Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
6. Shermaal
Kapitola druhá
Zak vedl Jamese a Mayu na můstek. Bylo mu jedno, co tomu řekne Lyn, pokud je uvidí. Velitel s Andoriel zmizeli a o jejich nalezení, celou loď i posádku se musel postarat Zak. Nebyla jiná možnost.
„Vypojený panel,“ zamumlal James se vzpomínkou na Aceova poslední slova.
Na můstku se Zak rozhlédl. U ovladačů nebyl nikdo, kdo by byl loajální k Lynovi víc než jen v plnění jeho pokynů, a to pouze v případě, že nebylo zbytí.
Maya zapnula panel a stiskla blikající kontrolku. Na obrazovce se objevil kraťounký seznam jmen. Pod nápisem Lyn byli ještě tři další důstojníci a dva vojáci. Dva důstojníci a jeden voják svítili jen matně a občas zmizeli úplně. U jména jednoho z důstojníků k úplnému zmizení došlo právě, když si ho Zak prohlížel, druhý se rozzářil a zůstal v seznamu, voják pořád nerozhodně mrkal.
„Pět?“ zeptal se potichu James.
Zak si ještě jednou prohlédl všechna jména. „Čtyři,“ rozhodl. Váhající voják se podle jeho zkušeností připojí k většině.
„Volá nás neznámá loď,“ řekl nahlas jeden z důstojníků na můstku. Nemusel to dělat, mohl jen poslat telepatický vzkaz, ale jeho zašilhání směrem k Zakovi bylo výmluvné.
Trojice vypojila panel a stáhla se do temného kouta právě včas před příchodem Lyna.
Na velké obrazovce se objevilo několik podivných tvorů. Houkali a mávali kolem sebe chapadly.
„Co to má znamenat?“ zeptal se Lyn důstojníka, který mu dal zprávu o příchozím vysílání. „Kdo to je?“
Důstojník na Lyna krátce pohlédl a dál se věnoval vlastní práci. Cizinci chtěli mluvit s nejvyšším velitelem na lodi. Ace byl pryč, další na řadě byl Lyn.
„Znamenat,“ zopakoval z obrazovky kovový hlas.
„Kdo jste? Co chcete?“ zeptal se Lyn. Čekal na odpověď, a když znělo pořád jen houkání, pokračoval: „Jsem zástupce velitele této lodi. Velitel je teď zaneprázdněn neodkladnými… záležitostmi.“ Poslední slova řekl jen s přemáháním. Podle jeho nejnovějších informací byl velitel zase za tou samicí a ani volání z můstku s ním nepohnulo.
„Záležitost. Chceme záležitost. Velitel.“ Kovový hlas zaskřípal.
„Velitel tu není. Mluvte se mnou,“ opakoval Lyn pomalu.
„Velitel se mnou. Mluvte,“ reagoval hlas.
Lyn se nechápavě rozhlédl. Pořád nerozuměl.
Maya se kousla do rtu, aby nevyprskla, ale musela uznat, že bez informace o Aceově zmizení by také tápala.
Důstojník se otočil na Lyna a telepaticky mu sdělil, že velitel se na lodi nenachází. Ztratil se neznámo jak a neznámo kam.
„Zadržujete našeho velitele? Z jakého důvodu?“ zeptal se Lyn cizinců. Napadlo ho, jestli by neměl otočit loď a odletět, ať si s Acem dělají, co chtějí. Post velitele byl na dosah. Pak si prošel poslední výstup s jedním z nižších důstojníků, po kterém bylo jasné, že ztratil veškerou jeho důvěru a vážnost před ním i před dalšími členy posádky. Jeho příkaz byl sice logický a jako zástupce velitele ho důstojník měl bez odporu poslechnout, místo toho se nejen vzepřel, ale u ostatních přítomných se zvedla vlna odporu. Lyn to nechápal. Co bylo tak složitého a nemožného na skenu oblasti, kterou právě proletěli? Opravdu by chtěl velet takové posádce?
Zak bez problémů četl Lynovu mysl a skoro se otřásl. Druh skenu, který zástupce požadoval, by oblast poškodil ještě víc, než byla v době jejich průletu, a další plavidla by se z ní už nedostala.
„Velitel se mnou. Znamenat mluvte o důvodu,“ vypravil ze sebe kovový hlas za velkého chřestění a chroupání.
„Přerušte spojení,“ rozhodl se najednou Lyn. „Otočte loď a otevřete hyperprostorové okno. Cíl vyberte podle svého uvážení.“
Důstojník se na něj vyděšeně podíval, ale jeho rozkazy splnil. Plavidlo se skokem dostalo z dosahu cizinců.
Lyn se zadíval na centrální obrazovku, pak se otočil do stínu, který ukrýval Mayu, Jamese a Zaka.
„Ty tři zavřete,“ řekl a se spokojeným úsměvem odešel z můstku.
„Myslíš, že to byl dobrý nápad?“ Paul Davis se snažil ovládnout, ale přiznání Johna Shepparda, že si jako jednu z podmínek ve smlouvě se Shermaal vymohl dopadení a předání Andoriel Zemi, se mu zdálo jako hodně velký úlet.
John se ošil. Při jednání to byl okamžitý nápad a zdál se mu dokonalý, ale s větším odstupem už tak skvěle nevypadal. Chtěl říct něco na svou obhajobu, jen ho nenapadalo, co by to mělo být. Paul na to naštěstí nečekal.
„V každém případě s tím souhlasili. Když tuto podmínku nesplní, budeme mít páky do dalších jednání,“ uvažoval generál nahlas. „A ta knihovnice vypadala dost sešle, jak jsi říkal. Třeba se vrátí ráda.“
John si vzpomněl na Andoriel a musel souhlasit, v porovnání s jeho vzpomínkami vypadala jinak. Po chvilce uvažování se rozhodl, že nejlépe by to vystihlo slůvko ‚rozplizle‘. Pokud by se měl vyjádřit nahlas a oficiálně, asi by spíš použil slovo neudržovaně, ale to nic neměnilo na tom, že se čas s Andoriel nemazlil. Bylo s podivem, že v takovém stavu byla mezi Wraithy pořád naživu, a také, proč ji tak ten Wraith nechal, jestli s ní měl jiné plány než společnou svačinku.
„Rozhodně bych ji měl raději na Zemi než někde kdovíkde,“ zamumlal John. „Nechce se mi nikoho nechávat mimo.“
Paul uhlídal výraz, aby nedal najevo, že pochopil, co tím John míní. Plukovník považoval odchod Andoriel za svou osobní prohru. Za věc, kterou nedotáhl do konce a někoho nechal na bojišti.
„Tehdy se rozhodla sama,“ řekl tiše. „A při posledním setkání by určitě aspoň naznačila, že chce domů. Na Zemi. Nikdy jsem z hlášení o ní neměl pocit, že by tajila takovou věc. Kdyby se rozhodla vrátit…“
„V podstatě k tomu nedostala šanci,“ povzdechl si John. „Všichni jsme byli nervózní ze setkání s Shermaal a Mosu tlačil, abych s Ájou něco provedl a on se mohl soustředit. Nic moc se dělat nedalo. Pršelo.“ Nevěděl, proč to poslední slovo řekl, déšť mu utkvěl v hlavě a spojil se s návštěvou Andoriel.
„Nezbývá nám, než čekat, jak se rozhodne ta jejich Rada a jestli splní všechny podmínky smlouvy. Osobně bych byl rád, kdyby ano,“ uzavřel celou debatu Paul a mávnul na Shepparda, že může odejít.
John se loudal chodbami SGC s rukama v kapsách a váhal, jestli sednout do auta a odjet, nebo si nejdřív zajít do jídelny a pochytat pár drbů. Na rozcestí přešlápl na místě, otočil se a vrazil do Jennifer Kellerové. Doktorka pospíchala a se zamumlanou omluvou chtěla jít dál, když si uvědomila, do koho narazila.
„Johne!“ vyjekla překvapeně. „Ráda tě vidím. Jak dopadlo setkání? Jsou tak oškliví, jak jsem slyšela? Prý někdo dostal darem celý balík kávy,“ usmívala se.
„Káva. Dobrý nápad. Dáš si?“ chytil se John jejího posledního slova.
„Nemůžu,“ potřásla smutně hlavou. „Na ošetřovně máme jeden z našich týmů. Všichni členové chytili nějakou příšernou nemoc, při které zezelenali. Vypadá to děsivě.“
„Máte plnou ošetřovnu zelených lidí?“ John zakoulel očima.
Jennifer vzdychla a odchvátala.
„Plukovníku Shepparde, dostavte se do řídící místnosti,“ vyzval Johna místní interkom a přerušil jeho rozhodování o další cestě.
„Jsou na příjmu,“ špitl mu technik, sotva se přiblížil k ovládacímu pultu.
„Plukovník Sheppard právě přišel. Prosím, mluvte,“ řekl do zvednuté hlavičky mikrofonu.
John se chtěl zeptat, kdo ho volá, ale vzápětí to poznal sám. Kovový hlas nebylo možné si splést.
„Škrou, ou, hou, máme toho tvora, kterého jste chtěli. Rozpadl se na dva kusy.“
„Cože?“ John vytřeštil oči. „Vy jste ji roztrhli vedví?“
„Dva nestejné kusy. Požadujete který?“
Sheppard s žuchnutím dosedl na židli u komunikace a otřel si čelo. Zamračil se na ruku vlhkou od potu, který mu vyrazil po prohlášení Shermaal.
„Zabili jste ji?“ vypravil ze sebe.
„Tvor není mrtvý. Jen trochu.“
Odpovědi kovového hlasu byly čím dál nepochopitelnější. Technik postával opodál a nervózně zatínal ruce v pěst.
„Ať nám vrátí tělo,“ navrhl polohlasem.
John se na něj podíval a zdálo se, že nevnímá, co se kolem něj děje.
Kovový hlas zachrčel, kuňknul a spojení se přerušilo.
„Co se děje?“ Paul se objevil vedle technika, všiml si Shepparda u komunikace a setmělého panelu. „Někdo volal?“
„Zabili ji. Je mrtvá,“ zašeptal John.
„Kdo? Koho?“ Paul se před chvílí začetl do jednoho hlášení a teď to vypadalo, že mu uniklo něco důležitého.
„Ozvali se Shermaal,“ začal vysvětlovat technik, když pochopil, že od Shepparda se generál Davis nic nedozví. „Říkali, že mají Andoriel, ale že ji roztrhli na dva kusy. Prý je trochu mrtvá. Pak přerušili spojení.“
John se na technika znovu podíval, zvedl se a vyšel na chodbu. Paul mu sotva stačil uhnout z cesty.
„No, to je nadělení,“ zašeptal si generál pro sebe.
Nnehishsos se pořád nedokázal orientovat v komunikaci v tom divném prázdném prostoru. Ti tvorové, co ho obývali, byli všichni postiženi vesmírnou nemocí, jinak si jejich divné chování nedovedl vysvětlit. Nejprve to vypadalo jako snadná záležitost, ale teď se najednou s nikým nedokázal dohodnout. Možná není správně nastavený překladač, napadlo ho. Při prvním setkání s tvory na organické lodi ho museli trochu upravit, aby zvládl jejich řeč, a pak se zasekl někde uprostřed a zřejmě špatně tlumočil mumlání pozemšťanů.
Nnehishsos raději s lodí přeletěl do volného prostoru bez planet a cizích vesmírných lodí a všechny techniky poslal překladač opravit. Uprostřed jednání byl technický výpadek skoro fatální, zvlášť když tvorové v tomto vesmíru byli tak nepřizpůsobiví, co se komunikace s jinými tvory týkalo. Nnehishsos si všiml, že se nedomluví ani na jedné planetě, natož v jedné galaxii. Museli to vzít do rukou sami.
Opravy se protahovaly a technikům se nedařilo najít chybu.
Nnehishsos si uvědomil, že ten cizí tvor na palubě bude déle, než si myslel, a bude třeba ho udržet naživu.
Zak stál ve vězení zády k zamřížovanému vchodu a rukou se opíral o stěnu. Maya si sedla do kouta a zavřela oči a James chodil po malém prostoru, který jim zůstal, a tiše mumlal nadávky.
„Takhle to už dál nejde.“ Maya otevřela oči a pootočila hlavu, aby viděla na Zaka. „Měl bys převzít velení.“
Zak nereagoval. Prsty měl zabořené ve zdi a snažil se kontaktovat plavidlo, ale loď neodpovídala.
James se zastavil a otočil se čelem ke vchodu. „Máme návštěvu,“ pronesl tiše.
Důstojník z můstku, který je předtím varoval, že přijde Lyn, prošel okolo, na rozcestí se zastavil, rozhlédl a vrátil se. Na jeho pokyn se mříž rozjela. Kývnul, aby ho následovali, a odvedl všechny tři do spodních, málo používaných laboratoří.
„Chceme velitele zpátky,“ řekl Zakovi. „Lyn ho nedokáže najít, ty ano. Až převezmeš zpátky své místo, podpoříme tě.“
Zak kývl a neurčitě zahučel, ale jeho myšlenky byly jasné. Důstojník se otočil a vydal se za svými povinnostmi. Už věděl, proč je jeden z vedlejších panelů na můstku vypojený, a co se v něm dá najít.
Ace stál bez hnutí uprostřed své cely a jeho mysl narážela na její zdi. Dál proniknout nedokázal. Čelo se mu krabatilo úsilím a poslední bezúspěšný pokus doprovodil rozzlobeným výkřikem. Byl přesvědčen, že Andoriel je někde blízko, a že ji nedokáže najít, ho rozčilovalo. Za celou dobu, co byl v cele, nikdo nepřišel, takže ani netušil, komu se podařilo je zajmout. Nebyly mu předloženy žádné požadavky, nikdo nechtěl žádné informace, nedozvěděl se, kdo jsou únosci, nic, co by chtěli. Ve stěnách a stropě nenašel žádné sledovací zařízení. Bylo to rozčilující.
Opatrně se nadechl. Od počátečních problémů se vzduch zlepšil a už tolik nedusil a neotupoval smysly. Bylo jednodušší se soustředit, ale neřešilo to problém s neprostupností stěn. Stejně to zkusil znovu. Zkoumal každý kousek zdi, stropu i podlahy, každý nepatrný výstupek, každý možný spoj, kudy by se myšlenkou mohl protáhnout. Bezúspěšně. Unaveně se posadil a rukama si přejel po obličeji. Pohybu za svými zády si nevšiml.
Andoriel usínala a budila se děsivými sny. Marně se snažila dát dohromady další dopis pro Erin. V nejhlubším koutku duše doufala, že to Erin nějak vycítí, ale slova se jí pletla a sestavit celou větu nebylo v jejích silách.
„Ace,“ řekla nahlas. Její pokusy o telepatické spojení byly ještě marnější než psaní imaginárních dopisů. Stejně se o obojí pokoušela.
Stěna za jejími zády se pohnula. Vyjekla a odsunula se z jejího dosahu. Na zvednutí se do stoje neměla sílu. Zeď se pomalu rozevírala jako těžký závěs a odhalovala prostor na druhé straně. Andoriel se přece jenom podařilo vstát. Ať už ji čekalo cokoli, chtěla tomu čelit zpříma.
Kapitola druhá
Zak vedl Jamese a Mayu na můstek. Bylo mu jedno, co tomu řekne Lyn, pokud je uvidí. Velitel s Andoriel zmizeli a o jejich nalezení, celou loď i posádku se musel postarat Zak. Nebyla jiná možnost.
„Vypojený panel,“ zamumlal James se vzpomínkou na Aceova poslední slova.
Na můstku se Zak rozhlédl. U ovladačů nebyl nikdo, kdo by byl loajální k Lynovi víc než jen v plnění jeho pokynů, a to pouze v případě, že nebylo zbytí.
Maya zapnula panel a stiskla blikající kontrolku. Na obrazovce se objevil kraťounký seznam jmen. Pod nápisem Lyn byli ještě tři další důstojníci a dva vojáci. Dva důstojníci a jeden voják svítili jen matně a občas zmizeli úplně. U jména jednoho z důstojníků k úplnému zmizení došlo právě, když si ho Zak prohlížel, druhý se rozzářil a zůstal v seznamu, voják pořád nerozhodně mrkal.
„Pět?“ zeptal se potichu James.
Zak si ještě jednou prohlédl všechna jména. „Čtyři,“ rozhodl. Váhající voják se podle jeho zkušeností připojí k většině.
„Volá nás neznámá loď,“ řekl nahlas jeden z důstojníků na můstku. Nemusel to dělat, mohl jen poslat telepatický vzkaz, ale jeho zašilhání směrem k Zakovi bylo výmluvné.
Trojice vypojila panel a stáhla se do temného kouta právě včas před příchodem Lyna.
Na velké obrazovce se objevilo několik podivných tvorů. Houkali a mávali kolem sebe chapadly.
„Co to má znamenat?“ zeptal se Lyn důstojníka, který mu dal zprávu o příchozím vysílání. „Kdo to je?“
Důstojník na Lyna krátce pohlédl a dál se věnoval vlastní práci. Cizinci chtěli mluvit s nejvyšším velitelem na lodi. Ace byl pryč, další na řadě byl Lyn.
„Znamenat,“ zopakoval z obrazovky kovový hlas.
„Kdo jste? Co chcete?“ zeptal se Lyn. Čekal na odpověď, a když znělo pořád jen houkání, pokračoval: „Jsem zástupce velitele této lodi. Velitel je teď zaneprázdněn neodkladnými… záležitostmi.“ Poslední slova řekl jen s přemáháním. Podle jeho nejnovějších informací byl velitel zase za tou samicí a ani volání z můstku s ním nepohnulo.
„Záležitost. Chceme záležitost. Velitel.“ Kovový hlas zaskřípal.
„Velitel tu není. Mluvte se mnou,“ opakoval Lyn pomalu.
„Velitel se mnou. Mluvte,“ reagoval hlas.
Lyn se nechápavě rozhlédl. Pořád nerozuměl.
Maya se kousla do rtu, aby nevyprskla, ale musela uznat, že bez informace o Aceově zmizení by také tápala.
Důstojník se otočil na Lyna a telepaticky mu sdělil, že velitel se na lodi nenachází. Ztratil se neznámo jak a neznámo kam.
„Zadržujete našeho velitele? Z jakého důvodu?“ zeptal se Lyn cizinců. Napadlo ho, jestli by neměl otočit loď a odletět, ať si s Acem dělají, co chtějí. Post velitele byl na dosah. Pak si prošel poslední výstup s jedním z nižších důstojníků, po kterém bylo jasné, že ztratil veškerou jeho důvěru a vážnost před ním i před dalšími členy posádky. Jeho příkaz byl sice logický a jako zástupce velitele ho důstojník měl bez odporu poslechnout, místo toho se nejen vzepřel, ale u ostatních přítomných se zvedla vlna odporu. Lyn to nechápal. Co bylo tak složitého a nemožného na skenu oblasti, kterou právě proletěli? Opravdu by chtěl velet takové posádce?
Zak bez problémů četl Lynovu mysl a skoro se otřásl. Druh skenu, který zástupce požadoval, by oblast poškodil ještě víc, než byla v době jejich průletu, a další plavidla by se z ní už nedostala.
„Velitel se mnou. Znamenat mluvte o důvodu,“ vypravil ze sebe kovový hlas za velkého chřestění a chroupání.
„Přerušte spojení,“ rozhodl se najednou Lyn. „Otočte loď a otevřete hyperprostorové okno. Cíl vyberte podle svého uvážení.“
Důstojník se na něj vyděšeně podíval, ale jeho rozkazy splnil. Plavidlo se skokem dostalo z dosahu cizinců.
Lyn se zadíval na centrální obrazovku, pak se otočil do stínu, který ukrýval Mayu, Jamese a Zaka.
„Ty tři zavřete,“ řekl a se spokojeným úsměvem odešel z můstku.
„Myslíš, že to byl dobrý nápad?“ Paul Davis se snažil ovládnout, ale přiznání Johna Shepparda, že si jako jednu z podmínek ve smlouvě se Shermaal vymohl dopadení a předání Andoriel Zemi, se mu zdálo jako hodně velký úlet.
John se ošil. Při jednání to byl okamžitý nápad a zdál se mu dokonalý, ale s větším odstupem už tak skvěle nevypadal. Chtěl říct něco na svou obhajobu, jen ho nenapadalo, co by to mělo být. Paul na to naštěstí nečekal.
„V každém případě s tím souhlasili. Když tuto podmínku nesplní, budeme mít páky do dalších jednání,“ uvažoval generál nahlas. „A ta knihovnice vypadala dost sešle, jak jsi říkal. Třeba se vrátí ráda.“
John si vzpomněl na Andoriel a musel souhlasit, v porovnání s jeho vzpomínkami vypadala jinak. Po chvilce uvažování se rozhodl, že nejlépe by to vystihlo slůvko ‚rozplizle‘. Pokud by se měl vyjádřit nahlas a oficiálně, asi by spíš použil slovo neudržovaně, ale to nic neměnilo na tom, že se čas s Andoriel nemazlil. Bylo s podivem, že v takovém stavu byla mezi Wraithy pořád naživu, a také, proč ji tak ten Wraith nechal, jestli s ní měl jiné plány než společnou svačinku.
„Rozhodně bych ji měl raději na Zemi než někde kdovíkde,“ zamumlal John. „Nechce se mi nikoho nechávat mimo.“
Paul uhlídal výraz, aby nedal najevo, že pochopil, co tím John míní. Plukovník považoval odchod Andoriel za svou osobní prohru. Za věc, kterou nedotáhl do konce a někoho nechal na bojišti.
„Tehdy se rozhodla sama,“ řekl tiše. „A při posledním setkání by určitě aspoň naznačila, že chce domů. Na Zemi. Nikdy jsem z hlášení o ní neměl pocit, že by tajila takovou věc. Kdyby se rozhodla vrátit…“
„V podstatě k tomu nedostala šanci,“ povzdechl si John. „Všichni jsme byli nervózní ze setkání s Shermaal a Mosu tlačil, abych s Ájou něco provedl a on se mohl soustředit. Nic moc se dělat nedalo. Pršelo.“ Nevěděl, proč to poslední slovo řekl, déšť mu utkvěl v hlavě a spojil se s návštěvou Andoriel.
„Nezbývá nám, než čekat, jak se rozhodne ta jejich Rada a jestli splní všechny podmínky smlouvy. Osobně bych byl rád, kdyby ano,“ uzavřel celou debatu Paul a mávnul na Shepparda, že může odejít.
John se loudal chodbami SGC s rukama v kapsách a váhal, jestli sednout do auta a odjet, nebo si nejdřív zajít do jídelny a pochytat pár drbů. Na rozcestí přešlápl na místě, otočil se a vrazil do Jennifer Kellerové. Doktorka pospíchala a se zamumlanou omluvou chtěla jít dál, když si uvědomila, do koho narazila.
„Johne!“ vyjekla překvapeně. „Ráda tě vidím. Jak dopadlo setkání? Jsou tak oškliví, jak jsem slyšela? Prý někdo dostal darem celý balík kávy,“ usmívala se.
„Káva. Dobrý nápad. Dáš si?“ chytil se John jejího posledního slova.
„Nemůžu,“ potřásla smutně hlavou. „Na ošetřovně máme jeden z našich týmů. Všichni členové chytili nějakou příšernou nemoc, při které zezelenali. Vypadá to děsivě.“
„Máte plnou ošetřovnu zelených lidí?“ John zakoulel očima.
Jennifer vzdychla a odchvátala.
„Plukovníku Shepparde, dostavte se do řídící místnosti,“ vyzval Johna místní interkom a přerušil jeho rozhodování o další cestě.
„Jsou na příjmu,“ špitl mu technik, sotva se přiblížil k ovládacímu pultu.
„Plukovník Sheppard právě přišel. Prosím, mluvte,“ řekl do zvednuté hlavičky mikrofonu.
John se chtěl zeptat, kdo ho volá, ale vzápětí to poznal sám. Kovový hlas nebylo možné si splést.
„Škrou, ou, hou, máme toho tvora, kterého jste chtěli. Rozpadl se na dva kusy.“
„Cože?“ John vytřeštil oči. „Vy jste ji roztrhli vedví?“
„Dva nestejné kusy. Požadujete který?“
Sheppard s žuchnutím dosedl na židli u komunikace a otřel si čelo. Zamračil se na ruku vlhkou od potu, který mu vyrazil po prohlášení Shermaal.
„Zabili jste ji?“ vypravil ze sebe.
„Tvor není mrtvý. Jen trochu.“
Odpovědi kovového hlasu byly čím dál nepochopitelnější. Technik postával opodál a nervózně zatínal ruce v pěst.
„Ať nám vrátí tělo,“ navrhl polohlasem.
John se na něj podíval a zdálo se, že nevnímá, co se kolem něj děje.
Kovový hlas zachrčel, kuňknul a spojení se přerušilo.
„Co se děje?“ Paul se objevil vedle technika, všiml si Shepparda u komunikace a setmělého panelu. „Někdo volal?“
„Zabili ji. Je mrtvá,“ zašeptal John.
„Kdo? Koho?“ Paul se před chvílí začetl do jednoho hlášení a teď to vypadalo, že mu uniklo něco důležitého.
„Ozvali se Shermaal,“ začal vysvětlovat technik, když pochopil, že od Shepparda se generál Davis nic nedozví. „Říkali, že mají Andoriel, ale že ji roztrhli na dva kusy. Prý je trochu mrtvá. Pak přerušili spojení.“
John se na technika znovu podíval, zvedl se a vyšel na chodbu. Paul mu sotva stačil uhnout z cesty.
„No, to je nadělení,“ zašeptal si generál pro sebe.
Nnehishsos se pořád nedokázal orientovat v komunikaci v tom divném prázdném prostoru. Ti tvorové, co ho obývali, byli všichni postiženi vesmírnou nemocí, jinak si jejich divné chování nedovedl vysvětlit. Nejprve to vypadalo jako snadná záležitost, ale teď se najednou s nikým nedokázal dohodnout. Možná není správně nastavený překladač, napadlo ho. Při prvním setkání s tvory na organické lodi ho museli trochu upravit, aby zvládl jejich řeč, a pak se zasekl někde uprostřed a zřejmě špatně tlumočil mumlání pozemšťanů.
Nnehishsos raději s lodí přeletěl do volného prostoru bez planet a cizích vesmírných lodí a všechny techniky poslal překladač opravit. Uprostřed jednání byl technický výpadek skoro fatální, zvlášť když tvorové v tomto vesmíru byli tak nepřizpůsobiví, co se komunikace s jinými tvory týkalo. Nnehishsos si všiml, že se nedomluví ani na jedné planetě, natož v jedné galaxii. Museli to vzít do rukou sami.
Opravy se protahovaly a technikům se nedařilo najít chybu.
Nnehishsos si uvědomil, že ten cizí tvor na palubě bude déle, než si myslel, a bude třeba ho udržet naživu.
Zak stál ve vězení zády k zamřížovanému vchodu a rukou se opíral o stěnu. Maya si sedla do kouta a zavřela oči a James chodil po malém prostoru, který jim zůstal, a tiše mumlal nadávky.
„Takhle to už dál nejde.“ Maya otevřela oči a pootočila hlavu, aby viděla na Zaka. „Měl bys převzít velení.“
Zak nereagoval. Prsty měl zabořené ve zdi a snažil se kontaktovat plavidlo, ale loď neodpovídala.
James se zastavil a otočil se čelem ke vchodu. „Máme návštěvu,“ pronesl tiše.
Důstojník z můstku, který je předtím varoval, že přijde Lyn, prošel okolo, na rozcestí se zastavil, rozhlédl a vrátil se. Na jeho pokyn se mříž rozjela. Kývnul, aby ho následovali, a odvedl všechny tři do spodních, málo používaných laboratoří.
„Chceme velitele zpátky,“ řekl Zakovi. „Lyn ho nedokáže najít, ty ano. Až převezmeš zpátky své místo, podpoříme tě.“
Zak kývl a neurčitě zahučel, ale jeho myšlenky byly jasné. Důstojník se otočil a vydal se za svými povinnostmi. Už věděl, proč je jeden z vedlejších panelů na můstku vypojený, a co se v něm dá najít.
Ace stál bez hnutí uprostřed své cely a jeho mysl narážela na její zdi. Dál proniknout nedokázal. Čelo se mu krabatilo úsilím a poslední bezúspěšný pokus doprovodil rozzlobeným výkřikem. Byl přesvědčen, že Andoriel je někde blízko, a že ji nedokáže najít, ho rozčilovalo. Za celou dobu, co byl v cele, nikdo nepřišel, takže ani netušil, komu se podařilo je zajmout. Nebyly mu předloženy žádné požadavky, nikdo nechtěl žádné informace, nedozvěděl se, kdo jsou únosci, nic, co by chtěli. Ve stěnách a stropě nenašel žádné sledovací zařízení. Bylo to rozčilující.
Opatrně se nadechl. Od počátečních problémů se vzduch zlepšil a už tolik nedusil a neotupoval smysly. Bylo jednodušší se soustředit, ale neřešilo to problém s neprostupností stěn. Stejně to zkusil znovu. Zkoumal každý kousek zdi, stropu i podlahy, každý nepatrný výstupek, každý možný spoj, kudy by se myšlenkou mohl protáhnout. Bezúspěšně. Unaveně se posadil a rukama si přejel po obličeji. Pohybu za svými zády si nevšiml.
Andoriel usínala a budila se děsivými sny. Marně se snažila dát dohromady další dopis pro Erin. V nejhlubším koutku duše doufala, že to Erin nějak vycítí, ale slova se jí pletla a sestavit celou větu nebylo v jejích silách.
„Ace,“ řekla nahlas. Její pokusy o telepatické spojení byly ještě marnější než psaní imaginárních dopisů. Stejně se o obojí pokoušela.
Stěna za jejími zády se pohnula. Vyjekla a odsunula se z jejího dosahu. Na zvednutí se do stoje neměla sílu. Zeď se pomalu rozevírala jako těžký závěs a odhalovala prostor na druhé straně. Andoriel se přece jenom podařilo vstát. Ať už ji čekalo cokoli, chtěla tomu čelit zpříma.
ta část: Tvor není mrtvý. Jenom trochu. 
ale když je to nutné
