SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

[Aiwendill]

Paradni dil

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Líbilo se mi, jak se Ace ujišťoval, že mu už zmizel zobák i čelní hřeben.
A taky že Acelynn podědila krmnou ruku .
A Cassefe je skvělé jméno. I ta ostatní jsou výborná, ale Cessefe se mi líbí asi nejvíc. Dokážu to ocenit, protože sama mám s vymýšlením jmen problém.

[andoriel]

Děkuju, Shano

bez zobáku je to lepší, ale těch křídel je mi stejně pořád napůl líto. Napůl proto, že bych je přála Andoriel No, místo křídel dostane časem ...něco jiného, to bude taky dobrý Jestli se mi to teda podaří dopsat, protože to už je další příběh, a teď mě momentálně straší jiné příběhy. Třeba ZDP 2
Acelynn je miláček, ale tímto jsem se s ní rozloučila. Další trápení si klidně odpustím
A Cassefe - myslím, že jsem právě myslela na kafe Vyšlo to docela hezky.
Rozhodně jsem moc ráda, že už bude na řadě Kvak. Moc se těším, až tuhle kapitolku pošlu do světa

Dlouho jsem tu nebyl a tak nebylo naškodu zavzpomínat na Zelenou planetu. Výprava je opravdu parádní pasáž. A proměna Ace v Pterodaktila mě překvapila i když se potom opět změnil zpět. Pěkně to oživilo a na druhou stranu jeden si nemůže být jist, co se sním stane, vysaje-li nějakýho dosud nepoznanoného tvora.

No a já se v následných dnes opět pustím do psaní dalších dílů Aldeneerinu. Teď jsem to hodně zanedbával.

[andoriel]

Děkuju, Azany

Cesta po Zelené planetě mě hodně bavila a nápad s pterodaktylem mě rozesmívá ještě teď

Těším se na Tvoje další příběhy

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Osmého července tady přistane díl až někdy večer. Ten den ráno se vracím z Festivalu Fantazie rovnou do práce
Snad neodpadnu večer dřív, než sem kapitolku stačím dát

[andoriel]

Tak jsem stihla všechno ¨

Bavte se

Zelená planeta
43. Kvak

Ace, Kesak a Andoriel šli a prodírali se lesem mnoho dní. Každou chvíli je skropil déšť a studený vítr jim nepřestával foukat do tváře. V lese nebylo kde se skrýt ani před deštěm ani před větrem. Všichni tři byli unavení a Kesak a Andoriel se sotva vlekli. Ani Wraith cestou netančil radostí. Místo odpovědí vrčel a netrpělivými pohyby poháněl ostatní k rychlejší chůzi. Za tímto lesem mělo být dlouho očekávané ledové pohoří Zuzum s horou Juu skrytou někde na svém vzdáleném konci.
Po dlouhém a vysilujícím pochodu sešli jedno odpoledne do mělké kotlinky uprostřed lesa, kde se vítr najednou ztratil a místo holé země pokryté jen spadaným jehličím a vyvrácenými stromy se jim pod nohama zahoupal hustý tmavomodrý mech. Mech obrůstal i kmeny stromů a jako závěsy visel zpět k zemi z nízkých větví. Na nejnižším místě bylo přes sebe naházených několik dlouhých kamenů také obrostlých mechem, přesto bylo znát, že kameny někdo kdysi dávno opracoval do jejich konečné podoby. Při svém vzniku mohly tvořit něco jako bránu nebo kruh kolem studánky obrostlé kapradím.
Důležité bylo, že místo bylo za větrem a zrovna nepršelo.
„Tady se mi líbí,“ zašeptala Andoriel. „Prosím, odpočineme si,“ obrátila se na Ace.
Wraith zavrčel, rozhlédl se kolem sebe a nakonec kývl.
Kesak u kamenů rozdělal malý oheň a společně s Andoriel netrpělivě čekali, až se začne vařit voda v kotlíku, aby do ní hodili kusy nedávno uloveného zvířete a cosi podobného houbám.
Ace chodil kolem, prohlížel si okolí studánky a největší pozornost věnoval kamenům. Z opasku vytáhl nůž, zabořil ho hluboko do mechu pokrývajícího jeden z nich a trhnutím odhalil zarostlý nápis.
„Přečteš to?“ zeptal se Kesaka a odstraňoval přitom mech z dalších částí kamene. „Tento jazyk neznám, Vypadá starobyle.“
Kesak na vidlici z olámané větve stáhl kotlík z ohně a s Andoriel přešli k Wraithovi.
„Je to velice staré,“ souhlasil Kesak. Nerozumím jednotlivým slovům, ale celkový obsah bych snad mohl odhadnout,“ uvažoval nahlas. „Je tady něco o starém království, kletbě a osvobození za nějakých podmínek. Ale nevím za jakých,“ zamyslel se nad textem a ztichl.
„Další kletba?“ ušklíbla se Andoriel. „Tahle planeta je kletbami přímo prošpikovaná.“
„O nějakém místě, které se nazývalo království, jsem slyšel vyprávět,“ pokračoval Kesak v tiché samomluvě. „Je to už dávno, co zaniklo. Bylo známé krásou žen a odvahou mužů,“ rty se mu zkřivily úsměškem nad nějakou soukromou vzpomínkou.
„Krásné princezny a chrabří princové,“ pitvořila se dál Andoriel. Byla unavená, hladová a o chrabrých princích měla své, nepříliš valné, mínění.
„Krásné zakleté princezny, ztracená království, a osvobozující… polibek?“ mračil se Kesak na nápis. „A tenhle výraz neznám,“ ukázal na předposlední řádek na kameni.
„Zakleté do koho, čeho?“ zeptal se Ace. Položil Andoriel ruku na rameno, aby ji uklidnil. Pohádky sice měla ráda, ale zatím vše, co kolem ní zpočátku vypadalo jako pohádka, se zvrhlo do složité a nepříjemné situace. „A kým?“ doplnil svoji otázku, než mohl Kesak začít odpovídat.
„Nevím kým,“ odpovídal Kesak od konce. „A zakletá v něco, co žije poblíž vody,“ rozhlédl se. „Poblíž téhle vody,“ kývl ke studánce.
„Pojď se najíst,“ Andoriel se svezla k zemi vedle ohně a dloubla dlouhým klackem do husté houobovo-masové kaše, která mezitím vznikla v kotlíku. Natáhla se ke svému zavazadlu, vydolovala z něj lžíci a pořádně si nabrala. S pohádkami nechtěla mít nic společného.
Kesak se nedal pobízet dvakrát a za chvíli se už oháněl vlastní lžící, co mu síly stačily.
Ace přešel ke studánce a rozhlížel se dokola.
Kesak i Andoriel dojedli, vyčistili kotlík a začali místo připravovat k odpočinku. Elán z prvních dní chůze lesem je dávno opustil. Teď byli rádi, že si odpočinou bez věčného mrazivého větru. I tak nad ležením dobře upevnili nepromokavou plachtu, kdyby se v noci počasí náhle změnilo.
Ace prozkoumával okolí, dokud bylo vidět. Pak se stáhl k ohni a otřásl se, když mu plameny připomněly, jaká v lese panuje zima.
„Nic tu nežije,“ ujistil Andoriel.
Seděla na dvou složených pokrývkách a balila se do podšívaného pláště. Začala se těšit, že se po dlouhém čase konečně trochu zahřeje.
Kesak už podřimoval stočený do klubíčka.
První hlídka byla tuto noc na Aceovi, střídala ho Andoriel a k ránu si s ní měl vyměnit místo Kesak. Prostřední hlídka byla nejhorší, sotva dotyčný usnul, už aby se budil, a k ránu byla většinou taková zima, že se stejně spát skoro nedalo. Andoriel si nestěžovala. Byla na tom stejně jako ostatní. Všichni potřebovali odpočinek, aby mohli v krátkých dnech co nejrychleji pokračovat v cestě.
Noc proběhla v klidu. Díky bezvětří Andoriel usnula, sotva se po své hlídce znovu zabalila do pláště a lehla si k ohni. Ráno by si ještě chvíli poležela, kdyby jí Ace důrazně nezatřásl ramenem.
„Něco živého tu přece jenom bylo,“ oznámil jí suše, sotva otevřela oči.
Zamručela, vymotala se z pláště a bez rozhlížení vykonala svoji pravidelnou ranní procházku. Skončila u studánky, kde si s prskáním lila ledovou vodu na obličej a krk.
„Dá se to živé sníst?“ zeptala se s nadějí v hlase. Zápolila právě s dřevným hřebenem a snažila se, aby mu námahou nevypadaly všechny zuby.
Ace se ušklíbl a kývl ke Kesakovi. Voják seděl na ležícím kameni a v dlaních držel jasně modrou žabku se zlatým proužkem na vrcholku hlavy. Nespustil z ní oči.
„Dobré ráno,“ řekla Andoriel a šla si Kesakův úlovek prohlédnout z větší blízkosti. „Ke snídani budou žabí stehýnka? Jsou místa, kde je to delikatesa,“ navrhla.
Kesak se po ní sotva ohlédl. A zase se pohledem vrátil k žabce.
„Půjdu připravit kotlík,“ pokračovala vážně Andoriel. „Ať tě ani nenapadne, co tě právě napadá,“ zabodla prst do Kesakova ramene. „Tu žábu líbat nebudeš.“
„Počkej,“ konečně zareagoval Kesak. „Nevíš, co se děje. Až odejdete, nebudu se mít kam vrátit. Zania si prý našla…,“ odmlčel se, polknul a ještě upřeněji se zadíval na žábu. „Nemám se kam vrátit,“ zopakoval tiše.
„Tak si myslíš, že tady jedním polibkem získáš krásnou princeznu a království k tomu?“ Andoriel nedokázala v hlase skrýt skepsi. „Ale tak to nefunguje,“ povzdechla si. „I když by se mi to líbilo, a přála bych ti zamilovanou krásnou princeznu i království. Nedělej to. Prosím.“
„Je to jeho rozhodnutí,“ namítl Ace. „Co nejhoršího se může stát? Žába zůstane žábou a Kesak z její kůže dostane vyrážku? To přežijeme.“
Voják stiskl rty. Už ho nebavilo poslouchat, jak se ti dva dohadují, co má a nemá udělat. Byl rozhodnutý. Hned, jak se s prvním paprskem slunce žába objevila přímo před ním, věděl, co se stane.
„Nelíbí se mi to,“ vedla si Andoriel dál svou. „Měl bys ji pustit, abychom vyrazili dál,“ drcla do Kesaka, aby upoutala jeho pozornost. „Líbat žáby můžeš na cestě zpátky. Co bychom si počali s princeznou?“
„Mohl bych jít s vámi až do úplného konce. Na loď, o které jste mluvili,“ řekl se stopou naděje Kesak.
Andoriel se podívala na Ace a v očích se jí odrazil strach. Dlouho budovali její pozici ve wraithské lodi a ani s veškerou podporou velitele a jeho zástupce Zaka si občas nebyla jistá, zda jednou neskončí jako nečekaná svačinka hladového člena posádky.
„To by nebylo moudré rozhodnutí,“ zamumlal Ace. Očividně myslel na to samé jako Andoriel. Zároveň mu došlo, že poslat Kesaka samotného zpět do Balaytodu nebo alespoň do obydleného kraje se rovná téměř vraždě. „Ale možná to bude jediné možné rozhodnutí,“ připustil po krátkém zaváhání.
Ája si klekla před Kesaka a položila ze stran ruce na ty jeho, takže vznikla trochu hlubší miska pro modrou žabku. „Prosím ještě jednou, nedělej to,“ řekla tiše, ale naléhavě.
Kesak přeskočil pohledem mezi Acem, Andoriel a žabkou a následován Ájinýma rukama, pozvedl žabku až před svůj obličej. Žabka se přikrčila a vydala tázavé: „Kvak?“ Andoriel znělo jako varování, Kesak si ho vyložil po svém a přiblížil dlaně ke rtům. Andoriel se je jemně snažila odtáhnout a žabka celou nenápadnou tahanici vyřešila po svém. Přeskočila Kesakovi na zápěstí a otřela se o koutek jeho úst.

„Ne!“ vykřikla jsem zděšeně. Srdce mi tlouklo až v krku. Nevěděla jsem, proč mám takový strach, ale seděl ve mně od chvíle, kdy jsem žábu uviděla. Snažila jsem se Kesaka odradit od jeho záměru každým způsobem, který mě napadl, ale marně. Kesak byl rozhodnutý dávno předtím, než jsem žábu poprvé uviděla.
„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se bezradně a natáhla spojené dlaně k Aceovi. Nepodíval se mi do očí. Nemohl je odtrhnout od… dvou modrých žab, které se mi usadily v rukou a upřeně zíraly jedna na druhou.
Sesunula jsem se z kleku do sedu a ruce mi klesly k zemi. Žába se žlutým kroužkem na hlavě seskočila do mechu a téměř s ním splynula. Bylo mi to jedno. Záleželo na té druhé. Na Kesakovi.
„Jak tě máme vrátit zpátky?“ zeptala jsem se roztřeseně. „Cassefe tady není, aby tě vyléčila. Ani nevím, jestli by to dokázala, pokud je tohle zakletí.“
Malý modrý Kesak mi v rukou naklonil hlavu ke straně a pronesl hlasité: „Kvak.“ Poskočil, aby se dostal z mého dosahu. Přivřela jsem dlaně. Nechtěla jsem ho pustit. Musela přece existovat nějaká pomoc.
„Kvak!“ zavřeštěl Kesak bez pochyb rozzlobeně.
„Nikam!“ reagovala jsem stejně rozhorleně jako on.
Ace přecházel kolem kamenů a hledal nějaké vodítko, jak z Kesaka znovu udělat člověka.
Nechala jsem ho bádat a přesunula se z mokrého mechu na místo, kde jsem spala, a kde všechno zůstalo tak, jak jsem se zvedla. Vyležený důlek už stačil vychladnout, ale pořád v něm bylo sucho. Zavrtěla jsem se v něm, zkřížila nohy a dlaně si pohodlně opřela o koleno.
Bylo jasné, že nebudeme v cestě pokračovat, dokud se nevyřeší Kesakova proměna.
„Proč jsi to udělal?“ vedla jsem polohlasně samomluvu k žabákovi. „Na hloupé nápady jsem tady přece já, ale tak hloupý nápad…,“ polkla jsem a zamrkala, abych odehnala slzy. Už jsem měla plné zuby toho, jak jich mám pořád plné oči. „Kesaku, ty blbče, proč jsi jednou nemohl poslouchat, co ti říkáme?“ Pokračovala jsem podobným stylem ještě nějakou dobu. Žabák Kesak mi seděl v dlaních tiše jako myška. Odtáhla jsem prsty od sebe, abych se podívala, jestli je pořád naživu. Tak klidného a tichého jsem ho nikdy předtím nezažila.
Okamžitě využil únikové cesty, odrazil se a přistál kus ode mě v mechu. Téměř se v něm díky své barvě ztratil.
Vykřikla jsem a vrhla se za ním. Dopadla jsem jednou rukou vedle něj a druhou ho chtěla chytit, když znovu skočil a ocitl se z mého dosahu. Zaklela jsem, přesunula váhu na ruce, abych se dokázala postavit na nohy, a skočila kupředu podobně jako žabák.
Zmizel mi z očí v modrém mechu a kapradí na břehu jezírka.
„Koukej se vrátit!“ zařvala jsem z plných plic.
„Andoriel,“ řekl tiše Ace. Stál nade mnou a natahoval ke mně ruku, aby mi pomohl na nohy. Zvedla jsem ruku, abych se ho zachytila, ale odtáhl se. Dlaň jsem měla plnou kousků mechu, který se na mě zachytil, když jsem do něj zabořila prsty, abych se mohla odrazit ke skoku za Kesakem.
Vstala jsem bez pomoci a otřela si ruce o stehna. Moje špinavé modré dlaně byly toto ráno ten nejmenší problém.
„Doufám, že jsi ho nezašlápl,“ zamulala jsem a rozhlížela jsem se okolo.
„Andoriel,“ povzdechl si Ace. „Nehledej ho. Právě jsem pochopil význam těch nápisů. Je to dlouhé povídání, ale závěr je jasný. Nejde to vrátit. Ten předposlední řádek, který Kesak nedokázal přečíst byl důležitý. Musíme odejít.“
Nechápavě jsem se k němu otočila. „Cože?“
Vzal mě za loket, otočil a odváděl zpátky k ležení. „Nemůžeme tady zůstat dlouho nebo se nám stane to, co Kesakovi. Je to tady nebezpečné,“ rozhlédl se kolem, jako kdyby očekával, že na něj zpoza nejbližšího stromu vyskočí wraithský démon.
Automaticky jsem se sehnula, abych vyklepala a složila pokrývku. Ještě pořád jsem nedokázala pochopit, že pro Kesaka nemůžeme nic udělat. Ace se přece taky ze své proměny dostal. „Kdybychom se vrátili a zavolali harpyje,“ začala jsem uvažovat nahlas.
„Nic by se nezměnilo,“ dokončil za mě Ace. „Odcházíme.“ Upravil si vak a meče na zádech.
Podívala jsem se na něj a beze slova dokončila balení. Nebyla jsem si jistá, jestli o nápisu na kamenech mluvil pravdu. Třeba jenom pospíchá na svoji loď - a nechává za sebou všechno, co ho zdržuje nebo působí nějaké potíže.
Nadhodila jsem si ruksak, aby se lépe rozložila jeho váha, a zavrtěla se. Zdědila jsem po Kesakovi dlouhý meč a jeho rukojeť mi právě trčela nad hlavou, abych špičkou neryla v zemi. Netušila jsem, co bych si s ním počala, kdyby došlo k boji. Na tak dlouhou a těžkou zbraň jsem nebyla zvyklá. Ale nechat ho u studánky jen tak opřený o strom mi nepřipadalo správné.
„Kesaku,“ otočila jsem se před odchodem. „Sbohem.“ Chtěla jsem toho říct mnohem víc, ale nemohla jsem najít ta správná slova rozloučení. Ohlédla jsem se na Wraithova záda mizející mezi kmeny stromů směrem k pohoří Zuzum a vydala se za ním.
Za sebou jsem uslyšela dvojhlasné spokojené: „Kvak.“

[Aiwendill]

Ty vole...

Rozpravka naopak...

Ja zasnem...

Napad je to sice poriadne uleteny... ale cita sa to v pohode. Azda len jedna vytka: je to kraaaaaatkeeeeeeee

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Já vím, že je to krátké. Všechno je krátké S tím toho moc nenadělám

Polibek pro žábu mi už dlouho ležel v hlavě a byla jsem ráda, že ho konečně můžu uplatnit Kesak byl perfektní pokusná osoba a vůbec se tomu nebránil

Původně jsem si myslela, že by se Andoriel přece jenom mohla pokusit ho vrátit zpátky, a pak by se Ace snažil zachránit ze žabího těla Andoriel... ale protože by by tam potom těch žab hopkalo o dvě víc a Ace byl zásadně proti (pořád chvátá na svoji loď), nechala jsem to nakonec jenom takhle.

[Aiwendill]

Autori na tomto fore su cim dalej zvrhlejsi...

Takto prekrucat rozpravky...

Takze? Ktoru rozpravku prekrutime teraz?

Tu o kralovnej a carovnom zrkadle? Alebo o Janickovi a Marienke a pernikovej chalupke?

Sice krátké, ale sám pro sebe jsem si to ohodnotil "Ty vole, to je prdel." Krásný černý, škodolibý humor. Holka, Ty jsi poklad ....

[andoriel]

Aiwe, mám pocit, že pohádky píšu pořád, jenom někdy je to takové patrnější

Díky, cpt-nemo
První, co mě napadlo, bylo: Jo, jo, poklad, jen mě nakopat
Ale vím, že to byla lichotka, tak děkuju ještě jednou

Jsem ráda, že Kvak vyšel tak vesele, jak jsem doufala.

andoriel píše:

První, co mě napadlo, bylo: Jo, jo, poklad, jen mě nakopat

Vykopat je správně