SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

[andoriel]

Děkuju, cpt-nemo

No, já nevím opravdu je nezabiju?

...

Asi ne. Možná Ale byl by to pěkný konec

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Dobré ráno

Bavte se

Zelená planeta
41. Vidím tě ve snech

Celý den nad pouští pálilo slunce a nad zlatým pískem se neobjevil žádný stín. Vše živé se krčilo v relativním chladu lesa a odpočívalo. Vyčkávala i čtveřice divných tvorů, která se usadila pod posledními stromy a z dálky okukovala ležícího Kesaka.
Tři tvorové byli vysocí a tmaví, měli velké černé oči a krátké střapaté vlasy, ale ten čtvrtý vypadal jinak. Byl o hodně menší a jeho kůže byla světlejší. Od krku k patám se skrýval pod dlouhým volným pláštěm a jeho bledý obličej lemovaly dlouhé vlnité vlasy. Přes rozdíl ve vzhledu se všichni čtyři chovali stejně. Ostražitě a zároveň zvědavě, i když na nich byla vidět velká únava. Než slunce kleslo za obzor, bylo jasné, že ten světlejší tvor je nejmladší a ostatní ho učí. Mládě bylo také nejzvědavější a stále se přibližovalo ke Kesakovi, přestože ho od toho ostatní odrazovali. Několikrát si vysloužilo tlumené zasyčení a dlouhá ruka se silnými prsty mu sevřela rameno, aby ho odtáhla kousek dál.
Po západu slunce se ukázalo, že tvorové nejsou tak bojácní, jak se původně jevili. Odpočinuli si po dlouhé cestě a byli připraveni k dalším akcím. Jeden z nich položil dlaň na Kesakovu páteř a soustředěním se mu zkřivil obličej. Chvíli se nic nedělo a mládě se začalo netrpělivě vrtět, dokud ho ostatní posunkem neuklidnili.

Kesak zalapal po dechu a snažil se dostat na nohy. Něčí pevné sevření ho přidrželo u země a do ucha mu syknul neznámý hlas: „Odpočívej, ještě nejsi zcela zdráv.“
Zůstal ležet, ale snažil se rozhlédnout, aby zjistil, kdo ho zachránil ze spárů smrti. Věděl, že už byl někde jinde, když ho cizí vůle dotlačila zpět k životu a bolesti. V rychlém soumraku mezi stromy kolem sebe viděl nejasné postavy. Připadaly mu zvláštní, a když jedna z nich přeskočila padlý kmen za pomoci křídel, s hrůzou si uvědomil, že tvorů, kterým se stal pán Todd, bude zřejmě víc. Todd ho zabil a tito ho vzkřísili, aby… co? Aby ho znovu zabili? To mu nedávalo smysl. Pomalu a s námahou se posadil.
„Kdo jste?“ vypravil ze sebe namáhavě. V krku měl sucho.
Tvorové se podívali na něj, na sebe, ale neodpověděli. Jeden z nich se sklonil a nabídl Kesakovi vak s vodou. Voják si lil vodu do úst a dával pozor, aby ani kapička nepadla jinam. Než potřetí polknul, tvor mu vak sebral. Natáhl se za ním, protože teprve když začal pít, si uvědomil, jak moc jeho tělo postrádá vodu. Tvor ustoupil a důrazně zavrtěl hlavou. Kesak nechal ruce klesnout a stáhl se, až zůstal sedět na zemi jako hromádka žíznivého neštěstí.
Musel dlouho čekat, než mu tvor povolil se znovu napít, tentokrát víc. Cítil, jak se v něm všechno natahuje k vodě, a zároveň mu tlak v žaludku připomněl, že velké množství vody by ho po téměř úplné dehydrataci mohlo zabít. Dokázal sám včas odtrhnout vak od úst a rychle ho podal nejbližšímu tvoru, aby odolal pokušení, přece jenom pokračovat v pití.
Tvorové ho sledovali, dokud neusoudili, že je dost silný na delší rozhovor. Pak se ho začali ptát na cestu a jeho společníky. Kesak odpovídal neochotně, ale přece jenom tvorům po dlouhém váhání vyprávěl o posledních chvílích, na které si pamatoval. Popisoval Toddovu přeměnu v pterodaktyla a snažil se, aby mu při tom oči automaticky netěkaly ke složeným křídlům na zádech tvorů. Skončil tím, že Andoriel utíkala do pouště a Todd se hnal za ní. Víc si nepamatoval a i toto jenom matně v oparu bolesti, která ho zbavovala vědomí.
Mládě po skončení jeho vyprávění vyskočilo a rozběhlo se mezi písečné duny. Dva z větších tvorů ho následovali. Sotva se všichni tři dostali na volné prostranství, roztáhli křídla a vyletěli nad poušť, aby ji prozkoumali.
Kesak se za nimi díval a přemýšlel, jestli zachrání jenom Todda nebo i Andoriel. Podíval se na zbývajícího tvora vedle sebe. Neodvážil se zeptat. Ještě stále nevěděl, co s nimi mají tvorové v plánu.
Tvor v úsměvu vycenil zuby a řekl: „Jmenuju se Cassefe, jestli chceš vědět tohle.“ Naklonil hlavu na stranu a pokračoval: „Nechceme tě zabít. Ani ty dva další. Někomu jsme slíbili, že je najdeme a pomůžeme jim. Patříš k jejich hejnu, takže se tě to týká taky. A teď spi.“
Kesakovi se hlavou prohnalo ještě mnoho otázek, na které by mu Cassefe mohl odpovědět, ale oči se mu zavřely a poslední myšlenka byla, že Cassefe byla podle vzhledu spíš ženského rodu. Nevěděl, jak na to přišel, a další přemýšlení odplavil hluboký spánek.

Dva tvorové a mládě pátrali po Aceovi a Andoriel téměř celý zbytek noci. Se svítáním obě nalezená těla uložili vedle spícího Kesaka. Do Andoriel po troškách vpravovali vodu, ale dbali na to, aby se neprobudila. Ace si prohlíželi ze všech stran a jejich tiché poznámky zněly napůl vyděšeně a napůl pobaveně. Mládě si sedlo mezi změněného Wraitha a Andoriel a střídavě je pozorovalo.
Cassefe vyléčil, podle poslední Kesakovy myšlenky vyléčila, Aceova zranění, pak se stočila do klubíčka a usnula. Ostatní zůstali sedět pod stromy, všechny tři nalezence napájeli vodou a udržovali je ve spánku. Zvědavé mládě otevřelo jedno ze zavazadel a prohrabovalo se jeho obsahem, dokud neobjevilo mapu. Chvíli si ji prohlíželo než ji podalo jednomu z dospělých. Jeho dlouhý nehet podobný drápu přejel po vyznačené cestě a poklepal na kresbičku hory Juu. Tvor pokýval hlavou a přimhouřil oči. Už věděl, kam poutníci míří. Podal mapu druhému bdícímu tvoru a dlouhou dobu se na ni dívali a ukazovali na různá zakreslená místa. Mládě jim nahlédlo přes rameno a důrazně kleplo prstem na horu Juu. Dospělí se na ně obrátili s tichou otázkou. Mládě stáhlo prst a zadívalo se na ležící Andoriel, pak sklopilo hlavu a znovu kleplo do mapy. Znovu se troje oči zadívaly na vyznačenou cestu a drápy po ní postupovaly daleko, daleko za kresbu pouště. Nedošly až na konec cesty, zarazily se na okraji lesa s drobnou zelenou tečkou uprostřed. Bylo to místo v blízkosti ledového pohoří, ve kterém se Juu nacházela.
„Dál nemůžeme,“ řekl jeden z tvorů. „To je nejzazší hranice. Bude to trvat nejméně třicet pět dní,“ podíval se na mládě. „Budou spát celou dobu. Všichni tři.“ Poslední věty zněly neutrálně, ale v pozadí bylo možné vycítit nepochopitelný skrývaný smutek.
Mládě trhlo rameny, zezadu objalo sedícího tvora kolem krku a něco mu pošeptalo do ucha. Tvor se usmál a pohladil mládě po holé bílé paži, která se při objetí vynořila zpod pláště.
Cassefe spala celý den a část noci. Po důkladném odpočinku a jídle chytila Ace v podpaží a odtáhla ho stranou. Sedla si vedle něj na paty a zadívala se do dálky. Zbytek skupinky se staral o Andoriel a Kesaka a sbíral jedlé plody, kterými krmili i Cassefu. Léčitelka po dni v ústraní vypadala unaveně a zplihle. Když v poledne mávla na jednoho z tvorů a přizvala ho na pomoc, mládě se usmálo, protože to znamenalo, že se Cassefě daří dovést Wraitha ke stálému a přijatelnému stavu.
Třetí noc po začátku Aceovy léčby si dospělí naložili na záda Ace, Kesaka i Andoriel s veškerou jejich výstrojí i výzbrojí, dokonce i mládě dostalo svůj díl zavazadel a pečlivě si je přivázalo mezi velká blanitá křídla zatím skrytá pod pláštěm, a všichni čtyři vyletěli z lesa. Nad pouští zakroužili, aby nabrali větší výšku a určili správný směr.

Kesak se zavrtěl a vzdychl. Cítil se příjemně odpočinutý. Hlava mu zatím nefungovala, tak líně zamrkal, aby zjistil, co se děje kolem něho. Ležel v měkké trávě a tvář mu částečně stínily větve stromů. Zakřenil se, když mu do očí zasvítilo slunce. Trochu se posunul, aby měl lepší výhled a trochu zmateně si prohlížel divně vyhlížející les.
Stromy měly temně šedé kmeny a jen konce nejmladších větví přecházely to nažloutlé barvy, na kterou byl zvyklý. Místo listů měly cosi, co se podobalo modrým trsům ostrých dlouhých trnů. Koruny nebyly příjemně široké, ale úzké a špičaté. Kesakovi připomínaly ostré zuby zatnuté do zelenkavé oblohy. Pod stromy ležela divná žlutá hmota, ve které po dlouhém přemítání poznal uschlé trny spadané ze stromů stejně, jako kolem Balaytodu padalo listí. Půda pod stromy byla pustá. Nikde nerostlo křoví a tráva, v níž ležel, končila u prvních kmenů.
„Jsi vzhůru,“ ozval se za ním nakřáplý hlas. Otočil se za ním a s obavou se zadíval na okřídleného tvora, který ho oslovil.
„Myslel jsem, že jsi jenom noční můra,“ zamumlal.
Tvor se usmál.

Ace neměl dost energie na regeneraci. Neměl téměř energii ani na zvednutí ruky. Písek ho zasypával a jediné, co s tím dokázal udělat, bylo, že posunul dlaň s nezraněným křídlem přes obličej, aby se neudusil. Něco bylo špatně. Myšlenky mu těkaly nesmyslnými směry a jediné, k čemu se dokázal vrátit, byla ztracená samice. Písek se na něj stále sypal. Nejdřív byl rád, že ho kryje před pálícím slunce, ale pak se jeho váha začala zvětšovat, až se z něj stalo závaží, které hrozilo, že ho rozmačká. Chtěl se vyprostit, ale nedokázal se pohnout. Už se nedostane na svoji loď, nezachrání Andoriel zapadlou někde za pátým písečným přesypem a nevyléčí Kesaka se zlomenou páteří. Všechno bylo špatně. Nemá sílu ani na sluneční rituál…
Probral se z temného otupění a vykřikl bolestí vystřelující v lokti a kotníku. Bolest ustupovala a znovu se začal propadat do příjemné houně tmy. Cítil, jak ho někdo bere za krmnou ruku. Chtěl říct, že to nefunguje, ale energie měla jinou strukturu a drala se mu do těla sama. Celé tělo ho začalo svědět a pálit a přitom cítil, jak se k němu blíží spánek. Už to nebylo předsmrtné bezvědomí, ale odpočinek jako podpora regenerace, která stále probíhala.
Odpočíval a měl podivné sny o létání a bolesti. Myslí se mu míhala přízračná bezbarvá krajina nebo vybuchovaly gejzíry barevných světel a kroutily mu celé tělo do nepřirozených úhlů. Na závěr vždy přišla úleva ve formě cizí energie a další vlna posilujícího spánku.
Nevěděl, jak dlouho byl v podivné hibernaci, ale bylo na čase se probudit.

Zdál se mi sen. Nejprve byl černý a ústil do tunelu ozářeného modravým bodovým osvětlením. Táhlo mě to tunelem dál, až nebylo nic než tma a sem tam blikátko. Pak se vedle mě objevila holčička, vzala mě za ruku a odvedla pryč. Nebylo to příjemné, ale té malé ručky jsem se nechtěla pustit, i když to bolelo. Něco mi šeptala a já ji neslyšela, přestože jsem se k ní skláněla. Usmála jsem se na ni a chtěla poprosit, aby to zopakovala, ale žádná slova ze mě nevyšla. Holčička mi vesele zamávala a rozplynula se a mě sevřel smutek jako ledová ruka. Chtěla jsem křičet. Krk se mi stáhl zoufalou námahou a na tvářích mě pálily slzy. Ani tak jsem nedokázala vydat žádný zvuk ani se pohnout, abych ji šla hledat. Křečovitá snaha postupně odezněla. Znovu jsem se dokázala nadechnout a byl to tak slastný pocit, až jsem měla pocit, že se vznáším. Všechen strach a smutek zmizel. Zůstalo jen teď, ve kterém jsem nic nemusela, a nechala jsem se unášet na teplých vlnách až k louce uprostřed lesa s potokem a vodopádem, kde byl klid a bezpečí a snad i domov. Poznala jsem, že se mi všechno jenom zdá, a byl to tak krásný sen, že jsem se nechtěla probudit.
Někdo mi zatřásl ramenem.
Našla jsem ztracený hlas a vykřikla: „Ne!“ Nechtěla jsem se vracet. Nechtěla jsem k mrtvému Kesakovi, k Aceovi změněnému v okřídlenou obludu ani ke ztracené holčičce, kterou jsem nikdy neviděla. Nechtěla jsem do světa, kde jsou barvy obráceně a cesta za svobodou je cestou ke smrti.

Ace klečel vedle Andoriel a pokoušel se ji probudit. Bránila se. Urputně se bránila opustit svůj svět snů. Wraith se jí nedivil. Pokud očekávala stejnou nebo podobnou situaci, do které na poušti usnula, nebylo proč se probouzet.
„Všechno je jinak. Všechno je v pořádku,“ řekl Kesak sedící opodál. Jeho slova se snažila proniknout k Andoriel, ale do jejích snů se nedostala.
„Vstávej, Lísková Růženko.“ Ace jí znovu zatřásl ramenem. Doufal, že známé oslovení ji probere. Nestalo se. Sklonil se a lehce ji políbil. VIP polibek pro dlouho spící krásku známý po celém Světě i v přilehlých galaxiích… zůstal bez odpovídajícího účinku.
„Tak už se prober!“ houkl na ni rozzlobeně. Ani to nezabralo. S otázkou a prosbou v očích se ohlédl po okřídlených tvorech postávajících opodál.
Naklonili k sobě hlavy a něco si špitali, pak se rozestoupili a mládě v dlouhém plášti vážně přešlo k ležící ženě. Sedlo si k ní z druhé strany než byl Ace a vzalo Andoriel za ruku.
„Dobré ráno, je čas se probudit,“ řeklo jasným hláskem. Svíralo Ájinu dlaň v obou svých a tisklo ji k sobě. Očima se vpíjelo do její tváře.
Andoriel povolily stažené rysy a ještě stále napůl spící se lehce usmála. Povzdechla si a pootevřela oči. Nejdřív jen trochu a zase je zavřela, pak víc, mrkla, podívala se do oblohy a stočila pohled na mládě. Dlouho se na sebe dívali beze slova.
„Dobré ráno,“ řekla pomalu a trochu tázavě Andoriel. Tváří se jí rozlil šťastný úsměv. „Dobré ráno, Acelynn,“ řekla rozhodně, posadila se a objala dceru.

[Aiwendill]

Vstavej Liskova ruzenko? Tsssss...

Inac velmi pekne...

Někde jsem kdysi četla, že humor, nadhled a laskavá sebeironie jsou výsadami, kterými příroda kompenzuje stále častější výpadky tělesné dokonalosti ve věku, který se tradičně nazývá nejlepšími léty. VIP polibek, který (drze) zůstal bez odezvy, do této kategorie patří.

Jsem ráda, že se holky zase shledaly.

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Lísková Růženka? To už je dávno, co Andoriel vyprávěla pohádky a Ace si z nich něco zapamatoval, i když špatně Dokonce tak dávno, že už si nevzpomenu, ve které povídce ZDP k tomu došlo ...
Budu to muset najít


Díky, Shano

VIP polibek jsem si prostě nemohla nechat pro sebe, zvlášť, když zůstal bez odezvy Prostě ani Ace není dokonalý

[andoriel]

Tak už to vím

Andoriel vyprávěla pohádky v povídce Léčivý dotek a Lískovou Růženku Ace poprvé použil v Obrazu

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

HDD v bedni som rozbehal, takže môžem trošinku zaspamovať:
Pokračovanie je ako vždy dokonalé a škoda, že Ace nezačal pletovať .
Lietajúci výcucník tu ešte nebol.

Pridávaj pokračovania a nielen ja budem spokojný.

[andoriel]

Děkuju, Puk

To je dobře, že jsi zase přítomen.
No jo, škoda, že se Ace aspoň jednou neproletěl, ale Andoriel by mu asi hrozně záviděla Létat budou až ve společné další generaci. Acelynn svá křídla ovládá moc dobře
Létání už by se mi pro Wraithy asi zdálo jako moc výhod. Stačilo, když kdysi Na Cestě svítili

Po
Út
St
Čt
Pá
So
Ne

Doufám, že Ti týdenní dávka bude stačit

Jo a jinak jako obvykle, výborné čtení, sice kratší, ale výborné ....

[andoriel]

Plácající smajlík na každý den - ach

Děkuju cpt-nemo

[andoriel]

Krásné nedělní ráno

Bavte se

Zelená planeta
42. A vítr kolem nás

Wraithská sonda nastavená tak, aby od zeleného mračna udržovala stále stejnou vzdálenost, pilně sbírala údaje a zasílala je na loď u jednoho z blízkých solárních systémů. Jiné sledování neměla aktivované, takže si prolétajících mikrometeoritů nevšimla. Jediné, co prozradilo jejich přítomnost, bylo její náhlé odmlčení. Mikrometeorit prorazil plášť sondy a zasáhl komunikační panel tak nešťastně, že sonda nejen oněměla, ale také ztratila všechna nastřádaná data.
Na můstku se Lyn zamračil na náhle slepou obrazovku jednoho z terminálů. Důrazné pípnutí mu připomnělo, že na blízké planetě je mnoho zajímavého k vidění, a přinutilo ho věnovat se nejnovějšímu průzkumu. Potravu sice nenašli, ale o přírodní zdroje nebyla na planetě nouze. Když skončil s tříděním dat z planety, rozhlédl se s myšlenkou, že musí vyřešit ještě jednu důležitou věc, ale nic, co by si žádalo jeho pozornost, neviděl. Všechny sondy byly shromážděny v nákladovém prostoru a údaje z nich správně uložené.
Lyn potřásl hlavou a zadal kurz k další z planet.

....................................................................................................................

„Dobré ráno?“ zopakoval Ace nevěřícně. Podíval se na oblohu, kde se slunce začalo sklánět z odpoledne k večeru, a protočil oči. „Acelynn?“ vypadlo z něj vzápětí. Jeho pohled byl tentokrát skoro vyděšený. Postavil se a pohled nespustil z drobné postavičky v plášti.
Acelynn se na něj usmála. „Ahoj, tati.“ Neochotně pustila Andoriel a také se zvedla.
Vzhled jejího otce ji příjemně překvapil. Když ho před zhruba čtyřiceti dny viděla poprvé, byla zaražená a rozčarovaná a přála si, aby jejím otcem byl ten druhý – Kesak. Divný tvor s čelním hřebenem, zobákem a zakrnělými polámanými křídly v ní vzbuzoval odpor a lítost. Rozhodně to nebylo něco, s čím by chtěla mít cokoli společného. Akyra a Loisel ji ujistily, že po zásahu Cassefe bude vypadat jinak. Měly pravdu. Pokud to, jak vypadal nyní, byla jeho pravá podoba, už Kesaka za otce nechtěla.
I Andoriel si Ace nenápadně prohlížela. Ze sedu to bylo nepohodlné, tak si klekla a při vstávání se Wraitha zachytila za loket. Byl to nenápadný pohyb, přesto se na ni Ace ušklíbl: „Chceš se přesvědčit, jak teď vypadám?“
„Až pak,“ pohladila ho po tváři, kde už byl zase nos oddělený od úst s tenkými rty. Po zobáku nezůstalo ani stopy. V druhé ruce stále svírala malou dlaň Acelynn.
„Na dva a půl roku jsi velká,“ usmála se na dceru.
Acelynn se ohlédla po Akyře udělala k ní dva kroky a zatáhla Andoriel za ruku. Pomalu k ní došly. Ace se držel za nimi a zamračeně se rozhlížel. Harpyje v něm nevzbuzovaly důvěru. Při jejich zatím jediném předcházejícím setkání sice zachránily Andoriel život, ale sebraly jim dítě.
„Čeká vás ještě náročná cesta,“ řekla Akyra místo pozdravu a podala Andoriel mapu. „Ukážu ti, kde jsme,“ pokračovala harpyje, přistoupila ze strany těsně k Andoriel, uchopila okraj mapy, aby se natáhla, a drápem druhé ruky ukázala na začátek lesa u předhůří ledového pohoří Zuzum. „Dál nemůžeme.“
Andoriel přeletěla pohledem od pouště až k označenému lesu a s údivem se podívala na harpyji. „Jak dlouho?“ zeptala se překvapeně.
„Čtyřicet dní,“ zavrčela Akyra a šlehla pohledem po Acelynn.
„Ušetřily jste nám hodně času,“ hlesla Andoriel. „Děkujeme.“
Akyra nesrozumitelně zavrčela, ohlédla se po Loisel a Cassefe a přešlápla. „Musíme brzy odletět. Nejlépe hned.“
„Našly jste nás, vyléčily, vrátily jste mi původní podobu, odnesly jste nás téměř k cíli a vrátily jste nám dceru,“ řekl Ace slavnostně. „Prosté děkuji je málo za tolik obětavosti. Prosím, řekněte, co můžeme udělat my pro vás.“ Vytáhl Andoriel z prstů mapu a díval se, jak si klekla, aby měla obličej v úrovni Acelynn.
Loisel se krátce zasmála. „Nedělali jsme to pro vás,“ ujistila Ace. „Slíbily jsme Acelynn, že pozná své rodiče dřív, než odejdou z tohoto světa, a trochu jsme vám s tím odchodem pomohly.“ Škodolibě přimhouřila oči. „Jsou i rychlejší a snadnější způsoby, jak někomu umožnit odchod, ale nechceme jí působit bolest. To neznamená, že se vzdáváme dítěte. Je naše.“
„Pořád platí to, co při jejím narození,“ jemně Akyru přerušila Cassefe. „Acelynn potřebuje mnoho energie. I kdyby se vám podařilo ji odvést s sebou, nevydrží cestu na vaši loď. Možná ji ani vy nevydržíte,“ uzavřela.
Akyra se zadívala do dáli a netrpělivě se pohnula. „Musíme letět. Zvedá se vítr.“
„Nemůžu s vámi,“ šeptala Acelynn Andoriel do ucha. „Chci domů. S nimi,“ kývla hlavou směrem k harpyjím. „A už mám zase hlad, koukej.“ Jednou rukou objala Andoriel kolem krku a druhou natáhla před sebe dlaní vzhůru. Jizva se jí v dlani krabatila.
Ája se snažila maskovat zachvění smíchem. „Měli jsme tě pojmenovat Otesánek,“ řekla na oko lehce. „Nechci tě opustit.“ Přitiskla tvář do Acelynných vlasů.
Acelynn ji dvakrát pohladila po hlavě a odtáhla se. „Už musíme letět. Dávej pozor,“ kývla k lesu. „Není to tam tak hezké, jak to vypadá.“
Andoriel se přinutila pustit Acelynn. Sedla si na paty a ruce položila na kolena. Zatnula je v pěst, aby si k sobě dítě znovu nepřitáhla, a sledovala, jak došlo k Aceovi a zvedlo k němu hlavu. Dívali se na sebe, pak Acelynn natáhla ruku a dotkla se jeho paže. Jako na povel klesl na jedno koleno, a když ho chytila kolem krku, opatrně ji objal.
Andoriel sklopila hlavu. Kolem ní se prohnal poryv větru a odhalil stopy slz na její tváři.
„Musíme letět!“ vykřikla Cassefe. Přikrčila se před dalším nárazem větru.
Akyra položila ruku Acelynn na rameno, počkala, až Ace vstane, a přitiskla jeho krmnou dlaň na své tělo. Nad jeho částečně pobouřeným a částečně spokojeným výrazem se jen ušklíbla. „Dál už není nic,“ujistila ho.
Acelynn se zavrtěla, aby uvolnila křídla ze záhybů pláště. Neměla ho ráda, ale její kůže byla na dlouhý pobyt na přímém slunci příliš citlivá.
Kesak došel k Andoriel a pomohl jí vstát. Celou dobu se držel stranou, aby měl pán Todd a Andoriel všechen čas na setkání s dcerou, teď, když loučení končilo, postavil se zase po jejich boku.
Ace odstoupil od Akyry a pokynem hlavy poděkoval.
„Šťastnou cestu,“ zašeptala Andoriel s očima upřenýma na harpyje a Acelynn.
„Vám taky,“ odpověděla Loisel, Acelynn zamávala oběma rukama nad hlavou na rozloučenou, poskočila a roztáhla křídla. Vítr ji nadnesl, a než ji stačil dalším fouknutím srazit k zemi, mávla křídly a vznesla se výš. Harpyje ji následovaly. Stoupaly v kruzích, dokud neusoudily, že jsou v dostatečné výšce. Nad lesem se rozlehl jejich výkřik, když se rozletěly pryč.
Andoriel nakročila, jakoby se chtěla rozběhnout za nimi, zarazila se a ramena jí klesla. Na zádech ucítila dotyk Aceovy dlaně. Couvla a opřela se o něj, pohledem ale sledovala hejno harpyjí, dokud se poslední z nich neztratila v šedozeleném nebi.
Kesak přešlápl. Cítil se odpočinutý a plný síly a nic na tom nezměnila ani zpráva, kterou mu harpyje trochu neochotně přinesly. Podíval se na dvojici vedle sebe a usoudil, že na špatné zprávy je vždycky času dost. Navíc se těch dvou nijak netýkala. Zpráva byla určená jenom Kesakovi a tak to taky zůstane. Nestál o soucitné pohledy.
Ze zamyšlení ho vytrhlo Andorielino překvapené heknutí. Na hlavy se jim bez varování snesl prudký déšť. Společně s větrem na ně útočil ze všech stran.
„Tudy!“ vykřikl Kesak a vběhl mezi první stromy lesa. Než se Todd a Andoriel probudili, natáhli tam s Cassefe mezi stromy provaz, pověsili na něj nepromokavou plachtu a odnesli pod ni všechna zavazadla. Když to Cassefe navrhla, divil se a připadalo mu to zbytečné. Teď její předvídavost ocenil.
Seděli pod plachtou a tiskli se k sobě, protože původně chladný vítr se změnil v ledový a sbíral jim poslední zbytky tepla z těl pod deštěm mokrým oblečením.
Andoriel si objímala kolena a zuby jí cvakaly. „Nebylo lepší, když nepršelo?“ posteskla si.
„Nebylo,“ ujistil ji Kesak. Sáhl do hromady naskládaných věcí a přehodil přes ni plášť podšívaný kožešinou. Druhý podal Aceovi a pod poslední se skryl sám.
„Proč nepršelo?“ zeptal se Ace. Věděl, že v dešti se na další cestu nevydají, tak mají dost času na krátké vyprávění.
Kesak si přitáhl plášť blíž k sobě a ramenem se opřel o Andoriel. Ocitla se tak mezi ním a Acem a začalo jí být konečně teplo.
„To bylo v dobách, kdy byla Kasayala ještě mladičká,“ začal Kesak. Díval se do deště a rovnal si v hlavě příběh, aby byl srozumitelný.

„Už tehdy měla velkou moc. A také velké ambice. Po celém kraji si začala budovat tajné skrýše. Její veliká touha byla vybudovat dům na dně největšího jezera. Soustředila se na to celou svou myslí a pátrala po způsobech, jak vytlačit vodu, než se stavba zpevní. Poskládala mnoho drobných zaklínání, umíchala lektvary a vykonala další tajné přípravy. Jednoho krásného jarního rána stála na břehu jezera obklopená vším potřebným. Téměř celý den jí trvalo, než se ze dna jezera začala zvedat složitá konstrukce a křehké stěny vytlačovaly vodu. Kasayala stála se zvednutými pažemi, soustředila se na probíhající změny a bránila se rostoucí únavě. Náhlý úbytek sil ji skoro srazil k zemi. Zastavila stavbu a rozhlédla se, co ji vyrušilo. Na hladině jezera se vznášela Serda. Dívaly se na sebe a odhadovaly svoje možnosti v boji. Ani jedna nechtěla ustoupit. Serda panovala nad celým jezerem už dlouhý čas. Nikdo se jí ve vodním živlu nevyrovnal silou ani inteligencí. Kasayala byla přesvědčená o své moci a nadřazenosti. Měla přece právo vzít a použít vše, co se naskytlo a co si usmyslela. Obě najednou vyrazily k útoku. Jejich boj byl dlouhý a nerozhodný, ale Kasayala přece jenom dlouho po setmění začala získávat převahu. Serda ustupovala a dům na dně jezera získával konečné obrysy. V té chvíli začalo pršet. Serda díky vodnímu přívalu z nebe získala víc síly a znovu zaútočila. Kasayala nedokázala novému náporu odolat, ale vzdát se, to pro ni nepřicházelo v úvahu. Sáhla až na dno svých rezerv a jediným mocným zaklínadlem prostoupeným svojí vůlí a zlobou dokončila dům i s přístupovou cestou, smetla Serdu na druhý konec jezera a zároveň odstranila mraky z oblohy. Všechny mraky a navždy, dokud bude stát dům pod jezerem. Nehodlala dát Serdě další příležitost k útoku a nad dalšími důsledky se nezamýšlela. Nemohla. Poslední kouzlo ji nechalo v bezvědomí a téměř bez života.
Další den ráno ji našel pán Duros, nechal ji odnést do svého domu a zahrnul ji veškerou péčí, kterou jí dokázal poskytnout.
Kasayala jeho starostlivost opětovala a na několik let se z nich stala nerozlučná dvojice. Pán Duros díky čarodějce získával stále větší moc. Vládl kraji tvrdou rukou a stal se ještě necitelnějším než Kasayala.
Ale zatímco Duros rychle stárnul, Kasayala zůstávala stejně krásná a mladá jako v den, kdy ji uviděl poprvé. Nejdřív se z toho radoval, a pak ji nenáviděl. Na jeho citech nic nezměnily ani dvě děti, které spolu měli. Syn dostal dvě jména a ani jedno nebylo pána Durose. Fayal Gillander pána kraje dráždil svým jménem, které se odvolávalo ke komusi neznámému, i svojí snahou převzít vládu nad Durosovou državou. A Kita, Kita získala matčiny magické schopnosti a téměř albínskou podobu Durose, kterou ovšem na rozdíl od svého otce dokázala proměnit v přednost.
Kasayale už se nedařilo tak lehce odbývat většinu Durosových žádostí i proseb o návrat mládí, moc nad dalším krajem, vysvětlení významu Fayalova jména a stále častěji i o obnovení deště. Nechtělo se jí vysvětlovat, že po posledním kouzlu vyčerpala všechny své magické síly a ty se vracejí zpět jen velice pomalu. Jakmile nějaké získala, využívala je k obnově svého mládí a k upevnění pozice v Durosově domě. Sotva se jí podařilo nashromáždit jich víc, připravila ji o ně právě narozená Kita.
Kasayala byla trpělivá. Dočkala se Durosova slavného pohřbu a mnoho let vládla celému kraji sama, než celé panství předala Fayalovi. Síly se jí vrátily, přesto odmítala na návrat deště byť jen pomyslet. Vzpomínka na souboj se Serdou se jí vracela jako nejhorší noční můra. Snažila se vodního tvora uplatit lidskými oběťmi, ale věděla, že by jí Serda zabila při sebemenší příležitosti. Díky dešťovému lesu řeky i potoky dál tekly a voda jezera s podvodním domem byla ta nejlepší, která se dala široko daleko pít. Nebyl důvod něco měnit na současném stavu.“ Kesak se podíval na Ace. „Serda nepotřebovala na pomoc déšť, aby získala zpět, co jí v jezeře náleželo. Potřebovala pomoc kohokoli, kdo měl dost síly se Kasayale alespoň na pár chvil postavit.“

„Přestalo pršet,“ řekla Andoriel. „Nemůžeme jít lesem ve tmě,“ pokračovala skoro omluvně. Ani jednomu z nich se nechtělo spát, přesto se pohodlně uložili pod plachtou, aby přečkali čas do svítání.
Kesak si založil ruce za hlavu a v myšlence se vrátil zpět na Balaytod. Zania teď ležela v jejich domě a do okna bušily dešťové kapky. Nejspíš spala a tiskla se při tom k…. Kesak si tiše povzdechl a otočil se na bok. Přivřel oči, zaposlouchal se do větru hučícího mezi korunami stromů, ani nevěděl, jak usnul.
Andoriel se vrtěla a pořád nemohla najít správnou polohu k nucenému odpočinku. Zakázala si přemýšlet, ale bylo těžké to dodržet, když se jí před očima pořád objevovala Acelynn mezi harpyjemi.
Ace si po několikáté přejel rukama obličej, aby se ujistil, že velký zobák je minulostí a po čelním hřebenu nezůstala žádná památka. Cassefe se mu přiznala, že návrat k jeho původní podobě byl velice náročný a její znalosti na něj téměř nestačily.
Zkoumání přerušil pohyb vedle něj. Andoriel se pootočila a dlaň si přitiskla na tvář podobně, jako to před okamžikem udělal i Wraith. Aceovým uším neunikl roztřesený nádech, i když se ho snažila utajit. Bez přemýšlení si ji přitáhl do náruče.