SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

jako obvykle byl tento díl velmi pěkný co je u tebe trochu

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Trochu - o dva díly víc? Ne tři za prosinec, ale pět. Je to dostatečné trochu? Jenom to asi nebude pravidelné

to zní dobře

[andoriel]

Nikdo jiný se k posedlíkovi nepřidal , ale nezklamu ho
Prosincové nepravidelné vydávání ZP začíná
Bavte se

Zelená planeta
19. V Serdanimu

„Slyšel jsem, že naposledy byla tady,“ ukázal Gavin před sebe.
Ace se tím směrem podíval a pak se tázavě obrátil ke Gavinovi. „Na vodě? Nebo ve vodě?“
Před nimi se do nedohledna rozprostírala hladina obrovského jezera. Bylo mnohem větší, než jaké zatím Ace na této planetě viděl. Původně si myslel, že se jedná o moře, ale Gavin se spokojeně sklonil, aby se napil. Ujistil Wraitha, že z tohoto jezera chutná voda nejlépe na celém známém světě.
Ace nad tím pokrčil rameny. Víc než voda jako taková ho zajímalo, kde se v ní skrývá Kasayala Gillanderová.
„Pokusím se to popsat, ale,“ Gavin pokrčil rameny, „nevím, jestli ti popis k něčemu bude.“ Jeho další monolog před Acem rozprostřel zvláštní a temnou podobu Kasayalina obydlí pod vodní hladinou.
„Nejsem si jistý, jestli se tam dostanou také oni,“ dokončil a kývl zároveň hlavou k oranžové hromádce u Wraithových nohou.
Ace přemýšlel nad řečeným a neodpovídal. Tajné podzemní chodby s pastmi pro nepozorné návštěvníky, silná a početná ochranka a samotné obydlí na dně hlubokého jezera, to vše kombinoval s vlastními možnostmi a zkušenostmi z bojů.
Jeho námaha byla zbytečná. V jednom okamžiku stáli na břehu jezera s Gavinem sami a kolem nohou jim pobíhali oranžoví brouci, v dalším byli obstoupeni ozbrojenými muži a po broucích nezbyla ani oranžová krovka.
Dlouhou dobu nikdo nepromluvil. Stáli a čekali. Ace a Gavin na vysvětlení a ozbrojenci na dotaz. Ace ani nenapadlo promluvit jako první. Byl to Gavin, kdo nevydržel a zeptal se.
„Co chcete?“ zavrčel.
„Nemáte tady co dělat,“ odpověděl stejným tónem jeden z mužů. „Ale je dobře, že jste tady. Ušetřili jste nám hledání.“
„Hledání?“ prskl Gavin. „Neměl to být hon?“
„Slovíčka ti nepomůžou,“ pronesl muž kousavě. „Pojďte.“ Jeho poslední slovo znělo jako rozkaz.
Ace bez odporu vykročil. Pohyboval se opatrně, ale nikdo si toho nevšiml. Pomalými dlouhými kroky kráčel po břehu jezera, kam mu ozbrojení muži ukázali. Dovolil si jenom jeden významný pohled na svého společníka. Gavin nemusel vědět víc. Bylo to jasné. Muži je odvedou tam, kam by se sami dva těžko dostávali. Bez odporu i dalších dotazů a poznámek šel Aceovi v patách.
Brzy došli ke skále mezi dvěma velkými šedožlutými kmeny stromů. Na další rozkaz se zastavili a dívali se, jak se ozbrojenci namáhají, aby ve skále otevřeli vchod tvořený velikým kamenem, který přesně zapadl do mezery mezi skalními bloky, takže nebyl okem rozeznatelný.
Dva z mužů vstoupili dovnitř jako první a vzápětí se jim v rukou ostrým bílým světlem rozsvítily lucerny. Záři nevydával příjemně zlatý oheň, ale dva nerosty, které takto reagovaly ve vzájemné blízkosti.
Netrvalo dlouho a řádka mužů s Acem a Gavinem uprostřed postupovala dlouhou podzemní chodbou a klesala stále níž, až se ocitla pod hladinou jezera. Dřevěnými vzpěrami vyztužené stěny tunelu byly vlhké. Ze stropu každou chvíli spadla těžká kapka a tvořila pod nohama procházejících mazlavé a klouzavé blátíčko.
Cesta se zdála nekonečná. Gavin se díval na záda Ace a přestal vnímat vše kolem. S trhnutím se probral z otupělosti, když Wraith před ním ustoupil stranou a Gavinovi se otevřel pohled do velkého vstupního sálu Kasayaliny rezidence.
Znal její podvodní obydlí jen z vyprávění a jeho představivost ho nemohla připravit na křehkou mohutnost, která ho obklopila. Strop obrovského sálu podpíraly sloupy stojící kolem celého prostoru. Uprostřed haly stál osamocený ještě jeden. Nejsilnější a nejzvláštnější. Byl dutý, plný vody a zářil namodralou barvou. Podlaha a stěny asi do výše Gavinových ramen byly ze světle hnědého kamene a zbytek stěn až ke sloupům byl obložený jasně žlutými deskami. Strop byl stejně průhledný jako sloup uprostřed sálu a Gavin skrz něj mohl v zelenkavém šeru pozorovat jezerní ryby.
Rozlehlost haly ještě umocňovalo to, že byla prázdná. Žádné sedátko, odkládací stolek, ani pohozený polštář, na kterém by se mohl zastavit pohled, jenom sloupy a mezi některými napůl skryté dveře.
„Tam,“ ukázal jeden z ozbrojených mužů na dveře po levé straně.
Ace a Gavin poslušně došli ke dveřím a zůstali před nimi stát. Jeden z ozbrojenců zaklepal na malou kovovou destičku rukojetí svého nože a pak zmáčkl kliku. Bez dalších řečí postrčil oba muže dovnitř a zavřel za nimi.
Po záři z průhledného sloupu ve vstupním sále Gavinovi připadalo, že ocitl v úplné tmě. Ace stál vedle něj a i on čekal, až se jejich oči přizpůsobí změně světla. Tma nebyla tak nekonečná, jak se Gavinovi původně zdálo. Po chvíli v ní oba začali rozeznávat tvar místnosti i některé podrobnosti.
„Tak brzy jsem vás nečekala,“ ozval se zastřený hluboký ženský hlas. „Je to příjemné překvapení, že už jste tady.“ Oba muži spíš vycítili než spatřili na druhém konci místnosti nějaký pohyb. Světla postupně přibývalo, takže než k nim Kasayala – ani jeden nepochyboval, kdo na ně mluví – došla, viděli ji naprosto zřetelně.
Ace musel přiznat, že si takto matku dvou dospělých lidí nepředstavoval. Bytost stojící před nimi nejevila žádné známky stáří. Připomínala mu jeho vlastní druh: Stále krásné wraithské královny s bezvěkými tvářemi a plány tajenými až do posledního okamžiku. Ale touhy královen dovedl po staletích své služby rozpoznat. Nebyly tak tajné, jak se některé z královen domnívaly. Opakovaly se stále dokola. U této ženy si nebyl jistý, co může očekávat. Lehce se uklonil.
„Má paní,“ řekl se vší úctou, kterou v sobě dokázal najít, „je potěšení spatřit tvoji tvář.“
Gavin vedle něj padl na kolena a hlavou se dotkl země. Neodvažoval se na Kasayalu podívat přímo.
Kasayala se rozesmála. Její smích zněl mladě a bezstarostně, ale Wraithovo ucho v něm zaslechlo pečlivě skrývaný jed nenávisti. Nenápadně se víc narovnal. Věděl, že útok přijde každým okamžikem. Otázkou bylo jenom to, kdo zaútočí jako první.
„Za jiných okolností bych vás v Serdanimu přivítala s otevřenou náručí,“ řekla Kasayala a oči se jí spokojeně zablýskaly, když Gavin překvapeně zvedl hlavu. Dala si záležet, aby její jednoduchá věta zazněla mnoha významy. Muž na zemi reagoval správně. Na toho stojícího bude potřeba zapůsobit jinak. Ráda si se svými oběťmi pohrála než je předhodila Serdě. Pozvedla bradu. „Pojďte,“ řekla přísně. Otočila se a zmizela za dveřmi, kterými předtím do místnosti přišla.
Gavin se za ní díval s pootevřenými ústy. Naposledy Kasayalu viděl jako hodně mladý. Tehdy mu nepřipadala tolik úchvatná a okouzlující. Ale teď... Nemohl od ní odtrhnout pohled, nemohl se nabažit jejího hlasu. Nechápal, jak by kterýkoli tvor nechtěl udělat vše, o co by ho požádala. Gavin by to udělal. Cokoliv. Pevná ruka ho vzala pod ramenem a zvedla ho na nohy.
„Máme ji následovat,“ sykl na něj Ace.
Gavin se na něho nechápavě podíval, stáje ještě v zajetí Kasayalina kouzla.
„Chceš snad neuposlechnout její žádost?“ zeptal se ho Wraith.
Teprve potom se Gavin vzpamatoval a prošel dveřmi do dalších podvodních prostor.
Ace za ním zavrtěl hlavou. Takovou reakci nečekal. Ta žena byla svým způsobem zajímavá, ale měl příliš mnoho špatných zkušeností s královnami, aby ho dokázala ovládnout hlasem nebo tím parfémem, který ji halil jako lehký šál.
Prošli krátkou chodbou z béžového kamene a dostali se do soukromých místností Kasayaly Gillanderové.
Čekala na ně v křesle připomínajícím královský trůn. Stálo na vyvýšením místě v rohu místnosti zařízené s veškerým nevkusem, jaký si Wraith dokázal představit. Pokud mělo značit bohatství majitelky, ukazovalo spíš absenci jejího smyslu pro míru nashromážděných věcí.
Ace se zdržel všech poznámek, když se proplétal mezi rozvěšenými závěsy a otevřenými skříňkami, plnými šperků a kožešin. Gavin nevnímal, kolem čeho prochází. Oči měl jen pro krásnou ženu.
„Měli jste být mými váženými hosty,“ uvítala je Kasayala, sotva stanuli na oválné prázdné ploše před jejím křeslem. „Ale nejste,“ zasyčela najednou rozzuřeně. Celá se změnila a místo dech beroucího půvabu zůstalo jen stáří a zlost. Obojí přivedené do extrému. Bezzubá ústa se na muže otvírala jako bezedná jáma a dávno ztracené zuby nebránily slinám létat skrz seschlé rty. „Zaplatíte!“ zaskřehotala.
Gavin automaticky couvl před takovou změnou. Ace ho postrčil stranou, až zapadl do hromady šperků. Wraith sám se skokem ocitl u Kasayalina křesla.
„To moc dobře znám,“ usmál se na ni zblízka svými špičatými zuby. Chytil ženu za rameno a postrčil ji na místo, kde ještě před pár okamžiky s Gavinem stáli.
Ale přece jenom se v Kasayale zmýlil. Dokázala se vyhnout zející díře, která se měla mužům otevřít pod nohama, a usměrnit svůj pád tak, že dopadla na zvedajícího se Gavina. Jenom heknul a sesunul se zpět.
Kasayala se o něho opřela, postavila se na nohy a trhnutím zvedla i Gavina. Držela ho za loket na délku své paže od sebe a s úšklebkem se otočila k Aceovi.
„Myslíš si, že se o toto ještě nikdo nepokusil? Ty blázne! To je moje území. Nikdo se mi tu nedokáže rovnat. To já určuju pravidla. Já vládnu nad životem a smrtí v Serdanimu. Nikdo mě nepřemůže.“
Wraith sklonil hlavu. Viděl, jak se Gavin přibližuje k otvoru, neúprosně nucen Kasayalinou rukou k neochotným krůčkům. A také viděl občasný lesk oranžových krovek, které se k ženě rychle přibližovaly. Nevšimla si jich. Netušila, že jedna z budoucích obětí s sebou tajně přinesla nečekanou pomoc.
Čím déle Kasayala mluvila, tím větší šanci měl Gavin, že brouci napadnou ženu dřív, než ho dotlačí přes otvor.
„Serdanim? Zvláštní jméno. Co to znamená?“ Ace se tvářil nejvyděšeněji, jak dokázal. Vysloužil si tím Kasayalin pobaveně pohrdavý úsměv. A také drobné zaváhání, které oddálilo Gavinův pád.
„Se Serdou se už brzy poznáte. Oba,“ ujistila Wraitha. „Než jsem toto místo zbavila vody a přizpůsobila ho svým potřebám, bydlela tady ona. Dlouho jsme spolu bojovaly, než jsme uzavřely příměří. Můj podvodní dům za její snadnou potravu.“ Dlouhým pohledem přejela po Aceovi a stejně si prohlédla i Gavina. „Budete jí chutnat,“ mlaskla si spokojeně. Byl to poslední zvuk, který vědomě vydala.
Útok brouků byl náhlý a Kasayalu vyvedl z míry víc, než by Ace očekával. Ale i Wraith byl překvapený. Věděl, že se mu na horním konci bot pod pláštěm usadilo několik oranžových přátel. Nevěřil, že by jich mohlo být tolik. Obalili ženu tak, že pod jejich těly nebyla vůbec vidět. A přicházeli stále další.
Kasayala byla nucená Gavina pustit. Kusadla se jí zahryzla do prstů svírajících muže s takovou silou, že jí svaly povolily.
Brouci Gavina odehnali dál do místnosti a víc se o něj nezajímali. Všichni se zaměřili na ženu, která se pod jejích náporem potácela a marně se snažila je ze sebe setřást. Umrtvující hmyzí toxin jí zbavoval možnosti účinného obranného pohybu. Teď to byla ona, kdo byl proti své vůli tlačen k otvoru.
Ale Kasayala Gillanderová se nevzdala tak snadno. Podařilo se jí zvednout jednu ruku a ochabujícími prsty přepnout ovládací zařízení propadla. Propast u jejích nohou se zavřela těsně předtím, než na ni vrávoravě vstoupila. Nespokojila se s odstraněním nejbližšího nebezpečí. Její prsty se po ovladači pohybovaly dál. Sotva se dostala do středu volného prostranství, zalil ji proud jezerní vody a odplavil většinu brouků, kteří se jí přichytili na šatech i kůži.
Gavin stál vedle Ace a ještě se třásl hrůzou. Jeho procitnutí z růžových snů o krásné Kasayale bylo tvrdé.
Wraith s rukou položenou na opěradle křesla očima pobízel oranžové brouky k dalšímu útoku. Ale broukům se nechtělo do vodní lázně. Nebyl to u nich strach z utopení, ale přirozená nechuť k vodě. Hmyz se stáhl mezi truhlice a látky a zmizel Kasayale i oběma mužům z dohledu.
„Zajímavá mezihra,“ usmála se žena. Už zase byla krásná. Po nedávné stařecké sešlosti nezůstala ani stopa.
Gavin hlasitě vydechl a pak hekl, jak ho nečekaně a tvrdě do žeber zasáhl Aceův loket.
„Pojď sem,“ oslovila Kasayala přímo Wraitha. Stále ho nedokázala zařadit a to ji mátlo, popuzovalo a lákalo. Správně odhadla, že oranžovou neovladatelnou hmyzí metlu přivedl on. Na toho druhého se pamatovala. Matně. Nebyl ničím zajímavý, jen jeden z Kitiných poskoků. Potlačila další nával zlosti hned na počátku. Vzpomínka na děti jí přivedla myšlenky zpátky k tomu, proč zde oba muži byli. Mohli za smrt Fayala. Ten bělovlasý ho zabil nějakým divným způsobem, který Kasayala nikdy předtím neviděla.
Wraith pokročil k ní, ale zůstal stát na okraji propadla. Nehodlal riskovat blízké setkání se Serdou, ať už byla kýmkoli nebo čímkoli.
Kasayala se přinutila k dalšímu úsměvu. Nemusela o tvoru před sebou vědět víc. Stačilo, kdyby se jí ho podařilo zabít.
„Co jsi zač?“ zeptala se. Chtěla odvést pozornost hovorem. Povzbudivě na Ace kývla a udělala krok kupředu, aby naznačila, že pozorně poslouchá.
Wraith se zamračil. Další náhlý obrat v situaci se mu nelíbil. Odpověděl, ale nepřestával sledovat každé Kasayalino hnutí.
„Nevím, co bys chtěla slyšet,“ řekl opatrně. „Říkají mi Todd. Nejsem zde dlouho. Vaše společnost je mi neznámá a částečně nepochopitelná.“
„Ve tvém světě platí jiná pravidla?“ Kasayala si dovolila další krůček a v prstech, které znovu získávaly cit po útoku oranžových brouků, pevněji sevřela dlouhou otrávenou jehlici.
Wraith se po její otázce neubránil malému nostalgickému úsměvu. „V mém světě platí pravidla, která nastaví můj druh,“ řekl zasněným hlasem. Zároveň chytil Kasayalu za napřaženou ruku, vytáhl jí z prstů jehlici a mrštil s otráveným hrotem přes místnost. Udělal přitom krok nad vlastní plán a ocitl se na propadlu.
Za jedním ze závěsů se ozval přidušený výkřik. Skrýval se tam strážce, který se v obavě o svoji paní vplížil dovnitř, aby namířenou kuší dával pozor na návštěvníky. Jehlice se mu zabodla do předloktí a jed se okamžitě rozlil jeho tělem. Prst na kuši v posledním záškubu zmáčkl spoušť, střela proletěla těsně vedle Kasayaly a svůj cíl našla v ovladači poklopu a proudu vody.
Aceovi se pod nohama otevřela propast do hlubin a shora mu proud vody ještě dodával rychlost.
Kasayalu střela připravila o rovnováhu. Než se poklop otevřel, zavrávorala a ukročila stranou. Díky tomu se dostala z propadla a s radostným úžasem se dívala, jak se Wraith stačil konečky prstů jedné ruky na pár okamžiků zachytit okraje, a pak už padal do rozbouřené vody někde hluboko pod sebou. Marně mával rukama ve snaze se chytit. Nikde nebyl výstupek, který by zbrzdil jeho pád. Nad sebou zaslechl Gavinův výkřik, ale nedokázal určit, co měl vyjadřovat.
Kasayala se zářícím úsměvem chytila Gavina za paži a smýkla s ním k otvoru. „Serda přece jenom nepřijde zkrátka,“ zamumlala přitom spokojeně.

jako každý tvůj přešlí díl byl i tento úžasný si zlato když myslíš jenom na jednoho čtenáře a mimochodem

[andoriel]

Díky, posedlíku

Po pravdě doufám, že ZP nečteš jenom Ty Ale KOMENTUJEŠ, a to je skvělé Ještě jednou dík

[Aiwendill]

priznávam, že som v posledných týždňoch dosť zlenivel, aspoň čo sa týka čítania cudzích príbehov. Ale túto kapitolu som si poctivo prečítal a moje hednotenie je také, že sa mi to páčilo, akurát to bolo znovu krátke ako minule... Píš dlhšie časti, aspoň také ako Paci Azanyrmuth...

Ale fakt sa mi to páčilo... Dúfam tiež, že sa mi dnes podarí dočítať to, čo si mi poslala mailom už minule...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Každá kapitola má cca 4 stránky, dobře se mi tak píšou. Jenom vložené povídky jsou trochu delší
Jsem zvědavá, co řekneš na mailíka

A ještě malá zprávička: jestli se mi to povede, bude v "drobnostech" silvestrovská povídka "mimo mísu"

[andoriel]

Bavte se

Zelená planeta
20. Problémy v zelené i černé

Grery seděl u dohasínajícího ohně, dloubal do něj klackem a každou chvíli se ohlédl po spící Rinye. Přemýšlel, jestli jejich rozhodnutí hlídat tu tajemnou ženu nebylo unáhlené. Vždyť se přece nevydávala na noční výpravy pokaždé. Dokonce ani často. Co věděl, tak byla pouze na jedné jediné. A klidně to mohla být jenom zvědavost, která jí tehdy zahnala zpátky do vsi. Lidé měli vždycky tendenci přehánět. Znovu se ohlédl.
Rinye ze spaní vzdychla a něco zamumlala. Přetočila se na druhý bok a položila si ruku na břicho. Na to, že jídla bylo méně, než by každému z nich prospělo, nová tanečnice zřejmě hlady netrpěla. Alespoň pokud se dalo soudit podle mírné obliny na jejím břiše. Nebyla nijak zvlášť patrná, a když Rinye stála, nebyla znát vůbec.
Grery nad tím zavrtěl hlavou. Možná ho jenom šálilo mihotavé světlo ohně.
Valerian mu poklepal na rameno.“Vystřídám tě,“ zamumlal a zůstal stát, zatímco se Grery uložil opodál a v okamžení spal.
Valerian odešel na okraj tábořiště a přecházel sem a tam po kusu měkkého trávníku, takže ostatní spáče nerušil. I on se každou chvíli podíval na spící ženu. Na rozdíl od Greryho si všímal jiných oblin jejího těla. Už pár dní a hlavně částečně probděných nocí mu braly klid.
‚Proč vůbec váhám?‘ napadlo ho. Rinye neměla žádného silného ochránce a žádné ambice stát na výsluní. Snadná oběť sice nebyla přesně to, co by Valerian vyhledával, ale stále častěji ho napadalo, že pokud si nepospíší, může ztratit příležitost u jediné volné ženy ve skupině. Trein měla muže. Navíc byl její muž čistě náhodou vůdcem jejich malé slupinky. A Deza byla na Valeriana příliš náročná. Nedokázal by jí zahrnout dostatečným množstvím dárků, aby se spokojila pouze s ním. Raději ji nechával pro ty, kterým nevadilo, že jsou jedni z mnoha.
Valerian se znovu otočil při svém zamyšleném přecházení, když si všiml, že se Rinye posadila, pak vstala a s tichým vzdycháním poodešla za první stromy. Na místě, kde ležela, zůstal její plášť a šaty visely přehozené přes postranici vozu. Byla jenom v dlouhé nebělené košili.
Nad důvodem náhlé noční procházky Rinye se Valerian zašklebil. Počkal ještě dvě otáčky svého přecházení a pak se vydal stejným směrem. Všiml si, jak Rinye záleží na hygieně, a že i takový jednoduchý úkon bude mít dohru u nejbližšího potoka.
Potkal ji, když mířila zpátky. Stále ještě byla dost daleko od tábora, aby si dovolil ji šeptem oslovit.

„Neměla by ses toulat sama,“ uslyšela jsem najednou tichý hlas. Málem jsem leknutím nadskočila.
„Cože?“ vyjekla jsem. To už jsem v přítmí pod stromy rozeznala Valeriana. „Nestačí, že ponocuju já?“ zavrčela jsem na něj. Z celé společnosti mi byl nejméně sympatický. Na můj vkus byl příliš sebevědomý, příliš pyšný, příliš – možná i příliš blonďatý. Nad poslední myšlenkou jsem se musela pousmát. Pochybovala jsem, že by mi vadily světlé vlasy, i když jsem nevěděla proč.
Minula jsem Valeriana s jedinou myšlenkou. Co nejdříve zase usnout. Únava se stala mou stálou součástí a každá chvilka nevyužitá v noci k odpočinku si ve dne vybírala svoji daň.
„Počkej přece,“ zavolal za mnou.
„Co je?“ zavrčela jsem a otočila jsem se k němu. „Nemůže to počkat do rána?“
„To teda nemůže,“ usmál se na mě z větší blízkosti, než by mi bylo milé. Couvla jsem, ale sledoval mě krok za krokem. Udělala jsem celkem tři, než jsem se zastavila. Strašně se mi nechtělo něco mu dokazovat, ale pochopila jsem, že jinou možnost nemám. Udělala jsem půl krok k němu a zblízka se mu zadívala do očí. „Tak co nepočká?“ zamračila jsem se.
Překvapeně couvnul tentokrát on, ale hned se vrátil a na tváři se mu rozlil úsměv, o kterém si myslel, že je neodolatelný. Všimla jsem si už před časem, jak na něj lákal vesnické krásky.
Povzdechla jsem si. To mi ještě scházelo. „Nech toho,“ zamumlala jsem odmítavě.
Chytil mě za ramena a rychle odtlačil ještě pár kroků, až jsem se zády opřela o kmen stromu. Přitiskl se na mě a snažil se ústy najít moje rty. Jednou rukou mi pořád svíral rameno a druhou mi začal vyhrnovat košili.
Dostala jsem zlost. Proč mě nemůže nechat na pokoji? Pootočila jsem hlavu a opřela se Valerianovi dlaněmi o ramena. „Počkej,“ zašeptala jsem. „Kam pospícháš?“
Opravdu zpomalil a dokonce se nechal trochu odstrčit. Využila jsem toho a prudce vykopla kolenem před sebe. Trefila jsem se správně. Přidušeně hekl a v předklonu zavrávoral dozadu. Ruce měl složené na svém nejchoulostivějším místě. Nezdržovala jsem se zjišťováním, jak moc jsem mu ublížila, a rozběhla jsem se zpátky do tábora.
Strach se projevil, až když jsem se u svých věcí horečně balila do pláště a snažila se, aby ze mě bylo vidět co nejméně. Seděla jsem pak skrčená u země a bála se pohnout. Srdce mi tlouklo jako o závod. Zády jsem se opírala o kolo vozu a oči mi těkaly z místa na místo při hledání možného nebezpečí.
V mém zorném poli se objevily Valerianovy nohy a já si přitáhla plášť ještě blíž k sobě. Zastavil se nade mnou, chvíli postál, přešlápl a odešel.
Krev rozbouřená nečekaným nočním útokem se mi uklidňovala jen zvolna. Přinutila jsem se několikrát pomalu a hluboce se nadechnout a vydechnout. Panika začala mizet a s nastupujícím klidem jsem usnula. Únava byla příliš velká na to, abych dokázala zůstat vzhůru, když bezprostřední nebezpečí už nehrozilo.
Ráno jsem stěží rozlepila oči a nechápavě se mračila na Valerianovy vítězné pohledy mým směrem. Byly tak okaté, že si jich všimli i ostatní ve společnosti. Deza se jen pohrdavě ušklíbla, ostatní se tvářili zaraženě a váhavě. Jestli si myslí, že co se mu nepodařilo v soukromí, toho dosáhne veřejně, tak se teda plete, pomyslela jsem si a tiše si povzdechla. Všem budu muset dát jasně najevo, jak je to s hraným Valerianovým vítězstvím. Netěšilo mě na sebe upozorňovat ani v tak malé skupince, ale nic jiného mi očividně nezbývalo. Naštěstí jsem nemusela na vhodnou příležitost čekat dlouho.
Valerian ke mně přišel a položil mi ruku na rameno. Než stačil cokoli říct, vyjela jsem na něho sama: „Tobě to nestačilo? Chceš ještě jeden kopanec, než ti dojde, že nemám zájem?“
Okto vyprskl smíchy. Zbytek skupiny se udržel, ale museli se odvrátit, aby světlovlasý muž neviděl jejich pobaveně sešklebené tváře.
Valerian ode mě ustoupil a přejel mě ledovým pohledem, který ostře kontrastoval s červení zalévající jeho tvář. „Zájem o tebe?“ prskl. „To opravdu ne. Ani jako chvilkové potěšení nejsi použitelná.“ Otočil se a odešel s hrdě zvednutou hlavou.
Pokrčila jsem rameny a dál se věnovala balení svých věcí a jejich nakládání na vůz. Ale Valerianova řeč ve mně nechala neurčitý pocit ztráty. Něco, co řekl, mi mělo být důvěrně známé. Pokoušela jsem se zopakovat si v duchu jeho slova, abych určila aspoň slovní spojení, které ve mně rozechvělo nějakou spodní strunu, ale známý pocit se vytratil. Nezůstalo nic.
Naše pouť po vesnicích a městečkách pokračovala v obvyklých kolejích. Hudba i tanec mě už dávno přestaly těšit tolik jako na počátku. Stala se z nich práce a rutina. Ani občasné pauzy v tanci prokládané krátkým vyprávěním k povzbuzení místních obyvatel nepůsobilo tak, jak jsem si původně představovala. Poslouchali, přikyvovali, usmívali se a odcházeli se sklopenými hlavami plnými starostí.
Alespoň mně pauzy určené k vyprávění příběhů pomohly. Mohla jsem při nich odpočívat.
Valerian se mi vyhýbal a já byla ráda. Jen ta jeho poslední poznámka mi občas zněla v hlavě jako šepot ze zapomenutého snu.

Rinye se potácela po cestě za vozem. Každou chvíli se ho chytila, aby neztratila rovnováhu, a oči se jí zavíraly.
Okto strčil loktem do Rehise a kývl směrem k ní. Dávali si pozor, aby to nezaznamenala, ale Valerian moc dobře věděl, že Rinye má teď dokonce hned dva ochránce. Od toho rána, kdy ho tak necitelně odvrhla, nad ní Okto i Rehis drželi nenápadnou stráž. Grery to postřehl ihned a jenom spokojeně pokýval hlavou. Byl rád, že nemusí rozhodovat i o takových věcech, a skupina si mezi sebou udělá pořádek sama. Trein se na něho usmála. Věděl, že má z Rinye radost. Valerian by pro ni nebyla dobrá volba.
Rinye přidala do kroku a vystřídala Dezu u oje vozu. V podstatě byla ráda, že se má čeho držet. Slabost jí motala nohama už několik dní a ani poctivě prospané noci nepomáhaly. Cítila, jak jí ubývá energie jako by ji někdo kradl přímo zevnitř jejího těla. Pověsila se do popruhu a smutně se usmála na Okta vedle sebe. Věděla, že téměř celou váhu vozu táhne sám.

............................................................................................................

Zak stál na můstku u jedné z konzol a prsty mu každou chvíli zabloudily k opasku se zbraní. Mladý důstojník toužící po moci stál v blízké chodbě a rozhodoval se, zda zaútočí. Síly měl dost, přesto nerozhodně přešlapoval. To, co mu chybělo, bylo trochu víc odvahy.
„Kerate,“ oslovil váhajícího důstojníka starší Wraith. Nepoužil k tomu telepatii, jak bylo obvyklé ale hlasitou řeč. „Opět nejsi na svém místě. To je už druhý prohřešek za poslední dobu. Mám za povinnost tě upozornit, že po třetím přijde trest od velitele. Nebo máš snad omluvu pro své chování?“
Kerat se narovnal. Pohled upíral přímo před sebe a rty stiskl k sobě. Pak si to rozmyslel a nadechl se k odpovědi. Wraith ho ale zarazil dřív, než stačil promluvit.
„Nehledej výmluvy. Varuji tě. Poznám to.“
„Nehledám výmluvy, Lyne,“ zamračil se Kerat. Vlastní váhavost ho rozčilovala.
„Pak jdi na své místo a hleď, abych o tobě raději ani nevěděl,“ uzavřel starší Wraith rozpravu a otočil se k odchodu.
Kerat zůstal stát na místě, dokud byl jeho nadřízený v dohledu. Sotva zmizel v nejbližším ohybu chodby, ohlédl se mladý důstojník ke vstupu na můstek a zamračeně odešel na svoji pozici u dálkových senzorů. Cestou si umínil, že příště bez váhání vstoupí a převezme vládu nad lodí do svých rukou. Tentokrát ještě ne. Tentokrát měl Lyn štěstí, ale příště se jejich role obrátí a Kerat Lynovi nedaruje ani jednu jedinou malou výtku, kterou kdy slyšel z jeho úst i z jeho myšlenek.
Lyn prošel nejbližší spojkou mezi dvěma chodbami vedoucími na můstek. Než vešel, na okamžik se zastavil a s hlavou mírně na stranu sledoval v myšlence odcházejícího Kerata. Na můstku se krátce podíval na Zaka a kývl. Oba věděli, že pokus o převrat se sice odkládá, ale stále hrozí. Kerat byl naštěstí příliš váhavý. Až dostane víc odvahy nebo až se naskytne vhodnější příležitost, pokusí se ji využít.

............................................................................................................

Rinye se svezla na rozloženou látku a zůstala sedět se skloněnou hlavou. I nepatrný pohyb jí působil problémy. Nechtěla ani přemýšlet o tom, jak bude dnes večer tančit. Jistě to nakonec zvládne, i když jí teď připadalo skoro nemožné jen pozvednout pohled.
„Jsi v pořádku?“ sklonil se k ní Rehis. Položil jí ruku na rameno tak ochranitelským gestem, že jí z toho přejel mráz po zádech. Odtáhla se a zamumlala něco neurčitě uklidňujícího. Rehis se jenom usmál a odešel pomoci Valerianovi s hudebními nástroji.
Rinye na chvíli zavřela oči a vědomě odpočívala.

Probudilo mě šťouchnutí do kolene. Zamrkala jsem a nenápadně potřásla hlavou. Dokázala jsem usnout vsedě? Něco se mnou určitě nebylo v pořádku.
Trein si mě naštěstí všimla včas a měla jsem chvíli, než začalo vystoupení, abych se vzpamatovala. Její zamračený pohled mi ale naznačil, že to bylo jedno z posledních nenápadných připomenutí a dál bych mohla mít problémy.
Grery to později večer potvrdil.
Sotva jsme zastavili pod posledními stromy malého lesíku, všechny pohledy se otočily k vedoucímu naší malé skupinky.
„Rinye,“ oslovil mě vážně, „je něco, co by ti pomohlo? Tvoje únava je pro nás čím dál větší přítěží. Je třeba to nějak vyřešit. Nechceme...“ Poslední větu nedokončil, ale bylo to jasné. Nechtějí závaží.
V tichu, které nastalo, jsem sledovala špičky svých téměř prošlapaných bot. Vzpomněla jsem si, jak mě přijali mezi sebe - neznámou ženu bez minulosti. Jako v každé společnosti měla i tady odvaha a soucit svoje hranice. Pozitivní bylo, že jsem byla upozorněna dřív, než jsem došla na hranu jejich tolerance. Ani tak se mi nechtělo přiznat, že pro sebe znám pomoc, protože tím bych jeden problém nahradila dalším.
Zvedla jsem hlavu a podívala se Grerymu do očí. Přečetla jsem v nich, že pravda bude to nejlepší, ať už pro ně bude znít jakkoli nepříjemně. V čistě vegetariánské až veganské společnosti by bylo snazší mluvit o mučení a vraždách než o tom, co jsem musela vyslovit.
„Vím, co by mi pomohlo,“ řekla jsem tiše. „Maso.“
Dívala jsem se na Greryho, ale reakce ostatních jsem vnímala také. Deza zavrávorala jako po ráně pěstí, Okto zbledl a Valerian vypadal, že začne každou chvíli zvracet. Trein jenom stiskla rty a Grery na sobě nedal znát nic.
„Máš nějakou konkrétní představu?“ zeptal se mě.
Potřásla jsem hlavou. Bylo mi jedno, v jaké formě do sebe vpravím živočišné bílkoviny, hlavně, když budou. Podle chování skupiny jsem usoudila, že s největší pravděpodobností nebudou. Moje problémy se neřešily, ale vršily. Nepochopitelná únava a potřeba masa se začala stavět mezi mne a moje okolí jako neviditelná zeď. Pomalu jsem dosedla na zem a zadívala se před sebe.

Tuhle kapitolu mám docela ráda. Valeriana sice fakt nemusím, ale jednak se mi líbí ten název kapitoly a pak taky je mi sympatická Ája-masožravka.
Ono to v tom středověku s masem vypadalo všelijak, ale mně osobně by taky ve středověku nejspíš spousta věcí scházela.

Jo a můžu Rehise.

[andoriel]

Děkuju, Shano

Ája je masožravka ve všech vesmírech
Nejsem si jistá, jestli je na Zelené planetě přímo středověk, ale něco podobného to bude
Máš pravdu, Rehis je k sežrání

opět se ti díl opravdu vyvedl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Přiznám se, že jsem teď dal Zelené planetě pauzu. Začetl jsem se do několika příběhů na foru, až je dočtu. Pustím se opět do ZP. Jinak hlasy do Barda jsem už rozdal.

A toto mě pobavilo:

Píš dlhšie časti, aspoň také ako Paci Azanyrmuth...

Tohle hlášku už jsem někde četl Ale je fakt, že už díly mají v průměru jen 9 stran. Kde jsou ty časy kdy jsem to roztahoval až na 15