SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

[andoriel]

Jak kdy
Někdy je taková hezká mrtvolka přesně to, co do povídání potřebuju

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Pekné, ale uberanie kyslíka nieje najlepší šport. Hlavne ak ho niekto uberá mne.
Dobré pokračovanie. A určite s napätím čakajú - čo ďalej.

[andoriel]

Děkuju, Puk

S tím kyslíkem máš pravdu, taky se mi to nelíbí a Andoriel zcela určitě ne
Dál se uvidí asi za týden

[andoriel]

Bavte se

Zelená planeta
35. Hádej, kdo přišel na večeři

Ace využil nepozornosti neznámého muže a co nejtišeji se přesunul tak, aby byl mimo dosah ohně, ale přitom v jeho blízkosti. Podrobně zkoumal terén, který ho dělil od stromu, aby ho nepřekvapila žádná nečekaná překážka. Počkal, až se Andoriel zase trochu pohne a upoutá tak na sebe pozornost muže. Wraithův útok byl rychlý. Rychlejší, než jaký muž očekával. V jednu chvíli si vesele praskal malý ohýnek a návnada se vrtěla u stromu a v další mu nepředstavitelná síla drtila pravé rameno a levou ruku mu cosi stisklo tak silně, že si lámal kosti v prstech, jak je zarýval do vlastní dlaně.
„Vybral sis špatně,“ sykl na něho cizí hlas. Nevěděl, komu patří, protože přes bolest nedokázal zaostřit na postavu před sebou, přesto se nechtěl vzdát života ani pomsty. Ruce byly nepoužitelné, ale nohy ještě měl. Vykopl před sebe. Bylo mu jedno, kam protivníka zasáhne, hlavně, když povolí sevření a on bude moci pustit kámen. Ten tvor, ten Todd mu zabil bratra a on mu zabije ženu. Tak má vypadat spravedlnost.
Sevření ruky nepovolilo. Místo bolestného nebo zlostného výkřiku se ozval smích. Muž zamrkal, aby přece jenom uviděl na Todda, a trhl hlavou dozadu. Těsně před obličejem spatřil vyceněné špičaté zuby.
Ace pustil mužovo rameno a sáhl mu za opasek, kam schoval nůž.
Zuratův bratr viděl, co Todd dělá, ale nedokázal mu v tom zabránit. Všechno ztrácelo smysl. Nůž byl dostatečně ostrý, aby lehce přeřízl lano vedoucí ke kameni, a pak už Toddovi nic nebránilo, aby k němu přitiskl ruku a začal ho zbavovat energie.

Vždycky se objeví včas. Můj hrdina! napadlo mě, když jsem viděla, jak si Ace lehce poradil s únoscem. Proč to nedokážu také? Protože nejsi Wraith, odpověděla jsem si hned. Zhluboka jsem se nadechovala a vychutnávala noční lesní vzduch. Věděla jsem, co se děje vedle mě, a nijak mě to nerušilo v radostném dýchání. Setkání s Wraithem je vždycky takové. Ať už jakýmkoli způsobem, ale podlehnete mu.
Zuratův bratr podlehl rychle.
Pak Ace dostal špatný nápad, že přeřízne provazy, které mě držely u stromu. Neměl to dělat. Bez vlády jsem se mu zhroutila k nohám a jediné, co mě napadlo, bylo, že se mi zase mnohem hůř dýchá. Po prvních sladkých loknutích kyslíku mě rozbolely plíce. Asi zapomněly, jak mají pracovat. Před očima se mi točila duhová kola.
Cestu zpátky na Balaytod jsem si pamatovala jako v mlze. Částečně jsem šla a částečně mě Ace nesl a jediné, na co jsem se zmohla, byl úsměv na čtyři chlapce postávající u jednoho z domků.
„Konečně jsem tě našla,“ zašeptala jsem, když mě Ace ukládal v ložnici. Chytila jsem ho kolem krku, přitáhla se k němu blíž a nadechla se jeho vůně. Netrpělivě mi sáhl po rukách, aby mi je vrátil podél těla, ale pak se zarazil a položil se vedle mě.
„Hledáš mě?“ zeptal se posměšně. „A přitom jiného líbáš a s dalším utíkáš.“ Přes snahu o lehký tón jsem v jeho hlase zaslechla nádech trpkosti.
„Polibek na rozloučenou a únos?“ Místo smíchu jsem se rozkašlala. Převalila jsem se na bok a nevšímala si Wraithova syknutí. Netušila jsem, že právě uviděl, jak mi vlasy stále prosakuje krev z poslední rány od Zuratova bratra a vsakuje se do lůžkovin. Počkal, až jsem se znovu nadechla, přetočil mě zpět na záda a bez varování na mě přitiskl dlaň.
Když se mi podařilo zastavit křik, zůstala jsem vyčerpaně ležet. Cítila jsem se lépe, ale energetický výlet proti času byl vždycky bolestivý.
„Co takhle trochu důvěry, Broučku,“ zašeptala jsem těsně před usnutím. Ani jsem nevěděla, jestli je ještě v pokoji nebo už odešel. Nezáleželo na tom.

Ace počkal, až Andoriel usne, a vydal se do hotelu Narr. Nechal ji probudit a pouštěl na ni hrůzu, dokud ho nedovedla do pokojíku, kde odpočíval Rehis. Stála pak za dveřmi, kam byla vykázaná, a třásla se hrůzou, co pán Todd tomu příjemnému muzikantovi provede. Skrz zavřený vchod k ní doléhaly tlumené hlasy, kterým nebylo rozumět. Narr zavřela oči a opřela se o zeď vedle dveří. Měla potřebu být co nejblíž, aby mohla Rehisovi pomoci, i když nevěděla jak. Teje se podařilo mu vrátit trochu života, takže už nevypadal jako vytažený z hrobu, ale do své původní podoby měl stále dost daleko. Kdyby na něj Todd zaútočil znovu, nepřežil by. Při těch myšlenkách si všimla, že hlasy za zdí utichly. Zatajila dech ve snaze zaslechnout aspoň něco. Marně. Ještě nějakou dobu trvalo, než se dveře rozrazily, a pán Todd vyšel z pokoje. Na prahu se otočil a pokývl dovnitř, kolem Narr prošel bez povšimnutí a zmizel směrem k hlavnímu vchodu do domu.
Narr se narovnala a s tváří staženou bolestným očekáváním nejhoršího vešla do místnosti. Rehis seděl na lůžku, prsty si přejížděl po horní části hrudní kosti a mračil se do kouta, kde se mu zřejmě zjevovaly nepříjemné myšlenky. Ve slabém světle malé svíčky na stole na něho nebylo příliš vidět, ale Narr připadal o hodně mladší, než když ho viděla naposledy. Couvla zpátky za dveře a nechala Rehise v pokoji samotného. Cestou do své ložnice se usmála. Až ráno přijde Teja, bude mít radost.

Další dny ubíhaly bez vzrušení. Andoriel nevycházela za hranice pozemku Balaytodu a na tváři se jí usadil malý smutný úsměv. Pán Todd rozhodoval i jednal rychle, ale v zarážející většině správně. Starosti a problémy lidí mu připadaly malicherné oproti úkolům, které na něj byly kladeny v jeho původním světě. Městečka a vesnice, které vložily svoji správu do jeho rukou, byly velice spokojeny a jejich okruh se stále rozšiřoval. Rehis zmizel z hotelu dřív, než ráno Teja přišla. Narr dalo hodně práce přesvědčit sestru, že je muzikant opravdu živ a v plné síle, a že někde tajně nezakopala jeho zestárlou mrtvolu. Teja se jen těžce srovnávala s tím, že muž, o kterého se starala, odešel bez rozloučení. Netušila, že to byla jedna z podmínek návratu energie, a drobná vráska zklamání mezi obočím jí už nikdy nezmizela. Po pár dnech počkala, až bude Andoriel sama na břehu potoka, kam si zvykla chodit, a s odmlkami a zadrháváním se jí zeptala, co je pravdy na tom, že pán Todd dokáže vzít i vrátit ztracenou sílu. Andoriel to potvrdila a po večeři se Ace opatrně zeptala, jestli ví o dalším osudu Rehise.
„Uzavřeli jsme dohodu,“ ušklíbl se Wraith. „Vrácená energie za odchod beze slova před východem slunce.“
„To bylo kruté,“ zamračila se na něj. „Nenechal jsi ho ani poděkovat těm, kdo se o něj starali?“
Pokrčil rameny a vyšel po schodech do patra. Andoriel ho dohonila až za dveřmi ložnice. Stoupla si před něj na špičky, aby mu lépe viděla do očí.
„Děkuju,“ řekla vážně. Opřela se mu rukama o ramena, aby udržela rovnováhu a pod jeho tázavým pohledem si povzdechla. „I já dodržím vaši dohodu a nic Teje neřeknu, ale je mi to líto. Byla by šťastnější, kdyby věděla...,“ zarazila se, znovu vzdychla a nechala ruce klesnout. „Děkuju,“ zopakovala.

Obloha se znovu začala zatahovat těžkými mraky a zemi každou chvíli smáčely proudy studené vody. Pro vesničany to byl stále zázrak, ale pro Ace i Andoriel to znamenalo, že už jsou na tomto místě podle místního kalendáře asi jeden a půl roku. Ani jeden neřekl nahlas, že stačilo, že jsou v zeleném mračnu dost dlouho a cesta na wraitshkou loď a do vesmíru je pronásleduje v každém bdělém okamžiku a plní jejich sny. Andoriel se už dávno od Ace dozvěděla, na kom a na čem je závislá další etapa jejich života, a návrat Gavina, kterého si pamatovala jenom velice matně, vyhlížela netrpělivěji než Wraith.
Studené období dešťů končilo a mezi těžkými mraky začalo prosvítat slunce, když se odpoledne otevřely dveře Aceovy kanceláře a v nich stál Gavin. Prošel nepozorovaně v hloučku různých žadatelů a spokojeně se usmíval, protože věděl, že ho pán Todd nejenom očekává, ale také, že každý z malé skupinky ochránců Balaytodu má za úkol Gavina okamžitě přivést, bez ohledu na to, kdo se právě u pána Todda nachází.
Ace vstal a ani se nesnažil skrýt překvapení a radost. „Gavine!“ vykřikl. V tom jediném slově byly obsaženy všechny obavy, které Wraitha pronásledovaly v bezesných nocích, a bušily mu do hlavy, že je nemožné se z tohoto místa dostat. I Ace se každého příchozího do Balaytodu ptal na cestu do jiného vesmíru, do světa za zeleným oparem, ale všichni se tvářili zmateně a nikdo neznal správnou odpověď. Pokud ji nese Gavin, mohl by to být konec utrpení Wraitha v prokletém zeleném světě.
Gavin se dál usmíval a sledoval, jak pán Balaytodu odesílá zbývající návštěvníky pryč, aby je nikdo nerušil, a přikazuje prostřít k večeři pro vzácného hosta u svého stolu. „Rozhodl ses přejít k jinému druhu stravy?“ zeptal se s hraným údivem. Toddův pohled ho nenechal na pochybách, že stravovací návyky jeho zvláštního přítele se nijak nezměnily.
„Poznáš Andoriel,“ řekl Wraith spokojeně. „A povíš nám, kudy se dostaneme pryč.“
Gavin kývl hlavou a vyšel do haly. Při svém putování k Balaytodu si všímal změn, ale ta největší ho čekala až na ohrazeném pozemku pána kraje. Dobře si pamatoval původní vzhled domu i jeho okolí a s tím, co viděl tentokrát, se to nedalo srovnat. Balaytod bylo úplně jiné sídlo než dům pána Gillandera.
„Bude venku,“ řekl Ace, když šel kolem Gavina do zahrady a neomylně zamířil k části zarostlé větším množstvím keřů a několika vzrostlými stromy. Pod některými keři se skrývalo do poslední chvíle utajené posezení a na silné rovné větvi jednoho ze stromů byla pověšená jednoduchá houpačka. Andoriel nebyla ani na houpačce ani na žádné ze sedaček. Seděla v trávě na břehu potoka s koleny přitaženými k bradě a nepřítomně zírala do vodního proudu.
„Přišla návštěva,“ řek Ace polohlasně.
Trhla sebou, zamrkala, aby se vrátila do správného místa a času, a s úsměvem vstala. Pak teprve se obrátila a podívala se na příchozího.
„Vítám tě,“ začala, ale zarazila se. Tu tvář už někde viděla. Přeskočila pohledem z hosta na Ace a zpátky. „Gavine,“ dořekla téměř bez přerušení. Nebyla si jistá, jestli má jásat nebo propadnout beznaději. Na Gavinově tváři nebylo poznat, jaké zprávy přináší.
Gavin se snažil nedat na sobě znát, jak ho vzhled Andoriel překvapil. Z jejich dávného letmého setkání si ji moc nepamatoval, a když se teď dostal k bližší nerušené prohlídce, musel přiznat, že se mu Andoriel nelíbí. Jediné, co by snad na ní mohl ocenit, byly husté vlnité vlasy a občasný ohníček v šedomodrých očích, ale to nebylo nic, co by ho nějak lákalo.
Lehkou úklonou poděkoval za přivítání a zamyslel se nad tím, co na ní může Todda přitahovat.
Andoriel ho chvilku pozorovala s očekáváním nějakého slova. Když se ticho začalo protahovat, usmála se. „Jistě jsi unavený, možná máš žízeň a hlad. Pojď, ukážu ti pokoj, kde si můžeš odpočinout, a zařídím, aby ti něco malého přinesli.“ Pokynula mu zpět k domu a vykročila jako první.
Gavin šel za ní a v zádech cítil Toddův pohled.
Vešel do pokoje, který mu Andoriel otevřela, a znovu sklonil hlavu. „Omlouvám se za svoje chování. Děkuji ti za přivítání. Opravdu toužím po odpočinku. Hlad ani žízeň nemám, rád počkám na dobu večeře.“
„Pak si promluvíme,“ řekl Todd. Gavin přikývl, počkal, až se dveře za jeho hostiteli zavřou, a natáhl se na postel. Přemýšlel, jakou formou sdělí Toddovi výsledky svého pátrání.

Večeře proběhla v poměrném tichu. Ace seděl v čele stolu, před sebou jenom pohár vína, naproti němu Andoriel. Gavin se mezi nimi zpočátku necítil příjemně, ale po chvíli si všiml, že Andoriel na Todda zamrká pokaždé, když se jí naskytne příležitost, a Toddovi se občas pozvednou koutky. Nevěděl, sice, co má znamenat jejich malé spiknutí, ale dobře se bavil tím, jak se pokaždé zatvářili vážně, když se k nim služebná dívka Teja otočila čelem.
Po jídle se přesunuli do jiné místnosti, kde už v krbu hořel oheň a pohodlná křesla lákala k posezení. Znovu se objevila Teja s tácem drobných sladkostí a karafou plnou těžkého likéru. Opatrně položila tác na stolek vedle jednoho z křesel a nerozhodně přešlápla.
„Tejo?“ povzbudila ji Andoriel vlídně.
„Smím se zeptat?“ zeptala se dívka tiše. Naléhavě se podívala na Gavina.
Zaraženě přikývl. Netušil, co po něm může chtít.
„Nepotkal jste cestou potulné muzikanty?“ vypadla z Teji otázka, kterou pokládala posledního půl roku každému nově příchozímu. V očích se jí míchala naděje se strachem a v rukou svírala kousek bílého plátna, na kterém předtím držela tác.
„Nepotkal,“ řekl Gavin po chvíli zamyšlení. „Slyšel jsem, že prošli několika vesnicemi, kde jsem pobýval, ale nikdy jsme na sebe nenarazili. Pokud tedy mluvíme o třech hráčích a dvou tanečnicích,“ dodal.
Teja tiše poděkovala a odešla. Nechtěla, aby ostatní viděli, jak moc ji stále trápí nejistota Rehisova přežití.
V pokoji byl slyšet jenom praskající oheň. Andoriel se mračila uzavřená ve vlastních myšlenkách, Todd se díval do plamenů a čekal na Gavinovo vyprávění. Nic jiného než cesta z této planety ho zřejmě nezajímalo. Gavin se díval ke dveřím. Černovlasá Teja se mu líbila mnohem víc, než nevýrazná Andoriel, a litoval, že odešla. Rozhodoval se, jak se na ni Todda nejlépe zeptat.
„Jestli ji chceš pro zábavu, tak na to zapomeň,“ zavrčel najednou Todd, aniž spustil oči z krbu.
Gavin se ušklíbl. Dlouho se neviděli a Todd stejně uhodl, co se mu honí hlavou.
„Promiň,“ otočila se Andoriel ke Gavinovi. „Trochu jsem se zamyslela nad místními problémy.“ Vstala, do dvou pohárků nalila likér, jeden podala Gavinovi a s druhým si sedla zpátky na své původní místo. „Celé odpoledne se těším na tuto chvíli,“ znovu mrkla na Todda. „Prosím, vyprávěj. Našel jsi cestu ze zeleného oblaku?“ s očekáváním se na Gavina zadívala.

Hezký víkend

Jsem ráda za Rehise (a pořád jsem nadšená z toho jména ). Jen je mi (pořád) smutno za Teju. Aspoň Andoriel jí to měla prásknout.

[andoriel]

Díky, Shano

Rehis z toho vyšel nad očekávání. Až jsem se sama divila
Vyberu si to jindy
Teja to přežije i bez zásahu Andoriel. Kupodivu - nejsem nějaká moc hodná?

vynikající díl jsi hodná tak akorát

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Tak akorát hodná? No, řekla, bych, že bude hůř
Asi.

jen to ne

Dobré pokračovanie.
A:

„Jestli ji chceš pro zábavu, tak na to zapomeň,“ zavrčel najednou Todd, aniž spustil oči z krbu.

Asi veľmi škúlil (šilhal).

[andoriel]

Děkuju, Puk

Brouček přece vidí i za roh a ví o všem ... nebo si to o sobě aspoň myslí

[andoriel]

Bavte se

Zelená planeta
36. K zábavné hoře Juu

Gavin upil z pohárku. „Nenašel jsem pohádku, jak jsem si původně myslel,“ začal. „Našel jsem kousky vyprávění a dlouho jsem je dával dohromady, aby dávaly smysl.“ Znovu se napil. Likér byl lahodný a silný. Cítil, jak ho zahřívá uvnitř a ve spojení s teplem ohně z krbu v něm probouzí příjemnou únavu. Odložil prázdný pohárek a pohybem ruky zarazil Andoriel která mu chtěla dolít. „Raději vám to povím, než tady usnu,“ usmál se. „Nebude to dlouhé povídání:

Na břehu krásného zeleného jezera, které se jmenovalo podle dávné panovnice Pertaty, žil na samotě nespokojený muž Nidan. Každý den chodil kolem jezera do blízké vesnice, prodával ryby, které nachytal, a stěžoval si na svůj těžký osud.
„Nepatřím sem,“ mumlal pořád. „Musím pryč. Jen co našetřím na vybavení k cestě, hned odejdu.“
„Kam bys chodil?“ ptali se ho vesničané.
Nidan nevěděl. Neznal cestu, jenom svůj cíl – pryč z této planety do divného světa temného nebe, kde se všechny barvy převrátí.
Nejstarší obyvatel vsi seděl na zápraží a pokyvoval hlavou. „Poslouchej, Nidane,“ řekl mu jednou, když rybář nepřestával mluvit o své cestě. „Jako mladý jsem znal čaroděje, který v křišťálové kouli viděl utajené věci. Možná by ti mohl pomoci najít tu tvoji cestu. Ale čaroděj se brzy odstěhoval a nevím, kde je teď. Jmenoval se...,“ stařec se zamyslel a ztichl.
Nidan netrpělivě přešlapoval v blátě a čekal na jméno čaroděje. Nedočkal se celé dopoledne. Když slunce stálo nejvýše nad hlavou, stařík se vytratil do chládku domu a objevil se zase až se soumrakem. Všechny ryby byly dávno prodané, ale Nidan neodešel. Čekal na starce a jméno čaroděje.
„Gaernel. Říkal si Gaernel,“ řekl mu stařík večer. „Nic jiného si nepamatuju.“
Nidan se dlouho ptal po čaroději Gaernelovi, než se mu podařilo ho najít v hlubokém lese uprostřed žlutých skal. Čaroděj byl starý, téměř hluchý a ruce se mu třásly tak, že nikdy nedonesl k ústům misku plnou vody. Co se čarodějných nauk týkalo, byl Gaernel stále plnohodnotný čaroděj a v magických dovednostech se vyznal. Vyslechl Nidanovu prosbu o nalezení cesty, shrábl hromádku mincí, které mu rybář přinesl, a za nesrozumitelného mumlání vylovil z černého sáčku křišťálovou kouli. Postavil ji doprostřed stolu, chytil Nidana za ruku a přitiskl mu dlaň na její chladný hladký povrch.
Rybář se neodvážil ani pohnout, protože koule se začala plnit hustým bílým dýmem.
Gaernel nepřestával mumlal a Nidan zahleděný do křišťálu měl pocit, že se vznáší, stoupá nad čarodějův příbytek, nad koruny stromů i nad vrcholky žlutých skal. Cesta před ním ležela jako fialová nit. Táhla se daleko, daleko, až za obzor, kam rybář nedohlédl. Natahoval krk, aby mu neunikl žádný ze záchytných bodů a aby získal alespoň nějakou představu, kde jeho cesta skončí. Přitom stále cítil hladký povrch křišťálové koule pod prsty a slyšel čarodějovo mumlání. Mumlání změnilo intenzitu a Nidan letěl kolem fialové stužky cesty až k jejímu konci. Pouť sama o sobě byla složitá a to, co ho čekalo na jejím konci, bylo ještě mnohem horší, než si dokázal představit.
„Poslední úsek ještě nikdo neprošel,“ řekl mu Gaernel. „Nikdo se nedostal tam, kde končí zelený opar a začíná nekonečná čerň tečkovaná hvězdami.“
„Já projdu,“ prohlásil Nidan. Poděkoval čaroději a odešel. Ve svém domě na břehu jezera strávil jenom jednu noc a hned další ráno se vydal na cestu.
Dva roky Nidan putoval po fialové stužce, čaroděj Gaernel ho sledoval v kouzelné kouli a zapisoval jeho cestu, ale ani Nidan nedošel do svého cíle. Uprostřed poslední etapy svého pochodu za snem padl a už nevstal. Tváří byl stále obrácený kupředu a měl v ní radostný výraz očekávání. Po celou dobu, co šel fialovou stužkou, byl šťastný. Ani jednou nezalitoval, že nezůstal na břehu Pertatina jezera a nestárne tam v klidu a pokoji.
Gaernel s povzdechem odložil brk a svitek, kde zbýval malý kousek místa na rybářovy poslední kroky. Ani tentokrát se nepodařilo cestu dokončit a čaroděj stále nevěděl, jestli je možné dostat se za zelenou clonu.
Ten svitek ležel v jeho domku dlouhá léta, až se rozpadl a všichni na něj zapomněli. Z cesty rybáře Nidana zůstalo vyprávění, že ne každá velká touha skončí ve svém cíli, ale i tak může vést ke štěstí. Přesto zůstává naděje pro ty, kteří jsou dost zoufalí nebo umanutí, že se jim podaří pouť dokončit.“

„Takže je cesta ztracená navždy?“ zeptala se Andoriel zklamaně. „A kde je pak ta naděje?“
„Svitek se rozpadl,“ řekl Gavin vážně. „Přesto popis cesty existuje.“ Sáhl do vaku, který mu visel u boku, opatrně roztočil pevně staženou ruličku papíru, podal ji Toddovi a sledoval, jak Andoriel vstala a naklonila se nad Wraithovo rameno, aby dobře viděla. Prohlížela si mapku zakreslenou na svitku a každou chvíli nevěřícně zavrtěla hlavou.
„Co to má být? Máš k tomu nějaké bližší vysvětlení?“ obrátila se na Gavina.
„Je to už několikátý přepis, ale měl by být přesný. Co je na tom k nepochopení? Tady jsou hory, tady bažina, tady les, tady vede cesta,“ mával prstem nad papírem. Rozhodně toho na něm bylo nakresleného víc a Andoriel už Gavina nevnímala. Naklonila se níž a prohlížela miniaturní kresby zvířat. Strnula, když Ace otočil hlavu a ona ucítila jeho dech na tváři, ale neodtáhla se. Spokojeně přimhouřila oči, když se dech proměnil v krátký dotek a vytratil se, a dál studovala mapku.
„Ještě nikdo se nedostal až sem?“ zeptala se s nehtem na ostré špičce nakreslené až nahoře na svitku. Na jejím popisku stálo divné slovíčko ‚Juu‘. „To je jméno?“ vypadlo z ní pobaveně. „Celou dobu půjdeme k hoře Juu?“
Gavin zachoval vážnou tvář. „K zábavné hoře Juu ještě nikdo nedošel,“ ujistil Andoriel.
„A to je co?“ ukázal Todd na jiné místo mapky.
Gavin pokrčil rameny. „Podařilo se mi získat tento svitek. Cesta by měla být popsána správně, ale co se za tím vším skrývá,“ mávl rukou k papíru, „to nemám tušení.“
Andoriel se narovnala, oči přitom nespustila ze svitku a rukama přejela po Wraithových ramenou. „Rozhodně se za tím skrývá dobrodružství. A náš další osud,“ dodala tiše.
Poprvé od okamžiku, kdy Gavin rozbalil svitek, zvedla oči a zadívala se na něj. „Přinesl jsi nám možnost uskutečnit naše největší přání. Děkujeme. Je něco, co bychom pro tebe mohli udělat my? Máš nějaké splnitelné přání?“ pousmála se.
Gavin se opřel v křesle a pozvedl pohárek. Počkal, až mu Andoriel dolije, upil a spokojeně vydechl. „Přál bych si už nikam nechodit,“ řekl unaveně.
Ace se zvedl. „To ti mohu splnit,“ řekl a vykročil ke dveřím s plánkem v ruce. „Zůstaň, jak dlouho chceš. Celý dům je ti k dispozici.“ Neurčitě pokynul rukou dokola. „A tohle…?“ pozvedl plánek.
„To je tvoje. Už to nechci ani vidět,“ zavrčel Gavin. Odložil prázdný pohárek na tác, zarazil se s rukou nad karafou, nechal ji prázdnou klesnout a vyšel do haly hned za Toddem.
Andoriel šla poslední a dveře do místnosti s krbem nechala dokořán na znamení, že je tam volno. U Gavinova pokoje mu popřála dobrou noc a spěchala za Wraithem, který stoupal po schodech s papírem před očima. Dohonila ho až nahoře, otevřela mu dveře ložnice dokořán a zase za nimi zavřela.
Sledovala, jak Ace uhladil mapku na malém stolku. Nebylo to nic platné, dlouho stočený papír se hned roloval do známé pozice. Wraith se rozhlédl, čím by neposlušný svitek zatížil, ale pak si to rozmyslel. Nechal ho ležet, jak byl, a sám se natáhl přes celou širokou postel. Kdysi dávno se naučil odpočívat i jinak než v hibernační komoře. Tehdy – v geniiském vězení - mu komora chyběla přímo bolestivě, nyní už věděl, jak se bez ní obejít, ale v temných nočních hodinách se mu k ní myšlenky vracely stále častěji. Ozvalo se šustění, jak se Andoriel zbavovala vrchní části šatů. Ace pozvedl hlavu a díval se, jak se vlní a kroutí, aby ze sebe stáhla nepoddajnou látku. Některé okamžiky odpočinku mimo hibernační komoru mají svoje kouzlo, napadlo ho. Andoriel se už jen v dlouhé bílé košili s úlevným povzdechem svalila vedle něj. Hlavu si podložila jeho paží a zadívala se na hvězdnou tapiserii nad postelí.
„Už brzy,“ zašeptala si pro sebe a zavřela oči.
„Už brzy,“ zopakoval po ní Ace a otočil se na bok, aby na ni lépe viděl. „Komu předáš starost o dům?“
Zašklebila se, opřela se mu dlaní o rameno a převrátila ho zpátky na záda. Zůstala nad ním vzepřená na rukou a úšklebek se změnil v úsměv. „Teď nebudeme plánovat cestu,“ řekla na oko přísně. „Teď budeme slavit, že ji máme.“

V dalších dnech se poměry v Balaytodu začaly nenápadně měnit. Pán Todd už nerozhodoval sám, ale stále více podnětů i sporů nechával na Gavinovi. Představil ho jako toho, který spolu s Toddem viděl obrovskou vodní příšeru Serdu. „Pokud to bude nutné, bude mě zastupovat,“ končil každé uvedení Gavina do nové funkce.
Původní obavy z nového spoluvládce se rychle rozplynuly, když Gavinova rozhodnutí byla stejně dobrá jako Toddova, a někdy dokonce lepší díky mnohaleté znalosti místního života.
Andoriel se chovala stále stejně, i když častěji než předtím nechávala chod domu v rukou Zanie nebo Teji a začali vyjíždět s Toddem na jezdeckých kobarách po okolí. Jejich projížďky se s koncem období dešťů a přibývajícím teplem prodlužovaly i na několik dní. Gavin jejich odjezd pokaždé sledoval se znepokojením. Nevěděl, kdy se rozhodnou, že právě tato vyjížďka je nejvhodnější na začátek jejich dlouhé cesty k hoře Juu, ale doufal, že ho upozorní včas.

Přísně tajné přípravy na cestu skončily jednoho mlhavého rána se spoustou rosy.
Todd a Andoriel sedlali své dvě kobary a na třetí nakládali několikadenní zásoby.
„Půjdu vzbudit Gavina,“ řekl Ace polohlasně. Andoriel vzala všechny tři otěže a popotáhla za ně, aby zvířata přiměla k chůzi. Na Ace a Gavina narazila hned za vchodem do stájí. Stáli proti sobě, Gavin se zády opíral o zeď za sebou a mračil se nad založenýma rukama.
„Vezměte s sebou aspoň pár vojáků,“ říkal právě naléhavým šepotem.
„K čemu by nám byli?“ pokrčil Ace rameny. Díval se na Gavina tak, že Andoriel začala uvažovat, jestli mu nabídne společnou cestu. Nestalo se. Pustila všechny uzdy, věděla, že kobary neutečou, a objala Gavina.
„Děkuju,“ zašeptala a dotkla se rty jeho tváře.
Gavin ji odměřeně poplácal po rameni a čekal, až ho pustí. „Máte mapku?“ zeptal se, když se tak konečně stalo. Ace kývl a zadíval se na Andoriel, která znovu vzala otěže všech tří kobar a odváděla je pryč.

Za půl hodiny klusala po cestě tři dobře živená zvířata se dvěma jezdci v sedlech. Třetí neslo náklad. Kobary se pohybovaly dostatečně rychle, ale nevydávaly zbytečné síly, aby podobné tempo vydržely co nejdéle.
Začátek cesty byl jasný. Bude trvat nejméně dva měsíce celodenních náročných putování, než se dostanou do málo nebo vůbec prozkoumaných krajin. Do té doby na ně bude největší nároky klást cesta sama. Jakmile se dostanou do neobydlených míst, k rychlému postupu se přidají i neočekávané překážky.
Andoriel si užívala rychlou jízdu celé dopoledne, odpoledne si potají vzdychala a večer měla potíže sesednout. Dlouhou jízdu v posledních dnech sice trénovali každou volnou chvíli, ale ten první večer jí připadalo, že to bylo všechno nadarmo. Ještě v noci, když ležela zabalená v teplé pokrývce, měla pocit, že se stále otřásá lehkými kroky kobary.
„Nemusíme se uhnat hned na začátku,“ zamumlala, když jí před svítáním Wraith třásl ramenem, aby ji vzbudil. Nebyla si jistá, jestli tu větu dořekla celou, jak rychle znovu upadla do spánku. Další probuzení bylo nekompromisní. Kobary stály připravené na další náročný den a vše kromě Ájiny deky už bylo sbaleno. Slunce se kutálelo mezi keři, když Ace a Andoriel vyrazili na další úsek cesty.
V poledne zpomalili do kroku a k večeru střídali jízdu s chůzí vedle unavených zvířat.
„Jak bude vypadat třetí, kritický, den?“ zeptala se Andoriel sama pro sebe, když skoro upadla pod lehkým sedlem, co stáhla ze své kobary.
Ace ji slyšel a rozhodl se reagovat: „Žádný kritický den nás nečeká. Jenom cesta na moji loď,“ utnul rázně její stesky. Oči mu ztvrdly odhodláním urazit co nejrychleji pouť, kterou ještě nikdo neprošel až do konce.
Andoriel se po něm ohlédla a povzdechla si. Nikdo cestu neprošel… ale nikdo nebyl odhodlaný Wraith.
„A v žádném případě k ní nepojedeš sám,“ ozvalo se mezi stromy. Kesak a dva vojáci za sebou vedli zchvácené kobary. „Doprovodíme vás oba až k cíli.“
„Nemůžeš opustit Zanii,“ namítla Andoriel. Bylo dost špatné, že měli dlouho putovat neobydlenými kraji sami dva, lépe řečeno jeden stále hladovější Wraith a ona, další tři kousky případné potravy by mohly skončit špatně nejenom kvůli vnějšímu nebezpečí.
Kesak se usmál. „Zania nás posílá za vámi. Neodpustila by mi, kdybych vás nechránil před nebezpečím. Ani já bych si to neodpustil.“
Ace zachytil Ájin pohled a uhodl, co se jí honí hlavou, ale dost dobře nemohl odmítnout takovou pomoc. Stroze přikývl. „Můžete jet s námi.“
Kesak, Jexar a Menter odsedlali své kobary, rozdělali oheň a připravili pro všechny večeři.
Andoriel se usmála. Přítomnost tří dalších mužů najednou vypadala docela snesitelně.

Konečne sa vydali na cestu.
"Príjemná" časť. /Teda, na obsah a aj na čítanie ./ Pekne to pokračuje.