SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

[andoriel]

Díky, Shano

Jó, Kesak jako napravený padouch nedopadne nakonec špatně

A Acelynn se má jako u harpyjí: Dobře. Ty jejich hory se mi moc líbily. A jestli jí opravdu narostou křídla, tak jí budu skoro závidět

vynikající díl proč jenom skoro

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

"Skoro závidět", protože jí je přeju. Mít křídla je přece naprosto úžasné

souhlas

[andoriel]

Tentokrát je to opravdu hodně mimo, ale mimoňka vznikla k Zelené planetě, tak ji sem dám:

Zelená planeta
Mimoňka o Velkém tichu

Stáli proti sobě a přes rty jim nepřešlo ani slovo. On se díval přes její hlavu do dáli a přemýšlel, jak se nejlépe vyjádřit. Ona upřeně sledovala špičky svých bot a hlavou se jí honily nesourodé myšlenky, které nedokázala vyslovit. Ticho se prohlubovalo a začalo kolem nich bezhlučně bublat jako vroucí kapalina. Ramena se jí zvedla tichým povzdechem, ale on si toho nevšiml. Oči ještě nespustil z obzoru rudnoucího zapadajícím sluncem. Ticho jim obklopilo nohy až ke kolenům a začalo se propracovávat vzhůru. Netrvalo dlouho a oba zmizeli v jediné bublině, do které se nedostal žádný zvuk zvenku. Stejně tak dobře bublina dokázala pohltit všechno, co by se snažili vyslovit ti, kdo byli uvěznění uvnitř. Nesnažili se o to a bublina rostla dál a dál. Vypínala se k nebi a bořila se do země, obalovala obydlí i stromy dokud nepohltila celou planetu, sluneční soustavu, galaxii, vesmír...
Eristea se na to dívala s úžasem. Otočila pohled k Ortalayovi, ale ten jenom pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. Ani on nechápal.
Eristea se ušklíbla a sáhla na lem svých šatů. V posledním paprsku zapadajícího slunce se zaleskl špendlík s ozdobnou hlavičkou, který nedávno použila k rychlé opravě utrženého podsazení. Líně mávala rukou a s ohlušujícím lupnutím prorazila bublinu ticha.
„To je lepší,“ řekla spokojeně. Její hlas zněl v přetrvávajícím tichu trochu ochraptěle.
Ortalay se nahlas rozesmál. „Vždycky si víš rady.“ Sklonil se, aby jí vtiskl letmý polibek na tvář.
Ti dva, kteří téměř způsobili zánik zvuku, pořád stáli proti sobě a ještě se na sebe nepodívali. Nejspíš si ani nevšimli, co způsobili.

No, aspoň to nebylo dlouhé
Ortalay a Eristea se mi občas někam připletou, ale pořád ještě nevím, co jsou vlastně zač. Určitě to nejsou Antikové ani Ori ani nikdo jiný ze světa SG. Uvidíme, jestli se ještě objeví

[Aiwendill]

mimoňka je skvelá...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe
Kdy bude něco u Tebe?

[Aiwendill]

Az to bude, tak to bude

nemam slov

[andoriel]

Díky, posedlíku

Už jsem se skoro lekla, že se Ti to nelíbilo, ale snad je to v pořádku, když tam byl plácající smajlík

bylo to v pořádku

[andoriel]

Děkuju, Puk

[andoriel]

Víte, co je nového? Je dvacátého osmého

A včera umřel pan Spock

Zelená planeta
30. Přechodná střecha nad hlavou

Wraith se odtáhl a pokrčil nos. To, co stoupalo z Andoriel, rozhodně nebyla vůně růží. Pobyt v hladomorně a komplikace porodu s přispěním zásahu harpyjí na jejích šatech i kůži nechaly ošklivé stopy. O hlavě nemluvě, pomyslel si, když mu zůstala viset v loktech s pohledem upřeným do prázdna. Chytil jí za bradu a otočil ji k sobě. Docílil jenom toho, že jí z očí začaly téct slzy. Zamračil se na ni.
„Můžeš vstát?“ houkl trochu hlasitěji, než měl původně v úmyslu.
Nejdřív se zdálo, že ho neslyšela, pak se pokusila pohnout. Spustila nohy na zem, opřela se dlaněmi o hranu postele a předklonila se ve snaze se zvednout. Nepodařilo se jí to. Ještě dvakrát se vzepřela na rukou i chodidlech, ale vždycky se svezla zpět.
„Je to vyčerpávající,“ postěžoval si Wraith do prázdna. Stoupl si před Andoriel a položil jí ruku na hruď.

Kesak dával pozor na každém kroku a rozhlížel se po svých bývalých druzích. Došel tak až k bráně původně Gillanderova sídla. Než vstoupil, napadlo ho, že se za chvíli dozví, jestli to dál bude dům Zurata nebo toho cizince. Očima propátral zahradu, kam až mu to rychle nastupující soumrak dovolil, a mávl za sebe.
Narr a Teja přeběhly od stromů, kde se skrývaly, až k němu a také nahlížely do zahrady. Už věděly, co se v domě za poslední dny dělo. Narr tomu skoro nechtěla věřit. Vždyť v tom domě byla a ničeho si nevšimla! Od brány šly Kesakovi v patách. Jak se blížily k domu, chytily se za ruce. Kesak nad tím zavrtěl hlavou. Zdálo se, že se dívky obávají, aby se ve tmě neztratily, ale tma nebyla tak hustá, aby se jim to mohlo podařit.
V zahradě nikdo nebyl. Z modré trávy místy vyčníval zapíchnutý kolík označující nebezpečné místo. Při příchodu Zuratovy bandy takto postupně označili každou past, aby si nemuseli pamatovat jejich přesné umístění.
Kesak se všem pastem bezpečně vyhnul a před vchodovými dveřmi zaváhal.
Dívky došly až k němu a nervózně se rozhlížely. Zastávka u dveří do domu se jim zdála příliš dlouhá. Byl to moc otevřený prostor, na který bylo dobře vidět ze zahrady i z čelních oken. K jejich nervozitě přispívalo i to, že odešly z vesnice bez toho, aby o tom někomu řekly. Nikdo z vesničanů se nechtěl k sídlu ani přiblížit, i když Kesak po troše pobízení vyprávěl o divném cizinci, který likviduje Zuratovu bandu, a o těhotné ženě zavřené v hladomorně.
Narr a Teja počkaly na chvíli, kdy se jich nikdo nevšímal, a dohodly s Kesakem, že se do domu vypraví společně. Nejdřív o tom nechtěl ani slyšet, ale když Teja nadhodila, že pokud ta těhotná přežila, nejspíš bude potřebovat pomoc a ona je náhodou nejlepší porodní bába v okolí, souhlasil. Rozhodně se nechtěl aktivně účastnit porodu nebo čehokoli okolo něj.
Kesak strčil do dveří a ty se pomalu otevřely. Panty nevydaly žádný zvuk a vstupní hala se odhalovala za úplného ticha.
Než stačili vejít, odněkud shora se ozval dlouhý bolestivý výkřik.
Dívky si vyděšeně zakryly uši rukama a Kesak se rozběhl ke schodišti.
„Tudy!“ houkl na ně přes rameno. Nechtěl je nechávat samotné a zároveň se chtěl dozvědět, jaký měl ten výkřik důvod. Mohli se tu ještě potulovat tři zabijáci včetně Zurata, i když tomu moc nevěřil. Sázel spíš na cizince.
Vyběhli po chodech do patra a zastavili se. Křik ustal a bylo těžké určit, ze kterého pokoje se ozýval.
Kesak se nemusel rozhodovat dlouho. Jedny ze zavřených dveří se rozletěly a v jejich rámu stál bledý cizinec. V náručí držel dívku přikrytou jen ledabyle přehozenou pokrývkou.
Narr při spatření Wraitha tlumeně vyjekla, Teja jen tiše zírala a Kesak si pro sebe přikývl. Jeho odhad byl správný.
„Zbytek bandy už není,“ řekl spíš jako konstatování než jako dotaz.
Ace přikývl a vykročil i se svým nákladem do chodby.
„Kde je ta těhotná?“ odvážila se zeptat Teja. Svoji profesi nezapřela.
Kesak se tázavě podíval na Ace, a pak mu pohled sjel na dívku v jeho náruči.
Ace se také podíval na Andoriel. I přes její snahu a příliv energie, který ji jako vždy přinutil ke křiku, se rozhodl, že ji ze schodů raději snese. Teď mu v cestě stál Kesak a dvě neznámé ženy.
„Byla. Už není. Potřebuje koupel,“ rozhodl se pro stručnost. S posledními slovy se obrátil na ženy. Usoudil, že budou o hygieně na tomto místě vědět víc.
Narr se lehce narovnala. „Tudy, pane,“ kývla ke schodišti a jako první sešla zpátky dolů. Běžný úkon poskytnutí lázně jí připadal jako malý zázrak normálnosti v chaosu, který kolem ní panoval už mnoho dní. Odvedla toho cizince do místnosti v přízemí mírně vyčnívající z jinak rovných obvodových stěn. Výčnělek měl jednoduchý důvod: byl tam svedený tok potůčku, takže byl v lázni stálý přísun čisté vody. Velká dřevěná káď čekala na své použití vydrhnutá do běla a vedle vyvařených pruhů plátna ležely na úhledné hromádce nasekané kusy mýdla. V rohu u dveří bylo velké krbové ohniště s kovovým kotlem na ohřívání vody.
Narr začala plnit kotel vodou a Teja se rozběhla pro dřevo. Kesaka mávnutím ruky odehnala. Neprotestoval a vydal se na prohlídku domu. Chtěl vědět, jak dopadl Zurat. Jeho smrtí si nebude jistý, dokud ji neuvidí na vlastní oči.
O Zuratově konci se přesvědčil brzy, stejně jako o osudu ostatních z jeho bandy. Chvíli váhal, ale pak začal vynášet všechna mrtvá těla, která našel, z domu, a skládat je u zdi kolem pozemku. Rozhodl se, že je zakope hned další den po rozednění.
Ace stál v lázni a sledoval Narr a Teju se zjevným uspokojením. Někdo bez dohadů plnil jeho přání a příkazy. Jak povzbuzující.
Andoriel už stála na vlastních nohách a nepřítomný pohled se jí pořád vracel k oknu.
„Koupel je připravená,“ Narr Áje položila ruku na rameno. Nijak ji nevyvedlo z míry, že sebou žena trhla, a klidně ji nasměrovala ke kádi z více jak poloviny naplněné teplou vodou. Teja se k nim přidala a při pomoci se vstupem do kádě přejela po ženě rychlým hodnotícím pohledem. Pokud byla těhotná, nenechalo to na ní žádné stopy. Teja se otočila pro mýdlo, a pak s trochou obav oslovila bledého cizince. Chtěla znát fakta o té ženě. Z jeho strohých odpovědí se toho moc nedozvěděla, až na to, že ten muž zřejmě vládne nějakou zvláštní mocí nad lidským životem. Znepokojeně se podívala na Narr. Její sestra oběma rukama mnula vlasy té ženy a tiše si vzdychala. Co by za takové bohatství dala. Její vlasy byly světlé, řídké a rovné a od mala je nosila pečlivě stažené do jednoduchého drdolu.
Ace se dotkl Tejina lokte. „Prohlédni dům a najdi pro nás vhodné místo na spaní,“ řekl jí.
Dívka na něj vytřeštila oči. „Pro nás?“ zašeptala zděšeně.
„Pro mě a Andoriel,“ ukázal na káď. Se stisknutými rty sledoval, jak Teja zmizela za dveřmi lázně. Trpělivost ho stála hodně ovládání.
„Pusť mě ven!“ rozlehl se místností Andorielin hlas.
Narr zděšeně uskočila, když se Andoriel zvedla z kádě a snažila se vystoupit z vody.
„V té emulzi už se spíš umažu než umyju,“ pokračovala Andoriel a po kluzké dřevěné podlaze se pomalu vydala k potůčku. Vybrala si místo, kdy byla strouha trochu hlubší, aby se z ní dala nabrat voda do kotle a kádě, naplnila velký plecháč, kterým se voda přenášela, a vylila si ho na hlavu. Udělala to ještě dvakrát než se zvedla a nechala si přes sebe přehodit velký kus plátna na osušení.
„Děkuju,“ zamumlala už zase trochu nepřítomně.
Teja mezitím rozsvítila lucernu, nahlížela do jednoho pokoje v patře za druhým a tiše si pro sebe vzdychala nad tou spouští. Žádná z místností nezůstala ušetřena a v jedné byla dokonce propadlá část střechy. Dívka sestoupila do přízemí, obloukem se vyhnula Kesakovi táhnoucímu na dlouhém koberci mrtvé sluhy pryč z domu, a se strachem, odporem i zvědavostí začala otvírat dveře do místností kolem vstupní haly. Ke svému překvapení našla hned tři pokoje, které se daly po drobných úpravách obydlet. Nechala u nich otevřené dveře, aby je nemusela znovu hledat, a vrátila se do lázně. Hlavou se jí pořád honil bolestný křik Andoriel. Nevypadala zraněná, spíš otřesená nebo možná postižená nějakou duševní poruchou.
V lázni ji přistihla, jak Narr pomáhá vylít káď špinavé vody, zatímco ten muž se na ně díval ze vzdáleného kouta. Nebylo to nic neobvyklého, podobné obrázky viděla často i ve vsi, kde žila. Postavila lampu na odkládací stolek a šla ženám pomoci zavěsit káď na zeď, aby dobře vyschla.
„Našla jsem vhodné pokoje,“ obrátila se pak k cizinci. „Chceš je vidět?“
Beze slova kývl a vyšel do haly. „Kde budeš chtít spát?“ zeptal se Andoriel po prohlídce vhodných pokojů.
„Spát?“ pokusila se o úsměv, ale vyšel z toho spíš úsměšek. „Třeba tady,“ vešla do nejbližší místnosti.
Než vstoupil za ní, otočil se muž k sestrám a Kesakovi, který právě dokončil nepříjemnou ale nutnou práci. „Děkujeme za pomoc. Pokud byste tu chtěli zůstat - všichni - je to možné. Bylo by vhodné, kdyby se někteří sloužící vrátili. Zítra se jich vy dvě zeptáte. Pro tebe,“ podíval se na Kesaka, „se tady práce také najde.“
Chtěl za sebou zavřít dveře, když ho náhle oslovila Narr. „Počkej, pane. Jak ti máme říkat?“ zeptala se.
Wraith s odpovědí nezaváhal: „Jmenuji se Todd. Smíte mi tak říkat.“ A zmizel v pokoji za Andoriel.
Sestry a Kesak se po sobě podívali, a pak se rozešli do dalších použitelných místností.
„Todd,“ mumlala si Teja, když se za ní zavřely dveře. „To je krátké jméno pro nového pána. A jeho dům se bude nazývat jak?“
„Balaytod,“ usmála se Narr. „To by se mi líbilo.“ Odhrnula přikrývky a se slastným výdechem se do nich položila.
„Mně taky,“ otočila k ní Teja překvapeně hlavu. „Bude to Balaytod,“ řekla spokojeně. Sedla si vedle sestry. „Zítra se musíme vrátit brzy,“ zívla, „třeba ani nezjistili, že jsme pryč. Ukážeme se ve vsi a hned po snídani se vydáme za Zanií. Určitě se ráda vrátí. A bude vědět o dalších.“ Další zívnutí ji přinutilo na chvíli zmlknout. Podívala se na Narr a zjistila, že její sestra už spí. Položila si hlavu a také ona se ztratila ve snech.
Kesak se spánku bránil. Cítil jako svou povinnost hlídat dům a toho muže, který ho jako jediného ušetřil. Chodil po místnosti a nahlížel do haly, aby přemohl únavu, ale bylo to stále těžší. Z ložnice Todda a Andoriel slyšel tlumené hlasy. Ani ti dva nespali. Kesak si sedl, natáhl nohy přes pelest a pomalu se položil na záda. Rukou svíral jílec krátkého meče a pod druhou se mu schovávala dýka. Rozhodl se, že nebude spát, ale odpočívat. Věřil tomu i v okamžiku, kdy se mu zavřely oči.

Připadala jsem si jako ve snách, ale usnout bylo nad moje síly. Vzpomínky na harpyje, bílý krystal i slib se mi vrátily a míchaly se s událostmi dnešního dne. Bylo znepokojivé, že zatímco cestu za krystalem jsem měla před očima v jasných barvách, dnešek mi splýval v mlze a temnotě a tajil přede mnou dlouhé časové úseky.
Dotkla jsem se svého břicha jen lehce naznačeného pod tenkou látkou osušky. Připadala jsem si jako nejhloupější tvor vesmíru. Otázky Jak? a Proč? Na mě útočily ze všech stran.
Ace mě chytil za rameno a otočil mě k sobě. „Měla by sis odpočinout. Byl to dlouhý den,“ postrčil mě k posteli. Klopýtla jsem kupředu a zase couvla. Rozzlobeně na mě syknul. „Lehneš si už?“ zavrčel na mě, když jsem pořád obcházela postel jako svého největšího nepřítele.
Vyděšeně jsem se na něj podívala. Věděla jsem, že na jeho místě bych se tak dobře neovládala. Měl mě vyhnat, zabít, odejít a už se nikdy nevrátit a to vše nejlépe najednou. Alespoň já bych to se sebou udělala. Ale Ace jen stál uprostřed pokoje a sledoval, jak bloudím okolo.
„Promiň,“ hlesla jsem. Napadlo mě, kolikrát jsem tohle slovíčko řekla za krátkou dobu v tomto pokoji. „Omlouvám se,“ pokračovala jsem.
„A dost!“ hodil mě na postel a dopadl vedle mě, abych se nemohla zvednout. „Co mám udělat, abys už konečně zůstala ležet?“ řekl tak unaveně, až mi zatrnulo.
„Vyprávěj mi něco,“ navrhla jsem a polkla slzy, které draly na povrch od okamžiku, kdy jsem se zastavila.
„Vyprávěj?“ ušklíbl se, přetočil se na záda a lehce mě jednou rukou objal. „Tak dobře,“ pokračoval zamyšleně. „Povím ti další příběh. Bude o jednom zvláštním Wraithovi, kterého jsem kdysi potkal. Jmenoval se Aiwe, a než jsme ho i jeho druhy zachránili, byl pokusný subjekt v jednom asuranském výzkumném zařízení. A také to bude vyprávění o tom, že každé rozhodnutí má své důsledky, a jenom někdy a za zvláštních okolností se takové rozhodnutí dá změnit.“ Podíval se na mě, pak se odvrátil, zahleděl se do stropu a začal povídat:

O příštím povídání si nejsem jistá, jestli ho nerozdělím do dvou částí Je asi dvakrát tak dlouhé jak běžné kapitoly Ještě to promyslím.
Hezký víkend

vynikající díl