"Drobnosti mimo mísu" O Chrisnebomerlinovi a Iekaiakei

[andoriel]

Ano, Aiwe
Ještě jednou děkuju

[andoriel]

Tak ještě jednou všechno nej Aiwe-Lukáši

Mimoňka pro Aiweho k svátku

Aiwe stál ve skupince vojáků na ulici a rozhlížel se po okolí. Z vysokého a dlouhého domu po jedné straně cesty vybíhali lidé a Wraithi je omračovači posílali k zemi. Další skupinka mimozemských vojáků bezvládná těla odtahovala na široký pás trávy v malém parčíku na druhé straně silnice a pravidelné přelety Šipek přenášely potravu z parku do lodí na orbitě.
Aiwe zvedl hlavu a zadíval se do prázdných oken. V jednom z nich zahlédl pohyb, a pak objevil bledý ovál obličeje. Wraith přejel pohledem k nejbližšímu vchodu a přepočítal patra. Zdánlivě bez zájmu se odvrátil a poslal několik vojáků pochytat těch pár uprchlíků, kteří jim proklouzli. S dalšími došel k domu a rozdělil je do skupin podle počtu vchodů. Jen tak mimochodem sám vstoupil v místě, kde se podle jeho odhadu skrýval neznámý pozorovatel.
Lukáš si nemohl pomoci. Nedokázal zůstat skrytý, když se na ulici dělo tolik divných věcí. Tiskl obličej k okennímu sklu a rukama pevně svíral parapet.
Nejprve ho napadlo, že si filmový štáb vybral jejich ulici pro natáčení vědecko-fantastického filmu, ale pochyboval, že by se o tom nedoslechl předem. Navíc nikde neviděl kamery, shluk lidí kolem režiséra ani dlouhý vůz s cateringem. Vesmírné stíhačky opravdu létaly a nevypadaly jako makety.
Pohled mu každou chvíli přitáhla jedna postava. Byla drobnější než hromotluci kolem ní, přesto s aurou síly. Ten tvor najednou zvedl hlavu a podíval se Lukášovi přímo do očí. Lukáš strnul. Zapomněl i dýchat. Tvor se odvrátil a Lukáš se svezl na zem vedle okna. Dvakrát se rychle nadechl a rozklepal se. Připadalo mu, jako by se mezi nimi přetrhlo pouto, o kterém předtím nevěděl.
Pomalu se uklidňoval. Otřel si studený pot z čela a s oporou zdi se postavil. Dával si pozor, aby ho nebylo oknem vidět z ulice. Zůstal stát opřený o stěnu a zamračil se na dveře do bytu. Scéna venku byla neskutečná a přitom nepříjemně známá. Mrkl k pracovnímu stolu pokrytému štůsky papírů, hromádkami různobarevných tužek a několika prázdnými sklenicemi a hrnky. Jeho složitý příběh se z jiného konce blížil k něčemu, co vzdálená známá označila za genocidu. V jejím podání to znělo velice slušně, ale Lukáš měl přesto pocit, že s jeho závěry zuřivě nesouhlasí. Pousmál se. Nepřátelé jsou nepřátelé a musí se zničit. Do jednoho.
„To jsem rád, že to vím,“ ozval se ode dveří neznámý hlas.
Lukáš sebou trhnul a zalapal po dechu.
Na prahu stál ten tvor, kterého pozoroval skrz okno. Mířil na něj nějakou krátkou neforemnou zbraní a kýval, že má Lukáš vyjít na chodbu.
Lukáš vzdorně pozvedl hlavu a víc se přitiskl zády ke zdi.
Aiwe si ho chvíli prohlížel. Ten exponát byl docela zajímavý a navíc na něm bylo něco známého. Něco… rozhlédl se kolem sebe po maličkém, skromně zařízeném bytě a všiml si odrazu v zrcadle hned u svého levého ramene. Už věděl, co mu ten člověk připomínal. Byli jako dvě stejné fotografie, jen barevně převrácené. Fotka a negativ.
Lukáš využil zaváhání toho tvora a s výkřikem se na něj vrhl. Při skoku sebral z krátkého pultu kuchyňské linky nůž, odrazil stranou skloněnou zbraň a vší silou zarazil nůž a po střenku tomu tvoru pod klíční kost.
„Ještě mi řekni, že jsi Wraith!“ zasyčel mu Lukáš zblízka do tváře. Nejraději by se do ní zakousl. Schválně použil název, který dal nepřátelům Země ve svých příbězích, aby sám sobě celou situaci trochu odlehčil.
Aiwe ho lehce odhodil, až Lukáš narazil zády do zdi vedle stolu a svezl se k zemi.
„Jsme Wraithi. Jmenuji se Aiwe,“ sdělil tělu před sebou, které se jen těžce zvedalo.
„Aiwe?“ vyštěkl Lukáš. Hlas mu přeskočil, protože vyražený dech se mu nechtěl vrátit do plic.
Wraith neodpověděl, vytáhl si nůž z rány a pustil ho na zem vedle Lukáše. Lukáš se přinutil zvednout hlavu a zadíval se, jak se hluboká rána rychle zaceluje.
„Zatraceně, kruci, ku*va, do p*dele,“ vyrážel ze sebe mezi jednotlivými nádechy.
Aiweho tento rozhovor přestával bavit. Původně do bytu vstupoval bez určitého plánu jenom ze zvědavosti, pak ho ten člověk zaujal, ale teď už na něm nic zajímavého neviděl.
„Jdi na chodbu,“ řekl mu tiše.
Lukáš se pokusil postavit na nohy a hned se zase svezl k zemi.
„Trhni si,“ ušklíbl se.
Aiwe zasunul omračovač do pouzdra a sklonil se, aby Lukáše zvedl.
„Nesahej na mě!“ zavrčel Lukáš a odstrčil jeho ruce. Dotkl se přitom Wraithovy odhalené kůže. Od místa doteku se mu do celého těla rozlila bodavá bolest.
„Co…?“ Aiwe se snažil ustoupit, ale ruku měl k tomu člověku jako přilepenou.
„Neeee eee!“ zavyl Lukáš bolestí.
Aiwe se kousl do rtu, aby potlačil podobný výkřik. Takovou bolest nezažil ani při pokusech ve Via Dimidia. S hrůzou pozoroval, jak jeho a lidské ruka splývají v jednolitou hmotu.
Lukáš to samé pozoroval z druhého konce. Oba najednou zvedli oči a zadívali se na sebe.
„Podřadný,“ prskl Aiwe na okraji hysterie.
„Jestli to tak půjde dál,“ hekl Lukáš a snažil se co nejvíc odtáhnout od Wraitha. „Umřeš hlady.“
Aiwe se jenom zašklebil. Ruce už měly spojené až k ramenům.
Lukáš i Aiwe se urputně bránili, ale postupně jim došlo, že nejen, že spojení nezabrání, ale propojené části jim připadají víc jako jejich součást. Jako kdyby byli do té doby neúplní a teprve ten druhý jim dodal to, co jim jednotlivě celý život scházelo.
Wraithský voják na stráži přede dveřmi, kam vešel velitel Aiwe, uslyšel tlumený křik. Nejprve si ho nevšímal, některá potrava se hlasitě projevovala, i když to nic neznamenalo, pak rozeznal i hlas velitele a po krátkém zaváhání, kdy čekal na telepatický rozkaz nebo pokyn, který ovšem nepřicházel, vešel do bytu.
Uvnitř našel Aiweho, jak se kroutí v podivném tanci, při kterém natahuje ruce i nohy do všech stran a vydává přitom divné zvuky. Zůstal zaraženě stát, nevěděl, co si má o počínání jindy velice klidného a schopného velitele myslet.
„Ven!“ uslyšel výkřik. Nebyl si jistý, jak má reagovat, protože hlas patřil a zároveň nepatřil Aiwemu.
„Pane?“ dovolil si otázku.
Aiwe, zatím k vojákovi otočený zády, se pomalu obrátil. Voják zavrávoral a udělal krok vzad.
Wraithský velitel Aiwe byl vyšší, mohutnější a co víc, na krku mu seděly dvě hlavy. Jedna měla dlouhé bílé vlasy, žluté kočičí oči a lícní otvory, druhá měla vlasy kratší a tmavé a hnědé oči. Obě měly stejně vyděšený výraz plný bolesti.
Před očima wraithského vojáka se k sobě hlavy přiblížily a sotva se jedna druhé dotkly, začaly splývat.
Wraith u dveří zamával rukama, jakoby odháněl noční můru a vydal vyděšený pisklavý výkřik, který zněl jako nářek. Nakonec si dlaněmi přikryl tvář, aby se na tu hrůzu nemusel dívat.
„Přestaň tady pištět a pojď mi pomoct,“ ozvalo se zevnitř bytu.
Voják spustil ruce z očí a po straně zašilhal na postavu před sebou.
Aiwe byl stále vyšší, ale nijak se nevymykal z běžného wraithského standardu, bílé vlasy mu oživovalo pár tmavých proužků, oči se mu leskly temným zlatem přecházejícím z určitého úhlu až k barvě hořké čokolády a bledá pokožka dostala nahnědlý nádech.
„Tady,“ ukázal vojákovi na stůl, kde stále ležely úhledné hromádky papírů. „Poskládej vše z toho stolu do krabice.“ Namířený prst přejel ze stolu k velké papírové krabici v koutě u kuchyňské linky.
Voják poslechl, ale neodpustil si několik divných pohledů k veliteli a pečlivě se mu velkým obloukem vyhýbal.
Aiwe-Lukáš si založil ruce a s hranou trpělivostí se zadíval z okna. Kam až dohlédl, bylo vidět samé Wraithy. Lidé byli všichni vyskládaní v nákladních lodích a většina jich už mířila do líhní a ke stavitelům nových lodí na vzdálených planetách.
Aiwe potlačil tichý hlásek, který mu do ucha šeptal o zničení celé wraithské populace, rázně vyšel z bytu a zastavil nejbližší hlídku vlekoucí s sebou zmatenou starou ženu. Přitiskl ji ruku k hrudi a přivřel oči nad krátkým přílivem energie. Napadlo ho, že s tím umíráním hlady to nebude tak zlé, pokynul vojákovi s krabicí plnou papírů v náručí a nechal se s ním přenést do Aceova Úlu.
„Mám práci,“ prohodil směrem k vrchnímu veliteli, vzal krabici a zmizel v kajutě, kterou si kdysi vymínil sám pro sebe.
Ace se po něm ohlédl a s pokrčením ramen se dál věnoval své činnosti. Aiwe měl vždycky nějakou práci.
Aiwe před sebou rozložil popsané listy, vzal tužku a v zamyšlení se zakousl do jejího konce.
„Trochu to budu muset překopat,“ zamručel si pro sebe.
Za půl hodiny byl pohroužený do úpravy textů tak, že ani nezaznamenal útok na loď.
Anna se znechuceným úšklebkem čistila okolí Země od wraithské přítomnosti. Nedělalo jí to žádnou radost, ale Wraithy nenáviděla o trošku víc než lidi, takže se nakonec rozhodla využít toho, že se většina wraithské flotily v Mléčné dráze shromáždila na jednom místě, aby s nimi nadobro skoncovala.

[Strýček Forďa]

Sooo sweeeet...

[Aiwendill]

takto to dopadne, keď Andoriel píše mimoňku (šúľal som sa po zemi od smiechu...)

Jo, jsem na tom podobně.

[andoriel]

Děkuji, děkuji, děkuji
Jsem ráda, že mimoňka splnila svůj účel

nedá se říct nic jiného než

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

To bylo dobré. Nějak se nám ty příběhy a postavy začínají vymykat z rukou.

[andoriel]

Děkuju, Azany

Nejraději mám, když si postavy dělají, co chtějí, a sotva to stačím zapisovat

Tak tomuto sa povie: Úplné splynutie autora s poviedkou.

[andoriel]

Děkuju, Puk
Jsem ráda, že to vyšlo a Lukáš i Aiwe společně skončili rukou Aničky

Najskôr som chcel napísať: Dokonalé splynutie, ale radšej som zvolil druhú variantu.

NU tak to dopadaá, a myslím, že na Zemi by většina lidí dřív nevěděla, že wraithy existují, takže by jim řekla o bráně atd, ti by jí poděkovala, dala by jim jednu 304 a byl by klid

[andoriel]

Děkuju, Ondro

O Bráně ví jenom pár lidí a těm jsou Wraithové známí.