StarGate: Atlantis - Dva životy - 23. kapitola

pal píše:

Kde je novy dil?

Proč tak násilnicky?
Minulý týden vyšla kapitola o den dříve, protože jsem si spletla dny.

[Strýček Forďa]

Pal dostal absťák

Strýček Forďa píše:

Pal dostal absťák

Škoda, že tu není tlačítko, TO SE MI LÍBÍ.
Forďa to vystihl.

[Strýček Forďa]

Můžeš vznést návrh do sekce Náměty a připomínky Ale to je asi tak všechno co zmůžeš...

....

Elizabeth si řekla, že musí vymyslet jiný způsob, jak uhasit oheň. Ten plyn byl skutečně nebezpečný a stačil jediný mimozemšťan, aby toho zneužil.

tak ohen ci plyn?

Tak Mia vojakovy vyka a on ji tyka. Nemelo by to vykani byt oboustranne?

Jak nasilnicky?
Jen byl ctvrtek a dil nikde.
Ze stari psi zde vydavaji se zpozdenim jsem rezignoval ale ze novacci uz pri tretim dile jsem si rikal to snad ne.

Ano tlacitko ze soc. siti tu opravdu chybi.
Jestli to nekdo nepochopul tak to je ironie

[Strýček Forďa]

ADD Like: Palíku, "Bohužel" zatím veřejné mínění ve formě ankety hovoří proti. Necháme ji běžet do konce roku a na nový rok se rozhodneme.

A to je velmi dobre ze verejne mineni je proti. Ja tez Vsemi deseti.

dalsi ctvrtek a znova dil nikde.
Jak rikam delaji si z toho vseci holubnik a pak se divi ze tu nikdo nepise komentare.

Poviedky, a celkovo ani knihy písané v prvej osobe nepreferujem, ale to je vecou autora, takže nekritizujem.

Príbeh (smerovanie) mi ešte nieje celkom jasný , tak si pekne počkám akým smerom sa bude dej uberať a (ak nezaúraduje skleróza ) určite pridám lepší komentár.

Kapitola mapuje díly:
2x17 – Převrat
2x18 – Michael

4. kapitola – Zkouška důvěry

Nevím, jestli jsem se probudila jiná, ale týden po tom, co mě postřelili, jsem prostě vstala s tím, že už nechci být zavřená. Nebo možná to bylo tím, že se před moje dveře postavil zase poručík Samuel Evans, jak mi prozradil. Vypadal dobře, sice nemohl ještě střílet, ani se moc prudce hýbat, ale vymohl si, aby zase mohl být před mými dveřmi. Měla jsem podezření, že mi začal důvěřovat, po Elizabeth a doktoru Beckettovi to byl třetí člověk z expedice.
Musím přiznat, že jsem doktora neposlechla, když mě odrazoval od cvičení. Nevypustila jsem ho úplně, jen zmírnila, jinak by se asi zbláznila, kdybych musela jenom ležet a zírat do stropu.
Jako poslední jsem si natáhla darované rukavice a rázně vykročila ke dveřím, abych poprosila poručíka Evanse, jestli by mi mohl sehnat podplukovníka Shepparda na malý rozhovor.
Jenže my o vlku a vlk… Dveře se přede mnou rozevřely a hned za nimi stál on. V celé své kráse. Pohled typu: Já jsem tu nad vámi a vy musíte poslouchat. Nestála jsem mu ani za to, aby mi vykal jako sobě rovnému. Tykal mi jako malému dítěti.
„Někam jsi šla?“ zeptal se mě a donutil mě se pozpátku vrátit do pokoje.
„Já… ne. Nikam.“ Toliko k mojí bojovné náladě. Ty jsi pitomá! křičelo na mě moje bojovnější já. Co jsem k tomu mohla říct? Horká hlava.
„Chci s tebou mluvit.“ Otočil se ke dveřím a kývnul na druhého strážného a ten zavřel dveře. Zacouvala jsem ke své posteli a posadila se na ni. Podplukovník došel ke stolu a vytáhnul si židličku. Postavil ji opěradlem ke mně a usadil se. Zírala jsem na něj jako na zjevení. To bylo vůbec poprvé, kdy za mnou přišel.
Lokty se opřel o opěradlo a natáhl ruce před sebe. Ostražitě jsem se narovnala a raději povolila ruce, které se mi automaticky zatnuly v pěst.
„Děje se snad něco?“ Nehnutě na mě zíral, až mě to začalo znervózňovat. „Posíláte mě pryč?“ Jeho nečinnost se mi ani trochu nelíbila. „Ozvali se ze Země?“
„Jak ses sem dostala?“ I po těch týdnech nevyslovil moje jméno, jakoby nevěřil, že se tak jmenuju. Mohl snad něco tušit? Elizabeth mi slíbila, že mu nic neřekne, pokud tu nebude nutné.
„Věřte mi, podplukovníku, že se snažím vzpomenout si, když ne kvůli vám, tak alespoň kvůli sobě, taky mě to zajímá.“ Víc, než by si mohl vůbec představit.
„Elizabeth tvrdí, že bychom tě měli zapojit do kolektivu, nebo ti spíš dát práci, protože není možné, abys byla pořád zavřená tady.“ Rozhlédl se po mém skrovném příbytku. „Dokonce se Elizabeth nechala slyšet, že ti můžeme věřit a povědět ti o téhle misi, ale že prý raději chcete počkat na vyjádření našich nadřízených ze Země. Já si ale myslím, že bys tu měla zůstat, dokud se nerozhodne co s tebou, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mě nezajímá, jak ses dostala až sem.“
„Kdyby to bylo na mně. Nechala bych se poslat na Zem, aby se mnou nebyly starosti. Jasně vyřešený problém.“ Probodl mě pohledem a já se rázem cítila jako trpaslík.
„Taky jsem nad tím uvažoval, ale bohužel by mi pořád vrtalo hlavou, jak ses sem dostala.“ Začínala jsem být alergická na to jeho: Jak ses sem dostala.
„Podplukovníku, nerada marním vaším časem, mohli bychom přejít k věci?“ Narovnal se a jeho oči se zúžily do úzkých škvírek. Kdyby se alespoň někdy usmál, neměl by tolik vrásek na čele a kolem očí.
„Dobrá. Neber to tak, že jsem změnil názor, jen že jsem se musel podřídit nařízení doktorky Weirové.“ Tak o tom jsem silně pochybovala. Elizabeth mi řekla, že nařídil naprostý zákaz vycházení.
„Chápu.“
„Přesto jsme se shodli, že když ses nabídla, můžeš vypomáhat, kde bude potřeba.“ Souhlasně jsem přikývla.
„Budou mě i nadále doprovázet stráže?“
„Samozřejmě. Souhlasím s doktorkou, že prvně počkáme na vyjádření ze Země, a podle toho ti možná řekneme o expedici. Prozatím jsou všichni členové poučeni, aby se před tebou nebavili o náplně své práce.“ Tak tohle byl přesně ten pocit, na který jsem si pamatovala. Každý kolem mě chodil po špičkách, snažil se vyhýbat podobným tématům a zacházeli se mnou jako s porcelánovou panenkou, tady jsem sice panenka nebyla, ale svým způsobem to bylo stejné. Jen mi nikdo neumřel.
„Dobrá, kdy začneme?“
„Hned.“ Vstal ze židle a nechal ji na místě. Uklidila jsem ji zpátky a musela si pospíšit, abych ho doběhla.
„Poručíku Evansi, bude ji hlídat na každém kroku,“ zaúkoloval svého podřízeného okamžitě a já měla co dělat, abych nebyla rudá jak rak. Podplukovník se na mě ohlédl. „Je ti zima?“ A kývnul na moje rukavice. Díval se na ně celou dobu a čekal, že mu to vyklopím hned, jak ho uvidím.
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem mu ironicky a vydala se za ním a poručík Evans kráčel za námi. Teď jsem si dovolila zapamatovat cestu. Podplukovník na to nevypadal, ale dokázal jít poměrně rychle, ale na mě to dělalo dojem, že mě jenom zkouší.
„Pokus si cestu zapamatovat. Bohužel není možné, abych ti prozatím dal plán města, budeš jenom chodit touhle trasou. Tam a zase zpátky na pokoj. Jasné?“ Nepatrně se na mě otočil.
„Naprosto jasné.“
Nakonec jsme došli do jídelny. Byla to velká místnost s jídelními stoly a obslužným pultem. U jednoho stolu seděl doktor MacKay a ládoval se modrým želé. Nepatrně jsem se přitom pohledu zašklebila. Nesnášela jsem želé už odmalička.
Podplukovník mě odvedl do místnosti, kam se zřejmě nedostal každý člen expedice. Nechal si zavolat jakého si muže ve středních letech, ale s usměvavou tváří a přívětivýma, přátelskýma očima, který se mi představil jako Rodrigo. Hispánci v mém rodném městě byli plnohodnotnými spoluobčany a já se s několika rodinami přátelila.
Z té vzpomínky mě bodlo u srdce, ale podařilo se mi zachovat si kamennou tvář, ale uvnitř jsem sváděla obrovský boj. Netušila jsem, že taková drobnost, mě dokáže navézt na cestu vzpomínek na domov.
Slušně jsem se Rodrigovi představila a on mě začal provádět po prostorách kuchyně, kde se pár lidí snažilo obstarat stravování pro celou expedici.
„Už jsi někdy pracovala ve stravování, Mio?“
„Ne,“ přiznala jsem. Rodrigo se na mě usmál a položil mi ruku na zdravé rameno a přátelsky mi ho sevřel. Pomalu ze mě začala opadávat nervozita.
„Nic se neděje. Maximálně tu rozbiješ nějaké nádobí. Společně to zvládneme.“ Vůbec bych nečekala tak vřelý přístup. Obávala jsem se spíš toho, že bude popuzený a nevrlý, že dostal na krk právě mě, a opak mě náramně potěšil a netrvalo to dlouho a naprosto jsem se s lidmi z kuchyně sžila. Nevím, jestli bych to popsala jako přátelství. Na mém minulém místě, jsem s lidmi udržovala pouze pracovní vztah, nesdělovala jsem jim své osobní problémy a zážitky, stejné to bylo i tady. Možná jen o něco svázanější, protože jsem si jasně všimla, jak si ostatní dávají velký pozor na to, co řeknou. Podplukovník je dozajista spravil o tom, jak se ke mně mají chovat a co smějí říkat. Kupodivu mi to nevadilo.
Díky práci mi ten čas utíkal velmi rychle. Poznávala jsem lidi z expedice, zjišťovala, co mají rádi, na co si nepotrpí a jaké mají vztahy s ostatními, protože jako někdo, kdo sbírá nádobí, jste pro strávníky naprosto neviditelní.
„Jedno modré želé.“ Přistoupila jsem ke stolu doktora MacKaye a postavila před něj tu odpornou hmotu a on se celý rozzářil. Popadl kalíšek a začal ho lžičkou vyjídat.
„Dě-děkuju,“ zahuhlal mezi sousty.
„Není zač, doktore,“ a šla jsem si zase po svých. Docela jsem si zvykla, že mě poručík Evans všude doprovází, hlídá, že jsem na něj občas zapomínala, ale při obědě nikdy. Tajně jsem mu podstrkovala, to co jsem nesnědla, až mě jednou se smíchem zastavil, že by se takhle cpát neměl, protože se pak nehne. Se smíchem jsem souhlasila.
Možná jsem si připadala až moc sebejistá, ale jeden den z těch nekonečně mnoho jsem se nedokázala soustředit. Podplukovník mě denně kontroloval, ale v posledních pár dnech vůbec a mně to bylo divné. Doploužila jsem se ke stolu, kde obvykle sedával poručík, který bedlivě sledoval okolí.
„Děje se něco, poručíku?“ zeptala jsem se přímo a on se na mě podíval.
„Něco jsi snad slyšela?“ Co to mělo být za otázku?
„Takže děje?“ Měla jsem dojem, že jsem v poručíkových očích zahlédla zděšení. Děsila ho má přímost nebo snad to, že vím něco, co bych neměla vědět.
„Mio, víš, že bych neměl. Řekl ti snad někdo něco?“ Položila jsem svoji ruku na jeho a usmála se na něho.
„Všichni mlčí jako hrob, jenže jejich chování mluví za ně.“
„Řeknu ti jen tohle, podplukovník Sheppard a doktorka Weirová to mají pevně v rukou.“ Všimla jsem si lehkého zaváhání a vůbec mu to nevyčítala. Byli jsme v jiné galaxii. Něco takového se bez problému neobejde.
„Jsou ti nejlepší.“ Nikdy jsem nikoho jako oni nepoznala, určitě to neměli lehké. Ostražitě jsem se ohlédla, když do jídelny vešel rázným krokem moje druhá stráž.
„Evansi, máš se hlásit u podplukovníka.“ Dříve, než bych mohla zaslechnout něco více, jsem se vrátila zpátky do kuchyně a šla si po své práci.
***
Evans nechal svého kolegu, aby hlídal Miu a vydal se do centrální věže za podplukovníkem Sheppardem. Pokoušel se nemyslet na svoji svěřenkyni. Vůbec nechápal, jak je možné, že poznala, že se něco děje. Určitě si to nechá pro sebe, ale obával se, co po něm bude Sheppard chtít.
Po cestě míjel genijské vojáky, kteří si přišli pro zásoby a zbraně výměnou za ZPM. Ohlédl se po nich a vůbec mu nepřipadali jako vojáci, sotva se šinuli. Něco tu smrdělo a on zatím nevěděl co.
Prošel kolem centrály a do kanceláře doktorky Weirové, kde si všimnul podplukovníka. Zaklepal a vyčkal, až jej pozvou dál.
„Poručíku Evansi, zvládl jste to rychle,“ uvítal ho Sheppard. Odmítl nabízenou židli a čekal. Za těch pár týdnů, co hlídal Miu v jídelně, se mu rameno zahojilo a mohl se naplno vrátit do služby. Bylo možné, že si ho Sheppard zavolal kvůli tomu?
„Potřebujeme od vás jednu věc,“ začal Sheppard, ale Weirová ho přerušila.
„Je to prosba pouze, podplukovníka Shepparda, já s tím nesouhlasím.“ Evans znal doktorku docela dobře, přišel s první vlnou členů expedice a nebyl od té doby doma. Důvěřoval jí a uznával, a pokud s něčím nesouhlasila, mělo to dobrý důvod. Zároveň však musel poslouchat podplukovníka, protože to byl jeho velící důstojník.
„O co se jedná, pane?“ Weirová se na Shepparda zamračila, ale nic neříkala.
„Chtěl bych, abyste doprovodil vaši svěřenkyni na ošetřovnu, kam bude poslána, aby dovezla našim…“ chvíli váhal, než se podívala na popuzenou Weirovou, „návštěvníkům večeři.“
„To je vše, pane?“
„Ne, poručíku. Chci, abyste ji hlídal, jestli nebude od našich návštěvníků zjišťovat, odkud jsou, proč přišli a další věci.“ Evans zatnul zuby. Tohle se mu ani za mák nelíbilo.
„Mám ji sledovat.“ Jeho hlas nesl v sobě znaky obvinění z nemorálního plánu plukovníka.
„Ano. Sbírám informace, jestli jí můžeme věřit.“
„Samozřejmě, že můžeme. Zachránila poručíkovi Evansovi život!“ protestovala Weirová.
„To ano, Elizabeth, ale to může být pouze zastírací manévr, aby si získala naši důvěru.“ Kdyby Weirová nedala Mie slovo, všechno by Sheppardovi hned teď řekla, ale dokud byl takhle zatvrzelý, nemělo smysl se s ním přít. Doufala, že Mia tímhle testem projde. V duchu ji za to prosila.
„Podplukovník Sheppard chce důkaz, tak ho bude mít,“ řekla Weirová nahlas a podívala se na Evanse, který se tvářil překvapeně. Nemyslel si, že by s tím doktorka mohla souhlasit. „Plně vám, poručíku, důvěřuji, že zachováte diskrétnost, pokud Mia tento test splní, nebude potřeba, aby měla čtyřiadvacetihodinový dohled.“
„Na tom jsme se nedomluvili!“ Sheppard vztekle téměř poskočil.
„Ne, Johne, to nedomluvili, ale já mám právo do toho přispět, vy chcete důkaz a já chci důkaz od vás, že se k ní zachováte spravedlivě.“
***
Zahleděla jsem se ke dveřím, kterými právě vcházel poručík Evans. Tvářil se jakoby nic, věděla jsem, že se něco děje, ale dokonale to maskoval. Došlo mu, že občas z lidí dokážu číst jako z otevřené knihy a jeho snahy se chovat nepřístupně, nevycházel.
„Všechno v pořádku?“ zeptala jsem se ho šeptem, když se postavil na své stále místo a poslal mou dosavadní stráž pryč.
„Samozřejmě.“ Přikývla jsem a začala sbírat věci ze stolů. Jak se členům expedice točily směny, bylo tu stále plno. Alespoň se člověk nenudil. Konečně jsem mohla něco dělat a být zároveň nápomocná celé expedici.
„Mio!“ Ze dveří kuchyně vykouknul Rodrigo a přivolal si mě rychlým máváním k sobě. Protlačil dveřmi vozík naložený jídlem. „Musím tě poslat na ošetřovnu. Jsou tam nějací noví pacienti a já nemám dost lidí, abych tam někoho poslal, a sám na to tu musím dohlédnout.“ Připojil se k nám poručík a poslouchal nás. „Poručíku Evansi, doprovodíte ji tam?“ Moje stráž přikývla a já si sundala zástěru a dala ji Rodrigovi a postavila se za vozík. Nebyl těžký, ale cesta na ošetřovnu byla dlouhá, a jak řekl Rodrigo, skutečně tam byli noví lidé.
Projela jsem kolem doktora Becketta, který se na mě usmál. „Skvěle, naši pacienti mají určitě velký hlad!“ Pobíhal se stetoskopem na krku kolem nich, až za ním vlál bílý doktorský plášť.
Na osmi postelích seděli lidé, kteří nevypadali příliš dobře. Byli bledí a v obličejích strhaní. Určitě museli mít bolesti, ale neodvážila jsem se jim podívat do očí.
Rozdávala jsem tácy s jídlem a přikládala k nim i plastové příbory. Vždy jsem oddělala kryt tácu, aby se dostali k jídlu rychleji. Nikdo na mě nepromluvil a já se jim snažila nevěnovat pozornost. Jenom jedna blondýna si mě prohlížela. Dívala se na moje ruce, které jsem měla vždy v bezprstých rukavicích. Alespoň jsem si trochu odvykla hrát si s prstýnkem.
Přesto jsem stále nemohla setřást dojem, že to nebude jen tak, že za tím něco bude. Každý den mě hlídali. Od rána do rána, a aby mě poslali na ošetřovnu, kde je spoustu cizích lidí, dozajista z jiných planet, museli k tomu mít důvod. Bylo jasné, že je to nějaká zkouška a jediný, kdo by něco takového dokázal vymyslet, byl natolik sebestředný, že to udělal tak okatě.
***
Sheppard a Weirovou sledovali jedinou kameru na ošetřovně, která byla vedle dveří. Oba měli sluchátka a čekali. Podplukovník očekával přešlap, důvod pro další pochybnosti a doktorka doufala v hladký průběh, dokud se Mia při odchodu nepodívala do té jediné kamery, jakoby věděla, že se na ni dívají. Stiskla rty a pevně sevřela držadlo vozíku. Nahnula se k Evansovi, který jí šel v patách a vypadal, že očekává, jak se situace vyhrotí.
Mia se vytáhla na špičku, aby dosáhla až k Evansově tváři, kde končil mikrofon jeho sluchátka.
„Doufám, že jste si to užil,“ pronesla Mia ledově a odtáhla se od Evanse. Znovu se podívala do kamery stejně ledovým pohledem a Sheppard ji udiveně sledoval. Na to popadla prázdný vozík a otevřenými dveřmi odjela pryč a Evans se za ní musel rozběhnout.
Beckett na to smutně zíral a nebyl schopen slova, návštěvníci byli naštěstí skryti za plentami, takže nic neviděli.
Sheppard se podíval na Weirovou. „Snad nečekáte, že jí to poručík Evans řekl?“ Zadívala se na něho rozzlobeně. Vůbec nečekala, že to takhle dopadne. Doufala jen v to, že Mia rozdá jídlo a pojede pryč, ale vývoj situace ji zaskočil.
„Slyšel jsem ho celou dobu přes sluchátko. Nic neřekl, ale mohl naznačit,“ bojoval Sheppard dál, jakoby to měla být poslední možnost jak zvrátit situaci tak, aby jako vítěz vyšel on.
„Johne, jste příliš zaslepený. Tohle jste udělal jen kvůli Geniům. Raději byste se měl připravit na cestu pro ZPM.“ Weirová se postavila a ukázala na dveře. Sheppard se zašklebil a odešel raději pryč.
***
Poručík Evans za mnou kráčel jako spráskaný pes. Chápala jsem, proč se tak cítí. Nejsem hloupá, aby mi nedošlo, že ho do toho podplukovník zatáhnul. Vrátila jsem se do jídelny a cítila jsem, že mi hoří uši a tváře. Zlobila jsem se. Moc jsem se zlobila na podplukovníka Johna Shepparda, že si se mnou takhle pohrával. Dělal ze mě vězně a ještě mě srážel při každé možné příležitosti.
Rodrigo se na mě provinile podíval. Já se na ty lidi nezlobila, nebo jsem se o tom snažila sebe samu přesvědčit. Tohle nebylo místo, kde mají přednost mezilidské vztahy. Tady lidi museli poslouchat své nadřízené a já mezi ně nepatřila. Toho jsem si byla vědoma, ale byla jsem člověk, člověk, který má city a morálku na mnohem vyšší úrovni než podplukovník.
„Mio…“ Pokusila jsem se na Rodriga usmát.
„Jen se mi všichni neomlouvejte. Já jen doufám, že jsem prošla.“
Když jsem dokončila svoji práci. Poručík mě odvedl do pokoje a já ho požádala o jednu laskavost.
***
Stála jsem na místě a nadechovala se příjemného mořského vzduchu. Bylo to úplně něco jiného než v Tucsonu. Úplně jsem tu slanost cítila na rtech. Vždycky jsem si říkala, proč lidi o moři tolik básní. Vždyť to byla jenom další vodní plocha s tím rozdílem, že měla daleko větší rozměry než jezera nebo řeky. Možná to dělalo to nekonečno. Ten pocit síly a bezmoci zároveň.
Uslyšela jsem za sebou kroky, které mě vytrhly z myšlenek. Poručík stál po mé levici a po pravici přicházel podplukovník. Pomalu jsem se k němu otočila a přitáhla si bundu blíže k tělu. Vítr tady na molu byl docela chladný.
„Poručík Evans mě sem zavolal, že se mnou chceš mluvit.“ Pevně jsem stiskla rty a otočila se k podplukovníkovi.
„Položím vám jedinou otázku, podplukovníku.“ Zachmuřeně se na mě zadíval. Viděla jsem ho, se smát, když chodil do jídelny s Rononem a Teylou a doktorem McKayem. Jenže kdykoliv viděl mě, začal se mračit. Také bych v sebe neměla důvěru, kdybych byla na jeho místě, ale on to přeháněl.
„Do toho,“ pobídl mě nenuceně a zašklebil se. Ruce strčil do kapes, a kdyby se nechoval jako vůl, mohla bych konstatovat, že je docela pohledný, ale skrze zlobu, kterou jsem cítila, jsem ho viděla pouze jako svého nepřítele.
„Proč si na mě léčíte své komplexy?“ Na to, jak jsem se ho obávala a měla vůči němu respekt, po tomhle kousku to všechno zmizelo. Viděla jsem jenom vojáka, který si léčí mindráky z nevyřešených nebo nevydařených věcí ohledně Atlantidy. Bylo mi srdečně jedno, co prožívá, ale já nechtěla být ta, na které si to bude vybíjet.
„Co to má být za otázku?“
„Mám ji snad zopakovat znovu?“
„Není potřeba a já na ni nemusím odpovídat.“ S podmračeným pohledem se otočil na patě a odcházel. Měla jsem sice ještě připraveno pár nadávek a ostrých poznámek, ale pro něj to byla škoda slov.
Tímhle kouskem mi jasně ukázal, že je příliš zahleděný do sebe a do své práce a nepochopil by moji situaci, ani kdybych mu ji vysvětlila polopaticky. Hned by mě obvinil ze lži a manipulace.
V duchu jsem si říkala, že by možná bylo lepší, kdyby mě odvezli na Zem a vyslýchali, ale téměř okamžitě jsem té myšlenky litovala. Já se přeci jen tak snadno nevzdávala a nějaký voják mě nemohl složit na lopatky, aniž by za to nepykal.
***
Weirová celý výjev pozorovala ze spojovací chodby. Ruce měla pod pasem sepjaté a žmoulala si spodní ret. Sheppard musel kolem ní projít. Potřebovala s ním mluvit a zároveň byla zvědavá, jak se bude chovat.
Jakmile vešel, zastavila ho. „Johne, chtěla jsem vám říct tohle, ať máte proti Mie cokoliv, důvěřujte alespoň mně, že v ní mám důvěru já. Vím, že máte spoustu otázek, ale ještě nenastal čas na jejich zodpovězení.“
„Proč? Řekněte mi, Elizabeth, co na ní je, že se za ní všichni stavíte, co o ní víte? Co nesmíte říct?“ Weirová se podívala z okna. Mia stála na molu a nastavovala tvář slunci, na které nemohla dlouhé týdny vyjít.
„Je stejně obyčejná jako vy nebo já. To co ji činí jinou je způsob, jakým sem přišla a dokud si na něj nevzpomene ona sama, tak se mi ostatní o tom můžeme jenom dohadovat. Podstatné je, Johne, že to je právě to, co vám na ní vadí nejvíce a co nedokážete překonat. To ta vaše nevědomost vás nutí v ní hledat to zlo, které by alespoň trochu vysvětlilo její příchod. Já sama netuším, proč sem přišla, ani kdo ji sem poslal, ale vím jedno, že se za ni postavím stejně jako za kohokoliv z této expedice. Postavím se za ni, tak jak se stavím za vás, Johne.“ Naposledy se podívala na Miu a odcházela. Nechala tam Shepparda samotného, zírajíc na ni.
„Johne!“ Otočil se na ni.
„Ano?“ Podíval se na Weirovou ve dveřích výtahu.
„Zatím to není potvrzené oficiálně, ale generál Landry mě informoval, že s největší pravděpodobností, bude muset Mia odletět s Daidalem na Zem. Chtějí ji tam vyslechnout. V jejím případě to nebude nic příjemného a byla bych vám vděčna, kdybyste ji do odletu přestal obviňovat ze zločinu, který nespáchala. Dejte jí prostor.“
***
Nedalo by se říct, že jsem se následující dny cítila lépe, i když mě přestali hlídat na každém kroku. Jediné místo, kam mě doprovázeli, bylo vycházkové molo na východní straně města, kam jsem si chodila každé ráno zaběhat. Jenže mě to už neuspokojovalo tak jako kdysi. Chyběl mi domov.
„Ahoj, jdeš do jídelny?“ Zvedla jsem hlavu a zadívala se na poručíka Evanse. Ráno mě doprovodil na molo a zaběhal si se mnou, pak se šel věnovat něčemu jinému a občas jsme se sešli v jídelně a nezávazně poklábosili. V noci před mým pokojem postával jiný strážný, jen asi tak do dvou do rána, a pak odešel. Zřejmě mi podplukovník nechtěl povolit otěže příliš rychle. Jak nečekané.
„Jistě, máte hlad? Dneska je na jídelníčku vaše oblíbené jídlo.“ Zasvítily mu oči.
„Rád si dám.“ Společně jsme vešli dovnitř. Já se hned odpojila a zamířila do kuchyně pro zástěru a sběrač nádobí.
Zarazila jsem se, když jsem si konečně všimla dvou strážných, kteří stáli kousek od jednoho stolu, u něhož seděl naprosto osamocený člověk. Toho jsem tu ještě neviděla. Měla jsem z něho divný pocit. Poručík Evans si všiml mých rozpaků, vstal a došel až ke mně.
„Dělej, že ho znáš.“ Přikývla jsem a začala sbírat nádobí. Pomalu jsem se dostávala k jeho stolu. Zastavila se a čekala, jestli budu moct sebrat nádobí po něm, protože se měl už na odchodu. Jeden ze strážných mi pokynul a já bleskově sebrala talíře a příbory.
„Ahoj,“ pozdravil mě ten muž.
„Dobrý den,“ odpověděla jsem.
„Nevím, jestli se známe, já si to totiž nepamatuju ani pořádně svoje jméno. Museli mi říct, že se jmenuju Michael.“ Natáhl ruku a já si s ním potřásla. Zadíval se na moje ruce v rukavicích a to už jsem cítila, jak mi za zády stojí poručík a Michael na mě neurčitě zírá, prohlíží si mě.
„Trochu se známe. Ale dlouho jste tu nebyl, Michaeli,“ střílela jsem od boku.
„To jo, zajali mě to totiž Wrai…“
„To by stačilo!“ Oba jsme se překvapeně podívali po poručíkovi, který mezi nás skočil a odtáhl mě dál. Michaelovi strážní zase přistoupili k němu.
„Co se stalo?“ ptal se překvapeně. „Vás taky hlídají?“ Jeho zmatený pohled mi připadal upřímný, ale cítila jsem z něj něco zvláštního. Už to jak se na mě díval, když mě držel za ruku.
„Něco takového.“ Pohlédla jsem na poručíka, který přede mnou stál jako štít.
„Myslím, že jste byl na odchodu, poručíku Kennmore.“ Michael přikývnul, naposledy se na mě podíval, tiše se omluvil a odešel z jídelny.
„Co to mělo být?“ zeptala jsem se poručíka Evanse.
„To nemůžu říct.“ To mi muselo stačit.
„Rozumím.“ Přesto mě stále objímala zima. Kdo ho zajal a proč ho hlídali? Začala jsem pochybovat o tom, že tahle expedice je ryze výzkumná a uvědomila jsem si, že mě to začíná zajímat víc a víc.

Kapitola mapuje díly:
2x19 – Peklo
2x20 – Spojenci
3x01 – Země nikoho
3x02 – Nechtěné děti

5. kapitola – Není úniku

„Slibuju, že budeš v bezpečí. Nezapomeň, co nám říkal Mark.“
Potácela jsem se mezi polospánkem a bděním. Stále jsem slyšela ten hlas. Nedokázala jsem se dostat do takového stavu, abych se probudila, něco mě v tom snu drželo a nechtělo pustit. Téměř jsem se rozplakala, když jsem od toho chtěla utéci, ale nešlo to. Bolestivé vzpomínky na můj život před Atlantidou se mě držely jako klíště.
„Ty to změníš, věřím ti.“
Konečně jsem s obrovským přemáháním otevřela oči. Srdce mi bilo neuvěřitelně rychle. Hrudník se mi svíral a já se nedokázala pořádně nadechnout. Propocené přikrývky se mi nepříjemně lepily na tělo, až jsem se z nich téměř nedokázala vymotat.
Padla jsem zpátky na polštář a vyčkávala, až se mi zklidní tep. Třas mě ale neopouštěl. Nedokázala jsem donutit své tělo ke klidu. Bolel mě každý sval a nutně jsem se potřebovala vysprchovat.
Když jsem dala nohy na podlahu, vypadalo to dobře, vstala jsem, ale nohy mě neunesly. Jen jsem v rychlosti hmátla po nočním stolku, který spadl se mnou. Sklenice s vodou se roztříštila o podlahu. Nedokázala jsem ten třas zastavit. Dveře se otevřely a dovnitř vběhnul strážný.
Uvědomila jsem si, že ho pořád neznám jménem. Postával před mým pokojem už týdny do dvou hodin ráno a mě ani nenapadlo se mu podívat na jmenovku na hrudi.
„Hej, co je ti?“ Nemohla jsem nic. Všechno na mě útočilo, ale moje hlava to nechtěla pobrat.
Mark!
Mark!!
Mark!!!
Pořád se mi jeho jméno točilo v hlavě a s každou slabikou útočilo tak bolestivě, až jsem měla dojem, že umřu. Srdce mi bušilo do žeber a jediné, co jsem slyšela, bylo hučení krve.
Na okamžik jsem upadla do tmy.
„Dejte jí sedativa!“ Beckett. Jeho příjemný hlas bych poznala kdekoliv, i kdyby mluvil seberozčíleněji. Instinktivně jsem chytila sestru za ruku, ve které držela injekci. Zírala na mě jako na zjevení.
„Weirová,“ zašeptala jsem vysíleně. Doktor Beckett na někoho zavolal a sklonil se ke mně.
„Musím ti dát něco na uklidnění.“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Chvíli… ne teď.“ Nemusela jsem čekat dlouho a Elizabeth vešla s rozespalou tváří, přesto dosti probuzená, za mnou. Zároveň poslala pryč všechny, kromě doktora Becketta.
Zasténala jsem, když mi další slova proplula myslí.
„Nevydrží to napořád.“
„Jsem si toho vědoma, zvládne to.“ Chytila jsem Elizabeth za ruku.
„Oni mě sem poslali, abych byla v bezpečí,“ procedila jsem skrze zuby.
„Já vím,“ konejšila mě jako matka svoji dceru.
„Elizabeth,“ otočila se na doktora, „její mozková a srdeční činnost není vůbec dobrá, jestli jí nedám něco na uklidnění, mohla by dostat mrtvičku nebo infarkt.“ Doktor měl už v ruce injekci.
„Mu-musím si vzpomenout.“ Než jsem však stačila protestovat, píchli mi to a pak už nebylo nic.
***
Elizabeth seděla u její postele. Prvních pár hodin měl doktor Beckett strach, že zemře. Srdce jí tlouklo velmi rychle a tep měla přes sto a dlouhodobá zátěž mohla mít negativní vliv na celý oběhový systém a především srdce.
„Udělali jsme pár testů a sken, Elizabeth.“ Doktor Beckett se postavil z druhé strany postele. „Vypadá to, že jí někdo, jak to říct,…“ Na ošetřovnu vešel podplukovník, došel až k nim a zadíval se na postel.
„Já vás poslouchám, Carsone.“ Beckett věnoval podplukovníkovi lehce překvapený výraz. Věděl moc dobře, že Sheppard nemůže Miu vystát.
„Vypadá to, jakoby jí někdo uzamknul, laicky řečeno, část paměti.“ Weirová i Sheppard na něj nevěřícně hleděli. Elizabeth se zadívala na Miu, byla bledá a na polštáři se téměř ztrácela. Zato Sheppard se zamračil.
„Což jen dokazuje moji teorii, že se tu neobjevila jen tak a může tu být kvůli sabotáži. Copak jsme to už jednou nezažili?“ Všichni si moc dobře pamatovali na to, jak byl plukovníka Caldwell pod vlivem Goa'ulda.
„Nemá v sobě Goa'ulda. Dokonce ani jizvu na krku. Udělal jsem všechny potřebné testy. Říkal jsem to už první den, co přišla. A hlavně, kdyby byla sabotér, neměla by v hlavě pojistku, která by ji zabila, kdyby si měla vzpomenout, co má dělat.“ Elizabeth stiskla rty a zadívala se na Miu. Skutečně ji to mohlo zabít, přesto se snažila vzpomenout. Chápala ji, že to chce zjistit, ale Elizabeth by nedopustila, aby ji to zabilo.
„Tak to je jen další důvod k tomu, aby ji Daedalus odvezl na Zem, kde s pomocí spojenců můžou ten blok odstranit. Všechno se tam vyřeší a my se nebudeme muset tím zabývat. Máme na starosti galaxii plnou Wraithů a abychom zjišťovali, jestli jedna holka nechce sabotovat Atlantidu, fakt čas nemáme.“ Beckett i Elizabeth na Sheppard nevěřícně zírali. „No co je? Pokud jí někdo zamknul vzpomínky, měl k tomu dobrý důvod a přeci jen bude lepší, když bude na Zemi, kde jí nehrozí tolik nebezpečí jako tady na Atlantidě.“ S tím musela Elizabeth souhlasit, jenže Mia na Zemi prostě nemohla zůstat.
„Budu muset velitelství o tom bloku informovat.“
***
Sedla jsem si na okraj mola a poručík vzal místo hned vedle. „Podplukovník tě pustil nějak lehce.“ Nedokázala jsem se na něho podívat. Jen jsem zírala na vodu.
„Brzy odletím pryč, možná to ho obměkčilo.“ Letmo jsem se na Sama podívala. Konečně jsem mu tak dokázala říct. Bože, vždyť byl skoro stejně starý jako já!
„Ale vrátíš se, ne?“ Chytla jsem ho za ruku a s úsměvem se na něj podívala.
„To nevím, Same.“ Když jsem ho oslovila jménem, nadšeně se na mě podíval.
„A nechceš mi říct, co jsi řekla doktorce Weirové, tenkrát…?“ Bylo mi jasné, že naráží na důvod mého příchodu sem. Můj příběh. Odvrátila jsem od něj hlavu. Netušila jsem, že mě ta otázka tak zabolí.
„Mio, podplukovník mi nedal rozkaz to z tebe dostat. Přísahám.“
„Promiň, ale už jednou jsi s ním spolupracoval.“ Velmi pomalu jsem vstala. Docela jsem se divila, jak dobře se po tom kolapsu, jak to nazval doktor Beckett, v domnění, že si to nebudu pamatovat, cítím dobře, jakoby mi vůbec nic nebylo. Bohužel jsem si úplně všechno pamatovala, i to, že jsem málem umřela. Nikdy bych si nemyslela, že budu mít dojem, že mi praskne hlava a srdce se bude pokoušet prorazit žebra.
„Je to můj velící důstojník!“ vykřikl Sam a bleskově vyskočil na nohy. Jeho vojenský sestřih se v mírném větru ani nepohnul a mně do obličeje létaly vlasy uvolněné z drdolu.
„Já to vím a nezlobím se za to na tebe. Jen… prostě to nejde.“ Chytila jsem pramen vlasů, který mi vítr foukl do úst a strčila si ho za ucho. „Nemůžu každému povídat, kdo jsem a co tu dělám, když to sama nevím. Chci být první, kdo to zjistí, abych s tím nějak naložila.“ Sam mě chytil za ruku a otočil k sobě. Dívala jsem se na jeho sevření.
„Takhle to tady nechodí, jsme…“ odmlčel se. Upřel pohled na naše ruce. „… v nelehké situaci, kde si musíme dávat pozor na to, komu můžeme věřit.“ Všimla jsem si, že nás z chodby pozoruje podplukovník. Vždy když jsem šla na molo a on neměl nic na práci, sledoval mě z dálky. Pro jistotu jsem se Samovi vykroutila.
„Možná by bylo lepší, Same, kdybych už byla pryč, protože s každým dalším týdnem se o téhle expedici dozvídám víc informací,“ naklonila jsem se k němu blíž, protože mi bylo jasné, že nás podplukovník poslouchá. „I když je tohle město velké, některé věci se tu neutají a já nemůžu zůstat napořád apatická, takové věci člověka prostě začnou zajímat, že podplukovníku?“ Sam překvapeně zamrkal a já se podívala zpět do chodby. Podplukovník se narovnal a jeho opovržlivý pohled jsem počastovala úsměvem.
Vrátila jsem se do chodby. Pořád tam stál. Složila jsem si ruce na hrudi. „Podplukovníku, až se dozvím, proč tu jsem, vy nebudete ani ten poslední, komu bych to řekla.“
***
„Vůbec ji nechápu!“ funěl Sheppard, když s Teylou trénoval. Prudce odrazila jeho výpad a přišpedlila ho k zemi. Ronon se ušklíbnul a nastoupil na jeho místo.
„Kdybyste na ni přestal myslet, třeba by vám to začalo být jedno, Johne.“ Teyla bez zadýchání srazila i Ronona.
„Třeba to z ní na té vaší Zemi dostanou.“ Úder, který vedla Teyla, málem Ronona znovu vyřadil ze hry, ale na poslední chvíli se mu ho podařilo vykrýt.
„Nebo ji prostě nechte všichni být. Také bych nebyla ráda, kdybych se objevila v neznámém prostředí a nikdo mi o něm nechtěl nic říct. A neustále na mě někdo útočil.“ Bylo až s podivem, že Atosianka se dokázala soustředit na dvě věci naráz. Pohlédla na Shepparda a zdvihla přitom obočí.
„Proč ji všichni bráníte?“ Sheppard odhodil tyč a šel se napít.
„Já ji nebráním.“ Ronon zdvihl ruce nahoru a natáhl ruku k lahvi, aby se také napil.
„Snažím se na to dívat i z jejího pohledu.“ Teyla se k nim připojila, otřela si zpocený obličej do ručníku a začala si oblékat svoje věci.
„A lepší bude, když se připravíte na misi.“ Ve dveřích tělocvičny stála Weirová a Shepparda probodávala pohledem. Teyla s Rononem se kolem ní protáhli a zůstal tam jen Sheppard.
„Co se děje, Elizabeth?“
„Johne, prosila jsem vás, abyste ji nechal dýchat. To je to tak těžké? Daedalus přilétá a ona nastoupí na jeho palubu a odletí na Zem a vy jste ji pořád hlídal. Dneska za mnou zašel poručík Evans a zažádal, aby ji směl doprovázet na Zem. Bylo mi jasné, že nebyl příliš nadšený z vašeho sledování Mii.“ Sheppard se zamračil.
„Já jsem jeho velící důstojník a já řeknu, jestli poletí a říkám, že ne.“ Weirová se zamračila.
„Je mi to líto, Johne, ale už jsem mu dala souhlas. Stejně už dlouho plánuju, že ho pošlu na nějaký čas domů. Od příchodu na Atlantidu nebyl doma.“
***
Vlastně jsem si neměla ani co balit. Nic co bylo v pokoji, nebylo moje. Jenom bezprsté rukavice od doktora. Jen jsem si vzala pár věcí na cestu, aniž bych věděla, jak dlouho to bude trvat. Neměla jsem tušení, jak se domů dostanu, ale když jsem odcházela z pokoje, cítila jsem, jako bych opouštěla domov, ale bylo to určitě tím, že jsem tu strávila takovou dobu.
Sam stál před pokojem a usmál se na mě. Měl mě doprovázet na Zem. Byla jsem moc ráda, alespoň za jednu známou tvář.
Procházeli jsme chodbami města a já se v duchu loučila, i když jsem si moc přála jít domů. Tohle město mi přirostlo k srdci. Vždycky jsem si myslela, že nejsme ve vesmíru sami a být v tak technicky vyspělém městě, by bylo pro některé vědce a záhodology naprostou manou. Přesto bych si tuhle zkušenost odpustila, i kdybych měla až do smrti žít v nevědomosti. Rodina byla pro mě vším.
Dostavili jsme se do centrální věže, ale do řídící místnosti jsme nešli. Pro mě to byl posledních pár dní zakázaný prostor. Vlastně od toho mého kolapsu. Když mi teď chtěla Elizabeth něco sdělit, přišla buď za mnou, nebo jsme se procházely po molu.
Všimla jsem si pár dalších členů expedice, co se chystali na odlet. Většinu jsem od pohledu znala. Věnovali mi pohledy a usmívali se na mě a já jim úsměvy oplácela, i když jsem se uvnitř docela třásla.
„Dobře, přesuňte se do transportérů, kterými se dostanete do doku, kde už čeká Daedalus!“ zvolal jeden z členů expedice, který koordinoval odchod. Ohlédla jsem se po Samovi. Neměl u sebe žádnou zbraň a v rukou držel jenom vojenský vak. Kývnul na mě a já s poslední skupinkou vlezla do transportéru. Nepoužívala jsem ho tak často a nevěděla jsem, k čemu ho přirovnat, k výtahu určitě ne. Tohle byl úplně jiný pocit.
Vystoupila jsem jako první a Sam do mě musel strčit, protože když jsem uviděla loď Daedalus, zůstala jsem na ni zírat.
„Brzdíme provoz, Mio,“ popohnal mě s úsměvem a já se rozešla. Zakláněla jsem hlavu, abych si loď pořádně prohlédla. Tak tohle byla vesmírná loď. Naprosto neuvěřitelné! Na jejím boku bylo obrovským písmem napsáno USS Daedalus BC-304.
„No páni!“ vydechla jsem úžasem. Loď mohla být dlouhá dobrých dvě stě metrů a na výšku jako dvacetiposchoďový mrakodrap.
„Vítejte na Daedalu!“ Přicházel k nám voják v klasickém zeleném stejnokroji s prýmky na ramenou a holou hlavou. Natáhl ruku a já si s ním potřásla.
„Jsem plukovník Caldwell.“
„Mia Collinsová, pane.“ Ještě nějakou dobu mě držel.
„My jsme měli spolu tu čest, že?“ Otočila jsem se po Samovi.
„Ano, pane.“
„Plukovníku Caldwelle.“ Sam si s ním potřásl.
„Vidím, že se vám daří dobře, poručíku, a to je díky téhle mladé dámě, že?“ Kousla jsem se do jazyku.
„Ano, pane.“
„No dobře, slečno Collinsová. Doktorka Weirová mě zpravila o vaší situaci a velitelství prozatím neuznalo za vhodné, abychom vám cokoli říkali o expedici a programu, ale informovat vás o letu snad mohu. Loď Daedalus doletí na Zem za jednadvacet dní. Ubytují vás v obytné sekci, kam vám budou donášet jídlo, protože nemáte dovoleno se volně pohybovat po lodi. Předpokládám, že poručík Evans vám bude dělat společnost a zpraví vás, kdyby nastala nějaká neplánovaná situace. Rozumíme si?“
„Samozřejmě, pane.“ Byl to příjemný muž a choval se ke mně o trochu shovívavěji než podplukovník Sheppard.
„Slečno Collinsová, podplukovník Sheppard mě nabádal, abych z vás nespouštěl oči, ale doktorka Weirová potvrdila, že poručík Evans na vás dá pozor.“ Sam přikývnul a já rovněž. „Skvěle, tak tedy poletíme.“
***
Poručík Evans přiběhl na můstek na zavolání plukovníka. „Chtěl jste mě vidět, pane?“ Caldwell se k němu otočil.
„Poručíku, Atlantida nás právě volala, že potřebuje pomoci s evakuací lidí na planetě Taranis. Byl bych vám vděčen, kdybyste držel slečnu Collinsovou mimo dění. Mohu se na vás spolehnout?“ Sam se na něj podíval.
„Jistě pane.“
***
Když jsem společně s ostatními vystoupila z Daedala, spadl mi velký kámen ze srdce. Nebyla jsem připravena se vrátit na Zem a nechat se tam vyslýchat. Kupodivu mi návrat na Atlantidu ani nevadil. Radši budu snášet podplukovníka než nějaké byrokraty, kteří řídí tuhle expedici.
Sam se ke mně připojil. „Mám po dovolené,“ řekl se smíchem a já se začala smát s ním.
„Věřím, že to nebude trvat dlouho a pojedeš domů.“
Společně jsme vešli do města a dav nás strhnul k centrální věži. Nebyla jsem si jistá, co se stalo, ale nebylo to určitě nic pěkného. Takové množství uprchlíků, kteří vystupovali z Daedala, mohlo znamenat útok nebo nějakou přírodní katastrofu. Jenže jsem to neměla vědět, ale já to tentokrát vědět chtěla. Toužila jsem se dozvědět o městě co nejvíc. Úplně jsem se třásla na to, abych někde získala informace.
Otočila jsem se po Samovi, ale nikde jsem ho neviděla. Všude kolem mě se tísnili lidé se zaprášenými obličeji a vyděšenými výrazy. Musela to být nějaká katastrofa. Jinak se to vysvětlit nedalo.
„Promiňte,“ protahovala jsem se davem, abych se dostala do transportéru k ubikacím členů expedice, ale lidí tu bylo příliš mnoho, tak jsem udělala jedinou možnou věc a šla jim z cesty. Nepřemýšlela jsem nad tím a mířila přímo do centrální věže. Cestou jsem minula pár lidí, kteří mluvili o přistání Orionu. Žasla jsem nad tím, že expedice má další vesmírnou loď.
Naprosto podvědomě jsem mířila do řídící místnosti. Nikdo si mě nevšímal, tak jsem šla. Doslova jsem se s každým dalším krokem chvěla. Tušila jsem, že tam uvidím něco, co mě bude skutečně zajímat a dá mi to odpovědi na některé otázky.
Dveře se přede mnou otevřely a já vstoupila do řídící místnosti s obrovským prázdným kruhem v čele. Podvědomí mi říkalo, že právě tenhle kruh je dalším klíčem k odhalení mého příchodu sem. Byť jsem věděla, že mě poslední vzpomínání málem zabilo, nedokázala jsem odolat. Ani jsem sebou necukla, když se symboly na kruhu rozsvítily namodralým světlem. Zůstala jsem stát na místě a vyčkávala. Cítila jsem, jak se mě něco snaží zastavit.
Zvedla jsem oči k ovládacímu pultu. Podplukovník mluvil s doktorkou Weirovou a stačil mu okamžik, aby si mě všimnul. Jen otevřel ústa, aby zakřičel, ale já se pravou rukou chytila sloupu. Musela jsem tu zůstat až do konce.
„Tady jsi…“ Nehnula jsem brvou, když mě Sam chytil za paži. „Nemůžeš tu zůstat.“ Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale měl větší sílu než já. I když jsem pohledem stále sledovala kruh a podplukovníka, konec jsem však neviděla.
Dveře se za námi zavřely. Nohy mě přestaly poslouchat. Sam mě udržel a já na něj děkovně pohlédla. Nemohlo to trvat ani minutu a připojila se k nám Elizabeth. Upírala na mě starostlivý pohled.
„Chci si vzpomenout.“
„To bych ti nedoporučovala, Mio.“
***
„Generále Landry, nemohu poslat Miu na Zem.“ Elizabeth se dívala na obrazovku. Ona i generál byli ve svých kancelářích, aby měli soukromí.
„Je mi to líto, Elizabeth, ale budete muset. Už jsem o tom zpravil komisi. Chtějí ji co nejdříve vyslechnout. I kdyby měla projít bránou.“ Komise nehodlala dbát na to, aby se Mia mohla vrátit domů. Ona sama se celé týdny snaží, aby ji dostala mimo dění bran a zvýšila tak možnost jejího návratu domů.
„Pane…“ Ještě ho stále neinformovala a teď nastal ten správný čas. „Před pár dny Mia málem zemřela. Začala si vzpomínat na to, jak se dostala na Atlantidu.“ Landry se držel, aby Weirové neřekl, že je to dobře, ale znal ji natolik, aby věděl, že přichází s informacemi postupně.
„Jaký je v tom háček?“ Elizabeth lehce stiskla rty.
„Doktor Beckett zjistil, že má tyto vzpomínky zablokovány. Uzamčeny, aby si nemohla vzpomenout.“ Landry se zamračil.
„Předpokládám, že právě tohle ji málem zabilo.“
„Ano pane. Ten blok je jako pojistka, když si začne vzpomínat, zabije ji to.“
„A vy předpokládáte, že kdyby viděla aktivní bránu, mohla by si vzpomenout…“ Zbytek věty nechal raději nedokončenou. Oba si byli vědomi, jak by to dopadlo.
„Ano. I před pár hodinami jsme měli incident, při kterém mále viděla bránu aktivní. Prozatím je na ošetřovně. Daří se jí dobře. Celkem rychle se vzpamatovává, takže je možné, že časem by se mohl blok uvolnit sám, ale na to potřebujeme čas, pane.“
„Vy mě žádáte, abych pozdržel požadavek komise o…?“ Podíval se na Elizabeth.
„Je tu už téměř půl roku…“
„Nemohu komisi pozdržet o půl roku.“
„I to by bylo málo,“ konstatovala Elizabeth smutně. Generál si povzdychl.
„Mohu se pokusit zařídit, aby zohlednily vaše zjištění o tom bloku, ale víc slíbit nemohu. Tak jako tak, bude muset na Zem, aby ji komise vyslechla. Tohle se musí vyřešit.“
Elizabeth ukončila jejich hovor a dívala se, jak se zavřela brána. Když do kanceláře vešel doktor Zelenka, chvíli vyčkávala, než promluvila.
„Radku, potřebovala bych od vás pomoc.“
***
Když mě zase propustili z ošetřovny, kde bylo docela narváno, přestěhovali mě do jiného pokoje. Poměrně daleko od všech ostatních a od všeho. Bylo mi jasné, že to bylo Elizabethino rozhodnutí. Nechtěla, abych si vzpomněla, ale já si vzpomenout chtěla. Bohužel se přidala na stranu podplukovníka Shepparda a já přestala chodit do kuchyně. Ztratila jsem veškerý kontakt s členy expedice. Dlouhé týdny jsem neslyšela ani o poručíkovi Kennmorovi, Michaelovi, který byl hlídán stejně jako já.
Jedinou společností mi byl poručík Evans, který se doslova stal mým stínem, jež mě opouštěl pouze v noci.
***
„Dneska a pár následujících dní nebudeš moci jít běhat na molo. Musíš zůstat v pokoji.“ Sam položil snídani na stůl. Byla jsem připravena na naši každoranní rozcvičku, a proto jsem se na něj rozmrzele podívala. Běh byl jediný možný způsob, jak se unavit natolik, abych večer padla do postele vyšťavená, že mě nestíhaly žádné sny.
„A to jako proč?“ vykřikla jsem popuzeně.
„Nařízení doktorky Weirové,“ odpověděl prostě. Sundala jsem si bundu a odhodila ji na postel. Přidělili mi docela rozlehlý pokoj, oproti tomu minulému, ale stále to byla zlatá klec, ze které jsem nemohla uniknout.
„Nebo snad podplukovníka?“
„Podplukovník Sheppard souhlasil s názorem doktorky Weirová a věř mi, Mio, vážně bude lepší, když zůstaneš pár dní tady.“ Překonala jsem vzdálenost mezi námi a zadívala se mu do očí. Nervózně polknul. Pár týdnů se silně snažil, abych na něm nic nepoznala, ale jeho snahy byly marné. I když se dokázal přestat červenat nebo těkat očima. Jeho oči i přes klid tváře, prozradily všechno.
„Je to snad jedna z věcí, které bych o Atlantidě neměla vědět?“
„Víš to, tak proč se mě na to stále dokola ptáš?“ Měl pravdu. Věděla jsem to moc dobře, ale po setkání s Michaelem se moje zvědavost stala neukojitelná. Nehledě na to, že mě zavřeli a omezili ke všemu přístup. V jednom kuse jsem postávala u dveří pokoje nebo na balkoně, abych něco zaslechla. Při běhu jsem schválně volila menší tempo, kdyby se na mole objevil i někdo jiný. Jenže lidi si začali dávat ještě větší pozor, což mě popuzovalo a následující dny, uzamčená v pokoji, jež mi nakázala Elizabeth, jsem měla dojem, že vyskočím z kůže.
Spalo se mi špatně. Půlku nocí jsem probděla a druhou se snažila dostat ze snů o Markovi. Nedokázala jsem vybít přebytečnou energii a dny se staly nesnesitelnými, dokud se Sam nerozhodl, že mě vezme k doktoru Beckettovi.
***
Křehké spojenectví, které vzniklo mezi Atlantidou a úlem, které dojednal Michael, probíhalo docela klidně. Rodney byl naprosto nadšený informacemi, poskytnuté úlem o wraithské technologii a doktor Beckett pracoval společně s jedním Wraithem a doktorem Zelenkou na šíření léku, který by měl Wraithy vyléčit, aby zase byli lidmi.
Všichni pilně pracovali, ale přesto si Michael vymohl setkání s Teylou, která nebyla příliš nadšená z jeho návštěvy.
„Pořád se na mě zlobíš,“ řekl Michael Teyle a zadíval se do její tváře, ve které viděl odpor. Všechno, co v ní viděl předtím, přátelství, které k němu chovala, zmizelo, ale on moc dobře věděl, že v sobě má kus wraithské DNA, která mu pomohla utéci.
„Proč ses vrátil? Co máš v úmyslu?“ Michael si ji prohlédl. Byla velmi pohledná žena a to, co se v ní skrývalo, ho na ni přitahovalo ještě víc, i když mu lhala.
„Uzavřít smír s Atlantidou, i přes to, co mi provedla a vidět tě. I když jsi mi lhala, chovala ses ke mně celou dobu dobře, stejně jako ta drobná dívenka z jídelny.“ Teyla natočila hlavu a zadívala se na Michaelovy wraithské rysy. Tohle se jí moc nelíbilo.
„Jakpak se jmenovala? Ani se mi nestačila představit, než nás hrubě přerušil ten její strážce.“
„Myslím, že uděláš nejlíp, když odejdeš, Michaeli.“ Teyla se při odchodu otočila a Ronon, který byl s ní. Vytasil na Michaela zbraň. Chtěl ho zabít, ale nemohl.
***
Ani jsem netušila, jak moc mi chybí procházení po chodbách Atlantidy. Musela jsem se Samem souhlasit, že mě odvede na ošetřovnu. Sice se mi to příliš snadno nepřiznávalo, ale ty sny mě opravdu děsily, a když jsem neměla vybití, útočily na mě ještě více. Doma jsem musela brát léky, abych se vzpamatovala, netušila jsem, že je budu potřebovat i tady, ale ta vzpomínka, jak mě někdo nabádal k tomu, abych si vzpomněla na Markovy pozitivní řeči, odstartoval tenhle řetězec snů.
Sam šel vedle mě. V posledních dvou týdnech přestal nosit zbraň. Už jsem nebyla pro město hrozba, a jak by mohla holka jako já, ohrozit chod mimozemského města, jsem nezjistila. Pravda byla taková, že jsem se Samem beze zbraně, cítila daleko klidněji a vyrovnaněji a to možná způsobilo, že jsme mu tak snadno kývla na tu ošetřovnu.
Bylo pozdní odpoledne a na chodbách i přesto nebyl téměř žádný šrumec, jakoby lidi pracovali uzavření v místnostech bez oken.
„Možná budeme muset čekat,“ otočil se po mně Sam. V polovině přikývnutí jsem se zarazila. Chodbou k nám někdo mířil, ale netušila jsem kdo. Tak daleko jsem neviděla. Sam se otočil a netrvalo to ani vteřinu a zíral mi do očí a svou hlavou mi zakryl výhled.
„Zavři oči a nedívej se!“ přikázal mi, ale já ho nehodlala poslechnout. Už jsem měla toho utajování plný zuby. A stejně bylo pozdě.
V podivně nazelenalé tváři jsem poznala rysy poručíka Michaela Kennmora, ale jeho vzezření bylo jako z hororu. Téměř jsem ho nepoznala, ale byl to on, jen jiný… změněný na něco jiného.
„Mio, uteč!“ křiknul na mě Sam. Zatajila jsem dech, když Michael vytáhnul jakousi zbraň a zasáhl jím mého ochránce. Zhroutil se bezhlesně na zem.
„Takže se jmenuješ, Mia, posledně nás hrubě přerušili.“
„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se zaraženě.
„Řeknu ti to později a za tohle se omlouvám.“ Zamířil na mě hlavní. Zásah byl nepříjemný. Svaly mi ztuhly a než jsem dvakrát mrkla, pohltila mě temnota.
***
Probudila jsem se, když mě někdo hrubě šťouchnul do boku. Se zasténáním jsem se převalila na bok, ale někdo mě vytáhl na nohy a já se rozkoukávala po místnosti. Nedokázala jsem to k ničemu přirovnat. Připadalo mi to jako dost nevydařený dům hrůzy zkřížený s filmem Válka světů s Cruisem. Dokonce i ty masky lidí, okolo mě se mi zdály přehnané. Koho napadlo přidat ke strašidelné masce i zuby, jako má žralok?
„Přiveďte ji ke mně!“ zavelela nápodoba ženy, která seděla v něčem, co mělo připomínat trůn, který místnosti vévodil.
Dva muži v maskách, co mě drželi za paže, mě odtáhli blíž k ženě. Prohlížela si mě stejně nedůvěřivě, jako já ji. Začalo mi docházet, že to asi masky nebudou.
Žena vstala, aby mi byla blíž, začala mě obcházet dokola. Dokonce ke mně i čichala. Rukou, která vypadala, jakoby měla mezi prsty blány, mi chytila pramínek vlasů a pořádně se nadechla.
Ohlédla jsem se po Michaelovi, který stál kus od nás. Nedovolila jsem si cuknout hlavou, protože nepříjemný pocit ze ženy ve mně sílil.
„Není pochyb o jejím původu.“ Žena se podívala po Michaelovi. „To je vše. Můžeš odejít. Už tě nepotřebuju.“
„Královno.“ To jeho zděšení bylo věrohodné. Nechápala jsem, co jsou zač, ale její odmítnutí si Michael vzal hodně k srdci.
„Ten tvůj pach změny stále přetrvává.“ Michael se na mě podíval.
„Řekl jsem ti o ní a přivedl ti ji a ty mě teď posíláš do pokoje, abych se jen díval, jak zrazuješ dohodu s Atlantidou?“ Královna zasyčela. Vycenila ty své žraločí zuby.
„Máš snad s Atlantidou soucit? Už nejsi Wraith. Odejdi!“ Zajali ho Wraithi. Tak tohle se mi tenkrát v jídelně snažil říct, když se mi představoval. Zajali ho však z expedice a nějak ho změnili na člověka. Krucinál, přestávalo se mi to líbit. Atlantida nebyla jenom vědecká expedice. Oni určitě bojovali s těmihle Wraithy.
Zadívala jsem se na Michaela. Na chvíli mi věnoval pohled těch zvláštní očí, než odešel a nechal mě s královnou samotnou. Sam ležel po mé pravici a byl stále v bezvědomí.
„Tak ty nevíš, kdo jsme?“ Královna se mi začala zase věnovat. Ty její oči mi naháněly větší strach než zuby.
„Vím,“ zalhala jsem věrohodně. Ani jsem necítila ve tvářích krev, která se mi tam pokaždé nahrnula, když jsem lhala.
„Nevíš. Michael mi o tobě řekl a tvůj vyděšený pohled mi to potvrdil.“ Zdvihla pravou ruku. Na dlani se jí táhla dlouhá rozšklebená rána, která nekrvácela. Odporem jsem chtěla odvrátit pohled, ale královna mě chytila za bradu levou rukou.
„Já ti teď ukážu, co jsme zač.“ Kývla na jednu moji stráž. Pustil mě a sehnul se k Samovi a vytáhnul ho bez potíží na nohy, i když byl stále v bezvědomí. Královna k němu přistoupila. Chytila ho za bradu stejně jako mě a prohlížela si jeho obličej. Chtěla jsem se svému vězniteli vykroutit, ale chytil mě za obě ruce a nepříjemně mi je zkroutil za zády a natočil ke královně.
„Ty a tobě podobní máte daleko více síly než tihle lidi a bylo by škoda se na tobě nakrmit hned. Tak ti to ukážu, abys věděla, co tě bude čekat.“ Nechápala jsem, o čem to mluví, ale vůbec se mi to nelíbilo. Byli to snad lidožrouti? Ty zuby by tomu odpovídaly.
Královna roztrhla Samovi bundu a košili a odhalila jeho hruď porostlou drobnými tmavými chloupky, a pak mi ukázala ruku s tou ránou a následně ji položila na Samovu hruď.
To co se dělo pak, bych si nedokázala představit ani v té nejhorší noční můře. Sam zděšeně otevřel oči, jakoby dostal zásah elektrickým proudem a zděšeně se podíval na královnu, její ruku na své hrudi a pak na mě. Jeho tvář se začala měnit. Svaly povolovaly a tvořily se vrásky. Vlasy mu bělely a on začal křičet. Doslova mi stárnul před očima.
Nedokázala jsem od toho výjevu odtrhnout oči. Byl naprosto odporný, ale zároveň naprosto fascinující, protože jsem si uvědomila, že z něj královna vysává život, krade mu jeho životní energii.
Slyšela jsem se křičet, když Sam, kterého jsem znala, se proměnil v kostru potaženou uvolněnou kůží a jeho tváři vévodily zděšené vytřeštěné oči. Strážný ho pustil a tělo, které dříve bývalo Sam, dopadlo mrtvé na zem. Násilně zbaveno života.
Vykroutila jsem se strážnému, nebo mě spíše pustil a já klekla k jeho mrtvému tělu. Zděšením jsem ani nedokázala plakat. Jen jsem se natáhla k jeho tělu, ale ruku stáhla zpátky. Otočila jsem hlavu ke královně. Vypadala naprosto spokojeně. Tak tohle znamenalo nakrmit. Přes tu jizvu se krmily naší životní sílou.
Chtělo se mi zvracet a neměla jsem sílu se bránit, když mě strážný zvedal. Pouze jsem natáhla ruku a strhla Samovi z krku psí známky.
„Odveď ji do cely.“
***
Doktorka Weirová se hádala s komisí, aby obhájila svoje rozhodnutí, které zapříčinilo, že úl, který se dohodl s Atlantidou, zradil a při souboji značně poničil Daedala. Přesto si nakonec Elizabeth prosadila svou a vydala skrze Teylu rozkaz, aby se Daedalus přeci jenom vydal společně s Orionem zničit úly, aby nemohly dorazit k Zemi.
Elizabeth odmítla znovu s komisí mluvit, tak se Richard Woolsey vydal za ní. Zastihl ji v pokoji, kde si četla nové materiály.
„Pane Woolsey?“ Elizabeth vstala a Woolsey jí ukázal rukou na křeslo, aby se znovu posadila.
„Přišel jsem za vámi, protože komise nestačila ještě projednat ještě jednu skutečnost.“ Elizabeth naklonila hlavu a stiskla rty. Nechtěla se k tomu vracet, ale Woolsey zavrtěl hlavou.
„S úly to nemá nic společného. Jde o tu mladou ženu, která před půl rokem přišla na Atlantidu a prozatím se nezjistilo jak.“
„Řekl generál Landry komisi, že ji vzpomínání na to zabije?“
„Zajisté. Přesto na tom komise trvá. Máme spojence mezi velmi technicky vyspělými rasami, takže nebude problém jej odstranit. Přesto ale pochybuji o tom, že se někdy bude moci vrátit domů.“ Elizabeth se narovnala.
„Pane Woolsey, Mia má právo vrátit se domů, a pokud to bude možné, podpořím ji. Věřím, stejně jako ona, že ji někdo poslal na Atlantidu, aby ji ochránil a to z dobrého důvodu, ale pravda je taková, že tam nemá co dělat. Pokud je lepší, když lidi neví, jaké jim hrozí nebezpečí, jsem pro to, aby to nevěděli, protože není správné, aby konflikty, které jsme my sami vyvolali… svou arogancí a vlastní nadřazeností nad všemi a ohrožovali celou planetu a děsili občany.“
„Mohla by mít důležité informace.“ Nedal se Woolsey tak snadno.
„Ona je nemá,“ zaprotestovala Elizabeth. „Deset let není tak dlouhá doba a ona žila mimo dění, takže není ničím nápomocna a pokud to komise nechce pochopit, je to jejich smůla. Nenechám ji, aby ji někde vyslýchali. Jen jí tímhle ubližujete. Snažím se ji držet dál, aby toho příliš nevěděla, aby její návrat domů, pokud bude možný, byl co nejrychlejší a nehlídali ji na každém kroku.“
***
Když na palubu úlu přenesli celou posádku z Daedala a Orionu, přišel, za doprovodu stráží, Michael za podplukovníkem Sheppardem.
„Co se děje, Michaeli?“ Wraith se zašklebil.
„Když jsme se tak domluvili, měli byste ještě něco vědět.“
Sheppard šel za Michaelem, který obcházel nejprve kukly a poté i zadržovací cely, než se zastavil před jednou a otevřel ji. Sheppard nahlédl dovnitř a překvapením zůstal zírat s pusou dokořán.
V rohu místnosti seděla schoulená Mia, bledá a vystrašená. Zírala nejdříve na Shepparda s překvapením a vděčností, která se změnila v nechuť a odpor, když se podívala na Michaela.
Vstala a došla až k nim. Vypadala velmi otřeseně, ale šla pevným rozhodným krokem. Dala Michaelovi facku a ten jen překvapeně zamrkal a Sheppard nevěděl, co na to říct.
„Budeš se za to smažit v pekle,“ sykla na Wraitha. Sledovala, jak strážní odvádějí Michaela pryč. Sheppard se na ni podíval.
„Jak ses sem dostala?“
„To Michael, unesl mě. Mě a poručíka Evanse.“
„Ten je teď kde?“ Mia sáhla do kapsy a vytáhla z ní psí známky a položila je podplukovníkovi do dlaně.
„Tohle bych vám nemusela dávat, kdybych o Wraithech a jejich způsobu obživy něco věděla. Královna na poručíkovi demonstrovala jejich krmení.“ Poslední slovo ze sebe dostala se značným odporem. Sheppard si všimnul, že se hodně přemáhá, aby se na místě nesesypala.
***
Když jsme se vrátili na Atlantidu. Bylo to opět jako vrátit se domů. Silnější než předtím, ale zároveň to bolelo, protože tu se mnou nebyl Sam. Umřel, protože jsem tu byla já.
„Tady jsi.“ Podplukovník Sheppard mě už nenechával hlídat na každém krok, ale dával pozor, abych se nedostala do místnosti s tím velkým kruhem, ale ne kvůli tomu, že by mi chtěli tajit jeho význam, stejně ho tajili, ale pro to, že právě jím jsem přišla, sice netuším jak, ale vzpomínka na to, by mi mohla hodně ublížit.
„Chtěl jsem s tebou mluvit dřív, než si tě vezme na paškál Woolsey.“ Richard Woolsey byl člen komise ze Země, která mě měla vyslechnout. Zatím jsem s ním neměla tu čest, tak jsem si o něm nevytvářela žádné negativní domněnky.
Otočila jsem se k němu, abych ho poslala do háje. Teď jsem jeho pomoc nepotřebovala, ale on držel v napřažené ruce Samovi psí známky. Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. Natáhla jsem ruku a rozevřela dlaň. Podplukovník mi na ni opatrně spustil známky a já je pevně sevřela v dlani.
„Poručík Evans nemá žádnou rodinu, které bychom mohli oznámit, že zemřel. Právě proto se přihlásil na expedici. Ty jsi jediná, s kým navázal vřelejší přátelský vztah. Zachránila jsi mu život.“ Chvíli jsme se dívali na vodu bok po boku. Jenže mě tímhle samaritánským gestem nenachytal.
„Myslel jste si, že když mi dáte ty známky, řeknu vám to, co před vámi skrývám?“ Podplukovník nehnul ani brvou.
„Doufal jsem v to, ale došlo mi, že mi to neřekneš. Nesmířil jsem se s tím, protože já si počkám. Jednou mi to řekneš.“ Otočil hlavu a já se mu podívala do očí.
„Nejsem si jistá, jestli si to někdy zasloužíte, podplukovníku.“
***
S panem Woolseym jsem se setkala ve svém pokoji. Možná si myslel, že mě to uklidní a snadněji se mu otevřu, ale on udělal naprostý opak.
„Poptal jsem se lidí z expedice, jak na ně působíte, slečno Collinsová.“ Odložil desky a upřímně se na mě podíval. „Doposud jsem zastával názor, že byste se měla vrátit na Zem, abychom vás tam podrobili výslechu ohledně vaší minulosti, ale doktorka Weirová mě informovala o tom, že někdo zablokoval vaše vzpomínky. Máme někoho, kdo vám mysl opět otevře, ale předem vás musím upozornit, že až to zjistíte, hodně věcí se ve vašem životě změní.“ Trvalo mi dlouho, než jsem si uspořádala myšlenky. Nechtěla jsem působit příliš horlivě, ani příliš apaticky. Sama jsem se cítila na hraně obou pocitů.
„Pane Woolsey, jeden z těch mála lidí, kteří se ke mně tady na Atlantidě chovali přátelsky, mi zemřel před očima rukou mimozemšťana, který z něj doslova vysál život. Nemyslím si, že odemknutí mé paměti mi změní můj život ještě víc, než se stalo doposud.“ Woolsey se nepatrně usmál.
„Myslel jsem si, že to řeknete, proto by bylo lepší, kdybych vám prozradil něco o programu, díky kterému mohla přijít expedice sem na Atlantidu.“
A tak začal vysvětlovat, k čemu slouží hvězdná brána a kolik světů již navštívili, co objevili a jak bojují a já si v průběhu uvědomila, že už se z Atlantidy nedostanu. Neexistuje způsob, jak se dostat domů, i přes neuvěřitelné objevy, které přinesla na Zem SG-1 nebo Atlantida.
***
Richard Woolsey si sednul s doktorkou Weirovou. Tábor na planetě, na které ubytovali přeměněné Wraithy, museli zničit, protože Wraithi se začali měnit zpátky a přivolali společnými silami úl, aby se dostali z planety bez brány. Podplukovník Sheppard nemohl dopustit, aby se na loď dostali a nechali tak uniknout informace o Zemi a Atlantidě, protože mezi ostatními byl i Michael, kterému podali lék už podruhé a jeho nenávist vůči Atlantidě tak narostla do obrovských výšin.
„Věřím, že kdybyste se s nimi dokázala spojit, navrhla byste právě tohle.“ Uklidňoval Woolsey Weirovou, když se dohadovali o tom, co člen komise napíše do zprávy.
„Asi ano,“ souhlasila a děkovně se na něho podívala.
„Ještě je tu jedna věc, doktorko, budu muset komisi informovat o tom, že slečna Collinsová se stala obětí Wraithů.“ Elizabeth se na něj nechápavě podívala.
„Nestala se jejich obětí…“
„Společně s poručíkem Evansem a je to skutečná škoda. Ta mladá žena neměla s programem Hvězdné brány nic společného a chtěla se pouze vrátit domů. Je to opravdová škoda, když položila život, aby ochránila svého ochránce, tak jak to už jednou udělala.“ Elizabeth smutně polknula.
„Máte pravdu, je to velká škoda.“

Dobrý

Kapitola mapuje díly:
3x03 – Neodolatelný
3x04 – Sateda
3x05 – Potomci
3x06 – Skutečný svět
3x07 – Společný zájem

6. kapitola – Poodhalená já

Nervózně jsem přecházela po pokoji. Za chvíli pro mě měli přijít a já si nebyla jistá, jestli jsem na to připravená. Zastavila jsem se v půli kroku, když se dveře otevřely, stála v nich Teyla a věnovala mi uklidňující pohled. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla za ní.
Když mi pan Woolsey prozradil nejdůležitější věci o Atlantidě, jejích nepřátelích a programu Hvězdné brány, podplukovník Sheppard nepovažoval za nutné, aby mě museli i nadále hlídat celý den. Směla jsem nahlédnout do plánů města a stačila mi chvíle, abych se v nich zorientovala, později město prošla a uložila si do paměti vlastní mapu, díky které jsem se nemohla ztratit, takže jsem věděla, že jdeme k ošetřovně, kde už na mě všichni čekají.
Už jsem se cítila docela dobře, ale po Samově smrti jsem nedokázala s nikým mluvit. Bála jsem se, jestli náhodou nenosím smůlu. Raději budu sama, než abych někoho znovu ohrozila na životě.
„Neměj strach, Mio.“ Stály jsme před ošetřovnou a mně se roztřásly ruce. Ujistila jsem se, že bezprsté rukavice jsou na svém místě. Nedokázala jsem si představit, co mě bude za dveřmi čekat.
Snažila jsem se jít za Teylou vzpřímeně, když se dveře otevřely, ale s pohledy lidí na ošetřovně, jsem ztratila veškerou kuráž.
V odlehlé části ošetřovny na mě čekali. Doktorka Weirová a doktor Beckett, podplukovník Sheppard, Ronon, doktor McKay a doktor Zelenka, se kterým jsem se v posledních týdnech sem tam navázala řeč, ale omezila to jen na pozdrav a přání úspěšného dne.
Všichni byli rozestavění okolo lůžka, u jehož hlavy stál malý šedivý mužíček. Připadal mi povědomý. Čekala jsem, že když uvidím mimozemšťana, který nevypadá jako my, leknu se, ale bylo na něm něco známého. Tak známého, až jsem pocítila pichlavou bolest v hlavě. Snažila jsem se na něj nemyslet, ale pohled na něj mě strhával do minulosti a do uzamčené části paměti.
„Měli bychom začít.“ Promluvil ten mimozemšťan a já se křečovitě chytila za Teylynu ruku. Bolest hlavy byla nesnesitelná. To mohlo znamenat jediné. Někdo podobný tomu mimozemšťanovi měl co dočinění s mým příchodem na Atlantidu.
„Doktore…“ zašeptala jsem vysíleně. On a podplukovník ke mně došli a pomohli mi na lůžko. Nohy se mi třásly a dech se nepříjemně zkracoval, opět jsem cítila na žebrech srdce.
„Měl bych jí píchnout nějaká sedativa.“
„To není možné.“ Všichni jsme se otočili po tom mimozemšťanovi.
„Hermiode, to nejde. Tohle ji už jednou málem zabilo,“ bránil mě Beckett. On byl vlastně jediný, kdo mi proces odstranění bloku vymlouval, a já si teď uvědomila, že jsem na něj měla dát, ale bylo pozdě.
„Je mi líto, musím to provést za plného vědomí, aby se to zdařilo. Prvně musím zjistit, jak je ten blok silný.“
Doktor mi pomohl se uložit a společně s Teylou mě přivázali. Narůstala ve mně panika.
***
Carson starostlivě tiskl Mie ruku. Nemohl se jí podívat do očí, když ji uvazovali do popruhů. Muselo to však být, aby si neublížila. Snažil se myslet na všechno, ale nikdo a nic ji nemohlo připravit na to, co ji čekalo, vlastně nikdo nevěděl, co můžou čekat. Ani on ne a to ho nejvíce trápilo. Nechtěl jí ublížit.
Opatrně jí připevnili na čelo a spánky přísavky, které vedly do přístroje, za kterým stál Hermiod. Přenesli přístroj na Atlantidu, aby byli v lepším prostředí, kdyby se něco pokazilo.
Elizabeth se podívala na ochoz, kde stál plukovník Caldwell, ke kterému se pomalu připojovali ostatní, až s Miou a Hermiodem zůstal pouze doktor Beckett, Elizabeth, jedna sestra a Teyla, které se Mia křečovitě držela.
„Je si Hermiod jistý, že to přežije?“ zeptal se Caldwell s pohledem upřeným na lůžko. Bral v potaz minulou událost.
„Nijak se k tomu nevyjádřil,“ prozradil mu Sheppard. Naklonil se blíže a střetl se s Miiným vyděšeným pohledem.
„Můžeme začít,“ hlásil Hermiod a Mia se zavrtěla na lůžku a snažila se k němu otočit hlavu. Carson ji lehce chytil za ruku. Cítil třas, který zachvacoval její tělo. Prsty se dotkl zápěstí. Tep se jí zvýšil.
„Dívej se na mě.“ Otočila k němu svůj šedozelený pohled. „Nevím, jaké to bude, ale jsme tu s tebou.“ Monitor, na kterém se zobrazovaly její tělesné funkce, vydával nepříjemně hlasitý zvuk zrychleného tepu. Carson stočil pohled na Miu, která zavrátila oči a stiskla Teylynu ruku. Hermion právě začal.
Mia tiskla rty k sobě a snažila se, aby nevykřikla bolestí, když jí v hlavě vybuchnul gejzír jisker a v nepřetržitém provazci se jí za víčky míhaly obrazy bez ladu a skladu. V té rychlosti nedokázala zachytit jednotlivé vzpomínky, ale věděla, že to bude velmi bolet.
Teyla se posadila. Miin stisk sílil každou vteřinou, které Hermiod využíval k tomu, aby odstranil blok z jejích vzpomínek.
„Podobný blok používají Asgardé, ale tenhle je jiný. Je založen na jejím vlastním bloku, který si vytvořila. Předpokládám, že jí vzpomínky zablokoval Asgard nebo někdo s podobnou technologií.“
„Už to bude?“ zeptal se Beckett a starostlivě hleděl na monitor. Miiny životní funkce byly velmi nestálé a šly do nebezpečných hodnot. Pokud půjdou dál než minule, mohlo by jí to ublížit.
„Je to složitý proces, doktore Beckette, i když je to velmi známý blok, je zašifrován a napojen na životní funkce nositele.“
„Cože?“ vyhrkli všichni tři naráz. Beckett, Weirová a Teyla se podívali na Miu stejně jako zbytek z ochozu.
„Nemohu zaručit, že to přežije.
„Musíte okamžitě přestat!“ Beckett chtěl odpojit přístroj, ale Weirová ho chytila za ruku a zavrtěla hlavou.
„Už je pozdě přestat. V bloku je pojistka, že když nositel uvidí věc, z uzamčené části paměti, začne před vzpomínkami mysl uzamykat ještě víc, i za cenu smrti nositele. Mám za to, že to nebylo v plánu. Její mysl se chránila sama před jinými vzpomínkami a ve spojení s blokem se vytvořila nebezpečná kombinace, kterou ten, kdo její mysl uzavíral, nepředpokládal a bylo pozdě to ukončit.“ Carson sevřel Mie ruku, která měla pevně sevřené rty a víčka, vypadala, že nevnímá své okolí. Nemohl nic dělat, ani když jí začala téct krev z nosu.
Elizabeth se podíval na ochoz. Sheppard se s Cadwellem naklonili blíže. Rodney se odvrátil a musel z ochozu odejít. Nemohl se na to dívat. I když se s Miou nikdy moc nebavil. Vždy k němu byla slušná, a když pracovala v jídelně, pokaždé mu donesla modré želé, které měl tolik rád. Zvedl hlavu a díval se na Ronona, který vyšel za ním.
„Žije?“ zeptal se statného Sateďana.
„Ještě to neskončilo,“ pronesl hrubě a sešel po schodech a zamířil do místnosti za ostatními.
Beckett si ho prohlédl a Ronon se postavil ke dveřím a nastavil zbraň na omráčení, za což si vysloužil jak od doktora tak i od Weirové rozzlobený pohled.
Bolestivý výkřik všechny upoutal zpět k lůžku. Mia se viditelně třásla a po celé pravé tváři měla čůrek krve.
„Marku!“ zakřičela z plna hrdla a trhala rukama v poutech ve snaze se z nich vysvobodit.
„Zastavte to!“ zakřičel Beckett, když se Miiny životní funkce přiblížily k nebezpečné hranici.
„Marku!“ Vzpomínky se vřítily do jejího podvědomí se silou tsunami a zaplnily ji do každičkého kouta. Bleskový sled se zpomaloval na klíčové vzpomínky… až k té poslední.
„Už to skoro je,“ řekl Hermiod naprosto neutrálním hlasem, ale to už místnost naplnil zvuk, který znamenal, že se Mie zastavilo srdce. Vydechla poslední dech a z koutku pravého oka jí stekla slza na lícní kost.
To už Beckett za pomocí sestry začal s masáží srdce a snažil se přivést Miu zpátky k životu. Sheppard zatajil dech. Pevně se chytil zábradlí a očima pomáhal Beckettovi s masáží srdce. V duchu prosil, aby se probudila. Doufal, že to bude jednoduchý proces, aby jim konečně řekla pravdu o tom, jak se dostala na Atlantidu, ale ne že přitom může umřít. O tom tady nikdo nemluvil a on nechtěl, aby měl její krev na rukou.
Beckett mezi tím křičel na sestru, co má Mie píchnout a sám prováděl masáž srdce. Nehodlal přestat, dokud se její srdce opět nerozeběhne.
Hermiod se na celou scenérii díval s typickou apatičností, dokud si ho nevšimla doktorka Weirová.
„Jinak to nešlo,“ pronesl pomalu, ale na jeho tváři nemohl nikdo poznat, jak si oddychl, když se Mie srdce opět rozběhlo.
***
Dlouhé dny jsem přemýšlela nad tím, jak bych se rozhodla, kdyby mi někdo nabídl, jestli si to s tím vzpomínáním nechci rozmyslet. Musela jsem přiznat, že bych okamžitě odpověděla, že si vzpomenout nechci, protože se vzpomínkami na příchod na Atlantidu se otevřela další propast, kterou jsem zavřela, abych do ní nespadla hlouběji.
Pořád jsem se cítila slabá, ale na ošetřovně jsem už dál ležet nechtěla, i když se doktor Beckett zlobil. Slíbila jsem mu ještě jeden den, aby se uklidnil, jenže to bylo utrpení. Nedokázala jsem přestat myslet na všechno, co vedlo k tomu, že jsem na Atlantidě.
„Musím odejít, Mio, mám se podívat na planetu, kde nám nějaký muž nabízí byliny na léčení.“ Všimla jsem si drobného pozdvihnutí očí a zapochybovala, že neznámý bude mít něco, co doktora nadchne.
„A byl bych rád, kdybys ještě zůstala.“ Sklopil oči k podlaze. Vždy když se takhle zatvářil a cudně sklopil oči, nedokázala jsem mu říct ne.
„Mohla bych dostat něco na čtení?“ Nadšeně přikývnul a během pár minut mi sestřička donesla odbornou publikaci, stejně jako před dlouhými týdny Elizabeth, ale tahle mě alespoň začala bavit.
Skutečně jsem se do ní začetla a nevnímala okolí. Dokázala jsem se oprostit od vzpomínek a jen se soustředila na čtení. Vůbec jsem si přitom nevšimla, že se personál ošetřovny začíná pomalu vytrácet.
Všimla jsem si pouze Rodneyho McKaye s podplukovníkem, jak něco řeší. Vylezla jsem z postele a potichu se za nimi vydala. Mluvili šeptem a nerozuměla jsem jim.
„Musím udělat ještě pár testů, ale vysvětluje to to oblouznění.“ Rodney vypadal rozrušeně.
„A ztrátu personálu?“ zeptala jsem se a oba s sebou cukli. Podplukovník mě provrtal pohledem.
„Tohle mi nedělej!“ zanaříkal Rodney vylekaně a tisknul si na srdce ruku.
„Mám se ptát na to, co se tady děje, nebo raději ne?“ Namířila jsem svoji otázku na podplukovníka, který si mě prohlížel. Dnes by mě asi Miss USA nezvolil, protože nemocniční úbor nebyl nic moc in, ale na ležení pohodlný byl.
„Musím udělat pár testů, Shepparde.“ Rodney držel v ruce skleněnou ampulku, která byla prázdná.
„Dobře, nechám to na tobě a ty…“ Sheppard se na mě podíval, „…si něco vezmi na sebe, půjdeš se mnou.“ Rozhodoval o mně, jako bych tam ani nebyla. Když jsem mu chtěla říct, že nikam nejdu, přerušil mě Rodney.
„Proč tu nemůže zůstat se mnou? Nepřišla s ním vůbec do styku!“ I když jsem se s doktorem McKayem moc dobře neznala, nebylo těžké poznat na něm, jaké má myšlenky. Sam byl jako otevřená kniha, i když se to snažil skrýt. Letmo jsem se dotkla hrudní kosti, kde se mi o kůži otíraly jeho psí známky. Podplukovník si toho gesta všiml, stejně jako bezprstých rukavic, které jsem stále nesundala a které mi teď připomínaly, jak jsem ke všem těm jizvám přišla. Zatřásla jsem hlavou, abych se vrátila do přítomnosti.
„Musím se vrátit na planetu a poptat se vesničanů na Lucia a ona vypadá…“ Prohlédl si mě od hlavy až k patě.
„Jak?“ zeptala jsem se zatnutými zuby.
„Mile…,“ pronesl pomalu a nepatrně natáhl hlavu dopředu, aby dodal svým slovům důraz. Složila jsem si ruce na hrudi.
„Nebude to spíš kvůli tomu, že mi nedůvěřujete, podplukovníku?“ Rodney překvapeně vykulil oči a lehce pootevřel ústa.
„Nevěřím,“ odpověděl mi prostě. Otočila jsem se na patě a vrátila se ke svému lůžku a ze stolečku vytáhla svoje oblečení. Podplukovník byl hned za mnou. „Počkám před ošetřovnou,“ sdělil mi a odešel. Rychle jsem se oblékla a zamířila ke dveřím z ošetřovny. Kupodivu jsem se cítila dost dobře na to, že jsem byla před pár dny prakticky na chvíli mrtvá.
Zapnula jsem bundu a vyběhla na chodbu. Podplukovník stál u okna. Než se otočil, udělala jsem si culík a smotala ho do drdolu, aby mě vlasy nelechtaly na krku.
„Můžeme.“ Podplukovník se otočil, kývnul a vydali jsme se chodbami k hangáru, kam jsem neměla přístup. Právě proto mi dělalo problém skrýt překvapení nad velkým množstvím mimozemských lodí, vypadajících jako zkoseně uříznuté široké roury s čelním sklem barvy písku.
Podplukovník zamířil k jedné z nich, nastoupil dovnitř zadem a já šla opatrně za ním. Snažila jsem si loď moc zvědavě neprohlížet. Zadní prostor nevypadal nijak zvláštně, jen jako kabina ve vojenském letadle, ale přední část už byla daleko zajímavější. Čtyři sedadla a dvě přední byly před panelem se spoustou tlačítek, kterému dominoval panel se symboly na otevření brány.
Vrátila jsem se do zadního prostoru a posadila se na sedačku. Podplukovník se na mě otočil. „Pojď dopředu, vedle mě.“ Odolala jsem kousavé poznámce a sedla vedle něj do pohodlného křesla. „Na nic nesahej,“ upozornil mě ledovým tónem. Krátce jsem přikývla a dívala se před sebe.
Když se panel rozzářil, otočila jsem se k podplukovníkovi, nevypadalo to, že by stiskl tlačítko start, ale přesto loď začala fungovat a vznášet se ke stopu hangáru. Zatnula jsem ruce v pěst. I když se podplukovník soustředil na řízení, neopomenul se na mě dívat a já nedokázala opětovat jeho pohled. Věděla jsem, že jakmile proletíme bránou na planetu, zasype mě otázkami ohledně mého příchodu. On však byl ten poslední, komu bych to řekla, dokonce ani Elizabeth nebo Beckettovi jsem to zatím nedokázala říct. Styděla jsem se za události a svým způsobem jsem se do téhle bryndy dostala sama.
Povolila jsem sevření a chytila se opěradel, když se za čelním sklem objevila brána s vlnícím se povrchem časoprostoru. Alespoň na něco bylo sledování Star Treku. Zavřela jsem oči, když loď vyrazila do brány. Zajíkla jsem se a veškeré vzpomínky na první průchod bránou se vrátily a já se velmi přemáhala, abych nevykřikla zděšením.
„Jsme tady.“ Pomalu jsem otevřela oči. Podplukovník na mě upíral starostlivý pohled, který se po střetnutí našich pohledů změnil v apatický.
„Dobře.“ Hlas se mi ani netřásl. Natáhla jsem se, abych viděla skrze sklo na povrch planety, který pod námi ubíhal vysokou rychlostí.
„Tuhle loď jsme pojmenovali Puddle Jumper, ale říkáme jí Jumper.“ Jumper se mi líbil. Docela to loď vystihovalo. „Je to nejzákladnější typ lodi stavitelů Atlantidy. Dokáže se maskovat a využívá se na mise, protože mnoho bran je na oběžných drahách planet.“
„Protože je používají Wraithi?“ Překvapeně se na mě podíval. „Ptala jsem se doktora Zelenky,“ dodala jsem na vysvětlenou.
„Ano, protože je to nejrychlejší. Wraithské úly jsou jako živé organismy, takže nemohou dlouho letět nadsvětelnou rychlostí. Dělají skoky, aby se lodě uzdravily.“ Začali jsme hladce přistávat.
Vesnice byla ještě kus cesty, ale pro mě to byl ráj. Po měsících jsem se dostala z města a stála nohama na pevné zemi a bylo to parádní! Nedokázala jsem ani vnímat, když se podplukovník ptal obyvatel na Lucia. Vznášela jsem se jako ve snách. Užívala jsem si toho, kdybych si to mohla dovolit, vyběhla bych na nejbližší kopec a nadšeně křičela do údolí.
„Kdo tě dostal na Atlantidu?“ Jeho hlas naplnil tichou atmosféru vnitřku Jumeperu. Cuknula jsem sebou dopředu a vykulila na podplukovníka oči. Dokonale splasknul moji bublinu nadšení a volnosti. Zaryla jsem nehty do opěradel a upřela pohled před sebe.
„Pro teď byste se měl věnovat problému s tím, jak zbavit lidi toho oblouznění a ne mnou. Já vám nikam neuteču.“
„A taky to nebudu já, komu řekneš, kdo tě sem poslal.“
„Ne,“ odpověděla jsem chladně a přestala mu věnovat pozornost. Dokonce jsem se vyžívala v tom, jak byl ztracený, když i Rodney padl do sítě Lucia a byl jím dokonale oblouzněn.
Zlobila jsem se na podplukovníka, když unesl doktora Becketta, kvůli odvykačce, ale bylo to pro jeho dobro a právě na souši se mě i doktor zeptal, na co jsem si vzpomněla. Jenže on byl natolik taktní, že mě nechal na pokoji, když jsem ho požádala, že o tom zatím nechci mluvit.
„Na co tak moc chce genovou terapii?“ zeptala jsem se doktora a posadila se na stoličku na ošetřovně vedle něj.
„Víš, Mio, tohle město vystavila rasa, která zalidnila jak Mléčnou dráhu, tak i galaxii Pegas. Byla to rasa technicky vyspělá a jejich genom obsahoval zvláštnost, kterou zúročili k tomu, aby město a veškeré lodě a zbraně dokázali ovládat jedinci pouze s takovým genomem.“ Ukázal na mikroskop a já se zahleděla do čočky. Viděla jsem pouze změť buněk, ale nechtěla jsem doktorovi kazit jeho nadšení z toho, že ho poslouchám.
„Takže někteří členové expedice tento genom mají. Jsou snad nějak s tou rasou spříznění?“
„Jsou to jejich potomci, Mio, hodně vzdálení, protože Antikové, jak jim říkáme, opustili tohle město před deseti tisíci lety a vrátili se na Zem.“ Stiskla jsem rty. Pan Woolsey nezacházel do takových podrobností. Tohle bylo opravdu zajímavé.
„A vy jste vytvořil genovou terapii, která dokáže v našem genomu napodobit ten jejich?“ Doktor se celý rozzářil.
„Přesně tak! A říkej mi Carsone, Mio, věřím, že jsme přátelé a nechci, abys mě pořád oslovovala doktore Beckette.“ Natáhl ke mně ruku a já si s ním potřásla.
„Těší mě, Carsone.“ Svým způsobem mě to potěšilo, ale otevřelo propast, jak se bude Carson chovat, jestli se mi podaří vrátit domů. Začala jsem ho považovat za velmi dobrého kamaráda, kterému můžu věřit. A musela jsem mu sklonit poklonu, když se mu podařilo vyvinout protilátku na rostlinu, ze které si Lucius vyráběl to obluzovací sérum.
Což mě přivedlo na myšlenky ohledně Michaela. Zeptala jsem se Carsona, jestli z něj udělal člověka. Svěřil mi pravdu a já se rozhodla, že pokud mi někdy Michael přijde do cesty, zabiju ho, protože mohl za to, že zabili Sama.
***
„Učíš se rychle, ale nedokážeš předvídat protivníkovy výpady,“ poučila mě Teyla, když mi pomáhala na nohy. Za dnešek jsem ležela na zemi víckrát, než když jsem se učila chodit jako mimino, ne že bych si to pamatovala, ale už jsem si za tu dobu zvykla. Po události s tím oblouzněním a zjištěním, proč je Michael tak zatrpklý vůči Atlantidě, jsem se rozhodla, že bude nejlepší, když se naučím bránit, ale nešlo to tak, jak jsem předpokládala.
„Nevýhoda optické paměti, Teylo. Naučíš se to bleskově, ale problém je to zužitkovat.“ Třela jsem si hýždě, které mě z těch neustálých pádů brněly.
„To je jen výmluva.“ Ronon se stal mým dohlížitelem. Nahradil podplukovníka Shepparda, ale potom, co se stalo na jeho rodné planetě, se mi zdálo, že se uzavřel do sebe snad ještě víc. Hodně ho to zasáhlo, protože si návratem na svou rodnou planetu musel projít bolestivým vzpomínáním, jak celý jeho národ vymýtili Wraithové a z něho pak udělali běžce, pouhou hračku těch stvůr.
„To je jen konstatování pravdy, ne výmluva.“ Cuknula jsem sebou, když Ronon vstal a došel ke mně. Vrazil mi tyč do ruky a sám si vzal další.
„No tak, Ronone,“ pokusila se ho Teyla zastavit, ale odstrčil ji a zaútočil. Stačila jsem pouze vykrýt jeho útok. Sice jsem trénovala už pár týdnů, naučila jsem se téměř všechny chvaty, co mi Teyla ukázala, ale nedokázala jsem je použít v praxi.
Jedině vykrývání útoků mi šlo, ale to už Ronon přešel do tvrdšího útoku, dostala jsem pořádnou přes záda a rozplácla se na žíněnce. Kousla jsem se do rtu, abych nevykřikla. Otočila jsem se na něj. Škodolibě se na mě usmíval. Vystartovala jsem s největším vztekem, co jsem dokázala ze sebe v tuhle chvíli vydolovat a zaútočila. Podařilo se mi Ronona párkrát zasáhnout. Jenže on mě od sebe odehnal jako otravnou mouchu a já skončila na zemi s natrženým obočím, ze kterého mi začala téct krev.
„To už bylo lepší,“ konstatoval. „Příště použij víc vzteku.“ Sebral se a odešel. Jen jsem za ním zůstala zírat. Teyla mi pomohla na nohy, opatrně mi přiložila bílý ručník k obočí, abych si nezašpinila krví oblečení.
„Půjdeme na ošetřovnu.“
„Zvládnu to sama.“ Chytila jsem ručník sama a sebrala si z podlahy svoje věci. Jakmile jsem se narovnala, dveře se otevřely a stál v nich podplukovník. Navzájem jsme si chladně podívali do očí a já se kolem něho protáhla. Když jsem mizela chodbou, zaslechla jsem ještě, jak se zeptal Teyly, co se mi stalo.
Procházela jsem chodbami a v odraze oken jsem kontrolovala, jestli mi obočí stále krvácí. Míjel mě Rodney. Chvíli se na mě díval, když se otočil a srovnal se mnou krok.
„Chtěl jsem se na něco zeptat.“ Tak nějak jsem předpokládala, že se zeptá, co se mi stalo, ale za ty měsíce jsem poznala Rodneyho povahu trochu blíže a musela přiznat, že je to sobec, přesvědčený o své dokonalosti. Byl chytrý, to ano, ale někdy to přeháněl.
„Je to něco důležitého, doktore? Spěchám na ošetřovnu.“ Ani k mému zraněné nevzhlédl. Kupodivu se mnou udržoval krok.
„Víš, neumíš třeba rychle psát?“ Zastavila jsem se a překvapeně se na něj podívala.
„Jako všemi deseti?“
„Ano.“
„O letních prázdninách, ještě na střední, jsem dělala zapisovatelku v jedné firmě.“ Jeho oči se nadšeně rozšířily.
„To je skvělé, víš, Weirová po mně chce, abych tě zaměstnal na úrovni.“ Ironicky se zašklebil a slovo na úrovni doplnil o uvozovky ze svých prstů.
„Předpokládám, že vás prosila, abyste to takhle nepodával.“
„Já chci jednat na rovinu.“ Ten jeho úšklebek mi jasně dával najevo, že já mám s důvěrou problém a stále jsem nikomu neřekla, na co jsem si vzpomněla, dokonce ani Elizabeth. Pravda byla taková, že mi smiřování s vlastními vzpomínkami dělalo značný problém. Nevěděla jsem, jak si s tím vším poradit, protože mnoho z toho jsem nechápala a pokusila se hledat vysvětlení. Druhá strana věci byla, jak by na to zareagovala Elizabeth, protože vysvětlení mého příchodu na Atlantidu se trochu zkomplikovalo.
„Nemáte snad diktafon?“ Hnula jsem se z místa a opět vyrazila na ošetřovnu. Rodney mi byl stále v patách. Rozčilovalo mě, že i dokonce on je větší než já.
„Weirová mě do toho nutí.“
„Vám se do toho nechce stejně jako mně, ale proč neudělat doktorce Weirové radost. Mám jít hned?“
„Ne. My teď jdeme stejně na misi. Objevili jsme značně vyspělou rasu, která bydlí v podobném městě, jako je Atlantida.“ Spustila jsem ruku k boku a zadívala se na doktora.
„Jsou to Antikové?“ Rodney se lehce ušklíbnul.
„Kdepak, vypadá to na jejich potomky. Půjde i Weirová, takže jí můžu říct, že jsi souhlasila a až se vrátíme, přijď do mé laboratoře.“ Opustil mě před dveřmi ošetřovny. Povzdychla jsem si a vešla dovnitř. Carsona jsem zahlédla u jednoho lůžka s nějakým vojákem. Zřejmě si vyvrknul kotník.
Odložila jsem svoje věci na stolek. Zamířila jsem jeho směrem, ale to už se na mě otočil. Zděšení vystřídalo zklamání. Podíval se mi na to.
„Chce to dva stehy. Jak se ti to stalo?“
„Jen jsem trénovala.“ Víc se k tomu ani jeden z nás nevyjadřoval. Dostala jsem dva stehy a odešla na odpolední službu v jídelně.
***
Nevím, jestli mě to přitahuje nebo prostě dokážu vycítit, když se něco děje. Mise u potomků Antiků nedopadla příliš dobře. Jak mi pak horečně vyprávěl Rodney v jeho laboratoři, zjistili, že to nejsou vůbec lidi, ale stroje. Výrobky Antiků, co měly být zbraněmi proti Wraithům, ale nějak se to nepovedlo a tyhle stroje, Replikátoři, jak je Rodney nazval, se proti svým stvořitelům vzbouřili, ale ublížit jim nemohli.
„Připadá mi, že jste se s nimi někdy předtím setkal.“ Nadnesla jsem a Rodney se na mě udiveně podíval.
„No ano, v naší galaxii. Měli s nimi problémy naši spojenci. Jednoho z nich znáš.“ Významně zdvihl obočí.
„Asgardi?“
„Ano, jenže tohle jsou trochu jiní Replikátoři. Ti od nás měli většinou podobu pavouků a konzumovali vyspělé technologie, ale tihle jsou vytvořeni z nanitů. Menších částí než pozemští Replikátoři s tím rozdílem, že tihle jsou naprogramovaní k tomu, aby bojovali s Wraithy.“
„Tak proč to nedělají?“
„Protože vyčkávají,“ odfrknul si posměšně. Jenže setkání s výtvory Antiků mělo neblahý vliv na Elizabeth. Jeden z těch strojů, který jim pomohl utéci, na ni zaútočil a přenesl do jejího těla nanity a ty se pak snažily převzít nadvládu nad jejím tělem, ale nepodařilo se jim to. Elizabeth je silná žena a podplukovník k ní vpadl, nehledě na to, že by se mohl nanity nakazit, a pomohl jí, aby se dostala z jejich sevření, kdy jí vytvořili v podvědomí představu, že se zbláznila a Atlantida neexistuje. Přesto v jejím těle zůstaly, ale Rodneymu a Carsonovi se podařilo je vypnout.
Pět hodin, pouhých pět hodin byla ve vytvořeném falešném světě a přitom se to prý zdálo strašně dlouho. Nedokázala jsem si něco takového představit. Možná nastal čas, abych Elizabeth řekla o sobě veškerou pravdu, věřím, že to pochopí.
Před pár dny mi Carson vytáhnul stehy a naštěstí jizva byla v obočí. Ne že bych nějak byla vytížená na svůj obličej, ale tahle jizva, i přes hořkou příchuť, mi dávala najevo, že když se budu snažit více, můžu sebe ochránit. Od mého zmizení z rodného města, byla právě tahle jizva něčím výjimečným.
Zamířila jsem do centrální věže. Nechtěla jsem Elizabeth kontaktovat skrze to otravné sluchátko, které bylo věčně schované v mé kapse, protože jsem dávala přednost osobnímu kontaktu. Zaslechla jsem, že Rodney dostal šípem do pozadí, ale to bylo asi tak všechno. Možná bych ho měla začít nosit, abych věděla o všem, co se ve městě šustne, ale zase úplně všechno jsem vědět nepotřebovala.
Dveře se přede mnou otevřely a já vešla do místnosti s bránou, kde bylo živo. Z Elizabethiny kanceláře vycházel muž ve středních letech s delšími světle hnědými vlasy sčesanými dozadu. Vynořilo se kolem něj pár vyšších mužů, než byl on sám a ve stejnokroji.
Než jsem se stačila otočit a rychle zase odejít, Elizabeth na mě zavolala. Došla jsem až k nim.
„Mio, tohle je vůdce Geniů Ladon Radim, náš spojenec. Ladone, tohle je Mia, asistentka doktora McKaye.“ Zatnula jsem zuby. Zjistila jsem totiž, že se s Rodneym nemůžu snést v jedné místnosti, když se snaží přijít na nějaké ty své super chytré věci a přitom mi dává sežrat, že nemám stejné vědomosti. Přesto jsem slušně natáhla pravou ruku před sebe, abych si s ním potřásla. Chvíli si prohlížel moje bezprsté rukavice než ke mně zdvihnul svůj pohled ala okouzlující spojenec.
„Moje slušné vychování mě nabádá k polibku vaší ruky, ale díky vašim rukavicím, je mi to znemožněno.“
„Nic se neděje, pane Radime.“ Rty se mu roztáhly do širokého úsměvu.
„Pro vás Ladon, slečno.“ Pevněji jsem stiskla rty a pokusila se usmát.
„Je mi ctí, ale omluvte můj vpád sem. Chtěla jsem probrat něco s doktorkou Weirovou. Netušila jsem, že má jednání.“
„Máme stav pohotovosti, Mio.“ Zadívala se mi na pravé ucho, kde jsem měla mít sluchátko, ale to bylo pořád v mé kapse. Přešla to lehce nazlobeným pohledem. „Ladon přišel kvůli podplukovníkovi.“ Upřela jsem na ni pohled. Poznala jsem v jejích očích starost.
„Je podplukovník v pořádku?“ Otázka mi vylétla z úst daleko rychleji, než jsem si uvědomila, že můj mozek o něčem takovém přemýšlí.
„Bohužel ho unesl bývalý velitel Genijského vojska a požaduje mě za jeho bezpečný návrat na Atlantidu,“ pochlubil se Radime. Musela jsem si ho lépe prohlédnout, protože mi připadalo, že ho to těší.
„Amerika s teroristy nevyjednává, pane Radime.“ Užasle pokýval hlavou.
„Přesně tohle řekla doktorka Weirová. Musím se přiznat, že jsem netušil, že všichni vaši lidé mají tohle smýšlení.“ Nepatrně jsem se zašklebila.
„V tomhle jsme za jedno. Když mě omluvíte, nechám vás jednat a půjdu se podívat za doktorem McKayem, jak se mu daří.“ Radime chtěl něco namítnout, ale jeho myšlenku přetnula aktivace brány.
„Přesný jako hodinky,“ poznamenala Elizabeth stísněně a zamířila k ovládacímu pultu a všichni s ní. Radim mi ukázal rukou, že mám jít také.
Postavila jsem se všem za zády, ale přesto mi zůstával dokonalý výhled na obrazovku, kde se objevila tvář postaršího muže s jizvou. Když začal mluvit, přeběhl mi mráz po zádech. Tenhle chlápek byl pořádně odhodlaný nezastavit se před něčím.
Když ho Elizabeth, zřejmě opakovaně, odmítla, nechal někoho přivést. Naklonila jsem se blíže, abych lépe viděla. Už jen ta změť bílých dlouhých vlasů mi nahnala strach a oživila bolestné okamžiky. Ruka mi automaticky vystřelila k výstřihu, kde se mi o tričko otíraly Samovy známky.
Můžete si být jisti, že takový pohled nezapomenete, ne když jste ho viděli na vlastní oči. Na obrazovce to bylo stejně živé. Musela jsem se zachytit okraje jednoho panelu. Kolena se mi rozklepaly a já před očima zase viděla Samův stárnoucí obličej. Radim se po mně otočil. Díval se mi do očí. Jedním okem jsem sledovala jeho a druhým obrazovku, kde Wraith vysával z podplukovníka Shepparda život. V duchu jsem se připravovala na to, jak ho zabije, ale ten muž s jizvou ho zastavil a banda mužů ho odtáhla. Podplukovník nevypadal jako stařec, ale pár vrásek mu přibylo a některé vlasy zešedivěly.
„Za dvě hodiny, doktorko,“ pronesl muž, vypnul kameru a brána se zavřela. Elizabeth se na mě otočila. Všimla si, jak pevně svírám Samovy známky. Nikdo nic neřekl a já chtěla odejít, najednou se mi udělalo mdlo. Podle výrazů Elizabeth a Radima, jsem musela být bílá jako smrt. Ostatní si mě nevšímali a já se najednou začala cítit nepatřičně.
„Mu-musím jít,“ ale nedokázala jsem donutit nohy k chůzi.
„Tohle člověka dokáže vyvést z míry.“ Radim ke mně přistoupil, nabídnul mi rámě a za doprovodu Elizabeth jsme vyšli na balkon, odkud byl výhled na město.
„Předpokládám, že jste na Atlantidě nová,“ začal Radim jakoby nic. Nedokázala jsem se na něho ani podívat. Pořád mi tlouklo srdce jako splašené. V dlaních jsem měla rýhy od známek, jak pevně jsem je tiskla.
„Voják nebudete, ale přesto máte ty přívěšky, které vaši vojáci nosí.“
„Jsou mého přítele.“ Radim se nepatrně zamračil a Elizabeth protočila oči. Evidentně jí neuniklo, stejně jako mně, že se Radim snaží se mnou flirtovat a to zrovna ve chvíli, kdy je podplukovník vězněm nějakého bláznivého bývalého velitele, který má ještě evidentně hladového Wraitha. Byla to příšerná zvrácenost.
„Pane Radime, mého přítele před mýma očima vysála Wraithská královna, tohle je ukázka úcty k jeho památce. Omluvte mě.“ Protáhla jsem se kolem něho, abych byla pryč. Na tohle jsem neměla.
Následující hodiny jsem strávila v hrůze, co se s podplukovníkem stane. Nebyla jsem tak cynická, abych mu přála za jeho chování takový konec, a pokaždé jsem sebou trhla, když se brána otevřela. Do věže jsem už nevstoupila, ale byla na blízku, abych věděla, k jakému rozhodnutí došli a zda Elizabeth bude držet svoje pevné stanovisko nevyjednávat s teroristy.
Nakonec se jim podařilo, za přispění záznamů Radima, zjistit na jaké planetě podplukovníka vězní a vydali se ho zachránit. Ani nevím proč, ale zůstala jsem v tunelu do centrální věže a mohla tak vidět, jak se vracejí i s podplukovníkem a to mi stačilo.
***
Doktor Beckett si spokojeně oddychl. „Vypadá to dobře, Johne, v těle máš jen minimum enzymu, takže tě nebudu muset přivázat k posteli.“ Sheppard se zasmál a spokojeně se usmál na Elizabeth, která stála jen kousek od lůžka, kde seděl. Cítil se naprosto skvěle. Jak Rodney podotknul, musel mu Wraith ještě o nějaký ten rok vrátit víc, vypadal mladší.
„Přesto si odpočiň. Zajdi si na pokoj a prospi se.“ Sheppard přikývnul. Bez obtíží vstal. Rozloučil se a zamířil do svého pokoje, kde před jeho dveřmi ho čekalo nemilé překvapení.
Na místě přešlapovala Mia. Nervózně si pohrávala s pramenem vlasů z drdolu a stále zírala do podlahy.
„Podplukovníku,“ vyhrkla zaskočeně a on si všiml, že se začervenala. Spustila ruku a v úrovni pasu spojila ruce a pohrávala si s prsty. Neustále klopila oči k podlaze, ale nakonec se odhodlala. Zdvihla k Sheppardovi hlavu.
„Je dobře, že jste v pořádku.“ Přimhouřil oči, když si začala stahovat rukavici z pravé ruky, kterou k němu následně natáhla, aby si potřásli. Naprosto ho to zaskočilo, protože od jejího příchodu sem ji bez těch rukavic neviděl. Stiskl ji zpočátku velmi jemně, jakoby se bál, že její jemnou ruku rozdrtí, ale když se na něj dívala, stiskl ji více a ucítil prstýnek na prsteníčku. Jen nepatrně naklonil hlavu, aby si ho prohlédl, tak aby si toho nevšimla, ale než se mohl zadívat na nápis, stáhla ruku zpět a téměř bleskově si nasadila rukavici zpět. Něco zamumlala a rázem byla pryč. Zůstal jenom stát a zíral za ní.
***
Když Ladon Radim odcházel. Sheppard byl u toho. Nedokázal spát. Byl příliš čilý. Docela ho překvapilo, když do věže přišla i Mia. Ani se na něho nepodívala. Možná ji stálo velké přemáhání přijít za ním a říct mu, že je dobře, že je pořádku. Ona nebyla ráda, pouze řekla, že je to dobře.
Narovnal se, když Ladon k Mie vzhlédnul, jak schází ze schodů k bráně, kterou technik právě aktivoval. Vydal se jí vstříc a chytil ji za ruku.
„Jsem tak rád, že jste se přišla se mnou rozloučit.“
„To spojenci dělávají, pane Radime,“ odbyla ho chladně, ale s ní to ani nehnulo. „A máme dohodu,“ dodala.
Sheppard si všimnul pohledů všech okolo a málem se zajíknul, když se k ní Ladon nahnul a něco jí pošeptal do ucha. Mia se zamračila a stiskla rty, přesto na to nic neřekla.
„Tak to pro mě uděláte snad příště,“ pronesl s nadějí ve hlase. Chytil Miu za ruku a místo polibku na hřbet, jí lehce líbnul na konečky prstů, které mu po pár kratičkých vteřinách vytrhla a zastrčila si obě ruce do kapes bundy.
„Šťastnou cestu, pane Radime.“ Ladně se otočila na patě a vystoupila po schodech. Brána se otevřela, a Ladon se rozloučil pokývnutím hlavy s Elizabeth. Společně s muži se vrátil na svou planetu.
Sheppard byl za to rád. Postupně se mu Ladon přestal líbit, ale teď ho nemohl ani cítit. Jen nevěděl, proč.
„Proč musela přijít?“ zeptal se Sheppard později Elizabeth v její kanceláři.
„Ladon nám dal seznam Genijských základen výměnou za pár věcí a to, že se s ním přijde rozloučit, když se tě podaří zachránit. Mia s tím souhlasila.“
„Geniové nejsou tak odlišní jako my.“ Pronesl pomalu, aby Elizabeth pochopila, co tím myslel.
„Tak to není, Johne. Mia, stejně jako my všichni ostatní, chtěla, aby ses vrátil bezpečně domů a byla ochotná vyhovět Radimovi.“ Tak to nechtěl slyšet.
***
Zaklepala jsem na dveře Elizabethiny kanceláře. Byla tam sama a nevypadalo to, že v následujících pěti minutách Atlantidu postihne nějaká pohroma. S úsměvem mě přijala a já se posadila do pohodlného křesla.
„Přišla jsem za vámi, abych vám řekla něco důležitého.“ Smířlivě se usmála.
„Mio, chápu, že oživit si vzpomínky na tvůj příchod, nebylo nic příjemného a já na tebe nechci tlačit. Richard Woolsey nám prokázal obrovskou laskavost, když napsal do zprávy o tvé smrti, třeba nám to dá potřebný čas, abychom ti pomohli vrátit se domů.“ Odhodlaně jsem si poposedla.
„To je právě to, o čem jsem s vámi chtěla mluvit. Nemůžu se vrátit domů.“
„Proč?“
„To zatím nevím, ale nejde to. Ne dokud nezjistím, proč mě sem poslala.“
„A kdo tě sem poslal?“
„Poslala jsem se sem sama. Mé já z jiné reality.“

Kapitola mapuje díl:
3x08 – McKay a paní Millerová

7. kapitola – Minulá budoucnost

Jedna z mála věcí, které se naučíte, když se ocitnete mimo planetu v technicky vyspělejším městě než cokoliv znáte a jste obklopeni nejchytřejšími lidmi vaší planety, je, že musíte hodně přemýšlet, co jim řeknete a hlavně jak jim to řeknete, protože nesprávná interpretace může vyvolat neuvěřitelnou bouři, dokonce i u doktorky Weirové.
„Z jiné reality?“ zeptala se zaskočeně. „Jak?“
„To nevím, ale pamatuju si, že tam byla a poslala mě společně s nějakým Asgardem, kterému říkala Thor, na Atlantidu. Pro moje bezpečí, ať to znamenalo cokoliv.“ Cítila jsem se hrozně, že i přes důvěru, kterou ve mne Elizabeth vkládala, jsem jí říkala pouze část pravdy, protože vím jistě, že by celá pravda rozvířila vody daleko více než to, co jsem jí řekla.
Elizabeth se znovu posadila a bradu si opřela o spojené dlaně. „To by pak vysvětlovalo ten agrardský blok. Jen nechápu, proč tvoje já… nechtělo, aby sis to pamatovala.“ V duchu jsem zaskřípala zubama. Elizabeth objevila slabinu mé lži. Mohlo mi to dojít, když mě však spasil nápad.
„Když nic nevím, nemůžu nic prozradit, ale sama si pokládám otázku, proč mě prostě nenechala na Zemi.“
„Nemohla to udělat,“ začala Elizabeth a povolila ruce. Zadívala se na mě zvláštním pohledem, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech. „I když není vyloučené, aby v jedné realitě pobývaly dvě stejné osoby, avšak může být trochu problém, aby ve stejném čase byla na jednom místě osoba ze dvou časů. Možná ty bys to zvládla, ale tvoje mladší já ne.“
„Jenže proč mě poslali o skoro deset let zpátky do minulosti?“ Naprosto zděšená nad svými slovy jsem se prudce otočila dozadu a zírala na dveře, jestli za nimi nikdo nestojí a zda jsem vypnula vysílačku a strčila ji bezpečně do kapsy.
„Nikoho teď nečekám, Mio.“ Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k ní s prudce bušícím srdcem zpátky. Najednou to nebyl dobrý nápad říct jí část pravdy. „Přísahám ti, že z Atlantidy to nikdo neví, kromě mě a pro velení Hvězdné brány jsi po smrti. Kontroluju každou zprávu, kterou odešleme na Zem, aby tam nebyla zmínka o tobě. Teď si uvědomuji, že tě musíme chránit ještě víc. Tvoje já muselo mít nějaký důležitý důvod, aby tě poslalo do bezpečí sem.“ Když jsem se nad tím zamyslela, muselo to mít sakra pořádný důvod, aby mě odtrhla od rodiny a všech, na kterých mi záleží a poslala na jinou planetu, do jiné galaxie a o deset let zpátky.
„Mio, pamatuješ si, jakým způsobem tě sem poslali?“ Unesli mě, chtěla jsem vyhrknout, ale moc dobře by to nevyznělo, kdybych řekla kdo.
„Nevím, omráčili mě.“ Alespoň další kousíček pravdy. Elizabeth přikývla.
„Nu dobrá.“ Pomalu vstala ze židle a obešla stůl. Zastavila se u okna a sledovala dění v operačním centru. „Předpokládám, že tvoje já byla z doby za deset let, že?“
„Vypadala starší,“ potvrdila jsem. Jasně si vzpomínám přímý pohled do její tváře. Zapomněla jsem v tu chvíli dýchat. Zdálo se to naprosto neuvěřitelné. Byla jsem to já, ale zároveň ne. Viděla jsem ve vlastních očích daleko větší odhodlanost, než jakou tam vidím teď a to už jsem na Atlantidě skoro rok. Ona v tom prožila deset let. Musela vidět spoustu věcí, které já teprve uvidím. Změní mě to taky takhle?
„Řekla ti něco víc?“ Vrátila jsem se zpátky k Elizabeth. Ta otázka o mě samé mě rozrušila víc, než jsem si chtěla připustit.
„Pořád opakovala, že je to pro moje bezpečí a abych se na ni nezlobila.“ Byla sobecká, já jsem byla sobecká, že jsem se pro vlastní bezpečí poslala tak daleko. Moje já muselo prožít opravdu něco strašného, že se odhodlalo k takovému kroku.
„Není žádný způsob, jak bychom se jí na to mohli zeptat, ani tohoThora, protože se to teprve stane.“
„Máte pravdu.“ Elizabeth se otočila.
„Mio, vážím si toho, že jsi mi to řekla. John, tedy podplukovník Sheppard se mi párkrát zmínil, že když jste spolu mluvili, jasně jsi mu zdůraznila, že dokud ty sama nezjistíš, co tě sem přivedlo, nikomu to neřekneš.“ Na to jsem si pamatovala dost dobře, ale bylo to ze vzteku na něj a svým způsobem sobecký krok jak ochránit samu sebe, takže není s podivem, že moje já z jiné reality se zachovalo právě takhle. Už jsem se v ní začínala poznávat.
„Vy a pan Woolsey jste ode mne odlákali IOA a komisi.“
„Ano, protože dobře vím, na co by se tě ptali.“ Sedla si do židle vedle mě. „Mio, neznáš prostředí okolo brány tak dobře jako já, a ani já tak dobře jako Richard Woolsy, ale můžu tě ujistit v tom, že IOA by se nezastavilo před ničím. Právě proto jsem se tak zdráhala, abych jim to řekla a prvně hledala oporu v generálu Landrym, který důvěřoval plukovníkovi Carterové, stejně dobré astrofyzičce, ne-li lepší, to McKayeovi říkat nebudeme, aby se pokusila tě dostat domů.“
„To je v pořádku.“ Nemusela se mi omlouvat, to já bych měla, ale ten postup, který musí všichni dodržovat, všechny ty vojenská pravidla mě už unavovala. „Už bych měla jít.“ Trhaně jsem se postavila a rozloučila se pokývnutím hlavy.
Zkratkami jsem došla do svého pokoje, a jakmile se za mnou zavřely dveře. Opřela jsem se o ně zády a sklouzla na podlahu. Hodně jsem se musela přemáhat, abych se nerozbrečela. Elizabeth se kvůli mně vystavila obrovskému riziku, když mě nechala „umřít“ a já jí teď nebyla ochotná říct celou pravdu.
Vytáhla jsem z kapsy vysílačku do ucha a zapnula ji. Slíbila jsem Rodneymu, že se za půl hodiny vrátím a teď mě horečně volal. Zhluboka jsem se vydýchala a nasadila si sluchátko.
„Já vás slyším, doktore.“
„Sakra, kde jsi, Mio? Sháním tě hodinu. Říkala jsi, že to bude trvat jen půl hodiny!“
„Už jsem na cestě,“ odpověděla jsem co nejpevnějším hlasem.
***
Do Rodneyho laboratoře jsem šla jako ve snách a až jeho podrážděný hlas mě vrátil do přítomnosti.
„Co to s tebou je?“
„Nic,“ zalhala jsem.
„Pokud tu budeš, musíš si zvyknout, že se tady dějí nejrůznější věci a při většině z nich jde o život.“
„Chápu, je mi to jasné, Rodney,“ odsekla jsem mu a sedla si za stůl před počítač.
„Co-cože?“ zeptal se podrážděně a vykulil na mě ty svoje povýšenecké oči.
„Já to chápu, to jsem řekla.“
„A kam zmizel doktor McKaye?“ Podívala jsem se na něj a údivem pootevřela ústa. Řekla jsem mu Rodney. Kruci.
„Já se vám omlouvám, doktore McKaeyi.“ Chvíli se na mě popuzeně díval, ale nakonec to vzdal.
„Jdeme dál. Já teď musím odletět na Zem. Moje sestra přišla s objevem, který by nám mohl pomoci nabít ZPM tak, abychom ho mohli používat.“ Začal se hrabat ve svých věcech a zřejmě se je pokoušel dát na jednu kupku.
„Vy máte sestru?“ zeptala jsem se překvapeně.
„No ano, nemluvil jsem o ní snad?“ Zvedl ke mně hlavu.
„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Mám sestru, ale už je čtyři roky ze hry. Pořídila si nějakého středoškolského profesora a má s ním dítě.“
„Vaše sestra je taky astrofyzička?“
„Neslyšela jsi mě, že jsem říkal, že je čtyři roky ze hry? Za tu dobu nic nepublikovala, ale její objev by mohl být důležitý, hlavně v tom, že přišla na to, s čím jsem si nevěděl rady.“ Poslední slova zašeptal tak, jakoby se snad za to styděl, což se určitě styděl.
„Chcete ji vzít na Atlantidu?“ Pobíhal po laboratoři a sbíral další věci, které potřeboval projít, zatímco bude letět na Daedalu tři týdny na Zem, a pak stejnou dobu zpátky. Páni skoro dva měsíce bez něho, to bude dobré.
„No jistě, musíme to co nejdříve uvézt v praxi, pokud to tedy půjde.“ Nepatrně jsem se usmála.
„Neříkal jste, že má dítě?“
„Jo.“
„Kdy naposledy jste ji viděl?“
„Než se nechala zbouchnout.“ Vykulila jsem na něj oči.
„Zbouchnout? Vždyť má manžela a je to chytrá žena. Prostě změnila svoje hodnoty, a pokud má dítě a vy jste svou neteř nebo synovce ještě neviděl, nejste asi moc dobrý strýc. A teď si myslíte, že si tam jen tak nakráčíte a budete ji chtít odvést tři milióny světelných let pryč, tak asi nemáte ponětí, co to znamená být rodič.“ Tím byla naše debata u konce. Rodeny chvíli mručel a já s ním nemohla být v jedné místnosti. Raději jsem se sbalila a odešla najít Teylu. Potřebovala jsem zase trénovat a nějak si vybít frustraci.
***
Dalo by se říct, že za tu dobu, co byl Rodney pryč, jsem s Teylou trénovala každý den, protože jsem musela nahradit ty hodiny, co jsem nebyla v laboratoři a směny v jídelně už nebyly tak časté, protože to, podle Elizabeth, nebylo už pro mě. Proto nebyla ani špatná nabídka od doktora Zelenky, jestli bych nechtěla pomoc při přípravě komory, která bude odčerpávat energii z alternativního vesmíru a dobije tím ZPM, čímž budeme chráněni před útoky Wraithů.
„Není možné, že odčerpáte energii z alternativního vesmíru, kde jsou lidé jako my?“ zeptala jsem se doktora Zelenky, když se zabýval spoustou složitých výpočtů.
„Existuje nekonečné množství alternativních vesmírů a pravděpodobnost je malá, že budeme čerpat energii z některého obydleného.“
„Ale nějaká možnost tam je?“ dotírala jsem na něho.
„Vždy je nějaké procento pravděpodobnosti, Mio. S tím se nedá nic. Je to riziko astrofyziky, stejně jako, že to vůbec nevyjde a něco se podělá.“ Pravda byla taková, že jsem zbožňovala, když doktor Zelenka mluvil svou rodnou řečí, tolik mi to připomínalo můj život, že jsem v jeho přítomnosti málem zapomínala, kde jsem.
„Víc se hodí, posere.“ Řekla jsem mu česky a on se na mě otočil s otevřenou pusou. Neubránila jsem se pousmání.
„Ty umíš česky?“ zeptal se mě a odložil tablet.
„Můj táta pochází z Česka,“ potvrdila jsem. Za ten jeho nadšený výraz to stálo. Nakonec jsem si s ním dobře popovídala, bylo na něm vidět, jak mu jeho jazyk chybí. A já do tátova rodného jazyka přešla ráda. Když jsem byla malá, často jsme doma mluvili česky. Táta mi vždy kladl na srdce, že když jsem Američanka, neznamená to, že si přede mnou každý sedne na zadek a všichni budou mluvit mou řečí, tím pádem jsem ráda studovala jazyky a díky paměti mi to šlo docela dobře. Jen byla škoda, že při tréninku s Teylou jsem to nedokázala zúročit.
„Co ti chybí tady na Atlantidě nejvíc?“ zeptal se mě Radek, když jsme si po pár náročných dnech potykali, a právě měli pár volných chvil. „Když nepočítám rodinu,“ dodal po chvíli, když jsem nic neříkala.
„Nebudeš se mi smát nebo vyvozovat předčasné závěry?“ Postrčil si brýle na nose a odstrčil od sebe tác s jídlem. Jídelna byla docela prázdná, byl pozdní večer a za dva dny měl přiletět Rodney se svou sestrou a konečně se mělo zařízení spustit.
„Vůbec ne,“ tvrdil zaníceně.
„Cigarety. Jsem tu sice víc jak rok, ale mám občas šílenou chuť na cigaretu.“ Radek si sundal brýle a zahleděl se na mě, jakoby snad na mě hleděl něco, co je špatně. „Slíbil jsi, že nebudeš vyvozovat předčasné závěry.“
„Ne. Ne promiň, nechtěl jsem, aby to tak vyznělo. Jen mě to na tobě udivuje. Viděl jsem tě běhat a cvičit, prostě zdravý styl života.“ Neubránila jsem se smíchu.
„Možná to tak vypadá, ale doma jsem žila tak trochu ve stresu. Je pravda, že jsem si každé ráno zaběhala, ale pak, když jsem šla do práce, jsem si zapálila cigaretu, stejně tak, jako když jsem šla domů, i když ne s takovou pravidelností, ale ano, kouřila jsem.“ Radek zakroutil hlavou, ale nakonec se na mě usmál.
„Nic se neděje, každý máme svoje zlozvyky.“
„Přesně tak.“
Společně jsme se pak vrátili do laborky, aby Radek mohl dodělat poslední potřebné věci k dokončení. Zůstávala jsem v pozadí a vše pečlivě sledovala. Sice jsem se za pár týdnů nedokázala naučit všechno okolo astrofyziky, ale pomalu jsem vstřebávala nejdůležitější a doplňovala je odbornými publikacemi, které mi zapůjčil Radek a musela jsem tak přiznat fakt, že Rodney musí používat o nějakou část mozku víc, než méně studovaný člověk.
***
Daedalus přistál v dohodnutou dobu a já se už těšila, až komoru spustí. Sice jsem se obávala toho malého procenta, že budou odčerpávat energii z obydleného vesmíru, ale zvědavost byla silnější.
Proběhla jsem chodbami jako vítr, abych předala Rodneymu nějakou hloupost, pro kterou mě poslal, aby mě měl z krku a nemusel mě představovat jeho sestře, která na mě upřela dychtivý výraz. Poznala snad, že nejsem vědátor nebo voják?
Dveře se přede mnou otevřely a já v tichosti podala Rodneymu tu hloupost, kterou odložil, až by se na mě podíval.
„Můj bratr ti děkuje,“ pronesla mile jeho sestra a já se na ni usmála.
„Hm, no jasně,“ přitakal Rodney roztržitě a dál si mě nevšímal. Bylo to víc, než jsem mohla očekávat.
Musím uznat, že mě hladké spuštění přístroje tak trochu zklamalo. Čekala jsem, že se něco stane a já se budu moct v duchu Rodneymu smát, že není zas tak dokonalý. Jenže vše šlo hladce, tak to Rodney zase zvládnul. Trochu otráveně jsem odešla, abych se nemusela dívat na jeho povýšenecký pohled dokonalosti.
„Počkej!“ zavolal za mnou někdo. Když jsem se otočila, běžela za mnou Rodneyho sestra.
„Chcete odvézt na pokoj, doktorko Millerová?“ zeptala jsem se slušně, ale ona se na mě usmála a zavrtěla hlavou.
„Jsem Jeanie.“ Nastavila mi ruku a já si s ní potřásla.
„Mia.“
„Moc mě těší, Mio. Říkala jsem si, že když už tu jsem, mohla bych si to tady prohlédnout. Doktor Zelenka mi doporučil tebe, že se tu nejlépe vyznáš.“ Dívala se na mě tak přátelským pohledem, natolik odlišným, kterým mě častoval Rodney, že jsem jí nemohla odolat.
„To je pravda, jestli chcete, ukážu vám nejhezčí místa. Lepší, než by vám ukázal váš bratr, který by vás určitě táhnul do všech laboratoří.“
„Tykej mi prosím, Mio. Paní Millerová mi říkají jenom kolegové mého manžela.“
„Tak tedy, Jeanie, nechtěla by ses podívat na celé město z jediného místa?“ Nadšeně přikývla a já se jen nepatrně pootočila, abych si všimla Rodneyho, jak se za námi dívá. Trochu se mračil, ale Jeanie mě vzala za paži, když si ho všimla a táhla mě chodbou.
Báječně jsem si s Jeanie rozuměla. Po celé té době tady, jsem našla někoho „normálního“ a nevědeckého, i když bych řekla, že byla stejně chytrá jako Rodney. Nakonec jsme zašly do jídelny, protože nám oběma silně kručelo v břiše. Přivedla jsem ji ke stolu, kde seděla Teyla, Ronon a podplukovník Sheppard, kteří měli tu čest se s Jeanie už setkat.
„Ty tu s námi nezůstaneš?“ zeptala se mě Jeanie překvapeně, když jsem se dala na odchod.
„Volal mi doktor Zelenka, abych se na něco přišla podívat.“ Pokradmu jsem se podívala na podplukovníka, který si mě stále měřil nedůvěřivým pohledem.
„Připojíš se k nám, později?“ Neušla mi ta naděje, co Jeanie měla ve hlase.
„Pokusím se. Zatím se mějte.“ Zadržela jsem dech a pokusila se co nejrychleji odejít.
Doběhla jsem do laboratoře, co nejrychleji, abych nemusela na podplukovníka myslet. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že mu Elizabeth nic neřekla, ale tak nějak jsem tušila, že podplukovník má nějaký vnitřní radar na tajemství.
„Radku?“ zeptala jsem se, když jsem vběhnula do laboratoře a on mě odtáhnul k jednomu počítači a ukazoval hodnoty. Ptal se mě na pár věcí a já se mu pokoušela, co nejlépe odpovídat. Evidentně byl spokojený. Pochopila jsem, že si mě vzal pod ochranná křídla a učí mě. Což mi opravdu zlepšilo náladu. Rozloučila jsem se s ním a běžela pryč.
Do jídelny se mi už nechtělo a neměla jsem jistotu, že tam ještě někdo bude, měla jsem volno, tak jsem se vrátila do pokoje a pustila se do studia s větší vervou. Radek mě nadchnul, daleko lépe než Rodney, kvůli němu jsem měla astrofyziku zařazenou do předmětů, které nemám ráda díky učiteli, ale Radek to změnil.
***
„Mio! Mio!“ Prudce jsem s sebou trhnula. Ležela jsem v posteli s knihou otevřenou někde uprostřed. Za okny se smrákalo. Musela jsem usnout a neodbytný hlas v mém uchu mi nedal ani chvíli na vzpamatování.
„Ano?“ ospalost musela být z mého hlasu zjevná.
„Tady doktor McKaye.“
„Co jste potřeboval, doktore?“
„Mohla bys jít do jídelny a postarat se o Jeanie, nechci, aby s ním zůstávala o samotě.“ Protřela jsem si oči, abych se už konečně probudila.
„S kým?“
„Se mnou. Nebo spíš s mým já z alternativního vesmíru,“ řekl to tak rychle, že mi pár vteřin trvalo, než mi došlo, co vlastně říká.
„Pokus nevyšel?“ zeptala jsem se neomaleně, ale nebyla jsem právě ve stavu, kdy bych skákala, jak Rodney píská.
„Vyšel, jen se objevila chybička. Ale to ty vědět nepotřebuješ, prostě běž do jídelny a nenechávej moji sestru s mým já o samotě.“
„No tak jo,“ broukla jsem stále nezaujatě a jen pomalu jsem se začala ploužit do jídelny. Po cestě jsem zívala tolik, že jsem měla obavu, že někoho spolknu.
Před jídelnou jsem se však probudila. Takový hlahol jsem ještě neslyšela. Vešla jsem dovnitř a zírala na stůl, kolem kterého seděla známá parta obohacená o Jeanie. Dokonce jsem poznala i Rodneyho, ale zdál se mi poněkud jiný. Odkdy nosil koženou bundu?
Jeanie si mě všimla a zamávala na mě. „Pojď k nám!“ Podplukovník vypadal vesele, dokonce ani moje přítomnost mu nevymazala úsměv z tváře, tak jsem klidně dokráčela ke stolu a jen slyšela, jak mě Jeanie představuje tomu druhému Rodneymu, jež se bleskově otočil. Zíral na mě naprosto neuvěřitelným pohledem. Takhle se náš Rodney na mě ještě nepodíval a poznávala jsem v něm něco, čemuž jsem se zdráhala uvěřit.
„Vico,“ vydechl a já sebou cukla. Nevyděsilo mě jen to, jak láskyplně to vyslovil, ale i to, že použil moji přezdívku, kterou jsem tady na Atlantidě nikomu neřekla. Zůstala jsem stát na místě jako přikovaná a sledovala, jak vstává a bere s sebou překvapené pohledy všech ostatních.
Zastavil se přede mnou a zíral. Prohlížel si zaujatě moji tvář, každičkou konturu obličeje a snad i každý vlas na hlavě.
„Nedoufal jsem v to,“ zašeptal a jemně mě přitáhl do náručí. Stála jsem jako socha. Dokonce, ani když mě jemně políbil na tvář, jsem se nehnula. Dokud nepřišel náš Rodney a začal se ptát, co se tady děje. Alternativní Rodney mě pustil a jen se podíval na toho našeho.
„Řekl jsem ti, že máš dávat na Jeanie pozor, ne aby ses kamarádíčkovala s ním!“ Ukázal na alternativního Rodneyho, Roda, jak mi později prozradila Jeanie.
„Vždyť jsi to ty, Meredite.“ Povytáhla jsem obočí nad Rodneyho celým jménem. Rod se jen usmál.
„Nechci, aby se kolem vás motal,“ trval Rodney na svém.
„Nebudu, jen si na chvíli půjčím, tady…“ S otázkou se na mě podíval.
„Mia.“
„…Miu.“ Ukázal před sebe a já velmi neochotně šla. Netušila jsem, co se bude dít, ale vypadalo to, že má s mým alternativním já nějaký osobnější vztah než já s naším Rodneym.
Rod mě odvedl na jeden z nejbližších balkonu a zkontroloval, že jsou dveře zavřené. Už jen to, jak se na mě podíval, mi nahánělo husí kůži.
„Nedokázal jsem myslet na nic jiného.“ Velmi obezřetně ke mně přistoupil, ale už se mě nedotkl, jen si pečlivě prohlížel moji tvář.
„Jak znáte moji přezdívku?“ zeptala jsem se obezřetně. Jen opravdu velmi úzký okruh lidí mi tak mohl říkat. Dokázala bych je spočítat na prstech jedné ruky.
„Protože tě znám, Vico.“ Natáhl ruku, aby mě pohladil po tváři, ale v půli pohybu se zastavil a stáhl ji zpět.
„Byla bych vám velmi vděčná, doktore McKaeyi, kdybyste mi tady takhle neříkal.“ Nepatrně se usmál a otočil se k zábradlí. Opřel se a hleděl na město pod námi.
„Už je to pěkně dlouhá doba, cos mi takhle řekla naposledy.“ Nevím proč, ale zželelo se mi ho. Možná za to mohl tón nebo jeho svěšená ramena, ale řekla jsem si, že když mě zná, bude fajn se alespoň chvíli cítit zase jako já.
Nedokázala jsem najít vhodná slova. „Doktore…“ Upřel na mě tak smutný výraz, že jsem si musela povzdychnout. „Rode, já ale nejsem ta stejná Vica, kterou znáš. Nejsem ona.“ Nepatrně se ke mně natočil.
„Jsi ona, ale nemáš stejné vzpomínky na dobu na Atlantidě.“
„Předpokládám, že když znáš moji… její přezdívku, řekla tobě nebo všem skutečnou pravdu.“ Fascinovalo mě, že i v jiném vesmíru používám tuhle přezdívku, ale i zřejmě tam to byla srdeční záležitost.
„Ano a proto se ti omlouvám, jestli jsem ti způsobil nějaké problémy, Mio.“ Jméno mu vůbec nešlo přes pusu a mně to na rtech vykouzlilo úsměv.
„Nějak to vysvětlím, anebo to nechám vyšumět.“
„Víš, říkal jsem jim, ostatním,“ kývnul k budově, „že jsme tahali slánky, protože cesta sem byla jednosměrná, ale pravda je taková, že jsem podváděl. Předpokládal jsem, že bys tu mohla být taky, i když ne úplně stejná Vica, jako znám, ale za tu zkoušku to stálo.“ Položila jsem mu na předloktí ruku.
„V tom tvém vesmíru…, stalo se mi tam něco?“ Ta bolest, která mu vyzařovala z očí, byla naprosto hmatatelná.
„Předpokládám, že i tady byl tvůj kamarád poručík Evans,“ kývnul k mým známkám. Instinktivně jsem je stiskla. „U nás ti byl průvodcem na Atlantidě, ale když se vrátil Michael, aby s Atlantidou uzavřel smír za genovou léčbu Wraithů, unesli tebe i jeho, a pak…“ Pevně jsem stiskla rty a pokusila se tu vzpomínku z hlavy vytlačit.
„Hodněkrát jsem přemýšlela, že kdyby mě neznal, nikdy by se mu to nestalo. Svým způsobem jsem za to zaplatila i v jiném vesmíru.“ Rod se narovnal.
„Ne… ne! Oni tě nezabili. Michael tebe a poručíka unesl. Nevím, z jakého důvodu.“ Téměř jsem se zajíkla. Vzpomněla jsem si, co mi tenkrát říkala královna. Co myslela tím, že o mém původu není pochyb? Unesl mě snad Michael kvůli tomu? Byla jsem na to zvědavá, ale nechtěla jsem vypadat tak horlivě.
„A jak do toho zapadáš ty? Jaký vztah jsi měl s Vicou?“ Bylo zvláštní o sobě mluvit ve třetí osobě, jako bych to snad ani nebyla já.
„Měli jsme se rádi. Vzniklo to náhodou, když jsem se jí snažil pomoci vrátit se domů, do jejího času a časem to přerostlo v něco víc. Vím, zdá se to neuvěřitelné, když se dívám na vašeho Rodneyho, ale u nás to tak bylo. A právě proto jsem se tak moc snažil, abych tě… ji našel.“ Měl pravdu. Nedokázala jsem si představit, že bych něco měla právě s Rodneym, vlastně s nikým z expedice. Jen jsem se chtěla vrátit domů, ale Rodovo odhalení mě od toho začalo zase vzdalovat.
„Proč Vicu Michael unesl, na co mu byla dobrá?“ Rod se zamračil. Vypadal jak náš Rodney, když nebyl spokojený se svou prací.
„Nejsem z budoucnosti, takže není důvod, abych ti to tajil, ale nevím, jak se ti to bude líbit a jaký vliv to bude mít na tvůj návrat domů.“
***
Nakonec Rod mohl odejít, protože našemu Rodneymu nedala jeho přítomnost spát a nedokázal by si představit, že by tu zůstal. Bohužel to mělo háček a nikdo si nebyl jistý, jestli se podaří Rodovi vrátit do jeho reality, proto jsem se uvolila, že budu v laboratoři, kdyby se to náhodou nepovedlo.
Otočil se ke mně, než vešel do komory a naposledy mě objal. „Moc rád jsem tě zase viděl,“ zašeptal mi něžně do ucha. Sáhl pod tričko, kde mu na řetízku visel prsten. „Tohle jsem ti chtěl dát, než tě unesli, ale už jsem to nestihl, takže bych byl rád, kdybys to nosila alespoň ty.“ Strhl celý řetízek a nechal ho pomalu sklouznout do mé nastavené dlaně.
„Nemůžu to přijmout.“
„Nevím, jestli se někdy znovu setkáme, ale opatruj mi ho. Třeba dostaneme druhou šanci.“ Sklonil se ke mně a lehce mě políbil na rty, rozloučil se s Radkem českým „Měj se“ a zamířil do komory.
Domů se dostal, ale nám to téměř vybilo ZPM.
Zůstala jsem s Rodneym a Radkem zírat na komoru a v ruce mě hřál zásnubní prsten mého já z jiné reality a mysl mi ztěžkla pod přílivem nepříjemných informací, které mě s konečnou platností odradily od návratu domů, protože jsem tu svým způsobem měla být, i když se mi to nelíbilo. Jenže jsem stále nevěděla všechno a byla jsem odhodlaná to zjistit.

No netusil jsem ze to zabalis tak brzo.
Co tech zbivajicich 11 dilu ktere jsou napsane?