Stargate: Aldeneerin 3

Zdravím tak supr díl:-) Pěkně objasněno Celestis je kaput předpokládám, tomu se nemohli ubránit.....

Celestis kaput není, akorát to hodně zle odneslo okolí Kruhu včetně přilehlé pevnosti. To místo kolem je nyní tak protkáno temnotou, že se tam žádný Orijovec pár set let neodváží. A navíc série porážek Orijovce pěkně vyčerpala, přišli o obrovské počty vojsk a běžní obyvatelé Celestis se to také časem dozvěděli, takže kdo ví, co se tam ještě stane.

Další díl hotov. Díl je tentokrát o něco kratší, ale je to spíš příprava na další dění.

6
Calanirmyanův odkaz

Jaro roku 589 bylo v plném proudu. Stromy se zelenaly, rostliny kvetly, ptáci zpívali a všude se linula příjemná jarní vůně. Svět se pozvolna vracel do starých kolejích, jako tomu bylo před dvěma staletími. Nastal vhodný čas rozběhnout opět výpravy do neprozkoumaných světů. Spřátelené národy a rasy přišly s mnohými návrhy, dále tu byla stará knihovna, a tak nebylo divu, že vznikla velká diskuze, kam se vydat.

První návrh byl vcelku jasný. V průběhu války osvobodili na Qastě vězně, z nichž se jeden jmenoval Apollyon. Pocházel ze světa zvaném Nasya, a který unikl pozornosti Ori. Už na sklonku roku 586 na něj byla vyslána průzkumná výprava, která potvrdila to, že svět zůstal stále svobodný. V té době měli však Aldeřané spoustu práce, a tak až nyní přišla vhodná chvíle pro navázaní kontaktů.

Na Nasyu byla vyslána poměrně velká delegace včetně ozbrojeného doprovodu pro případ, že by se během dvou a půl let něco nemilého přihodilo. Jakékoliv obavy se do půldne rozplynuly, když se vrátil posel se zprávou. Tu si přišli vyslechnout členové stále dočasné rady složené ze zástupců nejmocnějších národů.
„Co nám přinášíš?“
„Dobré zprávy. Nasya je stále svobodná a daří se ji velmi dobře. Za poslední tři století jejich životní úroveň velmi vzrostla. Osídlili téměř celý svět a jejich počty neustále rostou. Krom toho se naučili také magii. Bude to jistě výborný spojenec.“
„To rádi slyšíme,“ pochvaloval si Azanyrmuth Mocný IV. „Takže tam můžeme vyrazit a začít rozhovory o vzájemné spolupráci.“
„Mohu potvrdit, že nás očekávají a též mají pro nás nějaké informace ohledně událostí, které se staly před necelými třemi sty léty. Prý je to celkem zajímavé vyprávění.“
„Hm. To zní pěkně. Vyřiď tedy, že můžou s naší návštěvou počítat, rádi si vše vyslechneme.“
A tak se i stalo. Do dvou dnů už někteří členové rady vyrazili na cestu. Většinou to byli právě Aldeřané a významní Azanyrmuthovci.

Nasya se od dob příchodu Jebánnců velmi změnila. Kruh světů už nestál ukryt v lese, ale na dobře hlídaném nádvoří velkého hradu, jenž společně s větším městem vyrostl na břehu jezera. I celé okolí doznalo značných změn. Kolem dříve opuštěného horského jezera vzniklo ještě několik menších měst a vesnic. Díky tomu, že Nasyanci Kruh včas pohřbili, ho Orijové nikdy nenašli, a tak se mohli dál v klidu rozvíjet.

Aldeřané obdivovali zdejší architektonické skvosty, majestátní hrad i rušné město. Když si prohlédli okolí, Nasyanci je odvedli na hrad do velké hodovny, která měla už od počátku sloužit k přijímání návštěv. Zde již čekali vládci světa i Aldeřané, kteří sem přišli před dvěma dny. Jakmile příchozí usedli na místa, vládce Nasyanců, který se představil jako Kalain, zahájil jednání. Následovalo nezbytné představování, a potom se přešlo rovnou k věci.
„Těší nás, že se tu takhle setkáváme. Vaše zprávy o porážce Ori nás velice potěšily. Už se nebudeme muset obávat o naši budoucnost.“
„I my máme z toho radost,“ souhlasil ze slovy vládce Azanyrmuth Mocný IV. „Válka, kterou jsme před dvěma lety vyhráli, byla tvrdá. Ale díky tomu je konec téměř dvě století trvajícímu teroru. Ori už nejsou hrozbou a můžeme potvrdit, že k vítězství významně přispěly veškeré námi známé národy a kultury. V současnosti probíhá obnova poničených světů a nyní zahajujeme vzájemné obchodování. Znovu rozbíháme průzkumy světů a snažíme se o sjednocení sil, aby se něco podobného už nemohlo opakovat.“
„Mohu potvrdit, že Nasya má zájem o zapojení do vznikajícího společenství. Rovněž přijměte naše poděkování za záchranu našich lidí, kteří byli zajati na průzkumných výpravách.“
„Potěšení na naší straně,“ odpověděl Thorogar III, který stále patřil do prozatímní vlády. „Byla to naše povinnost. Během našeho tažení jsme osvobodili desítky světů a tisíce vězňů, kteří byli nuceni k otrocké práci a k víře Počátku.“

Další řeč pokračovala v duchu seznamování se, vyprávění událostí i popisem ostatních světů. Samozřejmě se řešila přesná podoba vzájemné spolupráce, jak obchodní, tak i vojenská. Během rozhovorů Nasyanci nezapomněli Aldeřany pohostit. Podávaly se ty nejlepší plody, které poskytoval tento bohatý a úrodný svět.

„Ještě než bychom uzavřeli tohle jednání, rád bych se zeptal na jednu věc,“ pokračoval Azanyrmuth Mocný IV.
„Jasně. Povídejte.“
„Zmínili jsme tu zachráněné při osvobozování světů. Jeden z nich, tuším, že se jmenoval Apollyon, vyprávěl o dávné válce proti Goa'uldům. Zmínil to, že právě zde na Nasyi vznikla velká armáda, která dokázala porazit jednoho z mocných nepřátel. Můžete nám povědět víc?“
„Jasně. Není problém,“ odpověděl Kalain a krátce se zamyslel. Potřeboval si v hlavě urovnat myšlenky, přeci jen to byla už dávná historie. „Všecko to začalo před mnoha lety. Když bychom to vzali podle vašeho kalendáře, tak se tu bavíme o období kolem roku 325. Tehdy nás kontaktovalo nějaké společenství, které si říkalo Calanirmyanovo. Jednalo se o nějaké uskupení zhruba tří desítek lidí údajně pocházející také z Aldeneerinu. Co znám z vyprávění, tak se usídlili ve staré Aldeřanské pevnosti Nazgaran.“
„Aha. Tak takhle to bylo,“ prohlásil Mág III.
„Co myslíš?“ zeptal se vládce Khanktilu Tolvenn, kterého zaujalo mágovo uvědomění.
„Abych to vysvětlil. Někdy v roce 323 po řadě neúspěšných výprav bylo tehdejší vládou rozhodnuto o výrazném omezení výprav. To se však některým nelíbilo a jistý Calanirmyan prováděl tajné výpravy. Shromáždil kolem sebe asi čtyřicítku stoupenců a ve vhodný okamžik náš svět zcela opustil. Protože byli tehdy přistiženi, odešla jen část z nich. Ovšem už stačili odnést nějaké důležité předměty. Avšak cíl jejich cesty nám zůstal utajen, protože Calanirmyan přes ovládací pult přehodil kabát. Od té doby jsme o nich neslyšeli. Teprve, když jste to zmínil, vše krásně zapadlo do sebe. Ve válce s Ori jsme našli pár nepatrných náznaků, ale vůbec jsme jim nepřikládali žádnou důležitost, protože Calanirmyan už patřil do dávné historie.“
„To jsme ani nevěděli,“ pokračoval Kalain. „I pro nás je to dávná historie, ale abych to dopověděl. Přišli, protože hledali nějaký svět, který by poskytl nový domov pro Jebánnce, kteří tehdy dost trpěli častými útoky Goa'uldů. Jejich svět sloužil jako zásobárna hostitelů a Calanirmyanovo společenství se jim rozhodlo pomoct. Když se tu tak nějak usadili, společně jsme začali cvičit novou armádu. Po nějaké době jsme provedli první útoky na Goa'uldké pozice, především na doly. Po času se k nám přidali Tok'rové, kteří tehdy s Goa'uldy vedli dlouhou partyzánskou válku. Naučili nás mnohé a především jejich informace o Goa'uldech byly velice cenné. Pak už to šlo rychle, útok na Namtarovo svět Angren a nakonec sabotáž na Attanice. Goa'uldi se potom ve vzájemných válkách prakticky vyhladili a byl už od nich navždy pokoj.“
„Říkal jste Angren?“ zeptal se Thorogar.
„Ano.“
„Tam jsme nedávno byli. Ori si tam udělali dobře bráněnou pevnost a pominu-li Celestis, byl to poslední svět, který Orijům zůstal.“
„Aha. To ani nevíme. V dávných dobách tam sídlil Goa'uld Namtar a též tam měl dobře bráněnou pevnost. A to se dostávám k jádru toho, co vám chceme ještě říct. Od porážky Goa'uldů námi osvobozené světy začaly vzkvétat. Calanirmyanovo společenství se v podstatě rozpadlo. Někteří si zvolili život zde, jiní se usadili na některém jiném světě a někteří zůstali na Nazgaranu. Na druhou stranu se našlo mnoho těch, které lákalo prozkoumávání dávných předmětů, kterých byla ta pevnost plná.“
„Co se stalo pak?“ nepřestával se zajímat Azanyrmuth Mocný IV.
„Následovalo téměř stoleté období míru. Spolupracovali jsme s mnoha světy a naše životní úroveň rostla. V nelepším období jsme spolupracovali s dvaceti dvěma světy. Pak ale přišla pohroma. Naše světy začali často navštěvovat Ori. Z počátku se nám jevili jako dobří přátelé. Když však všem nutili svou víru výhrůžkami a násilím, pochopili jsme, že jejich úmysly nejsou zrovna dobré. Záhy přišlo období záhadných úmrtí ve vládách jednotlivých světů. Obyvatelé si brzy uvědomili, že Orijové chtějí jejich světy ovládnout, a tak vypukla nová válka. Moc nepřítele byla však nad naše síly a ztráceli jsme jeden svět za druhým. Nasya ještě poskytla útočiště mnohým obyvatelům těch nešťastných světů, ale to bylo asi tak vše. Když bylo jasné, že proti Ori nemáme moc šancí na vítězství, pohřbili jsme Kruh světů a na dlouhá léta se odřízli od okolí, včetně světa Nazgaran, kde zůstal Calanirmyan s pěti sty obyvateli.“
„I nás potkal podobný osud,“ poznamenal Mág III. „Ori se nejdřív tvářili jako spojenci ve válce s Temnorozenými, dokonce jsme ke konci čtvrtého století bojovali po boku a tím umožnili rozšíření Ori na další světy. Pak nás potkal stejný osud.“
„Potom jsme čas od času vykopali Kruh a vydali se zjišťovat, jak se věci mají,“ pokračoval Kalain. „Věci se ovšem vůbec neměnily, Ori vládli všemu tvrdou rukou a nezdálo se, že by se něco měnilo. Jen samotné naše výpravy byly velmi nebezpečné a řada cestovatelů se nikdy nevrátila. Po čase jsme to vzdali a dlouhou dobu nikam necestovali.“
„Tomu je už konec,“ vítězně prohlásil Thorogar III. „Ori jsou už nicotná minulost a všechny světy svobodné.“
„Přesně tak,“ souhlasil s ním Azanyrmuth Mocný IV. „Doufejme, že se podaří rychle napravit všechny škody, které Ori za ty dvě století napáchali. Aldeneerin se z toho dostává poměrně rychle, ale na dalších světech nás čeká hodně práce.“
„A jak dopadl Nazgaran?“ zeptal se nakonec Tolvenn.
„Tamní komunita tam stále žije. Co se stalo s Calanirmyanem, nevíme. Patrně již dávno zemřel, i když u něj jeden nevěděl. Říká se, že se zajímal o černou magii a snad si i prodlužoval život. Ovšem i místní ho už moc nezmiňují, takže už tam asi hodně dlouho nežije.“
„To bychom se na Nazgaran mohli podívat,“ navrhl Mocný IV.
„Jistě, ale nyní nás čeká ještě hodně práce,“ pravil Thorogar.
Ten den pokračovala zábava ještě dlouho do noci. Už se řešily příjemnější věci a nezapomnělo se ani na historky ze života a z cest.

Výprava na Nazgaran byla naplánovaná až pět dní po setkání. Během té doby se řešilo mnoho důležitých věcí a chvíli trvalo, než se našla vhodná skupina. Nakonec byli vybrání čtyři. Válečník Moretti, mág Marat, hraničář Bernhard a zvěd Karl. Všichni měli bohaté zkušenosti z předchozích výprav a hlavně z války proti Ori. Jejich úkol zněl jasně, najít nějaké zmínky o Calanirmyanovi a především o jeho dřívějších pokusech. Čtveřice se po nezbytné přípravě vydala na cestu hned dopoledne. Den předem Nasyanci oznámili Nazgaranu jejich příchod, a tak se neočekávaly žádné problémy.

Když vystoupili z otevřeného Kruhu do vstupního sálu Nazgaranské pevnosti a sotva se Kruh za nimi uzavřel, místní už je zdravili.
„Buďte vítání, očekávali jsme vás,“ pozdravil je starší šedovlasý muž, který se představil jako Brynjard. „Nasyané nám dali vědět, pojďme do velké síně. Určitě jste po dlouhé cestě vyhládlí.“
„Po dlouhé cestě?“ poznamenal lehce udiveně Karl. „Vždyť Kruhem je to sotva pár kroků a před malou chvílí jsme teprve vyrazili.“
„A jo. Teď mi to došlo. To je tak, když už Kruhem moc necestujeme. Tak pojďte za mnou.“
Cestou potkávali mnoho obyvatel zdejšího světa. Po chodbách často skotačily děti, zatímco jejich rodiče se starali o domácnosti. Jeden pohled z okna ukázal, že Nazgaran za ta léta změnil. Už to nebyla ta poloprázdná pevnost uprostřed pustiny, ale hlavní palác, který dominoval malému městu, které ho obepínalo kolem dokola. Malé uličky lemovaly řady nově vysazených stromů, dvorky za domy sloužily k pěstování plodin a ostatní volné plochy vyplnily zahrady. I pohled za hradby naznačil, že se zde leccos změnilo. Krajina kolem byla díky důmyslnému systému zavlažování úrodná, a tak se kolem města rozprostíraly louky, políčka a dokonce první mladé lesy.

Brynjard je zavedl do velké síně, která se dříve využívala k jednání. Od ukončení cest už sloužila výhradně k hostinám. Městská rada využívala prostory v jiné části pevnosti.
„Jsme na místě. Posaďte se u nás a klidně si vezměte něco k jídlu,“ Brynjard nabídl příchozím místa u bohatě prostřeného stolu. Nechybělo pečivo, maso, ovoce ani zelenina. „Určitě máte taky rádi pivo.“
„Jasně,“ souhlasil Moretti.
„Tak chvilku vydržte, než nám ho přinesou. Takže, s čím přicházíte?“
„Zajímá nás Calanirmyan, který tady tomu kdysi vládl,“ začal vyprávět mág Marat. „Kdysi dávno utekl ještě s několika jeho přáteli z Aldeneerinu. Společně prý také navštívili pár světů, odkud přinesli pár zajímavých věcí.“
„Tak Calanirmyan už je dávná historie. V dobách míru, kdy se už necestovalo na neznámé světy, zkoumal donesené předměty. Občas s někým vyrazil na průzkum, ale co jsem slyšel, nic moc nedonesli. Poslední zmínka o něm pochází z roku 439. Rozhodl se opustit náš svět a už o něm nikdo neslyšel. Vypráví se, že si dokázal udržovat mladý vzhled za pomocí magie. Mám tušení, že to byla nějaká forma černé magii. Nic moc o tom nevíme. Někteří se dokonce domnívají, že někde v ústraní dosud žije, avšak tomu už věří málo kdo. Přesto se tu najde ještě pár těch, kteří ho pamatují.“
Aldeřané se zájmem poslouchali, zatímco jeden Nazgaranec donesl velké džbány pěnivého moku. Všichni si ihned nalili do připravených džbánků, následně si připili na zdraví, a potom se mág zeptal: „A nenechal tu nějaké zprávy?“
„Pokud vím, tak ne. Jeho pokoje se stále nachází ve čtvrtém patře jako památka na něj. Přeci jen jeho společenství něco dokázalo. Sjednotili několik národů a dokázali s pomocí Tok'rů porazit Goa'uldy. Škoda těch Ori, kdyby byl tehdy mezi námi, určitě by něco vymyslel a nedali bychom jim tehdy ty světy tak lehce,“ povzdech si Brynjard. „Po jeho odchodu se jeho pokoje prohledávaly několikrát, ale jediné, co tam zůstalo jsou jeho deníky z let 320 až 410, spousta popisů prozkoumaných světů, záhadných přinesených předmětů a samozřejmě osobních věcí.“
„A mohli bychom se tam podívat?“
„Jasně, není problém,“ souhlasil průvodce. „Avšak nejsou tam uschovány všechny předměty, protože něco zůstalo v podzemních patrech, které se dřív používaly k experimentování. Pak také velká část předmětů se odnesla pryč a kdo ví, kde to všechno skončilo. Například tu byla nějaká helmice, která umožňovala nositeli vidět i skryté věci, dokázala prokouknout veškeré iluze i spatřit neviditelné. Škoda, že už je pryč.“
„To by nebyl špatný předmět,“ pravil mág Marat. „To by se nám hodilo.“
„Co se dá dělat. Pojďme tedy, dovedu vás do Calanirmyanovo komnat,“ prohlásil Brynjard, když hosté dojedli a viděl na nich, že touží po prohlídce. Vstal od stolu a ukázal jim cestu.

Po schodišti vystoupali do čtvrtého patra, kde jim Brynjard ukázal veškeré pokoje, které zůstaly vesměs tak, jak je tu bývalý vůdce zanechal. I po letech nevyužívanosti byly stále zachované, protože se i nadále někdo o ně staral. Aldeřané si pokoje nejprve ostýchavě prohlíželi, přičemž obdivovali zajímavě opracovaný nábytek, který mohl u slabších povah budit hrůzu. Řezby často nesly prvky smrti, všude se nacházely lebky, hrůzné bytosti, symboly utrpení a smrti. Už to něco vypovídalo o povaze Calanirmyana.

„Doufám, že vás tu můžu nechat o samotě,“ přesvědčoval se Brynjard, když se pomalu chystal k odchodu. „Projděte si, co potřebujete, ale hlavně tu nenadělejte binec.“
„Nebojte, vrátíme vše na své místo,“ ujišťoval průvodce hraničář Bernhard.

Jakmile zůstali v pokojích sami, pustili se do prohledávání nábytku. Kromě posledních kusů oblečení tu už mnoho nezbylo, jen ve dvou skříních zůstalo pár podivných předmětů pocházející z výprav.
„Hm, tohle bude jistě naše badatele zajímat,“ okomentoval Marat nález dávno ztracených předmětů.
„Co myslíš?“ ptal se Moretti.
„Mám dost velké podezření, že máme před sebou pár pohřešovaných věcí, které Calanirmyan odnesl z Aldeneerinu. Uvidíme, co na to řeknou naši badatelé. Ale ještě se tu porozhlédneme. Máte něco?“
„Našel jsem ty spisy a jeho deníky,“ odpověděl mu Karl, který zrovna procházel pracovnu.
Čtveřice se obratem přesunula do pracovny, kde se pustili do prohlížení písemností.

V knihovnách toho zůstalo ještě hodně. Nejméně stovka knih, desítky zápisníků, svitků a další spousta poznámek. Všichni se nadšeně pustili do prohlížení, takže pracovna byla krátce nato rozkramařená.

V písemnostech strávili celé odpoledne, během nichž nalezli knihy s popisem dalších světů, poznámky a deníky o již prozkoumaných světech, zprávy z proběhlých výprav, takže mohli snadno zjistit, co tehdejší Calanirmyanovo společenství provádělo. Našli tam rovněž četné zmínky o Tok'rech, o kterých již na jednáních padly zmínky.
„Co nám vlastně Nasyané říkali o těch Tok'rech?“ zeptal se zvěd Karl.
„Dlouhá léta hojně spolupracovali, avšak s příchodem Ori byly kontakty přerušeny. Nicméně Nazgaran se světy Tok'rů držel spojení i nadále. Co jsem slyšel, jsou to výborní zvědové, ale i bojovníci. Teď když je zase mír, je třeba kontakty obnovit. Určitě se máme od nich co naučit.“
Když se chtěli pustit do dalšího bádání, do pracovny přišel Brynjard a sotva uviděl rozházené písemnosti po celé místnosti, se nejprve zděsil: „Co jste to tady provedli, takový nepořádek.“
„Nebojte, dáme tu všechno do pořádku,“ uklidňoval ho Marat. „Našli jsme tu pár zajímavých věcí.“
„Budu vám věřit, ale už je dost pozdě, dole na vás čeká večeře.“
„A jo. Natolik jsme se do toho zabrali, že jsme ani nepostřehli, že se venku pomalu stmívá.“
„Dokončíte to zítra.“

Večer proběhl ve veselém duchu, protože u stolu v jídelně se tentokrát sešlo téměř čtyřicet Nazgaranců. Jedlo se popíjelo, bard hrál na loutnu veselé melodie a samozřejmě se hodně vyprávělo. Došlo i na Tok'ry a Aldeřané se dozvěděli, jak spolu stále vycházejí. Často se navštěvují, obchodují a sem tam pokračují ve výcviku boje a především magie. Když světům vládli Ori, uchýlili se znovu k partyzánské válce, avšak síla nepřítele a především odlišný vzhled Tok'rů znemožňoval nějaké větší akce.

V průzkumu Calanirmyanovo pracovny Aldeřané pokračovali druhý den. Ze všech těch deníků, zápisků, knih si zapisovali vše zajímavé a pomalu dávali pracovnu do pořádku. Získali zde další adresy světů, které by stály za prozkoumání a především je zaujala zmínka o tom, který se jmenoval Chal-Almen. Právě tam se nacházela stará Aldeřanská pevnost, kde se prováděly ty nejodvážnější a nejšílenější experimenty. Místo, které ukrývalo mocné zbraně, silnou magii a mnoho prastarých vědomostí. Pokud by Aldeřané získali tento svět, naskytly by se jim neskutečné možnosti. Problém ovšem spočíval v tom, že ji už staletí vládli Goa'uldi. Zaměřili se tedy na veškeré útržkové zprávy a zápisky z deníků, které Calanirmyan a jeho druhové pořídili.

Když Aldeřané skončili a dali vše na své místo, čekala je v jídelně večeře. Během jídla se veškerá řeč záhy stočila k dávným cestám a především k Chal-Almen.
„Můžeme potvrdit, že Chal-Almen patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze navštívit,“ potvrzoval Brynjard vše, co se Aldeřané dozvěděli. „Ovšem místo je velmi nebezpečné. Někdy kolem roku 440 tam kdosi vedl výpravu a potvrdil, že čtvrtý Kruh je k cestě na Chal-Almen nejbezpečnější, avšak je potřeba se teple obléct. Místo se nachází vysoko v horách, kde téměř celý rok zuří sněhová bouře.“
„A nezmínil se, jak daleko je ten Kruh od pevnosti?“ zeptal se mág Marat.
„Povídá se o třiceti mílích. Naštěstí kromě kruté zimy, nehrozí po cestě žádné větší nebezpečí. Je třeba dávat pozor na laviny a hluboké strže. Obezřetný je třeba být až v blízkosti trhliny, kde hlídkují Jaffové. Alespoň se to tak říkalo. Přesto se nedá očekávat, že by se na tom cokoliv změnilo. Pevnosti Goa'uldi vládnou už od roku 20.“
„Cože? Takhle dlouho,“ podivil se zvěd Karl.
„To se neví přesně, ale říkalo se to už před dvěma sty lety. Co je však ještě zajímavější, po sabotáži na Attanice se Goa'uldi prakticky vyhladili a jejich armády téměř zcela zanikly. O osudu mnohých Goa'uldských vládců se mnoho neví. Až výprava před padesáti lety zjistila, že vládci Nergal, Namtar a Marduk se uchýlili do Chal-Almen, kde na troskách Aldeřanských měst postavili město nové a zkoumali tajemství pevnosti. Údajně v průzkumu moc nepokročili, protože pevnost skrývá bytosti, které jsou mocnější, než cokoliv známého. Ovšem je to už dávno a mohlo se toho dost změnit.“
„A sakra, to není dobré,“ prohlásil mág a hned odložil sklenici červeného vína, když to uslyšel.
„Co myslíš? Máme se opět bát?“ zeptal se ho zvěd.
„Dost možná, že jo. Padesát let je dlouhá doba a mohlo se hodně stát. Jakmile Goa'uldi zjistí, že hrozba Ori pominula, určitě toho využijí k získání nadvlády nad dávno ztracenými světy. Sotva jsme porazili jednoho nepřítele, už dost možná na nás čeká další. Co se ještě o těch Goa'uldech ví?“
„Moc ne, avšak jedna důležitá věc je celkem známá. Všichni tři Goa'uldi používají jako hostitele Temnorozené.“
„A je to tady zase,“ povzdychl si Marat. „A tentokrát pro jistotu obě hrozby dohromady.“
„Zatím máme zprávy ze světů a od Tok'rů o tom, že činnost Goa'uldů je prakticky nulová. Po ostatních vládcích nejsou ani stopy a tihle tři už hodně dlouho nikam necestovali. Abych to ještě objasnil, zakazovalo se Goa'uldům, aby využívali Temnorozené jako hostitele. Přestože jim jejich těla nabízely dosud nevídané možnosti, bylo to krajně nebezpečné. Vůle Temnorozených je neskutečně mocná a Goa'uldí symbiont má velký problém, udržet nad ní moc. V dávných dobách se několikrát stalo, že Temnorozený zcela ovládl Goa'ulda a krom svých schopností mohl využívat i Goa'uldké schopnosti, jako například regeneraci a především všechny jeho znalosti, které se u Goa'uldů dědí.“
„A náhodou se neví, jaké to mělo následky?“ nepřestával se zajímat mág Marat.
„Jen málo. Co se stalo dál, záleží na povaze Temnorozeného. Pokud si liboval v mučení a krutosti, mohl využít znalosti Goa'ulda a to, co potom následovalo bych nepřál ani nejhorší bytosti v Univerzu. A to nezmiňuji to, že se znalostmi Goa'ulda se Temnorozený stává velmi silný protivník. Znalosti Goa'uldů bývaly velice chráněné a nikomu se jich nepodařilo zmocnit ani přes veškerou snahu. Proto taky ten zákaz využívání Temnorozených.“
„To bude zajímavé,“ konstatoval mág. „Předpokládám, že Temnorození asi už získali moc nad Goa'uldy a můžeme tak čekat nové problémy. Musíme to ihned předat naší radě, kdo ví, co nám budoucnost připraví.“
„To by bylo asi vše, co vám můžeme prozradit,“ zakončil vyprávění Brynjard, který je po celé dva dny provázel po Nazgaranu a poskytl jim potřebné znalosti. „Ale ještě než nás opustíte, budeme rádi, když s námi ještě jeden večer posedíte.“
„Jistě, to není problém, na Aldeneerinu ještě není ani čas oběda,“ souhlasil za všechny válečník Moretti.

Aldeřané strávili ještě jeden příjemný večer na Nazgaranu u piva, jídla a dobrých historek. Potom se už vydali Kruhem rovnou na Aldeneerin. Hned po návratu byla svolána porada, kde čtveřice povyprávěla vše, co se dozvěděli na Nasyi a především na Nazgaranu. Všechny donesené poznámky si přítomní okamžitě s velkým zájmem prohlíželi, zatímco poslouchali vyprávění. Nakonec se diskuze obrátila na téma Chal-Almen, které všechny velmi zaujalo. Počáteční nadšení však vystřídaly oprávněné obavy, zda Aldeneerin a všechny spřátelené světy nečeká další válka.

„Sotva se vzpamatováváme z jedné války, už nad námi visí další hrozba,“ povzdechl si Martuven.
„Nepropadejme hned beznaději,“ uklidňoval přítomné Azanyrmuth Mocný IV. „Informace, které máme, jsou velmi útržkovité a strohé. Víc by ukázal případný průzkum Chal-Almen. Podle zpráv je to velmi nebezpečná záležitost, avšak bylo by dobré o tom všem zjistit víc. Přesto si zjištění nenecháme pro sebe a v následujících dnech bychom o tom měli dát vědět všem našim spřáteleným světům. Nemáme sice žádné indicie o bezprostředním nebezpečí, ale je dobré být připraven. Kdo ví, co se ještě v celém Univerzu ukrývá a nebezpečí může přijít odkudkoliv.“
„Azany má pravdu,“ souhlasil Marat. „Je třeba nejprve vyslat průzkumnou výpravu, pak teprve dělejme závěry.“
Potom se ještě probíraly drobnosti a krátce v předvečerem byla celé sešlost rozpuštěna. Aldeřany v následujícím období čekala nová výzva.

vynikající díl

Koukám, že uplynuly tři měsíce. Jak ten čas letí. V létě toho je vždycky hodně a jeden neví co dělat dřív. Takže přidám díl, který jsem měl už v zásobě na horší časy. Podíváme se do pevnosti, která už v příběhu byla párkrát zmíněna.

7
Pevnost Chal-Almen I

Od návštěvy světa Nasya uplynul už nějaký ten měsíc. Po celou dobu se pátralo po všemožných odkazech, zápiscích a dalších zmínkách o světě Chal-Almen. Krom pár nepatrných útržků starých zpráv se toho moc nenašlo, a tak nezbylo nic jiného, než se spolehnout na Calanirmyanovo osobní poznámky a začít hledat schopné dobrovolníky, kteří by se vydali na průzkumnou výpravu. Vybíralo se poměrně dlouho, protože výpravy se pozvolna rozbíhaly a především se hojně cestovalo mezi spřátelenými světy, a tak mnozí nebyli ani přítomní doma.

Na Aldeneerinu nastoupilo léto a nově obnovené zahrady města Lianar rozkvetly do úctyhodné krásy. Po četných jednání došlo konečně k vytvoření desetičlenné výpravy. Patřil mezi ně Azanyrmuth Zvídavý, který měl už s průzkumy neznámého prostředí velké zkušenosti. Dále se účasnil válečník Slavoj, mág Marat, hraničář Bernhard, zvěd Karl, průzkumník Birger, poněkud svérázný Vinterblod, který patřil jak mezi silné válečníky, tak se dokázal skvěle popasovat i s magií. Počty doplnily ještě další tři bojovníci.

Celá družina se nejprve účasnila porady, kde vyslechla vše, co se povedlo o Chal-Almen zjistit, a potom se šla náležitě vybavit. Nesměla chybět zásoba jídla a vody na několik dní, protože se předpokládalo, že to nebude výprava na jeden dva dny. Dále se vybavili lezeckou výbavou, zlodějským náčiním, ochrannými předměty a nechyběla ani řada magických předmětů nejrůznějšího využití. Současně nechybělo ani teplé oblečení, protože dle slov bytosti z rasy Reol, se Kruh nacházel v chladných horách. Výbava se tedy nepodceňovala, poněvadž v pevnosti na ně mohlo číhat mnoho nebezpečí, ať již od tvorů, bytostí, Goa'uldů, či pastí a nástrah.

Po vydatném obědě se připravená skupina sešla na nádvoří Kruhu. Od obnovení výprav tu bylo poměrně rušno, a tak nebylo divu, že jim kde kdo přál šťastnou výpravu. Brzy dorazil i Azanyrmuth Mocný IV v doprovodu dalších členů rady.
„Výborně, vidím, že jste přípravu vzali opravdu vážně,“ pochvalně prohlásil Azanyrmuth, když si prohlédl vybavenou družinu. „Doufejme, že jsou Calanirmyanovo zápisky pravdivé a nestalo se tam od té doby něco zlého. Pro cestu na Chal-Almen použijeme Kruh číslo čtyři, který by měl být bezpečný. Můžeme očekávat, že hlavní Kruh bude střežený a druhý, který by měl být v samotných útrobách pevnosti, má na sobě podobný energetický štít, jako máme my.“
„A co třetí Kruh?“ zajímal se Karl.
„Ten je kdesi hodně daleko. Snad tisíce mil, a to by vám trvalo měsíce, nehledě na to, že o tom světě víme pramálo. Kruh čtyři je jen třicet mil severně od pevnosti v ledových horách. To se dá zvládnout za den. Nezapomeňte, že trhlina v zemi bude zřejmě taky hlídaná. Pokud Goa'uldi pevnost už tak dlouho ovládají, jistě jim neunikla.“
„A co když bude trhlina zadělaná?“ zeptal se jeden z bojovníků.
„Tak zkusíte najít jinou. Zvěsti říkají, že všechny ty zvrácené pokusy rozhněvaly samotnou matičku přírodu a ta se rozhodla tu pevnost zničit. Jistě to nebude jediná trhlina. A nezapomeňte. Hlavně, ať vás Goa'uldi nenajdou. Pokuste se dovnitř proniknout nepozorovaně. Kdo ví, jak by zareagovali na to, že jsme odhalili jejich svět.“
„Je to tedy všechno?“ ujistil se Zvídavý, sotva jeho bratr domluvil.
„Všechno. To důležité už zaznělo.“

Azanyrmuth Mocný IV potom popošel k zadávacímu zařízení. Na Prstenu Kruhu nastavil ukazatel na číslici 4 a začal zadávat adresu světa Chal-Almen. Když se Kruh světů otevřel, na červené polokouli zadávacího panelu se rozzářila zlatá číslice 4.
„Tak to funguje,“ s úlevou prohlásil Azanyrmuth.
„A teď doufat, zda na druhé straně nečíhá nějaké nebezpečí,“ prohlásil hraničář Bernhard.
Mocný se na chvíli na cosi soustředil, a potom prohlásil: „Necítím žádné nebezpečí ani přítomnost nějakých bytostí či magie. Můžete bez obav vstoupit. Takže hodně zdaru.“
Přítomní si s výpravou vyměnili poslední pozdravy, a pak už nezbylo, než vstoupit do otevřeného průchodu.

Na druhé straně je uvítala drsná zima. Jakmile se Kruh uzavřel, rozhlédli se po okolí. Kruh stál na zasněženém prostranství, které se krčilo v temném stínu vysokých hor. Ačkoliv i na zdejším světě vládl den, mnoho toho přes zamračenou oblohu k vidění nebylo. Venku poletoval sníh a štiplavý ledový vítr se proháněl údolím. Všichni nakonec ocenili, že do výbavy přibalili teplé oblečení.

Po nezbytné kontrole okolí se skupina vydala na cestu jedinou možností, kterou nabízela úzká zasněžená soutěska. Cestou se museli brodit silnou vrstvou čerstvě napadaného sněhu, a tak nebylo divu, že se chůze stala velice namáhavá. Naštěstí šlo ve skupině dost silných bojovníků, kteří se v prošlapávání cesty střídali.

Putovali dlouhé čtyři hodiny, než sestoupili z vysokých hor a před nimi se rozprostřelo rozlehlé údolí pokryté vzrostlými smrkovými porosty. Obloha se alespoň na chvíli trochu rozjasnila, a tak se konečně mohli trochu rozhlédnout po zdejší liduprázdné krajině. Doposud urazili necelých osm mil a za celou dobu nenatrefili na žádné stopy. Až během krátké přestávky na jídlo a potřebný odpočinek v dáli spatřili stádo srnek a horských koz.

Vyrazili opět dál. Na chvíli přestalo sněžit a dokonce se za mraky občas objevilo slunce, jehož paprsky dopadaly na zasněžený les, zamrzlé toky a jezera. Cesta tak byla hned veselejší a mnozí se dali do řeči. Cestou si všímali postavených kamenů, které jakoby vytyčovaly dávnou léta nepoužívanou cestu. Dávní stavitelé si dobře uvědomovali, že by se běžná cesta velice rychle ztratila v závějích.

Když ušli dalších šest mil, znovu se zatáhlo a vrátilo se silné sněžení. Viditelnost se neustále snižovala, až viděli před sebe jen na pár desítek stop. Jak cesta znovu stoupala do skal, vítr zesiloval a ledový prachový sníh nepříjemně štípal do tváří. V nepřívětivém počasí putovali znovu dlouhé hodiny. A zatímco překonávali další míle, sil ubývalo. Za celý den urazili úctyhodných dvacet mil v náročném terénu a nehostinném počasí. Na krajinu záhy padla noc a kdyby Azanyrmuth nevykouzlil magickou světlušku, neviděli by už ani na krok. Bylo na čase najít místo k přenocování.

Vysoká pohoří a strmé skály skýtaly mnoho vhodných míst, kam se dalo uložit ke spánku a kde byla skupina chráněna před rozmary počasí. Jedno takové místo poskytla malá jeskyňka nedaleko od cesty. Připravili se teplé spacáky z kožešin, zkontrolovali okolí a zabezpečili tábořiště. Protože venku stále řádila mrazivá bouře, nebylo téměř nemožné najít dřevo na oheň, a tak se museli spokojit se studenou stravou. Jediné světlo, které měli k dispozici, byla Zvídavého magická světluška, která naplňovala jeskyňku studeným namodralým světlem. Chvíli se ještě povídali, avšak únava po náročné cestě všechny rychle zmohla a kromě válečníka Slavoje, který zůstal na hlídce, padli do tvrdého spánku. Azanyrmuth zhasl světlušku a záhy se prostor ponořil do úplné tmy.

Válečník na hlídce se usadil do teplých přikrývek poblíž vstupu a pozorně naslouchal zvukům okolí. Úplnou tmu narušoval pouze světlejší obrys ústí jeskyňky. Venku mezitím dál zuřila sněhová bouře, silný vítr se proháněl údolími a mezi skaliskami. Strašidelné zvuky vytvářené bouří se nesly krajinou a ještě více vyzněly v samotném nocovišti. Kdyby je v noci něco navštívilo, Slavoj by přicházející nebezpečí odhalil až na poslední chvíli. Po dvou hodinách ho vystřídal hraničář Bernhard, po něm nastoupil zvěd Karl a nakonec průzkumník Birger.

Nad ránem se bouře o něco uklidnila, avšak z těžkých tmavých mraků se stále sypal sníh. Výprava nemohla čekat na příhodnější počasí, jednak měla jen omezené zásoby jídla a navíc se sněhová bouře mohla kdykoliv vrátit. Nezbylo, než se po snídani sbalit a vyrazit na další cestu. Od pevnosti je ještě dělila vzdálenost deseti mil, a tak očekávali, že na místo dorazí odpoledne.

Stará cesta vytyčená velkými kameny se stočila k jihu a vytrvale klesala. Každou další míli sněhová pokrývka slábla a putování se stávalo snadnější. Když minulo poledne, zastavili se na již zelené pastvině kvůli odpočinku, který následně využili i k obědu. Během jídla se počasí o něco umoudřilo, a tak se z místa, kde nabírali nové sily, otevřel výhled do rozlehlého údolí, kde stálo staré rozlehlé Aldeřanské město a kolem něj obdělávaná políčka. Hlavní stavby prošly obnovou stejně jako celé město, které poskytovalo Goa'uldům vynikající útočiště. I z této velké vzdálenosti bylo zřejmé, že rozlehlé země pokračující kamsi do dáli, patřily mezi hojně osídlené. Kromě města mohli spatřit ještě několik menších městeček, vesnic a usedlostí.

Všichni si okolní krajinu bedlivě prohlíželi ve snaze najít ono místo s trhlinou, o kterém se zmiňovaly staré zápisky.
„Přes to se nepozorovaně ani nedostaneme,“ zhodnotil situaci hraničář. „Po okolí ještě jakž takž, ale do samotné pevnosti už těžko.“
„Viděl bych to stejně,“ souhlasil s jeho slovy Slavoj. „Probít se dovnitř je jasná sebevražda.“
„Podívejte,“ najednou zvolal Birger, když si v horách nad městem všiml zajímavých míst. „Vidíte ta nápadná místa?“
„Myslíš to malé opevnění tak nesmyslně osamocené v horách pod tím strmým skalnatým štítem?“ ujišťoval se Azanyrmuth.
„Přesně. To bude určitě to místo, kde je v zemi ta trhlina. Pokud by tam nebylo něco zajímavého, jistě by na takovém nehostinném místě nestavěli tvrz.“
„Doufejme, že tomu tak je, jinak je celá naše výprava zbytečná,“ pravil Azanyrmuth. „Pojďme to prověřit.“
Po sbalení věcí pokračovali v cestě až k místu, odkud se z hlavní zanedbané dlážděné cesty oddělila nenápadná pěšinka. Ta je zavedla prakticky až na místo.

Dále postupovali obezřetně. Vepředu šel jako předvoj průzkumník Birger a zvěd Karl. Oba mapovali případný pohyb nepřátelských hlídek. Jejich obavy byly naštěstí zbytečné, protože v těchto pustých končinách nebylo naprosto nic užitečného. Goa'uldi pouze drželi malou hlídku na hradbách oddělující okolní svět od nevelkého prostoru mezi strmou skálou a samotnou hradbou. Než pokračovali v cestě, rozhodli se pečlivě probrat další postup. Jako úkryt před zraky nepřítele si vybrali malý, a přesto poměrně hustý lesík zarostlý křovím, který se krčil ve stínu vysokých hor.
„Zdá se, že jsme dorazili na místo,“ potichu prohlásil Azanyrmuth Zvídavý, hned jak dorazili na místo. „Teď jen zjistit, jestli se tudy dá do pevnosti dostat. Až se setmí, měli bychom vyslat průzkum, abychom zjistili, kolik tam mají strážných a především, jak ten vstup vůbec vypadá.“
„To zní dobře,“ souhlasil s plánem Birger. „A kdy vyrazíme do pevnosti? Ještě dnes?“
„To není dobrý nápad. Vůbec netušíme, co nás tam dole čeká a bude nejlepší, když strávíme ještě jednu noc na povrchu. Dovnitř bychom se vydali až těsně před rozbřeskem. Budeme aspoň odpočatí a při síle,“ osvětlil všem Zvídavý plán.
„Dobrá, takže tu vybudujeme tábor,“ prohlásil Bernhard. „Lesík je dost hustý a navíc mimo dohled hradby. Pokud budeme potichu, neměli bychom vzbudit pozornost.“

Ještě než padla noc, měla výprava připravena nocleh a zatímco se zvědové vydali na obhlídku, zbytek družiny využil času ke skromné večeři. Z nedalekého potoka, v němž proudila čistá horská voda, doplnili zásoby vody. Bernhard ještě ulovil zajíce a nasbíral trochu borůvek. Každý kousek jídla se hodil.

Jakmile se setmělo, Karl a Birger se vrátili z průzkumu. Ostatní se jich okamžitě začali ptát na situaci za hradbou: „Jak to tam vypadá? Je tam ta průrva?“
„Přesně, jak nám to popisovali na Nazgaranu,“ vyprávěl Karl. „Za hradbou je velká trhlina v zemi. Vyslechli jsme, co si Jaffové o pevnosti vyprávěli a zmínili se, že se neví, jak je trhlina hluboká. Taky říkali, že poslední výprava do útrob Chal-Almen skončila katastrofou. Prý tam zemřelo mnoho desítek jejich bojovníků.“
„A jaké jsou jejich počty,“ zeptal se Azanyrmuth.
„Napočítali jsme jich jen šest. To se dá zvládnou bez potíží, ale já bych se raději neukazoval. Nepřítel by zjistil, že někdo, nebo něco zlikvidovalo hlídku a jistě by to nezůstalo bez odpovědi.“
„Jsem podobného názoru,“ souhlasil Azanyrmuth. „Pokud je tam jen tak malý počet strážců, dá se tam snadno proniknout. Pokud bychom je zlikvidovali, Goa'uldi by určitě posílili počty strážných, nebo vylepšili obranný systém. Platí, že tam vyrazíme před rozedněním. Jaffové budou jistě rozespalí a nepozorní.“
„Ještě jedna věc,“ připomenul se mág Marat. „Jak se chceme dostat dolů? Když tam uvážeme lano, zespoda ho nesundáme, a pokud ho tam necháme, stráž si toho jistě všimne.“
„Ani to nebude problém,“ vyvrátil všechny obavy Karl. „Nepřítel tam nedávno postavil žebřík. Dolů i nahoru se dostaneme snadno.“
„Výborně,“ prohlásil Slavoj. „To máme všechno a můžeme k ránu vyrazit.“
Ještě než ulehli ke spánku, na malém ohni opekli uloveného zajíce. Díky hustému křoví nebyl odnikud vidět a v noci už nehrozilo, že by si někdo všiml kouře. Oheň poté uhasili a šli spát. Ještě předtím si rozdělili nezbytné hlídky.

Mág Marat, který držel poslední hlídku všechny vzbudil ještě před svítáním. Po brzké snídani zahladili veškeré stopy, především popel z ohně a potichu vyrazili k hradbě. Zatažená obloha poskytla výpravě výborné krytí, protože v takové tmě bylo vidět sotva na pár desítek stop. V okolí vládlo mrazivé ticho, které narušovalo pouze tiché našlapování v trávě. Zvěd Karl ještě jednou obhlédl situaci, ve snaze odhalit pozice strážců. Přesně jak očekával, většinu zmohla únava a spokojeně spala ve strážnici, zatímco jediný strážce občas zkontroloval okolí z hradby. Cesta dovnitř se tak jevila snadně.

V úkrytu křoví Aldeřané vyčkali, až jediný Jaffa odejde zkontrolovat druhou stranu hradby, a potom už mohli vyrazit. Hraničář Bernhard přehodil přes cimbuří lano tak, aby se smyčka na konci zachytila o hradbu. Pak v rychlosti vyšplhali na hradbu o výšce čtyř sáhů. Bernhard přehodil lano na druhou stranu a rychle zas slezli dolů. Hraničář, který slézal jako poslední, odvázal lano, a pak seskočil dolů, kde ho ostatní byli připravení chytit. Protože si Azanyrmuth všiml vracející se stráže, tiše upozornil zbytek a ten se vzápětí ukryl do stínu pod vysokou skálou.
„Vyšlo to,“ tiše si gratuloval Bernhard. „Kde je tedy ta puklina?“
„Je to kousek. Hned za těmito stromy a křovím,“ ukázal směr zvěd Karl.
Celá výprava se pod rouškou tmy opatrně přesunula podél skály k trhlině, kde jim těch pár stromů poskytovalo ochranu. Strana směrem k hradbě byla na několika místech prosekaná tak, aby stráže měli výhled na trhlinu. Nicméně, jak si mohli Aldeřané všimnout, nepřítel tuto činnost neprováděl příliš důkladně, a tak kolem dvě stě stop dlouhé trhliny byla spousta míst, kam nebylo z hradeb vůbec vidět.

Desetičlenná družina využila slepých míst v obraně a připlížila se k místu, kde Goa'uldi nedávno vybudovali železný žebřík. Teprve teď se jim otevřel pohled na nepřirozeně vypadající trhlinu, která se táhla napříč celým prostranstvím. Její stěny byly naprosto kolmé, jako kdyby se země náhle zničeho nic roztrhla. Pohled do útrob mnoho nenapověděl a nepůsobil vůbec přívětivě. Z temné, strašidelně vypadající trhliny viděli akorát jen pár stop do hloubky a dál už jen naprostou tmu. Mág Marat zde pociťoval přítomnost nezvykle silné magie vycházející z útrob podzemí. Nikdy předtím se s místem s podobně silným magickým potenciálem nesetkal. Na jednu stranu ho lákaly možné objevy, avšak na straně druhé měl obavy z toho, co se tam dole skrývá.

Zbytečně nemarnili čas a začali s postupným sestupem po žebříku. Jako první slézal zvěd Karl. Nejprve opatrně zkoušel každou příčku žebříku a ujišťoval se, že je dobře uchycená. Ostatní ho jen s obavou sledovali, jak zmizel v naprosté tmě.

Karl napočítal třicet pět příček, což odpovídalo hloubce zhruba šesti sáhů, než nohou nahmatal provizorní dřevěnou podlahu z prken, jenž překlenovala asi pět stop širokou trhlinu. Kolem něj vládla naprostá tma a raději nechtěl vědět, co by se mohlo v jeho bezprostředním okolí potulovat za monstra. V chladném podzemí bylo zvláštní ticho, avšak i on vnímal divné pocity, které nedokázal přesně popsat. Křesadlem zapálil připravenou louč a teprve nyní spatřil před sebou chodbu přerušenou propastí. Opatrně obhlédl bezprostřední okolí, aby se ujistil, že jim nehrozí nebezpečí, a potom naznačil zbytku, že můžou též sestoupit.

Když už byli všichni na dole, Azanyrmuth vyvolal magickou světlušku, která přeci jenom poskytovala mnohem jasnější a silnější světlo než obyčejná pochodeň. Karl ji zhasl a nechal na horší případy, kdyby nebylo možné využívat magické světlo. Teď si mohli konečně prohlédnout chodbu. Její rozměry byly úctyhodné, na šířku i na výšku měřila dva sáhy a byla postavena z tmavého kamene připomínající žulu, který byl na povrchu pečlivě opracován.
„Tomu říkám chodba,“ fascinovaně zhodnotil rozměry válečník Slavoj. „Nečekal jsem to.“
„Ani já ne,“ sdílel podobné nadšení Azanyrmuth Zvídavý. „Na druhou stranu se jedná, nebo spíš jednalo o nejdůležitější Aldeřanskou pevnost, a rozměry tomu plně odpovídají. Potřebovali dost prostoru pro přenos objemnějších věcí.“ mág se na chvíli odmlčel, a pak ještě tiše dodal: „A taky je tu dost prostoru, aby tudy prošly ty největší potvory, jaké si můžeme představit.“
„Sakra nestraš, už teď to místo nepůsobí vůbec přívětivě a to jsme se ještě ani nehnuli,“ prohlásil průzkumník Birger.

Po krátkém zastavení se pustili do úkolu, kvůli němuž sem přišli a to byl průzkum. Po provizorní lávce ze silných fošen překonali propast a pokračovali chodbou dál. Neušli ani třicet stop a dorazili k velkým kamenným vratům, jejichž rozměr byl stejný, jako celá chodba a v podstatě by při plném otevření vůbec nebránily průchodu. Brána však byla pevně zavřena a nikde kolem nenacházeli žádnou kliku, páku, či jakýkoliv ovládací prvek. Po chvíli marného pátrání zkusili křídla vrat ručně roztáhnout. Ať se snažili sebevíc, s mohutnými bloky nepohnuli ani o píď.
„Co teď?“ marně se Slavoj snažil vymyslet způsob, jak bránu otevřít.
„Něco mě napadlo,“ ozval se mág Marat a popošel k bráně a přiložil na ni ruku. Jak se dalo čekat, nic se nestalo. „Tak nic, ale asi jsem šel správným směrem, protože jsem najednou pocítil chvilkový pocit přítomnosti nějaké magické energie.“
„Tak to zkusíme jinde,“ rozhodl Azanyrmuth. „Podíváme se, co je na druhé straně.“
„Teď ještě narazit na podobnou překážku na druhé straně a můžeme jít domu,“ nadneseně prohlásil jeden z bojovníků.

Přešli opět trhlinu a chodbou pokračovali dál. Po pár krocích narazili na schody a chodba tak začala pozvolna klesat. Na konci schodů se nacházela velká čtvercová místnost, která měla rozměry na každé straně osm sáhů. Přímo naproti nim chodba pokračovala dál, akorát ji od místnosti oddělovala velká mříž. Nalevo se nacházela naprosto stejná kamenná brána, která jim před malou chvíli znemožnila postup chodbou. Strop podpíraly v rozích čtyři sloupy a uprostřed se nacházel jakýsi prostý asi jednu stopu vysoký kruhový podstavec z bílého mramoru. Když k němu přišli blíž, spatřili na něm viditelné barevné geometrické obrazce.
„To je zvláštní, cítím tu velmi silnou magii,“ prohlásil mág Marat hned, jak se přiblížil k podstavci.
„Můžu potvrdit, že i já to cítím,“ přidal se i Azanyrmuth.
„A víš, o co se jedná?“ zeptal se nato průzkumník Birger.
„Celkem bez problémů to poznávám,“ bez čekání odpověděl Azanyrmuth. „Je to portálová magie a tudíž to jsou jistě ty portály, o kterých se zmínily Calanirmyanovo poznámky. Ovšem nedoporučuji chodit portály. Kdo ví, kam by nás to přeneslo a nemuseli bychom najít cestu zpět. Navíc mám trochu obavu o jejich funkčnost. Tahle pevnost tady už stojí tisíce let a po odchodu Starých Aldeřanů je to už taky tisíc let, takže tu plno věcí nemusí fungovat tak, jak má. Ostatně i to Calanirmyan v poznámkách zmínil.“
„Dobrá, takže bychom pokračovali dál,“ rozhodl Slavoj a zamířil si to ke kamenné bráně vlevo, kde nad ní byl stále znatelný nápis ve staré řečí: „POKOJE“

Zkusil na ni přiložit ruku stejně, jako to zkoušel před tím mág. K všeobecnému překvapení se brána dala do pohybu. Dva mohutné kamenné bloky se pomalu zasouvaly do zdi a před nimi se otevřela cesta do další chodby.
„Výborně. Takže to funguje tak, jak jsem si to představoval,“ zaradoval se Marat.
Podobnou radost sdílel i Azanyrmuth: „Dobře, že nebudeme muset k otevírání dveří používat nějakou velkou sílu. Teď ještě vyzkoušet tu mříž.“
Když se k ní přiblížili, teprve teď si všimli pár mrtvol Jaffů ležící už v pokročilém stádiu rozkladu v rohu místnosti.
„Aha,“ poznamenal Slavoj. „Nejsme tu první.“
„To se dalo čekat,“ pokračoval Azanyrmuth. „Vždyť Goa'uldi tento svět obývají už přes pět set let. Takže sem už vyslali mnoho výprav, avšak vše nasvědčuje tomu, že i za tak dlouhou dobu se jim pevnost nepodařilo ovládnout. Stačí si uvědomit, jak ledabyle byl ten vstup trhlinou zabezpečen. Ještě jednou připomínám, abychom byli velmi obezřetní a raději dvakrát zvážili každý krok.“
Po těchto slovech si zvěd Karl opatrně prohlédl mřížovou bránu, nad kterou byl nápis: „ZÁBAVA“ a stačil krátký pohled, aby si všiml poničeného zámku. Bránu tak stačilo jednoduše otevřít.

Chodba pokračovala rovně. Stačilo ujít pár kroků a narazili na výklenek nacházející se po levé straně chodby, která sloužila patrně k vystavení soch. Jejich původní krásu notně poznamenal čas a nebylo divu, že jim chyběly ruce, hlavy, nebo i větší části. Po pravé straně se nacházela další kamenná brána, kde byl pro tentokrát nápis: „SKLADIŠTĚ“
„To vypadá zajímavě, pojďme se tam kouknout,“ vyzýval všechny Bernhard. „Určitě tam najdeme něco užitečného.“
Zprvu se zbytek výpravy obával, že bude brána dobře zabezpečená buďto zámkem, nebo pastí, ale nakonec padlo rozhodnutí na průzkum skladu. Vždyť to byl taky jeden z jejich úkolů, přinést něco užitečného.

Na bráně spatřili nějaký starý jednoduchý zámek, který byl evidentně dodělávaný dodatečně. Patrně už nepřítel skladiště dávno vybral, a potom se ho snažil alespoň nějak provizorně zabezpečit. K jeho překonání stačila Karlovi jen chvilička. Potom už stačilo přiložit na bránu ruku a ta se hned nato otevřela.

Vešli do vetší místnosti, kde se nacházely po obou stranách velké zamřížované police, železné skříně a krabice. Ke zklamání výpravy bylo skladiště doslova vydrancované. Většina úložných prostorů zela prázdnotou a zůstalo tu akorát nepotřebné haraburdí.
„Goa'uldi nás už předběhli,“ zklamaně prohlásil Birger.
„Ani mě to nepřekvapuje,“ pokračoval Azanyrmuth. „První patra budou určitě převrácená vzhůru nohama. Nepočítejme, že tu najdeme ještě něco užitečného. Všechno bude už uskladněné ve městě nad pevností. Nicméně bych to nevzdával, ještě jednou bych to tu pořádně prošmejdil.“
A jak řekl, tak taky udělali. Prohledali zbylé krabice a poloprázdné skříně. Do zamřížovaných prostorů nebyl problém se dostat, protože tam se už před nimi vloupali Jaffové.

Během prohrabávání skladu se najednou kdesi v dáli ozvalo podivné zakřičení doprovázené zvukem bublání. Všichni najednou ustrnuli: „Co to sakra bylo?“
„Asi nějaká zdejší bytost,“ tiše pravil Zvídavý. „Tahle pevnost bude plná nejrůznější stvůr, nestvůr, potvor a kdo ví, čeho ještě. Jen považte, kdyby to tu bylo bezpečné, tak by pevnost nepřítel už dávno běžně využíval.“
„Pravda,“ uznal průzkumník Birger. „A to mě právě děsí.“
„Ať si to sem zkusí přijít,“ nenechal se zastrašil Vinterblod. „Už se bojoval s mnohými tvory.“
„Já bych na sebe raději moc neupozorňoval, když i tak mocní Goa'uldi jako Namtar, Nergal a Marduk nedokázali pevnost vyčistit.“

Protože se už dále neozývaly další zvuky, Aldeřané pokračovali v průzkumu skladiště. Moc užitečného zde už nezůstalo a jediný předmět, který stál za zmínku byl nějaký ozdobný předmět ve tvaru čtyř železných bodců na hnědočervené dřevěné destičce, jejíž kraje byly natřené žlutou barvou.
„Co to je?“ zajímali se ostatní.
„Uvidíme,“ pravil Azanyrmuth. „Mám nějakou představu, ale nejdřív si to musím ověřit. Je v tom nějaká sledovací magie, o kterou se dost zajímám. Možná proto to Goa'uldi nevzali, protože jim to připomínalo bezcennou cetku.“

Potom opustili skladiště a chodbou pokračovali dál. Do cesty se jim postavila další brána z mříží, která se dala snadno otevřít. Nyní dorazili do nevelkého sloupového sálů, který sloužil jako další rozcestí. Chodby vlevo i vpravo chránily další mříže a přímo před nimi stoupalo široké schodiště. Ještě, než se vydali dál, našli tu další dvě poměrně čerstvé mrtvoly Jaffů. Při bližším ohledání na nich našli stopy od drápů a velkých zubů. Když se rozhlíželi po okolí, v rohu místnosti Marat našel pozůstatky nějaké znetvořené bestie, která připomínala přerostlého zmutovaného vlka částečně skříženého s medvědem a kdo ví co čím ještě.
„Staří Aldeřané tady páchali zajímavé odpornosti,“ tiše poznamenal Azanyrmuth, když si opatrně a pozorně prohlížel zrůdný výtvor.

Zbytečně se zde nezdržovali a vystoupali po schodech ke kamenné bráně. Nápis nad ní říkal, že se za dveřmi nachází nějaké hlediště. Když zkusili na bránu přiložit ruku, ta se pro tentokrát neotevřela. Až po chvíli si Birger všiml na zdi vlevo od brány mechanizmu, ve kterém byl otisk černé ruky. Aldeřané nemuseli dlouze přemýšlet nad tím, k čemu sloužil. Jednalo se o nějaký druh zámku, protože když zkusil Vinterblod do otisku vložit ruku, nic se nestalo. Nezbylo, než se vrátit zpět do sálu.

Než pokračovali nějakou z hlavních cest, hraničář Bernhard chtěl zkusit menší dřevěná dvířka, která byla vlevo i vpravo od schodiště. Nápis nad nimi však byl nečitelný, a tak mohli pouze hádat, co na ně za nimi čeká. Karl nejprve zkontroloval, zda nejsou chráněna pastí, a když se ubezpečil, že tu past není, zvolili cestu vlevo.

Další chodby už byly úzké a malé. Ty je zavedly do nevelké vydrancované místnosti, která sloužila patrně jako cvičiště. I malé pokoje s prostým vybavením nasvědčovaly tomu, že zde mohli v dávných dobách nocovat rekruti. Chodba ze cvičiště pokračovala do půlkruhové místnosti, kde je okamžitě zaujaly další staré mrtvoly Jaffů. Kromě toho si všimli nepatrného oranžového světla vycházející ze schodiště po pravé straně.
„Zdá se, že před něčím utíkali. Podívejte,“ poukázal válečník Slavoj na pozici mrtvol. „Na zádech jsou ještě patrné rány způsobené nějakými háky.“
„Před něčím utíkali,“ hned vyslovil Zvídavý správnou domněnku. „Tady bych se tomu nedivil.“
V rychlosti prozkoumali půlkruhovou místnost, kde stály již zetlelé a vybrané stojany na zbraně a zbroje. Zůstalo tu akorát pár rezavých nepotřebných kousků, které už nestály za řeč.

Místnost opustili schodištěm vedoucí dolů do nějaké velké prosvětlené síně. Po všech těch zcela tmavých prostorách, kdy jediný zdroj světla pocházel z kouzla Magická světluška, a která je celou dobu poslušně následovala, to byla vítaná změna.

Když vešli do kruhového sálu, jenž měl průměr dobrých padesát stop, okamžitě je zaujalo množství mrtvol Jaffů a další potvor v různém stádiu rozkladu. Než se však výprava stačila pořádně rozkoukat, kamenná brána za nimi i před nimi se najednou zničehonic zavřela.
„Zatraceně! To není žádný sál, ale aréna,“ zaklel průzkumník Birger.
A měl pravdu. Kruhový prostor oddělovala od hlediště naprosto hladká zeď o výšce čtyř sáhů. Nad největší třetí bránou, která byla při jejich příchodu zavřená, se nacházel velký trůn, který sloužil patrně nějakému vládci. A ty mrtvoly dole byly pozůstatky z posledních bojů. Nyní byli na řadě Aldeřané.

Odkudsi se najednou ozval hlas a cosi říkal ve starém Aldeřanském dialektu. Marně hledali bytost, která mluvila povýšeneckým hlasem. Nenašli ani místo, odkud přicházel. Azanyrmuth pochytil akorát jen to, že je třeba pobavit obecenstvo a za spáchané zločiny má následovat spravedlivý trest. Jakmile hlas utichnul, velká brána se dala do pohybu.

V temné chodbě se nejprve objevil stín přicházejícího tvora. Desetičlenná výprava hned zaujala bojové postavení. Každý si připravil zbraně, či kouzla a očekával příchod soupeře. Na světlo arény vyšel velký rytíř v černé zbroji. Vyzbrojen byl neobvykle dlouhým mečem a štítem. Jeho oči zářily rudě a při bližším pohledu do tváře temného rytíře mohli konečně spatřit zrůdnou znetvořenou tvář patřící spíše nějaké mrtvole. Stačil jediný pohled a do mysli některých bojovníků se z ničeho nic vkrádal jakýsi strach.

Bernhard a Karl se nenechali rozhodit a okamžitě pustili tětivy napnutých luků. Šípy se však od brnění jen odrazily. To už měl Marat připravenou ohnivou kouli, která už byla mnohem účinější. Oheň patrně nedělal tvorovi dobře. Vzápětí vyslal blesk Azanyrmuth Zvídavý, který se kromě sledovací magie samozřejmě zajímal i o ničivou. I blesk se ukázal jako účinný, avšak rytíř stále stál na nohou a vrhl se přímo na připravené válečníky. Slavoj vyblokoval nepřítelův výpad a hned poté mu zasadil ránu bojovou sekerou. Nezahálel ani Vinterblod, který jako jediný z nepřítele neměl vůbec strach, a jakmile přiskočil přímo k němu, přetáhl ho po hlavě dlouhým mečem. Když se do boje zapojili i zbývající tři válečníci, zdálo se, že bude rychle po boji. Jenže se temný rytíř ukázal jako velmi odolný bojovník. Jeho brnění zastavilo většinu úderů a jediné, co na něj platilo byly údery přímo do hlavy a kouzla mágů. I zvěd a hraničář záhy pochopili, že musí mířit do míst, které nechrání brnění.

Boj to byl náročný, avšak proti přesile zkušených bojovníků nakonec nepřítel podlehl. Sotva si však Aldeřané vydechli, ozval se znovu ten záhadný hlas a kamenná brána se znovu otevřela. Do arény tentokrát vstoupilo cosi nehmotného. Připomínalo to velice hustou mlhu, která se v aréně zformovala do tvaru lidské bytosti. Záhy se jí v ruce zhmotnily magicky vytvořené zbraně. „Tohle bude horší,“ poznamenal Slavoj. Jeho obavy se naplnily, když jeho útok vyšel vniveč. Ukázalo se že mlhová bytost je nezranitelná fyzickými zbraněmi, zato její útoky byly skutečné, válečníci měli co dělat, aby jeho útoky vykryli. Bytost se jen chladně vysmívala jejich marnému snažení. Azanyrmuth hned sáhl do magie světla. Vyslal jasnou kouli oslepujícího světla, která najednou vnesla život do této ponuré a temné kobky. Najednou se ozval děsivý ryk a mlhovitá bytost ustoupila u kus zpátky. „To je ono, jen tak na ní!“ vítězoslavně vykřikl jeden z válečníků. Mág Marat tuto školu magie též dobře ovládal a použil ještě silnější variantu kouzla. Bytost se najednou zarazila, až se zdálo, že se chystala na útěk, avšak bylo pozdě. Arénu zaplnilo jasné světlo, vzápětí se ozvala rána a hlasitý křik, který pozvolna slábl stejně jako mizelo světlo.

„Pomohlo to. Ještě, že jsem se téhle magii věnoval,“ oddechoval Marat. „Být tu jenom válečníci, nevím, jak by dopadli.“
„Asi špatně,“ kdosi prohlásil.
„Možná by na něj platily i magicky očarované zbraně,“ odhadoval Azanyrmuth. „Jenže jsme neměli příležitost to vyzkoušet. Po válce s Ori se s očarováním zbraní ještě ani pořádně nezačalo a existující zbraně používají naši bojovníci, kteří zajišťují poslední nebezpečná místa.“
Během debaty se znovu ozval shůry ten známý hlas a brána se dala potřetí do pohybu.
„To snad ne, to tu budeme bojovat navěky?“ prohlásil Birger.

Jakmile se brána otevřela, Aldeřané se chystali na další souboj. Z temné chodby se však nic neblížilo. Chvíli napjatě čekali. V dáli bylo akorát zlověstné ticho. Postupně sebrali odvahu a pomalu se vydali vstříc klesající chodbě za bránou. Ta pro tentokrát zůstala otevřená.

Opatrně postupovali dále temnou chodbou. Na cestu Azanyrmuth znovu vykouzlil světlušku, která poskytla chladné namodralé světlo. Zakrátko přišli na křižovatku. Rovně chodba dál klesala. Vlevo a vpravo si všimli řady další kamenných bran, které od sebe dělila nezvykle krátká vzdálenost.
Azanyrmuth pomalu postupoval v před a četl ještě zachovalé nápisy: „Zubatý chapadloun, Xorn, Zubatec, Karmínová smrt.“
„To vypadá jako nějaký seznam,“ tiše konstatoval Marat.
„Řekl bych, že je to nějaký bestiář. Odsud určitě chodí bytosti bojovat do arény.“
Azanyrmuth se najednou zastavil, protože cestě dál bránil zával. Brána po levé straně byla poškozená a malá místnůstka za ní prázdná. Nápis nad ní říkal, že tahle kobka byla určená Morovému cestovateli. Azanyrmuth to akorát okomentoval slovy: „Další poškozené místo. Patrně k tomu došlo už hodně dávno, jen bych nechtěl potkat toho Morového cestovatele, ať je to, co je to. Raději bych se vrátil zpět, kdo ví, co se tu může potulovat.“
Všichni tak nějak s Azanyrmuthem souhlasili, ovšem někteří chtěli alespoň nahlédnout do dalších chodeb.

Vrátili se zpět na křižovatku a v další chodbě Zvídavý tiše četl další nápisy: „Barghest, Aberation Golem, Hieracosphinx. Tady najdeme jen smrt, pojďme zpátky,“ rozhodl mág, když viděl, že chodba před ním pokračuje stále dál. Z křižovatky pohlédli ještě do poslední neprozkoumané chodby, která se svažovala kamsi dolů. I zde se nacházela řada kamenných dveří po obou stranách. Přes arénu, kde už byly oboje postranní dveře otevřené, prošli zpět do předsálí arény a odtud se vydali směrem ke schodišti.

Samotné schodiště bylo točité a dost prostorné, aby tudy prošlo něco velkého. Volný prostor uprostřed částečně chránila zeď a zamřížovaná okna. Odtud se mohli vydat nahoru i dolů. Po krátké debatě se rozhodli sestoupit o patro níž.

Druhé patro od prvního dělilo osm sáhů a osmdesát schodů. Schody pokračovaly ještě dál, ale tentokrát v postupu dál bránila zamčená mříž. Karl si poměrně snadno všiml pasti u zámku. Dokonce si věřil, že by past dokázal zlikvidovat, avšak nechtěl zbytečně pokoušet osud. Stará Aldeřanská zařízení bývala často složitější, než se na první pohled zdálo. Další věci, které si všimli až po chvíli, byla socha, která v přilehlé chodbě vyloženě překážela. Až bližším zkoumáním si všimli, že se jedná o sochu Jaffy, respektive jeho zkamenělinu. Dle výrazu bylo všem jasné, že toto způsobil patrně útok nějakého tvora. Azanyrmuth i Marat slyšeli o magii schopné přeměnit maso na kámen a obráceně, ovšem zatím v ní Aldeřané neudělali téměř žádný pokrok.

Druhé podzemní patro je uvítalo větším sloupovým sálem, kde si okamžitě všimli dalších mrtvol Jaffů. Evidentně tu už před mnoha lety došlo k velkému boji. Průzkumník Birger při ohledání sálu našel ve zdech mnoho malých otvorů, kde se nacházely ukryté kuše. Většina byla už dáno nefunkční, či poškozena.
Hraničář si se zájmem prohlížel celý sál i ukryté zbraně. Chvíli o čemsi uvažoval, a pak všem vysvětlil, jak to asi fungovalo: „Zcela jistě se jednalo o zabezpečení přístupu na tohle patro. Když se vrátíme do chodby, můžeme si tam všimnout dalšího mechanismu s modrým otisku ruky. Pokud ho někdo správně nepoužil, tak se tu spustily všechny ty zbraně a pasti. Jaffové se o tom přesvědčili dávno před námi. Patrně se jim podařilo i za cenu velkých ztrát probojovat dál. Díky tomu můžeme pokračovat, avšak velmi opatrně, protože kdo ví, jaké další nástrahy tu můžeme najít.

Ze sloupového sálu se dalo pokračovat třemi bránami. Zkusili hned tu vpravo od vstupu s nápisem „PORTÁLY“ Jak se dalo očekávat, za kamennou bránou byla jen prázdná místnost se třemi portály. Každý měl rozdílnou barvu a to konkrétně zelenou, žlutou a bílou. „Asi to zkusíme jinudy,“ prohlásil Slavoj. Dobrodruzi dali na jeho radu a zkusili tentokrát bránu vlevo od schodiště. Za ní se tentokrát nacházela další chodba, která končila další velkým sálem. Cestou minuli dva výklenky, ve kterých stály ještě celkem zachovalé sochy válečníků v překrásné zbroji.

Uprostřed sálu stál velký kamenný podstavec a na něm v ocelových úchytech překrásný modře zářící krystal. Ten všechny okamžitě upoutal a byly by se pro něj někteří vydali, kdyby je zvěd Karl okamžitě nezastavil. Teprve teď si všimli dalších spálených a rozčtvrcených těl Jaffů. „Tahle místnost je pokryta pastmi. Kromě dvou krajních řad, jsou kolem celého podstavce nášlapné dlaždice. Raději bych nechtěl zjistit, co všechno se ukrývá pod podlahou.“
„Myslíš, že by jsi našel cestu ke krystalu?“ zeptal se jeden z bojovníků, kteří doplňovali družinu.
Karl, Bernhard i Birger pomalu obešli celou místnost. Už první pohled je ujistil, že žádná cesta ke krystalu není. „Tak to je mazec. Úplně všechny dlaždice kolem podstavce jsou nášlapné. Možná některé nic nespouští, ale to rozhodně nehodlám zkoušet,“ prohlásil Birger.
V tom je přerušil mág Marat: „Proč se tady s tím budeme párat, když máme magii.“ Nato pronesl jakési zaklínadlo a oběma rukama namířil ke krystalu. Ten se pomalu zvedl. Všichni strnuli, když se ve stropě ozvalo hlasité cvaknutí. Vzápětí ze stropu vytekla jakási nazelenalá hustá slizovitá tekutina.
„Aha. Další past,“ konstatoval Bernhard. „Docela mrzuté pro toho, kdo by překonal všechny ty nástrahy a nakonec by ho rozleptala nějaká kyselina.“
„Kyselina?“ podivil se další z bojovníků.
„A co taky jiného. Sprcha na omytí to jistě není,“ ironicky odpověděl hraničář.
Marat krystal přenesl telekinezí až k nim. Počkali, než z něj stekla všechna kyselina, a teprve potom se na něj pozorněji podívali.
Azanyrmuth se najednou zamračil a zklamaně prohlásil: „Bezcenný kus skla. Má to jen nalákat nepřátele do pasti, nic víc.“
„Škoda,“ přitakal Karl, který si stejně jako ostatní prohlédl obyčejný kus modrého skla. „Ještě, že jsme to včas prokoukli.“
Poslední si krystal bez většího zájmu prohlédl Vinterblod. Když se ujistil, že ho brát nebudou, mrsknul s ním doprostřed místnosti.

Pokračovalo se chodbou přímo. Cestou minuli další bránu, u které se nacházel další mechanismus s otiskem ruky. Ta měla tentokrát červenou barvu. Chvíli se Aldeřané mezi sebou dohadovali, zda to nezkusit nějak otevřít. Azanyrmuth najednou z ničeho nic pocítil cosi podivného. Naprosto jistě poznal nějakou magii, která vycházela z něčeho, co měl u sebe. Vzpomněl si podivný předmět s bodci. Hned jak ho vzal do ruky, zpozoroval nějaké záření vycházející přímo z mechanismu. Okamžitě mu došlo, co mu to ukazuje. V červeném otisku ruky se ukrývaly téměř nepostřehnutelné otvory, ze kterých se vysouvají bodce, patrně naplněné nějakým jedem, jak mu hned došlo.
„Tak k tomuhle to slouží,“ najednou prohlásil Azanyrmuth Zvídavý. „Všimli jsi si té pasti tam?“
Karl se do otisku podíval pořádně a až na varování Zvídavého si všiml ukryté pasti: „Zatraceně. Já jsem to normálně přehlídl. Příště musíme být víc opatrní.“
„Dobrá věcička,“ pochvaloval si Azanyrmuth. „Kdo ví, kam bychom bez ní došli.“ Od té doby mág nesl detektor pastí neustále v ruce.
„Ještě jedna věc,“ uvědomil si válečník Slavoj ještě něco v souvislosti s detektorem pastí. „Když to umí upozornit na pasti, proč nás to nevarovalo už v předchozím sále?“
„Já už něco cítil, akorát jsem nevěděl, jak s tím pracovat,“ vysvětloval Azanyrmuth. „Teď už vím, jak na to.“

Brzy dorazili k další trhlině, která rozdělovala chodbu širokou propastí. Když se Bernhard podíval vzhůru, uvědomil si, že se jedná o tu samou trhlinu, kterou sem vstoupili, akorát se tentokrát nacházeli o patro níž. Venku již vládlo chladné prosluněné dopoledne. Ačkoliv slunce prosvítilo temnou trhlinu, i tak jeho paprsky nepronikly hlouběji než do prvních pár podlaží. Jak byla trhlina hluboká si nikdo netroufal odhadovat. Jediné, co Aldeřané zjistili, že pod nimi jsou zcela jistě další čtyři patra. Dál už viděli jen zlověstnou tmu.

Po fošnách překročili propast a chodbou dorazili do dalšího prostoru. Zde se nacházela čtvercová místnost, označená jako strážnice, obehnaná kolem dokola chodbou. Dveře do strážnice nesly viditelné poškození od dávného boje, a tak se dalo snadno vejít dovnitř. Za normálních okolností byla brána jištěna dalším mechanismem s červeným otiskem ruky. I ta byla jištěná pastí. Na podlaze leželo opět několik zetlelých mrtvol Jaffů. Po podrobném ohledání zjistili, že Jaffové zemřeli stejně, jako v sále za schodištěm. Hned nato objevili ve výklencích poničené kuše. Aldeřané opatrně vstoupili do strážnice. Dávali si pozor na případné další samočinné zbraně, které stále mohly být funkční. Azanyrmuth si netroufal zcela spoléhat na detektor pastí.

Poměrně velká místnost strážnice byla dobře vybavená. U jedné zdi stály stojany na zbraně a výstroj, dále tu bylo několik skříněk, šaten, polic a stolů. Ovšem většina věcí byla ukradena nepřítelem a to, co zůstalo, se nedalo použít. Hraničáře Bernharda zaujal jakýsi pult uprostřed místnosti, na němž bylo několik páček a tlačítek. Azanyrmuth dokázal přečíst několik nápisů a z nich poznali, že se odsud dali ovládat okolní brány, dveře, mříže a pasti. Bernhard zkusil zatáhnout na některé páčky a zvuk otevírajících mříží dal vědět, že i po letech je stále mnoho věcí funkčních. Přes zamřížovaná okna mohli sledovat, jak se otevíraly mřížové brány oddělující chodbu od dalších prostor. Kromě toho hraničář i vypnul obranu tohoto místa.

Když opustili strážnici, pustili se do průzkumu oblasti. Nalevo od chodby, kterou sem vešli, se nacházelo schodiště do vězení. Všichni se shodli, že tímto směrem nemá smysl pokračovat. Obzvlášť, když se z těch míst ozvalo divné zasténání. Další možností byla otevřená kamenná brána, kterou Bernhard otevřel z ovládacího pultu. To už znělo daleko lépe.

Vstoupili do osmiúhelníkového sálu. Zde toho k vidění moc nebylo, kromě mnohem větší kamenné brány naproti vstupu a divného kovového zařízení uprostřed. Jednalo se o jakýsi stůl s železnými nažloutlými kruhy, kopulemi modré barvy a několika otvory. Evidentně se sem mělo něco vložit.
„Předpokládám, že asi nemáme nic z toho, co sem vložit,“ konstatoval Marat, když si všichni se zaujetím celý stolec prohlíželi. „A těžko předpokládat, že se to tu bude jen tak někde válet.“
„Přesně tak,“ souhlasil s ním Azanyrmuth. „Kdo ví, kam to staří vládci odnesli. Tohle je určitě hodně komplikovaný zámek a podle toho, co tu cítím za magii, nepůjde jen tak otevřít. No nic. Nemarněme tu čas a pokračujme v průzkumu.“
Poslední možná cesta od strážnice byla dlouhá chodba napravo od té, kterou sem vstoupili.

Cestou bez většího zájmu minuli další výklenky se sochami válečníků. Až po chvíli natrefili na levé straně na další bránu s nápisem: „POKLADNICE“
„Konečně něco zajímavého,“ prohlásil radostně průzkumník Birger. „Tak pojďme dovnitř.“
„Počkej. Ne tak zhurta,“ brzdil jeho nadšení válečník Slavoj. „Nezapomínej na to, že je tu spousta pastí.“
Azanyrmuth se zaměřil na detektor pastí a když zde nepocítil nebezpečí, pravil: „Překvapivě tu žádná past není. Snad je cesta dál čistá.“
Po otevření kamenné brány se jim naskytl pohled na větší podlouhlý sál s dvěma řadami sloupů a schodištěm na vyvýšené místo, kde se nacházela další brána. I zde na podlaze ležely zbytky tří Jaffů. To už Aldeřany nechávalo klidnými, protože z vyprávění dobře věděli, že se nepřítel snažil už mnoho staletí pátrat po tajemstvích této pevnosti. Když stoupali po schodišti, zaujala je ve výklenku v mezipatře kamenná žába. Chvíli si ji prohlíželi, avšak po chvíli uznali, že se jednalo o nějakou dekoraci a pokračovali v cestě.

Sotva dosáhli vyvýšené plošiny, ozvalo se v sále hlasité praskání kamene. S obavou zrak Aldeřanů spočinul na stropě a podpírajících sloupech, protože si zprvu mysleli, že se jedná o destruktivní projev matičky přírody. Avšak žádné praskliny se nikde neobjevovaly. To už Slavoj zjistil, odkud zvuky vycházely. Původně kamenná žába zničehonic ožila a netvářila se zrovna přátelsky. Okamžitě vyskočila přímo na Slavoje, jenž byl k ní nejblíž. Jen tak tak uhnul, a poté tasil válečnou sekeru. Nezahálel ani zbytek družiny. Vinterblodovi se ji hned při dalším doskoku podařilo velmi drtivě zasáhnout. Ozvala však jen dutá rána, jako po úderu do skály. Žába byla ve skutečnosti i nadále z kamene a to z ní činilo velmi odolného protivníka. Až po dalších několika ranách se na ní začaly objevovat praskliny. Mág Marat vyzkoušel kouzlo hlasitého řevu, který úspěšně narušil její strukturu. Potom už stačilo posledních pár úderů, než se rozpadla na malé kousky kamenů.

Cesta do hlavního sálu byla konečně volná. Birger otevřel bránu a otevřel se jim pohled na velkou komnatu půdorysu písmene T. Na rozdíl od veškerých ostatních prostor zdejší komnatu osvětlovaly malé lampy. Po dlouhé době si tak nemuseli svítit magickou světluškou. Celkem útulná místnost obsahovala velkou spoustu polic, skříní, regálů, stolků, beden, sudů a dalších úložných prostor a nad tím vším se ozýval slabý cinkavý zvuk, který přímo vábil dobrodruhy.
„Tak tohle bude horší,“ z ničeho nic prohlásil Azanyrmuth, když detektor pastí začal doslova bláznit. Zvídavý najednou viděl po celé komnatě barevná světla zvýrazňující pasti. Cítil, jak mu silně tluče srdce. Chvíli mu to trvalo, než se v tom zmatku zorientoval.
„Co se děje?“ naléhal překvapený Slavoj, když viděl strnulou mágovo tvář.
„Je tu zatraceně hnusně moc pastí,“ pomalu ze sebe vydal Azanyrmuth. „Jen na podlaze jsou desítky nášlapných dlaždic. A všechny ty skříně. Není snad jediná, kde by nebyla past. To byli blázni, snad každý šuplík, každá dvířka mají na sobě alespoň nějakou malou past. Myslím, že se asi otočíme. Určitě bychom tu našli mnoho pokladů, ale strávili tu celé dny a skončili, jako ti Jaffové, jejichž těla se tu všude válí.“
„Máš pravdu,“ souhlasil s ním Karl, jenž si během chvíle všiml osmi nášlapných dlaždic. „Ale přeci jen bych se tu trochu porozhlédl.“
„Dobrá. Ale šlapejte jen tam, kam šlápnu já. Když šlápnete kam nemáte, hra končí,“ trochu sarkasticky prohlásil mág.

Opatrně se proplétali mezi nášlapnými dlaždicemi ve snaze najít nějakou nezajištěnou skříň. I když se většina úložišť zdála, že tam past není, Azanyrmuth si byl jist o opaku. S pomocí detektoru pastí dokázal celkem podrobně popsat jednotlivé nástrahy. K jejich smůle, byla většina na magickém principu a tam hrozilo velké nebezpečí v případě nezdaru. Nakonec se zastavili u vyvýšeného pódia, které od sálu dělilo jen pět schodů. Na jeho vrcholu stála na podstavci velká modrá zlatem ozdobená truhla. Jak se dalo čekat, i zde číhalo mnoho nástrah.

„Stavitelé pevnosti s pastmi rozhodně nešetřili,“ konstatoval Zvídavý s úšklebkem na tváři. „Každá druhá dlaždice je nášlapná a všude kolem jsou malé otvory, dokonce i v samotných schodech, odkud pak vyletí šípy. A to nemluvím o samotné truhle, kterou chrání jak klasické, tak i magické pasti.“
„Takže nic? Jdeme dál?“ ujišťoval se Birger, když viděl ve tvářích všech určité zklamání. „Taková škoda. Jsme neuvěřitelně blízko a přesto tak daleko.“
„Nevěšme hlavy. Něco získat přece musíme,“ hlásal Vinterblod. „Zkusme tu skříň v rohu. Cítím, že je tam něco velice užitečného.“
„No což. Zkusit to můžeme, ale opravdu dávejme hodně velký pozor. Stačí jedna chyba,“ varoval všechny Azanyrmuth.

Zvídavý naváděl Karla, Bernharda a Birgera a podrobně jim popisoval, kde co je. Detektor pastí však neposkytoval návod na odstranění pastí, ukazoval pouze umístění spouštěčů a místa, odkud má něco vyletět. Po velice pečlivé práci se jim podařilo odstranit oba spouštěče na skříni. Nyní jim už zbývalo překonat magickou past.
„To nechte na mě,“ překvapivě se práce ujal Vinterblod. „Když říkáš, že je to temná magie, tak s tím si poradím.“
Pak už jen Aldeřané sledovali jednání Vinterbloda, jenž byl považován za podivína, který se často zajímal o temná umění, zlou hudbu a černou magii. Sám oplýval velkou silou a často řešil problémy velice svérázně. Nebál se použít násilí a své názory prosazoval bez ohledu na okolí.

Když dokončil nějako divné zaklínadlo, past ze skříně zmizela a cesta k prvnímu pokladu volná.
„Co to je? Jen nějaký černý meč,“ neskrýval Birger prvotní zklamání.
„Ukaž to,“ pravil Marat, kterého čepel zaujala mnohem víc, než průzkumníka. „Docela prapodivné zdobení, skoro to připomíná dílo Temnorozených, než Starých Aldeřanů.“
„Mě by to ani tak nepřekvapilo,“ vložil se do řeči Zvídavý. „Staří Aldeřané tu určitě ukryli věci získané z nespočtu válek. Víme, že staré impérium zahrnovalo stovky, možná i tisíce světů. V těch bednách kolem toho bude určitě hodně, co by stálo k získání. Avšak nemáme na to čas. Jen získání tohoto meče nám zabralo dost dlouhou dobu.“
Každý si potom chtěl zbraň prohlédnout. Předávali si ji a stále polemizovali na jejím původem. Nakonec ji uchopil do ruky Vinterblod a ten ihned vycítil její moc.
„To bude velice účinná zbraň. Stačí zjistit, jakou oplývá mocí. Určitě tu budeme mít dost příležitostí,“ pravil chladně.

Aldeřané nakonec opustili pokladnici. Když se vrátili do předsálí, trosky žáby byly najednou pryč. Nepředpokládali, že by tu někdo uklízel. Vysvětlení se však našlo záhy. Kamenná žába byla zpátky na svém místě a zcela v pořádku. „Co to sakra,“ divili se. Než však stačili hledat vysvětlení, ozvalo se znovu ono praskání kamene a žába znovu ožila. To už věděli Aldeřané přesně, co je čeká a tak nečekali a okamžitě zaútočili. První udeřil mág Marat s kouzlem hlasitého řevu. Pak už stačilo být dostatečně rychlý a důsledný. Sotva žába doskočila k Vinterblodovi, ten neváhal ani vteřinu a vyzkoušel získanou zbraň.

Ozval se zvuk lámání skály a z kamenné žáby zbyla jen hromada prachu a drobného kamenní. Malý mrak temnoty, který ty bezprostředně po úderu zůstal, se krátce nato rozplynul. „Dobrá zbraň,“ pochvalovali si její účinnost. Vinterblod cítil, že je pro něj jak stvořená. Po tomto malém incidentu pokračovali dále.

V dlouhé chodbě minuli další sochy ve výklencích, až došli do další místnosti v jejímž středu se nacházel žlutý portál. Nyní vyvstalo další rozhodování zda pokračovat v průzkumu tohoto patra, a nebo sejít po schodišti o patro níž. Kamenná brána naproti byla zajištěna mechanismem se zeleným otiskem ruky, takže tahle cesta byla zapovězená. Zvolili cestu po schodech. Azanyrmuth si vše zakreslil do plánu pro případnou další návštěvu a pokračovalo se dál.

Schodiště ze třetího patra pokračovalo ještě níž, ale nakonec se družina rozhodla alespoň pro krátký průzkum třetího patra. Hned za první kamennou bránou je čekaly další hrůzy pevnosti. Podlahu slabě osvětlené chodby až po další bránu pokrývaly desítky mrtvol. Aldeřané pomalu pokračovali dál o prohlíželi si mrtvoly různých bojovníků, Jaffů i obyčejných lidí, kteří tu dávno zemřeli.
„Divné. Tyhle mrtvoly nejsou vůbec rozložené, jakoby tu byli jen pár dní,“ tiše zhodnotil stav těl Azanyrmuth.
„Nelíbí se mi to,“ souhlasil hraničář Bernhard. „Mám takovou zlou předtuchu.“
„Já bych se raději vrátil, co když je to zas nějaká past,“ domníval se Karl, který chtěl navrhnout ústup, ale už bylo pozdě.
Z chodby za nimi se ozvalo hlasité bouchnutí, jak se kamenná brána náhle zavřela. Mág se ji pokusil hned otevřít, ale ta na dotek ruky protentokrát nereagovala. Najednou se slabé namodralé světlo v chodbě změnilo na rudou a odkudsi zazněl něčí zlověstný hlas: „Vstoupili jste do zakázané oblasti a za to následuje trest. Ten bude vykonán okamžitě a provedou ho ti, kteří už byli potrestáni v minulosti.“
„Co to jako má znamenat?“ nechápal Birger význam poslední věty. Odpověď nenechala na sebe dlouho čekat. Mrtvoly začaly vydávat chraplavé a mlaskavé zvuky. Postupně se zvedaly a při tom popadli zbraně válející se v chodbě. Karlova domněnka správná. Byla to past, do které se chytli.

Aldeřané rychle zaujali místo u brány a vytvořili obrannou linii. Oživlé mrtvoly na ně zaútočily poněkud neobvyklou rychlostí, která u nemrtvých nebývá běžná. Okamžitě se rozpoutal boj. Bojovníci vepředu drželi nepřátele od těla, zatímco mágové připravovali první kouzla a hraničář a zvěd vypálili první šípy. Už při prvních úderech bylo jasné, že nepřátele, kterým čelili, vydrželi velmi mnoho.

Marat a Azanyrmuth vyslali do početného nepřátelského houfu čítající více jak třicítku nepřátelských nemrtvých válečníků, ohnivé koule. Zakrátko otřásly chodbou dva ohnivé výbuchy. Tlaková vlna mnohé z nich povalila na zem, přesto se nezdálo, že by to v řadách nepřátel napáchalo významnější škody. Zbytečně se tím nenechali rozhodit a připravili další salvu. Válečníci vepředu však čelili velkému náporu. Podařilo sice některé nemrtvé skolit, přesto se Aldeřané postupně museli stahovat k zavřené bráně. Mágové vyslali další ohnivé koule. Ozvala se další hlasitá rána a znovu se nepřátelé zvedali ze země. Jejich odolnost byla vskutku nezvyklá.

Marat si uvědomoval, do jaké situace se dostali, a tak rozdělil nepřátele ohnivou zdí. Nyní stačilo Aldeřanům pobít posledních pár nemrtvých, kteří zůstali před ohnivou zdí. A zatímco bojovníci získávali převahu, Marat vyzkoušel střelu světlé magie. Ta se však ukázala, jako nepříliš účinná. Mág to okomentoval slovy: „To snad ani nejsou běžní nemrtví.“
„To mi povídejte,“ souhlasil s ním Slavoj. „Ještě jsem nepotkal tak odolné nemrtvé tvory. Pokud se dá mluvit o nemrtvých.“
„Za normálních okolností by je naše ohnivé koule spálili na uhel, ale tihle odolávají,“ prohlásil Marat a pokračoval v sesílání dalšího kouzla, tentokrát řetězového blesku.

Jakmile ohnivá zeď dohořela, zbývalo porazit ještě desítku nepřátel. To už šlo o něco snadněji, protože je už před tím zranila kouzla mágů. Když padl poslední nepřítel, brána vepředu se pozvolna sama otevřela. Někteří válečníci po boji vypili léčivý lektvar, protože se to neobešlo od drobných šrámů a zranění.

Za bránou se nacházela menší slabě osvětlená podlouhlá místnost, ve které je okamžitě zaujala postava bojovníka v tmavé zbroji, která stála na podstavci mezi velkými zamřížovanými okny. Za ni v tmě mohli rozeznat soukolí nějakého obřího záhadného stroje.
„Kdo jsi?“ zeptal se jako první Azanyrmuth.
„Vstoupili jste do zakázané oblasti,“ odpověděla postava poněkud zvláštním hlasem, který jakoby zněl odevšud. „Možná jste dokázali projít přes naše první zabezpečení, avšak dál už to nebude tak snadné. Zemřete tu bídnou smrtí v dalších nástrahách. Kdo jednou vstoupí do Chal-Almen, ten už nikdy nevyjde živ.“
Mág Marat si během monologu všiml čehosi zajímavého. Jeho magické schopnosti poměrně snadno odhalili skutečnost, že se jednalo o pouhou iluzi a právě shlédli zprávu starou už možná tisíc let. Po tomto zjištění se Slavoj ujistil máváním rukou skrze postavu, a když prošla skrz, nevěnoval ji už žádnou pozornost. Kromě toho, už nic dalšího neříkala a po chvíli zmizela. Aldeřané potom obdivovali soukolí a polemizovali nad jeho účelem. Když na nic konkrétního nepřišli, pokračovali chodbou vpravo.

Cestou do další místnosti si Birger všiml téměř nenápadného zamřížovaného otvoru ve zdi. Nápis nad ním říkal, že se jednalo o větrací šachtu. To se dalo poznat velmi snadno, protože z něj cítili slabý závan čerstvého vzduchu. Bylo obdivuhodné, jak systém ventilace i po tak dlouhé době fungoval.

Další místnost sloužila opět jako rozcestí. Kamenná brána vlevo, vpravo a uprostřed modrý portál. První volba padla na cestu vpravo. Za dveřmi je uvítala dlouhá chodba po jejíchž stranách míjeli jednu kamennou bránu za druhou. Nápisy nad nimi zmiňovaly něco o pokusech, avšak ani jedna brána se po dotyku ruky neotevřela. To bylo velké zklamání, protože právě taková místa je zajímala nejvíce. Asi čtyři sta stop dlouhou chodbu zakončil malý sloupový sál, kde byly jen tři portály. Tudy cesta dál nevedla, a tak nezbylo než se vrátit na rozcestí a zkusit poslední možnou cestu vlevo. Nápis nad bránou hovořil jasně: „EXPERIMENTY“
„Snad budeme mít tady štěstí,“ tiše prohlásil Azanyrmuth Zvídavý a otevřel bránu.

Pokračovali další chodbou. Ušli sotva pár kroků, když narazili na poničenou bránu po pravé straně. Opatrně nahlédli do místnosti, kde spatřili řadu velkých nádob, ve kterých byly jakési bytosti naložené v láku. Jakmile na ně dopadlo světlo magické světlušky, naskytl se jim pohled na hrůzostrašně vypadající znetvořené mutanty, které připomínaly cosi mezi křížence zvířat, člověka a zcela neznámých tvorů. Odlesky a stíny vrhané namodralým světlem děsivé výjevy ještě o to víc umocňovaly.
„Co to tu jen prováděli za strašné věci?“ s odporem pravil mág Marat, když si prohlížel dávné experimenty.
„To ti nepovím,“ tiše odpověděl Zvídavý. „Zkoušeli vytvářet nějaké nové tvory, nebo zkoušeli vylepšovat sami sebe. Ovšem tohle se zřejmě hrubě nepovedlo. Stálo by to za pokus to tu prohledat. Možná najdeme nějaké zápisníky.“
Ještě než se pustili do pátrání po nějakých knihách, jejich pohled padl na největší nádobu uprostřed místnosti. Silné sklo bylo rozbité, lák vylitý a to, co se vevnitř ukrývalo, dávno uprchlo. Proto také ty poničené vstupní dveře. Birgerovi přeběhl mráz po zádech při pomyšlení, že tu nějaká podobná zrůda volně pobíhá. Všichni instinktivně překontrolovali zbraně a výbavu. Ta myšlenka, že je tu podobných míst víc a po letech leccos uniklo, nepřidávala na klidu.

Průzkum laboratoře mnoho nenapověděl. Kromě řady nástrojů a nádobek s neznámými tekutinami, našli jen jeden starý sotva čitelný zápisník. K jeho přečtení by bylo třeba víc času a především světla, a tak jediné, co bylo viditelné hned, byla řada nákresů, jenž připomínal jakousi evoluci z člověka na nějakou podivnou zmutovanou bytost.

V chodbě, která ústila do nějakého většího sálu, byly celkem čtvery brány do dalších laboratoří. Do dvou z nich se nedalo vůbec dostat, a tak zbyla poslední brána vpravo před ústím do sálu. Zde si všimli tenké praskliny, která šla napříč chodbou a narušovala právě poslední bránu. Ta rovněž nereagovala na dotyk ruky, avšak za použití síly se daly jednotlivé díly ručně odsunout. O to se postaral válečník Slavoj s trojicí dalších válečníků. Zaprášená a léta nepoužívaná laboratoř se chystala vydat dávná a děsivá tajemství.

Téměř se zatajeným dechem si prohlíželi místnost. Podél zdí se nacházely jakési podlouhlé prosklené vitríny, které připomínaly inkubátory. Při bližším ohledání v nich spatřily dávno mrtvé a vyschlé embrya. I ty byly znetvořené obdobně, jako zrůdy ve vedlejší laboratoři. Místnosti dominovala velká nádoba, ve které bylo uchováno cosi připomínající ještěra s několika zmutovanými lidskými hlavami. Z těla v jednom místě vystupovalo mnoho desítek prstů a na zádech zíralo několik očí.

Chvíli s odporem sledovali další zrůdnost vytvořenou dávnými obyvateli pevnosti.
„Už je mi jasné, proč se matička příroda rozhněvala a rozhodla se toto místo zničit,“ konstatoval Azanyrmuth. A zatímco se ostatní odvraceli o tohoto zrůdného výjevu, zaujalo ho ještě něco. Kolem bytosti cítil přítomnost velice silné magie.
To mu také potvrdil i Marat: „S tak silnou magickou aurou jsem se dosud nesetkal. Abych pravdu řekl, nechtěl bych poznat magické schopnosti tohohle zrůdného výtvoru na vlastní kůži.“
Jak se oba mágové bavili, hraničáře zaujala ona prasklina, která narušila bránu sem. Sledoval ji a z hrůzou si uvědomil, že končí přesně pod velkou nádobou. „To není dobré,“ pravil Bernhard.
„Co tím myslíš?“ podívali se na něj mágové.
„Mrkněte na tu prasklinu. Končí přesně pod nádobou. Stačí jeden slabý záchvěv a nádoba může prasknout.“
„Zatraceně. Máš pravdu,“ přesvědčil se Marat. „Raději odsud co nejopatrněji zmizme.“
Všichni poslechli jeho radu a pomalu opustili laboratoř, přičemž se stále ohlíželi, zda nádoba za nimi nepraská. Už nejednou měli pocit, že se zem pod nimi nepatrně zachvěla.

Chodbu od většího sálu s ochozem po jedné straně oddělovala zamčená mříž. Ještě než se Karl pustil do odemykání, všimli si nějaké velké sochy, jenž zasahovala do obou pater, což bylo dobrých deset sáhů na výšku. Socha uprostřed sálu připomínala nějakou obří potvoru, která zde stála jakoby na stráži a měla odradit od vstupu případné vetřelce. O to víc Aldeřany zajímalo to, co se ukrývalo v dalších částech. Od postupu dále je však dělila zamčená mříž. Zámek se však ukázal mnohem složitější, než se na první pohled zdálo. Zvěd Karl zkoušel všemožné postupy, ale i dlouhé minuty nepřinesly kýžené ovoce.

Najednou se stalo znovu to, čeho se obávali. Země se znovu otřásla, tentokrát trochu silněji a po chvíli z laboratoře vyšel zvuk tříštícího se skla. „A sakra. To není dobré,“ tiše prohlásil hraničář Bernhard a opatrně nahlédl do laboratoře. Velká skleněná nádoba se rozbila a velká stvůra se právě probudila. Hraničář se ihned vrátil a naznačil zvědovi, ať si se zámkem pospíší. To ale nebylo moc platné, protože na otevření zámku potřeboval mnohem víc času a hlavně klidu. Dvě věci, kterých neměli zrovna nazbyt. Všichni se připravili na boj a stále doufali, že se dostanou na druhou stranu.

Když stvůra nabyla plného vědomí a zorientovala se, vydala se na průzkum okolí. To už Aldeřané věděli, že je střetnutí nevyhnutelné. Bojovníci se připravili na výpad zpoza dveří a zbytek skupiny vyčkal opodál. Sotva stvůra vylezla ze dveří, všichni zaútočili naráz.

Padly první rány, avšak nezdálo se, že by ji silné údery nějak citelněji zranily. Vypálené šípy se od její slizké kůže jen odrazily a kouzla mágů též příliš nezareagovala, blesk i mrazivá koule tvora nijak nerozhodily. Jediné, co se zdálo na stvůru účinné, byla temná čepel, kterou nalezli v pokladnici. Přestože Aldeřané nechtěli v boji polevit, hned záhy se ukázalo, že čelí velmi silné stvůře. Ta se ohnala chapadly, všechny válečníky odhodila stranou a chystala se na ně zaútočit drápy. Mezitím oči na zádech maličko vystouply a začaly z nich vylétávat různobarevné magické střely, které zasypávaly celou družinu. Útok Aldeřanů se velmi rychle změnil v zoufalou obranu. Válečníci měli co dělat, aby vykrývaly údery drápů a ještě schytali pár zásahů magických střel. Magické útoky nebyly nějak zvlášť silné, avšak dost znepříjemňovaly boj.

Najednou tvor přerušil útoky, lidské hlavy v horní části začali vyluzovat nějaké hlasy a zdálo se, že bude stvůra opět něčím útočit. Mág Marat vycítil silnou magii. Ještě stihl varovat ostatní a než se dali na úprk, hlavy začaly kolem sebe vše mrazit.

Aldeřané běželi zpět cestou, kterou vstoupili do laboratoří. Chtěli se vrátit zpět ke schodišti, ovšem u dveří v sálu s portálem je čekalo další nemilé překvapení. Ze dveří sem právě přiletěla trojice létajících tvorů, které připomínaly velké zrůdné hlavy s velkou tlamou plnou ostrých zubů, velkým centrálním okem a další spoustou malých očí na stopkách. Azanyrmuth z knih o těchto tvorech už jednou četl a hned si uvědomil, jaké nebezpečí představují. Cesta ven byla tím pro Aldeřany zablokovaná. Pokusit se přes ně probít, by se rovnalo sebevraždě, a tak zbývala pouze cesta rovně, o které věděli, že končí jen malým sálem s portály.

Nezbylo nic jiného, než pokračovat chodbou. Po celou dobu úprku se ohlíželi za sebou. Příšera je i nadále pronásledovala a občas za nimi vyslala nějaké kouzlo. Jednou to byla velká mrazivá koule od níž vyletovaly ještě malé ledové krystaly, jindy to byl karmínový plamen. Mágové měli dost práce, aby s využitím magického štítu kouzla zablokovali.

V malé místnůstce je čekalo rozhodování, který portál využít. Na výběr byl modrý, červený a zelený. Nebyl čas na dlouhé debatování, a tak Azanyrmuth vybral zelený. Rychle tedy každý vylezl na podstavec a vzápětí ho obalilo bílé světlo v doprovodu bzučivého zvuku a následně se mu zatmělo před očima. Svět kolem jakoby přestal existovat.

Doufám, že budou nějaké názory, na poslední díl reagoaval jen Posedlík a přitom tam došlo k vysvětlení toho, co se stalo s Calanyrmianem a jeho společenstvím.

[Aiwendill]

wow, extra dlhá časť... sme všetci potešení...

obsahovo som už zabudol, čo bolo predtým, takže musím si to prejsť celé odznovu...

vynikající díl

Uf super čtení na dobrou noc

[andoriel]

Skončil jsi v nejlepším
Průzkum kolem trhliny mě moc bavil. Souboj v aréně, krystal, žába byla povedená A další a další potvory, brány, pasti, kouzelné předměty, i na zombíky krátce došlo
Bavila jsem se

Děkuju za názor. Z dalšího dílu mám necelých 10 stran, ale pořád se nemůžu dostat k psaní dál. Přes léto je toho hodně a když se chci konečně pustit do psaní, tak pořád to toho něco leze. Dost mě to už flustruje, protože takhle budu tu 3 serii psát ještě 5 let. Mám v plánu minimálně ještě 4, která se bude odehrávat až po hodně letech (cca rok 2800), ale často jsem si hrál s myšlenkou, že bude ještě něco mezi. Kromě toho jsem chtěl nějak posat i dění dávno před Aldeneerinem 1. Sám jsem zvědav, jestli se k tomu někdy dostatnu, a hlavně, jestli to ještě bude někdo číst.

Vrátil jsem se ve zdraví a konečně dopsal 8 kapitolu.

8
Pevnost Chal-Almen II

Tmu přemohlo za doprovodu bzučivého zvuku jasné světlo a svět kolem znovu nabral hmatatelných obrysů. Hned jak Aldeřané přišli k sobě, pozvolna se rozkoukávali kolem. Vůbec neměli tušení, kam je portál přenesl. Magická světluška slabě osvětlovala malý prostor, a tak se mohli rozhlédnout po okolí. Místnost měla osmiúhelníkový půdorys a nacházely se v ní celkem čtyři výstupy. Jeden měl podobu mřížových dveří a zbylé tři podobu kamenných bran. Jednu bránu jistil už známý mechanismus s otiskem červené ruky. Druhá brána vedla do cel. Rychlý průzkum odhalil poměrně složitou a velmi dobře ukrytou past na mřížové bráně a nebýt detektoru pastí, byly by jí přehlédli.

Až po chvíli zkoumání si uvědomili, že jeden člen výpravy chybí.
„Kde je Martis?“ zeptal se válečník Slavoj a stále se rozhlížel po místnosti.
„Naposledy jsem ho zahlédl v chodbě k portálům,“ vzpomínal zvěd Karl. „Ale nevybavuji si, jestli byl s námi, když jsme procházeli portálem. Kdo šel poslední?“
„Já,“ odpověděl průzkumník Birger. „Bezpečně si vzpomínám, že za mnou už nikdo neběžel. Byl to takový zmatek, že jsme vůbec neměli přehled, kde je kdo.“
„To se nemělo stát,“ povzdechl si Azanyrmuth Zvídavý. „Strávili jsme tu sotva půl dne a už jsme ztratili jednoho válečníka. Tahle pevnost je znatelně nad naše síly. Už se nedivím, proč se Goa'uldi nedostali dál než do prvních pater. A teď kdo ví, kam nás to přeneslo a co nás tu čeká za další hrůzy. Musíme si dávat pozor i na tu nejmenší maličkost.“
„Nečekal jsem, že se z průzkumné výpravy tak rychle stane boj o holý život,“ pokračoval v tichém proslovu mág Marat. „Nedokážu si představit, jak dlouho tu zůstaneme, než najdeme cestu ven.“
„Kolik máme zásob jídla?“ zeptal se Karl?
Na jeho popud všichni zkontrolovali zásoby a odhadli to na necelých šest dní, pokud budou šetřit.
„Doufám, že tu tak dlouho nebudeme,“ prohlásil s obavou Birger. „Nedovedu si představit, jak tu budeme trávit noci.“

Než pokračovali v cestě, ještě jednou překontrolovali výbavu a stále tiše doufali v návrat Martisa. Veškeré naděje však s plynoucím časem pohasínaly. Aldeřané se chtě nechtě museli smířit se ztrátou válečníka, kterého někteří znali už léta. Mnozí už byli na podobné pocity zvyklí, protože nedávna válka s Ori přinesla mnoho obětí.

Azanyrmuth chtěl použít amulet kouzla k hledání cesty stejně, jak to dělal při výpravě Průchody, avšak ten pokus okamžitě selhal. Místo jedné nazelenalé linky jich viděl celou spoustu. Naprosto zmateně ukazovaly cestu do všech dveří a některé končily zcela nesmyslně v prostoru nebo ve zdi. „To není dobré. Hledání cesty kouzlem tu naprosto selhává,“ zklamaně konstatoval Zvídavý, když sledoval ten zmatek kolem. „Budeme na to muset jít postaru.“

Z místnosti vedly pouze dvě bezpečné a volné cesty. Jít do místa označeného: „CELY“ hned všichni zavrhli, protože si pod tím vybavili hned vězení a to nevěstilo nic dobrého. Mág Marat otevřel jednu z kamenných bran a pokračovali chodbou k další stejné bráně. Ještě nedošli ani do poloviny, když je Azanyrmuth rázem zastavil.
„Děje se něco?“ udiveně se podíval na Zvídavého Marat.
„Mám takový nepříjemný pocit.“
„Nějaká past?“ hádal zvěd Karl.
„Možná. Detektor pastí se zdá být v klidu, avšak cítím tu nějakou divnou magii. Raději bych se vrátil zpět,“ navrhoval Azanyrmuth.
„Takže zkusit se podívat do cel?“ ujišťoval se zvěd, přičemž se mu ta možnost příliš nelíbila.
„Kdo ví, co se pod tím pojmem skrývá. Třeba to není vězení.“
Na druhou stranu se Aldeřanům příliš nezdála ani cesta vpřed, takže nakonec souhlasili s návrhem Zvídavého a vrátili se zpět, aby mohli vyzkoušet poslední možnou cestu.

Hned za bránou je čekalo klesající schodiště, které vyústilo v malé místnosti, kde si všimli malých zamřížovaných okýnek po levé straně. Krátký průzkum napověděl, že se kdysi jednalo o nějakou strážnici, protože na stropě spatřili nějaké osvětlovací či sledovací zařízení v podobě železné trubky, která už patrně dávno nefungovala. Podlahu místnosti navíc pokrývaly letité pozůstatky a kosti z nějakých bytostí, které tu zemřely už před mnoha lety. Hraničář Bernhard v podlaze objevil nějaké ukryté obranné mechanismy, což mu nakonec Marat potvrdil, když zde ucítil pozůstatky magie. Skryté magické střílny dle odhadu mága spouštělo sledovací zařízení na stropě. Jednoduchý, ale účinný systém, jak uznale zhodnotil Marat. Do prostoru za malými okny se dalo vstoupit jedině přes bytelné železné dveře, které se nedaly odsud v žádném případě otevřít, a tak nezbylo, než pokračovat v cestě dál.

Napravo ze strážnice vedlo další schodiště. Na jeho konci ústilo do další naprosto stejné místnosti. Zde měli dokonce možnost vidět poničené magické střílny a opět další hromady kostí. „Zřejmě tudy často něco procházelo,“ poznamenal válečník Slavoj. Zbytečně zde nemarnili čas a pokračovali třetím schodištěm, které se nacházelo opět na pravé straně, takže tak sestoupili o patro níž.

Jakmile otevřeli kamennou bránu na konci schodiště, naskytl se jim pohled na mnohem prostornější dlouhou chodbu slabě osvětlovanou oranžovými stropními krystaly. Konečně další prostor, kde si nemuseli svítit magickou světluškou. Po obou stranách si všimli malých výklenků, které měly na výšku i šířku dva sáhy a délku zhruba pět sáhů. Stejně tak tomu bylo i v druhém patře, kde se dalo pohybovat po ochozu, kam se dalo snadno vystoupat schodištěm po obou stranách. Celkem napočítali šestnáct výklenků, které ze všeho nejvíc připomínaly vězeňské cely a v některých z nich nalezli pár hromádek zpráchnivělých kostí.
„Řeknu vám, že je tohle divné vězení,“ nepřestával se divit průzkumník Birger. „U vstupu další magická věž, která naštěstí též nefunguje, na konci malá strážnice, ale cely bez mříží, či dveří.“
„Třeba to funguje nějak jinak,“ uvažoval Azanyrmuth. „Co zkusit ta tlačítka u dveří.“
„Aha. To jsem si neuvědomil, takže nějaká magická bariéra,“ pravil Birger. „Tak to vyzkoušíme.“
Na jeho popud Azanyrmuth přejel rukou přes kovové tlačítko se zeleným krystalem uprostřed. Nato se ozvalo slabé bzučení a šipka v cele, jenž dosud směřovala k podlaze se otočila k zadní zdi. Azanyrmuth zkusil opatrně rukou sáhnout do cely, aby zjistil, zda se mu podařilo spustit silové pole, avšak na nic takového nenarazil.
„Hm. Asi už to nefunguje,“ prohlásil Birger, když viděl snahu mága.
„Něco to určitě udělalo. Cítil jsem nějakou magii,“ pravil mág Marat, který zkusil ještě jednou přejet rukou přes tlačítko. Znovu se ozval ten bzučivý zvuk a šipka v cele se otočila opět směrem k podlaze.
„Já asi tuším, jak to funguje,“ zauvažoval Bernhard a nato vstoupil do cely až na její konec. Potom vyzval Marata, aby ještě jednou zkusil aktivovat tlačítko.

Bzučívý zvuk zazněl potřetí a jakmile šipka směřovala ke zdi, Bernhard pocítil, jak se gravitace poněkud zbláznila. Z ničeho nic dopadl na zeď a chvíli mu dělalo dost velké problémy se postavit na nohy, protože to co před chvíli fungovalo jako zeď, se pro něj stalo zemí. A zatímco zbytek skupiny stál nadále na chodbě, Bernhard na ně hleděl z hluboké jámy, ačkoliv byl na stále stejné úrovni.

„Takhle to tedy funguje,“ ohromeně prohlásil mág Marat. „Zajímavé řešení.“
„Čekal jsem vše možné, ale tohle ne,“ hlasitěji Bernhard promlouval na ostatní z cely. „Odsud se bez použití žebříku nedá dostat. Zdi jsou naprosto hladké a ani s pomocí lana, háků či něčeho podobného bych se dostával ven jen s velkými obtížemi.“
„Jednoduché a koukám, že i účinné,“ hodnotil vězení Azanyrmuth.
Nakonec Marat opět aktivoval tlačítko a vysvobodil hraničáře z gravitačního vězení.

Když už zde nebylo nic dalšího ke zkoumání, pokračovali v cestě dál. Z přilehlé strážnice vedly další tři cesty, přičemž je okamžitě zaujala vylomená mříž do jedné z nich. Opatrně prošli krátkou chodbou, na jejímž konci byla další vylomená mříž. Dle způsobu vylomení muselo z místnosti za chodbou kdysi něco uniknout. Stopy však už byly letité, a tak nahlédli do tmavé komnaty.

Jakmile Zvídavý znovu vytvořil magickou světlušku, odkryl se jim pohled na místní vězeňskou mučírnu. Od tradičních skřipců, železné panny, výhně, tu byly stolky s běžnými i netradičními nástroji. Aldeřany vzápětí zaujal zamřížovaný kruhový výklenek a další tlačítko se zeleným krystalem umístěné na stole uprostřed mučírny. Kromě toho se zde nacházela ještě jedna větší cela a dvě menší, které fungovaly stejně, jako v hlavní vězeňské chodbě. Všude na podlaze se válely staré polámané, či jinak poškozené kosti jako němý svědek pradávného trýznění.

Původně z mučírny už nevedla žádná další cesta, kdyby zadní zeď nebyla zhroucená. Azanyrmuth nahlédl do jeskynního prostoru vytvořeného mocí, jenž postupně trhala toto místo. Průzkum ukázal, že se tudy dalo pokračovat dál, a tak využili příležitosti opustit vězení a najít jiné zajímavé prostory. Cestou úzkou trhlinou nalezli ještě dvě průrvy připomínající jeskynní komíny, které mohly zasahovat i do vyšších pater. Stěny však byly velmi strmé a jen s velkými obtížemi schůdné, a tak nezbylo než pokračovat přímo.

Trhlina vyústila v jedné chodbě podobné, jako vejce vejci, všem ostatním. Nyní měli Aldeřané dvě možnosti, kam se vydat dál. Vlevo chodba pokračovala rovně sotva pár stop, a potom se stáčela doprava k další kamenné bráně, přičemž v ohybu chodby se nacházely malé kamenné dveře. Druhá možnost spočívala v cestě doprava. I zde chodba končila bránou tentokrát s nápisem: „KNIHOVNA.“ Na další cestě se devítičlenná skupina jednoznačně shodla, a tak se mág Marat zhostil otevření brány. Ještě než však přiložil ruku na bránu, magická světluška náhle zničehonic zhasla.

„Co to?“ podivil se Azanyrmuth a hned se pokoušel vyvolat magické světlo znovu. Bez úspěchu. Něco mu bránilo kouzlo znovu vyvolat. Kromě toho si navíc uvědomil, že již necítí slabé pulzování detektoru pastí a dokonce měl pocit, že schopnosti propůjčené pláštěm i amuletem jsou najednou nedostupné. Podobné pocity vycítil i mág Marat, který rovněž pocítil, že nemůže vůbec využívat magické schopnosti.
„To je divné. Jakoby tu vůbec nefungovala magie,“ divil se Marat. „Zdá se, že někdo, nebo něco blokuje mé schopnosti a navíc i mé kouzelné předměty postrádají svou moc.“
„O podobných místech už jsem někde slyšel,“ uvažoval Azanyrmuth. „Co mi naši vyprávěli, tak na Cimmérii existuje údajně podzemní labyrint, kde také nefunguje magie. Je to snad to místo, kam jsou bytosti se zlými úmysly přeneseni hned, co vstoupí Kruhem světů.“
„To mohu potvrdit,“ souhlasil s jeho slovy válečník Slavoj. „Ještě než začalo tažení proti Ori, často jsem ten svět navštěvoval. Tamní válečníci mi o tom místě párkrát vyprávěli. Prý to funguje i na očarované věci a ty se v tom podzemí chovají jako úplně obyčejné předměty.“
„Tak doufejme, že je naše úvaha správná a nezpůsobuje to nějaká zdejší bytost. Nerad bych se bránil jen holýma rukama,“ prohlásil Marat, a potom se rozhodl přiložit ruku na bránu.

Sotva se brána otevřela, všichni Aldeřané zůstali úžasem stát. Čekali další běžný sál, místo toho se jim otevřel pohled na neskutečně obrovský sál. Jen díky tomu, že od většiny zdejších prostor, v něm bylo slabé tmavomodré světlo, mohli dobře rozeznat impozantní rozměry knihovny. Pomalu vstoupili dovnitř a mlčky se rozhlíželi. Míjeli řady vysokých knihoven a silných sloupů podpírající ochoz dalšího patra. Obě patra spojovala dvojce schodišť a celý prostor mohl mít na výšku více jak patnáct sáhů a nejméně čtyřnásobnou velikost na délku i šířku. Pro přístup do polic ve vyšších místech knihovna disponovala pojízdnými schodišti, které byly kupodivu zachovalé.

Aldeřané procházeli mezi knihovnami a při tom nahlíželi namátkově do různých knih. Většina z nich byla psána ve starém Aldeřanském jazyce, ale našli tu mnoho dalších, které byly napsány rozličnými jazyky. Obsahově tu nacházeli vše od dávných příběhů, sbírek básní až po bestiáře, knih kouzel a záznamů o experimentech. Odhadem zde mohlo být miliony svazků. Azanyrmuth si při pohledu na knihovnu jen smutně povzdech, že se tak obsáhlou studnici vědomostí zřejmě nikdy nepodaří přestěhovat na Aldeneerin. Dlouze vybíral mezi rozličnými svazky, ale stále si nemohl vybrat ty pravé, které by odsud mohl donést. Výběr byl zkrátka příliš obrovský.

Obsah knihovny je natolik zaujal, že ani nepostřehli přítomnost jakési nehmotné bytosti, která se čas od času procházela v uličkách mezi vysokými řadami polic. Měla podobu osm stop vysokého člověka se čtyřmi rukami a v šeru knihovny vydávala slabou zelenomodrou záři. Aldeřané se ji při prvním kontaktu až lekli, protože si ji po dlouhou dobu vůbec nevšimli. I ona bytost se nejprve jevila trochu nesvá, avšak po chvíli se osmělila a tiše prohlásila: „Tady je ještě někdo živý?“ Její hlas byl velice zvláštní, protože jak si Aldeřané záhy uvědomili, nemluvila k nim tradičním způsobem, ale za pomocí telepatie.

Jako první se jal slova Azanyrmuth Zvídavý: „Ano. Jsme živí.“
„Dlouho tu už nikdo nebyl. Možná desítky či stovky let. Nevím to jistě. Aldeřané odešli z tohoto místa už hodně dávno. Od té doby se tu potulují jen různé bytosti, které sem byly dovlečeny či přímo zde stvořeny.“
„Kdo jsi?“
„Své jméno už si nepamatuji. Vzpomínám jen na to, že se náš svět jmenoval Gryphon, nebo nějak tak. Je to už hodně dlouho od té doby, co Aldeřané navštívili náš svět. Vzpomínám si, že kdysi vystupovali jako naši přátelé, avšak jejich civilizace byla už tehdy značně rozdělená. Někteří uznávali vědomosti a moudrost, jiní toužili po moci a bohatství. Vznikaly z toho vleklé války a natropilo se mnoho zla. Poslední období jejich civilizace bylo ve znaku úpadku. Zlo značně vítězilo nad dobrem a podle toho to vypadalo. Řady bývalých spojenců se pokusily odloučit z Aldeřanského impéria, avšak to nezůstalo bez odpovědi. Následovaly další války a zotročování. I náš svět postihl stejný osud jako jiné. Mnohé z nás odvlekli proti naší vůli. Někteří jsme skončili zde na Chal-Almen a dělali na nás všemožné pokusy.“
„Co se nakonec stalo se starou Aldeřanskou civilizací?“
„Starou civilizaci nakonec zcela zlikvidovala jejich vlastní chamtivost a nenávist. Nezpůsobil to žádný jejich obávaný nepřítel, ale sami se zničili ve vzájemných válkách. Navíc svými pokusy, zvrácenostmi, krutostí a nenávistí rozhněvali mnohá božstva. Dobří bohové se od nich odvrátili a ti zlí je jen využili.“
„To byli všichni tak špatní?“ zeptal se Marat. „Během našich cest jsme nalezli mnohé zmínky o tom, že Staří Aldeřané kamsi odešli.“
„Přesněji to bylo tak, že ti dobří opustili impérium a vydali se založit zcela novou civilizaci kdesi hodně daleko v této části Univerza. Říkalo se, že někteří dokázali takové moudrosti, že zcela dobrovolně přešli do vyšších sfér existence. Pokud si vzpomínám správně, letopočet 11746 byl jeden z posledních. Pak nastal neodvratný zánik Aldeřanského impéria. Veškeré světy a kultury spadající pod jejich impérium se tak rychle osvobodily a jejich osud už další historie nezmiňuje.“
„Aha. Takže takhle to bylo,“ uvědoměle prohlásil Azanyrmuth. „Tohle bude určitě u nás všechny zajímat. Říkal jsi rok 11746?“
„Ano. Jsem si téměř jist.“
„Nějaké takové letopočty jsme už v nějakých knihách našli,“ tiše pravil Zvídavý, a poté se dlouze zamyslel. „Pokud jsou mé odhady správné, tak od konce Aldeřanů uplynulo více než tisíc let. To je už zatraceně dlouhá doba. To jsi tady celou tu dobu zavřený?“
„To už je tak dlouho?“ smutně prohlásil duch. „Mé tělo bylo zničeno při dávných pokusech, avšak při tom experimentu se něco pokazilo. Můj duch zde zůstal uvězněn a já nemůžu toto místo opustit. Z nějakého důvodu je má duše vázaná na toto místo. Mohu se pohybovat jen v určité části pevnosti. Původně jsem čekal, že dřív nebo později ta vazba vyprchá, jako se tomu běžně děje, ale zdá se, že mě tu drží celá ta podivná podstata pevnosti.“

Po chvíli mlčení se duch čtyřrukého zeptal na to, kdo vůbec jsou a odkud sem přišli. Aldeřané se mu představili a ve stručnosti popsali dění na Aldeneerinu i na okolních světech během posledních století.
„Hodně věcí se změnilo,“ tiše zhodnotil duch. „Univerzum se hodně změnilo. Jen doufám, že vás jednou nepotká stejný osud jako Staré Aldeřany. Ti měli také v dávných dobách moudré myšlenky.“

„Můžeš nám něco povědět o tomto místě?“ po chvíli mlčení se zeptal mág Marat. „Tvé znalosti by nám mohli velmi pomoct.“
„Svět Chal-Almen Aldeřané obývali po mnoho tisíc let. Z počátku to byl svět, jako mnoho jiných. Až časem se Aldeřané začali stále víc zajímat o magii, rituály, podstatu různých sfér bytí a mnoho dalšího. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby dané vědomosti nezačali zneužívat pro svůj prospěch na úkor všech ostatních. Postupně začaly na různých světech vznikat první pevnosti a laboratoře, kde začali s experimenty. Na Chal-Almen se začalo kolem roku 6000. Nejprve tu byla jen malá pevnost na povrchu, až časem se začalo se stavbou celého tohoto velmi rozsáhlého podzemí. Nejdřív ho stavěli sami Aldeřané s pomocí prostých obyvatel. Jak plynul čas, stavby se účastnilo stále větší množství otroků. Říká se, že jich tu dříve pracovalo desítky tisíc. Řada z nich zemřela při nehodách, vyčerpáním, nebo při popravách. Někteří pro změnu byli použiti jako studijní materiál pro všechny ty zvrácené experimenty, které se tu začaly dělat ve stále větší míře. To nakonec rozhněvalo samotnou matičku přírodu a ta se rozhodla toto místo postupně zničit.“
„O tom jsme se sami přesvědčili. Jednou takovou trhlinou jsme sem vlezli,“ dodal Azanyrmuth.
„Podobných trhlin a závalů je tu více. Děje se to tu už tisíce let, avšak ne dost rychle. Staří Aldeřané uzavřeli jistou dohodu s některými zlými bohy a ti se toto místo snaží bránit. Za normálních okolností by z pevnosti zbyla už jen naprosto rozervaná země, kde by zůstalo obrovské množství magických anomálií a tisíce bytostí, které by odsud unikly. Tohle místo by zůstalo ještě po tisících letech životu velmi nebezpečné. Magický potenciál tohoto místa je velmi silný, proto si ho Aldeřané vybrali pro stavbu této pevnosti.“
„To mohu potvrdit,“ souhlasil s duchem mág Marat. „Už od té doby, co jsme sem vstoupili, tu cítím všemožnou magii. S takovým potenciálem jsem se ještě nesetkal, akorát na tomto místě je jakési podivné magické prázdno.“
„Všechny ty pokusy s magií tu nadělaly za ta léta spoustu zmatku. Některé důsledky byly cílené, jiné nechtěné, jako následky neopatrných pokusů. I přes vyspělost a moc Starých Aldeřanů si jejich mágové zahrávali s věcmi vysoce přesahující jejich schopnosti. Řada věcí tady jsou ve své podstatě jen omyly. Pokud jde o tuto knihovnu, tak toto místo je magicky mrtvé, a to znamená, že zde nefunguje naprostá většina kouzel a očarované předměty se zde jeví jako zcela obyčejné. Je to součást ochrany knihovny. Podobných míst je tu celá řada. Pak jsou tu také místa, kde magie funguje výrazně silněji a to často několikanásobně. Na to je potřeba dát velký pozor, protože i slabé kouzlo v tomto případě nadělá velké škody. Ještě zrádnější jsou místa, kde si magie dělá co chce. V tomto případě je lepší vůbec magii nevyužívat, protože třeba léčivé kouzlo se může změnit například v blesk a to je nemilé.“
„A sakra. Je dobré o tom vědět,“ poznamenal Marat. „Dají se ta místa odhalit?“
„Ano. Každý trochu zkušený mág by s tím neměl mít problém. Jen je třeba dávat pozor na případné zmatení všemi těmi silami, které tu jsou.“

„Můžeš nám něco povědět o portálech?“ zeptal se po krátké odmlce Azanyrmuth.
„Ano. Něco o tom už vím,“ odpovídal duch. „Celá pevnost je doslova protkána sítí portálů. Staří Aldeřané používali k orientaci nějaký složitý systém. Určitě jste si všimli, že na portálech jsou všemožné geometrické obrazce.“
„Všimli,“ odpověděl válečník Slavoj. „Ale jak se v tom orientovat.“
„To už se asi nikdo nedozví, protože tajemství si Aldeřané nejspíš odnesli do hrobu. V knihovně jsem nenašel jedinou zmínku o tom, jak portály fungují. Vím jen to, že žluté portály přenášejí do nejvyšších pater, bílé do středních a černé do spodních. Modré vás přenesou do uzavřených oblastí, zelené do speciálních míst a červené jsou pasti. Kdesi v pevnosti se nachází jakási portálová místnost, odkud je možné ovládat nastavení a funkčnost portálů. Kromě toho se portály mění čas od času sami od sebe. Údajně je to součást bezpečnostního opatření, takže je prakticky nemožné zmapovat síť portálů. Pak jsou tu ještě speciální portály, které se aktivují až po vložení určitého krystalu, což je něco jak klíč. Navíc je možné určovat cílové místo podle toho, jaký se do něj vloží krystal. Slyšel jsem, že tyto portály vedou do naprosto oddělených částí pevnosti, kam nevede jiná cesta.“
„Existuje nějaká mapa pevnosti?“ ptal se Azanyrmuth.
„Mapa neexistuje. Údajně jsou částečně zmapována pouze první tři patra, ale to jsou pouze jen nepodložené zvěsti. Vůbec netuším, jak se tu Staří Aldeřané orientovali.“
„Škoda,“ zklamaně si Zvídavý povzdech. Obrovská knihovna mu při objevení dávala naději v nález plánů pevnosti. „Našli jsme tu ještě barevné otisky rukou v nějakých zařízeních. To jsou nějaké zámky?“
„Přesně tak. Barevné ruce umožňují přístup do chráněných oblastí, nebo slouží k vypnutí obraných mechanismů a pastí. K odemčení jsou zapotřebí příslušné rukavice podle oprávnění. Modrá značila běžné oprávnění, černá pro nejvyšší představené, červená do střežených oblastí pro strážné, zelená pro vědce a badatele, oranžová se používala do prostor pro návštěvy. To jsou nejdůležitější barvy. Kromě těch, které jsem zmínil, jich je celá řada a jejich význam je také hodně pestrý.“
„Zdá se, že toho o zdejší pevnosti víš hodně,“ poznamenal Marat.
„Aby ne, když jsem tu zavřený přes tisíc let. Už z dob mého věznění jsem si pozorně všímal každého detailu. Po celou dobu jsme si s ostatními vězni drželi naději, že se jednou naskytne příležitost k útěku. Ovšem, čím více jsem toto místo poznával, tím beznadějněji to vypadalo. Všechny ty bezpečnostní opatření, zámky, pasti, kouzla, strážnice a do toho všude hromada stráží. Když se potom pokazil ten experiment a zůstal tu jen můj duch, pokračoval jsem v prohledávání pevnosti. Potom, co Staří Aldeřané odešli a já tu zůstal uvězněn v nehmotné podobě, mi nezbylo nic jiného, než procházet zdejší knihovnu.“
„Takže tedy znáš všechny knihy?“ uvažoval Azanyrmuth.
„Dá se to tak říct. V této knihovně se nachází několik milionů svazků a za ta léta jsem je prošel několikrát.“
„Co všechno se tu dá najít?“ zajímal se mág Marat.
„Dalo by se říct, že takřka vše, na co si vzpomenete. V této knihovně je hodně knih sloužící pro zábavu, najdeme tu různé sbírky básní, příběhy, pověsti, hry a mnoho jiného. Pak jsou tu i nějaké záznamy o dávných experimentech, knihy kouzel, podrobný popis nejrůznějších škol magie, hromady bestiářů, popis všemožných řemesel, podrobné popisy světů, civilizací, ras a kultur, zkrátka nepředstavitelné množství vědomostí.“
„Říkal jsi v této knihovně?“ pokračoval ve vyptávání hraničář Bernhard. „Ono jich je tu víc?“
„Ano. Pokud jsi dobře vzpomínám, tak by tu měly být ještě další čtyři podobně velké, nicméně jejich počet bude určitě větší. Do značných částí pevnosti jsem se nikdy nedostal. Kdo ví, co všechno ty uzavřené části ukrývají.“
„Zmínil si knihy s popisem světů. Jsou tam i jejich adresy?“ dál vyzvídal Azanyrmuth.
„Samozřejmě,“ okamžitě odpověděl duch.
„A nevadilo by ti, kdybychom si nějaké ty knihy o světech odnesli. Máme zájem prozkoumávat světy a objevovat staré civilizace.“
„Abych pravdu řekl,“ na chvíli se duch zamyslel, a potom pokračoval: „Na druhou stranu sem už nikdo nechodí a ty vědomosti jednoho dne zaniknou společně s tímto místem. Pár knih můžete vzít.“

Duch jim potom naznačil, aby jej následovali. Prošli jednou kamennou bránou do menší místnosti, která sloužila kromě uložení knih i jako písárna. Na velkých překvapivě zachovaných bytelných dubových stolech se dosud válelo mnoho popsaných lejster, svitků, zápisníků a také hromady dalších knih. Duch jim potom ukázal velkou prosklenou skříň, ve které byla dobrá tisícovka knih. Aldeřané nyní stáli před velice těžkou volbou. Z tisícovky si jich mohli vybrat sotva dvacet, protože už si s sebou nesli poměrně značné množství zásob a jídla.

Výběrem knih strávili několik hodin. Během té doby si i nadále povídali z duchem o tomto místě i o světě, ze kterého byl kdysi dávno násilně odveden. Aldeřané se shodli, že by stálo za to jejich svět navštívit, protože jeho obyvatelé se z vyprávění zdáli být velmi schopní v magii. Duch si dokonce vzpomněl, že obyvatelé světa Gryphon zkoušeli sestrojit nebeské koráby, s nimiž by mohli brázdit napříč Universem. Zda ten projekt byl dokončen, už duch netušil, protože v té době nabraly události rychlý spád.

Hlad a kručení v břiše připomnělo Aldeřanům skutečnost, že nastal čas večeře. V podzemní pevnosti Chal-Almen bylo nemožné zjistit, zda venku vládne den či noc, a tak nezbylo nic jiného, než se spolehnout na potřeby těla. Po skromné večeři se rozhodli v knihovně přenocovat, protože toto místo se na pohled zdálo bezpečné.
„Je moudré tu trávit noc?“ zeptal se hraničář ducha.
„V pevnosti rozhodně ne. I když by se tu dala najít bezpečná místa. Ale nebojte, sem do knihovny zdejší bytosti zabloudí jen zřídka. Zdá se, že zdejší antimagické prostředí je nějak odpuzuje.“
„To nám stačí,“ spokojil se s odpovědí Azanyrmuth. „Těžko teď najdeme bezpečnější místo. Chci se ještě zeptat, poznáš, jestli se něco blíží?“
„Ano. Za tu dobu jsem se naučil vnímat rozdílný magický potenciál bytostí, avšak nejsem schopen zaručit, že vycítím všechno.“
„Nevadí. Přesto budeme držet hlídky,“ rozhodl válečník Slavoj. „Bude to nejjistější.“

Aldeřané se uvelebili v menší písárně. Potom si rozdělili hlídky, které protentokrát drželi ve dvou pro případ, že by jeden z nich usnul. Jako první hlídkovali válečník Slavoj a mág Marat. Během hlídkování se vždy prošli kousek po knihovně a pátrali po případných nebezpečích. Nevzdalovali se však příliš od ostatních, protože v tomto obřím prostoru mohlo snadno něco za zády proklouznout. Pevností se i nadále ozývaly vzdálené podivné zvuky bytostí, které se pohybovaly sem a tam. Hlídka proběhla bez nějakých nepříjemností, a tak je vystřídali hraničář Bernhard a Vinterblod.

Všichni tu pociťovaly velmi nepříjemné pocity. Často se jim zdálo, že tu nejsou sami i přestože tohle místo bylo zcela magicky mrtvé. Dokonce i v menší písárně nemohli získat pocit bezpečí, který by jinak útulný prostor navnadil. Bernhard měl v jednu chvíli pocit, že ho musí sledovat i samotná pevnost. Rychle se snažil zapomenout na takové pocity, protože se obával, že by se zde po delším pobytu mohl zbláznit.

Zatímco na další hlídku nastoupil Azanyrmuth a průzkumník Birger, Bernhard s Vinterblodem ulehli ke spánku. Stejně jako ostatní, Birger dlouho nemohl usnout, to se však nedalo říct od Vinterblodovi, který zaspal téměř okamžitě.

Městem Lianar se neslo řinčení zbraní, křik, nářek a troubení poplašných trubek. Vinterblod v černé démonické zbroji seděl na černém oři v čele armády Temnorozených. V pravé ruce třímal zlověstně vypadající černý meč. Netušil co se kolem něj děje. Jakoby pouze přihlížel vlastnímu jednání, které nemohl nijak ovlivnit. V tom zavelel k dalšímu útoku.

Brána do Královských zahrad padla hned po prvním náporu. Nepřátelská armáda nato vtrhla do zahrad a bez milosti pobila každého, kdo se jí pokusil zkřížit cestu. Vinterblod poznal mezi bojovníky, kteří se postavili proti němu, mnoho známých. Nemohl to zastavit a bez jakéhokoliv slitováni sťal hlavy těm, které velmi dobře znal.

Vinterblod se leknutím probudil. „Co se stalo?“ Až po chvíli si uvědomil, že už není v ulicích Lianaru, ale kdesi v podzemí pevnosti Chal-Almen. Zbytek družiny už byl vzhůru a balil výbavu.
Když si uvědomil, kde ve skutečnosti je, pouze suše prohodil: „Nic. Jen nějakej blbej sen.“
„Tak to nás tu bylo víc,“ poznamenal zvěd Birger. „Nikdo z nás se tu vůbec dobře nevyspal.“
„Myslím, že to nebyl poslední,“ ukončil Vinterblod krátkou debatu nad zlými sny. Jeho sny bývaly často plné válek, zla a temnoty, ale nikdy v tom neviděl zkázu Aldeneerinu. Přisuzoval to tomuto místu, a tak snu dál nevěnoval pozornost.

Ještě něž se vydali dál, Azanyrmuth se opět telepaticky spojil s duchem, který tohle místo ani na chvíli neopustil.
„Můžeme mít ještě pár otázek?“
„Samozřejmě. Rád si ještě popovídám,“ odpověděl čtyřruký duch.
„Znáš cestu ven?“
„Na nějaké cesty si ještě vzpomenu, ale všechny jsou velmi nebezpečné. Dokonce se obávám, zda jsou ty cesty ještě schůdné. Mnohé už můžou být zavalené nebo přerušené trhlinou.“ Duch se na chvíli odmlčel a přemýšlel. „Jednu cestu bych vám přeci jen mohl doporučit.“
„Posloucháme,“ odvětil Azanyrmuth, i když slovo posloucháme nebylo v telepatické komunikaci zrovna na místě.
„Vydejte se těmito dveřmi,“ ukázal na jednu ze čtyř velkých kamenných bran ve velké knihovně. „Vede do místního hračkářství.“
„Hračkářství?“podivil se válečník Slavoj.
„Ano. Staří Aldeřané tohle místo využívali k odreagování. Najdete tam spoustu podivností, různé hry se světlem, předměty zvláštního využití, barevné kuličky a tak. Příliš se tam nezdržujte. Prostě jděte hlavní chodbou, která se po chvíli stočí doprava. Dorazíte na rozcestí. Tam se vydáte rovně. Dveře vpravo vás sice dovedou ke schodišti, ale to by vás dovedlo jen o patro výše, na popraviště kde by vás nečekalo nic dobrého. Samozřejmě pokračuje do nižších pater, konkrétně do dílen, strojovny, laboratoří kde se experimentovalo s nějakými mutacemi a poslední patro schodiště by vás zavedlo do zahrad na desátém patře, které se hemží nejrůznějšími tvory, které si tu za ta léta začaly žít vlastním životem. Do těchto míst není radno zabloudit.“
„Ani jsme se nezeptali na kolikátém podlaží vůbec jsme?“ prohlásil Azanyrmuth.
„Tato knihovna se nachází na šestém a podlaží. Její horní část už je podlaží páté a malá část knihovny zasahuje i do sedmého. To jsou ta malá schodiště uprostřed,“ ukázal duch na místo, kudy se dá sestoupit ještě o jedno patro.“
„Je to tu opravdu obrovské,“ uznale konstatoval zvěd Karl.
„Abych se vrátil k cestě ven. Z rozcestí pokračujte rovně. Chodba vás dovede do velkého kruhového sálu, který zasahuje dokonce do tří pater a slouží jako jeden z mnoha bestiářů. Tam buďte pokud možno potichu a dbejte nejvyšší opatrnosti. Ať vás ani nenapadne nějaké dveře otevírat, mohlo by to být to poslední, co byste v životě mohli udělat. Ovšem to není to největší nebezpečí, které tam na vás číhá. Prostor je navíc hlídám magickými věžemi fungující na principu paprsku, který kouzlí Beholdeři. Nemusím asi vysvětlovat, co je to zač. Věže jsou schovány v podlaze a reagují na blízký pohyb. Pokud se budete držet při zdi, budete v relativním bezpečí. Ještě jedna věc stojí za řeč. V tomto bestiáři je ukryt jeden z nepovedených experimentů. Aldeřané stvořili jakéhosi ještěrčího obra. Původně to měl být jakýsi bojový tvor, ale nějak se ten pokus vymkl a tvor vyrostl trochu víc. Aldeřané pro něj udělali obzvlášť velkou místnost pro případ, že by ten problém vyřešili. Nakonec to dopadlo, jak to dopadlo a tvor tu zůstal uvězněn. Netuším čím se živí, ale vím naprosto jistě, že je pořád na živu v jakési hibernaci.“
„Takže hádám správně, že není dobré toho tvora vyrušovat,“ správně dedukoval Azanyrmuth.
„Přesně tak, i když jsem přesvědčen, že ze svého doupěte nemůže dostat. Cítím tam přítomnost nějaké magie, která ho tam drží. Jsem přesvědčen, že by se pokusil už dávno odsud uprchnout. Raději nic nezkoušejte a pokračujte chodbou rovně. Dojdete na rozcestí s bílým portálem. Chodba rovně pokračuje do místnůstky s dalšími portály. Vy se však vydáte vpravo. Na dalším malém rozcestí u zkamenělého ještěra se dáte pro změnu doleva. Dojdete k výtahu od něhož vás bude dělit zamčená mříž. Tam dejte velký pozor, je chráněna pastí. Pokud bude výtah funkční, vyjedete s ním do třetího patra. Pokud by už byl rozbitý, nezbude, než použít žlutý portál v místnůstce, o které jsem se už zmínil. V tomto případě už vám dál neporadím. Protože portály se čas od času mění.“
„Muselo by se bezpodmínečně portálem?“ zajímal se o další možnosti hraničář Bernhard. „Nejsou tu třeba další schodiště či výtahy?“
„Jsou, ale od těch vás dělí hromada nebezpečí. Například, pokud byste na rozcestí u kamenného ještěra pokračovali rovně, dorazili byste do zahrady, která je plná nebezpečných zvířat. A to ne ledajakých. Aldeřané při svých cestách posbírali spoustu tvorů snad ze všech navštívených světů, a pak s nimi dělali další pokusy. Po odchodu Starých Aldeřanů řada tvorů sice uhynula, ale jiní se přizpůsobili zdejšímu prostředí a jsou tu schopní nadále přežívat.“
„Aha. Stálo by to prozkoumat, ale hádám dobře, že je to téměř cesta na jistou smrt,“ uznale pravil Bernhard. „A co tedy dál, když bude výtah funkční?“
„Zavede vás do obytné části. Ani zde se zbytečně nezdržujte. Prostě se od výtahu vydáte doleva. Velký vstupní sál je opět plný nášlapných pastí, ale při troše pozornosti se jim dá vyhnout. Za dveřmi, které uvidíte přímo naproti je schodiště, které vás zavede do prvního patra. Tam jsou dvě cesty. Buď budete pokračovat dlouhou chodbou přes dvě rozcestí, kde narazíte na trhlinu. Tou se dá dostat už na povrch do malé opevněné tvrze v horách, akorát to má jeden háček.“
„Jaký?“ zajímal se Bernhard.
„Není tam žádné schodiště a stěny trhliny jsou příliš strmé. Je zcela nemožné se po nich vyškrábat napovrch.“
„Pokud je to ta trhlina, kterou jsme sem vstoupili, tak dnes už je tam žebřík, ale rádi bychom se dozvěděli víc i o druhé cestě,“ pravil Azanyrmuth.
„To je mi novinka,“ udiveně prohlásil duch. „Ale může být. Mnohé se toho změnilo a tyto končiny jsou pro mě už dost vzdálené, a tak už jen stěží mohu zjistit, co se tam děje. Druhá cesta je ukrytá na schodišti, je potřeba tam najít nějaké skryté tlačítko. Otevře se vám tajná chodba, jenž vás zavede na povrch. Ovšem ta cesta je chráněna nějakou mě neznámou magií. Zřejmě je to nějaká ochrana přes vstupem cizinců nebo má zabránit útěku z pevnosti. Na to už musíte přijít sami. Dál jsem nikdy nedošel.“
„My už si poradíme,“ odvážně prohlásil válečník Slavoj. „Už jsme toho hodně zvládli.“
„Děkujeme ti za veškeré informace,“ poděkoval duchovi Azanyrmuth. „A my se asi vydáme na cestu.“
„Buďte velice opatrní. Hodně štěstí,“ loučil se s výpravou duch čtyřrukého.
„Existuje nějaké možnost, jak ti pomoc?“ zeptal se na konec ještě Azanyrmuth.
„Můj duch je vázán na toto místo, vůbec mě nenapadá, jak to zvrátit. Z tohoto důvodu mi nemůžete nijak pomoc,“ smutně pravil duch. „Nicméně cítím, že ta vazba pomalu vyprchává, a tak se snad jednoho dne dočkám. Za normálních okolností by už můj duch opustil tohle místo už před staletími.“
Aldřané potom sbalili veškerou výbavu, ještě jednou se rozloučili s duchem a poděkovali za veškeré rady, a potom se vydali na cestu dveřmi s nápisem: „HRAČKÁŘSTVÍ“

Kamenná brána se za nimi zavřela a slabé světlo knihovny nahradila jen černočerná tma. Azanyrmuth popošel kousek dál a zkusil znovu vyvolat kouzlo Světluška. Prostor opět zaplnilo bílé vznášející se světlo, a tak mohli pokračovat v cestě. Na rozdíl od ostatních prostor pevnosti zde nepociťovali úzkostné stavy a ani se nikde neozývaly děsivé zvuky, nýbrž tu vládlo jen naprosté ticho.

Neušli ani dvacet stop a dorazili ke dvojici dveří po stranách chodby. Nápisy nad nad nimi říkaly, že se zde nachází: „SVĚTLA“ a „KRYSTALY“
„To zní zajímavě. Co kdybychom tam aspoň nakoukli,“ navrhoval průzkumník Birger.
„Nepokoušejme to,“ varoval ho mág Marat. „Pamatuj, co nám duch říkal. Ať se zbytečně nikde nezdržujeme.“
Než to mág dořekl, Birger už otevřel bránu do místnosti se světly.

Marat se ho chystal pokárat, ale to už se všem naskytl pohled do podivné místnosti, která připomínala neobvyklou prolézačku z plošin, sloupů, zídek a především různobarevných paprsků, z nichž se některé pomalu pohybovaly. Celá Aldeřanská výprava chvíli fascinovaně hleděla na zajímavou světelnou podívanou a přemítala nad jejím účelem. Padaly nejrůznější návrhy, Slavoj se domníval, že by se mohlo jednat o nějaké speciální cvičiště, Marat si zase myslel, že to může sloužit k výzkumu magie. Vše to však byly jen domněnky, nikdo se neodvážil vstoupit do místnosti a odhalit pravdu. Než místo opustili Azanyrmuth Zvídavý prohlásil: „A nebo to může být jen místo kratochvíle. Proč by se to taky jmenovalo hračkářství.“

Chtěli pokračovat v cestě, ale Birger už stačil otevřít protější bránu. V menší komnatě se nacházelo mnoho regálů, skříní, polic a stolů, na nichž bylo uloženo spoustu roztodivných předmětů. Některé připomínaly zářící krystaly, jiné vypadaly naprosto obyčejně nezajímavě, našli tu hromady delších či kratších tyčí. Mág zde cítil poměrně velké množství magie jednoho druhu. Veškeré předměty ukrývaly magii světla. Byl to neobvyklý pocit po noci strávené v knihovně, kde magie vůbec nefungovala.

„To musíme prozkoumat,“ ihned navrhl průzkumník.
„Je to sice hodně lákavé, ale opravdu to není zrovna bezpečné. Kdo ví, co to může udělat,“ opětovně ho od nadšeného průzkumu odrazoval mág Marat.
„Pravda, že máme úkol toho co nejvíce prozkoumat,“ zamyslel se Azanyrmuth. „Když už jsme tady, tak krátký průzkum snad nic nepokazí, ale jak říká Marat, musíme být opatrní a hlavně se tu moc dlouho nezdržujme. To bychom pak v hračkářství strávili celý další den.“

Na doporučení Azanyrmutha se všichni pustili do krátkého průzkumu skladu, jediný Vinterblod zůstal na chodbě, nějak ho průzkum hračkářství nezajímal. Jako první se úkolu zhostili mágové Marat a Azanyrmuth, opatrně zkoumali namátkově vybrané předměty. Předměty se po zběžném ohledání nejevily nijak nebezpečné, ačkoliv již dřívější zkušenosti vyzývaly k opatrnosti. Azanyrmuth Zvídavý zkusil vzít do ruky obyčejný šedý krystal. Ten se v ruce okamžitě rozzářil zeleně. Dál však netušil, co sním dělat a tak jej vrátil zpět na místo. To Marat uchopil jednu zdánlivě obyčejnou tyč a hned na to ucítil v ruce zvláštní vibrace, načež se na obou stranách vysunuly rudě zářící čepele.

„To by se snad dalo použít jako zbraň,“ dedukoval mág a zkusmo sekl do blízkého stolu. Zářící čepel prošla stolem bez jakéhokoliv odporu, avšak k překvapení všech to na něm nezanechalo žádné poškození.
„Zvláštní, to asi nebude zbraň,“ zamyšleně prohlásil válečník Slavoj.
„Pokud se jedná o hračkářství, tak předpokládám, že žádný z těch všech předmětů kolem není určen k ničení, ale jen tak na hraní. Rozhodně bychom mohli nějaké ty světelné meče vzít, třeba se budou k něčemu hodit.“
Aldeřané pobrali pár předmětů a opustili sklad.

Chodba je dovedla na malé rozcestí odkud odbočovala chodba doleva. Zde už většina chtěla pokračovat tak, jak jim poradil duch, ale chuť zkoumat zdejší hračkářství nakonec zvítězila, a tak se aspoň zkusili podívat, kam přesně vede. Ušli sotva třicet stop a narazili na bránu. Nápis nad ní zněl prostě, ale trochu záhadně: „BAREVNÉ KULIČKY“
„To zní vážně divně,“ po chvilce mlčení pravil zvěd Karl.
„Tak to jsem opravdu zvědav, co tam na nás čeká,“ prohlásil Azanyrmuth a přiložení ruky otevřel kamennou bránu.

Vzápětí se všem naskytl pohled na velký sál, ve kterém poletovalo obrovské množství barevně zářících kuliček. Některé se pohybovaly jen tak ladně, jiné zběsile skákaly, některé se pro změnu odrážely od stěn.
„Barevné kuličky, co víc bychom tu mohli čekat,“ pobaveně konstatoval válečník Slavoj, když sledoval tu zmatenou podívanou, která mu nedávala žádný smysl. Nebyl v tom sám.
„Tady asi nic nevykoumáme. Pojďme dál, už jsme ztratili dost času,“ rozhodl Azanyrmuth.
Opustili tedy sál létajících barevných kuliček a pokračovali dál v cestě.

Aldeřané minuli další rozcestí, kde odbočku vlevo oddělovala od hlavní chodby mříž. Hlavní chodba se zde stočila vpravo. Cestou míjeli další kamenné brány, které už neotevíraly, pouze Azanyrmuth četl nápisy. „STAVBY, KLOUZÁNÍ, KUŽELKY, KOSTKY“ Všechno to znělo na jednu stranu stručně a jasně, avšak co jednotlivé místnosti ukrývaly, mohli jen odhadovat.

Hračkářství opustili, když prošli další kamennou bránou na konci chodby. Zde se nacházel sál s rozcestím a jedním portálem bílé barvy. Cesta vpravo vedla „KE SCHODŮM“ a nápis nad bránou vlevo zněl: „TEMNÁ KOMORA.“
„To je to schodiště, o němž se zmínil duch a kudy nemáme jít,“ ujišťoval se válečník Slavoj.
„Ano. Je to přesně ono,“ odpověděl mu Azanyrmuth. „Zatím popis cesty sedí, tudíž musíme rovně.“
Zatímco se výprava pomalu přemisťovala k bráně s nápisem: „BESTIÁŘ,“ Vinterblod se zastavil u brány vedoucí do temné komory. Cosi ho k tomu místu přitahovalo. Pocítil jak čepel, kterou získali v pokladnici ve druhém patře, začala vibrovat. Vinterblod pocítil přítomnost nějaké mocné černé magie, která se dost možná nacházela přímo za touto bránou. Cesta dál však byla chráněna zámkem u dveří s šedým otiskem ruky.
„Vinterblode! Kde jsi!“ volal na něj hraničář Bernhard.

Družina pokračovala chodbou přímo do dalšího bestiáře. Znovu míjeli kamenné brány po obou stranách chodby a četli nápisy prapodivných ukrytých stvoření. Chodba nebyla nijak zvlášť dlouhá, minuli pouze trojici bran a už stanuli přímo ve velkém elipsovitém sále, který zasahoval ještě do dalších tří pater. Kamenné brány standardní velikosti byly po pravé straně a tři řady malých dvířek po straně levé. Zcela uprostřed levé zdi se nacházela také obzvlášť velká brána. Aldeřanům bylo hned jasné, že se jedná o to místo, kde se ukrývá přerostlý ještěr.

Když Azanyrmuth opatrně vkročil do obřího sálu, Detektor pastí začal najednou vibrovat. V tu chvíli se Zvídavému ukázaly místa ukrytých magických střílen, které podle slov ducha měly vystřelovat paprsky jako Beholdeři.
„Vidíš nějakou bezpečnou cestu?“ hned se zajímal hraničář Bernhard.
„Je tu cesta,“ tiše odvětil Azanyrmuth. „Musíme se držet co možná nejtěsněji u levé zdi. A hlavně nezapomínejme na radu ducha, abychom zůstali tiše.“
Po mágovo slovech už všichni členové výpravy ztichli a opatrně se plížili podél levé zdi.

V téměř úplném tichu, které sem tam narušovalo nějaké vzdálené kvílení a hučení, postupovali dál podél malých dvířek. Přitom cítili a děsivou přítomnost ukrytých tvorů. Ten pocit se dal přirovnat kořisti, která se snaží proplížit kolem hladových lvů. Když se dostali až na úroveň obrovské brány, náhle všem problesklo cosi myslí a vidění se na zlomek vteřiny rozostřilo. Výpravu to zarazilo a celkem dost vyděsilo. Takový pocit dosud nikdo z nich nepoznal a to už všichni něco zažili. Vůbec neměli tušení, co to mělo znamenat, ale Aldeřanům bylo hned jasné, že to pravděpodobně způsobila bytost ukrytá za pevnou, tisíc let zavřenou bránou.

Už chtěli pokračovat v cestě, když v tom se to stalo znovu. Tentokrát záblesk mysli trval o něco déle. Azanyrmuth a Marat v tom záblesku zahlédli jakýsi obrys ještěrčího tvora, avšak ne na tak dlouho, aby spatřili nějaké detaily. Udělali sotva dva kroky a stalo se to po třetí a hned nato po čtvrté. Poslední záblesk už byl natolik dlouhý, že všech devět Aldeřanů uvidělo dřímajícího tvora dost jasně. Mnohé to ještě víc vyděsilo a někteří by se byli rozeběhli, kdyby je Azanyrmuth nezadržel, jen Vinterblod se tvářil, jako by se ho to vůbec netýkalo, přesto i on tvora zahlédl naprosto jasně.

Když udělali pár dalších kroků, záblesk mysli nastal znovu. Bylo to opravdu nepříjemné, protože to vyvolávalo pocit, že o tvor ví o jejich přítomnosti. Přidali proto do kroku. Když už dosáhli protější chodby, znovu následovaly hned dva poměrně dlouhé záblesky. To už to bojovník Herman nevydržel a dal se na útěk. K jeho smůle však jedna z ukrytých magických střílen ve tvaru stopky, na jejímž konci se nacházely tři malá oka, tiše vystoupla z podlahy a vypálila směrem k Aldeřanům tři paprsky. Dva z nich minuly cíl, zatímco třetí z nich byl úspěšnější a zásáhl právě prchajícího Hermana. Ten se najednou vznesl do vzduchu, jako by ho uchopila nějaká silná neviditelná ruka a mrštila s ním dál do chodby, až k poslední třetí dvojici bran. Ostatní se okamžitě seběhli k otřesenému bojovníkovi, kterému pomohli na nohy.

Jakmile se Herman vzpamatoval, situace kolem se již uklidnila. Střílna se ukryla zpět pod podlahu a dokonce i nepříjemné záblesky pozvolna ustaly.
„Už je to v pořádku. Myslím, že můžeme pokračovat,“ pravil už uklidněný Herman.
„Co to sakra bylo?“ tázavě prohlásil válečník Slavoj.
„Asi netřeba odpovídat, protože je to jasné,“ pokračoval Azanyrmuth. „Nějaký projev té bytosti. S velkou pravděpodobností se ty záblesky, nebo co to bylo, dějí v její blízkosti neustále. Vzpomeňte na slova ducha, který říkal, že se jedná o nepovedený experiment. Možná jsou vůči tomu některé bytosti, či rasy imunní, ale na nás to má dost nepříjemné účinky. Ještě teď mi běhá mráz po zádech a mám pocit, že jsme se ještě nedostali z jejího dosahu, protože slabé dozvuky cítím ještě teď.“
„Raději se tu nebudeme zdržovat a pojďme raději dál,“ navrhl průzkumník Birger.
„Máš pravdu,“ souhlasil, Marat a přiložením ruky otevřel bránu vedoucí na další rozcestí.

Ze sálu pokračovaly celkem čtyři cesty, přičemž jednou Aldeřané právě přišli. Uprostřed se nacházel opět bílý portál a kolem něj čtyři sloupy podpírající strop. Dveře přímo naproti vedly do menšího pokoje s portály, jak říkal nápis na nimi. Namátkou zkusili do něj nahlédnout a skutečně v něm, kromě tří kruhových portálů, nebylo nic užitečného.
„Zbytečně tu neztrácejme čas. Musíme se dostat k tomu výtahu,“ vyzval hraničář Bernhard k dalšímu urychlenému postupu.
„Máš pravdu. Je to tu moc nebezpečné a příliš rozlehlé nato, abychom to tu dopodrobna prozkoumali,“ souhlasil s připomínkou mág Marat a zamířil k bráně směrem k zahradám.
Ještě než mág otevřel bránu, zpozoroval u zdi ostatky dávno zemřelého Jaffy. To dalo slovům mága ještě větší váhu.

Chodbou ušli sotva pár kroků, když si zvěd Karl jako první všiml slabého nazelenalého světla v dáli před nimi. Opatrně postupovali vpřed, dokud nenarazili na rozcestí se zkamenělým ještěrem. Ve světle kouzelné světlušky působil děsivě, jakoby se právě chystal zaútočit. Jeho strašlivý pohled se upínal přímo na protější zavřenou mříž, která oddělovala patro od výtahu. Všichni chvíli fascinovaně hleděli na obludu a přitom si v duchu říkali, zda se jednalo o pouhou sochu, nebo o skutečného zkamenělého tvora. Mág Marat si po chvíli přiznal, že zde cítí přítomnost určité magie a klonil se spíš ke druhé variantě. Na ten popud chtěla většina pokračovat v cestě. U některých však byla zvědavost silnější, a tak se průzkumník Birger, hraničář Bernhard a později i Azanyrmuth Zvídavý, vydali rovně, aby zjistili původce zeleného světla.

Dorazili na konec chodby, jenž končila bránou. Po levé straně se nacházelo zařízení se zeleným otiskem ruky a nad samotnou bránou nápis: „ZAHRADA.“ Kamenná brána však byla poškozena a částečně vylomeným křídlem se dalo bez problémů vstoupit do zahrady. Vevnitř to přímo žilo jako v deštných pralesích. V obřím sále rostla velmi bohatá vegetace, vysoké stromy, husté keře, křoví, mechy a lišejníky. Také se tu ozývalo nepřeberné množství zvuků, které jistojistě patřily hmyzu, dravcům i šelmám. Celou scenérii osvětlovalo několik prapodivných zelených luceren zavěšených u stropu. Bylo až k neuvěření, že může něco takového držet při životě několik desítek sáhů pod zemí i po tolika staletích.

Aldeřané by se rádi kochali tou podivnou, přesto krásnou podívanou, avšak Azanyrmuth vzpomněl na duchovo slova o nebezpečných tvorech zde žijící a raději všem připomněl, aby se zde nezdržovali. Vrátili se proto ke mříži u výtahu. Detektor pastí se znovu rozechvěl sotva se k ní přiblížili. Nenápadné otvory v podlaze a ve zdích, určovaly místa ukrytých bodců. Zvěd Karl se hned pustil do pečlivého ohledání, a poté i k samotnému odstranění mechanismu spouštějící nebezpečnou past. Napjaté ticho narušoval akorát občasný křik tvorů žijící v blízké zahradě.

„Mám to!“ s úlevou prohlásil Karl. Cesta dál byla volná.
„A co teď?“ zvídavě se rozhlížel po místnůstce válečník Slavoj.
„Musíme zjistit, jak to funguje,“ odpověděl mu Azanyrmuth a sám si prohlížel místnost. Záhy si všiml velkého kruhového otvoru ve stropě pokračující kamsi do výšky. Pohled ihned směřoval na podlahu, kde si všiml rýhy ve tvaru kruhu stejného poloměru. Zkusil poskočit, aby si ověřil domněnku, že se jednalo právě o zmiňovaný výtah. Ozval se dutý zvuk, a to bylo dobré znamení. Duch je navedl správně. Následující kroky mága už směřovaly k páce, na níž byly vyryté číslice od trojky až po osmičku. Momentálně se páka nacházela v pozici šest, tudíž se jednalo o šesté patro. Jakmile všichni nastoupili, Azanyrmuth ji s očekáváním přestavil na trojku a po chvilce napětí se ozvalo syčení a hučení, načež se země zachvěla. Kruhová plošina začala pozvolna stoupat vzhůru. Rychlost se zvyšovala a Aldeřané jen sledovali, jak míjejí jedno patro za druhým.

Výtah se zastavil za hlasitého rachotu v nejvyšším třetím patře a kolem nastalo opět ono tíživé ticho narušované tentokrát nějakým vzdáleným pískáním. Pohled všech se zaměřil na mříž, která původně oddělovala výtah, kdyby ovšem nebyla vylomená. Hraničář si pečlivě prohlédl její zbytky a poznal, že ji něco násilně vylomilo už hodně dávno. To nakonec Aldeřanům ulehčilo další postup, protože nebylo třeba překonávat další zamčenou a pastí chráněnou mříž. Stejně, jako mříž v šestém patře i tuhle chránila nějaká past, která už naštěstí nefungovala.

Krátká chodba pozvolna ústila do menší síně s žlutým portálem a čtveřicí soch válečníků ve výklencích po stranách. Zatímco brána hned naproti výtahu vedla do jídelny a brána vpravo do pokojů, směrem doleva pokračovala dlouhá chodba. Tentokrát už odolali pokušení vše prolézt a řídili se radou od ducha. Cestou minuli ještě několik dveří s nápisy: „KUCHYNĚ, SKLAD, DÍLNA“ a brána na konci chodby je zavedla do velkého vstupního sloupového sálu.

„Tady pozor, je to tu plné pastí,“ připomněl všem Marat, který si vzpomněl na další radu ducha z knihovny.
„Už to vidím,“ potvrdil mu Azanyrmuth, hned jak se znovu ozval Detektor pastí. „Už jich tu moc není. Snadno se tomu vyhneme. Šlapejte tedy tam, kam šlapu já.“
Zvídavý kličkoval mezi nášlapnými dlaždicemi, zatímco ho zbytek následoval. Cestou si všímali nápadných otvorů ve zdích i ve sloupech, opět se jednalo o místo doslova přeplněné pastmi.
„Řeknu vám, že Staří Aldeřané pastmi vůbec nešetřili,“ tiše konstatoval průzkumník Birger. „Jak se tu jen mohli bezpečně pohybovat?“
„Podle mě zcela normálně,“ uvažoval Azanyrmuth. „Ve většině podobných míst se dají pasti deaktivovat přiložením barevné ruky příslušného oprávnění. Už jsme to párkrát viděli a tady je tomu zrovna tak. Vidíš ten otisk modré ruky támhle u dveří?“
„Jasně. Aha, tak to funguje. Teď už je mi to jasné.“

Konečně stanuli před bránou s nápisem: „SCHODIŠTĚ.“ Od povrchu je už dělily jen tři patra. Marat přiložil ruku na kamennou brána a ta se dala do pohybu. Na druhé straně však čekalo na Aldeřany velmi nemilé překvapení. Místo schodiště je uvítala jen hluboká jáma. Po schodišti zůstalo jen pár kousků, které osamoceně trčely ze zbytků zdí. Vše ostatní se zřítilo dolů, když toto místo rozervala jedna z trhlin.
„To je hodně blbé,“ konstatoval válečník Slavoj a neskrýval při tom zklamání. „Už jsme tak blízko.“
„Tohle nám hodně narušilo plány,“ souhlasil s ním Azanyrmuth.
„Přece to teď nevzdáme,“ snažil se pozvednout náladu v družině zvěd Karl.
„Samozřejmě, že ne. Ale tahle cesta je pro nás naprosto neschůdná. Stěny jsou strmé a nikde není kousek místa, kam ukotvit lano,“ hodnotil možnosti výstupu vzhůru hraničář Bernhard.
„Takže nezbude, než najít jinou cestu. Co jiného nám zbývá. Pojďme tedy, zkusíme tu bránu tam,“ rozhodl Azanyrmuth a ukázal směrem nalevo od schodiště.

Zklamání Aldeřanů bylo velké. Od vytouženého cíle už je dělily jen tři patra a potom kousek cesty chodbou k trhlině, kterou sem sestoupili. Nyní byli opět tam, kde předtím. Nezbylo jim nic jiného než bloudit gigantickou podzemní pevností plnou pastí, tvorů a dalších šíleností, které neměly obdoby.

Azanyrmuth Zvídavý provedl Aldeřany sálem pastí k bráně, za kterou se nacházela dlouhá temná chodba. Na cestu jim naštěstí stále svítila kouzelná světluška, takže mohli postupovat dál. Přestože se brána za nimi krátce po průchodu uzavřela, cítili před sebou závan čerstvého vzduchu. Pokračovali opatrně vpřed. Stejně to ani jinak nešlo, nikde nenatrefili na žádnou bránu, dveře, či rozcestí.

Dlouhou chodbou ušli asi padesát sáhů, když jim v dalším postupu zabránila další trhlina.
„Sakra. To není možné,“ zaklel Bernhard. „Přece se nebudeme vracet?“
„Počkej,“ zastavil ho Azanyrmuth, jenž popošel až ke kraji, aby světluška zasvítila dál a mohl zjistit, jak je trhlina široká. „To nebude problém. Je široká sotva šest stop. To se dá přeskočit.“
„Šest stop?“ ujišťoval se hraničář. „To by šlo. Tak směle do toho.“ Bernhard udělal pár kroků zpět a pečlivě se přichystal. Potom se rychle rozeběhl a těsně od kraje trhliny skočil. Než se všichni nadáli, už byl na druhé straně. Hned za ním skákal Vinterblod, Slavoj, Azanyrmuth, Karl a nakonec se osmělili i všichni ostatní, takže překonání trhliny bylo jen otázkou času.

Za trhlinou se však chodba stáčela doprava, kde je uvítala znova ta samá trhlina, která tak průchod přerušila hned dvakrát. V ohybu po levici se však nacházela brána, a tak se Aldeřané rozhodli pro ni, ovšem záhy se zarazili protože nápis nad ní nevěstil vůbec nic pozitivního. Stálo tam: „PASTI“
„Tudy asi ne,“ prohlásil zvěd Karl.
„Divné, já žádnou past necítím,“ zamyšleně pravil Azanyrmuth, když se zkoušel zaměřit na Detektor pastí. Přistoupil k bráně a opatrně ji otevřel. Sotva se brána dala do pohybu, Detektor pastí se najednou mohl doslova zbláznit. Zvídavý najednou před sebou viděl obří sál, který zářil tisíci světly označující místa pastí. Byly tu uskladněny snad všechny možné i nemožné druhy a navíc všechny byly aktivované a stále funkční. Azanyrmuth jen poodstoupil zpět a kroutil hlavou: „Tudy opravdu ne. Tady je snad milion pastí. Je to naprosto nemožné to projít.“ Zbytek výpravy to potvrdil záhy také. Karl, Bernhard i Berger rozpoznali stovky nášlapných dlaždic a tisíce otvorů ve zdi i ve stropě. Marat zase viděl naprosto všude magické nástrahy, včetně obrovského magického potenciálu ve vzduchu. Mág si byl též jistý, že se také jedno o místo, kde magie funguje mnohonásobně silněji, protože ten potenciál měl neskutečnou moc, až se sám bál vůbec magii využit.

Aldeřané nechali bránu zase zavřít a rozhodovali se kam dál. Protože i druhá trhlina v chodbě měla na šířku necelých pět stop, volili cestu dál. Překonali trhlinu a pokračovali v cestě, která již dnes zabrala mnoho hodin, a proto také mnozí pociťovali značný hlad. Rozhodli se na chvíli spočinout a najíst se. Během odpočinku probírali všechno, co zde za ty dva náročné dny zažili a neustále debatovali o tom, k čemu to všechno mohlo sloužit. V živé paměti měli i ztrátu bojovníka Martise, který už nestihl projít portálem. O velkém štěstí mohl mluvit také Herman, který schytal zásah Beholdeřího paprsku z magické věže. Dobře si uvědomoval, že mohl také okamžitě zemřít, či zkamenět.

Po nezbytném odpočinku se Aldeřané opět vydali dál pátrat po východu. V dlouhé chodbě minuli nalevo další bránu s nápisem: „STROJOVNA“ Tu prozatím ignorovali a pokračovali chodbou, která začala náhle klesat.
„Mám pocit, že jsme sestoupili o jedno patro níž. To se nám zrovna nehodí,“ tiše prohlásil průzkumník Birger.
„Měli bychom spíš stoupat, ale co se dá dělat. Podíváme se aspoň kam to vede,“ navrhl válečník Slavoj.
Devítičlenná skupina se zastavila u kamenné brány, kterou chodba končila a Azanyrmuth přečetl nápis nad ní: „HOVNA. Hm, za těmito dveřmi bude asi … „
„No tak Azany,“ přerušil ho mág Marat. „Tenhle vtip tu už tu byl několikrát.“
„Teď si nedělám srandu. To tu je opravdu napsané. Klidně se o tom přesvědčíme.“
„To jsem zvědav, ale jestli tam bude zase knihovna, tak si mě nepřej,“ přátelsky škádlil Azanyrmutha mág.

Sotva se brána otevřela, vyvalil se na ně neuvěřitelný puch, který by se dal doslova krájet. Následně se jim naskytl pohled na nevábně vypadající vlhkou a tmavou komoru, kam ústilo několik stok, potrubí a výtoků. Viděli tu soustavu mostků, plošin, ochozů a především velkou hromadu hnědého, mazlavého a nevoňavého. To byl dostatečný důkaz, že Azanyrmuth si tentokrát legraci nedělal.
„Tudy opravdu nejdu,“ s odporem prohlásil zvěd Karl přičemž si prsty držel nos.
„Pokud je to septik, tak ty splašky někam musí odtékat. Možná by se dalo po těch ochozech jít dál a třeba nás to vyvede ven,“ nesměle uvažoval hraničář Bernhard, přičemž si byl vědom, že do toho puchu asi nikdo nebude ochoten jít.
„Možná, ale raději bych zkusil najít jinou cestu,“ navrhoval Marat. „Tohle bych si nechal jako naprosto poslední možnost.“

Zatímco se Aldeřané rozhodovali, zda vstoupí do nevábně vypadajících prostor, z močůvky se začaly ozývat podivné zvuky. Hraničář se najednou zarazil a pravil: „Neslyšeli jste něco?“ Nato se ozvalo hlasité bahenní žbluňknutí doprovázené krkaným zvukem. To už upoutalo pozornost všech a pohledy rychle směřovali do odporné komory. Nezdálo se, že by se tam cokoliv změnilo, ale zkušenost velela k opatrnosti. Poodstoupili zpět od dva kroky a přichystali se k případnému boji.

Obezřetnost nakonec byla na místě, když se ze septiku vynořila velká bahenní chapadlovitá zrůda. Mág Marat neváhal ani vteřinu a okamžitě po ní vypálil ohnivou kouli. Na okamžik se zdálo, že to zabralo, avšak zdání klamalo. Záhy se vynořila znovu a s ní tentokrát dvě další, které byly o něco menší. Marat i Azanyrmuth pokračovali v kouzlení a přidali se Bernhard s Karlem.

Díky společnému úsilí se dařilo potvory držet dál od těla, ale ty byly neodbytné. Vždycky se po zásahu ohnivou koulí ponořili zpět do močůvky, aby se vzápětí vynořili a s nimi i další. Zdálo se, že sem stahovali z okolního kanalizačního systému. Možnost pokračovat tudy tak záhy vzala za své. Aldeřané se proto dali na ústup a dostatečné vzdálenosti vyčkávali, až se brána uzavře.

„Takže je rozhodnuto za nás. Tudy to opravdu nejde,“ konstatoval válečník Slavoj.
„Nezbývá, než zkusit strojovnu a nebo se vrátit na rozcestí,“ hodnotil poslední zbývající možnosti Marat.
„Počkat, je tu ještě jedna možnost,“ ozval se průzkumník Birger.
Ostatní na něj překvapivě pohlédli a čekali, co zajímavého ho napadlo.
„Jak jsme po druhé překonali trhlinu, tak někde v půlce mezi trhlinou a strojovnou jsem si všiml nenápadného zamřížovaného otvoru ve zdi, z něhož také vanul čerstvý vzduch.“
„Myslíš, že by to mohla být jedna z větracích šachet?“ zpozorněl Azanyrmuth.
„Stálo by to za průzkum. Ten vzduch sem musí být přiváděn jedině z povrchu. Kde by se tu jinak vzal?“
„To zní mnohem líp než smradlavej septik. Pojďme to prozkoumat,“ prohlásil Bernhard a hned se vydal za Birgerem, přičemž je následoval i zbytek výpravy.

Minuli opět bránu do strojovny a zakrátko průzkumník zastavil u téměř neviditelného zamřížovaného otvoru ve zdi. „To je ono.“ Otvor ve zdi byl dostatečně velký, aby se jím protáhl i statnější válečník. Cestu však blokovala bytelná kovová mříž.
„To už nás nezastaví,“ sebevědomě prohlásil válečník Slavoj. Mohutnými pažemi uchopil mříž, zařval, zabral a mříž už byla venku. Cesta byla volná.

Jeden po druhém vlezli do větrací šachty, která se stočila vpravo až nakonec ústila do jakéhosi trochu širšího komína s ochozem. Komín byl vybaven i jednoduchým žebříkem, po kterém se dalo sestoupit dolů i nahoru. Konečně Aldeřanům svitla naděje, že konečně už našli cestu ven. Svěží čerstvý horský vzduch tomu napovídal. Opatrně se vydali po žebříku ze železných příček uchycených do kamenné zdi. Jako první lezl hraničář Bernhard a kontroloval, zda jsou příčky v pořádku, přeci jen tu nikdo nelezl už tisíc let.

Na úrovni druhého patra se nacházel další ochoz z nějž vycházelo několik dalších větracích šachet. Žebřík naštěstí pokračoval dál, a tak se nezdržovali a lezli dál. Najednou Azanyrmuth zastavil hraničáře, protože ho Detektor pastí upozorňoval na důmyslně ukrytou past přímo mezi příčkami žebříku. Až po upozornění si všiml nenápadného otvoru ve zdi přesně na půli výstupu mezi prvním a druhým patrem. Bernhard okamžitě začal zjišťovat jak past funguje a hlavně jak se spouští, protože potřebovali přes to místo nutně prolézt.

„Aha. Tak to funguje,“ uznale prohlásil hraničář, když odhalil spouštěcí mechanismus pasti. „To je hodně důmyslné a zároveň pěkně zákeřné. Ta past se spustí až při zatížení dvou z určitých příček, takže kopí nešťastníka probodne přesně do hrudi.“
„Už víme, jak to funguje. Máš představu, jak to obejít?“ zeptal se ho Azanyrmuth.
„Dá se to obejít tak, že polezeme po kraji, ale je to dost nebezpečné. Příčky jsou mokré a kluzké,“ pravil hraničář. „Je tu ještě druhá možnost. Past opatrně spustit a to kopí prostě zlomit. Ujme se toho někdo?“
„To nebude problém,“ nabídl se Slavoj.

Ostatní pustili válečníka vpřed, a jakmile byl připraven, Bernhard opatrně z boku zatížil dvě příčky, načež kopí prudce vystřelilo vpřed. Ještě než se stačilo zasunout do zdí, Slavoj ho uchopil a prudce s ním trhl. Ozvalo se hlasité křupnutí a bylo po pasti. Cesta už byla bezpečná.

Komínová šachta končila v dlouhé chodbě, odkud se vzduch rozváděl po celé pevnosti, nebo alespoň do její části. Prozkoumat to by zabralo spoustu času a navíc některé větrací šachty chránily další mříže. Kousek od výstupu však našli další komínovou šachtu, která podle přicházejícího studeného vzduchu musela ústit na povrch. Po dalším žebříku stoupali nejméně čtyřicet sáhů vysokým komínem. Jako první stoupal opět hraničář a v těsném závěsu Azanyrmuth pro případ, že by byla šachta chráněna nějakou další pastí.

„Konečně. Už vidím denní světlo,“ zaradoval se Bernhard. To pozvedlo morálku celé výpravy. Už byli velmi blízko cíli. Bez potíží vystoupali do jakéhosi kruhového sálu, kde se nacházely tři desítky kruhových zamřížovaných otvorů, kudy proudil do pevnosti čerstvý vzduch. Po dlouhých dvou dnech opět spatřili denní světlo. Obloha mrazivého podvečera byla zcela jasná. To dávalo naději, že cestou ke Kruhu světů je nezastihne žádná sněhová bouře jako při cestě sem. Od svobody je už dělila poslední překážka v podobě zamřížovaných oken. Našli zde jediné kamenné dveře, které však nešly otevřít. Na přiložení ruky nereagovala, klika na nich nebyla žádná a nenašli ani případnou páku, který by je ovládala. Nezbylo než se spolehnout opět na hrubou sílu. Válečník Slavoj oplýval sice velkou silou, avšak tak silné dveře byly nad jeho síly. Zkusil do nich párkrát praštit, ale dopadlo to, jako kdyby bušil do skály.

„Přece tu neuvázneme, když už jsme prakticky venku,“ hořekoval hraničář.
„Já se ven dokážu dostat za pomocí magie, ale vás už nepřenesu,“ prohlásil mág Marat.
„Tak to zkus a podívej se, zda neuvidíš něco zajímavého venku,“ povzbuzoval ho Azanyrmuth. „A pokud máš na mysli to kouzlo krátkého teleportu, které je dobré tak akorát na přenos za mříž, nebo ke zmatení sledovacích kouzel, tak to umím taky. Podíváme se tedy ven, i když pochybuju, že tam bude klika, nebo něco podobného.“
Oba popošli k nejbližšímu zamřížovanému otvoru a za pomocí nejjednodušší formy krátkého teleportu se přenesli ven. Konečně zažili ten osvobozující pocit, když už stanuli venku na sněhu. Když se pozvolna rozhlíželi, neubránili se nutkání pokochat se zasněženou horskou krajinou v načervenalé záři zapadajícího slunce. V dáli měli jako na dlani celé zelené údolí, kde viděli mnoho Goa'uldských měst, vesnic, pevnůstek, polností a především největší město, kde byl hlavní vstup do pevnosti. Potom si uvědomili, že na ně čeká zbytek výpravy a pustili se do ohledání kruhové stavby, která se mezi strmými štíty zdejších velehor pokorně krčila.

Jak se dalo očekávat, dveře nešly otevřít ani z venku a samozřejmě nikde nebyla páka, či klika. Nezbylo něž zkusit vymyslet něco jiného. Najednou si Azanyrmuth všiml, že malta kolem jednoho zamřížovaného okna je vydrolená. Hned mu to dalo naději, že by se s pomocí hrubé síly dala mříž vylomit. Mágové navedli zbytek stále ještě uvězněné výpravy na správné místo. Válečník Slavoj přejel pohledem spáry kolem mříže, a potom už na nic nečekal a zkoušel opakovaně lomcovat s mříží.

Mříž stále držela pevně v otvoru, avšak spáry se začaly trochu drolit. Nevzdával to, s pomocí ostatních uvázal k mříži lano, a potom všichni přiložili ruku k dílu. Dlouho se nedařilo. Opakovaně všichni najednou tahali za lano. Kousky pojiva, které pevně držely mříž v otvoru, vypadávaly sice ven, ale ne dostatečně. V jednu chvíli museli trochu povolit, protože by málem přetrhli lano.

Po celkem dlouhé době se uvolnily i okolní kameny a mříž se konečně dala do pohybu. Zatáhli naposled a hlasité řinčení doprovázené dunivými dopady kamení dalo jasně najevo, že cesta ven je volná.

„Konečně venku,“ odechl si hraničář Bernhard, když vylezl ven jako první. Ostatní ho následovali takřka okamžitě. Všichni se kochali nádhernou scenérií zapadajícího slunce a pomalu rozmýšleli, kde přečkat noc, která se nezadržitelně blížila.
„Tamtou cestou jsme se dostali k trhlině,“ ukazoval Marat do malého údolí mezi skalisky.
„A zjistili jste, jak se dostat dolů?“ zajímal se zvěd Karl.
„Našli jsme tu nenápadnou pěšinu, která by nás mohla zavést zpět na hlavní cestu, kudy jsme přišli od Kruhu.“
„Dobrá. Měli bychom se pospíšit,“ vyzval všechny Azanyrmuth. Byl si vědom přicházející noci a také toho, že místo k nocování už budou hledat za tmy.

Strmou pěšinou sestupovali z vysokých hor. Museli být velmi obezřetní, protože podobná pohoří jsou velmi zrádná, zvláště v zimě a teprve za tmy. Naštěstí je nic nepronásledovalo, proto mohli postupovat opatrně.

Až po dlouhých dvou hodinách náročného nočního sestupu se ocitli na zasněžených pláních. V blízkém smrkovém lese si vyhlídli mýtinu obklopenou křovím a spadanými stromy. Hraničář Bernhard rozdělal oheň, na kterém si potom ohřáli večeři. Potom si rozdělili potřebné hlídky a ulehli k vytouženému spánku. Ten přišel prakticky okamžitě, protože toho za poslední dny zažili opravdu velmi hodně.

Vinterblod procházel dlouhou chodbou, která se až příliš podobala chodbám v pevnosti Chal-Almen. Přiložil ruku na bránu, která vzápětí uvolnila cestu do čtvercového sálu. Před sebou zahlédl na podstavcích čtveřici duchů. Soudě dle honosných přenádherně vypadajících královských zbrojí se mohlo jednat o nějaké dávné vládce. Nevšímali si ho.

Vinterblod pokračoval další bránou a chodbou svažující se dolů. Dlouze bloudil nějakou dobře vybavenou částí pevnosti, než nalezl vstup do velkého sálu. Přímo před sebou hleděl do Kruhu světů. Najednou se červené zámky postupně rozsvěcovaly. První, druhý, třetí, šlo to velmi rychle. Netušil, kdo zadává adresu. Když zapadl sedmý zámek, očekával, že se Kruh otevře, místo toho se rozsvítil osmý zámek, a potom devátý. Teprve potom se Kruh otevřel. Vinterblod hleděl na vlnící se hladinu a bezmyšlenkovitě se vydal vstříc. Sotva vešel do otevřeného horizontu, vše najednou zmizelo.

„Co to bylo?“ náhle se Vinterblod probudil ze spánku. Venku ještě vládla noc.
Hraničář Bernhard, který právě držel hlídku, se zeptal: „Co se stalo?“
„Zdálo se mi, že jsem procházel pevností a našel tam Kruh světů,“ popisoval Vinterblod. „Pak se začala zadávat zvláštní adresa, která používala devět symbolů.“
„Pozoruhodné. Adresa o devíti symbolech. Azanyrmuth Mág se jednou zmiňoval o tom, že se zcela jistě dají zadat adresy, které mají více než sedm symbolů. Nevěděl však, jak na to.“
„Určitě na to jednou přijdeme, ale jaký ten sem měl význam?“
„Taky se mi o pevnosti zdálo. Ty dlouhé dva dny se zkrátka musejí nějak projevit. Ono to časem přejde.“
„Nejspíš máš pravdu. Nebudu se tím zatěžovat,“ v poklidu prohlásil Vinterblod a nabídl se, že Bernharda vystřídá na hlídce.

Noc proběhla zcela v klidu a sotva slunce vylezlo na oblohu, Aldeřané se vydali na dlouhou a náročnou cestu zpět ke Kruhu. Čekalo je celých třicet mil, a tak se dalo očekávat, že k cíli dorazí až po setmění.

Počasí jim přálo. Po celý den se na obloze neobjevil ani mráček, zato pořádně mrzlo. Na druhou stranu lepší, než se prošlapávat závějemi, nebo čelit silnému štiplavému mrazivému větru. Od vstupu do pevnosti patrně už moc nenasněžilo, protože ve sněhu byly ještě trochu patrné jejich první stopy. Ty však s ubývajícími mílemi slábly, a tak se znovu museli spolehnout na řadu velkých kamenů postavených podél cesty.

Po dlouhé namáhavé cestě vystoupali do pohoří, kde se ukrýval Kruh světů. Poslední úsek patřil mezi nejnáročnější. Museli překonat velké stoupání a též čerstvou sněhovou pokrývku, která tu za poslední tři dny stačila napadnout. Naštěstí měli dostatečnou časovou rezervu, a tak se nemuseli obávat, že by někde museli vyhledat úkryt na noc. Tyto vysoké hory příliš vhodných míst neskýtaly. Všude samé strmé skály a nehostinné planiny, navíc zde hrozilo nebezpečí lavin.

Krátce před setměním si mohli konečně vydechnout. Na malém zasněženém prostranství zahlédli Kruh světů. Od cesty do bezpečí domova je už dělilo jen pár kroků. Azanyrmuth hned začal zadávat adresu Aldeneerinu. Potemnělé údolíčko zaplavilo mihotající se modré světlo. Aldeřané neváhali ani minutu a prošli vytouženým Kruhem.

Na Aldeneerinu je přivítala příjemná teplá letní noc. Mohli tak konečně odložit veškeré teplé oblečení. Přítomné hlídce oznámili návrat, zprávu o úspěšném průzkumu, ale také i ztrátu jednoho člena. Strážný šel o všem informovat radu a všech devět cestovatelů se zatím odebralo do pokojů k zaslouženému spánku.

[Strýček Forďa]

hezký díl

[Aiwendill]

Aj ja si myslim, ze je to pekna cast. Tak dobre sa to citalo...

[andoriel]

Moc pěkný. Zvlášť se mi líbilo Hračkářství i se světelnými meči Škoda, že v tomhle hračkářství meče nefungovaly Taky knihovna se čtyřrukým duchem a h*vna, která tentokrát nebyla knihovna
A jsem ráda, že se všichni (skoro všichni) vrátili.



Jo, a taky sny byly zajímavé


///Edit: "I ty Ájo? Má dcero?"
*šokovaný Forďas

Světelné meče fungují, ale trochu jinak, než si mysleli.

8.1
A co dál?

Devět cestovatelů, kteří byli pověřeni průzkumem největší a nejnebezpečnější pevnosti Starých Aldeřanů, se v noci vrátilo zpět na Aldeneerin. Po dlouhé pětidenní výpravě si mohli konečně dopřát zaslouženého odpočinku v posteli, pohodlí a bezpečí. Hned jak druhý den dopoledne vstali, opláchli se a nasnídali. Potom se pustili do sepisování hlášení o výpravě. Tentokrát toho bylo hodně, a tak tím strávili téměř půlku dne. Ještě ten den vše předali a vysvětlili několika členům stále prozatímní rady. Zpráva z výpravy všechny natolik zaujala, že někteří četli hlášení až dlouho do noci. Nebylo tedy divu, že byla svolána porada hned na druhý den.

Druhého dne po obědě se v jednací síni sešla celá výprava z Chal-Almen, naprostá většina členů dočasné rady Lianaru včetně vládců z ostatních světů a samozřejmě i místní badatelé. V celé síni se tak naráz sešlo úctyhodných čtyřicet dva lidí.

Všichni zaujali místa u dlouhého zdobného dubového stolu, na kterém měli množství zpráv a všechno, co výprava přinesla. Mnozí začali knihami zběžně listovat, jiní si se zaujetím četli zprávy.
„Můžeme začít,“ zahájil Azanyrmuth Mocný IV poradu, když se zdálo, že jsou všichni připraveni.
„Pozoruhodný materiál,“ pročítal si Tolven vládce Khanktilu zprávu z výpravy.
„Je toho opravdu hodně a velice nás potěšilo, že se dá považovat výprava na Chal-Almen za úspěšnou,“ pokračoval Azanyrmuth. „Dlouho do noci jsem studoval donesené knihy. Přestože se jedná o nepatrný kousek vědění Starých Aldeřanů, nám to hodně pomůže v dalších letech. Už jen knihy o světech. Řadu z nich jsem v žádných našich knihách nenašel.“
„O jaké světy se jedná?“ zajímal se Cimméřan Thorogar III.
„Opravdu velice zajímavé. Pominu-li některé pusté a neobyvatelné, tak ty zbývající sloužily k těžbě cenných surovin či zemědělství. Řada světů má být podle knih osídlena. Většinou jsou to menší civilizace, které patřily dřív do Aldeřanského impéria, ale dá se tu najít pár světů obývané mocnými národy. Údajně s nimi Aldeřané v dávných dobách velice dobře spolupracovali. Ovšem jak víme, Staří Aldeřané začali páchat hrozné věci a řada národů přerušila veškeré kontakty.“
„A víme něco o těchto národech?“ vyptával se dál Tolven.
„V podstatě jen to, co se píše v knihách,“ jal se slova Zvídavý. „Řada světů může být zpustošena válkami, katastrofami a to se radši neodvažuji představovat, co mohli za ta dlouhá staletí napáchat Goa'uldi, Temnorození nebo další nepřátelské rasy. Každopádně stojí za to ty světy prozkoumat. Už jen zjistit, co všechno se stalo kdysi dávno.“
„Když tu čtu o Starých Aldeřanech a o jejich skutcích, asi se nedočkáme příliš vřelého přijetí,“ uvažoval Elyswerský vládce Scott.
„Nebál bych se toho,“ přesvědčoval ho Thorogar. „Je to už hodně dlouhá doba a mnozí už mohli zapomenout. Vždyť my jsme toho příkladem. Historie je v tomto už jen útržkovitá a nejasná. Stačí se podívat, kolik národů už s vámi spolupracuje a nikdo nevytahuje na světlo staré křivdy, které se tu v podstatě nikoho z nás netýkají.“
„V tom s tebou souhlasím,“ prohlásil Azanyrmuth Mocný. „Každopádně máme mnoho cílů dalších výprav. Aldeneerin se z války postupně zotavuje a máme k dispozici stále víc cestovatelů. Měli bychom časy míru co možná nejvíc využít. Nemusím snad připomínat, že v Universu nám dost možná roste nová hrozba. Průzkum Chal-Almen nám napověděl, že můžeme zatím zůstat v klidu, ale nepodceňujme to. Nechtěl bych za pár let zažít další velkou válku a vidět Aldeneerin znovu v troskách.“
„Další dny se pustíme do sestavení seznamu výprav. Bude to těžká volba, světy jsou zajímavé,“ pravil badatel Timofei.

Azanyrmuth si vzal další papíry s poznámkami a pokračoval: „Jistě jste si v poznámkách přečetli mnohé o Starých Aldeřanech.“
„Ano,“ souhlasili přítomní.
„Takže už máme takřka jasno, co se stalo a proč došlo k pádu impéria. Už dříve jsme narazili na zvěsti, že Staří Aldeřané nebyli jen ti hodní. Vyprávění uvězněného ducha nám mnohé objasnilo a nyní víme, na čem jsme. Můžeme tak snadněji jednat s národy, které na našich cestách potkáme. Také jsme se dozvěděli něco o starém letopočtu a konečně tak můžeme dávat dohromady historii Aldeneerinu z knih, které tu stále nacházíme.“
„Když už jsme u toho letopočtu, kolikátý je rok podle starého kalendáře?“ zeptal se mág Marat.
„Včera večer jsem o tom přemýšlel a dával si vše dohromady. Pokud jsou mé odhady správné, náš rok 589 odpovídá roku 12666 osmé epochy páté éry.“
„To je pěkné číslo,“ úžasem konstatoval Tolven.
„Zajímavě to zrovna vyšlo,“ pravil Azanyrmuth Zvídavý. „Ale ten letopočet se mi zdá úplně jiný, než ten, který jsme našli v poznámkách Calanirmyana.“
„O tom také vím,“ pokračoval Mocný. „Ale myslím, že tomu nemusíme věnovat pozornost, protože se jednalo o nějakou alternativní realitu. Tam může být vše na pohled podobné, avšak zásadně rozdílné na pohled druhý. Abych se vrátil k letopočtům, navrhuju, že bychom zůstali u našeho lety prověřeného kalendáře, s tím, že bychom tam dodali, že se jedná o devátou epochu páté éry. Takže poslední rok předchozí epochy je rok 12076 počítám-li správně.“
„Myslím, že je to dobrý nápad,“ souhlasil s ním mág Marat. Následně návrh odsouhlasil i zbytek přítomných bez větších připomínek. Ostatní kultury mimo Aldeneerin se rozhodli i nadále používat své zavedené kalendáře, protože délky roků byly na každém světě jiné. Z tohoto důvodu Aldeřané navrhli, aby badatelé vypracovali tabulku pro snadný a rychlý převod mezi významnými světy.

Když bylo vyřešeno vše ohledně počítání času, přešlo na poslední, avšak důležitý bod jednání.
„Čtu si tady o Goa'uldech a jejich pokusech o průnik do útrob pevnosti Chal-Almen. Je to tedy tak, že i po tak dlouhé době přes veškerou snahu se jim nepodařilo pokročit v průzkumu?“ zajímal se Cimméřan Sildegard.
„Sice nevíme, jak to vypadá u hlavního vstupu do pevnosti, ale co jsme viděli, tak v podzemí ztratili mnoho bojovníků,“ popisoval Zvídavý. „V horních patrech jsme prakticky neustále nacházeli různě staré mrtvoly a hromadu spuštěných pastí. Určitě to bude ještě dlouho trvat, než se dostanou dál,“ na chvíli se odmlčel, a pak ještě vážně dodal: „Pokud se nestane něco hodně nepředvídaného.“
„Samozřejmě to platí i pro nás. Co mi bratr vyprávěl, tak jsou útroby pevnosti velmi nebezpečné,“ pravil Mocný. „Na další případný průzkum bychom se měli opravdu dobře připravit. Stejně se obávám, že i tak by byl výsledek výpravy dost nejistý. Když jsem slyšel o všech těch nástrahách, podivnostech, nepředstavitelných tvorech a různých anomáliích, měl bych docela obavu o další cestovatele. Na druhou stranu se tam může hodně získat a také by to bylo dobré získat dřív, než Goa'uldi. Je to neskutečné, co tam Staří Aldeřané dokázali postavit.“
„Co tedy s tím. Máte někdo nějaký nápad?“ zeptal se válečník Slavoj.
„Určitě bychom měli občas vyslat zvěda, který by zjišťoval, co mají naši nepřátelé za lubem,“ navrhl Mocný. „Alespoň tak budeme mít přehled. Pak by bylo dobré začít se shánět po nějakých předmětech, které by nám mohly pomoct v průzkumu, jenž bychom spáchali někdy v budoucnu.“
„Dobrá. Víc asi v současnosti nezmůžeme,“ prohlásil Scott. „Jednou se ale do Chal-Almen vrátíme. A když ne my, tak naši potomci.“
„I mě je jasné, že se tomu nevyhneme, prozatím tedy spustíme pořádný průzkum světů. Možná najdeme nějaké mocné spojence. A to by asi bylo ode mne vše,“ zakončil povídání Azanyrmuth Mocný III.

Jednání ještě pokračovalo dlouhou dobu. Probíraly se dopodrobna veškeré objevy a někteří již začínali vybírat světy k návštěvě. Také zde padlo, že by bylo vhodné konečně zvolit trvalou radu Lianaru a Kruhu světů, protože se situace po válce s Ori už uklidnila a pro výpravy je vhodné mít zástupce Aldeneerinu.