SG: Příběh Laury Cadmanové 7. kapitola - Everything is not so lost

po jumperu taky, jeinej rozdíl je, že nepřítel zatím nemá rakety

[Strýček Forďa]

No, ale to už je jeho problém

Až na to, že je to strašne krátke , celkom sa mi páči.

[Strýček Forďa]

A kdo řekl, že je to konec?

A kde si čítal, že píšem o konci príbehu?
Krátke časti.

[Strýček Forďa]

Další díl je už rozepsaný a maká se na něm.
Je pravda, že tenhle díl dosahoval jen 3/4 délky standardních dílů, ale příště se polepším, slibuji.

[Strýček Forďa]

Tak dnešní díl bude opravdu kraťoučký, tak snad mi odpustíte...

SG: Příběh Laury Cadmanové
06. Kapitola - Pohřeb

Tělo majora Jonathana Scotta Wintersona bylo identifikováno dne: 23. 10. 2016. Pohřeb byl naplánován na 16:00, 25. 10. 2016. Konal se na zelené louce, kde byli pohřbeni všichni zesnulý z vesnice. Bylo vybráno mírně vyvýšené místo od všech ostatních, přesně jak si Laura přála. Byl pohřben do černé rakve s mramorovým náhrobkem. Žádné dlouhé proslovy se nekonaly, nebylo jich zapotřebí, každý věděl, jak velkým mužem Major Jonathan Scott Winterson byl. Na Lauřino přání byla provedena čestná salva a nad hrobem pomalu proletěla trojice zbývajících prototypů F-401. Někdo by to mohl považovat ze nepochopitelné, považoval by to za zneuctění památky. Laura nesouhlasila. I když jí jejich sestra vzala přítele a otce jejímu dítěti, považovala Raptory za Johnův odkaz, něco, co John vytvořil ve vidině světlejších zítřků. Jeho dílo nesmí být zapomenuto. Lidé se začali pomalu rozcházet, až nakonec zůstala Laura s Johnovým hrobem sama. Konečky prstů přejela po náhrobku.

Zde leží:
(Major) Jonathan Scott Winterson
*13. 07. 1992 +27.6 2017
„Doufal jsem v pyramidu…“


Po tváři je začali téct slzy. Podlomila se jí kolena a ona klesla do čerstvé hlíny. Mezi proudy slz se malinko pousmála. „Vtipálek až za hrob…“ Ze stínu, nedaleko stojícího, dubu, celý pohřeb pozorovala dvojice bíle oděných postav. „Nemyslíš si, že byla chyba neříct jí, co teď jsi?“ Otázal se Daniel svého společníka. Ten jen smutně zakroutil hlavou. „Ona se s tím vyrovná, časem ta bolest přejde a ono prázdno brzy naplní naše dcera. Kdybych se jí ukázal a řekl jí, že spolu nemůžeme být, trápila by se a nikdy by se přese mě nepřenesla. Takhle se s tím časem srovná a později si někoho najde. Musí být teď silná za obě…“ Daniel mlčky pokýval hlavou a obě postavy se rozplynuly v bílé záři.

hodně krátký

[Strýček Forďa]

Ano, to je. Původně to mělo být součástí dalšího dílu. Ale raději jsem to oddělil. Takhle je to mnohem výstižnější, kdyby to bylo součástí dalšího dílu, tak by to vymizelo v ději.

Taky dobrý no

[Strýček Forďa]

Tak tu máme po opravdu hodně dlouhé době další kapitolku, tentokrát plnohodnotnou, ne takového mrzáčka jako minule.
Mysleli jste si, že jsem na PLC zanevřel? Omyl.

¨SG: Příběh Laury Cadmanové
07. Kapitola - Everything is not so lost

O dvanáct let později

„No tak Eby, sněz alespoň něco.“ Přemlouvala Laura svou dceru. „Ne… Nesnáším v brokolici, protože je v ní riboflavin a ty to moc dobře výš.“ Utrhla se na matku. „No tak dobrá, vezmi si v lednici zbytek té bramborové kaše od včerejška.“ Kapitulovala nakonec Laura. „Díky mami.“ Rozzářila se Eby zvedla se od stolu, popadla talíř a zamířila do kuchyně. Brokolici z talíře rovnou vmetla do koše a vytáhla z lednice misku s bramborovou kaší. Mlsně se na ní podívala a lžící si jí začala nandávat na talíř.
„Výš mami, bylo by to všechno mnohem jednoduší, kdybys mi nedávala jídlo, o kterém výš, že ho nesnáším. Třeba takový ananas, výš, že ho nemám ráda a že jsem navíc alergická na jeho rostlinné enzymy, konkrétně na bromelin, ale necháváš doktory mi píchat injekce, abych ho tolerovala, a furt ho do mě hustíš.“ Vyčetla jí s povzdechem Eby.
Laura si už zvykla na to, že její dcera jí odmlouvá jak nějaký vysokoškolák, hold zdědila intelekt po Johnovi. Přitom vzpomínce na Johna jí píchlo u srdce, nikdy nedostal šanci poznat jejich dceru.
„Měla bys jíst všechno, jako já. Mě taky nechutná spoustu věcí a jím je.“ Rozsekla to nesmlouvavě Laura. Eby strčila talíř do mikrovlnky a ohřála si jídlo. Následně si ho vyndala, obešla nízkou barovou linku a vrátila se do jídelny. Laura nasála vůni ohřáté pečené kachny a málem jí začali téct sliny z úst. „Nechceš mi to radši dát ochutnat?“ Zeptala se nevině. „Jestli to náhodou nemáš zkažený.“ Eby jen pokrčila rameny. „Tak jo.“ Souhlasila a sedla si Matce na klín. Laura si od ní vzala vidličku, nabrala kousek bramborové kaše, namočila ji v sosu a pak strčila do pusy. Přes její karmínové rty se ozvalo labužnické zamručení. „Výborné…“ „Ještě, aby nebylo, když jsi to sama vařila.“ Odpověděla s úsměvem Eby. Laura jí vrátila vidličku. „Tak a jez.“ Pobídla jí. Ebony se nenechala pobízet dvakrát a s chutí se pustila do jídla.
Mezitím co jedla, jí Laura lehce jednou rukou objala kolem pasu a druhou si hrála s jejími medově zrzavými vlasy. Ebony byla svojí matce hodně podobná, měla stejné rovné medově zrzavé vlasy, stejné hluboké hnědé oči. V její tváři však šlo rozpoznat i Johnovy rysy, stejný nos, podobně tvarované rty, nicméně je dokázala roztáhnout do stejného širokého úsměvu, jako její matka. Taktéž od ní pochytila onen zlozvyk, kdy měla v tendenci se pořád ušklíbat koutkem úst. Laura se jí to snažila všemožně odnaučit, ale když to sama dělala, tak je to těžké.
Druhý den ráno Laura brzo ráno vstala a probudila Eby, musela jí vypravit do školy. Oblékla si župan a zamířila do kuchyně ke kávovému automatu. Opřela se jednou rukou o linku a rozespale si zívla. Nesnášela ranní vstávání. Ze skříňky vytáhla cornflaky, nasypala do misky, pak jí vložila do replikátoru a navolila příslušný program. Ihned se miska napustila teplým mlékem. Laura vyndala misku, druhou rukou vyndala ze šuplíku lžíci a odnesla to do jídelny na stůl. Ani ne o minutu později seběhla ze schodů Eby už oblečená a připravená. Jako hladový vlk se vrhla ke stolu a začala se cpát cornflakami. „Dobré ráno.“ Pozdravila ji Laura tónem, který si matky schovávají pro dceru, když zapomene poděkovat, nebo pozdravit. „Ups… Achoj…“ Zamumlala s plnou pusou. Laura jenom protočila oči v sloup.
Když Eby dojedla, vyprovodila ji Laura až ke dveřím. „A ne, že si na tebe bude pan Sanders zase stěžovat.“ Varovala ji. „Ale mami, já za to nemohla…“ Bránila se Eby. „Mazej už.“ Pobídla ji.
Když se vracela do obýváku, její pohled zabloudil k foto rámečku. Byl starý více jak dvanáct let. Byla na něm s Johnem, když jí vzal na výlet na nejvyšší horu v okolí. Seděli spolu na zasněženém vrcholku jen v kraťasech a tričkách a oba se šťastně usmívali. John v té době nemohl tušit, že mu zbývá už jen pár dnů života. Její výraz posmutněl. „Nikdy na tebe nezapomenu, lásko.“ Zašeptala a prstem přejela po fotografii.
Vesnice se za uplynulých dvanáct let rozrostla ve velké město. Letecká základna byla dokončena a dokonce i jednou rozšířena, F-401 se vyráběli po stovkách a vyskytovali se již ve verzi blok 7. Díky dřívějším pokusům Furlingů zabrat planetu, bylo město protkáno obrannými flaky a několika emitory štítů, které dokázaly skrýt celé město pod štítovou bublinu. Taktéž byly vybudovány obrněné složky a pěchota. Nové tanky jezdící na pulzních antigravitačních deskách, byly obávanou zbraní a Fulingové se je snažili zničit jako první. Pěchota byla vybavena osobním brněním, založeném na Lauřiném a Johnovom. Laura se stala po Johnově smrti hlavním velitelem vojsk. Tím že John umřel, zanechal po sobě velké množství rozdělané práce, kterou za něj musela Laura dodělat, pracovala tak dlouho, jak jí to její těhotenství dovolilo. Následně pracovala pouze doma. Poté co se narodila Eby, přestala s prací úplně. Zvolila několik schopných generálů, aby se práce ujali a ztratila tak definitivně moc nad směrem vývoje ozbrojených sil. Když přestala Ebony vyžadovat její neustálou pozornost, začala se Laura pomalu vracet zpět do práce, přijala funkci velitele letectva na letecké základně. Náplň její mise, bylo plánování misí, pro piloty na základně, brífinky…
Oblékla si šedivou uniformu letectva, popadla klíčky od auta a vyšla ven. Odemkla auto a nasedla. Byl to benzínový supersport, který John stavěl ve volných chvílích. Nikdy se v něm nestačil projet. Dneska výjimečně nevezla Ebony do školy, jela s rodiči její nejlepší kamarádky. Nastartovala a motor hlasitě naskočil a začal příst jako kočka. Zařadila rychlost a vyrazila po silnici, směr letecká základna.
Zaparkovala na parkovišti a zamířila do hlavní budovy. Prošla prosklenými vstupními dveřmi, přešla okolo sekretariátu a minula dvojici vojáků a letmo se na ně usmála.
„Ta vypadá jak anděl…“ Nechal se slyšet jeden z nich zasněně. „Myslím, že by se mnou někam zašla?“ Zeptal se druhého. Ten se jen pobaveně ušklíbl. „Ta tak, víš kdo to vůbec je? To je plukovník Cadmanová, tu nedostal nikdy nikdo.“ „Jak to?“ Druhý rezignovaně svěsil hlavu.
„Ty asi neznáš moc dějiny posledních dvanácti let co? Ona a ještě jeden voják sem přišli přes Hvězdnou bránu a zůstali tady, protože se neměli jak vrátit. Pomohli porazit Furlingy při prvním útoku. Bydleli spolu v jednom domě, a tak to nemohlo dopadnout nijak jinak, než že se do sebe po čase zamilovali. On se mimochodem jmenoval Jonathan Scott Winterson, byl to hrdina, měl bys ho znát. Reformoval obrané síly a nechal vystvět tuhle základnu. Následně i vymyslel a postavil první F-401čky. Ty se mu však staly osudné, když se při prvním zkušebním letu zřítil a zabil se. Zůstaly po něm jenom jeho činy a těhotná přítelkyně…“ Ukončil svojí lekci ze soudobých dějin.
Laura vešla do kanceláře a úlevně se svalila do křesla. Sundala si nepohodlné boty na podpatku a natáhla si nohy na stoličku vedle křesla. Zapnula počítač a počkala, až naběhne holografická obrazovka. Když se tak stalo, otevřela si adresář s dnešním rozvrhem a nešťastně si povzdechla. Už za půl hodiny povede brífink pro nováčky na rutinní hlídkovou misi, nesnášela to.
„…Takže, vaším úkolem bude hlídkovat v oblasti 1-14 do doby, než vás vystřídá další eskadra. Dostanete jen minimum paliva navíc, tak žádné opičky, nebo by se vám pak mohlo stát, že vám dojde palivo a se zřítíte a zabijete. Zničíte tak nesmírně drahý stroj a vaši rodiče budou vyjma pohřbu platit ještě nový Raptor.“ Upozornila je mírně žertem. Osazenstvo se pobaveně uchechtlo. „Nějaké dotazy?“ Nikdo se nepřihlásil. „Dobře tedy, rozchod.“ A s tím odešla.
„Čeče, plukovník má dost libovou prdel co?“ „Jo to má a ty nožky…“ Doplnil druhý zasněně. „Sakra věnujte se pilotování a dávejte si pozor, abyste si neposlintali palubku. Upozornila je jejich spolubojovnice. „Ale notak, Wes, mi chlapi zvládáme víc věcí najednou…“ „Zdá se mi to nebo žárlíš?“ Zeptal se pobaveně druhý. „Ani náhodou… Kdo by jí záviděl, ten její křivej úsměv…“ „Neboj Wes, ty se nám taky líbíš, ty jsi zase úplně jiná, ale obě jste kus…“ Rozsekl to nakonec první. „Víte, že vás právě poslouchá celé osazenstvo věže, včetně mě?“ Otázala se pobaveně plukovník.
„Hups, promiňte madam.“ „Pardon.“ „Omlouváme se.“ „Nic se neděje, asi budu muset začít nosit montérky a burku, abych vás tolik nerozptylovala.“ Zasmála se Laura.
„Né madam! To nám přece nemůžete udělat! Vy jste to to jediné, kvůli čemu ráno vstávám do práce!“ Zabědoval afektově první.
Tentokrát se Laura upřímně rozesmála. „Neboj Saixy, nemyslela jsem to vážně…“ „Díky bohu…“ Oddychl si. „Teď už konec zábavy, věnujte se dál misi.“ Ukončila nakonec rozhovor plukovník. „Rozkaz madam.“
Dalších patnáct minut letu se nic zajímavého nedělo, když v tom najednou.
„Mám Radarový kontakt!“ Oznámil Saix. „Kde chtěla vědět Wes. „Sto kilometrů severovýchodně.“
„Mám ho taktéž.“ Potvrdila po chvíli. „Středisko, vidíte to také?“ „Ano vidíme. Vypadá to, že se jedná Furlingské stíhače, vraťte se na základnu, posíláme tam pohotovostní síthače.“ „Madam, při vší úctě-“ „Nehodlám o tom diskutovat. Setřelí vás dřív než stačíte mrknout, vraťte se na základnu, rozkázala nesmlouvavě Laura.
„Rozkaz Madam, letko, vracíme se na základnu, následujte mě.“ Zavelela Wes.
„Madam, zachytáváme mnohačetné kontakty z orbity, jsou to Furlingské válečné lodě!“ „Aktivujte štít!“ Voják uposlechl a nad městem se uzavřela štítová bublina. „Proč jsme je sakra nezachytili dřív?!“ „Vypadá to, že byli až doteď maskovaní.“ „Sakra, odvolejte pohotovostní letku, ať jen čeká na startu. Všechny jednotky přejdou na stupeň Jedna!“ Rozkázala. „Ano, madam.“
Laura rychle vytáhla telefon a vytočila matku nejlepší kamarádky, její holčičky. „Ahoj Less, mohla bys vzít holky a rychle sem s nimi přijet? Ve městě není bezpečno…“ „Jistě, zrovna nasedáme do auta.“ Ozval se druhý zkreslený hlas. „Děkuju…“ Poděkovala úlevně Laura.
Chvíli potom co letka proletěla štítovou bublinou a přistála na základně, začali dopadat na štít první nepřátelské výstřely z orbity. Ve stejný okamžik spustila protiorbitální kanóny a začaly pálit na nepřátelské lodě na orbitě.
Ve středisku se otevřely dveře a dovnitř vešla skupinka čtyř lidí, Less, její manžel, jejich dcera Maria a… „Ebony.“ „Mami!“ Vykřikla Eby a matku objala. „Co se děje? Mám strach…“ Přiznala Eby. „Neboj, všechno bude zase dobrý.“ Konejšila ji.
Wes zrovna vylézala ze svého stroje, když za ní přiběhl muž se sluchátky kolem krku, navigačními sticky za opaskem a oblečený do oranžové vesty. „Co se děje?“ Zeptala se ho. „Všechny ozbrojené složky přešli na stupeň jedna.“ Vysvětlil. „Musíte zůstat v kokpitu. Připraveni na start a čekat na rozkazy.“ „Mno, to je skvělí.“ Zamručela Wes, znovu se uvelebila v kokpitu a stáhla sklo kokpitu do zajištěné polohy.
Na základně obrněných sil startovaly tanky, doplňovala se munice, nabíjely se akumulátory a posádky nasedávaly do strojů, připraveni okamžitě vyrazit.
Orbitální palba na chvíli opadla a z lodí se začaly rojit výsadkové transportéry. V ten okamžik spustily protiletecké flaky.
Orbitální palba znovu zesílila a štít začal slábnout.
„Madam štít na 18% procentech.“ „Kompletní pohotovost, vyšlete jednotky zabezpečit perimetry, dostaňte stíhače do vzduchu.“ Rozkázala pevným hlasem.
„Eby, tady bys asi teď neměla být. Půjdeš s Less a Mary do krytu, ano? Za chvilku tam za tebou přijdu, ano.“ Ebony kývla. „Less vezmi je prosím-“ „Já vím…“ Přikývla Less a vydala se s holkami do krytu.
Najednou se po orbitě přehnal proud bílé energie a v mžiku roztrhal Furlingské lodě na kusy. Poté sletěl níže a několika blesku podobnými výboji zlikvidovala přistávající transportéry. Nakonec se snesl až nad město, kde obalila městský štít. Štít zablikal a zkolaboval, záře se najednou vytratila.
Laura vyšla ven, aby zjistila, co se stalo. Přímo před ní se objevila dvojice zářících postav, jedna po chvíli zářit přestala, a tak jí mohla pohlédnout do obličeje. Ten pohled ji stál málem vše.
John nejistě stál na místě a čekal na její reakci. V jejích očích vyděl tolik různých emocí… Přišla až k němu a dala mu pořádnou facku, až to plesklo. Na tváři se mu hned objevil rudý obtisk. „To máš za to, že jsi odešel a mě tu nechal.“ Vysvětlila. „A tohle…“ Doplnila a doslova se na něho vrhla, líbala ho tak vášnivě a nedočkavě, že z toho málem spadli oba na zem. John se po chvíli vzpamatoval a začal jí polibky oplácet se stejnou vášní. „…za to že ses vrátil…“ vydechla mezi polibky. Za těch dvanáct let se změnilo hodně. Laura se změnila, už to nebyla ta ustrašená dívka, jako kdysi, byla to žena, která musela dvanáct let vychovávat sama dceru, byla mnohem vážnější, její úsměvy by přátelé napočítali na prstech jedné ruky. Ale její vášeň zůstala za těch dvanáct let stejná.
Když jí líbal, byla to ta Laura, kterou znal, některé věci se zkrátka nemění,

vynikající díl ten konec mi připomněl film Jak vycvičit draka

[Strýček Forďa]

Díky Posedlíku Já už myslel že vám se mnou došla trpělivost a vykašlali jste se na moje povídky, když tak dlouhou dobu nevyšel žádný nový díl...
Myslím že můžu slíbit,že tento týden vyjde nový díl Love to hate...

No konečně, taky mi trvalo se dokopat aji k přečtení protože škola, ale díl stál zato jenom mě přijde škoda, že Laura trochu zestárla, ale stejně by mě zajímalo kolik ude mít děťátek

[Strýček Forďa]

Dvanáct let jet je pro ní, jak flusnutí do moře... Vždyť je jí 38... Nezapomínej, že je Antik, díky tomu upravenému stroji na povznesení, takže je furt stejná, teda co se alespoň fyzické stránky týče. Zestárla a dospěla po psychické stránce. Po tom co John umřel, musela sama dodělávat jeho rozdělanou práci, organizovat letectvo armádu, to navíc komplikovalo její těhotenství. Následně úplně sama vychovávala dvanáct let svojí dceru. To tě změní... zestárneš... jeden rok vydá za tři.
Přestaneš se smát, vyvádět mladické nerozvážnosti, přestanou tě napadat z třeštěnosti a ještě méně je začneš realizovat jako kdysi...

Vím to moc dobře, mám malého bratra, moje sestřenka má holčičku a každou chvíli se o ni starám + plus jsem vedoucí ve Skautském oddíle... Když máš neustále na krku děti o které se musíš starat, změní tě to... Pozoroval jsem to na svojí sestřenici... Sám na sobě jsem to nepozoroval, ale začali si všímat přátelé a když se na to zpětně podívám, připadám si staře... chápu jak se cítí manželé s dětmi, legraci si užiju občas o víkendu s kamarádama na airsoftu, nebo když si najdu čas a zahraju si s přáteli nějakou počítačovou hru... Jinak ne...

Děti jsou hezká věc, ale změní člověka a ten kdo tvrdí, že ne, tak si lže do kapsy...

Laura se změnila Psychicky, fyzicky je pořád stejná.