The Shields Epilog vydán (8.12.2016)

Dalsi patek a Zase nic c c, nic c c.

Ne nic-c-cuj mě tu!
Dnešní noční byla velice produktivní, takže jsem vám konečně sepsal díl v pracovním čase na pracovním vybavení a fabrika mi za to zaplatila tři tácy. A to se vyplatí.

#10 Mezitím

II

Projektily pršely ze všech možných vzdáleností, s rozdílnou silou a doletem. Všechny však s jediným posláním. Zlomit Město a jeho obránce, kterým teď nezbývalo nic. Nic než vlastní odvaha.
„…F-Kamelot městu! Opakuji, SFAF-Kamelot městu! Držte linii, jsme tady.“ Znělo ze všech reproduktorů velína. Všichni zprávu slyšeli, ale nikdo se neradoval. Šestnáct let čekali na podobné volání. Šestnáct let. Avšak teď, když je od znovushledání s Impériem dělily jen hodiny, jakoby ty hodiny byly delší, než celé předešlé obléhání.
Dokonce i městská umělá inteligence byla na hranici svých možností. Nemohla si dovolit ani verbálně komunikovat, natož vytvořit reprezentativní hologram. Veškerý její výkon byl směrován ven, za hranice města, vysoko do atmosféry. Snažila se přečíst každé narušení atmosféry, odhadnout trajektorie, vypočítat rychlost a směr protistřel… Nevěděla kam dřív střelit.
Plukovník Porter by nejraději byl tam venku, kde se odehrávala opravdová bitva. Nikdy, ani jako ambiciózní mladík, se neviděl někde za stolem. Chtěl být na bojišti do posledního dne, pokud možno na něm i padnout. To byl také jeden z důvodů proč měl v oblibě Coopera a spolupracoval s ním kdy mohl. Oba byli ze stejného těsta. Tonymu by stačilo jen zmínit se manželce a byl by z něj generál. Zkušenosti na to měl. On však nechtěl. Jeho poslání bylo chránit vojáky, přivést běžného vojcla zpět k rodině.
Další raketa byla sestřelena sotva sto metrů od oken hlavní věže a její fragmenty cinkaly o sklo jako krupobití. Jak chtěl být venku… Ale nemohl. Město stále potřebovalo koordinaci. Orian v docích sice odrazil poslední vylodění, ale další útok byl na cestě. Maršál Angus se spolu s malým armádním kontingentem pokoušel utlumit vzbouřence a najít jejich vůdce. V lesích na pobřeží byly hlášeny pluky nepřítele a hlavní ležení na severovýchodě teď stálo jako poslední hráz. Pokud by mělo padnout, všechny naděje jsou ztraceny.

IV

Bitevní linie mezi Helykany a Avaloňany vypadala jako ve středověku. Nepřítel ztratil stovky, možná i tisíce při čelním pochodu přímo proti obráncům, ale teď byli tělo na tělo. V přítomnosti Kathrine Raith uposlechli i takový rozkaz. Nebo možná neměli na výběr.
Několik kilometrů dlouhá linie těsně na hraně zákopů byla plná řinčení zbraní na blízku a tu a tam byli v boji zapojeni kněží i rytíři. Přímo uprostřed té vřavy, stále v zákopu, seděl Bo a střílel po čemkoliv, co nevypadalo dostatečně Avalonsky. Jeho nová společnice mu byla stále po boku. Snažila se nezkušeného vojáčka udržet naživu každým trikem, který ji napadal. V tak masivní bitvě však nebylo místo na komplexní manévry. Její zuby zářily krví, na čenichu měla čerstvou jizvu a na jednu nohu lehce kulhala. Tři desítky jejích obětí takové štěstí neměly.
Sotva se vrátila do zákopu, musela k bahnité zemi přibít dalšího Helykana, který málem bodl chlapce do zad. Vytrhnula mu hrdlo a štěknula na Boa. Ten poskočil, když ji uslyšel a poskočil podruhé, když si všiml mrtvoly jen centimetry za ním.
Možná kilometr nalevo mohl vidět masivní plameny vyrobené ze stínů, které trhaly vše, co jim přišlo pod ruku. Nedokázal se na ně dívat déle než vteřinu. Půlku té vzdálenosti na druhou stranu zářila kopule čiré energie a geometricky přesné paprsky projížděly zástupy Helykanů. Kayden tedy stále žila, zajásal Bo. A blížila se jeho směrem. To samé však dělaly i stínové plameny na druhé straně. Werratovi to došlo mnohem dříve a tak čumákem požduchla padlý Helykanský meč, vyskočila ze zákopu a táhlými štěky ho vyzývala k pohybu.
Potkají se přímo tady! Došlo pošťákovi a vyskočil na nohy. V bahně nahmatal běžné ocelové ostří s rukojetí stále teplou od předešlého vlastníka a vyrazil za Arou.

VI

Angusovy jednotky blokovaly patero ulic zdmi ze štítů. V obklíčeném prostoru totiž zuřilo povstání a chybělo snad jen zvonění klíči. Maršál opravdu doufal, že se mýlí. Že Kathrine je pořád ve Wesově hlavě a jen si hrála s jeho nervy. Na stranu druhou, pokud byli ti lidé opravdu vzbouřenci a ne jen pěšáci ve vyšší hře, nejjednodušší by bylo povolit střelbu ostrými.
I když by mu za takovou akci nehrozil sebemenší postih, je to akt spadající do přiměřeného užití síly, nemohl prostě riskovat, že se plete. Musel počítat s tím, že Kathrinino echo je venku. Někde ve městě.
A tak, zatímco jeho jednotky kontrolovaly povstání, on pokračoval v lovu.
Stejně jako všichni ostatní slyšel volání Kamelotu. Na rozdíl od drtivé většiny Měšťanů však věděl, co je na orbitě. Alespoň tedy co tam bylo, když jeho loď sestřelili. I kdyby od té doby neposílili obležení, Avalonským silám bude trvat cesta skrz dobrý půlden. Možná bitevní shoz, ač extrémně riskantní, by jim mohl dopravit posily během hodin. Bylo to na nich.
Zákeřný smích protnul potemnělý podchod a po jeho zádech přejela husí kůže. Hned po ní následovala ocelová tyč.
S vyraženým dechem spadl na jedno koleno a druhá rána napraskla zátylek jeho helmy. Před třetí stihl uskočit a po kolenou se svezl mezi třemi útočníky. V jeho zádech jich nabíhala další desítka.
Zhoupl pušku na popruhu a jen s hrubým zaměřením stiskl spoušť. Salva energetických projektilů osvětlila šerý tunel a smetla alespoň čtyři vojáky, než mu někdo rozdrtil střed pušky tyčí. Druhá mu přistála na opancéřovaných žebrech a přirazila jej na zeď. Než dopadla rána třetí, měl v ruce pistoli a mačkal spoušť. Jedna, druhá, třetí… Mrtvoly padaly k zemi bez hlav a kusů hrudníků. Jednoruční zbraň mu byla vyražena z ruky někam ke stropu. V tom samém pohybu vytáhl zpod hrudního plátu dýku, zohnul se pod dalším úderem, třikrát bodnul útočníka do břicha a v otočce prokrojil stehno druhého až na kost.
Další rána tyčí, čelní sklo helmy přestalo v ohňostroji chybných pixelů fungovat. Ještě jedna a ramenní kloub nereagoval. Další úder, další prasklina v plátu… Fungovala mu jen levá ruka a pravá noha, stále však dokázal rozporcovat další dva, než konečně někdo trefil klíčový systém a složil maršála k zemi.

VIII

Tonymu stály všechny chloupky v zátylku. Mohl být možná sto metrů od Kayden a syrová energie z ní tryskající ho nabíjela a vedla jako maják. Její kopule světla byla vše, co si voják mohl přát. Ti v ní přítomní, se zdálo, necítí únavu, ti mimo ni ji chtěli následovat a cokoliv přiletělo z děl za obzorem, nedokázalo prorazit skrz. Neměl tušení, jak něčeho takového může být starostka schopná a pochyboval, že to ví ona sama. To teď však bylo absolutně nepodstatné.
Zatímco on sestřelil kinetickou vlnou jednoho Helykana a mečem otevřel druhého jako krevetu, brala to Kayden ve velkém. Máchnula volnou rukou a krystalicky tvarovaný paprsek rozmetal dvě desítky nepřátel. Šlehnula svým Řádovým bičem, bleskl rozrazil vzduch a jeden z kněžích na okraji její aury padl k zemi ve formě černého škvarku obaleného popelem. Bublina odvrátila výstřel tanku, Kayden mezi ukazováčky vytvořila světelné kopí nejasného tvaru a mrštila jej proti obrněnému stroji. V jeho plátování byla jen centimetrová díra, už se však nikdy nepohnul.
Cooper takovou sílu viděl jen u členů Optimy. Kayden Davis však neměla být nikde blízko takové úrovně. Ne oficiálně. Což znamenalo jediné: Řád ji nepokládal za stabilní a umístil umělé limity na její moc. Limity, které za posledních několik dní padaly jako domeček z karet. Limity, které existovaly, aby jí zachránily život.
Kayden byla mrtvá, otázkou bylo pouze jak.

X

Ara utíkala přes bojiště, její zeširoka rozevřené tlapy poskytující dostatek stability pro běh v hladkém bahně. Bo nic takového neměl a tak klouzal a klopýtal, držel však krok. Nebo werrat úmyslně zpomaloval, přecejen dostala rozkaz.
Díky perfektním uším a očím dokázala udržet přehled i v tak obrovském chaosu. Pravda, v tomhle bodě by se jí hodilo taktické brnění pro pohled z ptačí perspektivy, ale jak Infy tak všichni jeho potomci byli příliš velcí na to, aby do nich vlezli.
Vedla ho do míst, kde Helykané prorazili linii a boje byly více rozprostřené. Místo, kde ho dokáže udržet na živu. Místo, kde bude užitečný. Za normálních okolností by to bylo opuštění pozice, možná i dezerce, ale werraty mají jen speciální jednotky a skauti, a tak mohli prakticky kamkoliv chtěli. Ani jednu ze skupin nikdo nezpochybňuje během míru, natož uprostřed bitvy.
Její rty se stáhly a odkryly řadu špičatých zubů. Prosvištěla bahnem, sklopila hlavu a prvnímu nepříteli podrazila nohy. Nezastavovala, skočila po druhém a zuby kolem krční páteře ho stáhla k zemi. Bo byl možná deset metrů za ní a poprvé na ostro použil meč. Jedním svislým bodnutím rozpáral podraženému Helykanovi břicho.
Prakticky okamžitě se na něj i vyzvracel.
Doběhl svého werrata, i když byl spíše on její člověk, a pomohl jí udolat posledního pěšáka. Trojice Avaloňanů původně zahnaná do kouta jim poděkovala a zvědavě ohlížela mladíka s werratem, než vyběhla nazpátek k linii.
„Nemáte zač!“ Křikl Bo.
„Woof.“ Štěkla Ara a spokojeně vyrolovala z tlamy jazyk.

XII

Coren seděl v kruhové díře ve zdi v pozici která prostě nemohla být příjemná. Nohy měl opřené prakticky ve výšce hlavy, jedno koleno měl vykloněné a na něm opřenou ostřelovací pušku. Skrz další dvě díry ve zdech měl nerušený výhled na bitevní linii. Z jeho úhlu byli krásně rozděleni. Vlevo Helykané, vpravo Avalon.
Jediné co ho tak omezovalo ve střelbě byla kadence jeho pušky.
Své cíle si pečlivě vybíral. Nábojů neměl na rozdávání a důstojník byl vždycky sakra lepší zářez. Jasnou volbou byli kněží, ale ti tak blízko u fronty drželi vztyčené kinetické štíty. Důstojníci to prostě vyhráli.
Hledal co nejvyšší šarži mohl. Ty sice byly značeny nenápadně, ale velitele jde poznat i jinak. A hele ho, tenhle vypadá důležitě… Coren upravil záměr, úhel i rotaci hlavně, ujistil se, že cíl nikam v následující vteřině nepůjde a zmáčkl spoušť.
Nemohl si ani vychutnat záasah, bezpochyby smrtící. Infyho ostré štěknutí ho vyrušilo. Nevýhodou takové palebné pozice je, že jste přímo na frontě. Jedny dveře vedly k Avalonu, řada oken pak k Helykanům. Werrat právě ty hlídal, ale nepřátel na něj bylo očividně příliš.
Coren zalomil hlaveň, vyměnil ji za tu automatickou a vyklonil se ze své palebné pozice. Skrz lochnu v podlaze, opřený o holý nosník, zalícil a v dávkách vyprázdnil zásobník do vojáků za okny. Infy vyskočil ven a jen vrčení a jekot dorazilo zpět ke Corenovi. Ten spokojený zase přehodil hlavně a překontroloval frontu. Jeden z Helykanských kapitánů dokázal po nečekané smrti svého podplukovníka sjednat pořádek a opět jednotky organizoval do bojeschopné formace.
Tys to chlapče vyhrál, pomyslel si šéf skautů a zamířil.

XIV

Anguse dotáhli až do stok, do jedné z nepoužívaných větví, kde si povstalci postavili malou základnu. Používaná nebo ne, pořád smrděla úplně stejně, možná jen méně pronikavě.
Tam ho pohodili na podlahu a všichni si kleknuli, tvář doslova přilepenou k zemi. Maršál se nemohl pořádně pohnout, jeho omezené zorné pole nabízelo výhled na drobný pár bosých nohou. Ty byly navzdory okolí zcela čisté.
Nožky zastavily prakticky u něj a jejich vlastník, určitě vlastnice, zašeptala: „Dlouho jsme se neviděli.“
Maršál se otřepal. Tak to opravdu byla ona. Jemný hlásek vydal ledový rozkaz.
„Otočte ho, sundat helmu.“
Její poskoci udělali přesně co jim přikázala a tak je jedním mávnutím ruky poslala z místnosti. Angus s ní zůstal sám a teď ji mohl vidět. Viděl tělo, které si vybrala a bohužel ho znal. Emily Davis-Porter, dcera dvou nejvyšších velitelů města.
„Ah! Vidím, že tuto formu poznáváš,“ vyčarovala úsměv, kterého by jedenáctiletá neměla být schopná, „Není úplně optimální, ještě nemá ani pořádně srostlou lebku… Ale co naděláme. Hrajeme s kartami, které nám vesmír rozdá. Krom toho. Genetický potenciál má magnificentní.“
„Proč ještě žiju?“ Šel Angus k věci.
„Proč zabít, když můžeš být tak užitečný?“ Zasmála se a násilím mu otevřela oči.
„Do toho, ty svině. Od posledně jsem trénoval!“ Štěkl maršál a zvedl své mentální zdi.

XVI

Bombardování na povrchu stále pokračovalo. Wes si tím byl vcelku jistý. Hrubé vibrace třepaly jeho celou a párkrát to vypadalo, že se už už zhroutí sama do sebe. Angus ho možná nepustil ven, ale on ven prostě musel. Musel tohle všechno napravit. Byla to jeho chyba. Jeho a nikoho jiného!
Rána tak mocná, že i desítky metrů pod zemí mrštila bývalým rytířem o zeď přerušila jeho tok myšlenek a spustila tok věcí zcela jiných.
Angus ho možná nepustil ven, ale vypadalo to, že Fénixové nesouhlasili. Ať už ti, nebo náhoda. V rohu místnosti zela díra skrz kterou se hrnula zemina a... denní světlo! Okamžitě k ní skočil a začal hrabat.

XVIII

Corenův domeček se zatřásl jako hromádka slámy, když se kolem v plném běhu prohnala Kayden v doprovodu řvoucích Avaloňanů. Přímo proti ní sprintovala Kathrine. Na sto metrů si navzájem vymazaly podporující pěšáky a světlo potkalo tmu. Stín slunce. Život smrt.
Aura černých plamenů vyrazila vpřed jako tisíce hadů, jejich kouřová těla tlačící na stěnu světelné kupole. Davis ji nechala selhat, ale ne než byla připravená s druhým stupněm. Falešný kolaps bariéry vylákal nepřátelského generála k posílení svých plamenů. Přesně jak podle plánu měla.
Kayden kolabující bublinu naplnila vším co měla v ten okamžik po ruce a její štít explodoval do všech směrů, sfoukávajíce plameny Orlů jako vichr svíčku. Raith se jako přízrak přesunula vpřed a stín v její ruce, ječící díra nicoty, sloužila jako meč.
Starostka uhnula třem úderům tak rychlým, že je téměř nešlo vidět a do čtvrté dala svou hůl.
Meč z ní udělal dvě jako by to snad bylo párátko, projel brněním, projel bicepsem a kompletně amputoval starostčinu paži.
Vítězný úsměv na tváři Kathrine dlouho nevydržel. Možná půl vteřiny, než si všimnula, že je něco špatně.
Hůl byla stále v celku a paže, i přesto, že ta fyzická ležela v bahně, ji stále držela. Z těla její rivalky proudila čistá energie a nahrazovala useknutou končetinu. Její bílé světlo se odrazilo v téměř černých očích Kathrine Raith. V očích, které po dekádách poznaly, co to je strach. Kayden máchnula rukou, hůl zasvištěla vzduchem proměňujíce se na bič, blesk rozřízl vzduch…

vynikající díl

Akorát jsem se s tím lichým/sudým počítáním přepočítal. Hrubě jsem nepředpokládal, že se dostanu až k osmnácti.
Shit happens.

Krása

Ach jo. Nasel jsem nejakej preklep nekde. Drive nez jsem ho stihl oznacit tak dosla baterka. Znova to hledat nebudu.
Jinak dej byl fajn.
Uz se nemohu dockat konce.
A jeste vice se nemohu dockat pokracovani New Earth.

Otázka je, jestli se mi do toho bude chtít s takovouhle účastí.
Psát pro čtyři lidi, co se obtěžují alespoň něco napsat je bída.

[Strýček Forďa]

St0rmíku: Stačí se podívat na zobrazení... Troufám si tvrdit, že min. Pár desítek Lidí čte. Nepsal jsem ti sem nic, protože co jsem chtěl, jsem ti sdělil na skypu...

Navíc ono k tomu není moc co říct... Je to prostě dokonalé... A psát každý díl jen: "bravo" nebo "Super díl" není můj styl.

Ale jestli chceš, tak to mužů rozebrat do mrtě. A šťourat se v každé blbosti, technologii, nelogičnosti atd... Jako to dělám Aiwovi.

Nu, mě tahle povídka láká, ale je to jak u ostatních, nedávám příspěvek v době, kdy nemám dočtený předchozí díly

Tak koukam ze se tu nic nezmenilo. Vse ve starych kolejich.
Zase je to odlozeno?
Ze by cekani na muzu na nocni smene?

Dneska bude díl, akorát se musím dostat domů, tak to ještě vydržte

Ale ale autor spojleruje a je ziv.

#11 Grand Finále

I

Kali kolem sebe dokázala shromáždit vojáky z roztroušených jednotek a nějakým záhadným způsobem na ní zůstalo velení celé levé části linie. Její noví podřízení byli z většiny staří mazáci a těch pár nováčků se velice rychle učilo.
Nad hlavou svištěla plasma a kulky, z ohněm a hlukem naplněným nebem pršela artilerie jako krupobití, werraté trhali protivníky na kusy, bajonety probodávaly břicha, telekinetici metali vším a všemi, krev se mísila s bahnem a jen metr od ní jeden z vojáků objímal horní polovinu svého nejlepšího kamaráda a svůj zármutek utápěl v slzách. Na jejích rtech se objevil úsměv.
Domove, domove,
Sladký a líbezný.
V piruetě uhnula skákajícímu Xeno, její dýka našla cíl a růžová krev vyrobila ve vzduchu ladný oblouk. Hned se musela sklonit, protože se něvedomky dostala do středu telekinetického duelu, a nad její hlavou prosvištěl kus zdi. Helykan ji srazil bokem a po Rytíři hodil na zemi ležící dýku. Kali využila jeho rozptýlení a do břicha mu vysypala půl zásobníku své pistole. Avaloňan jí poděkoval dvouprstým zasalutováním a zmizel v bitevní vřavě.
Nevěděla jak, ale věděla, že se bitva otáčí. Cítila to v kostech. Cítila to ve vzduchu. Náhlá vlna vzrušení a bitevní nálady. Nepřítel začínal ustupovat, alespoň tedy ta lokální část se stahovala.
„Tak co vy srabi? Chcete žít věčně?“ Zařvala z plna hrdla a vrhnula se za Helykany, její vojáci následovali.

II

Těžký křižník padal k planetě, jeho díra v jeho zádi hořela a prskala jako kovářská výheň. Její posádka skákala do záchranných modulů, každá zbraň schopná provozu stále střílela. Střílely, i když už jich polovinu rozdrtilo tření o horní vrstvy atmosféry. Střílely, i když už jen hádaly, kde je jejich cíl.
Proklatá Královna chtěla dorazit svou oběť, poslední kopí energie darované padajícímu křižníku, ale nedostala příležitost. Kapitán, vskutku celá posádka, jedné z fregat ztělesnil Avalonský ideál, dvě stě pro záchranu pěti tisíc. Ve jménu širšího dobra.
Loď vletěla přímo do trajektorie a snesla plnou salvu, pro špatné natočení a nedostatek času to byl zásah do měkkých částí trupu. Energie fregatu rozežrala na kusy, ale křižník žil.
Apella byla tak říkajíc královsky nasraná. Mnohá AI byla ráda, když dostala nová vtělení. Většina z nich vítala vylepšení. Ne však Apella. Apella milovala své tělo, svůj trup. Za sto padesát let služby se jí nic takového nestalo. Samozřejmě věděla, že její jádro, i když mimo provoz, přežije spolu s můstkem v bezpečnostní kapsli, ale to nedělalo věci lepšími. Její milované paluby hořely. Ten právě explodující výtah možná vrzal, ale byl její. Támhle ten padající nosník možná měl mikropraskliny, ale byl její!
Zbytek jejího Já zůstal rozprostřen po palubních systémech pěti stále žijících fregat. Ani zdaleka ne dost pro její plné fungování. Tři stovky vtělení během milisekundy svolaly kvórum, odhlasovaly si změnu struktury a ze všech se stala jedna.
Ta se objevila u křesla kapitána Baradona, druhého v řetězci velení, a hlasem nepřipouštějícím odpor pronesla: „Potřebuji povolení k přístupu ke všem výpočetním systémům na palubách.“
Kapitán ji znal dekády a nikdy ji neviděl v takovém stavu. Jen kývnul.
„Obávám se, že bude muset být verbální.“
„Máš mé svolení.“ Potvrdil.
Všem na palubě přestalo fungovat úplně vše, co lodě nepotřebovaly k boji. Robotická kuchyně zamrzla v půlce vysypávání pytle mouky, záchody přestaly splachovat, osobní telefony spadly do systémového bootu, dokonce i titěrné hudební přehrávače přestaly hrát. Nejhorším vedlejším efektem vypnutých interních senzorů však byly nehybné dveře.
Jeden z důstojníků měl tu drzost jí to připomenout.
„Pokud ji nezastavíme, dveře potřebovat nebudete.“ Štěkla zpátky.
„Opravdu si myslíš, že ji bez křižníku dokážeme udolat?“
„Musíme, kapitáne,“ její hlas změkl, „dokázali jsme ji poškodit, její záď je roztříštěná. Máme šanci.“
„Dobrá,“ přikývl, „Předpokládám, že máš plán.“

III

Christopher držel v ruce zbraň, kterou nikdy v životě neviděl. Nevěděl, komu patří, ani kdo ji postavil. Fungovala však stále stejně. Hlaveň proti nepříteli, mačkat spoušť. Drobné krystalky šlehaly z ústí a v obětech nechávaly dírky jako po jehlách. Spoušť zhasla, to cokoliv co ji pohánělo, začalo ječet jako kočka a zbraň přestala střílet. Nemusel nijak panikařit, jeho střelba byla opravdu jen podporou.
Sedm členů Optima týmu nemělo žádnou střelnou zbraň, a přesto masakrovali nepřítele rychleji než elitní pluk kulometčíků. Kde řadový Řádový rytíř mohl mrštit jedním protivníkem, hrnula Optima Helykany jako buldozer. Kde Řádový rytíř podpálil strom, Optima spálila mrakodrap.
Z hangáru teď nezůstávalo vůbec nic. Zdi byly kompletně pryč. Kov, který je ještě před hodinami tvořil steklý k podlaze v zatuhlých kalužích a hroudách, jen některé nosníky zůstávaly a nebýt toho, že je hangár součásti suprastruktury stanice, už by se byl býval dávno zhroutil. Podlahu nešlo vidět přes mrtvoly a kusy těl všemožných druhů a skutečné hromady mrtvých vznikaly na různých místech otevřeného prostoru. Některé náhodné, jiné úmyslné.
Optima stála v půlkruhu zády k bariéře dělící je od modlících se a její tři nejsilnější kinetici se jí teď věnovali. Víceméně si hráli na přetlačovanou s kněžími na druhé straně. Původní plán prostě je celoplošně přemoci selhal, teď se pokoušeli o vytvoření alespoň jedné trhliny. Trhlinky.
Omezené zorné pole, oznámil jeden z perimetru a druhý máchl dvakrát rukou. První gesto nahrnulo mrtvoly na kopec, druhé ji poslalo po slizké podlaze několik desítek metrů bokem.
Díky.
Na místě kde stála Teagan, jeden kinetik po pravé, druhý po levé ruce, bariéra slábla. Sloužila jako jejich konverzní bod. Na druhé straně však již čekala uvítací komise. Příval Xeno sílil, malé bestie věděly, že se čas krátí.
Teagan! Křikl Chris.
Vážně nepomáháš, odpověděla klidně, Lariso, zlato, budeme potřebovat boom.
Velké boom?
To největší.
Larisa v půlce pohybu změnila směr, poskládala pod sebou nohy a ještě než se dotkla země, byla v tureckém sedu. Nehybná ještě kousek sklouzla po krvi. První rytíř chtěl vědět, co to dělá, ale propásl poslední „klidnou“ chvilku.
Bariéra konečně povolila a malinká díra rychle rostla. Teagan uskočila bokem a telepaticky rozkázala dvěma podřízeným kam útočit. Trhlinou proletěly blesky a jazyky ohně, dost na rozehnání běžných vojáků na druhé straně. Zástup kněžích však stále držel.
Otvor měl sotva metr a velitelka Optimy nehodlala čekat už ani mikrosekundu. Proskočila skrz a bez její přítomnosti usměrnění energií selhalo a bariéra se zasyčením vypružila zpátky. Nemohli slyšet ani její myšlenky. Jen pozorovali její rozmazanou formu vrhající se proti desítce kněžích určených k jejímu zastavení.
V její nepřítomnosti vznikla díra ve velení a Christopher mohl cítit jejich metafyzické oči otáčející se jeho směrem. Na mě se ani nedívejte. Tohle je vaše parketa. Vysvětlil a musel zavřít oči, aby udržel žaludek pod kontrolou. Teagan na druhé straně právě rozmáznula jednoho z kněžích do čtyřmetrového kruhu tekutin a blán na bariéře.
Optima naštěstí věděla přesně co dělat. Všichni v unison-kroku ustupovali a zmenšovali tak svůj oblouk. Pomalounku, polehounku snižovali průměr kruhu, jehož středem byla levitující Larisa.

IV

Kathrine krvácela! Na jejím pravém líci zářila rudá šmouha a po ostré čelisti sbíhaly kapky krve. Nikdo nikdy nedokázal vysvětlit, proč Fénixové (bytosti čisté energie) stále krvácí. Nejblíže k pravdě pravděpodobně bude psychický link k lidskosti... Těžko říct, a ani to není podstatné. To hlavní je, že pokud krvácí, je smrtelná.
Kayden potlačila do protiútoku a na několik perfektních minut přesílila svou sokyni, nutila ji ustupovat a jen se bránit. Čepel nicoty zastavovala šlehance zářícího biče, její volná ruka brzdila útoky pyro a telekineze. Starostka nepolevovala. Její ruka z čisté energie byla rychlejší než cokoliv hmotného a v ní držený bič byl jen deset metrů dlouhou šmouhou zakončenou oslepujícími záblesky a zem otřásajícími prásky.
Kathrine nemohla věřit vlastním smyslům. Běžný smrtelník aby přemohl ji? Nepřipadá v úvahu. Bylo za potřebí více energie, více...
Její oči zažhnuly doslovným vnitřním plamenem, strčila ruku přímo do místa, kde se za půl vteřinu měl stát další blesk-prásk, a chytila konec biče do dlaně. Kayden jej nestihla stáhnout, tělo zbraně se napnulo mezi dvěma ocelovými stisky a od špičky po něm prosvištěla nachová energie takové síly, že ji interní vodiče nedokázaly pojmout a skákala i po povrchu dílků ve formě blesků.
Starostka byla zasažena plnou mocí Orla a nebýt zbraň držena rukou z čiré energie, byl by to její konec.
Její adoptovaná paže zaplápolala jako plamen svíčky v hurikánu, nějakým zázrakem však přežila. Slabá, světlounká, téměř jako duch, ale stále byla tam. Kathrine po ní okamžitě mrštila své Ostří nicoty a vyběhla za ním.
Ječící trhlina zmizela v Kaydenině rameni, okamžitě ho vytáhla a zapřáhla se jako pálkař připravený na odpal…

V

Emily Porter si vykračovala chodbou jednoho z mrakodrapů a maršál v jejím doprovodu poslušně následoval. Mohla cítit své hlavní já, veškerou sílu plynoucí skrz ostatní sféry, energii odpovídající na její volání. Pro ni, jen prosté echo toho mocného celku, to bylo jako první dávka kokainu.
Stačil takový kousek, aby se vrátila zpátky domů. Nejdříve však musela splnit jednu poslední misi. Misi, kterou přidělila sama sobě. Musela Kathrine pomoci dobýt město. A až se jí to povede, přivítá ji zpátky jako hrdinu. Pozice nejoblíbenějšího echa brzy zažije změnu!
Angus z okna viděl utíkajícího Wese a své překvapení stihl jen tak tak skrýt. Nezapomeň, že jsi jenom vymytý mozek, připomenul sám sobě a pokračoval v chůzi.

VI

Přeživší fregaty Apelly kroužily kolem Královny jako roj vzteklých včel kolem sršně. Jejich energetická žihadla bodala co mohla, ale loď nepřítele držela a bojovala. Její poškozený trup ztratil schopnost refrakce, ale i přesto vydržel neuvěřitelné množství zásahů.
Zatímco Avalon v něm dělal dolíky, vyráběla Proklatá Královna díry v otravném hejnu. Tři lodě hořely a jedna pokulhávala díky ztrátě hlavního generátoru. Stále však bojovaly. Apella využívala svého nového povolení ke zpřístupnění systémů a kdekoliv selhal lidský element, jako například v hořícím muničním skladu, nahradila ho sebou. Její limitovaný výkon byl natažen na maximum a ty nejlevnější z osobních počítačů a telefonů už dávno plápolaly jako táborák z plastů.
Piloti ji bezmezně věřili. I když jí navrhované trajektorie vedly jen desítky metrů od ostatních lodí, šli do toho. Obíhali kolem Královny a v protisměru se míjeli v tisících kilometrech za vteřinu na takovou blízku, že stačilo vystrčit ruku z okýnka a plácnout si.
Z Královniny zádě odpadávaly úlomky zrcadlového povrchu, střípky z pavučiny prasklin, a další a další salvy do těch samých míst pokračovaly v nahlodávání jejího pancéřování. Jedna z Avalonských lodí udělala chybu, tedy spíše Apella, a skončila přímo před příďovou baterií nepřítele. Ten neváhal.
Paprsek z bezprostřední blízkosti zasáhl již hořící plavidlo a na chvíli to vypadalo, že za ním vychází slunce. Avšak jen do doby, než ji záře pohltila úplně. Výstřel však vzal veškerou energii z obranných systémů, dostupné zásoby šťávy se z nějakého důvodu tenčily. Neznámého pro posádky lodí.
Jedna ze tří zbývajících fregat byla přímo za zádí Proklaté Královny.
„Kapitáne!“ Křikla a zároveň přetížila reaktor jedné ze svých vlastních lodí, zatímco přesměrovávala jeho bezpečnostní pole, aniž by čekala na svolení k autodestrukci.

VII

Dokonce i Christopherova palba teď byla klíčovou částí jejich obrany. Stáli rameno na rameno, v malém prostoru za nimi seděla zády o bariéru opřená Larisa a za ní stále bojovala Teagan. Bariéra stále držela a jejich velitelka vypadala i přes exoskeleton unaveně.
První rytíř se snažil vyplňovat hluchá místa mezi vlnami ohně, tlaku a elektřiny. Zastavit vše co by se mohlo dostat blízko. Nejednou už musel použít Exiops k ztrestání těch, kteří došli na dosah ruky. Další stovka Loxů zmizela v záplavě ohně a v jejich hlavách se konečně ozval hlas velitelky.
Její plán byl příliš rychlý a komplikovaný na slova, prostě jim ukázala vizuál toho, co se stane.
Posledního kněžího rozložila na náhradní díly, vše co mohla, nasměrovala do své zbraně a sekla proti bublině. Řez s hladkými hranami byl dost velký pro jednoho člověka a rychle rostl. První skrz byl Chris, který by jen zavázel. Trhlina se zacelovala a v její hlavě zaznělo: Lariso, zlato. Teď.
Následoval zbytek Optimy jeden po jednom (podle přesně určeného pořadí), až na druhé straně zůstala jen Larisa; dva z telekinetiků okamžitě zaujali pozice mrtvých kněží a do kolabující bariéry napumpovali dost na to, aby zůstala stát.
Dívka seděla na podlaze jako by neviděla, jako by neslyšela. Vlna metafyzického ohně vyrazila z její hrudi. Necestovala daleko, sotva polovinu délky hangáru, ale čeho se dotkla, to proměnila na prach. Stvoření přestávala existovat, podlahy a zdi se hroudily, ze stropu padaly nosníky. A teď Christopher chápal, proč to přesné časování. Bylo potřeba spolupráce celé Optimy ve speciálním vzorci, aby udrželi plameny od proražení skrz trhlinu. Na zaujmutí postavení měli sotva půl vteřiny po proskočení skrz.
Hned jak oslepující modř zmizela, prostrčila Teagan ruku skrz a protáhla Larisu zpět. Ta byla uvnitř svého brnění očividně v bezvědomí. Chris se chtěl v tom bodě zeptat, jestli někdy někoho napadlo ji prostě hodit proti planetě a zjistit, co by se stalo, ale neměl příležitost.
Došlo mu totiž, co mu nahlodávalo mysl. Co mu přišlo tak divné. Helykané.
Helykané ve svatyni nepřestali zpívat a modlit se. Optima tým, ztělesnění jejich ďábla, stála na prahu a oni se stále modlili a zcela je ignorovali. Usměvavé tváře pěly z plna hrdla, tisíce a tisíce bezbranných. Teagan chtěla zavelet k útoku, ale Davis poprvé zasáhl.
Ne. Nemůžeme je jen tak pobít. Ani se nebrání!
Optima ho pozorovala jako by se snad zbláznil.
Musí být jiná cesta, dodal.
Dost o tom pochybuju. Odpověděla Teagan a zvedla ruku.
Chris byl odhodlán jít na meče, ale když Exiops vytasil, zmizel mu z ruky.
Eh?

VIII

Coren s puškou přes rameno a dvojicí pistolí v rukou proplouval stíny mezi zákopy a zbytky budov. Doba ostřelovačů skončila, musel se vydat do hlubin bitevních linií. Což ovšem neznamenalo, že si nemohl vybírat cíle. Nechával probíhat jedince i celé jednotky, bezpečně ukryt ve stínech. Jen ty, které považoval za hodné pozornosti, čekala nízkokalibrová kulka do týla.
Infy mezitím kroužil kolem bojiště a podobným stylem lovil ustupující a posily. Z vrcholku masivního kopce suti, který býval továrnou, mohl vidět duel epických proporcí. Kayden raněná na desítkách míst avšak bez krve, Kathrine jen s jednou ránou, zato plnou ztuhlé krve. Vskutku naopak než by člověk, nebo werrat, čekal.
Davis prohrávala. Prohrávala a nikdo v dohledu neměl dostatečnou odvahu jí pomoci. Zuřivé útoky Ostří Nicoty šlehaly vzduchem, malé kinetické štíty kolem Kaydeniných pěstí se jej pokoušely zastavit a vzduch se nabíjel elektřinou. Kdyby byl býval Infy kráva, lehl by si a rok nevstal. To však nebyl jeho styl.
Pokud ne ti srabi, tak on!
Natáhl do sebe co nejvíce vzduchu mohl, jeho už tak masivní hruď zdvojnásobila objem, a zavyl. Pokud se dalo hromobití říkat vytí. Hrubý a hlasitý zvuk stoupal z rachotivých hlubin mořských bouří skrz hukot hurikánu, a jak se šířil celým městem a blížil se ke konci, opustil registr slyšitelný lidmi, aby zanikl v táhlém, pištivém a stále stoupajícím tónu.
Nejeden souboj muže proti muži byl přerušen, když Avaloňané a Helykané hledali zdroj hluku.

Na bojišti bylo jen pár lidí, kteří věděli co je to za zvuk. Corenem a Kali škubnulo, Infy volá o pomoc! Přestali s čímkoliv, co právě dělali, pro Kali to bylo opakované bodání neurčité Helykanské hrudi, a vyrazili za zvukem.
Nebyli jediní. Každý werrat v doslechu, i ti kteří nepatřili mezi Infyho potomky, v plném sprintu vyrazili za zdrojem signálu. Sbíhali se ze všech koutů města a jejich počet stále rostl. Těch pár v exoskeletonech předhánělo jejich druhy v níchž srsti si hrál prudký vítr. Někde na půl cesty se k nim připojil i jeden Avaloňan. Otrhané oblečení, zarostlá tvář a neupravené vlasy. Zato perfektně udržovaná fyzička. Jeho ocelová lýtka pumpovala, aby s nimi udržel krok, čerstvý vzduch pálil v plících… Žil!

IX

Kayden si tak přála, aby nemusela umřít sama na téhle zaplivané planetě... Vzpomínala na Sharon, vzpomínala na Christophera. Mezi dalšími a dalšími zásahy Nicoty proti kterým nic nezmohla si všímala střípků vzpomínek na dětství v Avalonském paláci...
Emoce jsou palivo.
Její ruka se zvedla proti úderu a v ní byl Exiops. Stříbrné jednostranné ostří žhnulo jako by spadlo z orbity, ale fungovalo stále stejně dobře. Zbraň Orla dopadla na kovovou hranu v dušeném zvonění. Nová vlna života ji naplnila a zvednula na nohy. Naděje vzplála. Stříbro potkalo nicotu a ta ustoupila. Kathrine ucouvnula a škobrtnula. Žádný smrtelník nemá takovou moc. Žádný! Tady hrají druhé housle bytosti mnohem vyšší.
Kayden jakoby jí četla myšlenky, další nemožnost v této kombinaci.
„Ty to pořád nechápeš...“
„Zůstaň, kde jsi!“ Varovala ji Nicotou.
„Prohrajete. Možná ne dnes, možná ne za sto let, ale prohrajete. A ano, ty to přežiješ. Jen ty,“ vydechla Kayden a vstanula z bahna, její brnění odpadávajíce, „abys trpěla o to víc. Sama ve tmě.“
„Ticho!“ Zaburácela Kathrine a vrhnula se v před.
Kayden zastavila levý a pak pravý úder, poslední části hrudního plátování ležící v bahně. „Protože to nechápeš.“
Kathrine Raith se nedokázala udržet na uzdě a šla vpřed vším co měla. Zloba Orla by zlomila i ty nejodvážnější.
„Ve strachu i odvaze,“ další dva údery a její veškeré brnění bylo pryč, „ve smutku i radosti.“
Stála tam jen ve flexi-obleku. Její pravá ruka energetický konstrukt, bezpočet ran zacelený tím samým ‚materiálem‘ a její původní oči byly také pryč, vypáleny hned na začátku souboje při pohledu do Ohňů. Místo nich zářily dvě koule světla.
„Ve světle!“ Zaburácela a zaútočila. Kathrine se hýbala jako had a ani jeden z dvou desítek seků se jí nedotkl. Protočila se mezi ruce její sokyně, dlaní vyrazila Exiops do vzduchu a svým ostřím probodla její břicho a škubnula vzhůru.
Kayden padla na kolena, světlo proudící z nové rány. „I ve tmě,“ vytlačila přes krev v ústech.
První z werratů, podle srsti Ara, dorazil a v hladkém letu šel přímo po krku nepřátelského generála. Ta ho stihnula skrýt, ale byla sražena k zemi. Zvíře prakticky rozpůlila a přistála v ladném zpětném kotrmelci.
Druhý, třetí, čtvrtý... Vrhali se proti ní ze všech stran a mezi nimi i Wes.
Kayden měla čas dát se do pořádku. Sklouznula na všechny čtyři a vyzvracela cokoliv to bylo, co Ostří Nicoty zkapalnělo v jejím trupu.
„Žijeme pro tebe,“

X

Jedna vteřina je pro AI jako hodina. Zatímco se reaktor fregaty přímo v zádech Proklaté Královny přehříval, Královna samotná ztrácela energii jako kámen a Apella to viděla. A věděla, že je to teď nebo nikdy. Ať už se dělo cokoliv, ať už kdokoliv odřízl baterie, musela.
Rozhodla se nečekat na povolení a detonovala svou vlastní loď. Bezpečnostní pole usměrnilo první setinu exploze a zbytek vyrazil do všech směrů.
Záď Královny se rozsypala jako zrcadlo zasažené granátem a poslední dvě fregaty rozebraly na kusy nyní dostupné vnitřní systémy. Něco důležitého muselo dostat zásah. Celá loď se otřásla, pohasla a přestala se hýbat. Namísto exploze však zkolabovala jako model z papíru na ústí vysavače. Sesypala se sama do sebe a prostě zmizela v neviditelném bodě.
„Co jsem to provedla?“ Došlo jí v absolutním tichu můstku a než stihl kdokoliv cokoliv říci, spustila formátování všech svých úložišť.

XI

Kathrine také cítila svou energii utíkající odtokem, ale to ji nezastavilo. Masakrovala útočící werraty a až Wes s Exiopsem v ruce se jí postavil.
Stál mezi ní a Kayden, tvrdé oči v odhodlané tváři opřené do těch jejích. Žádný strach, jen víra v sebe sama.
Kathrine vypustila opovržlivý smích, než štěknula: „Hlupáku!“ a zaútočila.
Mohl mít sebelepší trénink, ale proti vyšší bytosti neměl šanci. Jeho jediným štěstím byla rychlá ztráta náboje na její straně. Dokázal zastavit tři údery mečem, než mu špičkou prosekla ramenní vazy. S výkřikem spadl k zemi a meč odletěl kamsi do dáli.
Raněný Infy byl jeho záchranou. Připlížil se jí do zad a kousnul ji do lýtka. Z otočky ho kopnula do zlomené nohy a poslala ho na cestu vzduchem. Stála tam, po levé ruce vstávající Kayden, po pravé skuhrajícího Wese a tady a támhle zmasakrovaní werraté. Sama byla v katastrofálním stavu. Dobitá, krvácející, na hraně sil, která byla u Orla pořád sakra vysoko.
Supersonický třesk z nebe ji vyrušil z přemýšlení a až teď jí došlo, že Helykanské bombardování je spíče sporadické. Něco bylo špatně, a brzy viděla co. Z orbity padaly výsadkové čluny jejích barev. Plavidla možná byly její, ale osádka určitě ne. Věděla, že žádné posily v plánu nebyly.
Není divu, že si nikdo nevšiml bezvýznamného malého pošťáka s fasovanou dýkou v ruce. Nikdo jej neviděl, dokud jeho ostří nezmizelo v nezraněné noze. V tom bodě ho znal celý vesmír. Měl pocit, že ho Kathrine rozdrtí pohledem, když se klečící otočila jeho směrem. Obě lýtka raněné jí neumožňovaly stát. Ukázala na něj rukou a málo energie nebo ne, mrštila s ním o nejbližší zeď.
„Umíráme pro tebe,“ ozvalo se v jejích zádech a ledové ostří Exiopsu jí prořízlo krk až na páteř.

XII

Emily spadla na zadek a začala vzlykat. Po tvářích jí stékaly slzy jako hrachy, zrychleně dýchala, objímala svá kolen a kolébala se.
Maršál si mohl být absolutně jistý, že tohle není Kathrine; ta v životě neuronila ani slzu. Sám cítil vlnu úlevy a pokud to znamenalo... Dokázal snad někdo porazit Orla?! Odpověď neměl, ale jeho lidství mu zůstalo. Klekl si vedle dívky, ta se ani nepodívala kdo to je a jen se mu nacpala do objetí a plakala mu do hrudi.
„To bude v pořádku...“

XIII

První Rytíř s Optimou na základně obsadili jeden z opravdových hangárů a vyrazili k povrchu právě v době, kdy Avalonské transportní lodě dorazily na vyčištěnou orbitu a shazovaly svůj náklad. Christopher tak jen díky štěstí vedl pozemní invazi.
Už ze vzduchu bylo jasné, že město si prošlo peklem. Většina z něj byla pryč, všude zuřily požáry a bitevní linie se táhla několik roztroušených kilometrů. Musel odvrátit pohled a dostat se pod kontrolu. Teď musel být Prvním Rytířem Avalonu, Druhým mužem Impéria. Ne otcem. A jeho úkolem bylo velet a inspirovat.
Z nárameníků sjel hologram pláště tak reálného, že byl jinak než dotekem k nerozeznání. Čistě bílá jako zástupce Avalonské vlajky.
Přistávali několik kilometrů za periferií města, přímo v zádech Helykanských armád. Ty teď měly jen dvě cesty ven. Armáda Vysokého Avalonu, nebo skrz město. Většina volila město.
Christopher vedl pochodující zástupy vojáků v exoskeletonech a prakticky nikdo se jim nepostavil. Udržovali přesné formace, první řady třímaly automatické pušky pro ztrestání kohokoliv, a jejich obrněné nohy se zvedaly a padaly v perfektním koncertu harmonie. Prapory vlály nad jejich hlavami, nepřátelé padali pod jejich nohama.
Během pár hodin dostal zprávu z křídla, našli Anthonyho Coopra, živého! Davis okamžitě zaúkoloval Spectre aby kontaktovala královnu. Její manžel je živý a zdravý.
To vše mu však během půl hodiny přišlo zcela nepodstatné. Na hranicích města objevil místo největší a nejtragičtější bitvy.
Osmdesát metrů spáleniny a destrukce, to zbylo po smrti Kathrine Raith. Vše v rádiusu exploze bylo atomizováno. Vše.
„Můj pane!“ Zvolal jeden z klečících vojáků. Vedle něj byla hromada popela a když ji odrhnul bokem, našel pevnou skořápku spečenou z toho samého materiálu. Museli ji rozbít hrubou silou, ale uvnitř našli mladého hocha příliš velkého na svou uniformu a werrata.
Další a další vojáci hlásili podobné nálezy. Několik dalších werratů, jeden člen Řádu a asi dvě desítky vojáků, kteří byli příliš blízko, když Raith detonovala. Všichni byli živí, i když ranění. Někdo je zachránil kinetickou bariérou.
Někdo...
Poslední hromada, ta přímo uprostřed exploze a zaražená hluboko v zemi, ukrývala Kayden.
Nejen že polovina jejího těla teď byla pryč, když energetické konstrukty vyprchaly, ale už byla víceméně pohřbená. Christopherova kolena se podlomila a Spectre brnění dovolila tento pohyb následovat.
Klečel vedle ní a plakal. Vojáci se na něj nedokázali podívat. Tedy až do doby, kdy přivolal jednoho z vlajkonošů. Ten přiběhl bez jakéhokoliv otálení a předal prapor svému veliteli, který tyč složil a obrovský kus bílé látky s královským znakem z ní utrhl.
Ticho na bojišti by se dalo krájet.
Pak zvedl svou dceru z předčasného hrobu, položil ji doprostřed a zabalil její zmrzačené tělo. Pomačkaný znak seděl přímo na její hrudi a první kapky krve začínaly barvit pohřební roucho.
Boj ho již nezajímal. Se svou dcerou v náručí mířil zpět k přistávací zóně a armáda se kolem něj rozestupovala jako voda kolem oleje.
„Rodiče by neměli pohřbívat své děti,“ zalkl se uvnitř helmy, jeho vlastní hlas mu zněl cize a nepřirozeně.
Spectre pronesla jen tiché:

„Tví v životě i smrti.“

První skrz byl Chris, který by jen zavázel.

Zase jsi splnil normu.
Pekne vyvrcholeni bitvy jen co je pravda.
Jsem zvedav kdy bude posledni dil?

Geniálne