Tak si dneska dáme první oficiální kapitolku.
Please enjoy...
Stargate: Love to Hate
1. Kapitola
Galaxie Pegas – Lantea
Rodney seděl v operačním a kontroloval data, týkající se úhlu a rychlosti sestupu. Nevypadal příliš šťastně. „Shepparde! Doufám, že máš na paměti, že tohle je město a ne stíhačka!“ „Vždyť už o ZPM není nouze, tak je to snad jedno ne?“ Rodney plácl tabletem o stůl. „Ne, není to jedno, když jsme Atlantidu na zemi opravovali, zjistili jsme, že spousta motorů a trysek bylo poškozeno tím tvým lítáním ve stylu: Mám velké tisíci tunové město, ale né budu s ním lítat jako se stíhačkou, protože to je možné!“ znovu zvedl tablet a prohlédl pár dat. Pak od něj vzhlédl. „Sakra Shepparde, uprav trochu úhel letu, klesáš moc strmě. To že teď ne máme problém s energií, neznamená, že jí musíš bezcílně plýtvat!“ Jedinou odpovědí na jeho rozkázání byla nepatrná úprava klesacího úhlu města. „Děkuji…“ Pronesl Rodney, aniž by vzhlédl od svého tabletu.
O pár minut později hladce dosedla Atlantida na hladinu oceánu, přesně podle propočtů. Další dvě hodiny trvalo připojení, města již několik let nepoužívané uzemňovací stanice.
O dva dny později již bylo celé město naprosto provozuschopné. Díky zcela zaplněnému energetickému potenciálu, mohly běžet všechny systémy na plný výkon, aniž by se navzájem obíraly o energii. Rodney zrovna kalibroval městský senzorový okruh, když dálkové senzory zaznamenaly Antický Transpondér. Ihned co tento objev zaregistroval, zapnul vysílačku a kontaktoval velení expedice. „Doktorko Kaťaljevová, hlaste se prosím v operačním.“ Doktorka Anna Kaťaljevová, byla ruská Astrofyzička, jenž se svojí inteligencí rovnala Samanthě Carterové či dokonce Rodeymu Mckayovi. Avšak nebyla tak výstřední jako Doktor Mckay a měla velmi dobré velící schopnosti. Také díky tomu byla ruskou komisí vybrána pro post velitele Atlantidy. Vojenským velitelem nadále zůstával plukovník Sheppard, nicméně civilní velení měla Anna. Byla štíhlé postavy a její blond vlasy krásně ladili s její světlou kůží. Obličej měla krásný souměrný a velké zelené oči vytvářeli překrásný kontrast s jejími světlými vlasy.
Za necelé dvě minuty byla v operačním, nemohla být předtím daleko. „ Co se děje Rodney?“ Zeptala se s úsměvem. Rodneyho nejdříve zarazilo, že ho oslovuje křestním jménem a ne „doktore Mckayi“, jak byl od ostatních vědců z oboru zvyklí. Starý doktor Mckay, by jí teď jistě dal lekci o uctivém chování k mentálně nadřazenému člověku, ale jak se říká, ženy dělají divy. Obzvláště Dr. Jennifer Kellerová, Rodneyho přítelkyně, měla na něj přízniví vliv, přestal být tak arogantní a nevrlý, ale stále to byl… prostě Rodney. Nicméně položil tablet na stůl, rozhodl se ignorovat styl oslovení a přešel k poloprůhledné antické obrazovce zavěšené ze stropu. „Tady.“ A ukázal na pulzující bod na mapě galaxie. „Antický vysílací transpondér.“ „A hádám, žen není v dosahu brány a jumperu a ty jsi mě sem jen zavolal, abys mě přesvědčil, abych tam poslala jednu z našich Alph?“ Rodney zaskočený její dedukcí zadrmolil. „Jo, asi… asi tak nějak… Stejně tu teď máme jednu navíc se zásobami… ne? Takže tím pádem jí můžeme postrádat… Teda za normálních okolností bychom jí nemohli postrádat… Protože by pak nebyla Atlantida chráněná. Čímž samozřejmě nenaznačuji, že byste nebyla schopná Atlantidu bránit i bez lodí. Jen-“ Rodney začal strašně drmolit, než ho Anna s úsměvem zastavila. „Rodney, stačí, schvaluji to…“ „Tak, jo. Bezva… Asi bych…“ Hledal vhodná slova a ukázal palcem někam za svoje rameno. „Měl svolat svůj team a nalodit se palubu Ключевскаu (fonetický přepis:/Kljůčevskaja/ (první pád), /Kljůčevskaji/ (čtvrtý pád))…“ Doplnila ho Anna, přičemž se snažila přemáhat smích. „Přesně, tak už abych vyrazil…“ Hned co se otočil, Anna vybouchla smíchy, takhle nervózního Rodneyho ještě neviděla. Zdáli ještě zaslechla Rodneyho, jak mluví do vysílačky: „Radku?! Kde zase vězíš?! Sbal si se svými kumpány, kteří si říkají vědci, vybavení a hlaste se za pět minut v hangáru na severním molu. Počkejte tam na mě!“
Jelikož Alphy vycházely svojí konstrukcí z velké části z Antických křižníků, měli taktéž speciální dokovací mechanizmus, díky kterému dokázaly přistát a připojit se k městské lodi. Atlantida měla dva takové porty, jeden na Severním molu a druhý na Jihovýchodním.
Nicméně Jihovýchodní dok byl vážně poškozen již za obléhání Atlantidy Wraity, před 10 tisíci lety a záplavy z dob expedice mu taktéž neprospěly. I přes veškeré pokusy o opravu na Zemi, nepodařilo se dok zprovoznit po softwarové stránce. Zařízení bylo po technicky v pořádku, ale technikům se nepodařilo napodobit antický ovládací systém, který byl zničen spolu s centrálním dokovým počítačem při obléhání Atlantidy. Systém byl pro každé molo unikátní, zatímco Severní molo bylo určeno pro kotvení lodí lehkých lodí bojového charakteru, tak Jihovýchodní dok byl konstruován pro nákladní lodě, ale dokázal pojmout i lodě jiných ras a byl adaptabilní. Díky tomu, i když byl nahrán software ze Severního mola do nového počítače na doku Jihovýchodním, nebylo možné přes Severní systém dok ovládat. Tudíž byl aktivně používán jen dok Severní.
O dvacet minut později již Ключевская přistála na Severním molu. Jejím kapitánem byl bývalý ruský letec Афанасий Анциферов (/Afanasy/ (1. Pád), /Afanasyvo/(2. pád) /Anciferov/ (1. pád), /Anciferova/(2. pád)) Ihned po nalodění vědeckého personálu se loď odpoutala od doku a plnou podsvětelnou stoupala z Atmosféry. Poté co opustila vzdušný obal Lantey a vstoupila do volného prostoru, začala nabíjet své inerciální tlumiče; následně skočila do Hyperprostoru.
Po necelé půl hodině letu se vynořila na okraji neobydlené soustavy o šesti planetách, čtyřmi plynnými obry a dvěma pozemského typu. Jedna byla příliš blízko slunce a tudíž vyprahlá, zato ta druhá dříve kypěla životem. Teď však byla stejně vyprahlou jako její sestra, plus navíc si nesla jako bonus stopy po orbitálním bombardování.
Orbita pak byla vyplněna troskami několika lodí, jelikož byly všechny trosky nevětší než půl metru a byly roztroušené po celé orbitě. Došli lidé k závěru, že se jedná o Antická plavidla, jež před zničením aktivovali autodestrukci, což byl standartní postup. Zajímavé bylo, že nenašli trosky lodí jiných ras či něco podobného.
Záhadný signál, kvůli kterému tu vlastně byli, však vysílal z mnohem vyšší orbity. Major Anciferov tam okamžitě zamířil, nevěnují již troskám větší pozornost. Můstek Ключевскаu nebyl příliš odlišný od můstků, které se vyskytovaly na těžkých křižnících třídy Astertalion (lidem známých jak Aurora). Dvě patra, panoramatické okno, křeslo kapitána, prvního a vědeckého důstojníka mělo neurální rozhraní, stejně jako křeslo střelce, jež měl na starost drony.
Navigátor se otočil na Kapitána: „Pane, signál dvě stě tisíc kilometrů a blížíme se…“
„Rozumím.“ Přikývl Major a spustil lodní interkom. „Doktore Mckayi, urychleně hlaste se na můstku.“ Za necelé dvě minuty již Rodney vstupoval na můstek. „Doktore, jsme skoro na místě, ale stále nemůžeme přesně lokalizovat místo vysílání, pomohlo by nám, kdybyste nám řekl, co přesně hledáme…“ Rodney protočil oči v sloup. „Proč ne? Je to tady napsané…“ Pronesl a ukázal na záznam signálu na svém tabletu. „Já, záhadný signál, jsem k vám přišel z daleka, abych vám zvěstoval mír a lásku…“ Pronesl sarkasticky. „Vždyť je to záhadný signál! Jak bych asi mohl vědět, co ho vysílá?!“ Hlasitě si povzdech a kývl na navigátora. „Pusťte mě k tomu…“
Posadil se za terminál a vyvolal si holografickou mapu, postupně odfiltroval rušení ve formě reliktního záření, následně radiaci a sluneční vítr z hvězdy a i ostatní drobné rušení a šum, jako například magnetické pole planety. V tento okamžik se mu podařilo získat poměrně jasný a čistý signál, už ho zbývalo jen zaměřit. Nejprve vypočítal za pomoci lodního počítače relativní polohu vůči soustavě a galaxii, započítal i pohyb galaxie kolem své osy a oběh v clusteru a Super clusteru. Další relativní pohyb nebylo potřeba započítávat neboť by to bylo výpočtově náročné a vliv by v tomto případě hrál minimální roli. Jelikož vysílač byl subprostorový, bylo ještě potřeba spočítat, nebo spíše odhadnout, hloubku průniku signálu do subprostoru a k tomu patřičný fázový posun. Výsledná oblast byla velká koule signálu. Zde se znovu musely započítat veškeré pohyby v co největší inerciální soustavě, jelikož zde se soustavou nešlo počítat jako se stacionárním bodem. Neboť nemůže být brána jako inerciální soustava, protože ve vesmíru dochází k různým relativním pohybům, jako například oběhy clusterů okolo sebe a samotné rozpínání vesmíru. Přičemž subprostor, tedy alespoň ve vyšších úrovních je poměrně stacionární a jediné čím je ovlivněn je jeho samotné rozpínání. Po zavedení těchto výpočtů dostaneme velmi nepravidelný, bramboru připomínající oblast výskytu vysílače. Oproti původní kouli se oblast smrskla na „pouhých“ 50km2 což je poměrně velká oblast, ale pro výkonné senzory, jako jsou na Alphách nemají problém zaznamenat známky kovu či zbytkové energie v takovéto oblasti.
Jediný důvod proč se Subprostorové majáky používají, když jsou takto nepřesné, je ten, že mají vysoký dosah a malé nároky na energii oproti konvenčním vysílačům a jsou nepřítelem hůře zachytitelné.
Celá tato procedura trvala deset minut. Rodney si tiše povzdech, soustu těchto výpočtů má loď provádět automaticky, jako např. relativní poloha vůči určitému bodu. Bude si muset promluvit s Annou o změnách v operačním systému…
„A je to…“ Pronesl nakonec Rodney. „Nastavte kurz na směr 1234434 na 8975343 hledejte známky kovů a zbytkové energie.“
O patnáct minut později
„Pane, zachytávám slabou energetickou stopu dvacet kilometrů od nás.“ „Hoďte to na obrazovku.“ Před průčelím se objevila velká holografická obrazovka 5x3 metry; chvíli se nic nedělo, než se zobrazila kovová schránka o velikosti osobního automobilu. Kapitán chvíli hleděl na obrazovku, než pronesl. „Vypadá to na nějaký typ záchranného modulu. Co myslíte, doktore Mckayi?“ „Zaznamenávám slabé známky energie, ano, mohlo by se jednat o nějaký typ záchranného modulu.“ „Dobře.“ Otočil se k jednomu z techniků po své pravici. „Přeneste to nákladového prostoru a nastavte kurz na Atlantidu…“