SG:Paralelní vesmír II: 14. Společný zájem

[andoriel]

Bavte se

4. Kokoko

Kapitola třetí

Daliad seděl v pozorovatelně spletené z větví a trávy a na tváři měl široký úsměv. Konečně! Konečně další poznatky pro jeho studium. Střídavě vyhlížel ven a hned se pohledem vracel ke svitku, na který si zapisoval poznámky. Jen dával pozor, aby skřípání brka nevzbudilo nežádoucí pozornost. Se světlem si starosti nedělal, drobné kouzlo nočního vidění ovládal dokonale.
Jeho dva hosté pobíhali po lese a krásná Kokulka je naháněla sem a tam.
Maya stála opřená o kmen stromu a opatrně vyhlížela, aby se přesvědčila, že ji ten děsivý tvor nepronásleduje. James se k ní snažil dostat, ale nedařilo se mu. Obcházel pozici Mayi širokým obloukem a mezi nimi byl pořád obrovský stín.
„Ko ko ko,“ ozvalo se znovu po dlouhé době.
Maya tiše vydechla. Hlas se ozýval zdaleka a vzdaloval se. Zafunění u ucha ji přimělo vyjeknout, ale byl to jen James. Podařilo se mu tu obludu odlákat a dostat se k Maye. Pořád nevěděl, co je ten tvor zač, ale cítil neuvěřitelnou hrůzu, sotva na něj pomyslel.
„Co to bylo?“ vydechl. Opřel se zády o strom vedle Mayi a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil.
„Znělo to jako slepice,“ řekla váhavě Maya. „Zatraceně přerostlá slepice.“
James se po Maye podíval a pomyslel si, že se jí ty vzpomínky asi popletly. Slepice už několikrát viděl při sklizni. Byli to malí nelétaví ptáci, kteří s nepříjemným kdákáním utíkali a tloukli přitom nefunkčními křídly.
„Ko ko ko? Kdák!“
Wraithové uskočili každý na jednu stranu stromu a mezi nimi se do země zabodl jako čepel ostrý zobák.
Asi třímetrová slepice se narovnala, přešlápla a nakláněla hlavu, jak se střídavě dívala na Mayu a Jamese. Ze zobáku jí odpadl kousek kůry z naštípnutého kořene stromu, který zasáhla místo potravy. Okamžik rozhodování, na který kousek zaútočí jako na první, dal Wraithům příležitost k útěku. Maya se vrhla za další strom a James kličkoval a lákal obřího kura za sebou.
Slepice se raději vydala obhlédnout kmen, za který se Maya skryla. Nohy s pařáty zvedala vysoko a našlapovala lehce, téměř neslyšně. Tuhle kořist, velkého a jistě chutného brouka, nemusela vyhrabávat ze země, jen ji najít, dostihnout a sezobnout.
Obešla strom dvakrát, ale Maya už byla dávno pryč. Jediný, třebaže pochybný, úkryt skýtala věž a konečně se k ní otevřela cesta.
Wraithové byli mistři v bezhlučném plížení a úhybných manévrech, pohybovali se rychle a nepředvídatelně. Obří kur měl už dávno pronásledování vzdát a najít si snadnější potravu, ale slepice je slepice a jak vidí velkého brouka, nezná bratra… ani sestru. Alespoň pokud dokáže v hlavičce udržet, co a proč honí.
James proklouzl do věže a přikrčil se u zadní zdi. Okno bylo zavřené a zajištěné petlicí, takže věřil, že odtamtud žádné nebezpečí nehrozí. Sotva se mu začalo uklidňovat divoce bijící srdce, znovu vyjekl hrůzou. Vchodem proletělo velké tělo a na práh dopadl zobák, jako veliký srp.
Maya se do věže vrhla šipkou po hlavě. Slepice ji vyčmuchala, když už byla skoro na prahu, takže jí nezbývalo než do úkrytu prostě skočit.
Zobák se vyprostil z mohutného dřevěného prahu a v otevřeném vchodu se objevilo velké kulaté slepičí oko.
„Ko ko ko,“ pronesla slípka hlubokým hlasem. Mohla si krk vykroutit, jak se snažila zahlédnout ta tučná sousta. Zkusila do věže strčit hlavu, ale byla moc široká a neprošla skrz. Slepice se narovnala, s hlasitým kdákáním si proklepala peří, postupně protáhla obě nohy, pak přistoupila co nejblíž ke vchodu a jednu z noh prostrčila dovnitř. Roztaženými drápy začala naslepo šmátrat po potravě.
Maya s Jamesem uhýbali, přeskakovali pařáty a snažili se u toho být co nejtišší. Doufali, že to superkura brzy přestane bavit.
Při uhýbání se Maya ocitla na jenom ze schodišť a začala vybíhat nahoru. James udělal to samé a za okamžik oba stáli v horní místnosti a poslouchali, jak pod nimi pořád jezdí drápy sem a tam.
Slepice už toho nahánění měla dost, chtěla vytáhnout nohu ven a jít si hledat něco pomalejšího, když se jí jeden z pařátů zachytil mezi sloupky zábradlí. V běžné situaci by si toho ani nevšimla, ale kouzelnické schodiště drželo pevně, a čím víc se slepice snažila nohu vytáhnout, tím pevněji byla chycená. Roztáhla křídla a začala s nimi tlouct ve snaze se vyprostit. Při trhání a kroucení pařátem shodila jednoho z medvídků. Křápl o zem a rozpadl se na prach, ze kterého se vznesl obláček dýmu. Sloupek zábradlí povolil a slepice byla volná.
„Tak to ne!“ vykřikl Daliad. „To nemůžeš!“
Zapomněl na to, že sedí v úkrytu a prudce vyskočil, až se kolem něj stan z větví a trávy rozpadl.
Slepice vytáhla nohu z věže a vrhla se k němu. Další tučný brouk?!
Kouzelník kolem sebe zamával rukama a zmizel. Zmateně se zastavila, nakláněla hlavu ze strany na stranu, aby si oběma očima prohlédla místo, kde ještě před okamžikem byl, a pak do něj pro jistotu sekla zobákem. Znovu bez odporu zajel až do půdy a zarazil se o velký kámen, který odpočíval v propletených kořenech stromů. Kur s rozzlobeným kdákáním začal obcházet okolí a rozhlížel se po jiné kořisti.
Obláček kouře z medvídka se mezitím zavlnil a zformoval do malého človíčka. Nejdřív jenom jako mlžný opar, pak vynikly některé detaily a vzápětí ve věži stál trpaslík.
Na hlavě měl špičatou čepici s rolničkou, husté tmavé vlasy a vousy měl spletené do několika silných copů, které mu spadaly téměř až na zem, krátký hnědý kabát měl přepásaný širokým opaskem s velkou kovovou sponou a úzké kalhoty vězely ve vysokých botách se zvednutými špičkami. Při každém pohybu hlavy rolnička na čapce zacinkala.
„Duchu z jiné dimenze,“ začal Daliad, sotva doběhl do věže. „Duchu z jiné dimenze, nejsi tu vítán, odejdi a nikdy se nevracej!“ Sotva u toho popadal dech, ale nepřestával větu opakovat pořád dokola. Prsty jedné ruky přitom před sebou kreslil ochranná znamení a druhou rukou kroužil, aby otevřel portál mezi světy a duch měl kam zmizet. Kouzla se nijak nesnažil skrývat, jen je provést co nejrychleji.
Trpaslík kouzelníka pozoroval nevraživým pohledem a ruce mu klouzaly po opasku, kde měl zasunutou velkou sekeru.
„Duchu z jiné dimenze,“ opakoval Daliad asi po osmé. Portál byl otevřený a trpaslík se neměl k odchodu. „Duchu, čeho si žádáš?“ zeptal se kouzelník unaveně. Portál se rozsypal na střepy, jen ochranná znamení kroužila kolem Daliada a bránila ho před případným útokem.
„No co asi, čaroději?“ zeptal se trpaslík hlubokým hlasem. „Abys propustil i ostatní. Tak dělej!“ vykřikl a pozvedl sekeru.
Daliad na něj vykulil oči. „Ale to já přece nemůžu,“ vyjekl zděšeně.
Trpaslík se na něj zle podíval, potěžkal v rukou sekeru a otočkou s ní zasáhl kus zábradlí s dalším keramickým medvídkem. Zábradlí zazvonilo jako z kovu a sekera od něj odskočila. Trpaslík zajektal zuby, jak se energie jeho úderu vrátila a proběhla mu celým tělem.
„Vidíš? Nejde to.“ Daliad pořád zoufale koulel očima a ruka vytvářející portál znovu začala kroužit. „Tam je tvoje země, tvá rodina, přátelé, všechno, po čem jsi tak dlouho toužil,“ začal vemlouvavě.
Trpaslík se ohlédl po portálu. Byl to bezděčný pohled, ale lapil ho a už ho nepustil. V oválu viděl lesy a louky a skalnaté pohoří tak známé, tak milované, že udělal krok, aby k němu byl blíž. Daliad nečekal, pohnul rukou a portál obklopil trpaslíka, aby ho do sebe vtáhl. V posledním okamžiku chtěl trpaslík couvnout, ale bylo pozdě. Portál se za ním uzavřel…a na zemi zůstal ležet malý keramický medvídek se zasněným výrazem ve tváři.
Maya a James zvědavě vyhlíželi z posledních stupňů druhého schodiště a vyměňovali si významné pohledy. Bylo jim jasné, že kouzelníkovi do žádného portálu nevlezou, ani kdyby za ním měl být wraithský ráj.
Daliad pečlivě postavil medvídka na jeho původní místo a schodiště cinklo jako rolnička na trpaslíkově čepici, pak se sesunul na lavici pod zavřeným oknem a otřel si čelo.
„Tohle dokáží jen trpaslíci, nikdo jiný,“ řekl do prázdna před sebou.
„Trpaslíci ti hlídají schody?“ zeptal se James. Pomalu sestupoval dolů s Mayou v patách.
„Je to trochu složitější, ale dalo by se to tak říct. Díky nim je nerozbitné.“
Maya se sehnula a pokusila se jednoho z medvídků zvednout, ale držel jak přibitý.
„Svítá,“ pokračoval Daliad unaveně. „Chvála všem bohům za to.“
Paprsky prvního vycházejícího slunce se stříbřitě odrážely na každé rovné plošce věže a z toho jasu dovnitř vešla Kokula. Trochu kulhala, jak si pohmoždila pařát při souboji se schodištěm, a občas ještě trhla hlavou, aby si něco prohlédla jedním i druhým okem, ale jinak se tvářila vyrovnaně.
„Zajímavá noc, Kokulko?“ zeptal se kouzelník přívětivě.
Smutně se na něj podívala.
„Mám hlad,“ povzdechla si. „Dala bych si snídani.“ Další povzdech a úsměv. „Půjdu nahoru něco připravit. Dáte si také?“ otočila se k Jamesovi a Maye.
Wraithové váhali s odpovědí. Nebyli si jistí, jak se tvářit na někoho, kdo je celou noc naháněl s nadějí na dobrou svačinku, a teď je zve na snídani.
„Půjdeme dál,“ řekla nakonec Maya. „Děkujeme za… za ukázání směru,“ dokončila se zaváháním. Za nocleh opravdu děkovat nechtěla.
„Pamatujete si to?“ ožil Daliad. „Můžu vám to zopakovat, abyste nebloudili,“ navrhoval s přáním znovu vést monolog.
„Vlastně tu už nejsme,“ řekl James se vzpomínkou na jejich první setkání. Rychle vyšel z věže, zorientoval se a poklusem se s Mayou vydali na další cestu.
„Myslíš, že trefí?“ zeptal se pochybovačně kouzelník. „Měl jsem jim to pro jistotu říct ještě jednou,“ mručel si nespokojeně a stoupal po schodišti do horní místnosti. Po probdělé noci plné dobrodružství dostal hlad.
Kokulka už se točila kolem stolu a chystala jídlo. Plaše se na něj usmála, položila poslední lžičku a zeptala se: „Nebyly se mnou problémy? Víš, že si nic nepamatuju.“
Daliad se na ni usmál.
„Ale kdepak, byla jsi hodná jako vždycky. Slepičky jsou přece roztomilé.“
Kolulka se zatvářila pochybovačně. Slepice jí nikdy roztomilé nepřipadaly a potom, co se do ní kdysi jedna pustila zobákem a pařáty, je skoro nenáviděla a bála se jich.
„Tak, co máme k snídani?“ zeptal se kouzelník, aby změnil bolavé téma.
„Vajíčka,“ řekla temně Kokulka. „Míchaná.“

Sotva byli James a Maya z dohledu věže, zastavili se.
„Víš, co říkal ten dědek o pohonu?“ zeptala se Maya. Vzpomínky si ještě pořád v tichosti hledaly svá místa, ale už ji neobtěžovaly svojí přítomností a trpělivě čekaly, až na jejich prozkoumání přijde vhodná doba.
„Kamení. Máme sbírat šutry,“ vzpomínal James. „Někde za řekou. Malé lesklé…“ Zadíval se na Mayu.
„Jdeme zpátky,“ usmála se na něj. „Jestli si teda pamatuješ, kam jsi to hodil.“
James se otočil a rozběhl se plnou rychlostí.
Cesta zpátky jim trvala kratší dobu, o to déle pak hledali vak s malými lesklými kamínky, který James po jejich ztroskotání ledabyle odhodil mezi kamení po nakrmení se na jejich původním majiteli. Vysloužil si od Mayi hodně nevrlých pohledů a vyslechl poznámek o tom, že jeho paměť není co bývala. Až když jí připomněl, že u odhození vaku byli oba a mohla by si to pamatovat stejně dobře nebo ještě lépe než on, zmlkla.
Jakmile se jim podařilo najít a upravit kameny k použití, navštívili blízkou vesnici.
Příjemně nasyceni a s naplněnou zásobárnou nastartovali loď a vyletěli nad planetu.

James se odmlčel. Vyprávění bylo dlouhé.
Ace se na něj soustředěně díval plně pohroužen do příběhu a Andoriel se někdy v průběhu sledování Mayiny a Jamesovy cesty svezla se stolu na židli a při poslouchání se předklonila.
„Měli byste to začít sepisovat a prodávat,“ řekla do ticha. „Máte neuvěřitelné zážitky.“
Maya se na ni překvapeně podívala.
„Ale to zdaleka není všechno,“ řekla pomalu.
„To nejlepší teprve přijde,“ usmál se James. „Jen budu muset dočerpat energii. Mluvení vysiluje.“
Zak u dveří se pohnul a pootočil obličej k veliteli.
„Musíme to přerušit,“ vstal Ace. „Potřebují mě na můstku.“ Rozhlédl se kolem sebe. „Asi byste s tím měli trochu pohnout,“ navrhl vážně a odešel.
Maya, James a Andoriel se na sebe podívali.
„No, to bychom měli,“ zamumlala Ája a posunula židli, na které ještě před chvilkou seděla, o kousek vedle.

[/quote]

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

5. Prostorem a časem

Kapitola první

K dalšímu vyprávění nějakou dobu nedocházelo. Vesmírná loď se potýkala s podivnými úkazy ve svém okolí, které odporovaly všemu, co Wraithové na svých cestách poznali. Ani v databázi nic takového nebylo.
Maya s Jamesem měli každý svou skupinu opravářů a práce pořád nad hlavu. Navíc byli na příkaz velitele při práci nenápadně hlídáni. Ace nezapomněl, že kdysi dávno umísťovali na opravovaná plavidla zařízení s nadřazenými příkazy na dálkové ovládání a do stěn vsouvali výbušniny. Ve své lodi nic takového rozhodně nechtěl.
Lyn vydával protichůdné rozkazy a motal se kolem vědců zjišťujících pomocí sond nejbezpečnější cestu.
„Tahle část vesmíru je jak začarovaná,“ mumlala si Andoriel ve své kajutě nad terminálem. S lodičkou to každou chvíli škublo a Ája měla pocit, jako by se jí něco snažilo vtáhnout jinam.
Po třech dnech se konečně dostali na okraj těch podivných anomálií a mohli skočit do hyperprostoru.
„To bylo hodně divný.“ Andoriel pečlivě označila nebezpečnou oblast na vesmírné mapě a doufala, že jich v Mléčné dráze nebude víc.
Dveře se rozjely a vešli James s Mayou.
Při prvním pohybu u vstupu se Andoriel zvedla a bylo na ní vidět, že si oddechla, když poznala své návštěvníky. Už několikrát se jí stalo, že se ji pokoušel navštívit Lyn nebo někdo z jeho bandy. Začínalo jim být podezřelé, že ta bytost je stále naživu, i když u ní velitel tráví tolik času. Naštěstí se Zakovi na stráži vždycky podařilo včas velitele přivolat a Ája byla konfrontace ušetřená.
„Ace tu bude za chvíli, musí ještě rozdat pár úkolů, aby nikdo neotravoval,“ informovala Maya Andoriel hned po kratičkém pozdravu. Rozhlédla se a svalila se do nejpohodlněji vypadajícího křesílka. James obsadil druhé, natáhl se ke stolku a vzal mezi prsty starou propisku. Prohlížel si ji a krčil nad ní nos.
„Čím dřív odletíme zpátky do Pegasu, tím líp,“ řekl zamyšleně. Hlavou se mu ještě pořád honily opravy lodi. Zvláštní oblast plná anomálií poškozovala wraithské plavidlo nepředvídatelnými způsoby, a nebýt vylepšených komunikačních schopností lodě, jen těžko by rány hledali.
Andoriel sledovala propisku v Jamesově ruce a mračila se čím dál víc. Nakonec nevydržela a vytáhla mu ji z prstů. Měla strach, že ji za chvíli zlomí. Rozhodně o ni nechtěla přijít, protože byla jedna z posledních, které psaly. Uvědomila si, že by jejich zásobu mohla doplnit na nějaké příhodné planetě Mléčné dráhy. Zatím propisku opatrně položila na poličku a sama se usadila v hlavě postele.
„Říkali jste, že to nejlepší teprve přijde,“ vypadlo z ní se špatně skrývanou zvědavostí. „Něco lepšího než ta… ten slepico… slep… kokodlak?“ Chvíli hledala vhodné slovo pro přeměnu Kolulky v obří slepici.
James se krátce zasmál a Maya znatelně zbledla. Zážitek, co tehdy následoval, byl zajímavý, ale posun, kterým se do něj dostali, jí nedělal dobře.
Dveře se znovu otevřely a Ace vešel s tácem zakrytým kusem plátna na antigravitační plošině. Rozhlédl se a plynulým pohybem ruky poslal tác k Andoriel.
Jen tiše polkla, a sotva se před ní zastavil, zvedla plátno, hodila ho vedle sebe a s rukou nad talířem jídla se zarazila.
„Nebude vám vadit, když…?“
Maya pokrčila rameny. „Jen si dej. Hlad je děs.“ Podívala se na Jamese. „Dneska bude vyprávění na mně.“
Kývl a s očekáváním se na ni zadíval.
Ace obsadil poslední místo k pohodlnému poslechu – zbytek Ájiny postele. Lehl si tam na záda s rukama za hlavou a přivřel oči v očekávání vyprávění. Co vešel, nepromluvil, a vydrželo mu to i v okamžiku, kdy se k němu Andoriel naklonila, a přejela mu rty po tváři od spánku ke koutku úst. Přes všechny toužebné pohledy se jídla zatím nedotkla. Velitel ji vzal za ruku a přitiskl ji dlaní ke svému rameni. Pokrčila prsty a jemně nehty zaškrábala po jeho kabátu. Oba se tomu usmáli.
Andoriel nechala ruku tam, kde byla, a druhou sáhla po kousku pečiva.
Maya počkala, až se konečně oba posluchači uloží, a začala vyprávět.

Vyletěli nad planetu a rozhodovali se pro další cíl. Před vstupem do hyperprostoru chtěl James ve strojovně zkontrolovat stav paliva a Maya se na můstku snažila jedním pohledem obsáhnout všechny ukazatele, aby včas zachytila možné problémy.
„Vypadá to dobře.“ James se sesunul do svého křesla a ťuknul do ovládání nadsvětelných motorů. Kontrolky se rozblikaly a ukázaly hodnoty vhodné ke vstupu do hyperprostoru.
Maya navedla loď dál od planety a dokončovala přípravy na opuštění soustavy. Oči jí pořád neklidně těkaly po ovládacích panelech. Všechny ukazovaly správné hodnoty, přesto se jí na nich něco nelíbilo. Pokrčila rameny a jejich plavidlo otevřelo hyperprostorové okno.
„Co to děláš?“ vyjekl James po pár minutách.
Maya jen zavrčela a ruce jí po ovládání létaly rychlostí blesku.
Hyperprostor se zkroutil do spirály a kolem lodi vykvetl barevný ohňostroj.
Maya s rozmachem bouchla do červeného knoflíku, který byl sám na velkém panelu stranou od všech ostatních. Říkali mu knoflík poslední záchrany a po jeho aktivaci se vypnuly všechny systémy, které nebyly pro posádku životně důležité.
Loď vypadla z hyperprostoru v saltech, dvakrát blikla a celá zhasla. Letěla a točila se dál, dokud James nezapnul trysky a loď nezastavil ve stabilní pozici vzhledem k nejbližší hvězdě.
„Do pr…,“ Maya původně chtěla pokračovat, ale zůstala zaraženě koukat na načítající se data. „To už se zbláznilo úplně všechno?“ zavrčela.
James si prohlédl údaje na vlastním stanovišti a tvář mu postupně zelenala. Nejdřív chtěl na Mayu vyjet, co provedla s tou rudou, ze které vyrobili palivo, ale hned mu došlo, že se toho účastnil stejně, ne-li ještě víc. Při vzpomínce na nepříjemné pocity, když mu vyčítala ztrátu ruksaku, raději mlčel.
„Počkej,“ zarazil Mayu. Nadechovala se, aby řekla něco hodně peprného. „Vždyť se toho zase tolik neděje.“ Podíval se na data a prohlédl si monitor se zobrazením okolí lodi. „Jsme zpátky tam, odkud jsme vyletěli. To není to nejhorší místo ve vesmíru,“ usmál se. „Ta slavná Mléčná dráha se mi stejně moc nelíbila.“
Maya se mezitím trochu uklidnila. Po Jamesově prohlášení významně zaťukala černým nehtem na údaji o čase.
„Jo, viděl jsem,“ procedil James mezi zuby. O tom mluvit nechtěl. Zatím se nesrovnal s tím, že kromě posunu v prostoru se objevil i posun v čase.
„Na druhou stranu,“ řekla Maya po hlubokém nádechu, „méně vhodnou dobu jsme si vybrat nemohli.“
James polknul. Deset tisíc let. Jestli byly údaje přesné, dostali se do doby, kdy Antikové získali převahu a začali Wraithy vytlačovat, než se z tajné laboratoře vyrojily nové jednotky naklonovaných wraithských vojáků a v sebezničujícím útoku zahnaly nepřátele na útěk. Antikové ještě stačili laboratoř zničit, ale náporu nedokázali odolávat, a nakonec galaxii opustili.
„To není dobrý,“ povzdechl si. Narodil se až po odchodu Antiků a celou válku znal jen zprostředkovaně, to nic neměnilo na tom, že důležitá data si pamatoval.
„Musíme si dávat bacha a hlavně se odtud rychle dostat,“ mračila se Maya na ovládací panely kolem sebe. Žádný neukazoval chybu, která je dostala do jiného prostoru i času a dala by se zopakovat obráceně.
„A to hned!“ vykřikl James. Při přemýšlení nad posunem času přehlédl oznámení senzoru, že se k nim blíží cizí plavidlo.
Maya automaticky sáhla po hyperprostorovém pohonu, zarazila se a ruka jí nerozhodně klesla. Další skok s neznámým výsledkem nechtěla riskovat. Kdoví, kam by se dostali.
Solární soustava, kde vypadli po svém divokém letu, byla téměř prázdná. Nejblíž se nacházel řídký pás asteroidů, tak Maya s lodí zamířila tam, vyhlédla si první větší úlomek a skryla je v jeho stínu. Jedna sonda hlídkovala a přenášela údaje o přibližující se neznámé lodi, která podle dat nebyla podobná ničemu, co kdy James nebo Maya viděli. Loď pomalu plula kolem a z trupu jí vylétaly vlny neznámého původu, Wraithové se mohli jen domnívat, že je to druh skenování okolí. Znovu měli vypnuté všechny systémy, které nebyly nezbytně nutné, a automaticky tajili dech, aby je ani hlasitější výdech neprozradil. Konečně. Konečně byla z neznámé lodi vidět jen rychle se ztrácející zadní část. James zalapal po vzduchu a zatřásl hlavou, aby se zbavil strnulosti, když bez pohybu čekal, jestli budou objeveni. Maya zadala rychlý sled příkazů pro průlet pásem a další cestu.
„Ale ne!“ James zíral na obrazovku s čelním pohledem z plavidla. Neznámá loď se zvolna blížila a zůstala viset asi deset metrů před nimi.
„Pusinku?“ zeptala se Maya, sotva se ujistila, že ke srážce nedojde, i když ji každým okamžikem čekala.
„Raději ne,“ ozval se hlas z komunikace. James s Mayou se na sebe zaraženě podívali. Ten hlas jim byl známý.

„Byl tvůj,“ podívala se Maya na Ace. „Nebo ne úplně tvůj, ale tak podobný, že jsme to prvně nerozeznali. Až později jsme zjistili, že to nejsi… že je vás…“ zadrhla se.
Ace ani neotevřel oči. Andoriel nejdřív myslela, že snad usnul, až jeho hluboký povzdech ji přesvědčil, že vnímá.
„Ano,“ řekl neurčitě. „Vím o tom. Co bylo dál?“
Andoriel polkla a poslední sousto zapila vodou. Místo na vypravěčku Mayu se dívala na Ace a nedokázala ovládnout příval šílených představ při pomyšlení, jak někdo přišel ke skoro stejnému hlasu jako velitel.
Maya se zvedla, přešla po pokoji sem a tam a po krátké odmlce pokračovala.

Neznámá loď naložila Jamese s Mayou i s jejich plavidlem na palubu. Byla velká, rychlá, pohodlná a plně vyzbrojená.
„Loď třídy Vertha,“ oznámil jeden z wraithských důstojníků, když je odváděl na můstek. Maya s Jamesem se na sebe nechápavě podívali. Pokud jim to mělo něco říkat, tak se tak nestalo.
„Asi jste bloudili dlouho,“ pokračoval důstojník soucitně. „Žádáte si potravu?“
„Nnnee,“ protáhl James. „Potřebujeme mluvit s velitelem.“
Důstojník se po něm ohlédl, ale jeho žádost nijak nekomentoval. Zastavil se před jedněmi z mnoha dveří a pokynul, aby vstoupili.
James vešel jako první a rozhlížel se. Nebyl si jistý, jestli vchází na můstek nebo do vězení. Nebylo to ani jedno. Maya ho trochu postrčila a oba stanuli v pohodlně zařízené obytné kajutě.
„Počkejte tady, velitel přijde, jakmile bude moci,“ řekl důstojník a odešel.
„Třída Vertha? Ono je jich víc?“ zašeptala Maya. Na lodi ji překvapovala spousta věcí. Vnitřní prostory byly vyvedeny v příjemných smetanovo-béžových tónech se zlatými doplňky a kajuta, kterou jim důstojník přidělil, byla blankytně modrá. Ne jenom stěny, ale i zařízení. Dveře byly vyznačeny tmavším pruhem. Proti nim, u stěny s oknem do volného vesmíru, stála dlouhá a na první pohled pohodlná sedačka, vlevo od ní byl v prostoru stůl se čtyřmi sedadly a vpravo vedly dveře do další místnosti. James tam nakoukl a otočil se k Maye. „Ložnice,“ řekl prostě.
Maya se obrátila ke vstupním dveřím. Napadlo ji, jestli to přece jenom není nějaká verze vězení, ale dveře se na její pokyn rozevřely a u na jejich druhé straně, na chodbě, se překvapeně zarazila procházející dvojice. Podle střihu oblečení patřila k posádce.
„Je vše v pořádku? Potřebujete s něčím pomoci?“ zeptal se jeden z procházejících.
Maya zavrtěla hlavou a dveře zase zavřela.
„Viděl jsi to?“ zeptala se.
James zavřel ústa pootevřená překvapením a kývl. Jeden člen posádky byl Wraith, druhý byl člověk.
Sedli si vedle sebe na sedačku a zadívali se ke vstupu. Čekali na velitele. Netrvalo to dlouho a vešel vysoký wraithský důstojník.
„Omlouvám se, povinnosti,“ začal neformálně a pozorně si návštěvníky prohlížel. „Co vás přivádí do těchto končin? Prý jste chtěli se mnou mluvit?“
Maya si s Jamesem vyměnila další pohled. Velitel jim byl známý nejenom hlasem, ale i svým vzezřením.
„Co se stalo?“ zeptal se. Jejich váhání bylo krajně podivné a on měl ještě hodně práce.
James začal pomalu vyprávět, jakým způsobem se dostali na tuto loď. Velitel ho nepřerušoval a nebylo na něm znát žádné překvapení. James ztichnul. Řekl, že byli v jiné galaxii a v jiném čase, a neznámým způsobem se ocitli tady. Víc toho říct nechtěl.
Velitel se během jeho vyprávění usadil na jednu ze židlí ke stolu, v nastalém tichu se otočil k nenápadnému výklenku ve zdi a stiskl bílé tlačítko. Ve výklenku se na jednoduché podložce objevil valoun. Vzal podložku a podal ji Maye, pak postup ještě jednou zopakoval a druhý valoun podal Jamesovi.
„Ochutnejte,“ řekl s malým úsměvem.
„Cože?“ nechápal James.
„Vezměte ten kámen do ruky.“ Velitel se zatvářil lehce zmateně. „Jste z budoucnosti, měli byste to znát.“
Maya se na valoun zamračila, ale udělala, co jim velitel poradil. Její nedůvěřivý výraz vystřídalo ohromení. Z kamene jí do dlaně proudila energie a sytila ji lépe, než to kdy zažila u krmení se na člověku.

vynikající díl tak nejen jiné místo a čas ale ještě k tomu jiná realita

[andoriel]

Děkuju, posedlíku
No jo, paralelní vesmír je paralelní vesmír

[andoriel]

Bavte se

5. Prostorem a časem

Kapitola druhá

„Jste z budoucnosti, ověřil jsem si to u vaší lodi,“ pokračoval velitel, když se přesvědčil, že oba jeho hosté pochopili, co mají s nabídnutým valounem udělat. „Ale pokud neznáte tohle, mám o naši budoucnost trochu obavy.“
Kámen přestal vysílat energii a Maya ho opatrně položila zpátky na podložku.
„V budoucnosti,“ začala pomalu, „nemají Wraithové takové lodě. Nemají kamenný bufet a už vůbec nespolupracují s lidmi.“ Zarazila se. „Až na pár výjimek,“ připustila se vzpomínkou na Ace a Andoriel. „Víš o tom, že máš téměř identického dvojníka?“ zeptala se vzápětí na věc, která ji zajímala od prvního kontaktu s velitelem.
„Nejsem si jistý, jestli mám chtít něco slyšet o budoucnosti,“ uvažoval velitel nahlas. „A ano,“ usmál se na Mayu. „Jenom nevím, kterého máš na mysli.“
James pootevřel ústa. Vojáci na wraithských lodích byli většinou klony, ale vyšší důstojníci si klony nevytvářeli. Klony nevykazovaly žádné složitější myšlení kromě poslouchání příkazů a byly považovány za podřadné.
„Ne, nejsou to klony,“ potřásl velitel hlavou. Nebylo těžké uhodnout, na co James myslí. „Jsou to moji bratři. Všichni tři jsme vznikli najednou. Vlastně to byl takový malý experiment, ale povedl se. Jeden zárodek, tři jedinci. Víckrát se to nepodařilo opakovat. Škoda. Doufal jsem, že teď budeme mít víc času na prozkoumání toho pokusu, ale když vás vidím, asi k tomu nedojde, co?“
Vstal a přešel místností sem a tam. Mayu znovu zarazila jeho podoba s Acem. Po velitelově prohlášení ho sledovala pozorněji než předtím, ale kromě lehce pozměněného tetování kolem oka žádný rozdíl neviděla. Bylo to matoucí.
„Jak se odlišujete?“ zeptala se.
Usmál se na ni. „Třeba jménem?“ navrhl. „Já si říkám Ian. Kterého z mých bratří jste potkali?“

Maya se znovu zarazila ve vypravování a s očekáváním se zadívala na Ace. Velitel se zvedl na lokti a pozorně sledoval její vyprávění.
„Tři bratři?“ zeptal se James. „Ian nás skoro přesvědčil, ale stejně bychom chtěli potvrzení i od tebe.“
Ace na okamžik zavřel oči.
„Ano,“ řekl chraplavě. „Tři bratři.“
Andoriel se roztřeseně nadechla. Neřekla nic, věděla, že většinu Wraithova života nepozná, ale bratři? Opravdoví bratři? Pokoušela se představit si, že je Ace třikrát. Pohled se jí rozostřil a musela zamrkat, aby se vrátila zpátky. Jednou jí úplně stačil. Trojnásobek by byl zničující.
Maya se pousmála. Vzpomínání na jejich cestu do minulosti si užívala, i když z ní ještě spoustu věcí nedokázala pochopit nebo přijmout. Nechala Aceovi a Andoriel chvíli na vzpamatování se a pokračovala.

„Ace? Ach,“ ujelo veliteli po Jamesově krátké odpovědi. „Dlouho jsem ho neviděl,“ dodal hned na vysvětlenou. „Je příjemné slyšet, že alespoň jeden z nás žije i tak dlouho po válce. Skončila, že?“
Maya sklopila oči, aby nedala najevo, jak ji pobavilo, že se přes všechna předsevzetí Ian nevyhnul otázkám na budoucnost.
„Ano, už dávno,“ ujistila ho.
Tiše vydechl. Pořád si nebyl jistý, jestli touží znát něco z toho, co bude, zvlášť když ti dva z budoucnosti zrovna jeho osobu neznali. Nemuselo to nic znamenat, přesto to v něm vyvolalo nepříjemné pocity.
„Pane, jsme na místě,“ zazněl kajutou hlas.
„Další člověk? A žena?“ vypadlo z Jamese.
„Moje zástupkyně. Pojďte, představím vás,“ zvedl se Ian. „A také vám ukážu Kerys.“ Poslední slovo řekl s takovým potěšením, že Maya zvědavostí skoro poskočila.
Cesta na můstek byla dlouhá, ale pro Jamese a Mayu tak zajímavá, že jim rychle utekla. Ian měl svou loď rád a rád ji předváděl. Jen si pořád nemohl srovnat v hlavě, proč ji ti dva neznají. Doufal, že by se mohla dostat aspoň do muzea, pokud už by nebyla potřeba ve službě. Napadlo ho, že znalost budoucnosti bude žádoucí, ať už to konkrétně s ním dopadne jakkoli.
Můstek byl stejně ohromující jako plavidlo. Tlumené barvy, obrovské obrazovky, pohodlná stanoviště a uprostřed toho všeho drobná černovláska s přísným pohledem. Maya si vzpomněla na svá školní léta a James na svého nejpřísnějšího instruktora. Ale všechna přísnost zmizela, když se černovláska otočila a uviděla Iana.
„Veliteli,“ řekla hlubším hlasem, než by se od ní očekávalo. Polkla a pokračovala už normálním hlasem: „Jsme nad Kerys. Čekáme, až dostaneme pokyn k připojení.“
Ian k ní došel s Jamesem a Mayou v patách.
„Děkuji, Kin. Dovolíš, abych ti představil naše dva hosty? Maya a James. V té malé loďce se k nám dostali z jiné doby a z jiné galaxie.“ Oči upíral Kin do tváře a ta pod jeho pohledem pomalu rudla.
„Vítám vás na palubě a doufám, že vás budu moci přivítat také ve městě,“ řekla a snažila se na Mayu a Jamese aspoň letmo pohlédnout, oči se jí ale pořád vracely k velitelově tváři.
„Kin, moje zástupkyně na této cestě a hlavně osoba, díky které nám Kerys poskytuje mnohem víc, než bychom kdy čekali,“ dokončil Ian představování.
Maya s Jamesem se vedle velitele a jeho zástupkyně cítili trochu rozpačitě. Pokývli Kin a rozhlíželi se po můstku.
„Poskytuje víc?“ nevydržel James. Byl opravdu zvědavý, v čem může být jakékoli město lepší než vesmírná loď.
Kin se usmála. „Bude mi ctí vás provést, jakmile se dostaneme dolů. Ááá, už se budeme připojovat.“ Otočila se k jednomu z panelů a zadala krátký příkaz. „Přistaneme u jednoho z orbitálních portů, pak posádka sjede výtahy do města,“ vysvětlovala při tom.
Maya na největší obrazovce sledovala, jak se loď přiblížila k malé stanici na orbitě planety a pevně u ní zakotvila. Kin stiskla pár kláves a na dalším záběru se u širokého ústí do stanice začala shromažďovat posádka.
„Plavidlo je zabezpečeno, pane, můžeme dát pokyn k odchodu,“ řekla Kin oficiálně.
„Proveďte,“ odpověděl stejně Ian.
Tubus se otevřel, směsice Wraithů, lidí a jiných tvorů spořádaně procházela a mizela někde v hloubi stanice.
„Máme pár minut,“ otočil se Ian k návštěvě z jiné doby. „Bude chvíli trvat, než se všichni dostanou odsud do další zastávky a pak na zem, výtah je jen pro deset osob. Zatím by Kin mohla začít s výkladem.“ Pohodlně se opřel o nejbližší křeslo rozhodnutý vychutnat si krátkou verzi přednášky. Kin se po něm ohlédla. Uslyší to nejméně po sté, napadlo ji. Marně přemýšlela, jak výklad udělat zajímavější. Nervózně přejela rukama po ovladačích a vyvolala obraz planety. Bude to muset stačit tak, jako vždycky, povzdechla si. Při pohledu na křehkou siluetu výtahu sjíždějícího do mezistanice rychle probrala informace a rozhodla se říct jen úplný základ.
„Každá planeta má vlastní vlnovou délku,“ začala odříkávat. „Chvění, rezonanci, nazvěte to, jak chcete. Prostě vibruje v určité frekvenci. Velice zjednodušeně řečeno tyto vibrace je možné usměrnit a přeměnit na energii. Není k tomu potřeba moc. Aspoň relativně ne.“
„Hodně relativně,“ hlesla Maya. Představa energie sebrané z celé planety jí vyrazila dech.
Kin mrkla nad vyrušením a pokračovala: „Není také potřeba využít okamžitě všechnu energii. Zlomek vibrace… energii je možné usměrnit a nepatrnou část použít, ale většina jí stejně bude volně vyzařovat, jako obvykle. Ten nepatrný sebraný zlomek bude kroužit v usměrňovacích kanálech připravený k využití.“
Přejela rukou po ovládání a přiblížila část planety s hustými lesy. V nich, jako obrovský maják, čněl do výše kónický sloup pokrytý blýskavými ploškami. Pod vedením Kininy ruky se vzdálil a planeta se znovu přiblížila, tentokrát v záběru na mohutné pohoří. Na jedné z nejvyšších hor stála brána. Vysoký oblouk byl z vnitřní strany opatřen stejným materiálem jako sloup.
„Tento usměrňovač přivádí energii do města,“ zašeptala Kin. Prohlížela si obraz, jako by na něm hledala chybu. Nic nenašla a přejela s obrazem dál, na menší sloupy a brány, jak se energie rozdělovala, aby její náraz nezničil přístroje, které na ní byly závislé.
„Většina usměrněné energie proudí v mezosféře a chrání celou planetu před útokem. Myslím… doufám. Zatím nebylo nutné to prověřovat.“
James si planetu prohlížel na menším displeji a něco si pro sebe zamumlal.
„Ano?“ zeptala Kin. Byla zvědavá, co ten Wraith uviděl, že se to rozhodl komentovat. Pohled zvnějšku byl užitečný.
„Kdybych chtěl, můžu zničit celou planetu,“ prohlásil sebevědomě.
„Opravdu?“ Ian se zvedl z křesla a přešel k Jamesovi. „Kde? Jak?“ chtěl vědět.
„Právě tady,“ rozhodil James rukama. „Stačí do téhle stanice vyslat výboj.“
„Stanice má ochranný štít. Není možné ji zasáhnout.“
James se zatvářil pochybovačně. Ochranný štít kolem celé planety s využitím její vlastní energie se mu nezdál reálný, ale zatím si své myšlenky nechal pro sebe.
„Můžeme dolů do města,“ pokynula Kin k východu z můstku. „Loď se uzavře, jakmile ji opustíme, a automat ji přemístí do doku k prohlídce. Vaše plavidlo už tam je. Technici provádějí diagnostiku, aby zjistili, jestli bude možné vás vrátit do vaší doby.“
James se na ni rozzlobeně podíval. „Možná jste nás měli informovat předem,“ procedil.
Kin sebou trhla. „Nenapadlo mě, že by vám to vadilo. Nepoškodí ji. Omlouvám se, měla jsem se zeptat,“ řekla zkroušeně.
Ian se postavil vedle ní, jako by ji chtěl chránit. „Je to běžný postup,“ řekl suše. „Půjdeme do města.“ Velitelsky pokynul k východu.
Maya se také netvářila zrovna přívětivě. Jejich loď pro ně byla víc než jenom dopravní prostředek, byl to jejich domov. Navíc tam byly speciální systémy a zařízení důležitá k provádění oprav wraithských lodí, která přísně tajili, a také měli téměř plnou zásobárnu.
„Všechno zůstane tak, jak je,“ ujistila je Kin. „Opravdu jde pouze o diagnostiku. Pokud bude potřeba nějaká oprava, kontaktují vás.“
Procházeli lodí od můstku k výstupu a plavidlo se za nimi zavíralo a nastavovalo do automatického režimu. V prostorné, jednoduše zařízené stanici už z posádky nezůstal nikdo a s tichým zahučením právě přijel výtah.
„To je orbitální lanovka?“ zeptala se Maya. „Takovou jsem ještě neviděla.“ Setkali se s Jamesem s několika jednoduchými a dávno opuštěnými na prázdných planetách, ale žádná z nich neměla mezistanici.
Ian se usmál. „Konečná stanice se dá oddělit a funguje jako záchranný modul. Může doletět k poškozené lodi nebo odnést část obyvatel města do bezpečí mimo planetu,“ vysvětloval. „A lanovka zůstane i tak funkční aspoň do mezistanice.“
Cesta do města jim trvala dost dlouho. Rychlovýtah použila posádka, a na velitele, jeho zástupkyni a návštěvníky z jiného času na mezistanici zbyl pomalý nákladní výtah. Pomalý byl jen s ohledem na rychlost osobního výtahu a Kin využila čas k dalšímu vyprávění o planetě a městě, které nazvali Kerys.
„Podařilo se nám najít správnou planetu,“ podívala se na Iana a hned zase sklopila oči, aby se soustředila na vyprávění. „Zjištění nejvýhodnějších míst pro stavbu obelisků a bran bylo náročné, ale když začala energie proudit, bylo to jako…“
„Zázrak,“ doplnil polohlasem velitel. Tentokrát se na sebe zadívali oba a na chvíli se ztratili. Maya si s Jamesem vyměnila pohled a oba napadlo, že počkají, až se ti dva vrátí z intimního výletu. Kin zamrkala a rozpačitě se rozhlédla, ale James a Maya si prohlíželi ovládací panel lanovky a jeden druhého posunky upozorňovali na drobnosti. Velitel o krok ustoupil a pustil její dlaň, kterou dosud svíral v obou rukách.
„Byl to zázrak,“ zopakoval.
„Tvůj bratr s ním hodně pomohl,“ ujala se znovu slova Kin. „Alette se ujal staveb. To, co je vidět na povrchu je jen příslovečná špička ledovce. Základy staveb musí sahat do hlubokých vrstev. Alette je vynikající stavitel, a od té doby, co má po boku Shannu, začíná jejich práce přesahovat mé chápání.“ Usmála se. „Tvůj bratr je úžasný.“
„Tak?“ Ianovi v hlase zarezonovalo potlačené veselí.
Kin se pořád usmívala. „Usměrňovače fungují v dostatečné kapacitě, město je z části dokončeno a všech osm orbitálních lanovek funguje. Co víc bychom si mohli za tak krátkou dobu přát?“
„Světový mír,“ vypadlo najednou z Mayi. Vůbec nevěděla, proč to řekla. James a Ian se tvářili nechápavě a Kin se rozesmála nahlas. „Ano, ten je potřeba vždy a všude,“ souhlasila vesele. „Budeme vystupovat, Kerys vám ukážu, pokud budete chtít, přímo ve městě.“
Maya měla spoustu otázek, ale pečlivě je ukládala do paměti rozhodnutá pokládat je, pokud by nebyly zodpovězeny při prohlídce města.

„Kde byl Ace?“ skočila Maye do vyprávění Andoriel. „Byl ve městě? Potkali jste ho? Potkali tě?“ otočila se přímo na velitele. Slyšela příběh, kde byla zmínka už o dvou ze tří bratrů, ale o tom nejdůležitějším zatím neslyšela.
Ace pootevřel jedno oko. Přímo nad sebou viděl pramen vlasů, jak se nad ním Ája nakláněla, a pak její oči velké zvědavostí.
„Jsou to hodně dávné vzpomínky,“ zamumlal. „Slyšel jsem o Kerys, ale nebyl jsem v něm. Bojovali jsme,“ dořekl a oko zase zavřel.
James vzal Mayu za ruku a něco jí vsunul do dlaně. Překvapeně vydechla, když pod prsty ucítila malý valounek. Ještě v něm byl nepatrný doušek energie. Vyprávění se protahovalo a Maya se stejně jako Kin rozhodovala, že ho oprostí od některých méně podstatných detailů, aby se dřív dobrala konce.
„Shanna,“ vzpomněla si Andoriel na další známé jméno. „To bylo teda hodně divný,“ řekla zamračeně. Některé věci jí nedávaly smysl.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

5. Prostorem a časem

Kapitola třetí


Maya si pohrávala s valounem v prstech. Energii pod jejím dotekem už ztratil, ale bylo příjemné ho jen tak držet a hrát si s ním. Kéž by byla možnost ho znovu nabít.
„Když budete souhlasit, popíšu Kerys tak, jak jsme ho viděli,“ řekl James. „Pak může Maya pokračovat.“ Podíval se na ni. Napadlo ho, že úvod schválně natáhla, aby nemusela myslet na konec. Ale jednou se k němu také budou muset dostat, a možná čím dřív, tím líp.

Kerys. James s Mayou nevěděli, co to jméno znamená, a na jménu zase tolik nezáleželo, viděli spoustu měst. Viděli Atlantis. Nic z toho je nemohlo připravit na to, co se před nimi rozprostřelo, když vystoupili z pozemní stanice orbitální lanovky.
Ian a Kin stáli tiše za dvojicí návštěvníků a čekali, až se vzpamatují z ohromení. Kin zářila. Považovala Kerys za svoje životní dílo a právě se mu dostávalo dalšího ocenění. O pocitech Mayi a Jamese nemohlo být pochyb. Byli ohromeni, uneseni a okouzleni.
Stanice byla částečně ve skále a částečně na výstupku, který čněl nad bílou písečnou pláží. Nebyla nijak vysoko, k pláži vedlo asi deset pohodlných širokých schodů vytesaných přímo do skály a na stranu od pláže se táhla stejně vytvořená pozvolná rampa pro vozidla. Pláž byla široká a těsně za stanicí přecházela do bujného zeleného porostu. Skála, na které všichni čtyři stáli, se stáčela do oblouku a přerušovala pláž svažujícím se masivem s velkými i menšími kameny roztroušenými kolem, mezi kterými se proplétaly široké poloprůhledné tubusy vedoucí odněkud ze skal až do moře.
Maya nastavila obličej větru a zhluboka se nadechla vzduchu prosyceného solí. Zatím pohledem bloudila po pláži, kamení, tubusech, moři a kopulích, které pár desítek metrů od břehu vystupovaly z vody a odrážely sluneční světlo.
„Co je to?“
„Podmořská část,“ řekla Kin tlumeně.
„Podmoř…? To někdo bydlí na dně mořském?“
„Mnoho tvorů tomu dává přednost,“ pokývl Ian. „Je to uklidňující.“
James se pootočil, aby viděl, co je za pláží směrem do pevniny. Chytil Mayu za ruku a otočil ji stejným směrem.
Za pláží půda stoupala v hustém porostu protkaném stezkami i cestami a za pásem zeleně se rozprostíralo město Kerys. Křehké věže v několika patrech mezi sebou spojené krajkovými můstky ve vzdáleném centru, kolem nich roztroušené nízké a široké budovy s loubím a kamennými sloupy, daleko od sebe další stanice orbitálních lanovek, lehce rozeznatelné svojí odlišnou červenobílou barvou, zatímco všechny ostatní stavby byly vyvedeny v tlumených pastelových tónech nebo porostlé rostlinami. Maya objevila další obelisky a brány, mnohem menší než ty, co viděli z lodi, a také podivné duhové bubliny zavěšené na skalách obklopujících město. Ukázala na ně rukou.
„To jsou také obydlí. Stejně, jako někteří dávají přednost bydlení v moři, jiní preferují vzdušné obydlí. Další bydlí v domech, ve skalách, v jeskyních i v podzemí. Každý si tu vybere místo, které mu nejvíc vyhovuje,“ vysvětlovala Kin. „Snažíme se, aby se tu všichni cítili dobře. Jak vidíte, energie proudí. Máme tu z ní vybudované celé řeky a dokonce malé jezero. Energie tam krouží a nabíjí valouny. Zjistili jsme, že ta hornina velice dobře energii uchovává a nedochází k téměř žádnému úbytku ani na dalekých cestách. Je to velká pomoc.“ Podívala se po straně na velitele. Neobdivoval město, ale sledoval Kin.
„Obrovská,“ souhlasil živě. „Jakmile bude stavba všech usměrňovačů dokončena, může se zde usídlit celé wraithské společenství, a válka bude skončena. Už nebude třeba sklízet. Budeme žít se zbytkem vesmíru v míru.“
James se nadechl k protestu, ale zůstal zticha. Podle jeho mínění byl Ian veliký idealista. Maya mu stiskla ruku a jako první vykročila k městu. Chtěla to všechno vidět zblízka.
Propletli se skrz pás zeleně a stanuli před první budovou. Byla nízká a uprostřed delší strany obdélníkové obvodové zdi byl průchod ukazující vnitřní atrium. James zahlédl vodotrysk, sloupy a sochy. Šli dál a jednoduché a čisté linie všude kolem mu byly příjemné. Napadlo ho, že bude muset přehodnotit svůj postoj k bydlení ve městech a na vesmírných lodích.
„Tudy,“ navedla je Kin stranou od centra k dlouhé prázdné ulici. „To je naše řeka.“
Maya se rozhlédla. Na každém konci široké ulice byl vysoký oblouk. Podívala se na Jamese a pomalu vkročili na cestu.
Bylo to, jako by opravdu vešli do řeky. Proud je skoro porazil. Valil se kolem nich a skrz ně a nechával v nich pocit uvolnění, naplnění a téměř euforie. James ten nápor nemohl vydržet a klesl na kolena, Maya se kymácela a za pár chvil se svezla na zem vedle něj.
„Neuvěřitelné,“ vydechla, když se oba vyplazili z proudu. Měla chuť se otřásat a prskat, jako by vylezla z vody.
„To je…“ James marně hledal vhodná slova.
„To je energie této planety. Trvalo dlouho, než jsme našli takovou, která se shoduje s naší potřebou.“ Ian natáhl ruku, aby Maye pomohl vstát. Kin sledovala, jak ji zvedá na nohy, a vlastní ruce schovala do pěstí.
„Škoda, že po pár tisíciletích o ní nikdo nic neví,“ řekl Ian smutně.
„Škoda,“ souhlasila Maya. Už předtím ji napadlo, že pokud se dostanou zpátky do své doby, pokusí se tuto planetu najít a zjistit, co se s Kerys stalo.
„Zbytek města si můžete projít sami, teď musíme vyřídit nějaké povinnosti, a pak vaše ubytování,“ pokynul Ian zpátky k centru. Kin se zarazila, ale nedala znát, jak ji mrzí, že dál už o městě nebude mluvit. Rozloučila se s Mayou a Jamesem a očima pohladila Ianovu tvář.
„Děkuji za výlet krásnou lodí,“ řekla a náznakem sklonila hlavu. Nepočkala na odpověď a zmizela mezi domy. Ian se díval do míst, kde se mu ztratila z dohledu, dokud se ho James nezeptal, jaké povinnosti měl na mysli.
V jedné z věží dostali James i Maya malé komunikátory, aby se mohli domlouvat s techniky u své lodi na orbitě, a odpověděli na pár všeobecných otázek z budoucnosti. Stačilo oznámení, že válka skončila, Antikové odešli a prořídlé wraithské frakce se potýkají s běžnými problémy. Pak už si mohli vybrat kterýkoli prázdný byt a ubytovat se.
Ian se s nimi rozloučil s poznámkou, že komunikátorem se dá dovolat i jemu nebo paní Kin a zamířil k nejbližší orbitální lanovce.
James se za ním díval. „Proč nejde za ní?“ zeptal se pro sebe, ale pak nad tím pokrčil rameny a rozběhl se za Mayou, aby ji přesvědčil, že nízký dům s atriem bude nejlepší.
Uplynuly dva dny, kdy se Maya s Jamesem toulali po Kerys, vyzkoušeli několik řek energie, objevili jezero, kde se nabíjely kameny, prošli jeskyněmi, navštívili podmořskou část města a na třetí den si naplánovali výlet za Kerys. Večer předtím se jim ozval technik z orbity, že loď je v pořádku a právě nastavují parametry k obrácení postupu, kterým se dostali do jiné doby i prostoru. Ujistil je, že podle všech simulací, by k žádným potížím nemělo dojít, a jakmile budou chtít odletět, plavidlo bude do hodiny připravené u stanice lanovky, na které se domluví.
James stručně poděkoval a převalil se na záda na široké posteli.
„Víš, co je divný?“ zeptal se do stropu.
„Hmmm?“ Maya si zastrčila cíp velké osušky, do které se právě zabalila, pod její horní okraj, aby měla volné ruce a přešla od bazénu uprostřed atria pootevřenými dveřmi do ložnice.
„Nechtěli skoro nic vědět o budoucnosti.“ James si založil ruce za hlavu a díval se, jak si Maya rozčesává mokré vlasy. „Kdybych potkal někoho, kdo žil deset tisíc let v budoucnosti, chtěl bych vědět mnohem víc.“
„Mají hodně starostí s válkou s Antiky,“ přemýšlela Maya nahlas. „Jestli jsem dobře slyšela, Ian chce vyvolat jednání, představit Kerys a nabídnout příměří.“
„Je to fantasta,“ ohodnotil jeho snahu James.
„Snaží se hodně,“ souhlasila Maya. Bylo jí jasné, proč. Pohledy, kterými se stíhali Ian s Kin, by dokázaly podpálit několik měst velikosti Kerys. Kdyby dokázal nastolit mír, mohl by se plně věnovat mnohem důležitějším věcem ve svém životě.
„Byly to krásné prázdniny,“ povzdechl si James a zavrtěl se na posteli.
Maya si k němu sedla. „Zítra?“ zeptala se krátce.
James se na ni nepodíval, jen kývl.
„Myslíš, že nám s sebou dají pár těch kamínků?“ ohlédla se po jemně vyřezávané dřevěné misce s několika valouny plnými energie.
James zavrčel a sáhnul po ní. Poslední večer v krásném domě se nechtěl bavit o kamení ani o nikom jiném.
Další den ráno stáli před domem v nepříjemně studeném dešti a dohadovali se, na jakou cestu je hodina dostatečně dlouhá doba. Maya si přála vydat se podle původního plánu za město a Jamesovi to připadalo jako ztráta času. Nerudně se jí vytrhl, když se ho snažila chytit za loket, aby vnímal její důvody, pootočil se a zůstal zírat na přibližujícího se Wraitha. Nepřicházel k nim po ulici, ale pod zamračenou oblohou přilétal na vlastních duhových křídlech. A navíc ho James i Maya znali.
„Krásný den!“ volal na ně a ladně se snesl k zemi.
„Zdravím tě,“ odpověděl ostražitě James. U toho, kterému na Atlantis říkali Michael, nikdy nevěděl, co má čekat.
Maya neříkala nic, nemohla odtrhnout pohled od křídel. Michael si je složil na záda a Maya ho obešla, aby je viděla ze všech stran. S hrdým úsměvem počkal, až zase stanou tváří v tvář.
„Chvíli trvalo, než jsem se je naučil ovládat, ale létání je jedna z nejúžasnějších věcí, které jsem kdy zažil,“ okomentoval Mayin roztoužený pohled.
„To věřím,“ vypravila ze sebe.
„Chtěl jsem vás jenom pozdravit. Slyšel jsem, že jsou tady cestovatelé z jiného času, ale v laboratoři mi jel experiment, který jsem nemohl přerušit. Je to škoda.“ Prohlížel si je se zjevnou zvědavostí.
„Moc jsme se jako druh nezměnili,“ ujistil ho James. Jeho další řeč přerušilo pípnutí v komunikátoru. „Už?“ zeptal se překvapeně. „Pětka? Dobře. Děkujeme.“ Otočil se k Maye. „Loď je připravená a technici naléhají, abychom si pospíšili. Zněli dost uspěchaně. Snad se někdy potkáme.“ Poslední věta patřila Michaelovi. James na něj kývnul a rychle se vydal mezi domy.
Maya se na Michaela omluvně usmála a rozběhla se na Jamesem. Přitom mačkala komunikátor a snažila se na něm dohnat Iana a Kin. Ian byl s lodí někde na cestách a Kin se ozvala slabounce z druhé strany planety, kde právě s Alettem a Shannou vytyčovali další místo pro obeliskový usměrňovač.
„Ať se dostanete tam, kam chcete,“ rozloučila se s nimi a přerušila spojení.
„Nelákalo tě tady zůstat?“ zeptala se Maya ve výtahu lanovky číslo pět.
„Ani ne. Kerys není v naší době známá. Kdo ví, co se s ní stalo,“ potřásl James hlavou a jako první vystoupil v mezistanici. Cesta k lodi byla krátká a její předletová prohlídka ještě kratší. Technici nervózně podupávali a nenápadně kroutili očima, když se James nebo Maya zastavili, aby cestou na můstek něco prověřili. Na hlavním ovládacím pultu jim ukázali malé přídavné zařízení, kterým v hyperprostoru aktivují skok opačným směrem, a v okamžiku, kdy za posledním technikem zapadl vstup, dostali pokyn k odletu.
„Je to nějak moc uspěchaný,“ zavrčela si pro sebe Maya. Navedla loď nad planetu a spustila skeny okolí. „Ale ne,“ vydechla vzápětí. K planetě se blížila flotila antických lodí. Plavidla právě vystoupila z hyperprostoru a hned všechny zbraně obracela k cíli – Kerys.
James navedl loď prudkým obratem kolem planety, aby se za ní skryli. I tam byla planeta zahalená mraky a Maya se otřásla, když si vzpomněla na déšť stékající za krk v ledových potůčcích.
James hlasitě zalapal po dechu.
Z planety se skrz mraky drala zlatavá záře a kreslila na okraje mraků žhavé krajky.
Maya měla dojem, že viděla mihnout se Šipku v kvapném letu střemhlav z dosahu té zlaté záře, která stále sílila a kreslila skrz vysoká oblaka divné stíny.
„Pryč!“ zaryčel James a bouchnul do ovládání hyperprostorového okna. Skočili do něj a řítili se ve zděšeném úprku, ale záře se prodrala za nimi a viděli ji na zadních senzorech jako rozšiřující se požár.
Maya stiskla přídavné ovládání, hyperprostor se zkroutil do spirály, aby je po pár minutách zmatků vyhodil do vesmíru.

James zmlknul. Maya se zamyšleně dívala před sebe. Vůbec jí nevadilo, že vyprávění dokončil. Mezi prsty zmáčkla valounek.
„Dostali jsme se zpátky jak v čase, tak v prostoru. Vykoplo nás to pár světelných let od místa, kde jsme do hyperprostoru vlétali, a než jsme se stačili pořádně zorientovat a rozhlédnout, zajal nás Sheppard a spol.,“ řekla do nastalého ticha.
„Ta Šipka…“ začala Andoriel.
„Alette i Ian jsou v galaxii Pegas. Naše cesty se sice rozdělily, ale poznali bychom, kdyby se někomu z nás něco stalo.“ Ace se začal zvedat k odchodu. „Vrátíme se tam a pokusíme se najít tu planetu, ale nejdřív chci vyřešit svého samozvaného zástupce a jeho nohsledy. Na můstku je vypnutý panel,“ otočil se na Jamese a Mayu. „Měl by v tom pomoci.“
Andoriel napadlo, že by na té planetě mohli najít i Aceovy bratry, zvedla oči a všimla si, že Zak stojí v otevřených dveřích a upřeně zírá na Ace.
„Co?“ zeptala se. Bratři se jí vypařili z hlavy. Postavila se vedle Ace a chytila ho za ruku.
„Jsou tu neznámé lodě,“ informoval ji. „Skenují nás. Musím na můstek.“ Vytáhl svou ruku z její a pohladil ji po rameni. „Brzy budeš…“
Kajutou se prohnal fialový vítr a oba dva odvál do neznáma.
Maya vykřikla a Zak se vrhnul k místu, kde ještě před okamžikem stál jeho velitel, ale po Aceovi a Andoriel nezůstala ani stopa.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Shermaal zatím nemám dopsané a nejsem si jistá, jestli to do 28.6. stihnu. Rozhodně budu pokračovat, jak jen to bude možné

[andoriel]

Shermaal pořád nemám dopsané, ale k nějakému konci se blížím, tak snad to dopíšu, než se k němu tady dostanu

Bavte se

6. Shermaal

Kapitola první

Pan Mosu přecházel po pracovně generála Davise s rukama za zády a chrlil ze sebe jedno obvinění za druhým.
Paul Davis seděl za stolem velitele SGC a v prstech otáčel tužkou. Musel se hodně ovládat, aby s ní nezačal ťukat do stolu a udávat tak rychlost Mosuově proslovu.
„Nejen, že ohrozil celou diplomatickou misi kvůli té knihovnici, navíc ji nechal zmizet!“ Martin Mosu se zarazil a ukázal prstem na Johna Shepparda sedícího na jedné ze židlí před Davisovým stolem. „Ano! Sám jsem slyšel, že jste ji poslal pryč místo toho, abyste ji nechal zajistit a okamžitě ji poslal na Zemi k výslechu.“
Generál s klepnutím nechal tužku dopadnout na stůl. „Se Shermaal jste se dohodli?“ zeptal se ostře. Nejdůležitější věc se zatím nedozvěděl.
„Samozřejmě. Vzali si předložené vzorky a slíbili, že se nám ozvou, jakmile rozhodne jejich Rada.“
„Tak jednoduše?“ pozvedl Paul obočí.
„Tak jednoduché to nebylo, ale dohodli jsme se,“ řekl John dřív, než mohl zareagovat diplomat. „Pan Mosu byl vynikající. Myslím, že lépe to dopadnout nemohlo.“
„Och, děkuji za hodnocení,“ řekl Mosu s ironickou úklonou.
„A opravdu nemají rádi déšť,“ pousmál se John.
Martin Mosu se na něj ošklivě podíval. O jediné podmínce, kterou si plukovník Sheppard vymínil v dlouhém a složitém rokování, se zatím nikomu nezmínil. Shermaal ji přijali bez otázek a na celkovém návrhu dohody se vlastně nic nezměnilo, tak to Mosu nechal být, dokud nebude vhodná příležitost to proti tomu samolibému vojákovi použít.
„Dohodli jsme se je dost nadsazené,“ řekl po chvíli ticha. „Ta jejich Rada si může dát na čas a oni zatím budou pokračovat v rozdělané práci,“ uvažoval nahlas.
„Myslel jsem, že to už je vyřešené,“ zamračil se Paul.
„Och, ano, ta výhrůžka. Ale zatím nevíte, jak se dostat do jejich dimenze, že ne?“ Martin Mosu se konečně zastavil a pohodlně se opřel o opěradlo Johnovy židle. „Je to škoda. Viděl jsem testy, je to úžasný materiál.“
Paul a John se po sobě podívali a všechny odpovědi si nechali pro sebe. Ten úžasný materiál byla sama podstata dimenze, ze které Shermaal pocházeli. Jejich vesmír byl tekutý. V kapalině se vznášely hvězdy a planety, létaly komety a různé vesmírné jevy se chovaly úplně jinak, než bylo pro lidské vědce pochopitelné. Proto se nedařilo jejich lodě poškodit. Byly natolik odlišné, že na ně všechny vypálené střely a pulzy neměly žádný vliv nebo je naopak posilovaly.
„Řekli vám, proč jsou se skutečnosti tady?“ zeptal se Paul.
Rasa, kterou pozemšťané nazvali Shermaal, se nejdřív snažila vyhladit vnímající život v Mléčné dráze pomocí biologické zbraně, ale neuspěla, Noxové a Tolláni přišli s lékem, sotva se na obydlených planetách objevily první známky nemoci. Shermaal pak zaútočili na samotné planety i celé sluneční soustavy. Pomocí obrovských lodí je doslova rozebrali na jednotlivé prvky včetně všech živých bytostí.
„Ne,“ nerudně zahučel Mosu.
Paul se kousl do jazyka, aby se nezeptal, jestli pochopení důvodů protistrany není jednou z prvořadých úkolů diplomatů, raději se otočil na Johna:
„Viděl jsem kousek záznamu, než přišli na spuštěnou kameru a zarazili to. Jsou děsiví.“
John se otřásl. Shermaal měli asi metr a půl na výšku, podlouhlá těla s končetinami ohebnými na všechny strany a velké kulaté hlavy, na kterých nahoře v místě, kde lidé měli čelo, vyčnívaly dvě lesklé černé polokoule očí a zabíraly asi třetinu hlavy. Pod nimi se otvírala divná ústa s výstupky a zuby trčícími do všech stran. Johnovi trochu připomínala ústa mimozemských Predátorů ze starých filmů. Rozšklebená na všechny strany dokázala vydávat nezvykle melodické zvuky. Bez překladače by byli lidé bezmocní, ale Shermaal mysleli na všechno a na jednání přinesli malé hranaté přístroje, které dokázaly převést jeden jazyk na jiný během zlomků vteřiny. Jejich kovový hlas znali všichni, kdo se se Shermaal setkali na vesmírných lodích při prvních střetech. Původní bublavé ‚kou, tou, ou, dou, ou‘, které představovalo jazyk cizinců z jiné dimenze, rychle vystřídaly umělé překladače s divně znějící, ale srozumitelnou americkou angličtinou.
„Podle náznaků mají nějaké potíže ve svém tekutém ráji, ale nic konkrétního z nich nevypadlo,“ přešel John raději poznámku o vzhledu Shermaal.
Jejich setkání na planetě, kde se potkali také s Andoriel, bylo v Sheppardově hlavě zaznamenáno jako jeden z nejhorších zážitků jeho života. Nejdřív ta knihovnice. Přitančila si na scénu jako v baletu a zmizela s prvním závanem větru. Zůstal po ní hrnek s nedopitou kávou a spousta otázek.
A pak přišli Shermaal.
Vynořovali se odnikud přímo před stanem a do hlasu překladače se vplétalo jejich divné bublající houkání. Hladké černé oči se ani nehnuly, ale stejně by John přísahal, že je podezřívavě obracejí k nebi a kontrolují, jestli už opravdu neprší.
Pan Mosu se snažil, aby jednání probíhala hladce. Každou drobnost, každé slovíčko nejdříve otočil ze všech stran, než pokročil dál. Dělal dobře, protože Shermaal to z lidského hlediska myslelo ne za jeden, ale hned za několik rohů.
Shermaal převzali vzorky látek, které by jim Mléčná dráha byla ochotná poskytnout ve větší míře a jejich první reakce by se dala označit za zdrženlivou spokojenost.
Pan Mosu si ve skrytu mnul ruce, protože to všechno byly materiály, kterých se různé rasy galaxie snažily zbavit jako nebezpečného odpadu.
Pak začalo vyjednávání. Shermaal chtěli mnohem víc, než jim byla Mléčná dráha ochotná a schopná poskytnout. Kdyby měli dostat všechno, co požadovali, v galaxii by zůstalo možná pár pustých kamenů. Pan Mosu se snažil je přesvědčit, že to není možné, a chvíli to vypadalo, že se snad nedohodnou. Jeden z vojáků vyšel zpod stanu, vytáhl cigaretu, sáhl po sirkách, zachrastil krabičkou a škrtl zápalku. Hlavy všech Shermaal se v tu chvíli obrátily k němu a cizinci sledovali, jak si připaluje a zkušeným pohybem cvrnká ještě hořící sirku do nejbližší kaluže. V překladači zachrastilo a jednání pokračovala ústupky Shermaal.
John na vojáka spiklenecky mrknul. Dávná pohrůžka, že přiletí do dimenze Shermaal a celou ji vypálí, fungovala. Tekutina, která byla hlavní složkou celého vesmíru, byla silně hořlavá. Shermaal nikdy předtím oheň neviděli a jeho účinky je děsily. Kdyby nebyli tolik zoufalí, dávno by tu nebezpečnou oblast opustili, ale poušť jejich tekutého prostředí byla vyčerpaná do poslední molekuly použitelného prvku. Shermaal jako jediní přežili dost dlouho na to, aby se dostali do jiné dimenze. Do vesmíru, kde byla tekutina vzácná, ale surovin byl dostatek. To že prázdnotu obývají vnímající bytosti, sice zaznamenali, ale nemohlo jim to zabránit v těžbě takového bohatství. Teď je ty bytosti nutily omezit své potřeby na minimum. Shermaal se snažili bojovat a vedlo se jim, až nedávná demonstrace ohně v kontaktu se základem jejich vesmíru je přiměla ukončit těžbu, a teď jim hořící sirka připomněla, že by měli slevit z požadavků.
Jednání nabrala pro Mléčnou dráhu příznivější směr. Shermaal se sice pořád pokoušeli usmlouvat víc materiálu, ale jejich požadavky byly umírněné, a diplomat začal v nabídce na minimu, takže za různé ústupky a protislužby mohl nabídnout hmatatelnou odměnu.
Sheppard dobře věděl, kolik jednotek hmoty může galaxie postrádat, a když se jednání blížilo ke konci, vytasil se s vlastním požadavkem.
Pan Mosu málem neudržel nezaujatou tvář, když slyšel, co si ten voják usmyslel. Zdálo se mu to zbytečné, a navíc to mohlo být přijato jako neschopnost Země.
Shermaal žádné podivení nad Johnovou žádostí neprojevili a po krátké poradě souhlasili.
Sotva i se vzorky nabízeného materiálu zmizeli ve své tekuté dimenzi, Martin Mosu se neudržel a zasyčel na Shepparda zlostnou poznámku o nesmyslných požadavcích. John jen pokrčil rameny. Mléčná dráha je hodně velká hromada sena, a pokud v ní bude hledat jehlu někdo jiný, byl spokojený.
„Takže Shermaal souhlasili, ale nejdřív se musí zeptat nějaké své Rady. Oni sami nic napevno slíbit nemůžou, je to tak?“ zopakoval Davis, co se zatím dozvěděl.
Pan Mosu kývl. Velký tým složený z lidí a tvorů různých planet se podílel na přípravě pro jednání. Celé konečné setkání vypadalo sice velice jednoduše, ale týdny práce trvalo připravit vše tak, aby konec byl už jenom jako ta příslovečná třešnička na hodně velkém dortu. Vedení jednání nechali na Zemi. Martin si byl jistý, že to bylo jenom proto, že Země přišla na to, jak na Shermaal zatlačit a čím a jak jim pro dosažení kompromisu nejlépe vyhrožovat.
„Rozhodně to je úspěch. V galaxii je klid, žádná nenadálá zmizení se nekonají. Rada může jednat, jak dlouho bude chtít. A možná, čím dýl, tím líp,“ uvažoval Paul nahlas. „Všichni zúčastnění to už vědí?“ zeptal se diplomata.
Martin Mosu znovu kývl. Nehodlal se opakovat. S celým průběhem jednání podrobně seznámil všechny členy přípravného týmu a další vybrané osoby. Dokonce mezi nimi byl i ten go’auld Baal. Celou zprávu vyslechl značně nepozorně a beze všech poznámek zmizel, což nejen Martinovi připadalo hodně podezřelé, ale nehodlal se tím nechat vyvést z rovnováhy. Mnohem větší starosti mu dělal ten voják s nesmyslným požadavkem.
Martin se ohlédl po Johnovi. Pořád čekal, že se přizná, co bylo jedním z bodů jednání, ale plukovník Sheppard seděl uvolněně na židli a díval se do ztracena.
„Pak tedy děkuji za osobní setkání, pane Mosu. Jsem rád, že ten nejlepší vyjednávač se našel právě na Zemi.“ Paul se zvedl a podal Martinovi ruku.
Martin ji přijal a krátce se rozloučil. Jeho poslední pohled patřil Johnovým zádům.
Generál Davis počkal, až se za diplomatem zavřely dveře a jeho kroky odezněly v dáli, a pak se otočil na Johna Shepparda.
„Tak co si o tom myslíš?“ zeptal se stručně.
John nakrčil čelo a odolal nutkání přejet si rukou ve vlasech. „Bylo to dobrý,“ řekl po chvíli přemýšlení. „Nejsou zase tak děsní, jak se může na první pohled zdát, a ten fór se sirkou zabral lépe, než jsme doufali,“ pousmál se. Vzápětí zvážněl. Bylo na čase přiznat jednu podmínku navíc. Ohlédl se po dveřích. Byly zavřené a z Johnovy zkušenosti i zvukotěsné.
„Měl jsem ještě jednu podmínku. Mosuovi se moc nelíbila a docela se divím, že mě nenapráskal hned, jak dostal příležitost,“ začal trochu rozvláčně. Paul pozvedl obočí a na Johnovu žádost slíbil, že o požadavku pomlčí.

Chodil sem a tam a každou chvíli pohlédl k nenápadnému vstupu. Přes všechna opatření zůstal při vědomí, takže věděl. Věděl, jak vypadají únosci, slyšel jejich řeč, dusil se atmosférou jejich lodi a věděl, že nic takového za celý svůj dlouhý život neviděl. S ničím takovým se ještě nesetkal.
Na první pohled mu vnitřní stěny neznámého plavidla, kam ho přenesli, připomněly jeho vlastní loď, ale cizí hmota nereagovala stejně. Nekomunikovala. Byla nepřátelská ke všem projevům života, které nepatřily únoscům. Po pár minutách v místnosti začala loď vytvářet nepříjemné klima otupující smysly.
Snažil se nereagovat. Zastavil se uprostřed, aby se čehokoli co nejméně dotýkal, a jen otáčel hlavou, aby si snad posté prohlédl malou osmiúhelníkovou místnost bez veškerého zařízení, kde podlaha a stěny splývaly se stropem a tvořily uzavřenou kapsu. Přemohl pocit, že ho prostor svírá a dusí, a znovu se zadíval na dveře, jako by je mohl otevřít pouhou silou svého pohledu.
Cítil se silný na vzdor i na útěk. Zatím. Vzpomínky nebyly tak vzdálené v čase, aby si nevybavil dobu, kdy mu žádná síla nezbývala. Tentokrát unikne dřív. Není na to přece sám. Otočil se a znovu prohlédl celý prostor. Ne. Ani okno mu tentokrát nenechali.
Přivřel oči a začal pátrat po spřátelené mysli.

Seděla přitisknutá zády ke stěně a rychle dýchala. Věděla, že se jí z toho znovu udělá špatně, ale nemohla si pomoct. Zatuchlý vzduch byl plný dusivých výparů a kyslíku v něm bylo tak málo, až se jí tmělo před očima. Rozkašlala se a svezla se na bok. Někdy v daleké minulosti se neudržela na nohou a teď jí svaly úplně vypověděly službu. Hlava pořád trochu fungovala, ale jenom proto, aby vysílala zmatené a vyděšené signály, na souvislou myšlenku se nezmohla.
Pokusila se zvednout, na kousek to šlo, pak pod ní ruce povolily a svalila se zpátky. Aspoň se jí podařilo přetočit se na záda. Už zase lapala po dechu a očima hledala pevný bod, kterého by se mohla chytit a upřít na něj pozornost, aby se trochu uklidnila. Nad ní visel černý, dolů vypouklý strop. Pohlcoval všechno světlo, a přestože byl hladký a lesklý nic se v něm neodráželo. Vidění se jí rozostřilo, slabě vykřikla a marně se pokusila zvednout ruce před obličej. Cukly sebou a zůstaly ležet. Zírala nad sebe na tu černou věc a nedokázala ani zavřít oči. Tma ji obklopovala, pohlcovala, vpíjela se do ní a ničila všechno, co snad ještě zůstalo.
Přestala se vzpírat. Ležela na vlhké podlaze z nějaké pružné pěny pod obrovským okem temnoty a jen občasné zachvění hrudníku při pokusu o nádech svědčilo o tom, že je naživu.
Podíl kyslíku se zvedl. Ještě pár minut se nic nedělo, pak se jí zachvěla víčka, zamrkala a pomaličku si sedla. Přitáhla si kolena pod bradu a otřela si o koleno neposlušnou slzu. Bylo to jako děsivé deja vu, jen mnohem horší.
Pohnula rty a zašeptala první slova dopisu:
„Ahoj Erin,…“

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku