Zelená planeta
34. Bezejmenný
„Ne,“ zachraptěla jsem a snažila se co nejrychleji vyhrabat na nohy. Konečně se mi to podařilo a pověsila jsem se Aceovi na ruku. Podíval se na mě, jako by mě vůbec neviděl, a zase se obrátil k Rehisovi. Muzikant rychle ztrácel energii.
Ukročila jsem zpět a vší silou Rehise odstrčila. Dopadl na zem a na jeho místě jsem se před Wraithem ocitla já.
Napřáhl se, ale pak se zarazil, couvl, otočil se a odešel.
Rozhlédla jsem se po hloučku lidí, kteří se shromáždili kolem a teď se strachem ustupovali pánu Toddovi z cesty, chytila jsem za ruku Teju, přitáhla ji k Rehisovi a zamumlala: „Postaráš se o něj, prosím?“
Dívala se na mě s hrůzou, ale kývala hlavou na souhlas. Bylo bezpečnější postarat se o staříka ležícího na zemi, než se pokoušet zastavit Todda. To byla moje práce.
„Nemáte co dělat?!“ rozkřikla jsem se na zbytek otálejících lidí a rozběhla se k domu. Hledala jsem Todda v pracovně i v ložnici, otevřela jsem každé dveře, které jsem uviděla, ale nikde nebyl. Zůstala jsem stát uprostřed vstupní haly. Už nebylo kde hledat. Nohy se pode mnou podlomily. Seděla jsem na zemi a dívala se před sebe. Rukama jsem sevřela širokou sukni, abych se udržela na místě, a slova, která jsem neudržela za stisknutými zuby, by si nový pán kraje za rámeček nedal.
Teja odtáhla Rehise do hotelu a uložila ho v nenápadném pokojíku, který Narr nechávala volný pro nečekané návštěvy rodiny. Uložila ho na postel a zkontrolovala, jestli ještě dýchá. Pořád si nemohla srovnat, že je to ten mladý muž z hudební společnosti. Šedé řídké vlasy a svraštělá kůže by odpovídaly starci nad hrobem.
Nerozhodně přešlápla. Nechtělo se jí nechávat ho samotného, i když nevěděla, jak by mu mohla pomoci.
Rehis pootevřel ústa a přejel si jazykem po suchých rtech.
„Vodu,“ zašeptala Teja a vydala se do hotelové kuchyně najít k pití něco, co by zároveň i trochu zasytilo. Netrvalo dlouho, než objevila mísu, kde se máčely plody letanu. Sklízeli je před delší dobou a potřebovaly doplnit tekutinu, aby jejich slupky znovu získaly hladký a lesklý povrch. Navíc šťáva z nich byla sladká a silná.
Teja neváhala. Slila do pohárku trochu šťávy a ještě v ní rozmáčkla dva letany z mísy. Voda získala temně fialovou barvu a Teja ji opatrně odnesla Rehisovi. Pomalu mu lila šťávu do krku a sledovala, jak se mu začínají rovnat pomačkané rysy a jeho oči ožívají.
Andoriel se ztěžka zvedla z podlahy. S přísně semknutými rty zamířila do lázně. Za chvíli už nahá stála po kolena v potoce a polévala se studenou vodou. Kolena a dlaně ji znovu začaly pálit po bolestivém pádu. Když na ně vzala mýdlo a hrubý kus látky, po proudu potoka se rozběhly růžové stužky, aby se vzápětí rozplynuly. Zamotaná do velkého kusu plátna přešla halou a zmizela v ložnici.
Další ráno se, pečlivě upravená, usmívala na všechny hosty. Stála u brány na zahradu Balaytodu s úsměvem, který se jí usadil na rtech, ale ne v očích. Ke svému překvapení usnula docela brzy. Věřila, že po probuzení najde Ace v ložnici. Než otevřela oči, představovala si, jak sedí v křesle a pozoruje ji nebo stojí u okna a sleduje počínající ruch v okolí domu. Zamrkala a zjistila, že je sama.
Den se vlekl nejenom Andoriel, ale také Kesakovi a Zanii. Stáli pod ozdobeným obloukem, přijímali dary a sledovali, jak se gratulanti hned po předání toho, co přinesli, hrnou ke stolům, aby ochutnali nabízené pokrmy. Oba oslavenci si dopřáli krátký oddech až v pozdním odpoledni.
Todd se objevil během dne, když byla Andoriel obklopena hloučkem nově příchozích, a zase zmizel, aniž si ho všimla. Wraith včas poznal, kdo stojí hned vedle ní, a zaváhal, jestli se k nim připojit a Varii nenápadně odvést, nebo zmizet z dohledu. Rozhodl se pro druhou možnost. Varia ho zatím neviděla, a pokud to tak zůstane, nemusí se jí zabývat. Varia očividně přišla s bledým mužem, který stál vedle ní. Ace ho stěží poznal a chvíli mu trvalo, než ho dokázal zařadit do správné vzpomínky.
Po poledni největší nápor přicházejících hostů opadl. Zahrada už začínala být společnosti malá. S posledními návštěvníky se k bráně váhavě přiblížil i Grery s Trein.
„Nemůžeme hrát,“ řekl Grery tiše Andoriel. „Zůstali jsme na hudební doprovod s Oktem sami a nezní to tak, jak je potřeba.“
„Zkuste tam,“ kývla Andoriel hlavou k Varii a jejím společníkovi. Pak sledovala, jak váhavé přivítání vystřídala radost a Trein rychle vyběhla ze zahrady, aby přivedla zbytek skupiny. „Kulturní vložka“ slíbená pánem Toddem měla úspěch. Varia stála v první řadě přihlížejících a s pýchou sledovala Valeriána. Původní rozpaky nad možným setkáním s Toddem se rychle rozplynuly, když ho nikde nezahlédla.
Loučit se večer s odcházejícími hosty naštěstí nebylo nutné. Andoriel s úlevou pozorovala, jak se zahrada postupně vyprazdňuje a vyměnila si se Zanií pár spikleneckých pohledů. Obě už se těšily na večerní odpočinek.
Trvalo to ještě dlouho, ale dočkaly se. Zania odešla s Kesakem do nového domu a Andoriel naposledy prošla zahradu i dům, jestli tam nebloudí nějaký opozdilec. Vyplašila jen párek milenců. S dušeným smíchem utíkali branou ven a většinu svých svršků nesli v náruči. Přes ostré bodnutí u srdce se za nimi usmála. Během dne slyšela, že slavností prošel i pán Todd, ale nezahlédla ho. Od Greryho a Trein se dozvěděla, že Rehis přežil, i když vypadá tak na sto padesát let. Snažila se je ujistit, že se mu časem původní vitalita i vzhled mohou vrátit. Nevypadalo to, že by jí uvěřili. Rychle se rozloučili a zmizeli.
Odtáhla jsem nejbližší židli ke zdi zahrady, sedla si na ni a zavřela oči. Cítila jsem, jak mi z ramenou klesá tíha náročného dne. Vybrala jsem si částečně kryté místo, abych si užila chvíli samoty. Neuběhla ani chvíle, když jsem vycítila něčí přítomnost. Zamračila jsem se, a pak teprve pootevřela oči. Nemůžou mi dát pokoj aspoň pár minut? Zlost přešla v překvapení. Kolem mě stáli čtyři chlapci. Nejmladšímu sotva rašilo první strniště na bradě a zřejmě doprovázel svého staršího bratra, alespoň mi připadalo, že dva z hochů jsou si nápadně podobní. Všichni se tvářili velice vážně. Honem jsem začala tvářit stejně vážně jako oni a s napětím jsem čekala, co bude taková delegace chtít.
„Andoriel,“ řekl slavnostně nejstarší. „Tady Kelen včera viděl, jak se k vám chová pán Todd.“ S očekáváním se na mě zadíval. Nedala jsem nic najevo. Nemohla jsem, nechtěla jsem je urazit smíchem. Když zjistil, že se mé reakce nedočká, pokračoval: „Rozhodli jsme se, že vám pomůžeme s útěkem. Odvedeme vás na místo, kde vás Todd nenajde. Pojďte s námi.“
Neptal se na můj názor. Konstatoval a přikazoval. Smích mě přešel a znovu jsem se zamračila. „Ne,“ řekla jsem jednoduše.
Chlapci se po sobě nechápavě podívali.
„Ochráníme vás,“ ujistil mě starší z bratrů. Mladší se tvářil stále vyděšeněji. Bylo mi ho skoro líto.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Odejděte. Hned!“ Vzpomněla jsem si na Aceovu reakci na Rehise. Nechtěla jsem, aby skončili podobně nebo ještě hůř.
„Běžte, mládenci,“ zval se za nimi další hlas. „Vaše pomoc není zapotřebí.“ Blížil se k nám starší muž a díval se na chlapce tak tvrdě a pichlavě, že mu couvli z cesty a zahanbeně se trousili z mého dohledu.
Muž se přede mnou lehce uklonil, oči ze mně ale nespustil, a nebyl to příjemný pohled. Vstala jsem, pokývla mu hlavou a chtěla ho obejít, abych zmizela v domě. Rozhlédl se, a když zjistil, že mladíci jsou z dohledu a v zahradě kromě nás dvou není nikdo jiný, chytil mě za loket a přitáhl mě bokem k sobě.
„Ty kluci neměli plán,“ řekl mi tiše. „Já mám. Jestli se nahlas jenom nadechneš, bude to naposledy.“ Cítila jsem, jak mi ostří zbraně skryté v jeho dlani probodlo šaty a zastavilo se až na kůži. „Deme na procházku,“ zavelel. Zbraň, zřejmě nůž, jsem pořád cítila v blízkosti žeber a muž mě za loket vedl nejkratší a nejskrytější cestou pryč z obydlené oblasti.
Trochu jsem se vzpírala a sotva jsem se dostali mezi stromy, zakymácela jsem se na nerovném povrchu a vší silou mu dupla na nohu. Neřekl nic, jen mě postrčil kupředu. Nůž schoval. Nebyla jsem tolik nebezpečná, aby ho musel pořád držet a hrozit mi jím. Vztekle jsem se po něm ohlédla. Ta neustálá snaha místních mnou manipulovat ať už kouzly nebo silou mě přestávala bavit.
„Dál nejdu,“ zavrčela jsem a pokusila se vytrhnout z jeho sevření. Pobaveně si odfrkl a vlekl mě dál.
Pár minut jsme se ještě proplétali mezi stromy a keři, než se zastavil sám a začal se rozhlížet. Využila jsem toho, chytila ho za palec, který měl pořád přitisknutý k mému lokti, a pokusila se ho odtrhnout tím, že jsem zapáčila ven z jeho dlaně. Malé páky byly většinou účinné i proti mnohem silnějšímu protivníkovi a naučila jsem se je používat, i když jsem je v podstatě neměla ráda. Zdálo se, že to pomůže i v tomto případě. Sevření povolilo. Pak se muž druhou rukou rozpřáhl a fackou mě poslal o kus dál na zem. Narazila jsem zády do vystupujících kořenů a v hlavě se mi tmělo po blízkém setkání s kmenem stromu. Jako v mlze jsem viděla, jak se ke mně muž blíží a protřepává si ruku. Palec asi nezůstal zcela bez újmy. Potěšilo mě to, i když mi to nijak nepomohlo.
„To sis myslela, že se nechám překvapit?“ ušklíbl se na mě. „Todle plánuju už dlouho. Od tý doby, co ste zabili mýho bráchu. Měli sme tady vládnout spolu a teď je Zurat mrtvej. Čekala si, že to nechám bejt?“
Měla jsem pocit, že kromě zraku mě opouští i sluch. Ten muž byl první, koho jsem tady slyšela vyjadřovat se tak hovorově. Ale na úvahy nad gramatikou nebyl čas. Potřebovala jsem fungující hlavu i tělo, abych se z téhle šlamastiky dostala. Zuratův bratr měl pravdu, myslela jsem si, že ho snadno přemůžu. Teď si bude dávat větší pozor a bude mnohem složitější utéct.
„Nerozumím,“ hlesla jsem. Snažila jsem se získat čas, abych se trochu vzpamatovala.
„Ale jo, rozumíš,“ zavrčel a pokusil se mě zvednout za přední díl šatů.
Nesnažila jsem se mu pomoci, moje tělo zůstalo bezvládné a s praskáním látky se hned zase skládalo zpět k zemi. Hodlala jsem využít každý okamžik odpočinku a předstírat slabost, i když se mi síly začaly vracet. Znechuceně mě pustil až mi hlava znovu tvrdě klinkla o kořen.
„Klidně můžeme na toho druhýho počkat i tady,“ pokrčil muž rameny. „Určitě se za chvíli přižene.“ Chytil mě za čelist a otočil mi hlavu k sobě. „Chci, aby se díval, jak ti zlámu vaz.“ Sedl si vedle mě tak, aby po mně stačil včas sáhnout, kdybych se snažila zmizet, nebo kdyby se objevil Ace.
Přivřela jsem oči a čekala, až se jeho ostražité čekání změní v nudu a dřímotu. Nepochybovala jsem, že se k němu Wraith dokáže přiblížit, aniž bychom si jeden nebo druhý něčeho všimli, zvlášť, když se na krajinu rychle snášela noc.
Zuratův bratr neseděl dlouho a to, co začal chystat se mi vůbec nelíbilo. Věřila jsem, že i s tím si Ace poradí, protože já jsem nemohla dělat nic.
Ace se zastavil u brány na zahradu Balaytodu a přehlédl cestu větvící se mezi domky. Celý den byla Andoriel na slavnosti všem na očích a se soumrakem se někam vytratila. Wraith si původně myslel, že ho opět hledá, a rozhodl se jí ukázat, ale po Áje jako by se zem slehla. Zamračil se. Na tomto divném zeleném místě se stále míjejí, i když jejich setkání jsou o to intenzivnější.
Z myšlenek ho vyrušil vzdálený šepot. Dvěma kroky došel k rohu domu a nahlédl do příčné uličky. U zdi tam vedle sebe seděli čtyři chlapci a potichu se bavili o tom, jak se jim nepodařilo zachránit paní Andoriel. Ace zůstal stát a poslouchal. Na rtech se mu objevil nepříjemný úsměšek, který se změnil, když zaslechl o muži, se kterým nakonec odešla. Nečekal na další kusé informace. Postavil se nad chlapce s hrozivým výrazem a žádal vysvětlení jejich poznámek.
Trvalo dlouho, než z nich vymačkal správné informace. Chlapci ze zahrady sice odešli, ale sledovali muže i Andoriel až k lesu, a nakonec ukázali pánu Toddovi směr, kterým oba odešli.
Ace spokojeně pokýval a hlavou a chtěl hned vyrazit udaným směrem, když si všiml, že jsou mládenci strachy bez sebe.
„Přivedu Andoriel zpátky. Nic se jí nestane,“ ujistil je a rychle se odvrátil, aby neviděli, kolik přemáhání ho stojí těch pár slov. Nedávno vyprávěl Andoriel o Aiwem, který zůstal na planetě plné lidí, a až teď ho napadlo, že skončil ještě hůř. Nemá s sebou ani jednoho důstojníka, ani jednoho vojáka. Je úplně sám ve světě plném lidí. Poslední slova se mu zkroutila v mozku do grimasy plné zoufalství a opovržení. Málokdy si dovolil takové myšlenky, jen ho oslabovaly. Zahnal je a soustředil se na nalezení Andoriel.
V lese se už úplně setmělo, přesto Wraith s nalezením stop neměl žádné problémy. Jakoby se Andoriel i její únosce snažili mu cestu co nejvíc ulehčit. Zaváhal uprostřed dlouhého kroku a znovu se rozhlédl, kam až mu to okolní tma dovolovala. Hlasité lupnutí větve ho donutilo se přikrčit a opatrně vyhlédnout za nejbližší široký kmen stromu. O kus dál se rozhoříval malý ohníček a ozařoval scénu, která Aceovi připadala nepříjemně známá: U blízkého stromu stála Andoriel přivázaná tak, že se skoro nemohla pohnout. Vedle stromu stál muž a v ruce držel na pohled těžký kámen v provazové síti. K síti bylo přivázané lano jehož druhý konec vedl přes jednu z větví až do smyčky na Andorielině krku. Pokud muž kámen pustí, Andoriel se udusí nebo jí váha kamene zláme vaz.
„Esli budu dlouho čekat, ten šutr pustim. Je těžkej,“ zavolal muž.
Ace si byl jistý, že ho nemohl zahlédnout, přesto se muž choval, jako kdyby věděl, že ho Wraith sleduje.
„Není tady,“ hlesla Andoriel. „Kdyby tady byl, už jsi mrtvý.“
„Ty taky.“ Muž se zasmál a pustil kámen trochu níž. Chvíli se díval, jak Andoriel natahuje krk a lapá po vzduchu, než závaží vrátil do výšky, kde jí nehrozilo akutní nebezpečí udušení.
28.3.2015 19:31:10
Trochu radostný a trochu smutný, každopádně zapadl do mé dnešní nálady jak dílek do skládačky. 
(mimochodem skvělé jméno!)
A určitě nechci předčasně prozradit, jak to s Rehisem dopadne 
akorát jsem to zapomněl napsat. Ani nikdo z ostatních to nezmínil.
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
