Stargate: Aldeneerin 2

vynikající díl

Cimméřané tam bojovali pospolu. Když jsem pak o tom přemýšlel, napadly mě události, které Aldeneerin zažil po válce. Nakonec jsem to sepsal do takového malého minidílu.

17.1
Cimméřané a Ori

Oddíl šesti tisíci Cimméřanů v čele jejich dlouholetého vládce Thorogarda postupoval Popelavými pláněmi na sever. Cimméřané, spojenci Aldeneerinu, měli za sebou první náročnou bitvu a jako první se probili skrz silnou obranu. Cestou dál už bez problému likvidovali veškerý odpor. Po mnoha dnech dorazili ke Ghalligoronu, kde čelili velkému náporu zlých sil. Mysl bojovníků však byla silná, temným myšlenkám odolávali mnohem lépe.

Když se podařilo narušit nepřátelskou moc, chystaly se spojené armády do útoku na město. Návrh na rychlý průnik do města je jim velice zamlouval, a jakmile nastal čas útoku, mnozí válečníci z Cimmerie stáli v předních řadách.

Boje v ulicích zvládaly velmi dobře, protože už z dávných válek měli bohaté zkušenosti z bitev ve městech a pevnostech. Ovšem ani sebelepší armáda nedokázala čelit několikanásobné přesile. I přestože bojovali statečně a udatně, museli ustupovat.

Krátce po bitvě se k nim dostala hrozivá zpráva o zajetí Lianarského krále Raguluse. Protože jim Aldeneerin před lety v mnohém pomohl, chtěli jim jejich dobrotu oplatit a hned nato spřádali plány na osvobození. Hned druhý den, jakmile se Aldeřané vzchopili, zaútočili na město podruhé. Pronikli proraženou bránou Ghalligoronu, ale hned na prvním nádvoří narazili na obrovskou přesilu. Cimméřané dělali vše, co bylo v jejich silách, avšak nedobili jedinou ulici a následoval tak ústup. Protože již nebylo naděje a Ori kvapně opustili ležení, Aldeřané zaveleli k ústupu. Cimméřané se nechtěli vzdávat, ale sami proti mnohonásobné přesile neměli šanci, a tak odešli s nimi.

Mnozí Cimméřané se vrátili na domovský svět. Někteří i nadále pomáhali střežit hranici, ale se vzrůstajícím vlivem Ori jejich počty na hranici ubývaly. V době krize roku 401 posílali Aldeneerinu pomoc, nicméně zmatek ve vládě a rostoucí kriminalita způsobila, že se pomoc nedostala, kam měla.

V následujících letech, kdy víra v Počátek nahrazovala tradiční božstva Aldeneerinu, docházelo mezi Ori a Cimméřany k častým konfliktům. Cimméřané rezolutně odmítali přistoupit na víru Ori. Jednoho dne roku 408 došlo i k vypalování svatyň Ori. Válka mezi Cimméřany a Ori byla na spadnutí, tak tak se podařilo celou záležitost urovnat, avšak Cimméřané od té doby byli vykázáni z Aldeneerinu. Mnozí se možné války obávali, protože by Lianarské království mohlo celé lehnout popelem a moc Ori se ukázala jako velmi silná, zvláště když získali na svou stranu zfanatizované obyvatele.

Než Cimméřané opustili Aldeneerin, odešlo před náboženskou tyranií Ori mnoho obyvatel Lianarského království. Bylo mezi nimi i mnoho z rodu Azanyrmuthovců a v dalších letech společně spřádali plány na osvobození Aldeneerinu od nového nepřítele. Vládce Cimmérie Thorogard navštěvoval další spřátelené světy Aldeneerinu a varoval je před novou hrozbou. Současně mnohém světům poslal na pomoc válečníky, protože přicházely zvěsti, že Ori plánují zabrat pod svou moc další světy.

Neobvykle krátké ale dobré.

Návrh na rychlý průnik do města je(se) jim velice zamlouval, a jakmile nastal čas útoku, mnozí válečníci z Cimmerie stáli v předních řadách.

Současně mnohéým světům poslal na pomoc válečníky, protože přicházely zvěsti, že Ori plánují zabrat pod svou moc další světy.

V jakém horizontu můžeme nějaký díl očekávat?

Velmi brzo, možná už zítra.

Malá změna. Díl jsem nakonec dodělal ještě dnes. Trochu narost, původně měl být o poznání kratší.

18
Život v úrovních

„Co tu ještě děláš?“ šeptem vyčítal Azanyrmuth Tajemný Pološílenému. „Copak nevíš, jak je nebezpečné zůstávat v Lianaru? Ori po nás jdou jak slepice po flusu.“
„Už jsem chtěl zmizet, jen jsem si chtěl vzít pár věcí.“
„Dobrá, ale pospěš si. Já už mám vše, co jsem potřeboval. Tyhle seznamy sítě bran jim nedám a staré Aldeřanské knihovny jsou už naštěstí zapečetěny starodávným kouzlem. Ori tak nezískají nic ze starých vědění,“ pravil Tajemný vítězoslavně.

Před měsícem se Tajemnému podařilo aktivovat prastarou ochranu podzemních archivů před zneužitím, či zničením. V posledních letech často zkoumal podzemí pod Severní čtvrtí, které i po tolika letech skrývalo nejedno překvapení. Jednou přišel na to, že podzemí se dokáže i samo bránit, což byla dobrá zpráva. Za to co Azanyrmuthovcům Ori provedli, hodlal jim znepříjemňovat život, dokud bude stát na nohách.

Pološílený se ještě toulal po téměř vylidněném paláci Severní čtvrtě a sbíral poslední své věci. Občas nakoukl do několika komnat kde občas něco sebral a už se chystal opustit město tajnými chodbami a kanály. Cestou se stavil před krčmou „U kruhu světů.“ Smutně nahlédl do tmavých oken již téměř rok nefungující Krčmy. Dle nařízení Ori byla většina hostinců uzavřena. Pološílený si povzdechl a už se chystal opustit Lianar. Procházel jedním průchodem, když za ním narazil na hlídku Ori. Rychle se otočil a snažil se jim zmizet. To už se okolím rozezněly poplašné trubky a za sebou zaslechl: „Tady je jeden z nich. Ať nám neuteče!“ Nemělo smysl s nimi bojovat, protože další hlídka by byla na místě během chviličky.

Pološílený běžel k nejbližšímu vstupu do podzemí, jenže před sebou narazil na další hlídku. Utíkal další ulicí, ale i zde natrefil na Orie. Byl tu téměř obklíčen. Rychle vylezl do okna paláce, kudy se snažil co nejrychleji zmizet. Proběhl několik komnat a sálů přímo k místu, kde se dalo sklepem uniknout. Než tam stačil doběhnout, další hlídka Ori mu únikovou cestu zastoupila. Možnosti k útěku se mu povážlivě tenčily. Proběhl sálem na nádvoří, kde stál Kruh světů. To byla jeho poslední naděje. Na panelu zadal adresu, na kterou si vzpomněl jako první a jakmile se otevřel průchod, zmizel v něm.

Když dorazil na druhou stranu. Doufal v to, že adresa světa jeho úniku zůstala utajena. Sotva se trochu uklidnil, rozhlédl se kolem sebe. Tento svět znal ještě z vyprávění Nejstaršího. Wat-Khor, místo se starou pevností Aldeřanů, kde se nacházely průchody do paralelních světů. Pološílený usedl na kamenné schodiště kruhu a hlavou se mu honilo mnoho věcí.

Teprve po chvíli si uvědomil, že ho nepřítel klidně může pronásledovat i sem. Rychle vstal a zadal adresu světa Aldeneerin, aby nepříteli zablokoval cestu na Wat-Khor. Potom se rozeběhl po staré dlážděné cestě vinoucí se přes rozkvetlou sluncem prohřátou louku ke staré pevnosti, nad kterou se tyčila vysoká socha starého Aldeřanského vládce. Cesta mu zabrala necelých dvacet minut. Než pootevřenými kamennými dveřmi vklouzl do útrob, ohlédl se směrem ke Kruhu. Slabá namodralá záře značila stále otevřený průchod.

Pološílený rozsvítil magickou hůl a vydal se na průzkum podzemí. Když už byl zde, rozhodl se navštívit spodní patra, kde se měly nacházet brány paralelních světů. V mládí fascinovaně poslouchal historky, které zde před sedmdesáti sedmi léty zažil jeho dávno zesnulý děda.

Po hodinách bloudění konečně našel spodní chodby. Postupně přicházel k jednotlivým branám popsány neznámými písmy a úzkou škvírou se kochal bizarními světy na druhé straně. Pocity, jenž tu zažíval, dalece přesahovaly jeho chápání a smysly. Ani v těch nejdivočejších snech nepomyslel na takové podivnosti.

U prvních bran strávil dlouhé chvíle. Potom našel i tu, kudy Nejstarší vstoupil do paralelního světa. Tento průchod byl však uzavřen a přes škvíru zahlédl pouze rudo fialovou nekonečnou oblohu. Chvíli zde stál a vyhlížel podivné bytosti, ale ty se nedostavovaly. Jakmile ho to omrzelo, rozhodl se nejdřív projít celé spodní patro. Minul několik bran a křižovatek, když ho zaujala záře přicházející z jedné chodby. S očekáváním se tam vydal.

Brána byla otevřená dokořán a za ní následoval pohled na překrásnou krajinu. Azanyrmuth si byl vědom možného nebezpečí. Paralelní univerza fungovala podle naprosto odlišných zákonitostí a žily tam i jiné bytosti bizarních podob. Když ale pohlédl na překrásnou krajinu rozkvetlých luk, lesů, jimiž protékaly říčky, které spolu s jezírky zářily jako hvězdná obloha. V duchu si říkal, že se ten svět tolik neliší od toho našeho až nakonec odhodil pochybnosti a vstoupil.

Vyšel z malé jeskyňky, a pak se nerušeně toulal po loukách. Nad hlavou mu na potemnělé tmavomodré obloze zářilo jasné zlatavé slunce. Po procházce si na chvíli lehl do prohřáté trávy a sledoval okolí, které připomínalo ráj. Téměř zapomněl na úděl Aldeneerinu a na nucený odchod jeho druhů z království. Vnímal roztodivné a příjemné vůně, potom zavřel oči a usnul.

Když se probral a pohlédl na nebe, všiml si jedné zvláštnosti. Zdejší slunce po celou dobu setrvávalo na stejném místě. Podíval se znovu na slunce a všiml si, že zářící koule setrvává na vysoké špičaté skále. Netušil, kolik prospal hodin, ale žaludek se po odpočinku začal dožadovat jídla, a tak snědl něco ze zásob, které mu zbývaly ještě na tři dny. Zatím neřešil, co bude jíst, až mu dojdou zásoby. Během pojídání dál fascinovaně sledoval okolí. Díval se na vysoké skalnaté věže sahající až do tmavého nebe, stejně tak na skalní stěny, které jakoby nahoře neměly konec.

Azanyrmuth se po jídle ještě dlouho rozhlížel po okolí, pohoří a skalnaté věže ho sváděly k průzkumu. Vydal se tedy na cestu. Pohoří se pozvolna blížilo a tu si najednou v dáli povšiml malých lidských tvorů, jak pobíhali po rozkvetlých loukách a dováděli v zářivých tůních. Na sobě měli jen prosté svršky zakrývající jen malou část těl. Pomalu se k nim přiblížil a pozoroval jejich chování. Nezdálo se však, že by od nich hrozilo nebezpečí, a tak se vydal naproti nim.

Jakmile se přiblížil, bylo mu divné, že neslyší ani náznak řeči, byť dle chování se spolu nějakým způsobem dorozumívali. Azanyrmuth si vzpomínal na slova jeho bratrů, Dandaluse a mnoho dalších, že řeč není jediný způsob komunikace. Vzpomněl si na telepatii, ale říkal si: „Jak jí mám použít, vždyť jsem to nikdy nezkoušel.“

V tom však v mysli uslyšel cizí slova, jimž překvapivě rozuměl: „Kdo jsi? Odkud přicházíš? Kam jdeš?“ znělo mu od malých človíčků, kteří se najednou shlukli kolem něj.
Pološílený jim zkusil odpovědět za pomoci mysli, tak jak by to podle mnohých mohlo fungovat: „Azanyrmuth Pološílený. Jsem cestovatel. Utíkám před pronásledovateli. Nepřítel nás vyhnal z našich domovů.“
„Cestovatel.“ dočkalo se mu odpovědi a Azanyrmuth se přesvědčil, že není tak těžké se dorozumívat jen pomocí myšlenek. Ba právě naopak, bylo to až příliš snadné a divil se, že tak nekomunikují i na Aldeneerinu.
„Nepřítele se bát nemusíš, v naší rovině je bezpečno.“
„To je dobře. Líbí se mi tu,“ odpověděl jim Pološílený. Pak se ještě jednou ohlédl po okolních loukách: „Zajímalo by mě, kde to jsme.“
„Toto je úroveň Elaganinn, ve tvé řeči by to znamenalo něco jako ráj.“
„Elaganinn,“ zopakoval si pro sebe. „Pěkné. Ovšem zajímalo by mě, jak je možné, že se spolu tak dobře domluvíme? Je to pro mě zcela nové. Ve světě, odkud jsem přišel, mluvíme pusou.“
„To ti nepovíme. Dorozumíváme se pouze myšlenkami, protože je to nejjednodušší.“
„Asi to bude tímhle světem, úplně se liší od našeho. Můžete mi o něm něco povědět?“
„Můžeme,“ dočkalo se mu odpovědi, a pak už jeden přes druhého popisoval svět: „Náš svět se skládá z úrovní. Na každé existuje jiný svět a tvorové. Nad námi je džungle nazývaná Vaernantu bohatá na život. O úroveň výš je Paelondem, svět písku, tam je naopak života málo. Pod námi se nachází Nejstarší les, kterému říkáme Raewebum, tam je také moc pěkně, spousta zeleně, vysoké stromy. Pod ním je Skalnatý svět Namuganu. A pod ním je Hyrrashir, mrazivý svět.“
„Zní to zajímavě. Dá se do těch úrovní nějak dostat?“ nezakryl svou zvídavost.
„Snadno. Úrovně jsou vzájemně propojeny tunely. Najdeš je všude možně, stačí se dostat ke stropu.“
„Ke stropu?“ podivil se Azanyrmuth.
„To co je nahoře,“ ukázali tvorové prstíky k tomu, co se na první pohled tvářilo jako obloha. „Můžeš tam vyšplhat po skalách. Jednoduší je tam však vyletět.“
„Já jen, že neumím lítat. Takovým kouzlům se zatím nikdo z nás nenaučil.“
„Proč se učit. Vždyť je to jednoduché,“ načež jeden z místních roztáhl ruce a na zádech se mu najednou zjevila zářící křídla. Potom se trochu proletěl a během chvíle se vrátil zpět. „Zkus to,“ vybídli ho.

Pološílený roztáhl ruce, přičemž neočekával kýžený výsledek. Jakmile jen pomyslel na létání, na zádech se mu objevila podobná křídla a nyní se neskutečně snadno vznesl do vzduchu. Azanyrmuth si za letu uvědomil, že tenhle svět je přesycen magií. Cítil zde obrovský energetický potenciál, který by mnohonásobně zvýšil sílu už naučených kouzel.

Když se vydováděl, vrátil se ke společníkům, jenž na něj zatím dole čekali.
„Měli jste pravdu, létat je tu tak snadné,“nadšeně prohlašoval Pološílený. „Hned se musím podívat i do ostatních úrovní.“
„Ale buď opatrný. Je tam sice bezpečno, ale zdejší svět je pro tebe v mnohém jiný.“
„Ještě bych se rád zeptal, kolik má váš svět úrovní?“
„Víme o osmi,“ pokračovali místní obyvatelé opět jeden přes druhého. „Bezpečných je však jen sedm. Pod Hyrrashir je ještě Uttanu. Ten už tvoří jen led. Přesto tam existuje život. Ano, v ledových krách najdeš příbytky. Mnohé z nich jen poletují prostorem. Radíme ti, moc daleko se nevzdaluj, protože na konci je jen nekonečná tma.“
„Jako, že tam je konec?“
„To nikdo neví. Existují zvěsti, že za prázdnem a tmou existují i další úrovně. Nikdo se však odtamtud ještě nevrátil. Tak to raději nezkoušej.“
„A co je nejvýš nahoře?“
„Xiadzin. Nekonečná pustina, temnota a Owholowex.“
„Owho co?“
„Přízraky. Velmi zlé bytosti. Prastará kletba. Tam už vůbec nechoď. Nikdo neví, co jsou zač a každý se raději od té úrovně drží co nejdál.“
„Dobrá. Děkuji za rady a teď si udělám takový malý výlet po úrovních.“

Azanyrmuth znovu roztáhl ruce, a potom už ho zářivá křídla nesla nad překrásnou krajinou. Vyletěl do výšky několika mil a zde se mu naskytl výhled na pahorky a skály, z nichž mnohé stoupaly už ke skalnatému stropu. To co se zespodu jevilo jako, běžný svět, byla ve skutečnosti obrovitá jeskyně, jejíž strop podpíraly vysoké skály. Na výšku mohla mít dobrých osm mil. Odsud měl zdejší slunce jako na dlani. Viděl ho jak klidně spočívá na strmém skalisku jako nějaká lampa. Nakonec objevil dlouhá schodiště vytesaná do skal směřující do další úrovně. Jeho další cesta byla jasná, do úrovně Vaernantu.

Postupoval složitým labyrintem jeskyní, přičemž se snažil stále stoupat výš. Na cestu tmavými prostory si vytvořil magickou bludičku. Hodně mu pomáhala křídla, díky kterým snadno překonával srázy, propasti a další přírodní nástrahy. Po půl hodině bloudění zahlédl před sebou světlo.

Když opustil jeskyně, obklopovala ho neprostupná vlhká džungle. Okolo zpívalo mnoho podivných tvorů, drobný hmyz poletoval vzduchem a vysoko nad korunami stromů právě proletělo hejno velkých ptáků. Azanyrmuth se ještě chvíli kochal přírodou. Potom se rozhodl vyletět nad koruny stromů. Když vyletěl do výše jedné míle, měl úroveň jako na dlani. Husté porosty prapodivné džungle se rozkládaly kam až oko dohlédlo, vysoká skaliska i zde sahala do tmavě zelené oblohy a v dáli spočíval další zdroj životodárného světla.

Pokračoval v letu. Nejprve se trochu proletěl po této úrovni. Pod sebou sledoval široké řeky a rozlehlá jezera. Kolem něj občas prolétli tvorové, kteří se jednou podobaly kohoutům, jindy pradávným ještěrům. Jakmile ho tato úroveň omrzela, vyletěl vstříc obloze, kde i zde po osmi mílích narazil na strop. Pokračoval ke skaliskům, jenž přecházely ve strop, kde také našel další schodiště.

Po cestě jeskyněmi se nyní octl uprostřed pouště plné jemného bílého písku. V této úrovni vládlo horko a vál mírný vánek. Na jasně modré obloze se neproháněl ani jediný mráček, zato v okolí zářilo pět sluncí zavěšených na čemsi visící z nebe.

Azanyrmuth se dal na obvyklý průzkum ze vzduchu. Úroveň nebyla až tak pustá, jak se zprvu zdálo. Občas narazil na oázu, zelené údolí, jimž se proháněly menší říčky, nebo na pískovcové chrámy a městečka. Ty upoutaly jeho pozornost, a tak k nim zaletěl.

Město bylo postaveno v egyptském stylu, akorát pyramidy chyběly. V dlážděných uličkách se kanálky proháněla průzračná voda a volnější prostranství vyplňovaly vysuté zahrady. Pološílený chvíli létal kolem a hledal známky obydlení. Nemusel ani hledat dlouho, protože vysocí tvorové ve zlatých zbrojích se zrovna shromáždili na hlavním náměstí. Uvažoval, zda má sestoupit a navázat kontakt, nebo se raději vzdálit dřív, než si ho všimnou. Nakonec zvítězila první možnost a Azanyrmuth dosedl do ulic města.

„Odkud jsi?“ ozvalo se v jeho mysli. „Nepocházíš z našeho světa, protože někoho takového jsme neviděli dlouhé věky.“
„Nevím, zda vám to něco řekne. Můj svět se jmenuje Aldeneerin,“ pokusil se mu odpovědět Azanyrmuth.
„To je nám nějak povědomé. To odněkud známe,“ uvažovali společně deset stop vysocí tvorové ve zbrojích.
„Chcete říct, že Staří Aldeřané tu kdysi byli?“
„Ano. Někdo takový nás kdysi navštívil. Známe to z dávného vyprávění.“
„Co tu prováděli? V jedné pevnosti po Starých Aleřanech v našem Univerzu zůstalo průchodů do naprosto cizích světů. Můj děda kdysi jeden z nich navštívil.“
„Nevíme přesně, ale někteří tvrdili, že se zajímali o úroveň Xiadzin. To je nad námi.“
„Xiadzin. Dozvěděl jsem se, že tam žijí Owhol...“ snažil se Pološílený vyslovit ono podivné slovo.
„Owholowex. Prastaré zlo, které zůstalo uvězněno v Xiadzin, když se tvořily úrovně. Nevíme, co jsou přesně zač. Někdo tvrdí, že nepochází z našich světů. Nikdo tam necestuje, je to příliš nebezpečné.“
„Existuje nějaká další úroveň nad Xiadzin?“
„Nevíme jistě. Jsou tací, co jsou přesvědčení, že ano. Avšak se tam nikdo nedostal a nevrátil, aby nám dal vědět. A ty to raději taky nezkoušej. Nedovedeš si představit, co jsou Owholowex zač.“

Azanyrmuth si místními ještě chvíli povídal. Potom si ještě prohlédl město a jeho krásy, a pak se rozloučil a vydal na cestu. Původně plánoval návrat do Elaganinn, ale pak si říkal, že by do Xiadzin alespoň nakoukl. Vznesl se vstříc obloze a ve stropě hledal průchod. Tentokrát mu to trvalo déle, protože vysokých hor sahající do stropu zde bylo povážlivě méně.

Průchod nakonec našel a dalšími jeskyněmi pokračoval vstříc neznámému nebezpečí. Jak postupoval výš, příjemné teplo rychle vystřídal nepříjemný mrtvolný chlad, jaký býval přítomný i v zemích Temnorozených. Kolem sebe vytvořil ochrannou auru proti zlu a podpořil ji ještě kouzlem útočiště, které sesilateli umožňuje skrýt se před myslí nepřátel. Než pokračoval dál, zvažoval, zda se raději nemá vrátit, dokud je ještě čas. Nakonec však zvědavost zvítězila.

Když vylezl z jeskyně, otevřela se před ním děsivá scenérie Xiadzin. Kolem něj se nacházela pouze nekonečná písčitá pláň, obloha byla zahalena do zvláštní temnoty odstínů hnědé a rudé, v dáli se ozývalo hřmění a kolem foukal silný vichr, který vířil rudohnědý písek. Dohlednost v této nehostinné úrovni byla jen pár desítek sáhů. I přes nepříznivé podmínky měl pocit, že přes stíny a písečnou bouři vidí do obrovské dáli. Nedaleko spatřil obrovitou černou stavbu jejíž povrch byl hladký a černý. Přestože byl od ní na míle daleko, rozeznával její rysy připomínající obří krystal trčící nad okolní pustinu. V mysli cítil, že se uvnitř nachází labyrint chodeb, spousta sálů a mnoho neznámého. Možná to byla pevnost, laboratoř, či sídlo další neznámé rasy.

Chvíli stál skrčen u malého skalnatého pahorku, jenž sloužil jako přístup do této nejvyšší úrovně. Pološílený byl naprosto přesvědčen, že tvorové v Elaganinn mluvili pravdu a nad ním se nacházela nekonečná prázdnota. Lákala ho možnost využít magická křídla a vyletět co nejvýše, avšak při té myšlence pocítil přítomnost neznámého nebezpečí přicházející shůry. Když se znovu podíval k tajemné stavbě, cítil přítomnost dalšího nebezpečí. Vítr zesiloval a z dáli přicházel děsivý šepot. Nejprv slabě, a pak zesiloval. Neznámé síly se blížily, až Azanyrmuth dostal strach. To co se blížilo, dalece přesahovalo jeho chápání a jediná myšlenka byla: „Zmizet odsud.“

Pološílený ihned vběhl do jeskyně v pahorku a běžel jeskyněmi dolů. Kouzlem si zvýšil rychlost a jak nejrychleji mohl, probíhal jeskyněmi do úrovně níž. Nepolevil ani když ucítil horký pouštní vzduch. Když spatřil vytoužené světlo Paelondem roztáhl křídla a střemhlav letěl k povrchu písčitého světa. Zde se schoval v jedné oáze pod palmovými větvemi a úzkostlivě se díval na oblohu. Intenzivní pocity neznámé hrůzy pominuly a Pološílený si pak pro sebe řekl: „Zatraceně, to byl ale blbej nápad.“

Po tomto celodenním výletu na něj přicházela únava, a tak se rozhodl pro odpočinek. Pojedl sušené maso s krajícem chleba. A pak hledal nějaké stinné místo, protože už zjistil, že se zde noci nedočká.

Probral se po několika hodinách. Opět neměl tušení, kolik hodin spal, ani kolik dní tu mohl strávit. Měření času tu bylo nemožné. Chvíli o čase přemítal a po svačině se rozhodl pro návrat Elegannin.

Protože se ve Vaernantu zdržel, cesta mu zabrala tři hodiny. V ráji potom pátral po průchodu do nižší úrovně Raewebum. Nalezl další jeskynní systém, který klesal níž. Když letěl vzduchem další úrovně, sledoval pod sebou zelené koruny stromů prastarého lesa. Jakmile zamířil mezi stromy, zjistil, že jsou v tomto světě velmi vysoké. Některé podle jeho odhadu mohly dosahovat výšky jedné míle. Přestože jejich koruny byly velmi husté, zlatavé světlo pronikalo hluboko dolů.

Létal mezi kmeny vysokých sekvojí, obdivoval okolní nádheru, poslouchal zpěv, pískot a další zvuky, vnímal rozličné vůně lesa, a pak si najednou všiml obydlí a lávek v korunách některých stromů. Zaletěl blíž a hledal obyvatelé domů. Až po pozorném pohledu si jich všiml. Byli to totiž napůl stromy a jakési další neznámé bytosti, které nemohl nikam zařadit. Naštěstí i oni ovládali telepatii a mohl si popovídat.

Když se rozloučil, pokračoval v prohlídce lesa. Cestou potkával pořád nové a nové druhy ptáků, kterých tu žilo požehnaně. Počty druhů odhadoval na tisíce a to viděl jen malou část světa. Potom konečně dosedl na měkkou zem porostlou příjemným mechem a kapradím. Kolem se vinulo mnoho potůčků, jenž zásobovaly vodou stromy a bohatý život. Ještě mnoho hodin se toulal po Raewebum, než se vydal pátrat po dalším průchodu.

Sestoupil dalšími jeskyněmi do úrovně Namuganu. Cesta mu tentokrát zabrala o něco déle, protože si myslel, že stále bloudí jeskyněmi. Ve skutečnosti se již nacházel ve skalnatém světě. Jeskynní dómy dosahovaly pozoruhodných rozměrů, bylo v nich o poznání více světla, než ve spojovacích jeskyní a též tu občas potkával drobné živočichy. Azanyrmuth mohl v obřích prostorech bez potíží letět, a tak dal do průzkumu dalšího světa.

Zanedlouho se dostal do venkovních prostor. Tato úroveň byla na rozdíl od předchozí chudá na život. Málo stromů, málo tvorů, pouze tu potkával jakési orly a ještěry. Namuganu byl světem vysokých skal, hlubokých strží a nekonečných pohoří. Další hodinu si užíval schopnosti létat a zkoušel nejrůznější finty. Prolétával skalními bránami, průchody a průrvami. Když se dosytosti vyřádil, vydal se do předposlední úrovně Hyrrashir.

Jakmile dorazil na místo, stál před chladnou mrazivou krajinu pokrytou tundrou a jehličnatými lesy. Zdejší slunce zářilo slabým studeným světlemodrým světlem. Pološílený se toulal po zmrzlých planinách a vyhlížel zde známky života. Obyvatele této úrovně nemohl potkat, zato v dáli zahlédl velké chobotnaté tvory pokryté hustou srstí jak si v klidu pochodují krajinou. Časem narazil na další tvory a zvířata, ale než si je stačil pozorně prohlédnout, většinou utekla.

Azanyrmuth si uvědomil, že byl natolik zabrán do průzkumu světů, až zcela zapomněl na jídlo. Našel si klidné místo s výhledem na krajinu a vzdálená pohoří a pustil se do jídla. Jeho zásoby se však povážlivě tenčily, zbývaly už jen na jeden den.

Protože se dostavila únava, rozhodl se najít nějaké bezpečné místo k přenocování. Poblíž si vyhlédl malou jeskyňku, kterou si upravil ke spánku. Protože zdejší úroveň byla chladná, nasbíral dříví na oheň, který pak kouzlem zapálil. Azanyrmuth se schoulil do svého čarodějnického pláště a po celodenním putování rychle usnul.

Když se probral, svět kolem vypadal úplně stejně, jako v čase kdy uléhal. Při snídani se kochal výhledem na krajinu. Potom sbalil skromnou výbavu a vydal se pátrat po dalším průchodu. Věděl, že už má zásoby na pouhý jeden den, a pak bude muset zkoušet rostliny a živočichy zdejších úrovní, zda jsou vhodné k jídlu.

Průchod do spodní úrovně byl tentokrát trochu jiný. Neprocházel jen skálou, ale mnohé chodby tvořily masy ledu. Spodní úroveň Uttanu tvořily jen poletující ledové kry, které obklopovala tma. Některé byly velké jako hory, jiné zase malé. Přestože tu neviděl žádný zdroj světla, kry zářily jasně bíle. Jak letěl stále dolů, kry se zmenšovaly a volná prostranství zvětšovala. Když tímto zvláštním světem proletoval, zpozoroval na mnohých krách známky činnosti. Evidentně v tomto nehostinném světě někdo přežíval.

Azanyrmuth se zastavil u vchodu jednoho z mnoha obydlí. Obdivoval umně vytesaný vchod v ledu a následující chodby. Vše bylo dílem zručných rukou, místnosti, zdi a průchody zdobily římsy, ornamenty, konzole a další okrasné prvky.

Procházel se ledovým královstvím a hledal někoho z místních. Konečně se dočkal, když v jednom sále potkal čtveřici tvorů vzdáleně připomínající lidi a ještěry oděné v modrých pláštích.
Pološílený opět využil telepatii: „Zdravím vás. Jmenuji se Azanyrmuth a pocházím z daleka.“
„Vítej u nás,“ dostalo se mu odpovědi.
„Nečekali jsme návštěvu,“ odpověděl mu druhý. „Už jste nás nenavštívili už hodně dlouho.“
„My?“ podivil se Azanyrmuth. „My jsme u vás ještě nikdy nebyli. Určitě to byli vzdálení předkové, ale ti náš svět opustili dávno.“
„Říkali si Aldeřané a často náš svět navštěvovali. Pak se něco stalo a najednou k nám přestali cestovat.“
„O tom jsme už něco zjistili,“ pokračoval Azanyrmuth. „Kamsi odešli, ale zanechali po sobě spoustu starých pevností. Hodně experimentovali a to i velmi nebezpečnými věcmi. Možná po něčem pátrali i zde.“
Tvorové se po těchto slovech dali mezi sebou do debaty. Rychlost přenosu jejich myšlenek byla pozoruhodná a pološílený nestačil vše včas pochytit.
„Znám jednoho Aonetumm, který s Aldeřany strávil hodně času. Žije na samotném kraji Uttanu. Zavedu tě tam,“ pobídl Pološíleného.

Azanyrmuth ho poté následoval ven. Podivná bytost rasy Aonetumm roztáhla modře zářící křídla a vyletěla ze dveří do temného prostoru. Azanyrmuth ho hned následoval. Spolu letěli prostorem, přičemž Pološílený sledoval stále menší poletující kry. V této úrovni ztrácel přehled o tom kde je dole a kde nahoře, zvláště v místech, kde už poletovalo jen velice málo ker.

Urazili mnoho mil a zastavili se u poslední kry dostatečně velkou na to, aby poskytla dost prostoru pro obydlí. „Jsme na místě,“ pravil Aonetumm a přistál na malém prostranství před bohatě zdobeným průchodem. Spolu pak pokračovali ledovou chodbou až do velké sloupové síně.

„Vítej. Už jsme se dlouho neviděli,“ pozdravila ho hodně stará bytost patřící k rase Aonetumm.
„I já tě rád vidím,“ opětoval pozdrav. „Někoho jsem ti přivedl. Prý pochází z Aldeneerinu. Pamatuješ na ně?“
„Ano,“ neskrýval úžas starší. „Jak je tu už dávno.“
„Dle naších zjištění více jak sedm set let,“ poznamenal Azanyrmuth.
„Sedm set let? To je co?“ divili se oba.
„Tak měříme čas v našem světě. Je to prostě hodně dlouho.“
„Aha. Vzpomínám, že Aldeřané něco takového zmiňovali. Jistě si máme hodně co povídat. Co kdybychom se posadili,“ nabídl hostům místo u stolu z ledu.

Azanyrmuth koukal na překrásné židle vytesané z ledu s nedůvěrou. Sedět na ledu se mu moc nechtělo, avšak když se zkusil posadit, židle překvapivě nechladila. Jakmile se trojice usadila, pokračovala v telepatické komunikaci.
„Naši předkové původně nepochází z Aldeneerinu. Avšak nevíme odkud jsme přišli. Aldeneerin byl v té době prakticky opuštěn a mnoho let ho postupně objevujeme. Nedávno jsme začali cestovat i na jiné světy, kde jsme se setkali s dalšími kulturami,“ začal Azanyrmuth s vyprávěním. „Během našich cest jsme nalezli spoustu pevností, tajemných laboratoří a postupně poodhalovali zapomenutou historii. Staří Aldeřané, jak jim říkáme, z nějakého důvodu opustili svět. Domníváme se, že si zahrávali s věcmi, které měly zůstat raději skryty. Zjistili jsme, že jejich konání napáchalo mnoho škod.“
„Na to si vzpomínám,“ ponořil se do myšlenek stařec. „Vaši předkové zkoumali naše světy a zajímali se především o Xiadzin a Uttanu. Jejich průzkum se však nesetkal s úspěchem, a po čase se naše kontakty omezily jen na občasné návštěvy.“
„Že mě to nepřekvapuje.“
„A je tu ještě jedna věc,“ pokračoval stařec. „Nechali tu nějakou věc.“ Potom se zvedl od stolu a ztratil se v jedné z jeho komnat. Když se po pár minutách vrátil, v ruce držel malou krabičku potaženou modrým sametem.

Sotva ji Azanyrmuth spatřil, užasl, protože tušil, co ona krabička skrývala. Jakmile mu ji stařec podal, ihned se podíval dovnitř. Uvnitř byl mohutný zlatý prsten s vnitřním prstencem s čísly od jedničky do osmičky.

„Myslím, že budete vědět, k čemu to slouží.“
„Ano. To vím. Jeden podobný jsme před pár lety našli.“
„Je tvůj.“
„Děkuji vám,“ zdvořile poděkoval Pološílený.

Potom si krabičku schoval na bezpečné místo v plášti, a potom se chtěl dozvědět něco o tomto světě: „Mohl bych se ještě zeptat?“
„Jistě.“
„Co se nachází pod touto úrovní?“
„Údajně další úrovně. Ale od nich nás dělí černá prázdnota. Nikdo se za ní ještě nedostal a nevrátil se zpět. Určitě jsi si všiml, jak je náročná orientace v tomto světě.“
„Trochu jo,“ souhlasil s ním Azanyrmuth.
„Jakmile by jsi se dostal mimo kry, v úplné tmě okamžitě ztratíš přehled o tom, kde je nahoře a dole. Pak bys zůstal sám uprostřed prázdnoty a ve snaze se vrátit zpět bys s největší pravděpodobností létal v kruhu a časem zemřel hladem a únavou.“
„A kdybych přestal létat, tak bych snad někam dopad.“
„Právě, že ne. Pod Uttanu nefunguje gravitace, zůstal bys tam viset ve vzduchu.“
Azanyrmuth se ještě zamyslel: „A co vyrobit dlouhé lano, které postupně spouštět dolů.“
„Hmm,“ zauvažoval průvodce Pološíleného. „To nás nenapadlo.“
„Ale napadlo,“ vyvrátil tvrzení stařec. „Problém je ta nulová gravitace. Lano nelze spustit dolů, musí ho někdo natáhnout a samozřejmě ho nikdy nenatáhne rovně. Vznikla by z toho šílená motanice, každopádně má průzkumník možnost k návratu. Možná bychom to mohli někdy vyzkoušet, ale zatím nebyla nějak potřeba. V těchto úrovních máme vše, co potřebujeme. Není třeba se pouštět do neznámých světů pod Uttanu. A to samé platí i pro Xiadzin.“
„To je na dlouhé vyprávění,“ dodal průvodce. „No měli bychom se vrátit. Doma mě už budou očekávat.“

Potom se rozloučili. Azanyrmuth znovu poděkoval za vzácný dar, a potom se vydali na zpáteční cestu. Průvodce Pološíleného opustil u svého bydliště. Rozloučili se a Azanyrmutha čekala dlouhá cesta. Do Elagannin musel projít tři úrovně, a tak se nechtěl příliš zdržovat.

Cesta mu zabrala celých pět hodin. Během ní naposledy obdivoval světy, zejména prastaré lesy. Když dorazil do Elagannin, zastavil se, aby pojedl a odpočinul si. Přemýšlel, kam vyrazí, až se vrátí zpět do svého Univerza. Když teď získal Prsten kruhu, který umožňuje volit cílové Kruhy při cestování, mohl se vydat za dalšími Azanyrmuthovci, jenž díky prstenu unikli do města Okatar Shing. Původně uvažoval o Cimmerii, kde pozvolna vznikal odpor proti Ori. Nález prstenu mu přinášel mnohé možnosti a dlouho se rozhodoval, kam půjde.

Po necelé hodině odpočinku vstal, našel zdejší obyvatele, s nimiž se rozloučil a zamířil do jeskyně, kterou sem vstoupil. Ještě než našel jeskyni s průchodem, trochu se obával, zda se průchod během jeho návštěvy neuzavřel, to by tu byl uvězněn navždy.

Jakmile dorazil na místo, jasná záře průchodu napovídala, že je vše v pořádku a Pološílený urychleně zamířil do domovského Univerza. Na druhé straně v podzemí Aldeřanské pevnosti postupoval s opatrnosti. Nebyl si jist, zda Ori vstoupili na Wat-Khor. Přes hodinu procházel opuštěnou pevností a nenarazil na jedinou stopu nepřítele. I rozkvetlá louka v rozlehlém údolí pod vysokými pohořími zela prázdnotou. Oddychl si, když okolo vládl klid a pomalu se vydal ke Kruhu světů osamoceně stojící uprostřed.

Postavil se k zadávacímu pultu a už se chystal zadat adresu Cimmerie, ale pak neodolal touze vyzkoušet Prsten kruhu. Nasadil si jej na prst a vnitřním kruhem v prstenu pootočil tak, aby šipka prstenu ukazovala na číslici 2. Když začal zadávat adresu Aldeneerinu, prsten se slabě rozzářil zlatavou barvou a zvolená číslice změnila barvu z černé na rudou. Jakmile zadal poslední symbol a dotkl se středové červené polokoule, Kruh se otevřel. Azanyrmuth si všiml, že se na rudě zářící polokouli zadávacího panelu objevila zlatá číslice 2. „Ha. Zdá se, že to funguje,“ pomyslel si a vstoupil do hladiny portálu.

Azanyrmuth viděl před sebou známý pohled na míjející hvězdy v modře zářícím tunelu jak bylo jeho tělo přenášeno na miliardy mil daleko. Když vše zmizelo v jasném světle, Pološílený se vynořil na druhé straně. Doufal, že vše funguje jak má a nepadne do náruči nepřítele, jenž právě utiskuje Lianar.

Kruh se uzavřel a Azanyrmuth otevřel oči. Před sebou viděl majestátní opuštěné město a velké zarostlé nádvoří. Dorazil na správné místo, do města Ma'at. Ačkoliv ho nikdy nenavštívil, vzpomněl si na vyprávění Dagericha a Galvoje, kteří se sem v roce 375 náhodou dostali. Měl štěstí, protože přišel ještě za dne a mohl tak v klidu prozkoumat okolí. Rozhodl se, že se nakonec vydá kontaktovat své druhy, kteří uprchli do města Okatar Shing a ukáže jim druhý nalezený Prsten kruhu. Dle slunce neměl problém s určením severu a vydal se na dlouhou cestu. V batohu mu zbývalo už jen málo jídla, avšak hluboké lesy i samotné město mu poskytlo mnoho příležitostí ulovit něco k jídlu.

Ten den urazil ještě pět mil, než se setmělo. Noc přečkal ukryt v pobořeném domě, který byl ještě součástí dávno zaniklých zahrad. Před setměním snědl zbytek zásob, a pak si připravil nocleh. Pro jistotu všechny možné vstupy do domu zahradil, protože dobře věděl, že není bezpečné se po nocích toulat opuštěnými zeměmi Aldeneerinu. V noci míval pocit, že cosi kolem domu šmejdilo. Zda to byla jen lesní zvěř, nebo nějaká potvora nezjišťoval. Nechtěl se prozradit.

Druhý den pokračoval v cestě, když konečně před sebou zaslechl kroky ozbrojeného oddílu.
„Stůj! Kdo jsi?“ ozvalo se před ním.
Azanyrmuth uposlechl a představil se strážným: „Jsem Azanyrmuth Pološílený.“
„Další Azanyrmuth?“ podivil se strážný Tsuyoshi v samurajské zbroji.
„Ano. Údajně další mí příbuzní nedávno odcestovali do města Okatar Shing. Jsou u vás?“
„Tuším, že asi osm z vás k nám dorazilo před pár měsíci. Rádi tě k nim zavedeme,“ nabídl strážný.
„Výborně. Jsem rád, že jsou v pořádku,“ radoval se Pološílený.

Cestou k městu jim Pološílený vyprávěl především o dění v říši Lianar a o Ori. To však Okatarovci věděli od ostatních Azanyrmuthovců. Strážní ho odvedli do hraničního tábora, kde přenocoval a další den se vydal společně s poslem do hlavního města Okatarské říše. Měli před sebou velmi dlouhou cestu, celkem sto padesát mil za čtyři dny. Povozy zajišťovaly pravidelné spojení říše s hranicemi. Posílaly se tak potřebné zásoby a současně někteří cestovali do města a zpět.

S Azanyrmuthem cestovali ještě další dva Okatarští válečníci s nimiž navázal řeč a během čtyř dnů jim vyprávěl o Lianaru, cestách Kruhem a invazi Ori. Cestou na sever minuli jedno zpustlé městečko a spousty zapomenutých vesnic patřící kdysi mocnému Aldeřanskému království Ma'at. Na konci druhého dne povoz dorazil do většího Okatarského města Samuroku ležící průchodu pohořím Otaki. Zde začínala říše Okatar Shing. V dávných dobách pohoří tvořilo hranici s královstvím Ma'at. Bývala to nejmocnější země na Aldeneerinu. Doba se však změnila a říše v okolí Okataru se s odchodem Starých Aldeřanů zhroutily a během jednoho století je zaplavilo spoustu příšer a bytostí, které často unikly z pevností, kde se dělaly pokusy.

Další dva dny putovali širokou dlážděnou silnicí. Potkávali mnoho povozů, jezdců a dalších cestujících. Azanyrmuth obdivoval úrodnou krajinu luk, jezer a říček. Krásné vesnice v japonském stylu. Po čtyřech dnech se Pološílenému otevřel pohled na obrovské město, jemuž dominovaly vysoké pagody, chrámy, královský palác, překrásné zahrady a soustava vodních kanálů po nichž se plavilo mnoho loděk. Do města vstoupili jižní branou, kde posel strážným u vchodu vysvětlil koho vede.

Ve městě se ho ujal Kenji, který ho zavedl k novému sídlu Azanyrmuthovců. Cestou obdivoval překrásné město, jenž působilo klidně a harmonicky. Líbila se mu zdejší architektura, byla úplně jiná než v Lianaru. Přemýšlel o budoucnosti a místě, kde bude v budoucnu žít. Tohle město se mu velice zamlouvalo.

Po půl hodině dorazili na jedno dlážděné náměstí, kde mu Kenji ukázal dům Azanyrmuthovců. Byl to nevelký dvoupatrový domek s rozlehlou zahradou. Pološílený vyšel schody a zaklepal na dveře. Po chvíli se ozvaly blížící se kroky a dveře se následně otevřely.

„To jsi ty?“ zůstal stát ve dveřích překvapený Azanyrmuth Ohnivec.
„Ano. A jsem rád, že se opět shledáváme.“
„Pojď dál,“ radostně ho objal Ohnivec.
Pološílený přijal jeho pozvání a než vešel, poděkoval Kenjimu.

„Pojďte sem!“ vyzval Ohnivec zbylé osazenstvo domu. „Někdo právě dorazil!“
Ostatní dorazili do společenského pokoje záhy a každý neskrýval překvapení, když spatřili Pološíleného.
„Jak jsi se sem dostal?“
„Použil jsem tohle,“ ukázal Prsten kruhu.
„Kde jsi to našel?“ nechápavě pravil Tajemný.
„To je dlouhý příběh. Když to zkrátím, v Lianaru jsem byl nucen prchnout před Ori a jediná možnost záchrany byla Kruhem. Prošel jsem na Wat-Khor. Schoval jsem se do tamější pevnosti a tam jsem našel ty průchody do paralelních světů. Neodolal jsem, a jeden navštívil. Našel jsem tam jednoho místního obyvatele, který ještě pamatoval Staré Aldeřany a předal mi tenhle prsten, který tam kdysi zanechali. Původně jsem chtěl odejít na Cimmerii, ale potom jsem si to rozmyslel.“
„Tak to nám musíš povyprávět o tom světě,“ dál žasl Ohnivec. „Ale je skvělé, že nyní máme prsteny dva. Budeme moct mnohem častěji cestovat.“
„Jistě,“ pokračoval Pološílený. „A co provedeme s Ori?“
„To bude na dlouho. Podporu máme z mnohých světů, ale do Lianaru se už nedostaneme kvůli štítu Kruhu, takže nám nezbude než najít cestu po povrchu. A to je problém, protože žádná mapa světa se nedochovala, a tak nevíme, kam se vydat.“
„Pátrám v Okatarských archívech, ale moc toho tu o Aldeneerinu není,“ pravil Tajemný. „Jistou naději vkládám do knihoven města Ma'at. To je však hodně nebezpečné, protože město je zamořeno zlými tvory a bytostmi. Nevím, co se ve městě stalo, ale z nějakého záhadného důvodu přilákalo množství monster z celého dalekého okolí. Nikde není tak velké nebezpečí, jako právě tam.“
„Aha,“ zklamaně konstatoval Pološílený. „Takže za mého života asi Ori nepadnou?“
„S největší pravděpodobností ne. Musíme najít cestu. A to nemluvím, že Ori mají mezi mnohými podporu. Bude to dlouhé a Lianarské království asi mnohé vytrpí,“ povzdechl si Tajemný.

Ještě dlouhou dobu si Azanyrmuthovci povídali. Po společné večeři jim Pološílený vypravoval dlouhý příběh o světech v úrovních. Skončili takřka po půlnoci a to nestačil vylíčit všechno. Další dny se Pološílený seznamoval z životem ve zdejší říši a nacházel zde nové přítele. Stále však vzpomínal na Lianaeské království, přátele, kteří tam zanechal a na časy, kdy bylo na Aldeneerinu dobře.

A Aldeneerin 2 je tímto u konce. Než se pustím do trojky, mám v plánu jednu minisérii odehrávající se po Aldeneerinu 1.

Pekné zakončenie druhej série.
Mohlo to byť aj o kvapku dlhšie, ale nesťažujem si (veľmi).
Prajem Ti veľa dobrých nápadov v ďalšej tvorbe a sa na pokračovania.

vynikající díl

[Aiwendill]

pekné zakončenie série. moc líbilo...

Odkazy upraveny. Pěkné připomenutí dílů Pán jeskyně a hlavně ty hlášky ke konci

Velmi zajímavá série. Když jsem začínal číst první sérii, byl jsem hodně zvědavý, jak se s fantasy ve světě SG popasuješ a musím říct, že výsledek mě velmi mile překvapil. Navnadil mě začít zase pařit dračák A zvlášť když jsem se dostal do těch dílů s Pánem jeskyně, tak jsem smíchy málem spadl ze židle - kolikrát já se vztekal na své praštěné spoluhráče, že dělají kraviny místo něčeho kloudného

[Aiwendill]

ano, stačí hodiť 00 a kravina je na svete...

Ani jsem si nevšiml, že tu přibyly nějaké komenty. Tak něco napíšu později než nikdy. Rozhodně mě těší, že se Aldeneerin líbí taky jsem tou tvorbou strávil nějaký čas. Časy DaD jsou už ke škodě dávno pryč s tím jak jsem dostudoval. Byly snahy něco spáchat, avšak došlo maximálně na jedno sezení a potom stále ta samá písnička (není čas, musím do práce, musim to a to atd.) Užilo se u toho vždy hodně srandy, viz moje protina Dobrodruzi z Antaru, kterou bych chtěl v budoucnu přepsat do nějaké lepší formy.
Ohledně těch dílů s pánem jeskyně, všechno je to inspirováno skutečností a to vše mi kamarád vyprávěl. Takže jsem to udělal do podoby takové parodie ala Gamers. Pak se mi vybavila ještě historka o tom, jak jiný kamarád si vždycky dobře připravoval pečlivě dobrodružství. Jednalo se o hru World of Darkness, ale to je celkem jedno. Hráči tam jednou zabili nějakou důležitou postavu a pak DM pravil: "Počkejte, musím se podívat do poznámek." a pochvíli jen prohlásil: "Aha, tak to se nemělo stát "

[Aiwendill]

Opravil som odkazy, keďže sme prešli na nové fórum.