Stargate: Aldeneerin 3

vynikající díl

Další kapitola by mohla být z pohledu ORI co za hrůznost jim tam poslali temnorození.
Super

[andoriel]

Z temnorozených mám docela obavy a Oriů mi bylo skoro líto. Rozhodně se nemůžu dočkat pokračování.

Pekné pokračovanie.
Tiež patrím medzi zvedavcov, čo netušia, akú čertovinu poslali temnorodený na Celestu.
Ori mi nikdy nebolo ľúto, ale nimi zblbnutých ľudí áno.

Původně jsem to neplánoval, ale asi něco vytvořím ohledně čertoviny na Celestis. Sám jsem zvědav, co tam konkrétního vymyslím

Druhý přídavek, který na dvou stránkách pojednává o obnově Lianaru.

4.2
Obnova Lianaru

Od vyslání temné kletby na Celestis už uplynuly tři měsíce. Za tu dobu už nikde nedošlo k dalšímu útoku Ori, a tak se dalo předpokládat, že je to naprostý konec války s Ori. Do města Lianar se postupně začalo vracet světlo i život. Město však stále leželo v rozvalinách, a tak se postupně rodily první plány na jeho obnovu. Již krátce po skončení bojů v okolí Lianaru bylo rozhodnuto, že město dozná zásadnější přestavby. Ještě než byla ke konci léta roku 587 svolána porada, probíhalo odklízení sutin a trosek.

Dlouhého kolotoče vyjednávání se účastnili jak členové stále ještě prozatímní rady, tak i mnozí rádci všech spřátelených civilizací a ras. Hlavní jednací sál tak zaplnilo téměř šedesát rádců, kteří si přinesli velké množství plánů, nákresů a všemožných návrhů. Tak začalo dlouhé období navrhování, kreslení, tvoření náčrtů a množství diskuzí o celkové podobě Lianaru. Základní požadavek zněl, aby město bylo skvostnější, velkorysejší, ale zároveň si mělo uchovat svou tradiční tvář i duši.

Základ návrhů tvořila uliční síť a zahrady, které vesměs zůstaly beze změn. Mnohé zahrady získají nové altány, chrámy, staré budou obnoveny a doznají úprav. Potom následovalo rozhodování o celkové architektuře města. Nový Lianar měl nést prvky kultur, které bojovaly ve válce po boku Aldeřanů.

Naugrim navrhovali nový a mnohem odolnější obranný systém, který navíc bude víc využívat i podzemí města. V zahradách kolem jezírek vyroste několik domů, jejichž styl bude připomínat Argoniánské město Wilacalon. Jiná zahrada se upraví ve stylu zahrad města Okatar Shing. Několik obranných věží bude uzpůsobeno přímo pro Orlí lid. Návrhů, co by mělo ve městě být, bylo mnoho, přesto bylo nutné vše sladit tak, aby město nepůsobilo kýčovitě a přeplácaně. Nebylo divu, že jednání zabrala celý měsíc.

Když už bylo o podobě města víceméně rozhodnuto, začalo se konečně stavět. Linar se během podzimu změnil v obrovské staveniště. Většina původních obyvatel se už vrátila a společně s ostatníma se pustila do veledíla. Pracovní síla byla potřeba více než kdy jindy, a tak zde našli uplatnění řemeslníci, zedníci téměř celého Aldeneerinu i spřátelených světů. Dále byli potřeba tesaři, kameníci, klempíři, sochaři, zahradníci i vozkové. Aby mohlo město vyrůst do konečné podoby, bylo třeba přivést velké množství stavebního materiálu, který sem byl navážen nejen z širokého okolí, ale i z mnoha světů. Na kvalitě materiálu si dávali všichni záležet. Město mělo vydržet bez zbytečných oprav další stovky let.

S přicházející zimou už byly dokončovány první stavby. Především bylo nutné zajistit bydlení, kuchyně, sklady a další stavby potřebné pro přečkání zimy, která toho roku přišla nezvykle brzo. S tuhou zimou se stavební ruch zpomalil. Na druhou stranu volnější tempo přestavby umožnilo další diskuzi nad plány.

Jakmile přišlo jaro, do Lianaru se znovu vrátili mnozí, kteří pomáhali se stavbou na podzim. Město se tak znovu proměnilo ve velké staveniště, kam proudily povozy přivážející nekončící objemy stavebního materiálu. Přestavba nabrala rychlost a architekti odhadovali dokončení většiny prací ještě na podzim.

Jednoho jarního dne pozoroval Azanyrmuth Zvídavý dění na staveništi v zahradách. V tom si k němu na lavici přisedl jeho bratr Mág III a hned zhodnotil proměnu okolí: „Co na to říkáš? Pěkně se to už začíná rýsovat.“
„To jo. Za půl roku se tu už udělalo hodně práce. Když jsem viděl tu zkázu po našem návratu, děsil jsem se, že už Lianar nikdy neuvidím v jeho původní kráse. A nakonec to zabere jen něco málo přes rok a ještě to bude o poznání lepší“
„Když se spojily síly všech národů, tak jde práce pěkně od ruky. Sami bychom to stavěli celá desetiletí a navíc bychom tu neměli všechny ty další úpravy. Včera jsem se byl podívat na to, jak Naugrim budují podzemní obranný systém a jeho architektura rozhodně nezapře vliv pevnosti v Gathol-Dum.“
„Taky jsem se na to díval. Pokud se by došlo k nějakému dalšímu obléhání, určitě na tom budeme v budoucnu mnohem lépe,“ pochvaloval si Zvídavý.

„Jaká je vůbec situace na Aldeneerinu i mimo něj?“ Zajímal se Zvídavý.
„Všude je klid a mír,“ radostně odpověděl Mág III. „Od konce války uplynulo tři čtvrtě roku, i když občasné potyčky se ještě objevily i na podzim. Od té doby probíhá úklid a obnova světa. Čilý stavební ruch je i v ostatních městech, kde se hlavně chrámy vracejí do původních podob, než je Ori předělali ke svým účelům. Obdobné je to i na ostatních světech. Vesměs poválečná obnova.“
„A co Ori, už se nepokoušeli o další útoky?“
„Od té šílenosti, co Temnorození poslali na Celestis, už ne. Zůstaly jen poslední zapomenuté skupinky, které už do výsledku války nijak nezasáhly.“
„Slyšel jsem, že pár Orijů přesto ten masakr přežilo.“
„To je pravda. V zapadlých městech zůstalo pár Orijů, kteří se zřekli víry v Počátek a snaží se napravit, co jejich druhové napáchali. Přirozeně se pohybují na okraji společnosti a skrývají se před zlobou okolí. Bude to dlouho trvat než vášně uhasnou.“
„Ani se nedivím. Když jsem viděl, co jim prováděli Temnorození, taky bych zalezl někam hodně daleko. Když už jsme u těch Temnorozených, udivuje mě, kolik jich tu běžně potkávám. Jsou jich tu desítky, možná stovky,“ dál se zajímal Zvídavý.
„To je pravda. Stáli jsme na stejné barikádě, a tak není divu, že je tu jakési tiché příměří. Ovšem jeden nikdy neví, co mají za lubem.“
„Taky se mi to moc nelíbí. Hlídá je vůbec někdo?“
„Samozřejmě. Obyvatelé z nich mají docela strach a strážní jim taky nedůvěřují. Dá se říct, že každý jejich krok je sledován. Navíc je nás tu teď hodně a kdyby si něco zkusili, se zlou by se potázali. Naštěstí už je dávno zima pryč a dny jsou krásně teplé a prosluněné. To Temnorození nemají rádi, a tak se vracejí do své temné říše. Je jich tu rozhodně méně než v zimě.“

To odpoledne se Azanyrmutovci bavili o dalších zajímavých věcech, když si zvídavý všiml jednoho Temnorozeného, jak se skrývá před jarním sluncem v tmavém koutě.
„Co na to říkáš?“ poškádlil Mág III Temnorozeného
„Je to tu moc krásné, vůbec žádná temnota. Tady se mi nelíbí. Až zapadne to protivné slunce odejdu odsud,“ s nelibostí zavrčel Temnorozený.

Jaro se přehouplo k létu a město začalo pozvolna získávat novou podobu. S počtem slunečných dní začalo ubývat i Temnorozených, kteří se ještě zdržovali v zemích Aldeneerinu. Přestože zaznívaly občasné zvěsti o tom, že někteří Temnorození zůstali jako rádci čarodějů zajímající se o černou magii, z běžného života se ztráceli.

V poklidu přešlo léto i podzim a veškeré stavební práce se blížily do finále. Z popela povstaly nové skvostnější chrámy, okázalejší domy, krásnější zahrady i mnohem důmyslnější opevnění. Život ve městě se tak po roce a půl vracel do starých kolejí. Ulice zaplnila opět radost a smích, krčmy ožívaly, řemesla vzkvétala, obyvatelé se vraceli, okolní polnosti, statky se obnovovaly a rovněž se podstatně rozmohl obchod se spřátelenými světy. Rok 588 se dal považovat za znovuzrození Aldeřanského impéria. Časy hojnosti, které panovaly před příchodem Ori ve čtvrtém století se k radosti všech vrátily.

A ještě bude jeden, a potom do kapitoly 5

[andoriel]

Krásná obnova

pěkné

Pekne napísané.

No, a teraz si počkám, čo napíšeš o druhej strane (o čertovine ).

Tak jsem opět tu a hned s novým dílem. Původně jsem plánoval díl 4.3, ale nakonec mi obsahově narostl na 10 stran, a tak je z něj regulérní díl. To je tak, když mě během psaní napadnou další zajímavé myšlenky.

5
Tam za temnými průchody odkaz starých časů leží

Jednoho zimního večera konce roku 588 se v krčmě U kruhu světů bavili dva mladíci Samuel a Alvar. Oba byli dobrodružné povahy a s pádem Ori se jim otevřely dosud nevídané možnosti. Prakticky po celý rok prolejzali všemožné ruiny, zříceniny a opuštěná místa. Díky své přirozené zvídavosti pomohli s průzkumem Aldeneerinu, který za poslední dvě století prakticky ustal, ale také se občas dostali do nemalých potíží. To je však neodradilo o dalších dobrodružství.

Samuel se velmi dobře znal s Azanyrmuthem Zvídavým a často se spolu bavili o tajemstvích světa a přirozeně došla řeč i na výpravu do Průchodů. Protože Zvídavý se poslední rok neúčasnil výprav a pomáhal s obnovou světa, půjčil mu Amulet hledání cesty a plášť s kouzlem světluška. Samuel sice nepatřil mezi mágy, ale o magii se alespoň trochu zajímal, a tak se tyto kouzelné předměty naučil trochu používat.

Samuelovi se v poslední době urodila v hlavě myšlenka, že by se svým kamarádem vyrazil na malou výpravu do Průchodů, přestože často od Zvídavého slýchával o nebezpečích číhající v jejich útrobách. Zvědavost byla silnější než strach, a tak se večer u piva svěřil kamarádovi.
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ obával se Alvar. „Pamatuješ, co nám kdysi o Průchodech vyprávěl Zvídavý.“
„Jasně, že jo. Ale vem si, že prošli stovky míst a na nebezpečí narazili jen občas. A navíc dnes už není svět obýván Ori, a tak máme hodně příležitosti k návratu.“
„To je sice pravda, ale kdo ví, na co tam můžeme narazit a kam nás to může zavést. Vzpomeň třeba na Bir-Alcalab, nebo další hrůzná místa.“
„To byl jen zlomek děsivých míst. Nebál bych se. Navíc ještě mám půjčený ty věcičky od Zvídavého. Uděláme si jen takový krátký výlet na jeden dva dny a pak toho necháme,“ přesvědčoval Samuel Alvara.
Alvar se napil piva a dlouze přemýšlel. Zvažoval všechny hrozby a zároveň přemýšlel o všech těch místech, která můžou navštívit. „Lhal bych, kdyby mě to nelákalo.“
„No tak vidíš. S pomocí Amuletu hledání cesty se ven vždycky snadno dostaneme, stačí mít rychlé nohy.“
„A kdy bychom vyrazili?“
„Viděl bych to zítra po poledni. Sejdeme se v altánku na zahradě. Tam jak nedávno vyrostly ty domy ve stylu města Okatar Shing.“
„Jasně budu tam.“

Na druhý den po poledni se oba sešli na domluveném místě. Zrovna po obědě se spustilo vydatné sněžení, a proto zahrady zely prázdnotou.
„Máš všechno?“ zeptal se před cestou Samuel a ještě naposledy se zkontroloval výbavu.
„Jasně. Lano, zásoby jídla, meč, zbroj, léčivé lektvary. Mělo by to být všechno.“
„Tak se můžeme vydat na cestu.“
Samuel zamířil k místu, kde se nacházel skrytý vchod do Průchodů a přesně podle popisu Zvídavého se otevřel.

První cesty proběhly bez nepříjemností. Dokonce v prvních dvou případech navštívili stejná místa, jako výprava před dvěma lety. Dál už byla cesta jiná. Přesně si ověřili fakt, že se cesty samy od sebe mění. První den se podívali na pár známých i opuštěných míst a noc strávili ve městě Canventeria.

Druhý den pokračovali hned časně zrána. Touha po poznání míst je lákala k dalším cestám. Na každém neznámém místě neodolali a prolezli každou ruinu do posledního kouta, i přestože dobře věděli o nebezpečích, která Aldeneerin stálé skrývá. Nadšením si však neuvědomili, že po celý druhý den nenavštívili ani jedno známé místo.

Když se den pomalu chýlil ke konci, Průchody je zavedly do jakéhosi rozlehlého zpustlého města. Oba si cítili ve svém živlu, a tak nebylo divu, že všechno kolem prolézali až do setmění. Teprve potom si uvědomili, že by si mohli najít nějaký úkryt k přenocování, protože kolem se začaly ozývat prapodivné zvuky, které určitě nepatřily známé zvěři. Teprve, když se ruiny ponořily do tmy, padla na ně jakási tíseň. Strach jakoby se zhmotňoval v temných ulicích polorozpadlého města. Kdo ví, co za hrůzy tu mohly přežívat po odchodu Starých Aldeřanů.

Samuel vyvolal hledací kouzlo, ale něco bylo špatně. Slabá nazelenalá linka, která jindy ukazovala nejkratší směr k cíli, najednou směřovala do velkého množství směrů.
„Děje se něco?“ zbystřil Alvar, když zpozoroval Samuelův překvapený výraz.
„To hledání cesty je nějak pokažené, jakoby tu v okolí bylo několik desítek vstupů.“
„Tak to zkus znovu.“
„To už mě taky napadlo a vždy se stejným výsledkem.“
„Zatraceně, to nám ještě scházelo. Tak prostě vybereme jednu možnost,“ navrhl Alvar.
Následovali jednu z mnoha linek a ta je neomylně zavedla ke skrytým dveřím.

Ocitli se v poměrně malém sále, kde k jejich velkému překvapení byly hned čtvery dveře vedoucí zpět do města. Průchody spojující místa v tomto obrovském městě působily stísněně a depresivně. Zdi měly špinavě narezavělou barvu a šedobílou čáru, obvykle spojující východy, nahradily železné rošty. Některé prostory neměly žádnou podlahu a pohyb se omezil pouze na úzké železné rampy. Pohled dolů mnoho nenapověděl, protože pod nimi se nacházela jen hustá téměř zhmotnělá mlha. I samotné východy spojující Průchody se světem zde doznaly změn. Některé, stejně jako všude jinde, tvořily těžké kamenné dveře, ale brzy zjistili, že tomu tak není vždycky. Někde byly jen prosté železné dveře, mříž a nebo předěl tvořil jen slabý závoj mlhy. Proto takový zmatek při použití sledovacího kouzla.

Běžné Průchody sice nepůsobily na cestovatele příznivě, ale zde to bylo mnohem horší. Přestože v těchto částech svítilo alespoň slabé světlo, cítili tu velkou úzkost. Uvědomili si, že jejich výlet nebyl zrovna dobrý nápad, a proto se zaměřili hlavně na to, aby v pořádku opustili toto podivné město. Sledovací kouzlo se tu však ukázalo jako neúčinné. Spletitý systém uliček města, velkých poničených paláců a dalších staveb, tajných chodeb v kombinaci s hustou sítí prazvláštně navázaných Průchodů, činil orientaci téměř nemožnou ani s pomocí magie. Oba bědovali do jaké šlamastiky se dostali a v duchu si říkali, zda by se zde dokázal orientovat Zvídavý, který se na sledovací magii přímo zaměřoval.

Dlouho dobu jen naslepo procházeli tímto spletitým systémem ve snaze najít cestu ven. Nikde se raději příliš nezdržovali, protože občas mívali pocit, že je něco sleduje. Ve městě se ozývaly stále častěji prapodivné zvuky a podzemních chodbách zase neznámé šeptavé hlasy.

Při jedné cestě našli v rozlehlém podzemním komplexu, který tvořily obrovské staré knihovny, studovny, jídelny, svatyně a ložnicí, chodbu vedoucí kamsi do temnot. Už předsíň této chodby působila dojmem, že stráží vstup na nějaké velmi důležité místo. Nacházel se tu složitý systém pák, zámků a mříží. Cesta dál by byla zapovězena i pro velmi zkušeného zloděje, kdyby místnost nebyla kompletně zničená. Vypadalo to tu, jako by z chodby kdysi uniklo něco velmi mocného. Opět se u cestovatelů projevil zvídavý duch a neodolali nutkání alespoň nahlédnout dovnitř.

Dlouhým strmým schodištěm sestoupili do potemnělého sálu, který připomínal opět zdejší Průchody. Těžko mohli hádat, zda jsou ještě v podzemní části města, nebo znovu v Průchodech. Z místnosti pokračovala jen jedna úzká rezavě zbarvená chodba. Dále tu byla dvojice mříží za nimiž mohli jen rozeznat velký prázdný prostor ztrácející se v temné mlze. Když se pozorně zaposlouchali, ve zvucích hučení, které toto místo vydávalo, zaslechli slabé kvílení připomínající něčí nářek.

„Co je tohle k čertu za místo?“ prohlásil Alvar hned poté, co si prostor prohlédl.
„To bych taky rád věděl. Je to tu velmi divné. By mě zajímalo, co je to za město.“
„Zdá se, že Aldeneerin před námi skrývá ještě hodně neprozkoumaných tajemství. Kdo ví, s čím si Staří Aldeřené zahrávali. Stačí se vzpomenout na Bir-Alcalab.“
„Teď nevím, jestli bychom to chtěli vědět. Neměli bychom se proto raději vrátit?“ navrhl Samuel.
„Možná jo, ale nevím kde je to nebezpečnější. Zkusíme se podívat, co tu bylo, a potom se vrátíme.“

Samuel aniž by věděl proč, zhasl kouzelný zdroj světla, jakoby se podvědomě obával možného prozrazení. Chodba je zavedla do dalších velkých prostorů. Pohyb se tu však omezil jen na úzké železné lávky visící jen tak ve vzduchu. Spodek a hořejšek se stejně jako u průchodů ztrácel v mlze. Když se dostali do jedné z mnoha chodeb zdejšího bludiště, zarazili se. V prostorách dál cosi pobíhalo a při chůzi vydávalo mlaskavý zvuk. V šeru toho moc nebylo vidět, ale v jednu chvíli si Alvar všiml divné znetvořené kreatury o velikosti shrbeného člověka. Těžko však říct, co to bylo. Nechtěli riskovat setkání s neznámou zrůdou a raději se vrátili zpět do sálu s lávkami.

Nahlédli do další chodby, která připomínala chodbu staré věznice. Nahlíželi do jednotlivých cel, kde se jim odkryl pohled na další hrůzy. V jedné cele viselo osm znetvořených oběšenců v pokročilém stádiu rozkladu. V jiné cele byla zase hromada rozbitých dřevěných kolečkových křesel. Když nahlédli do zdánlivě prázdné cely, najednou se stalo něco, co je k smrti vyděsilo. Kolem mříží rychle proběhl přízrak připomínající znetvořenou mrtvolu. Oba hrůzou uskočili od mříží. Po tomto nepříjemném šoku pociťovali stále větší úzkost.

V dalších prostorách, kde byl znovu pohyb omezen na úzké lávky, se zničeho nic začaly ozývat hrozivé zvuky, které zněly, jakoby patřily nějakému velkému neznámému tvoru. Byla to směsice řevu, kručení a sténání.
„Jdeme pryč,“ instinktivně rozhodl Alvar. „Kdo ví, co tu všechno žije a nehodlám čekat, až to zjistím.“
Samuel také nijak neprotestoval, a tak se oba vydali zpět. Cestou na úzkých lávkách ztratili směr a v tom strachu je ani nenapadlo využít sledovací kouzlo. Najednou se octli v temném bludišti z úzkých chodeb, kde sotva viděli na krok. Samuel ve strachu z prozrazení nechtěl na cestu vyvolávat magickou bludičku, a tak se pohybovali ve spleti chodeb naslepo. Naštěstí hlasitý ryk ustal. Brzy však zjistili, že v bludišti nejsou sami. Z některých směrů čas od času zaslechli hlučné dupání nějaké velké bytosti. Snažili se být potichu a vždy volili cestu pryč od kroků. Dlouhou dobu se ze spleti chodeb nemohli vymotat. V duchu si říkali, proč neuposlechli předtuchu a lezli do tohoto podivného místa, které snad nemohlo být součásti materiální sféry existence.

Konečně narazili na železný žebřík pokračující vzhůru. Myšlenky, že by mohli cestou něco potkat, raději zapudili hned v zárodku. Soustředili se na nezvykle dlouhý výstup. Odhadovali, že žebřík mohl mít více než sto špryclí.

Prostory ve vyšším patře se podobaly dolnímu. Jednalo se o stejně ponuré, temné a rezavě zbarvené místnosti bez podlah a kde byl pohyb možný po železných plošinkách. V temnotách a podivném hluku, jenž podzemí neustále vydávalo, bloudili ve spleti chodeb a místností. V jedné takové našli v kovovém stojanu na zdi upevněn nějaký velký šedý krystal. Svou strukturou oba velmi zaujal, a tak na chvíli zapomněli na strach, který je celou dobu pobytu v této temné zóně pronásledoval.
„Vezmeme to, když už jsme tady,“ náhle z ničeho nic navrhl Samuel, přestože si uvědomoval, že to není moudrý nápad.
„Neblázni. Kdo ví, co se stane,“ odrazoval ho od toho Alvar.
Než se však nadál, Samuel krystal popadl a schoval do batohu k ostatní výbavě.

Najednou se v chodbách za nimi ozval děsivý řev nějakého hrozivého krvelačného tvora. To byl pro oba signál, že je načase odsud hodně rychle zmizet. Jakási intuice smíšená se strachem je hnala labyrintem rezavých chodeb dál a dál. Neohlíželi se doleva doprava, jen utíkali nesnadnější cestou dál, avšak směsice ryků, zkresleného řevu se blížila. Nepředstavitelné zlo jim bylo v patách. Už si oba mysleli, že jsou to jejich poslední chvíle života, když Samuel spatřil v jedné vedlejší chodby mlžný závoj. Rychle jím proběhli a křik zničeho nic ustal stejně jako pocity přítomnosti zlé síly. Najednou kamsi padali.

Když přišli k sobě, zjistili, že jsou zpátky v jednom spletitém sále s železnými lávkami, kde je mnoho východů z Průchodů. Namátkou vybrali jeden z nich. Byli jim jedno, kam vedl, hlavně chtěli odsud co nejrychleji zmizet.

Trvalo jim ještě nemalou dobu, než se dostali zpět do tradičních Průchodů, kde už byla naprostá tma a naváděla je šedobílá linka. Samuel se po dlouhé době odvážil vytvořit magickou bludičku, která absolutní tmu narušila. Oddychli si, že je snad ten hrozný zážitek konečně za nimi a nyní doufali, že je nejbližší výlez zavede na nějaké bezpečné místo k přenocování. Únava již neúprosně přicházela, protože v podivných prostorách museli strávit téměř celou noc.

Jakmile opustili Průchody, uvítaly je trosky nějakého starého chrámu vytesaného ve vysokých pískovcových skalách, které měly načervenalou barvu. Venku ještě vládla tma, a tak v rychlosti prozkoumali malý chrám, aby se ujistili, že tu na ně nečíhá nějaké překvapení. Potom se uložili k vytouženému spánku.

Probrali se až odpoledne. Potom co se dosyta najedli, podívali se před další cestou do krajiny. Před nimi se rozprostřela působivá scenérie vysokých pískovcových štítů mezi nimiž vál příjemně teplý vítr. Prostor kolem nevelkého chrámu vytesaného ve skále nesl stopy dávného osídlení. Ovšem po těch staletích tu nezbylo nic, než rozvaliny a zbytky základů.
„Tady asi nic nenajdeme,“ poznamenal Alvar, když obdivoval okolí.
„Máš pravdu. Toho cestování už mám celkem dost. Měli bychom najít cestu na Elisneyr,“ souhlasil s ním Samuel
A tak se tedy vydali dál.

Když už nastala noc a stále nenacházeli žádné povědomé místo, říkali si, kolik dní asi na cestách stráví. Našli si bezpečné místo ve skalách u jednoho východu, kde v klidu přečkali noc. Další den pokračovali v cestě. První místo znovu připomínalo trosky nějakého města, avšak po zkušenosti z předchozího dne se už do dalších nejistých průzkumů nechtěli pouštět. Alespoň pro tentokrát.

Procestovali ještě další tři místa, než je Průchody zavedly do zajímavě vypadajícího místa, které působilo obyvatelně. Ocitli se v malém pokoji jehož zdi zdobily obrazy, sochy, zbroje a další umělecké předměty. Na dubové podlaze ležely vlněné koberce, uprostřed bytelný dubový stůl, na němž stál svícen a kolem zdí stálo několik knihoven. Oba cestovatelé se hned pustili do jejich zběžného prohlížení. Naštěstí byla většina napsaná ve staré řeči, které se dalo ještě dobře porozumět, a tak prohlíželi různé herbáře, cestovatelské deníky, popisy míst Aldeneerinu, bestiáře a další hodnotné knihy.

„Velice zajímavé,“ se zatajeným dechem pravil Samuel, když prohlížel jednu knihu za druhou.
„Co je tohle za místo?“ zajímal se Alvar.
„Nevím, ale vypadá to, že jsme se snad konečně dostali na Elisneyr.“
„Tak co tady blbneme. Pojďme se podívat, kde přesně jsme,“ rozhodl Alvar a vrátil rozečtenou knihu do police.

Vyrazili do dlouhé dřevem obložené a klenuté chodby. I ta působila velice útulným dojmem. Na podlaze ležel další zdobný koberec. Po obou stranách byly řady bytelných dřevěných dveří, které měly klenbu tvořenou zahnutým dřevem. Podle svící, které poskytovaly světlo tu jistě někdo bydlel. Nahlédli do jedněch dveří. Za nimi se nacházel útulný pokoj s rozestlanou postelí a dalšími věcmi běžné denní potřeby. Čeho si všimli až teď, že ani tento pokoj neměl žádné okno. Další zajímavostí bylo malé oblečené, které svou velikostí mohlo patřit dítěti, ovšem jeho provedení, styl, jakožto i zařízení pokoje napovídalo, že vše patřilo dospělému.

Pokračovali v průzkumu. Prošli několik dalších pokojů, komoru, kuchyň až dorazili do velkého sálu s krbem, ve kterém ještě doutnal popel. Ani v jednom pokoji nenarazili na okno. Z toho tedy usoudili, že se nacházeli v nějakém podzemí. Za celou cestu nepotkali živáčka.
„To je mi záhada,“ pravil Samuel, který se na chvíli posadil do malého křesla z ohýbaného nábytku. „Vše je tu evidentně používané, ale nikoho jsme celou tu dobu nepotkali.“
„Asi si někam odskočili,“ domníval se Alvar. „Stačí se podívat do krbu, ten oheň už před nějakou dobou dohasl.“
„Jenže s kým máme tu čest?“
„Já mám pocit, že nejsme pořád na domácím kontinentu. Nějaká intuice, či co. Všiml jsi si těch řezeb na nábytku, obrazů, symbolů na štítech zbrojích a podobně?“
„Jo. Symbol, který ze všeho nejvíc připomíná nějakou hlavu medvídka z pohádek. Je toho tu opravdu hodně, ale co to znamená?“ rozhlížel se Samuel po interiéru společenské síně a všímal se všech těch znaků. „Že by to byli ti záhadní Gnómové, či jim podobné rasy?“
„Ne ne. Gnómové tak nevypadají,“ oponoval Alvar. „Ani hobiti tak nevypadají, alespoň podle ilustracích v knihách. Tohle je nějaká naprosto jiná rasa.“
„Asi máš pravdu. Teď mě však napadlo, zda jsme vůbec v našem světě. Pamatuješ jak nám Zvídavý vyprávěl o tom, že nás Průchody můžou zavést i mimo naši sféru existence.“
„Možná. Ale na to bych nesázel. Výprava v nich strávila mnoho dní a pokud si to pamatuju dobře, žádné podivnosti naznačující přítomnost jiné sféry nezaznamenali. A navíc Průchody před naším příchodem sem vypadaly docela obyčejně. Bude to určitě Aldeneerin. Pojďme se podívat dál, jestli tu nenajdeme něco zajímavého,“ navrhl Alvar a vstal z pohodlného křesla.

Vydali se další dlouhou chodbou a namátkově nahlíželi do jednotlivých pokojů. Po chvíli dorazili do další studovny, kde stála další spousta knihoven a na stolech se válelo mnoho písemností včetně dalších knih. Oba se pustili do prohledávání ve snaze najít cokoliv, co by jim napovědělo více o tomto místu.

„Něco mám,“ zahlásil Alvar a z hromady papírů vytáhl nějakou velkou mapu.
„Ukaž,“ přiběhl k němu Samuel a hned spolu zapátrali v pěkně malované mapě. „Je to, co si myslím?“
„Vypadá, že je. Před sebou máme nějakou starou mapu Aldeneerinu. Je tu převážně kontinent Maiadion a něco sem tam kolem.“
„Jsou tu snad všechna města,“ nadšeně pravil, zatímco jeho prst po mapě pátral sem a tam. „Tady vidím dokonce město Ma'at a Okatar Shing.“
„Zdá se, že Ma'at patřil ve starých časech za velmi významné místo, ne-li dokonce nejdůležitějším.“
„A je tu taky spousta dávno zapomenutých měst a u některých jsou i vyobrazeni jejich obyvatelé. Tomu říkám objev. Teď jen zjistit, kde jsme,“ pokračoval Samuel.
„Já mám pocit, že ta mapa slouží jako schéma nějakých cest. Podívej se na tu změť čar.“
„To asi nebudou ledajaké cesty. Tady se píše cosi o systému podzemních drah.“
„Podzemní dráhy?“ podivil se Alvar.
„To zjistíme. Pokud je na tom něco pravdy, můžeme se snadno dostat do města Okatar Shing, nebo dokonce do Ma'atu. Podle mě jsme tady,“ ukázal Samuel na symbol medvědí hlavy umístěnou v krajině severozápadně od města Scylandar. To je skoro pět set mil cesty. To bychom bez koně nedali.

Alvar schoval mapu do batohu a ještě k ní přiložil pár malých obrázků a svitků. Potom se oba vydali na další pátrání. Přestože ve zdejším podzemí strávili už dlouhou dobu, nikdo se domů ještě nevrátil.

Za jedněmi dveřmi se nacházel vstup do jeskyň. Teď už si byli naprosto jistí, že se nacházeli v podzemí, které velmi připomínalo Hobití nory, či bydlení Gnómů.
„Tohle bude určitě ono,“ nadšeně prohlásil Samuel, když před sebou zahlédl zvláštní umně vyrobené vozítko v kamenném korytě připomínající dráhu. Oba ihned nasedli do vozítka, které mohlo odvést až šest osob a Samuel hned zkoušel ovládání.
„Počkej. Vždyť vůbec netušíme, jak to funguje,“ snažil se zbrzdit jeho nadšení Alvar.
„Určitě v tom bude nějaká magie a to ovládání nevypadá tak složitě,“ sotva to dořekl, zatáhl za několik pák a vozítko se dalo do pohybu.

Rychlostí cvalu se vydali na cestu a zatímco Samuel zkoušel další části řízení, Alvar pokračoval: „To je paráda. Funguje to. Víš ale kam vůbec jedeme?“
„Snad to brzy zjistíme. Určitě tu budou nějaké směrové ukazatele.“
„To doufám, tam mapa není zrovna podrobná,“ prohlásil Alvar, zatímco se marně snažil v mapě najít nějaké vodítko.
„Tam něco je,“ vykřikl Samuel, když na kamenném sloupu spatřil vytesané nápisy, směrovky a číslice. „To je ono. Ma'at, směr doprava a ta jednička bude asi dráha jedna.“
„Aha. Podívejme, v mapě jsou také nějaké číslice. To jistě bude nějaký systém jejich označení,“ hádal Alvar.
„Museli v tom mít pořádek jinak by se v tomhle spletenci drah ztratili,“ uvažoval nad dalšími věcmi Samuel a směrovou pákou na křižovatce zabočil kýženým směrem. „Ještě by mě docela zajímalo, jak měli vyřešené to, aby se vozy nevydaly proti sobě a nesrazily.“
„Sakra nestraš,“ odpověděl, když si uvědomil, že tu existovalo riziko nějaké nehody.

Projeli ještě několika rozvětveními, a když se zdálo, že se dostali na hlavní trasu, která byla zdvojena, Samuel přidal rychlost. Nejprve opatrně, protože neznal možnosti a omezení vozítka. Postupně však oba zjišťovali, že cesta je nejen velmi pohodlná a rychlá, ale i bezpečná. Potom zkusil dát rychlostní páku až do koncové polohy a vozítko zrychlilo na neskutečnou rychlost, která mnohonásobně převyšovala rychlost nejrychlejšího koně. Takovou rychlostí se daly překonat ohromné vzdálenosti bez nutnosti cestovat mnoho dní. Podle mapy jen cesta ze Scylandaru do Ma'atu vzdušnou čarou přesahovala vzdálenost čtyři sta mil.

Přestože je lákalo pokušení urazit tak velkou vzdálenost co nejrychleji, Samuel v obavě před nějakým nepříjemným překvapením ubral rychlost. I tak míle ubývaly vcelku rychle. V nižší rychlosti se také mohli kochat podzemím. Charakter cesty se často měnil. Jednou projížděli velkými dómy, kterými protékaly podzemní říčky, jindy se dráha musela vtěsnat do úzkého tunelu vytesaného ve skále.

Během cesty zvažovali, zda by se nezastavili ve městě Okatar Shing. Tu myšlenku však záhy zavrhli, protože už byli na cestách tři dny a dalo se očekávat, že už je jejich rodiny hledají. Ačkoliv už dávno uplynula půlnoc, za každou cenu chtěli dorazit do města Ma'at a odtud rychle domů. Únava je dostihla ještě před tím, než dorazili do cíle. Podle ukazatelů ještě ani nedorazili do Okatar Shing, a tak se rozhodli najít nějaké místo k přenocování. Už cestou si všimli, že kolem cesty se nachází jakési malé staničky, které sloužili jako odpočívky, nebo jako strážnice. U jednoho takového vozítko odstavili na odbočné trase a hledali v prostorách staré strážnice kousek bezpečného místa.

Strážnice vypadala stále celkem zachovale. Podzemní obyvatelé ji zřejmě využívali, nebo alespoň udržovali v použitelném stavu. Při průzkumu našli kuchyň, společný sál, zbrojnici a hlavně několik pokojů, kde se dalo přespat. Oba tuto příležitost využili a díky tomu, že místo bylo stále v dobrém stavu, mohli za sebou zavřít bytelné dubové dveře a nemuseli se obávat návštěvy nějaké podzemní bytosti. Pokud se neobývané části Aldeneerinu považovaly za velmi nebezpečné, tak jeho podzemní části byly ještě horší. Nikdo si ani neodvážil odhadovat, co tu zůstalo.

Noc naštěstí proběhla v klidném duchu a oba tak po vydatném spánku a snídani mohli pokračovat v cestě. Netušili, jaká denní doba venku právě vládla, ale doufali, že se ještě před setměním dostanou do Ma'atu, které je v noční době také velmi nebezpečné. Nasedli a vyrazili na další cestu.

Po hodině minuli odbočku do města Okatar Shing. Cesta do města Ma'at pak trvala téměř čtyřnásobnou dobu. Cesta proběhla bez větších problému, jen poslední úseky už nesly známky dlouhodobé nepoužívanosti. Dráha byla místy zanesená nepořádkem, chodby plné pavučin a rostlin. Z tohoto důvodu museli v některých úsecích značně snížit rychlost, aby nevykolejili.

Konečně zastavili u kamenného nástupiště, kde se dal rozeznat nápis: „MA'AT – VELKÉ NÁMĚSTÍ KRUHU“ Skutečnost, že dorazili tak snadno do cíle, jim zvedla náladu. Nezdržovali se v temném, ponurém podzemí, kde se v dáli ozývalo nějaké syčení, kvílení a podivné hučení, popadli batohy a vystoupali po několika schodištích do prvních sklepů. Cesta zdánlivě končila slepě.
„To nedává smysl,“ divil se Alval. „Proč by tu předkové stavěli tak dlouhé schodiště, které by nikam nevedlo.
„Určitě je tu nějaký skrytý průchod. Však tenhle systém drah asi nevyužíval kde kdo.“
Oba potom hledali za svitu magického světla nějakou ukrytou páku, a když ji našli, otevřeli jí tajné dveře. Hned ji za sebou zavřeli a vyrazili z tmavých studených chodeb na povrch. Samuel věnoval pozornost cestě ven. Snažil si ji pečlivě zapamatovat, aby ji mohl snadno najít, až to tom všem poví doma.

Ven vyšli ještě za světla. Zasněžené náměstí získávalo ve svitu zapadajícího zimního slunce příjemně nažloutlý nádech. Celá scenérie působila na oba přívětivým dojmem. Když se ale obrátili k části náměstí ležící už ve stínu, padla na ně zvláštní tíseň. O hrůzách číhající v tomto starém opuštěném městě vyslechli mnohé, a tak pospíchali ke Kruhu. Samuel nejdřív zadal adresu světa Khanktil, odkud se vrátili zpět na Aldeneerin, konkrétně do Lianaru. Alvar si povzdechl, že není možné cestovat mezi Kruhy v rámci jednoho světa napřímo, ale muselo se jít vždy přes jiný svět.

„Zatraceně, kde jste se toulali, všude jsme vás hledali,“ vyhuboval jim Azanyrmuth Zvídavý, který na nádvoří Kruhu dorazil jako první.
„To bude na delší povídání,“ odpověděl mu Samuel. „Pojďme raději do jednací síně.“
„Měli byste dostat na prdel. Víš, jak se o vás vaši rodiče báli?“ pokračoval Zvídavý. „Dva dny vás všude hledáme a vy si zatím trajdáte po světech.“
„Věř mi. Našli jsme hodně zajímavých věcí a máme tu taky mapu značné části Aldeneerinu.“
„Mapu Aldeneerinu?“ nevěřil jeho slovům.
„No, spíš jen jeho části ale podívej na to.“
Zvídavý se na ni krátce podíval, a pak ze sebe nadšeně vyslovil: „To vypadá opravdu, jako pravá mapa. Kde jste to sebrali?“
„O tom bychom si rádi popovídali v klidu a pohodlí jednací síni. A určitě by si to poslechli i naši vládci.“
„Dobrá,“ nechal se přesvědčit Zvídavý a šel pro přítomné členy současné rady a některé badatele.

V síni se zakrátko sešly necelé dvě desítky významných členů rady a badatelů. Přítomní byli i někteří Azanyrmuthé. Vyslechli si poměrně dlouhé vyprávění o jejich cestě Průchody, návštěvu podivných míst pod městem Halborg, až se nakonec dostali k mapě a systému podzemních drah. Potom se rozpoutala poměrně plodná diskuze. Odhalení, které provedli Samuel a Alvar během jednoho nerozvážného výletu, pomohou zásadně v dalším průzkumu a osidlování Aldeneerinu. Bylo to natolik významné, že všichni na jejich neposlušnost brzy zapomněli. Ještě ten večer nechal badatel Tiofei zhotovit několik kopií mapy, zatímco zbytek debatoval ještě dlouho do noci.

Nové objevy se rychle roznesly téměř do celého světa a nezapomnělo se ani na město Ma'at, kde chtěli průzkumníci vidět podzemní dráhy na vlastní oči. Na místo s nimi dorazili i Samuel a Alvar, kteří jim ukazovali cestu k tajnému průchodu. Na místě ale nastal problém.
„Zatraceně, vždyť to bylo tady,“ klel Samuel, když marně pátral po ukryté páce. „Jsem si naprosto jist, že je to tady, vždyť to procházíme už potřetí.“
„To není možný,“ pokračoval Alvar. „Ještě jsem si taky tu cestu při našem odchodu pečlivě prohlížel, abychom se sem mohli vrátit.“
„Jen jestli si to nevymejšlíte,“ ztrácel veškerou naději Zvídavý. „Zkoušel jsem tu hledací kouzlo a nenašel jsem téměř nic. Respektive spoustu jiných tajných chodeb, ale podle vašich slov není ani jediná ta pravá.“
„Na naši čest, že si to nevymýšlíme, co ta mapa a ten krystal. Jak bychom se pak mohli vrátit.“
„Jestli tedy říkáte pravdu, jak to že jsme nic nenašli?“
„A co, když je to chráněno ještě nějakým dalším kouzlem?“ dál uvažoval Alvar.
„Snad bych něco takového vycítil.“
„Já si myslím, že ti obyvatelé toho útulného podzemí u Scylandaru určitě přišli na to, že jsme se jim tam hrabali a pár věcí sebrali,“ vytvářel Samuel další úvahy. „Možná potom nějak ty dráhy před námi ukryli, aby zůstali i nadále v utajení.“
„Možná na tom něco je. Je pravda, že v magii přicházíme stále na nové objevy a postupy. A sledovací magie je pro nás ještě poměrně nová. Budeme to muset zkusit později,“ zklamaně pravil Zvídavý. Nakonec se všichni tři vrátili zpět ke Kruhu, kde už další badatelé v doprovodu válečníků očekávali jejich příchod.

Výprava se vrátila zpět do Lianaru, kde předali zprávu o neúspěchu výpravy. V jednacím sále badatelům popsali, co přesně zkoušeli.
„No co se dá dělat,“ zklamaně pravil Timofei. „Vypadalo to docela nadějně. Ta představa využívat systém drah, který by nás přenášel rychle mezi městy Aldeneerinu a nemuseli bychom cestovat celé dny povozy.“
„Berte to z té lepší stránky,“ dával jim novou naději Azanyrmuth Mág III. „Máme mapu části světa a uvidíme, co prozradí listiny, které jste přinesli.“
„A co ten podivný kámen?“ zeptal se Timofei.
„Zatím netuším, jaký má význam, nebo k čemu může sloužit. Cítím z něj však zvláštní moc, která se mi ani trochu nelíbí.“
„Co máš na mysli?“ zajímal se Alvar.
„Ta magie v něm se liší od všeho, s čím jsme se dosud setkali. Co vím určitě, je to temná magie, proto bych s ním raději moc neexperimentoval. Kdo ví, co by se mohlo stát a nyní máme jiné starosti, než zahánět nějaké temné bytosti.“
Po krátké poradě se všichni vydali plnit své úkoly. Podivný kámen byl schován do trezoru v palácovém sklepení, které doznalo změn. Severní čtvrť byla po válce s Ori značně přestavěna a nyní se jednalo o jedno z nejzabezpečenějších míst světa.

Jak plynuly dny a probíhala obnova Aldeneerinu, na kámen se postupně zapomnělo. Rok 588 se přehoupl do roku 589 a jakmile přešla zima, už se chystaly další výpravy. Cíl byl tentokrát jasný. Sjednotit veškeré národy a plně rozběhnout obchodování. Základy nového Aldeřanského impéria se pokládaly.

Jednoho deštivého dne se v krčmě U kruhu světů rozpoutalo zajímavé povídání na téma, co Temnorození Orijům provedli, že už je od nich v Univerzu naprostý klid. Někteří už značně posilněni alkoholem navrhovali, že by se vydali přímo na Celestis a prostě se na to podívali. Jiní je od toho zrazovali, protože si moc dobře pamatovali slova Temnorozených, aby v žádném případě na Celestis neotevírali Kruh. Jiní se nechali unést představivostí a vytvářeli vlastní teorie a představy, o tom, co se tam teď děje.

Jejich debatu přerušil až jeden Temnorozený, který seděl dosud opomíjen v tom nejtmavějším koutě krčmy. Využil krátkou chvíli ticha a pravil temným chraplavým hlasem: „Jeden způsob by tu byl. Asi před čtvrt rokem sem dva mladíci přinesli jeden dost zajímavý předmět. Stačí se do něj podívat a vyslovit přání. Ten kámen má moc ukazovat temné věci.“
„Jak ses o něm dozvěděl?“ udiveně se ho zeptal válečník Moretti. Nechápal, jak o něm Temnorozený věděl, zatímco ostatní na něj už stačili téměř zapomenout.
„Jednoduše. V hospodě se toho moc neutají. Pamatuju, jak se tu o něm před měsícem vášnivě diskutovalo. To bylo zajímavé to poslouchat. Ty návrhy, co by to mohlo být, mě velmi pobavily.“
„Proč jsi nám to neřekl dřív?“
„Neptali jste se,“ lhostejně odpověděl.

„Tak na co čekáme,“ prohlásil Valborg.
„Neblbněte,“ zrazoval je od ukvapeného jednání válečník Moretti. „Nechte to alespoň na zítra. Kdo ví, co by se mohlo stát.“
„Co když je to nějaká lest,“ kdosi prohlásil. „Já těm Temnorozeným nevěřím a upřímně se mi nelíbí, když se tu tak volně promenádují po našich městech a říších.“
Rozjařené osazenstvo ještě chvíli vášnivě debatovalo o tom, zda se jít podívat do kamene, ale nakonec od toho všichni upustili. Kámen byl pod zámkem a klíče od něho měli jen někteří badatelé, členové rady a pár příslušníků rodu Azanyrmuthovců.

Druhý den časně ráno se Valborg chtěl za každou cenu podívat do podivného kamene, a tak neváhal zajít za Azanyrmuthem Mágem. Pověděl mu všechno, co večer v krčmě povídal Temnorozený.
„Dávalo by to smysl,“ zamyšleně pravil Mág III. „Ta temná moc, kterou ukrývá. Avšak není dobré si zahrávat s podobnými věcmi, obzvlášť když o nich pořádně nic nevíme. Jediné, čeho se můžeme chytit, jsou slova jednoho Temnorozeného.“
„Přesto jsem ochoten to zkusit. Alespoň jen na chvíli nahlédnout,“ přemlouval ho Valborg.
Ačkoliv se to i nadále Mágovi nelíbilo, nakonec souhlasil s jeho návrhem, neboť i u něj zavládla zvědavost.
Oba se tedy vydali do podzemí paláce.

Když dorazili k velkým ocelovým dveřím, které byly jištěny pastmi i magií, Azanyrmuth je odemkl speciálním klíčem, který nemohl nosit jen tak někdo. V neoprávněných rukách by místo otevření došlo ke spuštění pastí. Ve velkém slepení se nacházelo množství truhel, trezorů, vitrín a poliček. Azanyrmuth přistoupil k jedné vitríně, kde byl uložen na podstavci onen temný krystal. Mág ho vyndal z podstavce a položil na dřevěný stolek. Oba se na něj pečlivě podívali. Mohli sledovat, jak v něm pulzuje tajemná energie. Temnota a šeď se v něm převalovala ze strany na stranu.

Valborg se podíval na něj blíže. Čím byl k němu blíž, tím víc cítil jeho temnou moc. Ani nepříjemné pocity, jenž zaplavovaly jeho mysl ho neodradily od toho, co chtěl udělat. Podíval se přímo do něho a v mysli vyslovil přání: „Chtěl bych vidět, co Temnorození provedli na Celestis.“

Sotva to dořekl, jeho mysl se ponořila do temnoty. Valborg se cítil najednou divně. Kolem sebe nevnímal nic jiného, než naprostou nepřítomnost. Až po chvíli se stíny rozplynuly a před sebou viděl prostranství před Kruhem světů na Celestis. Na planinách se chystaly početné nepřátelské armády do protiútoku. Cítil, že se chystají získat zpět ztracené světy. V pozadí viděl okázalý Orijský chrám a celý svět prostupovalo hřejivé jasné zářivé světlo.

Sledoval před sebou, jak se vojska řadí do oddílů, zatímco Převorové k nim promlouvali. Najednou se Kruh světů za ním otevřel, což neuniklo pozornosti Orijů. Dlouhé minuty však nikdo nepřicházel, ani se nedělo nic neobvyklého. Až po chvíli zpozoroval, jak prozářené nebe zaplavují potemnělé mraky. Světla ubývalo, jak temná mračna houstla. Valborg pociťoval zvláštní chlad. Do mysli se vkrádal stále vrůstající děs, hrůza a strach. Moc dobře si uvědomoval, jak se sem ženě něco velmi zlého. Pocity úzkosti vypozoroval i z tváří nepřátelských bojovníků.

Náhle se ozvalo hlasité nelidské zařvání a současně se z Kruhu vyvalila vlna černočerné tmy, která pohltila vše kolem.

Valborg přesně nevěděl, kolik času uplynulo, ale když začal znovu vnímat okolí, zjistil, že místo prosvětlené planiny stál Kruh uprostřed živoucí temnoty. Kolem sebe viděl temná chapadla a podivné stíny. Všude vládl nepříjemný chlad a hlavně děs, hrůza a strach, jímž bylo celé prostranství prosyceno. Co se stalo s armádami Ori si dovedl přestavit, protože kolem vládlo děsivé ticho. Když se v mysli zaměřil na široké okolí, cítil přítomnost temnoty do vzdálenosti několika mil. Cítil také to, že nedaleké chrámy nyní leží v troskách a bylo jasné, že se od tohoto místa bude nepřítel bude držet dál po mnoho let. Valborg už raději nechtěl v této vidině přetrvávat, protože cítil, jak se mu temné myšlenky zažírají do hlavy. Stačilo tu setrvat ještě chvíli a snad by zešílel hrůzou, která to místo naplňovala.

Když konečně přišel k sobě, zjistil, že opět nachází v bezpečí města Lianar. Azanyrmuth mu pomohl na nohy a odvedl ho do palácových komnat. Tam mu Valborg teprve vylíčil vše, co v temné vizi viděl. Mág už se nedivil, proč je Temnorození zrazovali od otevírání Kruhu na Celestis, protože i on sám cítil moc zla, přestože se do kamene vůbec nedíval. Po této zkušenosti kámen vrátil zpět na své místo a každého, kdo měl k němu přístup, varoval před riziky jeho používání.

Tento nebezpečný pokus měl nakonec jeden přínos. Aldeřané si už mohli být naprosto jisti, že Ori hodně dlouho nic nezkusí, protože se ani nedostanou ke Kruhu světů. Obnova Aldeneerinu tak mohla v poklidu pokračovat.

Dráha byla místy zanesená nepořádkem, chodby plné pavučin a rostlin.

rostliny v podzemí?Kořeny možná
A ještě nějaké překlepy, chybějící písmena atd. :

Ve městě se ozývaly stále častěji prapodivné zvuky a podzemních chodbách zase neznámé šeptavé hlasy.

Při jedné cestě našli v rozlehlém podzemním komplexu, který tvořily obrovské staré knihovny, studovny, jídelny, svatyně a ložnicí, chodbu vedoucí kamsi do temnot.

rozhlížel se Samuel po interiéru společenské síně a všímal se všech těch znaků.

„To doufám, tam mapa není zrovna podrobná,“ prohlásil Alvar, zatímco se marně snažil v mapě najít nějaké vodítko.

„O tom bychom si rádi popovídali v klidu a pohodlí jednací síni.

[andoriel]

A žádný jiný komentář, pal? Ani líbí-nelíbí? To je špatné

Mně se to moc líbilo Krátký výlet se trochu prodloužil, ale byl o to zajímavější, Gumídci neměli chybu a ten krystal byl taky moc povedený. Teď budou hned vědět, kdyby Temnorozené napadly nějaké nepravosti Pokud se tedy ještě někdo podívá

jak žádný komentář a co toto? -rostliny v podzemí?Kořeny možná
Kdyby se me to nelíbylo tak dám vědět. chválou je potřeba šetřit. není jí nazbyt.

Určité rostliny v podzemí Aldeneerinu rostou. Nejsou to sice klasické kytky, ale spíš různé lišejníky, houby a různé podivnosti, jako pozůstatek dávných pokusů. Existůjí tam i místa, kde normálně v jeskyních roste les, ale je to podmíněno existencí nějakého zdroje světla, energie, či magie.
Krystalu se budou trochu obávat, uvidíme, zda se bude víc využívat, či upadne v zapomnění. Kolkrát mě plno věcí napadne až v průběhu psaní konkrétního dílu. Zrovna ten krystal mězi takové nápady patří. A díky nápadu jsem taky vyžešil, jak popsat dění na Celestis.

Děkuju za objasnění