Stargate re-Evolution - Část 7. – Spása

Přátelé, kamarádi, lide zdejší. Nebudete tomu ani trochu věřit, ale je tu nová povídka, teda nová jak se to vezme, tady je nová, ale jinak bylo napsaná někdy v roce 2013 a potom zapomenutá na mém google drive proto aby teď spatřila světlo tohoto fóra.


Seznam částí:
Část 1. - Konec
Část 2. - Pád
Část 3. - Začátek
Část 4. - Minos Tauros
Část 5. – Nový svět
Část 6. – Tok’ra
Část 7. – Spása
Část 8. - Přestavba
Část 9. - Západní fronta
Část 10. - Válečná kořist
Část 11. - Daedalos
Část 12. - Na východní frontě
Část 13. - Spojené Státy Evropské
Část 14. - Atlantis
Část 15. - Stěhování



Abych tady taky napsal něco k ději, povídka je o dvou lidech, kteří... nebudu dělat spoilery Přeji příjemné počtení .


Part 1 - The End

Washington DC, Bílý dům, poledne
„Pane, už na vás čekají,“ řekl muž v uniformě letectva.
„Tak jdeme Jacku,“ odpověděl přátelským hlasem prezident a zvedl se ze svého černého koženého
křesla. Oba muži vyšli z oválné pracovny. Prošli recepční místností, kde se k nim připojila ochranka,
v podobě dvou mužů v černých oblecích, a v chodbě se dali doprava. Pomalu procházely mezi
podobiznami prezidentových předchůdců. Nakonec došli až k velikým proskleným dveřím. Dva vojáci,
kteří zde čekali, je otevřeli. Chodbu najednou zalilo neskutečné množství světla. Jakmile se mužům
vrátil zrak, spatřili obrovský dav čítající možná až několik tisíc lidí. Každý kdo měl fotoaparát nebo
kameru fotil a natáčel, co mu síly stačily. Prezident s Jackem v závěsu přistoupil k řečnickému pultu,
zhluboka se nadechl a začal přednášet nachystaný projev.
„Drazí Američané, spoluobčané. Stojím tu dnes před vámi, jako jeden z vás abych vás informoval o
možná nejdůležitějším výzkumu, jaký kdy lidstvo provádělo. Tento projekt…“
Anglie, Londýn, Buckinghamský palác, poledne
Na malém pódiu za řečnickým pultem se chystá premiér k přednesu.
„Drazí spoluobčané,“ řekl, zhluboka se nadechl a pokračoval ve čtení projevu, „stojím zde před vámi,
abych vám sdělil…“
Rusko, Kanada, Itálie, … a postupem dne i většina světa.
Tři dny po odhalení, nízká oběžná dráha Země
V pravidelných rozestupech kolem planety hlídkují Apollo, Odysea a Sun Tsu. Klid naruší až otvírající
se hyperprostorové okno. Všechny tři lodě se okamžitě otočily čelem k příchozímu a čekali na
identifikaci. Z hyperprostoru se vyřítila čtvrtá loď pozemské konstrukce. Po odeslání ID se Daedalos
připojil na hlídku k ostatním lodím.
„Pane, něco se děje. Na Sun Tzu se hromadí vyšší energie než je obvyklé,“ oznámil senzorový
důstojník na Odysee.
„Rozumím, pro jistotu zvedněte štíty a upozorněte ostatní,“ vydal s ledovým klidem rozkazy
plukovník Davidson. Všichni na můstku Odysey se zatajeným dechem vyčkávali, co se bude dít. Každý
věděl, že Čína jako jediná odmítala zveřejnění brány a poslední dobou se její zástupci chovali velmi
podivně. Kapitán lodi nervózně přešlapoval před svým křeslem. Střídavě přecházel před stanovišti
zbraňového a navigačního důstojníka. Vždy když se zastavil, aby se otočil, se podíval ven ze své lodi,
která byla nyní natočena čelem ke svému čínskému dvojčeti. Najednou se Odysea mohutně zatřásla a
její štít se rozzářil všemi odstíny modré a stříbrné.
„Sun tsu vypálilo na všechny lodě. Naše štíty drží na šedesáti osmy procentech,“ promluvil opět voják
od senzorových systémů.
„Okamžitě vyšlete deaktivační signál,“ vykřikl plukovník rozkaz.
„Rozkaz, pane,“ přijal pokyn zbraňový důstojník a stiskl několik tlačítek. Chvíli na to se Sun Tzu až na
podporu života úplně vypnul a dál ho unášela jen setrvačnost.

„Transportujte posádku ze Sun Tzu zpět na Zem a vyšlete tam naše týmy. Přebíráme loď. Zjistěte, jak
jsou na tom ostatní,“ vydal plukovník další rozkazy.
Obsluha systémů na můstku okamžitě začala provádět zadané úkoly. O několik málo okamžiků
později se už ohlásil výsadek:
„Výsadek Odysey, jsme na palubě, po posádce ani stopy. Míříme na můstek.“
„Rozumím. Ohlaste se, až získáte kontrolu nad lodí,“ odpověděl plukovník Davidson.
Celé osazenstvo můstku se věnovalo provádění rozkazů, když je ze soustředění vytrhlo varovné
zapípání a rozsvícení spousty bodů na obrazovce stanoviště senzorů.
„Pane, senzory ukazují bezmála dvě stě objektů nad územím Číny a další přibývají. Zaznamenáváme
z nich slabou radiaci,“ ohlásila obsluha.
„Transportujte je na maximální možnou vzdálenost,“ rozkázal plukovník Davidson.
„Nejde to, pane. Střely mají nějaký druh rušičky. Ostatním lodím se také nedaří transportovat a
Washington hlásí vícenásobnou sabotáž na protiraketovém deštníku.“
„Zahajte sestup do atmosféry a pokuste se je sestřelit,“ poručil plukovník a konečně se usadil do
svého křesla.
„Ano pane, ale máme další problém. Střely jsou o hodně rychlejší něž je u tohoto typu obvyklé.
Předpokládaný dopad na území Spojených států je čtyřicet pět minut.“
Chodby SGC, 30 minut do dopadu
„Evakuace na stanoviště Alfa. Opakuji, toto není cvičení. Všichni se neprodleně přesuňte bránou na
stanoviště Alfa,“ ozývalos se v pravidelných intervalech z rozhlasu. Kromě rozhlasu všude svítila a
blikala výstražná světla. Během prvních minut se stáhly jednotky z povrchu a zapečetily všechny
vchody. V dalších minutách prošli všichni civilisté a důležité osoby, které byly do SGC přeneseny
prototypem transportního satelitu. Také se začala přenášet záloha všech hodnotných dat, která se na
základně nacházela. Jako polední přišli na řadu vojenské složky. Každý z vojáků nesl obrovský batoh
nebo kufr s vybavením, co by se na alfě mohlo hodit pro přežití uprchlíků.
15 minut do dopadu
Starobylé Antické město se stále ještě zamaskované klidně pohupuje na hladině tichého oceánu.
Vevnitř to, ale vůbec klidně nevypadá. V řídící místnosti pobíhalo neobvyklé množství lidí. Každý se
snažil přispět svojí troškou ke zničení jaderných hlavic letících směrem k americkému kontinentu.
Doktor McKay právě usedl do ovládacího křesla. Sotva se jeho pozadí dotklo stříbromodrého povrchu
otřásl městem výbuch. Jedna z budov sousedící s centrální věží ztratila stabilitu a začala se sunout do
chladných vod oceánu. V další chvíli ztratilo město veškeré napájení. Všechny systémy, včetně
maskování, okamžitě vypadly.
Z roje hlavic mířících na největší města USA a Kanady se oddělila pětice střel a zamířila si to rovnou
k Antickému městu. Hned jak to zaregistrovaly senzory na jednom z pozemských křižníků, začal
sestupovat, aby se pokusil zabránit jeho zničení. Ale už bylo pozdě, railguny ani jiné dostupné zbraně
už nedostaly šanci se předvést. První hlavice dopadla. Ohromná, oslepující záře zalila celou oblast
kolem Atlantidy. Dopadla druhá. Z kdysi zářivého klenotu Antické říše zbyly jen trosky, které začaly
pomalu klesat do hlubin oceánu. Zbývající tři hlavice už jen dokončily zkázu.

Ve všech řídících centrech a můstcích lodí zavládlo ticho. Nikdo nemohl uvěřit tomu co se právě stalo.
Na palubě Daedala, který se do poslední chvíle snažil zachránit Atlantidu, zavládl vztek. Loď zamířila
plnou rychlostí nad území Číny nad první z mnoha míst, odkud byly hlavice odpáleny. Hned jakmile
dorazil na určené souřadnice ve výšce necelých deseti kilometrů, rozpoutaly jeho zbraňové systémy
peklo. Railguny přerývaly zemi, modravé paprsky vytvářely obrovské mnoho desítek metrů hluboké
krátery. Pro nikoho nebylo úniku. Celá krajina se změnila k nepoznání. Skoro to vypadlo jako by tam
nikdy žádná základna nebyla. Když Daedalos dokonal své dílo, přesunul se na další pozici a celá akce
začala nanovo.
Tři minuty do dopadu, laboratoře SGC
„Tak Zelenko pohněte, nerad bych tu byl, až ty hlavice dopadnou,“ snažil se popohnat vědce voják
s insigniemi plukovníka amerického letectva.
„Dělám, co můžu, ale tohle rozhraní je strašně pomalý,“ stěžoval si vědec a zběsilým mačkáním kláves
se snažil proces kopírování dat z nezasíťovaného zařízení co nejvíce urychlit.
Po několika dalších vteřinách Zelenka zaklapl notebook, do kterého data přenášel, odpojil ho od
obrovského podivně vyhlížejícího přístroje a ohlásil:
„Hotovo, jdeme.“
Oba muži vyběhli z laboratoře. Běžely nezvykle prázdnými betonovými chodbami, ve kterých jindy
panoval zdánlivý zmatek a spěch. Ale teď běželi jen oni dva doslova svůj závod s časem o život. Když
už automatické systémy hlásily poslední vteřiny před dopadem, zatočili do místnosti s bránou a
akorát uviděli někoho projít bránou. Co nejrychleji se snažili dostat na rampu a skrz bránu, ale
mohutný otřes je srazil k zemi. Kolem nich se začali tříštit o zem kusy padajícího železobetonu.
Plukovník se zvednul první a natáhl se pro dr. Zelenku. Červí díra začínala být nestabilní. Museli to
risknout. Oba se rozběhly a proskočily horizontem událostí.
Někde, snad v Mléčné dráze
Z brány doslova vyletěly dva muži a dopadli několik metrů daleko do rozpáleného písku.
„Ne, že bych si chtěl stěžovat, že mě nezasypali tuny betonu, ale tohle ani trochu nevypadá jako
stanoviště alfa,“ poznamenal při pohledu na okolí brány plukovník Kobain.
„No neříkejte,“ sbíral se ze země Zelenka a snažil se vytřepat písek z kalhot.
„A to nebude náš nejmenší problém. Nikde tu nevidím ovládací panel,“ oznámil zřejmý fakt Marek.
„Takže jsme tu uvízly. Paráda…“ poznamenal naštvaně Zelenka.
„Berte to z lepší stránky, mohlo nás to vyhodit na ještě horším místě,“ snažil se plukovník Zelenku
povzbudit.
„Co by mohlo být horší? Není tu panel, kolem vidím jen písek a já u sebe mám jen skoro vybytý
notebook,“ ukázal vědec na přístroj vedle sebe.
„Mohla tu být zima,“ prohodil Marek, nasadil si sluneční brýle a mávnutím ruky naznačil, aby ho
Zelenka následoval.

Po pár minutách se vyškrábali na první dunu a pod sebou uviděli člověka.
„Hej, počkejte!!!“ zakřičel Marek a rozběhl se dolů. Zelenka chvíli váhal, ale nakonec se rozběhl za
ním. Postava dole se otočila a zamávala na ně.
„Plukovník Sheppard, jak nemilé překvapení,“ řekl se znatelným odporem v hlase plukovník Kobain.
„Plukovník Kobain. Taky vás rád vidím,“ odpověděl s ironií v hlase John, kdo to jde za vámi?“ a ukázal
na vědce, který už vzdal běh a jen pomalu šel k plukovníkům.
„Zelenka,“ odpověděl Marek.
„Radek?“ ptal se Sheppard.
„Ne jeho bratranec Vašek,“ odpověděl plukovník Kobain.
„Ach jo,“ povzdechl si Sheppard, otočil se a šel dál k další duně, doufajíce že objeví nějakou záchranu.
Marek počkal na Zelenku a pak se oba vydali na pohod jen pár kroků za Johnem.
Po několika desítkách minut tichého pochodu Zelenka konečně odhodlal promluvit:
„Z dálky to vypadalo, že vás nemá moc rád,“ ukazuje před sebe.
„No jo, párkrát jsem se snažil na misích pod jeho velením trochu kšeftovat. Většinou to vycházelo a
slušně jsem si vydělával. Pak mě nechal převelet zpět do SGC, parchant jeden,“ vysvětlil Marek
situaci, „a jak je vůbec možné, že byl takhle daleko před námi?“ dodal otázku.
„No nad tím jsem taky přemýšlel, je možný, že ho červí díra posunula trochu do minulosti. Nebo nás
trochu do budoucnosti, nebo nám cesta červí dírou trvala o dost déle, ale taky to mohla být další
z tisíce věcí ovlivňujících červí díru, “ odpověděl Zelenka a dál mlčky procházely pouští. Neuvěřitelné
horko jim rychle ubíralo sil.
Už dávno vypili tu trochu vody, co u sebe měli. Vyšplhali se na další horu z písku, ale nikde neviděly
nic než další písek. Vašek to už chtěl vzdát, padl na kolena a snažil se nabrat alespoň trochu sil.
Najednou se pod ním a Sheppardem utrhla lavina písku a oni se valili dolů. Marek se natáhl, aby
zachytil alespoň jednoho z nich, ale nebylo to nic platné. Písek pod ním se také uvolnil a sunul se
dolů. Pod dunou se objevila díra, do které mizel všechen písek z okolí. Zelenka se ze všech sil snažil
zachytit, ale jediné čeho dosáhl, byly ruce plné písku. Klouzal dál až k okraji obdélníkového otvoru.
Povedlo se mu zachytit okraje. Odechl si a podíval se do temnoty pod sebou.
„To bylo o chlup,“ pomyslel si a vzápětí se přiřítil John a srazil Zelenku dovnitř. Oba dopadli na
hromadu písku. Kolem nich se začala rozsvěcet světla a oni uviděli třípatrový patrový hangár plný
jumperů. Po chvíli se na lavině písku přiřítil i Marek a dopadl kousek vedle nich.
„A já už myslel, že nepřežijeme,“ promluvil jako první Marek. Pomalu se posbíral ze země, oprášil ze
sebe větší část písku a zamířil k jedné z chodeb vedoucích někam ven z hangáru.
„Shepparde, Zelenko, zůstaňte tady. Kouknu se kolem,“ dodal ještě ve dveřích a zmizel. Sheppard si
jen odfrkl, něco zamumlal a zmizel v jiné chodbě. Vašek se dlouho nerozmýšlel a zalezl do jednoho z
jumperů. Loď se automaticky aktivovala a vědec si sedl na místo navigátora. Zapnul si holografický
display a začal si procházet data z palubního počítače. Chvíli s počítačem pracoval a pak vyčerpáním
usnul.
O nějakou chvíli později

„Zelenko! Zelenko! Kde sakra trčíte?!“ zakřičel plukovník Kobain hned, jak si uvědomil, že ho nikde v
hangáru nevidí. Po chvíli rozhlížení uviděl, že se v jednom jumperu svítí. Obešel hromadu písku
uprostřed místnosti a vešel dovnitř.
„Zelenko vstávat. Zjistil jsem kam nás to vyplivlo,“ vzbudil plukovník vědce.
„Nooo, tak povídejte,“ zívl Zelenka.
„Jsme na antické výzkumné lodi. Podle toho, co jsem přelouskal, tak tu antikové vysadily nanity a
nechaly je postavit loď. Dělaly tu takový malý pokus,“ přednesl Marek svůj objev.
„To už jsem zjistil taky, a je tahle kocábka alespoň funkční?“ ptal se hned Vašek.
„Nevím, to je na vás, vy jste vědec,“ odpověděl plukovník.
„No jo. A co takhle si tykat, když už jsme tu spolu ztracení,“ navrhl Zelenka.
„Jo proč ne. Stejně už se známe věky. Marek,“ podal plukovník Vaškovy ruku.
„Vašek,“ opětoval gesto český vědec.
O půl hodiny později na můstku křižníku
„Jak jsme na tom?“ zeptal se Marek.
„Všechno je funkční, zdá se, že menší množství nanorobotů loď stále udržuje ve více méně
perfektním stavu. A navíc to vypadá, že se Antikové rozhodly zkoumat samotný čas. Loď je vybavená
přístroji umožňující cestování časem,“ odpověděl s úsměvem český vědec.
„Cestování časem. Hmmm. Tak mě napadá, že by jsme si mohly užít dost zábavy,“ zrodil se Markovy v
hlavě plán.
„Jo, myslel jsem na to samé. Mohly by jsme úplně změnit minulost. Mohly by jsme si na Zemi vytvořit
vlastní stát, vládnout milionům lidí. Vydělat na našich vědomostech,“ začal Vašek rozvíjet myšlenku.
„Sice jsem myslel něco trochu většího, ale tohle zní jako dobrý začátek,“ řekl Marek a představoval si,
sám sebe jako ničím neomezeného vládce minimálně několika desítek planet, možná i celé galaxie.
„Hej brzděte vy dva,“ zastavil je v úvahách právě přicházející plukovník Sheppard.
„Shepparde, o co vám zase jde? Tady už je to stejně ztracené!“ zvýšil Marek hlas.
„Zelenko, jdete se mnou zpět k našim?“ zeptal se John opatrně.
„Blázníte, snažit se zachránit civilizaci, která je stejně už mrtvá? Ne, děkuji. Jdu s Markem,“ odmítl
Vašek Johnův návrh.
„No tak to půjde po zlým.“ řekl si zklamaně spíš pro sebe John a namířil na Marka svoji P90.
Na to Marek zareagoval bleskovým namířením svojí zbraně na Shepparda.
„Kašlete na to Shepparde. Přece víte, že jsem mnohem lepší střelec než vy,“ snažil se ho Marek
vyvést z rovnováhy. Najednou se ozval výstřel a Markovy ucítil ostrou bolest v levé ruce. Podíval se na
ni a viděl jak se mu uniforma barví krví. V dalším okamžiku vystřelil proti Sheppardovy. Ten se už ale
schoval na jednu z mnoha konzol. Marek se zachoval úplně stejně a Zelenka se přikrčil a pomalu
přešel k jedné z konzol blízko u Marka. Stiskl pár kláves, ozvali se čtyři výstřely ze zbraní vnitřní
obrany z chodby a plukovník Sheppard padl těžce zraněný, ale stále při vědomí, na zem. Marek s
Vaškem k němu přišly. Marek na něho namířil svoji zbraň:
„Tak to vidíš, Johne. Měl jsi jít s námi,“ řekl a jedinou kulkou do hlavy ho zabil.
„To jsi nemusel, mohly jsme ho poslat pryč bránou,“ kritizoval Vašek Markův unáhlený čin.
„Takhle je to jednoduší,“ řekl chladně Marek a dodal, „má tahle loď transportní systém nebo ho budu
muset ven odtáhnout?“
„Jo má, postarám se o něj. Ty jdi na ošetřovnu a píchni si tohle,“ ukázal mu vědec obrázek na jednom
z monitorů, „mělo by ti to hned zahojit tu ruku.“

Takže? Co myslíte? Mám přidat další díl?


PS.:z češtiny jsem měl vždycky nejlíp za čtyři, takže se omlouvám za to obrovské množství chyb, které prostě nevidím.

Ahoj,

zajímavej nápad, masakr hlavních postav a Země, hned v prvním dílu, to tady bude asi rekord.

Bůh ví, že já nikoho o češtině poučovat opravdu nemůžu.

Uvidíš kolik lidí se ozve.......

vypadá to zajímavě

Je to moc zajímavé a cestování časem je taková unikátní věc kterou se dá krásně začít příběh. Jen je mi líto Johna kterej je má oblíbená postava.

Takže tady je část druhá, zdá se mi kousek delší, ale myslím že to nikomu vadit nebude. Jinak díky za komentáře, tentokrát to takový masakr nebude. Tentokrát se bude cestovat, docela dost, ikdyž většinou jen kolem jedné planety.

Tak snad se vám to bude dobře číst. Budu rád za každou připomínku(kromě vojenských věcí, vím že jsou tu fanatici, kteří mi řeknou že tuhle zbraň nemohli mít a podobně, ale zbraně tady nehrají takovou roli aby to bylo nějak zásadní pro příběh). Čtěte, pište, komentujte...

PS.: v prvním příspěvku je seznam s odkazů na jednotlivé kapitoly.

Part 2 - Pád
O pár minut později se Marek vrátil na úplně čistý můstek a zamířil ke křeslu pilota.
„Jsi dobrej,“ pochválil Zelenkův výkon.
„Díky, tak vyrazíme?“ zeptal se Zelenka a dál pracoval na jedné z konzol.
Marek usedl do křesla pilota a Vašek zadal poslední příkaz na svojí konzoli, který měl zabezpečit bezproblémový odlet. Celá loď se začala otřásat. Obrovské hory písku nad lodí se začali rozsypávat a odhalovat její zlatavý štít. Loď pomalu stoupala, dokud se nezbavila všeho písku. Následně prudce vyrazila na orbitu, kde otevřela hyperprostorové okno a zmizela v něm.

O hodinu později vystoupila z hyperprostoru na orbitě Země. Její povrch byl spálený tisíci nukleárních hlavic a jen na několika málo místech chráněných štítem byla zelená a modrá tak jako dřív.
„Páni, nemyslel jsem, že je to takhle špatný,“ řekl trochu smutně Marek.
„Tak to vy vylepšíme, ne?“
„Jasně,“ pousmál se plukovník.
Vašek se přesunul ke konzoli, která svým vzhledem docela dost vyčnívala nad ostatní vybavení můstku. Na antické verzi klávesnice zadal údaje potřebné pro cestu časem. Loď začala mírně otřásat, ale stejně rychle, jak otřesy přišly, tak i odešly. Výhled z můstku se dramaticky změnil.
„Tak se mi to líbí víc, pěkně zelená a modrá. Jak daleko jsme se dos…“ přerušil Marka otřes a následný výbuch někde ve střední části lodě.
„Co to sakra bylo! Vašku mluv se mnou!“ zakřičel Marek a snažil se na svojí konzoli zjistit, co se stalo.
„Nejsem si jistý, ale asi nám přetížil pohon pro cestování časem a vzal sebou část lodi. Musím se na to jít podívat přímo tam, senzory jsou skoro všechny úplně rozhozené,“ vysvětlil Vašek situaci a dál zběsile bušil do antické klávesnice.
„Tak dobře, jdi se na to podívat, já si vezmu Jumper. Mrknu se, jak to vypadá zvenku a zaletím dolů zjistit, kam jsme se vlastně dostaly,“ řekl Marek, zapnul autopilota, aby udržoval loď na oběžné dráze Země a oba odešli z můstku. Marek během chvíle dorazil do hangáru, věšel do prvního jumperu a vzlétl. Obletěl hromadu zlatavého písku, která v hangáru ještě pořád byla, a dostal se ven z lodi.

Rychle obhlédl loď, předal poměrně dobré zprávy Vaškovy a zamířil si to do atmosféry. Po chvíli letu zapnul maskování a začal si hledat vhodné místo pro přistání. Zamířil si to na okraj jednoho z menších měst v rodné zemi jeho matky.
„Vždycky jsem se sem chtěl podívat,“ řekl si pro sebe. Zaparkoval zamaskovaný jumper necelých dvě stě metrů od menšího města, vzal si dálkové ovládání z přihrádky a vydal se na cestu. Po pár krocích vstoupil na bahnitou polní cestu. Vydal se po ní směrem k městu. Cesta se postupně změnila na poměrně novou asfaltku, kolem které se začaly objevovat rodinné domky. Marek uviděl stát na chodníku pět relativně moderně vyhlížejících aut.
„Hmm, tak to nevypadá, že jsme se dostaly moc daleko,“ pomyslel si a šel dál ulicí. Udělal sotva pár kroků a všiml si novin ve schránce u jednoho z domů. Ani se nerozmýšlel, vzal si je a podíval se na datum.
„Vašku,“ začal mluvit do vysílačky, „moc daleko jsme se nedostali. Na novinách je napsané 7.9.1998.“
„Rozumím, rychle se vrať se zpět na loď. Je to horší než jsem myslel,“ odpověděl Vašek
„Dobře už letím,“ řekl Marek, když se poklusem vydal na cestu zpět k malé antické lodi.

Za chvíli už mířil na orbitu a potom hned do hangáru. Prošel několika chodbami až do pomocné kontrolní místnosti za Vaškem.
„To jsi to zvládl rychle,“ řekl vědec na přivítanou.
„Jo, pohnul jsem si. Tak jak jsme na tom?“ zjišťoval Marek.
„Je to horší než jsem si myslel. Když jsme použili stroj času, tak nás zasáhla vlna částic ze Slunce a přetížila nám většinu energetických obvodů. Nejvíc to odnesly právě tyto řídící obvody,“ ukázal na Vašek na display a pokračoval ve vysvětlování, „nanoboti se pokusili přetížení zastavit, bohužel povedlo se jim to jen z části. Sice jsme nevybouchli hned, ale v některých obvodech se hromadí energie. Máme ještě asi deset minut, aby jsme to zachránili. Pro začátek bys mohl zkusit pohnout s lodí. Nahromaděná energie by se tak mohla vybýt.“
„Tak jo, jdu na to,“ řekl Marek a odešel na můstek odkud bylo pilotování o mnoho snadnější než z jeho zálohy. Vašek se mezitím v pomocné kontrolní místnosti snažil přetěžované obvody odpojit. Zběsile mačkal tlačítka, ale nic nepomáhalo a čas neúprosně ubíhal. Když Marek konečně dorazil na můstek, hned si sedl na místo pilota. Aktivoval podsvětelné motory a téměř ve stejný okamžik lodí otřásl výbuch. Celá loď potemněla a vlivem gravitace jediné obydlené planety systému, začala padat do atmosféry. Loď pomalu začínala hořet vlivem obrovského tření. Vašek se ze všech sil snažil obnovit napájení alespoň v části lodě. Po chvíli se mu to povedlo a naběhla umělé gravitace a část senzorů.
„Marku, slyšíš mě? Marku!“ snažil se vědec zavolat plukovníka.
„Do prdele, co to zase bylo?!“ ozvalo se Vaškovy místo odpovědi.
„Něco vybuchlo,“ odpověděl čech.
„No neříkej. Něco konkrétnějšího by nebylo?“ ptal se znovu Marek.
„Ale jo bylo, ale nebude se ti to líbit. Padáme,“ řekl Vašek.
„Padáme? Kam?“ zazněla z Markových úst další otázka.
„Na Zemi. Kam jinam bys chtěl padat,“ odpověděl podrážděně vědec.

Jak se loď přibližovala k povrchu, pomalu se začala měnit v ohnivou kouli. Naštěstí pro oba členy posádky měla loď dost silné plátování, aby vydržela i neřízený sestup vrchními vrstvami atmosféry. Vaškovy se v poslední chvíli povedlo nahodit alespoň několik základních systémů. Loď sebou mohutně trhla, doslova poskočila a změnila tak trajektorii svého pádu. Během dalších několika vteřin se ještě několikrát aktivovaly brzdící motory, ale na bezpečné přistání to stále nestačilo. Modifikovaná loď třídy Aurora narazila do vodní hladiny rychlostí několika set kilometrů za hodinu. Celá čelní sekce byla v okamžiku rozdrcená. Voda se rozstříkla po okolí a za ní následovaly stovky tun bahna ze dna relativně malé vodní nádrže. Loď dál ryla skoro pět kilometrů po dně vodního díla, dokud neprorazila železo betonovou hráz. Beton se stejně jako předtím voda rozprskl po okolí. V té chvíli zbytek vody v nádrži zalil město pod přehradou. Loď se silou nárazu do hráze rozlomila na dvě větší části a několik desítek menších kusů. Potom už loď i se dvěma pasažéry konečně zastavila.
„No ty vole to byla jízda,“ řekl se smíchem Marek do vysílačky.
„To jo, ještě že se rozběhli inerciální tlumiče, jinak jsme byli placatí,“ zareagoval Vašek a opřený o jednu z konzol oddechoval.

O 10 hodin později
„No tak pohni, za chvíli tu bude mimo vašich i plno Rusáků a pak ještě víc Amíků,“ popoháněl Marek vědce, který právě ležel na podlaze jumperu a hrabal se v krystalech u sedadla pilota.
„Myslím, že to mám. Zkus to,“ řekl Vašek a zvedl se. Marek si sednul na své místo, dotknul se panelu před sebou a jumper nastartoval. Zvedl se sotva několik centimetrů nad podlahu a zamaskoval loď, když do hangáru vstoupili první američtí vojáci.
„Tak to bylo o chlup,“ oddech si Vašek. Spokojeně se rozhlédl po jumperu a dodal, „ještě že se nám povedlo vytáhnout všechny důležité krystaly z jádra.
„Jo, je jich pěkná hromádka,“ řekl Marek, když se podíval na zaplněné zadní sedačky. Vyletěl s jumperem do výšky necelého kilometru a stále kroužil nad místem havárie.
„No ty krávo, my jsme trefili Vranovskou přehradu,“ vykřikl překvapeně vědec, když si uvědomil kde jsou. Oba muži se ještě chvíli dívali na spoušť, kterou způsobily. Potom Marek zamířil nad Alpy a dál na jih. Vašek se ani neptal kam letí. Bylo mu jasné, že další nezbytný krok je vyzvednutí antarktické brány. Po velice rychlém přeletu nad oceánem se jumper vznášel nad nekonečnými horami sněhu a ledu. Na holografickém display se zobrazila mapa věčně zmrzlého kontinentu a na ní pět modrých teček.
„To je ona,“ ukázal Vědec na tečku nejblíže k současné poloze jumperu. Marek se k ní hned rozletěl. Vašek mezitím přemýšlel, jak se k ní dostat a hlavně jak ji připevnit k jejich dopravnímu prostředku. Konečně mu to došlo, ale to už Marek vystřelil šestici dronů a prorazil tak otvor dost velký, aby proletěli do ledové jeskyně. Ani se nezastavil a nasměroval jumper do brány. Opatrně s jumperem manévroval tak, aby se brána dotýkala vysunutých motorů. Jumper se o kousek zvedl a vytrhl tak hvězdnou bránu z ledového vězení. Stejně jak se pod led dostaly tak i vyletěli. Zamířili zpět k místu, kde havarovali s aurorou a na tentokrát o dost pomalejší cestě přemýšlely, kde se s bránou usadí.
„Už to mám, vím o opuštěném vojenském areálu uprostřed lesa. Nikdo by nás tam neměl rušit,“ vyklopil ze sebe Vašek spásnou myšlenku. Zadal polohu do navigačního počítače a Marek podle nich našel zmíněné místo. Zaletěl mezi dvě ještě poměrně zachovalé budovy, naklonil jumper a nechal bránu sklouznout na zem. Potom přistál kousek vedle a vypnul všechno kromě maskovacího pole, nyní roztaženého i na bránu.

Další den
„Dobrý ráno, proč nejsme zamaskovaní?“ ptal se Marek, když vešel do jumperu.
„Dobrý, není to potřeba a musíme šetřit energii. Zdroj jumperu je jen na 11% kapacity,“ odpověděl vědec pracující na palubním počítači, „a kde jsi vzal civilní oblečení?“
„Ve městě, taky jsem nám vzal snídani. A auto,“ ukázal ven, „ a taky peníze,“ vytáhl z kapsy balíček fialových bankovek.
„Jak?“ ptal se nechápavě Vašek.
„Přemluvil jsem bankomat,“ zazubil se Marek a ukázal na pouzdro se zatem.
„Pěkné,“ projevil uznání Vašek a s chutí se zakousl do snídaně.

"Tak jsem přemýšlel, " zahuhňal Vašek s plnou pusou, polkl a pokračoval, „jak si přivlastnit tady ten kus lesa."
"No tak řekneš mi to, nebo mě budeš napínat." popichoval Marek vědce, který si ukousl rohlíku.
"Budeme se muset dostat zpět na loď a vybrat ošetřovnu. Vezmeme lékařské nanity, měl bych být schopný je přeprogramovat, a pak s nimi teoreticky můžeme ovládat koho budeme chtít,“ vysvětlil Vašek svůj plán.

Večer, stejného dne
Oba nastoupili do jumperu. Marek vyzbrojen svojí M4A1, Coltem 1911 a zatem a Vašek měl jen zat a svůj tablet, který si předtím dobyl ze zdroje jumperu. Vznesly se do vzduchu a Marek hned jumper zamaskoval. Po krátkém letu se dostali k místu havárie.
"No páni, od včerejška se to tu změnilo," žasl Vašek nad osvětlenou základnou zahraničních vojsk.
„Jo, taky podělaní Amíci, nemůžou nechat nic na pokoji a Rusáci aby nezůstaly pozadu tak se cpou hned za nimi,“ kritizoval Marek přítomnost zahraničních vojsk.

Všude kolem vraku se tyčily stany a část lodě byla dokonce zakrytá obrovskými kusy plachty.
"To snad ne! Ti parchanti ji chtějí schovat," rozčiloval se Marek. Dál zamířili s jumperem přímo do rozervané části hangáru. Obratně přistál na zbytku podlahy a všechno kromě maskování vypnul. Vašek otevřel dveře, vyšel ven a vyloupl ze zdi panel.
"Výborně," zaradoval se, když uviděl svítící krystaly. Rychle z tabletu odmotal kabel s adaptérem a připojil se do systémů aurory. Něco na tabletu namačkal a sklesle se podíval na svého parťáka.
"Co se děje?" zeptal se Marek.
"Nefunguje dostatek systémů. Sice je v tom nějaká energie, ale stačí to akorát tak na světla. Na vnitřní senzory můžeme zrovna zapomenout."
"No bude nám muset stačit tohle," vytáhl Marek z kapsy detektor známek života. Vědec odpojil tablet od krystalů a připnul si ho na záda. Jako první vyrazili směrem k ošetřovně. Pomalu a hlavně potichu postupovali ke svému cíli. Občas narazili na hlídku, ale díky detektoru se jim bez problémů vyhnuli. Po desítkách dlouhých minut se dostali ke dveřím na ošetřovnu. Uvnitř uviděly tři vědce a dva vojáky. Jeden z vojáků seděl znuděně u protější stěny, druhý mluvil s jedním z vědců. Zbývající dva vědci se přehrabovaly ve skříňkách s antickými léky a přístroji. Marek rukou ukázal na sedícího vojáka, Vašek signál pochopil a připravil si zat. V další vteřině oba vstoupili dovnitř a každý omráčil svého vojáka.
„Budete hezky v klidu a nic se vám nestane," uklidňoval Marek zmatenou trojici vědců, "běžte támhle ke zdi a vezměte si i kamarády," ukázal zatem na omráčené vojáky. Vědci odtáhli oba vojáky ke stěně a skoro bez dechu tam stáli a čekali, co se bude dít. Vašek mezitím prohledával skříně a šuplíky. Občas něco hodil na zem, občas si něco strčil do kapsy. Z jedné skříňky vytáhl antickou verzi kufříku, otevřel ho a s úsměvem se otočil na Marka. Ten mu hned hodil svůj prázdný batoh. Vašek dal kufřík opatrně na dno batohu, na něho v rychlosti naskládal několik dalších věcí a zavřel ho.
"Máš všechno?" zeptal se Marek.
"Jo můžeme jít dál." odpověděl mu Vašek.
"K.. K.. Kam chcete jí..." snažil se vědec vykoktat otázku, ale přerušil ho výboj ze zatu. Stejný osud potkal i zbylé dva muže.
„Robinsone, podejte hlášení.“ ozvalo se z vysílačky jednoho z omráčených vojáků, ale to už byl Marek s Vaškem na cestě k místu, kde tušili zbrojnici a druhý hangár s jumpery. Po žebřících spojující jednotlivé paluby lodi sešplhali až na úplně spodní palubu, kde zalezli do jedné ze servisních chodeb vedoucích pod podlahou. Pomalu postupovali stísněnými prostory, kde byli navíc na některých místech zprohýbané a potrhané panely, které by za normálních okolností zakrývaly nejrůznější krystaly a energetická vedení. Po půl hodině plížení se konečně dostali na konec. Marek vykoukl z chodby a rozhlédl se. Uviděl, že jsou stále ještě asi čtyři nebo pět metrů nad zemí a ulomená přední část lodě se od nich nacházela asi padesát metrů daleko přes místo, kudy neustále jezdila vojenská vozidla. Naštěstí všude byly rozházené kusy lodi a dávali jim alespoň nějakou šanci dostat se nepozorovaně do přední části lodě.

Marek naposledy zkontroloval detektor známek života. Když zjistil, že nikdo není poblíž, vylezl ze servisní chodby a seskočil na rozbahněné dno bývalé přehrady. Vašek ho hned následoval. Oba běželi tak rychle, jak jim to bahno dovolovalo, schovat se mezi nejbližší trosky lodi. Byly to dva obrovské kusy místností i s přilehlými chodbami. Najednou se v táboře rozezněl zvuk poplachu a mnohonásobně se zvýšila aktivita vojáků. Marek na detektoru uviděl, jak k nim ze všech stran blíží několik vojáků. Rychle nacpal Vaška do téměř nepoškozeného kusu servisního kanálu, dal mu detektor a všechny zbraně kromě zatu. Udělal to tak rychle, že Vašek ani nestihl protestovat. Vyběhl ven, kde ho téměř okamžitě uviděli příslušníci amerického letectva.
„Stůjte!“ zakřičel voják svoji mateřštinou. Marek se zastavil a zvednul ruce. Hned na to se kolem něho shromáždilo šest vojáků a neustále na něho mířili svými zbraněmi.
„Plukovníku, máme toho vetřelce,“ ohlásil jeden z nich do vysílačky.
„Výborně seržante. Přiveďte mi ho sem,“ ozvalo se z vysílačky.
„Ano pane,“ odpověděl seržant a postrčil Marka směrem kam měl jít. Po chvíli chůze se dostaly do hlavní části tábora. Vojáci ho vedli přímo k největšímu stanu. Když k němu dorazili, stráž odtáhla část stanového plátna.
„Tak dovnitř,“ řekl seržant a zároveň naznačil vojákům, co byly s ním, aby počkali venku. Uvnitř stanu byly stoly s nejrůznějšími přístroji a u každého seděl technik. K Markovi zamířil lehce prošedivělý voják s frčkami plukovníka.
„Marku, co tady proboha děláš? Nemáš být tak náhodou mrtvý?!“ ptal se překvapený plukovník.
„Generále, teda plukovníku,“ opravil svůj pozdrav Marek, když na plukovníkově uniformě neviděl žádné hvězdy a pokračoval, „mrtvý? Počkej,“ zkusil jestli má v zápěstí tep, „ne, jsem živej.“
„Máš být mrtvý, minulý měsíc jsem viděl, jak jsi se zřítil s prototypem třístovky,“ nevycházel plukovník z údivu, „to jsi vstal z mrtvých jen, aby jsi mi dělal problémy?“
„Tak promiň, nevěděl jsem, že sem převelí zrovna tebe. A kde máš zbytek SG1?“ popíchl Jacka otázkou.
„Jak to, že o tom víš? O SGC nemá vědět vůbec nikdo.“
„Mám své zdroje,“ řekl s úsměvem Marek.
„No už budeš muset jít, za chvíli mi začínají Simpsonovi. Ještě se uvidíme,“ řek Jack při pohledu na hodinky a nechal Marka odvést do stanu, který byl upraven přesně pro tento účel.

Moc pěkný díl jsem zvědav co bude dál.

nebudu zbytečně rejpat do maličkostí.....

ten konec je teda fakt zajímavej

jsem trochu zvědavej co bude příště

dobrý díl uvidíme jak to bude pokračovat

další díl. O´neilovi už Simpsonovi určitě skončili

Wow, díky za komentáře, nečekal jsem tolik reakcí. Další část bude buď v úterý nebo ve středu, uvidím jak mi to vyjde.

A mezitím vám tady přidám obrázek věci, se kterou se za pár týdnů setkáme.

Tady je odkaz

Do té doby můžete diskutovat o jejím účelu a osudu.

Tady je pro porovnání něco velice podobného od Mallacore.

https://www.facebook.com/RJBMallacore/p ... =3&theater

https://www.facebook.com/RJBMallacore/p ... =3&theater

https://www.facebook.com/RJBMallacore/p ... =3&theater

https://www.deviantart.com/mallacore/ar ... -838223710

Předpokládám, že se tím setkáme někde v mléčné dráze, prototyp Atlantis?

Menší varianta antického města tipuju

Tak konečně je to tady, část třetí. Doufám že se bude líbit a bavit číst.

Začátek

Vašek čekal skrčený v těsném prostoru servisní chodby. Cesta byla z obou stran zatarasená a tak musel počkat, až hlídky zmizí a všechno se uklidní. Čekal skoro hodinu, než na detektoru zmizely všechny tečky a mohl otevřít dobře skrytý průlez. Vydrápal se ven, vytáhl batoh s věcmi z ošetřovny a nezpozorován se konečně vydal k přední části lodě. Rychle probíhal mezi troskami, občas se do nějaké schoval než ho mine procházející hlídka. Nakonec, i když s menšími obtížemi, se dostal tam kam potřeboval. Vyšplhal do útrob vraku a co nejtišeji se snažil dostat k hangáru jumperů. Dostal se asi do poloviny cesty když narazil na zničenou chodbu. V tu chvíli proklel všechny bohy, ale vzápětí ho to přešlo, protože mezi kusy triniové slitiny uviděl šestnáct malých zelených předmětů. Rychle všechny posbíral, jeden si připnul na hrudník a obalilo ho zelené silové pole, které vzápětí zprůhlednělo. Zbytek osobních štítů naházel do batohu a hledal kudy obejít zničený úsek chodby. Začal si prohlížet plány lodi na svém tabletu. Najednou ho něco upoutalo. Hned na to si plánek cesty pomocí adaptéru nahrál do antického detektoru a vyrazil na cestu. Bez problémů se vyhnul několika málo hlídkám a dostal se do nehlídané a vojáky zatím neprozkoumané části lodě. Ještě několikrát zatočil a už byl na druhé straně závalu. Našel ty správné dveře a vešel do zbrojnice. Kolem sebe viděl desítky, možná stovky různých antických zbraní, štítů a dokonce i několik desítek exoskeletů nápadně připomínající brnění pegasuských asgardů. Nerozmýšlel se, odložil všechno co měl u sebe, sundal si osobní štít a do jednoho brnění se nasoukal, nasadil si helmu a všechno se zapnulo. Chvíli trvalo než se pozapínaly všechny systémy, ale to Vaškovy nebránilo aby si vzal jednu z největších zbraní. Zbraň si připnul do slotu na záda, pobral všechno co si předtím odložil a šel k hangáru jumperů. Vyšel na chodbu a po pár metrech už byl před dveřmi do hangáru. Kvůli nedostatku energie se dveře otevřeli jen částečně, ale to Vaškovi stačilo k tomu, aby se protáhl. Nebo si to v tu chvíli alespoň myslel. S kovovým zaskřípěním se zasekl přímo uprostřed. V duchu zaklel a pustil na zem batoh z jedné ruky a tablet z druhé. Potom sáhl dozadu a odepnul antickou pušku. Pohodil ji na zem vedle tabletu a rukama se snažil více otevřít dveře. Chvíli se snažil s dveřmi pohnout, ale i přesto že mu brnění dost pomáhalo, se mu nedařilo. Stále byl zaseknutý, nemohl se pohnout ani na jednu stranu a s jak ubíhal čas hrozilo, že ho odhalí SG týmy, které se s blížícím ránem určitě opět vydajý hlouběji do lodi.

Ani ne po deseti minutách se jeho obavy naplnily. Z chodby se začali ozývat kroky a po chvíli vyšla čtyřčlenná skupinka vojáků. Jeden z nich okamžitě sáhl po vysílačce, aby ohlásil co našli a zavolal posily. Ostatní tři na Vaška namířili zbraně. V tu chvíli dostal spásný nápad. Začal se soustředit a v další vteřině se kolem brnění objevil zlatavý štít. V místech kde se dveře dotýkaly štítu, se okamžitě vypařily a osvobodily Vaška. Ten sáhl po antické pušce a chtěl vystřelit po průzkumném týmu. Ti ale rychle zareagovali na novou situaci a schovali se za roh. Toho využil Vašek, sebral své věci, protáhl se vzniklou dírou ve dveřích a vešel do prvního jumperu, který uviděl. Všechno co držel hodil na sedačky v zadní části jumperu a sám si sedl na místo pilota.
„Tak jak se s tím lítá?“ pomyslel si a uchopil ovládání. Nic se ale nedělo. Sundal si helmu a rukavice a znovu chytil ovládání. Nic se nestalo. Chvíli se ještě snažil mačkat tlačítka a nastartovat tak motory, ale nedařilo se mu.
„Stejně bych s tím někde fláknul,“ řekl si pro sebe. Vytáhl ze stěny dálkové ovládání k jumperu a nasadil si helmu s rukavicemi. Potom si vzal antickou pušku z lehkého lesklého bílého kovu. Zaměřování bylo vyřešené systémem nejrůznějších senzorů a poloprůhledným displejem. Vašek si pušku prohlížel, ale nenašel ani jedno tlačítko a tak namířil ze dveří jumperu a stiskl spoušť ve stylu pozemských zbraní. Místo výstřelu se na displeji ukázali body znázorňující známky života, tři ukazatele stavu energie, přiblížení a v neposlední řadě něco jako antický zaměřovač. Vašek zkusil znovu vystřelit ven z dveří jumperu. Z hlavně pušky vyšlehl rudý výboj energie a udělal docela velkou díru ve stěně. A v několika dalších za ní. Vašek uznale pokýval hlavou nad výkonem zbraně a vyšel z jumperu. Dálkovým ovládáním zavřel a zamaskoval svoji novou loď. Podíval se na displej zbraně a vyrazil směrem k nejbližším známkám života, což jak předpokládal, by měla být hlídka amerických vojáků. Po cestě zkoumal svoji pušku, která se mezitím automaticky propojila s brněním a Vašek tak mohl pouhou myšlenkou upravovat její parametry. Byl tak zabraný do zkoumání možností své nové hračky, že skoro vrazil do amerického vojáka. Byli k sobě tak blízko, že se po Vaškovi ohnal pažbou svojí zbraně. Brnění však zareagovalo na ohrožení aktivací štítu, a když se pažba vojákovy zbraně dotkla štítu, vyšlehl výboj a omráčil ho a spolu sním všechny tři jeho spolubojovníky. Takže když si Vašek všiml, že se něco děje, bylo už po všem.
„Dost dobrý,“ pochválil výkon svého brnění a pokračoval směrem ven z vraku lodě. Asi po dvaceti minutách a pěti omráčených hlídkách se konečně dostal k okraji přední poloviny vraku upraveného antického křižníku.

Dva vojáci, podle nášivek na uniformě příslušníci SG jednotek, stáli opření o kapotu jeepu a kouřili svoje oblíbené Lucky Strike.
„Jeffe, viděl jsi to?“ upozornil jeden z vojáků na podivný červený záblesk v jedné z mnoha rozervaných chodeb přední poloviny lodě.
„Něco se ti zdálo,“ ignoroval druhý voják Jeffovu poznámku a dlouze si potáhl z cigarety.
„A zase,“ ukázal tentokrát Jeff přímo před sebe, zahodil svoji cigaretu do bahna a sáhl po svojí M16.
„Kamaráde, začínáš být paranoidní, v tom vraku není nic kromě našich,“ uklidňoval David [Dejvid] svého spolubojovníka a dál v klidu kouřil svoji cigaretu.
„Říkám ti, že tam něco je,“ snažil se přesvědčovat Davida.
„Tak dobře,“ rezignoval David, „ Pojedeme se podívat.“ Pak zahodil nedopalek, šlápl na něj, vzal si svoji zbraň a nasedl do jeepu na místo řidiče. Otočil klíčkem, ale ozval se jen zvuk startéru. David ještě několikrát zkusil nastartovat. Bez úspěchu.
„Krám jeden mizernej,“ poznamenal na adresu vozidla, vyškrábal se z něj a zlostně kopl do pneumatiky.
„Zavolám, ať pošlou další.“ řekl Jeff a sáhl po vysílačce. Už měl ruku skoro na vysílačce, když v tom, najednou, z ničeho nic, k jeepu letí rudý výboj energie a za ním se poměrně vysokou rychlostí řítí obrovská kovová postava odrážející poslední paprsky zapadajícího slunce.
„Pozor!“ zařval David, doslova vytáhl překvapeného Jeffa z auta a oba sebou, s komickým čvachtnutím, plácli do bláta. To už energetický výboj trhal jeep na součástky a rozprašoval je po širokém okolí. Oba se zvedli z bláta a tasili zbraně z pouzder na stehnech, protože součásti jejich M16 byly všude kolem. To už byla kovová postava skoro u nich a mířila na ně něčím co připomínalo pušku.
„Kde držíte plukovníka Kobaina?!“ ozval se hřmotný, trochu skreslený a výhružně znějící hlas. Oba vojáci, stále plácnutí v blátě, neschopni slova zírali na podivnou postavu.
„No tak mi to řeknete mi to, nebo co?“ zeptal se o dost klidněji, téměř přátelsky, Vašek a zvednul si, zvenku neprůhledné, hledí helmy.
„Jo, je v támhle tom stanu.“ ukázal doprostřed stanového městečka trochu vyděšeně David a dál zíral na Vaškovo brnění.
„Trochu přesněji by to nešlo?“ zamával zbraní Vašek.
„Jo je to ten stan jak před ním hlídají čtyři chlapi.“ odpověděl tentokrát Jeff.
„Děkuji pánové.“ řekl doktor Zelenka, spustil si hledí helmy, pomocí neurálního rozhraní upravil nastavení zbraně a vystřelil mezi zírající příslušníky US army. Výstřel se rozjel po bahně a oba je omráčil.

Potom Vašek pokračoval dál do tábora, směrem k Markovu vysvobození. Doklusal k hranici tábora a rozpoutal doslova omračovací peklo. Kohokoliv uviděl, nebo ho upozornilo brnění, okamžitě omráčil. Nikdo nemohl utéct ani se schovat. Díky detektoru životních známek padali k zemi i lidi ukrytí ve stanech. Když se konečně pro-omračoval k vězeňskému stanu, byly na něj připraveny dvě desítky vojáků s automatickými zbraněmi a dva HMMWV s těžkými kulomety. Hned jak Vaška viděli, všichni spustili palbu. Naštěstí brnění zaregistrovalo ohrožení a opět samo aktivovalo zlatavý štít. Ten bez problémů palbě odolával a tak mohl obrněnec bezstarostně opětovat palbu. Začal postupně vyřazovat nepřátelské vojáky. Nejdřív posádky obou vozidel a hned za nimi padli k zemi omráčení ostatní vojáci. Po několika krocích vstoupil Vašek do stanu, kde našel na židli spoutaného Marka. Opět si zvednul hledí helmy a odložil pušku na stůl vedle sebe.
„Že ti to ale trvalo,“ poznamenal Marek, když uviděl kdo se skrývá v brnění.
„No není to sem nejblíž a než jsem našel tohle,“ ukázal na sebe, „mi taky chvíli zabralo.“
„Pohoda, hlavně že si tady.“ řekl Marek vděčně a Vašek ho mezitím rozvázal, vzal si ze stolu svoji zbraň a Markovi podal jeden z osobních štítů co předtím našel na antické lodi. Oba muži vyšli ze stanu, Marek si vzal jednu z M16tek od omráčených vojáků a oba se vydali do hangáru na auroře.

O půl hodiny později už si Marek sedal na místo pilota a startoval jumper. Než se antická loďka odlepila od podlahy hangáru, začal si Vašek sundávat brnění. Než se dostali ke svému dočasnému domovu v opuštěné vojenské základně, leželo brnění naskládané na podlaze. Po přistání začali oba muži kontrolovat v jakém stavu je jejich nový jumper. Po asi hodinovém kontrolování všeho možného nezjistili vůbec nic zvláštního. Měly standardní jumper se skoro sto procentní zásobou energie.

O půl roku později přelétali oba muži v zamaskovaném jumperu přes hlavní město malého státu v srdci Evropy.
„Všechno připraveno, vypouštím první dávku nanitů.“ oznámil Vašek a stiskem několika tlačítek uvolnil obláček nanitů. Ty se pomalu rozptýlily téměř nad celé město a infikovali většinu jeho obyvatel. Celý postup pro jistotu zopakovali ještě dvakrát a spotřebovali tak celou svoji zásobu nanitů, což ale nevadilo, protože účinek měli otestovaný a všichni lidi, které potřebovaly ovlivnit, byly v tomto městě.
„Tak, to by jsme měli, počkáme pár hodin a pak to rozjedeme. Můžeme se vrátit na základnu.“ řekl Vašek a Marek potom zamířil zpět ke staré základně. Po pár minutách letu Marek obratně přistál mezi budovy a vypnul maskování.
„Už?“ ptal se po pár chvilkách nedočkavě plukovník Kobain.
„Jo už to bude. Už zadávám příkazy. Během dne by měla naše vláda požadovat odchod cizích armád z našeho území a všechno ostatní přesně jak to máme naplánované,“ mluvil Vašek zatím, co pracoval.

Jak to doktor Zelenka zařídil tak se i stalo. Protože USA ani Rusko nemohlo odporovat požadavku české vlády tak po amerických jednotkách i po několika málo ruských vojácích zbyla kolem havarované aurory jen spousta stop ve vyschlém blátě a přes dva metry vysoký plot kolem celého místa havárie.

Po třech týdnech
„A je to, právě jsme ztratili nanity.“ oznámil Vašek, když na antické verzi notebooku uviděl mizející značky znázorňující infikované lidi.
„Cože? Jak to?“ ptal se překvapeně a trochu zaraženě Marek.
„Začali se vstřebávat. Vlastně jsem to čekal a vzhledem k tomu že to byly lékařské nanity tak je to i logické. Tělo by je asi stejně začalo časem odmítat.“ pokusil se Vašek o vysvětlení.
„No nevadí. Co jsme potřebovali, máme zařízené a víc si zařídíme normálně. Musím jít, čeká mě pracovní pohovor.“ usmál se Marek a odešel.

Vašek se vrátil k práci na antickém notebooku. Díky nanitům měli oba zařízené všechny doklady i zaměstnání, doktor Zelenka měl za pár dní nastoupit jako vědecký pracovník pro ministerstvo obrany a plukovník Kobain, po té co získal české občanství, se stal právoplatný členem české armády.

Kvůli dalšímu kroku v plánu začal Vašek na základně zametat stopy po své přítomnosti. Všechno co během času s Markem nashromáždili, začal nakládat do jumperu. Když se Marek vrátil ze svého zaměstnání, tak s pomocí jumperu přemístili bránu do docela rozměrné dutiny pod podlahou garáže v odlehlé části základny kam si předem prostříleli cestu. Přidali k ní nějaké harampádí a pár krystalů s informacemi o galaxii a spoustou adres.
„Tak, to by jsme měli. Odvezu jumper zpátky na auroru a ty pro mě přijeď, až tu skončíš. Klíčky máš v autě.“ řekl Marek, nastoupil do jumperu a zamaskovaný odletěl k antické lodi. Když se blížil ke svému cíli, viděl jak první jednotky armády ČR vstupují do vraku a začínají s vlastním průzkumem. Vašek si zatím pobral zbytek věcí, zamaskoval poslední stopy po svém pobytu a odjel vyzvednout Marka jeho služebním vozem.

Hned týden potom co Marek vrátil jumper na auroru, se tam podíval znovu. Byl tam převelen jako nový stálý velitel a měl dohlížet nad průzkumem lodi a nad bezpečím vědců, kteří se měli pokusit zjistit využitelnost technologií z lodi. Jeho nadřízení to asi považovali za dobrý způsob jak se zbavit přivandrovalce z jiné armády a navíc mu sestavili většinu personálu z osvědčených důstojníků, kteří už měli něco odslouženo. Nicméně, Markovi to dost nahrávalo, mohl tak aktivně zasahovat do toho co se bude na auroře dít a všechno popohánět.

Díky brilantnímu vyjednávání diplomatů a dohledu českých vojáků, musela zahraniční vojska nechat všechno na místě, kde to našli a navíc ulehčovala Markovi práci skutečnost, že měl k dispozici část americké dokumentace týkající se lodi.

Plukovník Kobain seděl za stolem ve svém stanu nad hromadou hlášení od průzkumných týmů a od vědců. Přečetl si postupně několik složek, než se dostal k jedné, která popisovala místnost s ovládacím křeslem. Opřel se na židli a začal přemýšlet jak trochu urychlit zkoumání technologií na auroře. Po chvíli uvažování ho napadlo využít křeslo a rezervní zásoby energie na auroře. Hned se chtěl dát do práce, tak si vzal pár věcí a vyrazil ven ze stanu. Před stanem měl pro všechny případy nachystaný odvoz a protože to bylo k auroře víc než půl kilometru tak ho hned využil. Vyrazil po vyježděné cestě přímo k cíli. Po chvíli jízdy zaparkoval mezi dalšími auty a pěšky se vydal do útrob antické lodi. Pomalu procházel chodbami, občas nahlédl do nějaké z mnoha místností, aby zkontroloval pracující vědce, a nevzbudil podezření. Po necelých deseti minutách se dostal ke křeslu. K jeho překvapení nebyl nikdo kolem. Rychle přiklekl za křeslo a odklopil kryt, pod kterým bylo několik desítek krystalů. Zhruba tušil co měl udělat, vytáhl první krystal a na jeho místo vsunul pátý. Na místo pátého vložil třetí, na volné místo napůl zasunul poslední krystal a zavřel kryt. Potom přešel před křeslo a po chvilkovém rozmyšlení se posadil do křesla. Pro plnou aktivaci nebylo dost energie, ale několik sekundárních systémů naskočilo. Jen několik milisekund poté vyšlehl od napůl zasunutého krystalu mohutný výboj. Propálil se přes tenký kovový kryt a skoro nezměněnou silou udeřil do stěny, na které s ohlušující ránou zanechal doutnající stopu. V té chvíli se vyčerpaly zbývající rezervy energie a celá přední polovina aurory potemněla. O deset vteřin později přiběhla s rozsvícenými baterkami na zbraních skupinka čtyř vojáků. V té chvíli se Marek zvedal z křesla.
„Pane, jste v pořádku?“ zeptal se jeden z nich.
„Ano jsem, jen trochu otřesený.“ odpověděl plukovník.
„Pojďte, pane. Pro jistotu vás doprovodíme k doktorovi.“
„Dobře, zní to jako dobrej nápad.“ řekl plukovník a všichni vyšli ven z místnosti.
Poměrně pomalu šli k okraji přední půlky lodě. Po cestě potkávali zmatené vědce a vojáky, které se snažili uklidnit.

Více než dvě hodiny drželi doktoři plukovníka v lékařském stanu. Když ho konečně propustili, vydal se do svého stanu pokračovat v rozdělané práci. Zhruba v polovině cesty ho vyrušila vysílačka.
„Pane, měl by jste přijít do lodi. Našli jsme něco velice zajímavého, když jsme procházeli loď po tom výpadku energie.“
„Rozumím, ať na mě u parkoviště někdo počká.“ odpověděl do vysílačky plukovník.
„Ano pane, někoho tam pošlu.“ odpověděl velitel hlídky, která učinila objev.

O několik minut později už Marek procházel se svým doprovodem dlouhou chodbou osvětlenou provizorními světly.
„Je mi to tu nějaké povědomé,“ prohodil Marek jen tak jako by pro sebe.
„Ano pane, všechny chodby tady vypadají stejně,“ odpověděl vysoký četař, který ho doprovázel.
„Ne, tím to není. Mám pocit, že vím kam jdeme. Za další odbočkou je hangár že?“
„Ano pane, vy už jste tam byl?“ odpověděl otázkou Markův doprovod.
„Ne četaři, nebyl. Je to jako by se mi najednou vybavovaly cizí vzpomínky.“
„Jsme tady, pane,“ oznámil četař, když vstoupily do mírně pobořeného hangáru a zaujal místo hlídky u vchodu.
„Pane, když jsme sem vešly, všude byla tma, ale když jsem vstoupil do jedné z těch malých lodí tak se v ní rozsvítilo,“ začal vysvětlovat situaci svalnatý a poměrně vysoký poručík.
„Porta carina,“ řekl plukovník Kobain.
„Prosím, pane?“ divil se poručík Vacek.
„Ty lodě, jmenují se tak.“
„Jak to víte, pane?“ ptal se opět udivený poručík.
„Prostě to vím. Od toho co mě málem zasáhl výboj, u toho křesla, se mi vybavují věci o tady tom,“ ukázal plk. Kobain kolem sebe a vykročil směrem k lodi, ve které bylo aktivní vnitřní osvětlení. Poručík ho mlčky následoval a pozorně ho sledoval. Marek dělal, jakože všechno vidí poprvé, ale moc dobře věděl, co dělá. Stiskl několik tlačítek na palubní desce a potom nastartoval motory. Poručíku Vackovy došlo, co se asi bude dít a sedl si do sedadla vedle svého nadřízeného. Marek uchopil ovládání a zvedl loď z podlahy. Automaticky se zavřely dveře a Marek začal zkoušet, co loďka dovede. Kvůli nedostatku energie a poškození vrat hangáru musel zůstat uvnitř. Po chvíli poletování v hangáru usadil jumper na původní místo.

Po tomto proletění se se o plukovníka začali více zajímat lékaři. Dělali na něm nejrůznější testy, a když zjistili, že nic nezjistili, začali se o něj zajímat téměř všichni vědci, kteří pracovali na lodi. Každý chtěl, aby jim s něčím pomohl. Už po půl hodině mu došla trpělivost a přikázal, aby k němu žádného z nich nepustili, pokud to nebude životně důležité.

Během dalších dní zpracoval Marek dokumenty, ve kterých popsal jak použít několik desítek přístrojů z lodě, včetně toho jak létat s jumperem a proč několik málo lidí může bez problémů s antickými přístroji pracovat bez problémů a jiní je nemůžou ani zapnout.

Pokud jste se dočetli až sem a nemáte z toho žádnou mentální újmu tak gratuluji

paráda. kdy máme čekat další díl?

dobrý