SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

[andoriel]

Děkuju, Azany
Pořád si teď říkám - pamatuj si, jak ti je, a vzpomeň si na to v lednu

[andoriel]

Bavte se

Zelená planeta
46. Fialové moře

Přes silnou vrstvu dek a plášťů mě kamení tlačilo do boku, ale nestěžovala jsem si. Ace na tom byl hůř. Ležel na zádech, jednu ruku měl za hlavou a druhou mě objímal. Vlhké oblečení jsme měli přehozené přes vyčnívající kameny. Nepotřebovali jsme ho. Pod ochranou mlhy jsme se i v nahotě cítili chránění před zbytkem světa.
Zvedla jsem hlavu, posunula se tak, abych Aceovi dobře viděla do obličeje, pak jsem se mu opřela čelem o rameno a nadhodila: „Fialové moře?“ Ústa jsem měla tak blízko wraithské kůže, že jsem viděla, jak se pod mým dechem napnula. Usmála jsem se na ni spokojená s tím, jakou mocí vládnu, a odměnila ji polibkem.
„Mělo podobnou barvu jako místní jezero,“ řekl zamyšleně Ace. Přejel mi prsty po rameni a krátce se na mě podíval, než se zase zahleděl před sebe. Položila jsem si tvář na jeho hruď, zavřela oči a poslouchala další vyprávění z dlouhého wraithského života.

.........................................................................................................

Probudil se s pocitem, že se vznáší. V prvním okamžiku mu připadalo, že se nemůže pohnout, ale pak zaťal ruce v pěst a pomalu je rozpažil. Vykopl nohou. Na ramenou ucítil lehký odpor a kolem tváří se mu rozběhly vlhké chladné prstíky. Oči spolupracovaly zvláštním způsobem. Všechno, co mu ukázaly, byla světle fialová barva.
Zůstal ležet bez hnutí v tom fialkovém prázdnu a přemýšlel, co předcházelo jeho procitnutí. Představil si temnotu vesmírného prázdna a svoji loď. Nebyla vlastně jeho, byla královny a jejího velitele, on byl jenom vědec na střední úrovni, přesto loď považoval za svoji odpovědnost a těžce nesl prohru. Boj! Ano, už si vzpomněl. Probíhal boj a jejich loď si nevedla právě dobře. Prohrávali s jinou wraithskou lodí, část jejich trupu byla poškozena a z nejbližších oblastí unikal vzduch. Pomáhal se zacelením postižených částí a jejich rychlou regenerací. Při jednom z letmých pohledů do okolního vesmíru dírami rozšklebenými po střelách si všiml nedaleké planety. Pro Wraithy nebyla ničím zajímavá. Koule tekutiny bez humanoidního života mohla snad upoutat mírnou pozornost některého z vědců, ale praktický význam neměla vůbec žádný. Ještě nad planetou zaznamenal obrovský přírodní satelit, ale myšlenka, že přílivy na tom místě budou obzvlášť silné, byla rychle zatlačena do pozadí nutností dalších oprav lodi.
Nový zásah nepřátelských střel do stejného místa ho přinutil hledat nejbližší únikovou cestu. Měl štěstí. Krátký přechod málo používanou chodbou ho zavedl na jedno ze stanovišť Šipek. Cítil, jak se trup za ním bortí. Skočil do nejbližší stíhačky a aktivoval ji ve chvíli, kdy se lodní stěna kolem něho rozpadla. Šipku zasáhl jeden z úlomků a poškodil jí motory, takže se nekontrolovaně vzdalovala od lodi a pomalu se otáčela. Viděl vodní planetu, její satelit, svoji loď, útočící Šipky, vodní planetu, satelit… Kokpit se začal plnit štiplavým kouřem.
Zamrkal a přinutil se soustředit na současnost. Nějakým způsobem se dostal na nedalekou vodní planetu. Byl si tím jistý, protože na obloze visel stejný obří měsíc, který viděl průstřely na lodi. Bez Šipky a bez komunikačního zařízení nebylo pravděpodobné, že by záchrana přišla brzy, pokud vůbec nějaká přijde. Zatím bylo vše v pořádku. Byl naživu, vzduch kolem byl dýchatelný a voda ho nesla... kdoví kam. Jako první úkol si stanovil najít pevninu. Ve vodním živlu mohl trávit neomezeně dlouhou dobu, ale bylo to nepohodlné. Až najde zemi, bude se zabývat dalšími problémy. Třeba tím, jak se dostane z planety, nebo jak se vrátí zpátky na loď.
Jakoby ho přivolal, zahlédl nad hlavou wraithský Úl. Jeho Úl. Klesal horními vrstvami zvláštně zbarvené atmosféry a pomalu se otáčel.
Hledají mě? napadlo ho. Vzápětí tu myšlenku opustil. Velká wraithská loď v oslepujícím záblesku vybuchla a na nekonečnou hladinu začaly dopadat její hořící trosky.
Zhluboka se nadechl a potopil se, jak nejhlouběji dokázal. Kusy lodě padaly všude, kam až dohlédl. Pomalu stoupal zpět k hladině a vyhýbal se zčernalým částem trupu i vybavení, které ho jen těsně míjelo. Dostal se zpátky na vzduch a sledoval poslední drobné kousky snášející se z fialkové oblohy. Jeden spadl tak blízko, že mohl rozeznat jeho tvar: královnino křeslo. Nechápavě se po něm ohlédl, znovu se za ním potopil tak hluboko, kam až ho tlak vody pustil. Když nemohl dál, sledoval křeslo do hlubin aspoň pohledem. Černošedá hmota se zmenšovala, až se mu úplně ztratila z čí. Nahradil ji zvláštní namodralý stín. Wraith se domníval, že křeslo někde v nekonečné hlubině dopadlo na dno a zvířilo písek nebo cokoli, čím bylo dno tohoto oceánu vytvořeno. Vynořil se nad hladinu a zalapal po dechu. Znovu se položil na záda, nechal se unášet neznatelným proudem a sledoval prázdnou oblohu. Nebyl si jist, jestli chce, aby se na ní objevila nepřátelská loď a zachránila ho z pusté planety, nebo by si zkušenost se zajetím a všemi jeho možnými důsledky raději odpustil.
Vzpomínal na své zážitky ať už jako zajatce nebo jako vyslýchajícího a pohled se mu rozostřil. Zvuk se nad vodní hladinou nesl zvláštním způsobem, takže přelet Šipky těsně nad hlavou ho zastihl nepřipraveného. Než se stačil pohnout, uviděl drobný blesk v dolní části stíhačky, který značil přípravu přenášecího zařízení. Ale pilot nespustil paprsek. Deaktivoval sběrný mód, zakroužil nad ležícím Wraithem a vznesl se vysoko na oblohu.
Wraith ve vodě si až teď uvědomil, že se tam na jednom místě vznáší Úl. Vypadal jako černá muška na levandulově vymalované zdi s velkou boulí měsíce u obzoru.
Nepřátelé se přiletěli přesvědčit, že z poražené lodi nikdo nezůstal naživu. Ale proč ho tam nechali? Mohli ho sebrat a mučit nebo využít jeho energii, mohli ho jednoduše zabít. Neudělali to. Šipka zmizela pod břichem lodi. Zamračil se na ni. Moucha se začal zvětšovat.
Připadalo mu nesmyslné klesat k planetě s celou lodí, když ho mohla Šipka jednoduše nabrat. Hledal důvod, protože jistě nějaký existoval, když si uvědomil, že se moře kolem něho změnilo. Cítil pod sebou podivné dmutí a po zádech mu přejel mrazivý pocit. Nebezpečí.
Nezdržoval se s otáčením. Prudkým pohybem se dostal z místa, kde se vznášel, a ponořil se, aby nebyl proti světlé obloze snadným cílem. Obrovská temná masa se o něj otřela na své cestě vzhůru. Zahlédl širokou tlamu plnou trojúhelníkových zubů a tmavomodrý hřbet s ostrými ploutvemi. Tvor se ho sotva dotkl, ale přesto mu sedřel kůži z celého levého boku. Wraith neměl čas na podružnosti, jako bylo vlastní zranění. Vodní predátor sebou mrskl, aby dosáhl na unikající kořist. Při objemu jeho těla bylo neuvěřitelné, jak rychle se dokázal pohybovat. Wraith se znovu dokázal vyhnout otevřené tlamě a zachytil se boční ploutve. Nechal sebou zmítat, jak se ho tvor snažil setřást, a soustředil se na regeneraci boku. Nehodlal za sebou nechávat stopy v podobě černé wraithské krve. Měl štěstí, že se ještě před útokem stačil nakrmit, takže přes vyčerpání po havárii Šipky proběhla regenerace během pár chvil. Tvor se vymrštil z vody, pootočil se a plnou vahou dopadl na bok, kterého se Wraith držel. V posledním okamžiku se Wraith pustil ploutve a sklouzl stranou.
Nečekal na další obrátku modrého hladovce a pustil se šikmo dolů do hlubiny. Doufal, že ho bude místní nepřítel hledat u povrchu, a tak bude mít čas se od něj vzdálit natolik, aby pro něj nebyl lákavým cílem.
Měl štěstí. Tvor zůstával na místě a pátral u hladiny. Nad hlavou mu visela wraithská mateřská loď. Zdálo se, že si jí nevšiml, dokud se nedostala dost nízko. Tvor udělal ve vodě otočku ke dnu a zpět jako už několikrát, ale tentokrát se na hladině nesnažil najít plavajícího Wraitha. Vymrštil se co nejvýš a snažil se dosáhnout zuby na obrovskou věc, která se vznášela nad ním. Bylo jasné, že jeho odhad vzdálenosti mimo vodní prostředí je mizerný. Úl byl ještě vysoko mimo jeho dosah a nevypadalo to, že by se chtěl usadit na hladině. Zakroužil a vzlétl. Než se Wraith z donucení vynořil o stovky metrů dál, byla loď pryč.
Dovolil si jeden krátký nádech a znovu se potopil. Nechtěl být snadným cílem na hladině ani pro vodního predátora ani pro nepřátele stejného druhu jako on sám. To, že loď neviděl, neznamenalo, že nadobro odletěla. A to, že se za ním vodní predátor nehnal, neznamenalo, že to ještě neudělá nebo že se neobjeví nějaký další. Jako přivoláno Wraithovou myšlenkou se na okraji jeho zorného pole zavlnilo cosi temně rudého. Prudce se otočil a stěží se vyhnul úzkým čelistem místního mořského hada. Závitům dlouhého hadího těla už se vyhnout nedokázal. Omotaly se kolem něho, zasekly se do něj tisíci miniaturních jehliček pokrývajících hadí kůži, a čím víc se jim vzpíral, tím těsněji ho svíraly. Had nespěchal. Pomalu se zastavil, otočil hlavu a prohlédl si, co vlastně chytil. Zřejmě ho to moc neuspokojilo. Malé sousto plné kostí a žádná zábava při lovu.
Wraitha napadlo, že kromě tmavomodrého predátora a hnědo-červeného hada neviděl v moři jiného tvora. Kde je přirozená potrava místních dravců? Nemohou se přece uživit tím, že budou požírat jeden druhého, a čekat na náhodného trosečníka je velice nejistá budoucnost. Myšlenky se mu zpomalovaly a motaly se jedna do druhé, až nevěděl, jakou otázku si vlastně pokládal. Nezáleželo na tom. Nezáleželo na ničem.
Wraith se přestal bránit, tělo mu ochablo a nechalo se bez protestů nést k hladovému chřtánu hada. Plaz při vidině kořisti, byť tak nedostatečné, přestal dávat pozor na okolí a to se mu stalo osudným. Hned za hlavou ho sevřely silné čelisti tmavomodrého predátora, který na Wraitha zaútočil jako první, bez námahy oddělily hadí hlavu od zbytku těla a nechaly ji klesnout ke dnu. Se zbytkem vědomí Wraith cítil, jak ho had ve smrtelné křeči sevřel ještě víc, a pak se jeho smyčky uvolnily, aby zmizely v modré tlamě. Nedokázal odplavat, cítil se podivně malátný. Voda ho stahovala dolů a on byl proti její síle bezmocný. Z drobných ranek kolem těla, kam se mu zaryly ostny hadí kůže, vytékaly kapky černé krve a vznášely kolem něj v lehkém tmavém obláčku.
Jed! projela mu hlavou myšlenka. Proto modrý dravec nechal hadí hlavu mořské hlubině a proto do sebe soukal hadí tělo tak opatrně.
Přinutil se pohnout rukou. Podařilo se mu nepatrně změnit směr svého pohybu. Moc pomalu, pomyslel si malátně. Nebyla velká pravděpodobnost, že by se dokázal utopit. Rozhodně ne dřív, než se stane kořistí třeba toho modrého tvora, který se k němu právě blížil. Wraith znovu pohnul rukou. Pod dlaní ucítil dotek, a pak se kolem něj voda rozvířila tisíci malých kulatých těl duhově zbarvených rybek. Hejno se hnalo k neznámému cíli kolem Wraitha. Nevšímaly si ho. Nevšímaly si ani modrého predátora, který po nich začal hladově chňapat a následoval je přitom na jejich cestě.
Duhové hejno s modrou skvrnou uprostřed zmizelo ve fialovém přítmí.
Wraith opět pohnul rukou a pokrčil nohu. Jeho organismus vyloučil jed společně s krví prýštící z drobných ranek po jehličkách v hadí kůži a pak ranky zatáhl, aby dál neztrácel drahocennou tekutinu. Kyslík se do těla vpravoval pomocí lícních otvorů. Dokázaly ho zpracovat z vody podobně jako rybí žábry, i když jejich systém nebyl stejný. Wraith měl dost kyslíku na běžný pohyb pod vodou, ale boj nebo jiný velký výdej energie lícní otvory nedokázaly kompenzovat.
Znovu ucítil pod dlaní dotek. Tentokrát to nebyl žádný živý tvor, dlaň mu narazila na hrubou skálu. Podíval se pod sebe. Ze dna moře se zvedala hora a rostla. Alespoň tak to Wraithovi připadalo, když zvedl hlavu zpátky ke hladině a viděl, jak se k němu přibližuje. Napadlo ho, že si s ním hrají smysly omámené prostředím na neznámé planetě, ale za pár minut už seděl na kamení a zhluboka se nadechoval vzduchu nad hladinou moře, které rychle klesalo po úbočích hory. Stále si nebyl jist, co se děje. Nedokázal ani určit, jaká doba uplynula od havárie jeho Šipky. Světlo na planetě bylo stále stejné, rozptýlené pod příkrovem fialkového oparu.
Podíval se na jednolitou oblohu bez jediného záchytného bodu, a pak sklopil pohled dolů. Z moře zůstalo jen několik jezer mezi horami tyčícími se všude kolem. Na vrcholku té nejvyšší seděl Wraith a zmateně se díval kolem sebe.
V pórovité hornině u jeho nohou se objevila duhová bublina. Chvilku váhala nad skalou, než se od ní odpoutala, vyletěla asi metr do vzduchu a praskla. Místo bubliny se na místě třepetalo hejno drobných barevných motýlků, kteří se hned rozletěli do všech stran. Netrvalo dlouho a motýlků bylo plné nebe, protože duhové bubliny praskaly všude, kam wraithské oko dohlédlo.
Musel sám sobě připustit, že byl z té podívané okouzlen. Místo jednotvárné fialové se kolem něho vzduch chvěl všemi myslitelnými barvami. Stál s hlavou zvrácenou a sledoval, jak lehký vánek nese motýlky výš a výš. Na tvář mu nečekaně dopadla vločka. Setřel ji prsty a užasle se díval, že místo trochy vody má v dlani jasně oranžovou stopu. Další vločka mu klesla přímo do sledované ruky a k oranžové přidala zlatou.
Motýli vzlétli k obloze, dokončili svůj životní cyklus a jako barevné pápěří se mrtví snášeli dolů na zem. V jejich tělech při dalším odlivu vznikne nový život jen pro to, aby se vznesl a počal další novou generaci.
Při odlivu!
Wraith se otáčel kolem své osy a přes padající motýlí závoj studoval obzor. Nebyl vidět žádný náznak přílivové vlny. Zatím.
Duhový motýlí déšť ustal. Místo šedých skal byla země i jezera strakatá, ale postupně matněla, až zbyla zase jen šedá a fialová. Po motýlech nezůstala žádná stopa.
Opět se rozhlédl. Neměl podle čeho odhadnout další slapovou vlnu, protože při příštím přílivu bude měsíc na druhé straně planety. I přesto zvedl hlavu k obloze, a pak začal znovu pátrat na obzoru. Do zad mu narazil silnější poryv větru. Otočil se proti němu a jeho bledá kůže dostala nazelenalý nádech. Nový příliv se na něj hnal vlnou mnohem vyšší než vrchol hory, na které stál. Vzpomněl si na hloubku, kam klesala rozstřílená wraithská loď, a v té chvíli si uvědomil, že ho ani nenapadlo při odlivu pátrat po jejích troskách. Teď měl jiné starosti. Odliv na této planetě přicházel postupně a téměř nepozorovaně, ale příliv, to byla ničivá síla drtící před sebou vše, co se jí ocitlo v cestě. Jak se vlna blížila k pohoří, ještě vzrostla.
Nebylo kam utéct, nebylo kde se schovat. Wraith stál čelem k vlně a zakláněl hlavu, jak se nad ním vztyčovala. Z hrdla se mu vydral výkřik plný vzteku a beznaděje, ale přes hukot přílivové vlny nebyl slyšet.
Nebylo slyšet ani nic jiného, takže sběrný paprsek ho překvapil zcela nepřipraveného. Zase. Šipka se mihla nad vrcholkem hory těsně předtím, než ji zalila voda, obratně se vyhnula přepadávajícímu hřebenu vlny a vyletěla do volného vesmíru, kde na ni čekala mateřská loď.
……………………………………………………………

Zvedla jsem hlavu a podívala se na levandulovou hladinu jezera. Hned nato jsem otočila pohled k Aceovi. Nemusela jsem se ptát. Spokojeně pozvedl koutky úst a doplnil, co jsem chtěla vědět.
„Ten Úl na orbitě byl spřátelený. Naší královně se podařilo před výbuchem poslat volání o pomoc. Byl jsem tehdy jediný, kdo boj přežil. Zůstal jsem na palubě, dokud jsme nenašli nepřátelskou loď a nezničili ji.“ Spokojeně přimhouřil oči.
„Přežil,“ zašeptala jsem. „To si zaslouží oslavu,“ usmála jsem se a vytáhla se nahoru na bledé wraithské tělo.

Ach.



Ach.



Ach.



Tenhle díl je nádherný.


Ach.

[andoriel]

Děkuju, Shano

Fialové moře mám moc ráda. Je to krásná vzpomínka a jsem ráda, že se mi ji podařilo srozumitelně popsat

[Aiwendill]

Nemam slov...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Tak dobře, já se teda chytím toho plácajícího smajlíka

Díky

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Jeden z nejlepších dílů. Fialové moře je velmi zvláštní a svým způsobem děsivé. Použití fialového textu tu atmosféru ještě podpořilo. Ještě jsem si k tomu pustil tuto hudbu https://www.youtube.com/watch?v=MfQa_mzITdE Představa, že ležím zcela sám uprostřed nekonečného moře s několika kilometry vody pod sebou je sama o sobě hrozivá a teprve na cizí neznámé planetě, když se v ní nachází takoví obří tvorové. A na konci duhové bubliny měnící se v motýli a ti se pak rozpustí do deště, dobrá šílenost, která mi přepoměla úvod do jednoho přídavku hry Oblivion:Shivering Isles. Jen víc takových dílů.

Bombová časť. Výborná vsuvka v príbehu.

[andoriel]

Děkuju, Azany i Puk

Popis bez dialogů byl obtížnější, než jsem si původně myslela. Jsem ráda, že se mi to nějak podařilo
Azany, ta hudba je děsivá, ale hodí se

Zítra bude mrazivé pokračování v pohoří Zuzum ... a taky bude Zuzanka

[andoriel]

Dobré ráno
Bavte se

Zelená planeta
47. Na doraz

Tři dny u fialového jezera pod příkrovem mlhy utíkaly až příliš rychle.
Andoriel se naučila správně jíst bobulky i s křehkými konci větviček a natrpklými lístky a začala si dělat zásobu na další cestu. Skoro si přála, aby od jezera neodcházeli. Poslední úsek jejich cesty jí stále připadal nepřekonatelný.
Ace se třetí den probudil s příjemným vědomím, že je čeká temný vesmír a wraithská loď. Pootočil hlavu, zadíval se na ležící Andoriel a natáhl k ní ruku, aby se dotkl jejího ramene. Původně ji chtěl vzbudit a hned se vydat na cestu. Andoriel se sice probudila docela rychle, ale ke vstávání se neměla. Naopak, dělala všechno pro to, aby zůstali pod dekou co nejdéle.
„Ještě jeden den, prosím,“ zašeptala s ústy těsně u wraitshkého ucha, když už bylo zřejmé, že déle Ace v leže neudrží.
Rozzlobeně zavrčel, ale když za jejím prosebným pohledem poznal bezbřehý strach, s přehnaným povdechem položil hlavu zpátky na složenou deku. Doufal, že když nechá Andoriel další den na aklimatizaci, o to rychleji půjdou dál.
Cesta k hoře Juu bude podle Aergaly ještě dlouhá a složitá. Ledové pohoří Zuzum bylo rozsáhlé a nepředvídatelné sněhovými bouřemi i náhlými oblevami a Wraith si k jeho návštěvě vybral ten nejhorší čas.
Nehodlal čekat na změnu období, která měla přijít podle pozemského kalendáře za další čtyři měsíce. Doufal, že tou dobou už na celou Zelenou planetu bude s pobavením vzpomínat na můstku své lodi.
Nechal Andoriel dokazovat mu, jak je ráda, že se ještě den zdrží u fialového jezera, a vzpomínal na některé zajímavé situace na této planetě. Dostatek potravy. To bylo to první, co mu vytanulo na mysli. Téměř vždy měl dostatek potravy. V současné době mu sice začínala scházet, ale to nic neměnilo na faktu, že o přísun energie zde neměl nouzi. Spokojeně přimhouřil oči, a pak zalapal po dechu, když se Andoriel dostala do míst, která nedokázal ignorovat. Jeho poslední souvislá myšlenka na dlouhou dobu byla, že je to jejich poslední volný den na této planetě, ve kterém si mohou dělat, co chtějí.
Další ráno si Andoriel bez protestů na sebe navlékla všechno oblečení a se značnou zásobou větví s bobulkami svázanou v dece stála připravená u řádky vyskládaných kamenů.
Spokojeně kývl a jako první vkročil do mlhy oddělující přívětivý kousek země od nehostinného světa ledového pohoří Zuzum.

„Ace,“ zašeptala Andoriel neslyšně. Klopýtla, ale udržela rovnováhu a udělala další namáhavý krok.
Wraith se ohlédl a zastavil. Nedívala se na něj a nereagovala na jeho pohled. Udělala další krok. Nechal ji se přiblížit na dosah.
„Odpočineme si,“ řekl s přemáháním. Fialkové jezero, kam je odvedla Aergala, zůstalo jen nepravděpodobnou vzpomínkou. Už mnoho dní se probíjeli ledovým pohořím, a i když jim prodloužený čtyřdenní pobyt v mlze opravdu pomohl s aklimatizací, nebylo to dost. V noci byla při větru taková zima, že někdy nedokázali spát. Oheň nebylo z čeho rozdělat, tak museli spoléhat na díry vyhrabané ve sněhu a společné teplo. Otočit denní rytmus také nemohli, protože v temnotě noci nedokázali pokračovat v cestě. Obloha byla stále zatažená těžkými nazelenalými mraky, které nepropustily sluneční světlo, natož matný svit hvězd. Z mraků se často sypal sníh a nedovolil Wraithovi určit správný směr, takže zůstávali stát a čekali, až se zase aspoň trochu vyjasní a budou moci pokračovat.
Andoriel prošla kolem něho a jen mávla rukou. „To nestojí - za tu námahu – se zvedáním - potom,“ vyrážela ze sebe mezi krátkými nádechy, jak prudce stoupala do svahu. Nechtěla zastavovat. Tělesa v pohybu by měla v pohybu zůstat, dokud mají aspoň trochu energie, běželo jí hlavou. Čím dřív Juu, tím lépe. Jen jdi, mě se nezbavíš – zašklebila se na Wraithova záda, když se mu opět podařilo ji předejít. Byla ráda, že na Zelené planetě mezi nimi nefunguje telepatie. Asi by skončila ve svěrací kazajce.
„Ace,“ zašeptala znovu s očima přilepenýma na jeho záda. Trhl sebou, ale už se neotáčel. Ani on neměl tolik síly, aby jí plýtval. Kdyby mu chtěla něco říct, udělala by to.
Opatrně scházeli do dalšího údolí zavátého sněhem.
„Už ne,“ zasípala Andoriel. V údolí se jim večer podařilo postavit něco na způsob iglú, ale před půlnocí se zvedl vítr ze špatného směru a během okamžiku vyfoukal všechno pracně nastřádané teplo. Natáhli přes otvor další deku. Trochu to pomohlo, i když se Andoriel pořád třásla a zuby jí cvakaly. Tiskla se k Wraithovi a cítila, že i on má se zimou problémy. Od posledního krmení, jakkoli vydatného, uplynul dlouhý čas a energie mu v mrazu rychle ubývala.
„Musíme dojít k Juu. Není to daleko,“ zavrčel.
Jen si znechuceně odfrkla. „To jsi říkal včera, předevčírem, před týdnem, před sto lety, co já vím, kdy. Ta zatracená hora tady není.“ Při posledních slovech se jí zatřásl hlas, tak raději zmlkla.
Wraith si pro sebe povzdechl. Andoriel řekla to, co ho už pár dní napadalo taky. Buď sešli z cesty nebo Aergala nezná pohoří tak, jak se domníval. A nebo je poslala schválně na jinou stranu a v závětří čeká, až podlehnou mrazu. Proteiny jsou v takovém podnebí potřeba a proč se namáhat se zabíjením, když to mohou hory udělat za ni? Pootočil Andoriel hlavu tak, aby ho její dech hřál na krku a ušklíbl se. Nedostanou je. Nedostane je ani mráz ani hladová Aergala, i kdyby měl Andoriel odnést na zádech. Hlásek někde v pozadí se mu vysmíval, že už skoro nemá sílu unést ani vlastní tělo, jak by chtěl nosit ještě někoho jiného? Měl by se raději nakrmit, pak bude nalezení hory Juu jednoduché a rychlé. Krmná ruka mu zacukala, ale ovládl se. Unavenýma očima vyhlížel první náznak světla nového dne za dvojitou látkovou ucpávkou vchodu do iglú.
Andoriel usnula neklidným spánkem, sotva se trochu zahřála. Celodenní pochody ve sněhu a ledu ji dokázaly vyčerpat až na hranici možností a nic na tom nezměnily ani větvičky s bobulemi, které poctivě každé ráno a večer žvýkala. I ve spaní někdy zašeptala Wraithovo jméno. Nerozuměl tomu.
„Proč to děláš?“ rozkřikl se na ni za další dva dny odpoledne. Nechápavě se na něj podívala a chtěla pokračovat v cestě. Tentokrát jí nenechal. Zastoupil jí cestu a se založenýma rukama čekal na dopověď.
„Nevím, co myslíš,“ potřásla hlavou. Zůstala před ním stát a zvedla oči, aby mu viděla do tváře. Snažila se, aby neviděl, jakou námahu ji to stojí, ale bylo to zbytečné. Spustil ruce podél boků, ramena mu klesla a bez vysvětlení se otočil a pokračoval v pomalé a namáhavé chůzi.
Ten večer se jim podařilo najít přírodní jeskyni tak hlubokou, že led ustoupil skále, a otevřenou jenom z jedné strany, takže se v ní neproháněl nepříjemný průvan.
Andoriel chtěla říct něco o zámku, ale neměla sílu na nic jiného, než najít rovné suché místo a zhroutit se na něj. Vysoukala ruce z popruhů vaku a vylovila pomačkanou a z větší části opadanou větvičku.
Ace se zastavil u vchodu do jeskyně a zachmuřil se. Přišlo mu zvláštní, že by takový poklad, jako suchou jeskyni v závětří, nikdo neobýval. Ohlédl se k horám a na okamžik strnul.
„Vstávej!“ vykřikl ostře na Andoriel.
Snažila se. Zvedla se na vratkých nohou a popošla k východu, pak se obrátila zpět pro zapomenutý vak se zbytkem bobulek, ale Wraith ji popadl za ruku a táhl ji za sebou ven. Z příkrého svahu se skoro skutáleli, ale Wraith nezastavil, aby získali rovnováhu a hned Andoriel vláčel vzhůru do dalšího kopce. Teprve na jeho hraně se zastavil a ohlédl.
Před jeskyní se právě zastavil velký bílý tvor. Zvedl přední tlapu a větřil u vchodu.
Andoriel ležela ve sněhu. Pozvedla hlavu, aby taky viděla, před čím tak divoce utíkali. Krátká bílá srst a podlouhlá hlava jí připomněly lední medvědy, ale stavba těla byla jiná. Mnohem mohutnější, včetně obrovských tlap s dlouhými zahnutými drápy. Pro běh na ledu to bylo neocenitelné. Že by zuzum-medvěd byl vegetarián, ji nenapadlo ani na zlomek vteřiny.
Vyhrabala se na nohy, ještě jednou se podívala k jeskyni, ve které právě medvěd zmizel, a pak se zadívala na druhou stranu.
„Měli bychom jít, než Zuzanka...“ Nestačila dopovědět. Z jeskyně se ozvalo hluboké burácivé zařvání a Zuzanka vyběhla ven.
Andoriel na víc nečekala a rozběhla se pryč.
Ace ještě stačil postřehnout, že se „Zuzanka“ opravdu žene k nim, a vyrazil za Andoriel. Snažil se aspoň náznakem zachovávat směr, který jim ukázala Aergala, i když už dlouho nevěřil, že je poslala správně.
Proti Zuzance neměli šanci. Doháněla je každým skokem.
Ace znovu chytil Andoriel za loket a táhl ji stranou z přímého směru do míst, kterým se zatím pečlivě vyhýbali. Led tam byl hladký a zelenkavý a od pohledu nebudil důvěru ve svou pevnost. Dokázali po něm uběhnout asi deset kroků, než se jim začal propadat pod nohama. Wraith skočil na malý kousek, který měl světlejší barvu a mohl být pevnější. Andoriel se mu vysmekla a celým tělem dopadla na zelený led. Popraskal, ale zatím držel.
Zuzanka přešlapovala na okraji zrádného místa a mručela. Za odchlípnutými pysky se jí blýskaly dlouhé bílé zuby s ostrými špičkami.
Ace zavrávoral a skoro sjel na zrádný led, Andoriel zatínala nehty do každé malé puklinky, protože začala klouzat mírným svahem. Nechtěla se přesvědčit na vlastní kůži, jestli svah končí pomalý sestup v nejbližším mělkém údolí nebo je to předzvěst dlouhého pádu. Podle výrazu Aceovy tváře to odhadla na druhou možnost, a kdyby měla v dosahu cokoli, do čeho by mohla zatnout zuby, aby se lépe udržela na místě, udělala by to.
Zuzanka byla vytrvalá, ale na led se neodvážila. Obcházela ho a zkoumala tlapou jeho sílu a po dlouhé době si rozzlobeně odfrkla a zmizela.
Ace a Andoriel ji sledovali bez hnutí, protože se báli, že jakýkoli pohyb by ji mohl vrátit zpět.
„Ace,“ vydechla Andoriel. Tentokrát to nebylo mimovolné ujištění se, že je Wraith nablízku. Led pod prsty jí odtával a podklouzával. Věděla, že se už dlouho neudrží. Nijak jí nepomohla ani temnota nastávající noci, která skryla všechna možná nebezpečí.
Ace se k ní natáhnul a chtěl ji pomoci, ale byla moc daleko. Pořád se snažila se pevněji zachytit a gravitace ji stahovala do neznáma, když někde za sebou z dálky a, jak jí připadalo, i z hloubky zaslechla chrčivý dech.
Zuzanka se dostala na druhou stranu zeleného ledu a čekala, až k ní její kořist sklouzne.
„To ne,“ zachraptěla Ája, vzepřela se na zkrvavených dlaních a prudce zabořila špičku nohy do ledu. Dlaně jí podjely, ale noha zapadla do ledového sevření vody. Udržela se na místě. Připadalo jí lepší usnout v mrazivé náruči tajícího ledu než v čelistech místního predátora, ať se jmenuje jakkoli hezky.
„Andoriel!“ Ace vědomě vkročil na praskající led a chytil Áju za zápěstí. Pod nohou mu zakřupalo, ale než se probořil, stál už zpátky na původním místě a Andoriel pořád svíral za zápěstí. „Nezůstaneš tady,“ zavrčel na ni, pootočil se, zvedl jí ruku, aby si ji zezeadu přehodil přes rameno, a třemi dlouhými skoky se dostal zpátky na pevnou půdu. Andoriel mu bezvládně visela na zádech. Noha jí ztuhla až ke kolenu. Dostala strach, že se při nejmenším nárazu roztříští na střepy. Pak už jí to bylo jedno. Chtěla si odpočinout. Spát a přestat se starat o loď, o mráz, o medvěda…
Ace ji položil na zem a rychle jí přejel rukama po těle, aby se přesvědčil, že je v pořádku. Na probořené noze se zastavil a sykl. S tou daleko neuteče. A s únavou také nemohl nic dělat. Byl rád, že se sám stále drží na nohou. Vzal ji do náruče a vydal se nastávající nocí tam, kde si při jejich útěku před Zuzankou všiml sněhového hrbolku. Mohl by znamenat úkryt a trochu tepla. Doufal, že Zuzanka je nepůjde znovu hledat.
Sněhový hrbolek byl dál než si myslel a přesně takový v jaký doufal. Z jedné strany nafoukaný peřinou sněhu a z druhé vybraný do prohlubně v závětří.
Složil Andoriel na zem a promnul jí ledovou nohu. Sykla bolestí. Pak přestala reagovat. Únava a mráz ji dohnaly za hranici vnímání.
Wraith zamumlal něco nesrozumitelného a znovu chtěl zvednout ruce, aby jí v noze rozproudil krev. Nedokázal to. Najednou se cítil slabší než v geniiském vězení. Útěk před Zuzankou a zelený led vzal i jemu poslední sílu, jen mu déle trvalo než si to uvědomil a připustil. Ztěžka dopadl na bok vedle Andoriel. Podšívaný pláť se z něj svezl a zůstal ležet bez užitku vedle. Zašmátral po něm, přetáhl ho přes sebe a přitiskl k sobě Andoriel s představou jejího teplého dechu. Žádný jí nezbyl.
Cítil, jak mu chladne pod rukama, a nemohl s tím nic udělat. Pohnula rty, ale žádný zvuk se neozval. Věděl, co chtěla říct. Jeho jméno. Šeptala ho s očima upřenýma na jeho záda při nekonečném pochodu sněžnými pláněmi mezi skalami ledového pohoří Zuzum, a křičela ho v horečnatých snech.
Posunul se, aby ji k sobě mohl lépe přitisknout. Představil si, jak je mráz spojí v jednu ledovou hroudu neurčitého tvaru. Jestli někdy přijde mezi tyto hory obleva, nikdo už neurčí, kde začíná jeden a končí druhý. Ještě nedávno si nedovedl představit, že by nějaký boj vzdal, ale bylo to snazší, než by se zdálo. Neměl kde hledat další sílu. Chtěl ležet a odpočívat a nic necítit. Představa, že by se po rituálním tanci života mohl vrátit v novém těle, se mu zdála odporná. K žádnému tanci se nechystal, jenom ke spánku. Dlouhému spánku beze snů.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[Aiwendill]

Líbilo... moc...

jen houšť a větší kvapky...