SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

107. Ohnivá bouře

Eugen Khiari přecházel po můstku a každou chvíli pohledem kontroloval čelní obrazovku. Blížili se k planetě, kterou označila loď Reetou. Měla na ně čekat, ale zatím se s ní nesetkali.
Samantha Carter vystoupila z hyperprostorového okna uprostřed solární soustavy a nejdřív ze všeho vypustila sondy, aby se přesvědčila, kdo je v okolí a hlavně na orbitě hledané planety. Všude byl klid, ani Wraithové ani Reetou nebyli v dohledu.
„Třeba jsou dimenzionálně posunutí s celou lodí,“ navrhla Miti za kormidlem. Eugen kývl, taky ho to už napadlo.
„Dobře, hlídejte okolí a zahajte průzkum,“ kývl k planetě zvětšující se na obrazovce.
„Máme tady stopy po Wraithech,“ ozval se po dlouhém tichu Pete Setrik.
„Ukažte.“
Na obrazovce se objevil zarostlý bok hory, pak obraz blikl a změnil se tak, aby byla zvýrazněná silueta wraithského plavidla.
„Tenhle vrak? A proto jsme sem letěli?“ prskl Eugen. „Známky života?“
„Žádné průkazné,“ zavrtěl hlavou Pete. Těch pár skvrn v okolí byla nejspíš zvěř.
„Není to past?“ zeptala se Miti. Jako na pokyn se z druhé strany planety vynořila velká wraithská loď a za ní ještě čtyři menší. Bez zaváhání spustily palbu a vypustily z hangárů letky stíhaček.
„Maskování, štíty a střílejte,“ řekl klidně Eugen a sedl si do svého křesla.
Pozemská loď se zachvěla a zmizela, jen z místa, kde se předtím nacházela, vyletěla řádka svítících střel, zasáhla největší wraithské plavidlo a vykousla z jeho boku kus organické hmoty. Po zkušenostech Celeste Grey všechny pozemské lodě změnily frekvenci maskování. Pomohlo to.
Wraithové stříleli stále do stejného místa, ale Samantha už byla o kus dál a vybírala si nejvhodnější okamžik pro další útok. Tentokrát střely zasáhly jednu z menších lodí a roztrhly ji podél na dva nestejně velké kusy. Než se wraithské plavidlo rozlomilo, Samantha se zase přesunula jinam. Pečlivě se přitom vyhýbala Šipkám poletujícím kolem. S maskováním a dobrým pilotem byl boj celkem snadný.
Za wraithskými plavidly se objevila koule z matného kovu a vypustila jeden oslnivý blesk mezi Šipky a druhý na povrch planety.
„Není to zbytečné?“ zabručel Eugen.
„V takových místech mívají tajná zařízení, ne?“ zeptala se Miti. Nepřestávala při tom uhýbat s lodí a mezi jednotlivými posuny nechávala jen pár vteřin na vypuštění dalších střel.
Eugenovi zasvítily oči. Skoro na to zapomněl.
Wraithský útok se rozdělil. Část se snažila zasáhnout maskovanou loď Země a část střílela po kouli Reetou. Ani jeden cíl nejevil známky, že by mu útok překážel ve vlastních akcích.
„Nasekej ho do guláše!“ vykřikl Zoltán u střeleckého pultu.
Eugen se nakřivo ušklíbl a Miti lehce pozvedla obočí, jinak na výkřik nikdo nereagoval. Další z menších wraithských lodí se rozpadla a vlny ohně se ve vakuu přelévaly sem a tam, jak stravovaly poslední molekuly kyslíku.
Největší wraithské plavidlo, pořád jenom s jedním šrámem ze začátku bitvy, se pootočilo a vklouzlo do otevřené studny hyperprostoru.
„A zdrhá!“ Zoltán uhodil pěstí do ovladače. Vzápětí do energetického štítu pozemské lodi narazila letka Šipek. Všechny se roztříštily, ale poslední se podařilo proletět místem, kde jednotlivé plochy silového pole byly oslabené předchozími nárazy. Zůstala viset bez pohybu a střílela stále do jednoho místa trupu Samanthy, dokud plášť nepovolil. Z poškozené stěny vyrazil proud vzduchu plný trosek, které Šipku zasáhly. Rozletěla se na kusy a jeden z nich si vybral dráhu tak šikovně, že trefil vedení energie do maskování.
Samantha Carter dvakrát blikla a objevila se na kurzu, který vedl pod wraithské lodě, aby mohla střílet zase z jiného místa.
Hned se zformovalo pět řad stíhaček k útoku na náhle viditelný cíl a energie štítu začala rychle klesat pod náporem střelby.
Kulatá loď Reetou párkrát vystřelila na planetu a zmizela. Wraithský útok se zaměřil na Samanthu Carter.
„Proč?“ zavrčel Zoltán. Seděl v předklonu, jak se snažil co nejlépe zamířit a mezi zuby mu soustředěním lezla špička jazyka.
„Asi byla jen průzkumná,“ pokrčil rameny Eugen. Pomáhal při tom převádět energii do štítů, aby kryly aspoň nejdůležitější části lodě.
Dvě wraithská plavidla byla vážně poškozená a houfy Šipek prořídly, ale Wraithové stále útočili.
„Zničte tu loď na planetě,“ rozhodl Eugen.
Zoltán se zašklebil, pohnul rukou a zasypal horu a údolí střelami tak hustě, že z nich zbyl kráter, do kterého z jedné strany začala přepadávat řeka, a z druhé se do vzniklé průrvy dralo moře.
„Zničena,“ ohlásil s letmým pohledem na monitor, který původně zobrazoval organické plavidlo na boku hory.
„Tak pryč. Letíme domů,“ mávl rukou Eugen.
Zoltán vypálil poslední salvu do wraithských řad, Miti pootočila Samanthu a vklouzla s ní do tunelu hyperprostoru.

„Díky Reetou a Duchům od Xe’lse jsme zlikvidovali pár wraithských lodí a nějaké jejich základny na planetách. Co tam dělali, to je ve hvězdách, ale určitě to nebylo nic dobrého.“ Samuel Leroy Kensing se opřel do židle a užíval si pocit důležitosti, když zbytek protiwraithského kroužku informoval o posledních akcích Země. Kroužek už byl sice k ničemu, ale jeho členové se ze zvyku stále občas scházeli, i když v minimálním počtu. Tentokrát tam seděli tři. Kromě Sama ještě Berenika a paní Wu. Ostatní sice dostali pozvánku, ale zřejmě měli důležitější práci jinde.
„O Veitoňanech nemáme žádné zprávy. Od doby, co ta žena vyhrožovala generálu Pikošinovi, mlčí,“ pokračoval. „Obrana rozhodla, že by bylo vhodné v případě nutnosti přenést boj k nim. Do jejich galaxie.“ Samuel se zatvářil spokojeně. Čím dál od Země budou bitvy, tím lépe. „Už se podnikají nějaké kroky, ale zatím jsou tak přísně tajné, že se o nich všichni dozvíme, až …“ uprostřed věty ho přerušil křik na chodbě.
První se vymrštila paní Wu a vyběhla ze dveří, následovaná těsně v závěsu Berenikou, a Samuelem. Berenika se vydala při zdi do centrály a každou chvíli se zarazila, aby nepřekážela chvátajícím vojákům. Všichni tři se tak dostali až za záda Thomase Hidlleta. Velitel SGC se skláněl nad technikem a díval se mu přes rameno na monitor. Samuel se natáhl, aby tam viděl taky a jen zalapal po dechu, když si uvědomil, na co se dívá.
Na obrazovce běžel záběr z vesmírného dalekohledu nedávno vypuštěného na oběžnou dráhu. Mezi jeho základní úkoly patřila i vizuální kontrola základny v pásu asteroidů. V tuto chvíli bylo automatické nastavení pohybu dalekohledu převedeno na manuální a všichni sledovali místo, kde se nacházela základna. Místo ní byl vidět obrovský požár.
„To hoří vesmír?“ zeptala se paní Wu nedůvěřivě.
„Vypadá to tak,“ zamumlal technik. „A vychází to z jednoho místa. Přiblížil obraz a poklepal prstem na jedno místo. „Odtud.“
„Jak je to možné?“ Berenika vyděšeně zírala na obrazovku.
Thomas zvedl blikající telefon. „Jo?“ řekl po chvíli poslouchání. „Dobře.“ Sluchátko zapadlo do vidlice.
Samuel dokázal odtrhnout oči od podívané na monitoru a zadíval se na Toma. Velitel SGC naklonil zamyšleně hlavu na stranu.
„To byl Jack O’Neill,“ řekl po chvíli rozmýšlení. „Sledují to taky a už přišli s teorií. Moc se mi nelíbí,“ zhluboka se nadechl. „Ale možná mají pravdu,“ pokračoval potom, co pomaličku vypustil nadechnutý vzduch. „Myslí si, že to mají na svědomí Veitoňani a že to má co dělat s tím, jak dokáží cestovat na velké vzdálenosti. Třeba na Zemi. Až na to, že místo lidí nám poslali asi výbuch sopky nebo možná kousek slunce. Něco takového. Trefili se docela přesně,“ znovu se podíval na monitor, kde se obraz nezměnil.
Paní Wu si přitiskla ruku na ústa, aby nezírala s otevřenou pusou. Pod vesmírným plamenometem se některé asteroidy vychýlily z dráhy, některé zabublaly a zmizely a některé se rozprskly. Po tom, kde se skrývala pozemská základna, nezůstala ani stopa.
„To nás budou na dálku ostřelovat červí dírou?!“ vykřikl pobouřeně Samuel. Představa, že ji Veitoňané otevřou kdekoli, třeba na Zemi, těsně nad planetou nebo v jejím jádru, ho vyděsila téměř k smrti.
Stejné pocity zažíval i Jean Francesco Pikošin před velkou obrazovkou jednacího sálu v nenápadné budově Obrany Země. Sešli se tam skoro všichni, kdo byli v budově přítomní, a zírali na ohnivou podívanou.
„Dá se na to odpovědět?“ otočil se Pikošin na Jacka.
Jack O’Neill se zatvářil pochybovačně. „Neznáme jejich přesné souřadnice, a i kdyby, není tam Brána, která by se dala použít,“ uvažoval nahlas. „V celé jejich galaxii není Brána, zjišťovali jsme to. Známe jenom přibližnou polohu jejich slunce z toho, co nám prozradili při setkání. Neříkala ta žena, co s vámi naposledy mluvila, něco o tom, jak se k nim dostat?“ Jack se zarazil a nasucho polkl pod Pikošinovým vraženým pohledem. Jean Francesco se rozhodně nechtěl bavit o přerušeném hovoru s Tris. V koutku mysli věděl, že měl poslouchat ještě chvíli, ale nikdy by si to vědomě nepřipustil.
„Tak tedy konvenčně,“ zamumlal si pro sebe a pak se rozhlédl po sále. „Spojte mě s SGC a všemi informovanými vládami,“ řekl hlasitě, aniž by se obrátil k někomu konkrétnímu. U komunikačních panelů u jedné strany sálu sedělo dost lidí, kteří tam byli od toho, aby spojení fungovalo podle jeho příkazu.
Dalších pět hodin část zúčastněných pečlivě sledovala veškeré dění ve sluneční soustavě, aby nedošlo k nečekaným překvapením, a zbytek připravoval ve zrychleném režimu k odletu tři pozemské lodě. Pikošin s nimi chtěl poslat i dvě lodě Torana, ale syn Valy to rozhodně odmítl. Souhlasil, že bude bránit Zemi, ale o invazi do další galaxie nechtěl nic slyšet.
„Tak poletí jen naše,“ zavrčel Pikošin. Podíval se na obrazovku rozdělenou do okének plných zástupců jednotlivých vlád a velitelů tří vesmírných lodí. „Spojené státy pošlou do galaxie označené jako NGC 6822 Celeste Grey. Je opravená, připravená k letu a nacpaná municí i zásobami až po střechu. Ostatní naše lodě budou bojovat s Wraithy a chránit Zemi,“ řekl důrazně. Nathan pokýval hlavou a sklopil oči ke svému tabletu, aby poslal zprávu o odletu na své plavidlo. Lugh a Eugen se zatvářili trochu kysele, ale nic nenamítali. Práce tady pro ně bude dost a dost.
Jedno z okének se podsvítilo a stroze se v něm uklonil zástupce Číny. „Naše nová vesmírná loď Sun Wen je připravena chránit Zemi a její obyvatele na této nebezpečné misi,“ prohlásil hrdě.
„Ruskij Kursk poletí také. Něnecháme naše bratry bojóvat samótné,“ bliklo další okénko na obrazovce.
Ostatní okénka zůstala v klidu, tváře na nich zůstávaly zachmuřené a jen občas nějaká kývla, že souhlasí se zatím řečeným.
„Děkuji, pánové,“ Pikošin sotva znatelně sklonil hlavu a hned ji zase zvedl. „Nathan Velenský je zkušený kapitán, který byl nedávno povýšen na admirála. Sdělte svým lodím, ať veškeré další akce koordinují přímo s ním. Čas odletu je za dvě hodiny.“
Okénka připojených se začala postupně zhasínat, až zůstal jen Eugen Khiari a Lugh Martens. Pikošin je zamyšleně přejel pohledem. „Vy dva poletíte do boje tady v Mléčné dráze,“ řekl jim. „U Země zůstanou lodě z galaxie Ori. Společně s tím, co vymysleli v Evropě, bychom tu měli být…“ Zarazil se. ‚V pohodě‘ už z něj nevypadlo, protože si vzpomněl na ohnivou bouři ve vesmíru. Tomu žádná loď ani zbraň nezabrání.
Nechal oba kapitány v nejistotě a přerušil spojení. Bylo načase zavolat na tajné lince kapitány lodí, které poletí do Bernardovy galaxie a sdělit jim poslední rozkazy.

Andoriel stála na můstku wraithské lodi vedle Zaka a po krátké bitvě nad planetou s bývalou líhní byla ještě trochu pobledlá. Za celou dobu nepromluvila. Nebyla si jistá, jestli má radit Wraithům, jak zlikvidovat pozemskou loď, nebo nějak poškodit plavidlo, na kterém se nacházela, aby zajistila vítězství Země.
„Není to pro tebe lehké,“ řekla jí tiše Maya. Stála za Andoriel připravená vrhnout se do oprav, kdyby jich bylo potřeba.
Andoriel se smutně usmála. S wraithskou energií jí bylo lépe. Před pár hodinami pomáhala přesunout kokony se zárodky Wraithů na dopravní loď, protože si byla jistá, že Reetou oznámí jejich polohu a tajná wraithská základna přestane být tajná. Těsně před útokem pozemské lodi se dozvěděli, že do posledního místečka naplněné dopravní plavidlo bylo napadeno dalšími loděmi neznámého typu a nezůstalo po něm nic, pro co by stálo za to se vracet. Teď letěli na setkání s Krabatem, aby dohodli další postup v boji.
Měla se setkat s Veitoňany, jen si nebyla jistá, jestli je chce vidět. Nikdy nic nebylo takové, jak si malovala.
„Radši emzáky než vlastní? Tos to teda dopracovala,“ zašeptala jí Shana do ucha na cestě do malé kajuty, kterou Ája dostala k užívání.
„Víš co? Dej mi pokoj,“ zavrčela Andoriel, sotva za ní zapadly dveře.
Shana se zasmála, ale když se Ája otočila, nikdo v místnosti nebyl.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

108. A tak to končí

Thomas se rozhlédl po zasedačce a přejel si rukou po bradě. Pod prsty mu zašustilo strniště. Celou jednu stěnu zabírala veliká obrazovka a v čele stolu proti ní byl ovládací pult. Obrazovka ukazovala okolí Cheyennské hory. Ohnivá bouře v pásu asteroidů zuřila více než týden a skončila před pár hodinami. Za tu dobu Thomas stáhl Branou všechny týmy z jiných planet a všechny vyslance na dlouhodobějších misích. Naštěstí byl projekt SGC tak omezený, že už všichni nejenom prošli Branou, ale také se rozjeli do svých domovů. Na základně zůstalo osazenstvo sestávající převážně z posílené vojenské jednotky a pár zdravotníků a techniků. Brána byla zabezpečená, všechny vstupy také. Už pro ně nebyl jiný úkol, než být připraveni na okamžitou evakuaci. Souřadnice planety označené jako stanoviště Alfa byly uloženy ke zrychlenému zadání, aby se transport nezdržoval, zásoby na první období čekaly na paletách u zdi v místnosti s Branou.
Tom zůstal stát vedle velkého okna do prostoru Brány a díval se na tichý kruh s pokličkou Iris. Sklopil pohled a zamračil se. Ukazováček pravé ruky mě celý červený, jak si ho nevědomky mnul. Stávalo se mu v poslední době často. Stávalo se mu to od té doby, co tím ukazováčkem zachytil o spoušť a vyšla rána. Schoval provinilý prst do dlaně a spustil ruce podél těla.
„Doufám, že jsi v pořádku, Andoriel,“ zašeptal si pro sebe. Prošel všechna místa, kam chodívala i o kterých se jen zmínila, ale po Áje se slehla země. Její zmizení cítil jako trest za zabití toho Wraitha. Výstřel se mu vracel ve snech, znovu v nich viděl dlouhé bílé vlasy obarvené krví, žluté oči kulaté překvapením a přesto nevidomé a malé plavidlo s mrtvým pasažérem proměněné ve cvičný terč.
Světla blikajícího na ovládacím pultu si nevšiml, dokud do zasedačky nestrčil hlavu technik a neupozornil ho, že má na telefonu generála Pikošina.
„Představte si to, generále, ti parchanti už tu byli zase. Tentokrát přímo u mě.“ Pikošinův hlas skřípal, jak generál vzteky drtil slova mezi zuby. Thomas už měl na jazyku, že je kolem sídla Obrany Země hluboká noc, a moc na výběr tedy neměli, ať ti parchanti byli, kdo chtěli. Všechno spolkl, protože mu došlo, o kom Pikošin mluví.
„Naše lodě už jsou u nich? Chtějí uzavřít příměří?“ zeptal se místo toho.
„Ho*no, příměří. Vyhrožujou. A jo, naše lodě už jsou tam. Nevypadalo to, že by se něco změnilo. Budeme muset přitvr…“
Generálův hlas skončil ostrým lupnutím a ve sluchátku zůstalo jen ticho. Thomas ještě okamžik počkal, jestli se spojení neobnoví, pak položil telefon a přešel po zasedačce sem a tam. Jestli parchanti byli opravdu Veitoňané a Pikošin se k nim choval, jak bylo jeho zvykem, bude to zlé.
„Útok! Napadení!“ ozval se technik od komunikace. Křičel tak nahlas, že ani nepotřeboval interkom.
Thomas mu dvěma skoky stál za zády a prsty zarazil do opěradla židle před sebou. Satelit byl natočený tak, aby monitoroval prostor Obrany. Na místě domu tryskal z povrchu sloup ohně sahající až do mraků, které se kolem něj rozestoupily, a ozařoval okolí rudým přísvitem, ve kterém se všechny stíny prohloubily a roztančily.

Nathan Velenský stál na můstku Celeste Grey bez hnutí a s otevřenými ústy. Všechna činnost kolem něj se zastavila a všichni se dívali na centrální obrazovku, kde mohli sledovat zničení Obrany Země v přímém přenosu.
„Takhle to bude vypadat všude,“ naklonil se k němu Tral. Stál vedle Nata s rukama za zády. Chtěl dodat, že je to jenom malá ukázka a ohnivé pole mohou rozšířit téměř neomezeně, ale mlčel. Velitel této lodi si demonstraci měl užít bez většího vyrušování.
Nathan se pořád nehýbal a snažil se ani nemyslet. Další dvě pozemské lodi se právě tajně plížily k nepřátelské planetě v Barnardově galaxii a měly zahájit útok. Nat je nehodlal prozradit ani mrknutím oka.
Tral přešlápl a po nenápadném pohybu ruky zmizel z můstku i z lodi. Velitel plavidla se mohl spojit s Radou, kdykoli chtěl.
Sotva se Tral dostal do své centrály, přerušil ohnivou smršť směřující do jiné galaxie a začal kontrolovat postup dalšího stupně útoku. Plivat kolem nepřátel ohníčky z okolních hvězd jeho válečnickou duši neuspokojovalo.
Země se mu pod nohama zachvěla, až se musel přidržet pultu.
„Co to…?“ vyrazil ze sebe překvapeně.
„Střílí po nás z oběžné dráhy! Zničili satelity a pálí na města!“ ozval se pokřik z malého komunikátoru na okraji panelu. Další zachvění křik přerušilo a dál se ozývalo jen nepříjemné praskání.
Tral zkontroloval pozici Celeste Grey. Ani se nepohnula. Šedostříbrná kráska se držela u jedné z větších přirozených oběžnic Veitenony a tvářila se, že se jí nic netýká.
„Nechte tu loď zaměřenou, ale zbraně otočte proti útočícím,“ rozhodl Tral. Veitonské ničivé paprsky se pootočily ve svých lůžkách. Jejich zaměřovače zůstaly nastavené stejně, ale zbraně byly jednoduchým pokynem převedeny na náhradní značení cíle. Pro poblednou Marselu Nnesalo se nic nezměnilo. Podle senzorů na ně pořád mířilo deset ničivých zbraní v různých částech planety. Sílu těch zbraní měli možnost poznat, když jim jedna z nich zasáhla pravobok a vykousla v lodi díru. Tehdy se plnému zásahu vyhnuli, ale deseti najednou se vyhnout nedokáží. Seděli u měsíce jako papírová růže na střelnici a nevěděli, které z deseti míst si je vybere jako terč.
Přes nátlak generála Pikošina se Nathan velení nad malou pozemskou flotilou musel vzdát ve prospěch ruského velitele generála Alexandra Romaněnka. Po vystoupení z hyperprostoru a opatrném prozkoumání nejbližšího vesmírného okolí Alexandr rozdělil úkoly. Zatímco on a kapitán čínského plavidla se připravovali na útok, Nathan měl odvést pozornost. Zatím se plán dařil. Veitoňané si byli na vlastním písečku tak jistí, že sledování okolí své planety nevěnovali náležitou pozornost, takže pro Kursk a Su Wen bylo celkem snadné se nepozorovaně přiblížit. Nat si otřel čelo. Zásah přišel právě včas, už nevěděl, jak by ještě udržel pozornost Trala. Teď jenom doufal, že se Kursku a Su Wen podaří zničit pozemní obranu dřív, než se místní rozhodnou, že začnou ostřelovat i zatím klidného nepřítele.

V Mléčné dráze neměl Krabat čas nerušeně sledovat ohnivou šou. Zbytek prořídlé wraithské flotily zaútočil na planety s lidským osídlením.
Země se vzpamatovávala z útoku na sídlo Obrany a Wraithové bojovali s ostatními civilizacemi. Koule Reetou se s nimi střetly v několika lehkých přestřelkách, ale brzy zmizely ve své posunuté dimenzi a wraithské lodi ze střetů vyšly jen s pár škrábanci. Aliance Tollánů a Noxů v prvním střetnutí bez problémů zlikvidovala dva středně velké Úly, houf křižníků a nepočítaně stíhaček a jiných menších doprovodných lodí, na které narazila v blízkosti domovské planety. Tolláni se rozhodli, že je třeba odvést pozornost nějakou vzdálenější akcí a vyhlédli si malé wraithské uskupení poblíž obra Betelgeuse.
„Proč neútočí na Zemi?“ zeptal se Tom Jacka. Stáli spolu před Branou, kde bylo aspoň trochu klidu na rozhovor. Ve všěch technických místnostech i kancelářích sledoval personál dění ve vesmíru a pečlivě kontroloval okolí Země nebo pobíhal se zprávami sem a tam.
Jack pokrčil rameny. Už chtěl říct, že si ji nechávají jako třešinku na dortu, ale raději to spolknul. Nechtěl mít pravdu a nechtěl ji vyslovit jako první.
„Už útočí!“ vpadl Tomovi do otázky Patrik. Stál mezi otevřenými dveřmi k prostoru Brány a kýval na ně. „Právě začali!“
Jack a Tom se rozběhli k první obrazovce, kterou měli na cestě.
V největších centrech kumulace lidí se otvíraly pohledy do jiného světa, aby je vzápětí zastínila protáhlá plavidla. Plavidla prolétala otvorem z jiné galaxie, přistávala v řadách na nejbližším volném prostoru a otvírala vchody. Byla plná mužů i žen v šedých přiléhavých stejnokrojích. Spořádaně vystoupili a na neslyšný pokyn zvedli dlouhé, doutníkům podobné pušky. Po první salvě různobarevných paprsků se většina přihlížejících lidí zhroutila k zemi a ostatní se s křikem rozutekli.
Jack zaklel.
„Kde jsou naše jednotky?“ houkl na nejbližšího člověka u počítače.
Než mohl odpovědět, přidal se k Jackovi i Thomas: „Kontaktujte vesmírné lodě na orbitě, jestli se dají zaměřit ty průchody nebo co to je, a ať se je pokusí zlikvidovat.“
Podívali se s Jackem na sebe a kývli. Za pár minut se kolem nich hemžila spousta personálu a nikdo si nemohl stěžovat na nedostatek úkolů. Svolávali členy první vlny evakuace, otevřenou Branou stěhovali připravené zásoby a snažili se ji udržet otevřenou co nejdéle, aby ji nepřítel nemohl použít. Koordinovali obranu obyvatel a útok na průchody i nepřátelská plavidla.
„Máme je nad hlavou!“ vykřikl někdo.
U vstupu do Hory přistála první z podlouhlých lodí a během chvíle se cizí vojáci dobývali dovnitř všemi otvory.
Samantha Carter měla za úkol pomocí asgardského paprsku dopravit nejdůležitější osoby přímo k Bráně, aby se vyhnuly útoku, Jennifer Keller a lodi Torana si pečlivě vybíraly cíle na povrchu.
Několik průchodů bylo pohřbeno pod závaly a počet nepřátel se začal postupně snižovat.

U plynného obra Betelgeuse se Aliance sestávající z osmi různě velkých plavidel vrhla na wraithské lodi a než je Wraithové zpozorovali, dvě organická plavidla se rozpadla pod náporem střelby.
Noxský velitel se zatvářil zkormouceně, ale bez váhání zaměřil všechny zbraně na další nepřátelskou loď.

Na Zemi se štěstěna začala přiklánět na stranu domácích. Vojáci zabránili cizincům vniknout příliš blízko k ovládání Hvězdné Brány a díky Eugenu Khiari v kapitánském křesle Sam byla první várka vybraných lidí téměř připravena projít portálem. Už čekali jenom na to, až se Brána zavře, aby ji hned otevřeli na správné místo.
Brána se zavřela, Patrik zadal zrychlené vytáčení a na celé základně vypadla dodávka energie.
„Náhradní energie!“ vykřikl Thomas Hidllet. I na takovou eventualitu byli připraveni a na pár místech po celé základně byly jednoduché spínače, které umožnily přepnout obvody na náhradní zdroje. Za pár vteřin se světla rozblikala a technika pomalu nabíhala do provozního módu.
„Jen jestli není…,“ začal Jack O’Neill, ‚pozdě‘ už nedopověděl.
Brána zmizela. Na jejím místě seděla podlouhlá loď s otevřeným vstupem plným cizích vojáků, kteří první salvou zlikvidovali všechno živé připravené na transport. Útok nepřátel začal ze dvou stran – z povrchu se do základny tlačili šedí vojáci všemi otvory a šachtami a od prostoru Brány se začal hrnout nepřestávající proud nepřátel.
Tom a Jack stáli v zasedačce a dívali se na tu hrůzu přes obrazovku rozdělenou do jednotlivých políček. Společnost jim dělali dva vojáci hlídající dveře, Berenika Brathová, paní Wu a Samuel Leroy Kensing. Všichni tři členové bývalého protiwraithského kroužku se na základně ocitli náhodou a při prvních známkách potíží se stáhli do centra, aby se bojujícím nepletli do cesty.
Zničené portály na nepřátelském území nahrazovaly nové a pozemské vojenské posádky postupně podléhaly. Nejdéle se držela Evropa, která místo stavby vesmírných lodí vsadila na kanóny tollánského typu a při útoku je sklopila a trefovala se přímo do otevřených průchodů. Někdy byla střelba úspěšná, ale většinou se nepřátelům podařilo portál včas uzavřít a to pak kanóny páchaly škody na Zemi.

Aliance zničila další tři wraithské lodě a chystala se na poslední úder, který měl rozdrtit zbytek nepřátelských plavidel, když se za jejich loděmi objevil namodralý ovál. Rychle se zvětšoval a od jeho středu se rozlévala zlatá záře. Wraithské lodě zmizely z tollánských senzorů a od oválu k plynnému obru vyrazil ohnivý gejzír sluneční erupce. Smetl všechna plavidla Aliance a narazil do Betelgeuse jako příslovečná poslední kapka, která přinutila nestabilní hvězdu k výbuchu.

Lodě duchů Xe’lse a Takayi ubránily vlastní území a střežily ho se zřivostí a neohrožeností, která odradila Wraithy od dalších útoků. Krabat na velící lodi nad tím mávl rukou. Těch pár zaostalých lidí mu nestálo za námahu a Xe’ls dal jasně najevo, že všechny jejich akce jsou pouze obranné.

Vedle Torana se otevřel průchod a prošel Sehol.
„Nejsme s vámi ve sporu,“ řekl mu důrazně, „Přestaňte nás napadat a odleťte, dokud vám necháváme možnost volby.“
Toran se na mluvčího Rady sotva podíval a pokynul ke stráži, aby ho zajala.
„To by byla chyba,“ upozornil ho Sehol s pohledem na záběr jedné z Toranových lodí.
Plavidlo se pootočilo, aby mělo lepší palebnou pozici a vzápětí ho pohltil oblouk rozžhavené plazmy. Když po půl vteřině zmizel, loď se ztratila také.
„To byla nepatrná část sluneční erupce z jedné vzdálené hvězdy. Dokážeme průchod otevřít odkudkoli kamkoli. Máte poslední šanci k odletu.“ Sehol domluvil a zmizel ve vlastním portálu.
Toran se zamračil, ale důkaz byl více než přesvědčivý. Ti Veitoňané mohli během pár vteřin zničit i jeho zbývající lodě. Mohli zničit celou planetu, než by stačil mrknout.
„Odlétáme!“ řekl neochotně. Jeho tři plavidla vstoupila do hyperprostoru a vynořila se u Superbrány. Doplnili chybějící díl, přidali malé zařízení a po otevření Brány zmizeli ve víru červí díry. Sotva se Superbrána zavřela, její komponenty v Mléčné dráze se rozletěly do všech stran.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

109. Oběť

„Měli bychom jim pomoct,“ navrhl John Sheppard asi po padesáté. Zavrtěl se v kapitánském křesle a znovu si na čele upravil kovovou obroučku neurálního rozhraní.
„Ne,“ odmítla loď. „Těmhle pomáhat nebudu.“ Její jindy příjemný hlas získal chladně kovovou příchuť, jak se marně snažila nedat najevo svůj odpor.
Vedli tento rozhovor už delší dobu a John byl jako na trní.
„Jak tu můžeš jen tak viset a nechat dole vraždit lidi!“ vyjel zlostně. Oči nespouštěl z monitoru, kde se ukazoval útok na Zemi s vybranými nejlepšími kousky. Třeba když cizí vojáci dohnali skupinu civilistů na břehu moře a vlny pak odnášely lidské mrtvoly, aby je uložily k odpočinku na mořské dně. Nebo když se otevřel portál přímo za orbitálním dělem u Budapešti a jeho posádka byla smetena první salvou. Dělo se rozpadlo až po dlouhé a nepřerušované palbě celého oddílu šedě oděných vojáků.
John hlasitě vzdychl a zajel si rukama do vlasů.
Loď mlčela.
Na povrchu planety byl boj skoro u konce. Některé části byly zničené výbuchy, někde zuřily nekontrolované požáry, které nebyly způsobeny cizí technologií, a počet obyvatel Země se snižoval k řádu tisíců.
„Máš pravdu,“ řekla loď. „Nechci se dívat na genocidu, i když jde o Pozemšťany.“
John postřehl několik cvaknutí a zahučení a pak křik, když plavidlo, které ho kdysi zachránilo a dostalo tradiční jméno Enterprise, začalo přenášet část zbývajících obyvatel planety na svou palubu.
„Všichni se sem nevejdou, ale budu dělat, co půjde,“ řekla loď a bylo jí divné, že John nereaguje. „Johne?“ zeptala se. Žádná odpověď. Citlivými senzory prozkoumala můstek, kde se John nacházel. „Ale ne,“ povzdechla si skoro lidsky. John seděl zhroucený ke straně a neodpovídal na žádné podněty. Jeho tělo zvolna ztrácelo přirozené teplo.
„Sednout a ticho!“ vyjela Enterprise právě vytvořeným interkomem na svůj nejnovější náklad, který vyděšeně pobíhal po přidělených prostorech. Dokončila poslední přenosy z planety a soustředila se na tělo svého přítele. Možná by se ještě dalo něco udělat, napadlo ji, a co nejvíc se natáhla do kovového kroužku na Johnově hlavě.

Alexandr Romaněnko se na ruské vesmírné lodi Kursk narovnal uprostřed můstku. Věděl, že je konec. Jeho plavidlo se rozpadalo stejně, jako Su Wen a nic už tomu nedokázalo zabránit. Měl ještě poslední úkol, do poslední chvíle pečlivě střežený.
„Pane Smithi, spusťte to,“ řekl hlasitě.
Jetro Smith se s dýchací maskou vznášel v asgardským jádru a čekal právě na tento rozkaz. Vědomí se mu tmělo, jak krvácel z ran po zasažení troskami lodi, ale rozhodl se vydržet až do konce. Pomalu na zmagnetizované desce přesunul jeden z asgardských kamenů na prázdné místo. Ruka mu klesla a vědomí ho opustilo natrvalo. Na malém stupínku se posledními zbytky energie posbírané z celé lodi začal skládat první replikátor. Podle pozemských zkušeností, by ho nekontrolovaný pád na planetu neměl zničit.
Alexandr se nadechl. Věděl, že je to naposledy, protože systém podpory života už dávno nefungoval. Stál uprostřed můstku, salutoval a díval se, jak se planeta blíží čím dál větší rychlostí.
Ruskou i čínskou loď pohltily plameny ještě před vstupem do atmosféry.
„Spustili na palubě nějaké divné zařízení,“ pokrčil rameny důstojník u ovládání zbraní. „Nechtěl jsem riskovat.“
Tral jen kývl. Po dvou útočících lodích nezbylo na orbitě ani smítko, které by je mohlo ohrozit. Ta třetí byla už nějakou dobu pryč. Kamufláž se zaměřovači nefungovala tak dlouho, jak by si Veitoňané přáli, ale toto plavidlo je nikdy přímo neohrozilo, tak nebyl důvod se tím víc zabývat. Než se dostane ke své domovské planetě, bude tam už dávno rozhodnuto.
„Musím jít,“ řekl Tral svému zástupci. Důstojník sklonil hlavu a počkal, až jeho velitel zmizí v osobním přenašeči, pak se dál věnoval sledování okolí Veitenony, aby včas našel případné další nebezpečí.

Andoriel stála v hloučku Wraithů a snažila se, aby ji nebylo vidět. Vedle ní stál Zak a každou chvíli k ní obrátil pohled, aby se ujistil, že je relativně v pořádku. Maya s nimi na povrch nešla, zůstala s Michaelem a pomáhala mu s dalšími křídly. Zájemců o ně bylo tolik, že měli oba na dlouhou dobu práce nad hlavu.
Ája pozvedla hlavu, aby lépe viděla. Proti nim přešlapoval Thomas Hidllet s Jackem O’Neillem, za nimi se krčili Berenika, Wu a Samuel. Dva vojáci, kteří stáli původně na stráži u dveří, malý lidský ostrůvek uzavírali. Jinak byla místnost plná Veitoňanů.
Andoriel byla až po konečky vlasů naplněná wraithskou energií a přesto cítila, jak se o ni každou chvíli pokoušejí mdloby. Shanin hlas jí do uší šeptal nesmysly a rušil ji tak, že by nejraději začala hlasitě křičet, aby ho přehlušila. Věděla, že by to nebylo nic platné. Vyzkoušela to nedávno na wraithské lodi a nepomohlo to. Zaka tím navíc pěkně vyděsila, tak si svoje potíže raději nechávala pro sebe. Víc pro ni Wraithové udělat nemohli. Po setkání s Veitoňany měli i jiné starosti než jednoho umírajícího člověka. Jen Zak s Mayou odmítali ji nechat odejít. Andoriel jejich péči přijímala s díky, ale bez nadšení. Když se dostali k Zemi, veitonské citlivé přístroje zachytily na nízké orbitě zbytky malého wraithského plavidla nedávno zničeného silným výbuchem. Bylo celkem jasné, co to bylo za loď, a Andoriel cítila mrazivou jistotu, že její pilot byl v tom okamžiku na palubě. Nechápala, proč je ona pořád ještě naživu.
Pokusila se soustředit na současnost a dění v místnosti.
„Už vás moc nezbývá,“ řekl Tral. Satelity zůstaly na místech a přenášely pohledy z celého světa, kde ustávaly boje, jak se lidská populace zmenšovala. Zůstávala jen zničená země potom, co v posledním odporu Pozemšťané použili všechnu sílu, kterou se jim podařilo nashromáždit. Země se z pohledu satelitů stala téměř neobyvatelnou. Poslední centra odporu ještě odolávala, ale byly to pokusy předem určené k nezdaru, jak se k nim stahovala vojenská síla Veitenony.
„Ničíte se sami,“ pokračoval Tral po atomovém výbuchu nad Jižní Amerikou.
Dvě políčka obrazovky blikla a ukázala pohled na oběžnou dráhu, kde se bezmocně vznášely pozemské lodě. Obě měly šrámy a v místech, kde se ukrývaly zdroje energie, zely velké díry. Jejich posádky byly sice pošramocené a nějaké ztráty se na palubách lodí objevily, ale většina se stáhla na můstky a přežila. Téměř nic na palubách nefungovalo, takže se mohli jen dívat, jak cizí civilizace ničí zbytky lidstva a nemohli s tím nic udělat. Ani přistát a připojit se k posledním bojujícím.
„Prosím.“ Jack odtrhl oči z obrazovky a pokročil o krok dopředu. „Přestaňte. Nemůžeme vás už ohrozit.“
Tral se na něj podíval a pak stočil pohled k Wraithům. Krabat zvedl bradu a lehký pohyb hlavou vyjádřil zamítavé stanovisko.
Thomas cítil, jak se jeho svědomí stalo kusem neutronové hvězdy. Vahou určitě.
„Můžeme udělat něco, abychom vás přesvědčili?“ zkusil to Jack znovu.
Wraithové se po sobě podívali a z jejich středu se ozval tichý vzlyk, i když jeho původce nikdo z lidí nezahlédl. Na Jackovu otázku nikdo neodpovídal.
„Proč bychom měli něco takového chtít?“ zeptal se Tral po dlouhé odmlce. Ani se nesnažil skrýt nepřátelství, takže se mu odrazilo v hlase. „Přijali jste kapitulaci Wraithů, když vám ji nabídli? Nebo jste si z vyjednávače udělali terč?“
Tom zbledl a sklopil hlavu. „Nezbývá nám, než věřit, že jste lepší než my,“ řekl tiše. „Prosím,“ dodal už téměř šeptem. Paní Wu za ním se hlasitě nadechla a přitiskla si ruku na ústa.
„Nemůžeme přijmout vaši kapitulaci. Není to možné. Chtěli jste vyhladit naše předky a žádné prosby vás nepřesvědčily. Za své činy musíte nést následky.“ Tral se podíval po lidech s trochou pohrdání.
„Co vám můžeme nabídnout?“ začal Samuel, ale Tral ho umlčel zvednutou rukou. Jejich škemrání začínal mít dost.
„Tady žádné sliby, nabídky ani smlouvy neplatí,“ řekl přísně. „Platí tu jen zákon. Náš zákon. Jak byste sami posoudili vaše činy?“
„Zastavte to. Uděláme cokoli… Udělám cokoli, když přestane to vraždění.“ Tomovi se třásl hlas a oči upíral na stěnu s obrazovkou, která ukazovala likvidaci lidské rasy ve všech podobách.
„Nemohu,“ odpověděl prostě Tral. Ani se neohlédl a pokračoval: „Nebude trvat dlouho a budete jediní žijící lidé.“
Hlouček pozemšťanů se zavlnil, ale zůstal potichu.
Andoriel se z očí vylily slzy a prosebně se ohlédla po Wraithech. V jejich kamenných tvářích neviděla žádný soucit, do hlav jim neviděla.
„Možná by tady byl jeden způsob,“ zaskřehotal hlas ze vzdáleného konce místnosti. K Tralovi se přišoural stařík Kal.
Tral uctivě sklonil hlavu a pokynul, že má stařík pokračovat.
„Máme starý zákon, který se už dlouhou dobu nepoužíval. Nebylo to potřeba. Asi je načase ho trochu oprášit. Ale nebude to lehké.“ Podíval se na Thomase. „Jmenuje se to docela jednoduše - oběť.“
Tral překvapeně zvedl hlavu a bylo vidět, že usilovně přemýšlí.
„Máš pravdu,“ řekl za krátkou dobu, ve které se Austrálie na jednom z políček obrazovky změnila na pustinu bez lidského života. „Ale je potřeba z každé strany jednoho, aby došlo k naplnění zákona.“ Otočil se k lidem. „Jeden z našich nejstarších zákonů umožňuje vyřešit spor obětí dvou jedinců – každého z jiného tábora – a tím je dosaženo smíru. Oběti zemřou. Způsob jejich smrti musí být odsouhlasený oběma stranami a není příliš jednoduchý.“ Luskl prsty zvednutými před obličej, aby dal najevo, že utrpení oběti bude rozhodně delší. „Je mezi lidmi někdo, kdo by dobrovolně něco takového podstoupil?“ zeptal se nakonec.
Skupinka lidí se shlukla dohromady, každý klopil pohled a snažil se nepodívat ostatním do očí. Jack se mračil. Nebylo těch obětí na straně Pozemšťanů už dost? Pak si vzpomněl na nic netušící Wraithy ve spících lodích. Obětí bylo až dost na všech stranách. Bylo třeba to ukončit.
Veitoňané se tvářili nezúčastněně, jich se tato věc v podstatě netýkala. Rozhodnout o ní museli Wraithové a Pozemšťané.
Thomas se na nikoho ani nepodíval, ale postoupil vpřed.
„Já se podrobím,“ řekl polohlasně. Tvářil se vyrovnaně, ale po spánku mu stékal malý pramínek potu. Váha úlomku neutronové hvězdy se nepatrně zmírnila. Zadíval se na hlouček Wraithů.
Krabat se ušklíbl. Nechápal, proč by měl obětovat jednoho z nich, když vítězství bylo jasné, i když zhořklé tím, že bude zničen nejlepší zdroj potravy v celé galaxii. Kdyby nemusel obětovat jednoho z Wraithů, souhlasil by s příměřím bez váhání. Ty zbytky lidí na Zemi je už nemohly ohrozit jiným způsobem než tím, že vymřou a Wraithové přijdou o sklizně. Ale i on se zavázal ctít v tomto boji vetonská pravidla.
Shana na chvíli zmlkla. Andoriel se otřásla a podívala se na Zaka. Odmítal jí pohled vrátit, dokud se nedotkla hřbetu jeho ruky. Vysloužil si její malý smutný úsměv, a pak se s náznakem bolesti díval, jak si stoupá před Thomase, který mezitím poklekl.
Podala mu ruce. „Vstaň!“
Tom se zvedl a nepřítomně se zadíval před sebe.
„Tome,“ oslovila ho. Teprve potom ji přejel očima a stiskl její ruce ve svých.
„Andoriel,“ vydechl. Skoro ji nepoznal.
„Půjdu já.“ Jemně ho postrčila k lidem a obrátila se k Veitoňanům a Wraithům. „Jsem na rozhraní obou světů, víc obětí nebude třeba.“
Tral se podíval na Kala a stařík vážně přikývl. „I takto je to možné.“ Jen veitonský velitel si všiml nenápadného mrknutí Kalova oka a rozhodl se podrobnosti zákona nezkoumat. Pochopil, že Kal vybral nejmenší zlo pro všechny. Veitonský velitel už měl také pozemšťanů dost a jen čekal na nejbližší možnost, jak celou akci co nejdřív ukončit. Od nepatrných zbytků téhle rasy už vesmíru žádné nebezpečí hrozit nebude.
„Na rozhraní obou světů?“ zeptala se zmatená Berenika. Nedokázala pochopit Ájina slova. Paní Wu ji stiskla rameno, aby ji umlčela.
Kal naklonil hlavu a krátce vysvětlil: „Andoriel je člověk, přesto získala od Wraithů dost na to, aby ji mohli považovat za jednu ze svých. A přijali ji. Je na rozhraní obou světů a může zastupovat oba dva. Taková oběť je přípustná.“ Podíval se na Trala. „Její situaci znáš.“ Počkal, až se mu dostalo potvrzení a otočil se k Wraithům. „Budete s tím takto srozuměni?“
Krabat s kývnutím zaváhal, ale po pár okamžicích sklonil hlavu.
Kal si poklepal prstem na rty. „Jedna oběť, to bychom měli,“ mumlal si pro sebe. „A teď ta ne právě jednoduchá smrt, nebo jak jsi to hezky nazval,“ naznačil úklonu k Tralovi.
Zak krátce naléhavě pohlédl na Krabata. Wraithský velitel se zamračil, ale znovu přikývl.
„Ta žena se už delší dobu pohybuje na hranici smrti,“ řekl. „Bude dostačující, když započatý a přerušený proces doběhne do konce.“
Kal pozvedl obočí. „Nečekaná laskavost,“ prohodil.
Jack těžce polknul, než se zmohl na jedno slovo: „Souhlasíme.“
Thomas stál pootočený ode všech s hlavou sklopenou a nemohl se pohnout. Nebyl si jistý, jestli je to úlevou nebo zlostí z Ájina rozhodnutí, a nenáviděl se, že jí nedokáže odporovat a trvat na své účasti v naplnění zákona.
Tral klepl prstem do ovladače na svém zápěstí a situace na obrazovce se změnila. Veitonská vojska se stáhla z bojů a spořádaně odcházela. Za sebou nechala zbytky lidstva na pusté planetě.
Andoriel stála celou dobu zády k lidem a nehodlala na tom nic měnit. Slyšela pár úlevných vzdechů, Bereničin tlumený pláč a Toma, který se konečně otočil, jak šeptá její jméno, aby na sebe upoutal pozornost, ale odmítla se na někoho z nich podívat. Počkala na konečné potvrzení v podobně Krabatova a Tralova přikývnutí a její oči se setkaly se Zakovýma. „Ty?“ zašeptala nehlasně.
Zak se nadechl a zavrtěl hlavou. Čtyři neznámí Wraithové k ní postoupili o krok blíž.
‚Tohle přece nechceš!‘ vykřikla Shana Áje do ucha. ‚Nedovol jim to!‘
První z Wraithů přimhouřil oči, jak se snažil vstoupit Andoriel do vědomí. Automaticky zvedla obrany. Wraith zavrčel a vycenil zuby. Na okraji vnímání cítila, jak ho těší její odpor. Byl spokojený, že se dobrovolně nepoddala a její oběť bude mít náležitou váhu. Rozhodla se bojovat až do konce. K prvnímu útoku se postupně připojili další tři. Věděla, že kdyby chtěli, smetli by ji během vteřiny, ale dávali si načas. Rozebíraji ji postupně. Shana jí křičela uvnitř hlavy touhou po životě a zvenčí do ní bušili Wraithové s touhou po její smrti.
Thomas ztratil všechnu barvu v obličeji, když si uvědomil, co se před ním odehrává. Nechápal, jak to Andoriel může vydržet, a nechápal, jak by něco takového vydržel on sám, kdyby jeho nabídka byla přijata. Kolena mu podklesla a zavrávoral. Jack ho zachytil za paži a rozzlobeně se na něj podíval. Teď nebyl čas na slabost. Hned se zase obrátil k Andoriel, aby aspoň pohledem na její záda vyjádřil svou podporu.
Zdálo se jí to jako nekonečno, i když útok ve skutečnosti netrval dlouho. Za zavřenýma očima jí vybuchovaly malé ohňostroje, které za sebou nechávaly spáleniště temnoty, kde už nikdy nevyklíčí jediná myšlenka. Pořád se bránila, ale spálenišť přibývalo, dokud nezbyla jediná blikající jiskřička poslední myšlenky, poslední vzpomínky. V té chvíli se k útočícím připojil Zak. Andoriel uviděla wraithského velitele se zářící hvězdou kolem oka. Ten jas ji oslepil.
Pak už byla jen tma.

Toho přibylo. Musím si to konečně všechno přečíst. Jsem zvědav, co se tam všechno udá. Názvy zní zajímavě.

[andoriel]

Děkuju, Azany, snad nezklamu Rozhodně už zbývají jen dvě kapitolky, aby byl úplný konec všech ZDP. Po tolika letech je to divné, ale ještě mi zbývá uzavřít Paralelní vesmír a ... zatím, nevím. Něco se určitě objeví

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

To je dobře, že už jsi tady. Scházel jsi mi.

[andoriel]

Bavte se

110. Dost času na život

Thomas zachytil Andorielino tělo dřív, než dopadlo na zem. Přitiskl ji k sobě a s hrůzou se podíval na Zaka, který k ženě natáhl ruce, jakoby ji chtěl držet v náruči sám. Přitáhl si ji k sobě a zabořil jí obličej do vlasů.
„Co jsi to provedla?“ zašeptal. „Jak mám s tímhle žít?“
‚Jak nejlíp umíš, kocourku,‘ uslyšel ozvěnu Ájina hlasu. Musel se usmát. Tak mu říkala v těch nejhezčích chvílích. Ztratil se ve vzpomínkách a svět kolem něj přestal existovat.
Zak se na toho muže díval se stopou žárlivosti. Rád by Andoriel uložil tak, jak si představoval. Pro svého velitele to udělat nemohl a vypadalo to, že pro Andoriel také ne.
„Odcházíme,“ připomenul mu jeden z přítomných wraithských velitelů.
Královny zůstaly v Úlech a připravovaly lodě na rychlý přesun do jiné galaxie. Oproti minulé výpravě to byl neporovnatelný rozdíl. Vedení jednání s Veitoňany i boj nechali v rukou Krabata, bylo to lepší, než začít válku o nadvládu nad všemi ostatními. Na to budou mít dost času na novém území, kam se všichni Wraithové podle předběžné dohody přestěhují.
Zak se posledním pohledem rozloučil s Andoriel a rozběhl se za ostatními Wraithy. Andoriel zůstane na své původní planetě.

Thomas zvedl hlavu a překvapeně se rozhlédl. Po Wraithech a Veitoňanech nezůstalo nic kromě pár spálených míst ve zdech, jak si probojovávali cestu základnou. Náhradní zdroje energie vypadly a zůstalo jen nouzové osvětlení, které poblikáváním sdělovalo, že se brzy odebere do věčných lovišť všech vyhaslých světel.
„Výtahy nefungují,“ ujistil ho Samuel. „Cesta ven bude zajímavá.“
Thomas se automaticky otočil k Hvězdné Bráně, ale nebyla na svém místě. Pozvolna stoupající rampa byla povalená, jak se na ní usadila veitonská loď a na jejím konci se povalovaly dva držáky. Následovala jen oprýskaná zeď, kterou se už dlouhou dobu nikdo nenamáhal vymalovat. Brána zmizela.
„Hlavně to bude dlouhá cesta,“ zamručel Jack a dotkl se očima těla Andoriel. „Vystřídáme se,“ navrhl přes Samuelovo zděšené zamávání rukama.

Na povrchu to bylo lepší jenom o to, že právě vycházelo slunce a světla bylo dost. Okolí Cheyennské hory bylo skoro nedotčené bojem, všechen se odbýval uvnitř.
Berenika se zhluboka nadechla a znovu se rozplakala. Paní Wu už ji dávno přestala utěšovat. Pochopila, že je to zbytečné a Nika si musí všechno porovnat sama.
Jako poslední se dlouhou šachtou vyškrábali oba vojáci. Svalili se na trávu a prudce oddechovali. V posledních metrech pomáhali postrkovat tělo Andoriel, které shora táhl Tom a Jack. Všem rychle docházely síly, tak se jim dobrovolné břemeno zdálo stále těžší a těžší.
„Co budeme dělat?“ Samuel se rozhlédl a rozhodil bezradně ruce.
„Najdeme ty, co přežili,“ řekla klidně paní Wu.
„Zjistíme, co je nenávratně ztracené a co se dá zachránit a od nějakého bodu začneme znovu,“ doplnil ji Jack.
Tom se kousl do rtu. Chtěl se zeptat, jestli vůbec někdo na Zemi přežil. Poslední záběry ze satelitů moc nesledoval, tak si nebyl jistý, jestli Veitoňané ještě měli s kým bojovat, než se stáhli.
„A co ty dvě lodě?“ zeptal se jeden z vojáků. „Jsem Jim a to je Bruce,“ představil sebe i kolegu, když se na něj všichni tázavě podívali.
„Co jsem viděl, nevypadalo to dobře,“ zabručel Jack. Nechtělo se mu připomínat, že bez energie se z nich staly rakve plující vesmírem.
„Mám hlad a dala bych si sprchu. Taky postel by nebyla od věci, jestli se dá někde najít,“ zvedla najednou hlavu Berenika. „Dostaneme se do nějakého nepoškozeného domu?“
Samuel si tiše oddechl. Už se bál, že se nikdo nezeptá.

Průlet do další galaxie byl otázkou okamžiku. Veitoňané nepotřebovali složitá zařízení, aby dokázali otevřít červí díru odkudkoli kamkoli, a na rozdíl od omezení Hvězdných Bran Antiků, ty jejich byly obousměrné.
Královny si vyměnily postranní pohled. Pokud se jim podaří získat takovou technologii, nikdy už nebudou mít nedostatek a Wraithské impérium bude nejmocnější silou ve vesmíru.
Veitoňané je vzápětí vyvedli z omylu, když obě používaná zařízení zničili s tím, že už nebudou potřeba. Jejich použití jako zbraně většinu veitonského obyvatelstva vyděsilo a Rada nedokázala a ani nechtěla obhajovat jejich další využití. Veitoňané věděli, že Wraithové nemají moc na vybranou, než přijmout jejich pomoc. Galaxie Pegas byla zamořená jedem a v Mléčné dráze nezbyl skoro žádný humanoidní život. Wraithská komunita byla bez pomoci zvenčí odsouzena k živoření nebo pomalé smrti. Veitoňané měli pro své předky připravené plány pro další období, které jim dali k posouzení, a každý jednotlivec se mohl rozhodnout pro vlastní cestu. Bylo jasné, že Wraithy čeká bolestivé období, kdy se budou muset vzdát způsobu života, na který byli zvyklí po tisíce let. Snažili se jim ho co nejvíce ulehčit. Přesto jako první bod nabídli diskuzi o dalších možnostech i odlet Wraithů, kteří si z nabídky nic nevyberou. V tom případě by jim otevřeli portál do galaxie, kterou si vyberou, v Barnardově by zůstat nemohli.
Zak důkladně prohlížel nabídnutá řešení a do mysli se mu pořád vtírala představa, jak by na takové návrhy reagoval jeho velitel. Kromě odletu se Wraithové po obnově a aktivaci spících orgánů mohli přestat krmit lidskou energií úplně a přijmout nabídku osídlit některá území na Veitenoně, kde by se z nich po adaptaci stali Veitoňané. Mohli se přestat vědomě krmit, zůstat ve vesmírných lodích a energii přijímat upravenými hibernačními komorami. Takové komory jim Veitoňané nabídli pomoci postavit i na planetě, kterou by si Wraithové vybrali za svůj nový domov, kdyby nechtěli sdílet Veitenonu. V těchto případech by ztratili krmnou ruku. A pro ty, kteří se jí nechtěli nebo z nějakého důvodu nemohli vzdát, bylo připraveno překvapení. Jedno velké na opuštěné planetě a jedno malé a mobilní pro případ nouze.
Tady se Zak zarazil, protože systém, který Veitoňané na opuštěnou planetu umístili, byl složitý a zprvu nesrozumitelný. Četl jeho popis několikrát, aby se ujistil, že ho pochopil správně, pak se rozhodl, že nejprve vyzkouší poslední možnost, a pak teprve bude uvažovat o dalších.
Jestli si dobře vzpomínal, s něčím podobným si kdysi hrála Andoriel na palubě Aceovy lodi. Zařízení, které nejen dokázalo ukázat trojrozměrný obraz, ale také ho naplnit energií. Energie byla tehdy samotné Andoriel, ale její zařízení bylo maličké. Kovový váleček, který se jí vešel do dlaně. Veitoňané byli schopni takovou simulací s energetickými zdroji pokrýt celou planetu. Tam by potom mohly probíhat sklizně s předem danou úrovní nebezpečí nebo ponechanou na náhodném výběru počítače. Veitonské pojetí menší verze sestávalo z osmi bójí, které vymezily prostor pro simulaci. Tato verze byla ještě dál flexibilní v použití libovolného počtu bójí v rozmezí od tří do všech osmi kusů podle potřebné velikosti prostoru. Jediné, co bylo striktně dané, byla maximální vzdálenost jednotlivých bójí mezi sebou.
Zak zvedl hlavu a podíval se na monitor, kde se právě objevil Krabat. Na jeho rtech seděl nevěřící úsměv.
„Netušil jsem, že existuje tolik možností pro přežití. Doteď,“ řekl zastřeným hlasem. „Všechny královny souhlasí s tím, že zůstaneme v této galaxii s našimi vzdálenými potomky. Bude dost času na průzkum i výzkum, dost času… na život.“
Obrazovka zhasla.

Berenika seděla na patách a kolébala se dopředu a dozadu. Jednoduchým pohybem se uklidňovala a třídila myšlenky.
Už víc jak týden bloudili po opuštěné Zemi a zatím nerazili skoro na žádné lidi. Ještěže Thomas ustoupil od toho, vláčet s sebou tělo Andoriel, a mohli ji pohřbít u jejího oblíbeného živého plotu. Berenika se otřásla, když si vzpomněla, co zvířat je pozorovalo při kopání hrobu. Veverka se přišla podívat tak blízko, že ji málem zasypala plná lopata hlíny. Veverka utíkala a rozzlobeně na ně prskala.
I lidé, které později našli, nejdřív utíkali. Někteří se zastavili, někteří se proti nim obrátili se zbraněmi a někteří asi utíkají až doteď.
Berenika cítila, že krajina se časem zahojí. Jizvy z nedávných bojů i necitlivé zásahy člověka se zatáhnou, zarostou a Země zůstane krásná, dokud ji nepohltí umírající slunce nebo ji nepotká jiná vesmírná katastrofa. Lidi z této idyly vyloučila. Nepatřili sem. Dál už ne.
„Budeme poslední, kdo tady dožije,“ řekla si sama pro sebe.
„To by byla škoda, ne?“ ozvalo se vedle ní.
Vyjekla leknutím a zůstala zírat na mírně rozmazanou postavu hologramu.
„Třeba něco vymyslíme,“ pokračovala postava. „Jdi za ostatními.“ A zmizela.
Berenika se rychle vyhrabala na nohy a utíkala do domu, kde věděla, že najde Jacka a Toma. V kuchyni se opřela o pult a sotva popadala dech. Než se vzpamatovala, celá malá společnost se shromáždila v obývacím pokoji propojeném s kuchyní a nervózně se rozhlížela. Hologram je nenechal dlouho čekat.
„Omlouvám se, chvíli trvalo, než jsem se sžil s novou situací,“ začal hologram hned, jak se objevil.
„Johne? Johne Shepparde!“ vykřikl Jack. „Kde jsi? Jak jsi…?“
„To je na delší povídání, ale pokusím se to zkrátit. Pamatujete na tu loď, která zahnala Shermaal a nakonec měla shořet v našem krásném Sluníčku?“ Ani nečekal na potvrzení a pokračoval: „Tak ta loď neshořela.“ Dramaticky se odmlčel. „Přiletěla si pro mě nedávno a podařilo se nám zachránit pár set lidí předtím, než je ti šediváci pozabíjeli. Jen jsem u toho tak trochu umřel,“ klesl mu hlas a hologram pokrčil rameny. „To pro Enterprise nebyl zase takový problém, prostě přetáhla moje vědomí do sebe. S tělem už se nic dělat nedalo.“
„Takže teď jsi součást vesmírné lodi?“ Thomas po posledním slovu zapomněl zavřít ústa.
„Jo, dalo by se říct, že je to vztah na vyšší úrovni.“ Hologram se zavlnil, takže Johnův úsměv se rozplynul. „Rozhodně právě přiletěla Celeste Grey. V pořádku a s plnou posádkou. Domluvil jsem s ní, že pomůže sestřičkám do doku a s opravami. Budeme je potřebovat všechny, abychom se dotud dostali. Nathan je super, hned pochopil situaci a pustil se do práce. Takže prosím, zůstaňte tady. Ještě pár dní tu vydržíte. Pak si vás sebereme všechny najednou a poletíme domů. Nebo je tu někdo, kdo by tu chtěl zůstat?“
Po Johnově otázce se rozhostilo chvilkové ticho.
„Kam je to - domů?“ zeptal se Samuel. Nebyl si jistý, jestli se chce plahočit vesmírem někam kdoví kam se špatnou kopií nespolehlivého Johna Shepparda.
„Našli jsme s Enterprise - víte, že se jí to jméno moc líbí? - hezkou planetu kus cesty odtud.“ Hologram se otočil kolem dokola a mávl rukou.“Asi někde tam. Je tam voda a pevnina, nějaká zvířata a rostliny. Máte rádi dinosaury?“
Berenice vyhrkly do očí slzy a Samuel začal klít. Nic neobvyklého.

Pár dní se protáhlo na pár měsíců, ale naštěstí si dala zima načas, a když se John znovu objevil před skupinkou u Cheyennské hory, rozrostla se o pět mužů a osm žen. Trousili se po jednom po dvou z okolí, když je Johnův hologram upozornil, že bude lepší přesunout větší skupinu najednou, než je sbírat po kouskách.
Ne všichni chtěli odletět. Někteří včetně Samuela se rozhodli, že raději zůstanou a pokusí se získat Zemi zpět. Všichni společně sbírali zásoby, a co bylo podle nich možné použít i na jiné planetě, dělili spravedlivě na dva díly.
„Musím říct, že jste jedni z nejlepších,“ pokýval holografický John hlavou, když si prohlédl drobné výdobytky určené k transportu. „Některé to ani nenapadlo. A někteří už nejsou, pozabíjeli se v něčem jako kmenových válkách. Nevěřil bych, co tu ještě všude zbylo zbraní. No jestli jste připravení, prosím, cestující vpravo, pozůstalí vlevo,“ postupně rozpažil.
Thomas zaváhal, než udělal rozhodující krok. Nejlépe jak umíš, mu znělo v mysli skoro pořád, jen bylo občas těžké rozhodnout, co je nejlepší.
Jack se k němu překvapeně otočil. „To nemyslíš vážně!“ vypadlo z něj.
Tom pokrčil rameny a zůstal stát vlevo od Johna. „Nemůžu ji tady nechat,“ řekl, když viděl, jak Jack sbalil ruce do pěstí. „Pomůžu, jak nejlépe umím.“
Jack sklonil hlavu. Rozhodnutí bylo Tomovo, nikdo mu do něj neměl právo mluvit.
„Jestli je to všechno, tak se pohneme, utíká nám čas na život,“ uzavřel malou vsuvku John.
Cestující s nákladem zmizeli v bílém světle asgardského paprsku spuštěného jednou z trojice pozemských lodí, které se pod vedením Enterprise chystaly k odletu. Všechny byly opravené a každá skulinka byla využita k uskladnění nákladu určeného pro dlouhou cestu nebo jako základ vybavení na nové planetě. Nathan, Eugen a Lugh stáli na můstcích a udíleli poslední rozkazy před vstupem do hyperprostoru. John se přesvědčil, že jsou všichni cestující na palubě a otočil se k Tomovi.
„Pozdravuj Andoriel,“ řekl a rozplynul se.

Po šesti stech letech seděl před jeskynním komplexem zarostlý tvor a kusem zrezivělého nože si vyšťourával ze zubů kusy napůl syrového masa. Oheň jim zhasl dřív, než se řádka křepelek dostatečně propekla, a matriarcha s posledním dohaslým plamínkem vyskočila a začala rozzuřeně tlouct kolem sebe. Tvor chňapl po jedné křepelce a utekl s ní pryč. Bylo mu jedno, že je její vnitřek vlhce krvavý, kdyby to bylo na něm, ani by ji nad plameny nedával a snědl ji syrovou. S ohněm byly samé problémy.
Podle starého vyprávění se jim mstila nějaká bohyně. Moc tomu nerozuměl. Rozhodně si ta bohyně usmyslela, že bude lidem škodit a vybrala si k tomu oheň. Někdy ji uchlácholili dary, někdy ne. Kdo ví, jestli vůbec nějaká bohyně existuje, řekl si. Třeba jenom někdo zapomněl přiložit.
Tvor dokončil ústní hygienu a bez zájmu ostří zahodil. Momentálně ho k ničemu nepotřeboval. Vydal se neznámou stezkou a rozhlížel se po nějakém šťovíku, kterým by maso zajedl. Před nenápadnou vyvýšeninou se zarazil a podezřívavě zamžoural vzhůru. Nad nejvyšším bodem se vzduch chvěl jako za horkého dne nad rozpáleným pískem a také se tam vznášela postava. Ženská postava.
Tvor padl tváří k zemi. Bohyně sestoupila, aby mu dokázala svoji existenci!
Ležel tak dlouho, až ho začala zábst večerní rosa a tvor opatrně pozvedl hlavu. Bohyně zmizela, jen na místě, kde se předtím vznášela, se mihotalo malé světélko. Tvor se přikradl blíž, a pak se s hlasitým jásotem rozběhl do ležení k matriarše. V ruce svíral hořící větev, kterou našel na vyvýšenině.

Erin se blahosklonně usmála a mrkla na Dar.
Hrob Andoriel a Thomase chodila navštěvovat nepravidelně a jen z nostalgie, ale neodpustila si při tom malé poťouchlosti rychle upadající lidské populaci na Zemi.
‚Jestlipak tu budou i příště?‘ napadlo ji. Pokrčila nad tím rameny. Zase tolik ji to nezajímalo. Darovo Útočiště pro ni bylo víc než plnohodnotnou náhradou za život mezi lidmi.

Na konci července přiběhne poslední kapitola ZDP2.

vynikající díl upřimně se stydím tak nějak jsem zapomněl že bylo 8

[andoriel]

Děkuju, posedlíku
To nevadí, stejně jsi jeden z hodně mála, kteří reagují
Přiznávám, že ani já teď nemám čas přelouskat všechno, i když většinou aspoň kouknu