Stargate: Aldeneerin 2

Přidávám takový odpočinkový díl. Ať se líbí.

15
Jeden krok slepou cestou

Doba plynula a léto roku 379 bylo tu. Celý Aldeneerin už přes půl roku nemluvil o ničem jiném než o novém spojenectví. Temnorozené na severu se dařilo držet zkrátka a boje na Celestis se též dařily. Ačkoliv se objevování nových světů zcela zastavilo, občas se našel někdo ochotný prozkoumat neznámý svět.

Tentokrát se v jednacím sále u Dandaluse sešel Azanyrmuth Pološílený, druid Eowin a průzkumník Mathias. Všichni tři měli společné to, že se moc často neúčasnili výprav Kruhem světů, ale spíše prozkoumávali neosídlené části Aldeneerinu. Platilo-li, že cestovatelů nebylo nikdo dost, tak v současnosti to platilo dvojnásob.

„Dorazili jste všichni tři. Paráda,“ přivítal je Dandalus. „Sehnat teď někoho na průzkumné výpravy je teď téměř nemožné.“
„Pravda,“ souhlasil s jeho slovy průzkumník Mathias. „Poslední léta jsou hektická, ale konečně se vše trochu urovnalo. Alespoň u mě.“
„Temnorození se teď trochu uklidnili, a tak se konečně můžeme vydat na svět Shroomadia,“ pravil velký znalec Kruhu světů, Moladirův učeň Dandalus.
„A co tam budeme vyrábět?“ zeptal se ho Azanyrmuth, který už se nemohl dočkat cesty.
„Vyrábět sice nic, bude to průzkumná výprava,“ dal se do vysvětlování cíle Dandalus. „Azanyrmuth Tajemný ve volných chvílích dál bádal ve starých knihách a našel tam zmínku o jednom světu, kde Staří Aldeřané prováděli nějaké pokusy.“
„A o jaké konkrétní pokusy se jednalo?“ zajímal se druid Eowin.
„Zkoušeli tam něco s Temnorozenými. Snažili se je předělat a sebrat jim temnou moc. Nevíme sice, o co se jednalo, ale mohli bychom tam najít něco užitečného, co by nám mohlo pomoc v boji proti našim nepřátelům.“
„A co když tam bude číhat nějaké mocné zlo?“ trochu se obával Mathias.
„Podle knih se experiment částečně podařil a kniha nezmiňuje žádné boje, či jiné zlé události. Tajemný ten svět považuje za relativně bezpečný. Původně tam chtěl jít sám, ale momentálně se účastní bitvy na Celestis.“
„Když to říká bratr, tak mu budu věřit. Většinou byly jeho rady dobré a neposlal by nás do nebezpečí,“ nechal se přesvědčit Pološílený.
„Běžte se připravit, za chvíli vyrážíte,“ zakončil poradu Dandalus.

Azanyrmuth Pološílený opustil sál jako první a nečekaně rychle se ztratil z dohledu ostatních. Když Eowin a Mathias dorazili ke dveřím oddělující chodbu od části paláce určené pro cestovatele, Mathias se zarazil a tiše si pro sebe řekl: „Proč jsou ty dveře tak podezřele pootevřený?“ Jeho pohled směřoval vzhůru, kde byla narafičená krabice s šachovými figurkami. „No jo, že mě to překvapuje,“ prohlásil Mathias na adresu Pološíleného. Už si mnoho lidí zvyklo, že v jeho blízkosti je třeba být na pozoru. Pološílený byl znám svými žertíky a nástrahami, a tak si v jeho okolí všichni dávali pozor na pootevřené dveře, nápadně položené předměty na podlaze, či svérázně uklizené nástroje. Mezi oblíbené kratochvíle patřil balíček karet umístěn na skříních a knihovnách přesně tak napůl, aby při sebemenším otřesu spadl dolů.
„A já si říkal, kam tak pospíchá, když jsem ho viděl spěchat do pokoje,“ pousmíval se druid.
„Někdy je to sranda, ale když zrovna někam pospícháš a na hlavě ti přistane vědro ledové vody, tak ti moc do smíchu není. Na druhou stranu nikdy nezapomenu, když jsme tu pronásledovali nějaké zloděje a Pološílený na ně nastražil past v podobě kredence umístěného nad velmi dlouhým schodištěm a naplněného všemi příbory, které sebral snad z celého paláce. Samozřejmě je to zavalilo a díky tomu jsme je polapili, akorát jsme pak museli do rána uklízet ten bordel.“

„Už jsi připraven?“ zavolal průzkumník na Pološíleného.
„Jo. Můžeme se vydat,“ s oblibou říkával tohle spojení vždy, když se mělo někam jít. Používal to od té doby, kdy při hrách na Volsinii svou postavu pojmenoval Vidaath.
„A tohle si někam schovej,“ podal mu Mathias krabici s šachy. Pološílený byl trochu zklamán, že nezaslechl rachotění padajících figurek.

Po posledním zkontrolování potřebné výbavy se trojice sešla u Kruhu světů, kde jim Dandalus a strážci popřáli šťastnou cestu. Velitel stráží Bojamir zadal adresu a Kruh se otevřel vyvalením energie, jež se hned ustálila v průchod. Cesta na Shroomadiu byla volná.

Když trojice vyšla na druhé straně a následně se průchod za nimi uzavřel, uvítala je mírná stepní krajina místy pokrytá suchými keři a menšími stromy. Zdejší slunce, které bylo níže na obloze, příjemně prohřívalo prostou krajinu. Z prvotního pohledu se nedalo určit, zda tu někdo žije.

„Tak vyrazíme?“ navrhl průzkumník Mathias.
„Ne!“ nečekaně ho zarazil Azanyrmuth Pološílený a sám dodal: „Musíme se vydat.“ Ani pro tentokrát si svoji oblíbenou hlášku neodpustil.
„Dobrá, když jinak nedáš,“ pousmál se Mathias, „alespoň že se už nemusíme vydruidit.“
„Cože? Vydruidit,“ nechápavě se na ně podíval druid Eowin.
„To je z Volsinie,“ objasňoval mu průzkumník. „Hrál tam druida, který se jmenoval Vidaath.“
„Aha. Evidentně tam byla sranda.“

Vydali se tedy směrem na jih na rozsáhlou travnatou planinou obklopenou kolem dokola skalnatým pohořím. Paseky nenesly vůbec žádné známky činnosti, a navíc tu vládl příjemný klid. Druid zde však cítil něco hodně zvláštního. Něco, s čím se dosud na žádném světě nesetkal.
„Děje se něco?“ zajímal se Mathias, když viděl druida nad čímsi bloumat.
„Cítím tu přítomnost něčeho pro mě nového. Na tomto světě je cosi ukrytého.“
„Nějaké nebezpečí?“ zeptal se ho Mathias.
„To ne. Ba právě naopak. Je mi tu dobře. Poznávám moc přírodní síly, patrně to může být nějaká rostlina.“
„Podívejte!“ náhle na ně zavolal Pološílený. „Tyhle rostliny tu před chvílí nebyly.“

Skutečně. Kde se vzaly, tu se vzaly velké rozkvetlé růžové květy na bílém šest stop vysokém svazku bílých stonků povrchem připomínající nohy hub. Sotva se k rostlině přiblížili, další podobné vyrostly pozoruhodnou rychlostí kolem nich.
„Pěkné,“ neskrýval úžas průzkumník.
„Za svůj život jsem toho viděl hodně, ale takovouto rostlinu ještě ne,“ pravil stejně překvapený druid.
„Vezmeme vzorek na Aldeneerin. Jistě bude mít vynikající využití,“ přemýšlel Mathias o použití do lektvarů a dalšího experimentování.
„Počkej,“ zarazil jeho nadšení Eowin. „Ta rostlina je živější, než se zdá,“ tiše pravil a opatrně ohrnul kyprou hlínu kousek od rostliny. Pak ještě mnoho yardů dál a dál.
„Jsou vzájemně propojené,“ pokračoval druid. „Jsou jako ucelený organismus. Tento jev je v přírodě celkově častý, akorát ho nevnímáte. Mnoho rostlin je vzájemně propojeno a tvoří tak ucelené společenstvo. Ale toto je hodně neobvyklé. Je to něco víc než pouhá rostlina. Raději bych s tím vzorkem počkal. Alespoň do té doby, než to tu pořádně prozkoumáme.“
Během jeho slov se rostliny v okolí najednou stáhli opět do země, aby na jejím povrchu zůstaly pouze nenápadné bílé koule.

Od Kruhu světů urazili už tři míle. Jak pokračovali v cestě, všímali si dalších shluků bílých koulí. Mnohá místa jimi byla doslova poseta. Mnohokrát se kolem nich dokola procházeli, ale podobný úkaz, jako při prvním setkání se už nedostavil.

Zastavili se, aby si trochu odpočinuli a při té příležitosti se i najedli. Při tom si povídali a rozhlíželi po okolí. Přemýšleli o tom, co tu mohli Staří Aldeřané vytvářet a zda ty podivné rostliny nejsou jejich dílem. Najednou v dáli zaslechli houkání připomínající melodický zpěv.
„Slyšeli jste to?“ zarazil se Pološílený. „Nebo se mi zase něco zdálo?“
„Šlo to z toho směru,“ určil Mathias bez větších pochyb směr, odkud příjemný zpěv zazněl.
„Pojďme se tam podívat,“ navrhl zbytku Eowin a sám se postavil, aby se pozvolným krokem vydal ke zdroji.
Ostatní v rychlosti posbírali své věci a rychlým krokem dohnali druida. Urazili ještě další míli a půl něž uprostřed rozsáhlé planiny zahlédli nějaké tmavé kulovité kopce. Jak se blížili, zjistili, že se ve skutečnosti jednalo o místní osadu.

Tvořily ji primitivní příbytky ve tvaru jednoduché kopule podobné iglú postavené pro změnu z bláta, hlíny a suché trávy. Okolní louky nenesly žádné známky obhospodařování. Žádná pole, pastviny, zkrátka nic. To napovídalo, že se místní mohli živit maximálně sběrem plodin, kořínky a další potravou, kterou jim poskytla příroda.

Když se pomalu blížili k obydlím, zpozorovali mezi nimi pohyb. Obyvatelé si všimli Aldeřanů a se zaujetím se shromažďovali na okraji osady. Podobali se lidským rasám, akorát tihle zcela postrádali vlasy a jakékoliv ochlupení na těle. Pokožku měli zbarvenou do šedorůžova a při bližším pohledu si všimli nepravidelných malovaných bílých čar pokrývající jejich celá nahá těla.

„Zdravím vás,“ přivítal se s nimi průzkumník Mathias, jakmile dorazili na místo. Odpovědí však bylo jen mlčení. Místní pomalu obcházeli příchozí a viditelným zájmem si je prohlíželi včetně jejich oblečení a výbavy. Průzkumník zkusil opakovat pozdrav ještě jednou, avšak výsledek byl stejný. Azanyrmuth zkusil jít jinou cestou. Posunky a ukazováním zkoušel komunikovat a zdálo se, že to neslo alespoň nějaké dílčí výsledky.

Zatímco Pološílený se s místními snažil domluvit, druid a průzkumník si prohlíželi prostou osadu. Po celou dobu však z nich Shroomadé nespustili oči. Bylo otázkou kdo si koho prohlíží s větším zájmem.

„Tak co jste zjistili?“ vyzvídal Azanyrmuth, když všichni tři setkali v jednom z větších příbytků.
„Abychom pravdu řekli, nic moc,“ pravil Mathias. „Z jistého hlediska je to pozoruhodná kultura,“ zamyslel se a současně pohlédl do okolních místnůstek, kde domorodci odpočívali a stále nespouštěli z Aldeřanů oči. „Je to asi nejzaostalejší rasa, kterou jsme dosud poznali. Nemají tu žádné nástroje, ani zbraně, příbytky si staví pouze z klíny a slámy, neovládají žádnou řeč a nenašli jsme tu žádné známky umění, či kulturního dění.“
„Čím se asi živí?“ přemýšlel Azanyrmuth.
„Určitě sběrem toho co jim poskytuje sama příroda,“ pravil druid Eowin. „Cestou jsem si všiml pár rostlin, jež mohou sloužit jako dobrý zdroj potravy.“

Sotva to dořekl, vzápětí měli možnost se přesvědčit o pravdivosti jeho slov. Postupně vešli tři Shroomadé a donesli jim právě zmíněné plody. Některé byly podobné pomerančům, jiné nepřipomínaly cokoliv známého z Aldeneerinu. Během cest měli možnost poznat mnoho nových druhů rostlin. Mnohé byly velice chutné, jiné zase trpké, či zcela nezvyklých chutí. Dokonce se podařilo najít několik druhů, které pomáhali při léčbě nemocí, zranění a dalších neduhů.

Pološílený se zakousl do velké žlutého kusu připomínající druh melounů z Mínoje. Po prvních soustech vypadal Azanyrmuth spokojeně, a tak ho druid a průzkumník následovali. Když spořádali vše, co jim donesli, Mathias prohlásil: „Alespoň něco užitečného tu je. Mohl by tenhle svět sloužit jako dobré útočiště pro případ, že by Aldeneerin byl v bezprostředním ohrožení.

Mathias a Eowin zaujatě debatovali o zdejších zdrojích potravy, zatímco se Azanyrmuth Pološílený vzdálil. Procházel se osadou a bezprostředním okolím. Pak se posadil na pařez a zamyšleně sledoval zdejší poklidný život.
„Cu tu děláš?“ zeptal se ho druid, když ho viděl sedět venku mezi příbytky.
„Přemýšlím o tomto světě, a tak trochu jim závidím jejich poklidný a bezstarostný život. Jen se podívej. Mají tak málo a přesto jsou spokojení. Co jim chybí? Nemusí řešit války, Temnorozené, kriminalitu a nějaké nesmyslné konflikty.“
„Něco na tom bude,“ souhlasil s jeho slovy. „Avšak jsme tu teprve chvíli a nepoznali jsme jejich kulturu pořádně. Nějaké problémy jistě řeší. Ale máš pravdu v tom, že si vystačí s málem. Nemusí plundrovat lesy jako někteří naši páni.“

Ještě se chvíli bavili o zdejším světě, když si Eowin povšiml místních, jak připravují z rostlin bílou barvu, a potom si jí malují po tělech. Jeden ze Shroomadů přistoupil k Aldeřanům a naznačil, zda by je mohl taktéž pomalovat. Bez zaváhání k němu přistoupil Pološílený. Domorodec mu na tvář namaloval pár bílých čar..
„Chtělo by to ještě černou a mohl bych se zamaskovat jako Temnorozený,“ vtipkoval Azanyrmuth.
„To by byl nápad,“ zasmál se Mathias.
„Počkejte,“ zarazil je druid. „To není špatný nápad. Mohli bychom si tak něco ověřit. Hned budu zpět.“

Eowin se procházel po okolních loukách, kde natrhal pár vhodných bylinek. Znal spoustu způsobů jak vytvořit z přírodních ingrediencí pestré barvy, stejně tak věděl, z jaké rostliny Shroomadé vytvořili bílou barvu. Jako správný druid na novém světě ihned sledoval okolní rostliny, stromy a zvěř.

Když se vrátil do osady ve hmoždířích rozmělnil sebrané rostliny, které pak smíchal s vodu a po chvíli vytvořil bílou a sytě černou barvu.
„Co to vyrábíš?“ zajímal se průzkumník.
„Uvidíte. Něco chci vyzkoušet,“ a následně naznačil Pološílenému, aby k němu přistoupil.
Azanyrmuth ani teď neprotestoval a nechal se namalovat do podoby Temnorozeného. Stačila chvilka a Pološílený mohl pouštět hrůzu. Eowin ho potom Shroomadům ukázal. Jejich výraz ustrnul, když na něj pohlédli. Aldeřané mohli sledovat, jak o čemsi hloubají. Potom se jeden z nich přiblížil a ukazoval jim, aby ho následovali.

Aldeřané následovali průvodce osadou a stejně jako prve neunikly zvídavým pohledům. Azanyrmuthovy barvy na obličeji však strhávaly pozornost Shroomadů ze všeho nejvíce. Opustili osadu a pokračovali zprvu po rovinatých loukách. Později louky vystřídal příjemný jehličnatý les na nímž se vznášel lehký opar. Ušli tři míle, než dorazili úpatí blízkých hor. Krátce na to už museli šplhat po skalnaté stráni. Les postupně ustupoval a Aldeřané stále netušili, kam se je průvodce chystá odvést. V tomto obtížném terénu se ukázalo, že Shroomadé se umějí v přírodě obratně pohybovat. Během chvíle si vytvořil poměrně slušný náskok, pouze druid mu ještě stačil.

Vyšplhali na skalní výběžek kde se domorodec zastavil, aby počkal na Aldeřany. Zde si konečně mohli vydechnout, protože poslední míle byla zvláště náročná. Nacházeli se na malém plácku kde ústila do hory jeskyně. To bylo to místo, kam je celou dobu vedl. Sami Aldeřané byli velice zvědaví, co podzemí hor ukrývá. Mathias zapálil louč a jako první vstoupil dovnitř.

Jeho kroky následoval Shroomadský průvodce a hned za ním Eowin a Azanyrmuth. Jeskyně se zakrátko rozšířila ve velký prostor, jež měl na šířku šest a na výšku osm sáhů. Průzkumník Mathias posvítil na písčitou zem, kde nalezl pár starých zvířecích kostí, což napovídalo, že podzemí bylo v dávných dobách obydleno. Aldeřané si prostory se zaujetím prohlíželi. Potom jim průvodce ukázal cestu dál. Sestupovali do podzemí, které se dále větvilo. Ukázalo se, že jeskynní systém je mnohem rozsáhlejší, než se na první pohled zdálo.

Zastavili se v dalším velkém prostou, kde Mathias posvítil loučí na stěny, jak mu průvodce ukázal a vzápětí se Aldeřanům ukázaly jeskynní malby. Viděli zde vyobrazení života Shroomadů na tomto světě. Z maleb bylo patrné, že zdejší rasa původně žila v jeskyních a až po delší době sestoupila do údolí, kde založila osady. Azanyrmuth potom pátral po dalších malbách a doufal, že zde najde něco zajímavého z historie.

Pomalu se procházel temnou jeskyní, zatímco louč vrhala slabé mihotavé světlo do rozlehlého prostoru. Ticho podzemí narušovalo tření podrážek bot o štěrk a drobné kamení. Druid si mezitím prohlížel jeskyni, kde pátral po stopách života. Čím delší dobu zde trávili, tím víc cítil nějaké skryté nebezpečí. Nedokázal určit, odkud ten nenadálý pocit přicházel, ale šestý smysl mu napovídal, aby se tu zbytečně dlouho nezdržovali.

„Mám to,“ tiše prohlásil Azanyrmuth. Posvítil na další jeskynní malby, kde nalezl přesně to, po čem pátrali. Na prvním malbě byly lidské postavy, jak vedou kohosi v okovech. Když průzkumník lehce setřel nánosy špíny, všiml si dle obličeje, o koho se jednalo. Přesně jak stálo v knihách. Aldeřané sem odvedli Temnorozené a prováděli zde pokusy, což bylo patrné z dalších maleb. Byli tam namalované postavy v klecích, blesky, výbuchy a další efekty znázorňující pokusy na Temnorozených. Těmto výjevům byla věnovaná velká část tohoto dómu. Až ke konci byl znázorněn odchod Starých Aldeřanů kruhem a nějaké postavy ponechané zde na pospas.

„Co to může být?“ divil se Mathias při pohledu na poslední malby.
„Nemůžu z toho vyčíst, čeho Staří Aldeřené docílili,“ zamyšleně pravil Azanyrmuth.
„Kam zmizeli Temnorození?“ hloubal s ním druid. „A kde předtím žili tihle,“ ukázal na jejich průvodce. Shroomadský původce ukázal na Pološíleného, který měl na tváři stále malování, a potom na jeskynní malby. Jeho ruka spočívala nejprve na Temnorozené, a potom na postavy ležící na zemi.
„Mám jednu teorii,“ pokračoval Pološílený, jak sledoval průvodcovy posunky. „Je dost bláznivá, jako spoustu toho, co mě napadá. Co když ta místní kultura jsou potomci Temnorozených. Třeba se ty pokusy nepovedly a to, co zbylo, tu nechali na pospas. Když se podíváte sem, nikde tu není ani náznak nějakého kontaktu s místní kulturou. Pokud by Shroomadé žili dávno před tím, určitě by to tu bylo vyobrazeno. Podívej na tento výjev, je tu namalováno, jak Aldeřané odvádějí Temnorozené do jeskyně.“
„Zní to sice šíleně, ale dává to smysl,“ souhlasil s ním druid. „Ty malby mohli vytvořit první Temnorození, které Staří přeměnili při prvních pokusech.“
„A jak se tu experimentovalo,“ pokračoval Azanyrmuth, „někteří to zaznamenávali na stěny jeskyně. Když se to nedařilo, prostě je tu nechali na pospas osudu. Nebylo by to poprvé. Už jsme s něčím takovým setkali. Vzpomeňte na první výpravy, některé kultury původně Aldeřanům sloužily, ale časem ty světy opustili a nechali napospas.“

Aldeřané se ještě rozhlíželi po jeskynních a hledali zde další případné malby. Tu si však povšimli, že se Shromadský průvodce tvářil neklidně. Ukazoval jim, aby odsud co nejrychleji odešli. Pocity blížícího se nebezpečí Eowin cítil stále silněji. Azanyrmuth ještě nakoukl do jedné menší chodby a vzápětí se zhrozil: „Rychle odsud pryč,“ naléhavě zašeptal. Čtveřice vzala nohy na ramena a spletitým systémem chodeb utíkali k východu.

Cestou zpět si druid povšiml podivných úkazů ve stropě jeskyně, u kterých si byl zcela jist, že nevznikly přirozenou cestou. Vypadalo to, jako by někdo, či něco vytesalo v průměru dva sáhy velké kapsy. Tušil, co to mohlo způsobit a právě toho se děsil. Pokud se nemýlil, hrozilo jim velké nebezpečí. Na další křižovatce průvodce přesně věděl, kam se má vydat, a už míjeli velkou vstupní jeskyni. Světlo vepředu věstilo toužebně očekávaný východ.

Před ústím jeskyně se ještě nezastavili a celí udýchaní seběhli ještě několik set yardů dolů, kde se konečně zastavili.
„Uf,“ oddechoval druid Eowin. „Snad jsme v bezpečí?“
„Před čím jsme utíkali?“ ptal se Pološíleného Mathias sotva popadl dech. „Co jsi tam viděl. Vypadal jsi vyděšeně.“
„Našel jsem tam ještě jednu malbu,“ vysvětloval Azanyrmuth. „Její význam byl až děsivě prostý. Byla tam vyobrazen tvor s velkým okem a šesti menšími oky na stopkách a pod tím lebka se skříženými hnáty.“
„Beholder!“ prohlásil druid.
„Ano, přesně to. Jedny z nejnebezpečnějších bytostí žijící v hlubinách podzemí. Určitě nebyl jen jeden, cítil jsem to.“
„I já jsem cítil blížící se nebezpečí,“ pokračoval druid. „Už jsem chtěl navrhnout spěšný odchod, ale tady náš průvodce nás stačil varovat. Když jsme běželi nazpět, všiml jsem si ve stropě vyhloubených kapes, kde se s oblibou ukrývají.“
„Taky jsem si jich všiml, ale ještě v době, kdy jsme vůbec netušili, že tu Beholdeři žijí.“
„Jak vůbec kutají ve skále, když mají jen oči na stopkách?“ ptal se jich průzkumník.
„Dezintegračním paprskem,“ odpovídal mu Azanyrmuth, a potom se pustil do výčtu jejich schopností. „Jejich paprsky dokáží zkamenět, očarovat tvora, paralyzovat, uspat, vážně zranit, zpomalit, vyvolat strach a mnoho dalšího. Když otevřou centrální oko, ruší před sebou veškerou magii. Věřte mi, s nimi bychom neradi měřili síly.“
„Kde se tu vzali?“ zajímal se průzkumník.
„Kdo ví. Možná je se někdo zavlekl, což je nepravděpodobné. Co mi říkal Nejstarší, Aldeřané se od Beholderů drželi v uctivé vzdálenosti. Spíše tu žijí už věky. Staří Aldeřané o nich možná ani nevěděli, a po čase někteří z nich osídlili tuhle jeskyni a vyhnali Shroomady.“

Pološílený si v tůňce opláchl obličej od barvy, a pak se všichni vydali zpět do osady. Půl míle před cílem se ozval znovu ten překrásný zpěv, jaký zaslechli ještě před prvním příchodem do osady. Shroomadský průvodce se najednou zastavil a přidal se ke svým druhům. Bylo neuvěřitelné, jak takový křehký tvor dokáže ze sebe vyluzovat tak hlasitý zvuk. „Podívejte!“ pravil druid a ukázal před sebe, kde rozkvetly ty zvláštní rostliny na vysokých stoncích, jako viděli prve před příchodem do osady.

Zpěv ustal a stejně tak se rostliny skryly v zemi. Pokračovali v cestě. Do osady dorazili s blížícím se večerem. Aldeřané si na chvíli lehli do hromádky slámy v jednom příbytku. Jak odpočívali a přemýšleli o právě absolvované cestě, obyvatelé jim za moment donesli další jídlo. Trocha čerstvého ovoce přišla vhod. Během jídla si Mathias všiml, jak kdosi z místních připravuje barvu z rostlin, které před tím druid použil k vytvoření černé barvy.
„To jsi jim něco ukázal,“ s pobavením promluvil průzkumník k druidovi. „Co když se teď budou malovat jako Temnorození. Jak je pak od sebe rozeznáme.“
„Nepředpokládám, že budou cestovat na jiné světy,“ rozptyloval jeho obavy Azanyrmuth. „Ber to tak, že jsme jim trochu obohatili kulturu. Třeba budou zkoušet i další barvy.“
„A to je tak asi vše,“ zklamaně konstatoval průzkumník. „Co nám tato výprava přinesla?“
„Poodhalili jsme kousek historie Starých Aldeřanů. Jinak je tohle jen nepodařený experiment. Řekl bych, že to byl jeden krok slepou cestou. Tak to chodí, že ne vždy se vše povede.“
„Co tedy teď?“ Zeptal se ho druid Eowin. „Půjdeme domů?“
„Ano.“ souhlasil s ním Pološílený. „Podáme zprávu a to je vše. Byl to docela příjemný výlet. Někdy se sem podívám a uvidím, jak pokročili v malováním na obličej a když tak je naučím nějaké nové motivy,“ zavtipkoval si. Ostatní si však byli vědomi, že je toho schopen.

Slunce Shroomadie už zapadlo za obzor a to byl pravý čas na návrat domů. Sbalili si věci a nastalo loučení s domorodci. Sotva vyrazili na cestu, záhadné rostliny se opět na chvíli ukázaly. Za Aldeřany se ozvaly líbezné melodie zpěvů místních obyvatel. Naposledy se otočili a sledovali jak Shroomadé v celé osadě stojí jakoby v transu a vydávali příjemné táhlé zvuky. Potom zpěvy ustaly a domorodci uléhali v prostých příbytcích, stejně tak se rostliny schovaly do země.

„Mezi těmihle domorodci a rostlinami musí existovat vztah,“ zamyšleně okomentoval úkaz Azanyrmuth. „Vždy spustí zpěvy v momentě, když ty rostliny vykvetou.“
„V tom máš pravdu,“ souhlasil s jeho slovy druid. „Cítím mezi nimi určitý symbiotický vztah. Mám pocit, že jeden bez druhého by strádal. Nemám vůbec tušení, jak to mohlo vzniknout, ale matka příroda vytvořila už mnoho hříček.“

Ke Kruhu světů dorazili až za tmy. Azanyrmuth zadal adresu Aldeneerinu a mohli se vydat domů. Doma také vládla noc, strážným podali zprávu o výsledku výpravy a už se těšili na postel. Druhý den ráno na ně bude čekat Dandalus.

A příště nás čeká velké finále. Dofám, že si mi díl povede dokončit před svátky, bude patřit zase mezi ty nejdelší. A Ald:2 se nám pomalu chýlí ke konci.

No super oddychovka , ještě že ta nikdo nekýchl (extincion level event )

[andoriel]

Tuhle planetu mám moc ráda Slepá neslepá, byla to hezká cesta.
Jako jak - ke konci? Už chystáš trojku

vynikající díl

andoriel píše:

Tuhle planetu mám moc ráda Slepá neslepá, byla to hezká cesta.
Jako jak - ke konci? Už chystáš trojku

Díl 16 bude zakončení další epochy. Ještě plánuju díl 17 a nějaké shrnutí a Ald2 bude komplet. Na Ald3 už mám nápady na 10 dílů, ale než se do něj pustím chystám takovou menší příběhovou linii.

[andoriel]

Když už se blíží ty vánoce, tak tady máte jeden dárek. Finální díl krapet narostl, takže ho rozdělím na dva. A hurá do boje s Temnorozenými.
A kdo se che podívat na podobu Temnorozených, našel jsem zde velmi pěknou fotku: http://www.dragon-productions.eu/wp-content/uploads/2014/12/DarkFuneral20151-1024x583.jpg

16
Temnoty se trhají I

Již dvacet let uplynulo od první návštěvy Celestis. Svět kde od nepaměti spolu válčili Temnorození a Ori. Síly obou stran byly dlouho vyrovnané, teprve s pomocí Aldeřanů se dařilo nad Temnorozenými vítězit. Na Aldeneerinu válka s nepřítelem trvala téměř čtvrt století. Díky pomocí Ori se dařilo frontu držet a obránci mohli obnovit hraniční pevnosti. Opevnění dokončili v roce 384 a od té doby bylo i v severních částech Lianarského království bezpečno. Husté lesy skýtaly mnoho nových možností živobytí, a tak se sem přicházelo nové obyvatelstvo.

Aldeřané postupovali stále dále do vnitrozemí neprozkoumaného kontinentu. Necelých dvě stě mil severně od Lianaru se nacházely velké chladné pláně, dle pozůstatků měst a vesnic Staří Aldeřané obývali i tyto kraje. Sto mil jižně od přímořského města Kanter, přes pohoří Kaan a Nawen, vzkvétala nová města Blaviss a Talag. Průzkum odhaloval vysočinu vhodnou k osídlení. Nad těmito jižními kraji se však vznášely mýto o záhadných bytostech, které měly připomínat napůl orla a napůl člověka. Dosud jejich existenci nikdo věrohodně nepotvrdil.

Východně od obnoveného města Azgariel průzkum odhalil hluboké lesy a za nimi rozlehlé velice úrodné pláně. Vše nasvědčovalo, že staré Aldeřanské město Elyswer nebude daleko. Dle starých záznamů se mělo jednat o jedno z největších měst na tomto kontinentě a ležet na pobřeží dalšího oceánu. Asi dvacet mil za městem Azgariel se od hlavní silnice oddělovala další významná dlážděná cesta. Průzkumy v roce 387 odhalily ruiny dalšího většího města s názvem Therindon.

Suché oblasti západně o Lianaru obývala jedna ze starých ras, s nimiž Staří Adleřané udržovaly určité vztahy. Jednalo se o rasu obřích lidí nazývaných Orkové. Dlouhá léta se s nimi nedařilo navázat přátelštější kontakty, ale po roce 390 ledy povolily a nyní si na konci čtvrtého století oba národy přeci jen vycházejí vstříc. Někteří z nich se vydali do světa a někteří dokonce pomáhali ve válce s Temnorozenými. Samotná komunita i nadále byla uzavřenější a do svých zvyků si nenechávali mluvit. V posledních letech na Aldeneerinu žilo stále více Oriů a nabízeli Aldeřanům svoji víru Počátku. Zkoušeli to i Orků, ale ti zde absolutně nepochodili, dokonce došlo i k několika konfliktům, které následně musela řešit až královská rada Lianarské říše. Orkové celou dobu Oriům nevěřili, a proto se této oblasti Ori vyhýbají.

Třicet mil za městem Orcossus země končila a kromě malých bezvýznamných rybářských osad patřící Orkům, celý tento nehostinný výčnělek omílalo moře. Západní a severní část kontinentu byla zeměmi kontrastů. Na jedné straně suché až pouštní planiny a necelých dvě stě mil severně chladné tundry. Severní planiny a úrodné oblasti Lianarské říše dělila od sebe jakási starobylá sto sáhů vysoká zmrzlá zeď, kterou procházela pouze jediná silnice. Záznamy o podstatě této zdi mlčely, ale mnozí se domnívali, že bránila průchodu chladného vzduchu do kraje kolem Lianaru.

Na západním konci této zdi se nacházel další velice zajímavý přírodní úkaz. Bylo jím malé pohoří na pobřeží moře, kterému se začalo říkat Děravé hory. Každý, kdo je prvně uviděl, ihned pochopil, proč získaly právě tokové jméno. Celé pohoří bylo doslova provrtáno nejrůznějšími chodbami, tunely, skalními městy, bránami a dalšími bizarními útvary, které tu vytvořila matička příroda. Alespoň v co mnozí doufali. Reliéf hor působil v podvečer a obzvláště v noci strašidelně. Během osmdesáti let mnozí stačili vytvořit kolem tohoto místa spoustu pověr a mýtů, a proto se do jeho útrob zatím nikdo neodvážil.

Na sklonku roku 399 se připravoval velký oddíl válečníků, mágů, hraničářů a mnohých dalších bojovníků různých povolání k cestě na Celestis, kde měli pomoc v boji proti Temnorozeným. Dle posledních zpráv se válka chýlila ke konci a nepřátelům zbývalo pouze posledních pár pevností a měst. Mnozí očekávali, že válka na Celestis skončí než uplyne rok 400.

Severní čtvrť Lianaru v těchto dnech doslova praskala ve švech, do boje se tentokrát chystalo šest tisíc bojovníků. Chystal se vůbec největší přesun vojsk v novodobých dějinách cestování kruhem světů. Protože se s pomocí Ori dařilo na severu držet Temnorozené zkrátka, mohly se bojů tentokrát zúčastnit o mnoho větší armády než před lety. Kromě obrovských posil se také chystaly povozy, kočáry a nespočet koní. Fronta na Celestis se za těch dlouhých dvacet let přesunula o pět set mil od Kruhu světů.

V Lianarském jednacím sále se dolaďovaly poslední detaily. Byla zde přítomna celá královská rada včetně krále Raguluse, který nedávno oslavil pětašedesáté narozeniny. Pak zde sedělo spoustu dalších vlivných a důležitých vládců, vojevůdců a dalších, co plnili důležité úlohy ve válce na Celestis. V přeplněném sále se projednávala taktika postupu na poslední bašty Temnorozených.

„Dnes je tu na můj vkus přeplněno,“ pravil k Tajemnému jeho přítel Tirinus.
„Máš pravdu,“ souhlasil s ním, a proto se oba vydali na chodbu, kde bylo o poznání klidněji. Posadili se na lavici pod oknem s výhledem na rovněž přeplněné nádvoří.
„Koukám, že tu máte hodně rušno. Asi ta velká výprava vyrazí co nevidět.“
„Před chvíli jsme se usnesli, že naše armády vyrazí za tři dny,“ popisoval nejbližší dění Azanyrmuth. „Bude to vůbec největší výprava v historii. Šest tisíc vojáků je hodně velký počet a to nepočítám výbavu a zásoby. Než dorazíme na frontu, zabere nám to devět dní.“
„Pěkný,“ neskrýval úžas Tirinus. „Takže časy Temnorozených jsou na Celestis takřka u konce.“
„Dá se to tak říct. Odhaduju to na pár měsíců. Když to dobře dopadne, na jaře bychom mohli být doma.“
„A potom můžeme definitivně zahnat nepřátele na severu. Pěkně to vychází na rok 400, bude se to dobře pamatovat.“
„V roce 400 určitě nestihneme porazit Temnorozené i na Aldeneerinu,“ mírnil jeho nadšení Tajemný. „Nemáme potuchy, jak je jejich zem velká a jaké jsou jejich počty. Každopádně se rok 400 dá považovat za jakýsi mezník.“

Po chvilce mlčení se Tirinus zeptal: „Kdo půjde na Celestis z vašeho rodu?“
„Půjdu já, Bojovný, Mrazník, Ohnivec a ještě několik dalších. Přesné počty ti neřeknu, protože mnozí z našeho rodu se rozhodli na poslední chvíli.“
„Kolik vás vůbec je? Přiznám se, že se v tom už dlouho ztrácím.“
„To já už taky. Rod Azanyrmuthovců se za osmdesát let neskutečně rozrostl. Řada z nás žije po celém světě, někteří mají menší statky, jiní žijí v nově osídlených městech daleko na východě a na jihu. Když to spočítám,“ Tajemný tiše vyjmenovával jednotlivé příbuzné a počítal je na prstech. Alespoň na ty, na něž si vzpomněl. „Dvacet, Bojovný má pět potomků, Ohnivec čtyři, Mrazivec za svůj život zplodil také čtyři potomky. No, napočítal jsem třicet jedna, ale pravděpodobně je nás víc, protože nevím komu se narodily další děti.“
„Hezký počet. Vzpomínám na doby, kdy vaše počty byli daleko menší. Ještě si pamatuju Mocného, Vládce Ohně a Mrazivce.“
„Není to tak dávno, kdy opustili tento svět. Mrazivec zemřel před dvěma lety. Co se dá dělat, všechny nás to jednou čeká.“

„Když se tu tak bavíme o příbuzných,“ pokračoval Tirinus. „netušíš, co potkalo Dandaluse?“
„To by mě taky zajímalo,“ odpověděl mu Tajemný, přičemž ztišil hlas. „Někdo ho zavraždil v roce 396. Do dneška se neví kdo a proč. Zlí jazykové tvrdí, že to mělo společného s Ori.“
„Zjistil snad něco závažného?“
„Určitě jsi se čas od času setkal s názorem, že Ori nejsou takoví přátelé, jak se tváří.“
„Samozřejmě. Občas mi to také vrtalo hlavou. Avšak se naše civilizace znají dost dlouho a pokud by měli nekalé úmysly, asi bychom už něco odhalili.“
„Právě, že Dandalus možná něco odhalil,“ šeptem pravil a přitom se ujišťoval, že jsou v chodbě stále oni dva sami. „Když ještě žil Mrazivec, často s Dandalusem debatoval. Jednou se mi Mrazivec svěřil, že je Dandalus na stopě něčeho velkého. Čeho, to už se asi nikdo nedozví. Co vím, neměl žádné nepřátele, vždy se snažil řešit problémy mírovou cestou. Pak je tu ještě další záhada. Hned druhý den byly všechny jeho osobní věci odneseny neznámo kam. Dokonce se ke mně dostala zpráva, že se tentýž den kdosi vloupal do jeho soukromých komnat v Královských zahradách.“
„Chceš říct, že Dandalus věděl něco, co mělo zůstat utajeno?“ nezastíral rozrušení Tirinus.
„Přesně tak. Někdo sebral jeho zápisníky, lejstra a další osobní věci, zatímco zlaté poháry a zlaťáky naditá truhla zůstaly nepovšimnuty. Dal bych za to vlasy do ohně, že zjistil něco o Ori.“
„A doprdele.“

Vzápětí cvakla klika od dveří jednací síně a na chodbu vstoupil člen rady Malemarn: „Tady jsi. Potřebujeme s tebou mluvit,“ žádal Tajemného.
„Já už musím. Tak se měj. Uvidíme se večer,“ loučil se Azanyrmuth.

Uplynuly další tři dny příprav. V ulicích Severní čtvrti byly připraveny kočáry, naložené povozy a nespočet koní. Šest tisíc bojovníků už zaujalo svá místa a čekalo na povel. Kromě Aldeřanů zde byly připraveny i početné oddíly z Cimmerie, Mínoje, menší z Khanktilu a dalších světů, které díky pomoci mohli uvolnit bojovníky do války se společným nepřítelem. Dle plánu se na Celestis mělo cestovat ve třech vlnách, kde se měli spojit s tamější posádkou a vyrazit na západ.

Král Ragulus společně s královskou radou dorazili ke Kruhu světů, kde již čekali vojevůdci jednotlivých oddílů. Na králův pokyn nádvoří ztichlo. Ve vzduchu bylo cítit jisté napětí. Každý si dobře uvědomoval, že toto je finální úder proti Temnorozeným na Celestis, a že to bude konec dlouhé vyčerpávající války.
Král promlouval k bojovníkům stejně tak, jako to dělával při každé větší výpravě za posledních dvacet let: „Stojíme tu teď před nejdůležitější výpravou v historii Aldeneerinu. Již více jak dvacet let úspěšně bojujeme s nepřítelem. Nyní jsme se dostali do stádia, kdy máme šanci Temnorozené definitivně porazit. Nikdy nebyl Aldeneerin tak silný. Rok 400 bude poslední rok války, a pak nás čeká mír. Sláva Aldeneerinu!“
„Sláva Aldeneerinu!“ rozeznělo se celou Severní čtvrtí.
Král posléze zadal adresu Celestis a přesun mohl začít.

První bojovníci a povozy s výzbrojí prošly Kruhem. Vzápětí za nimi následovali další a další. Proud dobře vyzbrojených a připravených válečníků nebral konce. Mezitím na druhé straně se k nim přidávali další oddíly. Kolem Kruhu světů na Celestis za dvacet let z malého hlídkového tábora vzniklo menší provizorní město, které sloužilo k vedení větších vojenských operací. Téměř půl hodiny trval přesun prvního dvou tisíci členného oddílu. Armáda musela být rozdělena ze dvou důvodů. Jednak kvůli omezenému prostranství před Kruhem a také omezené době spojení. Přesně jak zjistil ještě Azanyrmuth Nejstarší, byla doba otevření portálu omezená.

Přesun celé armády zabral téměř tři hodiny. Spolu se stálou Aldeřanskou posádku umístěnou zde na Celestis a s Oriovci vznikl více jak desetitisíci členný oddíl. Ještě než padl večer, první oddíly vyrazily na pět set mil dlouhou cestu. V jednom z nich cestovali i mnozí z rodu Azanyrmuthovců.

Cesta to byla náročná, někteří sice cestovali na povozech, koních, v kočárech, ale většina musela jít pěšky. Nebýt Aldeřanských mágů, kteří kouzly podporovali výdrž vojsk, trval by přesun téměř dvojnásobnou dobu. S válečníky cestovalo také mnoho hraničářů, mágů, lukostřelců, průzkumníků a léčitelů. Nechyběli ani truhláři, kováři, kuchaři a další bez nichž by se výprava nemohla uskutečnit.

Po čtyřhodinovém pochodu oddíly zastavily, aby se bojovníci mohli prospat, nabrat síly a druhý den pokračovat. Dle plánu měli každý den urazit přes padesát mil. Noci na Celestis měly jednu zvláštnost. Přestože slunce zašlo za obzor, pořád bylo velmi dobře vidět. Dalo se to srovnat s časem, kdy na Aldeneerinu zapadne slunce, ještě než vyjdou první hvězdy. S tím si však už mnozí dokázali sžít, pouze nováčci, kteří zde byli prvně, si museli na šeré noci zvykat.

Čím se však blížili k zemi ještě ovládanou Temnorozenými, tím temnější noci vládly. Už třetí noc byla temná, jako běžná noc na Aldeneerinu. Krajina stovky, možná tisíce let ovládána nepřítelem nesla následky ještě dlouho po tom, co byl odsud vyhnán. Všude kolem se zlověstně tyčily vysoké černé věže, temná města, prokleté hrobky a hřbitovy a další podivné stavby. Části světa, odkud byli Temnorození vyhnáni před deseti a více lety už Ori očistili od jejich zlých a temných míst. Mnohá města zcela zmizela z povrchu Celestis a na pohled bylo nemožné odhalit místa, kde ještě před dvaceti lety žilo tisíce Temnorozených. Jak se sem postupně vracel život i temná aura míst postupně mizela. Avšak to nebude hned, protože podle současných odhadů se vědělo, že práce na úplné očištění Celestis potrvají ještě celá století.

Šestý den večer, kdy se všichni utábořili k přečkání další noci, sešli se Azanyrmuthovci u ohně a bavili se spolu.
„To byla cesta,“ konstatoval Ohnivec. „Kolik můžeme mít za sebou mil?“
„Určitě přes tři sta,“odpověděl mu Mrazník, „ale přesně ti to neřeknu, v téhle oblasti jsem bojoval jen dvakrát.“
„Takže nás čekají ještě tři dny.“
„Možná i čtyři. Před bojem nás čeká příprava. Musíme sestavit obléhací stroje, které si s sebou vezeme.“
„Jak to vůbec vypadá na západní frontě?“ zajímal se Azanyrmuth Bojovný. „Já vždy bojoval na jižní frontě a další z nás také.“
„Velitel naší posádky se zmínil,“ vyprávěl Tajemný, „že oblast je už dlouho hlídána asi pětistovkou mužů. Co se týče obléhacích strojů, mají tam snad jen dalekonosné katapulty. Je to akorát, abychom Temnorozené drželi v šachu. A až tam dorazíme, spustíme tam masakr. Avšak to nebude vůbec snadné. Údajně tam sice zůstalo poslední velké město a pár pevností v okolí, ale jedná se o jejich vůbec největší město. Může ho obývat až třicet tisíc Temnorozených.“
„To budou jatka,“ okomentoval Bojovný velký počet. Dobře si uvědomoval, že se války zúčasní každý, kdo udržel zbraň a uměl kouzlit.
„Navíc je město v podstatě pevností. Postavili ho na velké náhorní planině a obehnali trojitou hradbou. Bez obléhacích zbraní bychom neměli šanci.“
„Malemarn mi jednou ukazoval plány a věřte mi, nebude bitva na pár dní, ale spíše na měsíce, pravil Tajemný.“

Potom se Azanyrmuthovci v klidu navečeřeli. Než jim vytrávilo ještě chvíli si povídali.
„Jak to vypadá s válkou na celém tomhle světě?“ zajímal se Ohnivec. „Slyšel jsem, že se bojuje ještě na více frontách.“
„Ano je tomu tak,“ odpověděl mu Bojovný. „Ale jedná se o poslední zbytky odporu. Ještě zbývá vyplenit pár menších měst, pevností a krypt. Počítám, že po novém roce Aldeřanského kalendáře padnou a všichni se potom můžeme vrhnout na poslední baštu nepřítele. Do té doby nám samozřejmě přijdou na pomoc armády, které už jinde dokončily práci. Co jsem vyslechl, někteří jsou už na cestě.“
„Nebylo by lepší počkat, než padnou ta místa a zaútočit až pak?“
„V posledních dvou letech se podařilo vybojovat mnohé bitvy a nesmíme nechat Temnorozené vydechnout. Reálně totiž hrozí, že by se mohli vzchopit a dobýt zpět velké části Celestis. “

Únava se dřív nebo později dostavila, a tak se nejen Azanymuthovci uložili ke spánku. Na bezpečí oddílů dohlíželi vybraní strážní, kteří se vždy po několika hodinách střídali. Nesmělo se nic podcenit, protože se nacházeli a území donedávna patřící nepříteli a běžně se stávalo, že se po krajině potulovaly nejrůznější temní tvorové.

Druhý den časně ráno už armáda pokračovala v cestě. Desátý den od příchodu Kruhem se konečně přiblížili k nepřátelské linii. Měli trochu zpoždění oproti plánu, ale urazit pět set mil se vším tím vybavením bylo náročné. Navíc po zdejším hrbolatém skalnatém terénu se mnohem častěji polámaly na povozech kola.

Oblohu před nimi halila temnota a v dáli se zlověstně tyčila obrovská stavba s vysokými věžemi. Jejich temně zelená, modrá, či fialová záře byla znatelná i ze vzdálenosti patnácti mil. Do Aldeřanských příhraničních táborů jim zbývaly ještě čtyři hodiny pochodu. Bylo jedno zda dorazí k cíli k poledni, protože přes temnotu denní světlo procházelo jen stěží.

Když konečně po desetidenním pochodu dorazili na místo, uviděli před sebou částečně připravený tábor. Většinu potřebného vybavení, stanů, obléhacích strojů, výzbroje a výstroje přivážela až velká výprava. Obrovská pevnost Temnrozených se nacházela ve vzdálenosti pouhých pěti mil, a tak obránci museli často čelit mnohým útokům nepřítele. Díky schopným mágům, válečníkům, ale i armády Ori, dokázala i tak malá posádka čítající pět set bojovníků, se ubránit. Ovšem bylo otázkou, jak dlouho by dokázali odolávat, proto obrovská armáda výrazně změnila poměr sil.

Velitel Semion prvního Aldeřanského oddílu se pozdravil s velitelem posádky Helmuthem, jež to za dvacet let dotáhl z obyčejného válečníka na nejmocnějšího vojevůdce Aldeneerinu.
„I vás vítám u nás v táboře,“ pozdravil Semiona. „Dobře, že jste dorazili, Temnorození opět stupňují útoky. Síly z jihu se ještě nevrátily, protože se definitivní dobytí posledního města na jihu trochu protáhlo. Ale nebojte, máme zprávy, že už je několik dní po boji a za pár dní se k nám připojí.“
„Kolik jich má být?“
„Asi dva tisíce, avšak hodně času zabere přesun vybavení tamějšího tábora. Navíc tam musí být ponechána malá posádka na dočištění posledních zbytků temných sil.“
„Dobrá. Pustíme se tedy do práce, máme toho dost.“
Potom Semion vydal první rozkazy a s dalšími přicházejícími vojevůdci se pustili do organizace rozšiřování tábora. Práce to byla na mnoho dní.

Následující deset dní rostl tábor doslova před očima. Na rovině částečně chráněné o západu kopci vyrostlo stovky stanů a další stále přibývaly. Rozšiřování obraného valu následovalo vzápětí, i s menší posádkou bylo nutné chránit tábor před případnými útoky. Už dlouho se vědělo, že kromě bran vede ven z města Temnorozených spousta tajných chodeb. Přestože Aldeřané s Ori je likvidovaly, stále objevovaly další a další nové.

Během dalších dní se dokončilo sestavování obléhacích zbraní. Ty zatím musely zůstávat v táboře, protože město Temnorozených chránilo spousta obraných věží a dalekonosných zbraní. Než by je stačili Aldeřané efektivně použít, o mnoho z nich by zbytečně přišly.

Tábor byl dokončen po dvaceti dnech úporné práce, a tak mohlo konečně přijít plánování ofenzívy. Během stavby se Temnorození pokoušeli napadnout tábor pouze dvakrát. Neuspěli, a od té doby byl na čas od nich pokoj. Z obléhacích zbraní se dokončovaly obléhací věže, ty jediné dokázaly odolávat útokům věží města.

Následoval vytoužený odpočinek. Před nadcházející ofenzívou bylo moudré nabrat síly. Vojevůdci ve velitelském stanu zhodnocovaly síly obou stran a probíraly možné strategie. V první řadě bylo nutné co nejrychleji prorazit některou z devíti hlavních bran města. Všechny byly dobře bráněné, a tak padla volba na tu k táboru nejblíže. Zaměstnáním obránců Aldeřané získají čas na přesun obléhacích zbraní a v druhé vlně by následovalo ostřelování města. Už z dřívějších průzkumů se vědělo, že město bylo rozděleno na mnoho menších čtvrtí, které se dokázaly bránit samostatně, podobně jako je to u Aldeřanského města Lianar, a tak bude nutné postupovat po jednotlivých čtvrtí.

Dva dny nato bylo celé obří vojsko čítající deset tisíc bojovníků, pocházející nejen z Aldenerinu, ale i z Cimmerie, Mínoji, Kanktilu a mnoho dalších, připraveno v plné výzbroji a nic nebránilo zahájit poslední bitvu války světla s temnotou. Necelou hodinu pochodovali k pevnostnímu městu. Zlověstné obrysy temného města se hrozivě tyčily nad okolní mrtvou krajinou. Houstnoucí temnota nad městem dávala tušit, že nepřítel již zpozoroval jejich příchod a připravoval se k boji.

Když se armáda zastavila necelou míli před branou města, nastalo ticho před bouří. Převorové Ori předčítali přítomným z knihy Počátku a dávali svým bojovníkům požehnání, zatímco vojevůdce Helmuth vedl úvodní válečný projev: „Stojíme vstříc poslední bitvě, která ukončí dlouholetou válku s naším nepřítelem Temnorozenými. Nebude to snadný boj, ale náš lid je mocný, odvážný a nebojácný. Naše touha zvítězit nakonec zničí velké zlo, jako už mnohokrát před tím. A nyní jim to ukažme. Za Aldeneerin!“
Početná armáda opětovala bojové zvolání a obrovská masa odhodlaných válečníků se vrhla vstříc bráně. Následoval téměř dvoutisícičlenný oddíl bojovníků Ori, za nimi Aldeřanští mágové a lučištníci. Jako poslední se daly do pohybu obléhací věže. Jejich útroby ukrývaly menší obléhací zbraně a spoustu válečníků, mágů a lučištníků. Ti čekali na vhodnou chvíli, než se věžím podaří dostat blíže k hradbám. V bezpečné vzdálenosti se zatím chystaly další obléhací zbraně a vyčkávaly na signál k útoku. Samotný tábor hlídala necelá tisícovka obránců, bylo by jistě nemilé, kdyby ho Aldeřanům někdo během bitvy vyplenil.

Aldeřanští mágové a Převorové Ori seslaly na veškeré bojovníky ochranná a podpůrná kouzla. Zvlášť důležitá byla ta chránící proti zlu a temné magii. Převorové vytvořili množství aur světla a narušovali houstnoucí temnotu. Z brány města se už valily stovky a stovky nepřátel. Rozpoutala se krutá bitva, meče řinčely, štíty praskaly, krev stříkala na všechny strany, ohnivé koule bouchaly s ohlušujícím hlukem. Aldeřanští mágové zástupy nepřátel zasypávaly nejen ohnivými kouzly, ale i blesky a mrazivými kouzly. Převorové zase předváděli mocnou magii světla.

Temnorozených stále přibývalo a s nimi i obrovská spousta vyvolaných a oživlých potvor, které počty nepřátel rychle navyšovaly. Obléhací věže se už dostaly dostatečně blízko, aby mohly zahájit palbu na hradební věže, jež útočníkům dosud dost znepříjemňovaly život. Protože tlak nepřátelských obránců stále sílil, musely věže ve vzdálenosti sto sáhů zastavit, jinak by se dostaly přímo mezi nepřátelské bojovníky.

Postup nepřítele se útočníkům dařilo zpomalovat a teprve po dlouhé době se zcela zastavil. Bitva trvala už dvě hodiny, zraněných přibývalo a sil ubývalo. Válečníci v předních řadách na obou stranách se museli často střídat. Obléhací věže kromě tlaku na pevnostní systém města sloužily také jako provizorní ošetřovna, kde léčitelé mohli v relativním bezpečí ošetřovat raněné. Prostory ve věžích však byly hodně omezené a pomoc se dostala jen zlomku raněným.

Obě armády držely takřka stejné místo a Aldeřané si uvědomovali, že dřív nebo později podlehnou tlaku, pokud rychle nevymyslí nějaký plán průniku. Vojevůdce Helmuth stáhl část bojovníků k jedné z obléhací věží. Zde v rychlosti přeskupil vojska v jeden silný oddíl válečníků, který vytvořil štítovou hradbu. Za podpory mágů, kteří cestu před nimi zasypaly sprškou ohnivého deště a ohnivých koulí, a tak donutili nepřítele v této oblasti ustoupit, oddíl za válečného pokřiku vyrazil vpřed. Obrovské síle nedokázal žádný z Temnorozených odolávat, pod údery padal k zemi jeden nepřítel za druhým.

Válečníkům se podařilo dostat až k šedesát stop vysoké hradbě. Jejich rychlý výpad umožnil další postup obléhací věži, která se tak mohla dostat k bezprostřední blízkosti obranných věží. Aldeřané ihned hodili prkna tak, aby vznikl provizorní mostek mezi věží a hradbou. Vzápětí čtyřicítka válečníků vtrhla na hradby. Jejich postup kryli lučištníci, kteří rychle zaujali svá místa ve věži. Temnorození na hradbách nedokázali zabránit Aldeřanům vniknout do jedné z obranných věží. Než stačil nepřítel zareagovat už byly krystaly poskytující energii magickým zbraním na věži rozbity na střepy.

Zatímco válečníci ze všech sil drželi získanou pozici, obléhací věží na hradby spěchaly další síly. Padly další dvě obranné věže. Temnorození však zareagovali na nově vzniklou situaci, přeskupili síly a úspěšně se probíjeli k obléhací věži. I na hradbách se už tak dobře nedařilo. Válečník Malenuh v malé pauze nakoukl přes hradby do ulic města. Popadla ho hrůza když viděl stovky a stovky nepřátel. Do války šel snad každý, kdo dokázal udržet zbraň, dokonce i ženy a děti. Za léta války s Temnorozenými zjistili, že u nich bojují snad úplně všichni. Tento fenomén už byl zpozorován už v minulých válkách na jiných světech.

Převorové Ori zaháněli temnotu seč jim síly stačily, a proto nemohli pomoc válečníkům na hradbách a pod obléhací věží. Aldeřanští léčitelé se činili a sesílali léčivý déšť na spolubojovníky, byť ne v takové míře, jaká by byla potřeba.

Aldeřané dali signál k palbě z dalekonosných katapultů, které mezitím útočníci připravili v bezpečné vzdálenosti sedm set sáhů od hradeb. „Dali signál!“ vykřikli pozorovatelé. „Pal!“ zavelel vůdce osmici katapultů. Na pevnostní město se snesla sprška balvanů. Ty však dopadaly nepřesně vzhledem ke vzdálenosti a poškodily pouze několik domů. Po pěti minutách byly katapulty opětovně nabité a další salva už mířila přesněji. Podařilo se zasáhnout dvě obranné věže a značně je poškodit.

Situace na bojišti se nevyvíjela podle představ. Temnorození zapálili dvě z pěti obléhacích věží včetně té u hradeb. Útočníci na hradbách, když toto spatřili, uvědomili si, že jsou pěkné bryndě. Přesile nedokázali dlouho vzdorovat a jedinou ústupovou cestu pohlcovaly plameny. Měli jedinou šanci na přežití, a proto museli urychleně opustit hradby. Mezitím dorazili Aldeřanští zvědové, kteří odhalili početné zástupy Temnorozených pochodující jak od severu, tak od jihu. Nepřítel se je chystal obklíčit. Helmuth si uvědomoval, že zde skončí v pasti jako krysy, pokud něco urychleně nevymyslí. Rychle uvažoval nad možnostmi a ačkoliv to dělal nerad, zavelel k ústupu.

Armáda se postupně stahovala až vyvýšenému místu, odkud stále katapulty ostřelovaly město. Právě tato částečně chráněná pláň byla vhodná pro držení další pozice. Válečníci vytvořili kolem dokola štítovou hradbu, a potom nastalo nervózní očekávání. Aldeřané po ústupu přerušili palbu, zatímco se léčitelé a někteří mágové ovládající léčitelskou magii starali o raněné. Zvědové sledovali z vyvýšeného místa dění kolem města. Spatřil tam neskutečně obrovské armády nepřítele. Nastalo ticho. Aldeřané a Ori čekali, jak se zachová nepřítel.

Po hodině se nakonec armády Temnorozených vrátily do pevnostního města, avšak před branami ponechali početné hlídkující oddíly. První pokus o prolomení obrany se nevydařil. Aldeřané v boji ztratili pětistovku bojovníků, Ori necelou dvoustovku, Temnorozených padlo téměř dva tisíce a tisícovka nejrůznějších potvor. Bilance na pohled nepůsobila až tak zle, avšak Temnorození dokázali většinu padlých přivést zpět k životu a stejně tak si můžou povolat do boje spousty nových bytostí. Škody na opevnění byly minimální. Povedlo se zničit akorát šest obranných věží, které obránci dokáží opravit během pár dní. Zato útočníci v boji přišli o dvě obléhací věže.

Vojevůdci debatovali o dalším postupu. Usnesli se, že pro dnešek se už bojovat nebude, a tak se většina bojovníků vrátila zpět do tábora. Na planině s katapulty zůstala tisícovka Aldeřanů, kteří na příkaz místo alespoň provizorně opevnili. Z hlavního tábora sem byly přineseny stany, aby měli hlídkující bojovníci kde složit hlavu. Helmuth nařídil, aby katapulty pokračovaly v příležitostném ostřelování města.

Ještě ten den večer se ve velitelském stanu sešli vojevůdci, kteří plánovali další postup.
„Tohle se nám moc nepovedlo,“ zklamaně konstatoval vojevůdce Radan.
„Temnorození mají neskutečnou přesilu,“ pokračoval Nikolay. „Bránu bychom dokázali prorazit a dobýt i několik čtvrtí, ale po čase by nás tam ubili.“
„Nedokážeme oslabit nepřítele natolik, aby neměl dost sil na odstraňování škod a oživování padlých,“ probíral nelehkou situaci Helmuth.
„Co tedy navrhujete?“ zajímal se Radan.
„Potřebujeme větší armádu, více katapultů, beranidla, mágy a mnoho dalšího,“ vyjmenovával Helmuth potřebné. „Za jak dlouho můžeme očekávat další síly?“
„Poslední nepřátelské bašty sice padly teprve nedávno,“ pokračoval Nikolay. „ale bude to trvat ještě mnoho dní, než sem dorazí. Podle informací, které mám k dispozici, do tří dnů můžeme očekávat asi tisícovku Aldeřanských bojovníků. Na cestě je početný oddíl Ori, tuším tři tisíce bojovníků. Ty dorazí za sedm dní.“
„A co nějaké obléhací zbraně?“ zeptal se Radan.
„Hodně jich máme na jižní frontě, ale tam se ještě bojuje,“ vysvětloval Nikolay. „Likvidují tam poslední zbytky odporu, ale nechám vyslat posla, aby obléhací stroje dorazili co nejdříve. Obzvlášť užitečné mohou být vyztužená beranidla. Použili jsme na jejich zpevnění kov Trinium ze Salithishi a prý se velmi osvědčil.“
„To zní slibně,“ usmál se Helmuth. „Za jak dlouho by mohly dorazit?“
„Odhaduju to na osm dní.“
„Osm dní můžeme vydržet. Zatím budeme hlídat okolí města a obtěžovat je ostřelováním.“
Po skončení porady se vojevůdci odebrali do svých stanů ke spánku. Pouze Helmuth zůstal ještě vzhůru a spřádal váleční plány na příští dny.

Během následujících dnů se nestalo nic závažného, pouze došlo k několika menším šarvátkám v okolí pevnostního města. Během nekonečného čekání dorazily i slibované posily, tisícovka Adleřanů a tři tisíce Ori. Po osmi dnech se objevil spásný oddíl čítající tisíc bojovníků a s nimi i tolik očekávané obléhací zbraně. Přivezli dvacet obrněných beranidel, osm obléhacích věží a další dva dalekonosné katapulty. Tím se počet dobyvatelů zvýšil na téměř patnáct tisíc.

Čerstvé síly po nezbytném odpočinku se pustily do budování dalších táborů, a tak se hlavní město Temnorozených dostávalo do obklíčení. Helmuth už měl vymyšlenou strategii, a tedy nic nebránilo připravit druhou ofenzívu.

Jednoho chladného večera Helmuth pracoval na posledních detailech, když ho navštívil Aldeřanský vojevůdce Sigvard, jež dorazil s posledním oddílem.
„Zdravím vás,“ přivítal se s Helmuthem. „Jak to tedy vypadá s ofenzívou.“
Helmuth zvedl hlavu od nákresů a odpověděl: „Mám plán, který se určitě povede. Konečně máme dostatečnou sílu. Obrněná beranidla díky Triniu jen tak něco nezničí, takže se budou moci dostat až k bráně.“
„Jak tedy zní?“
„Uděláme to takhle. Nad ránem se připraví armáda Ori, téměř pět tisíc mužů, počítáme-li i Převory. Ti zaútočí na severní městskou bránu. Až se tam armády Temnorozených zaměří, vyrazíme my. Ve předu budou všechna beranidla chráněna početným oddílem našich válečníků. V beranidlech je dostatečný prostor k ukrytí dalších bojovníků. Ti vyrazí, až se dostaneme k bezprostřední blízkosti pevnosti. Za předním vojem vyrazí další část armády včetně lukostřelců a mágů. Obléhací věže budou v záloze pro případ nenadálých problémů, ale i s nimi v další fázi boje počítám. Jak padne brána, zaútočíme na hradby.“
„Snad to vyjde, ale Temnorozené není radno podceňovat, jsou to zdatní stratégové.“
„Je mi to jasné, že nepřítel nepošle vše na oddíl Ori, ale bojovat na dvou frontách není snadné. Jakmile bude bitva v plném proudu, Ori se budou postupně stahovat a přidávat se k hlavnímu útoku. Nepočítám, že bychom město dobyli během pár dnů, ale zničení brány a napácháním co největších škod si otevřeme cestu do města.“

Potom Helmuth z kredence vyndal dvě číše a společníka pohostil dobrým vínem z Lianarských vinic. Ten večer spolu debatovali o nadcházejícím boji i plánech do budoucna. Neprotahovali popíjení, protože na zítřek museli být oba fit a s čistou hlavu.

Ráno druhého dne bylo nezvykle mrazivé. To však armádám nevadilo, na zdejší atypické počasí už si mnozí zvykli. Válečníci Ori se již vydali k severní bráně. Vzali to menší oklikou, aby Temnorození předčasně neodhalili jejich plány.

Po hodinovém pochodu byli na místě. Před nadcházející bitvou jim Orijský Převor předčítal pasáže z knihy Počátku a po nezbytné modlitbě se pustili na nepřítele. Během rychlého úderu se Temnorození sotva stačili vzpamatovat vyslat protiútok. Těch pár set bojovníků nepřítele padlo velmi rychle, a tak Ori pronikli až ke hradbám a bráně. Převorové mocnými kouzly ničily obrané věže a pokoušeli se prorazit samotnou bránu. Ta však odolávala, protože jí tvořila neskutečná masa černého železa.

Mezitím, jakmile Aldeřané zaslechli ze severu řinčení zbraní a ozvěny výbuchů, vyrazili na nepřítele. Protože Temnorození už něco očekávali, řada bojovníků již hlídkovala na hradbách a jakmile pozorovatelé spatřili přicházející Aldeřany, vyslali před bránu bojovníky. Ke střetu došlo ještě před samotnou bránou. Kryté beranidla poháněly desítky statných válečníků, kteří se protiútoku nezalekli a nemilosrdně válcovali před sebou každého, kdo se jim připletl do cesty. Za nimi stovky dalších válečníků tlačily nepřítele a pod údery zbraní padl k zemi každý, v němž zbývalo ještě trochu života. Bojiště, odkud nepřítel před pár dny stačil odklidit padlé, aby se je následné pokoušeli přivést zpět k životu už pokrývali další mrtví.

Než nepřítel stačil zformovat obranu, beranidla se dostala až k bráně a osm z nich, které v těsné řadě mohly prorážet bránu, se pustily do práce. Všech osm udeřilo naráz. Ozvala se dutá dunivá rána, ale z bránou to nehlo. Ale to se dalo čekat, a tedy úder opakovaly. Mezi strážci na hradbách a útočníky se rozhořely urputné boje. Průchody v hradbách přicházeli do boje noví a noví nepřátelští válečníci. Avšak pro tentokrát se jim v boji příliš nedařilo. Díky rychlému útoku Aldeřané vydobyli výbornou pozici.

Mezitím do boje vyrazila desítka obléhacích věží a obsluha katapultů spustila plnou palbu na nepřátelské město. V záloze zůstávaly tři tisíce bojovníků, pro případ, že by se nepřítel pokusil zaútočit na Aldeřanské tábory, katapulty, případně kdyby se nějakým oddílem pokusil obejít armády útočníků.

Vojevůdci se v bitvě také činili, dokázali si poradit i s mnohonásobnou přesilou. Helmuth se na krátko vzdálil, protože očekával posla, jež ho měl informovat o dění na severu.
„Vypadá to tam velice dobře. Oriům se podařilo dostat až k bráně a pokouší se jí alespoň poškodit. Čelí sice přesile, ale díky magii světla to zvládají. Už se jim podařilo zničit takřka všechny obrané věže v okolí.“
„Dobrá. Tady se nám také daří. Ať tedy pokračují. Bylo by skvělé, kdyby zničili i severní bránu, měli bychom dva průchody do města.“
Posel opustil bojiště a Helmuth se vrátil do přední linie.

Po několikátém úderu beranidel brána konečně zapraskala. Mohutné panty nedokázaly odolávat vytrvalému útoku a malta kolem se pomalu drolila. Dílčí úspěch pozvedl morálku bojovníků a o to větší silou poháněli beranidla. Každou další ránou se pukliny mezi kameny zvětšovaly a brána hrozivě zaskučela. To už Temnorození věděli, že brána povolí a místo neustálých útoků na dobyvatele se soustřeďovali ve městě před bránou. Obléhací věže dorazily ke koruně hradeb, kde útočníci opět likvidovali zdroje magických věží, které obtěžovaly bojovníky před městem.

Padla poslední rána a dosud silná železná brána se s hlasitým vrzáním a skřípáním poroučela k zemi. Aldeřané neváhali ani chvíli a vedeni vojevůdcem Helmuthem pokračovali v ofenzívě. Dobyvatelé pokračovali přes trosky brány jak početnými oddíly, tak i beranidly, jimiž válcovali vše živé v ulicích temného a ponurého města. Zde však už čekala neskutečné velká armáda nepřátel čítající několik tisíc bojovníků. Aldeřanské počty byly podobné, a tak se v této čtvrti mezi domy spustila náročná a krvavá bitva.

Následné hodiny patřily mezi vůbec nejnáročnější boje, jaké Aldeřané za svou krátkou historii absolvovali. Dobyvatelé bojovali o každou ulici, každý dvůr, dokonce o každý dům. Aldeřané postupovali dále do města jen velice pomalu a za cenu velkého počtu životů. Beranidla sice dokázala proniknout až dalším branám, ale nepřátelský tlak byl příliš silný. Vojevůdce Radan proto nařídil stažení beranidel zpět k hlavní bráně, nechtěl riskovat zbytečné ztráty, protože beranidla budou ještě potřeba a Temnorozeným se podařilo z dvaceti už pět zničit. Během bitvy dorazil opět posel s další zprávou o postupu Ori.
„Mám dobré zprávy. Oriům se podařilo prolomit severní bránu a pronikli do města.“
„Výborná zpráva,“ neskrýval Helmuth nadšení nad neočekávaným postupem. „Ať tedy pokračují, přesto bych tu potřeboval pár Převorů Ori. Temná magie nám tu dělá problémy a počty Převorů u nás na to nestačí.“
„Rozumím,“ pravil posel a rychle šel předat zprávu, zatímco se Helmuth vrátil do bitevní vřavy.

Do necelé půl hodiny dorazil menší oddíl Orijských Převorů, kteří byli vítanou pomocí v boji. Protože se Aldeřanům nedařilo dobýt ani tuto čtvrť, natož aby mohli zaútočit na další brány oddělující jednotlivé čtvrtě, Helmuth vydal rozkaz zapálit všechny domy a stáhnout vojska zpět k proražené bráně. Helmuth využil znovu posla, přes kterého předal Oriům rozkaz zapálit i jimi dobývanou čtvrť.

Za moment už město, nad nímž se dosud vznášela nepropustná temnota, zaplavovala jasná oranžová záře. Praskání hořícího dřeva se rozléhalo míle daleko a plameny byly viditelné až ze vzdálenosti deseti mil. Ve městě, obzvlášť v dobývané čtvrti, zavládl zmatek. Obránci se snažili se všech sil dostat požár pod kontrolu. Temnorození však i přes pohromu, jaká ve městě zavládla, dokázali soustředit síly a přesilou napadli dobyvatele ze všech stran. Helmuth nechtěl riskovat porážku a nařídil ústup zpět do táborů a na plošinu s dalekonosnými katapulty. I přestože i dnes byli nuceni ustoupit, dal se dnešní boj považovat za veliké vítězství. Dvě hlavní brány padly, mnoho obranných věží bylo zničeno a dvě čtvrti ze čtrnácti takřka celé lehly popelem. Temnorození dnes ztratili více než pět tisíc bojovníků včetně obyvatel města, které kladlo nebývalý odpor, Aldeřané tisícovku a Ori tisíc dvě stě.

Protože už přišel čas večeře, dobyvatelé si konečně mohli užít zaslouženého oddechu. Léčitelé a mágové ošetřovali zraněné bojovníky, jiní ulehli ke spánku, někteří ještě oslavovali. Po celou noc v nepřátelském městě zuřil zničující požár, a tak se nepřítel zaměřil hlavně na jeho hašení.

Uplynuly tři poklidné dny, kdy docházelo pouze k menším potyčkám s nepřítelem a čtvrtého dne dle Aldeřanského letopočtu nastalo významné výročí. Rok 399 byl na svém konci a vystřídal ho rok 400. Právě tolik let uplynulo od příchodu Nových Aldeřanů na zpustlý Aldeneerin, aby zde mohli zahájit novou životní etapu. Významné výročí si zasluhovalo řádnou oslavu, vzhledem k situaci však oslavy nebyly nikterak bujaré, i z důvodu malých zásob vína a piva.

Vojevůdce Helmuth rozhodl, že jako dobrý způsob oslavy hned na první den nového roku zaútočí znovu na nepřítele. Vojáci už nabrali nové síly a léčitelé stačili uzdravit mnoho raněných. Cílem tentokrát budou další čtvrtě. Temnorození se ještě nestačili vzpamatovat z posledního boje a proražené brány nestihli ani provizorně zabezpečit.

Sotva temnými mračny slabě pronikly ranní paprsky, už téměř desetitisícová armáda spojených sil Aldeřanů a Ori vyrazila do útoku. První oddíl vtrhl do města takovou rychlostí, že mezi ohořelými troskami domů zastihli mnoho místních zcela nepřipravené k boji. Tak se podařilo dostat pod kontrolu čtvrť ještě než nepřátelská armáda stihla přejít do protiútoku. To už však dorazil další oddíl s beranidly a pokračovalo s v prorážení bran do dalších čtvrtí.

Brány mezi částmi města byly na rozdíl od hlavních vstupních mnohem menší a také slabší, takže po pár úderech povolila první z pěti, které se nacházela v této čtvrti. Než se Aldeřané probili přes brány, válečníci k hradbám přistavili žebříky a vrhli se na nepřítele na hradbách. Použití obléhacích věží z důvodu trosek nepřipadlo v úvahu, a tak pro tentokrát zůstaly v táborech.

První brána padla, a tak se bitva přesunula dál. Přestože Aldeřané a Ori začali bitvu velmi dobře, dostávali se pomalu pod vrůstající tlak nepřítele, a boj mezi domy byl prakticky totožný jako před pěti dny. Vojevůdce Sigvard ihned rozkázal zapálit i tuto čtvrť a část vojsk přesunout na sousední bojiště. Po čase padly i další dvě brány a scénář se opakoval i zde.

Protože nepřítel nechtěl nechat dobyvatelům město jen tak zadarmo, stále posiloval obranu a snažil se Aldeřany s Ori obklíčit. Dokonce i na oheň byl protentokrát lépe připraven, a tak se Temnorozeným podařilo dostávat požáry rychle pod kontrolu. Helmuth sledoval vývoj situace a nařídil stažení beranidel. Armády poté pokračovaly v plundrování dalších tří čtvrtí. Boj to byl náročný a trval téměř celý den.

Temnorození nehodlali polevit, patřili mezi vůbec nejodhodlanější rasy. Zato Aldeřanům ubývalo sil, a proto vojevůdci ukončili boje a navrátili se zpět do táborů. I dnešní bitva dopadla pro dobyvatele příznivě. Celková bilance od počátku obléhání pevnostního města už činila: tři tisícovky padlých na straně Aldeřanů, dva tisíce na straně Ori a neskutečných patnáct tisíc na straně Temnorozených. Kolik padlo dalších potvor, už nikdo ani nepočítal.

Ten večer v stanu vojevůdců se probíral další postup.
„Pokud jsou naše odhady správné,“ bilancoval Helmuth, „počty nepřítele jsme dokázali zredukovat na polovinu. Do pěti dnů dorazí další válečníci, a tedy dorovnáme ztráty v boji.“
„Kolik má dorazit Oriů?“ zeptal se ho Radan.
„Těch by měla být další tisícovka a další jsou na cestě. Nesmíme polevit, početně na tom budeme konečně lépe než nepřítel, ale nesmíme dopustit, aby nepřítel znovu přiváděl k životu své padlé.“
„Takže by nás mělo být téměř šestnáct tisíc počítám-li správně.“
„Sedmnáct,“ opravil ho Sigvard. „Jak dorazí posily, hned vyrážíme. Pokud se nám povede stejně jako dosud, mohlo by město padnout jedním, maximálně dvěma útoky.“
„Nezapomínejte na zdejšího vládce Temnorozených, který už po staletí vede válku s Ori. Jmenuje se Garghuf.“ vyslovil to jméno tajemným hlasem vojevůdce Nikolay, který jeho moc rozhodně nepodceňoval.
„Víme o něm. Celou dobu nám dělá problémy. Nebýt jeho, město bychom dnes mohli téměř celé dobýt,“ pokračoval Helmuth.
„Ještě, že máme na své straně Ori a jejich mocnou magii světla. Nesmím zapomenout ani na naše nejlepší mágy Azanyrmuthovce,“ pravil Sigvard.
„Garghuf prozatím může počkat,“ zvažoval Helmuth další možný postup. „Orijský vůdce Um Gosa je také na cestě a ten si sním jistě poradí. Prozatím budeme pokračovat v plenění města.“

Uplynulo kýžených pět dní, když konečně dorazily čerstvé síly. Sotva se bojovníci ubytovali, už dostali první rozkazy a samozřejmě zprávu o chystaném útoku na nepřítele, který je nachystán na druhý den ráno.

Nad ránem už se chystala téměř celá armáda do boje. Pro tentokrát už byly síly nad nepřítelem vyrovnané, a tak už nebylo třeba ponechávat velkou část vojsk v táboře. Aldeřané a Ori opět vtrhli do města, kde okamžitě narazili na odpor. Tentokrát se dařilo rychle postupovat a dobyvatelé v krátké době vyčistily cestu pro beranidla, která následně prorážela další brány. Záhy se boje přenesly do celého města, a oslabený nepřítel už neměl dost sil na vytvoření zásadní přesily. Bitva už byla vyrovnaná, přesto se válčilo téměř celý den. Vládce Temnorozených Garghuf bránil druhy jak nejlépe mohl a přitom Aldeřanům připravil nejednu pernou chvíli.

Když k večeru se dobyvatelé stáhli z bitvy, skoro celé město se zmítalo v plamenech. Temnorození utrpěli drtivou porážku. Kromě hlavního hradu už z pevnosti nezůstalo mnoho použitelného a poslední zbytky obranných prvků rychle ničily dalekonosné katapulty. Nepřítel dnes ztratil přes deset tisíc bojeschopných bojovníků zatímco dobyvatelé pouhou tisícovku.

Aldeřanští vojevůdci a několik významných Převorů Ori sledovalo oranžovou záři, jež se pozvolna měnila v hustý dým a jak oheň pohlcoval celé město.
„Z toho se už Temnorození nevzpamatují,“ radoval se Helmuth. „Válka už nebude mít dlouhého trvání.“
„Um Gosa je už na cestě,“ chladně pravil Převor Ori stojící po pravé ruce. „Náš mocný pán jednou provždy skoncuje s temnotou a zlem.“
„Kolik ještě dní?“ tiše se zajímal vojevůdce Radan.
„Dny Temnorozených budou sečteny za osm dní,“ odpověděl mu Převor.

Po dobu dalších sedmi dní čekání věnovali Aldeřané a další národy z ostatních světů odpočinku a léčení ran. Hlídky neustále obcházely už téměř bezbranné město a likvidovaly každý odpor, stejně tak katapulty pokračovaly v ostřelování města. Nepřítel neměl ani chvíli na odpočinek. Mezitím přicházely další Aldeřané z vyhraných bojů, a posilovali stavy vojsk. Dle slov přicházejících je už všude dobojováno a válka na Celestis spěje do finále.

Sedmý den k večeru dorazil další oddíl Ori vedeným samotným vládcem Um Gosa. Na sobě měl žlutozlaté roucho, v ruce ohnivě zářící hůl a v rudých očích skrytou sílu. Jedině on se dokázal rovnat síle Garghula.

Vojevůdci již měli připravenou taktiku, ale protentokrát se rozhodli vzít vše do svých rukou Ori. Ani se jim mnozí nemohli divit, vždyť zde válčili po celé generace. S příchodem Um Gosy už počty Ori dosáhly osmi tisíců, zatímco nepříteli zbývalo sotva pět tisíc bojeschopných mužů a žen. Aldeřané se spojenci už v tomto posledním boji měli tvořit jakousi záchranu pro případ, že by se něco zle pokazilo.

Nad ránem již byli všichni Ori připraveni k boji. Vládce Um Gosa vedl kázání před bojem, stejně jako ostatní Převorové. Aldeřané zatím vše sledovali zpovzdálí. Trvalo to poměrně dlouho dobu, než Um Gosa zavelel k útoku. Potom už početná armáda vtrhla do města a ničila nepřítele s neskutečnou vervou. Aldeřané dle plánu obklíčili celé město a zaměstnávali poslední zbytky odporu, který ještě v okrajových čtvrtí zbyl.

Um Gosa v čele mocné armády světla pronikl až k hlavnímu hradu, jež bránily poslední tři tisíce obránců. Temnorození soustředili všechny své zbylé síly, ale ani to nebylo příliš platné. Ori v bitvě na náměstí pod hradem porazili zbytky odporu, a potom se už dobývali hradní bránou.

Brána padla během krátkého boje a Ori měli volnou ruku v plenění hradu. Jejich bojovníci a převorové postupovali přes paláce a nádvoří až nepříteli zůstal poslední palác. Vůdce Temnorozených Garghul bránil poslední zbytky dávné říše temnot a dnes byl nucen pod mocí Um Gosy ustupovat.

Mezitím Aldeřanská vojska zcela obklíčila už značně zničené město, a tak žádný nepřítel neměl šanci uniknout. Když se bitva o hlavní hrad chýlila ke konci, Aldeřanská a spojenecká vojska vtrhla do města a pročesávala trosky, kde pátrala po posledních Temnorozených.

Z kdysi početné a mocné armády nepřítele, která na začátku války čítala miliony bojovníků, zbyl už jen Garghul a poslední pobočníci. Um Gosa na sebe seslal mocnou ochranu slunce a vtrhl do trůnního sálu. Dva pobočníci vůdce padli pod úderem jasného proudu světla a další dva záhy podlehli pod salvou magických střel.

Nyní proti sobě stáli už jen Um Gosa vládce Ori a Garghul vládce Temnorozených. Garghul kolem sebe začal formovat temnotu a ta rychle nebezpečně nabývala na síle. Um Gosa se jeho čar a kouzel nezalekl a vymrštil proti němu paprsek oslepujícího světla silnější jak tisíc sluncí. Temnota proti takové moci neměla šanci, a tak ochranný štít Temnorozeného pukl a nepřítel ztratil ochranu. Garghul se nezalekl, provolal zaklínadlo a následně všechny zbývající stíny se stáhly do sálu, kde chystaly uštědřit vládci Ori poslední úder. Um Gosa pozvedl hůl a hlasitě zvolal: „Síla a velikost Ori nemůže být popírána! Ti kteří se vydali cestou zla, musí být zničeni!“ Kolem hole se potom utvořila jasná záře. Um Gosa udeřil do dlažby sálu, a pak se ozvala ohlušující rána. Mocná síla světla explodovala a hradní palác rozervala na kusy. Silná záře spálila Garghula v jedné sekundě na prach, a to byl konec Temnorozených na Celestis.

Temnota nad poslední baštou nepřítele pominula a pustinu náhle zaplavily paprsky jasného slunce. „Je konec,“ slastně pravil Azanyrmuth Tajemný, který právě sledoval zkázu nepřátelského hradu, jež se dosud hrozivě tyčil nad městem. Mezi Aldeřany, Mínojci, Ciméřany a dalšími národy zavládla nespoutaná radost. Všem bylo jasné, že nepřítel utrpěl obrovskou ztrátu a nic už nebránilo vyhnat Temnorozené z Aldeneerinu a z dalších světů.

Likvidace pozůstatků města zabrala další měsíc. Mezitím Aldeřané rozebírali tábory a veškeré vybavení přesouvali zpět na Aldeneerin. Přesunutí veškerých vojsk, výzbroje, výstroje, obléhacích zbraní a spousty dalšího trvalo až do jara. Další čtvrt rok zabral přesun k severní hranici, kde Temnorození začínaly působit stále větší potíže, a tak čerstvé síly dorazily právě včas. Během léta na Aldeneerin konečně přišli také první početné oddíly bojovníků Ori, a tak dlouholetá obrana mohla přejít do protiútoku.

Dokončení bude až po svátkách, protože se doma objevím jen sporadicky.

vynikající díl

Zdravím.
Přes svátky jsem nebyl doma, a tak jsem si dal kratší pauzu. Nyní už opět pokračuju a další díl už je na cestě, dopíšů ho v průběhu příštího tejdne.

,,no coment"
téměř tedy.
Po svátcích jsou vseci tak nějak unavení či jinak rozpoložení (určitě né líní ) tak je to tak říkajíc v normě
Ať ti to

[andoriel]

Můžu tady?
Všechno nej, Azany!
Užij si to

Svezu se s Andoriel
Též vše nej.

Děkuju za přání. Třicítku jsem řádně oslavil a nějaké akce mě ještě čekají. A nyní vstupuju do vrcholné části života, kde mě čeká mnoho velkých cílů.
Nyní ten slibovaný díl.

17
Temnoty se trhají II

Rok 400 se přehoupl do druhé poloviny. Z Celestis se vrátili už téměř všichni válečníci, kteří ještě pomáhali likvidovat poslední zbytky temných sil a očišťovat prokletou zem. Nyní i Ori mohli plnit svou část dohody a jejich bojovníci se houfně přesouvali na Aldeneerin.

V podvečer letního dne potkal Azanyrmuth Tajemný po dlouhé době Tirinuse. Poslední rok byl na Aldeneerinu hodně hektický, a proto příliš často nepotkával své dávné přátele.
„Tak rád tě opět vidím,“ radoval se Tirunus.
„Já tebe taky, už je to pěkných dnů, co jsem se neviděli,“ opětoval přivítání Tajemný.
Oba se posadili na nedalekou lavici a Tirinus pokračoval: „Vypadá to, že Temnorození letos zažijí perné chvíle.“
„Určitě. Na severu je teď tolik vojsk, jako nikdy předtím. A to nepočítám Ori, kteří tam mají také namířeno.“
„Kdy se tedy vyrazí?“
„Současné odhady hovoří o podzimu. Armády na severu bez problému odráží každý nepřátelský útok, a tak se prozatím vyčkává, než budou všichni na svých místech. Potom se zaútočí naráz.“
„Ví se, co skrývají Popelavé pláně?“ zajímal se o dosud neprobádané území Tirinus.“
„Pouze málo. Naši průzkumníci se nikdy nedostali hlouběji do pustých krajů, ale zmínky o městech nepřátel máme. Staré spisy dokonce mluví o velkém městě Temnorozených, kterému se říká Ghalligoron.“
„Ghalligoron? Ví se o něm něco?“
„Moc ne. Jen, že ukrývá mnoho temné moci našeho nepřítele. Za normálních okolností by nebylo moudré na něj útočit bez pořádného průzkumu. Nyní však máme obrovskou sílu, a tuším, že nepřítele smeteme do roka. Jen Aldeřanů je připraveno do boje téměř dvacet tisíc. Dále tu máme mnoho bojovníků ze spřátelených světů, Oriů bude přes deset tisíc a jejich počet se má ještě zdvojnásobit.“
„To je pěkné číslo,“ neskrýval úžas Tirinus.
„Možná až moc,“ tiše zkonstatoval Tajemný. „Jen doufám, že Ori nemají za lubem něco nekalého. Jistě si vzpomínáš na náš poslední rozhovor o Dandalusovi.“
„Samozřejmě. Zjistil jsi něco nového.“
„Vůbec nic,“ povzdechl si Tajemný. „Děsí mě myšlenka, že by nás Ori zradili. To bychom se nedokázali ubránit. Počty jejich válečníků lehce převyšují naše a počty jejich obyvatel Celestis jsou výrazně větší, než naše zde.“
„Kolik jich je?“
„Téměř milion a čtvrt. Nás je jen něco přes půl milionu.“
„Zato máme spoustu přátel. Pokud by něco zkusili, nedostali by nás snadno.“
„To ano. Ale válka by byla krutá a stála by životy mnoha nás.“
„Raději na to už nemysleme,“ zakončil téma plné spekulací Tirinus. „Pojďme raději do hospody probrat veselejší záležitosti.“
Tajemný vděčně přijal jeho nabídku, protože v poslední době trávil většinu času na hranici nebo s rodinou.

Uplynulo téměř sto dní, něž bylo na severní frontě vše připraveno. V tu dobu už vládl podzim a rok 400 se chýlil ke konci. Hranice, kterou tvořilo vysoké pohoří, jež oddělovalo Lianarské království od Popelavých plání, se v posledních letech zásadně proměnila. Přibyly pevnosti, tvrze a tábory. Početné armády Aldeřanů a Ori zaplnily pohraničí od západu k východu. Veleli jim ti nejlepší vojevůdci, kteří získali v posledních válkách bohaté zkušenosti. Připraveny byly i veškeré obléhací zbraně, a tak už nic nebránilo zahájit mohutnou ofenzívu.

Blížil se den, jenž byl určen pro zahájení protiútoku. Hlídky na hranicích stále pozorovaly ze strážných věží nehostinnou, pustou krajinu plné klamů a temných sil. Temnorození jakoby něco tušili a jejich útoky v poslední době zcela ustaly. Jediné co by stále připomínalo přítomnost nepřítele bylo pár zvědů, které se občas podařilo chytit.

Konečně přišel tolik očekávaný den. Časně ráno dorazili královští poslové ke všem oddílům s královou řečí, která měla za úkol pozvednout morálku válečníků. Stejně tak jednali i Ori. Převorové předříkali několik veršů z knihy Počátku a už se jen čekalo na rozkazy vojevůdců.

„Za Aldeneerin! Nechť temnota a zlo jednou provždy padnou!“ rozeznělo se téměř padesát mil dlouhou frontovou linií. Téměř čtyřiceti tisícová armáda vyrazila do zemí nepřítele. První dny pochodu se vojska střetla pouze s několika potvorami. Další dny už pochod zpestřily první boje s temnými tvory obývající hrobky, kobky, hřbitovy a další stavby rozeseté po celé této ponuré zemi. Během postupu Aldeřané s Ori narazili na několik opuštěných vesnic Temnorozených. Nebyl již pochyb, že se nepřítel připravil a kdesi v dáli připravuje protiúder.

Čtyři dny od zahájení pochodu oddíly vojsk na východě narazily na první město nepřítele. Bylo to nevelké opevněné město, v němž mohlo žít dva tisíce obyvatel. Aldeřané se před městem zastavili, aby zde připravili tábor a vyčkávali příjezdu obléhacích zbraní. Tomuto oddílu velel i jeden nejzkušenější vojevůdce Helmuth, který vybojoval velké vítězství na Celestis. V tomto oddíle byli i mnozí Azanyrmuthovci, kteří velice často pomáhali s obranou hranice.

Toho večera, ještě než do právě postaveného tábora pro dva tisíce válečníků dorazili potřebné obléhací zbraně, Azanyrmuth Tajemný pozoroval nepřátelské město zlověstně se tyčící nad nekonečnou planinou popela a prachu.
„Nelíbí se mi to,“ poznamenal si pro sebe Tajemný, když se díval na temná mračna zahalující nebe a černé obrysy dvě míle vzdáleného města.
„Taky z toho nemám dobrý pocit,“ souhlasil s ním mladší Ohnivec.
„Jsme příliš rozptýlení. Čtyřicet tisíc válečníků na padesáti mílích je málo.“
„Kdo to vymyslel?“
„To se dohodlo na společné radě ještě na jaře,“ vysvětloval tajemný „Já jsem navrhoval zaútočit pár oddíly, ale zato velmi početnými přímo do vnitrozemí, ale návrh byl těsně zamítnut.“
„Taky by to raději udělal, jak říkáš.“

Obléhací zbraně dorazily těsně před setměním, ale Helmuth plánoval útok až k ránu. Už se mu mnohokrát osvědčilo bojovat ve dne, dalo-li se tomu tak říkat. Rozestavěl hlídky okolo tábora, zatímco ostatní válečníci ulehli ke spánku.

Noc plynula klidně. Ticho ponuré krajiny občas narušily podivné zvuky bytostí. Za těch několik dní si však na ty hrozivé zvuky už mnozí zvykli a přestávali jim věnovat pozornost. Když se noc přehoupla přes polovinu, najednou se v táboře rozezněly trubky.
„Poplach!“ křičeli strážní. „Temnorození útočí!“
V táboře nastal poprask. Válečníci se sotva stačili připravit a spěchali vstříc blížícímu se nebezpečí. Teprve, když mnozí zaujali pozice, uviděli, proti čemu stojí. Obrovská armáda nepřítele zaútočila na Aldeřany a Ori. A nebylo tomu jen tady, ale po celé linii.

Náhle proti spojeným vojskům stály tisíce a tisíce nepřátel. Díky magii světla používanou Ori se podařilo nápor zpomalit, ale síla temnot byla velice mocná. První boje byly velmi krušné, Temnorozeným se podařilo útočníky vytlačovat od svých měst a vesnic. Teprve po hodině se Aldeřanům podařilo zaujmout výhodné pozice, a tak se podařilo průběh bitev otočit. Nepřátelé však bojovali vytrvale až do časných ranních hodin.

Když konečně obloha alespoň trochu zesvětlila, mohli se Aldeřané a Ori věnovat zraněným a nabrat potřebné síly. Mnozí se po právu obávali, že podobný útok je bude čekat i další noc. Unavený vojevůdce Helmuth seděl ve velitelském stanu a snažil se přemýšlet. Uvažoval nad možnostmi jak zlepšit obranu a jak získat potřebnou výhodu. Temnorození měli výraznou přesilu a jen dnes ztratil mnoho mužů. Než si šel odpočinout vydal rozkazy k opevnění táborů a nastražení pastí do okolní krajiny. Též s Ori probral možnost vytvořit magickou ochranu, která se už mnohokrát na Celestis osvědčila.

Jak rozkázal, tak se i stalo. Mágové a Převorové nastražili do krajiny několik magických nástrah. Pro klasické pasti nebyla zdejší pustina vhodná, a tak vše zůstalo na magii. Každý, kdo měl sílu, pomáhal hloubit příkop kolem tábora a stavět zábrany. Ke stavbě opevnění Aldeřané využili i povozy a některé obléhací zbraně, zejména beranidla a obléhací věže. Mnozí tušili, že čas útoku na nedaleké město ještě není.

Obdobně jako v této části víceméně postupovaly i oddíly na celé frontové linii. Když nebe potemnělo, zlověstné troubení ozývající se v dáli věstilo další útok. Pro tentokrát už byli Aldeřané a Ori mnohem lépe připraveni. Počty Temnorozených o něco narostly, ale v ten den už přišli o moment překvapení. Magickým nástrahám si povětšinou vyhýbali, ale v blízkosti táborů je zasypala sprška šípů, ohnivých koulí a dalších mocných kouzel. Aldeřanští mágové v posledních dvaceti letech v magii velmi pokročili, a tak si připravili pro nepřítele nejedno překvapení.

Sotva se první válečníci temnot přiblížili k táboru, čekala na ně ohnivá zeď, která jim zcela odřízla cestu. Potom následovaly četné údery blesků a řetězové blesky. Pozadu nezůstávali ani Ori a Převorové dílo zkázy dokonávali. Temnorození se však nehodlali jen tak vzdát a jejich čarodějové útoky opětovali.

První hodina bojů byla nejtěžší, ale magie světla se ukázala silnější, a tak se podařilo útoky odrazit. Nepřítel to ještě zkoušel mnohokrát za celou noc, ale bezúspěšně. Druhá noc dopadla o poznání lépe než předchozí, avšak únava se zákonitě dostavila. Podobně se zadařilo na celé válečné linii.

Další dny probíhali v podobném duchu, ale moc Temnorozených nepolevovala, ba právě naopak. Nepřítel vymýšlel stále nové taktiky, od pokusů vést útok z opačné strany, obklíčení, nebo prorazit opevnění ztečí. Poslední možnost jednou přinesla dílčí úspěch, ale Aldeřané dokázali neuvěřitelným způsobem využít situace a zmasakrovat stovky nepřátelských bojovníků během velice krátké chvíle.

Deset dní se Aldeřané a Ori jen bránili, a proto se Helmuth rozhodl přejít do protiútoku. Ten den dorazily čerstvé síly a zásoby. Sotva se příchozí stačili utábořit, hned se stali součástí příprav na další noc. Plán zněl jasně, jakmile nepřítel ustoupí, okamžitě vší silou zaútočí na město

Tu noc Temnorození znovu zaútočili, ale obranu ani tentokrát neprorazili. Sotva nepřítel vyklidil pole, zavelel vojevůdce k útoku. Nejprve se jeden oddíl Ori čítající sedm set bojovníků vydal východním směrem, aby zaútočil na východní bránu, a potom vyrazili na jižní bránu Aldeřané i s obléhacími zbraněmi. Protože Temnorozené nebylo radno podceňovat, v záloze čekal další oddíl Ori čítající pět set bojovníků. Ti měli za úkol vyrazit, až když bude bitva v plném proudu.

A tak Ori podnikli první útok na nepřátelské město. Temnorození tušili nějakou zradu, a proto na obranu východní brány nevyslali veškeré své síly. To už byli na cestě Aldeřané. Před jižní bránou už na ně čekal velký oddíl nepřátelských vojsk. Útočníci se nechtěli pouštět do zdlouhavého obléhání, a tak vyrazili na zteč. Díky rychlosti prorazili nepřítelovu obranu. Aldeřané se sice dostali až k hlavní bráně, ale bez beranidel zde byli bezmocní. Prozatím město ostřelovaly katapulty na kopci opodál.

Temnorození na obranu jižní brány vyslali velkou část vojsk, a to byl pravý čas vyrazit posledním oddílem zatím vyčkávající v záloze. Aldeřané čelili před bránou velkému tlaku. Stáli zde proti mnohonásobné přesile a bylo otázkou času, kdy budou nuceni ustoupit. I Ori u východní brány měli problémy. Situace se však změnila, když nepříteli zabouchal na severozápadní bránu další oddíl. Než stačili obránci zareagovat, stačili Ori vtrhnout na hradby a likvidovat hlídky. Hradby města byly oproti velkému městu na Celestis mnohem nižší. Výška pouhých dvanáct stop a mělký příkop nečinil Ori problém vyšplhat na hradby po žebřících. Samotné opevnění města tvořila jen jedna linie opevnění doplněné na několika místech obranými věžemi.

Za krátko už Ori poškodili severozápadní bránu a někteří z nich běželi na pomoc Aldeřanům. Malému oddílu se podařilo dostat až k jižní bráně, kde zaskočili stráž a už nic nebránilo otevřít bránu dobyvatelům. Do hodiny padla i druhá brána, avšak sil ubývalo a Temnorození se nechtěli vzdávat. Vojevůdce Helmuth zavelel k ústupu.

Následující noc vládl v okolí nebývalý klid, zatímco se na jiných místech válečné linie dál bojovalo. Klidnou noc mnozí využili k tolik potřebnému odpočinku. Helmuth nechtěl nechat nepřítele vydechnout, stejně jako Aldeřany nenechali odpočinout Temnorození, a proto hned ráno vyrazili opět na město. Boje však byly těžké. Přestože se jednalo o malé město, nepřítel ho nechtěl nechat padnout.

Dobývání města se nakonec protáhlo na dlouhých patnáct dní. Mezitím se celá frontová linie posunula o mnoho mil do vnitrozemí Popelavých plání. Temnorození na obranu města vyslali velké armády, které potom jinde chyběly. Za první měsíc války padlo na straně nepřítele téměř dvacet tisíc válečníků, zatímco na straně dobyvatelů necelých pět tisíc.

Spojené armády postupovali neustále na sever. Cestou plenily malá městečka či vesnice. Ušetřeny nezůstaly ani chrámy zasvěceny temným božstvům. Ovšem nepřátelský odpor neustával. Mnozí přiznali, že tahle válka je mnohem náročnější než ta na Celestis.

Rok se s rokem sešel a už tu byl letopočet 401. Aldeřané s pomocí Ori postoupili až osmdesát mil do do vnitrozemí. Obloha nad nimi byla stále temnější. V dáli už se rýsovala obrovská pevnost s vysokou věží na jejímž vrcholu zářilo jedovatě zelené světlo. Nebyl pochyb, že se jednalo o hlavní město Temnorozených.

Jak se postupně blížili k pevnosti, na mnohé padal strach a stejně tak je opouštělo i sebevědomí. Temnota a časté mlhy halily pustinu. Účinky zlé moci a temné magie zde byly přítomny v mnohem vyšší míře než kdekoliv jinde. Morálka dobyvatelů padala. Ori se snažili magií světla zmírnit zlou moc, ale příliš to nepomáhalo. I sám Um Gosa, vládce Ori musel vynaložit mnoho síly, aby alespoň narušil zhoubné účinky zlých sil a armády mohly pokračovat k pevnosti.

Na dohled ve vzdálenosti dvě míle od města dobyvatelé zakládali tábory. S výstavbou si dali záležet, protože se očekávalo zdlouhavé a těžké obléhání. Avšak pod častými útoky, které neustávaly ani v denní době, byla stavba sama o sobě boj. Aldeřanům trvalo mnohdy i sedm dní, než se podařilo vyhloubit příkopy a vybudovat barikády a ani potom nebylo vyhráno. Nad středem Popelavých plání vládla věčná noc. Temnota halila oblohu a jen stěží se dalo zjistit, zda je den či noc. Život znepříjemňovaly útoky podivných bytostí ze vzduchu. Noci byly neklidné a válečníci měli málo příležitostí na klidný spánek a když přišel, jejich mysl naplňovaly jen děsivé noční můry. Mnozí se po několika dnech se báli usnout, protože sny byly až příliš živé. Sny o zkáze Aldeneerinu, děsivých monstrech, mučení, trýzni, bolesti, o bezmoci, ztrátě rodin, utrpění bližních.

Aldeřané a Ori setrvávali mnoho dní v táborech a nesnažili se jít do protiútoku. Většinu sil vkládali do tvorby magické ochrany, aby bylo možné zde vůbec setrvat. Velkou měrou se podíleli Převorové Ori, Aldeřanští mágové, zejména Azanyrmuthovci a dokonce i sám král Ragulus, jehož přítomnost pozvedla morálku válečníků. A tak se černé myšlenky a noční můry rozplynuly. Dvanáct dní od příchodu chmury vystřídala neděje. Obrovská šance definitivně porazit letitého nepřítele byla na dosah.

Nejlepší vojevůdci se sešli a konečně se pustili do odvážných plánů. Město nepřátel bylo obrovské, jistě v něm sídlo více jak deset tisíc Temnorozených. To bylo sice méně než v nepřátelském městě na Celestis, ale Ghalligoron měl neskutečně propracované opevnění. Čtyřicet až šedesát stop vysoké hradby ve dvou liniích doplňovalo nespočetně menších a velkých věží. Brány města chránily ještě předsunuté věže s barbakány a okolní svět spojovaly vysoké mosty, které se klenuly nad hlubokým obranným příkopem v němž bublala jedovatě zelená podivně páchnoucí tekutina. Do města vedly pouze čtyři přístupové cesty, což značně ztěžovalo obléhání.

Vojevůdci spolu s mágy vymýšleli nějakou vhodnou magickou ochranu, jenž by je chránila před černou magií používanou nepřítelem a zároveň by dobyvatelům usnadnila průnik do města. Po dalších čtyřech dnech měli vymyšlenou vynikající strategii. Mágové z rodu Azanyrmuthů v posledních letech značně pokročili v magii a mnohá kouzla chystali využít v nadcházející bitvě.

A tak se dalšího ráno nedaleko od městských bran chystalo k útoku téměř třicet pět tisíc bojeschopných mužů. Dalších deset tisíc mělo na starost okolí města, zejména měli chránit bojiště před nenadálým útokem z Popelavých plání. Největší a nejmocnější oddíl se chystal k útoku na jižní bránu. V čele stál Aldeřanský král Ragulus v plné královské zbroji, na níž spočívala mocná ochranná moc a Oriský vládce Um-Gosa.

Aldeřanští mágové s Převory se pustili do společného rituálu, který měl chránit celou armádu. Podobně se tak dělo i u ostatních oddílů, ty však měly za úkol zaměstnat nepřítele. Když byla ochrana hotová. Král Ragulus předstoupil před oddíl a pronesl hlavní řeč: „Stojíme teď před nejdůležitější bitvou v historii Aldeneerinu. Překonali jsme mnohé nástrahy a ukázali jsme nepříteli, s kým má tu čest. Dnes již stojíme před branami hlavního města Temnorozených. Nešetřme je, stejně jako nešetřili nás. Za Aldeneerin!“

Armáda vyrazila vstříc nepříteli. Nejprve postupovala pomalu, ale jak se přiblížila na dosah obranných věží, mágové seslali do prvních řad kouzlo spěch a válečníci se rozeběhli neskutečnou rychlostí. V těsném závěsu běželi mágové a jakmile se blížilo střetnutí s bytostmi mající za úkol chránit město, stvořili mocný poryv větru, jenž odhazoval tvory z cesty. Kostlivci, nemrtví, ghúlové, hlinění a další golemové padali z mostu do městského příkopu a ti, kteří odolali, spálil oheň z ohnivé vlny, která následovala hned za větrem. Magické věže a nepřátelští čarodějové sesílali na Aldeřany mnohá kouzla, avšak ochrana byla velice mocná.

Dobyvatelé se snadno dostali k velké černé bráně. Než Temnorození stačili vyslat obránce, Um-Gosa spustil zaříkávání a kolem jeho magické hole se začala tvořit zářící modrá koule. Ta rostla, jak vůdci Převorové Ori předávali magickou moc. Vládce Ori sám předstoupil před bránu, zatímco se nepřátelští čarodějové pokoušeli narušit vznikající kouzlo. Ač se snažili sebevíc, koule energii neztrácela.

Když jasná namodralá záře pohlcovala vše v okolí Um-Gosy ve vzdálenosti dvaceti sáhů. Objem koule se najednou smrštil do malé kuličky a vládce ji vrhl přímo proti pevné železné bráně. Ozvala se ohlušující rána až se v okolí vzedmul prach. Jakmile se kouř rozptýlil, naskytl se dobyvatelům pohled na zcela rozbitou bránu. V řadách Aldeřanů se ozval vítězoslavný pokřik. Nato početná armáda vtrhla do města.

Ghalligoron bylo velice temné město. Dobyvatelům se naskytl pohled na mnoho vysokých černých věží hrozivých tvarů, chrámy zasvěcené temným božstvům, křivolaké ulice, jenž lemovaly několika patrové pokřivené domy a mezi tím vším nechyběly hřbitovy, mrtvé stromy, jedovatá jezírka a bizarní hrůzostrašné sochy. Kromě Temnorozených po ulicích pobíhalo spoustu tvorů, z nichž mnohé Aldeřané ještě nespatřili na živo.

V ulicích města se rozpoutalo peklo. Bojovalo se o každé prostranství, ulice i domy. Aldeřanům a Ori se dařilo dobývat další prostory, avšak moc ochranného kouzla pod tíhou nepřátelské magie slábla. Navíc se ukázalo, že jsou Temnorození v přesile a navíc na svém území měli na útočníky připraveni nejedno nepěkné překvapení.

Bitva v ulicích trvala mnoho hodin a dobyvatelé byli postupně vytlačování z města. Um-Gosa postupoval ulicemi přímo k vysoké věži, jejíž konec byl ukryt v černých mračnech. Bez větších problémů pobíjel nepřátelské válečníky jež mu zkřížili cestu. Jak se blížil ke středu města, cítil před sebou nepředstavitelné zlo.

Okolní ulice zničeho nic ztichly. V tom se před Um-Gosem zjevil vládce Temnorozených v celé své temnotě. Jmenoval se Alzazmon. Na sobě měl černý plášť zakrývající černou zbroj. Obklopovala ho jakási neviditelná aura strachu, temnoty a zla. Vládce Ori vyrazil ihned do útoku, ale magie světla zde selhávala. Um-Gosa spotřeboval velkou část moci při destrukci hlavní brány a v následujících bojích. Sám byl silou nepřítele překvapen, ale nehodlal se vzdát.

Aldeřané opodál se dostávali stále pod větší tlak. Počty nepřátel neustále rostly, a tak jim nezbývalo, než se dát na ústup. Některé skupinky válečníků se při ústupu dostaly do obklíčení, z něhož nebylo úniku. Naneštěstí se do pasti dostal i král Lianaru. Ragulus se statečně bránil a ještě mnoho Temnorozených padlo ocelí jeho mocného meče. I přes statečnost nakonec padl do zajetí a další zprávy o králi Ragulusovi už nikdo nevyslyšel.

Um-Gosa stále sváděl boj s Alzazmonem, ale i on musel ustupovat před obří mocí, které čelil. Vládce Temnorozených pozvedl černou čepel a pronesl v černé řeči jakési zaklínadlo. Okolím přešla vlna děsu a vládce Ori v mysli uslyšel zlý Alzazmonův hlas: „Tuhle válku nemáte šanci vyhrát. Kliďte se odsud, nebo teprve poznáte hněv Temnorozených.“ Na Orie najedou padla neskonalá hrůza, jakou dosud nezažili. Temnota a zmar se natolik vryl všem do mysli, že v tu chvíli měli v hlavě jedinou myšlenku. Zmizet odsud a už se na Popelavé pláně nikdy nevracet. Um-Gosa poprvé v životě ucítil, co znamená strach.

Vzápětí se dali Ori na útěk z města. Stejně tak kvapně ponechali Orijské tábory na pospas osudu a prchali na jih. Když se Aldeřané vzpamatovali z porážky a viděli spojence opouštět ležení, uvědomili si, že jakékoliv další útoky na město jsou předem odsouzeny k nezdaru.

Nejdrtivěji na Aldeřany dolehla zpráva o zajetí Raguluse. Pokusili se ještě podniknout jeden útok na město, avšak přesila byla příliš silná. Vojevůdci nakonec rozhodli okolí města opustit, dokud je nepřítel nechával na pokoji. Složili stany, výbavu naložili na povozy a vydali se na zpáteční cestu. Cestou domů neskrývali Aldeřané zklamání.

Azanyrmuth Ohnivec se svěřoval Tajemnému: „To je zlé. Jaké neštěstí nás potkalo.“
„Nepřítele jsme nepřemohli a navíc ztratili krále Raguluse,“ hořekoval Tajemný.
„Co bude asi následovat?“
„Dál budeme bránit hranici. Snad to ubráníme, ale nevím na jak dlouho. Nepřítel je mnohem mocnější, než jsme tušili. Určitě by dokázal dobýt i Lianar. Avšak to je jen jeden z problémů. Kdo usedne na králův trůn? Ragulus neměl zvolen následovníka, tak to bude na radě.“
„Proč na trůn nemůže usednout některý z jeho potomků?“
„Ale může. Jen to musí rozhodnout rada. Dosud měl při výběru hlavní slovo současný král. Teď tomu je jinak,“ povzdechl si Tajemný a v hlavě se mu honily všemožné myšlenky.

Válečníci se vrátili z Popelavých plání, když už vládlo jaro roku 401. I nadále pokračovalo hlídání severní hranice, ovšem ne v takové míře. Naštěstí od války nepřítel nechal Aldeřany na pokoji. Zato v Lianarském království nastaly potíže. Po pádu Raguluse byla ustanovena prozatímní rada. Ta ovšem místo vládnutí a určení nového krále řešila neustálé hádky a boj o moc. Následující rok upadlo království do chaosu. Aby toho nebylo málo v témže roce přišly katastrofální sucha. Hospodářství se potýkalo s vážnou krizí, a tak poprvé ,od počítání nového věku, Aldeřané poznali chudobu a hlad. Spolu s tím vzrostla kriminalita a další zla s tím spojená. Říká se, že v těch útrapách Aldeřanů měl prsty i sám vládce Temnorozených Alzazmon.

Ori stále žijící s Aldeřany se chopili příležitosti a někteří se dostali do královské rady. Mnozí sice Orijům nedůvěřovali, přesto jejich příchod do královské rady mnozí podpořili především z řad dávných členů. V následujících letech se situace v radě uklidnila, dokonce i hospodářství se začalo dařit, přestože i několik let po válce nebyl ustaven nový vládce. Ovšem nic nebylo zadarmo, a tak vliv Ori rostl víc, než se mnohým zamlouvalo. V prvním desetiletí vystavěli v Lianarské říši mnoho chrámů a víru v Počátek vnucovali mnohým obyvatelům.

V letech 403 až 407 Ori pracovali na magické ohraně před možným útokem Temnorozených. Um-Gosa se už dokázal plně zotavit ze zničujícího útoku nepřátelského vládce, a proto využíval moc ke tvorbě ochranného pásu, jenž převzal jeho jméno. Od té doby chránil Aldřanská království před hrozbou ze severu Um-Gosův pás. Žádný z Temnorozených se ho neodvážil překročit a pokud se o to někdo z nich pokusil, magie světla ho zahnala a jeho smysly zmátla. Ovšem i Ori se už nikdy neodvážili do Popelavých plání. Černá moc Alzazmona po dlouhá léta zůstala v živé paměti Oriů.

Po roce 408 se situace značně vyhrotila. Mnozí nuceně přijali víru Počátek, zatímco uctívání tradičních bohů bylo zakazováno. Chrámy byly pošpiněny a často pak sloužily jen jako skladiště nepotřebného. Schopní a výjimeční lidé byli pronásledováni, mučeni a zotročeni, nebo upalováni ve vykonstruovaných procesech. Rod Azanyrmuthovců přišel na pranýř jako jeden z prvních. Jejich majetek byl zabaven a následně pronásledováni. Řádění Ori nepřežilo šest Azanyrmuthovců, ostatní prchli na východ a jih, kde zatím Ori neměli žádný vliv.

A tak na v Lianarské říši nastala doba úpadku. Temnoty se sice roztrhaly, ale následné světlo mnohé oslepila.

Ještě jenden díl a Ald 2 bude komplet.

Skvělé jako vždy.

Tý jo, no doufám že se z toho Lianar vzpamatuje a Ori vykopou, jen jedna věc, Kde byli Cimeřané při tomto útoku, nějak jsem nepostřehl jejich přítomnost... Plán?