dlaněmi se mu rozlilo světlo, jak se její duše odpoutala od těla a zůstala s ním spojená tenkou stužkou světla končící na jejím čele. Opravdu z ní nespouštěl oči a pozorně sledoval každé nepatrné zachvění.
Rowena vzala Ayinu ruku a vložila ji do připravené ruky Sama. Propletla jim prsty a spokojeně kývla. Zatím šlo všechno dobře.
„Poslední ingredience,“ zamumlala a zalila směs v míse tekutinou z baňky s dlouhým hrdlem. Vysoký plamen nechal na stropě černou skvrnu a Deanovi zapraskalo v uších, jako při přetížení v letadle.
Katlaya dlouze vydechla a na rtech se jí usadila jinovatka.
„Je tam,“ řekla čarodějka s uspokojením.
Anděl ani muž nereagovali, jeden si zíral do rukou na svěřenou duši a druhý hlídal malou dlaň.
„Může to trvat dlouho,“ řekla Rowena. „Půjdu si uvařit čaj. Kdyby se něco dělo, zavolejte.“
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Katlaya zamrkala a rozhlížela se kolem sebe. Přízračná krajina jí byla cizí. Tlumené barvy se prolínaly jedna do druhé a tvary byly zkroucené a rozplizlé, bez ostrých hran. Přímo před sebou měla cosi, co vzdáleně připomínalo vrak auta. Přikročila k němu a podívala se blíž. Byl to vrak auta a vedle další. A další. Stála na cestě obklopené pozůstatky automobilů a v dálce uviděla obrys budovy. Vydala se k ní. Obešla ji ze všech stran, prohlédla si stěny a nahlédla do slepých oken. Nenašla žádné známky, že by byl někdo uvnitř, ale když došla ke vchodu, uslyšela zevnitř hlasy.
„Rufus už na nás čeká, přece se tu nebudeš jenom tak válet,“ říkal jeden.
„Dej mi pokoj, Bobby, prostě běž pryč.“ Tohle byl Sam.
Katlaya poznala jeho hlas a už chtěla otevřít, když uslyšela těžké kroky a rychle se skryla za nejbližší roh. Sam takhle určitě nechodil a s nikým jiným se setkat nechtěla.
Podivné stvoření s dlouhými končetinami vyšlo ven a hlučně za sebou zavřelo. Odcházelo po cestě mezi vraky a syčelo si pro sebe něco, co znělo jako nadávky.
Katlaya počkala, až zmizí, a nakoukla dovnitř domku. Za krátkou předsíní přeplněnou výstrojí i výzbrojí na lov, byla kuchyně a pokoj spojené s pracovnou. Sam seděl u stolu, houpal se na židli a koukal do stropu.
Sammy?“ špitla Katlaya. „Co tu děláš?“
Sklonil k ní pohled a zatvářil se zmateně. „My se známe?“ zeptal se pomalu.
„Myslím, že ano,“ souhlasila a sedla si vedle něj. Věřila, že mají trochu času, než se falešný Bobby vrátí.
„Já nemyslím.“ Sam si ji důkladně prohlédl. „Mám dobrou paměť a tebe jsem nikdy neviděl.“
„Třeba jsem kamarádka Bobbyho,“ zkusila Aya. „Nebo Deana.“
„Kdo je Dean?“ zeptal se nedbale. Už zase koukal do stropu.
„Nepamatuješ se na Deana?“ Katlayu přepadla krátká panika. Doufala, že až se se Samem uvidí, vzpomene si na ni, ale že se nepamatuje ani na bratra, kterého znal celý svůj život, to bylo zlé.
„Ne. Tvůj přítel?“ Sam sice něco říkal, ale vypadalo to, že ho vůbec nezajímá, jestli mu odpoví. Zůstala potichu a dívala se na něj.
„Samueli Winchestere,“ řekla pomaličku. „Kde máš rodinu?“
Sam se rozhlédl a překvapeně se na ni podíval. „S kým to mluvíš?“
Z Katlayi vypadlo velice neslušné slůvko.
„Toho taky neznám,“ řekl Sam klidně.
Katlaya se začala smát a nemohla přestat. Nebyla si jistá, co si představovala, a po rychlém nalezení Sama chvilku věřila, že jak rychle přišla, zase rychle odejde. Ale že se Sam bude bránit absolutním nezájmem, to opravdu nepředpokládala.
Díval se na ni a na tváři se mu začal také objevovat náznak úsměvu.
„Čemu se směješ, Ayo?“ zeptal se.
„Tobě,“ škytla. Uvědomila si, že jí řekl jménem a začala doufat, že ho dokáže dostat zpátky. Jestli stačí smích...
„Sotva vytáhnu paty, už tu máš holku?“ Stvoření stálo v pokoji s rukama v bok a výhrůžně kývalo hlavou.
Katlaya vyjekla a schovala se za Sama.
„No tak, Bobby, to je povyku,“ řekl líně Sam a zase se zadíval do stropu.
Tvor zvaný Bobby chytil Katlayu za loket a vytáhl ji zpoza Sama, aby se na ni podíval.
„Ta tu nemá co dělat!“ zavrčel vztekle, vyvlekl ji ven a mrštil s ní o zem. „Už se tu neukazuj!“ rozkřikl se na ni.
„Jsem hned vedle a slyším dobře,“ zašklebila se Katlaya nad tím hlukem. Zvedla se a couvla, když se rozpřáhl k úderu, ale necouvla dost. Rána ji odhodila několik kroků. Tiše vykřikla a zůstala ležet, dokud tvor neodešel. Sotva ho ztratila z dohledu, odplížila se k domku. Znovu ho obcházela a hledala jakoukoli nesrovnalost. Samovo prořeknutí se jménem jí nešlo z hlavy. Bylo to automatické nebo to udělal schválně?
Někdo jí položil ruku na rameno.
Přestože ho s sebou neměla, srdce se jí rozbušilo tak prudce, že muselo být slyšet na míle daleko. Hekla, otočila se, zakopla a svezla se k zemi u stěny domku.
„Kdyby to byl Bobby, už by bylo po tobě,“ řekl Sam a podával jí ruku, aby jí pomohl na nohy.
„Sammy,“ vydechla úlevou.
„Víš, že jsi jedna z mála, kdo mi tak může říkat?“ zeptal se Sam s malým úsměvem.
„Jestli víš, co se děje, proč už nejsi pryč?“ vrátila se Katlaya k důvodu své přítomnosti.
„Zkoušel jsem to, ale nemůžu,“ zamračil se Sam. „A hlídají mě moc dobře.“ Poklepal se na hlavu. „Asi je tam toho pro ně dost, aby jim stálo za to na mě netlačit, ale to je tak všechno.“
„O nižší dimenzi toho moc nenašel ani Dean s Cassem ani Rowena,“ povzdechla si Aya.
„O nižších dimenzích je tam celá jedna police knih,“ řekl překvapeně Sam. „Jak dlouho jsem pryč?“
„Asi týden.“
„Teprve? Tady to bylo jako nekonečný měsíc.“ Sam zavrtěl hlavou. Nedovedl pochopit, proč za týden nikdo knihy nenašel. „Rowena je tam taky?“ napadlo ho, co vlastně Katlaya řekla.
„Udělala nějaké bum, abych se sem dostala,“ pokrčila Aya rameny.
„To je jí podobné,“ ušklíbl se Sam. „Vrátím se do domu, přichází doba odběru.“ Zatvářil se nešťastně. „Musím jim dát aspoň něco, aby neměli podezření, že vím, co se děje.“ Odešel do domku.
Katlaya si sedla do jednoho z nabouraných aut a sledovala dům. Čekala, až bude možné se Samem znovu mluvit, a byla zvědavá, jak vypadá ten ‚odběr‘.
Přišli tři. Bobby s dlouhýma rukama a nohama a dva malí kulatí se spoustou panožek a třemi pažemi natřikrát ohnutými, které vypadaly jako nohy pavouka. Bobby šel do domku a ti dva rozebrali kus zadní stěny a něco tam kutili. Aya neviděla co, ale za chvíli s tím přestali a dali stěnu zase do pořádku. Místo, aby šli za Bobbym, prošustili těsně kolem auta, kde se Aya schovávala, a zmizeli ve vrakovišti.
Katlaya seděla a čekala, až odejde i dlouhonohý Bobby, ale nic se nedělo. Bobby zůstal v domě a na Ayu padla náhlá ospalost. Položila se na sedadlo a zavřela oči.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Rowena se usadila v křesílku u zdi, sáhla po knize a nahodile v ní listovala. Původně ji napadlo, že by vlastně mohla odejít a zbytek nechat na těch dvou dobrodruzích, ale její zvědavost byla větší, tak se rozhodla počkat na výsledek tak chaoticky řízené a zbytečně překombinované akce.
Castiel se soustředěně díval na Ayinu duši a skoro ani nedýchal. Dean znepokojeně sledoval námrazu, která se Katlaye od rtů začala rozlévat po obličeji. A rozšiřující se temné skvrnky na tváři a krku značily, že i ona bude časem samá modřina a podlitina
Nepříjemné přerušované bzučení je překvapilo. Dean sebou trhnul a pevněji stiskl ruce k sobě, Rowena upustila knížku, jenom Castiel se ani nehnul a nepřestával zírat na duši v dlaních.
„Co se děje?“ zeptala se čarodějka rozladěně.
„To je z Katlayina pokoje,“ řekl Cass. Pořád se nehýbal a neodvracel pohled.
„Dojdu tam,“ řekla Rowena, když si uvědomila, že nikdo jiný není ochotný se pohnout. Přinesla mobil, který vydolovala z velké kabely zastrčené pod postelí, a dívala se na displej.
„Copak jsem telefonní ústředna?“ postěžovala si a zmáčkla hlasitý poslech.
„Mluvte,“ řekla nevrle.
„Tady Rendie, stalo se něco Aye? Měla mi volat a neozvala se. Je v pořádku? Kdo jste?“ ozval se trochu zmatený ženský hlas.
„Katlaya je relativně v pořádku, ale nemůže teď k telefonu.“ Čarodějka se významně dívala z Casse na Deana, ale žádné reakce se od nich nedočkala. „Zavolá vám, jakmile to bude možné.“
„A kdy to asi bude?“ nechtěla se Rendie nechat odbýt. „Potřebovala bych s ní mluvit. Nemohla byste to zařídit?“
„Zařídit?“ Rowena se napřímila nad tou drzostí. „To bych opravdu nemohla. Katlaya není v dosahu signálu. Zavolá vám, až se vrátí.“ A zavěsila. Skoro štítivě položila Katlayin telefon na stolek vedle mísy s dokončeným kouzlem a šla si sednout zpátky do křesla.
„Tohle čekání je příšerná věc,“ posteskla si. Zvedla knížku a hodila ji na stůl s pořádnou ranou. Ani to anděla a Deana nedokázalo přimět k reakci.
„Půjdu nahoru,“ oznámila a odešla.
Dean tiše vydechl, když bylo zase konečně ticho, a pohledem zkontroloval bratra i Katlayu. Oba žili, ale to bylo všechno, co se dalo zjistit.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Aya se probudila z nepříjemného snu. Nic si nepamatovala, jen pocit, že je všechno špatně. Otevřela oči a nepříjemný sen jako by pokračoval: Všechno bylo špatně. Ležela na zemi mezi vraky aut, ruce i nohy měla znehybnělé, na břiše jí seděla příšera a snažila se jí dostat do hlavy. Doslova. Šťourala se jí v ústech, nose i uších, dloubala jí kolem očí.
Katlaya zasupěla námahou, jak se snažila vyprostit a příšeru shodit. Povedlo se jí uvolnit jednu nohu. Prudce vykopla a spokojeně zaznamenala, že trefila něco, co po zásahu povolilo. Vzepřela se na chodidle a pokusila se přetočit.
Příšera zaskřehotala a odkulila se z Ayina těla. Sevření končetin povolilo a Katlaya se rychle hrabala na nohy, připravená k boji nebo útěku, podle situace.
Stála uprostřed vrakoviště sama. Ať už ji napadlo, co chtělo, zmizelo to, jakmile se začala bránit.
Oklepala se a otřela si ústa. Pořád na nich i v nich cítila lepkavý dotek příšery.
„Někdo říkal, že tu bude růžový sad zalitý sluncem?“ zeptala se sama sebe polohlasně. „Tak pokračuj, holka, ať už jste venku.“ Vydala se po cestě mezi auty a skončila uprostřed pusté pláně, kde se šedý obzor skoro nedal rozeznat od šedé oblohy. Zavrtěla hlavou. Šla na druhou stranu, než mířila.
„Nemáš tu co dělat!“ Bobby jí stál za zády, a když se otočila, chytil jí jednou dlouhou rukou za krk a zvedl do výšky.
Kopala kolem sebe a kroutila se, ale vyprostit se nedokázala. Lapala po dechu a marně se snažila odtrhnout od sebe Bobbyho prsty.
Pak si uvědomila, že její tělo leží úplně jinde. Všechno úsilí věnovala tomu, aby se přestala zmítat, a soustředila se na to, že fyzicky jí tady nikdo nemůže ublížit.
Prsty kolem krku zmizely a Katlaya dopadla na zem najednou pružná jako kočka. Prosmýkla se kolem Bobbyho a rozběhla se do vrakoviště takovou rychlostí, které by v běžném životě nebyla schopná.
„Já jsem tady doma, víš?“ štěkl jí do ucha hlas dlouhorukého tvora. Bez námahy jí dohonil a jedinou ranou smetl mezi vyskládané trosky aut.
Tiše zaklela, když ramenem narazila do zprohýbaných dveří plných rzi. Ať bylo její fyzické tělo kdekoli, bolelo to. Stáhla se hlouběji mezi vraky, aby na ni nebylo z cesty vidět. Opřela se v sedě o proraženou pneumatiku a zhluboka se nadechla. Pocit neskutečnosti a neporazitelnosti zmizel.
Naklonila se, aby viděla na cestu. Byla prázdná. Vrátila se na ni a zaváhala, který směr je ten správný, aby zase neskončila na kraji. Tentokrát se zřejmě rozhodla správně, protože aut kolem cesty přibývalo, až se kupily ve vratkých horách a hrozily, že se na Katlayu zřítí v okamžiku, kdy půjde kolem. Domek nebyl vidět a pouť vrakovištěm se protahovala.

Sam přecházel po pracovně sem a tam. Jako vždycky, když byl sám, cvičil paměť. Snažil se vzpomenout, co četl o nižších dimenzích, ale hlavu měl prázdnou. Zkusil nakreslit omezující démonský kruh a nedokázal to. Vztekle uhodil pěstí do stěny. Ozval se dutý zvuk. Poklepal znovu, aby se ujistil, že slyšel správně, a začal hledat nějaký tajný vstup. Nenašel nic. Zadíval se ke dveřím, jestli se znovu neobjeví Katlaya. Nejdřív si myslel, že je to jenom jeho představa a že se už zbláznil, pak, že se příšera Bobby snaží z něj vymáčknout něco navíc, ale nakonec jen doufal, že to bude skutečně ona a pomůže mu dostat se pryč. Asi před týdnem místního času zjistil, že nedokáže odejít od domu dál než na pár metrů. Každý nový pokus o jakýkoli únik mu způsobil ránu, která sice nebyla vidět, ale bolela o to víc a bolest přetrvávala.
Začalo se stmívat falešným soumrakem, tak se natáhl, aby rozsvítil lampu u pracovního stolu.

[andoriel]

A protože je Apríl, tak posílám nějakou zábavu

2 Duše, mysl a tělo - třetí část

Katlaya šla podle svého názoru už několik hodin a cesta pořád nekončila. Klopýtala únavou, až nakonec zůstala sedět pod dodávkou s utrženou střechou a nedokázala se pohnout dál. Přitáhla si kolena k bradě a zadívala se dopředu. Hory vraků se snižovaly do kopců a hromad a někde na hranici viditelnosti zablikalo malé světélko. Zvedla hlavu. Světlo?
S tichým zaúpěním vstala a šla dál. Světlo se zvětšovalo a brzy vykreslilo obrys okna. Došla k domku. Sam stál na prahu a vypadalo to, že ji vyhlíží.
„Ayo,“ natáhl k ní ruce. „Potřebuju pomoc.“
„Proto jsem tady,“ usmála se unaveně.
„Ukážu ti to,“ táhl ji dovnitř a poklepal na dutě znějící stěnu v pracovně.
Ani Katlaya nenašla tajné dveře. Stála uprostřed pracovny a rozhlížela se, jestli něco nepřehlédli. Otočila se zády k lampě a pohled se jí zastavil na světelné stopě u dveří. Jas lampy tam nedosahoval a žádný odraz to být nemohl.
„Zhasni, prosím,“ řekla.
Sam cvakl vypínačem a nastala tma.
„Nic,“ řekl a chtěl zase rozsvítit, ale Aya ho chytila za ruku.
„Počkej,“ zašeptala. Ve tmě se začalo projasňovat.
„Nikdy jsem tady tmu nezažil. Vždycky bylo rozsvíceno nebo byl venku den.“ Sam začal šeptat také, aniž by věděl, proč to dělá.
Katlaya upírala oči na modře pableskující nitku, která se od Sama táhla přes celý domek někam ven. Otočila se k němu, vzala ho za rameno, aby zůstal stát na místě a obešla ho. Napadlo ji, že její domněnka o tom, kde nitka začíná, bude lichá, ale pak si všimla jiskřičky na Samově zátylku. Rozhrnula mu vlasy a našla místo, kde se stužka tiskla k jeho kůži. Dál už nevedla. Přiblížila k ní prst a usmála se.
„Tady tě máme,“ zašeptala.
Samova ruka jí narazila do boku, jak za sebe rychle mávl, aby ji upozornil na nebezpečí. Neslyšela nic, ale skrčila se a zasunula se pod pracovní stůl.
„Bobby?“ zeptal se Sam nahlas. „To jsi ty?“
„A kdo jiný by to měl být?“ zahlaholila příšera Bobby a začala rámusit v předsíňce. „Dneska se nám to povedlo, dostali jsme celé hnízdo. Měl jsi tam být taky. Kruci, tady je ale tma.“
„Už jsem spal,“ protahoval Sam slova, jako by zíval.
„Tak spi dál, ještě skočím do auta pro zbytek věcí.“ Bobby prásknul dveřmi a zmizel.
Katlaya zůstala pod stolem. Nebyla si jistá, jestli to příšera myslela vážně a vrátí se, nebo to byla jenom kontrola, než zmizí do své nory.
„V pořádku. Co jsi našla ve tmě?“ zeptal se zvědavě Sam, když se Bobby na svých dlouhých nohách vzdálil. Sam to neviděl, protože pro něj byla tma kolem absolutní, ale dobře se orientoval sluchem. Příšera byla rozhodně pryč.
Katlaya viděla docela dobře. Nitka zářila drobnými jiskrami a pulzovala. Vzala Sama za ruku a vedla ho ven. Před domkem se zastavili a Aya se ohlédla. Nitka uvnitř nebyla vidět, jak se Sam přibližoval k jejímu druhému konci, zkracovala se spolu s ním.
Nechtěla, aby je Bobby přistihl, jak spolu bloudí po nocích, protože by dělali nějaký hluk. Natáhla se a zašeptala Samovi přímo do ucha: „Drž se mě.“ Stiskla mu ruku a vedla ho podél nitky mezi auta a zpátky na cestu, pořád dál a dál klikatou světelnou stezkou.
Sam sebou trhnul, když cítil, že se přiblížili k místu, za které se nemohl dostat dál, ale Katlaya zatočila a obešla domek obloukem, aby se k němu vrátila z druhé strany. Skončili u stěny, kterou viděla rozebírat malé příšery. Nitka vedla pod ní.
Někde by tu mělo být něco..., Aya se rozhlížela a přemýšlela, jak se dostat do jednolité zdi. Sklonila se a přejela prsty kolem místa, kde se nitka vracela dovnitř.
Sam se jí držel za rameno. Pořád nic neviděl.
Tichoučké cvaknutí nemohlo být slyšet daleko, přesto Katlaya strnula v očekávání útoku. Naštěstí příšery asi spaly. Ze zdi se u země oddělila deska. Na jedné boční straně zůstala na nějakém závěsném zařízení a lehce se odklopila do strany.
Katlaya si klekla, nahlédla dovnitř vzniklého prostoru a kousla se do rtu, aby nevykřikla radostí. Sáhla po Samově ruce a stáhla ho k sobě dolů. Opřela mu záda vedle otvoru a přitiskla mu rty na ucho. Chtěla šeptat, ale samou radostí ho skoro kousla. „Ani se nehni,“ vypravila ze sebe neslyšně.
Našel její ruku a stiskl ji na znamení souhlasu.
Očima i prsty prozkoumala nitku až k velkému měchu plného zářící modré mlhy. Mlha sama nezářila, spíš ji něco prosvěcovalo zezadu. Nahmatala malý kolíček přesně na rozhraní mezi nitkou a měchem a pootočila s ním.
Sam otevřel doširoka oči a zalapal po dechu. Nitkou mu z hlavy začala proudit mlha do měchu.
Aya hned kolík vrátila zpět a zkusila to na druhou stranu. Tentokrát se mlha vracela k Samovi. Rozhodil ruce a prudce vykopl. Aya nestačila uhnout a dostala od Samovy boty ránu do kotníku, až v něm hlasitě zakřupalo. (to má za to, že ho kouše do ucha ) Do očí jí vyhrkly slzy, jak se snažila nevykřiknout. S tváří zkřivenou bolestí se naklonila a dala kolík do výchozí pozice.
Nenechala Sama vydechnout, znovu se mu natahovala k uchu, když ji chytil za rameno a odtáhl ji. Volnou rukou chvíli mával před sebou a mračil se, pak Katalyu chytil za hlavu a tentokrát mluvil on: „Vrátil se mi kousek paměti. Vzpomněl jsem si -,“ chtěl pokračovat, ale Aya se mu vysmekla a znovu sáhla po kolíku. Pootočila s ním a přesvědčila se, že mlha pomalu proudí k Samovi. Pořád se bála, že je někdo chytí a k dalšímu pokusu nedostanou příležitost.
„Jo,“ vydechl Sam, aniž by hledal naslouchající ucho. Tělo mu pomalu sjíždělo do lehu pod náporem znovupoznaného. Co z něj příšery sebrali během měsíce, vracelo se mu zpátky v jedné dlouhé vlně připomínající extázi.
Kolem celého temného obzoru se objevily známky svítání.
Mlha odplynula a na dně měchu zůstala jasná zlatá koule. Dlouho se kroutila u výstupu, Katlaya přemýšlela, jestli by jí neměla nějak pomoci, ale obávala se, aby ji nepoškodila. Povolila kolík na doraz a duše po chvíli námahy vyskočila z měchu s tichým lupnutím. Zůstala viset Samovi nad ramenem, jako zářící pták ohnivák, spojená s ním krátkou světélkující stužkou.
„Můžeš domů?“ zeptala se Aya, když se Sam pomalu postavil a narovnal ramena. Šedé světlo šedého dne osvětlovalo okolí a po Bobbym nebyla ani památka.
Sam se široce usmál. „Ano,“ řekl prostě a
… zmizel.
Tak to bychom měli, řekla si Aya pro sebe. Doufala, že se Sam skutečně dostal z nižší dimenze na svůj svět. Na jejich svět.
Sklonila pohled ke své levé ruce. Celou dobu v ní cítila Deanovu dlaň jako slabé brnění, ale teď všechny pocity zmizely. Ruce měla prázdné.
Země se s ní zakymácela a propadla se jí pod nohama.
Vykřikla, snažila se zachytit okraje, ale žádný už neexistoval. Padala a padala stále hlouběji. Její poslední vjem byl pisklavý smích příšery Bobbyho.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Rowena se vrátila shora s náručí literatury. Studium v tak dobře zásobené knihovně jí vyhovovalo. Asi tak dvě hodiny. Teď už byla unavená a celá bolavá z čekání. Zvedla oči od knihy, když ucítila změnu. Na první pohled nebylo nic patrné, ale energie v místnosti byla najednou jiná.
Castiel ještě nespustil oči z Katlayiny duše a Dean začal usínat. Ani jemu dlouhé nehnuté sezení nedělalo dobře.
Čarodějka sjela pohledem na Ayu a Sama a postavila se.
„Něco se děje,“ řekla nahlas.
Dean skoro vyskočil leknutím. Na poslední chvíli udržel Katlayinu ruku ve svých a zadíval se na bratra.
Samovi se udělalo očividně lépe. Podlitiny ztrácely temnou barvu a přes zelenou a žlutou bledly a ztrácely se. Dech se mu prohloubil a na tváři se objevil malý osamělý úsměv.
Teď už Dean vstal vědomě a sledoval, jak se bratr zhluboka nadechl a otevřel oči. Zamračil se do stropu na tmavou skvrnu po malém výbuchu Rowenina kouzla, sklouzl pohledem na čarodějku, která vzrušením tiskla ruce k sobě, usmál se na ni, a konečně uviděl Deana.
„Brácho,“ vydechl. Svět byl v pořádku.
Spustil nohy z lůžka, pomalu se postavil a protáhl.
„Tak ses uráčil probudit,“ řekl Dean, když k němu Sam došel, chytil ho do náruče a přitáhl ho k sobě v pevném objetí. „Kdo ti dovolil se takhle toulat?“ zavrčel. Rychle zamrkal, aby potlačil nápor emocí.
Sam zavřel oči a stiskl bratra se stejnou silou.
„Jsem moc rád, že jsi zpátky, Same,“ řekl Cass.
Sam poplácal Deana po zádech, pustil ho a s roztaženýma rukama vykročil k andělovi. Zarazil se a zadíval se na duši, kterou Cass pečlivě opatroval. Pohled mu sjel přes Castielovy spojené dlaně až ke Katlaye.
„Nevrátila se se mnou?“ zeptal se zmateně.
Aya ležela bez hnutí a zavřené oči jí obkroužily tmavé kruhy.
Dean ztuhl. Podíval se na své ruce. Otočil se k lůžku, vzal zpátky její dlaň a stiskl ji, ale ta studená věc, ve kterou se změnila, byla bez života.
„Bravo,“ řekla Rowena hluše.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Padala. Padala tak dlouho, že si nepamatovala jiný pocit. Mohla uplynout vteřina stejně jako eony věků, nebyl v tom rozdíl.
Zavřela oči, Kolem byla tma, tak jí připadalo zbytečné se na ni dívat. Pád se tím změnil ve vznášení. Letěla dolů do neznáma. Zatočila se jí z toho hlava.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
„Vrátíme ji!“ řekl Dean.
„Odkud?“ zeptala se Rowena. „Nevíš, kam ji to poslalo, když se přerušilo spojení. Může být kdekoli. Nižších dimenzí je nekonečná řada, a kdyby se dostala ještě dál, ani si nedovedu představit, kde mohla skončit.“
Dean potřásl hlavou. „Se Samem jsme to nevzdali, najdeme řešení.“
„Ale rychle,“ řekl Castiel. Položil duši na polštář vedle Katlayiny hlavy a přiblížil k ní obličej, aby si ji prohlédl.
Sam zbledl. Nenapadlo ho, že Katlaya může mít problémy s návratem. „Proč jste nepoužili knihy z bočního skladu?“ zeptal se, když si vzpomněl, jaké měli podle Katlayi problémy se zjišťováním informací. Cestu zřejmě tak překombinovali, že se Katlaya ztratila někde v půlce.
„Odkud?“ zopakovala Rowena odlišným tónem. Sedla si k Aye a zamyšleně se na ni dívala.
Sam neodpověděl a odešel. Za okamžik se vrátil s náručí plnou knih, které Rowena nikdy neviděla. Zjistila, že se od Katlayi nechce hnout. Pokud se propadla do další nižší dimenze, bylo to vzrušující. Cítila určitou nervozitu, když si uvědomila, že se žena vedle ní možná dostala do míst, která nikdo, koho čarodějka poznala, nenavštívil. Roztržitě vzala první knihu z nové várky od Sama, otočila pár stránek, sklopila k nim oči a našpulila rty překvapením. Ležely před ní nečekané poklady.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Katlaya si nebyla jistá, jestli ještě padá nebo se houpe v nějaké jemné síti. Necítila nic, jen prázdno. Pohnula se a zjistila, že leží na něčem měkkém. Postavila se a zašátrala rukama kolem sebe. Nabírala plné hrsti něčeho jemného, ale ve tmě nedokázala odhadnout, co to může být. Chtěla zavolat, ale nevyšlo z ní ani zaskřehotání, jen se jí to, co ji obklopovalo, dostalo do úst a začalo ji dusit.
Přijala to jako fakt, který nezmění. Neumře jako slintající troska v ústavu, jak předpověděla ta čarodějka. Snad se aspoň Sam dostal zpátky.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
„Cože jste?“ Sam se díval na Castiela s pootevřenými ústy.
Anděl začal trpělivě opakovat svá předchozí slova. Vysvětloval, jak zjistili, co se se Samem děje, a co všechno udělali proto, aby se vrátil.
Sam se zhroutil na židli v hlavní místnosti a promnul si rukama obličej.
„Andělé o nižších dimenzích nic nevědí?“ zeptal se, když Cass zmlknul.
„Vím, že existují,“ odpověděl Castiel, „ale nikdy jsem se nezajímal o to, jak se dostat tam nebo zpátky. Je to hodně vzdálené i životu na Zemi, natož v nebi. Ani s peklem se to nijak nedá srovnat.“ Cass se cítil hrozně. Kdysi existovali v nebi odborníci na mezidimenzionální cestování, ale po andělských válkách a pádu z nich nezbyl žádný. Jestli své vědomosti někde uchovávali, nikdo si nepamatoval, kde. Měl se víc snažit, třeba by něco zjistil.
Dean vzal tu nejtlustší knihu a nalistoval její obsah, aby si trochu usnadnil práci. Sam a Castiel sáhli po dalších.
„Mám to,“ řekl Sam za chvíli. „Aspoň doufám. Přivedu Rowenu a pustíme se do kouzla.“
„Další kouzlo?“ zvedl Dean oči od vlastního čtení.
„Takové cestování se bez něj málokdy obejde.“ Sam běžel do obytné části.
„Jsi si jistý, že to bude fungovat, Samueli? Jedno kouzlo na zjištění, kde se Katlaya nachází, a další k jejímu návratu?“ ptala se čarodějka asi po páté.
Už jí neodpovídal, jen vážil a měřil ingredience. Poháněla ho obava, aby všechno stihli včas.
Castiel se díval na Ayu. Duše se jí pořád držela, ale tělu začalo vypovídat srdce. Prodlevy mezi jednotlivými údery se prodlužovaly. To nemohla dlouho vydržet.
„Co je, Cassi?“ Dean se zastavil ve dveřích.
Anděl zavrtěl hlavou a odmítl se na Deana podívat.
„Umírá,“ řekl těžce. „Sam a Rowena to nestihnou včas.“
Dean vešel a sevřel v prstech opěradlo židle, která tam zůstala po nedávné záchraně Sama.
„Jak můžu pomoci?“ zeptal se. „Je něco, co můžeme udělat?“
Castiel váhavě zvedl hlavu. Nechtěl to zase přepálit.
„Cassi?!“ Dean netrpělivě zarachotil židlí.
„Možná,“ připustil Castiel. „Dokážu jí přidat pár tepů srdce navíc. Snad to bude stačit, než budou kouzla připravená. Ale,“ podíval se na Deana, „ze svého dát nemohu. Jimmy* je mrtvý a moje srdce teď pracuje jinak.“ Zadíval se před sebe. „Moc rád bych to udělal,“ řekl vážně.
„Já můžu?“ Dean pustil týranou židli a stoupl si před Castiela.
„Zkrátí ti to život,“ upozornil ho anděl.
„O pár tepů?“
„Mohou být důležité. Možná kvůli tomu zemře někdo, koho nestihneš zachránit.“ Castiel se snažil, aby Dean uvážil všechny důsledky.
„Nezabráním každé smrti, ale jedné můžu zabránit hned,“ odmítl to Dean.
Castiel se zvedl a váhavě se zadíval na Katlayu.
„Cassi, budeme tě potřebovat těsně před použitím kouzla,“ vrazil do pokoje Sam. Co se tu děje?“ zeptal se vzápětí.
„Katlaya umírá. Snažíme se to oddálit,“ řekl Castiel.
„Dobře, udělejte to. Budeme připravení asi za dvacet minut, jen jsem ti přišel říct, že nakonec budeme potřebovat trochu tvojí milosti. Není to problém?“
„Ne, Same, není to žádný problém.“
Sam se rozběhl zpátky za čarodějkou.
„Dvacet minut,“ hlesl Dean.
Castiel mlčel a čekal, jak se Dean rozhodne.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
V Katlaye se zvedl kousek vůle k životu. Stočila se do klubíčka a přikryla si rukama obličej, aby se k ní to chmýří nebo co to bylo, nedostalo. Bylo to marné, a čím víc bojovala, tím rychleji ztrácela sílu. V uších jí začalo dunět. Pomyslela si, že je to už opravdu konec a znovu se přestala bránit. Místo kousků svého života uviděla vážné zelené oči ve vzdáleně známé tváři. Nedokázala určit, kdo to je, ale napadlo ji, že to před smrtí není nejhorší pohled. Usmála se.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
„Dělej, Cassi,“ řekl Dean po pár vteřinách váhání.
Castiel se sklonil ke Katlaye a rozepnul jí nahoře dva knoflíčky halenky. Byl moc rád, že si nevzala tričko, jako obvykle.
„Co to děláš?“ zeptal se překvapeně Dean.
„Potřebuji být co nejblíže k vašim srdcím. Odlož si triko, Deane, prosím,“ vysvětloval anděl. „A sedni si. Nebude to příjemný zážitek.“
„A já se tak těšil,“ ušklíbl se Dean.
Castiel položil Katlaye prsty na srdce a bolestně přivřel oči. Bylo slabší, než si myslel. Pootočil se k Deanovi a druhou ruku mu přitiskl na stejné místo. Dlaně se mu rozzářily.
Dean se bolestí prohnul a zasípal přes stisknuté zuby. Zašátral kolem sebe a pevně se po stranách chytil sedáku židle, aby se udržel na místě. Doufal, že to nebude trvat celých dvacet minut.
Trvalo to jen pár vteřin, ale úplně mu to stačilo. Cítil se vyčerpaný víc než po celonoční honičce a boji s hordou nestvůr.
Castiel ho zkontroloval jediným krátkým pohledem a obrátil se ke Katlaye.
Dean se těžce zvedl, natáhl si triko a zamířil ke dveřím.
„Měl by sis odpočinout,“ volal za ním Castiel, ale Dean jen něco zavrčel a odešel z místnosti.
Anděl se vrátil ke Katlaye a znovu se na ni pozorně zadíval. Vypadalo to mnohem nadějněji.

„Máte kouzlo na návrat?“ zeptal se Dean, když se dopotácel do centrální místnosti.
„Ano, ale ještě...,“ začal Sam a zarazil se, když bratr prudce dosedl do nejbližšího křesla. „Co se ti stalo?“ zeptal se místo vysvětlování.
„To nic,“ mávl Dean rukou. „Vím, kde je Katlaya, stačí jedno kouzlo. Můžeme?“
„Víš, kde je Katlaya?“ zopakoval po něm Sam nechápavě.
„Jo. Jestli to stačí k jejímu nalezení, navedu vás. Jdeme.“ Dean se pomalu zvedl a vydal se ke schodišti.
Rowena pozvedla obočí, ale bez protestů vzala připravené kouzlo a šla za ním. Sam zaváhal, rozhlédl se kolem sebe, jako by něco hledal, a nakonec se rozběhl za ostatními.
„Asi bych to potřeboval líp vysvětlit,“ řekl Deanovým zádům na chodbě pod schody.
„Potom,“ zavrčel Dean.
Znovu se všichni shromáždili v Samově pokoji. Rowena připravená s kouzlem, Cass po předání kapky stříbrné milosti u Katlayiny duše.
Dean si sedl k Aye a vzal ji za ruku.
„Vím, kde je,“ řekl znovu. Stiskl víčka k sobě a připomněl si dusivé objetí, které ucítil, když Cass předával zlomek jeho života Katlaye.
Sam mu udělal na čele jednoduché znamení, aby se přes něj kouzlo dostalo do správné dimenze.
„Připraveni?“ zeptala se Rowena. Nečekala takovou zábavu a užívala si ji naplno.
Sam si stoupl stranou připravený poskytnout pomoc komukoli, kdo ji bude potřebovat.
Castiel a Dean jenom kývli.
„Tak jdeme na to.“ Čarodějka do mísy hodila pár zrnek z malého talířku, počkala, až splynou se zbytkem směsi, a dokončila kouzlo. Tentokrát nedošlo k výbuchu jako minule, ale z mísy se po celé místnosti rozlila bílá záře.
Castiel položil Aye duši na čelo a přidržoval ji jenom špičky prstů, aby hned nevklouzla zpět.
Dean zamrkal do oslepujícího světla.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Katlaya se usmívala na Deanovu tvář. Všechno se kolem ní rozzářilo. Chmýří poletovalo jako kousky žhavého popela a stejně tak se na vše lepilo.
„Slíbil jsem, že tě tam nenechám,“ řekl jí Dean, „tak se koukej sebrat a vypadni odtud.“ Vzal ji za ruku a Katlaya se vznesla nad zářící popel k modře opalizující kaluži portálu. Když jím prolétala, vykřikla. Ani nevěděla, jestli radostí nebo strachem.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Duše vyklouzla Castielovi z prstů. Lekl se a chtěl ji chytit, ale pak odtáhl ruku a úlevou se začal smát.
Katlaya otevřela oči.
Nepřítomně se chvíli dívala před sebe, než se jí pohled stočil k Deanovi a k jejich spojeným dlaním.
„Vrátil ses pro mě,“ zašeptala chraplavě. Vzepřela se na lokti a rozhlédla se. „Co Sam?“
„Jsem tady.“
Katlaya se posadila, chytila se Deana kolem krku, vratce vstala a po dvou krocích přistála Samovi v náručí.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho.
„Mám hlad,“ přiznal.
Odtáhla se o něj a usmála se na Rowenu.
„Jsi nejlepší čarodějka, jakou znám,“ řekla s obdivem v hlase.
„Děkuju.“ Rowena se trochu ušklíbla. „A kolik jich znáš?“
„Přece tebe.“ Katlaya nechala Rowenu s ústy překvapením dokořán a chytila Castiela na obě ruce.
„Má duše měla tu nejlepší péči,“ otočila mu dlaně vzhůru a políbila ho do nich.
Cass je v rozpacích vytáhl z jejího sevření a schoval za zády.
„Děkuju za svoji duši, mysl i tělo,“ řekla, ještě jednou se po všech rozhlédla a zamířila ke dveřím.
„Kam jdeš?“ zeptal se Dean.
„Sam má hlad,“ odpověděla vážně. „A určitě se najde i někdo jiný hladový. Třeba já. Upeču koláč.“ A vyšla na chodbu.
„Má pravdu, v téhle místnosti jsme všichni strávili až moc času,“ usoudila Rowena. „Chci vědět, kde to byla,“ a odešla za Katlayou.
Castiel ji následoval. Byl zvědavý, jestli šla Aya opravdu péct koláč.
Sam se trochu smutně podíval, co se stalo z jeho pokoje. Bude mu trvat, než ho dá zase do pořádku. Obrátil se na bratra: „Jak se cítíš?“ zeptal se ho.
Dean překvapeně zvedl hlavu. „To bych se spíš měl ptát já. Co ses probudil, ještě ses nezastavil.“
Sam si přejel rukou po čele. Věděl, že jakmile si v klidu sedne, únava ho dostihne.
„Je to zvláštní,“ řekl Dean pomalu. „Obvolal jsem všechny, kdo mohli nějak pomoct, ale přišly jen Rowena a Katlaya.“
„A pomohly. Bez nich by to nešlo,“ dořekl Sam.
„Obě něco tají. U Roweny je to přirozené, ale Aya...“ Dean zavrtěl hlavou.
Sam se zamyšleně díval před sebe. Také nevěděl, co si má o Aye myslet.
Na stolku u lůžka zazvonil Katlayin mobil.
Dean ho vzal a společně s bratrem šli za ostatními.
Katlaya stačila hovor zvednout, než to Rendie vzdala. Ujistila ji, že se brzy vrátí a Rendie už nemusí dělat nic, aby kryla její nepřítomnost.
Pak vyprávěla svoji verzi cestování mezi nižšími dimenzemi. Vrakoviště bylo celkem jasné, příšery udělaly Samovi prostředí, kde se měl cítit bezpečně, ale při zmínce o druhém místě Castiel zbledl.
„To byly spálené duše,“ zašeptal vyděšeně. „Dostala ses až na samotné dno, dál už nic není.“
Rowena překvapeně sykla. Tak hluboko nikdo ani nepomyslel, natož, aby se tam snažil dostat. Znovu si Katlayu prohlédla, ale neshledala na ní nic neobvyklého. Bylo to matoucí.
Rozhovor se stočil ke všednějším tématům a čarodějka se rozloučila. Společné tlachání jí nepřipadalo nijak zajímavé a potřebovala na skryté místo uložit jednu z knih, které přinesl po probuzení Samuel, a nějakým nedopatřením se dostala do jejího malého zavazadla.
Sam si přinesl talíř jídla a pustil se do něj s takovou chutí, že se Dean ani nepokoušel mu ukrást kousek sýru.
Katlaya na chvíli zmizela v kuchyni a společně s Castielem přinesli koláč. Dean netrpělivě poposedl, když ho začali krájet. Chutnal stejně výborně jako před dvěma měsíci při uvěznění požírače duší a nezbyl po něm ani drobek.
Nikdo se nepřiměl k tomu, říct Aye, co všechno udělali, aby ji dostali zpátky živou. Věděli, že by to měli udělat, ale nechtěli rušit příjemné chvíle, kdy jen tak společně mlčeli a odpočívali, než byl čas na Katlayin návrat. Zdržela se asi dvě hodiny, pak jí měl Cass odvézt na autobus. Nabízel se, že jí bude dělat řidiče až domů, ale s díky odmítla.
„Přestěhuj se,“ řekl jí Sam při loučení. „Místa tu máme dost.“
Zůstala na něj překvapeně zírat.
„Sam má pravdu. Zůstaň tady,“ přidal se Castiel. Ta myšlenka ho nadchla.
Sklonila hlavu. „Moc by se mi to líbilo,“ přiznala. „Ale nemůžu. To, co dělám, je důležité. Nemůžu to vzdát.“
Dean počkal, až Aya s Cassem odešli a otočil se na Sama: „Přestěhuj se sem?“ zeptal se s povytaženým obočím.
„Ani nevím, proč jsem to řekl, ale myslel jsem to vážně.“ Sam byl trochu na rozpacích.
Dean na to neřekl nic. Sáhl po lahvi bourbonu a nalil si pořádnou dávku. Pošoupl ji po stole k Samovi a pozvedl sklenku. Bratři byli zase spolu, jízda mohla pokračovat.

Za dva dny v malém bytě seděla u zapálené svíčky a tiše se pro sebe usmívala. Setkání s bratry a andělem jí čím dál víc připadalo jako sen. Trochu zmatený a trochu strašidelný, ale takový, na který nikdy nezapomene. Navíc šéf zřejmě nepřišel na to, že byla pryč, a dokonce dostala pochvalu za předčasně a dobře odvedenou práci. Přemýšlela, jestli si to bude moci někdy zopakovat...

„Tak na to zapomeň, holčičko,“ ušklíbl se Chuck**. Stál jí neviděn za zády a trochu uštěpačně si ji prohlížel. Nikdo z podřízených ani spolupracovníků se mu takhle nevzepřel. Její potrestání bude muset být exemplární.

„Dal bych si koláč,“ povzdechl si Dean. Vrátili se se Samem z lovu a pozdní večeři nebo brzkou snídani si nesli s sebou v papírových sáčcích. „Ten od Katlayi,“ doplnil ještě, když se na něj Sam překvapeně podíval, protože právě z jednoho ze sáčků vytáhl plastovou krabičku plnou sladkého těsta.
„Zajímalo by mě, co to vlastně dělá, že je to tak důležité,“ zamyslel se Sam sedaje si ke stolu. Vzal si od Deana hrnek s kávou a položil natažené nohy na vedlejší židli.
Dean se nenápadně ošil. Poslední dobou ho o Katlaye pronásledovaly dost nepříjemné sny a nebyl si jistý, jestli to nemá něco společného s kouskem srdce, které jí věnoval.

Potřebujete vystětlivky? Tady jsou:
* Jimmy - Jimmy Novak. Schránka pro nehmotného anděla Castiela. Nabídl se dobrovolně a Castiel slíbil, že se postará o jeho rodinu, když bude třeba. Skoro se mu to povedlo
** Chuck - Bůh místního vesmíru. Protože ho vymyslel a napsal, všechno ví a má moc udělat cokoli
-------------

Další povídka bude trochu kratší, jen na dvě části Bude tam, co je vlastně Katlaya zač. Nevím, kdy ji sem dám, tak popř prosím vydržte.

[andoriel]

Bavte se

3 Alfa a omega 0.2 - první část

Na počátku nebylo nic….
a pak se to zvrtlo.

Jo, tak to je ten nejlepší začátek, co jsem kdy vymyslela. Žádné slovo, žádná kostka, mělo to všechno zůstat tak, jak bylo na počátku.
Nezůstalo.
Na počátku byla myšlenka. Vznášela se v prázdnotě a nechápala, co se děje.

Rozesmála jsem se. No, to jsem to zase zvedla, napadlo mě a zavrtěla jsem sama nad sebou hlavou.
Ale vyhrála jsem. Vyhrála jsem dalekou cestu do cizí země. Kromě toho, že jsem nemusela mít skafandr, jsem si připadala jako na cizí planetě, a to jsem z ní skoro nic neviděla. Nemusela jsem se dívat, bylo tam všechno, na co jsem pomyslela. Malá městečka i obří metropole, hluboké lesy, bezbřehé pláně, opuštěná sídla, strašidelné zámky. Upíři, vlkodlaci, démoni a andělé. A bůh. Místní celebrita, která se rozhodla, že osloví pár entit z jiných vesmírů s žádostí o pomoc, aby byl ten jeho dokonalý.
Jenže cizí entity mají svoje vlastní nápady a plány, i když musí čelit důsledkům, protože místní bůh je všemocný a oni jsou pro tu chvíli pouzí zaměstnanci.
Skoro se mi chtělo napsat, že počátek nastal dvacátého čtvrtého dubna roku šedesát sedm a také by to byla pravda. Jak pro koho, jak pro co. A pochopí to jenom někteří.
Počátek nastal kdysi a nedá se na něm nic změnit. S koncem je to vždycky trochu sporné…
- - - - - - - - - - - - - -
Sam se s prudkým výdechem posadil na posteli. Noční můry ho pronásledovaly od té doby, co se neovládl a vystřelil na Chucka speciální pistolí, která střelce zasáhne do stejného místa jako jeho oběť. Rána v rameni se nehojila, stále bolela a pálila a také se postarala o vize, jak si místní nejvyšší Bůh představuje, že skončí bratři Winchesterovi. Tentokrát to bylo jiné. Tentokrát neviděl sám sebe jako zpodobnění zla, které jediným krátkým pohybem hlavy dokáže Deanovi na dálku zlámat vaz, ani bratra s Kainovým znamením na paži, jak mu vráží kostěný nůž pod žebra. Tentokrát viděl Katlayu. Zpocený obličej, vlasy s rezavými odlesky rozhozené kolem hlavy, pootevřené rty, svraštěné čelo, v křeči napnutý krk. A mužskou ruku, jak se jemně dotýká obrysu její tváře. Dostal takový vztek, že kdyby měl tu moc, vrazil by do obou dýku. Místo toho se probudil a přitiskl si ruku na srdce, aby se uklidnilo. Byly tři ráno.
Podíval se na polštář a zjistil, že si nedokáže lehnout a spát dál. Oblékl se, a než vyběhl do předjitřního lesa za městem, pustil si do sluchátek muziku, o které věděl, že ho uklidní.
Vrátil se unavený. Rychlý pohyb ohladil nejostřejší hrany snu, nechal spoustu otázek a také pocit, že je s Ayou něco hodně špatně.
„Cassi,“ oslovil anděla, když dosnídal. „Víš, kde bydlí Katlaya?“
„Ano, Same. Řekla mi to, než tě přijela vytáhnout z nižší dimenze,“ odpověděl Castiel.
„Kde?“
Cass řekl adresu.
„Co se děje?“ Dean stál nad schody obytné sekce a rozhlížel se, jestli někde neobjeví snídani. Vstal před chvílí.
„Chci jet za Katlayou. Telefon už zase nebere,“ řekl Sam stručně.
„To bylo tam?“ ukázal Dean na Castiela. Zaslechl jeho odpověď na Samovu otázku. „Výlet na víc než celý den,“ zamručel. „Proč?“
„Jeli jsme i dál,“ vyhnul se Sam dotazu. Stiskl k sobě zuby, jak se mu vrátila ozvěna emoce z ranního snu.
Dean nereagoval. Krátce se na Sama zadíval a šel si najít něco k jídlu.
„Tak dobře,“ řekl, když odložil sklenici a cinknul vidličkou o prázdný talíř. „Jestli myslíš, že je to důležité, jedeme.“
Sam zaklapl otevřenou knihu, Castiel se zvedl z křesla a Jack dal nohu na první stupeň schodiště k východu.
Dean povytáhl obočí, ale zdržel se všech poznámek o velikosti výpravy, ať už měla mít za cíl cokoli.
Impala vyrazila po cestě. Dean cvakl knoflíkem přehrávače a vozem zaduněla Highway to hell. Spokojeně si do taktu poklepával na volant.

Katlaya seděla jako skoro každý večer u zapálené svíčky a tentokrát si k přemýšlení vzala i své oblíbené háčkování. Šátek v podzimních barvách přibýval pomalu, ale přibýval. Vzorek byl jednoduchý, tak na něj nemusela myslet a mohla si nechat v hlavě probíhat, co ji trápilo. Povzdechla si. Šéf zřejmě chystal něco velikého a byl dost vzteklý. Všechny nápady jí vracel s takovou razancí, že měla strach, kdy jí nějaký přistane na hlavě. Spokojený byl jen s popisy prostředí a nezáživnými drobnostmi. Dřív měla většinou nějakou představu o tom, co dělá, ale teď si nebyla jistá vůbec ničím.
Odložila šátek a přitáhla si kolena k bradě.
„Svatý Castieli, takhle se z toho jednou určitě zblázním,“ zašeptala si pro sebe a usmála se. Jediná skutečná dobrodružství jejího života v tomto světě byla spojená s ne tak úplně správným andělem a jeho bratry, kteří andělé určitě nebyli.
Jako odpověď na její slova se ozvalo zabušení na dveře.

„Další vize?“ zeptal se Dean, když dojížděli ke Katlayině bydlišti. Panelákové sídliště bylo starší a dostatečně zarostlé stromy, aby vysoké budovy ztratily trochu ze své hranatosti, ale pořád to bylo sídliště.
Sam jenom kývl. Ještě se nepřiměl popsat ani sen ani své pocity při něm, protože se v něm vždycky zvedly jako vysoká vlna, která smete všechno, co se jí postaví do cesty. Nechápal to, proto potřeboval zjistit, co se děje.
Auto zastavilo v úzké slepé ulici mezi domy a všichni vystoupili.
„Tam,“ ukázal Castiel na vstup ztracený pod velkým rozkvetlým šeříkem. Vchodové dveře byly rozbité a na většině schránek chyběly popisky. Katlaya Bustersová tam byla jenom jako aya někde uprostřed. Sam nad tím pokrčil rameny a vydal se po schodech nahoru.
Zvonek u dveří fungoval. Po zacinkání se ozvala rána a šepot ženského hlasu. Jack docela dobře uslyšel, jak si Katlaya sama pro sebe mumlá, něco o procesí návštěv.
Aya otevřela dokořán a usmála se.
„Kluci, tak ráda vás vidím,“ řekla. Najednou se jí oči rozšířily hrůzou, pootevřela ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk.
„Kdo to je?“ zeptal se za ní mužský hlas.
Dean a Sam se na sebe podívali a sáhli po zbraních. Ten hlas znali.
Chuck došel z nitra bytu ke Katlaye a důvěrně jí položil ruku na rameno. Druhou si zapínal košili.
„Ale, to je mi nečekaná návštěva,“ řekl uštěpačně.
„Co tu děláš?“ štěkl Sam.
„Co myslíš?“ ušklíbl se Chuck. „A teď vypadněte.“
Dveře se jim zabouchly před nosem.
Castiel zavřel údivem pootevřenou pusu, Dean zaklel a Sam bouchl pěstí do zdi vedle dveří.
„Tohle jsi viděl?“ vypravil ze sebe Dean.
„Viděl jsem něco trochu jiného, jen jsem nevěděl, kdo je ten druhý,“ zasupěl Sam a rozběhl se po schodech dolů.

Katlaya pořád nebyla schopná pohybu ani řeči. Chuck ji obešel, aby jí viděl do tváře a opřel se zády o dveře.
„Tak ty sis myslela, že se budeš kamarádit s těmahle?“ Zavrtěl hlavou. „A že na to nepřijdu? Nebo že mi to bude jedno?“ Zamával jí rukou před obličejem. „Víš, co tě za tohle čeká?“ Okamžik mlčel, a pak si uvědomil, že mu nemůže odpovědět. Znehybnil ji a zamezil v řeči, když otevřela na zacinkání zvonku, sotva ji nechal pozdravit. Doufal, že u ní teď uvidí aspoň osamělou slzu na znamení lítosti, ale setkal se jen s nehybným vzdáleným pohledem.
„Dlouho jsem tě nechal v klidu, ale když je tak miluješ, budeš mít z první ruky, co na ně chystám. Ale nejdřív doděláš rozdělanou práci. Do týdne. A nehneš se odtud.“ A zmizel.
Katlaya tvrdě dosedla na zem a zaklela. Šéf přišel těsně před bratry. To on tloukl pěstí do jejích dveří. Sotva ho pustila dál, šla znovu otevřít na zvonek, a pak najednou nemohla nic, jen stát a dívat se, jak Chuck zabouchl před vyděšenými a rozzlobenými pohledy bratrů a anděla. Nemohla se pohnout ani promluvit, a když si před ní stoupnul, dostala takový vztek, že kdyby mohla, vrhla by se na něj s myšlenkou co nejvíc mu ublížit. Bylo jí jedno, co v tu chvíli říká. Teprve když se Chuck ztratil, zrušila se jeho moc nad jejím tělem. Chtěla vyběhnout před dům, ale nedokázala se zvednout. Všechno ji bolelo, jak se předtím pořád snažila vykroutit ze sevření. Lehla si na podlahu, vědomě na dva dlouhé nádechy odpočívala a za pár vteřin se zkusila postavit znovu. Povedlo se, ale dveře nešly otevřít, i když je poprosila. Dobelhala se k oknu a zjistila, že je jako přibité. Chuck ji odřízl od zbytku světa.
Skrz sklo viděla, jak se bratři s Castielem a nějakým mladíkem zastavili u auta a o čemsi se dohadují. To je Jack! došlo jí vzápětí. Položila dlaně na sklo a mezi ně přitiskla obličej, aby lépe viděla na obávaného a nečekaně zajímavého nefilima. Jack něco řekl a podíval se nahoru. Vzápětí vzhlédli i ostatní. Aya byla přesvědčená, že ji museli vidět, ale nevrátili se. Nasedli do Impaly a odjeli.
Svezla se do křesla vedle okna a zavřela oči. Přehrála si Chuckova slova před odchodem a ústa se jí stáhla zlostí a zklamáním.

„Jsem si jistý,“ řekl Jack důrazně. „Přišel těsně před námi. Cítil jsem to.“
Dean o jeho slovech nepochyboval. „Ale co tam dělal?“ zeptal se. V jeho nočních můrách, o kterých před nikým nemluvil, se Katlaya vyskytovala často a pokud tam byl i Chuck, rozhodně to nebylo v roli ochránce nebo milence, jak se snažil prezentovat v Ayině bytě.
Castiel pozvedl ruku a zase ji nechal klesnout. Němé gesto znamenalo, že se Chuck přestal zabývat Katlayou a není jisté, jestli se nezaměřil na skupinku před jejím domem.
„Nic s tím neuděláme,“ zamumlal Sam a nasedl do vozu. Jeho noční vize Ayi byla ze stejného zdroje jako ostatní noční můry: Chuckovy představy o pokračování nebo konci světa. Ale jakou roli v nich hrála Aya? V Samově snu to nevypadalo, že by byla nadšená, spíš to bolelo.
Deanovi zazvonil mobil.
„Potřebuju pomoc,“ vzlykla mu do sluchátka Charlie.
„Vydrž, jsme daleko, ale dojedeme,“ řekl jí Dean a sedl si za volant. U Katlayi byl klid, Chuck byl pryč a Sam vypadal klidnější než celou cestu sem, tak mohli vyrazit. Charlie by nevolala, kdyby to nebylo nutné. Většinou se o sebe dokázala postarat docela dobře sama.

Katlaya chodila po bytě a přemýšlela, jestli jí skromné zásoby jídla stačí na týden a co bude s rostlinami na oknech, pokud ji Chuck opravdu zatáhne do nějaké fatální akce. Na práci se nemohla ani podívat.
Po třech dnech se ozvalo zaklepání.
Katlaya vzala za kliku a dveře se otevřely. Za nimi stála Rendie a nervózně v rukách kroutila uchem tašky.
„Přinesla jsem ti jídlo,“ řekla vystrašeným hlasem.
„To tě tak vyděsil?“ Katlaya se zamračila. Rendie byla skvělá kamarádka a nic takového si nezasloužila.
„Nesmím tě pustit ven a nesmím s tebou o ničem mluvit, jinak končím.“
„Dobře.“ Katlaya zahnala myšlenku na skok ze dveří a úprk v dál. Bude si muset poradit nějak jinak. „Přinesla jsi nějaké klubko?“ zeptala se na oko lehce. Šátek byl hotový.
„Cože?“ Rendie hlasitě polkla.
„Tak nic,“ pokrčila Aya rameny. „To byl jen takový nápad. Děkuju.“ Sáhla po tašce, kterou Rendie držela před sebou.
Rendie neochotně pustila nákup a ustoupila. „Zase přijdu. Snad,“ vyhrkla a utekla.
Katlaya se za ní okamžik dívala a musela se vší silou držet, aby se nerozběhla taky. Zhluboka se nadechla a zavřela dveře.
Položila tašku na jídelní stůl a pomalu z ní začala vytahovat nákup. Chléb, sýr, pár dobře zabalených kousků masa, aby nepromáčely zbytek věcí, nějakou drogerii, ovoce a zeleninu. Pečlivě všechno uložila, vzala si jablko a sedla si do křesla u okna.
Z jablka zbyla jenom stopka. Semínka v jadřinci byla nahořklá a skvěle se hodila k její náladě, tak je snědla taky. Zamyšleně se podívala na počítač, neochotně ho zapnula, posbírala tužky a připravila si hromádku papírů na poznámky.
Vlastně ani neměla moc co na práci, většinu dokončila, než přišel Chuck, ale nebyla by to přiznala ani sama sobě, tak nepoznal, že je v podstatě hotovo. Procházela soubory, občas něco dopsala, něco vymazala. Takové věci dělala pořád, dokud nebyla s textem spokojená. I tak po pár dnech našla další možnosti úprav.
Zběžně prošla hotovou práci a část jí odeslala.
V mailu našla další. Nervozitou stiskla ruce v pěst, ale pak soubory otevřela a při pročítání textů určených k úpravám jen doufala, že to není konečná verze.

„Slíbila jsem si, že už to neudělám,“ řekla vážně Charlie, „ale znáte to.“
Dean a Sam seděli na gauči a poslouchali stručný nástin jejího posledního milostného vzplanutí až ke zmizení přítelkyně v okamžiku, kdy stála uprostřed kuchyně a držela talíř se snídaní. Dívka zmizela a rozbitý talíř teď ležel v odpadkovém koši se vším, co na něm původně bylo.
Charlie si otřela oči. „Víte, co se stalo?“
„Děje se to všude,“ potřásl hlavou Sam. „Nevíme, jak to zastavit.“
Než dojeli ke kamarádce, měli v telefonech podobných příběhů víc, než by bylo komukoli milé. Lidé mizeli beze stopy. Ne po jednom nebo dvou, ale po desítkách a stovkách. Sam měl už nějakou chvíli pocit, že se kolem nich stahuje smyčka, která je na závěr udusí.
„Promiň, jakmile něco zjistíme, ozveme se ti.“ Dean vstal. Měl Charlie rád, ale nedokázali zabránit zmizení žádného z lidí, ať to byl někdo neznámý nebo přítel. Bylo potřeba najít další informace.

„Překvapila,“ zamumlal Chuck, když mu od Katlayi přistál mail s přílohami. Nevěřil, že by byla ochotná pracovat dál. Zběžně prošel, co se v textu změnilo a spokojeně kývl. „Tak dobře,“ pokračoval v samomluvě. „Třeba to pro ni nebude tak horký, jak jsem myslel.“
Dělala drobné úpravy, hlídala posloupnost děje a po několika zdařilých nápadech mohla popisovat bezvýznamné maličkosti. Už toho nebylo moc. Na Zemi nezůstalo téměř nic, protože hlavní postavy Chuckových příběhů odmítaly poslušnost. Aby je potrestal, postupně vymazal všechen život na zemi kromě Deana a Sama Winchesterových, archanděla Michaela v těle jejich nevlastního bratra Adama a Luciferova syna Jacka. Zůstali na planetě sami. Castiel se ztratil také. Jeho příchod i odchod ohraničila stejná událost. Otisk ruky na Deanově rameni.
Chuck si samozřejmě nechal pár zaměstnanců, protože i pustinu bylo třeba popsat, a Katlaya to uměla.

Rendie seděla u počítače a přemýšlením se jí z hlavy skoro kouřilo. Váhala, co všechno si může dovolit, než na to šéf přijde. Nechtěla dopadnout jako Katlaya, ale co se dělo, na ni bylo prostě moc. Probírala se soubory a odhadovala, kde bude nejvíc nenápadná.
„Tak jo, zkus to. Aspoň nějakou naději,“ řekla si pro sebe nakonec. „Takže co? Pes? Z toho bude mít radost Sam,“ pousmála se. „Asi z něj budou mít radost všichni,“ usoudila a napsala psa schovaného pod poraženým stojanem.

„Tak nezmizelo všechno!“ vykřikl polohlasně Dean a sehnul se, aby lépe viděl.
Pes s dlouhou nazlátlou srstí mával ohonem a zasmál se. Dean by přísahal, že se zasmál, než se zvedl a přišel si pro pohlazení.
„Pojedeš s námi.“ Dean z jeho teplé kůže nedokázal spustit ruce a vedl ho k autu.
„Pustíš psa do vozu?“ divil se Sam. „Nechceš ho dát na přední sedadlo?“ řekl ironicky. Dean neměl psy v autě rád.
„Vadilo by ti to?“ zamyslel se nad tím předním sedadlem docela vážně Dean.
Po Samově výmluvném pohledu posadil psa dozadu a podrbal ho na hlavě. Pes se rozplynul v obláčku tmavého kouře.
Na druhé straně silnice stál Chuck s rukou ještě zvednutou, jak před okamžikem luskl prsty.
Bratři se na něj beze slova zadívali. Bůh se spokojeně usmál. Tu pasáž tam nechal schválně, jen ji upravil podle svého, a neminula se účinkem. Sam a Dean byli zlostí a bezmocí skoro bez sebe. Pak Chuck zmizel a Sam bolestí zasyčel. Rána v rameni se zacelila a jeho vize o možných budoucnostech přestaly.

„Ty parchante!“ prskla Rendie, když se jí text pod rukama změnil.
To se přece neříká,“ zašeptal jí Chuck do ucha. Stál za ní a čekal, až se otočí.
Rendie se nechtělo, ale udělala to.
„Ber dnešek jako svůj šťastný den,“ spustil ruku pozvednutou k lusknutí. „A měla bys vědět, že víc jich nemusí být.“
Rendie stiskla ruce v pěst a kývla. Bylo jí jasné, že dlouho nevydrží. Nebylo už skoro co popisovat.

„Tak dobře, vzdáváme se.“ Dean a Sam stáli před Impalou pod jedinou svítící lampou v okolí, jako by vypadli ze starého obrazu. Všude jinde temná noc, jen dvě zářící postavy připravené ke kapitulaci.
Chuck si tu scénu prohlédl a zatvářil se spokojeně. Katlaya to uměla. Bude jí škoda.
„Řekni si, zabiju Sama. Nebo zabije Sam mě. Nebo se zabijeme navzájem. Jak si budeš přát. Ale musíš vrátit všechno ostatní!“ Dean ke konci krátkého proslovu trochu zvedl hlas, aby dal podmínce větší důraz. Sam stál se sklopenou hlavou. Věděl, že je to nezbytné, ale smířit se s porážkou nebylo jednoduché, i když ji sám navrhnul.
Chuck zavrtěl hlavou.
„Kdepak, na to už je pozdě,“ řekl. „Tohle jste měli udělat mnohem dřív. Nic nevrátím. Zůstanete tady. Sami. Nebo,“ zarazil se a naklonil hlavu na stranu. „Možná, že si přece jenom všichni zasloužíte malou odměnu.“ Sáhl za sebe a vytáhl za zápěstí Katlayu. „Nechám vám tady tohle.“ Postrčil ji před sebe a štítivě ji pustil.
Dean překvapením otevřel ústa. Sam zvedl hlavu, udělal krok a natáhl ruku.
Zkoušeli občas její telefon, i když si byli docela jistí, že se na druhém konci nikdo neozve. V posledních dnech se nikdy nikdo neozval.
„Užijte si to,“ ušklíbl se Chuck. „A nezapomeňte se zeptat, kdo vám napsal takovou krásnou scénu,“ ukázal rukou kolem dokola.
„Cože?“ zeptal se Dean nechápavě.
„Myslíte, že mám čas na všechno? Mám… měl jsem celý tým na nedůležité popisy, úpravy, epizodní postavy. Úkoly dělím a namátkově kontroluju. Tahleta,“ dloubl Aye prstem do zad, „psala až do konce, ale už ji nepotřebuju. A protože se tak osvědčila, nechám vám ji. Ale to je všechno.“ Ustoupil, nepříjemně se usmál a zmizel.
Katlaya stála na místě a dívala se na bratry. „Deane, Same, moc ráda vás vidím,“ usmála se na ně váhavě. Tak moc jí to připomnělo jejich poslední setkání, kdy se kvůli Chuckovi dál nezmohla ani na slovo, ani na gesto, až jí z toho bylo špatně.
„Je to pravda?“ vypálil na ni Sam. „Pomáhala jsi mu?“
„Psala jsem,“ přiznala. „Většinou prostředí, okolí, drobnosti. Byla to hezká práce.“
„Práce?“ zeptal se Dean. Nedokázal si srovnat v hlavě, že Aya celou dobu spolupracovala s Chuckem. Vytáhl pistoli a namířil na ni.
Ani se nepohnula. „Popsat svět není tak jednoduché.“ Rty se jí lehce zvlnily úsměvem a hned zase zvážněly.
„A tohle konkrétně je tvoje práce?“ zeptal se Sam a rozhlédl se. Vzpomněl si, co Chuck řekl.
Kývla. „Ano. Noc, jediné světlo na scéně, tak akorát pro Baby a vás dva,“ poslední slova zašeptala a vykročila k namířené hlavni.
„Neříkej jí tak,“ zavrčel temně Dean a zbraň nesklonil, ale pozvedl, takže se Katlaye opřela o čelo. Teprve to ji zastavilo.
„Psala jsi o konci světa a nevadilo ti to?“ nechápal Sam.
„Psala jsem několik konců světa. Bylo to zajímavé cvičení.“ Pořád se nehýbala s hlavní pistole přitisknutou na čele, jen oči se jí obracely z jednoho bratra k druhému.
„Cvičení? Zajímavé?“ Dean natáhl kohoutek. „A to byla ta důležitá práce, kvůli které ses odstěhovala tak daleko a nemohla jsi zůstat u nás, i když tě Sam i Cass zvali? Celou dobu jsi pracovala pro něj? Manipulovala jsi s námi.“
„Jak?“ zeptala se.
Bratři se na sebe podívali.
„Věděla jsi, co na nás chystá, a nic jsi neřekla,“ obvinil ji Sam.
„Nevěděla jsem téměř nic a nesměla a nemohla jsem mluvit ani o tom, co vím,“ zavrtěla maličko hlavou. Pistole na jejím čele se ani nepohnula.
„Věřil jsem ti,“ zavrčel Dean. „Všichni jsme ti věřili a ty jsi pracovala pro něj.“ Sklonil zbraň. „Jdi pryč.“ Odvrátil se. Už se na ni nevydržel dívat ani okamžik. Kdyby se neotočil, stisknul by spoušť.
Trhla sebou a couvla.
Sam ji zamračeně pozoroval, když udělala pozpátku ještě další dva kroky. „Můžeš něco z toho napravit?“ zeptal se s jiskřičkou naděje.
„Nemám nad příběhem žádnou moc,“ potřásla nešťastně hlavou. „Naděje, že projde nějaká změna, se rozplynula s tím psem od Rendie.“
Dean otvíral dveře auta, ale po jejích posledních slovech se otočil. „To je další, jako jsi ty?“
Kývla. „Byla. Dala mu i jméno. Hope,“ smutně se pousmála.
„Naděje,“ zašeptal si Sam pro sebe a došel ke dveřím u spolujezdce.
Dean měl pocit, jako by se v něm všechno zastavilo a zůstala jediná myšlenka. Katlaya je zradila. Považoval ji skoro za rodinu, věřil, že se na ni může spolehnout, a přesto, že věděl, že něco tají, nikdy by ho nenapadlo, že je to něco tak děsivého. A prý že naděje! Naděje se rozplynula na zadním sedadle Impaly. Bez náznaku, na co se chystá, najednou zvedl zbraň a vystřelil. Kulka proletěla kolem Ayina ramene tak blízko, že jí roztrhla bundu.
„Jaká je naděje, že tě minu?“ zeptal se ostře.
„Žádná,“ odpověděla. Přitiskla si prsty na rameno, a když je zvedla, byly od krve.

Doufám, že tentokrát jsou všechny vysvětlivky v textu

[andoriel]

Bavte se

3 Alfa a omega 0.2 - druhá část

Sam se podíval do míst, kde stál Chuck. „Ničeho jsme nedosáhli,“ konstatoval. Nasedli do auta a Dean se rozjel. Minul Katlayu tak těsně, že ji srazil k zemi a ani nepřibrzdil.
„Celou dobu v tom jela s ním,“ zavrčel, když dojížděli do bunkru. Nebylo to daleko.
„A konečně to začalo dávat smysl.“ Sam se díval z okna auta na temnou krajinu. „Popsat svět opravdu není jednoduché. A opravit nebo vrátit duši může jenom bůh. Nebo někdo s jeho svolením. Tehdy se žroutem skoro…,“ zmlknul.
„Tehdy u toho skoro umřela, když se nás snažila spravit,“ dořekl Dean. „A když potom pro tebe šla do té nižší dimenze, tak taky. Proč?“ Sundal nohu z plynu. „Proč by jí dal Chuck takovou moc? Už tehdy se nás chtěl nejspíš zbavit. A dal jí tu moc vůbec on nebo je to v ní? Proč se nám tolik snažila pomoci?“ Rozhovor s bratrem uvolnil smyčku v jeho hlavě a zase začal uvažovat.
„Měli bychom se Ayi zeptat,“ zamumlal Sam a otočil se k bratrovi. „Jedeme zpátky,“ řekl nahlas.
Dean stočil volant a Impala vyrazila stejnou cestou zpět.

Katlaya se posadila a mnula si naražená místa.
„Co sis myslela?“ zeptala se sama sebe ponuře. S heknutím se zvedla a kulhajíc se vydala za bratry. Dívala se pod nohy, protože si nebyla jistá, jestli je správně pokládá na zem. Některé součásti těla nechtěly poslouchat její hlavu. Dařilo se jí docela dobře, než zjistila, že se potácí nad příkopem u okraje silnice a vzápětí do něj spadla. Poblahopřála si, že předtím nepršelo a skončila na měkké suché naplavenině z drobných větviček a trávy. Chvíli zůstala ležet se zavřenýma očima. Byla unavená a celá bolavá. Nad hlavou jí proletělo světlo a zahučel motor.
Zase štěstí, napadlo ji. Kdyby byla na cestě, nejspíš by skončila pod koly auta. Auta? Vyškrábala se do kleku.
Za krajnicí silnice se objevila její rozcuchaná špinavá hlava a dívala se za zadními světly velkého starého Chevroletu.

„Vzal si ji zpátky,“ prohlásil Dean, když dojeli zpátky pod rozsvícenou lampu, kde se předtím setkali s Chuckem. Nedalo mu to, vytáhl baterku a posvítil si na okolí, aby si byl jistý, že něco nepřehlédli.
„Asi ne.“ Sam se sklonil nad cestou a zkoumal pár krvavých kapek. Ve světle vlastní baterky našel další a ještě další. Určily směr. Dean už sedal zpátky do vozu a pomalu se rozjel.
„Je na tom hůř, než jsem si myslel.“ Sam se zabořil do sedadla spolujezdce a zadíval se, kam až kužely světel dosahovaly. Na silnici určitě nebyla, to by si jí všimli. Musela někde odbočit nebo…
„Tam je,“ řekl Dean a přibrzdil.
Katlaya šla podél cesty a lehce se kymácela. Auto za sebou musela slyšet, ale šla dál bez zastavení.
Dean zaskřípal zuby, objel ji a zastavil před ní. Došla k němu, chtěla udělat další krok a přirazila Samova dvířka zpátky zrovna, když se je snažil otevřít. Zvedla ruku, položila ji na střechu vozu a opřela si o ni hlavu. Nerozuměla tomu, proč se cítí tak unaveně, ale odmítala si sednout nebo se jen zastavit. Nejspíš by v tu chvíli umřela.
Sam uvnitř zaklel. Viděl, jak z levé ruky, která jí volně visela podél boku, odkapává krev, a noha se jí pořád zvedala, jak se pokoušela udělat další krok.
Dean obešel auto a stáhl ji z vozu. Držel ji v pase a snažil se otevřít zadní dveře. Sam využil toho, že už ho Katlaya neblokuje a vystoupil, aby mu pomohl. Společně ji uložili na zadní sedadlo. Neřekli u toho ani slovo, jen se po sobě každou chvíli podívali. Ta zranění neměla být tak vážná, jak teď vypadala.
Katlaya omdlela.
U bunkru Dean zajel rovnou do garáže. Jack tam na ně čekal, ale stačilo mu jedno krátké zavrtění Samovy hlavy, aby pochopil, že s Chuckem neuspěli. Překvapeně ustoupil, když Dean začal vytahovat bezvládnou Katlayu.
„Jede v tom s Chuckem,“ oznámil suše Sam a šel Deanovi otevřít dveře, aby mohl se svým nákladem projít.
„Kde je Michael?“ zeptal se Dean a posunul si Ayu na rameni. „Snad by ji mohl vyléčit.“
„To jí udělal Chuck? Neříkal jsi, že v tom jedou spolu?“ Jack se tvářil nechápavě.
„To já,“ zavrčel Dean. Dál to nehodlal rozvádět. Prostě se neovládl a nelitoval toho. Scházel jako první do centrální místnosti, za ním Sam, a pak Jack s čelem svraštěným od přemýšlení.
Michael se zvedl, když uviděl to malé procesí.
„Povedlo se?“ zeptal se napjatě.
„Ne.“ Dean byl stručný. „Pomůžeš jí?“
Michael počkal, až Katlayu položí na stůl a dal jí ruku na čelo. „Snad ano,“ řekl pomalu. Přivřel oči a ruka se mu rozzářila.
Aya sebou škubla. Příval energie byl tak velký a náhlý, že se posadila a neartikulovaně vykřikla.
Michael odtáhl dlaň. „Je v pořádku,“ prohlásil stručně, poodešel a pak zmizel někde v útrobách Bunkru.
Katlaya se svalila zpátky na stůl a oddechovala jako po velkém běhu. Rána na rameni byla zahojená a všechna další zranění také. Jack ji vzal za ruku a pomohl jí se posadit, a pak i postavit. Kraťounce se na něj podívala, když si uvědomila, že jí také aspoň trochu srovnal energii, která v ní pořád divoce kroužila a hledala možnost úniku.
„Děkuju,“ řekla a nechala na každém, ať to slovíčko přiřadí k čemu chce.
„Jestli už jsi v pořádku, máme pár otázek,“ řekl Sam vážně, přitáhl si židli a obkročmo se na ni posadil, takže měl opěradlo před sebou a mohl si na něj položit lokty. Dean si sedl z druhé stranu stolu a Jack zůstal stát u Katlayi. Zatím nevěděl, co se stalo a kde ji bratři našli, a necítil, že by chtěla někomu ublížit, jenom to, že energie jí ubývá skoro stejně rychle, jako přišla.
„Možná bys mohla začít konečně povídat. Co víš o Chuckovi? Jak ses k němu dostala?“ začal Sam.
Katlaya na okamžik sklonila hlavu. Rovnala si myšlenky a přemýšlela, kolik jí toho šéf nechá říct. Většinou ze sebe při takových otázkách nedokázala vypravit ani hlásek. Pravidla byla striktní a jejich obcházení tak složité, že to nestálo za tu námahu. Navíc hrozila okamžité ztráta zaměstnání a tím i místa na tomto světě. Přesto to zkusila:
„Našel mě na jednom povídkovém fóru, oslovil mě a nabídl mi práci. Takovou, kterou jsem nemohla odmítnout.“ Na okamžik jí blesklo hlavou, jestli by neměla pokračovat ještě kousek dál do hloubky, ale rozmyslela si to. „Svět, který popisoval, se rozrůstal a potřeboval pár lidí, kteří si dají práci s detaily, co se zdají nepodstatné, ale dávají příběhům hloubku a nádech opravdovosti.“
Odmlčela se. Pár vět by na vysvětlení mělo stačit.
„Takže jsi popisovala - co?“ chtěl věděl Dean.
„Prostředí, okolí, východ slunce,“ pousmála se. „Jsem jedna z mála, která dobrovolně vstává brzy ráno.“
„A jak ses dostala dovnitř příběhu?“
„Popsala jsem ranní tanec. Zůstal jen naznačený, ale najednou jsem v tom jela. Pořád nevím jak. Místo sezení u počítače jsem mohla příběh prožít sama. Byl to zázrak.“ Celá jako by se rozsvítila. Trvalo to jen okamžik, pak sklonila hlavu. „Šéf z toho rozhodně nebyl nadšený,“ pokračovala sama od sebe. „Původně mě vybral proto, že jsem o vás nic nevěděla. Po žroutovi duší mě nechal přestěhovat, a když jsme stejně utekla, abych se dostala do nižší dimenze za Samem...,“ zavrtěla hlavou a ztichla.
„Ale nevymazal tě, nechal tě psát dál,“ vyslovil Sam očividnou pravdu.
Znovu potřásla hlavou a kousla se do rtu. Nechtělo se jí vysvětlovat, že vymazat ji prostě nemůže. Může ji jen poslat zpátky tam, odkud přišla. Bylo by to dlouhé a nejspíš i zmatené, protože se s ní začal točit svět. Energie od Michaela byla rychlá, ale nevydržela moc dlouho. Cítila, jak se pod ní začínají podlamovat nohy. Opřela se rukama o stůl, ale ani ty jí neposkytly skoro žádnou oporu.
„Být uvnitř něco stojí,“ zašeptala a tiše se složila.
„Cože?“ Dean se zvedl a obešel stůl dřív, než Sam rozmotal nohy porůznu obtočené kolem židle.
Jack si ke Katlaye klekl a sáhnul jí na čelo.
„Michaeli!“ rozkřikl se Dean.
Michael se vynořil u schodiště a přešel k nim. „Nerozumím tomu,“ řekl, když uviděl Katlayu na zemi. „Byla v pořádku.“
„Ale už není. Dej si laskavě víc záležet, ano?“ požádal Dean ledově.
Jack se od Katlayi zvedl, aby Michaelovi uvolnil místo. Stoupli si se Samem opodál a vyměnili si rychlý pohled.
Michael Aye znovu položil ruku na čelo a tentokrát energii rozložil do menších dávek a pouštěl ji postupně. Po druhé Katlaya otevřela oči, ale na Michaelův pokyn zůstala ležet. Dean klečel na koleni vedle ní z druhé strany a sledoval, jak s ní každý kousek síly trhne.
„To stačí,“ zašeptala chraplavě, ale Michael zavrtěl hlavou a pokračoval.
Katalya vykřikla a rozhodila ruce. Než jí za ně Dean chytil, vysloužil si pěknou facku.
Sam jen sykl, když uslyšel, jak to hlasitě plesklo, a Michael konečně přestal.
„To by mělo vydržet,“ řekl.
Katlaya se posadila, vytáhla ruce z Deanova sevření a prstem se dotkla okraje červené skvrny na jeho tváři. „Promiň.“ Potom se podívala na Michaela. „Děkuju.“
Postavila se a rozpačitě se rozhlédla. „Necháte mě tady?“ zeptala se váhavě.
„Někam tě uložíme,“ souhlasil Dean. Sam kývl, Michael pokrčil rameny a Jack se usmál. O dalších otázkách už nepadlo ani slovo, ale Aya si byla jistá, že přijdou.

„Je to zvláštní.“ Sam stál na prahu malé prázdné místnosti, kterou nikdy předtím neviděl. „Ale hodí se to,“ přikývl si sám pro sebe. Pak si všiml nenápadných dveří v boční zdi nového pokoje a otevřel je. „No, páni,“ zamumlal. Miniaturní koupelna se dala přejít dvěma kroky, ale obsahovala vše, co bylo třeba. „Škoda, že jsem to nenašel dřív.“
Skoro celý den se s Deanem docela dobře bavili tím, že nový pokoj zařizovali. Aye nic neřekli, nechali ji v centrální knihovně pod Michaelovým dohledem, kdyby ji potkala další omdlévací příhoda, ale tvářila se docela spokojeně. Listovala knihami a občas si posteskla, že nemůže vyzkoušet některou z nových rad, které při četbě našla. Nebylo na kom.
Michael nad tím protočil oči, Jack se pousmál a ukázal jí knihy o základních kouzlech.
„Tak, prosím, tady,“ otevřel večer Sam před Katlayou nově zařízený pokoj.
Překvapením hlasitě vydechla a vešla dovnitř. Otočila se kolem dokola a rozesmála se. Měla strach, že skončí v nějakém přístěnku nebo skladu na zemi na matračce, na vlastní místnost i s koupelnou ani nepomyslela.
„Děkuju!“ neovládla se a skočila Samovi kolem krku.
Dean už měl na jazyku, že se taky účastnil, když se nadšeného objetí dostalo i jemu. Michael ani Jack se předání pokoje nezúčastnili tak byli ušetřeni jejích projevů radosti.

Dny byly jednotvárné. Katlaya se brzy přizpůsobila neměnnému řádu, většinu času trávila nad knihami a vůbec jí to nevadilo. Pořád měla obavu, že je Chuck zpovzdálí sleduje, škodolibě se jim směje a plánuje, jak jim co nejvíc znepříjemnit život. To, s čím měla problém, raději nahlas nepřiznala. Bunkr byl v podzemí a moc jí chybělo denní světlo, o lehkých záchvatech klaustrofobie ani nemluvě.
Naučila se vycházet ven každý den ráno se Samem. On běhal po lese, ona chodila po okolí a vítala východ slunce.
Večer hráli na otázky a odpovědi, ale po pár dnech bylo jasné, že víc z ní prostě nedostanou. Opakovala se pořád dokola a na závěr většinou rozzlobeně odešla, aby se zavřela ve svém pokoji a sáhla pro uklidnění po některé z knížek, které si tam odnosila z knihovny. Jack to nekomentoval, Michaelovi to bylo očividně jedno a Sam se s tím smířil, i když souhlasil s bratrem, že jim určitě ještě něco tají. Dean to nechtěl vzdát.

„Pořád si myslím, že jsi neřekla všechno.“ Po několika dnech stál večer u Katlayi v pokoji a sledoval, jak znovu a znovu na stolku rovná pár kamínků, které si přinesla z ranních procházek.
Krátce se na něj podívala a hned se zase odvrátila. Přešla k hromádce knih a začala je řadit podle jiného klíče.
„Slyšíš mě?“ zvedl trochu hlas.
Trhla sebou, ale pořád nereagovala. Tohle už si dneska zažila a netoužila po tom znovu. Nikdo jiný se už neptal, ale Dean byl jako umanutý.
„Nic mi neřekneš?“ zavrčel. „No tak. Co si necháváš pro sebe?“ Došel k ní a otočil ji k sobě.
„Proč bych měla něco říkat?“ zeptala se unaveně „Opakuju se pořád dokola. Víc toho prostě není. A i kdyby. Nemáš žádné právo chtít úplně všechno. Jako bys nevěděl, že některé věci jsou moc soukromé nebo bolavé, než aby se daly říkat nahlas.“ Otočila se pryč, ale chytil ji za ruku.
„Nevěřím ti.“
„To už jsi říkal.“ Dívala se, jak jí svírá zápěstí a čekala, kdy ho to přestane bavit.
Zaváhal, povolil stisk a přitáhl ji k sobě. Objal ji oběma rukama a tvář sklonil do jejích vlasů. Cítil, jak v něm něco povoluje. Řekla pravdu. Neměl žádné právo chtít, ale vzpomínka na Chucka a jeho ruku, položenou na Katlayině rameni, na jeho nepříjemný úsměv, když jim ji předával, to ho přivádělo k zoufalství. Pořád měl dojem, že jim něco uniká. Nebo jenom jemu?
Pohnula se, jako by se chtěla odtáhnout.
„Zůstaň se mnou,“ zaznělo od něj najednou měkce.
Opřela si čelo o jeho rameno, na okamžik zavřela oči a zhluboka se nadechla. Napadlo ji, že jestli budou takhle pokračovat, bude z to jedině průšvih. Zvedla hlavu, aby mu viděla do obličeje.
Naklonil se a přejel jí rty po spánku. Přitáhl ji k sobě pevněji, a když pootevřenými ústy vydechla, přitiskl k nim svoje.
Váhavě odpověděla. Z oka jí sklouzla neposlušná slza. Dostala strach, že to Chuck celou dobu plánoval a teď jim provede něco strašného. Ale nejspíš si za to může sama.
„Ayo,“ vydechl mělce, když se odtáhla, a palcem rozmázl osamělou slzu na její tváři. Následovala ji další.
Přinutila se usmát a krátce ho políbila na hranu brady. Sjela mu rukama od ramen po zápěstí, stiskla je a odtáhla. Zároveň ustoupila.
„Měl bys jít,“ řekla.
„Máš pravdu,“ souhlasil váhavě. Podvědomě čekal, že svoji poslední větu popře, ale místo toho ustoupila ještě dál a odvrátila se. Couvnul, zaváhal a u východu se ještě ohlédl, ale stála otočená zády a zřejmě čekala, až bude sama.
Dveře se zavřely, Aya zabořila tvář do polštáře a ramena se jí roztřásla. Dean se sice nerozplynul v obláčku tmavého kouře, ale stejně to byl průšvih, protože si byla dost jistá, že příště se neovládne.
Příště se nekonalo. I večerní otázky byly zapomenuty a v Bunkru zavládl klid. Sam se přistihl, jak občas sleduje bratra a Ayu. Chodili kolem sebe opatrně, jako by se báli, že když se na sebe podívají nebo řeknou o slovo víc, než je nutné, vybuchne mezi nimi bomba. Přesto v tom nebyla nedůvěra a zklamání, jako zpočátku, to napětí bylo jiného druhu, a ani jeden z nich by to byl nepřipustil.

„Mám kouzlo,“ řekl Sam jedno dopoledne. „Podařilo se mi rozluštit dost znaků, abych ho dal dohromady. Můžeme přivolat Chucka.“
„Pomůžu ti,“ nabídla se Katlaya.
„To budu rád, bude to trvat docela dlouho,“ souhlasil.
Nová Smrt otevřela knihu Chuckova života na posledních stránkách, ale nedostala příležitost z ní číst. Kniha zůstala otevřená a Sam v ní našel, co bylo potřeba k přivolání boha tohoto světa, aby mohli vyjednávat nebo bojovat.
„Máme to,“ řekl Sam za dva dny večer. Celou dobu s Ayou shromažďovali ingredience, vážili, míchali a dělili je. Připravovali se na složité kouzlo.
„Zítra ráno vyjedeme. Znám přesné místo a čas, kde a kdy je třeba to provést,“ oznámil Sam a skládal do velké tašky všechno, co bude další den potřeba.
Ten večer se nikomu nechtělo odejít z hlavní místnosti. Katlaya se vrátila z večerní procházky a místo rychlého pozdravu a zmizení za dveřmi svého pokoje si sedla do křesla a sáhla po další knize s kouzly. Pořád studovala ta nejjednodušší, pořád ji to bavilo a jásala i nahlas nad každým kouskem, který dobře pochopila a zvládla.
Sam se tomu tiše usmíval a občas poradil. Dean vrtěl hlavou, Michael se pořád držel trochu stranou a Jack s nohama na stole četl, ani oči nezvedl. Ještě nedávno fungoval internet, ale bez údržby byly jeho výpadky stále častější, a nakonec už se ani nepokoušeli pustit počítač. Byli rádi, že funguje elektřina.
„A dost,“ řekla Katlaya po půlnoci a zvedla se. Hlava už další informace odmítala přijmout. Nevěděla, jestli nadcházející den přinese pro tento svět spásu nebo zkázu, a oboje jí začalo připadat stejně šílené.
„Dobrou noc,“ popřála všeobecně a odešla.
„Asi bychom měli udělat to samé,“ navrhl Sam.
Katlaya stála uprostřed svého pokoje a nemohla se rozhodnout. Když poslechne srdce, bude to bolet, když ne, bude už navždycky jenom litovat. Najednou ani nezáleželo na tom, jestli se Chuck dívá. Jedním si byla jistá. Po zítřku nic nezmění.
Přešla ke dveřím a zaposlouchala se do ticha. Pomalu zmáčkla kliku a bosa vyšla na chodbu. Zastavila se u vchodu do jiného pokoje a zase zaváhala, než vstoupila.
Zůstala stát u cizího lůžka jako bledý přízrak. Pohladila spáče pohledem, a když zjistila, že má zavřené oči, chtěla odejít.
Nespal.
„Počkej,“ chytil ji za ruku. Zvedl se a zůstal stát těsně u ní. Tentokrát se neodtáhla, ale přejela mu dlaněmi po tváři a krku, pak ruce spustila. Lehký župan z ní sklouzl na zem a odhalil košilku na tenkých ramínkách.
Usmál se. Bylo to tak akorát pro povzbuzení představivosti. Zvážněl, položil jí ruce na ramena a sklonil se k ní.
Brzy ráno se probudila, a než otevřela oči, ucítila na tváři dech. Natáhla se k němu a přejela rty po kůži zhrublé nočním strništěm.
Něco zamumlal, objal ji a přitáhl blíž k sobě, ale neprobudil se úplně.
Také ho objala a ruce jí začaly bloudit po jeho těle.
„Hej! Deane! Je skoro čas vyrazit!“ zabušil do dveří Sam.
Aya si skousla spodní ret. Sam si vybral ten nejvhodnější okamžik.
„Dej mi...,“ začal Dean, „...chvilku,“ dokončil polohlasně s námahou.
„Ale dělej,“ zavrčel Sam za dveřmi a odešel.

Ze tří kovových misek naráz vyletěly proudy světla a ztratily se ve vysokém modrém nebi. Kouzlo bylo úspěšné. Chuck se objevil a jedním pohybem smetl k zemi bratry, Jacka i Katlayu jenom proto, aby se nejdřív mohl vypořádat s Michaelem. Náraz moci, když svého archanděla rozmetal na atomy, proletěl celým vesmírem.
Pak se ručně pustil do bratrů. Bylo to uspokojující. Cítil, jak mu pod rukama praskají jejich kosti, na světlý oblek mu stříkala jejich krev a nenechávala po sobě skvrny.
„Tak už toho nechte,“ radil jim přátelsky, když se znovu a znovu zvedali a podpírali při tom jeden druhého.
„Jacku, prosím. Ráda bych se rozloučila,“ zašeptala Katlaya, když bylo jasné, že po dalším kole se už ani jeden z bratrů nedokáže postavit.
Sotva znatelně přikývl.
„Děkuju.“
„Jack?“ zeptal se Chuck a otočil se. „Jacku, ty jsi byl překvapení.“ Podíval se na mladíka, jako by ho viděl poprvé, zvedl ruku a podíval se na své prsty, když se zamyslel nad tím, jestli lusknout nebo ne. S úšklebkem to udělal.
Nic se nestalo.
„Cože?“ Chuck se nechápavě se rozhlédl.
Jack k němu došel a chytil ho za hlavu, aby z něj vymáčkl poslední zbytky síly. Nechal jí jen tolik, aby bývalého boha nezabil. Pak se podíval na Deana a Sama, mrknul a vyléčil tak všechny jejich rány. Chuck se sesunul k zemi.
Katlaya Jacka následovala, ale nezastavila se mu za zády, jako při střetu s Chuckem, šla dál, dokud neobjala Sama a nepřitiskla se k němu.
Hřál a voněl jako pokaždé, skoro se od něj nemohla odtrhnout.
„Byl jsi ten nejmilejší bráška, jakého jsem kdy poznala,“ zašeptala.
Automaticky ji objal, ale po posledních slovech ji chytil za ramena a odtáhl, aby na ni viděl.
„Cože?“
„Říkala jsem, že jsem se najednou ocitla v příběhu. Pomohla jsem Chuckovi popsat drobnosti z jeho světa. To, že se do něj dostanu, pořád považuju za zázrak a nejsem si jistá, kdo za něj může.“
„Já ne,“ hlesl Chuck ze země. Pořád ještě ležel a nemohl popadnout dech. „Kdyby to bylo možné, vůbec by ses dovnitř nedostala.“
Ani se po něm neohlédla. Dívala se na Sama.
„Až v něm zmizí poslední nepatrný zlomek jeho moci, neudržím se tady,“ řekla smutně.
Sam si ji znovu přitáhl do náruče a pevně stiskl.
Usmála se a pustila ho. Čekalo ji něco těžšího.
„Deane,“ zastavila se před ním.
„Mlč,“ zarazil ji. „Jestli se chceš začít loučit, tak raději mlč.“
„Nechci.“ Přiměla se udělat další krok a ocitla se u něj tak blízko, že stačil hlubší nádech, aby se dotkli. Zvedla hlavu ve stejném okamžiku, kdy ji Dean sklonil. Čas se pro ně zastavil.
„Ayo,“ řekl tiše Jack.
„Musím,“ vydechla. Chtěla říct ještě něco, ale nestačila to. Zmizela.
Dean stál sám se skloněnou hlavou a zavřenýma očima.
- - - - - - - - - - - - - -
Na konci byla tma a proudy deště tloukly do oken.
Na nedaleké silnici zahoukalo auto.

Trhla jsem sebou a zamumlala pár slov dřív, než jsem se úplně probudila. Otočila jsem vlhký polštář na druhou stranu a objala ho, deku jsem si přetáhla přes hlavu. Jako by mě mohl v prázdném bytě někdo vidět.
Za zavřenými víčky jsem uviděla temnou silnici přehrazenou žlutočernou pruhovanou závorou. Dál už žádná cesta nevedla, protože to byl konec.

Jo, jo, já vím, že to vypadá jako konec. Taky to tak mělo být, ale znáte to - autor míní... Chuck se směje
Takže ke konci měsíce budeme pokračovat

[andoriel]

Už je skoro dvacátého osmého
Takže se bavte

4 Dluhy - první část

„Dobře, Roweno, uděláme to,“ řekl Sam Winchester trochu neochotně. Cítil vůči současné královně pekla určitý závazek. Byl to nůž v jeho ruce, který ji připravil o život, a nezáleželo na tom, že ho o smrt žádala a vlastně si ji způsobila sama.
„Vážně?“ zeptal se Dean.
Sam pokrčil rameny. Rowena se snažila zachovat neutrální tvář, ale bylo na ní vidět, jak moc si oddechla. Požádat o pomoc pro ni nebylo jednoduché, ale další možnosti došly.
„Zaručuji bezpečný průchod a veškerou pomoc, kterou mohu poskytnout,“ slíbila. „Pošlu s vámi pár vybraných strážců s přesnými rozkazy a dodám tolik kouzel, kolik bude možné připravit.“
„Takže zítra?“ ujistil se Sam.
„Zítra ráno, Samueli,“ kývla a zmizela.
Sam stál se skloněnou hlavou a přemýšlel, jestli si nevzali moc velké sousto. Dean se tvářil rozladěně.
„Opravdu chceš projít celým peklem, protože Roweně někdo zabíjí démony?“ zeptal se.
„Měli bychom jí pomoci. Víš, že v pekle skončila kvůli nám. Nebo kvůli mně. Kdybych ten nůž včas pustil...“ Sam se zadrhnul při vzpomínce, jak divný to byl pocit, když se k němu čarodějka přitiskla a ostří jí projelo tělem. „Navíc je jen otázka času, než se ty potvory dostanou až sem, pokud je nezastavíme hned.“
Dean nespokojeně zamručel, ale ráno byl připravený vyrazit. Základní vybavení doplnili o pár vylepšení a speciálních kousků, o kterých usoudili, že by se případně mohly hodit, a nějaké místo v zavazadlech nechali na slíbená kouzla. Sam se tomu pro sebe pousmál. Většinou se na cizí a neznámá místa dostali bez všech prostředků a museli si poradit. Tohle začínalo jako školní výlet.
„Nemám z toho dobrý pocit,“ řekl Dean a hodil tašku do kufru auta. Místo setkání nebylo daleko, stačili se v klidu nasnídat a zabezpečit bunkr jako před dlouhou cestou. Nebylo jisté, kdy se vrátí. Nebo jestli.
Sam mlčel. Ani on nebyl zrovna nadšený, ale slíbil to. Někdy měl pocit, že s bratrem dostávají ty nejnebezpečnější úkoly. Chuck už za to nemohl, takže to bylo nejspíš tím, že si svět zvykl na jejich služby. Nejdřív doufal, že s lovem skončí, jakmile Chuck zmizí, ale sotva vyřešili jednu záležitost, našla se vždycky další a další... a další. Nekončící řada případů určených pro bratry Wichesterovy.
Nasedli a vyjeli.
„Myslíš, že budou mít nějaké novinky?“ zeptal se Sam, když se mlčení začalo protahovat.
„Tím myslíš jako nějaké další mrtvoly rozebrané na součástky?“ ušklíbl se Dean.
Sam stiskl rty, než zareagoval: „Ne. Myslím novinky. Mrtvoly jsou hodně staré zprávy.“
Dean neřekl nic a přišlápl plyn.
U bran pekla – za rozvrzanými kovovými vraty staré opuštěné továrny uprostřed většího města - čekala na bratry celá suita namakaných démonů.
Deanovi zacukal horní ret, jako kdyby chtěl zavrčet, Sam se na okamžik zarazil, ale pak pokračoval v chůzi, dokud se neocitli před na pohled nepohodlným trůnem pro královnu.
„Vítám vás,“ usmála se na ně čarodějka zvysoka.
„Posedli jste speciální jednotku?“ zeptal se Dean.
Sam kývl hlavou na pozdrav a rozhlédl se. Bratr měl pravdu. K těm, kteří je doprovodili od vstupu, se připojili další. Byl jich celkem asi tucet a působili nebezpečně. Jako parta zabijáků shromážděná před svým kmotrem. Vlastně kmotrou.
Rowena vstala a pokynula. Čtyři dívky přinesly velké tácy plné malých sáčků a postavily se před bratry.
„Tak ne kmotr, ale americký fotbal i s roztleskávačkami,“ zamumlal Sam.
Rowena se na něj podívala a v očích jí zahrálo. Pořád měla pro mladšího Winchestera slabost, ale jeho poznámku ignorovala stejně, jako tu Deanovu.
„Ty černé jsou výbušné,“ ukázala na váčky. „Měly by způsobit dost velkou škodu a mají deset vteřin prodlevu. Silně stisknout, položit a utíkat, jak nejdál to půjde. Moc s nimi neházejte, to by pak skoro žádná prodleva nebyla. Ty červené jsou na zmatení mysli. Uvolňuje se z nich dým, stačí povolit uzlík. Když se ho někdo nadechne, přestane vnímat realitu a je z něj snadný cíl. Nedýchejte ho! Bílé, jak už barva napovídá, dokážou na čas z každé temnoty udělat zářivý den. Aspoň, co se intenzity světla týká. S dobou trvání si nejsme jisti, nikdy jsme nedošli k jasným výsledkům.“ Pousmála se. „A modré umí najít cestu zpátky sem. Alespoň v relativně normálních podmínkách to dokážou. Fungují pouze v dobrých rukou, samozřejmě. Nemám ráda neohlášené návštěvy. Za trhlinou není nic jistého, tak do ní prosím nechoďte nebo alespoň ne moc daleko, jen zjistěte, jak ji zavřít.“
„V dobrých rukou?“ povytáhl Dean obočí.
„Nebo ve vašich,“ usmála se královna blahosklonně.
„Těch modrých moc není,“ ohodnotil Sam nabízenou pomoc. Modrých sáčků bylo pět a krčily se na okraji jednoho z táců.
Dean spustil z ramene tašku, otevřel ji, vzal jeden z táců a všechny barevné sáčky do ní sesypal. Sam je ukládal uvážlivěji a snažil se je aspoň trochu třídit.
„Máš nějaké nové poznatky, Rowe... královno?“ ptal se při tom.
„Novinky žádné,“ povzdechla čarodějka. „Snad jenom zprávy z očistce. Ani tam se jim moc nedaří. Ztráty jsou tak velké, že už přestaly všechny ostatní boje a místní stvůry se soustředí jenom na hlídání každého průniku. Leviathanů prý moc nezbylo. Vlastně,“ zaváhala, než pokračovala. „Ještě včera to nebylo jisté, ale teď už ano. Berou do svého světa zajatce. Co se s nimi dál děje, to nikdo neví, nikdo se nevrátil.“
Sam naznačil překvapené hvízdnutí, Dean začal do tašky sypat obsah dalšího tácu. Několik váčků si nastrkali do kapes, aby byly hned po ruce a o modré se podělili a uložili je zvlášť.
Pohyb za zády je přiměl se otočit. Přišli další čtyři démoni a v rukou drželi silné řetězy zakončené mohutnými ostnatými obojky, které zdánlivě visely ve vzduchu.
„Pekelní psi?“ zeptal se Dean. Jeden z řetězů sebou zaškubal a ozvalo se temné zavrčení.
„Slíbila jsem veškerou pomoc,“ kývla královna hlavou. „A jsou dobře vycvičení.“
Bratři se po sobě podívali.
„Doufám, že všichni.“ Dean přejel očima skupinu démonů.
„Samozřejmě.“ Čarodějka se zatvářila skoro uraženě. „Jasmine za ně ručí a zodpovídá se přímo mně.“
„Jasmine?“ zarazil se Sam nad ženským jménem a znovu si prohlédl démony. Ani jeden z nich nevypadal jako žena.
„Máš něco proti mému jménu, Winchestere?“ ozvalo se mu za zády.
Otočil se. Vedle královnina trůnu stála štíhlá dívka v černém kalhotovém kostýmku s bílou halenkou. Tmavé dlouhé vlasy měla stažené do pevného copu.
„Vůbec ne.“ Sam polkl, zatěkal očima a pak je sklopil. Připadala mu nádherná. Trochu ho překvapilo a probralo, když si všiml, že kráska má lodičky na jehlových podpatkách.
Dean si všiml bratrových rozpaků a také toho, že Jasmine není sama. Půl kroku za ní stála blondýnka s velkýma hnědýma očima. Oblečená byla podobně, a na rozdíl od povýšeně se tvářící Jasmine, se mračila.
„A tohle je Amanda,“ dokončila Rowena představování. „Když nebude po ruce Jasmine, velí ona.“
„Opravdu?“ Dean zapnul tašku a narovnal se, aby se na velitelku i její zástupkyni mohl podívat pěkně zvysoka. Nebylo to těžké, temeno Jasmininy hlavy mu sahalo těsně nad ramena a Amanda byla ještě o poznání menší.
Dívky to neuvedlo do rozpaků, přešly kolem něj a začaly organizovat přesun na nejvzdálenější okraj pekla.
Sam se zadíval na Rowenu. Maličko se usmívala, a když se setkali pohledem, neznatelně kývla.
„Jsou nejlepší,“ ujistila bratry.
„Tak jdem,“ zavrčel Dean a hodil si tašku zpátky na rameno.
Rowena kývla prstem a po straně trůnu se otevřely velké dveře do chodby, kudy se výprava měla vydat. Dva démoni se psy šli vepředu, za nimi Jasmine a Amanda, následoval zbytek démonů s bratry uprostřed a skupinu uzavírali další dva psovodi.
Osmnáct démonů a bratři Winchesterovi vešli do hlubin pekla. Takhle by mohl začínat hodně nepovedený vtip, napadlo Deana a ušklíbl se nad tím.
Cesta trvala dlouho a nic jim v ní nebránilo. Chodby byly jako vymetené, ani duše.
„Netušil jsem, že za klecí je ještě něco víc,“ zamumlal Sam, když procházeli jeskyní, o které si vždycky myslel, že je to nejzazší výspa pekla. Klec určená pro nejtěžší případy, v tomto případě většinou pro Lucifera, byla prázdná a prostor kolem ní tak temný, že jenom ozvěna jejich kroků dávala tušit, jak obrovské je to místo. Světlo, které si nesli, stačilo právě tak k tomu, aby si viděli pod nohy. Démoni bez váhání mířili ke vzdálenému konci a zastavili se před velikým kamenným obloukem. Cesta pokračovala pod ním do další chodby. Nebyla tak široká, ale pořád dost pohodlná, aby mohli jít po dvou nebo po třech vedle sebe a ani Sam nemusel sklánět hlavu.
Jak se dostávali stále dál, celá skupina byla tišší a tišší. Dokonce i psi přestali vrčet a napínat řetězy a šli spořádaně u nohou svých pánů.
Chodba se rozdělila a zúžila.
Dean se už nějakou chvíli mračil a rozhlížel se kolem sebe. Zpomalil a krátce položil ruku na stěnu, kolem které procházeli. Podíval se na bratra.
Sam Deana napodobil a pod prsty ucítil chvění.
„Co je to?“ zeptal se a zastavil.
„Uzavřená sekce,“ odpověděla Jasmine a pokynula mu, aby pokračoval v chůzi.
„Je zavřená už pár tisíciletí,“ ujal se bližšího vysvětlení jeden z démonů. „Shedim.“
„Shedim?“ Sam vykročil dál a rychle přemýšlel, kde to slovo slyšel. „Duchové bez těla,“ řekl polohlasem, když si vzpomněl.
Démon kývl.
„Takže existují?“ zeptal se Dean. „Katlaya se při našem prvním setkání zeptala správně?“
Sam už si nevzpomněl, co si s Ayou řekli, když se snažili zneškodnit podivného žrouta duší, a docela ho překvapilo, co všechno bratr nosí v hlavě.
„Jsou téměř zapomenutí,“ ozval se znovu démon. „Nikdy nebyly puštěni na svět, protože jsou moc nebezpeční. Asmodeus se o to pokusil, ale nevyšlo mu to. Naštěstí.“
„Ale my jdeme za něčím jiným,“ spíš konstatoval, než se ptal Dean.
„Shedim jsou pořád dobře zavření, od nich žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí. To, co nás čeká, je… asi mnohem horší,“ dokončil trochu neochotně démon.
Sam se na něj po straně podíval. Horší než Shedim, kterých se všichni bojí?
„Blížíme se k cíli. Bylo by dobré neupozorňovat na sebe zbytečným rámusem,“ zavrčela Amanda a pootočila se, aby viděla na bratry.
Dean pokrčil rameny a podíval se přes ženu dopředu, kde byla jenom tma. Sdílný démon se vmísil mezi ostatní a zmizel Samovi z očí.
Chodba se postupně rozšiřovala do další jeskyně. Tady nebyla podlaha srovnaná, jako v té s klecí. Trčící kusy skal a hromady kamení jim každou chvíli přehrazovaly cestu a nutily je k dlouhým oklikám.
Skupina se roztrhala, jak si každý sám hledal nejschůdnější terén pro další postup, přesto bylo znát, že všichni kontrolují okolí a mají přehled o tom, kde se kdo nachází.
Psovodi se na pokyn Jasmine rozdělili, aby obsáhli celou šířku postupujících démonů.
Dean a Sam se drželi poblíž sebe, aby si kryli záda, kdyby bylo potřeba. Podle chování jejich doprovodu bylo jasné, že se blíží k cíli. Bylo na čase, vyrazili dopoledne a teď bylo po půlnoci. Celodenní pochod s jednou krátkou přestávkou pod obloukem na okraji jeskyně s klecí byl vyčerpávající sám o sobě.
Tma se jen neochotně vzdávala vlády a pouštěla ostrůvky světla do jeskyně, ale k odhalení velikosti prostoru nebylo v lampách ani baterkách dost síly.
Zvuk, který se ozval, všechny zmrazil na místě. Jako když dráp s mnoha zářezy pomalu párá hustou tkaninu. Byl to surový útok na ušní bubínky nejenom svou hlasitostí, ale i způsobem, jak neurvale zněl. A nepřestával.
Dean se přikrčil a stiskl zuby k sobě. Měl pocit, že mu vylezou dásněmi a všechny najednou vypadnou. Sam si vší silou držel ruce na uších a kleče na koleni se celý schoulil. Pekelní psi nejdřív zavyli, a pak se s kňučením pokusili utéct. Jen pevný stisk jejich pánů je přiměl zůstat na místě. Kňučení se postupně měnilo ve vzteklé vrčení. Když nemohli zmizet, rozhodli se bojovat.
Někteří z démonů leželi na zemi a z uší jim tekla krev. Jeden z psovodů pištivě vykřikl a sesunul se do kleku. Kolem uší, očí i nosu se mu vznášel černý dým a nedokázal se rozhodnout, jestli se vrátí zpět do těla, nebo se dá na útěk. Řetěz mu vypadl z rukou. Náhle volný pes se vrhnul k místu, odkud se syrový zvuk ozýval. Vyběhl na hromadu kamení a přeskočil oba přikrčené bratry. Dean ucítil, jak nad ním letí, vytáhl nůž a vrhnul se za ním. Taška s výbavou zůstala ležet zapomenutá na zemi. Dean si nebyl jistý, jestli pronásleduje pekelného psa nebo běží k místu, kde hrozí největší nebezpečí. Bylo to jedno.
Zvuk skončil ohlušujícím lupnutím a pár metrů před Deanem se začala otevírat horizontální trhlina. V ničem nebyla podobná zlatavým vstupům, které poznal z cest do paralelních světů vytvořených Jackem nebo za pomoci archandělů. Její potrhané okraje se otvíraly jako tlama žraloka, roztřepené do cárů, které v šerém světle z jiného místa vypadaly jako od tmavé zaschlé krve.
Dean vrátil nůž na místo, vytáhl pistoli a namířil s ní doprostřed trhliny. Netušil, co se bude dít, a raději by si nové zrůdy udržel dál od těla. Pes byl pro tuto chvíli zapomenut.
Na spodním okraji rány do prostoru se objevila tmavě šedá ruka s dlouhými černými drápy a za ní vykoukla trojúhelníková hlava. Pod šikmýma červeně zářícíma očima a skoro neznatelným zvednutým nosíkem byl krutý úsměv složený ze stovky lesklých špičatých zubů. Uši protažené nahoře do špičky se částečně skrývaly za dlouhými jemnými vlasy. Tvor se rozhlédl a přehoupl se na druhou stranu. Holou šedou kůži jeho těla nic nezakrývalo. Narovnal se a prsty na rukou mu nervózně zacukaly.
Dean za sebou ucítil pohyb. Démoni se přeskupovali, aby trhlinu obklíčili a nenechali nic projít dál.
„To je ono?“ zavrčel překvapeně. Ten tvor byl malý, sahal mu sotva nad pas, a nevypadal tak nebezpečně, jak si představoval.
Ze strany se ozvalo temné zavrčení. Pekelný pes hrábl tlapou po kamení, až se rozlétly jiskry, a chystal se ke skoku.
Tvor se podíval tím směrem a ústa se mu roztáhla ještě víc v šíleném šklebu.
Než se pes stačil odrazit, přelily se přes trhlinu desítky stejných tvorů a se skřeky začaly na kusy trhat nejbližší démony. Nedělalo jim to větší problémy. První řady sice padly pod výstřely z pistolí a krátkých pušek, ale pokud je střela nezasáhla do hlavy a půlku jí nerozmetala na kusy, zranění se plazili dál a trhali a kousali, dokud je nedorazilo pár ran mačetou nebo mečem.
Pes skočil po tvorovi, který se objevil jako první a se zakníknutím odskočil, když mu jeden z drápů prorazil kůži a otevřel mu hlubokou ránu na přední noze.
Dean to nemohl vidět, ale přímo cítil, jak se psí zuřivost mísí s hrůzou. Zmáčkl spoušť a tvorovi se v krvavé spršce rozletěla hlava.
Pes frkl a odrazil se k dalšímu skoku. Dean zaznamenal pohyb těsně vedle sebe, ale to už se stvůra z jiného světa, která se mu dostala za záda, zhroutila pod vahou pekelného psa. Odkutáleli se stranou.
Psovodi zbavili své svěřence vodítek, aby mohli bojovat a bránit se sami. Psi se vrhli na pomoc svému druhovi, který pomalu prohrával boj se stvůrou, co chtěla napadnout Deana. Než k němu stačili doběhnout, Dean vrazil potvoře do zad nůž a ze psa ji stáhl. Vytrhl čepel a sledoval, jak stvůru párají neviditelné psí tesáky.
Sam vystřílel všechny náboje ze své zbraně, využil chvilky, kdy bylo kolem něj relativně volno, hrábl do tašky a přes okraj trhliny hodil jeden z červených váčků. Ještě zahlédl, jak se provázek uvolnil a z váčku začíná unikat matoucí plyn, když musel uskočit, aby ho nezasáhl cizí tvor. Nepoužívali žádné zbraně, jen drápy a zuby, ale byli neuvěřitelně odolní, zuřiví a do každého boje se vrhali s nadšeným pokřikem bez ohledu na vlastní bezpečí. Takovou vraženou zuřivost neviděl za celý svůj život.
Démoni se bránili vším, co měli. Sam si všiml, že toho nebylo málo. Nejenom palné zbraně ale i mačety, meče a nože všeho druhu. Zahlédl Amandu, jak dupla jedné potvoře na hlavu a dlouhý ostrý podpatek mu zarazila okem hluboko dovnitř lebky. Přitom kolem sebe zatočila krátkým mečem. Jeden z tvorů, kteří ji obstoupili, přišel o hlavu, další dva byli zranění a poslední stačil včas uskočit, jenom aby se jí vzápětí vrhl na záda a zakousl se jí do krku. Sam vytáhl náhradní nůž a mrštil ho po té potvoře. Trefil se přesně, ale Amanda si marně prsty tiskla rozervanou tepnu na krku, a než se k ní Sam dostal, zmizela pod hromadou kreatur. Za pár vteřin z ní nezůstalo vůbec nic.
„Sežrali ji,“ vydechl Sam nevěřícně.
„Pozor!“ vykřikl někdo blízko. Sam se otočil a zadíval se do divokých rudých očí další nestvůry. Oči mrkly a celá hlava odletěla na čepeli mačety.
Démon, který se s nimi dal cestou do řeči, se zašklebil a švihl mačetou dolů, aby z ní setřásl černou krev.
„Co jsou zač?“ zeptal se Sam a dlouhým andělským nožem oddělil půlobloukem šedou ruku s nataženými drápy od zbytku těla, které se k nim natahovalo v zuřivém útoku. Netvora to nezastavilo, dokud mu démon se Samem neodsekali dalších pár kusů těla.
Sam zasupěl, když se mu ke kotníku přikutálela useknutá hlava a zaklapala zuby ve snaze ho kousnout. Odkopl ji mezi kamení.
„Nevíme,“ vydechl démon. Držel dva zahnuté meče a točil s nimi, aby potvory udržel v přijatelné vzdálenosti. Stáli se Samem zády k sobě a kryli se navzájem. „Prostě se objeví a vyvraždí vše, co najdou. Říkáme jim grendelové.“
Sam ani neměl čas se nad tím neotřelým jménem ušklíbnout. Netušil, co udělalo matoucí kouzlo vržené přes okraj, ale právě začal nový útok a potvory - grendelové - nepřestávaly přepadávat přes hranu trhliny.
Dean se ocitl na okraji bitvy a měl šanci se rozhlédnout.
Nevypadalo to dobře. Většina démonů se topila ve vlastní krvi nebo se jejich kousky povalovaly rozházené po jeskyni, kam až bylo vidět. Obláčky černého kouře bezcílně poletovaly kolem a marně se snažily spojit dohromady, i ty dokázaly černé drápy grendelů rozcupovat. Zbytek démonů se srazil do malých hloučků, které zatím odolávaly náporu smrtonosných nahých šedých potvor. Z Amandy zbyl zdobený opasek a jedna z jejích lodiček byla postavená na vysokém kameni jako nějaký pohanský fetiš určený k uctívání. Černý cop Jasmine zahlédl na vzdáleném konci za trčící skalou a nedokázal určit, jestli je osamocený, nebo u něj něco z vychvalované velitelky zbylo.
Pár metrů od něj bojoval bratr a démon proti velké přesile, ale nevypadlo to, že by potřebovali okamžitou pomoc.
Dean se sehnul a přitáhl si za popruh tašku. Nad hlavou mu proletěl řetěz, jak ho pekelný pes přeskočil a na rameno a hřbet ruky mu dopadlo pár kapek jeho krve z poraněné nohy. Jako by se mu rozjasnilo, najednou mohl psy vidět. Dva byli mrtví a další dva bojovali těsně před ním. Skoro to vypadalo, že ho chrání, ale nemělo to dlouhé trvání. Příšer bylo moc.
Démon vedle Sama udělal chybu a zaplatil za ní. Ve stejnou chvíli padl i poslední hlouček bránících se démonů a bratři zůstali sami. Rozběhli se k sobě, a přitom zabíjeli vše, co se jim připletlo do cesty.
Sam se pootočil, aby setřásl grendela zakousnutého do lýtka, když mu další dva skočili na záda a povalili ho. Byli mnohem těžší, než se dalo při jejich výšce předpokládat.
Dean se rozmáchl nožem a z kapsy vytáhl malý černý sáček. Nezatěžoval se s mačkáním, jen ho hodil do největšího chumlu potvor. Výbuch slyšel, ale neměl čas sledovat, jak velkou škodu napáchal.
Sam ležel na boku a napadlo ho to samé jako bratra. Vytáhl z kapsy jedno z Roweniných kouzel a povolil uzlík.
Jasné světlo všechny oslnilo, ale nejvíc zřejmě trpěli grendelové. S jekotem se rozběhli na všechny strany, dokud je hlas ostrý jako břitva nezastavil. Pár z nich se vrátilo, chytilo Deana a Sama a přes všechny jejich protesty je odtáhlo trhlinou do své země. Nikdo jiný z trestné výpravy nezbyl.
Trhlina se se zaskřípáním uzavřela a v jeskyni nastal klid. Jen pár osamělých světel z odhozených svítilen ukazovalo zkázu Roweniny elitní jednotky.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Další část přistane možná na čarodějnice. Když už píšu o Roweně, bylo by to asi vhodné

[andoriel]

Čarodějnice nevyšly, měla jsem moc lítání

Bavte se

4 Dluhy - druhá část

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
„Exorcizamus te, omnis immundus…“ začala odříkávat formulku, kterou se naučila už kdysi dávno. Aspoň jí připadalo, že to klidně mohlo být v nějakém jejím předcházejícím životě.
Sekretářka na ni vytřeštila oči.
„…te rogamus audi nos,“ dokončila zaříkávání z paralelního místa na vyhnání démonů z nedobrovolných hostitelů. „Nic?“ zeptala se rozladěně. „Myslela jsem, že to zabere.“ Otočila se a odešla. Šepotu za zády si nevšímala. Doufala, že za to chování, za které by se styděl i ten příslovečný řeznický pes, může nějaký zlovolný tvor. Bohužel, kde nic není, ani démon nebere, pomyslela si s povzdechem. Napadlo ji, jestli by jí nebylo lépe v jiném světě, ale hned tu myšlenku zahnala. Samozřejmě, že bylo. V jakémkoli, nebo téměř jakémkoli jiném světě jí bylo lépe než na Zemi, kde se narodila.
Podívala se pod nohy a poprosila o odpuštění. Už několikrát jí při podobných nápadech ujela země pod chodidly a někdy i spadla na rovné cestě.
Vzala telefon a na displej vyťukala rychlou zprávu pro Rendie: ‚Ahoj, Hope, co zmrzka? Potřebuju si spravit nervy.‘
Odpovědi se hned nedočkala a ani ji nečekala. Obě měly i jiné zájmy než sedět a hlídat mobil.
Zarazila se před zdí. Chodba skončila dřív, než čekala. Otočila se a skoro nadskočila leknutím. Nebyla sama.
„Pořád si to zaříkání pamatuješ dobře.“ Rowena stála těsně za ní a docela dobře se bavila, jaké překvapení Katlaye připravila. „Ale tady je to zbytečné.“
„Já vím,“ zamručela Aya otráveně. Došlo jí, že čarodějka slyšela její koktavou litanii na vymítání. Pak se usmála. „Moc ráda tě vidím. Netušila jsem, že sem ještě pořád vede nějaká cesta.“
„Cest je mnoho,“ pronesla Rowena filozoficky a odmlčela se.
Katlaya se na ni chvíli dívala v očekávání nějakého vysvětlení, ale čarodějka se k ničemu neměla.
„Můžu pro tebe něco udělat?“ vzdala to Aya po pár vteřinách.
„Jsem moc ráda, že se ptáš,“ řekla Rowena spokojeně. Vzápětí smutně protáhla tvář. „Chlapci jsou v maléru.“
„Kdy chlapci nejsou v maléru?“ zeptala se Aya. Bylo jí jasné, o kom Rowena mluví, a také jí bylo jasné, proč za ní přišla.
„Hmmm,“ zamručela čarodějka a lehce se zamračila. Nešlo to tak dobře, jak si myslela. Katlaya nereagovala tak pohotově, jak doufala. Nezbývalo jí, než kousnout do kyselého jablíčka a požádat naplno: „Potřebujeme pomoc z jiného světa. Vyčerpali jsme všechny možnosti a pořád nevíme skoro nic. Je tu někde klidné místo, kde si můžeme promluvit?“ Rozhlédla se po chodbě, kde se právě zastavily tři kolegyně, aby si vyměnily názory na kdoví co, a okatě přitom sledovaly Rowenu ve výrazně oranžovém kostýmku a s dlouhými ohnivě rezavými vlasy.
Jako v odpověď Aye cinknul telefon a Rendie potvrdila účast na zmrzlinové seanci včetně času a místa, kde se sejdou. OK, bude nás víc, napsala Aya, zkontrolovala hodiny, a protože odpoledne pokročilo, rozhodla se, že je čas na odchod. Na místo setkání to měly tak akorát včas.
Rowena byla trochu překvapená, že se Katlaya nerozhodla pro okamžitou pomoc, ale snažila nedat na sobě nic znát. Seděla v cukrárně a prohlížela si mladší ženu, která se k nim přidala a byla jí představená jako Rendie neboli Hope.
„Než začneš, Roweno, řekli ti Winchesterovi, co jsem u vás dělala?“ zeptala se Aya.
Čarodějka povytáhla obočí. „Jestli se ptáš na svoji písemnou i aktivní účast na fungování našeho světa, tak o té vím. Proč si myslíš, že jsem tady?“ Rozhodila ruce a oči jí znovu padly na Rendie. „Ty taky?“ zeptala se s náhlým pochopením.
Rendie se usmála a kývla. „Taky jsem se písemně účastnila. Aktivně trochu méně.“
„Takže můžeš mluvit,“ pobídla Aya Rowenu.
Nástin situace byl stručný a celkem jasný. V nejzazším koutě pekla, tam, kde se jeho hranice stýká s očistcem a dalšími hlubinami zla, se v nepravidelných intervalech otvírá trhlina do naprosto neznámého světa. Stvůry, které z ní lezou, napadají vše, na co narazí. Trhají to na kusy, pojídají, a co se jim nepodaří zabít, odtáhnou s sebou. To se stalo i Deanovi a Samovi, kteří se snažili Roweně jako královně pekla pomoci s cizí invazí. Odtáhli je. Podle jediného očitého svědka, který přežil, byli oba naživu, když přepadli přes zubatý okraj trhliny. Stejné nájezdy jsou i v očistci, kde se grendelové, jak démoni začali stvůrám říkat, zaměřují hlavně na leviathany.
„Prý jich moc nezbývá, stala se z nich nejoblíbenější lovná zvěř. Ani démoni ve formě dýmu před nimi nejsou v bezpečí. Ty potvory dokážou rozcupovat i je,“ uzavřela čarodějka líčení nejnovější potíže.
„Co na to Jack?“ zeptala se Rendie.
„Poslal Castiela, ale ten si také neví rady,“ potřásla hlavou Rowena. „Dohodli jsme se, že požádáme o pomoc někoho z jiného světa, a ty ses už osvědčila,“ podívala se na Katlayu.
Aya se pokusila polknout a skoro se udusila zmrzlinou. Poslední záchrana? No nazdar. „Máte nějaký plán?“ vypravila ze sebe.
Rowena uhnula očima. Takže ne.
„Grendelové,“ zamyslela se Aya. Něco jí to připomnělo, ale nemohla si vzpomenout co. „Tak dobře,“ zvedla najednou skloněnou hlavu. „Půjdu s tebou. Třeba budou nějaké nové informace. Nebo si poradíme jinak.“ Najednou se usmála. „Jack poslal Casse? To už Kastík není v prázdnotě?“
„Rozhodl, že ho potřebuje. S Jackem nikdo nediskutuje, ani prázdnota,“ pokrčila Rowena rameny.
„Tak proč proti těm grendelům nezakročí Jack?“
„Zeptala by ses ho?“ povytáhla Rowena obočí.
„Jasně, proč ne?“ usmála se Aya. Měla Jacka ráda.
„Proč ne?“ Čarodějka na ni zůstala okamžik zírat. „Je to Jack.“
Aya pokrčila rameny a pak se znovu zadívala před sebe. Hlavou se jí honilo, jak rychle se plní některá přání, a nakolik by se jich měla bát.
Rendie to tiše sledovala a nevěděla, jestli se má radovat, že po ní nikdo pomoc nechce, nebo by ji to mělo trápit. Nebo urážet. Najednou se slyšela, jak říká: „Jdu s vámi!“ A viděla Ayin rozzářený úsměv a čarodějčino ulehčené oddechnutí.
„Skvělé,“ prohlásila Rowena. „Takže můžeme jít?“ zeptala se a postavila na stolek mezi prázdné misky od zmrzliny svoji kabelu.
„Ano,“ souhlasila Aya. Cestou za Rendie a zmrzkou stačila zajistit dohled nad bytem a věřila, že na místě, kam jdou, se o všechno postará Castiel. Rendie se v rychlosti zařídila podobně a obě se s očekáváním zadívaly na tašku, kterou čarodějka pomalu otvírala.
Rowena sáhla jednou rukou dovnitř, druhou natáhla před sebe do otevřeného prostoru a zašeptala pár slov. Asi metr před nimi se objevila zlatá nitka. Táhla se od podlahy zhruba dva metry vzhůru a postupně jasněla.
„Jděte,“ kývla na Rendie a Katlayu.
Aya pokynula, aby šla Hope první, a byla jí těsně v patách. Ještě zaslechla, jak za ní zaječel vysoký ženský hlas, když si někdo z personálu nebo hostů všiml, že se děje něco divného, pak už nastala krátká ztráta orientace, nečekaný náraz do levého boku a druhým koncem pootevřené brány do jiného světa vyletěla tak rychle, že ztratila rovnováhu a skončila na zemi.
„Ayo, vítám tě zpátky.“ Casitel jí podal ruku, aby jí pomohl vstát, a prohlížel si ji, jako by ji viděl poprvé.
„Cassi,“ vydechla a chytila se za naražený bok. „Co se stalo?“ Rozhlédla se. Byli v rozlehlé prázdné hale. Řadou špinavých oken nebylo vidět vůbec nic, sotva stačila na to, aby bylo uvnitř trochu světla. Kousek od Ayi stála trochu pobledlá Hope a v širokém půlkruhu od vstupu do portálu se válely dlouhé ostré třísky s černými a žlutými pruhy.
„Jsi v pořádku?“ Castiel si všiml, jak opatrně Aya přenesla váhu, aby nezatěžovala pohmožděný bok. Bolel ji čím dál víc.
„Takový nepořádek,“ prskla Rowena, která se právě vynořila z průchodu a ten se za ní zavřel. „Tohle udělalo trochu paseku. Co to je?“ Upustila na zem další dlouhou třísku, kterou pronesla s sebou, a pozvedla obočí na tím, že není jediná, ale jedna z mnoha.
„Nemám tušení,“ zavrtěl hlavou anděl. „Vypadalo to, jako by uvnitř průchodu něco vybuchlo.“
„Hope?“ zeptala se Aya. „Co je s tebou?“ Všimla si, že Rendie bledne čím dál víc. „Cassi, prosím,“ otočila pohled ke Castielovi, ale ten nečekal, už bral Hope za ramena a pomáhal jí si sednout. Rychlou prohlídkou zjistil, že se jí menší tříska zabodla do nohy nad kolenem. Jeden krátký dotek prosvícený andělskou mocí ránu zahojil tak dobře, že po ní nezůstala ani jizva.
„Jak jste na tom?“ zvedl hlavu a podíval se na Katlayu a Rowenu. Čarodějka se ušklíbla. Co by jí tak asi mohlo ublížit? Mrtvá už byla a jako královna pekla si užívala všemožné ochrany. Katlaya si pořád tiskla ruku k boku, ale věděla, že ji žádná tříska nezranila. To bylo něco jiného. Rozhlédla se.
„Závora!“ zašeptala sotva slyšitelně.
„Cože?“ Rowena stála nejblíž a pořád slyšela víc než dobře. „Jaká závora?“
„Po Chuckově pádu, když jsem se vrátila,“ Katlaya u té vzpomínky zaváhala, než pokračovala: „V prvních okamžicích ve svém původním světě jsem měla hodně živou představu. Noc, déšť a opuštěná silnice přehrazená silnou závorou.“ Sehnula se a sebrala jednu z větších třísek. „Černou závorou se žlutými pruhy, jako je tohle.“
Čarodějka i Cass se na ni zadívali s lehce zachmuřenými čely, jak přemýšleli, co to znamená.
Aya chvíli mlčela, pak pokrčila rameny a lehce řekla: „Rozbila se. Ale zatraceně to bolí,“ zašklebila se a znovu si promnula bok.
Castiel jí dosunul ruku a přitiskl dlaň na místo, na které si stěžovala. „Aby ne,“ zabrblal. „Poškodila sis kost.“ Dlaň se mu rozzářila a pohasla.
„Tak už jsou všichni spravení a můžeme jít?“ zeptala se netrpělivě Rowena.
„Ano,“ řekly Hope a Katlaya současně.
Královna pekla a anděl je vyvedli z opuštěné továrny na kopci nad okrajem malého městečka.
„Všechno máte připravené na cestu,“ říkal Castiel při chůzi dolů z kopce k nenápadným dveřím u hrbolaté málo používané silnice.
„Bunkr,“ zašeptala Hope. Aya jen pohnula rty a položila ruku na dveře, jako by se s nimi vítala.
Castiel odemkl a pustil všechny dovnitř. Rowena se zběžně rozhlédla a zastavila se u stolu v centrální místnosti, Katlaya zůstala u jedné z knihoven a přejela prsty po hřbetech knih. Usmála se. Tady se učila základy kouzel. Hope postála chvíli nad schody, aby měla lepší výhled, a když začala sestupovat, ještě pořád se rozhlížela. Byla to její první fyzická návštěva v centrále Strážců slova a snažila se z ní zapamatovat co nejvíc.
Cass začal na stolech rozkládat vybavení, které přichystal, než se objevila Rowena s Hope a Ayou.
„Jack se zmínil, že vás bude možná víc,“ říkal přitom a těkal pohledem mezi oběma ženami, když všechno dělil na dvě hromádky.
„Roweno?“ oslovil čarodějku s tázavým pohledem.
„Ach ano, jistě,“ kývla královna pekla a mávla rukou. Uprostřed stolu s mapou se objevila hromada malých barevných váčků.
„Podle nejnovějších informací jsou nejúčinnější ty bílé, jen pozor na oči, snažili jsme se, aby svítily opravdu hodně. Černé jsou jako granáty,“ pokračovala ve výčtu vlastností kouzel, až přes červené skončila třemi modrými na cestu domů. Dbala na to, aby byly stejně barevně označené, a v případě, že bratry najdou, nebude v použití žádný rozdíl.
„Tady,“ podal anděl Hope a Aye dvě prostorné tašky na rameno. „Nemusíte chodit přes peklo nebo očistec. Vezmu vás rovnou na místo, kde se trhlina otvírá.“ Pohledem na Rowenu se ujistil, že dohoda stále platí, a ta kývla.
Ženy se na sebe podívaly. Spolupráce mezi nebem a peklem v nějaké míře fungovala vždycky, ale takovou zatím nezažily.
„Ještě jedna věc.“ Katlaya zavřela plnou tašku a zkusmo si ji pověsila na rameno, jestli je vše srovnané tak, aby se dobře nesla. „Co bude s tou trhlinou? Víte, jak ji nastálo zavřít, až přivedeme zajatce zpátky?“
„Pracujeme na tom.“ Castiel se trochu ošil. Bylo to hodně nadneseně řečené. Zatím neměli představu, jak zamezit dalšímu pronikání stvůr, i když v poslední době už jejich útoky nebyly tak časté ani tak smrtící, jako na začátku.
Aya si všimla, jak všichni mlčky pominuli, že jinou možnost než návrat se zajatci, ani nepřipustila, a stiskla k sobě rty, aby se nezatvářila tak vyděšeně, jak se cítila.
Hope sotva zvedla oči a hned je zase sklopila, aby urovnala poslední věci a zatáhla zip tašky. Ona si nebyla jistá vůbec ničím, ale zároveň se neuvěřitelně těšila z toho, že konečně také patří přímo do příběhu.
„Katlayo, Hope,“ řekl Cass vážně. „Nevyhledávejte boj, jen je prosím najděte a přiveďte domů. Nikdo z nás tam nemůže, pokud ho tam ty potvory nezatáhnou. Zkoušeli jsme to všichni, andělé, démoni, ostatní bytosti i lidé. Snad vám to, že jste úplně odjinud, pomůže, ale jistí si tím nejsme. Rowena,“ podíval se na čarodějku a ta znovu krátce přikývla, že může pokračovat, „poslala na místo, kde se trhlina otevírá nejčastěji, jednotku démonů. Většinou to stačí, aby se otevřel aspoň malý otvor. Zabavíme potvory, než se dostanete dovnitř. Pak už je to na vás.“
„Máte aspoň tušení, jak je oblast za trhlinou velká nebo kde se mohou zajatci nacházet?“ zeptala se Hope.
Anděl si s čarodějkou vyměnili rychlý pohled.
„Nevíme nic,“ řekla nakonec Rowena. „Ale nemělo by být tak složité chlapce najít.“
„Jak to?“ Aya pustila tašku na zem a narovnala se. Těch otazníků začínalo být nějak moc.
„Pořád to nevíš?“ Castiel vypadal překvapeně. „Když jsi zachraňovala Sama a propadla jsi na dno nižších dimenzí, hrozilo, že zemřeš, než tě Sam a Rowena stačí najít. Dean ti daroval několik tepů srdce, abys vydržela do dokončení kouzla. Vyčítal si, že tě pustil, když se bratr probudil. Propojilo vás to takovým způsobem, že jsem to neodkázal zrušit. To spojení mezi vámi přetrvává.“
Aya zavřela oči. „Tak proto,“ zašeptala sotva slyšitelně. Nejdřív jí ty sny během nocí a představy, které ji pronásledovaly i ve dne, děsily, pak si na ně zvykla, i když pomyšlení, že neví, co je pravda a co je její fantazie, bylo víc než matoucí. Cítila, jak jí do tváří stoupá horkost. Některé vjemy byly čistě soukromé. Raději rychle zahnala všechny vzpomínky do kouta.
„Takže bych měla Deana najít podle toho, kam mě zavede srdce? To z toho bude telenovela,“ zašklebila se.
„Spíš horor,“ řekl Castiel s vážnou tváří.
„Je ještě něco, co bychom měly vědět?“ zeptala se Hope. „Utíká tam čas stejně jako tady?“ napadlo ji.
„To nevíme.“ Rowena se zatvářila překvapeně. Nenapadlo ji, že by grendlovský svět mohl být tolik odlišný.
„No, všechno se dozvíme na místě,“ pokrčila Hope rameny. „Dejte nám 24 hodin a pokuste se zařídit, aby se trhlina zase otevřela. Jak dlouho tam kluci jsou?“
„Od dnešního brzkého rána,“ hlesla Rowena. Téhle informaci se zatím dokázala vyhnout, ale na přímou otázku odpověděla. Bratři Winchesterovi byli poslední nadějí, že invazi zvládnou sami. Předem se s Castielem dohodla, že pak už zbývá jenom pomoc zvenčí, i když ani jeden z nich nepočítal s tím, že by byla potřeba.
„A kdybyste našli způsob, jak zamezit útokům,“ začala Hope. Cass ji zarazil zvednutou rukou.
„V každém případě bude otevřená zítra touto dobou,“ prohlásil rozhodně.
„Dobře,“ ustoupila Hope. „Ale nenechávejte ji otevřenou moc dlouho, ano?“
„Neboj se,“ ujistila ji Rowena.
Aya stála se sklopenou hlavou a přivřenýma očima. Opakovala si všechny informace a mračila se čím dál víc.
„Nebude to fungovat, jestli tam čas běží jinak. Nedokážeme to zjistit, dokud se nevrátíme.“ Katlaya se podívala Castieovi do očí. „Můžete se pokusit trhlinu otevřít, ale pokud v té době neprojdeme, musíte to nechat na nás.“ Přeskočila pohledem k Roweně. „Jen nechte na místě hlídku, prosím. Najdeme bratry a vrátíme se, pokud to bude v našich silách. Třeba zjistíme, jak tu trhlinu otevřít zevnitř a snad i to, jak ji natrvalo zavřít.“
Hope na ni tiše zírala a ani čarodějka a anděl v tu chvíli nenašli slova.
Aya se při řeči objala rukama kolem ramen. Zamrkala, pustila se a zvedla hlavu. „Měli bychom jít hned.“ Nepříjemný pocit, že je něco špatně, ji nechtěl opustit.
„Dobře,“ řekla Rowena. „Jasmine už bude na místě. Můžeme.“
Cass natáhl ruce. „Chytněte se,“ nabídl Hope a Aye dlaně obrácené vzhůru.
Sotva se ho dotkly, prostor s nimi zavířil a Hope raději zavřela oči, aby se jí přestala točit hlava.
„Zatím je klid,“ ozval se ženský hlas.
Hope zvedla víčka a rozhlédla se po jeskyni, kam je anděl přenesl. Pár světel roztroušených mezi kamením jen zdůrazňovalo okolní temnotu a vrhalo dlouhé stíny, ve kterých se skrývala hrstka démonů. Vedla je drobná černovláska s ostrou vráskou mezi obočím.
„Výborně, Jasmine.“ Rowena k přesunu nepotřebovala anděla. Byla vždycky přesně tam, kde chtěla být. „Můžete to spustit.“
Černovláska pohnula rukou a démoni začali postupovat dál do jeskyně.
„Většinou to stačí,“ otočila se čarodějka k Ayě a Hope.
„Ty jsi přežila útok?“ zeptala se Aya Jasmine.
Démonka kývla a trochu pobledla.
„Řekni mi o nich,“ požádala Aya. Poslouchala krátké věty, které Jasmine cedila mezi zuby, a zatínaly se jí při tom pěsti, až měla klouby celé bílé. „Děkuju,“ řekla jen, když Jasmine skončila. Povzdechla si a podívala se na Hope. „Promiň, tohle nebude zrovna žúžo dobrodrůžo. Jestli chceš, vezmou tě zpátky,“ kývla ke Castielovi a Roweně.
Hope se na ni podívala, jako kdyby mluvila svahilsky. Aya se pousmála a zkusila to: „Nenda nyumbani. Ni bora zaidi.“
„Zbláznila ses?“
Castiel slyšel i rozuměl docela dobře a smířeně k Hope natáhl ruku. „Můžu tě vzít domů, bude to lepší,“ nabídl vážně volný překlad.
„Zbláznili jste se všichni,“ konstatovala Hope, posunula si tašku na rameni a zkontrolovala pistoli v rukou. „Ani náhodou. Nebudu utíkat.“
Katlaya se kousla do jazyka. Ona by utekla moc ráda, proto to nabídla aspoň kamarádce. K útěku ji nabádaly všechny smysly, ale věděla, že to neudělá, stejně tak, jako věděla, že na to doplatí. Jestli Castiel mluvil pravdu, a nepochybovala, že mluvil, nikdo jiný nemá šanci bratry najít.
„Připravte se!“ vykřikla Jasmine. Její hlas skoro zanikl ve skřípání a trhání, kterým se otvírala brána ke grendelům.
Otvor byl tentokrát docela malý a stvůry se z něj sypaly po jedné. I tak jich bylo za okamžik dost na to, aby se ve spoře osvícené jeskyni rozpoutal boj. Jasmine se držela stranou a vedla Hope a Ayu oklikou k průchodu. Jako první nakoukla přes hranu trhliny a kývla, že je za ní prázdno. Aya se překulila dovnitř neznámého světa a Hope ji následovala.
Grendelů nepřišlo mnoho, sotva deset, a tentokrát se démonům poprvé podařilo zvítězit. Rowena se tvářila náležitě pyšně, ale Jasmine takové nadšení nesdílela. Když se podívala přes okraj trhliny, dýchl na ni vzduch země grendelů, který pálil v plicích jako ledový oheň, a také viděla šedou pustou krajinu plnou ostrých skal a prastarých ruin podivných staveb. Každá částečka toho světa utočila na lidské bytosti a pokoušela se je zničit. Podívala se znovu, aby se ujistila, že obě ženy prošly v pořádku, a stáhla se. Poslední stvůra se zavřeštěním ztratila hlavu a trhlina se zavřela.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Tak zase někdy

[andoriel]

Bavte se

4 Dluhy - třetí část


Sam klečel u pobořeného rohu nějaké budovy a opatrně mezi troskami vyhlížel na zbytky cesty, kterou sem přišli. Ze zajetí se jim podařilo utéct relativně brzy. Stvůry nebyly moc důsledné v hlídání, ale honička, to bylo něco jiného. Sama napadlo, jestli je nenechali utéct schválně, aby si s nimi mohli pohrávat. Ušklíbl se. Pokud ano, asi trochu překvapili, protože se jim dařilo unikat už skoro týden. Grendelové je dlouho pronásledovali, ale zdálo se, že to v posledních dvou dnech konečně vzdali a nechali bratry osudu. Ohlédl se a tvář se mu stáhla úzkostí. Dean se sice tvářil, že se nic neděje, ale zranění utržená v krátkém boji při jejich útěku ze zajetí se v téhle divné krajině téměř vůbec nehojila. A Dean byl zraněn dost těžce na to, aby si v jejich světě poležel pár dní v nemocnici. Naštěstí už aspoň přestal krvácet. Provizorní obvazy z natrhaných triček zůstaly dneska čisté, i když byli celý den na nohou a většinou se snažili běžet. Nebylo to jednoduché, jejich plíce neměly dost kyslíku a v matně šedém světle nebylo vidět dál než na pár metrů. Mráz se do nich zakusoval, ať běželi nebo leželi. Bylo by to vyčerpávající i bez krvelačné bandy příšer za zády.
„Same,“ zašeptal mu bratr za zády.
„Je to dobrý.“ Sam se posadil vedle Deana a opřel se o jeho rameno. Ještě chvíli poslouchal, jestli je opravdu klid, pak bratra rukou objal a přitiskl víc k sobě, aby se aspoň trochu zahřáli. Dean za pár vteřin usnul a Sam věděl, že je to to nejlepší, co může udělat. Seděl na ostrých úlomcích, snažil se dýchat tak pomalu, jak to jenom bylo možné a s přivřenýma očima se soustředil na to, aby včas zaslechl nebezpečí, kdyby se k nim blížilo.
Dean se probudil se soumrakem. Ne, že by v tom byl zase takový rozdíl. Šedá barva trochu potemněla a kupodivu zvýraznila vzdálené předměty, ale mráz zesílil. Bratr měl tvář opřenou o temeno jeho hlavy a s každým nádechem mu plíce tichounce zapískaly na protest. Zima a málo dýchatelného vzduchu je začínalo zmáhat.
Dean se zavrtěl a potlačil bolestné zasténání. Rány od zubů a drápů se sice na povrchu zatáhly, ale uvnitř těla byly stále živé.
Sam prudce zvedl hlavu. Byl by přísahal, že neusnul, ale jistý si nebyl. Rozhlédl se a ramena mu klesla úlevou. Nenašli je. Pomohl bratrovi posadit se rovně a znovu vyhlédl na cestu, aby se přesvědčil, že mohou jít dál. Sice nevěděli, kam jdou, ale zůstat v pohybu bylo bezpečnější, než si najít nějaký úkryt a zůstat v něm. Jediné, na co dávali pozor, bylo, aby se zdržovali v oblasti, kde se dostali do tohoto světa. Kdyby se trhlina znovu otevřela, chtěli být v dosahu.
„Můžeme,“ zašeptal a pootočil hlavu, aby zkontroloval, že Dean vnímá. Už několikrát se stalo, že ho místo přesunu křísil. Bez vody to šlo těžko. Ani na to nechtěl myslet. Nic k jídlu neměli už celý týden, co byli na útěku, a vodu si opatřovali rozpouštěním jinovatky, která se během noci vytvořila na kamenech. Nebylo to moc, ale k přežití to stačilo. Zatím.
Tentokrát se Dean zvedl a jako první se potácivým klusem vydal po cestě dál. Sam se ještě jednou rozhlédl a následoval ho. Pomalý běh přešel do rychlé chůze a po pár hodinách se sotva vlekli.
„Tam ne,“ zachraptěl Sam, když bratr zamířil k většímu skalnímu masivu. Ale Dean ho neposlouchal a zmizel mezi prvními roztroušenými kameny u cesty.
Sam přidal do kroku a chystal se, že Deana vytáhne zpátky na cestu, když uslyšel táhlý skřek, který letěl nad pustou krajinou a zdálo se, že bratry dohání. Přikrčil se za prvním z větších balvanů a pevněji sevřel nůž v ruce. Těsně kolem něj prošly lehké kroky a ztratily se mezi kamením. Další skřek zazněl blízko a byl rychle umlčen vlhkým zabubláním. Sam ještě pár chvil počkal, a pak se začal plížit kolem kamene a rozhlížet se kolem. Hledal Deana, aby se ujistil, že je bratr v pořádku, a zároveň kontroloval, jestli nehrozí nějaké nebezpečí.
Dean zahlédl Sama a slabě syknul, aby ho na sebe upozornil. Bratr se k němu vydal a nepřestával dávat pozor na vše okolo. Dorozumívali se posunky a přesouvali se ke skalní stěně. Obloukem se vyhnuli úzkému vchodu do jeskyní, které poznali lépe, než by jim bylo milé, když je tamtudy grendelové táhli.
Sama napadlo, že to zase není tak špatný nápad, schovat se stvůrám hned u prahu. Asi to nebudou čekat.
Deanovi to bylo jedno, chtěl jen klid. Cítil, jak mu pod sotva zacelenou kůží mokvá potrhané maso.
Sotva našli dobře kryté místo, jekot se ozval znovu, tentokrát byl ale lidský. Nějaká žena křičela vysokým hlasem. Dlouho. Dlouho.
Dean si přitiskl ruce na uši. Sam ho chtěl následovat, když křik ustal a ozvalo se jedno slůvko, pronesené zřejmě týmž hlasem, ale naprosto klidně.
„Kurva.“
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Katlaya těžce polkla a potlačila zakašlání. Měla pocit, že v tomhle zmrzlém světě nechá plíce hned na začátku cesty do neznáma.
Hope se po ní ohlédla a trochu zpomalila. Zatím se jenom co nejrychleji vzdálily od místa, kde byla otevřená brána, další postup byl ve hvězdách. Hope zvedla hlavu. Tak ne. Žádné hvězdy.
„Co srdce?“ zeptala se tichounce a neodpustila si úsměv.
Aya se na ni zašklebila a přitiskla si ruku k hrudi. Srdce tlouklo jako splašené, ale směr nechtělo ukázat. Znovu se sípavě nadechla, přivřela oči a nutila se ke klidu. Máš to jenom v hlavě, přesvědčovala sama sebe. Dýchej pomalu. Narovnala se a pomaličku vydechovala.
„Srdce má co dělat samo se sebou,“ odpověděla stejně tichounce. „Snad až bude chvíle klidu, najde si správnou cestu.“
Hope spolkla, že by se jim nějaká určitá cesta hodila okamžitě. Aya vypadala dost přepadle a na vtípky neměla očividně náladu.
„Nějaký běžel támhle,“ ukázala Katlaya kousek vlevo ke skalám.
Hope se tam zadívala, ale žádný pohyb nezachytila. Nic to neznamenalo, potvory byly rychlé. „Jdeme tam?“ zeptala se a ani nečekala na odpověď. Nějaký směr by si vybrat měly a skály byly aspoň dobře viditelný dočasný cíl.
Aya už vykročila. Rozhlížela se a v ruce nejistě tiskla pistoli. Nebyla si jistá, jestli by ji dokázala použít. Po pár krocích ji vrátila do pouzdra za pasem a v prstech, na kterých pomalu mrznul pot, sevřela dlouhou dýku. Hope to přešla povytaženým obočím a svoji pistoli neodložila. Raději bude bojovat z větší dálky.
Blížily se ke skalám a zpomalovaly. Přešly náznak bývalé cesty, proplétaly se mezi kamením a podezřívavě se otáčely za každým stínem. Moc jich v tomto světě nebylo. Šedé přítmí jen nerado odhalovalo, co se v něm skrývá, a stíny se s ním nesnášely. Nebo ho milovaly? Všechno byl jen stín.
Aya potřásla hlavou, aby zahnala divné myšlenky, a přejela si rukou po boku. Au. Od závory jí bolet nemohl, Castiel ji spravil víc než dobře, tak proč jí bolí, jako by v něm byl zaražený rezavý hřebík?
„Deane?“ zašeptala neslyšně.
Na vysokém balvanu nad její hlavou se ozvalo tiché prsknutí. To bylo jediné varování před tím, než na ni grendel skočil. Srazil ji k zemi, zaryl jí drápy do zad, zvedl hlavu a vyrazil ze sebe vítězný pokřik.
„Tak to ne,“ zavrčela Hope, přitiskla mu hlaveň zezadu k hlavě a stiskla spoušť. Rána skoro nebyla slyšet, ale křik se ještě nějakou dobu vznášel kolem nich. Bezvládné tělo se sesunulo na Ayu. Jen hekla a zůstala ležet, drápy pořád zaražené v zádech a černá krev stvůry jí lepila vlasy a barvila kůži krku a ramen.
Hope grendelovi vypáčila drápy z Ayina těla a odkopla ho stranou.
„Jak jsi na tom?“ zeptala se polohlasně.
„Dobrý,“ zafuněla Aya a zvedla se aspoň do kleku. Pohnula lopatkami a zkřivila obličej. Bolelo to, ale na smrt to nebylo. Jiné rány, ty, které vlastně nezasáhly ji, bolely mnohem víc. „Blížíme se,“ zašeptala si sama pro sebe.
Hope ji neslyšela. Vyskočila na jeden z balvanů a rozhlížela se kolem. Ve skalním masivu uviděla vstup do jeskyně.
„Tam,“ natáhla tím směrem ruku, vrátila se nohama na zem a lehce vykročila.
Aya se podívala, kam Hope ukázala, a vydala se za ní.
Přešly kolem ostrého rohu skály, kolem skupiny velkých balvanů a propletly se labyrintem menších kamenů, až se dostaly k puklině, která vedla dovnitř skály.
Aya chytila Hope za loket a zastavila ji. Před vstupem do jeskyně seděla jedna stvůra a znuděně se kamínky trefovala to terče namalovaného na vzdáleném balvanu tmavou barvou. Katlaya se otřásla. To nebyla barva, ale krev, a byla cítit až k nim. Jako by nestačilo, že má na sobě nějaké to deci grendlovské krve sama. K ostrému pachu čerstvé se připojil odér už dávno zaschlé.
Strážný před vstupem zvedl hlavu a zavětřil.
Aya stiskla rty a zamračila se. Mohlo ji napadnout, že ty potvory budou mít čich jako sup. Zvlášť na tělní tekutiny.
Ze skály vyšel další grendel a ostrým hlasem, který Hope bodal v uších hůř než stovky jehel, něco řekl. Strážný se zvedl a rozběhl se k cestě, kterou ženy minuly. Na chvíli se tam zarazil, rozhlédl se a vyrazil pryč takovou rychlostí, že ho Aya nestačila sledovat.
Grendel, který poslal stráž pryč, se ještě chvíli rozhlížel a něco si pro sebe mumlal, než se vydal za nějakou svojí záležitostí. Hope se pohnula, aby se dostala blíž ke vstupu do jeskyní, když se objevil přímo před ní. Blesklo jí hlavou, jak se dokázal z dost vzdáleného místa dostat tak rychle a nepozorovaně až k ní, ale když si vzpomněla na způsob, jakým v dáli zmizel strážný, nebyla ani moc překvapená. Než stačila jakkoli zareagovat, chytil jí rukou s dlouhými prsty za krk, vyskočil na kámen, aby ji mohl zvednout do výšky, a zatřásl s ní při tom, jako třese lev s malou kořistí, aby jí zlomil vaz.
Ayi si zřejmě nevšiml. Využila toho, že mu stála za zády, a měla pár okamžiků na rozmyšlenou. Místo pistole a nože vytáhla provaz se smyčkou na konci, hodila stvůře smyčku kolem krku, zároveň provaz přehodila přes výčnělek balvanu a na druhý konec se pověsila.
Grendel kvíkl, když se mu nohy zvedly ze země. Hrábnul po smyčce, ale Hope pustit nechtěl. Stejně mu nic jiného nezbylo. Dopadla na zem a lapala po dechu.
Aya visela na provazu a ten jí pomalu klouzal mezi prsty. Grendel se snažil rukama dosáhnout na provaz za smyčkou a zmítal se přitom jako obří vzteklá piraňa. Na balvan za sebou se nedostal, i když se o to snažil.
Katlaya ze sebe vyrazila zaječení plné vzteku, přehmátla na provaze a trhla s ním. Ječela pořád dál, nemohla přestat, dokud jí úplně nedošel dech. Grendel se pohupoval na provazu, tenký průhledný jazyk mu lezl ven mezi řadami ostrých zubů a červená světýlka v očích měl pohaslá. Prsty u rukou sebou ještě občas zaškubaly, ale nebyla to žádná vědomá akce.
Do nastalého ticha se Hope zvedla, aby si prohlédla scénu před sebou. Udušenou stvůru a Ayu s rukama od krve, jak se prala s provazem, a bez dechu z jekotu, o kterém nikdo nevěděl, že ho ze sebe dokáže dostat. Vypadlo z ní jedno jediné slovíčko, které celou akci ukončilo.
„Kurva.“

Aya se uchechtla. Provaz jí vyjel z prstů a grendel dopadl mezi kamení.
„Snad jich tady není víc,“ zachraptěla a dopadla na kolena. Mrkla bolestí, když se jí ostrý úlomek zabodl do kůže, ale zase tolik na tom nezáleželo.
„Taky doufáme,“ ozvalo se jí za zády.
Zůstala klečet a sklonila hlavu. Ten hlas by poznala kdykoli a kdekoli.
Hope zvedla oči od Ayi a celá se rozzářila.
„Našly jsme vás!“ vypískla nadšeně.
„Nebo my vás?“ usmál se Sam. „Co tady děláte?“
„Přišly jsme vás zachránit.“
„Vy dvě?“ Sam se překvapením posadil na nejbližší kámen. „Jak?“
Dean došel k uškrcenému grendelovi a strčil do něj nohou, aby ho převalil na záda. Stvůra při tom pohybu zachrčela.
„Ale ne,“ zašeptala Aya. Pořád ještě klečela a pomalu si o sebe otírala zakrvácené dlaně. Dean si sedl vedle ní, vzal ji za ruku a zabránil tak, aby si ničila kůži ještě víc, než už byla.
„Chtěl jsem říct, že tě rád vidím, Katlayo, i tvoji kamarádku, ale to bych lhal. Co tady, kruci děláte?!“ vyjel na ni.
„Už zase hartusíš?“ usmála se na něj. „Taky tě ráda vidím, Deane. Tohle je Hope, možná se na ni pamatujete z vyprávění.“ Pootočila se. „Ahoj, Same. Bez Chucka ti to svědčí.“ Sjela ho pohledem shora dolů a zpátky, až nevěděl, jestli se nemá začervenat.
„Víte, jak se dostat zpátky?“ zeptal se raději.
Hope potřásla hlavou. „Přišly jsme před chvílí. Ale zítra touhle dobou by se měla otevřít trhlina. Aspoň Castiel slíbil, že se pokusí, aby se otevřela. A Rowena byla docela přesvědčivá.“ Zarazila se. Ani jí samotné to neznělo moc nadějně.
„Dvacet čtyři hodiny,“ zamumlala Aya. „Jak dlouho jste tady?“
„Asi týden,“ řekl Sam.
„Týden?“ hlesla. Podívala se na Hope a obě se tvářily vyděšeně.
„Co?“ zeptal se Dean.
„Ve vašem světě vás unesli dneska ráno.“ Aya se podívala na Deanovy ruce, které ještě pořád držely její poničenou dlaň, a opatrně vyprostila prsty z jeho sevření. „Nechci tady být čtrnáct dní,“ řekla rozhodně. Zvedla se a přešla ke grendelovi. „Třeba bude vědět, jak se odtud dostat.“
„Je mrtvý,“ upozornila ji Hope.
„Blbost.“ Aya pohodila hlavou. „Tak snadné to s nimi nebude.“ Vytáhla nůž, vzala stvůru za ruku a skrz dlaň ji přišpendlila mezi drobnou suť. Rukojeť pořád držela a tlačila dolů. Nevěřila, že by se grendel nedokázal vykroutit, kdyby měl jen nepatrnou šanci.
Zdánlivě mrtvý tvor se pohnul, zasyčel mezi zuby a pokusil se zvednout.
Sam vytáhl nůž a přitiskl ho potvoře na krk, až vytryskl malý pramének temné krve. „Ani se nehni,“ řekl se zatnutými zuby. Vzpomněl si, jak se snažili roztrhat Deana a skoro se jim to povedlo. Kolenem klekl na zatím volnou grendelovu ruku. Nechtěl nic riskovat.
Grendel se zašklebil a zacvakal ostrými kovovými zuby.
„Jak se dostáváte do našeho světa?“ zeptala se Hope. Položila hlaveň pistole na jeho spánek a uvolnila pojistku.
Dean seděl na místě a jen se díval.
Všichni byli soustředění na kreaturu před sebou, takže si narůstajícího hluku všimli, až když bylo skoro pozdě.
Dean se stačil postavit a vytáhnout nůž. Hope jen zvedla pistoli a vystřelila, než se na ně vrhla celá smečka příšer.
Grendel na zemi se pisklavě rozesmál a trhnul rukou přišpendlenou k zemi. Aya odletěla i s nožem mezi kamení o dva metry dál. Sam nalehl na nůž a oddělil mu hlavu od těla.
Stvůry se na něj sesypaly a jen s vypětím všech sil a za pomoci pár výstřelů od Hope si je držel dál od těla, aby se mu nedostaly na kůži. Dean se oháněl nožem, ale bylo patrné, že dlouho nevydrží.
„Máš něco od Roweny?“ zavolal Sam na Katlayu.
Aya byla trochu stranou, grendelové si jí ještě nevšimli, protože se soustředili na protivníky před sebou. Rychle sáhla do kapsy, kam si nasypala pár barevných sáčků. Hrst jich vytáhla, oddělila bílý a hodila ho doprostřed boje.
Grendlové se před světlem s kvičením rozprchli.
„Jdeme,“ zachrčel Dean a rozběhl se podél skály. Ruce si tiskl křížem přes břicho, jako by se bál, že mu vypadnou vnitřnosti. Nedoběhl daleko a sesunul se k zemi.
Sam potichu zaklel a sklonil se k němu. „Zůstaneme tady,“ prohlásil. Bratr na tom nebyl dobře. Některé rány se mu znovu otevřely a nových měl víc než těch původních. A to ten útok netrval ani dvě minuty.
„Víš, kam běželi?“ zeptala se potichu Hope Ayi.
Katlaya přikývla. Všichni grendelové zmizeli ve vchodu do jeskyní. Sedla si, přitáhla k sobě tašku a začala se v ní přehrabovat. „Mohli bychom je tam zavřít,“ říkala polohlasně spíš pro sebe než pro ostatní. „Aspoň tenhle vchod. Získali bychom víc času.“ Střelila pohledem po Deanovi, který se už zase snažil zvednout.
Hope stála nad ní a vybírala z vlastních zásob černé sáčky. „Mělo by to stačit, a ještě nám zbude,“ řekla nakonec. Podívala se na Sama. „Co ty na to? Přece jenom jste tady dýl, znáte je lépe.“
„Za pokus to stojí,“ odpověděl. „Nám všechno sebrali, ale...“ zvedl hlavu a zadíval se ke vchodu do jeskyní. „Mělo by to být tam uvnitř. Všechno,“ řekl pomalu.
Aya se široce usmála. „Tak půjdeme zkusit, jestli to vyjde.“
Připravily si s Hope pár větších náloží, svázaných z několika černých sáčků, a o zbytek se s bratry spravedlivě rozdělily.
Pomalu se blížily k otvoru do skály tak, aby je pokud možno nebylo zevnitř vidět. Aya sáhla k opasku a vyvlékla z poutka baterku. Jedna jim bude stačit. Překryla svítilnu dlaní, aby ztlumila jas, a následovala Hope dovnitř.
U vchodu nikdo nebyl a do nízké jeskyně ústily čtyři tunely.
Hope si je všechny prohlédla, zamračila se a vyšla ven. Ohlédla se ke vchodu a zastavila se. Aya byla ještě uvnitř. Už se pro ni chystala vydat, když se objevila v ústí vstupu.
„Nejsem si jistá, jestli se nám podaří zavřít je všechny,“ řekla Hope, sotva ji uviděla.
„Možná to nebude tak horké.“ Aya šla dál a zastavila se až u cesty. Otočila se k Hope. „Pojď raději sem.“
„Cože?“ Hope poslechla a podezřívavě se ohlédla ke vchodu do jeskyní.
Země pod nohama se jim otřásla a z jeskyně vyrazil oblak prachu. Z vrcholu skály spadlo pár uvolněných balvanů. Jeden skončil hned vedle Deana a přiměl bratry, aby se rychle stáhli z dosahu.
„Cos udělala?“ zeptala se Hope.
„To, co jsme chtěli. Našla jsem v jedné chodbě ve výklenku na hromadě vaši munici, chlapci. Trochu jsem ji rozházela a odešla. Tohle by tam bylo k ničemu.“ Ukázala jim v dlani hromádku modrých sáčků. „Ale jestli se povedlo všechny ty potvory zavřít uvnitř, to nevím.“
Vedle Sama se otevřela miniaturní brána. Miniaturní z pohledu bran, které vedly do jiných světů, jinak byla velká dost, aby vyplivla grendela a hned se za ním zavřela.
„To oni sami,“ vyhrkla Aya. „Otvírají je nějakým duševním pochodem. Nepotřebují pomůcky.“
Sam se rozmáchl nožem a stvůra uskočila a zasmála se. Ne tak, jak se smáli, když je vlekli jeskyněmi, nebo když sekali do Deana, aby mu způsobili co nejvíc ran. Prostě se jenom zasmála. Vycenila ostré zuby a udělala: „Ha, ha, ha.“
„To dělají ty červené,“ odhadl Dean. „Asi jich musí být hodně, aby působily.“ Poslední slovo skoro nedořekl pod záchvatem kašle. Přejel si ústa hřbetem ruky a zůstala mu na něm krvavá stopa. Rychle ji otřel do kalhot.
Hope se na něj podívala a zamračila se. Jestli se brzy nedostanou zpátky, bude mít Dean velké potíže.
„Vezmi mě domů,“ řekl Sam grendelovi lehce. Napadlo ho, že jestli je potvora zmatená, mohlo by to vyjít.
Dean na bratra vytřeštil oči. Nebyl si jistý, jestli ho horečka nepřipravila o rozum. Buď bratr zcela vážně žádá stvůru, aby udělala, co chce, nebo se přenesl v čase do doby, kdy spolu hledali otce a začínali lovit na vlastní pěst. Vezmi mě domů. Automaticky to zopakoval.
Grendel naklonil hlavu na stranu a červené plamínky v očích mu zablikaly.
„Kde je domů?“ zeptal se.
„Tady,“ podala mu Aya jeden z modrých sáčků, který jí zůstal v ruce.
Grendel ho převrátil v prstech a dlouhým ostrým nehtem ho roztrhl. Ze sáčku se vysypalo pár zrnek prachu. Když se jich nadechl, kýchl a před Samem se otevřel vířící ovál portálu.
Hope se narovnala a na Samovo kývnutí prošla skrz. Vteřinu se nic nedělo, pak se v bráně objevila Castielova hlava, rozhlédla se a zase zmizela.
„Běž,“ řekl Sam Aye.
Než se stačila pohnout, ukázal grendel na Sama. „Ne. Ty běž.“
Grendelovy oči svítily jinou červenou. Sáčků matoucích mysl bylo v jeskyni hodně a zřejmě udělaly, co měly. Museli toho využít, dokud kouzlo působilo.
Sam skočil do portálu a Aya natáhla ruku k Deanovi. „Teď ty.“
Dean potřásl hlavou. „Společně,“ navrhl chraplavě. Aya kývla a natáhla se ke grendelovi. Nehodlala mu nechat v ruce Rowenino kouzlo. Sebrala mu sáček z prstů a… stvůra se na ni vrhla.
Dean do Ayi vrazil, takže útoku nastavil vlastní záda a oba prostrčil portálem těsně před tím, než se zavřel.
Aya uslyšela grendelův vzteklý výkřik a Dean se o ni na druhé straně opřel celou vahou, až skončili na zemi. Převalil se na záda a z povolených prstů mu vypadl malý modrý sáček, který jí v pádu stačil sebrat.
Aya si klekla a rozhlédla se.
Nebyli na konci pekla, byli v bunkru. Hope seděla na židli a třásla se a Sam stál vedle Castiela, který právě spouštěl ruku z jeho čela. Mladší Winchester byl po týdenním pobytu mezi grendely dost poničený.
„Deane!“ vykřikl najednou a padl vedle bratra na kolena.
Pod Deanem se rozlévala kaluž krve. Sam ho přetočil na bok, aby viděl, co se mu stalo. Grendel, který otevřel bránu, byl sice omámený Roweninými kouzly, ale krádež darovaného sáčku ho rozzuřila a vrhl se na zloděje. Katlaye neublížil díky Deanovi, který skočil mezi ně, ale drápy a zuby připravené k útoku si cíl našly. Zarazil je hluboko do těla, které bylo v dosahu, a zakousl se do krku. Dean ho setřásl, ale než prošel portálem, byl skoro mrtvý. Nové rány byly hluboké a staré se otvíraly. Pod praskajícími strupy bylo maso v raném stádiu rozkladu.
Sam vzdychl a přikryl si rukou ústa. To vůbec nevypadlo dobře.
Castiel přiblížil k Deanovi zářící ruce a na čele mu vyvstal pot, ale nestačilo to. Narovnal a sklopil hlavu. Deanova zranění byla nad jeho síly. Z očí mu vypadly dvě slzy a cinkly o podlahu jako diamanty.
Samovi tekly slzy proudem, ale nespustil oči z bratrovy šednoucí tváře. Položil ho zpátky na záda.
Hope strnula jako socha. Nedokázala se pohnout, nedokázala se skoro nadechnout a pořád čekala, že se probudí a všechno bude jako dřív, všechno bude v pořádku. Bratři si ze sebe i ze zbytku světa budou dělat legraci, a přitom ho chránit jako celou dobu, co je, byť zprostředkovaně, znala.
Katlaya zvedla oči ke stropu. Nedokázala se podívat ani na jednu z osob, které byly okolo. V hlavě jí rezonovalo jedno slovo. Jedno jméno.
„Jacku.“ Chtěla vykřiknout, ale sotva pohnula rty. Svět se zastavil.
Objevil se zlatý záblesk a Jack stál před ní.
Maličko se smutně usmíval a nereagoval ani na Sama, který se k němu vrhnul, ani na Casse s jeho omluvami. Díval se na Ayu.
Anděl pokorně ustoupil a otočil se k Hope, která seděla pozapomenutá na židli uprostřed místnosti a pořad doufala, že se jí to všechno jenom zdá.
„Pomůžu ti, jestli to půjde,“ řekl tiše a dotkl se jejího čela. Když jako první prošla branou, odbyla ho mávnutím ruky, že jí nic není, ale moc dobře věděl, kolik zranění skrývá. Něco se mu podařilo zahojit, něco jenom popohnal ke zdárnému konci. S drobnostmi si Hope poradí sama. „Nedokážu zahojit všechno, moc jsem se vyčerpal, ale,“ sáhl do kapsy pláště, „tohle ti také trochu pomůže.“ Podal jí malou růžovou tyčinku. Vzala si ji, ani se nepodívala, co dostala. Nemohla odtrhnout pohled od Jacka.
Sam seděl na zemi a vzhlížel k nefilimovi. Už přestal prosit, poznal, že je to marné. Jack ještě nespustil oči z Ayi. A ona z něj.
Podle všech známek mezi nimi probíhal rozhovor, který nemohl nikdo slyšet. Po delší chvíli Jack sotva znatelně přikývl a Aya vydechla pootevřenými ústy.
„Pochopila jsi podmínky?“ zeptal se hlasitě.
„Ano,“ odpověděla.
Znovu se na ni zadíval, Katlaya se pomalu natáhla, vzala Deana za studenou ruku a zavřela oči.
Jack se letmo usmál na Sama, očima se dotkl anděla a zmizel.
Castiel přeskočil pohledem z Ayi na Deana a zpátky a povzdechl si.
„Co?“ zeptal se roztřeseně Sam. „Co se stalo?“
Než mohl anděl odpovědět, Dean na zemi rozhodil ruce, trhnul nohama a hlasitě se nadechl. Po zraněních nezůstala žádná památka.
Sam se k němu vrhnul a podepřel ho, když se bratr snažil posadit. Hope vyskočila ze židle a pomáhala mu, když Deana pomalu zvedal na nohy. Původně měla na jazyku, jestli na vstávání není brzy, ale očividně nebylo. Sice vratce, ale udržel se ve stoje. S křivým úsměvem jí položil ruku kolem ramen, aby lépe udržel rovnováhu.
„Mám hlad,“ řekl, zarazil se a nasál vzduch. „Třešňový koláč?“ Zadíval se Hope do očí.
Nejdřív nepochopila, a pak rychle chovala dárek od Castiela do kapsy. Tak dlouho ho svírala mezi prsty, až se balzám na rty skoro rozpustil a uvolnil vůni, kterou byl nasáklý.
„Taky mám hlad,“ hlásil se Sam. „Na cokoli.“ Chytil Deana kolem pasu a společně s Hope ho odvedli do kuchyně.
Castiel chtěl jít za nimi, ale zarazil se a podíval se na zem, kde ještě před chvílí klečela Katlaya. Nebylo tam nic. Zmizela v okamžiku, kdy se Dean znovu nadechl, a nikdo kromě anděla se na ni nepamatoval.
„Zapomnění a Prázdnota. To byla velká splátka za pár tepů srdce,“ zašeptal neslyšně.
„Cassi, kde je slanina?“ zavolal Sam z kuchyně a zasmál se poznámce Hope, které nebylo rozumět.

Neradujte se předčasně, to není konec, i když by to tak mohlo vypadat

[andoriel]

V Supernatural o nich byla jen letmá zmínka, ale zůstali mi v paměti a dožadovali se pozornosti, tak jsem o nich něco napsala

Bavte se

5. Shedim - první část

„Zbláznil se,“ prohlásil Dean s pohledem na stůl v centrální místnosti bunkru Strážců slova.
Jindy slabě podsvícená mapa tvořící desku stolu, na které se kvůli úspornému režimu nic nezobrazovalo, zářila a blikala všemi barvami a každou chvíli se ozvalo důrazné zahoukání alarmu.
Hope zvedla hlavu od počítače a nepřítomně se usmála. Netušila, co Dean řekl, ale zvuk jeho hlasu stačil, aby zareagovala. Zatím to nepřipustila ani sama sobě, ale začínalo být zřejmé, že jí slabost pro některé členy jejich malého společenství trochu přerůstá přes hlavu.
„Hope Smithová, to není směšné,“ ukázal na ni prstem. „Podle toho,“ poklepal důrazně na stůl, „se děje něco tak velkého, že se to zobrazuje i s omezenou energií.“ Narovnal se a přitiskl si ruku na žebra. Žádná zranění mu sice po návratu od grendelů nezůstala, ale to neznamenalo, že bolestně necítil každý pohyb.
„Neteče teplá,“ zavrčel Sam. Přišel do knihovny oblečený jen v narychlo natažených džínách a ručníkem si vymačkával vodu z vlasů.
Uběhl týden od toho, co se dostali z cizího světa, a Hope i bratři ještě pořád odpočívali. Potom, co na ni Sam mrknul a Dean vážně kývl na souhlas, Hope poslala Castiela trochu nevybíravě do háje s nabídkou, že ji vrátí do jejího původního světa, zabydlela se v jednom z prázdných pokojů bunkru a užívala si svůj nový domov a velkou knihovnu.
Grendelové se znovu neobjevili. Pár dní démoni na Rowenin příkaz čekali a pokoušeli se vyvolat další otevření trhliny, ale nic se nedělo. Potom nechala královna v jeskyni jenom hlídku a ráda na takové starosti zapomněla. Podle informací z bunkru se Hope podařilo většinu příšer odpálit v jeskyních.
Hope neprotestovala, i když si nemohla vzpomenout, jak to vlastně udělala. Seděla u internetu a říkala si, jaký je najednou klid. Žádná divná úmrtí, žádné podezřelé zprávy, nejzajímavější byla andulka bez peří, které její panička upletla kabátek. Hope nad tím tiše zvedla oči k nebi a zaklapla notebook. Pro dnešek měla těch radostných zpráv dost.
Sam zjistil, že studená voda je pro ostatní nezajímavá, a zmizel zpátky ve svém pokoji. Dean se sehnul pod stůl a přerušil napájení. Stůl ztichl, i když si neodpustil občasné bliknutí.
Hope se otočila k nejbližší knihovně a zadívala se na tituly na hřbetech knih. Zhluboka se nadechla a spustila ramena. Bylo to hodně zvláštní, ale do čtení neměla chuť. Zamrkala. Oči ji bolely od zírání do obrazovky a do knih.
„Co takhle výlet?“ zeptal se Dean, který ji už chvíli pozoroval. Připadalo mu, že Hope potřebuje vypadnout někam ven, a ta myšlenka se mu zalíbila. Už dlouho nevytáhli paty a začalo se mu stýskat po prázdné silnici a pár stovkách koní pod kapotou.
Hope se na něj překvapeně podívala. „Nebudeme zjišťovat, co se děje?“ zeptala se a ukázala na tichý stůl.
Dean pokrčil rameny. „Našla jsi něco?“ Kývl hlavou k zavřenému počítači.
„Ne,“ ušklíbla se Hope.
„Jedem?“ zeptal se Dean znovu. Stůl nedával žádné relevantní informace a internet mlčel. Bylo by dobré trochu si užít života, než se na ně zase vrhnou povinnosti.
„Tak dobře,“ souhlasila. Byla zvědavá, kam chce vyrazit, a opravdu už potřebovala na vzduch.
„Co to...?“ Sam zvedl oči ke vchodu. Přišel ze svého pokoje už oblečený a připravený na zjišťování, co se stalo s detektorem abnormálna, když uslyšel cvaknutí dveří a zjistil, že v bunkru zůstal sám. „Hm,“ zamručel si pro sebe. „Snad už jim to dojde.“ Usmál se. Bylo by načase. Přinesl si z kuchyně lahev vody a otevřel počítač.

Hope seděla na místě, které za normálních okolností patřilo Samovi, a každou chvíli se ošila. Jeli asi půl hodiny a Dean zatím nepromluvil. Původně si řekla, že se nezeptá a prostě to nechá na něm. Navrhl výlet, jistě bude znát i jeho cíl, ale zvědavost ji přemáhala čím dál víc.
„Deane,“ začala po dalších pár kilometrech opuštěnou silnicí. „Kam jedeme?“
„Co?“ Trhnul sebou. Na ženu vedle sebe úplně zapomněl. Užíval si jízdu a volnost, kterou poznal jenom za volantem své Impaly, a na nic jiného nemyslel.
„Nevím. Kam bys chtěla?“ Vzpamatoval se, když si uvědomil, že není sám.
Pokrčila rameny. Neměla tušení, ale sedět v autě bylo skoro stejné jako sedět v bunkru. „Ven,“ řekla a ukázala k lesu, který se právě objevil na obzoru.
Našli první odpočívadlo mezi stromy a zastavili.
Hope sotva počkala, až auto zajede ke krajnici, a brala za kliku dveří. Dean se k ní otočil a uviděl jenom její záda, jak mu mizí z dohledu. Zvedl obočí a vystoupil taky.
„Tady?“ rozhlédl se. Odpočívadlo bylo hojně využívané a bylo to vidět na první pohled.
Hope pokrčila nos a couvla blíž k silnici. Chtěla ven. Do mechu a kapradí, mezi stromy nebo k potoku nebo na louku, ale tady to nevypadalo ani na jedno. Louka ani potok nebyly v dohledu a mezi stromy bylo něco jiného než mech a kapradí.
„Ještě popojedeme,“ navrhl Dean. Tolik odpadků najednou viděl málokdy.
„Jo,“ hlesla Hope. „Dobrý nápad.“
Nasedli do auta, podívali se na sebe a začali se smát. Dean nastartoval a rozjel se. Na tváři pořád cítil veselý pohled Hope a nepřestával se usmívat.

Sam se zadíval do počítače a začal stále rychleji překlikávat mezi jednotlivými zprávami. Ještě před chvílí se nedělo vůbec nic a najednou se dělo všechno a všude. Podivné úkazy, duchové, zázraky, lidé ztracení i nalezení za podivných okolností, zjevení. Bylo to jako lavina. Nebo hromadný útok, napadlo Sama, jak se probíral narůstajícími odkazy.
Sáhl po telefonu a zavolal Deana, ale bratrův mobil se rozezvonil na vedlejším stole. Tiše zaklel a típnul to. Telefon zvonil dál. Došel k němu a podíval se na displej.
„Prosím,“ řekl neurčitě. U volajícího čísla nebylo přiřazené žádné jméno. „Ano. Dobře. Kde to je?“ Přitáhl si kus papíru a tužku, udělal poznámku a krátce se zamyslel. „Budu tam za hodinu, hodinu a půl,“ slíbil a strčil si Deanův telefon do kapsy. Zarazil se, vrátil ho na stůl a ze svého zavolal Hope.
Za dvě minuty už vyjížděl z bunkru v jednom z dalších automobilů ve velké garáži a na sedadle vedle sebe měl tašku se základním vybavením, kterou měl každý z nich připravenou pro nečekané případy.
Silnice se začaly plnit odpoledním provozem a cesta mu trvala přes hodinu. Malé městečko, odkud na Deanův telefon volal vyděšený ženský hlas, bylo podivně prázdné.
Bylo prázdné, dokud nezastavil před jediným obchodem a nevystoupil z auta. Podíval se do zaprášené výlohy a odtud se na něj rozletěl přízrak okřídlené ženy. Automaticky se přikrčil a hodil na ni hrst soli, kterou měl připravenou v kapse. Žena se zastavila, ale nerozplynula se. Vznášela se před ním pár centimetrů nad zemí a s hlavou na stranu si ho prohlížela.
Sam se zamračil. Sůl většinou fungovala.
„Ty jsi jiný,“ zašeptala sotva slyšitelně, když se narovnal. Natáhla ruku a dotkla se jeho hrudi.
Chtěl ustoupit, ale nešlo to. Zůstal stát na místě a cítil, jak se mu její prsty přitiskly na lem košile. Nebylo to nepříjemné a trvalo to jen okamžik.
Žena o půl kroku couvla a usmála se.
„Jsi hezký,“ ohodnotila ho.
Sam se přinutil neprotočit oči. „Kdo jsi?“ zeptal se.
„Říkej mi třeba Mirabell.“ Její podoba se zavlnila, křídla zmizela a před Samem stála pohledná dívka s velkýma modrýma očima a světle hnědými vlasy volně sepnutými v týle několika sponkami. Přiléhavé šaty jí končily slušně několik centimetrů pod koleny a uzavřené střevíčky na pohodlném nízkém podpatku s nimi ladily ve stejném fialkovém tónu.
Sam povytáhl obočí. Pořád čekal na odpověď.
Znovu se na něj usmála a mrkla. „Půjdeš se mnou?“ zeptala se.
„Nevím, co jsi zač,“ zamračil se na ni.
Stále se usmívala a prohlížela si ho přimhouřenýma očima. „Jediné, co by tě mohlo zajímat je, že už jsem jedla,“ řekla. „Teď mám chuť na něco jiného.“
„Co třeba tohle?“ Sam pohnul rukou a do dlaně mu sjela archandělská čepel, rychlým plynulým pohybem ji zabodl Mirabell doprostřed hrudi.
Překvapeně vydechla a oběma dlaněmi chytila jeho ruku držící dýku. „To jsi nemusel,“ zašeptala vyčítavě. „Mohli jsme si užít, a pak bych ti pověděla... to už je jedno.“ Rozhlédla se, a nakonec zvedla hlavu k nebi. „Ale stálo to za to.“
Ruce jí klesly k bokům, sesunula se na zem a zmizela.
Sam stál pořád s napřaženou čepelí a očima těkal po okolí.
„Je pryč?“ ozval se za ním zděšením přeskakující mužský hlas.
Sam se otočil a schoval nůž, když před sebou uviděl malého hubeného chlapíka s hasákem připraveným k ráně, který se mu znatelně třásl v upocených dlaních a klesal stále níž, až mu vyklouzl z prstů a zazvonil na silnici.
„Vypadá to tak,“ řekl Sam co nejklidnějším hlasem, aby chlápka nevyděsil. „Víte, co to bylo?“
Muž zavrtěl hlavou a otřel si ruce o kalhoty. „To ne. Přišli ráno a snědli všechno, co jsme měli. V obchodě i v každém domě. Všechno jídlo,“ zopakoval a zavrtěl hlavou, jako by sám nevěřil, že se to mohlo stát. „Paní Lambertové snědli i kanárka a Satherovým rybičky z akvária. Všechny. Měli jich hodně a oni...,“ zase se zarazil a několikrát na prázdno otevřel ústa, ale už z nich nic nevyšlo.
Sam stál a čekal, jestli se ještě rozmluví. Po chvíli ticha se na muže opatrně usmál. „Bylo jich víc? Řekli někomu, co jsou zač?“ zeptal se pomalu.
Muž zavrtěl hlavou, podíval se k zemi, sebral hasák, otočil se a odešel na nejbližší roh.
Sam se trochu bezradně rozhlédl po prázdné ulici. Neviděl dokonce ani pohyb záclony, že by ho někdo pozoroval z domu. To bylo divné. Zvědavost lidí většinou neznala mezí a místo, aby se schovali, běželi se podívat, co se děje. Tady nikdo nikam neběžel ani nešel ani nestál napůl skrytý ve stínu, aby mohl z relativního bezpečí sledovat dění.
Jedny z dveří vedoucí na hlavní silnici se za nějakou dobu otevřely a vykoukla z nich žena. Rozhlédla se na všechny strany a kývla na Sama.
„To s vámi jsem mluvila?“ zeptala se polohlasně, takže ji Sam skoro neslyšel.
„Ano, madam,“ řekl uctivě a popošel k ní pár kroků. Zastavil se, když si všiml jejího vyděšeného výrazu. „Neublížím vám. Volala jste na mobil mého bratra Deana a žádala jste o pomoc. Přijel jsem, jak nejrychleji to šlo.“
„Aha,“ zašeptala si pro sebe a znovu si Sama prohlédla široce otevřenýma očima plnýma děsu. „Tak teda pojďte,“ kývla na něj nakonec. „Pojďte dál, proboha! Co kdyby se vrátili!“ To už skoro ječela a začala na něj zuřivě mávat.
Sotva vešel do jejího domu, přibouchla dveře, opřela se o ně a chvíli popadala dech.
„Běžte dál, běžte,“ mávla rukou neurčitě někam před sebe.
Sam vešel do malé kuchyně a sedl si bez vyzvání ke stolu. Snažil se vypadat i tvářit se co nejmírumilovněji, ale zároveň pozorně sledoval každý ženin pohyb, kdyby nebyla tím, za co se vydávala.
Slyšel, jak zamkla a něco si u toho mumlala. Došla do kuchyně a nejdřív ze všeho zkontrolovala zadní dveře a všechna okna, pak teprve si sedla proti němu a zadívala se do sepnutých prstů, které si položila na stůl před sebe.
„Už jsem nedoufala, že se tu objeví nějaká záchrana,“ řekla tiše. Hlas se jí uklidnil a najednou vypadala mladší, než když ji Sam uviděl ve dveřích. Vrásky na obličeji se vyhladily a křečovitý postoj se uvolnil. Zvedla k němu oči. „Váš bratr kdysi pomohl mému muži a nechal mu číslo pro případ, že by se dělo něco divného. Po manželově smrti jsem si ho z nepochopitelného důvodu nechala. Teď už je důvod pochopitelný. Jste tady,“ řekla, jako by jí to teprve došlo.
Sam se na ni usmál a povzbudivě kývl. „Povídejte,“ vyzval ji. „Co se tady stalo?“
Neřekla mu o moc víc, než se dozvěděl od muže na ulici až na pár drobností. Ta bytost, která si říkala Mirabell, původně nebyla sama, bylo jich nejméně deset a nejedli jenom potraviny. Snědli i pár obyvatel městečka. Opatrnými dotazy Sam pochopil, že se vždycky jednalo o prvorozené, ale nebyla to moc důležitá informace. Oběťmi prvorozených se všechny texty o božstvech a nadpřirozenu jen hemžily. Mirabell zůstala jako poslední, protože se zdržela s lovením rybiček z akvária, ostatní před vyděšenýma očima obyvatel městečka zamávali křídly a zmizeli.
Žena se postupně trochu uklidnila a nabídla mu vodu. Ani sáček čaje jí doma po návštěvě Mirabell a jejích společníků nezůstal. Vstala, otočila se ke kuchyňskému pultu a strnula v nepohodlné pozici.
„To je hrůza. Myslela jsem, že vůbec neskončíte. Není snadné tě najít, Samueli,“ řekla najednou, otočila se zpátky a oči měla černé jako samo peklo.
„Roweno?“ zeptal se Sam. Nepřekvapilo ho, že ho navštívila královna. Vlastně ji tak trochu očekával. Tak rozsáhlé útoky se jistě donesly i k jejím citlivým uším.
„Moc ráda tě zase vidím,“ usmála se na něj ženinou tváří. „Ale na etiketu nemáme čas. Dobře poslouchej. Shedim našli slabé místo a prorazili na Zemi. Špatná zpráva je, že je jich moc, statisíce, možná milión, každý z nich má tisíciletý hlad a dokážou se za pomoci křídel v okamžení přesunovat z místa na místo. Tu Mirabell jsi překvapil, tak se nikam nepřesunula. A to je ta dobrá zpráva. Na Zemi jsou více méně smrtelní. Můžete je zastřelit, probodnout, uškrtit, co vás napadne. Ale jedy na ně působí jen omezeně. Je to škoda, protože nejdřív ze všeho budou nejspíš uspokojovat hlad.“
„Mirabell mě nechtěla sníst,“ řekl Sam znepokojeně. „Prý už se zasytila.“
„Aha, hmmm,“ protáhla Rowena a snažila se udržet co nejvážnější tvář. „Pak tedy přichází na řadu další potřeba. Množení. Je to tak?“ zeptala se zvědavě.
„Zřejmě,“ připustil Sam. Nedávno si v bunkru vzpomněl, jak se kamenná stěna na konci pekla chvěla pod jeho dotekem, když šli okolo, a vyhledal dostupné informace. Nebylo jich moc, protože shedim nikdo nikdy neviděl. Pár teorií o jejich vzniku a vzhledu si mezi sebou odporovaly a vždycky se stočily k něčemu, co bylo víc poznané.
„Duše bez těla, jedí, pijí, množí se a umírají jako lidé a také na sebe berou lidskou podobu a jsou k poznání jenom podle toho, že mají místo chodidel ptačí pařáty. A jako andělé se pomocí křídel pohybují po světě a znají budoucnost?“ Poslední slovo pochybovačně protáhl a zároveň mu v hlavě znovu zazněla slova Mirabell, že mu chtěla něco říct potom, co jí bude po vůli. Napadlo ho, jestli by to za to stálo, a raději takové myšlenky zahnal. Budoucnost nebyla k rodině Winchesterových a jejich přátelům zrovna vlídná a na špatné zprávy je vždycky času dost.
„Takže máš nastudováno,“ řekl spokojeně královna pekla. „Poslala jsem četu zavřít otvor, kterým se dostali ven, a všichni ostatní démoni už pobíhají kolem a snaží se uprchlíky pochytat. Ale nevím, jestli se to podaří. Ke konečnému uzavření bude třeba pár hodně silných kouzel. Myslela jsem, že bys třeba chtěl některá z nich vyzkoušet sám,“ mrkla na Sama. „Bunkr je dobře vybavený.“
„Zase ti mám zachraňovat zadek?“ zavrčel Sam. Pocity viny ho přešly potom, co Dean kvůli Roweně a jejím grendelům skoro umřel. Sam věděl, že to nebyly v pravém slova smyslu čarodějčiny stvůry, ale to ona bratry navezla do boje proti nim.
„Jak chceš,“ pokrčila Rowena rameny. „Shedim na Zemi mi zase tolik nevadí, jen jsem chtěla trochu pomoct. Vlastně by to mohlo být hezké, mít dole nějaké další duše předčasně sežraných. Pár miliónů se jich tam ještě vejde.“
Sam se na ni zamračil a žena se zatvářila vyděšeně. Rowena byla pryč.
Promiňte,“ honem řekl Sam. „Ani jsem se vám nepředstavil. Jsem Sam Winchester. Dean má zrovna práci jinde.“
Žena vydechla svoje jméno a natočila mu z vodovodu plnou sklenici.
„Takže, paní Carolyn, ti tvorové, co vás tady ohrožovali, jsou pryč.“ Sam postavil sklenici před sebe na stůl, aniž by se napil. „Ale mohou přijít další. Buďte opatrná. Máte střelnou zbraň?“
„Cože?“
„Neměl váš manžel třeba pistoli? Ty bytosti se dají zabít. Nejste úplně bezbranná.“ Sam odsunul sklenici a postavil se. V tu chvíli mu zazvonil mobil. „Promiňte,“ zamumlal, udělal pár kroků k oknu a pootočil se.
„Co se to děje?“ řekl mu do ucha Deanův hlas. „Kde jsi?“
Sam řekl jméno městečka a doplnil jedno slůvko: Shedim. Věděl, že si bratr vzpomene. „Přijedu. Musíme se dohodnout, co dál,“ ukončil rozhovor. Zvedl hlavu a zadíval se do ústí namířené pistole.
„Nikam nepojedete,“ řekla Carolyn. Tvář se jí už zase skládala do vrásek plných stresu. „Zůstanete tady a kdyby se tu něco objevilo, zabijete to.“
Sam měl na jazyku, že s tímhle přístupem si Carolyn hravě poradí s každým vetřelcem sama, ale raději to spolkl. Ťukl do mobilu, strčil si ho do kapsy a sedl si zpátky ke stolu.
„Jak myslíte,“ řekl smířlivě. Položil ruce na stůl dlaněmi dolů a s hlubokým výdechem zavřel oči.
Podezřívavě se na něj zadívala, ale zbraň v ruce se jí ani nehnula.

Dean se zadíval na displej telefonu a zamračil se. Bratr mu poslal tiché varování.
Stáli s Hope v bunkru a všechny Deanovy telefony neustále vyzváněly. Volali lovci i vyděšení obyčejní lidé, kterým jeden z Winchesterových někdy zachránil život, všichni hlásili podivné úkazy a žádali si pomoc.
„Podívej se, jestli máme nějaké volání tímhle směrem,“ ukázal Hope na mobilu jméno městečka u souřadnic GPS, kde byl Sam.
„Hope na monitoru počítače zvětšila udanou oblast a oba se nad ním sklonili.
Dean se bezděčně zhluboka nadechl. Vždycky, když se k Hope přiblížil, měl dojem, že cítí třešně. Bylo to neskonale příjemné a trochu znepokojivé. Mrknul a zaostřil na mapu na obrazovce.
„Pár ano,“ řekla Hope a dotkla se monitoru na třech místech. „Co je se Samem?“
„Má trochu potíže, ale nic vážného,“ vysvětlil Dean. „Stejně bych za ním rád zajel, jestli brzy nezavolá.“
Hope se zadívala na mapu a naznačila rukou směr možné cesty. „Takhle?“
„Třeba. Jedeme.“
Dean se narovnal a oba vyběhli po schodech z bunkru. Auto čekalo na silnici přede dveřmi.

[andoriel]

Je osmého, bavte se

5. Shedim - druhá část

Carolyn se na muže sedícího u stolu dívala přes hlaveň pistole a cítila, jak se jí únavou začínají klepat ruce. Uběhlo asi půl hodiny a ani se nehnul. Carolyn několikrát krátce vyhlédla z oken, ale dávala si dobrý pozor, aby Sama neztratila z mušky. Venku se pomaličku obnovoval běžný pořádek. Viděla majitele obchodu, jak s telefonem na uchu chodí po ulici sem a tam a mává volnou rukou, aby zdůraznil svá slova. Neslyšela ho, ale byla si jistá, že se snaží co nejrychleji sehnat nějaké potraviny. Za tu krátkou chvíli, co ho sledovala, se u něj zastavilo snad deset lidí, položili jednoduchou otázku, pokývali hlavami nad stručnou odpovědí a pokračovali v cestě.
Sam pootevřel oči. Carolyn stála opřená o pult a sledovala ho, na čele se jí leskly kapičky potu a pistole se znatelně chvěla.
„Carolyn,“ řekl tiše, aby ji nepoplašil. „Tohle je zbytečné.“
Zamračila se na něj. To věděla taky. Její původní reakce byla nepřiměřená. Byla k smrti vyděšená, protože ten tvor, který se objevil u ní doma, se na ni podíval tak, že už se viděla v jeho žaludku. Když se na její volání o pomoc objevil Sam, jediné, co ji napadlo, bylo, že když přijel kvůli jejímu telefonátu, a tak u ní musí zůstat. Kapka potu jí stekla do oka. Zamrkala a sklonila pistoli.
„Já vím, promiňte,“ řekla roztřeseně. Položila zbraň na odkapávač a ruce spustila podél těla.
Sam se na ni opatrně usmál a pomalu se zvedl. „Musím zavolat bratrovi,“ řekl a vytáhl mobil. „Omluvte mě.“ Odešel ke vstupu do kuchyně, pomalu jím prošel a pokračoval, dokud se neocitl znovu na ulici. Klíče naštěstí zůstaly v zámku vchodových dveří. Carolyn se za ním dívala s pocitem neskutečna.

„Kde jsi?“ zeptal se Sam bratra, jakmile se ozvalo cvaknutí zvedaného hovoru. Uslyšel hučení motoru a tiše prozpěvujícího BonJoviho. Poslech byl puštěný nahlas.
„Máme k tobě ještě asi dvacet kilometrů,“ řekla Hope a Dean v pozadí souhlasně zamručel.
„Jsi v pořádku? Co se stalo?“ zeptal se vzápětí bratra.
Sam stručně popsal situaci včetně návštěvy Roweny a sedal při tom do svého vozu. Domluvili se, kde se sejdou, a v obou autech se ozval tichý výdech úlevy.
Hope odložila Deanův mobil a zadívala se před sebe. Dean šlápl na plyn, aby byl na domluveném místě co nejrychleji.
„Podívej,“ zvedla ruku a ukázala stranou.
Dean krátce vyhlédl postranním okénkem, přibrzdil a na první odbočce zatočil tam, kam Hope ukazovala. Otevřel ústa a zase je zavřel. Hope už brala telefon a volala Samovi, že se plány trochu změnily.
Odpoledne se dokutálelo k večeru, když se bratři a Hope zastavili u brány na hřbitov, který určili jako místo setkání. Uvnitř nikdo nebyl, i když byl vstup otevřený. Nebylo se co divit, nad hroby létali okřídlení tvorové podobní lidem.
„Snad už jedli,“ zamručel Sam tichounce při vzpomínce na Mirabell.
Syknutí zpoza hřbitovní zdi všechny tři zastavilo na místě. V bráně ze železných prutů se objevila statná tmavovláska a zamračila se na ně.
„Co tu děláte?“ vyjela na ně. Stoupla si a založila ruce v bok. „Tohle je naše loviště, jeďte jinam.“
„Vaše loviště?“ zeptal se Dean.
Tmavovláska mrkla a oči jí zčernaly. Démon.
„Poslala vás Rowena,“ došlo Samovi. „Dobrá, nebudeme se vám tady plést.“ Kývl na bratra a Hope a šli zpátky k autům.
„Pojedeš do bunkru. Vezmeš tam tenhle vůz a budeš nám předávat vzkazy, které tam přijdou,“ řekl Dean a vzal za kliku automobilu, se kterým přijel Sam, aby Hope otevřel dveře.
Hope stiskla rty, aby jí z nich nevyletělo něco hodně neslušného. Dlouze se nadechla, než řekla: „Ani náhodou, jedu s vámi. Nebo za vámi, nebo sama, to je mi jedno. Ale nebudu sedět schovaná, když se tu děje tohle.“ Mávla k severu, kde se v posledním světle odcházejícího dne ze shedim vytvořil vysoký trychtýř a kroužil nad vzdáleným městem.
„Co to je? Hastings?“ hlesl Sam.
Hope nasedla, zabouchla za sebou dveře auta a jako první vyrazila k okřídlenému víru. Dean a Sam se na sebe podívali a rozjeli se v Impale za ní. Sam se snažil jí dovolat mobilem, ale buď ho nebrala nebo prostě pokaždé zavěsila.
„Je paličatá, jako...,“ Dean se zarazil a bouchl pěstí do volantu. Netušil, jaké jméno by bylo nejvhodnější na konec věty. „Co se stalo v tom městečku?“ zeptal se Sama.
Bratr pár větami popsal setkání s Mirabell, Carolyn a Rowenou.
„Budoucnost? Vážně?“ zeptal se Dean nakonec.
Sam pokrčil rameny. „Nevím, k tomu jsme se nedostali.“
Dean se zasmál. „No jo, škoda,“ ušklíbl se.
Sam si tentokrát protočení očí neodpustil.
K Hastingsu dorazili po setmění.
„Uvítáme každou pomoc.“ První policista, na kterého narazili, je sice zastavil, aby je obrátil od nebezpečné oblasti, ale když zjistil, že vědí víc než on sám, jenom jim popsal, kde je velitelství.
„Proč nezmizí?“ zeptala se Hope s hlavou zvrácenou vzhůru. V reflektorech obrácených k nebi se blýskala křídla.
Nejeli na velitelství policie, zastavili poblíž centra a pěšky se vydali k ústí víru.
„Stůjte!“ vykřikl na ně někdo, sotva udělali pár kroků.
Zarazili se.
Dobíhali k nim dva muži a mávali rukama. Nebyli oblečení jako policisté, a když k nim dorazili a mrkli, bylo jasné, co jsou zač.
„Rowena to myslí vážně,“ řekl Dean.
„To tedy ano. Vzkázala nám, že se tu nejspíš objevíte,“ řekl jeden z mužů. „Jsem Aaron, tohle je Marian. A vy jste bratři Winchesterovi. Pomůžete nám?“
Dean a Sam se na sebe podívali. Zná je celé peklo? No jistě, jak jinak.
„Co máte v plánu?“ zeptal se Sam.
„Už probíhá, ale nejde to tak snadno, jak jsme si mysleli. Pojďte.“ Aaron s Marianem je vedli nejbližší postranní uličkou k malému náměstí.
Uprostřed náměstí byla široká kašna s nízkým okrajem. Voda v ní nebyla, dno se ztrácelo v hlubinách země a těsně nad ní byl úzký konec trychtýře plného okřídlených postav. Kolem kašny stála řada démonů a nejbližší shedim z víru sráželi dolů.
„Proč nezmizí?“ zeptal se Dean Mariana, který stál vedle něj.
„Nemůžou. Použili jsme kouzlo, které jim omezilo pohyb na určitou malou oblast. Na jeho horním okraji působí další,“ zvedl ruku k nebi. „Láká sem i ostatní. A poslední udržuje lidi v relativně bezpečné vzdálenosti.“
„Chytré,“ prohodil Sam. „Škoda, že je to uprostřed města.“
Dean neřekl nic. Napadlo ho, odkdy démoni chrání lidi před újmou, ale raději mlčel. Nebyl si jistý, jestli chce znát odpověď.
Aaron zvedl jeden koutek úst v úšklebku. „Nemohli jsme si moc vybírat a rozkazy byly jasné. A je lepší, když se tady nikdo neplete.“
„Jak můžeme pomoct?“ zeptala se Hope. Stála trochu stranou a zdálo se jí, že zatímco shedim ve vzduchu přibývá, těch sražených je stále méně. Démonům docházely síly.
„Nemáme jim ubližovat, pokud to nebude nezbytně nutné, a, no, trochu jsme to podcenili. Posily nepřijdou, tohle je všechno, co je k dispozici.“ Marian obsáhl pohybem ruky náměstí.
Bratři se na sebe podívali.
„Zůstaly tam ty gumové náboje?“ zeptal se Sam.
„Myslím, že jo,“ kývl Dean. „Dojdeme si do auta pro vybavení, hned jsme zpátky.“
Rozběhli se k Impale.
Hope obcházela náměstí širokým obloukem a rty se jí pohybovaly, jak si opakovala všechny informace, které se jí v bunkru podařilo o shedim zjistit. Sam nebyl jediný, kdo si plnil domácí úkoly. Na vteřinu se zarazila a zavrtěla hlavou, pak se vydala dál. Démoni se po ní ohlédli, ale nechali ji na pokoji, měli svých starostí dost. Aaron a Marian se přidali k ostatním a proud shedim do hlubin se trochu zrychlil. Pořád to bylo málo.
Bratři se vrátili s krátkými puškami a krabicí gumových nábojů.
„Není toho moc, nepočítali jsme s něčím takovým. Snad to bude fungovat,“ řekl skoro omluvně Sam, když zvedal zbraň. Shedim začali padat pod nárazy střel, přestože neměli být hmotní. Sama napadlo, že to možná bude tím, kolik se jich nacházelo na jednom místě.
Pár minut to vypadalo, že se proud shedim ustálil a všechny je v relativním pořádku dokážou přemístit zpátky do podzemí, ale gumové náboje došly moc brzy a trychtýř se začal plnit zmateně tlukoucími křídly. Žádný shedim nechtěl zpět pod zem, bránili se pádu ze všech sil.
Jeden z démonů varovně vykřikl. Nejhustší shluk létavců se zapřel do omezujícího pole a hrozilo, že ho protrhne. Dean tam vypálil posledních pět gumových ran a automaticky sáhl po pistoli u opasku.
Hope pořád stála opodál a něco si mumlala. Nikdo si jí nevšímal.
„Dost! Nechte toho!“ ozval se výkřik a na kraji náměstí se objevil další démon. Starší muž v obleku se rázně rozháněl vycházkovou holí, když spěchal ke kašně. „Došlo k závalu,“ pokračoval ještě cestou. „Není tam pro všechny dost místa. Pokoušejí se ho uvolnit, ale jde to pomalu.“
„Nejsou hmotní,“ namítl Sam, kterém pořád vrtalo hlavou, proč fungovaly jejich zbraně.
„Ani tak tam pro ně není dost místa,“ zavrtěl muž hlavou.
„Ta síťka na motýly moc dlouho nevydrží,“ zamračil se Aaron. „A jestli ji zrušíme nebo prorazí sami, srovnají to tady se zemí.“
Hope zvedla oči k obloze. Nad vírem se vytvořil temný mrak a blesk z něj sjel rovnou doprostřed trychtýře. Rozzářil se oslnivým světlem. Zapráskání hromu srazilo k zemi bratry i všechny démony. Když jim před očima zmizely světelné kruhy z přemíry světla od blesku, zjistili, že je trychtýř prázdný a pomalu se hroutí. Z jeho dolního konce se do kašny snášelo posledních pár kousků popela.
„Vy parchanti!“ zakřičela Hope s rukama zaťatýma v pěst.
„Cos,“ vypravil se ze sebe Dean, „cos to provedla?“ Přitiskl si ruce na uši. Hrom byl tak ohlušující, že se skoro neslyšel. Hope musela křičet ze všech sil, že se to doneslo až k němu.
„Tu jedinou správnou věc,“ odpověděl jiný hlas a všichni se ohlédli.
Na druhém konci náměstí než byla Hope, stál vysoký štíhlý muž s hranatou tváří a zvlněnými hnědými vlasy, které mu padaly na ramena. Jeho bílá říza přepásaná zlatým provazem byla bez poskvrnky a za ním se chvěla obrovská zářící křídla.
„Požádala o pomoc nebe,“ pokračoval muž hlubokým hlasem a pozvedl ruce dlaněmi vzhůru.
„Tohle je pomoc?“ prsknul Dean. „Spálili jste je na popel!“
Sam mlčel. Měl na svědomí jednoho ze shedim a doufal, že se ostatní podaří zavřít zpátky. Zásah andělů byl téměř nad jeho chápání.
„Jsou to bezbožná stvoření.“ Muž se ještě víc napřímil.
Démoni se pomalu přesouvali co nejdál od něj a snažili se na sebe vůbec neupozorňovat.
Hope měla jiný názor. Ukázala na anděla. „Ty,“ zasyčela a rychlými kroky krátila jejich vzdálenost.
„Jmenuji se Ymanuel,“ odpověděl a vlídně se na ni zadíval.
Zastavila se až těsně před ním a zabodla mu prst do hrudi tak prudce, až překvapením mrknul.
„Žádala jsem pomoc a ne genocidu. Kde je slitování?“
Vzal ji za ruku, oddálil ji od sebe a podržel v obou dlaních. „Dostalo se ti pomoci. Měla bys poděkovat.“
Druhá ruka u boku jí zacukala, jako by se chystala k ráně, pak se sevřela v pěst a zůstala dole.
„Nemám za co,“ řekla dutě. „A chci mluvit s někým, kdo tomu tam nahoře teď velí. Mám pro něj návrh.“
Najednou si uvědomila, že se všechny oči upírají na ni a na anděla a skoro se jí podlomila kolena.
„Jak si přeješ,“ odpověděl klidně Ymanuel a zmizel.
Hope se zakymácela, ale zůstala stát, jen se dvakrát hluboce nadechla, aby se uklidnila.
„Půjdeme,“ zašeptal Aaron Samovi, který k němu stál nejblíž. Sam kývl, ani se neohlédl, když démoni jeden po druhém mizeli. S tichým lupnutím se z jámy do pekel stala zase obyčejná kašna, z trysek okolo vystříkla voda a srazila se uprostřed v barevně blikajících světlech. Kouzla vyprchala.
Na náměstí přiběhlo několik policistů a skupinka lidí, zmateně se rozhlédli a pokračovali v cestě. Tady se očividně nic nedělo, jen pár turistů koukalo do vody.
‚Pár turistů‘ se po sobě podívalo a vydalo se k zaparkovaným autům.
„Co to mělo být?“ zeptal se Dean.
Hope se roztřásla a opřela se o bok Impaly.
„Tys zavolala anděly?“ Sam polkl a zakroutil hlavou. „To nikdy nebyl dobrý nápad. Kromě Casse, samozřejmě.“
„Ymanuel byl docela naštvaný,“ ušklíbl se Dean. „A svým způsobem vlastně pomohl.“
„Parchanti,“ zavrčela Hope. Konečně se přestala třást zlostí. „Tohle jsem nechtěla. Chtěla jsem s nimi jen mluvit. Debilové,...“ ještě chvíli pokračovala v podobných označeních. „A dost,“ zarazila sama sebe. „Další plány?“ zvedla hlavu a podívala se na bratry, kteří před ní stáli a napůl pobaveně a napůl vyděšeně poslouchali přehlídku její slovní zásoby.
„Bunkr,“ řekl rozhodně Dean. Váhavě se podíval na vůz před Impalou a tázavě se obrátil na Sama.
„Ne, pojedu sama,“ zarazila je Hope, nasedla a rozjela se tak prudce, až se kolem rozletěl malý obláček s pachem spálené gumy.
Sam a Dean ji následovali v Chevroletu.

„Ymanuel byl velmi zklamaný,“ řekl Castiel a trochu se ošil na předním sedadle. Byl zvyklý na pohodlí Deanova vozu.
„Cassi!“ vydechla Hope. Při jeho prvním slovu trhla volantem, až málem sjela do příkopu. „Nemůžeš před příchodem třeba cinknout nebo tak něco? Tohle je o infarkt.“
„Srdce máš v pořádku,“ ujistil ji anděl poté, co se na ni upřeně zadíval.
„Děkuju,“ zabručela. „Tak ty teď vedeš nebe?“ zeptala se vzápětí.
„Dalo by se to tak říct.“ Castiel na okamžik sklopil oči v hraných rozpacích. Věděl, že mu na to Hope neskočí. „Jaký máš návrh?“
„Kolik vás tam nahoře vlastně je?“ chtěla vědět zdánlivě bez kontextu.
„Málo. Skoro se mi chce říct, že zatraceně málo. Možná devět.“
„A byly vás tisíce? Milióny?“
„Ano.“
Hope se odmlčela. Trochu přibrzdila, protože si všimla, že světla Impaly za ní se ztrácejí v dáli.
„Viděl jsi některého ze shedim? Mluvil jsi s někým z nich?“ zeptala se po dlouhé pauze.
„Proč bych měl?“ Cass nechápavě pokrčil čelo.
Hope se v další řeči trochu zadrhávala a párkrát vztekle dupla na plyn, když se jí nepodařilo napoprvé správně vyjádřit a anděl spustil námitky, ale nakonec se dohodli.
V garáži bunkru vystupovala sama a o Cassovi se nezmínila.
„Je ti líp?“ zeptal se Sam. S napětím čekal další oslavnou ódu na anděly, jejich původ, způsoby hrozné smrti a různé části těla. Nedostalo se mu ničeho, jen unaveného úsměvu. Hope prošla kolem něj a tiše za sebou zavřela dveře svého pokoje.
Dean se za ní podíval se stopou závisti. Pro ně to ještě neskončilo.
Sam už sedal k počítači a vedle něj skládal všechny telefony.
Po dvou hodinách, když venku už skoro svítalo, bylo jasné, že shedim se uklidnili. Někteří byli vráceni zpět pod zem, některé spálili andělé a část se jich zřejmě ukryla, když utišila největší hlad.
„Můžou se vydávat za lidi,“ zamumlal Sam a znovu projížděl zprávy na netu. „Podívám se ještě na nečekaná zmrtvýchvstání a podobné věci.“
Dean mu vedle počítače postavil hrnek s kávou a sendvič na malém talířku.
„Kam se všichni poděli?“ pokračoval Sam v samomluvě. „Démonům se moc nedařilo zahnat je zpátky a andělé jich přece nemohli tolik spálit. Nebo mohli?“
„Mohli spálit všechny,“ řekl temně Dean. „Kdyby chtěli.“
„Jenom ty, které jste viděli, a pár dalších vírů. Nebylo jich tolik, kolik by se dalo očekávat.“ Castiel se objevil pod schodištěm. „Ahoj Deane. Same. Byla to náročná noc.“ Došel k bratrům, zhroutil se na nejbližší židli a sklonil hlavu.
„Cassi?“ Dean si anděla překvapeně prohlížel. „Co se stalo? Kde jsi byl?“
„Vedl jsem diplomatické hovory,“ zafuněl Castiel unaveně. „Je to náročná disciplína, ale vyplatila se.“
„Diplomatic... cože?“ Sam se odsunul od počítače, aby na Casse lépe viděl.
Anděl zvedl hlavu. „Hope vám nic neřekla?“
„Co jsme se vrátili spí. Ani nám nepopřála dobrou noc,“ posteskl si Dean.
Castiel povytáhl obočí, ale mlčel.
„Cassi, s kým jsi vedl diplomatická jednání?“ zeptal se Sam a napil se kávy. Zašklebil se, ale věděl, že ho udrží vzhůru.
„Se shedim,“ odpověděl prostě Castiel. „Navrhla to Hope a měla pravdu, mohlo by to fungovat.“
„Fungovat co?“ Dean se cítil trochu zmateně. „A kdy jste spolu s Hope mluvili?“
„V autě cestou sem. Mluvili jsme skoro hodinu, a nakonec mě přesvědčila, ať to zkusím,“ začal Cass.
„Castieli!“ vykřikla Hope. Právě se probudila šla se podívat, co je nového. „Jak to dopadlo?“
Unaveně se na ni usmál. „Jednání jsou na dobré cestě, Hope. Aspoň to tak vypadá,“ ujistil ji.
„Řeknete nám konečně, o co se jedná?“ vyjel Dean zvýšeným hlasem.
„Jistě, Deane,“ řekl anděl klidně.

„Dokážeme je zvládnout, když jich nebude moc. Výběr bude složitý, ale po dnešní noci je jasné, že někteří jsou vhodní,“ končil Castiel líčení svých diplomatických jednání.
„Vážně?“ Sam zatřásl hlavou, aby se ujistil, že neusnul. „Vážně chcete z některých shedim udělat anděly?“
„Anděly nejnižší kategorie,“ kývl Cass. „Ano. Budou nosit zprávy a vykonávat podružné práce. Někteří se možná vycvičí na anděly strážné, ti nám chybí úplně. Zatím to není jisté. Jejich znalost budoucnosti je sice jistá výhoda, ale museli bychom si být jistí, že ji nebudou zneužívat.“
Hope se natáhla a upila Samovi z hrnku kávu. Dean se zvedl, donesl plnou konvici a další tři hrníčky. Nejdřív dolil bratrovi, a pak nabídl ostatním. Hope poděkovala úsměvem a Cass jen zavrtěl hlavou.
„Můžeme nějak pomoci?“ zeptala Hope.
„Opravdu bys chtěla?“ zeptal se Cass. „Není to jednoduché. Používají všechno, co dokážou, aby nás zmátli a získali nějaké výhody. V této fázi není přijatelné, abychom jim ustupovali.“
„Zkusím to.“ Hope na dva loky dopila kávu a oklepala se. „Silná a hořká jako život a pomohla jako vždycky,“ okomentovala to neočekávaně a postavila se. „Takže můžeme vyrazit.“
Bratři si vyměnili pohled. „Půjdu s tebou,“ zvedli se oba najednou.
Dean se otočil na Sama. „Někdo by tu měl zůstat,“ dotkl se pohledem počítače a telefonů. Už měl na jazyku, že to on je nejlepší andělský inkvizitor, ale Cass k jeho překvapení rozhodl za ně. Dean zůstal v bunkru sám. Zvedl koutky úst v kyselém úsměvu. Nešlo o mučení ale o jednání, a v tom byl Sam lepší.
- - - - - - - - - - - - - - - - -

V temnotě se ozval dlouhý povzdech a jedno z těl se přetočilo na druhý bok. Ostatní se ani nepohnula a znovu zavládl ničím nerušený klid.
Za pevně semknutými víčky začal probíhat sen:
Probudila se v pět ráno, a ještě se zavřenýma očima se zvedla z postele. Natáhnout na holé tělo volné šaty a vzít náruč šátků dokázala i bez dívání. Vytáhla kartu od pokoje a zaklapla za sebou dveře. To už měla oči pootevřené. Nechtěla spadnout ze schodů. Tentokrát nešla obsadit lehátka u bazénu, podle včerejší dohody zamířila přímo pláž. Zastavila ji dvojice lidí u vstupu na písčitou plochu u moře. Na dřevěném chodníku měli postavený malý stolek a pláž za jejich zády byla prázdná.
„Tam je dneska vstup zakázán, bude tu probíhat mezinárodní akce,“ řekla jí žena a pohybem ruky ji poslala pryč.
Couvla a zmateně se rozhlédla. Jak mohou uprostřed sezóny zavřít hotelovou pláž? Potřásla hlavou a znovu se rozhlédla. Místa u bazénu byla všechna obsazená. Přemýšlela, co bude dělat.
„Nepustí nás tam.“ Sam Winchester stál pár kroků od ní na pobřežní promenádě a tvářil se stejně zklamaně, jak se ona cítila. „Pojď,“ řekl jí, „něco vymyslíme.“
Klid byl znovu porušen, když jedny z úst zašeptaly něco nesrozumitelného, ale hned ztichly.
- - - - - - - - - - - - - - - - -

Tak zase za pár dní

[andoriel]

Bavte se

5. Shedim - třetí část

„Ne, to nepůjde,“ zavrtěla Hope hlavou. Už jí z toho bolelo za krkem. „Takhle to nefunguje.“
Shedim proti ní zlostně zasyčel. „Nosit zprávy? Copak jsem pošťák? Nikdy!“ znovu se rozhorleně ohradil proti nabídce, kterou mu dala.
„Nikdo tě k tomu nenutí, můžeš se vrátit, odkud jsi přišel.“ Hope po pár desítkách marných pokusů vzdala vysvětlování a přesvědčování a už jenom předkládala podmínky a požadavky. Podívala se na něj, a přece jenom to zkusila ještě jednou: „Každý začíná takhle podobně. Říkal jsi, že jsi rychlý, neměl by pro tebe být problém doručit sdělení ve správném znění. Když se osvědčíš, určitě se najde vhodnější práce.“
Shedim se zamračil a zůstal potichu. Hope klidně čekala. Sklopila oči na list před sebou a znovu se podívala na jeho jméno. Pro člověka bylo nevyslovitelné, ale andělé ho pro ni upravili do přijatelnější podoby. Na svou žádost měla napsané obě varianty, ale pochybovala, že by tu změť souhlásek dokázala správně vyslovit. Zatímco čekala, až se shedim rozmyslí, v duchu to zkusila. V soustředění pohnula neznatelně rty, aby si pomohla.
„Ne!“ vykřikl shedim a vrhl se na ni.
Nestačila ani zvednout hlavu a skácela se se židlí pozadu na podlahu. Okřídlený muž ji stiskl ruce kolem krku a těsně před očima jí zaklapaly jeho zuby. Nedokázala se nadechnout a kyslík jí začal rychle ubývat. Někde daleko uslyšela bzučení roje divokých včel. Přibližoval se, až ji obklopil a začal ji bodat tisíci jehličkami. Svět se smrskl na velikost kukátka ve dveřích a pak zmizel úplně.
Probudila se v bunkru ve své posteli. Pootevřela oči a svraštila čelo bolestí. Hlava se jí mohla rozskočit, ale jak se čím dál víc probírala, bolest se zmírňovala, až z ní zůstal jenom tlak na spáncích. Zaslechla tlumené hlasy. Zdálo se jí, že zaslechla svoje jméno, a zvědavost jí zvedla do sedu. Spustila nohy na podlahu a na studeném linu pokrčila prsty.
„Měla bys ležet.“ Dean seděl v rohu v malém křesílku a sledoval, jak se Hope pokouší zvednout.
„Nic mi není,“ zavrčela, jak se soustředila na to, aby se neskácela zpátky na lůžko.
Dean jen povytáhl obočí, postavil se a došel k ní. „Andělé tě dali dohromady. Ten shedim je na tom hůř, poslali ho dolů. Ale nejspíš by se to stalo tak jako tak.“
„Jsou přece nehmotní, ne?“ zamumlala. Trochu se jí točila hlava a napadlo jí, že by se teď hodilo Deanovo kafe. Zvedla oči, aby to řekla, a zjistila, že stojí těsně u ní a je připravený jí pomoci, kdyby potřebovala.
„A také jsou nebezpeční. Někdy na to zapomeneš a takhle to dopadne. Jeden, aby tě pořád hlídal.“ Zvedl ruku a zastrčil jí pramínek vlasů za ucho.
Castiel ji i Sama vrátil zpátky po pár dnech. Krátce potvrdil, že hodně pomohli, ale víc shedim si netroufli oslovit. I s těmi pár desítkami, které prošly, budou mít zpočátku hodně práce, aby je uhlídali a přesvědčili se, že své nové povinnosti zvládají. Pak může začít další kolo.
Hope spala po Ymanuelově hojivém dotyku. Shedim jí fyzicky neublížil, jeho útok byl psychický. Přesto jí dokázal srazit k zemi i se židlí a pořádně zamotat hlavu.
Hope se trochu ošila. Deanova ruka jí zůstala na tváři déle, než bylo nutné.
„Hope!“ vykřikl Sam ve dveřích. „Už jsi vzhůru? Nečekali jsme to tak brzy.“ Zarazil se a očima přeletěl z bratra k Hope a zpátky. Dean se na něj podíval a ruka mu klesla. „Až se úplně probereš, přijď za námi,“ dořekl Sam s kratičkým zaváháním. Vycouval a zmizel tak rychle, že Hope zase rozbolela hlava. Chytila se za ní a sedla si zpátky na lůžko.
„Nepřepal to, dej si na čas.“ Dean opět pozvedl ruku s neurčitou myšlenkou, že ji položí Hope na rameno, ale pohyb nedokončil.
Hope sotva postřehla, že odešel. Položila se na bok a dlaní si přikryla oči.
Když se podruhé probudila, ujistila se, že je v pokoji sama, a dovolila si tichounké zaskučení. To se teda předvedla. Nechala se zaskočit a museli ji odnést a postarat se o ni. Zašklebila se do stropu, když si vzpomněla na Deanova slova. Bude ji hlídat? Pche, to se ještě uvidí.
Udělat ze sebe člověka, který může do společnosti ostatních lidí, jí chvíli trvalo, ale stálo to za to. Umytá, učesaná a převlečená se rozhlížela po centrální místnosti. Nakoukla do čítárny a do kuchyně, sebrala tam ze zapomenutého talíře kousek šunky a zapila ji vodou. Nikoho nenašla, i když prolezla v bunkru všechny místnosti a sklady.
„Nepořádek,“ prohlásila nahlas. Stála pod schody ke vstupním dveřím s rukama v bok a rozhodovala se, jestli půjde probrat lednici nebo se vypraví za jídlem někam ven. Lednice vyhrála. Vzala si Samův bílý jogurt a Deanovu nedojedenou čínu. Obojí bylo báječné a skvěle se k sobě hodilo. Zapila to pivem, pečlivě po sobě uklidila a napadlo ji, jestli by bratrům neměla napsat, že zásoby došly. Než se rozhodla, vrátili se do bunkru. Samovi ještě tančili v očích raraši nad nějakou podařenou zábavou a Dean si každou chvíli otíral obličej.
„Hope!“ Sam se k ní vrhnul, zvedl ji a zatočil se s ní.
Vyjekla a najednou jí připadalo, že ta skvělá kombinace jídla a pití zase nebyla tak skvělá, ale byl to jen okamžik. Rozesmála se a chytila se ho kolem krku.
„Cos provedl?“ zeptala se.
Dean se uchechtl a Sam s hlavou zvrácenou vzhůru smíchy zavyl.
„Něco jsme přinesli.“ Dean položil na stůl pomačkanou krabičku. Sam Hope postavil na zem a znovu se rozesmál, když se podíval na bratra.
„Co?“ zamračila se Hope a zároveň se usmívala. Vidět oba Wichesterovi v tak dobré náladě bylo téměř neuvěřitelné. Odklopila víčko a uviděla trochu pomačkané koláče všeho druhu. Rty jí vytvořily užaslé óóó, ale neřekla nic.
Dean už nesl talíře a s hlavou na stranu zatím jenom očima vybíral, který kousek bude jeho. Najednou couvnul, frkl, položil talíře a odešel.
„Nechte mi ten koláč uprostřed,“ otočil se ve dveřích, přísně ukázal na Sama a Hope a zmizel.
„Co se stalo?“ zeptala se Hope znovu a začala dělit kořist z krabičky na tři talíře skoro spravedlivým dílem. Sam jí vyprávěl, jak právě na dnešní den vyšel termín akce, kterou už dlouho plánovali navštívit. Koláčový festival. A jak si zahrál na miniaturní dortovou válku. Bratr celou cestu zpátky prskal šlehačku a šklebil se u toho.
Dean se vrátil z koupelny, kde si konečně pořádně umyl obličej, a přivítal ho dvojnásobný smích.
„Tolik radosti,“ povzdechl si a přitáhl k sobě talíř, kde bylo naloženo nejvíc.
Hope a Sam se na sebe podívali a Hope se musela kousnout do rtu, aby znovu nevyprskla. Smích ji přešel, když si všimla, že ji Dean pozoruje.
„Potřebuju na vzduch.“ Odstrčila od sebe prázdný talíř a tiše vyšla z bunkru.
Sam na ni chtěl zavolat, aby byla opatrná, ale rozmyslel si to.
Hope se potulovala po okolí, a když se začalo smrákat, stavila se v nejbližším obchodu, aby trochu napravila svůj nájezd na lednici v bunkru.
Bratři sotva zvedli hlavu, když se vrátila. Dívali se do počítače a nad něčím se dohadovali.
„Nebraska,“ zaslechla, jak šla kolem nich. „Ne, Wyoming.“
„Nový případ?“ zeptala se.
„Zatím nevíme,“ pokrčil Dean rameny. „Cos přinesla?“ Nechal Sama u počítače a šel za ní do kuchyně, aby zkontroloval nákup.
Postavila na pult balík piv a plnou tašku a trochu se zakymácela. Síly se jí vracely pomalu.
„Spala jsi dva dny,“ upozornil ji Dean.
„Kolik?“ nechápavě se na něho podívala.
Nic neřekl, jen se na ni podíval a čekal, až si to přebere.
„Hmmm,“ protáhla za chvíli. „Tak to asi hned tak spát nepůjdu. Uteklo mi něco?“
„Ani ne. Vhodní shedim jsou vybraní, zbytek je zpátky. Nakonec nebylo tak špatné zavolat na pomoc anděly.“
Hope si povzdechla. Nepřipadalo jí to jako její nelepší myšlenka, ale ve výběru moc možností nebylo.
Dean vzal z balení dvě piva a vrátil se do knihovny za bratrem.
Hope pokrčila rameny a odešla do svého pokoje.
„Kam šla?“ Samovi připadlo divné, že se nepřipojila k jejich zkoumání zpráv.
„Asi je ještě trochu zmatená,“ usoudil Dean. Dvěma prsty před sebe natáhl lem trička, co měl na sobě, a pokrčil nos. „S tímhle bych měl nejspíš něco udělat.“
Sam jen mávnul rukou a sáhl po pivu.

Hope seděla se zkříženýma nohama na zemi a vykládala před sebou karty. Mohla si pasiáns zahrát na mobilu, ale takhle jí to bylo příjemnější. Potřebovala si utřídit myšlenky. Prospala dva dny?
„Jo,“ houkla, když se ozvalo zaklepání.
Dean voněl mýdlem a vlhké vlasy mu trčely na všechny strany.
„Jak jsi na tom?“ zeptal se.
Hope se na něj usmála, shrábla nedokončenou hru a postavila se.
„Jsem v pořádku,“ ujistila ho. „Jen ty dva dny pořád nechápu,“ zavrtěla nad tím hlavou a položila balíček karet, který ještě pořád rovnala v prstech, na stolek.
Dean se ohlédl do chodby a tiše zavřel dveře.
„Castiela jsi dost vyděsila,“ řekl.
Překvapeně se na něj zadívala. „Castiela?“
„Kdyby tam nebyl Ymanuel, asi by to ten shedim nepřežil. Cass se dovede hodně rozzlobit. Chvíli trvalo, než si všimli, že se něco děje, a Castiel si to dává za vinu.“
Hope se mračila čím dál víc a při posledních Deanových slovech se podívala vzhůru.
„Nevolej ho,“ zarazil ji Dean rychle. „Mají tam nahoře kvůli tvém nápadu dost vlastních starostí.“
S povzdechem se opřela o zeď. „Omlouvám se. Nejsem si jistá, jestli ten můj nápad byl vůbec k něčemu.“
Dean se usmál. „V každém případě mají v nebi co dělat, a to je vždycky dobře,“ mrknul na ni.
V uších jí zabzučely včely, až sebou trhla. Stalo se jí to už předtím venku, ale tam to svedla na prolétající roj hmyzu nebo zadrnčení drátů ve větru.
„Co je?“ Dean byl až moc všímavý.
„Asi nějaké dozvuky,“ zamumlala.
Pokýval hlavou. „Říkali, že se to může stát.“ Pootočil se ke dveřím a zaváhal.
„Běž,“ mávla rukou. „Budu v pořádku.“ Počkala, až se za ním zavřou dveře, vzala si balíček karet a znovu si sedla na zem.
Po půlnoci ji přes všechen prospaný čas dohnala únava a ráno se cítila mnohem lépe. Žádný dozvuk se už neobjevil.
„Další kontrola?“ ušklíbla se na Deana, když se večer opět objevil mezi dveřmi. Ležela na posteli s knížkou a doufala, že vyrušení nebude na dlouho. Čtení se dostávalo do nejzajímavější fáze.
„Samozřejmě,“ prohlásil a zavřel za sebou.
„Jsem v pořádku,“ zamumlala a dál se dívala do knihy.
„To posoudím sám.“ Sebral jí čtení, pečlivě ho uložil na poličku a vrátil se k ní.

Tiše zasténal a přitiskl čelo mezi její krk a rameno. Byl to jen okamžik, než se mu hlava zvrátila při posledním prudkém pohybu. Dopadl na záda, zalapal po dechu a rozhodil ruce do stran.
Opřela se dozadu o třesoucí se paže. Nedokázala se udržet zpříma, když neměla oporu ve velkých dlaních.
Stiskl ruce v pěst, pak je povolil a přitáhl si ji na sebe. Pevně ji objal a otočil se, takže ležela na zádech ona a Dean se nad ní skláněl. Cítila na tváři a krku jeho dech a drobné dotyky rtů.
„Posouzení,“ zašeptala chraplavě, „proběhlo uspokojivě…“ Nebyla si jistá, jestli nakonec patří tečka nebo otazník.
Zasmál se a jemně jí kousl do ramene. „Budu to muset prověřit. Často.“

„Nebraska.“ Sam si byl jistý. „Měli bychom se tam vpravit.“
Uběhly tři měsíce a život se ustálil. Na některé akce brali Hope s sebou, u jiných zůstala v bunkru dobrovolně, několikrát se jí stalo, že vyjela jen s jedním z bratrů a nebyl to vždycky Dean. Vlastně se jí příšery lépe lovily se Samem.
A tentokrát se nemohli dohodnout. Hope trvala na tom, že pojede, a bratři byli striktně proti.
„Vůbec mě neposloucháš,“ obvinil ji Dean k ránu před tím, než měl se Samem vyjet.
„To si piš,“ odsekla. Zarazila se, když se na něj podívala. „Promiň,“ zašeptala mu těsně úst. „Nechci tu zůstat sama.“
„Je tu přece Zázrak,“ nadhodil lehce.
Neodtáhla se, jako několikrát předtím, jen se usmála a na další minuty ho přiměla přestat myslet.
Ráno stála se psem jménem Zázrak u nohou před bunkrem a dívala se za odjíždějící Impalou ještě dlouho potom, co jí zmizela z dohledu.
„Ty jsi Zázrak a já jsem asi blázen,“ řekla mu a otevřela dveře, aby mohli oba vejít. Zázrak se šel rozvalit na svůj polštář a dospat, Hope se přinutila jít se podívat do koupelny.
Dopoledne prochodila po bunkru a odpoledne vzala psa na dlouhou procházku. Zastavila se na nákup a v místním zdravotním středisku. Navečer místo elektrických světel rozsvítila pár svíček a nalila si čaj. Každou chvíli kontrolovala telefon. Bratři jí volali nebo posílali zprávy každý večer, pokud to jen trochu bylo možné. Tentokrát se ozvali po desáté s tím, že půjde nejspíš o hnízdo upírů, se kterými už měli co do činění.
„Myslel jsem, že jsme dostali všechny, ale zřejmě tehdy někdo přežil,“ říkal Dean. „Zítra pojedeme do Clantonu, podle našich odhadů by měli zaútočit tam.“
Hope se nadechla, aby doplnila že pozítří budou doma, ale nevypravila ze sebe nic. Do krku se jí nahrnula žaludeční kyselina a popálila jí kořen jazyka.
„Vraťte se brzy,“ řekla po pár vteřinách ticha.
„Hope, co se děje?“ Bratři měli mobil na hlasitý odposlech a Sama zarazilo, že si dala na čas s větou, kterou opakovala pravidelně při každém hovoru.
„Nic. Bude lepší, když se vrátíte hned,“ vypadlo z ní první, na co pomyslela.
„Hope,“ hlesl Dean trochu vyčítavě.
„Zázrak vás zdraví. Vraťte se brzy,“ řekla a zavěsila. Co to bylo za čaj? pomyslela si, když se jí obrátil žaludek.
Brzy ráno se jí ozval jenom Dean. Počkal, až Sam zmizí z doslechu a přitiskl ucho k telefonu.
„Chtěla bych tam být s vámi,“ řekla. „Stýská se mi. Miluju tě.“
Dean se zaraženě podíval na displej. Taková slovíčka si říkali jen velice vzácně.
„Je v pořádku?“ Sam se vrátil s kávou. Věděl, co bratr dělá a nechtěl ho rušit, ale nebyl důvod tajit, že odešel schválně.
„Nevím,“ potřásl Dean hlavou. Na dohady neměli čas. Najít hnízdo za denního světla, zlikvidovat zlo a zachránit unesené děti, bylo v jejich seznamu úkolů na prvním místě.
- - - - - - - - - - - - - - - - -

Tma se zavlnila a stvořila neurčitou postavu, aby se vzápětí rozpadla. Ticho nic nerušilo, ale sen pokračoval:
„Pojď,“ řekl jí Sam, „něco vymyslíme.“
„Tak dobře,“ souhlasila. Trávit čas s jedním z bratrů Winchesterových byla víc než adekvátní náhrada za ležení u moře a cáchání se ve slaném rybníku. Poskládali společně šátky na nejbližší lavičku a Sam odněkud přitáhl tři velké plastové bedny plné nanuků.
„Určitě si někdo dá,“ řekl spokojeně, sedl si vedle ní na lavičku a odklopil první víko bedny.
Netrvalo dlouho a byla u nich fronta zájemců o chladivé osvěžení. Někteří jim na odložené víko položili obolos podle vlastního uvážení, někteří si jenom vzali zmrzlinu a odešli. Bylo jí to jedno. Nechala rozdávání sladkostí na Samovi, vzala si jeden čokoládový a s chutí se do něj zakousla.
Jak stoupala teplota, lidí přibývalo.
„Same! Ayo!“ Na protilehlém konci pobřežní promenády, kde seděli, na ně mávali Dean a Rowena. Stáli vedle sebe, smáli se a snažili se na sebe všemožně upozornit, aby si jich bratr s Katlayou všimli.
Probudila se s úsměvem. Pláž byla sice zavřená, ale jinak byl svět v pořádku. Natáhla ruce nad hlavu a zavrtěla se. Oči měla pořád zavřené, nechtěla opustit příjemný sen, který jí dozníval za víčky.
Rukama se dotkla něčeho měkkého. Zvědavě po tom zašmátrala a leknutím otevřela oči. Dotýkala se cizího obličeje, ale neviděla vůbec nic. Kolem vládla absolutní temnota.
- - - - - - - - - - - - - - - - -

Hope chodila kolem bunkru a nedokázala si sednout. Tři večery se jí nikdo z bratrů neozval. Všechny telefony nosila pořád s sebou, pokoušela se dovolat nejen Deanovi a Samovi, ale i jiným lovcům, ale nezvedl jí to ani Garth, který byl v dosahu pořád.
Čtvrtý den odpoledne se Impala pomaličku dokolébala po rozbité cestě před bunkr. Za volantem seděl Sam.
Rozběhla se k němu a zastavila se dva metry od auta. Sam v něm seděl sám, a když vystoupil, Hope ho skoro nepoznala. Shrbená postava, strhaná tvář, oči bez života. „Co se stalo? Kde je...“ vyjekla místo pozdravu. Nedořekla a couvla. „To ne,“ zašeptala.
Sam před ní stál se skloněnou hlavou a rukama svěšenýma, jen prsty se mu občas pohnuly, jako by chtěly něco uchopit a nevěděly co.
Hope se předklonila nevolností. „Ne,“ řekla znovu chraplavě. Podívala se na něj a doufala, že se usměje, pohodí hlavou a řekne, že to byl vtip. A Dean se objeví v zatáčce a přinese jí... co? Koláč? Pivo? Kytku? Úplně by stačilo, kdyby přinesl sám sebe.
Sam se pořád díval do země.
Došla k němu a dotkla se jeho tváře. „Same?“
Poslepu natáhl ruce a přitiskl ji k sobě.
„Nedokázal jsem…“ zašeptal přerývaně. „Nemohl jsem…“
„Jak? Kde?“ vypravila ze sebe.
„Dostali jsme všechny,“ Sam se pokusil ovládnout. Řeč si nacvičoval celou cestu k bunkru, a když uviděl Hope, všechna slova mu došla. Se zavřenýma očima pokračoval: „Ten poslední byl rychlý. Rychlejší, než… Nestihl jsem to.“ Ruce se mu sevřely v pěst, ale dál ji objímaly. „Umřel. Pohřeb lovce… Spálil jsem ho. Sám. Musel jsem. Promiň.“
Zavrtěla hlavou. Nemusel se omlouvat. Věděla, že by udělal cokoli, aby si to s bratrem mohl vyměnit, ale slzy udržet nedokázala.
Ucítila, jak se jí Zázrak předními tlapami opřel o koleno a čumák jí přitiskl na bok.

Za týden stáli Hope, Sam a Zázrak nad schodištěm v bunkru a dívali se do jeho temných útrob. Hope se natáhla a zhasla poslední světlo. Sam otevřel dveře ven dokořán a všichni tři jimi prošli. Sam za nimi potichu zavřel a zamkl. Cestou k autu připravenému na dalekou pouť do neznáma položil Hope ruku kolem ramen. Měl teď nový životní cíl. Krátce sklopil oči k její tváři. Postará se o ni i o bratrovo dítě, které čeká. Dokud bude Hope chtít a bude ho potřebovat, bude s nimi.

No jo, no, konec nenávidím Ale tady to nebude konec, i v seriálu ještě kousek zbýval a tady bude ten "kousek" samozřejmě delší

Toto je spoiler!!!:

asi tak o osmdesát let

Takže zase příště

[andoriel]

Bavte se

6. Hotel - první část

„Kam?“ Samuel Winchester pokrčil čelo, aby dal najevo, že opravdu nerozumí, co mu dcera říká.
„Na Kypr, tati. Četli jsme o něm s Deanem a chceme to vidět.“ Samantha trpělivě už potřetí zopakovala její a bratrovy plány na část prázdnin.
Sam se otočil k manželce a povytáhl obočí. „Dean poletí?“
Hope se usmála. „Proč ne?“ Došla k jeho židli, stoupla si za ni, a když si opřel hlavu o její tělo, pohladila ho po vlasech a pak mu položila ruce na ramena. „Jsou dost velcí, aby se někam vydali sami.“
Samantha se na matku vděčně podívala. Osmnáct let byla hranice od kdy mohla podle rozhodnutí rodičů cestovat sama. To jí bylo před měsícem a hned začali s Deanem plánovat, kam se podívají. Samotné se jí nechtělo a s bratrem si rozuměli dost na to, aby se sami dva vydali i na dost dlouhou cestu. Státy projeli s rodiči celé, ale druhý konec světa, to byla výzva. Bratr navrhoval Skotsko nebo Francii, Sam chtěla do tepla. Kypr se jim zdál dost zajímavý na to, aby tam oba měli čtrnáct dní co objevovat.
„Podívej,“ otočila k otci mapu, kterou měla rozloženou na jídelním stole. „Troódos vypadá skvěle, prý se tam dá i lyžovat. No, nejspíš jen v zimě, ale i tak je to zajímavé. A Karpas taky stojí za podívání. Až nás přestanou bavit hory a památky, zastavíme se někde u moře. Nebo naopak Přivezeme vám to jejich spešl víno. Je to jen na dva týdny,“ dodala ještě.
„Co je tohle?“ zeptal se otec a přejel prstem po silné šedé čáře vedoucí od západu k východu přes celou mapu.
„To je asi kilometr široký pás země nikoho, který odděluje Severní turecký a Jižní řecký Kypr. Říkají mu zelená linie. Ale hranice mezi Řeckem a Tureckem tam fungují bez problémů,“ vysvětlovala ochotně. „Navíc část ostrova patří kvůli vojenským základnám pod Británii. Je to na tak malou plochu trochu složité, ale nic, co bychom nezvládli. Víš, co je pro mě největší problém?“ odmlčela se, aby získala dost pozornosti pro své další prohlášení. „Jezdí se tam po druhé straně než tady. Nedovedu si to představit.“
Hope sevřela rty, aby se nezačala smát. Stiskla při tom Samovi rameno a ucítila, jak jí přejel dlaní po hřbetu ruky. Oba se bavili tím, jak se jejich malá holčička snaží.
„Promyslíme to a řekneme ti,“ slíbil Sam.
Samantha se podívala na matku. Hope kývla, že to bude, jak řekl otec, tak vstala a nechala rodiče, aby se poradili. Měla sice připravený další rozsáhlý popis všeho, na co by mohlo rodiče napadnout se zeptat, ale raději si nechala něco na další kolo.
„Je to daleko,“ začal Sam, sotva se za dcerou zavřely dveře.
„Dean tam bude s ní.“ Hope si sedla vedle Sama, vzala ho za ruce, které položil na stůl, a propletla si s ním prsty. „Postarají se jeden o druhého.“
„Všimla sis, jak má nastudováno?“ zeptal se s úsměvem.
„Průzkum,“ kývla. „Učils je to odmala. Samie tě miluje, dávala pozor.“
„A já ji,“ povzdechl si Sam. “Nerad jí pouštím.“
„Bude s Deanem a bude mít telefon.“
„V jeho věku jsem začal lovit s bráchou,“ zamumlal Sam. „Nepřipadal jsem si tak úplně dospělý.“
Hope mlčela. Její postoj byl jasný a Sam dojde k témuž závěru, jen mu to bude ještě chvíli trvat.

Samantha a Dean stáli na letišti v Larnace a čekali, až jim přijedou na pásu kufry. Na první týden měli zajištěné ubytování v jednom hotelu na jihu země, odkud chtěli pořádat výlety. Auto z půjčovny na ně čekalo před letištěm. Další týden v severní části nechávali náhodě.
Dean se po straně podíval na sestru a usmál se.
„Co?“ zavrčela. Let byl dlouhý a únavný. Nejraději by se viděla pod sprchou, a pak hned v posteli, aby srovnala nepohodlí a časový posun.
„Byl jsem zvědavý, jak si poradíš, a musím říct, že jsi tátu zpracovala výborně.“ Dean se pořád usmíval a při tom se naklonil, aby viděl první várku zavazadel, která vyjela na přepravní pás.
„To spíš máma,“ ušklíbla se Samie. „Měla z tohohle výletu radost, jak by sem letěla sama.“
Dean na to nic neřekl. Kufry vytvořily souvislý kroužící pruh a kolem pásu začalo být rušno, jak se cestující snažili co nejdřív najít svoje zavazadlo. Natáhl se, chytil za kolečko zářivě oranžový kufr a stáhl ho z pásu.
„Tady,“ posunul ho k Samie a pohybem ruky ji poslal stranou. Jeho kufr přijel za pár vteřin.
V autě zavřela oči. Pro její unavený mozek bylo obrácené řízení moc. Nechápala, jak to Dean může zvládnout, ale jeho občasné zaklení ji ujistilo, že ani on není s novým způsobem jízdy úplně srovnaný.
Týden v řecké části proběhl rychle a vesele. Střídali den u moře a den v horách, vyzkoušeli si lisování olivového oleje, palačinky si polévali karobovým sirupem a po několika pokusech přišli na chuť Commandarii, tomu spešl vínu, které Samie slibovala přivézt rodičům. Do vyhlášeného kláštera nakonec nešli, protože v horku panujícímu i v horách, na sebe odmítli navléknout dlouhé hábity, které byly pro vstup do Kikkosu nutností.
V jedné malé vesničce se setkali se stařičkými anglickými důchodci, kteří turistům prodávali malované obrázky květin. Samantha na nich mohla nechat oči a starý pán jí s úsměvem ukázal, jak jednoduchá taková malba vlastně je.
„Když se to umí,“ zasmála se, schovala ruce za záda a zavrtěla hlavou nad podaným štětcem. Věděla, že její pokus by se květině nepodobal ani s veškerou fantazií světa. Vybrali si s Deanem pár těch nejhezčích obrázků, které byly v nabídce. V obchůdku, který ze všeho nejvíc připomínal zimní zahradu, byli celou dobu s majiteli sami.
Hned přes ulici nakoupili olivová mýdla přímo od výrobce.
„Je tu krásně,“ vzdychla šestý den pobytu na Kypru Samie na lehátku pod slunečníkem a zavřela oči. Horko ochlazovaly občasné poryvy mírného větru a v blízkém keři křičelo hejno vrabců. Dean jim pod něj předtím nasypal drobky ze sušenek, tak se o ně spokojeně hádali.
„Kudy to vezeme zítra?“ zeptal se bratr odpoledne. V hotelu měli rezervaci do dalšího dne, a pak je čekala cesta ostrovem. Pobyt u moře byl nádherný, hotel skvělý a moře teplé a bez velkých vln.
„Teď ne,“ zamručela Samantha, ale po pár vteřinách zamrkala a posadila se. Spustila nohy z lehátka do trávy. „Poslední koupání tady?“ zeptala se, a aniž by čekala na odpověď, rozběhla se k moři.
Majitelé hotelu pořádali ten den večeři pro vybrané hosty a Dean a Samantha dostali ke svému velikému překvapení pozvánku také. Netušili, co mají očekávat. Nejdřív se s majiteli museli vyfotit a chvíli s nimi mluvili, ale hostů bylo pozvaných hodně, tak se rádi stáhli do ústraní a jen zpovzdálí sledovali početné rodinky, které se natřásaly v záři blesků od fotoaparátů.
„Kdybych to byl věděl,“ zašeptal Dean Samie do ucha.
„Tak bych sem byl nechodil,“ doplnila se zachichotáním.
Samotná večeře naštěstí začala poměrně brzy. Tradiční řecká kuchyně byla... prostě tradiční. Zeleninová polévka byla dobrá, ale jehněčí Samanthě moc nejelo, na zákuscích si pochutnali oba a jakmile to bylo možné, nenápadně odešli.
„Ahoj, tati,“ řekl Dean do telefonu, když za sebou zavřeli dveře pokoje. „Jo, poslední noc tady. Ale je tu pořád krásně. Samie zdraví, právě heká po večeři. Asi se přejedla jehněčího,“ krátce se zasmál. „Zítra vyjedeme, jen ještě nevíme kam. Možná do Kyrenie, tam to podle popisu vypadalo hodně zajímavě. Určitě vám dáme vědět. Pozdravuj mamku a hezké dopoledne,“ rozloučil se.
Samantha ležela natažená na posteli a rukama si hladila břicho. „Určitě jsem tu přibrala aspoň deset kilo,“ posteskla si.
Dean jí podal skleničku s vínem, povytáhl obočí, když ji do sebe bez otálení obrátila, ale neřekl nic. Sám měl jenom na dně, další den bude většinou sedět za volantem, a i po týdnu ho obrácené řízení stálo veškeré soustředění.

Katlaya se napůl probudila. Levý bok měla otlačený a bolavý. S mnoha vzdechy se překulila na druhou stranu a sáhla pro polštář, aby si ho dala lépe pod hlavu. Žádný tam nebyl. Ležela na zemi a pod hlavou měla jenom vlastní paži. Zvedla se na lokti a rozlepila oči. Bylo to zbytečné, kolem byla taková tma, že se jí z toho skoro zatočila hlava a chvíli nevěděla, jestli leží nebo padá. Zašátrala kolem sebe. Prsty ruky se dotkla něčí tváře. Nejdřív skoro vykřikla leknutím, ale pak si oddechla. Není tu sama, neprobudila se opuštěná v zasypaném hrobě. Přitiskla na tu neznámou tvář celou dlaň. Ucítila teplou kůži a lehký dech z pootevřených úst. S úlevou si zase lehla, ale ruku nechala hned vedle cizího obličeje. Nevěděla, kdo to je, ale stačilo jí ujištění, že není v té tmě sama. Usnula.

Sam se podíval na telefon a strčil ho do kapsy.
„Pozdravují tě děti,“ řekl Hope, která šla právě kolem něj a pohazovala si při tom nožem, jak se chystala krájet zeleninu do polévky k obědu.
Nůž vyletěl ke stropu, otočil se a zabodl se do velké cibule na kuchyňském pultu. Pod jeho vahou se převrátila a Hope sotva uhnula nohou, když spadl na zem a cibule hned za ním.
„Jak se mají?“ zeptala se a sebrala zraněnou zeleninu i neposlušný nůž.
„Zdá se, že dobře.“ Sam naklonil hlavu na stranu, jak se snažil vybavit si tón Deanova hlasu. Většinou podle něj poznal, když se syn snažil něco zatajit, ale tentokrát z něj takový pocit neměl.
Hope k němu stála zády a váhala s rukou nad hromadou mrkve. Právě ji napadlo, že jsou se Samem sami dva a věčně hladové krky dětí se krmí jinde. Nebude potřeba brát největší hrnec.
Sam ji zezadu objal, přitiskl k sobě a sklonil hlavu, aby se rty dotkl jejího ucha.
„Nechceš raději jídlo někde venku?“ zeptal se potichu.
Podložila nůž stranou a otočila se k Samovi. Než dokončila pohyb, zvedl ji a posadil před sebe na pult.

„Už ne,“ zasténala Samantha po dalších třech dnech na cestě. „Prosím, najdeme si nějaký hotel a zůstaneme tam. Nebo se vrátíme do Cava.“ Skoro poskočila nadšením nad tak skvělým nápadem, ale Dean se jen zašklebil a potřásl hlavou. Samie cestování vždycky snášela hůř, to ovšem neznamenalo, že jí jen tak ustoupí. Dohodli kompromis. Ubytují se na delší dobu někde cestou.
Sehnat ubytování na pár dní v turistické sezóně nebyl jednoduchý úkol, ale po pár pokusech se jim pozdě večer podařilo najít hotel u moře, kde měli volný pokoj. Nebyl sice s výhledem na moře, ale na vyprahlou pláň mezi řadami opuštěných vilek, ale byl relativně čistý, voda tekla a při zapisování do knihy hostů jim recepční slíbil brzkou snídani a další dny i večeře.
Hotel se skládal z několik patrových budov ve veliké přerostlé zahradě. Pokoj měli samozřejmě v patře a schody byly příkré. Dean vyběhl nahoru, odemknul a vrátil se, aby pomohl Samanthě vytáhnout její obrovský kufr. Stála už nad schody a čekala, až jí uhne, aby mohla vejít. Ten její obrovský kufr, jak si ji Dean občas dobíral, nevážil ani osm kilo a někdy byl lehčí než bratrova taška naditá zbytečnostmi nejen dovezenými ale i posbíranými cestou.
„Zabírám si koupelnu jako první,“ řekl rychle dřív, než ji pustil do dveří.
Hodila po něm znechuceným pohledem a než se objevil s ručníkem kolem pasu a mokrými vlasy, měla vybaleno.
„Žádná sláva,“ zamumlal, když ho míjela s kartáčkem na zuby a pastou v jedné ruce a pár dalšími drobnostmi v druhé, aby je uložila na umyvadlo. Noční košili měla přehozenou přes rameno.
Musela uznat, že měl pravdu. Do sprchového koutu se sotva vešla a otočit se mezi umyvadlem a toaletou byl trochu problém. Oddechla si, když vešla zpátky do pokoje a zavřela za sebou zasouvací dveře.
Dean ležel rozvalený na posteli a žvýkal rychlý sendvič, který uplácal ze zbytku jídla, co vezli s sebou. Když uviděl sestru, jen kývl k její posteli, kde na ni na papírovém tácku čekal stejný pokrm.
Svalila se na matraci a pustila se do jídla. Měla hlad a Dean vždycky dokázal udělat chuťovku téměř z ničeho. Než dojedla, bratr už podřimoval. Nechala ho a tiše odešla na balkón. Než se za ní přivřely dveře, Dean v polospánku uslyšel, jak do telefonu potichu říká: „Ahoj, mami.“ Dneska na pravidelné zavolání zapomněl a byl rád, že ho Samie zastoupí.
Vrátila se asi za půl hodiny, balkón nechala otevřený, protože noc byla horká a pod špatně doléhajícími dveřmi od pokoje příjemně pofukovalo. Zalezla pod tenké prostěradlo, které bylo připravené na přikrytí místo deky a zavřela oči.
Nevěděla, jak dlouho spala, když ji probudilo zavrzání. Bez hnutí otevřela oči a zatajila dech. Hlavou se jí honilo, jestli za sebou dobře zavřeli a nějaký host si nespletl pokoj, ale žádné kroky neslyšela, jen Deanův tichý dech.
Zavrzání se ozvalo znovu a skončilo klepnutím.
Dech vedle Samanthy se zadrhl a ztichl. Bratr byl už také vzhůru.
Třetí zavrzání a bouchnutí konečně odhalilo, co se děje. Dveře do koupelny povolily a z neznámého důvodu se na pojezdech pootvíraly a přivíraly.
„Asi průvan,“ řekl Dean do nastalého ticha.
„Myslela jsem, že jsem do koupelny zavřela dobře,“ zamumlala Samie omluvně. Chtěla vstát, ale bratr už byl na nohou a pečlivě dveře zavíral.
„Spi dál,“ řekl tiše a Samantha zavřela oči. Byla unavená a horká noc jí moc úlevy nepřinášela. Mírný větřík z večera přestal a noc byla dusná a horká.
Dean zkontroloval i vchodové dveře a vyšel na balkón, aby se rozhlédl.
Všude bylo ticho a tma, jen na vysokém nebi zářily hvězdy tak jasně, jak je nikde jinde než na Kypru neviděl.
Za zády se mu ozvalo vrznutí.
Zaklel a vrátil se do pokoje, aby ty zatracené dveře nějak upevnil. Sáhl na kliku a s překvapeným syknutím ji pustil. Byla jako led. Něco studeného ho udeřilo do prsou, zavrávoral a dosedl na postel, kterou měl za zády. Převalil se přes pelest a sáhl po své tašce. Samie se mu smála, že cestou posbírá kdeco, ale teď se něco bude hodit. V nohách postele se začala formovat mlhavá silueta. Nahmatal v tašce železnou tyčku ze starého plotu, která ho zaujala drobnými tepanými ornamenty, takže ji vzal s sebou, a rozmáchl se s ní. Ještě stačil rozeznat náznak rysů starší ženy, když se duch po jeho zásahu rozplynul.
„Tak tohle nám tu bouchá s dveřmi?“ zavrčel si tichounce pro sebe. Objevení se ducha ho nepřekvapilo. Od doby, kdy začal vnímat, ho otec i matka učili, že svět není jen pro lidi. Žijí v něm různí tvorové a většina se na lidech nějakým způsobem živí nebo jim škodí. Zatím nikdy žádného ducha nepotkal, ale nepochyboval o tom, co viděl. Podíval se na sestru. Samie spala a maličko se usmívala. Konečně se ochladilo.
Dean s tyčkou od plotu pořád v ruce sáhl po mobilu a ťuknul na rychlé vytáčení otcova telefonu.
„Viděl jsi ducha?“ Sam se zvedl z gauče a začal přecházel po pokoji. „Jsi si jistý, Deane?“ Chvíli poslouchal tichounký hlas syna, který se snažil neprobudit sestru, a pokyvoval hlavou. Podle popisu měl Dean pravdu. „Sůl,“ řekl Sam. Železo připomínat nemusel, to Dean použil hned.
Syn už otvíral skříňky miniaturní kuchyňky, která byla v rohu pokoje. Telefon držel mezi ramenem a uchem, jednou rukou se prohraboval obsahem skříněk a v druhé pořád svíral tyčku. Necítil se vystrašený, spíš napružený, plný adrenalinu a připravený k boji nebo k čemukoli, co bude potřeba.
„Uklidni se,“ řekl v tu chvíli Sam. „Na tohle musíš mít čistou hlavu.“ Slyšel v telefonu rachocení a Deanův zrychlený dech.
„To se ti řekne,“ zavrčel Dean a ohnal se po mlhavém obláčku. Použil zbytečně moc síly a tyčka se zastavila až o Samanthinu postel. Sestra něco zamumlala ze spaní a otočila se na druhý bok. Dean jí naštěstí nezasáhl, rána dopadla kousek od její nohy. Obláček se rozplynul jenom proto, aby se začal sbírat o kousek dál. Přesně o kousek, kam už Dean nedosáhl.
„Sůl! Mám ji. Trochu,“ řekl nahlas. Na sestřin spánek přestal brát ohled. Měla by se probudit a pomoci mu.
Podle otcových pokynů vysypal tenké linky soli kolem dveří a oken a zkontroloval, jestli je neporuší průvan. Chabé zásoby v kuchyňce vyšly taktak, ale podařilo se mu zajistit všechny vstupy. Rozloučil se s tím, že zavolá domů ráno, aby rodiče ujistil, že jsou oba v pořádku.
„Co to děláš?“ zeptala se Samie. Seděla na posteli a zmateně se dívala na bratra, který lezl po kolenou a kontroloval celistvost solných ochran. „Proč jsi zavřel na balkón, vždyť se tu nedá dýchat,“ posteskla si, zvedla se a chtěla jít otevřít.
„Ani se nehni,“ řekl tak přísným hlasem, že se zarazila. Pár krátkými větami Samie vysvětlil, kdo bouchal dveřmi a jak tomu zamezil.
Samantha si sedla zpátky na postel, přitáhla si kolena k bradě a objala je rukama. Byla ráda, že se Dean o všechno postaral a nechal ji spát, ale také chtěla pomoci, jen nevěděla, jak.
„To je všechno, co teď můžeme udělat,“ řekl jí Dean. „Pokud teda nechceš odjíždět uprostřed noci a spát v autě.“
Samie rázně potřásla hlavou. „To rozhodně nechci. Chci zjistit, co se tu děje. Ale až ráno.“ Zívla.
„Souhlasím.“ Dean naposledy pohledem zkontroloval, jestli se mu opravdu podařilo zabezpečit všechny vstupy a svalil se na postel. Podíval se na hodiny a povzdechl si. Tři ráno.
„Spi,“ řekla mu Samie. „Budu hlídat.“ A natáhla ruku k železné tyčce, kterou ještě pořád nepustil.
Neochotně jí ji podal a lehl si. Nevěřil, že by mohl spát, ale za pár minut Samantha slyšela jeho tiché chrupkání.

Sam stál uprostřed místnosti s telefonem v ruce a váhal, jestli má dětem ještě jednou zavolat, nebo počkat, až se ozvou sami.
Hope se opírala o rám dveří. Slyšela většinu hovoru a rukama se objímala kolem těla, jak chtěla zabránit chvění, které ji celou roztřáslo. Věděla, že se Dean a Samie jednou s nadpřirozenem setkají, měli to v krvi, s tím se nedalo nic dělat, ale doufala, že to bude co nejpozději a někde, kde je bude moci Sam chránit a učit.
„Duch?“ zeptala se chraplavě.
Sam jen kývl a stiskl zuby.
„Znáš tam blízko někoho, kdo by jim pomohl?“ zeptala se Hope a mužovo zavrtění hlavou ji znovu roztřáslo.
Sam položil mobil, došel k ní a objal ji. Chytila se ho kolem pasu a přitiskla se k němu. Cítila, jak je napnutý strachem a zároveň se snaží ji uklidnit. Moje tichá klidná síla, pomyslela si a pohladila ho po zádech.
„Je to strašně daleko, nedojedeme včas, musí si poradit sami,“ šeptal jí do vlasů, jako by přesvědčoval sám sebe.
„Poradí si,“ ujistila ho polohlasně a zvedla hlavu, aby mu viděla do obličeje.
„Zkusím požádat Castiela,“ řekl váhavě. Anděl se po bratrově smrti neukázal, ale Sama napadlo, že jeho synovi by možná pomohl.
Hope jen kývla. Nevěřila, že by modlitba přivedla Casse zpátky na Zemi, ale za zkoušku to stálo.

No ano, přiznávám, že Kypr miluju a jeho popis v povídce odpovídá mým vzpomínkám (včetně strašidelného hotelu).
Tak zase za pár dní...