The Shields Epilog vydán (8.12.2016)

[Strýček Forďa]

Říkal, že už ze zabíjení vyrostl... Ale já mu to nežeru... určitě má něco zalubem.

Aiwendill píše:

Prezila to alebo nie? Tot otazka... dufam, ze hej, ale prihliadnuc k autorovej manii zabijat hlavne postavy sa asi dockam zlej spravy. Inac nadherny pribeh...

To by nebyl St0rm aby v každym 1 díle nezabyl alespoň dvě 2-3 postavy.
Že se ale ty zrovna ozýváš s maniiema, ty si za 2-3 díly zmasakroval celej 1 vesmír

[Strýček Forďa]

tss... slabota... já napsal díl, ve kterém jsem instantně zavraždil v podstatě nekonečně lidí... A ten díl brzo vyjde. Tak se nechte překvapit.

vynikající díl

Zajímavé Fe... Fe... a kulka do hrudi

sgcatlantis píše:

To by nebyl St0rm aby v každym 1 díle nezabyl alespoň dvě 2-3 postavy.

To ovšem vůbec není pravda, ohradil se masový vrah.
Možná tak co tři díly...

[Strýček Forďa]

Já bych se k tomu nejraději vyjádřil, ale jelikož jsem v 20. díle nechal bratra zavraždit svojí sestru a svého nejlepšího přítele, spolu s celou posádkou, tak raději pomlčím, začnu předstírat, že tebou opovrhuji a dělat, že já bych se k bezdůvodnému vraždění nikdy neuchýlil.

BTW: Což je mimochodem pravda, protože zničení Columbie ospravedlňuje: "For the Empire!" nebo jak by řekla Sharon Davis: "Ve jménu širšího dobra!"

Jak má, má nejmladší sestra v oblibě Ha Ha Ha. Oba to trochu s vražděním přeháníte, podívejte se na mě

///Edit: Doplnil jsem ti tam hezkou čárku, aby ta věta dávala smysl #pištejakolidi

Forďas

[Strýček Forďa]

No dovol?! Já, že to přeháním? Jen počkej, to ještě nic není...

Wooops spoiler.

Toto je spoiler!!!:

Připrav se na totální ztráty...

St0rm vo svojej najlepšej forme

Oh, děkuji. Děkuji.

S novým fórem jsi chytil nový dech koukám chlape:)

[Strýček Forďa]

na to bych nesázel... dokončí tohle a zase to zabalí...

Holt niekto môže chrliť telenovelu a niekto proste chytí autorský blok a chvíľu trvá, kým to prekoná. Niekto tu prirovnal St0rma k Moffatovi*. Tí z nás, kto sledujú Doktora Who alebo Sherlocka s tým musia súhlasiť. Moffat tiež robí dlhšie pauzy medzi epizódami, tiež nás dosť často nasiera, ale keď niečo vypustí, tak to rozhodne stojí za to a človek sa v duchu modlí, aby v tom pokračoval.



*Pre tých kto to nesledujú: Steven Moffat je showrunner a občasný scenárista seriálov BBC Doctor Who a Sherlock.

Dneska máme díl bez členění římskými číslicemi pro zachování plynulosti děje. Tak ať vás to nepřekvapí, čtenáři mí.

#03 V obležení
Tuhle zatracenou trasu už znal nazpaměť. Heleho, tahle vločka tady ještě včera nebyla! Kopnul do nové závějky na ochozu. První rok alespoň nosil exoskeleton, který prakticky chodil za něj, ale co se šetří energií, mají je jen na venkovním obvodu. Co by za to dal. Sice by si na něj občas někdo vystřelil, ale aspoň by něco narušilo monotónnost obléhání. Nejhorší nebylo, že se je snaží vyhladovět. Kdeže… Na vrcholku veškerého utrpení byla nuda.
Před obležením bylo město propojeno s celou planetou, přístup k libovolným datům, při zažádání předem i z ostatních světů. Měli kina, sporty, herny… Ale to byly doby, kdy také měli AI. Stejně jako mozek v lidském těle spotřebovává nepoměrné množství energie, dalo se říci to samé o umělé inteligenci. Její sub-protokoly naskočily někdy ke konci prvního roku, přehodila všechny klíčové systémy od svého monolitu na manuál a vypnula se. V některých částech města byli k vidění její duchové, limitované asistenční programy. Špatný vtip v porovnání s AI v plné síle.
Ve městě bylo velice omezené množství zábavy nenavázané na umělou inteligenci. Knihy a filmy se staly novou měnou, komplexní deskové hry přebíjely v hodnotě cokoliv. Will dokonce jednou hrál i Avalonský šach. Pořád si pamatoval šachovnici. Šestnáct na šestnáct polí, papírová, otrhaná, nafouknutá z předešlého promočení; přesto ta nejnádhernější věc, kterou kdy viděl. Kdo ví, kde je jí konec, povzdechl si.
S blížícím se východem slunce přicházel i konec jeho směny a s nadějí pozoroval jasnící světlo na východě, jeho sektor se vynořoval ze tmy. Stál uprostřed zdi a předním ležely šestihranné sektory, venkovní opevnění a několik dalších stržených, budovy srovnané se zemí, rozbořené, chátrající; některé zkolabovaly pod nánosy sněhu. Právě tady se nepřítel dostal nejhlouběji. Finální prstenec sektorů kolem centra města však odolal.
Během let byla většina zdí provizorně opravena, ale pro nedostatek materiálů a technického vybavení tak bylo učiněno s nižší technologií a dříve prolomené body zůstávaly slabinou.
Na opevnění, na kterém teď hlídkoval, byly roztříštěny tisíce nepřátel, desetitisíce, přesto stále stálo. Vysoké a hrdé; obité až na kovové pláty, ty ohořelé a pozohýbané… Stále však drželo. Poklona Avalonské vysoké technologii.
Osamělý výstřel dorazil z několika směrů, jak se odrážel mezi budovami centra. Vypadá to, že na druhé straně města měli strážní alespoň nějakou zábavu… První paprsky slunce vystřelily přes obzor, les na úpatí hor na severovýchodě vzplál oranžovou a na schodech pod bránou šlo slyšet kroky. Střídání.
„Aaaah, já to zase prošvihl?“ máchnul Gut rukou k teď již stříbrnému lesu. Will si na oko postěžoval: „Kdybys jednou přišel načas…“
„Jo, jo, jo… Nějaké novinky?“
„Nic. Akorát zvuk výstřelu z druhé strany města.“
„Taky jsem to slyšel… Řekl bych, že to šlo z přístavu.“
„Mno,“ Will zívnul, „ať už to bylo cokoliv, ty to zjistíš dřív než já. Jdu spát.“ A předal svému střídání pistoli a zásobník světlic.
„Dobrou… ráno.“ Popřál Gut a Will se z povinnosti zasmál. Tenhle vtípek slyšel pokaždé, když ho střídali po noční.
Našel cestu dolů ze schodů a napříč náměstím. Z něj vedly dvě cesty, jedna však byla zatarasena mostem, který před lety propojoval dvě věže interního okruhu sektorů. Ten byl spolu s několika dalšími odpálen, když to vypadalo, že oblast padne; osádka jej však udržela a jen trosky teď připomínaly těsné vítězství. Vítězství, které je stálo až příliš.
Starosta Generál Marcel Porter vedl jednotky, které nepříteli vpadly při obléhání do zad. Dorazili na poslední chvíli, nepřítele překvapili, ale i přesto to byl masakr. Obránci ztratili polovinu členů Řádu, mezi nimi i Portera, který neměl na bojišti, technicky vzato, co dělat, ale nedostatek telepatů byl cítit a tak zaujal místo v jednom z pluků.
Na jeho místo nastoupila místostarostka Kayden Davis a Will ji neměl zrovna v lásce, ovšem měl dost rozumu na to, aby otevřeně nezpochybňoval řetězec velení. Navíc pod blokádou. Stejně… Alespoň byla Davis, genetická perfekce u nich byla normou, určitě věděla, co dělá. Na stranu druhou, příjmení měli stejné. On však byl na nejnižších částech genetické sukně.
Došel do centrálního sektoru, věže se drápaly k nebesům a na časnou hodinu bylo docela živo. Vojáci i ‚civilisté‘ pobíhali tam a zpátky, skupinky se o čemsi bavily… Něco se muselo stát, ale ať už to bylo cokoliv, Willovi to bylo jedno. V hlavě viděl jen postel, ticho a klid.
Město v době míru sloužilo jako domov pro milióny lidí a jako továrna, ale rozsáhlá poškození, evakuace a masivní ztráty vedly k redukci populace. Zůstavší žili v centrálním sektoru, nejbezpečnější části města, a relativně neporušených vnějších okruzích. Více lidí na jednom místě znamenalo méně energie potřebné k vytápění budov. Kdyby téměř celé město nepohlcovalo solární energii, byli by umrzli už dávno. Samozřejmě, aby fotovoltaika fungovala, musíte mít slunce… Dnešní čisté nebe bylo spíše výjimkou a na západě se již hromadily mraky.
Minul kotce, v přízemí jednoho z mrakodrapů předal svou pušku zbrojaři, vyklusal po schodech o pár pater výše a nastoupil do výtahu. V něm s ním jel jen jeden další cestující, robustní muž s hladce holenou tváří a umělecky rozcuchanými blond vlasy, kterého pozdravil. „Pane,“ a v odpověď dostal lehké kývnutí.

Plukovník Orian si prohlédl unaveného vojáka, než poznamenal: „Noční hlídka?“
„Ano, pane.“ Přikývl voják, výtah zastavil a on vystoupil, nechávajíce Oriana o samotě. Ten pokračoval mnohem, mnohem výše.
Kabina zpomalila až v posledních patrech a dveře vpustily plukovníka do řídící místnosti celého města. Jako jedna z mála oblastí byla tato zcela funkční. Topografická 3D mapa na velkém stole uprostřed místnosti právě přepisovala sama sebe a namísto města ukazovala jeho okolí, zátoku, pravděpodobnou pozici nepřátelské flotily, Maretovu skálu…
„Plukovníku!“ dožadovala se jeho pozornosti bruneta na druhé straně mapy. Drobná, alespoň na místní poměry, docela solidně tvarovaná, příjemný úsměv… Nejedou byla kvůli svému vzhledu šeptem označena za nízkonákladovou královnu. Ořezaná dokonalost je však stále víc než jen prostá krása.
„S těma pevnýma linkama musíme něco udělat,“ postěžoval si Orian, když k ní došel, „mám to sem vážně dlouhou procházku.“
„Máme kontakt s Impériem.“ Oznámila roztřeseným hlasem, stejně jako všichni ostatní věděla, co to znamená.
„Jak? Jaký?“
„Nad ránem našli v přístavu plavidlo, osádka byla jediná žena. Naše hlídka žádala o identifikaci, ale žádná nepřišla. Bohužel je mrtvá. Podle doktora by však stejně nepřežila, byla zmrzačená. Cesta sem musela být náročná.“
„Proč by posílali jen jednoho vojáka? Víme určitě, že je naše?“
„Podle všeho patří k Bílému Řádu…“
„Doby kdy to vypovídalo něco o loajalitě, jsou dávno pryč…“ povzdychl si plukovník.
„A proto jsem nechala její náklad v přístavu, schovaný před slídily a v bezpečné vzdálenosti od obytných částí.“
„Vážně se musím ptát?“
„Dovezla baterie. Pokud nejsou od našich, může to být jen návnada. Zapojíme je a odpálíme systémy, ale pokud je naše…“
„Ofenzíva,“ nemohl Orian uvěřit tomu, že to říká. „Máme nějakou možnost potvrzení?“
„Uvnitř jejího těla byl nalezen malinkatý kontejner se zprávou, bohužel poškozený. Kontrarozvědka se ji právě pokouší rozluštit. Bez AI to bude trvat.“
„Ať už je to trik, nebo opravdu naši…“
„Blíží se bitva a musíme být připraveni.“ Doplnila ho. „Potřebuju kompletní soupis akceschopného personálu a techniky. Zálohy jsou již v pohotovosti.“
„Jak si přejete.“ Přikývl plukovník a vyrazil pryč, u výtahu se téměř srazil s vojákem v exoskeletonu. Kdysi kompletně bílé brnění bylo několikrát přestavěno, opraveno, přepracováno a přestříkáno podle potřeb mise. Teď neslo matné odstíny břidlicové. Jeho helma zajela pod plátování. „Plukovníku.“ Pozdravil Oriana.
„Plukovníku.“

Muži se minuli a nově příchozí mířil přímo ke Kayden. Se svými dvě stě dvaceti centimetry ji převyšoval o hlavu a půl, ramena jako býk ještě podpořená brněním. Na zádech pušku, u boku meč, na obou stehnech pistole, pod hrudními pláty zastrčeno několik dýk. Drobná Kayden v čestné bílé uniformě vypadala jako dítě.
„Madam.“ Shlédl k ní a z takového úhlu si nemohl nevšimnout jejího výstřihu.
„Musíte mi sem tahat sníh?“ Ukázala na nánosy v záhybech brnění a mokré stopy za ním.
„Byl jsem na cestě k odzbrojení, když se ke mně donesl ten drb.“
„Není to drb.“
„Takže v noci připlul křižník s tisícovkou rytířů a těžkou technikou?“ Uchechtl se plukovník nad tou absurditou a Kayden si promnula spánky: „Vojáci v obležení… Větší drbny jsem v životě neviděla.“ Předala papíry svému podřízenému, který procházel kolem, a pokračovala. „Jeden voják, možná náš. Přivezla baterie, právě to ověřujeme.“
„Takže…“
„Takže budete muset ještě párkrát zopakovat svůj nájezd z dnešní noci, musíme být připraveni. Orian dává dohromady soupis všeho, co máme, vaše exkurzní jednotky by měly udělat to samé.“
„Ano, madam.“ Zasalutoval Porter a vyrazil k odzbrojení.
„Plukovníku, hlášení o dnešní misi chci za hodinu,“ mrknula na hodinky, „Raději za dvě.“
„Jak si přejete, madam.“ Přikývl, když se dveře výtahu zavíraly.
Bitva… Konečně! Tohle posedávání ho už unavovalo. Jistě, jednou za čas spáchali nájezd proti nepříteli, ale protáhnout si jednou za čtvrt roku nohy, to prostě není dost.
Kabina zastavila jen pár pater níže a plukovník mířil k zastřešenému mostu, který třicet pater nad zemí spojoval centrální věž s jejím sousedem. Brnění klepalo s každým krokem o podlahu, za okny zase začínalo sněžit, hustá clona vloček narušena jen poryvy větru mezi výškovými budovami. Prošel kolem kusu plátování, které bylo provizorně navařeno do průstřelu ve zdi. Jeden ze šťastných výstřelů, který se před lety dostal skrz aktivní i pasivní obranné prvky. Tehdy byl jen poručík, ale ztráty, bitvy a válka pohnuly velitelským žebříčkem.
Den, kdy flotila Avalonu ztratila orbitu. Nebe bylo plné letadel v soubojích, na moři několik flotil vedlo svou malou válku a jezero, pláně i hory kolem města byly plné nepřátel. Pluky pěchoty postupovaly vpřed, předvoj se vléval do rozbitých hradeb a těžká technika na obou stranách pálila ze všech hlavní. Městské systémy sestřelovaly každý projektil, každou raketu, kinetické štíty zachytávaly, co aktivní systémy minuly, rušičky pomáhaly. Splašené rakety prudce měnily směr a nejedna našla cíl mezi vlastními vojáky. Město hořelo, město mrznulo, město žilo…
V zadumání si ani neuvědomil, že dorazil k cíli; voják v pozoru na něj koukal a čekal.
„Pohov.“ Mávnul rukou a našel své místo. Postavil se do kruhu, kde by jindy automatický systém vyjel z podlahy, odebral jeho zbraně a celé brnění z něj demontoval, zanechávajíc jen neopren na kterém plátování drželo. Konzervování energie však vyžadovalo manuální odzbrojení. Nastoupila skupinka techniků s pneumatickými přísavkami a dali se do práce.
Dva z plukovníka sundali zbraně a zbytek začal od hlavy. Těžké plátování holení a stehen odskočilo od zbytku brnění a vrstvená ocel kryjící koleno povolila, odkrývajíce kroužkové brnění kryjící všechny klouby. Další na řadě byla sukně visící z obrněného trupu, kryjící slabiny. Několikastupňové plátování trupu, hrudi a zad záviselo jedno na druhém, a když povolilo jedno, odpadly všechny. Technici měli co dělat, aby všechny části pochytali.
Brnění postrádalo krk jako takový. Namísto něj od ramen až po po čelist postupně stoupaly nárameníky, které sice lehce omezovaly hybnost hlavy, ale dokázaly ji bezpečně fixovat v případě velké kinetické síly působící na nositele.
Stáhl ze sebe i flexi-oblek a navlékl svou běžnou, těžce onošenou a i na vzdory obležení stále skvěle udržovanou, uniformu. Dopnul poslední knoflík, kývnutím se rozloučil s týmem techniků a vyšel na chodbu. Měl tak akorát dost času na to, aby se najedl a překontroloval hlášení svých podřízených, než se bude muset hlásit Kayden.
U schodiště jej zastavil poslíček, možná dvacetiletý mladík, a předal mu zapečetěnou zásilku.

S tichou závistí zíral vysoko nad sebe, na plukovníkovu masivní hruď. Ten si balík přebral a pokynul pošťákovi, že může jít.
„Ano, pane.“ Přikývl a zase vyrazil pryč. Bylo mu šestnáct, jedno z dětí Obležení. Nikdy neviděl Město v běžném stavu, neznal nic než to co bylo vidět po obzor, neznal mír. Dítě války.
Vždy snil o tréninku a o Městské Gardě, o službě pod vedením vojáků jako plukovník Porter. O spolupráci s vojáky z Bílého Řádu, smetánkou Avalonské Armády. Přímo voněli mocí a prestiží...
V obležení však nebylo na výběr. Každý dělal, co dostal za úkol, každý pomáhal s provozem Města a jeho udržením v přijatelném stavu. Na jeho trénink nebyl čas, těch pár míst bylo vyhrazeno pro fyzicky pokročilejší a speciálně nadanou mládež. Teď tedy měl za úkol roznášet zásilky po městě. Desítky kilometrů denně po vlastních nohách, alespoň dokud se neseznámil prakticky s celým městem.
Konečně dorazil zpět na úroveň terénu a vyšel ven. Urazil jen pár metrů směrem k bráně do venkovního perimetru, když za ním někdo zatroubil. Otočil se a z ranní mlhy se vynořilo terénní vozidlo s masivními koly, které hučely na popraskaném betonu. Auto zpomalilo, poslíček se chytil bezpečnostní klece a vyhoupnul se na korbu.
„Jak to šlape, Bo?“ Křikl přes motor řidič a ostatní vojáci se zasmáli.
„Stejně jako před měsícem... A měsíc předtím. Ale konečně provizorně opravili most v osmdesátém patře hlavní budovy. Už nemusím kilometr kolem...“
„Tak to máš větší novinky, než my.“ Uklouzla sarkastická poznámka jednomu z vojáků. „Už si ani nepamatuju, kdy jsme byli naposledy v akci...“
„Vážně? Zrovna jsem viděl Portera ve zbrojnici, sotva se vrátil...“
„Porterovy operace jsou pro jinej kádr armády. Obrněná pěchota si řekne o běžného vojcla leda tak když potřebuje žrádlo pro děla.“
Bo by rád bránil plukovníkovu čest, ale jeho zastávka se blížila. Projeli skrz bránu v masivní stěně s otvory ve stropu, nachystal se a v pomalé zatáčce seskočil, klouzajíce po sněhem rozmočeném bahně.
Ucítil neurčitou sílu na svém trupu, která ho zastavila na místě. Zmateně se rozhlédl a našel jejího původce. Téměř dvoumetrová postava v bílém brnění, které bylo až po kolena oplácané bahnem.
Díky, zvedl palec v děkovném gestu.
Vojákova helma se pohnula ve strohém kývnutí a pokračoval v chůzi. Bo ho ještě chvíli pozoroval, než si všiml procházejícího kuchaře a do ruky mu strčil jednu ze zásilek.
Našel vstup do podzemních pater a seběhl po schodech. Těžký, neurčitý zápach a nepříjemná vlhkost naplnila vzduch. Vedlejší efekt města v nouzovém režimu, kotce byly opravdu old-school.
V rozsáhlých výbězích se procházeli, nebo polehávali jedinci werratů. Bo vždycky obdivoval jejich masivní, téměř vlčí, těla. Jeden z nich, metr vysoký samec, líně došel k bariéře a nechal Boa, ať ho podrbe skrz krátkou, jemnou srst. Druhý protlačil svůj dlouhý čumák skrz mříže a žduchnul do chlapcova ramene, že chce taky podrbat. Bo vyhověl.
Obě ruce natažené skrz mříže, zvesela hladil oba werraty a jejich mrštné ocasy, téměř tak dlouhé jako jejich tělo, se vlnily a pohupovaly slastí.
Ve vzdáleném rohu ležela pětice zvířat černých jako noc a jejich srst jakoby s každým nádechem přecházela z černé do bílé a zase zpátky. Jeden z nich vstal, protáhl své tělo jako kočka a pomalu vyrazil k mříži. Byli to jediní werrati, kteří se narodili v obležení. Místní genetická rozmanitost nebyla dostatečná a jen Infy, werrat z maršálova týmu, mohl být připuštěn bez risku. Správce kotců sám říkával, že takovou srst ještě u jiného jedince neviděl…
Kráčející zvíře mířilo přímo k němu, spodní vrstva srsti se tlačila na povrch a ta povrchová pod ní mizela; barva přecházející z černé na bílou jako důsledek. Jeho oči však byly stále stejně vědoucí.
Bylo to, jakoby snad werrat věděl, že tady chlapec nemá být, že má důležitější věci na práci.
Rychle je pustil a šel hledat šéfa kotců. Našel ho jak krmí jednu ze smeček a předal mu zásilku, stále hypnotizován silnými těly werratů.
„Je to jakoby mi viděli až do hlavy.“ Zamumlal, zírajíce do těch ledově modrých očí.
„Jsou extrémně inteligentní…“ poznamenal jejich trenér.
„Já vím.“
„Nemyslím si… Před lety, než začalo obléhání, jsem slyšel pověst, možná jenom drb.“
Bo byl hladový po jakékoliv informaci, čemkoliv co by mu mohlo přiblížit svět před Obležením, svět za obzorem. Sedl si na bednu a muž to vzal jako pozvání k vyprávění.
„Možná sto let zpátky, ještě zá vlády Cheryl, tlačili program Werratů do extrému. Vždycky se hlídaly geny a rodokmeny aby nedošlo k deformacím, ale tohle… Jedna z rodin byla populárnější než ostatní, její potomci preferovaní jednotkami Bílého Řádu, SpecOp… Dokázali neuvěřitelné věci, plánovali dopředu, jednali na vlastní pěst. Byli to plnohodnotní čtyřnozí vojáci.“ Pokýval hlavou a začal urovnávat věci na polici.
„A dál?!“
„Všechno fungovalo, jak mělo, dokud se nerozhodnuli neuposlechnout rozkaz. Alfa z toho ceněného rodu dal povel a všichni werrati přestali bojovat a stáhli se.“
„U… Cože?“ Podíval se nejistě po zvířeti sedícím možná metr od něj.
„Celý pluk pěchoty spoléhal na to, že jim smečka Werratů pokryje pravé křídlo, a oni se stáhli. Jestli to byl strach, nebo poznali, že nemůžou vyhrát… Netuším.“
„To by ale znamenalo, že jsou plně sebeuvědomělí, že jsou inteligentní rasa…“
„Chceš říct: byli. Hned po incidentu byla celá rodinná linie uklizena. Genetický materiál zničen, žijící jedinci utraceni… Vedení si chtělo být jisté, že se nikdy nic takového znovu nestane.“
„Ale vždyť to je genocida!“
„Pověst je, co to je. Nic víc…“
Pevná linka zazvonila a oběma škubnulo, telefony fungovaly jednou za týden.
Trenér werattů zvedl sluchátko provizorního přístroje a chvíli poslouchal. „Ano, pane. Ano, je tady. Právě dorazil.“ Zalhal muž a mrknul na mladíka, který se vděčně usmál. „Ano, pane. Vyřídím.“
Sluchátko z hrubého plastu klepnulo o kovový závěs a muž oznámil: „Máš se stavit dolů k jádru, nějaká speciální zásilka.“
„Jádro? Wow…“
„Dočasně ti udělili oprávnění.“
„Myslím, že musím běžet. Nashle.“ Vstal chlapec a vyrazil pryč.
Bo se vrátil stejnou cestou, kterou přišel a v bráně se musel přilepit ke zdi, aby mohl projet těžkotonážní kamión. U jedné z krajních budov vyběhl do patra a přes most se dostal do druhé, ve které zase vyšel o kus výš. Míjel desítky lidí a armádních jednotek, když se profesionálně proplétal bludištěm města s většinou výtahů mimo provoz a polovinou mostů zničenou.
Trvalo dvacet minut, než se dostal do hlavního svazku věží a nastoupil do výtahu, který s ním zprudka vyrazil dolů. Během chvilek byla kabina pod úrovní země a odhodlaně pokračovala v klesání.
Kabina se poprvé zatřásla, když projela přes bezpečnostní zámky oddělující první podzemní komplex, armádní hangáry. Podruhé pak když vjela do oblasti manufaktur a potřetí, když vstoupila do nejhlubší části komplexu, kde stovky metrů v podzemí—v pevném kamenném základu—leželo jádro AI.
Dveře výtahu se otevřely, do jeho obličeje mířily čtyři energetické pušky.
„Identifikace!“ Štěkl jejich velitel, hlas lehce pozměněn audiosystémem jeho brnění.
„B- Bo!“ Vykoktal chlapec a vojáci spustili zbraně, když zamával identifikační kartičkou.
Jeden z nich ho eskortoval dlouhou temnou chodbou z šedivého kovu, a zatímco čekali u dveří na jejím konci, mohl Bo cítit doléhající masu kamene a zeminy nad svou hlavou, a vibrace z dolů někde hluboko a daleko.
Bezpečnostní vrata se otevřela a Boovy oči téměř opustily své důlky. Krychlová hala s hranou o třech stech metrech ukrývala čtyři masivní černé obelisky, které tiše levitovaly. Všude kolem na zdech a mostech byly další podpůrné systémy. Jádro AI bylo impozantní, vypnuté nebo ne…
Po jednom z mostů právě spěchal muž v bílém plášti, jen mraveneček v porovnání s masivní strukturou. Předal mladíkovi magentovou obálku a se strohým: „Kayden Davis, hned!“ se otočil a zase pospíchal zpátky.

V hlavním svazku věží vystoupal ještě o něco výše a našel konečně opravený most do hlavní budovy. Rychle do ní přeběhl, studený vítr svištící skrze snýtované plechy, a skočil do posledního výtahu. Ten jej vyvezl až k vrcholku věže, do posledních užitkových pater.
Velín byl neobvykle živý. Každou chvíli se otevíraly dveře na jedné nebo druhé straně a ven i dovnitř chodili další a další lidé. Stovky jich pracovaly u terminálů všude kolem, ventilační jednotky skřípěly na plné obrátky a nesrozumitelné hlasy ze všech stran vytvářely neustávající hukot. Lokální poslíčci křižovali prostor tam a zpět s náručemi plnými papírů a zajišťovali, aby všechna oddělení byla srozuměna s novými operacemi a Bo musel dávat pozor, aby jednoho z nich nesestřelil, když proklusával chaosem.
Schody ho vyvedly o dvě otevřená patra výše a až ke dveřím od bytu náležícího Generál-starostovi, z jehož jednosměrných oken šlo vidět dolů na velín.
Zaklepal na masivní kovové dveře a chvíli počkal. Hromada kovu se odsunula bokem, ozvalo se: „Pojď dál,“ a Kayden, otočená zády, mířila do nitra bytu. Bo si byl vcelku jistý, že očekávala někoho jiného.
Jako nápověda nesloužilo pouze tykání, kdeže... Ale hlavně fakt, že byla jen ve spodním prádle. Jeho oči automaticky sjely k nižším partiím obalených v jednoduchých kalhotkách broskvové barvy a chlapec zapomněl mrkat. Na obou pažích měla složitá tetování od ramen až po konečky prstů, vypadaly jako zaoblené tištěné obvody.
„Aaaammm... Madam?“ Vytlačil ze svého náhle suchého krku.
Otočila se za neznámým hlasem a jeho kontrola nad očima se konečně vrátila.
Dívej se jí do očí! Dívej se jí do očí!
Šla zpátky, a bylo vidět, že přemýšlí. „Bo, že ano?“
„Ano, madam. Mám pro vás zásilku z Jádra.“ Natáhl ruku s obálkou.
Kayden došla na dosah, zastavila a převzala ji.
Dívej se jí do očí!

Rychle přejela řádky očima a pro jistotu ještě podruhé. Ze stolku u dveří vzala propisku ležící hned vedle příruční zbraně a pod originální zprávu dopsala pár řádků.
„Předej to plukovníkovi Orianovi. Odchod.“
Chlapcovo pravé víčko začínalo těkat, když se otáčel k odchodu a Kayden se pousmála, než za ním zavřela dveře.
Jednadvacet dní... Avalon si přijde pro své zapomenuté jehňátko. Konečně!
Další zaklepání na sebe nenechalo dlouho čekat. Otevřela dveře a se zvrhlým úsměvem přivítala plukovníka Portera.
„Ooo, tenhle výraz mám rád.“ Uchechtl se.
„Není čas.“ Chytila ho za rozkrok a potáhla dovnitř. „Avalon, jednadvacet dní.“
„Konečně!“
„Mě to vykládej…“ vydechla, žduchla ho do hlubokého křesla a hupnula mu do klína, nohy svěšené přes levou opěrku. Nechala jeho ruku sjet dolů mezi stehna a rozkázala: „Hlášení.“
„Pod mým velením byl, dvanáctým praporem pěchoty a druhou rotou obrněné pěchoty, proveden úspěšný nájezd proti nepřátelskému konvoji.“ Ucítila jeho rty na krku a kroužící ruku ve slabinách.
„Železnice byla velice dobře chráněná, ale…“ z ničeho nic v sobě ucítila prst, „překvapili jsme je.“

Nízká kopcovina sto kilometrů od města ve svém srdci ukrývala jednu z masivních železnic, které před pádem postavil Avalon. Čtyři hluboké, kovové kanály se čtyřicetimetrovým rozestupem, každý deset metrů v průměru.
Tři sta pěšáků se pod přikrývkou noci přesunulo skrz stříbrné, zasněžené lesy až k nepřátelským liniím. Bouře právě ustávala, blesky a hřmění ustoupily nad mořskou hladinu, ale sníh stále padal v hustých závěsech běloby. Rozdělení do úderných týmů po deseti členech byli nachystaní za popadanými stromy, ukrytí za sněhovými jazyky, a čekali na návrat skautů.
Na větru přiletěla ozvěna osamoceného výstřelu a jediný voják v exoskeletonu se postavil, aby umožnil vizoru obohacené reality lepší výhled. Infra snímky linie před nimi ukazovaly jeden z průzkumných týmů v něčem co, přes sněhové rušení, vypadalo jako boj tělo na tělo.
Major Cooper zaklel, zvedl nataženou paži vzhůru a stiskl spoušť. Červená světlice vyletěla nad stromy a chvíli to vypadalo, že stříbřité listy lesa hoří. Co by dal za jednoho z Corenových skautů… ti ale hlídali perimetr města.
Vojáci strhnuli hrubé rukavice, nechávajíce jen tenounké termální vrstvy na prstech, aby mohli střílet a vyrazili vpřed. Stíny maskované v odstínech břidlice se míhaly mezi stromy a mířily přímo do kopce, automatické pušky připravené. V jejich čele běžel —sprintoval— major, jeho brnění obstarávajíce většinu práce.
Jako první dorazil k vrcholku, prorazil vysokou závěj, oblak prašanu schovávajíce jeho smrtící siluetu, a zalícil. Každému z nepřátel poslal jeden plasmový výboj ze své čtyřhlavňové pušky, standardu obrněné pěchoty, a otočil se. Jeho jednotky byly jen desítky metrů od něj. Na druhé straně kopce zářila železnice a do svahu proti nim stoupal nepřátelský kontingent.
„Zakopat, odolat!“ Zařval, jeho hlas zesílen brněním, „Těžké kulomety tam a tam!“ Vojáci se začínali rozmisťovat, skákali šipky do sněhu a okamžitě pálili ze svých projektilových zbraní na postupujícího nepřítele. Paprsky dopadaly všude kolem nich, proměňovaly sníh na páru a ta hned zase mrzla v křehkých útvarech.
„Jedna až tři semnou!“ Ukázal Cooper na provizorní opevnění po jeho levé ruce, které se právě probouzelo.
V poklusu proti pevnůstce nechal pušku svěšenou u boku a zvedl obě paže, právě v čas. Dva pevné automatické kanóny zahájily palbu a první projektily stihly vypařit sníh jen metry od něj, než zvedl bariéru. Téměř neviditelná bublina vyrazila od něj přímo vpřed, shrnujíce padající sníh a na pár vteřin vypadala jako třpytivá záclona z diamantů. První zásah však všechen sníh shodil násilným otřesem.
Pěchota dohnala svého majora a využívajíce okrajů bariéry ke krytí, ostřelovali nepřátelské pozice. Jeden tým v jeho zádech rozbil minometnou pozici a zahájil palbu. Tři metaly nálože do řad nepřítele pod kopcem a jeden podporoval Cooperovo snažení. Granát dopadl na levý roh ležení a rozbil jak zbraň, tak opevnění samotné.
Nejbližší tým vyrazil vpřed a druhá pozice je okamžitě zaměřila. Hustá palba rudých šmouh utrhnula jednomu nohu, a když padal, zakopl o něj druhý, přistávajíce obličejem přímo do dalšího výboje. Major využil odvedení pozornosti, spustil bariéru a zvedl svou pušku. Jednoduchý povel z brnění ji přepnul do plně automatického módu a do čtverce sestavené hlavně teď po směru hodinových ručiček sypaly jeden výboj za druhým v takové hustotě, že šlo stěží poznat, že se nejedná o jeden paprsek. Spousta z nich šla příliš ze široka a neškodně se rozprskla na předním ležení. Z té části, která zasáhla okno, mělo pár projektilů štěstí. Jeden nebo dva výboje trefily cívky těžké zbraně, poslaly vlnu surové energie zpět k bateriím a jejich přetížení na sebe nenechalo dlouho čekat; levý roh pevnůstky byl proměněn na trosky bílou koulí energie, oslepující paprsky bodající do tmy.
Zbývajících osm mužů doběhlo k pravé díře v opevnění, protivník vykukujíce na poslední chvíli, pouště stisknuty dřív než zamířili. Projektily se zakously do řad Avalonských jednotek a tým do posledního padl, barvíce čerstvý sníh hustou karmínovou.
Cooper nechal zásobník vypadnout do prašanu, kouř utíkající ze slotu, a zarazil druhý, pokřikujíce: „Vpřed! Vpřed!“
Oba týmy postupovaly vpřed, střídajíce se v krycí palbě. Vedle nich kráčel jejich major, připraven zastavit možnou příchozí palbu z levé strany. Výboj protivníkovy pušky vyletěl proti jeho hlavě a interní systémy pro predikci zásahů okamžitě zamknuly krční pláty, poslaly signál pro ztužení materiálu v oblasti zásahu a dočasně ztmavily hledí, aby zabránily oslepnutí. To vše v tisícině vteřiny, než výstřel dopadl.
Cooper zavrávoral a setřepal nečekaný šok, jeho hledí teď neslo světlounkou pavučinku prasklin jako památku.
Spolu s jedním týmem dorazili k železobetonové zdi a zády o ni opřeni, přebíjeli. Major vytasil meč s jednostranným ostřím pravačkou a levou vytáhl energetickou pistoli. „Nasadit bajonety.“ Rozkázal a vedl útok přes hromadu suti, která ještě před půl hodinou byla zdí.
Jeho vojáci proudili do nitra budovy, zatímco on po troskách stoupal nahoru a dostal se na střechu pevnůstky, aby získal přehled. Linie vojáků i přes ztráty držela pozici, ležení, na kterém stál, právě podléhalo a od železnice teď do kopce stoupaly čtyřkolky s těžkými kulomety na korbě a několik lehkých tanků, jejichž výfukové plyny špinily křišťálový vzduch po skomírajícím přívalu sněhu.
Přes zeď přímo pod ním proletěla polovina těla zanechávajíc stopu tekutých vnitřností. Jeho vojáci okamžitě opřeli nový těžký kulomet o ležení a podpořili své kolegy. Většina vlakové eskorty řítící se proti nim…

„To nezní jako příliš povedená operace,“ zasténala tiše a nechala se zvednout, hladíce jeho vykreslenou hruď.
Plukovník ji ohnul přes opěrátko křesla. „Protože jsme je vzali zezadu.“

Vlak se blížil, obrovská pohyblivá konstrukce se stovkami světel teď v dálce vypadala jako stonožka, paprsky světlometů místo nohou. Pětasedmdesát vojáků obrněné pěchoty stálo v remízku pod vrcholkem kopce na druhé straně železnice a čekalo na povel.
Na protilehlém kopci mohli jasně vidět pěchotu v boji a tanky stoupající do kopce, malé ležení právě padlo. Malá postavička seskočila z jeho střechy a urychleně se přesouvala k obranné linii, posílajíce pár telekinetických vln proti stoupající technice. Jedna z nich zasáhla čtyřkolku, utrhnula těžkou zbraň a poslala krvavé, rozlámané klubíčko končetin a žeber z korby.
Tanky zahájily palbu do linie Avalonské pěchoty… Čtyři ostřelovači čekali na plukovníkův povel; ten však stále nepřicházel.
Trvalo dlouhé minuty, než se vlak dostal necelý kilometr od místa přepadu. Tanky mezitím projely skrz Avalonskou linii a vojáci teď bojovali na obě strany, jeden tank znehybněný a druhý v plamenech.
V rušivém poli okolo města fungovala jen jedna forma komunikace —krátkodosahová telepatie— a přes tu právě přišel povel: „Útok.“
Rota vojáků se rozběhla z kopce, exoskeletony zajišťujíce rychlost, o které se normálnímu člověku nemohlo na zasněženém svahu ani snít. Ostřelovači zakopaní na různých místech kopce otevřeli palbu; tři pálili na protější kopec, čtvrtý odměřoval vzdálenost k vlakové soupravě řítící se proti nim.
V plném běhu ostřelovali těch pár vojáků, kteří zůstali na stráži u kolejí a jeden z tanků si jich všiml, posílajíce výbušné projektily do jejich řad. Hlína a sníh pršely na jejich obrněná těla, kamínky zvonily o kov… Nikdo nezastavoval.
V čele běžel Porter s jedním ze svých podřízených, úmyslně s více než stometrovým náskokem. Dorazili ke kolejím zrovna v čas, když se těsně před vlakem kolejnice aktivovaly. Kanály lehce svítily a bzukot elektromagnetické energie sílil. Oba vojáci zastavili na hraně a švihli pažemi. Proudy elektrické energie šlehaly z jejich končetin a trhaly koleje na kusy. Zubaté výboje se štěpily na stovky menších a některé z nich reagovaly s bouří nabitou atmosférou a teď k řídnoucím mrakům létaly občasné blesky. Železniční systém se přetížil a selhal.
V ten samý okamžik poslal pečlivě odměřený výboj a z lokomotivy vlaku sestřelil velitele operace. Souprava ztratila podpůrnou sílu železnice a spadla. Bezpečnostní kola, která sloužila k zastavení ve stanici, byla rychlostí a sílou pádu rozdrcena a celá čtyřicet metrů široká a půl kilometru dlouhá souprava drtila kanály pod sebou a hrnula železobeton před sebou.
Dobitý behemot zastavil přímo před Porterem, rota obrněné pěchoty se prohnala kolem, naskákala na první vagón a mezi naloženými kamiony a armádní technikou vedli boj s vojáky, kteří bránili vlak samotný. Zatímco většina obrněné pěchoty zůstala zaseknutá v přestřelkách, asi desítka dokázala prosprintovat skrz a teď se hnala do kopce na druhé straně ve snaze podpořit pěchotu.
Jeden z nich byl zasažen výstřelem z tankového děla a sražen k zemi, plátování otočeno dovnitř, krev hromadící se v prohlubních. Další dva doběhli čtyřkolku, jeden skákajíce na korbu, druhý do kabiny. V bleskovém boji muže proti muži zlikvidovali původní obsluhu a otočili těžkou zbraň proti jejím původním vlastníkům. Řidič vedl terénní vozidlo v hrubém smyku po rozježděném, bahnitém sněhu a střelec stihl namlít tucet nepřátelských vojáků, než je zasáhl výstřel z tanku a čtyřkolka se rozletěla na kusy.
V Cooperově hledí se odrážela ohnivá exploze a obrovská hořící pneumatika proletěla kolem. Tak tak se stihl zohnout a po narovnání na poslední chvíli zvednul kinetickou bariéru. Tankový projektil na ní explodoval, ale následující tlak a žár nevydržela a prasknula jako mýdlová bublina, propouštějíce majora pohlcující inferno.

Na vlakové soupravě pokračovala čistka strážných, obrněná pěchota postupovala neohroženě vpřed. Plukovník překontroloval situaci a čas, než rozkázal ústup. Jen pár vojáků v exoskeletonech drželo pozice a potlačovali nepřítele konstantní palbou, zatímco se zbytek stáhl a pomohl vyčistit poslední kapsy odporu na svahu.
Plukovník osobně našel Coopera vyvráceného ve sněhu. Z jeho ohořelého brnění se kouřilo, ale žil. Porter mu pomohl na nohy a společnými silami se vrhnuli na poslední tank, který stále jako šílený kroužil kolem a střílel po všem, co se hýbalo.
Plukovník vyslal další elektrický výboj přímo proti tanku a dočasně jej zastavil přetížením systémů. Dost času na to, aby Cooper doběhl až k němu, vyskočil na něj a do hlavně mrštil granát. Okamžitě seskočil dolů, její ústí ucpal kinetickou bariérou a exploze šla na jedinou stranu, kam mohla, a zcela roztrhala interiér plátované bestie, otevírajíce ji jako ořech.
Vojáci obou jednotek vyšplhali na vlak, poshazovali nákladní rampy a začali sjíždět jak s kamiony plnými zboží tak s armádní technikou. Desítky strojů byly úspěšně ukradeny, ranění naloženi a jednotka, která držela protivníka na uzdě, svižně ustoupila. Naskákali na korby, a v provizorním konvoji zmizeli směr Město. Než se nejbližší letadlová základna dozví o nájezdu, budou již dávno v bezpečí...

„Soupis zásob budete mít na stole během zítřka...“ Oznámil, když ji otočil a mohla cítit jeho masivní ruce, jak ji bez námahy zvedají.
„Vynikající práce, plukovníku.“ Pochválila ho a dosedla obkročmo na jeho kyčle.
Opřel ji zády o okno a Kayden přivřela oči v očekávání, nic se však nestalo. Zase je otevřela a mohla vidět plukovníkův kamenný pohled mířící někam za ni, ven. Osamocená bílá světlice žhnula se zuřivostí miniaturní supernovy a stoupala do kilometrové výšiny, nechávajíce za sebou spirálu kouře v absolutním bezvětří. Bezpřítomně ji spustil zpátky na zem a oba napadlo to samé, možná je to jen porucha vybavení.
Druhá, třetí, čtvrtá... Dva tucty světlic rostoucích ze vzdálených předměstí na sebe nenechaly dlouho čekat.
Než si Porter vůbec uvědomil co se děje, měla na sobě naostro nataženou sukni, zapínala kabátek uniformy a vybíhala do velína.
„Jsme pod útokem!“ křiknula a vzdálená exploze podtrhnula její slova.