SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

[andoriel]

Děkuju, Puk

Cesta bude zajímavá (doufám)

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

andoriel píše:

Děkuju, Puk

Cesta bude zajímavá (doufám)

Dobre dúfaš.

[andoriel]

Dalo by se říct, že zábavná cesta právě začíná
Bavte se

Zelená planeta
37. Planina podivných ptáků

Po padesáti dnech opustili tři vojáci, jedna žena a podivně vyhlížející bledý muž poslední vesnici. Na další pouti už žádné lidské bytosti potkat neměli. Alespoň tak to bylo popsáno v mapce a tak o tom mluvili vesničané. Dlouho se snažili cestovatele odradit od dalšího postupu a střídali se v líčení hrůzostrašných příběhů. Vojáci je poslouchali s tajenými úšklebky a často se dali do vyprávění vlastních zážitků, aby dali najevo, co si myslí o ustrašeném šeptání vesničanů. Jediná žena výpravy téměř celou dobu v osadě prospala. Pokud neležela v přístěnku jednoho z domů, který jí nabídli k odpočinku, sedala na návsi a někdy usnula i tam. Bledý muž se neúčastnil diskuzí o jejich další cestě, ani žádných jiných. Hned druhý den po jejich příchodu do vsi zmizel a vrátil se až po čtyřech dnech.

Andoriel si po Aceově odchodu s Kesakem vyměnila starostlivý pohled, ale ani jeden neřekl nahlas, že místní budou mít nejspíš pokoj od těch pár tuláků, kteří se potloukají kolem vsi a kradou, na co přijdou. A možná se i některý osamocený pastevec nevrátí domů, až nastane období dešťů.
Jexar a Menter byli spokojení, že mají střechu nad hlavou a co jíst. Menter zastávku využíval podobně jako Andoriel. Spal, jedl a většinou mlčky sedával v hlučné společnosti, kterou tak miloval Jexar. Ten si užíval pozornosti místních a historky o svých hrdinských činech dokázal vyprávět bez přerušení až do svítání.
Ace se vrátil s rozbřeskem čtvrtého dne, a kdyby bylo po jeho, ihned by se vydali na další cestu. Kesak rozumně doporučil, aby počkali do dalšího rána a zbývající čas věnovali doplnění posledních zásob a klidnému balení. Wraith nesrozumitelně zavrčel, ale kývl a vydal se hledat Andoriel.
Stála za posledním domkem opřená o strom a dívala se po směru jejich další cesty. „Víš, co místní vyprávějí o krajině za řekou?“ zeptala se, když k ní Ace došel. Nečekala na jeho reakci a hned pokračovala: „Na úbočí samostatně stojící vysoké hory pramení potok, který se brzy mění v malou říčku, protože vody je kolem hory dost. Říčka přeskáče několika vodopády na mírně zvlněnou pláň. Skoro nic tam neroste – sem tam trs trávy nebo trnité křoví - jenom kolem říčky je porost hustší. Než se říčka dostane do lesa a vteče tam do té řeky,“ kývla hlavou někam před sebe, „je z ní už zase skoro potok. Hodně vody ztratí na cestě plání. Kolem té říčky povede naše další cesta. Ale tak jednoduché to nebude,“ povzdechla si.
„Co tedy místní lidé vyprávějí?“ zeptal se Ace.
„Na té hoře s pramenem říčky žijí létající obludy. Létají jako ptáci a kůži mají jako hadi. Mají velká blanitá křídla, ostré zobáky dlouhé jako dospělý muž a drápy, kterými bez námahy dokáží rozpárat kobaru. Loví na pláni, kudy teče říčka, ale za řeku nelétají. Proto je zdejší vesnice poslední. Dá se projít dál. Snad. Obludy loví ve dne a v noci odpočívají a stromy kolem říčky jim brání v nečekaném útoku.“
„Nejdeme k té hoře,“ namítl Ace.
„Nejdeme,“ souhlasila Andoriel. „A v tom je ten problém. Musíme se pustit přes otevřenou pláň a cesta k dalšímu lesu, kam míříme, bude trvat nejméně dva dny. Nebo dvě noci. Můžeme mít štěstí a obludy nebudou na lovu nebo se dokážeme skrýt tak dobře, že nás nenajdou.“ O situaci, kdy nebudou mít štěstí, mlčela.
„Tak vede naše cesta,“ řekl Ace, ale vráska na čele se mu prohloubila.
„Nedá se obejít, trvalo by to dlouho a museli bychom se vracet. Navíc jiná cesta může být ještě horší,“ doplnila Andoriel své vyprávění. Odtrhla pohled z korun stromů, které předtím sledovala, a zadívala se na Wraitha. „Pro nás dva není výběr.“ Dala si záležet, aby její poslední slova vyzněla správně: Všichni ostatní na výběr mají.
Ace mlčky přikývl.

Další ráno vyjela ze vsi pětice cestovatelů na kobarách doprovázená jedním chlapcem, který jim měl ukázat nejbližší brod přes řeku. Ani jeden z vojáků nechtěl zůstat nebo se vrátit. Kesak se tvářil jako vždy vážně, Jexar si pobrukoval oblíbenou píseň a Menter uzavírající skupinku zamyšleně žvýkal stéblo trávy. Chlapec z vesnice se kymácel na nákladní kobaře a celý den mlčel, jen pokukoval po Aceovi. Tak divného člověka ještě neviděl.
Další dva dny trvalo, než se přiblížili k řece. Jexara přešlo pobrukování, narovnal se v sedle a často sledoval zelenkavou oblohu. Menter měl rty modré od stébel trávy, ale dál je drtil mezi zuby a mluvil ještě méně než předtím. Andoriel byla nervózní, při každém prasknutí větvičky sebou škubala a rozhlížela se kolem. Dávala si pozor, aby nezvedala hlavu k nebi tak často jako Jexar, ale občasný pohled vzhůru si neodpustila, i když věděla, že je to zatím zbytečné. Ace i Kesak se tvářili jako obvykle.
Na sklonku třetího dne zůstali stát na břehu široké prudké řeky.
Chlapec seskočil z kobary a ukázal před sebe. „Tady je brod. Pokud se budete držet mírně vlevo tak, abyste došli k těm vyskládaným kamenům, voda nevystoupá výš než do pasu.“
Andoriel se zadívala na protější břeh, a pak pokrčila rameny. Netušila, co hoch míní vyskládanými kameny, když ze vzdáleného břehu nebylo vidět téměř nic. Wraith zřejmě s viditelností za soumraku problémy neměl. Také sesedl, podíval se přes řeku a kývl hlavou, sáhl do váčku u pasu a hodil chlapci kus lesklé bílé hmoty jako poděkování. Chlapec se rozzářil, zamával a rozběhl se zpět do vsi. Ten bledý muž sice slíbil, že dostane dobře zaplaceno, když jim ukáže cestu, ale že to bude sůl, v to se vůbec neodvážil doufat.
Ace se po něm ani neohlédl. Další lidská obydlí potkat neměli, takže poslední větší kus chloridu sodného vydal bez přemýšlení. Pro vlastní potřebu měli dost a zbytek by je jen tížil. Vzal za uzdu svoji kobaru a vkročil do proudu. Kesak ke svému zvířeti přivázal nákladní a šel hned za ním. Andoriel se probrala ze zamyšlení, až když jí Menter poklepal rameno. Zůstala v sedle a popohnala kobaru do řeky. Menter jel hned za ní a Jexar malý průvod uzavíral.
Andoriel věděla, že její kobara bez pobídky nevykročí jiným směrem než zvíře před ní, nechala ji postupovat vlastním tempem, a sama se dál věnovala vlastním myšlenkám. Točily se kolem hroudy soli v rukou chlapce. Bílý solný krystal nechal Ace v Balaytodu u Gavina. Použití krystalu bylo dokonalým prostředkem k odměňování i směnnému obchodu. Wraith ho nějaký čas držel v tajnosti i před Andoriel. Nechtěl, aby vzpomínala na svoje setkání s harpyjemi častěji, než bylo nutné. Ale krystal měl nad lidmi příliš velkou moc, aby zůstal ležet zapomenut, a Ace ho využíval, kdykoli to bylo výhodné. Na cestě zpět do temnoty vesmíru a na wraithskou loď mu nebyl k ničemu, tak ho dostal do opatrování Gavin jako nový pán kraje. Vyslechl od Ace celý příběh, aby věděl, jak krystal získali, kdyby se o něj přihlásily jeho původní majitelky. Teprve v té době se o tajné skrýši pro krystal dozvěděla i Andoriel. Už nějaký čas věděla, že ho Ace používá, ale nikdy po něm nepátrala. Ani ona si nechtěla připomínat některé úseky života. Stačilo, že ji stále strašily ve snech.

Cesta k přítoku řeky a kolem něj do blízkosti hory s jeho pramenem probíhala pokojně. Břeh malé říčky byl porostlý několik desítek metrů širokým pásem lesa s hustým podrostem, který cestovatele chránil před pohledy shora, ale ztěžoval jim postup, takže se po pár dnech rozhodli, že každé ráno před svítáním a večer po setmění pojedou po okraji lesa, kde jim nic nebránilo v rychlém pohybu, a přes den budou postupovat pomaleji pod ochranou korun stromů. Nebe sice zůstávalo čisté, ale nechtěli riskovat a zbytečně na sebe upozorňovat.
„Možná jsou to jenom povídačky,“ mumlal si pro sebe Jexar osmý den cesty kolem přítoku a se zvrácenou hlavou se nakláněl v sedle na všechny strany, aby mezi větvemi stromů viděl co největší kus oblohy.
„A možná jsme zatím měli štěstí,“ namítl Menter modrými ústy. Rozhlížel se, kde by mohl utrhnout další stéblo trávy. Zbytek toho předcházejícího vyplivnul někdy dopoledne a teď už se slunce kutálelo k západu.
Vepředu Ace přitáhl uzdu a zastavil kobaru na okraji louky, která se nečekaně zakousla do porostu stromů. Nebylo jasné, jakým způsobem vznikla, ale rozhodující bylo, že se od břehu říčky táhl několik metrů široký pruh trávy od té nejhustší hned u vody až po osamocené řídké trsy zasahující do otevřené pláně.
Kesak seskočil a zůstal stát u posledního stromu. „Počkáme do setmění?“ zeptal se nejistě. I jemu začínalo připadat vyprávění vesničanů přehnané.
Menter využil zastavení, sesedl, aby si protáhl nohy, vyšel na louku a utrhl jedno zvlášť dlouhé a silné stéblo trávy. Strčil si ho mezi rty, narovnal se a s úšklebkem se otočil k ostatním, postávajícím na okraji lesa.
Těsně nad vrcholky stromů se mihnul stín a kobary se začaly vyplašeně vzpínat. Jexar skončil na zemi přímo pod jejich nohama s ostrými drápy a rychle se drápal do stoje. Ace jednoduchým pohybem přinutil svoje zvíře k poslušnosti a sáhl po ostatních uzdách ve svém dosahu, aby se kobary nerozutekly. Kesak tasil meč a přikrčil se v očekávání útoku. Andoriel se skutálela ze sedla na okraj louky k Menterovi. Zůstala ležet na zádech neschopná pohybu z podívané, která se jí naskytla z největší blízkosti.
Menter stál pořád na louce. Jeho nohy v pohodlných kožených botách byly rozkročené v trávě hned vedle ležící Andoriel a na opasku se mu houpal meč i dýka. Jeho tělo pokračovalo od pasu ještě asi tři palce vzhůru a končilo ve změti kostí, svalů a vnitřností. Horní polovina Mentera i se stéblem trávy zmizela v úzkém dlouhém zobáku obludy, která se zjevila nad lesem jako duch a v klouzavém letu jediným cvaknutím vojáka přepůlila.
Obrovský létavý tvor se vznesl do výše, opsal malý oblouk a vracel se zpět nad louku.
Ace se skokem ocitl vedle Andoriel,. Vytáhl ji na nohy a hodil ji mezi stromy. Vzápětí ji následoval. Cítil, jak ho ovanul vzdušný proud blanitých křídel, a těsně za sebou uslyšel zlověstné zacvakání.
„Počkáme do setmění,“ řekl Wraith důrazně Kesakovi na jeho předchozí otázku. Podíval se na Andoriel, a pak sledoval její vyděšený pohled zpátky na louku.
Tvor přistál. Velké tělo s dlouhou hlavou a ještě delším zobákem držely dvě svalnaté nohy. Aby neztratil rovnováhu, opíral se o napůl složená křídla.
Andoriel cítila, jak se za ní pohnul Jexar s kobarami a ustupují dál mezi stromy a husté keře. Chtěla je následovat, ale Kesakovy ruce ji pořád držely na místě, jak jí pomáhal udržet rovnováhu po Aceově zásahu na louce.
Její pohyb Kesaka probral ze strnulého zírání na podivného tvora. Pustil ji a začal ustupovat také. Ani Ace se neodvážil otočit se k louce zády, když se houštím prodíral hlouběji do lesa.
Tvor pootočil hlavu, aby jedním daleko posazeným okem viděl mezi kmeny stromů na zmítající se větve po ústupu cestovatelů, a pak do toho místa zaútočil zobákem. Natáhl se, dokud neměl tělo zaklíněné mezi stromy a krk i hlavu co nejdál, přesto mu kořist unikla. Kmeny se otřásly, když se jimi snažil protlačit ještě o kus dál, ale nepovolily. Trhnutím se vyprostil a vyslal k obloze chraplavý skřek.
Andoriel se zhroutila do sedu mezi kořeny tak, aby na tvora pořád viděla. Všechna barva z obličeje jí strachem zmizela.
„Vypadá tak trochu jako pterodaktyl,“ řekla přeskakujícím hlasem.
„Kdo?“ zeptal se Jexar. Pořád svíral uzdy tří kobar. Další zvířata předal Kesakovi. Marně se snažil ovládnout třes a jednoduché slovíčko mu přes rty lezlo s hlasitým klapotem zubů.
„Létající ještěr z dávných dob planety, ze které pocházím. Také se jim říká ptakoještěři. Ale snad se živili převážně rybami a mršinami. Tohle...,“ zmlkla. Na louku i blízkou planinu se snášeli další tvorové, někteří i o hodně větší než ten, který zaútočil jako první.
„Jak se proti nim tvoji lidé bránili?“ zeptal se Kesak napjatým hlasem.
„Nebránili,“ zavrtěla Andoriel hlavou. „V tom období na Zemi lidé nežili. Vyvinuli se až dlouho po vyhynutí těhle monster.“
Ace se otočil k říčce a sledoval, jak se nad ní vznáší další stíny. V duchu počítal. „Dvacet,“ řekl tiše. Žádný z pterodaktylů, jak je Andoriel nazvala, už se nepokoušel proniknout mezi kmeny stromů. Létali nad lesem i říčkou, postávali okolo lesa, klapali a syčeli na sebe a stále bedlivě sledovali každý pohyb mezi stromy.
Andoriel se kousla do jazyka, aby neřekla, že je to celkem malé hejno. Byla si jistá, že by u té poznámky neovládla hysterické zachichotání. Dvacet létajících ďasů bylo až dost.
Kesak se podíval na oblohu. „Brzy se setmí,“ upozornil.
Pterodaktylové vyčkali, dokud se slunce nedotklo spodní hranou západního obzoru. Jako by to byl nějaký povel, vznesli se vysoko do nebe a odlétali k severu, ke svému hnízdišti na osamocené hoře.
Ace zvedl ruku ve zbytečnému gestu, které mělo zadržet ostatní, aby nevycházeli na volné prostranství. Nikoho to ani nenapadlo. Čekali ještě dlouho poté, co poslední letící stín zmizel z tmavozelené oblohy. Kobary stály v těsném hloučku a boky se jim třásly zrychleným dechem. Nejraději by vyrazily na útěk, ale Jexar a Kesak je drželi pevně.
„Pojedeme v noci,“ rozhodl Ace. „Nad ránem se utáboříme a budeme držet hlídky.“
Nikdo neprotestoval. Ani Andoriel neměla námitky, i když obrácený režim nenáviděla. Bylo jí jasné, že tuto noc stejně nikdo neusne a pohyb jim vyžene z těla nahromaděný adrenalin. Jako první se propletla mezi kmeny a keři lesa a vyšla na louku. Po spodní části Mentera zbyl jenom kus jeho opasku s mečem a dýkou. Kov byl zřejmě pro pterodaktyly nezajímavý.
Kesak přešel kolem ní dál do louky a obě zbraně sebral. Nedovedl si sice představit, k čemu jim budou v případném boji s okřídlenými obludami, ale nechtělo se mu nechávat ležet na cestě použitelné zbraně. Sevřel je obě v jedné ruce a pomalu se narovnal. Zadíval se na místo, kde stál Menter naposledy, a pak zvedl oči k obloze. Ace se postavil vedle něj a zahleděl se stejným směrem, Andoriel si setřela osamělou slzu z tváře a Jexar pro jednou zůstal zticha.

[Aiwendill]

Jupiiii moja oblubena cast. A moje oblubene vtaciky...

[andoriel]

Díky Aiwe

Ptáčci jsou skvělí a hladoví
Ještě s nimi bude legrace

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Á , kolibríci v akcii.
Tieto časti mám rád.

[andoriel]

Díky, Puk

Jo, se zvířátky je zábava

[andoriel]

Bavte se

Zelená planeta
38. Zaklapej mi na poledne

Následující noc neujeli takový kus cesty, jak si původně Ace myslel. Psychické vypětí se podepsalo na výdrži lidí i zvířat a sotva se u okraje lesa dostali do větší vzdálenosti od louky a Menterova posledního stébla trávy, kobary zpomalily a Andoriel, Kesak i Jexar se sotva drželi v sedlech. Wraith se po nich rozzlobeně ohlížel, ale k rychlejšímu pohybu je nedokázal přinutit.
Do lesa zajeli dřív, než obloha začala blednout novým svítáním. Kobary se během cesty uklidnily, a když se u říčky dostatečně napily vody, s chutí okusovaly křoví i nízko visící větve stromů. Sotva se trochu nasytily, zalehly k odpočinku.
Jexar společně s Kesakem uspořádal tábořiště v tom nejhustším místě lesa daleko od všech volných ploch. Andoriel se jim snažila pomoci, ale všechno jí padalo z rukou. Unavení a nevrlí vojáci ji posadili hromadu dek a zakázali jí na něco sahat, dokud nebudou hotovi.
Ace stál opodál a upřeně se díval k severu, kam přecházejícho večera odlétli děsiví ptakoještěři. První paprsky slunce rozčísly oblohu, ale ještě se nedotkly země. Někde v dálce se odrazily od přivřených očí pterodaktylů usazených vysoko na skále a probudily je k životu. Nad krajem se rozlehl chraplavý skřek a dvacet párů blanitých křídel se roztáhlo k letu.
Andoriel se na vyhrazeném místě stočila do klubíčka a usnula neklidným spánkem. Nevyrušilo ji ani vycházející slunce, ale když se nad lesem natáhl první stín křídel, trhnutím se probudila a vtlačila se hlouběji do pokrývek.
Jexar seděl u trnitého keře a pomalu žvýkal proužek sušeného masa. Oči mu padaly, ale vždycky, když začal usínat, uviděl před sebou dlouhý zobák a leknutím se probudil.
Kesak přecházel sem a tam pod nejhustšími korunami stromů, aby ho nebylo ze vzduchu vidět. Každou chvíli pohledem zavadil o deku, kterou si připravil ke spaní, k ulehnutí se ale nedokázal přinutit.
„Spěte,“ řekl Ace přísně. Přejel všechny tři velitelským pohledem, aby dodal svým slovům důraz. „Vezmu si první hlídku. Vzbudím vás včas, kdyby se něco dělo,“ netrpělivým gestem zarazil Kesaka dřív, než se nadechl k protestu.
Jexar ani Andoriel neprotestovali. Jexar se uložil na místě, kde předtím seděl, kousek masa z prstů nepustil a ještě dvakrát si z něj ukousl už se zavřenýma očima. Andoriel se natáhla po lahvi s čerstvou vodou z říčky, zhluboka se napila, zamračila se na oblohu a znovu usnula, tentokrát klidně. Kesak ještě jednou zkontroloval kobary a také si lehl. Byl rozhodnutý neusnout, ale únava ho přemohla sotva položil hlavu na složený plášť.
Ace stál bez hnutí a sledoval letecké manévry. Pterodaktylové létali nízko nad lesem, plachtili na místě a s hlavou nakloněnou na stanu kontrolovali každé podezřelé místo. Několikrát se zastavili i nad tábořištěm, oblétali ho a domlouvali se sykavými zvuky.
Slunce zvolna stoupalo na bezmračné obloze a pálilo stále víc. Než se dotklo nejvyššího bodu své dráhy, ptakoještěři se snesli na planinu u lesa. Zmizeli Aceovi z dohledu, takže musel obejít husté keře kolem tábořiště, aby viděl mezi kmeny na pláň. Snažil se, aby zůstal nepozorován. Když se mu podařilo dostat se nenápadně k okraji lesa a najít hejno nehybně stojících tvorů, napadlo ho, že by ho nejspíš stejně nezaregistrovali. Všichni stáli čelem ke slunci s poloroztaženými křídly a klapáním zobáků vytvářeli dojem jednoduché melodie.
Wraith stál napůl skrytý za širokým kmenem stromu a sledoval obřad k uctění poledního slunce. Marně se snažil přijít na to, jak by jim to mohlo pomoci při očekávaném dvoudenním pochodu otevřenou plání. Do přechodu planiny zbývalo ještě hodně dní odpočinku a nocí na rychlém postupu, ale na získávání informací nebylo nikdy příliš brzy. Ace doufal, že najdou takovou slabinu létajícího společenství, která jim umožní snadný přechod otevřeného prostranství, až nastane čas.
„Klapají poledne?“ zeptala se tichounce Andoriel a postavila se vedle Ace.
Nepodíval se na ni, jen si ji přitáhl k sobě. Znal její slabosti i zvyky a věděl, že i po celonoční námaze bude kolem poledne vzhůru. Nedokázala přes den spát moc dlouho, proto tak nesnášela obrácený režim.
„Měl by sis jít odpočinout,“ pokračovala šeptem.
Tentokrát se na ni krátce podíval, hned se ale vrátil očima ke skupince létajících oblud na pláni. Slunce se zhouplo na západ a klapot zobáků utichl. Celé zastavení hejna trvalo asi půl hodiny. Pterodaktylové se rozhlíželi kolem sebe, někteří se vznesli do vzduchu, jiní přecházeli po okraji lesa a nahlíželi mezi stromy.
Andoriel se zachvěla, když se jedno kulaté oko upřelo přímo na ni. Nestáli dostatečně daleko, aby k nim některý z nenechavých zobáků nemohl dosáhnout. Strnula a bez mrknutí zírala před sebe. Pterodaktyl odtáhl hlavu a v okamžení ji zabořil hluboko do porostu. Tělem se snažil protlačit co nejdál to mezi kmeny šlo. Jeho pootevřený zobák projel těsně kolem stromu, u kterého Andoriel s Acem stáli.
Ace byl přitisknutý k odvrácené straně kmenu a mezi jeho hrubou žlutavou kůrou a svým tělem chránil Andoriel. Podařilo se mu ji strhnout z dosahu, než ptakoještěr zaútočil. S odporem pozoroval, jak zobák dvakrát naprázdno klapl a stáhl se zpět. Obluda ještě oddalovala hlavu, aby mohla zaútočit z jiné strany, když už za sebou táhl Andoriel co nejdál od planiny. Za zády se jim rozlehl zlostný skřek.
Kesak ani Jexar neodpočívali. Stáli u kobar a snažili se je uklidnit, aby vyděšená zvířata v panice nevyběhla na volné prostranství. Pterodaktylové létali tak nízko, že křídly občas zavadili o vrcholky stromů, a bez přestání se ozýval jejich sykot a skřípavé volání. Už věděli, do kterých míst kolem říčky mají zaměřit pozornost, a snažili se vyplašit skrývající se tvory.
V tábořišti Ace pustil Andorielinu ruku a bez hluku se propletl na dohled říčky. Proud tam byl prudký a koryto tak úzké, že pterodaktylové nemohli létat těsně nad ním. I nad vodou se museli držet až nad vrcholky stromů. Ti největší měli rozpětí křídel kolem patnácti metrů, ale ani ti malí s rozpětím sotva devět metrů se díky hustě zarostlým břehům nad říčku nedokázali snést. Jedna z menších oblud šířku toku neodhadla a se zuřivým jekotem se zřítila do proudu, když se jí křídla zachytila o vyčnívající větve. Marně se snažila dostat na břeh. O pomačkaná křídla se nedokázala opřít a voda ji za neustávajícího nářku odnášela daleko z Wraithova dohledu. Kdyby jejich situace nebyla tolik vážná, Ace by se s chutí zasmál, takto se zmohl jen na neradostný škleb. Pterodaktyl se možná dostane z vody v některé z mělkých zátok a až mu oschnou blány na křídlech, bude děsit budoucí stravu ještě víc než dosud.
Čas do západu slunce se táhl k nepřečkání pomalu. Jediný Ace dokázal opravdu usnout. Předtím kývl na Kesaka, aby mu dal najevo, že mu předává hlídku a dohled nad táborem, lehl si a v okamžení spal. Než obludy odletěly pohnul se jen jednou, aby rukou objal Andoriel a přinutil ji si také lehnout. Doufal, že i když Ája neusne, bude aspoň odpočívat. Další noc chtěl rozhodně ujet větší kus cesty.
Podobným způsobem cestovali dalších devět dní. Bylo to vyčerpávající. I Wraith cítil, jak mu rychle ubývá sil. Dní, kdy je pterodaktylové nedokázali vysledovat, bylo málo. Stačil neopatrný pohyb nebo zafunění kobary, aby měli cestovatelé nad hlavou až do setmění okřídlenou stráž.
Další den po poledni Jexar držel hlídku a všichni spali. I Andoriel se při polední pauze na klapot uklidnila a přestala sebou házet. Nálety pterodaktylů se Jexarovi zdály být silnější než v předcházejících dnech. Tábořiště se létajícím obludám podařilo najít hned ráno, protože stromy v této části lesa rostly dál od sebe a jejich bohaté koruny nestačily skrýt každý pohyb.
Kobary byly neklidné, funěly a hrabaly dlouhými drápy v modrém mechu. Už několikrát se nad nimi zastavil stín. Ptakoještěři se nad nimi drželi co nejdéle a klesali, kam až jim to špičky stromů dovolovaly. Snažili se kobary vyplašit syčením i skřeky, a nebýt pevné ruky Kesaka a posléze Jexara, velká modrá zvířata by se dala na zběsilý útěk.
Voják stál u kobar a snažil se je tichým hlasem a doteky uchlácholit. Téměř se mu to podařilo, když jeden z pterodaktylů vznášejících se nad táborem nejen klesl až se drápy dotýkal větví, ale zároveň se snažil natáhnout hlavu dolů. Zobák klapl nebezpečně nízko nad zemí. Jexar se snažil rychle pochytat všechny uzdy. Viděl, že obluda nemá šanci se k nim dostat, ale kobary divočely strachy, když se pterodaktyl dostal tak blízko. I tak by je Jexar zvládl, kdyby pterodaktyl zase vystoupal kousek výš nad les. K Jexarově smůle se místo toho znovu snažil prodrat zobákem až k nim, křídla ho neudržela a s divokým křikem a zmítáním se řítil k zemi. Cestou se mu trhaly blány křídel a o silné větvě stromů si lámal duté kosti. Ve snaze dostat se zpět do vzduchu si ubližoval mnohem víc, než by mu ublížil volný pád, a ničil vše, co se mu připletlo do cesty.
Kobary už nemohlo nic zadržet. Prohnaly se tábořištěm, se štěstím se vyhnuly ležícím postavám, bez zpomalení se prodraly lesem až k pláni a u posledních stromů ještě přidaly.
Jexar se držel jednoho z modrých hřbetů a marně se snažil vyprostit nohu ze smyčky provazové uzdy. Nedokázal protáhnout chodidlo v pevné botě, ani když se do hřbetu hned vedle jeho prstů zaryly dlouhé drápy obrovského pterodaktyla. S dušeným výkřikem mu ruce sklouzly po srsti. Padal, ale se zemí se nesetkal. Ptakoještěr těžce mával křídly a odnášel kobaru s Jexarem stále visícím za nohu ve smyčce k osamocené hoře.
Ace, Kesaka i Andoriel probudil hluk pterodaktylova pádu. Než se vzpamatovali a doběhli na okraj lesa, obludy se zmocnily všech šesti kobar. Dvě odnášely k severu a čtyři porcovaly na místě tak rychle, že z nich za pár okamžiků zůstaly zanedbatelné pozůstatky.
Jexar stále visel pod břichem kobary. Sotva se trochu vzpamatoval, vytáhl nůž a snažil se dostat k botě, přeříznout uzdu a dostat se na zem dřív, než se vznesou příliš vysoko.
Andoriel si přitiskla ruce na ústa, když viděla, jak se Jexar snaží dostat ze smyčky a z boku, kam nedohlédl, se k němu blíží další hladový zobák. Muž ho v poslední vteřině zahlédl a mrskl sebou, aby se mu vyhnul. Povedlo se mu to a zároveň vychýlil let pterodaktyla svírajícího kobaru. Obloukem se vraceli zpět a prudce klesali. Menší obluda znovu zaútočila na Jexara, ale obrovský pterodaktyl s kobarou v drápech byl už příliš nízko u země. Menší se nestačil včas zvednout a v plné rychlosti narazil do země. Jediné zavřísknutí a z hrůzu nahánějícího tvora zůstala hromádka polámaných kostí a otrhaných blanitých křídel.
Jexar využil toho, že se ocitl tak nízko nad zemí a znovu se naklonil, aby se nožem dostal ke smyčce z uzdy, která ho poutala k mrtvé kobaře. Podařilo se mu ji přeříznout, přetočit se tak, aby dopadl na bok, zvednout se a rozběhnout k lesu.
Pterodaktyl s kobarou v drápech nabíral výšku a bez dalšího vyrušování mířil na sever.
Jexarovi stačily už jen dva skoky, aby se dostal mezi první stromy a zmizel ptakoještěrům z dohledu, ale dravci byli rychlí. Čtyři kobary nemohly nasytit tolik hladových krků a každé sousto navíc bylo výhodou. Jexara si rozdělili tři pterodaktylové dřív, než stačil dokončit poslední skok k lesu. Ani se nezastavili a hnali se dál, ke zbytkům svého druha, který se při útoku na Jexara setkal se zemí prudčeji, než vydrželo jeho tělo.
Kesak stiskl ruce v pěst a nehty si zaryl hluboko do dlaní. Během pár dní přišel o oba vojáky a ztráta kobar se mohla ukázat jako fatální. S obavou se podíval na Wraitha. Odhadoval, jestli se pán Todd bude chtít vrátit a koupí někde nová zvířata nebo bude pokračovat v cestě, přestože se z dvoudenní cesty přes planinu může stát šestidenní záležitost. Když dospěl v myšlenkách až do tohoto bodu, napadlo ho, že dva dny nebo šest dní nehrají v tomto případě takovou roli. Další přemítání přerušil zájem pterodaktylů o okraj lesa, kde tři zbývající cestovatelé stáli. Ptakoještěři spořádali vše, co bylo na pláni poživatelné a obrátili svoji pozornost zpátky tam, kde se ukrýval zbytek jejich potravy.
Kesak a Ace ustupovali dál mezi stromy a k opuštěnému tábořišti. Andoriel musel Ace táhnout za sebou, protože byla tak ztuhlá strachy, že se skoro nedokázala pohnout.
Sotva se dostali zpět do tábora, usadil ji pod strom obrostlý hustým křovím a s Kesakem si šli prohlédnout pterodaktyla zapadlého mezi stromy.
„Ten to všechno způsobil,“ zamumlal Kesak, když docházeli k průlomu v lesní klenbě.
Ace obcházel padlého ptakoještěra a důkladně si ho prohlížel. K jeho údivu obluda stále žila. Když se dostal do jejího zorného pole, ze zobáku se jí ozvalo výhrůžné zasyčení.
Ace přimhouřil oči, udělal ještě pár kroků, aby na něj neviděla, ze strany přistoupil k jejímu polámanému tělu, položil na něj dlaň a čelo se mu stáhlo úsilím.
Pterodaktyl sebou začal házet, ale síly mu rychle ubývaly, z dosahu wraithské ruky se nedostal a kůže natažená na kostech se mu začala scvrkávat. Jeho poslední zachvění doprovodil Wraithův výkřik.
Kesak se na bývalého pána kraje díval s tichou hrůzou. I takovému děsivému tvoru dokázal vzít život jediným dotykem! Co na tom, že tvor byl polámaný a vlastně napůl mrtvý, Kesak by se k němu nepřiblížil ani za nic, a kdyby se o to pokusil, jistě by ho pterodaktyl dokázal zabít, než by sám zemřel.
„Víc už toho nezpůsobí,“ řekl Ace těžce, když procházel kolem Kesaka zpátky k Andoriel. Sedl si vedle ní, přitáhl ji k sobě a zavřel oči. Klapot, sykot i skřehotání zbývajících pterodaktylů, kteří stále hledali další kořist a znovu létali nízko nad lesem, ho nechaly klidným.
Kesak se rozhlédl po tábořišti a rozhodl se, že na lepší uspořádání a určení věcí, které zde budou muset nechat, a toho, co musí vzít s sebou za každou cenu, bude času dost po setmění, až na to budou mít větší klid. Ještě jednou se podíval na oblohu mezi stromy, stíněnou velkými křídly, poslal Jexarovi krátkou vzpomínku a polosedě se opřel o kmen stromu. Večer je čekala další cesta, tentokrát pěšky, tak se snažil odpočívat stejně jako Ace a Andoriel.

[Aiwendill]

Hahaha... wraith vysal pterodaktyla... najlepsia scena z celej casti...

[andoriel]

Takže ne ubohý sežraný Jexar, ale pterodatktylí výcuc? To víš, Aiwe, když je hlad...
Díky

[Aiwendill]

Sezranejch lidi uz tady bylo hodne ale vycucany pterodaktyl ani jeden...