SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

[andoriel]

Díky, Shano
Varia je skvělá. Chytrá a kreativní
A Rehis je miláček Kdyby to bylo ve filmu, určitě ho hraje to Steve Bacic

[Aiwendill]

Och... vobec nie si narocna. Takeho fesaka obsadit...

Mimochodom pekna cast...

[andoriel]

Děkuju, Aiwendille

Ale já vůbec nejsem náročná Když už má mít Andoriel někoho jiného, tak ať to stojí za to, ne? A je to s Acem moc hezký kontrast

opět vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

A příště už budou kapitoly zase 8. 18. a 28. v každém měsíci (pokud nebude důvod k výjimce )
Bavte se

Zelená planeta
24. Za co mohou blázni

Po svítání jsme se vraceli do vesnice. Procházeli jsme mezi domy, a přestože byli místní obyvatelé zvyklí vstávat ještě před rozedněním a od brzkého rána se měl osadou rozléhat běžný denní hluk, vládlo ve vsi ticho, které ještě umocňovaly těžké černé mraky nízko na obloze hrozící deštěm.
Nechali jsme vůz tam, kde stál minulý večer, a přidali jsme se k vyděšeně mlčícímu davu u jednoho z domů.
Právě z něj vynášeli dvě mrtvá těla. Byla vysušená jako mumie a jenom podle šatů jsem poznala, že se jedná o muže a ženu.
„To je Idés a Aipa?“ zeptala jsem se vedle stojícího malého chlapce. Zvedl ke mně oči a pod nánosem špíny jsem viděla, jak bledne. Couvnul, aby se dostal z mého dosahu, a vrtěl hlavou, jako by nemohl uvěřit vlastním očím.
„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se ho zmateně.
„Erinye!“ vřískl chlapec a dal se na útěk.
Teprve, když mi chlapec zmizel z očí, vzpomněla jsem si, že už jsem ho viděla. Malý Att a jeho touha po soli. Nechápala jsem, proč se mě najednou bojí, než jsem si uvědomila, že mě právě označil jako původce smrti těch dvou mrtvých.
Kolem mě se otevřela velká prázdná plocha. Z jejího okraje na mě hleděly vyděšené tváře. Pak se dav proti mně zavlnil a pomalým vážným krokem se ke mně blížili dva muži. Každý nesl v náruči jedno tělo. Zastavili se a vysušené mrtvoly mi položili k nohám.
Couvla jsem. Musela jsem rychle polknout, aby se mi nezvedl žaludek.
„Spravedlnost byla vykonána,“ řekl jeden z mužů dutým hlasem.
V davu se ozval hysterický smích.
„Spravedlnost!“ zahýkal malý mužík ve špinavých hadrech. Vypadal mnohem zanedbaněji než shromáždění vesničané. „Vykonala spravedlnost!“ vykřikl znovu pisklavým hláskem. „Kenesa a Centa jsou mrtvé. Aipa a Idés jsou mrtví.“ Lidé se kolem něho rozestupovali. Mužík přešel k tělům a sklonil se nad nimi. „Konečně,“ zamumlal dost hlasitě, aby to všichni slyšeli. „Konečně jsem se dočkal. Celá rodina je po smrti.“ Udělal kolem těl pár drobných krůčků vítězného tance. „Spravedlnost byla vykonána a Erinye rozhodla.“ Rozesmál se. „Krádež si zaslouží trest, ne ta spravedlnost, kterou jsem zařídil sám. Sestřičky mi udělaly ze života peklo a já jim ho vrátil. Všem. Erinye rozhodla spravedlivě,“ zvedl ke mně hlavu.
„Ne,“ zmohla jsem se na slabý odpor. „Já ne. Já nejsem…“ Zoufale jsem se rozhlédla. „Nic jsem jim neudělala,“ řekla jsem tiše.
„To ty?!“ vykřikl muž, který předešlého dne vedl celé Pořízení.
Nebyla jsem si jistá, jestli otázka platila mně nebo mužíkovi, který si stále se zjevnou radostí prohlížel mrtvoly.
„Ne,“ hlesla jsem znovu. Hledala jsem záchytný bod ve zmatených myšlenkách. „Kdo jsi?“ zeptala jsem se mužíka.
„Místní blázen,“ ozval se z davu ženský hlas. „Neví, co mluví.“
Zvedla jsem hlavu a podívala se na ženu, která promluvila. Zářivě rezavé vlasy měla pečlivě stažené do jednoduchého uzlu, který zvýrazňoval dlouhý krk. Její vyšší štíhlá postava byla hrdě narovnaná a světle hnědé oči na mě upírala beze strachu. Byl to příjemný rozdíl oproti vystrašeným tvářím všech ostatních. Nebo skoro od všech ostatních. Dva muži za rusovláskou se tvářili spíš rozzlobeně než vyděšeně. Jeden z nich by dokázal splynout s davem, aniž bych si ho všimla. Ten druhý se od všech lišil jako den od noci. Vysoký, bledý s volně poletujícími dlouhými bílými vlasy. Zamračila jsem se. Už jsem ho někde viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde to bylo.
„Nejsem blázen,“ přetrhl mužík mé myšlenky. „Jsem Idésův strýc,“ ušklíbl se. „Teď bude všechno moje.“
„To ty jsi zabil své sestry?“ zeptal se hlas z davu.
Mužík se rozesmál. „Podle Erinye to nebyla vražda. A jestli jsi Erinye ty,“ otočil se ke mně, „máš můj nehynoucí dík.“
Zmohla jsem se jen na další zavrtění hlavou, které nikdo nebral v potaz. Lidé si mezi sebou začali šuškat. Ukazovali na mne i na mužíka. Jejich hlasy sílily. Oči se mi pořád vracely k zrzavé dívce a jejím společníkům. Mračila se do země a odmítavě potřásala hlavou, když jí vysoký bledý muž něco tiše ale důrazně říkal. Neslyšela jsem je, ani když se do jednostranného hovoru připojil i ten druhý muž. Zdálo se, že dívce něco vyčítají nebo jí o něčem přesvědčují a ona to odmítá.
Ohlédla jsem se po spolku muzikantů. Stáli dost daleko za mnou u okraje shromážděného davu a tvářili se rozpačitě. Chápala jsem je. Nechtěli se mnou mít nic společného, pokud by se prokázalo, že jako Erinye mohu za smrt dvou nevinných lidí. I když podle toho, co jsem slyšela, Idés a Aipa zase tolik nevinní nebyli. Ty dvě ženy sice nejspíš nezabili, ale jistě z jejich domu odnesli vše, co mělo nějakou cenu, a nikomu o jejich smrti neřekli.
Mužík dál chodil kolem mumií Idése a Aipy a radostí si mnul ruce. Chtěl mluvit dál, ale přerušil ho výkřik z kraje shromáždění. Nerozuměla jsem slovům, ale viděla jsem, jak se všichni najednou rozprchli. Neutíkali se schovat do svých domovů. Utíkali pryč z vesnice co nejdál od nebezpečí, o kterém jsem ještě pořád nic nevěděla.

Grerymu stačil jeden letmý pohled, aby vzal Trein za loket a táhl ji co nejrychleji směrem od smrtelného nebezpečí. Valerian cestou chytil za ruku temně zlatou krásku na okraji shromážděného davu. Takovou nádheru nemůže nechat na pospas oranžové metle. Všiml si jí už včera, když opouštěli ves. Kousek šla s nimi, ale pak se ztratila za posledními domy a Valerian se po ní marně ohlížel. Dívka se trochu vzpouzela a podvolila se, až když ji za druhé rameno chytil Gavin a začal ji netrpělivě postrkovat. Také se chtěl rychle dostat co nejdál. Jedno setkání s brouky v Serdanimu mu stačilo až do konce života. Věděl, že Todd našel svoji Andoriel. Poznal ji na první pohled, i když se dost změnila. Byla mnohem unavenější, než si ji pamatoval z lesa u travnaté pláně. Také se nějakým řízením osudu změnila v Erinyi. Gavin byl rád, že může Variu bez rozruchu odtáhnout pryč a nechat ty dva, aby si svoje problémy se ztrátou paměti v klidu vyříkali. Jim brouci jistě neublíží.

„Utíkej!“ houkl na mě Rehis. Proběhl kolem mě tak rychle, že mě srazil na zem. Ani se neohlédl a zmizel v davu prchajících. Pokusila jsem se zvednout, ale pokaždé, když jsem se dostala do kleku, do mě někdo z pobíhajících vrazil a já se ocitla zpátky na zemi.
Vstávala jsem asi po páté. Žádní lidé už kolem mě nepobíhali, tak jsem doufala, že se mi to tentokrát povede. Něčí ruce mě vzaly za ramena a pomohly mi dostat se na nohy.
„Děkuju,“ vydechla jsem. Vysoký bělovlasý muž, kterého jsem si všimla před všeobecnou panikou, si mě pozorně prohlížel a pořád ještě mě držel za ramena. Nikdo jiný v dohledu nebyl. Pokusila jsem se mu nenápadně vykroutit ze sevření, ale držel mě pevně.
„Už dokážu stát sama,“ zavrčela jsem a znovu se pokusila osvobodit.
„Tentokrát tě nenechám utéct,“ řekl. Moje pokusy o získání svobody u něho vyvolaly jenom náznak úsměvu kolem úst.
Vzpomněla jsem si, kde jsem ho viděla. Po svém probuzení v lese. Tehdy jsem nevěděla kde jsem, ani kdo jsem. Nazval mě divným jménem, a než se mi podařilo mu utéct, zahlédla jsem v jeho divokých žlutých očích zmatek a bolest. Sklopila jsem hlavu, abych promyslela, co dál. Kolem nás se tlačil houf oranžového hmyzu. Jeden z brouků roztáhl krovky a vzlétl. Nastavila jsem ruku, aby měl kde přistát. Sotva se mi usadil na dlani, zvedla jsem si ji před oči.
„Ahoj,“ pozdravila jsem.
Brouk se ke mně otočil zády a začal se natřásat čelem k bělovlasému muži.
„Dobrá,“ zahučel muž neochotně jako odpověď na složitý tanec.
Nechápala jsem, co se děje. Brouk vypadal jako ten, o kterém se mi kdysi zdálo. Automaticky jsem si při vzpomínce na ten sen poškrábala druhou rukou nos. Cítila jsem, jak se mi brouk odrazil od dlaně a vzlétl… aby se mi usadil na čele.
„Ale ne,“ protestovala jsem. Muž mě už nedržel za ramena. Ruce mu sjely na moje zápěstí a já nemohla brouka odehnat.
„Co to má znamenat?“ mračila jsem se a znovu jsem se pokusila se muži vykroutit.
Ostrou bolest na čele určitě způsobil brouk svými kusadly. Škubla jsem sebou silněji. Nebylo mi to nic platné. V místě kousnutí jsem cítila brnění, které přecházelo do celé hlavy a pak i do zbytku těla. Už jsem se nepokoušela osvobodit. Před očima si mi míhala barevná světla a skládala se v ohnivé plameny. Na tvář i do vlasů mi začalo dopadat něco chladného a vlhkého. Déšť. Mraky si tuto chvíli vybraly pro to, aby zem zalily přívalem nashromážděné vody a podpořily požár, který se ve mně rozrůstal.
Oheň i voda se spojily a naplnily mou hlavu nepravděpodobnými obrazy. Nesnažila jsem se jim porozumět. Doufala jsem, že si najdou své místo samy. Trvalo jim nekonečně dlouho, než přestaly vylétat z plamenů a připlouvat po vodě. Věděla jsem, že se shromažďují a čekají na svou příležitost, aby se mi připomněly.
Zamrkala jsem ve snaze vidět něco ze svého okolí. Postava muže přede mnou se na okamžik zaostřila a pak se začala rozplývat v mlze, která zbyla po ohnivé povodni. Nesmírná tíha mě tlačila k zemi a bylo stále obtížnější se jí ubránit a zůstat stát. Nohy už mě odmítaly nést a podklesly pode mnou.

Ace zachytil Andoriel na poslední chvíli než se skácela k zemi. Mračil se. Za těch pár dní, co byli na této zvláštní planetě, to bylo už přinejmenším podruhé, co se jí podařilo omdlít. Sice chápal, proč se to děje, ale proto to nebylo o nic méně stresující.
Stál uprostřed prázdné návsi s bezvládnou ženou v náručí a marně se rozhlížel po nějaké pomoci. Posunul si Andoriel v loktech tak, aby ji udržel jednou rukou a tou druhou jí přejel po obličeji. Byl studený a vlhký potem. Tváře se jí propadaly v temných stínech, které barvou konkurovaly kruhům kolem očí.
Právě se rozhodl, že země na uložení Andoriel bude stačit, když se pohnula, jak přicházela k sobě.
S napětím čekal, jestli zásah slečny Písk bude mít očekávaný výsledek.

Probírala jsem se z dlouhého zmateného snu. „Ace?“ zašeptala jsem první jméno, které mi znělo v hlavě. Tiché zabručení mě ujistilo, že můj svět je v pořádku. „Ace,“ vydechla jsem spokojeně. Pootevřela jsem oči a ujistila se, že ten, kdo mě objímá, je opravdu můj nejmilejší Wraith. Chytila jsem se ho kolem krku a přitiskla se k němu.
„To je dobře, že už jsem vzhůru,“ zašeptala jsem si pro sebe a přejela dlaněmi po ramenou v tmavém plášti. Byla přesně taková, jaká jsem si je pamatovala.
„Spala jsi dlouho.“ Wraith se nepokoušel mě od sebe odtáhnout. „Moc dlouho,“ dodal zvláštním hlasem.
Zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do obličeje. „Moc dlouho?“ opakovala jsem zmateně.
Místo vysvětlení se sklonil a políbil mě. Odehnala jsem několik divných myšlenek, které se dožalovaly mé pozornosti, a užívala si příjemné okamžiky.
Ostré písknutí u mého ucha způsobilo, že jsem leknutím nadskočila. Úplně jsem zapomněla na oranžové brouky.
„Slečno Písk?“ řekla jsem opatrně. Nebyla jsem si jistá, jestli se mnou hlava nehraje nějaké podivné hry.
„Něco jsem jí slíbil,“ povzdechl si Ace.
Tázavě jsem se na něho zadívala. Vzdychající Wraith – to byla novinka.
Nechal slečnu Písk dotančit na konec svého ukazováčku. „Opravdu to chceš?“ zeptal se jí s vážnou tváří. Slečna Písk zadupala drobnýma nožkama. Ace pokrčil rameny a rychle a pevně spojil palec s koncem ukazováčku. Ozvalo se zakřupání vnějšího hmyzího skeletu.
Otevřela jsem ústa k protestu, a pak je zavřela, když Ace rozpojil prsty a nechal z nich prach ze slečny Písk odletět. Nebyl to prach, ale miniaturní noví broučci. Nová generace oranžové metly. Hned zapadli mezi ostatní brouky na zemi a ztratili se mi z dohledu. Nejspíš se schovali před deštěm, který pořád padal a padal.
Položila jsem si tvář na Wraithovo mokré rameno. „Nejsem si jistá, co se stalo,“ řekla jsem tiše. „A tím nemyslím slečnu Písk, ale celkem. Pořád ještě spoustu věcí nevím, zvlášť z poslední doby.“ Zmlkla jsem a zatnula zuby, abych nedala najevo bolest, která se mi rozšířila ze středu těla a jenom pomalu doznívala. Okamžitá slabost mě málem položila na zem, ale Ace mě držel pevně. Visela jsem mu v rukou a čekala, až mě začnou poslouchat aspoň nohy.

Varia se tiskla ke kmeni stromu a třásla se odporem, když sledovala, jak pár kroků od ní prochází jednolitý proud oranžových krovek. Dělil ji od nich kmen, o který se opírala, a řídké trnité křoví. Díky Gavinovi a tomu modrookému muzikantovi stačila utéct dost daleko do lesa. Stejně se oranžové metle skoro nevyhnula. Z dálky viděla několik lidí mizet pod tíhou hmyzu. Věděla, že kdyby se vrátila na místo, kde je spatřila naposledy, nenajde po nich žádnou památku. Brouci v několika okamžicích dokázali spotřebovat vše.
Gavin a modrooký muzikant stáli za stejným kmenem stromu jako Varia.
„Jsem Valerian,“ představil se šeptem hudebník.
„Gavin. Varia,“ odpověděl stejně Gavin. Oba nepřestávali sledovat pochodující hmyz, dokud se poslední poskakující brouček neztratil v modrém mechu.
Valerian se dlouze zadíval na Varii a zhluboka se nadechl, aby požádal o možnost zůstat s ní kdekoli si bude přát. Nechtěl se vracet k potulnému životu.
Varia zaváhala. Pak zjistila, že v hloubce tmavě modrých očí Valeriana se dokáže utopit mnohem snadněji a lépe než v chladných žlutých očích Todda, který pro ni přes všechnu blízkost zůstal cizincem. Exotiku a nebezpečí stále na dosah okusila. Byla moc hrdá na to, aby si připustila, že se zmýlila, a cizinec Todd není tím, koho si vedle sebe představovala. Nyní byl Todd pryč. Možná jeho slib oranžovému brouku skončil Toddovou smrtí. Možná nějaká vyšší moc zařídila, aby se Todd ztratil, a Varia mohla začít znovu. Ani ona se nechtěla vracet k životu, jaký vedla během posledních dní. Rozhodla se, že Todda nebude hledat. Věděla, že ani on po ní pátrat nebude.
Gavin se otočil, aby naposledy zkontroloval, že žádný z oranžových brouků není na blízku, a také, aby Varia neviděla jeho spokojený úsměv. Neteř se musela setkat s oranžovou metlou, aby dostala rozum. Todd našel svoji ztracenou ženu. Z oblohy padal déšť. Vypadalo to, že je svět v pořádku.
Z myšlenek ho vytrhl vzdálený výkřik.
Oranžová metla dostihla svoji poslední oběť. Bratr Kenesy a Centy na obranu zamával rukama. Nebylo mu to nic platné. Hmyzí záplava ho srazila k zemi, a když přes to místo přelezl poslední brouk, nezůstala po Idésově strýci ani stopa. I blázni umírají.

nádherný díl ale ta poslední věta zničila mé sny

[andoriel]

Děkuju, posedlíku
No jo, poslední věta byla krutá realita. Ale abych pravdu řekla, toho bláznivého strýce mi líto nebylo
Spousta skvělých bláznů přežívá - a nejen na Zelené planetě

Smrt Idése a Aipy se mi nelíbila. Nemám ráda nespravedlivé popravy. A ani potrestání viníka brouky to nespravilo.
Ale to, že Ája konečně našla sama sebe, to trochu napravilo. To bylo hezké vyústění. Tak jo, tak já ti Idése a Aipu odpustím, no...

[andoriel]

Děkuju, Shano, a neboj. ÚPLNĚ všichni neumřou Někoho nechám přežít... možná
Víc líto mi bylo Kenesy a Centy.

[andoriel]

Bavte se

Zelená planeta
25. O voze a o koze

Ace si prohlížel Andoriel a mračil se čím dál víc. Rozhlédl se, aby se ujistil, že jsou všichni lidé mimo dohled, a položil jí dlaň na hruď.
„Ne,“ zašeptala. Chytila ho za zápěstí, aby mu ruku odtáhla. Její stisk byl tak lehký, že ho sotva cítil, přesto se jí podvolil a spustil paži podél těla. „To přejde,“ pokračovala. Snažila se postavit a odtáhnout.
Wraith tiše zavrčel. „Ještě nějakou dobu to nepřejde,“ ujistil ji. Vyděšený pohled se snažila skrýt za přivřenými víčky, ale Aceově pozornosti neušel. Měl pro něj několik vysvětlení a se znepokojením zjistil, že váhá s dotazem, které je správné. Přidržel ji, aby lépe našla rovnováhu. Sotva se postavila na nohy a přestala se kymácet, pustil ji a o krok ustoupil. Ze všech vysvětlení mu v hlavě zůstalo jen to, že ho viděla v davu s Varií, která si dávala záležet, aby dala každé ženě v dohledu najevo, komu ten bledý cizinec a hrdina v bitvě u Serdy patří. Dřív, než s Andoriel naváží na vše předcházející, musí Ace jednou pro vždy vyřešit problém s Varií.

Zhluboka jsem se nadechla, abych nabrala dost síly, a stejně jsem nesebrala odvahu podívat se Aceovi do očí. Odtáhl se a tvářil se nepřístupně. Moje vzpomínky ještě zdaleka nebyly kompletní. Bílá místa se objevovala zvlášť z pobytu na Zelené planetě. Pamatovala jsem si, jak jsme se na ni dostali, pamatovala jsem si, jak nás honili nějací - nevěděla jsem kdo, ale to jsem nevěděla ani předtím – pamatovala jsem si něco ze svého bloudění lesem a dlouhou pouť se skupinou muzikantů, ale někde mezitím byla velká mezera zaplněná jenom modrou travou a prudkými srázy.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych našla nějaké přijatelné téma hovoru. Déšť přestal stejně náhle, jako přišel. Oranžoví brouci zmizeli a my stáli sami uprostřed opuštěné návsi. Kousek od nás ležel Idés a Aipa.
„To ty?“ zeptala jsem se, když jsem pohledem došla až k nim. Odpověď zněla jako rozzlobené odfrknutí. „Asi bychom měli vypadnout,“ navrhla jsem, otočila se a vykročila na druhou stranu než utíkali lidé a zmizel oranžový hmyz. Cítila jsem, že Ace jde za mnou. Byla jsem šťastná a zároveň jsem se bála. Wraith patřil do mého světa, ale nevěděla jsem, jak mu vysvětlím svůj současný stav.
Podle zvyku potulných muzikantů jsem vyšla ze vsi a chtěla tam, kde se k cestě přiblížil výběžek lesa, odbočit mezi stromy, abychom se ztratili z očí případným poutníkům. Ace mě chytil za ruku a vedl mě po cestě dál. Nebránila jsem se. Klopýtala jsem vedle něho stejně, jako bych klopýtala v původní společnosti hudebníků a tanečnic. Naštěstí naše cesta netrvala dlouho a Wraith zastavil u malého palouku napůl zastíněného vysokými stromy. Zvedl hlavu k obloze, aby se přesvědčil, že déšť už nehrozí, a usadil mě na velký kámen trčící z mechu.
„Musím si něco zařídit. Počkáš tu na mě?“ zeptal se.
Pokývala jsem hlavou, myšlenkami pořád ještě někde jinde. Do přítomnosti jsem se vrátila, až když jsem zůstala sama.

Ace se vrátil do vesnice a pak poklusem vyrazil tam, kde viděl mizet Varii a Gavina. Rychle se prodíral lesem, vyhýbal se pomalu se vracejícím vesničanům a očima i sluchem pátral po dvou známých postavách a hlasech. Netrvalo dlouho, než zůstal bez hnutí stát s hlavou na stranu, jak se snažil zachytit každé slovo blízko vedeného rozhovoru. Mužský hlas nepoznával, ale ten ženský si pamatoval velice dobře.
Neznámý muž vyznával Varii lásku na Wraithův vkus příliš květnatě, aby ji mohl cítit delší čas.
Ace bezhlučně postoupil blíž, aby si vyslechl Variinu odpověď. Byla mnohem tišší než mužovo vyznání, ale jasná. Ace se sám pro sebe usmál. Některé problémy se řešily samy.
V jeho zorném poli se objevil Gavin. Přitiskl si prst na rty a kývl na Ace, aby ho následoval. Odvedl ho kus stranou z doslechu Varii a Valeriana.
„Stýská se ti?“ vyjel na Wraitha bez okolků.
Ace se zašklebil. Nenamáhal se s odpovědí.
„Půjdu s nimi. Dám pozor, a když se něco změní, pošlu ti zprávu. Kam?“ Gavin měl jasno v tom, co je potřeba udělat, i v tom, co je pro Varii a Todda nejlepší. Ace s ním souhlasil.
„Nevím. Potřebujeme klidné místo,“ tázavě se na Gavina podíval.
„V domě pána Gillandera je místa dost,“ ušklíbl se Gavin. „Ale o klidu tam nic nevím.“ Zadíval se na Wraitha. „Stejně bys tam měl jít. Tam je podle pověsti tvoje místo.“
Ace se zamračil. Nechtěl být pánem kraje. Chtěl vzít Andoriel a vrátit se zpátky na svou loď. „Jak se dá dostat pryč z této planety?“ zeptal se.
Gavin pokrčil rameny. „Už věky se o to nikdo nepokoušel. Jako malý jsem o něčem takovém slyšel pohádku, ale nepamatuju si ji.“
„Najdi někoho, kdo ji zná, a přijď...,“ Ace zaváhal než pokračoval, „do bývalého domu Gillandera. Budu tam na tebe čekat.“
Gavin kývl a ohlédl se po Varii. Zdálo se, že jejich verbální komunikace se změnila v neverbální a zbytek světa pro Valeriana a Varii přestal existovat.
„Dám na ně pozor, najdu pohádku a přijdu,“ slíbil polohlasem. Zůstal stát, dokud Wraith nezmizel mezi stromy, pak se vrátil k neteři a rázně jí poklepal na rameno. „Měli bychom jít,“ řekl dostatečně nahlas, aby ho oba slyšeli. Neochotně se od sebe odtrhli.
Gavin rázně vykročil k Jižní straně. Varia by se měla vrátit do domu svého otce Alveta. Pokud chce jít Valerian s ní, Gavin mu bránit nebude.

Seděla jsem na kameni a každou chvíli jsem se zavrtěla. Moc pohodlný nebyl. Zamyšleně jsem se rozhlédla kolem sebe a rozhodla se, že přece jenom zůstanu tam, kde jsem byla. Každá nižší plocha byla promáčená vodou.
„Rinye!“ ozvalo se mezi stromy.
Překvapeně jsem zvedla hlavu.
Rehis se ke mně rychle blížil a tvářil se ustaraně. „Jsi v pořádku?“ vyrazil ze sebe ještě než se přede mnou zastavil.
Usmála jsem se na něj. Ve zmatku kolem starých i nových vzpomínek byl právě on milou připomínkou těch nových.
„Jasně, že jsem v pořádku,“ ujistila jsem ho.
Zhluboka si oddechl a strčil do mě bokem, aby se také vešel na kámen.
„Kde jsi byla? Jak se ti podařilo utéct?“ padaly z něho další otázky.
Dívala jsem se do dálky a přemýšlela, jak mu říct o staronových vzpomínkách.
„Rinye.“ Vzal mě za ramena a lehce se mnou zatřásl.
„Nejsem Rinye. Jmenuju se Andoriel,“ začala jsem pomalu. Jak jsem se známými kousky svého života propracovávala dál a dál, nabírala jsem na rychlosti. „Jedna z věcí, na kterou si nemůžu vzpomenout,“ končila jsem už zase pomaleji, sklonila hlavu a položila si ruku na břicho, „je tohle.“
„A ten – ten tvůj přítel-nepřítel. Jsi si jistá, že to není...?“
„Já jsem si jistý!“ ozvalo se blízko nás zasyčení. „Jsem si jistý, že tady nemáš co dělat. Brouci tě nedostali?“
Ace udělal poslední dlouhý krok a zastavil se nad námi s rukama v bok.
Kousla jsem se do spodního rtu, abych se nezačala smát. Místo toho jsem se podívala na Rehise. „Asi je čas se rozloučit,“ lehce jsem si povzdechla. Nechtěla jsem riskovat Rehisovo zdraví nebo život při bližším setkání s Wraithem. „Děkuju za všechno tobě i ostatním.“
Podíval se na Ace a na mě, naklonil se a přejel mi rty po tváři. „Zvláštní výběr,“ neodpustil si. „Půjdu za Grerym a Trein. Až si budeš chtít někdy zatancovat...,“ zarazil se. „Měj se krásně, Rinye-Andoriel,“ a s pokrčením ramen se vzdálil. Ovládla jsem se a neohlédla se za ním. Místo toho jsem vstala a zvedla hlavu, abych viděla na Ace. Konečně jsem se mu dokázala podívat do očí.
„Čím jsi si jistý?“ zeptala jsem se. „Žárlivostí?“
Přejel si rukou po obličeji a druhou mě k sobě přitáhl. „Už nemusíš žárlit,“ ztišil hlas do přijatelné hlasitosti. „Varia je pryč. Rychle si našla náhradu.“
„Cože?“ snažila jsem se od něj odtáhnout. Marně.
Dál mě držel a pokračoval: „Kdybych tě hledal a utíkal přitom před pronásledováním, bylo to obtížnější. Takhle...,“ pustil mě a ustoupil.
Nechápala jsem, o čem mluví. „Nevěděla jsem, kdo jsem,“ spustila jsem sama. „Postarali se o mě. Mohla jsem být s nimi a kdyby mi Rehis neřekl, že budu mít dítě...,“
Teď jsem viděla ve Wraithově tváři stejný zmatek, jaký jsem cítila sama. Vysvětlování bez telepatie bylo mnohem složitější než s ní. Zvedla jsem oči k obloze.
„Tohle bude náročné,“ zamumlala jsem. „Když dovolíš,“ vzala jsem Ace za ruku. „Povím ti všechno, na co jsem si vzpomněla. Ale bude to nějakou dobu trvat.“ Zmlkla jsem dřív, než jsem řekla, že budu chtít vědět všechno i o jeho dobrodružstvích tady. Nebyla jsem si jistá, jestli to chci opravdu vědět.
Zamyšleně pokýval hlavou. „Dokážeš u toho chodit?“ zeptal se vážně.
„No, to opravdu nevím,“ zapitvořila jsem se na něho. „Myslíš, že zvládnu tolik věcí najednou?“
Napětí, které jeho tváři dávalo skoro stařecké vzezření, povolilo. Dovolil si lehké pousmání a ucítila jsem z něho takovou spokojenost, že mě to skoro zarazilo. Napadlo mě, že měl asi pestřejší zážitky než bylo moje bloudění s muzikanty. Na to jediné jsem si pamatovala dobře od chvíle, kdy Ace zmizel v nočním lese, aby se vypořádal s našimi tehdejšími pronásledovateli.
Vyšli jsem na cestu, Ace se rozhlédl a určil směr. Pro tuto chvíli mi bylo jedno, kam jdeme. Nikde tady nebylo místo, které bych mohla považovat za něco jako domov, byť přechodný. Otázku cíle naší procházky jsem nechala otevřenou. Věděla jsem, že než dojdeme, určitě mi zvědavost nedá se nezeptat.
„Půjdeme několik dní,“ řekl mi a zpomalil, abych nemusela vedle něj popobíhat.
Srovnala jsem s ním tempo a začala vyprávět. Letmo jsem se dotkla jeho odchodu a matné vzpomínky na naše další setkání uprostřed lesa, odkud jsem utíkala s jediným přáním – dostat se od něj co nejdál. Pak už bylo jenom celkem krátké vylíčení setkání s muzikanty, nové jméno a naše společná pouť, zakončená podivnostmi kolem Erinye a útokem oranžových brouků. O Rehisovi jsem se zmínila jen zběžně a nejvíc v souvislosti s vlastní potřebou živočišných bílkovin, které byl schopný a ochotný mi obstarat.
Přestože jsem se snažila většinu vyprávění zkrátit na jednoduché věty, se svým proslovem jsem končila až večer.

Ace šel pomalu k domu, kde donedávna sídlil pán Gillander. Poslouchal nezáživné vyprávění Andoriel a snažil se ovládnout netrpělivost. Jediným slovem se nezmínila o Kitě a svém tajemném úkolu. Rychlou chůzí také nevládla, takže se jeho původní odhad zhruba tří dnů začal prodlužovat.
Sotva se večer dotkl špiček stromů, utábořili se na okraji cesty.
Andoriel se zadívala do malého ohýnku mezi třemi kameny, každou chvíli si do úst nalila doušek vody z malé lahve a snažila se nevšímat si občasného zakručení hladového žaludku.
Wraith se zamračil. S novou intenzitou se mu vrátila vzpomínka na loď. Tam stačilo vydat příkaz a Andoriel měla jídla dost na několik dní. Hodil po ní zlostným pohledem a zmizel ve stínech lesa. Na zádech cítil její zamyšlený pohled.
Netrvalo mu dlouho trefit kamenem neopatrného malého tvora. Zvedl ho a mezi prsty mu zapraskala rozdrcená páteř. Celou cestu Andoriel mluvila převážně jenom o své potřebě masa. Doufal, že ho dokáže sama aspoň připravit, když už základ musel obstarat on.
Vrátil se k ohni a hodil jí tvora k nohám. Uložil se naproti a zadíval se do bíle tečkovaného nočního nebe.
Andoriel se chvíli oháněla nožem. Nejvíc práce ji dalo tvora stáhnout z kůže, vykuchání a umístění ve správné výšce nad plameny bylo otázkou pár okamžiků.
Wraith pootočil hlavu, dotkl se pohledem ohně prskajícího pod prvními kapkami tuku z opékaného zvířete a zadíval se na Andoriel.
„Hodně jsi toho ve vyprávění vynechala,“ řekl klidně. „Měla bys to doplnit.“
Andoriel cítila, jak bledne při představě, že by měla Aceovi povídat o tom, že neví, kdo je otcem jejího dítěte.
„Nepamatuju se na všechno,“ začala opatrně. „Od tvého odchodu po naše další setkání v lese je prázdno. Snad se něco objeví později,“ zpomalovala řeč při pohledu do jeho studených očí. „Jestli ti na tom tolik záleží, dám ti vědět hned, jak se mi nějaká vzpomínka vrátí,“ řekla neochotně.
Ace stiskl rty a znovu se zadíval na oblohu.
Andoriel pootočila prutem s opékajícím se masem. Její původní záměr, zeptat se večer na Wraithovy zážitky po jejich oddělení, jí právě teď připadal jako špatný nápad.

[Aiwendill]

Juuuuuuj moja oblubena autorka zasa vydala kapitolu. A zasa nesklamala kvalitou...

[andoriel]

Děkuju, Aiwendille

Mám radost, že se ZP pořád líbí.

nádherný díl komu by se nelíbylo

[andoriel]

Děkuju, posedlíku
To byl hezký dodatek Moc se mi líbil. Za ten děkuju zvášť