Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

Tak další část

Přízrak z minulosti, part 3

"Pořád nespravili ten skener?" zajímal se večer Will.
"Jsi zvědavý nebo co?" pousmála se kapitánka a koukla na něho zpoza knížky.
"Jsem," nafoukl se. "Calahan by sebou měl mrsknout!" Usmála se.
"Není to opravář," uchechtla se.
"Ať maká McKay... musí někoho zapřáhnout," zazubil se. Vlezl do postele a Ginny si na něho lehla. Hladil ji po zádech.
"Pamatuješ na toho doktora, co přijel včera?"
"Jop, myslíš Ewarda Michaelse? Debilní jména, chudák, měl divné rodiče.“
"Mluvíš s někým, kdo má pět křestních jmen a dvě příjmení," rozesmála se. "Tak kdo měl šílené rodiče?"
"Jak ti lidé nejčastěji říkali?" zajímal se. Koukla na něho.
"Jak kdy a jak kdo," broukla. Díval se na ni. Byl zvědavý. Potřeboval inspiraci.
"Jak ti říkal třeba Mike?" Pousmála se.
"Různě. Ty jména ti moc prostoru nedávají. Je jich sice pět, ale moc se s nimi dělat nedá. Takže to tak nějak všichni komolili," uchechtla se. "Ale říkával mi Ginny, Gin, Madison, Isi a kočko."
"Prdelko?"
"NE! Nic takového…střeleného," rozesmála se. "Kočko, zlato a...broučku. Nic jiného," pousmála se.
"Jsi moje prdelka," pleskl ji po zadku. Přitiskla se k němu a pousmála se.
"Ještě mi máma kdysi říkala Nevie - z Guinevry. Ale nikdo jiný mi tak už nikdy neřekl."
"Pěkné," pousmál se. "Pokud to ale bude holčička, nechci, aby měla jedno z tvých jmen.“
"Chm, díky," zabručela.
"No ták... je to trapný, když by se jmenovala jako ty.“
"Neříkám, že ne. Ale zní to, jako by se ti ani jedno nelíbilo."
"Líbí, jen si nemyslím, že by to byl dobrý nápad.“
"Já taky ne," zívla si a zavřela oči.
Dal jí pusu. "Pojď, jdem spát.“

Kapitánka se vzbudila uprostřed noci. Špatný sen už neměla hodně dlouho. A byl v ní ten doktor a Hyde...a doktor a...
"Prokrista!" vydechla.
"Hm?" zamručela vedle ní deka.
"Wille, ten doktor s tím divným jménem. Je to Hyde!"
"Ale no ták, něco se ti zdálo, pojď spát,“ stáhl ji zpět do peřin.
"Ne, Wille. Vím to."
"Spi..." Cosi zamručela a šla se napít. Opřela se o linku a zavřela oči. Povzdechla si a zalezla si zpátky do postele. Něco ji napadlo, ale bude ráno k tomu potřebovat Mika.
Staví se za ním ráno. Reedová by ji momentálně vynesla v zubech.

Ráno se vzbudila a že by jí bylo extra dobře, to se říct nedalo. Přetočila se na bok a na chvilku ještě zavřela oči. Pak se zvedla a šla si zobnout nějaké sušenky. Hned jí bylo líp. Vrátila se do postele a koukala do stropu. Will spokojeně spal na boku a vypadal, že by klidně prospal celý den, kdyby mu nezvonil budík. Kapitánka znova vstala a udělala mu snídani. Takhle si představovala normální ráno. Skoro jako by byli na Zemi.
"Dobré ráno," pousmála se a dala ji doprostřed postele.
„Dobré,“ ozvalo se zívnutí a zakničení. "Já nikam nechci!“
"Musíš," dala mu pusu. "A teď snídat."
"Řekni, že nikam nejdu!"
"Jdeš, lásko. A můžeš mít buď snídani nebo mě. Protože obojí už nestihneš."
"Nechci nic! Chci spánek!"
"Tak fajn" vstala s úsměvem a začala se oblíkat. "Já jdu, mám práci. Zatím ahoj."

Kapitánka došla za doktorem Calahanem.
"Dobré ráno!" usmála se na něho.
"Dobré, čímpak posloužím?" staral se. Vypadal spokojeně, jako dlouho ne.
"Nooo, potřebuju krevní testy doktora Michaelse. Nové krevní testy."
"Proč prosím tě?" zamračil se.
"Je to Hyde. A vím, že to zní šíleně, ale je to on."
"To zní šíleně, Gin," souhlasil.
"Já vím, ale udělej to prosím. Jeden test."
"No dobře, ale nelíbí se mi to.“
"Líbit se ti to nemusí, ale beru na vědomí," pousmála se. "Děkuju."
"Fajn... ale jen jednou a chci sehnat pěknou kytku, ať je u mě na stole přesně v pět ani dříve, ani později.“
"Vyděrači."
"Mám tě rád'!
"Já tebe taky!" křikla zpátky. Jen se zasmál a počkal, až odejde, pak si doktora zavolal. Vzal mu krev s tím, že to je rutinní vyšetření. Doktorovi se to moc nelíbilo, ale nakonec to vzal.
"Díky, doktore," pousmál se Mike. "Můžete jít." Jakmile odešel, dal se do testů. Chtěl to mít do večera hotové, tedy co mohl stihnout. Od pěti měl rande.

"Za deset minut u Západní věže? Will." Takový text emailu přišel kapitánce chvilku před pátou. Pousmála se a odpověděla:
"Jo, proč ne : )." Hodila se do civilu a vydala se na místo.

Doktor nedostal výsledky krevních testů ani do páté hodiny. Stejně tak jako se neobjevila kapitánka. Povzdechl si. Vykašlala se na něho. Upravil se a vydal se za Liv. Kytku si sehnal nějakou sám. Řekl si, že tohle bude přece jenom lepší, když to bude od něj. Zaklepal u Liv. Otevřela mu a vypadala unavená.
"Ta je nádherná!" vydechla. Dal jí pusu.
"Nejlepší, co se tady dá sehnat," pousmál se.
Dala mu pusu. "Jsi dokonalý!"
"Přinesl jsem film," zamával jí před nosem obalem od DVD.
"Co jsi donesl?" pustila ho dál.
"No...," koukl na obal. "Pan a paní Smithovi."
"Oho, to zní dobře, vytáhnu nějaké sušenky a jdem na to?" starala se.
"Tyčinky nemáš?"
"Poslední tyčky jsi odnesl a zabavil ty," smála se.
"Tak se budem muset spokojit s tím, co tu je," zachichotal se.
Jen zakroutila hlavou a pustila DVD, pak vytáhla sušenky a skočila k němu. Jo, tohle se jí líbilo. Objal ji a pohodlně se opřel. V první půlce filmu usnula.

Kapitánka došla k Západní věži, kde nikde nikdo nebyl. Opřela se o zeď a čekala. Za chvilku uslyšela nějaké kroky, které se potom zastavily.
"Wille?" houkla. Nic se neozývalo. "Tohle není vtipné."
"No, já vím, že není, ale nejsem Will." ozvalo se a zpoza chodby vyšel jeden z nových doktorů.
"Už zase vy?" povzdechla si. Doktora Michaelse fakt neměla ráda.
"Ano, slyšel jsem tu kroky, tak jsem za nima šel."
"Aha, super," zabručela.
"Ale nebudu rušit," pousmál se a prošel kolem ní. A najednou byla tma.

Ginny se probrala a otevřela oči. Ruce měla svázané v poutech za zády. Rozhlédla se kolem. V místnosti byl neuvěřitelný binec. Musela to být jedna z původně zatopených částí. Bylo tu suché bláto, naplaveniny a převrácený nábytek. Svítilo jenom pár světel. A jediné, co ji napadlo, bylo: Už zase. Koukla na pouta a trošku s nima trhla. No časem povolí. Na chodbě uslyšela kroky. Sledovala dveře, a když se otevřely, zjevil se tam ten chlap.
"Věděla jsem, že jsi to ty. Nikdo mi nevěřil," broukla a sledovala, jak si muž sundává falešné vousy. "Ale nepoznala jsem tě hned."
"No proč by ti měl někdo věřit?" staral se. "Jsem přece ve vězení."
"Evidentně ne."
Jenom se ušklíbl. "Máme nevyřízené účty."
"Ano?"
Přikývl. „No ano." Dal jí facku.
"A to bylo za co?" oklepala se. "Co vlastně chceš?" trhla sebou.
"Jen tak," zabručel a pokrčil rameny. "Jen se pomstít Williamovi."
"Jsi parchant, víš to? Jak dlouho si myslíš, že bude trvat, než mě někdo začne hledat?"
"Vím a jsem na to hrdý," vyplázl jazyk. "No tak zhruba pár hodin."
Zavrtěla hlavou. Nebude mu brát iluze.
"Víš, že Ryan spí s pár ženskýma, nebo spal. Podle mě s celou Atlantis."
"Už si mi to říkal tehdy. Nevadí mi to," broukla. Rozhodit se nenechá. Hlavně v klidu. A jestli to je pravda, zabije nejdřív ji, popřípadě je a pak jeho.
"No, co vím, tak určitě s pár doktorkama," pousmál se. "Chcete slyšet pohádku?“
"Povídej."
"Byl jednou jeden William Ryan. Měl rád nebezpečné mise. A tak si jeho nadřízení řekli, že je jako dělaný pro speciální operace. William na to kývl. Byli jsme parťáci, víš? Byli jsme mladí a bezstarostní. Tam arabský terorista, tak rukojmí v Izraeli, tam drogy v Kolumbii...a právě tam se naše cesty a názory rozdělily. Mohli jsme mít všechno. Stačil balíček toho koksu. Stačilo pustit toho člověka. Byl proti. Já jsem si to ale udělal po svém a milý tehdy poručík Ryan mě práskl. Zabásli mě. Pět let v kolumbijském vězení. Dokážeš si to představit?" štěkl.
"Matně," odtušila.
"No a pak se oženil, s krásnou, ale nebezpečnou ženou. Chtěla všechno, taky mu pomáhala při misích. No a pak jim to přestalo klapat. A William dostal nabídku v SGC.“
"Dojemné," broukla.
"A pak tu byla jedna doktorka za druhou. Ale nepopírám, že podle mých zdrojů se zapletl i s vojáky."
"Na to, že jsi strávil pět let v jihoamerické díře, máš excelentní informace."
"Ano, mám. Pár lidí tady rádo povídá. Někdy vám ženy tady neřeknou všechno, když ví, že jste jeho žena."
"Jsi magor. Měl bys vyhledat nějakou pomoc. Psychiatra řekla bych. A pokud by nepomohl, zkus hrobníka."
"Co bys řekla na to, že spal i s Reedovou?" usmál se.
"Že..." zamyslela se a zavrtěla hlavou. "Nevím," přiznala. Na tohle neměla co říct.
"Jedna doktorka povídala, divila by ses, jak si vyplakala srdíčko, když ji William odmítl." Zkoumavě ji pozoroval. Změnila se. Už nevypadala jak vyděšené štěně. Ne tak, jak minulý rok.
"Je to jeho život," zašeptala. "Je dospělý."
"Ale ty jsi jeho žena, asi mu na tobě záleží. Mám ještě trochu času. Tedy ne že by tvoje ochranka nefungovala dobře... dva z nás, co jsme byli poslání, aby tě zabili už zlikvidovali... ale ještě zbytek.“
"Co?" vydechla a začala ho pořádně poslouchat.
"Myslíš si, že bych se sem dostal jen tak?" Prvně jí vše vysvětlí a pak ji zabije. "Ne, nedostal, je nás tu pár dalších, tedy bylo. Generál Bradsome se o tomhle dozvěděl a rozhodl se na to nasadit pár lidí. Prvně jste byla na seznamu vy a pak Reedová, pokračovalo to Ryanem a Lincolnem. Pak Lorne a konec."
"Proč?"
"Pět vražd má zamaskovat tři hlavní," pousmála se.
"Jsi chytrý," uchechtla se.
"Ne dost," ušklíbl se. "Ale dám si pár dohromady, když chci. Ale šlo o vás, seržanta a poručíka. S Ryanem mám nevyřízené účty a Lorne mě štve." Zavrtěla hlavou.
"Doktor Michaels do kontrolní místnosti!" ozvalo se městem.
"Volají tě, měl bys jít," připomněla mu jemně.
"Hm, ale nepůjdu, takže to uděláme rychle," povzdechl si a vytáhl devítku.
"Začnou tě hledat a bude jim to podezřelé. Já ti stejně neuteču." Ukázala na pouta.
"Ne to neutečeš," ušklíbl ji a pažbou zbraně ji omráčil.

Doktora Calahana v noci probudilo klepání. Odsunul Olivii bokem a vstal.
"Není tu Ginny?" zabručel Will, který stál za dveřma. "Doma není."
"Mám tu Liv, kdybys chtěl, ale Gin ne. Nešla si zaběhat?"
"Pochybuju, takhle pozdě nechodí běhat a o Liv zájem fakt nemám.“
"Tak nevím, kde je. Nepřekládá zase něco? Nebo neplave? Do tělocvičny ses díval?"
"No byl jsem všude, napadl jsi mě už jen ty."
"Není tady, fakt ne," podrbal se na hlavě.
"Koho hledáte, pane?" starala se Liv, která se probudila a přišla se podívat, co se děje.
"Ginny."
"Tak ji jdeme najít, ne?"
"No ale kde? Už jsem byl všude. Neodpovídá ani na vysílačku."
"Vezmu si župan, zbraň a porozhlédneme se kolem znovu.“
"Dobře," přikývl kapitán.

Kapitánka se probrala. Evidentně dřív, než měl Hyde v plánu. Koukla na pouta a dala se do vysvobozování. Šlo to ztuha. Pouta byly těsné a za chvilku cítila, jak má ruce odřené. Ale pomalu se uvolňovala. Bylo to dobré. Pouta nakonec povolily. Ruce jí vyklouzly. Zápěstí měla celé zkrvavené a pálilo. Rozhlédla se kolem a vzala nějakou trubku, co se tam válela. Vykoukla ven. Nikde nikoho nebylo, tak se rozeběhla na jednu ze stran. Potřebovala se dostat k oknu. Netušila, kde je.

"Mám její tablet," broukl Mike a zvedl ho z postele. Nakoukl do její pošty. "Psal si jí," koukl na Willa a ukázal mu zprávu.
"Nepsal jsem jí," ohradil se.
"Jděte tam," usmála se sladce Liv. Will přikývl a vydal se na místo.

Kapitánka doběhla k nějakému oknu a koukla ven.
"Kde to sakra jsem?" vydechla. Město z téhle strany nikdy neviděla. Pokračovala pomalu dál. Zahnula do další chodby. Měla pocit, jako by se motala v kruzích, a když došla do menší místnosti, odkud vedlo asi dalších pět chodeb, povzdechla si.
"Děsivé, že?" ozvalo se za ní. "Pohni se a vystřelím ti mozek." Pomalu se otočila.
"Kde jsme?" hlesla.
"Jdi rovně, pomalu.“ Udělala, co chtěl. Šla pomalu. Přiblížil se až k ní. Rychle mu chytla ruku i se zbraní a vyrazila mu ji z ruky. Dala mu pěstí a rozutíkala se pryč. Jenže Hyde byl velký a rychlejší, takže byl za chvilku u ní. Strčil do ní a ona narazila na zeď. Spadla na zem, ale rychle se zvedla a znova se rozutíkala, než k ní stačil doběhnout. Bylo jí jedno, kam běží. Před sebou měla schody. Skočil jí ale po nohou a podtrhl jí je. Spadla a skutelálela se ze schodů dolů, kde zůstala ležet. Pohla se až když byl tak v půlce schodů. Zrychlil a klekl si na ni. Chytl ji pod krkem. Snažila se ho ze sebe skopnout. Párkrát ji praštil. V tu chvíli se ozval výstřel. Kapitánka se rychle odsunula na druhou stranu ke zdi a vyděšeně na něho koukala. Trošku popadala dech. Ze schodů k ní doběla Reedová s Lincolnem.
„Jste v pohodě?" starali se. Rychle přikývla.
"Krvácíte," podotkl Lincoln a podíval se na zem, kde byla krev. Pak se k ní klekl a koukl jí na hlavu. Zezadu jí tekla krev.
"Nic to není," hlesla roztřeseně a rychle si otřela oči.
"No, trochu to je, vstávejte, jdeme na ošetřovnu, seržantka to tu zatím poklidí a pak se za námi přijde podívat, hm?"
"Nemůžu zůstat ještě chvilku sedět?" hlesla. Třásly se jí nohy.
"Ne, jdeme." Vytáhl ji do stoje.
"Je...mrtvý?" šeptla.
"Je, zastřelila jsem ho," pousmála se Olivie. Táhla ho k nejbližšímu balkónu, kde ho shodila do moře. Kapitánka na ni koukala s otevřenou pusou. Tohle zrovna dělat nemusela.
"Nekoukejte na mě tak," pokrčila rameny. "Nahlásíme to generálovi a ten oznámí, že se ztratil."
"Ale to ho začnou hledat. Bylo by dobré říct rovnou, co se stalo."
"Prvně musíte na ošetřovnu, jdeme." Poslechla ho a vydala se za ním. Reedová je následovala.

Došli na ošetřovnu. Doktor Calahan byl stejně vzhůru, tak se tam motal kolem. Hlavně zkoumal opravený skener. Udělal pár testů a zjistil, že je jako nový. Konečně, došel k závěru, že bez toho byli jako bez rukou. Když mu ale dovedli kapitánku, byl rád, že ho může rovnou vyzkoušet.
"Ty vypadáš," prohlídl si ji.
"Doufám, že vypadám aspoň z poloviny tak, jak se cítím."
Rozesmál se a zkontroloval ji. "Vypadáš v pohodě, trochu potlučená a boule hlava, oba dva jste v pořádku." To poslední ji zašeptal. "Kdes ji našla, Liv?"
"V Západní věži. Naspodku. Proč?"
"Měla štěstí," pousmál se, ale moc dobře věděl, že Liv ví, že mu to bude muset pak všechno vysvětlit.
"Počkám ještě na výsledky testů a udělám jí ultrazvuk. Bude mi tu v noci dělat společnost," broukl doktor ještě.
"Jo, užijte si to tu... Lincolne?" broukla Liv a naznačili, že by měli jít.
„Už jdu. Zatím, kapitáne!" mávl jí.
"Dobrou noc," pousmála se Ginny. Oba se vydali uklidit ještě ono místo a podívat se, co by v jeho pokoji mohli najít.

Doktor Calahan zatím zavolal manžela kapitánky a uložil ji do postele. Will došel za chvilku. Maličko se pousmála.
"Vypadá to, že ho máme z krku," broukla. Dal jí pusu na čelo.
"Ještě na chviličku váš dva budu otravovat," broukl Mike a naklusal s ultrazvukem. "Tričko nahoru a lež. Kouknem se. Skener na tohle totiž není nakalibrovaný. Ale už se na tom pracuje, jsi taková rarita."
"Jako vždy," uchechtla se a poslechla ho.
"No...ehm..." odkašlal si a koukal za chvilku na monitor. "Teda, nevím, jak vám to říct," podrbal se na hlavě.
"Co?"
"Jestli se nepletu a to se mi stává málokdy..."
"MIKU!" zavrčela Ginny.
"Budou to dvojčata."
"No super," hlesl Will. Kapitánka jenom polkla. Dvě děti? Začalo jí být mírně nevolno.
„Lhal jsi mi někdy?“
„Ne,“ broukl.
"A co tohle? Ty a Reedová? Ty a Hyde? Ty a tvoje ex? Ty a jakákoliv jiná ženská? Tohle lhaní, Wille!"
"Co s nima? Teď to tady na ošetřovně s tebou nebudu rozebírat, ano?"
"Ne, zrovna teď to budeme rozebírat. Teď a tady. Nikdo tu není. Hyde mě zase málem zabil, Wille. Takže teď to rozebírat budeme." Koukala na něho.
"Dobře, já a moje ex jsme začínali na společných misích, spolupráce s ní je a pokud někdy bude, bude pouze na profesionální úrovni. Ani jeden z nás už o toho druhého nestojíme. Hyda... pokud bych ho dostal do ruky, tak bych ho zabil..."
"Udělala to za tebe Reedová," zabručela.
"Vím,“ zavrčel.
"Kdyby to neudělala, zabil by mě."
"Já vím, taky mi řekla o tom, že tě má s Lincolnem hlídat," povzdechl si a sedl si. Chytl se za kořen nosu. "Gin, je mi to vážně líto."
"No," jemně mu nadzvedla hlavu, "Hyde je pryč a já...my jsme v pořádku," trošku se pousmála.
"Ale přesto mě to mrzí," chytl ji za ruku a políbil ji na hřbet ruky.
„Už je to pryč," broukla. "A doufám, že všechno," dívala se na něho.
"Teď to bude lepší a lepší," políbil ji na čelo.

Olivie Reedová uklízela vestu na své místo.
"Co ti je? Jsi poslední dobou divná," staral se Lincoln a přišel k ní. Jenom se pousmála a zavrtěla hlavou.
"No tak. Poznám to na tobě."
"Musím pryč z Atlantis," sedla si na lavičku. "Potřebuju pomoc."
"Jak?"
"Sbalím si věci a pokusím se někde venku najít pomoc. Vím, kde hledat...teda tuším."
"A podělíš se?"
"U Wraithů...existuje místo, musíš jít asi přes pět planet, ale pokud tam přijdeš a požádáš o pomoc, někdo přiletí a pomůže ti. Je to jakoby spřátelená planeta všem Wraithům..."
Lincoln se zatvářil skepticky.
"Anebo tě zabije."
"Jaký je mezitím rozdíl..." najednou se zahleděla do dáli. Chvíli stála a nic nedělala.
"Liv, halo," šťouchl do ní. Dala mu pěstí. Pak ho praštila znova a podkopla mu nohy. Další ránu vykryl a přitiskl ji na stěnu.
"Co to děláš?!" Odpověděla mu pro něj neznámým jazykem a snažila se ho praštit. Držel ji tak dlouho, dokud se neuklidnila a vyděšeně na něj nezírala.
"CO se stalo? Proč mě držíš... mimochodem, bolí to."
"Má to bolet. Cos to sakra dělala?!"
"Co jsem dělala?!" odstrčila ho a nechápavě na něj koukala. Zasvětil ji. "Výborně, to je důvod proč musím odejít..." Pak mu všechno pověděla - o tom, že se často probere na jiném místě a neví, jak se tam dostala a tak dále.
"A útěk to vyřeší?"
"Podívej, potřebuju pomoc, zahrávala jsem si s věcmi tisíce let starými!“
"Co chceš, abych udělal?" zeptal se po chvilce přemýšlení.
"Pomohl mi utéct, potřebuju ještě někoho, přemýšlela jsem nad tím. Sama to nezvládnu, nikdo se nedozví, žes mi pomáhal..." prosebně na něj pohlédla a pak se dala do vysvětlování. Nakonec souhlasil. "Dnes v noci má službu Lorne. Provedeme to na jeho službě...“ pousmála se. "Potřebuju po tobě ale ještě něco," vzala ho za paži a vedlo jej ven. Následoval ji.

Major Lorne se ve službě nudil. Trochu poklimbával v křesle, pamatoval si, že za ním přišla Reedová a o něčem si povídala, než přišla tma. Ta přišla i na Chucka. Nikdo jiný v místnosti nebyl. Mariňáci hráli karty v místnosti u brány a zbytek si odskočil na půlnoční svačinku. Takže si nikdy ničeho zvláštního nevšiml. Po té, co Lincoln zadal adresu a šel se s Liv rozloučit, tak jej omráčila, bude lepší, když si pozemšťané budou pamatovat, že se ji snažil zastavit, ne že ji pomohl. S mírným povzdechem se porozhlédla po městě. Strčila Lincolnovi pod bundu bílou obálku a pak se s batohem rozeběhla pryč. Proběhla bránou, která se za chvíli zavřela. Octila se na krásné slunečné louce. Usmála se a zadala hned další adresu...

vynikající díl

[Aiwendill]

jupííí, hajzel chcípol a Ginny má trochu viac pokoja...

a moja najobľúbenejšia postava zdrhla z Atlantis... vyvíja sa to zaujímavo...

ahojte,
další povídka bude snad v neděli. Musím se teď učit na zkoušky, tak není moc času na opravu
Mac

Tak další část . Sice o týden později, než jsem psala, za což se omlouvám, ale vzhledem k tomu, že nikdo nic nepsal, tak si říkám, jestli to vůbec někdo četl .

Avalon

"No...jsem konečně ráda, že jsem poznala tvoji mámu," pousmála se Ginny a chytla Willa za ruku. Procházeli se večerním hlavní městem Spojených států. "Tvoje máma je opravdu příjemná a táta jako vždy nezklamal," přitiskla se k němu.
"Táta je táta, ale byl úžasný, když jsem byl malý."
"Ale tvoje máma ho umí zpacifikovat. Jak zkrotl," pousmála se pobaveně. Jo, muži se svých žen báli. To bylo snad v každé galaxii stejné. Stačilo jedno dupnutí a bylo.
"Máma je drsná žena a úžasná, líbíš se jí."
"Jsem ráda. Líbil se mi jejich výraz při oznámení, že to budou dvojčata," rozesmála se najednou. "K nezaplacení."
"Byla ráda," dal jí pusu.
"Ale tvému tátovi na chvilku přestalo chutnat. Viděla jsem to na něm," spokojeně se zazubila.
"Má rád děti, když je jim tři až dvacet, pak je nemusí.“
Znova se pousmála. "Mám ráda noční Washington," koukla kolem. Procházeli zrovna kolem Washingtonova monumentu. Byl teplý večer a oba byli jenom lehce oblečeni. Hlavně odlišně než na Atlantis. Žádná černá uniforma. Kapitánka na sobě měla šaty a Ryan bílou košili a džíny.
"Mám raději Londýn, ale poslední dobou, co se tam děje..." mírně si povzdechl. "Nelíbí se mi, co se s Ostrovy děje."
"Mám slíbenou cestu do Londýna! Pamatuješ?! Slíbil si, že mě tam vezmeš," dala mu pusu.
"Jednou určitě. Myslím si, že Britské muzeum bys měla vidět. Je tam spousta a spousta historie.“
"Cooo takhle příští měsíc? Anebo co takhle za pár dní? Mám pár dní mezeru v programu. Přesně čtyři teda."
"No dobře, objednám letenky, uvědomím služebnictvo..."
"Letenky kašli, vezmeme si firemní trys...služebnictvo?!" zastavila se.
"No... ano, máme kus za Londýnem sídlo," mluvil klidně. "Teď když tam není matka s otcem, tak pravděpodobně všechno bude potažené všemi možnými zástěrami.Tak jen, aby uvolnili některé salóny, můj pokoj a knihovnu."
"Ehm...sídlo," zamrkala. "Jasně, v pohodě," pousmála se. "Tak ty zařiď ubytování a já letadlo. Pěkně manželsky napůl!" políbila ho a pak se usmála.
"Nech to všechno na mě, ano?"usmál se.
"Ale ten tryskáč..." fňukla. "Má i ložnici. A let na Ostrovy je taaak dlouhý. Nechci letět linkou," broukla. "Jenom letadlo, zbytek nechám, prosíííím."
"No když myslíš," pokrčil rameny. "Ale z letiště poletíme vrtulníkem, ano?“
"Jo, proč ne," pousmála se. "Těším se do postele." Dal jí pusu a pak si povzdechl.
"Co se děje?"
"Jen, asi tě tím naštvu, jen... se bojím, o tebe, děti a... i seržanta." To poslední dodal hodně váhavě. A do teď vypadal ten večer tak super. Ten člověk se fakticky nemohl nezaobírat aspoň jeden večer prací. V klidu napočítala do tří a pak se pousmála. Bude diplomatická, milá a bude doufat, že se večer nepokazí.
"Já i děti jsme v pořádku. A budeme, když je Hyde z cesty. A Reedová...hledáme ji. Ale jde to pomalu, vždyť to víš. A přestaň se furt strachovat, nebo tě trefí šlak, než se děti narodí! A já nechci být svobodná matka!" šťouchla do něho s úsměvem.
Mírně se pousmál. "Říkala jsi žádné lži?" staral se.
"Ano?" přisvědčila opatrně.
"Pocházím z bohaté a vážené britské rodiny." začal pomalu. "Moje první manželství otec neschvaloval, protože jsem si svou ženu našel během akcí. Matka ji neměla ráda, protože nechtěla děti...nakonec to dopadlo, však víš jak. A pak jsem dostal práci v SGC. Byla to pro mě výzva. Do téhle doby mi o nic nešlo, ale tady, jako by to byla práce přesně pro mě."
"Nešlo? Wille, no tak. Hyde říkal něco o tajných akcích a chytání špatných lidí. Tak jak se ti nemohlo dařit?" pousmála se. Chvilku se na ni koukal a pak zavrtěl hlavou. "Co?" usmála se.
"Jak ty můžeš být voják, Gin?" Netušil, jak takový člověk mohl projít vojenským výcvikem. Byla snad ta nejhodnější bytost na světě. A když ne nejhodnější, tak nejoptimističtější.
"Ehm?" nechápavě na něho koukla.
"Jsi hodná a optimistická," rozesmál se. "Ale zpět k tomu, pak jsem se dostal na Atlantis...a dostal jsem svůj tým. Matta, Liv a Tylora... víš, Matt a Liv, kohokoliv se zeptáš, tak byli šťastný pár, ale nebyli."
"Jak to?"
"Matt... o mrtvých jen dobře, ale myslím si, že ty bys měla vědět pravdu. Matt často navštěvoval psychologa, pár špatných misí, někdy se své můry snažil vykompenzovat alkoholem...a...hm... jednou Liv po tom skončila na ošetřovně. Víš, někde se ta povaha u té entity musela objevit..." Jenom se ušklíbla a zavrtěla hlavou. Will si povzdechl. "Neospravedlňuji ji, ani Matta. On ji bil, ona s ním zůstala. Když si našel nějaký románek, ona udělala to samé." Pokrčil rameny. "Víš čeho se já, ona, Tylor, nebo kdokoliv na Atlantis nejvíce bojíme?" Zavrtěla hlavou. "Samoty..."
"Ale ty máš mě," podívala se na něho.
"Já ano," přikývl. "Jsem za to rád...jen pochop, že se bojím dne, kdy tě nebudu mít."
"O čem to mluvíš?"
"O pitomých misích, pokaždé když jdeme ven, tak se bojím o Tylora, Liv a především o tebe...Než jsi přišla, bál jsem se o Liv...ale pak se mé priority změnili."
Zastavila se a chvilku si kousala ret. "Skončím, jestli chceš. Zůstanu na Zemi."
"Ne, nechci aby jsi skončila, jen chci, abys byla více opatrná, ano?"
"Dobře," pousmála se. "Ty a Reedová. Bylo to vážné?"
Chvíli vstřebával informaci, že o tom ví a pak pokrčil rameny. "Doopravdy? Ano i ne. Netuším, bylo to zvláštní..." rozesmál se. "Někdy jsme byli jak manželé po dvaceti letech." Koupil Gin zmrzlinu a dal jí pusu. "Ale jak to doopravdy bylo, netuším, nikdy jsem se neptal." Raději. Pousmála se. Taky mu chtěla říct o sobě a Mikovi, ale kdysi Mikovi slíbila, že bude mlčet. A dokud se v tom nikdo nešťoural, tak se toho hodlala držet. Pomalu došli do bytu Ginny. Byl z něho krásný výhled na Kapitol a Washingtonův monument. "Ale myslím, že kdybys nepřišla, tak bylo to bylo vážné," přiznal. "Ale nikdy jí neříkej, že to víš, ani to o Mattovi...myslím, že s mrtvými bychom měli pohřbít i ty špatné vzpomínky."
"Neboj," ujistila ho.
"A miluji tebe a jsem s tebou," přišel k ní a objal ji.
Přitiskla se k němu a chvilku si tu chvíli užívala. "Jsem unavená," zívla si.
"Jdeme spát," políbil ji na čelo.
"Půjdu se ještě osprchovat," pousmála se a vzala si noční košilku. "Hned budu zpátky." Přikývl a šel si zavolat, pak sebou pleskl do postele. Kapitánka byla za chvilku zpátky a vlezla si k němu. Zavřela oči. Přitáhl si ji k sobě ve spánku.

Mike vyšetřoval nemocnou na jedné spřátelené planetě a celou dobu měl pocit, jako by jej někdo sledoval. To mu práci rozhodně neusnadnilo. Ale když se vydal na oběd za ostatními, tak pocit pronásledování jej neopustil. Začínal být paranoidní... šli po něm!
"Půjdu se na chvilku projít," broukl po obědě ke kolegům a vydal se k potůčku za vesnici.
A opravdu, když vyšel až za potůček do stínu lesa, slyšel tiché křupání. Rozhodl se, že si na toho pronásledovatele počká. Trošku zrychlil a pak se schoval za jeden z velkých stromů…Chvíli čekal a pak rafinovaně z druhé strany, než šel on, vyšlo něco malého a rozhlíželo se to. Popadl pronásledovatele a porazil ho na zem.
"Ježiši," vydechl a Reedovou pustil.
"Miku," bylo jediné, co řekla. Připravovala si proslov, kdyby ho náhodou potkala, ale tohle bylo jediné, na co se zmohla. Pak se usmála: "Já tě nechci okrást." Zamračil se a postavil ji na nohy. Posmutněla. "Nemohla jsem odejít, aniž bych tě neviděla... upozornili mě, že přijdete."
"To je od nich milé," maličko se ušklíbl.
Podala mu nějaký papír. Trochu se jí klepala ruka. "Potřebuju, abyste se tam šli podívat, nedaleko od brány je jeskyně, kapitán Ryanová tomu uvnitř bude rozumět. Uděláš to pro mě?"
„Vrať se mnou zpátky."
"Ještě nemůžu, tady se to trochu zmírnilo, ale na Atlantis by se to zhoršilo," povzdechla si. "Vím to... řekli mi to."
Povzdechl si. "Gin teď není na Atlantis, nevím, kdy se vrátí," kývl na papírek.
"Vyfoťte to pro ni...třeba řekni, že ti to řekla ženská v hospodě... Lorne ví, že sem často chodím... myslím si, že tě sem z toho důvodu poslal." Mírně se pousmála. Takže major nehrál fér? Měla by taky přestat hrát fér. "Viděla jsem krásné planety! Líbili by se ti! Samé hory!" Pomalu se k němu blížila.
"Které?" pousmál se.
"Jsou na tom papírku taky," zazubila se. "Máš to odemně k svátku... myslím, že ho máš za tři dny ne?" Jakmile byla u něj. Objala ho. Přitiskl si ji k sobě a dal jí pusu do vlasů. Přitáhla si ho a políbila. „Mám do večera čas, ale pak odcházím," zašeptala. "Setkáme se až na Avalonu."
Trošku se pousmál a najednou mu ve vysílačce zapraskalo. "Doktore, potřebujeme vás tady!"
"Utíkej, však já nikam stejně nemůžu, hlídáte bránu."
Políbil ji. "Pořád se můžeš vrátit."
"Chci se vrátit... ale nemůžu a ty to víš. Málem jsem zabila Lincolna, co kdybys to byl příště ty? A povedlo by se mi to? Najdeme Avalon."
"Buď opatrná, ano?"
"Doktore, kde se couráte?" ozvalo se ve vysílačce znova.
"Vždyť už jdu!" křikl Mike do onoho otravného přístroje.
Olivie jen potřásla hlavou a odpověděla: „Budu,“ a pak mu rychle prošacovala kapsy. "Promiň, pár věcí mi došlo," řekla omluvně. Byl chudší o pár tyčinek, zásobníky do beretty a léky. Pak ho políbila. "Utíkej... budu v hospodě." Pousmál se a odklusal. Doktor doběhl do vesnice a hned se staral, na co ho hledají. Objevilo se několik dalších výskytů oné nemoci. Rozhodl se, že dá tohle místo do karantény. Vypadalo to, že se na Atlantis delší dobu nedostane. Rozhodl se, že zjistí, co je to za nemoc...

Kapitánka se dostala další den domů až pozdě v noci. Will byl ještě vzhůru a v obýváku si četl.
"Jak to šlo?" staral se.
"Myslím, že dobře," prohlásila spokojeně.
"Taky myslím, díval jsem se," kývl k televizi.
Ginny si sedla k němu. "Nejlepší část byl ten raut," opřela se.
"Copak? Přecpala ses?"
"Najedla se tak akorát," opravila ho a zívla si.
"Za tři ses najedla, je mi to jasné... a pak že se nevlezeš do uniformy... mimochodem, volali z Atlantis."
"Proč?"
"Mike zůstal na nějaké planetě, ale podle místních se tam zdržuje Reedová, nechala nám tam něco "na baru"... doslova," rozesmál se. "Pár adres, jedna je prý důležitá, tak to prozkoumávají."
"Aha," pousmála se.
"Prý jim to poslal Calahan ráno. Co našli, prý nafotí a pošlou nám to, prý je to dáreček pro tebe. K narozeninám."
Ginny se zašklebila. Za dva týdny jí bude 33. "Od Reedové? To je od ní milé," broukla.
Zazubil se. "Občas má zvrácený smysl pro humor. Dává ti k narozeninám Avalon... beztak to bude o něm."
"To není dárek, ale práce," nafoukla se a zívla si. "Musím zítra oběhnout pár obchodů - slíbila jsem několika lidem na Atlantis, že jim seženu pár věcí."
"Mám s tebou?" staral se. "Třeba ti tam taky něco nechala..."
"Na té planetě, co já vím, hrabe jí."
Smál se a pak otevřel mail, když mu zapípal. "Zlato, to je pro tebe... fotky."
Ginny se na ně koukla a rychle je projela. "Až zítra," mávla rukou. "Nikam neutečou."
"To ne," dal jí pusu.
"Jdu spát," zívla si znova a pořádně se protáhla. "Jdeš už taky?"
"Jdu, zítra jdeme hledat ty věci... budu ti alespoň nosit tašky."
"Hm, pravda," odsouhlasila. Šla se do koupelky umýt a pak skočila do pelíšku. Za chvíli přiškočil k ní a oba usnuli, aby se probudili do krásného ráda.

Po snídani se vydali nakupovat. Kapitánka měla poctivě napsané, kdo co potřebuje. Byla to samá čokoláda, oblečení a tak Will poctivě tahal.
„Rozdělíme se? Někdo chtěl koupit nějakou brusku a jedna doktorka chtěla nějakou kosmetiku. Sejdeme se u auta?" kývla na druhou stranu ulice. Její obchod byl přesně tam a Willův kousíček rovně.
"Dej na sebe pozor, ano?"
"Wille, je to jenom přes ulici," usmála se.
"A?“ Pozvedl obočí. "Auta jezdí všude," dal jí pusu na nos.
"Nejsem slepá, rozhlídnu se," rozesmála se. Nakonec ji nechal, ale nejraději by ji hlídal, byla schopná někam zapadnout.

Kapitánka vklouzla do obchodu a rychle nakoupila. Měla plnou tašku věcí. Na ulici do ní někdo vrazil. Nebo ona do něho?
"Pardon, já nechtěla..." začala se omlouvat se stejnou chvíli jako ten neznámý. "Tati?" vydechla překvapeně.
Jack na ni rozpačitě koukal. "Nevěděl jsem, že jsi na Zemi," přešlápl.
"No...představení kritérií pro přijetí do programu brány," pokrčila rameny.
"Aha, tak to jo," trošku se pousmál. "A jak se jinak máš?"
"Fajn," přikývla kapitánka. "Mám se fajn. Jsem těhotná."
Zůstal na ni zírat. "Vážně?"
"Dvojčata," šeptla nejistě. Jejímu tátovi se skoro zatočila hlava. Jeho jediná dcera byla těhotná, a kdyby na sebe nenarazili, asi by se to nedozvěděl. A to jenom kvůli tomu, že s ní nemluvil.
"Budu děda?" knikl a očička se mu rozzářily.
"Už to tak vypadá?" pousmála se nejistě. Nadšeně ji objal. Překvapeně vyjekla a nákup upustila. Objetí mu vrátila a přitiskla se k němu. Tak strašně moc jí chyběl.
"Byl jsem blbec, promiň.“
"To nic," hlesla a otřela si oči. Usmála se.
"Mě to štve, málem bych tohle ani nevěděl!"
Kapitánka mlčela. "Co večeře dneska?" navrhl opatrně.
"Proč ne," pokrčil neurčitě rameny. Byl pro, všemi deseti, klidně i dvaceti.
"Ale ale," ozvalo se za nima. "Kdopak tu je?"
"Hotovo?" pousmála se Ginny a dala Willovi pusu.
"Hned třikrát, ale ty ne, jak koukám. Copak po tobě ten ošklivý pán chtěl?" Utahoval si z jejího táty.
"Já už jsem taky," odvětila Ginny. Will pozvedl obočí. "Jako hotová!" Kapitánovi zacukalo v koutcích. "S nákupem, Wille!" vyjekla už skoro bezradně.
"Samozřejmě," prohlásil s tváří pokerového hráče. "S čím jiným?"
"S nákupem," zopakovala znova a chytla ho za ruku.
"Vyzvednu tě v sedm?" pousmál se její táta.
"Může být," souhlasila. "Tak večer," dala mu pusu na tvář. Chovala se, jako by se nic nestalo.

"Já vás dva nechápu," povzdechl si Wiliam. "Mimochodem, Lorne mě bombarduje e-maily. Prý tam našli i dětskou panenku, prý je určená pro tebe, tak ji testují na všechno možné. Ale vypadá to, ke zklamání všech biologů, Lorna a dalších, jen na panenku pro mimina... čili pro prcka."
Ginny se jenom pousmála. Kapitánka do svého auta strčila nákup. "Co nechápeš?" broukla.
"Vás dva... jsme jak malý a pak jako by se nic nestalo..."
"Život není o čekání, až přejde bouře, je o naučení se tancovat v dešti," broukla s úsměvem.
Jen protočil očima a posadil ji do auta a odvezl na byt.

"Myslíte si, že nás nakazí?" staral se jeden z vojáků.
Mike zavrtěl hlavou. "Ne, pokud jste neměl neštovice. Je to stejná nemoc, jen s jinými příznaky."
"Měl," přikývl.
"Stejně jako doufám, že všichni tady." Nechal si poslat karty všech, jen by měl ještě odchytit Reedovou. "Pokud byste to chytil, drahý, poručíku, neměl byste asi děti."
"Díky, mám doma tři, a to bohatě stačí."
"No tak vy, já bych třeba někdy nějaké chtěl... možná..."
"A vy jste snad neštovice neměl, doktore?"
"Měl!" nafoukl se. "To víte, že jo!"
"No tak vidíte, počkejte si, až narazíme na Reedovou, jste doktor, nehodu si obhájíte a máte jedno uječené a smradlavé na krku," řekl šťastně poručík. "Jen mezi námi chlapy, neměnil bych. Za týden jedu domů na dovolenou. Dcera jde do školky... měl bych se vrátit na Zemi.“
"Já bych nesnesl, kdybych svoje děti neviděl vyrůstat," broukl Mike.
"Jsem tu půl roku... proto se chci vrátit, doktore. A... taky vás chci poprosit o laskavost," rozhlédl se. "Napište mi něco do papírů, abych se mohl vrátit... sem se lehko dostává, zpět hůře.“
"Poručíku," zamručel Mike nesouhlasně. "Dejte výpověď."
"Nechtějte, abych vás vydíral...“
"Čím?"
"Vím, že víte, kde je Reedová..." sedl si k němu a vypadal, že se velmi zajímá o nemocnou. "Mimochodem, ta neštovice měla."
"Vím, a?"
Pak se naklonil a něco mu pošeptal. Mike na něj chvíli koukal, jestli to myslí vážně. Nakonec se už rozhodoval neochotně přislíbit, když se za poručíkem ozvalo. "A nebo budete ticho, dáte výpověď a já vás nezabiju, hm?" Poručík se otočil a ušklíbl se na seržantku Reedovou. Ta si tu chodila, jak chtěla a místní ji kryli. "Dej si oraz, Iane," ušklíbla se. "Ty neřekneš, kde jsem a ty se vrátíš domů a přestaň vydírat, není to hezké... doktora z toho vynech."
"Nerozumíš srandě!" nafoukl se.
"Ne, pokud se mi navážíš do mého doktora..." Mike si připadal zbytečný. "Pozdravuj malé holky." Pousmála se. "Promiň, Miku, když já tě musím sledovat, je to tu nebezpečné a co kdyby tě někdo chtěl zabít a..."
"Díky," pousmál se.
Ian O´Brien se opět ušklíbl. "Hele, jestli vy dva potřebujete nerušený večer, tak já vás, doktore, budu krýt," podíval se na nehty, jako by byli na světě důležitější věci, než oni dva, "ale teď byste se měl věnovat té druhé ženě, která je nemocná. Reedová zmizí a já budu dělat, že mi na chvíli odešel mozek." Zaprvé měl Reedovou rád, byla fajn kamarádka a za druhé mu už párkrát pomohla. Mohl dělat, že nic neviděl.
"Má pravdu, musím za pacienty," souhlasil Mike.
Olivie přikývla, že rozumí. "Můžu ještě chvíli zůstat?" starala se.
"Určitě," pousmál se na ni a dal jí pusu. Mírně se pousmála a sledovala ho při práci, než se musel přesunout dál. Ona ale zůstala. Jen, kdyby se něco mělo zhoršit. Mike oběhal ještě další tři pacienty.

Po večeři ho Liv našla, jak se prochází kolem řeky.
"Musím zase o dům dál." zašeptala po dlouhé chvíli ticha, když vedle něj šla.
"Už tak brzo?" povzdechl si.
"Musím, zhoršuje se to... víš, tady mě vidíš málo, ale většinu času bloumám na půl mimo po lesích..." zatřásla hlavou a chytla ho za ruku. Vypnula mu vysílačku. "Pojď," zašeptala. Následoval ji. Netušil, kam jdou. Šli někam za vesnici, a co pochopil, tak do sena. Pomalu mu to začalo docházet.
"Chybíš mi,“ šeptla a přitáhla si ho.
"Ty mě taky. Víc, než si myslíš," políbil ji.
Polibek mu vrátila. "Brzy bude konec, slibuju. A pak už nikam neodejdu."
"To bych si prosil."
Strčila ho do sena. "Až najdete Avalon, najdu vás," políbila ho na čelo. "A teď... pšt..."

Doktor se ke svému týmu vrátil až ráno. Ian O´Brien, který ho většinu času doprovázel, neřekl ani popel. Mike si obešel svoje pacienty a ošetřil nové. Za pár dní zrušil karanténu. Potom se zpět s vojáky vrátil na Atlantis. S neštovicemi si poradí i z domova. Později se tam vrátí s Beckettem je zkontrolovat. Avšak jakmile odešli, odešla i Olivie. Zmizela a slehla se po ní zem.

"A co Will?" zajímal se Jack Smith. Seděl se svojí dcerou v nějaké lepší restauraci a zrovna se propracovali k dezertu. On si dal panna cottu s malinovým přelivem a Ginny palačinky s omáčkou z lesního ovoce a zmrzlinou.
"Já myslím, že dobré," pousmála se. "Je to...klidnější než s Mikem."
"To je dobře, potřebuješ klidného..."
"Řekl člověk, který ve svých padesátišesti letech jel rodeo na divokém bejkovi," ušklíbla se.
"A?" zabručel. "Jsem chlap. Já můžu.“
"Mluvíš s někým, kdo slezl všechny osmitisícovky," usmívala se. "Já taky můžu."
"Nenene, to je něco jiného, navíc teď budeš skákat kolem dětí."
Přikývla a usmála se. V tu chvíli jí zazvonil mobil. "Promiň," hlesla a zvedla ho. Chvilku poslouchala a tvářila se překvapeně. "Tak ať mi ty otázky pošle na mail, podívám se na ně a podle toho se rozhodnu... Ne, nejdřív v pondělí...no protože pozítří jsem do neděle v Londýně...jo, ty taky. Zatím," rozloučila se a telefon položila. "Jsem asi slavná," hlesla.
"Co? Proč?" staral se její táta.
"Nooo...To byl Jimmy. Prý mu volal tým Oprah Winfrey, že prý se mnou chce dělat rozhovor," zavrčela.
Jen protočil očima. "Co? Jsi slavná."
"No...jsem. Už to tak vypadá," povzdechla si. "Ale ono to přejde."
"Jedna z mála věcí, která je pomíjivá stejně jako ženská krása."
"Kdyby to slyšela Mary Anne, tak jsi o hlavu kratší. Mimochodem, minulý rok jsi skončil mezi stovkou nejvíce sexy mužů světa, tak co se to tady snažíš předstírat?"
"Jsem chlap a ten zraje jako víno,“ pokrčil rameny. "Nebudeme si lhát, ženy ne!"
"Jsi nepoučitelný."
Jen se zářivě usmál. Ale Ginny musela uznat, že si večer užila. Strašně jí chyběl. Dohodli se, že se zase pod nějakou záminkou vydá na Atlantis, aby mohl být s ní... alespoň chvíli. A pak ji dovezl až domů a doprovodil až ke dveřím bytu.
"Nepřespíš?" nabídla mu.
"Nechci rušit."
"Jee tu dost místa. Ustelu ti v druhé pokoji," pousmála se.
"No dobře," pousmál se. Ginny odemkla a pustila ho dovnitř. Ustala mu a pak si ještě s Williamem a s tátou dlouho do noci povídali a hráli karty.

Guinevra Ryanová, dříve Smithová, nedůvěřivě koukala na sídlo před sebou. Už z vrchu z helikoptéry měla pocit, že jí William nějak podvedl. Jejich ranč byl oproti tomu ubytovna pro uprchlíky. Pozemky musely být rozlehlé. Zahrada udržovaná a velká, plná květin. V zadu viděla altánek a někde se musel skrývat i zahradní domek. Před ní se rozkládal "palác". Připadalo jí to, ale bylo to velké sídlo o spoustě nepoužívaných pokojů, knihoven a co jí později Will říkal, tak jeho otec sem nastěhoval dost příbuzných. Neměl rád nevyužité věci. Budova byla gotického stylu a z určité strany to trošku vypadalo jako nějaká katedrála. Přesto si všimla, že je udržovaná a dost uzpůsobená modernímu stylu. Okna musela být udělaná na zakázku, ale těsnila...uvnitř musela být celá stavba šetrně zateplená. Sir Ryan zřejmě odmítal šetřit. Po vystoupení z vrtulníku šli kamenitou cestičkou směrem k domu. "Může se na ten trávník vůbec šlapat?" hlesla a koukala na dokonalý zelený koberec všude kolem.
"Jasně, proč ne?" pousmál se. "Můžeme zítra projít zahrady a udělat si piknik, a kdybys chtěla, můžu někde i sehnat nějaké šaty, aby sis připadala dostatečně dobově, ale myslím že tu máme jen repliky z dob Napoleona..." když si všiml, jak na něj zírá, tak se rozesmál. "Máma ráda pořádá večírky tohoto typu a sem tam šaty půjčuje." Jenom se pousmála. "Večeře bude v šest," řekl jen pro jistotu. "Bude asi slavnostnější, tak nějaké slušné šaty, prosím, děda je moc staromódní, ale jen dneska... přijel sem po dlouhé době a s ženou, chápeš asi..."
"Jo, není problém. Co bude na večeři?"
"Maso... asi krocan, z toho co jsem pochopil, předkrm asi nějaká domácí cokoliv a ovoce, nebo koláč, jako desert." Pokrčil rameny. "Ale být tebou zkusím všechno, co dokáže Alison s jídlem je prostě dokonalost sama."
"Žádné mořské potvory?" ujišťovala se.
"Ne, jsou hnusné... i když sestřenka, co si pamatuju, zkoušela řasy a Alison ji málem praštila pánvičkou."
"Jsem na ně alergická," broukla. Will se ušklíbl.
"Co se stane, když je sníš? Osypeš se?"
"Ne, pravděpodobně umřu," broukla.
"Řasy tu nepotkáš...není to jídlo a co řekne kuchařka je svaté..."
Vešli do vstupní haly. Kapitánka se zastavila a rozhlížela se kolem s otevřenou pusou. "To je..." vydechla.
"Obrovské?"
"Chtěla jsem říct kýčovité, ale obrovské taky," odvětila. Všude byly křišťálové lustry, samé staré stolky a perské koberce, portréty a podobné věci. Ale vše to vypadalo útulně.
"Víš, sice jsme to tu zmodernizovali, ale na některé věci prostě nesmíme šáhnout," povzdechl si. "Je to kýčovité, ale je to můj domov," usmál se a hodil tašku do kouta. "Ary!" křikl. Z dveří vyběhl obrovský pes a vrhl se na Willa.
"Ty máš psa?" vyjekla jeho žena nadšeně.
"Svým způsobem," přikývl a podrbal chlupáče, který se s ním pomazlil a pak nedůvěřivě koukal na Ginn. "Nech ho, ať zjistí kdo jsi a nedrbej ho, zatím..." Pes k ní přišel a velmi opatrně si ji prohlédl, pak ji očichal a čuchl k jejímu břichu, koukl na Willa a štěkl.
"To mě právě schválil nebo co?" uchechtla se.
"No, pravděpodobně zjistil, že si těhotná a rozhodl se tě taky chránit..." smál se. "Ne, je to tak trochu tvrdohlavý pes... a už jsem viděl jednou, jak dopadl zloděj, který se sem bez pozvání vetřel... Ary... je dobrý hlídač." Pejsek si sedl a začal zírat na Ginny. Měl vyplazený jazyk a čekal. Byla schválena a on byl hodný plyšák. Dala mu k očichání ruku a pak mu pořádně vydrbala kožich. Dostal mlsek a spokojeně odběhl. Byl spokojený.
"To byl můj pes, někde je tu ještě kočka...mrcha jedna." Kapitánka se znova pousmála. Pak byla provedena pokoji, které mohla obývat. Velká knihovna, několik pracoven, pokoj... připadala si jak princezna. Když procházeli kolem jednoho pokoje, na Willa zaprskala bílá koule plná chlupů. Ledabyle ji jemně nakopl.
"Kočka?" odhadovala.
"Hm jo... neboj, ona za chvíli odněkud zaútočí," mávl rukou. Pak jí povídal pár historek, kdy odněkud na něj vyskočila, on se skrčil a kočka skončila na stěně. A když přišla večeře, zjistila, že celá Willova rodina je upovídaná a veselá. Jediný, kdo byl odtažitý byl Will a jeho bratr, který se jej celou dobu na něco vyptával. Neslyšela, co si oba šeptali. Bylo to zvláštní mít kolem sebe tolik lidí. Ale nikdo nebyl nepřátelský... i když všichni se k ní chovali dost odtažitě, ale byli slušní i milí. Naprostý opak Willova otce. Ale Willův bratr byl syn svého otce a Will svým způsobem taky. Skoro s ní neprohodil ani slovo. Když se pak na to ptala večer manžela, pousmál se a odpověděl, že se alespoň nepřetvařuje, jako příbuzenstvo. To kapitánku moc nepotěšilo.
"Podívej se, moje rodina je dlouhá linie rádoby aristokratů," pokrčil rameny. "Otec nás vychoval v odtažitosti."
"To vidím," pousmála se.
"Brácha je na tom hůře, věř mi." pousmál se. "Chce na Atlantis."
"Co by tam dělal?"
"Skoro není doma, psychiatr na jedné lodi. A mimochodem dobrý doktor."
"Námořník? Nebo jako civil?"
"Námořní doktor. Já šel k letectvu on k námořnictvu." Jenom se pousmála. "Pokud najdeme Avalon... šlo by ho procpat," mírně se pousmál.
"Další Ryan na Atlantis? Žertuješ?"
"Ne," pousmál se. "Nežertuju, vůbec, je hodný kluk." Znova se trošku pousmála. Pak si ale začala pořádně užívat svůj pobyt a všechno hodila za hlavu. Dokonce i zjistila, že kočka útočí jen na Willa, protože oba si z toho vypěstovali sport. Několikrát byla svědkem, kdy ji vyháněl koštětem. A kočka se chodila schovat k Ginny a tvářila se strašně ublíženě. Kapitánka kočky moc nemusela, ale tahle byla zlatá. Byla měkoučká, chlupatá a lísala se, když měla Ginn náladu. Vydržela jí spát celé hodiny na klíně, když si četla. Možná jednou pouvažuje nad kočkou. Vlastně tahle byla fakt fajn. Kdy se pak vrátili na Atlantis, čekala je kupa práce. Všechno, co na ně čekalo celých 14 dní, co byli pryč. Prvním, čím je Bradsome zaměstnal, byli poznámky, co ulovili z planety, kam je poslal Calahan. Byly tam plány a podivné popisy. Kapitánka si odfoukla. Nechtělo se jí. A pak jednoho dne zachytili něco, co ji donutilo zrychlit. McKay zaznamenal nějaké vysílání z nějaké planety, kterou odkázal určit jen přibližně. Jednalo se o vysílání ve wraitštině a byla to podle něj žádost o pomoc. Podle jeho teorie to byla Reedová.
"A jaký pro to máte důkaz, doktore?" zajímal se Brandsome.
"Překlad jsem dělal jen s pomocí seržantova překladač, jedná se o vyšší wraitštinu, ale znamená to zhruba tohle: Zde na svatém místě, žádám vás o pomoc. Podle přísahy jste vázání odpovědět, i když nejsem jeden vás, ale jsem označen za... asi pomocníka, přítele, tím posledním slovem si nejsem jist. Pokračuje je to dál něco o povinnosti, ale taky o tom, kde je žádá, aby přiletěli a vyslechli ji." Pousmál se. "Je to podáno tak, že žádný Wraith tomu neodolá."
"No a co to má co dělat s náma?" broukl Brandsome.
"Nic, jen jsem myslel... to je jedno, zapomeňte na to, generále."
"Pokud to je neodolatelné pro Wraithy, tak proč bychom se tam hrnuli my?"
"Ne, myslím jen, že o tomhle byste měl vědět, z které planety to bylo vyslané, by mi trvalo dost dlouho, než bych vůbec zjistil, která to je, pak bych mohl zjistit adresu, ale to už by tam nebyla. Podle plánů a poznámek, které nechala pro kapitána si myslím, že ví kde Avalon, hledat. Měli bychom si pospíšit, protože pak by to mohlo znamenat..." nechal větu otevřenou. Právě se vrhl do rukou nepříteli jediný člověk, který věděl o tajném městě Antiků...
"A proč prostě neposlala adresu?"
"Podle toho co jsem zjistil od kapitána, jde o sérií adres, kterými musíte postupně projít. Nevím proč. Prý stačí jen jednou. Nechápu to. Kapitán by vám to více vysvětlila."
"Chm...“ podrbal se.
"Myslím, že to brzo bude mít, vyptával jsem se," zrůžověl. Chtěl být u toho!
"No tak to ji necháme pracovat."
Nakonec kapitánka byla nenápadně popoháněna McKayem.

Sněžilo a pršelo. Jedna planeta byla nehostinější než druhá. Propasti, trny a jiné nástrahy jí bránily, ale zvládla to. Teď stála v pustině. Otrhaná, unavená, mokrá a poškrábaná. Nepočítala, kolik musela mít výpadků a kolikrát se musela vrátit, ale dostala se sem. Do pustiny plné kamenného štěrku. Kus dál se rozprostíraly skály. Měla pocit, jako by k nim vedla pěšina. Vydala se tam, až vstoupila na skalní náměstí, uprostřed byl velký podstavec. Přistoupila k němu a odněkud před ní vyjel panel. Zamyslela se, než odvysílala zprávu. Pak jen čekala. Molo to trvat dny, ale ona měla čas...

Jednoho dne přišla kapitán i kapitánka Ryanovi s tím, že mají... asi... Avalon. Brandsome málem spadl ze židle, když to slyšel. Jenže jak mluvil před pár dny Rodney, tak i kapitánka tvrdila, že musí projít asi pět planet, aby došli k obětišti, a musí obětovat něco.
"No tak si tým vezme MALPa a pokaždé ho na planetu tým pošle."
"Chci být první, kdo tam vkročí. Navíc podle toho co jsem pochopila, ta oběť je symbolická, můžete a nemusíte."
"Kapitáne, vy nikam nepůjdete," řekl generál.
"Ale...já to našla!" nafoukla se.
"Kapitán musí jít," ozvalo se za nimi. Za dveřmi poslouchal Lincoln a právě vešel.
"V jejím...stavu?" vydechl generál a koukl na kapitánku. Už to v uniformě začalo pomalu jít vidět.
"Právě v jejím stavu." Pousmál se. "Klidně ji pohlídám a vezmu veškeré riziko na sebe. Upřímně, pane, jsem si jistý, že kdyby tu bylo nějaké riziko, už bychom o tom prostřednictvím vzkazů věděli.“
"Pane, jsem pořád v kondici. Vždyť ob den běhám pět kilometrů. Jsem v pořádku. Bude to dobré," pousmála se Ryanová. Ona prostě musela jít. Rozhodil rukama, že je mu to jedno. Ať si dělají, co chtěj. "Super," pousmála se kapitánka a Lincoln za ní. Vyhráli, teď jen šlo všechno rozpohybovat. Instrukce byly jasné, přesné a musely se přesně dodržet. Stejně jako výběr lidí do prvního týmu, který měl na Avalon vkročit. Dávali dohromady plán. Nakonec byli připraveni vyrazit na konci týdne. Stejně jako Ginny si vydobyl místo i Mike.

Kapitánka si dopnula vestu a koukla na bránu. Jde zase ven. Jo, jo, JO! Velkou zbraň sebou nebrala, měla jenom dvě devítky. Tentokrát šla jenom na lehko - bez batohu a s tabletem. Na věci měla přece lidi. Ostatní nesli vybavení. Jídlo i spacáky. Cesta tam byla jednoduchá, zpět to mohlo být horší. Podle jejich propočtů měli ale projít jen pět planet. Pokud to pochopila dobře a našla si k tomu všechny materiály. Zadali první adresu a poslali MALP. Podle všeho tam silně pálilo slunce, jinak planeta byla v pořádku. Prošli. Podle předběžného odhadu doktora Calahana tam bylo tak 50 stupňů ve stínu. Nic moc příjemného. Ale přesto se doplazili k panelu a zadali další planetu. Tam právě pršelo a celá planeta musela být jako deštný prales.
"Jako fakticky?" vydechla kapitánka. "Tipuju na další zimu jak v mražáku."
"Pravděpodobně," rozesmál se William. A měla pravdu, třetí planeta byla ledová plocha, čtvrtá bylo trní a déšť, poslední, pátá, byl štěrk a kamení.
"No, pokud počítám, tohle bylo pět planet." zahučel Lincoln, "a my máme pět adres..."
"Moment chvilku," hlesla kapitánka bledá jak stěna a kousek poodešla. Dětem asi nesedlo cestování bránou. Zvedl se jí žaludek a snídaně spatřila opět světlo světa. Mike se k ní hnal, aby zjistil, zda je v pořádku. Když se uklidnila a oba se vrátili ke skupince, která zírala na bránu.
"No...nepíšou tu, co teď," ozvala se Ginny a sledovala tablet. Rolovala s textem nahoru a dolů. „Ale jo, píšou. Tady musíme najít něco jako portál v kameni, abych to tak přeložila doslovně.“
„Takže hledáme skály?“ odhadoval Lincoln a koukl do dáli. Tam by se něco našlo. Když ušli pět mil, došli ke skalám a po chvilce hledání našli něco jako portál a před ním byl oltář.
"Máme něco obětovat," zabručel Mike. Pak se usmál. No jasně! „Proto ti tohle nechala v jeskyni." Podal jí nějakou panenku, kterou někdo vyrobil na nějaké planetě. "Nejde vůbec o to, aby to bylo pro děti."
"Upřímně? Už jsem se lekla," ušklíbla se maličko.
"Já taky...pak by po mě třeba dítě chtěla taky," ušklíbl se a položil na oltář panenku. Na to kapitán pronesla v antičtině nějaký text. Chvíli se nic nedělo a pak najednou se země zatřásla a brána se otevřela. Všude začaly padat kameny.
"Všichni do brány!" křikl kapitán Ryan. Celý tým, bez sondy proběhl na druhou stranu. Země se přestala třást a portál se zavřel...

Planeta se zdála opuštěná a asi i byla, avšak o tři dny později se brána v pustině otevřela a z ní vystoupila žena. Byla oblečená v kůži, podobný styl, jaké používali wraithské královny a pevným krokem se vydala k druhé bráně.
Zastavila se u oltáře a usmála se, když si všimla popadaných kamenů. Položila svou ruku doprostřed oltáře a zašeptala nějaký předem naučený text. Brána se otevřela a ona se v potácela do brány, kterou propadla na druhou stranu...

Za případné chyby se omlouvám, ale je to opravené z posledních sil

[Aiwendill]

prečítal som si to, potom znovu prečítal a potom ešte raz a furt mám z toho ten istý pocit. Páči sa mi to, ale pripadá mi to také nedokončené. respektíve to nemá záver...
ergo chceme ďalšiu časť!

nooo, ono to závěr mít bude ...za pár dalších dílů

vynikající díl

vše nejlepší k narozeninám Mackenzie

děkujíííí

dodatecne vse nej k narozeninam

[andoriel]

Já taky! Já taky! Všechno nej Mackenzie

Mackenzie: Dostal jsem se až teď a tak i já přeju dodatečně VŠE NEJLEPŠÍ K NAROZENINÁM.

Jak se na to tak koukám, tak si budu muset asi komplet přečíst znova. Už si to nepamatuju .


EDIT: Jinak PDF jsem Vám poslal oběma na maily.

Pokud někdo chce PDF a autorky ho sem nedají, tak mi stačí napsat PM, kam napsat svůj mail, nebo na Skype (viz. podpis).

Tak jo první díl dočten ale byl taktéž trochu matoucí



EDIT:

Zatím pěkné, pátý díl dočten

// sloučeno vícero příspěvků pod sebe Dragon

Ondra Daške

Mám za to že tě na to už na to upozornili.
Opakování je matka moudrosti tak ti to připomenu.
Jestli je tvůj příspěvek poslední tak stačí kliknout na upravit a je to.
Zbytečně tam mas i pět příspěvků pod sebou. Je to v pravidlech bod 5.
A kdyby jsi nevěděl kde ty pravidla najít tak tu je ten bod

Nepište 2 a více příspěvků pod sebe. A pokud budete chtít zareagovat na téma, kde jste před časem naposledy odpovídali vy, použijte funkci a zkopírujte text starého příspěvku do nového a starý smažte

Čteš vše co tu je, ale pravidla nikoliv.