Hvězdná brána - Příběh Kevina Markse

[andoriel]

No, počkej, jak, neznámý muž? Já čekala nějaké dramatické nečekané setkání s někým notoricky známým a on pan neznámý
To není fér

[Marks]

Někdy je nejlepší, když neznámý zůstane neznámý ale když o tom tak přemýšlím, kolik známých z LA zůstalo vůbec naživu?

[Marks]

Přeji všem krásné čtení

9. kapitola – Den 1. (22:00 – 24:00)

Zpráva, kterou Carterová dešifrovala, byla určena právě plukovníku Marksovi. To ale nebylo to nejvíce zarážející. Zarážející bylo to, od koho tu zprávu měl. Byla od jejího manžela, generálporučíka Jacka O’Neilla. Dlouho přemýšlela, jestli má zprávu otevřít, nebo ji nechat uzavřenou. Nerada by překazila něco, o čem se ti dva spolu bavili. Po pěti minutách to nevydržela a zprávu stejně otevřela.

Od: generálporučík Jack O’Neill
Pro: plukovník Kevin Marks
Předmět: Schválené převelení

Plukovníku Marksi,

Vaše žádost o převelení na Akademii leteckých sil byla schválena. Přestože si myslím, že Vaše schopnosti i zkušenosti by byly přínosnější právě na místě, kde jste teď, chápu Vaše rozhodnutí a respektuji ho.

Váš odchod bude zorganizován v následujících týdnech, jakmile se vyřeší administrativní záležitosti. Pokud si to přece jen rozmyslíte a rozhodnete se zůstat, dejte mi vědět. Myslím, že by Vás na akademii byla škoda. Umíte rozhodně více.

Hodně štěstí, plukovníku. A dávejte na sebe pozor.

Jack O’Neill
Generálporučík, velitel Homeworld Command

Po přečtení zprávy začala litovat toho, že ji vůbec otvírala. Když se posunula níže, našla tam další zprávy mezi Jackem a Kevinem. Ty už ale neotvírala. Rozhodla se, že s těmi raději počká na Kevina, až se opět probere a řekne jí to on sám. Celkem ji ranilo, když se dozvěděla o tom, že chce její první důstojník opustit tuto práci a dát se na roli učitele. Jelikož nechtěla dále pročítat zprávy, odpojila disk a vyměnila ho za další, ve kterém byly údaje z černé skříňky.

Zatímco Carterová posedávala na ošetřovně, Raines na můstku sedl na zem k velitelskému křeslu a díval se před sebe. Meyersová i Cooperová se o něho celkem bály, a tak obě sedly vedle něj na zem a čekaly, jestli něco řekne.
„Nikdy…“ začal Raines, „nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že bychom mohli přijít o tolik lidí. Jejich rodiny… Nedokážu si ani představit, jak jim bude, až se dozví, co se s nimi stalo. Každopádně jim nikdo neřekne pravdu. Zase to bude nějaká posraná lež.“ Daniel to emočně nevydržel, doslova se jim tam rozbrečel. Pat se natáhla a objala ho. Ani Pat, ani Megan nic neříkaly. Nebylo co říct. Na můstku panovalo tíživé ticho, přerušované jen občasným pípnutím přístrojů. Pat ho stále objímala, zatímco Megan jen tiše hleděla před sebe.
„Tohle se nikdy nemělo stát,“ řekl Daniel zlomeným hlasem.
„Ať děláme, co děláme, nikdy nedokážeme předvídat, co se může stát. Byli to i naši přátelé, naši lidi… a teď jsou pryč. Není to tvá chyba, Danieli.“ Pat ho stiskla pevněji se slovy: „Nemusíš to nést vše sám. Povídat si o tom je jedna věc, zažít to, to je něco jiného. Můžeme jen říkat, že tušíme, jak se cítíš, ale v podstatě se snažíme vtělit do této situace, jakou teď procházíš.“ Daniel si otřel obličej rukama a pomalu se nadechl.
„Jo… já vím,“ zamumlal. Najednou se ozval slabý zvuk přicházející zprávy. Megan se natáhla k ovládacímu panelu a otevřela ji. Na displeji se objevila krátká, ale znepokojivá zpráva: „Nejste sami.“ Všichni se okamžitě podívali jeden na druhého.
„Tohle není dobré,“ pronesla napjatě Pat a Daniel si setřel poslední slzy. Najednou bylo jasné, že truchlení musí jít stranou. Nebezpečí ještě neskončilo.
„Najděte, odkud to bylo zasláno. Jdu to oznámit velitelům.“ Daniel celkem rychle opustil můstek, téměř běžel. Jako první si to namířil na ošetřovnu.

Jen co se objevil na ošetřovně, Carterová se na něho podívala. V jeho obličeji viděla, že něco není v pořádku. Tablet i spolu s disky vzala s sebou a šla na chodbu.
„Neskončilo to,“ oznámil ji Raines a tentokrát šli spolu za Caldwellem.

Po příchodu do strojovny našli oba Caldwella, jak seděl na židli a četl knihu „Vojna a mír“. Když si obou všiml, položil knihu na panel a vstal se slovy: „Co se děje?“
„Před pár minutami dostala Cooperová zprávu. Nejste sami. To v ní stálo,“ odpověděl Raines.
„Stevene, musíme předpokládat, že na Daedalu jich je více než jeden.“
„Určitě budou chtít sabotovat přesun Hammonda,“ napadlo Rainese.
„Jsme v tom sami. Odyssea je na misi. Možná bychom mohli požádat o pomoc Číňany, ale pochybuji, že jsou v dosahu.“ Jen, co se Steven zmínil o Odyssey, Samanthu něco napadlo. Okamžitě se přesunula ke komunikačnímu panelu a napsala kódovací zprávu na Odysseu. Pár vteřin čekala a Odyssea se ozvala nazpátek. Na obrazovce před Carterovou se objevila Womacková.
„Generále…“ Womacková byla šťastná, když ji viděla živou.
„Jste na lodi sama?“ zeptala se Carterová.
„Ano, po příletu k Zemi jsem všechny transportovala na základnu. Poté jsem zamaskovala loď a odletěla k Měsíci.“
„Ukazují něco vaše senzory?“
„Moment.“ Carterová pozorovala, jak Womacková pracovala na své pilotní konzoli. Zakroutila hlavou a odpověděla: „Nic tam není.“
„Rozšiřte vyhledávání.“
„Taky nic.“
„Výborně. Pošlu vám souřadnice, na kterých se setkáme. Opět po výstupu z hyperprostoru se zamaskujte.“
„Rozumím, jsem na cestě.“ Přenos byl ukončen a Carterová se otočila na ostatní se slovy: „Pojďme někam jinam.“

Carterová, Caldwell i Raines se přesunuli do nouzové šachty, kde vůbec nejsou žádné kamery nebo odposlechy.
„Můžete mi někdo říci, co tu děláme?“ zeptal se Caldwell.
„Nejsou tu kamery. Nikdo nás tu neuvidí a neuslyší,“ odpověděl Raines.
„Odyssea sem nedorazí. Jestli nás někdo sleduje, bude předpokládat, že se tu objeví zítra ráno, jenže to se nestane,“ oznámila oběma Carterová.
„Ty souřadnice…“ ozval se Caldwell.
„To nebyly souřadnice, ale instrukce.“
„Chcete neznámého vylákat ven,“ došlo Rainesovi, co má jeho velitelka v plánu.
„Přesně tak. Nejspíše je teď vzhůru a plně zaměstnán. Vrátíme se teď zpátky a pokusíme se trochu prospat se. Zítra musíme být při smyslech a vědomí hodně dlouho.“ Caldwell s Rainesem souhlasně kývli a vydali se opět na chodbu. Caldwell si to namířil do své kajuty, Carterová s Rainesem na ošetřovnu.

V úplně cizí kajutě byl opět neznámý muž sedící u počítače. Zrovna si procházel záznamy z kamer, které jsou umístěny ve strojovně. Když se dozvěděl, že se má objevit Odyssea, okamžitě začal chystat plán na její polapení.

[andoriel]

Další neznámý muž To mi děláš schválně
Chci pokračování. Snad se podaří někoho poznat, než ho zase zabiješ

[Marks]

Neboj se, hodně brzy bude nějaký známý ale s mrtvými jsem ještě neskončila

[Marks]

Desátá kapitoláááá Přeji krásné čtení

10. kapitola – Den 2. (6:00 – 8:00)

Chvilku jsem se vrtěl, než jsem opět otevřel oči. Když jsem se podíval na hodiny, které vysely na stěně, zjistil jsem, že je šest hodin ráno. Za normálních podmínek bych zrovna vstával a chystal se do služby, jenže okolnosti byly zcela jiné. Poté, co jsem se řádně probudil, jsem si uvědomil, co vše mám na sobě, a co vše mi doktoři dělali. Mno, vyřádili se celkem na mě. Po chvilce jsem zahlédl poručíka Rennera. Když jsem ho viděl, byl jsem rád, že je naživu. Ukazováček jsem přiložil k ústům a poukázal na ostatní, že ještě spí. Stejně jako já, tak i on byl rád, když jsem byl opět vzhůru. Přišel ke mně blíže a zeptal se mě: „Jak se cítíte?“
„Žiju. Jak jsme na tom?“ zajímal jsem se o nynější situaci. Snažil jsem se trochu zvednout, ale nešlo to. Doktor mi naštěstí pomohl a lehátko mi upravil tak, abych horní částí byl výše než předtím.
„Děkuji.“
„Zatím setrváváme na místě. Další informace má velitelka.“ Sotva se zmínil o velitelce, hned jsem viděl Carterovou, jak se probouzí.
„Doktore…?“ zamrkala očima a pak se podívala na mě, „Marksi?“ Jen co se protáhla, vstala a stoupla si ke mně.
„Ušetřím vám otázku, cítím se lépe než včera.“ Carterová se pousmála a požádala doktora, jestli by je nechal chvilku o samotě.
„Co se děje?“ okamžitě jsem se zeptal.
„Problém jménem sabotér. Možná vícero,“ odpověděla Carterová. To mě ještě více namíchlo. Pravou rukou jsem si pomohl a podařilo se mi posadit se.
„Takže přece jen…?“
„Ano. Na tabletu mám veškeré záznamy z Hammonda. Někdo předtím, než sabotoval naše motory, vypnul kamery. Nejsou žádné důkazy o tom, že by tam někdo byl.“
„Kamery na zjištění sabotéra nepotřebujeme.“
„Co?“ Carterová se na mě podívala, jako by nevěděla, o čem to mluvím.
„Mohu?“ zeptal jsem se na tablet, který mi propůjčila. Jen, co jsem ho měl v ruce, nechal jsem si ze záznamů vyjet pohyby lokátorů na lodi. Pak jsem tablet otočil směrem k ní.
„Nepotřebujeme záznamy kamer, ale záznamy pohybu našich lokátorů a známek života. Podle toho jsme na Hammondovi měly tři sabotéry,“ jen, co jsem to vyslovil, podíval jsem se na velitelku. Tři na jednu loď? Tolik?
„Kolik jich je proboha tady na Daedalu?“ zajímalo Carterovou.
„Dejte mi chvilku.“ Carterová se opět na mě podívala.
„Před měsícem jsem tu byl na výpomoci, stále tu mám své přihlašovací údaje,“ vysvětlil jsem jí. Takže co nejrychleji jsem se přihlásil do systémů lodi a začal stahovat údaje o pohybu posádky. Po chvilce stahování se objevil na ošetřovně generál Caldwell. Byl překvapený, když mě viděl vzhůru. Pak mu došlo, že jsem to byl ve skutečnosti já, kdo se přihlásil do lodních systémů. Přistoupil k velitelce a sledoval, co dělám. Během chvilky jsem porovnal známky života s pohybem lokátorů. Otevřel jsem ústa a ukázal jsem oběma důstojníkům čísla. Caldwell co nejrychleji opustil ošetřovnu a vydal se do zbrojovny pro zbraň, zatímco Carterová zůstala stát u mě. Sledovala mě, jak dále pracuji s tabletem. Byli potvrzeni čtyři sabotéři, včetně toho, který byl mrtvý v cele, jak mě informovala Carterová.
„Takže už jsou jenom tři?“
„Ano, madam. A doufám, že máte s sebou zbraň.“
„V opasku, ano.“
„Tak ji vytáhněte, podle senzorů sem míří jeden z nich.“ Okamžitě jsem jí ukázal lodní senzory. Carterová vstala ze židle a namířila si to k přepážce. Renner se schoval za skříň a já mezitím dělal spícího brouka. Tablet jsem schoval pod peřinu a lehl jsem si zpátky. Nic jsem neviděl, akorát jsem poslouchal zvuky kolem mě. Zaslechl jsem otevírání přepážky a pak ticho. To ticho bylo téměř nesnesitelné. Ležel jsem bez hnutí a snažil se dýchat pomalu, jak jen to šlo. Jediné, co jsem slyšel, bylo lehké šustnutí uniformy. Pak se ozvaly kroky. Tiché, opatrné, ale ne dost na to, aby unikly pozornosti. Věděl jsem, že někdo vstoupil na ošetřovnu. Nemohl jsem vidět, kdo to byl, ale slyšel jsem, jak se někdo zastavil pár kroků od mého lůžka. Cítil jsem jeho přítomnost. Zjevně si myslel, že spím. To jsem si myslel do té doby, než jsem slyšel odjištění zbraně.
„Ani hnout,“ ozvala se Carterová pevným hlasem. V místnosti bylo stálé ticho. Sabotér se nejspíše rozhodoval, co teď udělá dál.
„Položte tu zbraň!“ tentokrát zvýšila hlas. Ani bych se nedivil, kdyby se ostatní na ošetřovně také probudili.
„Nemáte kam utéci, tak položte tu zbraň.“ Dobrá, tohle nevydržím. Opatrně jsem pootevřel oči. Viděl jsem, jak Carterová míří zbraní na neznámého muže. Muž se vůbec nehýbal. Neříkal nic. A pak se to stalo. Muž chtěl na ni vystřelit, ale ona byla rychlejší. Trefila ho do stehna. Rána ho srazila k zemi, ale než se k němu stačila přiblížit, něco si dal rukou do úst. Že by to byl jed? Carterová se vrhla rychle k němu, ale bylo pozdě. Muž se začal dusit, křečovitě svíral hrdlo, oči mu divoce těkaly. Během několika vteřin bylo po všem. Všichni na ošetřovně byli vzhůru. Já se zas za pomocí pravé ruky posadil a podíval se po všech kolem sebe.
„Takže už jen dva,“ řekla Carterová, když neznámému muži kontrolovala puls. Já jen tiše přikývl. Byla to pravda. Ale to znamenalo, že zbývající dva sabotéři udělají cokoliv, aby svůj úkol splnili. A to mě děsí ještě více než cokoliv jiného. Všichni přeživší členové z Hammonda vstali z postelí, krom mě, a přišli ke Carterové, aby si prohlédli sabotéra.
„Říkala jste, že už jsou jen dva?“ zeptal se Raines.
„Jak můžeme pomoci?“ zeptala se Reynoldsová.
„Raines, Reynoldsová. Vy běžte na můstek. Za chvilku se bude střídat ranní směna s noční. Monroe, Vorga. Vy dva běžte do strojovny. Ostatní do zadní části lodi. Pokud budou chtít opět odstřelit motory, musíme jim v tom zabránit. Hledejte cokoliv, co tam nepatří.“
„Rozkaz,“ zaznělo ode všech. Jen co odešli, čekal jsem, co Carterová poví mně.
„Spát mě nedonutíte, to vám říkám rovnou.“
„Pro nás dva mám jiný plán. Ale…“ Ajejej, když řekne ale, tak o něčem bude chtít mluvit, „…nejdříve bychom si měli o něčem promluvit.“
„Tak povídejte.“ Tablet jsem položil na stehna a podíval se na Carterovou, která stoupla ke mně.
„Než jsme se dostali z můstku, přišla na Hammonda zpráva, ve které stálo „Dávejte si pozor. Luciánská aliance je mezi vámi“. Další zpráva pak přišla na Daedala, ve které tentokrát stálo „Nejste sami“. Poté, co nás zachránil Daedalus, tak jsem se tam vrátila s týmem zpátky a stáhla jsem veškeré zprávy, které se nacházely na lodi.“
„Budu hádat, narazila jste na šifrované zprávy mezi mnou a generálem O’Neillem. Mám pravdu?“ Carterová souhlasně kývla hlavou.
„Předpokládám, že jste četla tu poslední. Pravda?“
„Ano,“ přiznala se a vůbec mě to ani nepřekvapilo.
„O svém odchodu jsem už přemýšlel poměrně dlouho. Vlastně od té doby, co jsem se stal plukovníkem a zůstal na stejné pozici,“ přiznal jsem se.
„A víte o tom, že tato pozice se měla brzy změnit?“
„Má to něco společného s tím oprávněním, o kterém jste mluvila, než se toto stalo?“
„Přesně tak. Takže pokud přehodnotíte své rozhodnutí, jedna loď už na vás čeká,“ oznámila mi. Já jen povzdychl. V tuto chvíli jsem ve stavu, kdy se nehnu z postele, natož abych přemýšlel o své budoucnosti.
„Zeptejte se mě, až budeme zpátky na Zemi,“ odpověděl jsem nejlépe, jak jsem jen mohl.
„Dobře. Takže se pustíme do práce. Zkuste těm dvěma omezit pohyb na lodi.“ Možná jsem ji zklamal, ale v tuto chvíli jsem myslel pouze na přežití a na návrat na Zemi. Poté, co jsem si vzal zpátky tablet do rukou, začal jsem hledat jednoho ze dvou sabotérů. Po chvilce prohledávání jsem ho objevil.
„Vysílačku! Rychle!“ Carterová mi rychle podala svou a já po aktivaci zařval: „Zavřete můstek! Ihned!“ Mohl jsem jen doufat, že někdo na můstku okamžitě zareagoval.

Jen co Reynoldsová zaslechla Marksův hlas, okamžitě běžela k přepážce, kterou urychleně uzavřela.
„Heslo!“ zakřičela.
„690382,“ odpověděla Meyersová. Když zaslechli potvrzující tón, všichni přítomni na můstku si mohli ulevit.
„Uzavřeno,“ oznámil Caldwell, který po zaslechnutí Markse z interkomu vstal z velícího křesla.
„Stojí u panelu na chodbě. Dávejte si pozor,“ ozval se Marks z vysílačky. Jak Caldwell, tak i Reynoldsová, Raines i Meyersová měli při sobě zbraně. Všichni čtyři je vytáhli ven z pouzder a uvolnili pojistky.

Když se ozvali, že včas uzavřeli můstek, byl jsem poměrně v klidu. Po zobrazení kamery před můstek, už jsem tak v klidu nebyl. Měl s sebou výbušniny i zbraň. Carterová vytáhla zbraň z boty a podala mi ji se slovy: „Pokud se tu objeví, střílejte.“
„Buďte opatrná.“ Carterová opustila ošetřovnu, kde jsem zůstal jen já a Renner. Ten po odchodu Carterové ke mně přišel a řekl: „Už chci být zpátky na Zemi.“
„Myslím, že nejste jediný, kdo si to přeje.“

[andoriel]

A zase neznámý! Doufám, že aspoň někdo z posádky Daedala ví, kdo to je jak se tam ocitl.
A zase mrtvý, takže se od něj nic nedozvědí.
Ty nás teda napínáš

[Marks]

Těch neznámých ještě bude

Já ráda napínavé momentky a dokud to celé nedopíšu, tak jich ještě bude

[Marks]

Neděle, neděle, neděle
Krásné čtení

11. kapitola – Den 2. (8:00 – 10:00)

Carterová mířila k můstku se zbraní v ruce. Už neměla v plánu vyjednávat, ale rovnou jednat. Můstek od ošetřovny nebyl naštěstí tak daleko. Jen co viděla neznámého muže, opět v uniformě, namířila na něj zbraň a střelila jej do nohy. Jen co klesl k zemi, otočil se na Carterovou, která mu stoupla na ruku, ve které držel spínač.
„Mám ti ušetřit práci se sebevraždou a rovnou tě zabít?“ Opět nic. Vůbec nepromluvil.
„Dobrá tedy.“ Muž očekával, že ho střelí do hlavy, místo toho ho nohou kopla do hlavy. Během chvilky ztratil vědomí. Teď už chyběl pouze jeden.

Výstřel z chodby šel slyšet až na ošetřovnu. Já i Tobias jsme zároveň pohlédli k východu z ošetřovny.
„Odpojte všechno ze mě.“ Viděl jsem, jak doktor váhal, takže jsem ho musel postrčit, „Sundejte to ze mě, jinak je po nás.“
„Jde sem?“
„Jo. Musel přijít na to, kdo a jak je všechny odhalil.“ Doktor ze mě oddělal veškeré věci tak rychle, že jsem pak s jeho pomocí slezl z postele a dobelhali se na druhou stranu ošetřovny, kde jsme se schovali za skříňky. Bolest, kterou jsem cítil, byla v přijatelné míře. Jen jsem stál na jedné noze za první skříňkou, doktor za druhou. Levou rukou, kterou jsem měl v ortéze, jsem si přidržoval břicho. Sotva po operaci a už si zadělávám na další problémy. To ale nebylo to nejhorší, najednou jsme zaslechli zvuk otvírající přepážky. V pravé ruce jsem držel plně nabitou zbraň, jen jsem čekal na moment, kdy si půjde pro tablet, který jsem nechal na lůžku. Doktor na mě viděl, že moc hej nejsem, a tak nenápadně vykoukl zpozad skříně.
„NE!“ křičet jsem zrovna na něho nemohl. Pan doktor se rozhodl, že vyleze z úkrytu a pokusí se útočníka dostat sám. Chtěl jsem ho zastavit, ale nemohl, sám jsem měl problémy udržet se na nohou. A to způsobilo další problém. Zabodalo mně v břiše a já se dotkl skříňky. Ten zvuk nešel přeslechnout. To bohužel mělo za následky, že neznámý pachatel se otočil směrem k nám, a když viděl plížícího se doktora k němu, neváhal a vystřelil po něm. Hned jsem vylezl a vystřelil po něm taky. Pak jsem se sesunul dolů k zemi. Viděl jsem doktora, jak se drží za břicho, a tak jsem ze všech sil snažil doplazit se k němu.
„Tobiasi!“ zavolal jsem na něho. Z jeho břicha mu masivně tekla krev. Jen co jsem se k němu doplazil, hned jsem pravou rukou přitlačil jemu na břicho. Ten bolestivý křik se rozlehl po celé ošetřovně.
„Bude to dobrý, slibuji. Vy jste zachránil mě, tak teď je řada na mě.“ Jen, co jsem to dopověděl, na ošetřovnu přiběhla zpátky Carterová i s dalšími členy posádky z Daedala. Naštěstí to byli lodní lékaři.
„Rychle! Střelil ho do břicha, kulka je stále vevnitř,“ informoval jsem zdravotníky, když k nám přiběhli. Jeden z nich rychle vzal lehátko, na které opatrně položili Tobiase. Okamžitě s ním vyrazili na operační sál. Carterová mezitím dřepla ke mně a zeptala se: „V pořádku?“
„Ne… Kdyby mně nebodlo v břiše, tak bych neudeřil o skříň a nevystřelil by po doktorovi.“
„To není vaše chyba,“ řekla mi a podívala se na útočníka, „Pěkná rána.“ Teprve, když to řekla, jsem si všiml, že jsem ho trefil přímo do čela. Měl to za sebou, parchant. Ale moc rychle.
„Donesu vozík a odvezu vás zpátky do postele.“
„Možná s tím chvilku počkejte, potřebuji chvilku,“ poprosil jsem ji o chvilku času. Podíval jsem se na své ruce, které byly zakrvácené. Po chvilce se mi ruce úplně rozklepaly, že jsem se už na ně nemohl dívat. Carterová si toho všimla a po sednutí na zem mě opřela o sebe.
„Máme je všechny?“ zeptal jsem se po chvilce ticha.
„Všechny. Ten u můstku je v cele. Kyanid ze zubu jsme mu vytáhli. Nebude moci spáchat sebevraždu.“
„Výborně.“ Několikrát po sobě jsem se zhluboka nadechl. Kdyby podlaha nebyla tak studená, tak bych na zemi nejraději zůstal. Raines po přiběhnutí na ošetřovnu spatřil jak mě, tak i velitelku, jak sedíme na zemi. Hned jak přišel k nám, všiml jsem si, jak se dívá na mé ruce.
„Kdo?“ zajímalo ho.
„Tobias. Střelil ho do břicha,“ odpověděl jsem a pomalu jsem se snažil postavit se. Carterová s Rainesem okamžitě zareagovali a chytli mě za paže, než jsem se stihl znovu sesunout se k zemi. Chvilku se mi zatmělo před očima, bolest v břiše byla jako žhavá čepel.
„Rychle na lůžko.“ Carterová se podívala na Rainese a oba mi pomohli lehnout si zpátky do postele. Jen co mě přikryli peřinou, podívali se na dveře, které vedly na operační sál.
„Určitě bude v pořádku,“ doufala Carterová stejně jako my ostatní. Chvilku na ošetřovně zavládlo ticho.
„Jak to vypadá s přesunem Hammonda?“ zajímalo mě.
„Jen, co zkontrolují aktivitu všech čtyř neznámých mužů, pustíme se do toho. Což mi připomíná, že musím zavolat na Odysseu,“ než odešla z ošetřovny, dodala: „Majore, postarejte se, aby se na Markse někdo podíval.“
„Rozkaz.“ Carterová opustila ošetřovnu, Raines se otočil směrem ke mně a já v ten moment jsem chtěl vzít peřinu a schovat se celý pod ni.

Čas utíkal tak rychle, že jsem opět měl všechno připojený na sobě. To, co ale neutíkalo, bylo doktorova operace. Kdybych byl na nohou, tak bych pochodoval ze strany na stranu a opíral se o stěny. Takhle jsem jen ležel a čekal, až někdo z vedlejší místnosti vyjde. Tak moc jsem se modlil, že se nakonec stalo. První vyšel hlavní lodní lékař, který se otočil směrem ke mně. Nejdříve nic neříkal, ale jen co si povzdychl a pousmál se, tak jsem pochopil, že vše dopadlo dobře.
„Jak je na tom?“ zeptal jsem se, když doktora přiváželi na lehátku.
„Bude v pořádku. Kulku jsme vyndali, ale ztratil hodně krve. Bude potřebovat čas na zotavení.“ Úleva byla tak obrovská, že jsem málem zapomněl dýchat. Jen co jsem viděl doktora ležet na lůžku vedle mě, ulevilo se mi, že Hammond nepřišel o dalšího člena posádky. Opřel jsem se zpátky a zavřel oči se slovy: „Díky bohu.“
„Teď odpočívejte. Slyšel jsem něco od kolegy, který vás ošetřoval. Minimálně týden na lůžku, bez výmluv.“ Koukám, že tady se nic neudrží v tajnosti. Párkrát jsem pokývnul hlavou se slovy: „Rozumím.“
„Kdyby něco, budu u stolu. Teď už odpočívejte.“

Než Carterová přišla do komunikační místnosti, chvíli to trvalo. Ale jakmile už tam byla, spojila s Odysseou.
„Máte je?“ zeptala se okamžitě Womacková.
„Ano, máme. Můžete vystoupit z hyperprostoru.“
„Rozumím. Dejte mi pár vteřin. Odyssea konec.“

Z hyperprostoru poblíž Hammonda a Daedala se objevila Odyssea, kterou v současné době obývala samotná Womacková.

Generál Caldwell seděl ve velitelském křesle, když viděl, jak Odyssea před nimi vystoupila z hyperprostoru. S křeslem se otočil na majora Ricka Martina, který seděl u pilotní konzole.
„Je to Odyssea,“ oznámil major.
„Spojte nás s ní.“ Caldwell vstal z křesla a namířil si to k boční obrazovce.
„Ráda vidím, že jste všichni v pořádku. Co pro vás mohu udělat?“
„Sestavíme seznam lidí, kteří se k vám připojí na Odyssee. Mezi nimi budou i zranění důstojníci z Hammonda. Zatím setrvejte na místě,“ odpověděl Caldwell.
„Rozumím. Odyssea konec.“
 

[Marks]

Krásné čtení

12. kapitola – Den 2. (10:00 – 12:00)

Zatímco Odyssea si držela odstup od obou lodí, Daedalus se pomalu přibližoval ze zadní strany k Hammondovi. Jen co to bylo možné, Daedalus vysunul kotevní svorky v přední části lodi a zachytil tak část Hammonda.

Na palubě Daedala se celkem všichni potili. Přistávací manévr na lodi zkoušeli pouze na simulátoru, ve skutečnosti to ještě nikdo nezkoušel.
„Hotovo. Hammond je k nám připojen,“ oznámil major Martin.
„Sam?“ provil na ni Staven.
„Všichni z Hammonda byli transportování na Odysseu. Vypůjčili jsme si dva doktory.“
„Womacková, slyšíte nás?“ zeptal se Caldwell.
„Na příjmu,“ ozvalo se z interkomu.
„Leťte napřed do doku. Setkáme se tam.“
„Rozkaz. Zadávám souřadnice do systému. Uvidíme se u doku.“ Spojení se přerušilo a všichni na můstku sledovali, jak Odyssea úspěšně vstoupila do hyperprostoru.
„Tak teď jsme na řadě my,“ řekla Sam a stoupla si mezi Caldwella a Martina.
„Otevírám hyperprostorové okno,“ oznámil pilot a opatrně s oběma loděmi vletěl do okna. Na můstku nebyl jediný, kdo by nebyl nervózní. Jen co letěli hyperprostorem, pořád dokola kontroloval systémy a stav obou lodí. Bylo to pro všechny na můstku náročné. Věděli, že se nesmí nic stát, jinak by to neschytal jen Hammond, ale i celý Daedalus.

Na Odyssey bylo taky celkem už živo. Womacková konečně nebyla na můstku sama. Spolupracovala s majorem Rainesem, který seděl opět za konzolí. Oba se znali díky Marksovi, který je spolu seznámil na velitelství lodí.
„Na místě budeme za osm hodin,“ oznámila Catharina.
„Měla by sis odpočinout,“ navrhl jí Daniel.
„Odpočinku jsem měla dostatek. Vzadu u mapy mám spacák.“ Rukou poukázala za sebe, kde měla veškeré věci, včetně jídla a vody.
„Chápu. Co budeme dělat?“
„Pod konzolí je tablet, vytáhni ho. Zahrajeme si šachy.“ Catharina držela v rukou tablet, kterým na něj zamávala.

Na ošetřovně se nacházeli všichni ostatní z Hammonda. Ti se mohli unudit k smrti. Jeden si broukal, další si hrál taktéž s tablet, třetí dělal kliky a někteří ostatní leželi a dřímali.

Začínám si myslet, že ten týden na lůžku fakt nedám. Ne s tímto personálem, který kolem mě dělá samé opičárny. Já a doktor jsme jediní, kteří musíme ležet, i kdybychom nechtěli.
„Běžte všichni do sekce šest a uděláte nám oběma velikou radost,“ hlasitě jsem promluvil a všichni se na mě podívali. Chtěl jsem jen klid, to bylo všechno. Všichni se po sobě začali dívat. Někteří se pousmáli, jiní protočili oči, ale nakonec všichni vstali a odcházeli z ošetřovny. Jeden z nich se zastavil a zeptal se mě: „Sekce šest? Nejsou tam náhodou zásoby a nevybalené bedny?“
„A právě proto vás tam posílám. Alespoň se něčím zabavíte,“ odpověděl jsem a lehl jsem zpátky na polštář. Když konečně odešli, zůstalo na ošetřovně příjemné ticho. Jen já, Tobias a dva lékaři z Daedala. Tobias stále spal, naštěstí byl stabilní.
„Děkuji, že jste je vykopl pryč,“ poděkoval mi jeden z doktorů, který si sedl vedle mého lůžka.
„Nemáte zač. To jejich věčné vrčení mi drásalo nervy.“ Doktor se pousmál, ale bylo vidět, že má na jazyku něco jiného. Dle výrazu něco důležitého.
„Vím, že to nechcete slyšet, plukovníku, ale měl byste zůstat na lůžku co nejdéle. Kdybyste měl další komplikace, mohlo by to dopadnout příště jinak. Bylo by to vážné.“ Povzdechl jsem si. Věděl jsem, že má pravdu. Jenže s tím, co se dělo venku, jsem měl pocit, že odpočinek je luxus, který si teď nemohu dovolit.
„Já vím,“ odpověděl jsem a na chvilku zavřel oči.

Hyperprostorový let Daedala a Hammonda probíhal hladce, ale nikdo se neodvažoval polevit v ostražitosti. Caldwell každého sledoval a kontroloval stav systémů spolu se svými podřízenými.
„Hlášení?“ zeptal se.
„Vše je stabilní. Spojení s Hammondem drží,“ odpověděl major Martin.
„Výborně,“ řekl na to Caldwell a podíval se na Carterovou, která přemýšlela nad tím, jestli dají vědět dopředu doku, že dorazí. Nebo ne.
„Co se děje?“ zeptal se jí.
„Přemýšlím, jestli dáme vědět doku, že dorazíme. Nemůžeme vědět, jestli jsou nějací sabotéři i tam.“
„Dobrá připomínka,“ řekl jí na to. Vstal z křesla a přišel k přední stanici, u které stála.
„Vsadím se, že mají něco společného i se zmizením Davidsona. On by jen tak bez oznámení nezmizel.“
„Myslíš si, že ho zajali?“
„Nebo taky zabili.“ Všechny možnosti padli během chvilky.
„Každopádně Odyssea musí být co nejdál z dění. Určitě jdou po asgardském jádře. Navíc jako jediná se dokáže maskovat. Jen, co by ji získali, byli bychom bez šancí.“
„Souhlasím,“ řekl na to Steven a oba se podívali před sebe, kde viděli v prostoru část Hammonda.

Womacková s Rainesem seděli v křeslech a oba v rukách drželi tablety, na kterých hráli šachy. Soustředivě přemýšleli nad dalšími tahy. Bylo to vlastně poprvé, co měli čas na něco jiného.
„Takže plukovník Marks se nám nudí na ošetřovně, jo?“ zeptal se Daniel, když pohnul na šachovnici věží.
„Přesně tak,“ přikývla Catharina a posunula jezdcem, „Vlastně bychom mu tam měli něco poslat na zabavení. Třeba sudoku.“
„Nebo šachy. Alespoň bude mít na čem trénovat,“ uchechtl se Daniel. Catharina se pousmála, ale pak se zamračila. Na konzoli se rozblikala kontrolka.
„Co to bylo?“ zarazila se Catharina a položila tablet bokem. Daniel se okamžitě přestal smát a podíval se na obrazovku před sebe.
„Vypadá to jako… stopový hyperprostorový signál. Ale není náš,“ oznámila Catharina a následně ztuhla. To znamenalo jenom jediné, někdo je sleduje a není to nikdo od nich.
„Co budeme dělat?“
„Umíš dešifrovat hyperprostorové signály?“ zeptala se na oplátku Catharina.
„Ne. Ale obávám se, že oba víme o někom, kdo to umí.“
„Běž tam ty.“

Zrovna jsem se snažil usnout, když jsem zaslechl něčí příchod. A jelikož se někdo zastavil přímo u mě, tak jsem otevřel oči a viděl Rainese.
„Co se děje?“
„Senzory nás upozornily na stopový hyperprostorový signál.“ Tak rychle jsem snad vzhůru ještě nebyl. Za pomocí pravé ruky jsem si sedl a chtěl jsem vědět více informací.
„Před pěti minutami nás na to upozornil počítač. Nevíme, kdo to je. Ale rozhodně to není nikdo od nás.“ Neříkal mi doktor, že mám zůstat týden na lůžku, pomyslel jsem si. Mno, asi to poruším během pár hodin.
„Přivezte mi vozík,“ řekl jsem a během vteřiny zpozornil i doktor u sedící u stolu.
„Plukovníku?!“
„Budu pouze na vozíku. Klidně můžete jít s námi. Koukám, že váš kolega se taky nudí.“ Když jsem viděl doktorovy oči, tak by mě nejspíše rád probodl pouhým pohledem. Nejspíše si myslel, že jsem tvrdohlavý idiot. Tento status už nesu hodně dlouho a nikdy se ho nezbavím. Už dávno ho mám napsaný v životopisu.
„Nebojte se, doktore, nehodlám se hned složit,“ zamumlal sem, zatímco Raines přišel s vozíkem.
„To říkají všichni, než se složí,“ odpověděl suše doktor.
„Doktore, nechtějte, abych tu začal vytahovat, kdo tu má vyšší hodnost. Jestli nás někdo sleduje, výstup u doku není bezpečný.“
„Dobře, ale půjdu s vámi,“ doktor nakonec souhlasil, což jsem to bral jako úlevu z jedné strany.

[Marks]

IT'S TIME!!!!

13. kapitola – Den 2. (12:00 – 14:00)

Když mě přitáhli na vozíku na můstek, viděl jsem Womackovou, jak seděla u pilotní konzole a s nažila se přijít na to, co se to děje.
„Až tak jsem to nemyslela, ale taky dobrý,“ řekla Catharina a vstala od konzole.
„Tak na co jsi přišla?“
„Na nic. Konzole bliká zběsile, ale že by mi odpověděla na dotazy, tak to ne.“
„Pomozte mi sednout ke konzoli,“ požádal jsem jak doktora, tak i Daniela. Za jejich pomocí jsem si sedl k taktické konzoli, na které jsem zmáčkl pár tlačítek.
„Identifikace. Plukovník Kevin Marks. Autorizace. Marks-Alpha-7391-Delta.“
„Identifikace provedena. Plukovník Kevin Marks, budoucí velitel Odyssey.“ A sakra. Na můstku zavládlo takové ticho. Všichni se okamžitě otočili směrem ke mně. Čekali, jestli se k tomu nějak vyjádřím nebo budu mlčet.
„To je ta volná loď, o které mluvila Carterová.“ Už jsem pochopil všechno, co tím myslela. Všichni se na mě stále dívali. V současné situaci nemá cenu mlžit, šel jsem s pravdou ven.
„Generál Carterová, poté co se dozvěděla, že chci odejít a jít učit na akademii, mi ráno řekla, že mají pro mě jednu volnou loď, které bych velel. Netušil jsem, že jde o Odysseu,“ odpověděl jsem. Všichni na mně poznali, že oni nejsou jediní, kteří jsou z této zprávy v šoku. V podstatě se tak Raines dozvěděl, že mám opustit Hammonda, a Womacková teď ví, že budu zjevně její velící, když své rozhodnutí přehodnotím.
„Neměli bychom náhodou teď řešit něco jiného?“ vložil se do konverzace doktor, čímž upozornil na věc, kvůli které jsem na můstku. Obrátil jsem svůj pohled zpátky na konzoli a zmáčkl několik dalších tlačítek.
„Odyssey, aktivuj asgardské jádro.“
„Asgardské jádro bude aktivováno za 10 vteřin.“
„Pouze asgardské jádro zjistí, kdo to je. Jenomže, jak víme, jen pár lidí má k němu plný přístup,“ vysvětlil jsem všem, kteří stáli u mě. Čili všem.
„Asgardské jádro aktivováno,“ ozvalo se z interkomu. Okamžitě se mi zobrazilo na konzole zcela jiné rozhraní, než běžně používali důstojníci na můstku. Podíval jsem se na načtené údaje. Sotva byla postřehnutelná, ale byla tam.
„Když jsi vstupovala do hyperprostoru, nebyl náhodou někdo jiný krom Hammonda a Daedala poblíž Odyssey?“
„Senzory nic neukazovali, proč?“ zeptala se mě nazpátek Cathy.
„Někdo letí těsně za námi v našem hyperprostorovém okně.“ Mé oči se zaměřily na ni.
„Je tohle vůbec možné? Letět ve stejném okně?“ zeptal se Daniel.
„Ano, je to možné. Náhodou se nám to jednou podařilo. A jelikož jsme o tom napsali oficiální hlášení…“
„Tak to někdo zkusil taky,“ dopověděla Cathy.
„A uspěl. Snaží se nám dostat do systému,“ oznámil jsem a dodal: „Sedni za pilotní konzoli. Budeme se muset bránit.“ Podíval jsem se před sebe. Za chvilku se prostor přede mnou opět změní.
„Někdo musel čekat, až se ukážete,“ ozval se doktor.
„Jo. Někdo u nás musel být v maskované lodi, čehož se bojím ještě více.“
„Signál stále sílí,“ oznámila Cathy. Daniel měl trochu smůlu, jen tak mě od konzole nedostane. To ví i on sám, takže to ani nezkoušel. Celou dobu stál vedle mě.
„Na můj povel vyskočíš z hyperprostoru. Pak hned do něj opět naskočíš. Budeme si s někým hrát na kočku a na myš.“
„Škoda, že ta myš jsme právě teď my,“ řekla Cathy a dodala, „Připravena.“
„Dobrá. Vyskoč ven.“

Odyssea vystoupila z hyperprostoru a opět rychle do něj vstoupila. Bylo to jiné okno než v tom, ve kterém letěli.

Všichni na můstku nervózně čekali, co ukážou senzory. Jen, co se objevil stejný signál, praštil jsem pěstí na plech konzoli. Co teď?! Mysli! Rychle!
„Jak to dělají?“ zeptal se Daniel.
„Jsou na nás přichyceny. A podle všeho někde u motorů.“

Zatímco na můstku Odyssey měli práce nad hlavu, Carterová na můstku Daedala stále kontrolovala spojení s Hammondem. Každou chvíli se přesvědčovala, že vše drží pohromadě. Caldwell si všiml jejího soustředění a přistoupil k ní blíže.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí. Vzhlédla na něj. Bylo vidět, že přemýšlí nad něčím důležitým.
„Stejně jako předtím mě něco znepokojuje,“ přiznala se.
„Povídej,“ chtěl po ní, aby to více rozvinula.
„Kdy se nám naposledy ozvala Odyssea?“ zeptala se nazpátek. Steven se podíval na svého pilota a řekl: „Kontaktujte Odysseu.“ Sam i Steven šli k boční obrazovce a čekali, až se jim tam někdo ukáže. Major Martin zmáčkl na několik tlačítek, ale nic.
„Majore?“ promluvil na něj Caldwell.
„Něco se děje. Nemůžu se s nimi spojit,“ odpověděl major a jak Caldwell, tak i Carterová šli hned k němu.
„My signál vyšleme, ale jim ho někdo ruší,“ řekla Carterová, „Někdo jde po Odyssey.“ Carterová se zamračila. Zrovna nebyli v pozici, kdyby mohli Odyssee pomoci.

Signál na Odyssey stále sílil a já přestával mít nápady, jak se neznámých sledujících bezpečně zbavit. Nebezpečných možností se nabízelo tucet, jen právě že byli nebezpečný, moc jsem se do nich pouštět nechtěl. Ale jeden z nich by snad mohl vyjít.
„Ať někdo připraví hlavice.“
„Chcete střílet po neviditelné lodi?“ zeptal se Raines.
„Womacková, jaká je nevýhoda maskovaných lodí?“ otočil jsem se směrem k ní.
„To, že loď nemůže chránit štít, pane,“ odpověděla mi téměř okamžitě. Raines to pochopil a hned vyběhl z můstku.
„Pokusíme se jim usmažit pár obvodů a přerušit sledování.“
„Až tohle skončí, k té posteli vás osobně připoutám,“ zašeptal mi do ucha doktor, až mi důsledkem toho projel mráz po zádech. Trošku jsem se otřásl, ale pak jsem se pousmál.
„Nejdříve se odsud musíme dostat živí, doktore,“ odpověděl jsem tiše. Po pětiminutovém čekání se z interkomu ozval Raines. Hlavice byly připraveny, mohli jsme se tak pustit do akce.
„Zaměřte se na zdroj rušení a těsně předním hlavici odpalte. Hned potom vyskočte z hyperprostoru.“
„Připravena.“
„Palte!“

V hyperprostoru z Odyssey vypálili dvě hlavice, které pár metrů od ní explodovaly. Než všech výbuch dosáhl k ní, vyskočili z hyperprostoru. Trochu to s ní otřáslo, ale hned na to opět skočili zpátky do hyperprostoru.

Všichni na můstku jsme jen netrpělivě čekali, zda plán vyšel. Když i po minutě byly senzory čisté, začali jsme se radovat.
„Záznamy potvrzují, že před výstupem z hyperprostoru něco dostalo zásah.“
„Výborná práce,“ musel jsem ji pochválit. Patří mezi ty nejlepší piloty. Záhy přiběhl na můstek Raines, celý zadýchaný se zeptal: „Zvládli jsme to?“
„Ano, zvládli.“ Usmál jsem se na něj a pak jsem dodal: „Měli bychom se ozvat Daedalu. Komunikační teď ukazuje, že se s námi pokoušeli spojit, ale neznámí jim rušili signál, takže k nám nedošel.“
„Hned to bude. Zapojím kameru před námi,“ oznámila Womacková a po zmáčknutí pár tlačítek se před námi oběma objevili na obrazovkách jak Carterová, tak i Caldwell.
„Jsme v pořádku, pak vám to vysvětlíme,“ řekl jsem jim a pak jsem se podíval na doktora a zeptal se ho před oběma generály: „A teď mě opravdu chcete připoutat k posteli, že?“ Musel jsem to udělat, chtěl jsem vidět výrazy všech přítomných.
„Ne, plukovníku. Teď vás odtáhnu na ošetřovnu a dám vám sedativa, abyste přestal riskovat svůj život každou druhou hodinu,“ zavrčel za mnou. Tohle ještě bude dlouhý den. Viděl jsem, jak se každý kolem mě smál. Taky jsem se tomu musel zasmát, už toho všeho jsem měl nad hlavu, že trocha pobavení neuškodí. Vlastně to pomůže zlepšit morálku. Než jsem však přerušil komunikaci, ještě něco jsem musel říci: „Generále, vaši nabídku přijímám. Odyssea konec.“

[Marks]

Pomalu, ale jistě se blížíme k menší pauze dnes ale ne, takže přeji pěkné čtení

14. kapitola – Den 2. (14:00 – 16:00)

Poté, co Odyssea přerušila komunikaci s Daedalem, Carterová se usmála na Caldwella.
„To je ta radostná zpráva, o které jsi mluvila?“
„Ehm,“ s úsměvem pokývla hlavou. Bylo to poprvé od té události, co se alespoň trochu pousmála.
„A řekneš mi ji taky?“ zašeptal.
„Marks chtěl odejít z programu a dát se na dráhu učitele v letecké akademii. Nakonec vzal místo velitele Odyssey,“ řekla normálním hlasem, takže její odpověď slyšeli všichni, jelikož na můstku vládlo ticho.
„Ano, Davidson měl následující měsíc předat velení Odyssey Marksovi, jelikož už chtěl jít do důchodu. Až budeme na Zemi, musíme zjistit, co se tu děje. A kdo nám posílal varující zprávy.“
„Nepřišla jsi na to?“ Carterová zavrtěla hlavou.
„Bohužel. Zpráva prošla veškerým zabezpečením, nemá jasný zdroj. Vypadá to, jako by byl od nikoho. Nebo od někoho, kdo dokáže zamaskovat původní polohu.“
„Takže tu máme nejen sabotéry, ale i maskované lodě, které dokážou zamaskovat svou přítomnost a zároveň rušit komunikaci. A ještě někoho, kdo se nám snaží pomoci nebo nás zmást,“ shrnul Caldwell.
„Přesně tak.“

Po dlouhé konverzaci jsem se nechal přesunout z můstku na ošetřovnu, kde jsem se opět musel vrátit na lůžko. Raines, který nás doprovázel, se pobaveně ušklíbl. Ale konečně, co mi ještě více zvedlo radost, byl Renner. Konečně byl při plném vědomí.
„Tak co, plukovníku? Opravdu jste přijal nabídku velení?“ zeptal se mě Raines, zatímco doktor přisunul k mému lůžku ultrazvuk.
„Ano,“ odpověděl jsem a opřel se o polštář za mou hlavu, „Po Davidsonovi to někdo převzít musí. A kdo jiný by to měl být než ten, kdo trávil na Odyssey až moc času?“
„Vyhrnout.“ Po vyhrnutí trika jsem zahlédl na svém břiše tak velkou náplast, že jsem si říkal, jak moc mě museli otvírat. Doktor přiložil ultrazvuk na mé břicho a po chvilce řekl: „Naštěstí je vše v pořádku. Budete tu ležet.“
„Dokud nám někdo nebude vyset na trupu, pokusím se.“ Pousmál jsem se a stejně tak i Raines, který po zasmátí zvážněl.
„Tohle nebyl náhodný útok, že ne?“ zeptal se Raines.
„Nebyl. A dle mého názoru bych se nedivil, kdyby celý program byl infiltrován Luciánskou aliancí.“
„Takže…?“
„Poté, co se dáme všichni dohromady, musíme zvážit naše následující kroky. A hlavně musíme přijít na to, kde je Apollo. Předpokládám, že díky systémům na jejich lodi nás objevili. Jinak si to nedokážu vysvětlit,“ odpověděl jsem a povzdychnul. Tohle je něco, do čeho by se nikdo nikdy dostat nechtěl. Mít mezi sebou zrádce a nevědět, kdo to je. Můžeme jen hádat a obviňovat, ale stoprocentně nikdy nebudeme vědět, jestli je to fakt zrádce nebo jeden z nás. Věděl jsem, že se musím dát co nejrychleji dohromady. Nemůžu jen tak ležet a nic nedělat, prostě to nedokážu. Carterová s O’Neillem měli pravdu. Na akademii bych se unudil k smrti. Jsem zvyklý na akce, a tam těch akcí by moc nebylo. Maximálně bych studenty dusil na zkouškách.
„Budeme mít spoustu práce.“
„To ano. A co zbytek? Už se přestal nudit?“ zeptal jsem se na ostatní členy Hammonda.
„Pokud se nemýlím, tak nakonec všichni skončili v posilovně a odpočinkové místnosti.“ Já jsem vůl. Teď mi něco došlo a doufám, že není pozdě.
„Podejte mi vysílačku.“ Raines mi podal vysílačku, která leže pár metrů od nich. Vzal jsem si ji a řekl jsem do ní: „Womacková, zabezpečený kanál.“
„Hotovo. Co se děje?“
„Zkontroluj vnitřní senzory. Kde se všichni nachází?“ Raines se na mě podíval s otevřenými ústy. Celou dobu jsem doufal, že na senzorech nic nebude. Mohl jsem jen čekat, než mi Womacková odpoví.
„Pět jich je v tělocvičně, zbytek v odpočinkové místnosti.“
„Pokus se vnitřní senzory nastavit tak, aby našly stopy kyanidu. Pak mi dej vědět.“
„Rozkaz.“ Raines celou dobu ze mě nespustil oči.
„Nemyslíte si, že…“
„Že někdo na lodi vyzradil naši pozici? Ano, myslím.“

Než se Womacková dala do práce, zamkla se na můstku. Věděla, že když někoho nalezne, půjde hned po ní. Jen co tak uzamkla můstek, sedla zpátky k pilotní konzoli a pustila se do práce. Senzory měla přenastavené celkem rychle, jelikož na takové hledání už byli zvyklí. Po skenu celé lodi vstala od konzole a namířila si to k bočnímu panelu. Po zadání svého osobního kódu se vysunul panel, ve kterém schovávali zbraně. Dvě z nich vzala a panel za sebou zavřela. Pak se vrátila zpátky ke konzole a provedla sken znovu. Bohužel na palubě jednoho s kyanidem mají. Než opustila můstek, uzavřela bezpečnostním kódem celý systém. Hned poté opustila můstek, který také za sebou zamkla. Odyssea má zcela jinou bezpečnost, než je na ostatních lodí. I k záložním šachtám na můstku je zapotřebí heslo, aby se tam dostali.

Na Odyssey panovalo napětí. Poté co Womacková opustila můstek, postupovala chodbou se zbraní pevně sevřenou v ruce. Druhou měla danou v botě. Podle senzorů se kontaminovaný jedinec měl nacházet v tělocvičně, ale nemohla si být jistá, jestli za tu dobu se nepohnul jinak.

Byl jsem překvapen, když vešla Womacková na ošetřovnu se zbraní v ruce.
„Řekni mi, že…“
„Máme tu jednoho,“ řekla a podala mi zbraň, kterou vytáhla z boty se slovy: „Tady. Budete ji potřebovat.“
„Kde je?“
„V posilovně. A těžko uvěřit, že by to mohla být právě tahle osoba, protože si ji pamatuji už z dob, kdy jsme o Luciánské alianci ještě neměli ponětí.“
„Kdo to je?!“ Nutně jsem to musel vědět.
„Viper,“ odpověděla Womacková, čímž dostala všechny na ošetřovně, včetně mě. Dokonce i Tobias se nazvedl z postele.
„Reynoldsová?“ zeptal jsem se, jestli jsem se nepřeslechl.
„Přesně tak. Takže pokud se nemýlím, musela být někdy unesena a mučena Luciánskou aliancí.“
„Rainesi, vy a Womacková si vezměte ze zbrojovny Zaty. Jen co ji dostanete, dostaňte ji co nejrychleji sem, ať jí vytáhneme kyanid ze zubu. Vsadím se, že ho tam mají všichni, co jsou spolčeny s Luciánskou aliancí. Za žádnou cenu ji nezabíjejte, máme šanci ji získat zpátky a dozvědět se tak vše, co ví.“
„Rozkaz.“ Tak v šoku jsem ještě nebyl. Dokonce všichni tři doktoři byli v šoku. Reynoldsovou známe už od jejího nastoupení na akademii. V podstatě jsem ji zaškoloval a v pilotování.

Womacková s Rainesem po navštívení ošetřovny si to namířili přímo do tělocvičny. Aby na sobě nedali nic vědět, dělali, že si šli také zacvičit. Zároveň se poohlíželi po Reynoldsové, která zrovna dělala shyby.
„Reynoldsová?“ zavolala na ni Womacková.
„Ano?“ seskočila dolů a otřela si pot.
„Máme se domluvit, jak se prostřídáme na můstku.“

Od té doby, co mi to Cathy řekla, jsem tuto myšlenku nemohl vytratit z hlavy. A tak jsem si říkal, kdy ji mohla Luciánská aliance unést. V podstatě nemohla. Musí to být někdo jiný, určitě.
„Doktore, podejte mi tablet. Rychle!“ Musel jsem si to sám překontrolovat.
„Děkuji.“ Jen co jsem se přihlásil do systému, překontroloval jsem výsledky skenování. Pro jistotu jsem si udělal vlastní sken. Výsledky byli totožné a postavení lidí to samý, což nedává smysl, když je teď každý jinde. Okamžitě jsem musel na dálku nahrát záložní systém pro vnitřní skenování. Trvalo to tak dlouho, že kdybych mohl mlácením do tabletu to urychlit, tak to udělám. Doufám, že do té doby nikdo neudělá nějakou blbost.

Zatímco Marks se snažil zjistit pravého sabotéra, Womacková s Rainesem stále setrvávali v posilovně. Po promluvení o směnách si šli také jakoby zacvičit, zatímco pozorovali Reynoldsovou, zda se její chování nijak nezmění.

Mezitím na ošetřovně jsem netrpělivě sledoval nahrávání záložního skenovacího systému. Jakmile proces skončil, rychle jsem si prohlédl výsledky skenování. Ztuhl jsem.
„To není možné…“ zašeptal jsem a rychle jsem provedl sken znovu, abych se ujistil, že se tentokrát neplete.
„Co se děje?“ zeptal se Tobias, který se už napůl zvedal z postele.
„Není to Reynoldsová, koho hledáme,“ řekl jsem a dodal: „Skeny ukázaly chybu. Skutečný sabotér je…“ odmlčel jsem, nemohl jsem tomu věřit.
„Kdo?!“ vyhrkl Tobias. Sevřel jsem čelist a rychle zaktivoval vysílačku, kterou jsem měl na klíně.
„Cathy, okamžitě opusť tělocvičnu. Sabotér je někdo jiný!“ Doufám, že jsem to stihl včas.

Womacková poté, co zaslechla Markse ve vysílačce zpozornila stejně jako všichni ostatní, co se v tělocvičně nacházeli.
„Cože? Kdo to je?“ ozvala se zmateně Womacková.
„Doktor Harris z Daedala. Přenesli jsme si ho s sebou. Na Daedalu nebyli čtyři, ale pět.“ Womacková s Rainesem i s ostatními na můstku se okamžitě rozeběhli hledat doktora Harrise.

Napětí na ošetřovně by se dalo krájet. Harris, zkušený lékař, který byl s posádkou Daedala už roky. Byl to on, kdo pomáhal s ošetřováním zraněných z Hammonda, byl to on, kdo měl přístup ke zdravotním záznamům i k jakýmkoliv látkám, včetně jedů.
„Musíme ho okamžitě zadržet, než se pokusí něco udělat!“ dodal jsem naléhavě do vysílačky.
„Na to už je pozdě,“ ozval se Tobias. Podíval jsem se na něj a okamžitě jsem pochopil, na co naráží. Harris stál u přepážky ošetřovny. V rukou držel zbraň namířenou na ně.
„Takže jste na to přišli…“ řekl klidným hlasem, který ale měl v sobě mrazivý podtón.

[andoriel]

Ou, to se to pěkně pohnulo Moc mě to baví.

[Marks]

Je neděle a opět je tu další díl a k tomu i jedna zprávu. Do začátku prázdnin bude menší pauzička, jelikož jsem doposud jsem nehnula ještě s dalším dílem, tak potřebuji menší časík
Přeji krásné čtení

15. kapitola – Den 2. (16:00 – 18:00)

Harris stále na mě mířil zbraní a chladně se usmíval.
„Vidíte, plukovníku? Měl jste chtít odejít dříve, možná byste se tak dožil důchodu.“
„A možná byste si měl zkontrolovat únikové cesty,“ odsekl jsem ho a pomalu jsem se posadil.
„Nechte mě hádat… Myslíte si, že Womacková se sem snaží dostat, že?“ Harris si povzdychl, „Děláte, jako by to bylo poprvé, co jsem v takové situaci. Na všechno mám plán.“ Levou rukou vytáhl z kapsy jak ampuli, tak i injekční stříkačku.
„Přišel jsem vás zabít. Jste jediný, kdo nám nejvíce překáží v naší práci. Kamery jsou zde vypnuté, vás dva zabiju, přepíšu zprávy, vytáhnu ze sebe kyanid a dám ho pryč. Nakonec si budou myslit, že jste se spletl a náhle se objevili po vašem zranění komplikace, která způsobila smrt.“ Celou dobu jsem sledoval, jak Harris napouští stříkačku fentanylem. V takové dávce to zabije každého během pár minut. Harris dobře věděl, kdy budu nejvíce zranitelný. Když budu na ošetřovně pouze s doktorem, který je taktéž po operaci. Sotva jsem mohl sedět, natož bránit se. Jen, co ke mně přišel, tak do mě strčil, abych si lehl zpátky. Nemohl jsem nic dělat.
„Přemýšlím nad rychlejší nebo pomalejší smrtí.“ Viděl jsem, jak přemýšlí nad tím, kam mi to svinstvo píchnout. Měl v podstatě dvě možnosti, jednu kanylu jsem měl v ruce, další na krku. Po celou dobu na mě mířil zbraní, takže i kdybych se o něco pokusil, pravděpodobnost, že mě střelí, je vysoká.
„NE!“ zakřičel vedle mě doktor. Hádám, že si vybral tu rychlejší variantu. Ve chvíli, kdy ten sajrajt mi podával do kapačky, Womacková s Rainesem vtrhli na ošetřovnu a Zatem ho trefili.
„Vytrhněte si to z krku!“ Pravou rukou jsem co nejsilněji vytrhl kanylu z krku, že následně z rány okamžitě vytryskla krev. Z ruky jsem si ji pro jistotu taky vytrhl. Tobias ležící vedle mě, ze všech sil vstal a rychle vzal kusy obvazů a přitiskl mi je jak na krk, tak i ruku. Reynoldsová také rychle přiběhla na ošetřovnu, okamžitě běžela k doktorovi a nabídla mu pomoc.
„Jste v pořádku?“ zeptala se Reynoldsová.
„Jo… Jo…“ vydechl jsem si a podíval se na nehybného Harrise ležícího na zemi, „Ale ten hajzl mě málem poslal na druhou stranu.“
„Hlavně se teď nehýbejte. Musím vám zastavit krvácení.“
„No, ještě, že jsme přiběhli včas,“ řekl Raines a otřel si čelo. Stál nad Harrisem, kterému dával pouta.
„Myslím, že tu teď máme větší problém. Když se sem dostal Harris, kdo ještě další mezi námi to může být?“ zeptala se Reynoldsová. Na ošetřovně zavládlo těžké ticho. Nikdo nevěděl, komu ještě může důvěřovat.

Zatímco na Odyssey řešili jeden problém za druhým, Daedalus vystoupil z hyperprostoru dříve než právě zmíněná Odyssea. Od dob, kdy začali se stavbami BC-304, SGC přemýšlelo nad tím, kde je budou moci vyrábět bez povšimnutí lidí na Zemi. Nakonec se rozhodli, že ve vesmíru postaví dok, ve kterém budou vyrábět lodě třídy Daedalus. Po jejich výstupu si všimli, že tam jsou první. A tak nervózně čekali, kde Odyssea je.

Carterová stála na můstku za pilotem a čekala, až se objeví na senzorech.
„Zaznamenávám otevírání hyperprostorového okna,“ oznámil Major Martin, „Je to Odyssea.“
„Pane, volají nás,“ ozvala se Cooperová, která jako první vystřídala taktického důstojníka.
„Na obrazovku.“ Caldwell i s Carterovou si stoupli opět k boční obrazovce, kde se zobrazila Womacková.
„Jaký je váš stav?“ zeptal se Caldwell.
„Harris chtěl zabít jak plukovníka Markse, tak i poručíka Rennera.“
„COŽE?!“ doslova ze sebe vyhrkl Caldwell.
„Harris byl další sabotér. Chvíli nás někdo sledoval, proto jsme přiletěli později. Každopádně v tuto chvíli nedoporučuji, aby se někdo transportoval k nám na Odysseu. Zrovna se tu testuje zbytek posádky.“
„To znamená…?“ Caldwell se podíval na Carterovou.
„To znamená, že tady na Daedalu stále někdo může ještě být,“ řekla Carterová a podívala se opět na Womackovou.
„Uzavřete loď. Jakmile budete hotová, dejte nám vědět. My mezitím dáme do doku Hammonda a pokusíme se vyřešit ostatní zde.“
„Rozumím. Pošleme vám program, který detekuje všechny podezřelé. Budete je moci transportovat přímo do cely. Ale než dáte Hammonda do doku, tak to tam proskenujeme. Nechceme, aby v doku zrovna proběhla vteřinová autodestrukce.“
„Dobrá poznámka. Počkáme.“

Poté, co Womacková prověřila stanici a poslala na Daedalus detekční program, vydala se opět za námi na ošetřovnu.
„Kyanid je pryč. Můžete si ho odvézt do cely,“ oznámil doktor, který byl taktéž z Daedala, ale byl prověřen mezi prvními a čistý. Reynoldsová stála opřená o postel, čekala na další zprávu od doktora. Tentokrát se to týkalo mne samotného.
„Krvácení jsem zastavil. Budete v pořádku, plukovníku. Ale o to víc doporučuji klidový režim.“ Ušklíbl jsem se na doktora, protože tomu nevěřil stejně jako já.
„V klidu můžu být, až tohle skončí.“ Pokusil jsem se posadit, ale Reynoldsová mě zatlačila rukou zpátky na lůžko.
„Ještě ne, pane. Potřebujete odpočívat.“
„Na odpočinek budu mít ještě spoustu času, pokud mě Luciánská aliance dříve nezabije.“
„Co že to máte všechno za zranění? Já jen, abych vám je připomněla, pane,“ zeptala se Womacková. Tak otráveně jsem se snad ještě nezamračil. Chvilku jsem se zapřemýšlel, než jsem začal jmenovat: „Přeraženou nohu, přeraženou ruku, z operované břicho, propíchnutou plíci, půlka obličeje pořezaná a teď do toho obvázaný krk.“ Pak jsem se podíval na doktora a zeptal jsem se: „Zapomněl jsem na něco?“
„Ne,“ odpověděli oba doktoři zároveň.
„Co uděláme s Harrisem?“ zeptala je Reynoldsová.
„Necháme ho v cele a jen, co se dám dohromady, tak uvidíme. Možná se do té doby sám vzpamatuje.“
„A co když ne?“
„Nikdy jsem to nechtěl říci, ale možná by zabraly jejich vlastní metody,“ odpověděl jsem.
„Mučení?“
„Elektrikou.“
„Teď už vím, že vás nikdy nechci nasrat,“ řekl na to Renner, který se na posteli přede mnou schoval pod peřinu. Uchechtl jsem se a podíval jsem se na Womackovou.
„Co ostatní z Hammonda?“
„Jsou čistí. Nikdo na palubě už není od Luciánské aliance.“
„Dobře. Běžte na můstek a neustále komunikujte s Carterovou a Caldwellem. Ale držte se u zabezpečené linky. Nemůžeme vědět, kdo nám sem co bude chtít poslat za vir.“
„Rozkaz,“ zaznělo od obou a následně na to vyrazily obě na můstek. Já jen přemýšlel, do čeho jsme se to zas namočili. Ještě budu s láskou vzpomínat na Orie, ti rovnou ničili, než aby někoho infiltrovali. Mno nic, to hlavní jsem snad pro dnešek už udělal. Asi bych si měl fakt jít odpočinout. Dokonce za tento den jsem ztratil pojem o čase, takže když jsem zjistil, že každou vteřinou bude šest hodin večer, řekl jsem si, že ten spánek si taky zasloužím.
„Dobrou, doktore,“ popřál jsem Tobiasovi a zavrtěl jsem se pořádně pod peřinu.

[Marks]

Zdravím všechny,
po menší pauzičce opět další díl

16. kapitola – Den 10. (6:00 – 8:00)

Týden v doku celkem rychle utekl. Zjistili jsme, že tam se ještě Luciánská aliance nedostala, takže opravy na Hammondovi mohly rychle započít. Já mezitím na Odyssey jsem konečně dostal svolení se za pomocí berlí pohybovat po lodi. Takže hned první, co jsem udělal, tak jsem se převlékl do lodní uniformy. Nemocniční oblečení fakt nemám rád. Takže jen poté, co jsem se dal dohromady, tak jsem šel na návštěvu za naším sabotérem, Harrisnem. Za celou dobu, co byl ve vězení, se snažil pětkrát o sebevraždu. To ale netušil, že mu všechny plány rádoby překazíme. Byla to má první návštěva u jeho cely, takže byl celkem překvapený, když mě viděl. Sedl jsem si na židli, která byla poblíž, a hleděl jsem na něj. Byl stejný, jako všichni ostatní. Moc toho nenamluvil.
„Slyšel jsem, že jste se párkrát pokusil o sebevraždu, mám pravdu?“ Nic, žádná odpověď.
„Co kdybych vám nabídl, že vás zabiju já? Byl byste rád?“ Taky nic. Zjevně mu to bylo jedno.
„Víte, k čemu ty řetězy, na kterých visíte, jsou připojeny?“ Tentokrát už zvedl hlavu a podíval se mi do očí.
„Ano. Nejběžnější metoda Luciánské aliance. Mučení elektrickým proudem. A podle vašeho výrazu se vsadím, že jste to zažil. Takže… Co kdybychom to zkusili znovu?“ Vážně jsem nevěřil tomu, že jsem to právě řekl. Vstal jsem ze židle a namířil si to k východu. Jen co se uzavřel, zmáčkl jsem na panelu zelené tlačítko. Když jsem slyšel jeho křik, začínal jsem si připadat jako oni, takže jsem to během chvilky vypnul. Nechci být jako oni. Prostě ne. Kdybych měl spočítat, kolikrát mě někdo z nich chtěl zabít, nestačily by mi prsty na rukou ani na nohou. Ale pořád to nebyli naši lidé. Byli to oni. A teď? Během jednoho týdne se mě pokusilo pár z našich zabít. Jenže ti lidi byli vychováni jako naši vojáci, ne jako oni. Pořád doufám, že je šance ho dostat zpátky. Když o tom tak přemýšlím, možná by tu jedna byla, ale nevím, jestli to vyjde. Za pokus nic ale nedám. Na panelu jsem potvrdil vypouštění kyslíku z místnosti.

Womacková s Rainesem zrovna byli na můstku, když se oběma na konzolích ukázala výstražná zpráva: „Vypouštění vzduchu v zadržovací místnosti.“
„Taky to vidíš?“ zeptal se Raines.
„Tohle není chyba. Někdo na lodi úmyslně vypouští z místnosti vzduch,“ odpověděla Womacková.
„A kdo?“
„Podle identifikace, … plukovník Marks,“ odpověděla Womacková a podívala se na Rainese, který nemohl věřit svým uším. Sotva opustí ošetřovnu a už si to zamířil za Harrisem.
„Jdu tam.“ Raines vstal od konzole a co nejrychleji si to namířil za Marksem.

Po celou dobu vypouštění vzduchu jsem stál zády opřený o panel. Po chvilce, co jsem zavřel oči, přiběhl ke mně Raines a dožadoval se, co to dělám.
„…pane?“
„Pokud se vám to nelíbí, majore, opusťte tuto loď,“ doslova jsem suše odpověděl.
„Chcete ho zabít!“
„To chci. Ale také ho chci poté hned oživit,“ řekl jsem na to a podíval se na panel, který ukazoval, že veškerý vzdych byl odčerpán. Na obrazovce hned vedle jsem pozoroval Harrise, jak kolaboval k zemi. Po několika vteřinách jsem obnovil kyslík a nouzově otevřel dveře. Rychle jsem si to namířil k cele, která se po zadání mého hesla otevřela. Berle jsem odhodil bokem a okamžitě jsem začal s resuscitací, se kterou mi pomohl i Raines, který mě nevěřícně sledoval. Asi si říkal, jak jsem to mohl udělat. Odpověď je zcela jednoduchá, neměl mě chtít zabít. Z Harrisova nosu tekla krev. Stále bezvládně ležel na podlaze a jeho hrudník se ani nepohnul. Stlačoval jsem mu hruď a počítal v duchu každé stlačení.
„No ták, nenech mě tě oživovat zbytečně,“ zavrčel jsem. Sekundy se vlekly. Jedna… Pět… Deset… Pak se Harris náhle prudce nadechl a začal kašlat. Oči měl široce otevřené, jako by se právě probudil z noční můry.
„Co…? Kde…?“ zalapal po dechu a zmateně se rozhlížel. Raines si všiml změny Harrisova chování, otočil se na mě a řekl: „Plukovníku… něco je jinak.“
„Harrisi, jak se cítíte?“ zeptal jsem se opatrně. Harris se podíval nejprve na mě, pak na Rainese, a nakonec na své ruce, jako by si nebyl jistý, kde zrovna je.
„Já… Proboha, co jsem to udělal? Bože… Co jsem to udělal?“ V jeho hlase byla čirá hrůza. Nebyl to ten chladný, vypočítavý sabotér, kterého jsme poznali. Tohle byl člověk, který si právě uvědomil, co napáchal. Raines si se mnou vyměnil pohled.
„Zdá se, že to vyšlo. Jak…?“
„Na Destiny udělali to samé s plukovníkem Telfordem. Vypustili kyslík z místnosti, kde byl, a počkali, až se mu zastaví srdce. Pak ho oživili a byl zcela normální. Nevíme, co používají. Jestli drogu nebo nějakou formu ovládání mysli. Ať už to ale bylo cokoliv, fungovalo to,“ po vysvětlení jsem pohlédl na ležícího Harrise, který doslova brečel.
„Omlouvám se… já… nebyl jsem to já…“ V tuto chvíli jsem věděl, že máme větší problém. Pokud Luciánská aliance dokázala někoho takhle ovládnout, mohlo být na palubě víc lidí v jeho situaci.
„Já vím, doktore. To oni vás k tomu donutili.“
„Vy to nechápete. Luciánská aliance obsadila Homeworld Command… Ovládají téměř všechno.“ Jen, co nám to Harris pověděl, vstal jsem se země a okamžitě si to namířil belhavou chůzí na můstek. Na berle jsem kašlal.

Když jsem se dobelhal na můstek, požádal jsem Reynoldsovou, aby zapnula veškerou komunikaci, jak na Odyssey, tak i na Daedalu, Hammondovi a v doku. Stoupl jsem si k velitelskému křeslu a začal mluvit: „Tady plukovník Marks, dle zdrojů Luciánská aliance obsadila vše související s programem Hvězdná brána. Byli jsme infiltrováni. Nyní platí nouzový příkaz 3-2-9-alfa. Omezujeme veškerý kontakt se Zemí.“ Reynoldsová, Womacková, Monroe i Vorga se na mě ve stejný moment podívali. Nemohli věřit vlastním uším, co před chvíli ode mě slyšeli.

V ten moment, kdy to lidé na Daedalu zaslechli, všichni se začali rozhlížet kolem sebe. Jelikož dříve z obou vězňů nic nedostali, předpokládala Carterová, že někdo provedl to, co se stalo na Destiny. Když stála na můstku, viděla výrazy všech, co se tam nacházeli. Teď už nikdo nevěděl, komu co může věřit.
„Co se to tu děje?“ přemýšlela nahlas.
„Někdo chce ovládnout celou společnost,“ odpověděl Caldwell, který stál hned u ní. Jak Daedalus, tak i Odyssea byli mimo dok v prostoru. Oba sledovali Odysseu, jak se od nich vzdaluje.
„Kontaktujte je,“ nařídila Carterová. Jen, co Meyersová kývla hlavou, Carterová řekla do vysílačky: „Marksi, co to děláte?“
„Letíme na Zemi. Máme šanci to ještě zastavit. Vy tu zůstaňte a dejte Hammonda dohromady, bude se hodit. Apollo i posádka stále žijí, jen už pod nadvládou Luciánské aliance. Harris to řekl Rainesovi poté, co jsem odešel z jeho cely. Určitě to na Zemi musí někdo vědět, jinak by nám nepřišly ty varovné zprávy.“
„Buďte opatrní,“ řekla Carterová a hned poté Odyssea vstoupila do hyperprostoru.
„Madam, přišla zpráva z Odyssey určena přímo pro vás,“ oznámila Cooperová. Carterová přišla k ní a požádala ji, jestli by jí uvolnila místo. Poté, co usedla ke konzoli, zmáčkla na několik tlačítek, než se jí zobrazila zpráva odeslaná z Odyssey.

Od: plukovník Kevin Marks
Pro: brigádní generál Samantha Carterová
Předmět: -Neuveden-

Jádru se podařilo zjistit, kdo varovné zprávy poslal. Obě zprávy poslal generál O’Neill z Vaší laboratoře v SGC. Jen, co se dostaneme na Zemi, podívám se po něm. Ozveme se, až poletíme zpátky. Pokud se tu neobjevíme do zítřejších 6:00, pravděpodobně nás také dostali. Přijďte na to, jak ten účinek zvrátit. Nechci všechny pozabíjet a pak je zas oživovat.

PS: O’Neill se k Vám vrátí zpátky, nebojte se. Přivedu ho zpátky.
Plk. Marks

Samanthě vyhrkly slzy z očí. Vůbec by jí nenapadlo, že by to mohl být právě Jack, její manžel. Po přečtení zprávy ji zakódovala a přesunula ji k sobě do složky, aby se do ní bez její autorizace nikdo nedostal. Otřela si oči a vstala od konzole, ke které hned poté usedla zpátky Cooperová. Carterová stoupla ke Caldwellovi a řekla mu: „Musíme si pospíšit s opravami.“
„Pošlu tam všechny inženýry. Snad to stihneme, co nejrychleji.“