Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

krásný díl

Here we go again!

Nevěř tomu, co vidíš

Není šílencem ten, kdo stoupá na nejvyšší vrcholy, ačkoliv ví, že tam může najít smrt, ale ten, který tak činí a nebere v úvahu, že může zahynout.
R.Messner

"Na MX5 694 našla sonda velký výskyt energie," začal briefing generál Brandsome. "Jenže od brány nedokázala přesně určit, kde je. Takže tam s dvěma vědci vyrazíte," pousmál se.
"Jako ostraha?" staral se Ryan.
"Ne, jako průzkumný tým. Akorát nikdo z vás není vědec, pokud se nepletu."
"Ne, to není, koho navrhujete?"
"Doktora McKaye a doktora Mayfielda."
"No potěš," zabručel Tylor.
"No tak," sykl Ryan. "Trošku úcty," uchechtl se.
"Jaké úcty, pane?" staral se dál Tylor. Zrovna některé doktory neuctíval. "Mayfielda vyděsí i motýl, to McKay, to je něco jiného."
"To je fakt, ten začne pištět teprve u krysy," ušklíbla se kapitánka.
"Poslední dobou už ne," zavrtěl hlavou. "Ještě když chodil na mise se Sheppardem, tak měl tvrdý režim."
"Vyrážíte zítra v devět ráno," ukončil to generál. Na další pomluvy svých nejlepších vědců neměl. Sice byli neohrabaní, ale byla to přece špička! Tak to rozpustil a nechal je jít po svých. Liv se hned rozeběhla za Mikem, který měl volno a šli hrát videohry. Tylor šel do postele po noční a Will s Gin si šli projít informace o planetě. Všichni se zabavili více méně po svém, avšak druhý dne stáli všichni v plné polní u brány. Kromě Reedové a doktora Mayfielda. Doktor dostal chřipku a Liv musela z rodinných důvodů na Zem. Takže jako doprovod nakonec šel ještě Lorne s Lincolnem. Někteří byli rádi, že můžou vyrazit a jiní jen brblali, jako Lincoln, na večer měl domluvené rande s moc pěknou doktorkou, takže to chtěl stihnout.

Prošli na planetu, kde je přivítaly ostré sluneční paprsky a lehký jarní vzduch. McKay zkontroloval jeden z přístrojů. Mávl neurčitě rukou nějakým směrem a vypadal jako malé dítě. Obtěžovali jej svojí přítomností. Chtěl ten objev vidět co nejdřív. Nakonec na ně podrážděně vyjekl: "Musíme si pohnout, aby ten signál nezmizel!"
"Ten signál vychází už 32 hodin. Od doby, co jsme poslali MALP. Ještě chvilku vydrží, řekl bych." Podotkla taktně kapitánka a sotva popadala dech. Vědcova reakce byla lehce neadekvátní a raději ještě přidal. Moc dobře věděl, že ho nenechají jít samotného a taky jej neomráčí.
Asi po dvou kilometrech došli na malou mýtinku, která byla obklopena lesem ze tří stran. Z poslední strany končila útesem.
"Vychází to odněkud ... tam," ukázal Rodney na útes.
"Je tam jenom velká díra," namítl Lorne a naklonil se z útesu. „Fakticky velká!“
"Jsem vědec," řekl s klidem, "na vás je, majore, abyste mi umožnil tu překážku překonat."
Kapitánka přešla na kraj útesu a koukla dolů. "Je tam převis a potom stromy. Jumperem se tam nedostaneme."
Lorne přešel k ní. "Hm, tak to slaníme."
"A dáte mi svůj opasek?" koukla na něho.
"Prosím?" nechápal.
"Jak to chcete slanit, když sebou nemáme lana?" podívala se na něho.
"Bože, ženská, budeme se pro ně muset vrátit a půjdete vy a Lincoln, ten mě od rána taky pije krev."
"Já?!" knikl „Prezident“.
"Ano, oba a hoďte sebou."
"Já ne..." knikl Chris. "Nemám rád přece výšky."
"To je mi jedno, skočte na Atlantis pro lana a opakovat to nebudu."
"Počkáte tady?" broukla Ginny. "Bude to chvilku trvat. Nachystat lana, karabiny, úvazy...to je jedno, prostě to nebude tak rychle."
"Počkáme, vezmete nám i oběd."
"A nebude lepší, když se vrátíme na Atlantis, najíme se a tak a jak všechno bude nachystané, tak přijedeme zpátky tady?" navrhl kapitán.
"McKay znovu nebude chtít jít, ale dobře," povzdechl si major, vždy se nechal přehlasovat. Měli by lítat s jumpery... jenže mělo to háček, kdysi s jumpery lítali na každou misi, ale pak o ně rychle přišli a generál Brandsome uznal, že bude pěkné, když se projdou pěkně po svých. Vždy se pošle sonda a pak se situace zhodnotí. Vojáci mají mít nějakou kondici. Takže chudákovi majorovi nezbylo nic jiného, než zavelet a vydat se zpět na Atlantis, kde hned po příchodu oznámili, co našli a co potřebují. Podruhé už dostanou jumper, aby je tam alespoň odvezl - k Lornově velké radosti.

"Jsem hluboce uražen. Podvedeš mě s Lincolnem?" nafoukl se ze srandy Mike u oběda.
"Promiň, nebylo to moje rozhodnutí," řekla kapitánka Smithová.
"Vždyť se bojí výšek..."
"Ale jsem bohužel voják, doktore," zaznělo vedle, když si k nim Chris Lincoln přisedl. "A vás tam Lorne nepustí."
"Zkusím majorovi domluvit," pousmála se Ginny.
"Už jsme dlouho nelezli. Šel bych," povzdechl si doktor.
"Jo, jenže se vám něco stane a kdo to pak vysvětlí Reedové, ta ho zabije."
"Jsem dospělý a chci jít. Je to moje rozhodnutí," nafoukl se Mike. "Nikdo mi nebude zas tak moc říkat, co dělat a co ne."
"Jak myslíte," zabručel, ale podle všeho nesouhlasil. A major taky ne, ten se totiž před chvílí připojil k Lincolnovi a tím pádem se zapojil i do diskuze.
"Kdo je lepší na lezení než někdo, kdo slezl všechny osmitisícovky?" připomněl všem u stolu Calahan.
"Má pravdu," přikývla Ginny. "A já se s nikým jiným necítím líp."
Evan trval na svém: "Tady nejde o nějakou osmitisícovku, nebo cokoliv. Jde o vaše ego, doktore, a to já podporovat nebudu.“ Tady se kapitánka ušklíbla. „Jste doktor medicíny a to potřebujeme víc, než vojáky."
"A co to brát jako výcvik?" navrhla kapitánka. "Jako trénink."
"Přeze mě neprojdete, klidně jděte za generálem, já s tím nesouhlasím." Tímhle major končil. Nechtěl to dál řešit.
Mike se zvedl a vytáhl na nohy i kapitánku: "Jdeš se mnou."
"Ještě jsem nedojedla!" namítla.
„Už jo.“
"Někdy jsi jak malý," brblala a zavrtěla hlavou. Ale přesto jej následovala.

Kapitánka Ryanová po nějaké chvíli chůze zaklepala na generálovy dveře. Skoro hned je vyzval dále.
"Co pro vás můžu udělat?" ozval se zaneprázdněný majitel kanceláře. Právě skoro vyhrál solitera a chyběl mu jen kousek. Nerad se nechal v tak napínavou chvíli rušit.
"Jde o tu misi dneska ráno, pane," spustila kapitánka.
"Ano? A podle toho, že za vámi stojí doktor Calahan, tak asi chce jít taky, že? Jen proč?"
"Protože se s ním budu cítit bezpečněji než s Lincolnem, pane. Navíc ten se bojí výšek."
"To je hezké, ale doktora potřebujeme na Atlantis a ne na skalách."
"Vždyť dneska ani nemá službu. A venku je jenom jeden tým."
"A čistě teoreticky, něco se stane a pak bude venku víc týmů, kdo pak je ošetří? Psychiatr?"
"No a proč ne? To je taky doktor."
Generál si povzdechl. "Jak myslíte, ale stejně jako major s tím nesouhlasím." Nelíbilo se mu to, ale potřeboval se jich zbavit.
"Generále, je to nejlepší lezec, který tady je. A krom toho - byl to jeho nápad," ukázala na Mika.
"To mě tak docela nezajímá," odsekl.
"Ale i tak děkujem, generále," zazubil se doktor. Vypadal jako malý kluk. Strašně se těšil.
Generál si jen zakroutil hlavou a vydal příslušné rozkazy. Nevypadal z toho tak odvázaný jako doktor.
"Díky," objal Mike kapitánku venku, zvedl ji do vzduchu a otočil s ní. Dal jí pusu na tvář.
"Nemáš zač," pousmála se překvapeně.
Vypadal, jako by dostal vánoční dárek. "A jak se vrátíme z té planety, tak si vezmeme volno a pojedeme do Arizony na skály," zatleskal.
"Nevím, jestli budu moc Miku," hlesla. "Slíbila jsem Willovi dovolenou."
"Už zas?" nafoukl se. "No tak, on tě pustí," usmál se. "Uděláš na něho ty svoje smutné očka a bude."
"Jsi neskutečný," rozesmála se. "Uvidím."
"No vidíš." pousmál se spokojeně.
"Jdeme nachystat věci," pousmála se. Mike vedle ní nadšeně skákal. "Nebo víš co. Půjdu se převlíknout a za půl hodiny se sejdeme ve skladu, ano?" navrhla.
"Určitě," nadšeně vypískl a odklusal. Nemohl se prostě dočkat. Podívá se na jinou planetu a zaleze si. Uvidí třeba něco jiného než na Zemi!

Ginny došla k sobě do pokoje, kde narazila na Willa.
"Jdu se jenom rychle převlíknout," oznámila. "A pak nachystat věci."
"Výborně, půjdu s váma, Lorne mi předal velení. Když jde i Calahan."
"Jo...Mike...Ty, Wille? Co bys řekl na to, že bych tě na víkend opustila a jela do Arizony na skály?" zajímala se.
"Nelíbilo by se mi to."
"Protože víš, že pojedu s Mikem nebo protože polezu?"
"Oboje," odsekl.
"A co víc?" otočila se na něho.
"Jak by se ti líbilo, kdybych se sbalil a vyrazil někam s ex? Někam k moři."
"S tou, která si nechala zaplatit za to, aby tě nechala být?" ušklíbla se.
Úšklebek jí vrátil. "Dobře, tak jinak, víš, že po mě doktorka Weissová jede? Co kdybych s ní někam vyrazil?"
"Spal bys tam s ní?"
"Na tom nesejde... přišlo by na věc," vstal a popadl batoh, který měl dopoledne. "Pouvažuj na tom. Jen se ti snažím naznačit, že sis vzala mě a ne Calahana a občas bych chtěl volné dny trávit s tebou a ne se o tebe bát, kdy a kde spadneš. Protože uděláš to, co Mike chce. Chce někam jít, ty za ním jdeš. Tohle z tvé hlavy není, zvlášť, když máme jet na dovolenou."
"Mluvili jsme o tom, že možná, Wille. Ještě ani nevíme kdy. Dal návrh. Já už dlouho nelezla a celkem mi to i chybí. Pojeď s náma."
"Nebudu vám zavazet, hrdličky," prskl a odešel. Kapitánka si povzdechla. Když o půl hodiny později dorazila do skladu, byla potichu.
"Copak?" staral se Mike.
"Můj manžel má stále problémy překousnout jakýkoliv výlet s tebou," zabručela a vzala karabiny.
"A jeje," zamručel.
"Nebude mi říkat, co mám dělat a co ne!" zavrčela a mrštila lany na zem. Začala je kontrolovat.
"Tak mu to řekni," pokrčil rameny.
"A pohádáme se," nafoukla se a vztekle lano namotávala.
"No, asi se mu to nelíbí, přece jenom... k historii, jakou spolu máme."
"Nechci se tam s tebou proboha vyspat!" prskla a koukla do batohu, jestli tam mají všechno. "Ty věci vypadají trošku...hm, že zažili i první světovou."
"Vypadají, ale lana by měla být v pohodě..." poznamenal. "Vím, že se se mnou tam nechceš vyspat, on to ví taky, ale když nad tím přemýšlím, já být v jeho situaci, tak taky z toho nebudu na větvi."
"Ale nechal bys mě, protože co vyžaduješ u sebe, tak to dokážeš poskytnout i tomu druhému," pousmála se.
"A ty bys ho nechala?"
"Žila jsem s tebou moc dlouho na to, aby ne."
"Nechala bys ho, ať se sbalí s nějakou ex a odjel někam?"
"Pokud by byli přátelé. Miku, proboha. Ano, nechala, pokud bych věděla, že v tom není nic víc."
"Tak mu to řekni, ať někam jede s ex... podle mě se bojí toho, že si se mnou začneš zase rozumět a má pocit, že to spěje k dalšímu rozvodu."
"Já si s tebou rozumím, Miku. Jsi můj nejlepší přítel."
"Možná jen s tebou chce trávit ten čas. Chci někam jet, ale kvůli tomu ti nezničím manželství. Třeba časem ano. Jezdíme pořád někam."
"Pořád? Naposledy jsme byli na K2. To je víc jak půl roku zpátky."
"A bylo to na dlouho..."
Najednou prudce vešel do dveří William a zavrčel: "Jeďte si, kam chcete, já si dovolenou zařídím jinak." Popadl pár nachystaných lan. "Sejdeme se v jumperu."
Kapitánka si povzdechla a vzala pár věcí. Zbytek vzal doktor Calahan. Oba zbytek cesty mlčeli.

Proletěli znova na planetu a přistáli na mýtince. Kapitán Ryan nechal vše na Lincolnovi a Tylorovi s Calahanem ani Smithovou ani nepromluvil.
"Bože, řeže to!" zakňučela Ginny, když se navlíkala do popruhů. "Chci svoje! Nechutně drahé, ale pohodlné a vypolstrované."
"Já taky, malý Mike se cítí poněkud stísněně!" hlesl přiškrceně Calahan. Tylor s Lincolnem vyprskli smíchy.
"Snad vám ho ten sedák neuřeže," smál se Tylor. "I když...."
"Nedivil bych se," přiznal a vypadal vyděšeně.
"To by pak byla seržantka volná," zazubil se chlípně Lincoln. "No v tom případě, můžu vám, doktore, nabídnout extra řezák?"
"Ne, děkuji," uchechtl se. "Ty karabiny jsou na dvěstěpadesát kilo. No tak to teda není moc," zamračil se, což u věčně veselého doktora působilo divně.
"Moje jenom na dvěstě," poznamenala kapitánka, on si nemá co stěžovat. "Ale to by mělo stačit," pousmála se.
"Dvěstěpadesát nevážím ani já s plnou polní, doktore, spíš bych se bál o lana."
"Ale když spadnete, poručíku Lincolne, vážíte minimálně dvakrát tolik," vysvětlila kapitánka. "Lana jsou snad v pořádku. Kontrolovali jsme je."
"Ano, ale doktor nemá plnou polní, má tak sto."
"Proto to bude stačit," pousmál se Mike. "Připravená?" koukl na kapitánku.
"Asi jo," přikývla.
"Tak lez první, budu tě jistit," pobídl ji. Dala se do toho. Přelezla přes okraj a za chvilku zmizela.
"Miku, takhle to nejde! Musíme to fakt slézt a nejenom, že mě spustíš."
"Tak připrav skoby a jištění a já je potom zajistím pořádně." Poslechla a dala se do toho. Za chviličku už ho viděla kousek nad sebou.
"Kdysi tu byly schody," křikla a ukázala doprava. "Vedly asi k tomu převisu, co je pod náma," koukla asi o deset metrů pod sebe. "Škoda, že nezůstaly."
"Mně to nevadí," usmál se. Užíval si to.
"No mi taky ne," křikla na něj a slezla zase o kousek níž. Následoval ji.
"Ta skála se drolí!" podotkl o chvíli později doktor Calahan. Přestalo se mu to líbit.
"Všimla jsem si ve chvíli, kdy mi to spadlo na přilbu."
Byli asi dvanáct metrů nad převisem. Ani jeden si ale nevšiml, že Mikovo lano se začíná přeřezávat o ostrý kus skály.
"Slezeme to?"
"Jo, asi jo," zafuněla Ginny a nohou hledala další vhodný výběžek. Mike mlčel a zas o kus slezl.
"A sakra!" slyšela jenom a najednou na ni spadla sprška kamení, uslyšela několik lupnutí, něco proletělo kolem ní a zároveň sama spadla prudce až na výběžek. Tak tak se držela, ale sjížděla dolů. Táhla jí dolů Mikova váha, protože byli spolu navázaní na společném záložním lanu. Povolila další skoba a oba sjeli asi o další pět metrů níž. Převis byl široký, ale Mike už byl pod ním a neměl se kde chytit.

"Kapitáne!" vykřikl Lincoln, když uslyšel padání kamení. Will se otočil přesně ve chvíli, kdy je viděl padat.
„Hoďte jim další lano a zajistěte ho.“
"Další takové dlouhé už nemáme!"
"Navažte ho!"
"A nebo tam sleťte jumperem!"
"Nevím, jestli je to dost široké na přistání."
"Na to, abyste otevřel dveře, nemusíte přistát!" štěkl major. Měl o oba docela strach.

"Jsi v pohodě?!" křikl Mike.
"Jo," hlesla kapitánka a otřela si krev z tváře. Hodnotila situaci. "Držíme na poslední skobě, tak sebou moc nemel!"
"Ani se nehýbu."
"Říkala jsem, že to lany vypadají divně! Zkusím přidat další, kousek ode mě by to šlo," hlesla a párkrát se mělce nadechla. Natahovala se hodně pomalu, ale k tomu místo jí chybělo asi deset centimetrů. "Nedosáhnu tam!"
Mike se na ni zadíval. "To lano nás dlouho neudrží! Přetrhává se taky!" kývl nahoru na okraj převisu, kde bylo vidět, jak se i tohle přeřezává. "A oba nás nahoru nevytáhneš, Gin."
"A co chceš dělat?!"
"Ta skoba povoluje, vrchní ulítla snad jako třetí a zajistit nás nemáš kde!" křikl.
"A? Vydrží to! Musí!" Kapitánka viděla, jak sahá do pouzdra pro nůž.
"Nebuď hloupá! Vždyť to sama vidíš! Stejně jako se přeřezává i tvoje lano a záložní nás taky dlouho neudrží!" stiskl nůž pevněji.
"Opovaž se to udělat!" vyjekla. "Miku, NE!" Přetočila se směrem k němu tak, že visela hlavou dolů. Snažila se po něm natáhnout ruce, ale byl moc daleko.
"Dej pozor na Liv," hlesl, přesto ho slyšela. Pak přiložil nůž k lanu a jedním tahem se odřízl... Kapitánka jenom něco vyděšeně vykřikla a zavřela oči. Čekala takový ten typický zvuk dopadu těla, ale místo toho zaslechla jen jumper, který přistál na výběžku nad ní. Slyšela, jak ji Will volal, ale nějak se nemohla pohnout. Kapitán na lano nechtěl sahat, na některých místech bylo roztřepené. Shodili jí druhé, které k ní dosáhlo. Ani se ho nedotkla a vylezla pomalu na svém.
"Musíme..." vydechla a rychle si sundala přilbu. Ukazovala dolů. "Musíme...on..." prohrábla si vlasy. "Wille!" knikla.
"Počkáme tu, Lincoln a Tylor to půjdou omrknout dolů," rozkázal, "Tylore, Lincone.“ Oba jen přikývli a slanili to dolů. Kapitánka se odsunula ke stěně a svezla se po ní dolů.
Will si k ní sedl a objal ji. Mezitím ve vysílačce poslouchal, jak pokračuje hledání. Kapitán mezitím otočil její hlavu stranou. Měla odřenou tvář a trošku bradu. Stejně jako prsty na rukou. Na některých místech měla uniformu roztrhanou. Jen vstal a došel do jumperu pro lékárničku a ošetřil ji. Potom se snažila dostat z popruhů. Ruce se jí třásly. Nakonec jí musel pomoci její manžel. Asi o dvě hodiny později nahoru vylezli oba vojáci.
"Nikde jsme ho nenašli," zašeptal Lincoln zadýchaně.
"Co?" vydechla kapitánka. "Spadl...spadl přímo dolů!"
"Já vím, ale není tam, ani lano, ani stopy nic. S Tylorem jsme prohledali okolí.“
"Tak...musí tam být."
"Ale není tam! Nikdo tam není!" zakřičel.
Kapitánka sebou jenom trhla. "Koukali jste se i dál od skály?"
"Byli jsme tam hodinu a půl!" zavrčel. "Nejsou tam žádné stopy nic a opakovat to potřetí nebudu!"
"V tom případě..." hlesla.
"Neodešel, dopadl by přímo na kus skály, prostě zmizel!" vypadal hodně naštvaně. Kapitánka to nechápala. Když nebyl dole, někde být musel.

"Musíme to prohledat ještě jednou," rozhodla Ginny. "Půjdu taky." Tylor vypadal, že má infarkt, ale opět slezl dolů. Kapitánka byla dole jako první. Slanila to dolů, jak nejrychleji mohla. Skoro si popálila rukavice. Ostatní byli za ní jen o chvíli později. Kapitánka se dole rozhlédla. Měl být přímo tady. Rozhlédla se kolem a všimla si pukliny dole v zemi. Byla dost velká, aby se tam dostal člověk, ale hluboká tak, že nebylo vidět na dno.
"Musí být tam dole!" křikla. "Miku? Miku!"
"Tam ale neslezeme, kapitáne, a pokud je tam, tak ho nevytáhneme," řekl Tylor.
"Já jsem úzká, vlezu se tam!"
"Ale šprajcnete se!"
"Ale..." ukázala k tomu místu a chtěla něco říct.
"Ne! Madam, i kdybych vás měl omráčit! Pokud tam je, nic pro něj neuděláme, jasné?!"
"Ale..." hlesla zoufale.
"Už tak byla hloupost, že šel! Kvůli další blbosti nebudu riskovat. Pokud je dole, je mrtvý!"
"Nikdo z vojáků neleze tak dobře jako Mike. Nikdo! To ty lana a vybavení!"
"To je jedno! Je to doktor!" štěkl. "A teď..." naznačil, že není. Měl sebou detektor známek života.
"Musíme se vrátit. Začíná se stmívat," položil ruku na rameno kapitánky George.
"Než se dostaneme nahoru, bude to trvat." Měl pravdu. Než se dostali nahoru, dost jim to zabralo. Nakonec stanuli vedle jumperu.
"Tak co?" staral se Will, i když znal odpověď
"Nic," broukl Tylor. „Řeknu vám to v jumperu.“
Will si jen povzdechl a odvedl svoji ženu do jumperu. Lincoln posbíral vybavení a za chvíli došel. Bezeslova nastartoval a odletěl k Atlantis.
"Byla tam puklina. Myslíme, že zapadl tam," řekl Lincoln potichu, když letěli k bráně.
"Detektor?"
"Nic, necháme tam zítra vyslat nějaký jiný tým, aby se na to podíval s pořádným vybavením," předložil svůj nápad Tylor. "Bude to lepší než dnes, to už nic nezmůžeme."
Kapitán jenom přikývl. Souhlasil s Georgem, teď ho ale trápilo něco jiného.... Kapitánka seděla vzadu s hlavou v dlaních. Nechápala, jak se to mohlo stát. Kapitán k ní přešel a objal ji. Pak zavřel dveře, nechal ji, aby mu to celé popsala. Moc toho neřekla. A když už, tak mluvila potichu. Popsala, jak Mike padal, co říkal. Kapitánovi Ryanovy bylo jasné, že to bude chtít doktora. Pevně ji objal a ona se k němu přitiskla. Jen ji hladil a uklidňoval. Na Atlantis ji hned odvedl na ošetřovnu, aby byla pod dohledem, než celou zprávu předal generálovi.

Zaklepal na jeho kancelář. Vyzval ho dále. Seděl v křesle více méně jako hromádka neštěstí. Špatné zprávy se šíří rychleji než ty dobré.
"Už jsem slyšel, byl tu Tylor i Lincoln, ale poslechnu si vaši verzi."
"Moje verze se moc lišit nebude."
"Ale rád si ji vyslechnu...jen ještě, kapitáne, než začnete..." vstal a přešel k oknu. "Kapitán půjde za psychologem, není to rozkaz, ale doporučení." Otočil se. "Pak, mám zprávu ze Země, že se zítra seržant Reedová vrací."
"Už to ví?"
"Ještě ne, ale poručík Lincoln se dobrovolně nabídl, že jí o tom poví, jen chci, abyste si srovnali verzi, kterou jí řekne."
"Verzi? Je jenom jedna, pane."
"Každá se lišila, vždy se liší, každý má jiný pohled," mírně se pousmál.
"Pane," začal najednou Ryan. "Nechybí kus okna?"
"Je to možné, asi těžítko omrzelo být těžítkem, předpokládám, že nikdo nebyl raněn..." to znamenalo, že se má dát do vyprávění a nevyptávat se. Ryan tedy začal. Nakonec jej generál s kývnutím a díky vyhnal.
Kapitán se vydal na ošetřovnu, kde si převzal ženu a odvedl ji do pokoje. Donesl jí večeři a donutil, aby něco alespoň snědla. Ginny ho jenom objala a rozplakala se.
"Bude to dobré, uvidíš," houkl.
"Nebude," vzlykla. Políbil ji na čelo a pevně objal, hladil po zádech. "Lehni si a zkus usnout, budu tady," broukl Will. A hladil jí a vyprávěl nějakou pohádku, dokud neusnula. Pak ji přikryl a lehl si vedle. Povzdechl si a koukal do stropu. Nakonec usnul taky.

Olivia Reedová se vracela z nepříjemné dovolené a to, co se dozvěděla v SGC jí zrovna nepřidalo. Generál O´Neill se snažil podat informaci o tom, že je Mike Calahan mrtvý nějak šetrně, ale účinek to mělo stejný. Plačící žena. Rozpačitě přešlápl. Neměl rád, když ženy brečely. Nevěděl, co s nimi. Ale tahle vypadala, že to trochu zvládá, nakonec se zvládla i sama uklidnit a přijala kapesníček. K jeho radosti se ani neposunul odchod bránou. Oddechl si, když prošla. Tak to by měl. Na druhé straně už na ni čekal Chris a hned ji objal.
"Chci ho vidět," sdělila mu, když ji pustil, ani jej pořádně nepozdravila.
"My...tělo jsme nenašli. Spadl do pukliny pod skálou," hlesl.
"Ale..." jenom si zakryla pusu rukou. Tohle byl zlý sen. "Není mrtvý!" vykníkla a snažila se nebrečet. " Uvěřím tomu, až uvidím tělo, dříve ne!"
"Liv," broukl Lincoln. "Spadl z fakt velké výšky."
"Nevěřím tomu ani tomu, že mohl být tak lehkovážný a..." sedla si na schody a schovala si hlavu do dlaní.
"Nebyl lehkovážný. Přetrhlo se lano a povolilo jištění. Kdyby to neudělal, měli bychom mrtvé dva."
"Hlavně tam neměl co dělat!" zařvala.
"Chtěl jít. Byla to jeho volba."
"Jeho volba Lincolne?" hlesla. "Kdo z nás nějakou má? Kdyby si tu každý dělal, co chce..." hlas se jí zlomil. Jen zavrtěla hlavou, popadla tašku a vydala se k sobě. Druhý voják jenom zavrtěl hlavou. Po zbytek dne Liv nikdo neviděl a ani další dva dny.

Will další ráno šel pro snídani. Jeho žena ještě spala. Když se vrátil, nebyla v posteli. Povzdechl si a šel ji zkusit hledat.
"Ginny!" křikl v pokoji. "Jsi tu?"
"V koupelně," přišla odpověď.
"Ahááá a můžu za tebou?"
"Ne," vyšla ven a maličko se pousmála. Byla akorát v županu. Pousmála se a prohrábla si vlasy.
"To není fér!" nafouknul se."Tak jdu sám!"
"Fajn, dík za snídani."
"No nemáš zač," mrkl na ni. "Jsem ze zlata."
"Jsi," dala mu pusu. Políbil ji a pak odplul do sprchy.

"Co bys řekla obědu dneska?" navrhl, když se vrátil. Ginny na něho koukla a položila housku.
"Jsem domluvená s Mi..." najednou se zarazila uprostřed slova. Nějak jí pořád nedošlo, že je Mike pryč. "Jo, to by bylo fajn," hlesla a rychle se pousmála. Housku si vzala zpátky a zadívala se do země. Jen si k ní přisedl a objal ji. "Jsem v pohodě," broukla.
"Brandsome včera navrhoval, abys šla za..."
"Ne. To už nikdy," zamítla rázně dřív, než to stačil dokončit. Pak se pousmála. „Mistr Sherwood je fajn, pokud jsi od něho vzdálený tak deset pater.“
"Možná budeš muset."
"Ne, to teda nebudu. Nepůjdu tam, i kdyby mě to mělo stát kariéru. Tečka. Konec diskuze. Nepamatuješ si, co se dělo minule, když jsem tam chodila?"
„Vím a půjdeš!" nafoukl se.
"Nepůjdu. Je mi fajn." William Ryan si povzdechl a přestal se hádat. Zvláště když pak vstala a pokračovala: "Vážně mi je fajn. Co s tím mám dělat? Prostě se to stalo. Nic ho zpátky nevrátí, Wille. Spadl při lezení. Tak proč se tím zabývat?" povzdechla si. Zarazilo ho, jak jinak bere smrt při lezení. Zakroutil hlavou a vydal se k oknu a sledoval Atlantis.
"Co?" broukla.
"Nic,“ zabručel spíše nepřítomně.
"No tak," objala ho zezadu. Jen se pousmál a chytil jí ruce. Dala mu pusu na tvář a položila si hlavu na jeho rameno. "Už teď mi chybí," přiznala potichu.
"Já vím a ještě bude."
"To je mi jasné," šeptla.
"Nějak to zvládneme," otočil se a políbil ji. Polibek mu vrátila a zajela mu rukama do vlasů. Jenom ji pevně objal. "Bradsome chce, abys promluvila na pohřbu."
"Ehm...no...jo, tak jo..." zamrkala. "Musí se vybrat hřbitov a tak. Chtěl sice, aby byl spálený a popel rozptýlený v Himalájích. Nejlépe na některé z osmitisícovek. Ale upřímně, nemáme tělo, takže je tak nějak jedno, kam tu prázdnou rakev šoupnem," pronesla trošku hořce.
"Mám na tebe ještě jednu prosbu..." hlesl Will.
"Poslouchám," přikývla.
"Jde... hm... o Liv... potřebuju tým zpět."
"A co mám pro to udělat?"
"Promluvit si s ní...zkusit to..."
"Zkusit to můžu."
"Děkuju," lehce si oddechl. "Nikoho k sobě nepustí."
"A myslíš, že mě ano?" ušklíbla se. "Pochybuju."
"Umíš mluvit, já ne... navíc dva dny nejedla..."
"Zkusím to," přikývla a převlíkla se do uniformy.
"Díky, alespoň mám důvod tě nenutit chodit ke cvokaři."
"Nedonutil bys mě," broukla.
"Alespoň tě nebudu tím otravovat."
Dala mu pusu. "Tak já za ní zajdu hned."
"Zkus to přes jídlo, jinak nevím. McKay se tam pokusil dostat, ale pak řekl, že to neudělá."
Kapitánka přikývla a vydala se za Reedovou.

Po cestě to vzala přes jídelnu. Pak u ní zaklepala. Nikdo neodpovídal.
"Reedová otevřete! Hned!"
"Naserte si, madam!"
Ginny si povzdechla, protočila oči a otevřela panel u dveří. Chviličku se hrabala v krystalech, dokud dveře nepovolily a ona vešla. V celé místnosti bylo perfektně uklizeno, jako nikdy předtím. Vznášela se tu lehká vůně a Reedová seděla na zemi a něco si četla.
"Snídaně," broukla kapitánka a postavila před ni tác.
"Díky, ale nemám hlad. Měla jsem tu ještě nějaká jablka."
"Jasně."
"Požádal vás Ryan? Čím vás uplatil?"
"Požádal a ničím."
"Proč? Každý si tu může dělat, co chce," povzdechla si a postavila se.
"V rámci možností," připustila kapitánka.
"Podívejte, Mike je mrtvý," hlesla. "Nechte mě být, všichni, prosím. Chci se s tím nějak vyrovnat."
"Už jsou to tři dny. Je čas se vrátit do práce."
Liv si otřela oči. "Tři dny?" koukla na tác se snídaní.
"Tři dny," přikývla kapitánka.
Jenom si povzdechla. "Jediné, co mě asi nejvíc štve, je to, že vás měl raději než mě."
"To nemůžete vědět," broukla. "Krom toho, strávili jsme spolu dvanáct let života. To už něco je."
"Vím to..." vzala si snídani a dala se do jídla. "Protože kdyby ano, možná by na mě pomyslel... Víte, proč jsem šla ne Zemi?"
"Nevím," broukla. "Ale kdyby se...kdyby neudělal to, co udělal, tak tady nestojím a nevedeme tenhle milý rozhovor. Byli bychom mrtví oba dva a nic by se nezměnilo."
"Ne, nezměnilo, to máte pravdu. Stejně si myslím, že tam neměl co dělat," řekla už vyrovnaně.
"Mike byl horolezec. Dělal přesně to, co uměl nejlíp."
"Moje matka byla účetní, dělala přesně to, co uměla nejlíp," odpověděla.
"A Mike byl horolozec," zopakovala kapitánka. Stejně to nikdo z těchto lidí tady nepochopí. Ani nemohli.
"Byl především doktor, kapitáne, mise byla vojenská. Pokud si tu bude moci každý dělat, co chce, co myslíte, že se stane?"
"Co si myslíte, že jsme dělali minulý měsíc, když jsme na víkend zmizeli na M4X 552? Že jsem tam šla překládat a on se jenom nudil a koukal na mě? Na té planetě jsou skvělé skály. Lezli jsme celý víkend."
"Co myslíte, kapitáne, že se stane, když si bude každý dělat, co chce?"
"Proč se pořád ptáte na to samé?" zavrčela. "Nedělal si, co chtěl. Schválil to generál. Sice s mojí přímluvou, ale schválil to. Nebyl nikdo jiný, kdo by zrovna lezl."
"To je mi jedno, kapitáne. Obhajujete se akorát před sebou, protože je mrtvý a vy s tím nic neuděláte. Jak jsem slyšela, jeho smrt na vaši hlavu. A víte co? Je mi to jedno, nevěřím, že je mrtvý, dokud neuvidím tělo!" Bylo na ni vidět, že se s tím nevyrovnala, i když se snažila to hrát. Byla naštvaná na všechny i na všechno. Z jeho smrti by obvinila i květináč.
"Jo, můžete se jít podívat přímo do té díry, kam zapadl. Jste malá, třeba se tam vlezete," zavrčela, ale hlas se jí třásl.
Vstala a přešla k ní. "Během dvou dnů jsem přišla o dva lidi, které jsem milovala. Jednoho jeho vlastní vinnou." Kapitánka na ni jenom koukala a nic neřekla. Liv kolem ní prošla. "Jdu se nahlásit generálovi."
"Jo, to bude nejlepší," odvětila Ginny.
"Tělo se nenašlo, není mrtvý, pokud je ta díra malá," otočila se na ni. "Nezapadl tam."
"Neviděla jste to," zabručela a odešla.

Na druhý den se tým Lorna vrátil na onu planetu s Reedovou, která přemluvila generála, aby to tam mohla prolézt. Trvalo jim dlouho, než slezli z vrchu dolů. Pak se Reedvá rozhodla spustit do díry. Jenže díra byla hluboká, a i když lano mělo skoro padesát metrů, na dně pořád nebylo. Naštvaně se vrátila zpět. Všichni na ni zkoumavě koukali.
"Díra je hluboká, lano dolů nedosáhne."
"Delší nemáme," upozornil ji Lincoln. "Tohle je nejdelší, co bylo." Jenom si sedla na zem. "Pojď, vrátíme se," poplácal ji po zádech.
"Kam?"
"Na Atlantis."
"Co tam?"
"A co tady?"
Nakonec se dobrovolně vrátila. Lorně byl z celého výletu více méně unavený a podrážděnější. Jako by se jeho nálada přenesla na všechny. Když Liv vycházela z jídelny, narazila na kapitánku.
"Skvěle, tady jste," pousmála se Ginny. "Chtěla jsem se vás na něco zeptat."
"Na co?"
"Co by se stalo, kdyby si všichni začali dělat, co chtějí?" broukla. "Neptala jste se včera na to asi třikrát? A dneska jste to sama udělala."
"A máte pro mě odpověď?" Ginny jí neodpověděla a odešla. Liv se ušklíbla a sedla si k nejbližšímu stolu.

Kapitánka večer seděla na posteli a obálkou, kterou měla v ruce, klepala o postel. Will, který vyšel z koupelny, už to nevydržel.
"Nech toho!" prskl.
"Promiň. Nechce se mi do toho to otevřít."
"Tak to otevři." Povzdechla si a obálku roztrhla. Rozložila papír a začetla se. Vlastně ho ani nemusela číst, věděla, co do poslední vůle Mike napsal. Bylo tam pár pěkných pasáží. Ale pro ni nic nového. Trošku ji zarazilo, že tu nebyla ani zmínka o Liv, ale pak si uvědomila, že tohle jí dal asi před třemi lety. Stejně jako ona jemu. Povzdechla si. Svoji bude muset změnit a zahrnout tam Willa. Tu noc špatně spala. Stále se vracela k jeho posledním slovům, stejně jako k celé té záležitosti. Několikrát se vzbudila a ve čtyři ráno to vzdala definitivně. Převlékla se a udělala seznam hostů na pohřeb. V šest poprosila Chucka, aby vytočil Zemi, a pozvánky rozeslala. Pak se šla vydat dělat svoji práci. Kolem poledne se jí do ničeho nechtělo. Šla k sobě do kanceláře a vypnula vysílačku. Pustila si nějakou tibetskou hudbu, dala si nohy na stůl a zavřela oči. Potřebovala klid. Z kanceláře odešla až večer. Ze Země přišlo potvrzení ohledně pohřbu. Měl být za dva dny. Netěšila se na to.

Tak další díl za týden

[Aiwendill]

Smutna cast...

Obsahovo trochu narocna a asi si to budem musiet precitat este raz alebo aj dvakrat.

Celkovy verdikt vsak je pozitivny lebo to je fakt dobre napisane...

vynikající díl

pokračování

Nevěř všemu, co vidíš, part 2

Toho dne svítilo sluníčko a bylo krásně jasno. Před hřbitovem se sjížděla auta a bylo tam nezvykle plno. Někteří se mezi sebou vůbec neznali. Lidí ale nebylo zase tak moc. Hlavně tady byla široká škála národností a evidentně i povolání. Něco byli lidé z Atlantis, něco podle vzhledu doktoři a něco horolezci. Většina lidí už stála u prázdné rakve, s některými kapitánka prohodila několik slov, s jinými si jenom potřásla rukou.
"Tvůj táta!" ukázal ke vchodu Will.
"Vím, pozvala jsem ho. Byl tak laskav a pozvání mi potvrdil," hořce se ušklíbla. Pořád s ní nemluvil.
"Alespoň přišel."
"To zas ano, měl Mika rád. Řekla bych, že ho bral tak trošku jako syna. A Mike jeho jako tátu. Hlavně po tom, co zemřeli jeho rodiče. Bylo to asi půl roku po tom, co jsme se poznali. Seděli v jednom z letadel, které 11. září narazilo do Světového obchodního centra."
Jack Smith došel až k zástupu lidí. Kapitánka ho celou dobu sledovala, ale on, jakmile si toho všiml, uhnul pohledem. Ginny sklopila oči a povzdechla si. Za chvilku přišel kněz a začal něco předčítat z Bible. Ginny si pomyslela, že je to celkem vtipné, protože když už by si měl Mike vybrat, tak měl blíž k východním náboženstvím, ale vzhledem k tomu, že tam nebyl, tak to bylo vlastně jedno. Hlavou jí prolétávaly vzpomínky. Když domluvil kněz, přišel na řadu jeho přítel z Lékařů bez hranic Pierre. Mluvil o tom, jak se seznámili, o jejich společné misi a jeho nadšením pro celou věc. Přihodil pár vtipných historek. Další na řadu přišla Liv. Ta toho moc neřekla, jen to, jaký byl Mike jako lékař, jaký byl v práci. Mluvila o něm dobře, ale z osobního života s ním nic neřekla. Bylo vidět, že ani nechce. Nakonec ale přidala jen to, že ho milovala takového, jaký byl. Jako poslední na řadu přišla kapitánka. Nemluvila dlouho, ale shrnula v podstatě Mika perfektně. Snažila se být v klidu, takže když mluvila, nedívala se na lidi, ale jako by kousek za ně.
"Budeš mi chybět," hlesla nakonec a vrátila se k Willovi. Pak spustili rakev.
"Myslel jsem, že chtěl být rozptýlený na nějaké hoře. Jako každý z nás," broukl s italským přízvukem jeden muž po obřadu, když došel k Ginny. Dlouho ji neviděl.
"To chtěl, ale...ta rakev je prázdná. Tělo jsme nenašli, takže je to tak trošku jedno, Seppi," odpověděla mu kapitánka. "A já si sama na horu netroufnu."
"Myslím, že bys sama nebyla," dodal muž, který stál za tím, se kterým mluvila.
"Ne, to ne, rádi bychom šli," přikývl ten, kterému říkala Seppi. Kapitánka jenom koukala. "Kdyby se něco změnilo, dej nám vědět."
"Dám, určitě," hlesla. Oba jí dali postupně pusu na tvář a rozloučili se. Will zvědavě koukal. Pak se ale vydal za panem Smithem. Ten vypadal, jakože se chce nenápadně vypařit. Toho luxusu se mu ale nedostalo, takže si musel chvíli povídat s Willem. Kapitánka stála opodál a mluvila s odcházejícími hosty. Will se k ní za chvilku vrátil a její táta se vypařil. Aniž by jí řekl jediné slovo. Liv více méně odešla mezi prvními. Chtěl být sama. Úplně.

Když Olivie Reedová dorazila na Atlantis, tak se hned vydala za generálem Bradsomem.
"Vstupte," houkl generál.
"Generále... ehm...chci vás o něco požádat...spíš o dovolení..."
"Ano?"
"Chci udělat... hm..." raději mu ukázala celý text, moc se jí to vysvětlovat nechtělo.
Generál si to přečetl a čím dál tím více se mračil. "Nemyslíte, že je to zbytečné? Navíc tím ohrozíte jak sebe, tak i nás. S každým tímhle kejklením vám to, pokud vím, něco vezme... co, to, jsem zcela nepochopil."
"Generále, prosím."
"Řekněte mi, Vivien, co přesně to má za následky a co chcete udělat?"
"Něco jako zrcadlo... jen jeden... hm, trik, můžete se podívat na jakoukoliv osobu v misce vody, ať je kdekoliv..."
"Ale?"
"Musíte to dobře specifikovat..."
"Ale?"
"Opět vám to sebere "kus duše", takové ty klasické pověry a pomluvy..."
"Neměla byste si s tím zahrávat."
"Pane...nedokážu se smířit s tým, že je Mike mrtvý, jen chci důkaz..."
"Seržante..." povzdechl si.
Jenom si povzdechla. "Jasně, chápu..."
"Nemyslím si, že je to dobrý nápad."
"V pohodě...tak já půjdu, mějte se, pane..."
"Vy taky, seržante."
Liv se svěšenou hlavou odpochodovala. Generál si jenom povzdechl. Nevěděl, co bylo horší. Jestli je Mike mrtvý, nebo to, že tomu seržant odmítá uvěřit. Zahleděl se do papírů.

Od pohřbu od té doby stálo dost věcí za starou belu. Liv skoro s nikým nemluvila. Ginny se více méně všem stranila a zavírala se v kanceláři. Většinou v pracovní době. Mimo ni se chovala normálně. Skoro nikdo to nepoznal. Až na Willa. Nevyptával se, už jen proto, že by mu to buď řekla a nebo doufal, že se s tím takhle vyrovnává ze ztrátou kamaráda. Jednou večer přišla kapitánka do pokoje a užasle jí spadla brada. Všude okolo byly rozsvícené svíčky.
"Ahoj," pousmála se na Willa.
"Ahoj," vrátil jí úsměv.
Podal jí skleničku s šampaňským. Vzala si ji. "Děkuju," dala mu pusu.
Políbil ji. Sundal jí bundu od uniformy. Maličko se pousmála a odložila sklenku. Pak jí začal líbat na krku. Spokojeně zavřela oči. Přesně tohle potřebovala.
"Lehni si," broukl. "A svlíkni." Bez řečí ho poslechla a lehla si. Začal ji masírovat.
"Opovaž se přestat." Tohle bylo blaho. Spokojeně si zamručela a zavřela oči. Tohle by si nechala líbit pořád.

"NE!" vyjekla o pár hodin později a úplně zpocená se vzbudila. Prudce oddechovala a rozhlédla se po pokoji. Oddechla si a sedla si. "Tak jo, vyhráls," povzdechla si a prohrábla si vlasy rukama.
"S kým to mluvíš?" zabručel Will ospale.
"Se sebou," pousmála se. "Nic se neděje."
"Zase noční můra?"
"Jo, ale...jsem v pohodě," pousmála se a vstala. Byly dvě ráno.
"No nemyslím si."
"Jsem, Wille," pohladila ho. Šla se napít. "A rozhodla jsem se, že těm snům přijdu na kloub. A to hned."
"Jsou to sny," namítl.
"Ano, ale ony a instinkt jsou většinou spolehlivější než rozum," broukla. "Ukazují směr."
"Ano... a jaký?"
"Ten správný. Většinou. U mě to platí."
"No dobře," pousmál se. "A můžu ti pomoct?"
"Umíš anticky?"
"Trochu.“
"Tak strávíme dnešní noc vášnivým čtením," pousmála se.
"To zní jako sexy plán."
"To určitě," pousmála se a hodila po něm tablet. Řekla mu, jak najet do antické databáze.
Dal se do toho. Poctivě si oba dělali poznámky. Až do snídaně, kterou přinesl William. Z pokoje ten den ani jeden nemuseli.

"Potřebujem se tam vrátit," hlesla kapitánka unaveně večer. Oči měla od čtení úplně zarudlé. Od noci přečetla tak pět set stran antického textu.
"Proč?" nechápal.
"Je tam chrám. Asi třista metrů od té mýtiny. Nebo aspoň tam býval. Nevšimli jsme si ho."
"Jaký chrám?“ nechápal. "A co tam chceš hledat?"
"Je to chrám, může tam být něco užitečného, co já vím," pokrčila rameny.
"Zkusím sehnat povolení."
"Díky," dala mu pusu. Pusu jí vrátil. "A jdu spát," zívla si. "Už nemůžu."
"Dobrý plán, jdu to domluvit a přidám se k tobě.“
"Dobře," pousmála se a šla se osprchovat.

"Kapitáne, byli jsme tam už třikrát," povzdechl si generál.
"Tak tam půjdeme ještě jednou, no ne?" broukl Will.
"A proč? Co zjistíte nového?"
"Kus od místa, kde spadl Mike, je starý chrám, chtěli bychom se tam podívat. Navíc nikdo z nás si ho nevšiml, jak jsme měli jiné starosti."
"My nebo kapitánka?"
"My."
"Jistě," maličko se ušklíbl.
"Myslím, že Reedová by souhlasila."
"Máte na to tři hodiny, ani o minutu víc. Vezmete si jumper," zabručel. "A už zmizte!" odehnal ho rukou.
"Díky, nebudete litovat..."
"Nelitoval bych, kdybyste vrátil Calahana... ale to není možné, že?"
Will se jenom ušklíbl. "Kdo ví."
"Potřebuju doktora, a dobrého."
"A to Calahan je," broukl Will.
"To je a právě proto!"
Kapitán se pousmál a odešel. Tak to by měl, ještě musel pár lidí naverbovat. Dal dohromady svůj tým a Lornův. Vyráželi zítra v devět ráno. Byl rád, že za ním Lorne stál. Na druhou stranu byla tu jedna věc. On měl Reedovou.

Ráno se sešli před jumperem a proletěli na planetu. Přistáli na mýtině, odkud prvně slézali.
"Mělo by to být třista metrů..." broukla kapitánka a otočila se, "tímhle směrem," ukázala nalevo od mýtiny.
"To je kousek, jdeme to zkusit.“ Prodírali se hustým křovím, než narazili na pěšinku. Jakmile na ni vstoupili, po jejích stranách se rozsvítila světýlka.
"Wow, to vypadá nádherně."
Kousek před nimi prosvítaly zbytky chrámu. Obvodové zdi pořád stály, ale jakmile prošli vstupem, zjistili, že strop je zřícený. Ale i tak se rozsvítila světla na stranách chrámu a osvětlila antický vnitřek.
"Muselo to tu vypadat krásně," podotkl Lincoln, který však vypadal, jako by ho to moc nevzalo.
"To ano," přisvědčila nepřítomně kapitánka a koukala po stěnách. Byly samý antický nápis.
"Tak kapitáne, necháme holubičku z vašeho týmu luštit a my si dáme voraz," řekl až moc spokojeně major Lorne. Měl rád mise, kdy hlídal.
"Souhlas," uchechtl se Will a sledoval svoji ženu, která na nic nečekala a dala se do čtení. Asi po hodině se zarazila a párkrát překvapeně zamrkala. Všechno jí začalo dávat smysl. Všecičko.
"Copak, madam?" starala se Liv, která byla vedle ní. Vypadala stejně bledě jako vždy v posledních pár dnech. Zřejmě toho moc v noci nenaspala.
"No..." broukla a přemýšlela, co říct. "Tohle místo, sloužilo jako...jak to říct. Na těchto stěnách se píše o místě, kde se nikdo ničeho nemusí bát. Místo, kde budou všichni v bezpečí. Dostanou se tam ale jenom ti, kteří v Antiky opravdu věří."
"Kde je to tam?"
"Nevím, ale tipovala bych to na jednu ze dvou planet tady v dosahu. Jedna je asi přes den cesty a druhá je neobyvatelná."
"Mohl by tam být Mike?" vyhrkla Liv.
"Těžko říct," broukla Ginny. Doufala v to. "Musím se znova podívat na tu skálu. Bude tam asi nějaký zdroj energie nebo tak. Slezu tam znova. Stejně máme jenom jedno lano," mávla rukou a šla to říct Willovi.
"Musíme ho najít," hlesla Liv a koukala za ní.

"Nevím, co tam chceš vidět," zamračil se Will a koukal na svoji ženu, jak leze do postroje. Vůbec se mu to nelíbilo a tušil v tom nějaký podraz. Jen nemohl přijít na to jaký. "Ta stěna se slézala asi pětkrát. Nic. Kdyby tam něco bylo, už bychom to objevili."
"Já vím, ale chci se prostě podívat. Stejně pořád z toho místa zachytáváme nějakou energii." Vyzkoušela lano, jestli dobře drží. "Budu hned zpátky," slíbila.
"Já vám nevím, kapitáne," dal se do toho Lorne. "mně se to nelíbí."
"Věřte mi, tenhle provaz nerupne. Je můj vlastní." Nakonec ji pustili, ač neradi. Seshora ji jistili. Slezla až k místu, kde se Mike odřízl. Ještě tam byly zbytky lana z minula.
...Pro ty, co věří...Víra je důležitá...Ti, kteří v nás věří...
Tyhle slova byla napsaná nejčastěji na stěně chrámu. Koukla kousek nahoru, kde byla plošinka, odkud vedly sotva viditelné schody nahoru.
"Vím, co se stalo a kde je Mike!" vyhrkla najednou do vysílačky. Natáhla se pro svůj nůž.
"Gin, ne!" křikl Will.
"Jo, vyjde to," broukla. "Vím to! Bude na jedné z těch planet, Wille. Budu v pořádku!"
"Ale kam máme letět?" křikla do vysílačky Liv. "Co když vás to přenese na jinou?"
"Nepřenese. Má to omezený dosah. Určitě." Doufala v to, že to bude fungovat stejně jako tehdy u SG-1 a stejně jako u Shepparda pár let zpět.
"Najdeme vás madam. Najděte Mika prosím."
Přikývla a koukla na lano a na nůž. Pak dolů. Doufala, že to bude fungovat. Muselo. Jinak to bude velice krátké. Odřízla se a zavřela oči.

Otevřela je až na nějaké krásné louce se sluncem nad hlavou.
"Uuuuuuf." To bylo to jediné, na co se zmohla. "Tak na tohle už jsem stará," hlesla a klekla si na čtyři. Rozhlídla se kolem. "Tak jo, jdem se tu porozhlédnout." Po pár krocích narazila na obal od tyčinky. Oddechla si. Byla na správném místě. Vydala se tím směrem. Jen doufala, že ho nalezne živého. Po cestě trošku počítala. Byl tu dvacet tři dní. To bylo dost i na něho. Sem tam zavolala jeho jméno. Zkoušela i vysílačku, ale té jeho nejspíš došly baterky. V dálce uviděla brány nějaké vesnice. Nabila a vydala se tam. Mohl to přežit, Mike byl zvyklý, ale i tak... Nepochybovala o tom, že si k snědku cosi ulovil, pokud tu něco žilo. Vzpomněla si, jak jí v Peru připravil na jejich druhé výročí večeři - opečeného hada. Mike byl Mike. Asi za půl hodiny došla k branám vesnice. Nezdálo se, ale byla celkem daleko. Připravila si zbraň.
"Je tu někdo?" křikla. Nerada by tam vpadla jenom tak. "Miku?!" křikla znova a prošla bránou. Vesnička vypadala středověce a hlavně prázdně. Uprostřed bylo náměstíčko se studnou a nějakou kašnou. Popošla ještě pár kroků, když ji někdo srazil na zem. Začala se s ním prát. Překulila se nad něho a rychle vstala.
"Miku?!" vydechla. Muž se na chvilku zarazil, ale pak se proti ní znova rozehnal. Uhnula. "Miku, to jsem já!" vykryla další jeho útok, ale ten následující byl tak prudký, že ji znova srazil na zem a Mike si nad ní klekl a rukou, ve které měl nůž, se rozehnal. Kapitánka ruku zastavila asi centimetr od svého krku. "Miku, to jsem já! Ginny!" zafuněla a snažila se mu ruku odstrčit. Nepovolil. "MIKU!" vyknikla už zoufale.
Vypadal, jako by vypadl z nějakého transu. "Gin?"
"Jo! Jo, díky bohu!" vydechla roztřeseně. Nůž mu vypadl z ruky a prudce ji objal. Pevně ho chytla. "Už je to dobré," hladila ho po zádech. Cítila, jak maličko vzlyknul. "No tak," stiskla ho pevněji.
"Chci domů!"
"Já vím," hladila ho. "Jumper se tu ale nedostane za dřív než den," broukla.
"Tak to bude trošku problém," odtáhl se a otřel si oči.
Dala mu pusu na čelo. "Proč? Neřekla bych, že tě tu někdo bude držet."
"Tohle není zrovna nejpříjemnější planeta," hlesl.
"Proč ne?" starala se kapitánka a zamračila se. Problémy! No jasně, bez nich to nikdy nešlo.
"V noci tu někdo okolo chodí. Slyšívám kroky." Podezřívavě se na něho podívala. "Nevymýšlím si. Vážně. Viděl jsem stopy. V noci to tu není bezpečné."
"Třeba to jsou jenom zvířata."
"Ginny, vypadají jako lidé," hlesl. "Jednou v noci přišli až k bráně," kývl tím směrem. "Stáli tam dlouho a chvilku to vypadalo, že se dívají mým směrem. Jsou vysocí jako lidé, ale mají na hlavách kápi. Na rukou drápy a oči jim červeně září. A každou noc jsou blíž a blíž." Kapitánka při jeho slovech postupně bledla. Bála se už na svém prvním a posledním táboře, kdy měli jít bobříka odvahy za tmy v lese. Ona to vzdala už dva metry po vstupu do lesa. Pravda, tehdy jí omlouvalo to, že jí bylo sedm, ale dneska na tom nebyla o moc líp. Hlavně co se týkalo neznámých planet a jejich obyvatel v noci.
"Co budeme dělat?" starala se.
"No...prozatím máme pár hodin ještě, než se setmí," podrbal se na zátylku a sedl si na kašnu. Pohlédl na ni a zamračil se: "Pořezal jsem tě.“ Ukázal jí na krk.
"To nic, škrábnutí," mávla rukou a vytáhla z kapsy tyčinku. Hodila mu ji. "Mám tu pár věcí, které by nám mohly pomoct," ukázala na vestu.
"Já ještě taky. Plus je, že přicházejí jenom v noci," hlesl.
"Tak to máme čas je maličko přivítat. Co v okolních domech? Nenajde se něco?"
"Nic, všechny jsem je prohledal. Něco vymyslíme..." povzdechl si. "Jak...jak se má Liv?" vzal ji a vedl ji do jednoho domku.
"Ne moc dobře hádám," odpověděla kapitánka. "Chybíš jí."
Povzdechl si. "Ona mě taky... ví, že jsem naživu? Nebo jsi jednala na vlastní pěst?"
"Ehm..." podrbala se. "Já...tak nějak...odřízla jsem se na stejném místě jako ty," odkašlala si. Mike se otočil a vyděšeně na ni zíral.
"Hráblo ti?!" zakřičel. "Ví vůbec někdo, kde nás hledat?!"
"No ví...teda spíš tuší," pokrčila rameny. "No tak. Přinejmenším ti budu dělat společnost." Nevěřícně na ni zíral. Zastavila se. "Miku, ví to. V dosahu podle mě byly jenom dvě planety a jenom na téhle se dá existovat. Problém je, že jumper se tu nedostane dřív jak zítra."
"Co kdyby to nevyšlo, hm? Zabila by ses!" prskl.
"Vyšlo to. Byla jsem si jistá," prohlásila pevně a nesmlouvavě. "Krom toho to bylo napsané kousek v chrámu vedle. Že musíš věřit. Což si ale myslím, že není tak úplně pravda. Prostě když z té plošiny skákali lidé, měli víru v Antiky jako v Bohy, kteří je nenechají zemřít. Ve skutečnosti to je jednodušší. Přenese tě to, i kdybys tam náhodou spadl. Jenom tou vírou Antikové zkoušeli prosté lidi."
"To je moc hezké...." povzdechl si. "Ale nezapomněli jste na mě," pousmál se.
"Věřila jsem instinktu," pousmála se zpátky.
"Něco ses ode mě naučila," uchechtl se.
"Něco málo," přikývla a vešla s ním do domku. "Zařídil sis to tu hezky. Kolaudace už byla?" pousmála se a rozhlížela se.
"Jo s Liv jste to tady oslavily..." řekl naprosto vážně.
"Sni dál," poplácala ho s úsměvem. Pousmál se na ni. Byla to blbost, ale pomáhala mu to, když si představoval, že tu není sám. "Takže jsme byly na chvilku kamarádky, hm? Co sis ještě představoval?" uchechtla se.
"Nic, jen velkou párty... spíše ehm... neuraž se, ale tebe jsem si tu tak často nepředstavoval..."
"Díky bohu," uchechtla se.
"Ale jsem rád, že tu jsi zrovna ty," broukl vážně.
"Ne Liv?"
"Ne, ty. Protože před tebou se můžu chovat...normálně. Nemusím se nějak hlídat. Nechtěl bych, aby mě Liv viděla tak, jak ty před chvilkou." Koukala na něho, ale pak se pousmála a přikývla. Chápala ho. Stejně tak to bylo obráceně. Byly určité chvíle, kdy se ti dva vidět nemuseli a pak tu byla ještě jedna potíž. Liv by se ho mohla pokusit taky zabít.
"Měli bychom jít zabezpečit okolí a prvně teda prohledat vesnici. Není tu fakt nic? Střelný prach, nějaký chlast, cokoliv...?" broukla Ginny.
"Chlast jsem vypil..." prohlásil provinile.
"Miku," zabručela nesouhlasně. "A cokoliv jiného?"
"Nic, měl jsem hodně času na to tu prohledat."
"No tak to není moc dobré. A nějakou výbušninu máš ještě?"
"Není, něco mám, ale... je tu ještě něco..."
"Poslouchám."
"Je to ZPM."
"Tak teď definitivně poslouchám," koukala na něho.
"V jednom z hlavních domů jsem našel ZPM, možná to sloužilo jako ochrana před těma... divnýma... čímkoliv, co tu je. Ale nepodařilo se mi zjistit jak."
"Tak se tam půjdeme podívat," skoro nadskočila. To bylo konečně rozumné. Usmál se a vzal ji tam. Došli do malé místnůstky pod domem. V nějakém zařízení leželo zapojené ZPM, ale podle všeho bylo ono zařízení rozbité. Kapitánka přišla k tomu přístroji a snažila se ho nějak zapnout. Nakonec se dostala jenom k nějakému manuálu.
"Hm. Ne. Tohle chránilo planetu před Wraithy. Ne před tím, co je venku."
"Hm, škoda, tak si to ZPM vezmeme, ne?"
"No určitě, jak dorazí jumper," pousmála se. "Zatím to tu zamkneme, ne? Ať se o to nemusíme starat."
"No proč ne," zazubil se, "máš dobré nápady ne?"
"Co já vím?" usmála se.
"No máš. Protože z téhle dvojice jsi ty ta chytrá a já ten krásný."
"Miku!" rozesmála se a pleskla ho po ruce. "Jsi fakt osel."
"Takže jsem prostě krásný a neodolatelný... jdeme se připravit na noc." Kapitánka se vydala za ním a celou cestu se usmívala. Byla ráda, že je naživu. Teď už stačí počkat jenom na jumper a hurá domů. I když večera se Mike bál více, než se odvážil přiznat. Těch pár hodin využili k zajištění vesnice. Jakmile se začalo šeřit, schovali se v domku. Doufali, že se nic nebude dít.
"Cos vůbec celou dobu jedl?" zeptala se potichu kapitánka, která seděla opřená o stěnu.
"Nějaké breberky co jsem našel... nechci o tom mluvit..." Kapitánka se otřepala.
"Prostě jsem něco jedl,“ mávl rukou.
"Chápu," zabručela.
Mike se trochu pousmál, ale pak se zahleděl někam do dálky. Začal si pobrukovat.
"No tak, nech toho!" broukla kapitánka.
"Proč, je to fajná písnička. Chiuahua here, chiuahua there, everybody wants it everywhere, sing it loud and life can be so easy..."
"Nech toho! Je to hloupá písnička!" chichotala se.
"Přidej se no tak...ooooh Chiuahua! Gin, no tak. Je to naše písnička!"
"Je to tvoje písnička," opravila ho s úsměvem.
"No a jaká je tvoje?" zajímal se.
"Mění se to. Pro tuto chvíli bych to viděla na úvodní melodii z Pirátů z Karibiku," uchechtla se.
"Ooooh Chiuahua!!" zapěl potichu Mike a kapitánka se k němu za chvilku přidala. Vypadalo to jako parádní večer, tedy asi by to i parádní večer byl... V dálce se ozval výbuch u jedné z pastí.
"Představení začíná," hlesla kapitánka a klekla si k oknu. Nikde nic nebylo.
"Jo, moc se na to těším," ušklíbl se.
"No to já taky," šeptla už ne tak nadšeně.

Will sledoval svoji ženu, jak se odřízla a padala. A pak najednou zmizela.
"No výborné," hlesl. Tohle určitě zařadil k tomu nejhoršímu, co kdy viděl. Jenže se pořád nemohl zbavit toho dojmu, že ji zabije sám, až ji potká. Ale dopadlo to dobře...zmizela. Prohrábl si vlasy.
"Kde je ta planeta?" zajímal se Ryan.
"Jedna je den a půl cesty, zkusíme prvně tu, pak další."
"Kapitánka říkala něco o tom, že ta jedna je neobyvatelná."
"Tak zkusíme tu obyvatelnou," ušklíbl se Lorne. "Nastupujeme a jedeme."

"Říkáš, že potřebujeme vydržet ještě deset hodin?" hlesl Mike, když se u brány do vesničky zjevily postavy s červenýma očima.
"Tak nějak," knikla a poposedla.
"No potěš," povzdechl si Calahan
"Třeba jenom zůstanou, kde jsou."
"Pochybuju," povzdechl si a bedlivě je sledoval. Opravdu tam jenom stáli. A dlouho. Skoro až do rozednění, než se stalo něco, co ani jeden nečekal. Těsně před východem slunce přistál na náměstí jumper.
"Bože, díky," oddechl si Mike.
"Neradovala bych se!" knikla kapitánka a vyděšeně koukala na postavy, jak je jich víc a víc.
„Do prdele, přibližují se!"
"Ok, odpaluju první nálož," broukla kapitánka a zmáčkla detonátor.
"Co se tu do prdele děje?" vyběhl z jumperu Lorne. "Kapitáne Smithová?! Jste tu?!" Nikdo mu neodpověděl a u brány vybuchla první nálož.
"Další odpálit nemůžu, je moc blízko jumperu! A vysílačka nefunguje!" podotkla kapitánka.
"Musíme za nimi..." Mike se zarazil a zahleděl se k jumperu. Z toho vyběhla Liv.
"Kapitáne?!" zavolala Reedová a namířila na postavy. "Musí tu být."
"Tak jdeme," přikývla kapitánka a vyběhla ke schodům do přízemí. Něco jí ale podtrhlo nohy asi na posledních třech schodech a ona se skutálela dolů. Vyjekla a rychle se postavila.
"MIKU!" zakřičela. Zpod schodů se na ni vrhla jedna z těch postav. Prohodila ji dveřma ven. Znova se rychle vysoukala na nohy a vytáhla nůž. Když chtěla postava znovu zaúčtočit, podřezala mu krk. Mikova taktika. Prudce oddechovala a otočila se k jumperu.
"Jsme tady!" zakřičela z plných sil.
"Jen vy?" staral se Lorne a zastřelil jednu postavu, která po ní šla.
"Je tu ještě Calahan!"
"Jo, jsem tu!" křikl Mike a vyběhl z domu. Hodil kapitánce její zbraň. Chytla ji.
"Rychle!" vyběhl z jumperu i Ryan a běžel pro svou ženu.
"Jsou tu další nálože!" křikla Ginny. Bytosti začaly střílet nějakými zbraněmi.
"Kde?!" staral se.
"No...tak nějak...všude," odkašlal si Mike.
"Reedová," křikl Ryan. "Nálože..."
"Co já s nima?"
"Odpálit!"
"Máte granát, poraďte si!" křikla nazpět a jeden hodila. Mike odpálil další. Ocitli se tak trošku v křížové palbě.
"Musíme jít!" křikl Lorne.
"To nejde! V tom domě," ukázala kapitánka naproti, "musíme se tam vrátit!"
"Proč?"
"Našli jsme tam ZPM!" křikl Mike v odpověď a přebil.
"To nic nemění na tom, že se tam nedostaneme!" odvětil Lorne.
"Ale to ZPM!" namítla kapitánka.
"Nebuďte magor!" prskl Lincoln.
"Podrž mi zbraň!" strčila kapitánka Mikovi do ruky P90. "A kryj mě!" rozběhla se k domu naproti. Doktor začal střílet.
"Magore!"

Kapitánka smykem vrazila do dveří, které se rozletěly, a ona vpadla dovnitř. Seběhla po schodech do sklepa. Rychle sundala batoh ze zad a nacpala tam to ZPM. Už už se otáčela k odchodu, když ji na stěně cosi zarazilo. Skříňku otevřela a málem jí spadla brada až ke kolenům. Byly tam další tři ZPM. Jedno po druhém vzala a zabalila do bundy a přidala do batohu. Teď jen musela rychle pryč. Batoh sotva zvedla. Vyběhla po schodech zpátky nahoru a vykoukla ven. Střelba byla snad ještě horší než předtím. Liv i Lincoln s Lornem vypadali potlučení a poškrábaní. Lítalo tu snad všechno. Kapitánka skrz střelbu proběhla k jumperu. Za ní se hnal Ryan, Mike, Liv, Lincoln a nakonec Lorne s Georgem. Lincoln si sedl na místo pilota a rychle vzlétl. Kapitánka odložila batoh a sedla si na sedačky. Netušila, že ZPM jsou tak těžké. Mike si oddechl. Liv bez jediného slova vytáhla lékárničku a začala ošetřovat majora a ty, kteří byli ranění. Will se rozkřičel na svou ženu.
"Kvůli jednomu pitomému ZPM takhle riskovat?! Jsi normální?! Bože, nejradši bych tě přehnul přes koleno! Mohli tě zabít! Nechci být vdovec před prvním výročím!" prskal. Při poslední větě kapitánka vyděšeně vykulila oči a zbledla. Koukla na majora, který na ně zíral s otevřenou pusou.
"Výborně," šeptla Ginny.
"Na to majore nekoukejte," začala Liv a nalila mu něco do rány. "Myslím, že by bylo vhodné, aby co se tu stalo, zůstalo jen mezi námi."
"První věc, než po mně příště začneš řvát, napočítej do tří, dobře se rozhlédni a ujisti se, že nás nikdo neslyší. Hned další věc, která by byla dobrá, je zavřít ty zatracené dveře. A poslední - nebylo to jedno ZPM, ale k tomu další čtyři. A to si myslím, že za to stálo," odvětila klidně a otevřela batoh. "Nebo ne?"
"Je mi úplně u prdele, kdo nás slyší...." pak se zarazil a chytl se za tvář. Překvapeně koukal na malou hnědovlasou Reedovou, která dala prvně facku jemu a pak Mikovi. Oba dva si zasloužili nakopat, ale tohle byla dostatečná satisfakce.
"Au," knikl Mike. "Za co to bylo?"
"Za to, že jsi neuvěřitelný vůl!" vyknikla Liv a objala ho. Ginny se uchechtla. V tom se výjimečně shodly.
"Na co jsi myslel?" pořádně se k němu přitiskla.
"No..." hlesl a radši to nedopověděl. Vlastně ani nevěděl. Představoval si tohle setkání každý den snad stokrát, ale nikdy v tom nefigurovala facka. Čert aby tu ženskou vzal. Navíc měla pár ran, které potřebovaly vyčistit, a doktor v něm vyhrával. Znamenalo to soukromí pro Willa i Ginn. Teda až po tom, co kapitánku seřval na tři doby taky major Lorne. Pak Lorne seřval Mika a nechal ho ošetřit všechny ostatní. I když měla Ginny a Will soukromí, stejně je všichi slyšeli, jak se hádají a jak ji nakonec Will "nadával", že mohla zemřít. Zřejmě ji objímal, jak se mu ulevilo. Pak tam najednou bylo ticho.
"Zabil ji?" hádal Tylor.
"Ne, jen ji líbá, řekla bych," podotkla Liv. "Až pak ji zabije." Skutečnost byla taková, že ji prostě jenom objímal a hrál si s jejími vlasy. Měl neskutečný strach a čtyři nebo pět ZPM mu doopravdy, ale doopravdy byla ukradená.

Liv seděla u stěny jumperu a vypadala, že spí. Tedy působila tak. Mike ji chvíli sledoval, než si k ní přisedl a objal ji.
"Nespi," šťouchl do ní.
"Proč ne? Jsem unavená, od té... od té doby co mi řekli, že jsi mrtvý, tak nespím..." zašeptala.
"No tak teď už můžeš," hladil ji po ruce.
Stočila se mu spokojeně v náručí. "Už mi tohle nikdy nedělej, prosím..." Byl zarostlý, věci roztrhané a smrděl jako zdechlá ryba. Ale byl naživu. To bylo hlavní, zbytek odstraní pak. Navíc teď byla tak unavená a vyčerpaná, že jí to bylo doopravdy jedno. Přitiskl si ji k sobě.

William si povzdechl a sedl si na lavici. "Měl jsem strach, abys věděla."
"Omlouvám se," broukla. "Už to neudělám."
"Mně jsou ukradené ZPM, důležitá jsi pro mě ty!"
Sedla si mu na klín a dala mu pusu na nos. "Ale máš mě i ZPM."
"Raděj bych jen tebe," přitiskl ji k sobě.
"Máš mě a bonus," přitiskla se k němu. "A už se nezlob."
"Zlobím," nafoukl se. Avšak byl rád, že byla tady. Oba tam pak zůstali zavřeni po zbytek cesty. Po přistání na Atlantis putoval Mike okamžitě na ošetřovnu a kapitánka okamžitě za generálem, který o všem už věděl. Prvně jí pěkně nadal.
"Uvědomujete si, že vás můžu postavit před vojenský soud?!" zavrčel.
"Ano, pane," kuňkla.
„Nemůžete si dávat kruci pozor?!"
"Já si dávala," odkašlala si.
"To je mi jedno, kdo z vás dvou se prokecl!"
"Ehm...já myslela, že mluvíte o...o tom, co jsem udělala," znejistěla.
"To taky! Neuposlechnutí rozkazu, dvakrát. Pak ještě tohle... na co jste myslela, i vy kapitáne?!"
"My..." odkašlal si Will a hledal slova. "Nechali jsme se asi unést, pane. Už se to nestane."
"To už je jedno, dostal jsem rozkazy ze Země."
"Jaké?" hlesla Ginny.
"Víme, co se stalo, stejně jako víme o těch čtyřech nových ZPM. Vláda rozhodla, že vaše odvaha," při posledním slově se ušklíbl, "by mohla být odměněna tím, že váš sňatek uznají jako právoplatný..." Tady si povzdech. Něco jej trápilo k tomuto ještě více.
"Co?" vydechl Ryan. Kapitánce spadla brada.
"Ano, ale nesouhlasím s tím, tohle mělo zůstat v tajnosti..."
"To chápu," odvětil kapitán.
"Ale je to dovolené. Bojím se, že by toho mohl chtít někdo zneužít... pak je tu další věc, kterou byste měli vědět..."
"Ano?" hlesla kapitánka, která se trošku vzpamatovala.
"Schopnosti Olivie Reedové budou oficiálně využívány, stejně jako bude oficiální vaše manželství... bůh nám pomáhej."
"Co s námi?" zajímal se Will.
"Nic, budete volní...“
V tu chvíli kapitánka skočila Willovi kolem krku. Nějak se neudržela. Generál se mírně pousmál. Dala Willovi velkou pusu a pak kousek odstoupila.
"Pardon," odkašlala si.
"V pořádku, ještě než jste přiletěli, tak jsem udělal prohlášení, nemusíte se nějak krotit, tedy projevujte se v rámci mezí. A už můžete jít."
"Děkujeme, pane," pousmál se trošku Will.
"Mně neděkujte, zavolejte mi sem pak seržanta."
"Ano, pane," přikývl kapitán a i se svojí ženou odešel. Seržantka přišla asi za půl hodiny. Vyslechla si, co měl generál na srdci. Padla do křesla a složila si hlavu do dlaní. Oba moc dobře věděli, co to znamená....

Další díl bude kdo ví kdy, protože mám pocit, že to ještě Mooony nemá hotové.

[Aiwendill]

Jeeeeej, taka optimisticky ladena kapitola sa mi paci. Mate u mna veeeeeeeelke plus

vynikající díl

M&M: Jsem rád, že Mike žije, jen jsme zvědav, co udělají s těmi ZPM a také jak vysvětlí, že ho vlastně pohřbili. Už se moc těším na další díl.

Ahojte,
strašně se omlouvám za tu dlouho prodlevu (ale chyba není na mojí straně , kdo jste četli moje povídky, víte, že jsem se snažila je dávat pravidelně)

Jinak tedy další část - název moc vážně neberte, lepší se mi nepovedl vymyslet

Případné chyby omluvte, protože jsem to opravovala včera v noci

Přízrak z minulosti, part 1

Před třemi měsíci...
Mladá hnědovlasá žena seděla na lavičce v parku a sledovala psy, kteří kolem pobíhali. Nepohnula se ani ve chvíli, když si vedle ní přisedl starší pán v saku.
"Měj se na pozoru, Hyde utekl."
"Utekl, nebo jste ho pustili?" povzdechla si žena. "Mimochodem, neslíbil jsi mámě, že toho necháš?"
"No...nemusí všechno vědět."
"Ne, nemusí a neříkej jí to, rozhodně ne teď...a tati, buď prosím zase jednou tátou a odhoď toho drsného agenta, nevěřím ti to. Pojď půjdeme na zmrzlinu..."

Kapitán Ryan došel do pokoje. Jeho žena se prudce napřímila a cosi schovala za záda.
"Ahoj," rychle se pousmála.
"Ahoj... co to schováváš?"staral se.
"Ehm...nic..." odkašlala si. To nic jí právě vypadlo z krabičky.
Podíval se na ni s pozvedlým obočím. "Nic?" rozesmál se. "Nechceš mi něco říct?"
Kapitánka zvedla těhotenský test. "Je to jenom pocit, nic víc," pokrčila rameny. "Chtěla jsem si ho udělat."
"Nějaký důvod k tomu musíš mít, ne?"
"Pocit. To je ten důvod," zabručela. "Prostě...neumím to vysvětlit."
"Nebo máš taky zpoždění," pokrčil rameny. "Co, uděláš si ho?"
"Jo..." přikývla a zašla na záchod. Za pár chvilek byla zpátky a sedla si vedle Willa. "A teď dvě minuty." Oba netrpělivě čekali. "Co když to bude pozitivní?" koukla na něho Ginny.
"Tak bude no," pokrčil rameny a usmál se. Objal ji kolem ramen. Přitiskla se k němu blíž. Pomalu se začala objevovat druhá čárka. "Měla by sis to nechat ověřit u doktora."
"Jo, jo to určitě," hlesla přiškrceně, ale měla co dělat, aby nezářila jako sluníčko. Políbil ji na čelo a objal.

Na ošetřovnu zamířila kapitán Ryanová až po dvou dnech. Potřebovala se ujistit, že je to tak, jak to je. Navíc si chtěla promluvit s Mikem.
"Můžu?" strčila hlavu do jeho kanceláře.
"Jasné!" usmál se. Vždycky ji rád viděl.
"Potřebuju službičku. Test."
"Ale ale, Křepelka si nedala pozor?" usmál se.
"Pitomče," ušklíbla se. "Jestli jsem v tom, tak za to může ta tvoje 100% spolehlivá injekce."
"No... pokud jsi v tom...tak... ,“ malinko zbledl.
"No, Einsteine," poplácala ho po rameni.
"Skener nefunguje, rozbor krve v tomhle případě."
"A kdy bude fungovat?"
"Nevím, někde se něco porouchalo."
"Ok, tak do toho."
"Dej mi tlapku," zazubil se a vytáhl jehlu i zkumavku. V duchu si poznamenal, že k téhle krvi přid pro jistotu ještě jednu. Vyhrnula si rukáv a sedla si na postel. "Liv, se poslední dobou chová divně," povzdechl si a napíchl si ji.
"To neznamená, že je v tom," zabručela. "Já se chovám normálně."
"To ne, jen říkám, že se chová divně... najednou jakoby upadne do tranzu a něco udělá, tvrdí, že si to nepamatuje. V noci chodí po pokoji."
"A nebere něco?"
"Ne, žádný léky nic, kdykoliv se jí na to ptám, je vyděšená..."
"Tak pak nevím," pokrčila rameny.
"Dám ti vědět, jak budu vědět výsledky, ano?“ pozvedl zkumavku.
"Jo, určitě, díky moc," seskočila.
"Utíkej," usmál se a díval se za ní.

"Reedová," začal generál Bradsome a podal oslovené sklenku. "Nebo možná lepší bude Vivien..." Prohlédl si ji. Byla nezvykle bledá. "Jak je vám?"
"Popravdě pane? Mám strach. Den za dnem jsou ty rozkazy horší a horší... ztrácím nad tím kontrolu."
"Musí se s tím přestat."
"A jak to chcete ukončit? Existuje nějaké řešení?" promnula si obličej. "Co jste chtěl?"
"Vy i kapitán Ryanová jste v nebezpečí. První je na řadě ona, pak vy po té, co váš vyčerpají. Nechci, aby se to dostalo takhle daleko."
Liv zamrkala. "Prosím?"
"Jste mocná i nebezpečná. Ovládáte "magii", která děsí nejenom mě. Zahráváte si s tím, přijde čas, kdy už vaše služby nebudou potřeba a pak, nikdo by přece neměl mít takovou moc. Vaše smrt vyřeší ten problém. Neříkejte mi, že jste nad tím neuvažovala..."
"Chvilku," přiznala.
"Tak vidíte," povzdechl si. "Pak je tu kapitán, jejíž matka vládne nepřátelům. Takhle "válka" se stává osobní. Chtějí ji dát z cesty... prvně ona, pak vy. Potřebuji, abyste ji ohlídala. Pokud vy i Lincoln, ano, s ním jsem již mluvil, ji ohlídáte a eliminujete hrozbu, pak budete v bezpečí i vy."
"V bezpečí od lidí, pane..."
"Alec, Vivien, má ještě jeden úkol... Pomoci vám, jakkoliv, abyste nad tím opět získala kontrolu. Ví, co se děje." Opět si povzdechl a dolil ji sklenici. Vypila ji na ex. "Vykašlete se na všechny úkoly, chci po vás už jen jeden, poslední. Avalon, najděte jakoukoliv zmínku. Tohle je za mě, ne ze Země. Další rozkazy pozdržím... už tak nás dávám v nebezpečí. Samotní Wraithové tohle ze strachu nepoužijí víckrát než jednou za život.“ Liv jenom přikývla."To jste mi řekla vy..."
"Pohltí mě to, jeden úkol navíc nebo ne." Nalila si ještě jednu skleničku, kterou vypila a vstala. "Co... co kdybych musela odejít?"
"Kam?"
"Kamkoliv...pryč z Atlantis."
"Co by to vyřešilo?"
"Říkám jen co kdyby... nevím kam daleko to zajde. Už teď to nezvládám. Možná budu potřebovat najít pomoc, já nevím, pane."
"To vyřešíme, až to nastane."
Mírně přikývla. "Pokud bych se někdy nestihla rozloučit s doktorem Calahanem, udělejte to prosím za mě.“
"Seržante," zabručel.
"Myslím to vážně! Prosím!"
"Dobře," přikývl.
"Děkuji," oddechla si.
Když odešla, generál zamyšleně sledoval dveře. Rozhovor s Reedovou mu na klidu nepřidal, ba naopak...

Kapitánka se vzbudila zachumlaná v peřině. Chvilku uvažovala, co ji vzbudilo, než viděla svítit tablet a na něm zprávu. Od Mika. Rychle ji otevřela.
"Testy byly pozitivní, gratuluju : )," přečetla si. Pousmála se a šťouchla do Willa.
"Mhm, mh?" broukl.
"Mám zprávu od Mika. Vnímáš mě?"
"Tak napůl, ale povídej..."
"Ne, vzbuď se úplně," trvala na svém. Trvalo to ještě chvíli přemlouvání, ale vzbudil se.
Strčila mu do ruky tablet.
"Jsem těhotná," pousmála se. Začal se jenom přiblble usmívat. Dal jí velkou pusu. Přitiskla se k němu. "Kolik je?" broukla
"Ještě deset, máme času."
"Deset...sakra, mám půl hodiny. Daedalos totiž doletí dřív. Dorazí posily," broukla. "Mění se vědci a doktoři."
"Aha, no výborné," povzdech si. „Tak jdeme vstávat."
"Však ty tam být nemusíš," pousmála se.
"Ale chci tam být," pousmál se a začal se škrábat z postele.
"Tak jo," zívla si a zapadla do koupelny. A Will musel zase čekat. Tak si ještě na deset minut schrupl.

Došli k bráně přesně. Trvalo pár minut, než se před bránou objevilo asi třicet lidí. Všichni vypadali překvapeně a ohromeně. Atlantis vyrazila dech skoro každému.
"Vítejte na Atlantis," pousmála se kapitánka. "Jsem kapitán Smithová a pro dnešní den jsem taky váš anděl strážný v tomhle městě. Vysvětlím vám co a jak. Ubytujte se a asi za hodinu se sejdeme v jídelně." Lidé se rozdělili na pár skupinek a každé vojáci ukázali jejich pokoje. Pak je nechali si vybalit a do hodiny je dovedli do jídelny. Kapitánka tam už na ně čekala. Vysvětlila jim, co kde ve městě najdou, ukázala plánek města, denní rozvrh, představila jejich nadřízené a další potřebné věci pro pobyt ve městě. Zabralo to asi tři hodiny. Potom dala prostor na dotazy.
"Proč nesmíme navštěvovat západní věž?" ozval se malý brejlatý doktor, který ovšem na tyto defekty byl velmi pohledný.
"Je uzavřená, seržant Reedová ji s poručíkem Lincolnem prohledali a zapečetili. Není stabilní."
Muž jenom pokýval hlavou. "Pokud tam někoho uvidíte vcházet, je to pravděpodobně seržantka a provádí tam měření," dodal William, který stál vedle Ginny. Projednávaná stála bokem u stěny a pozorně všechny sledovala. Kapitánka souhlasně přikývla. "V té věži není nic zajímavého. Jen spousta prázdných místností. Byla poškozená při jednom z první útoků Wraithů," pousmála se.
"Spíš bych řekla, že pokud se tam budete moc motat, může vás potkat ošklivá nehoda," prohlásila Olivie Reedová, která se právě olepila od stěny a šla si naložit druhou snídani.
"V každém případě, Západní věž je zakázané území. Nic víc. Nic míň."
I tak ony poznámky dost lidí polekali. Rozhodli se vyhýbat věži obloukem.
"Další dotazy?"
"Jsou tu rozpisy na jídlo, musíme je dodržovat?"
"Musíte, další?" Ginny se podívala na Liv, která vynesla tuhle odpověď a trošku se zamračila.
"Bylo by to dobré, protože jinak tu je tlačenice a není místo. Ale...není to tak...přísné. Tohle není vojenská základna, ale mezinárodní výzkumná expedice. I když to někteří za ty roky pořád nepochopili," odvětila kapitánka a snažila se nedívat na seržantku. Ta se ušklíbla a prohlížela si nenuceně nehty. Pokud by kapitán chtěla, klidně z toho vojenskou základnu udělá, i na jeden den, aby pochopila, jak by to vypadalo.
"Další dotazy?" přejela kapitánka očima po přítomných. Na jednom člověku se na chvilku zarazila. Připadal jí nějaký povědomý. Ale nechala to být. Někteří se tu střídali rychleji než ponožky.
Opět se přihlásil onen brýlatý doktor. "Říká se, že..." začal se uculovat. Pak se zarazil, když si všiml výrazu seržanta, ale stejně to nepomohlo. Usmívali se všichni, nakonec jeho myšlenku dokončil jiný. "Říká se, že je tu prý vojenský personál více povolnější, než v SGC..."
"Řekla bych, že většina. Předpisy tady nejsou tak...jsou pružnější," maličko se pousmála. "Někdy je to prostě třeba."
"Hm, kapitáne, co děláte večer?" staral se další.
"Kapitán Ryanová je moje žena, doktore, ale pokud s tím máte problém, může si to jít vyřídit do tělocvičny."
"Vidíte, to je to, o čem jsem mluvila. Prostě pořád někdo nepochopil, že tohle není vojenská základna," maličko se ušklíbla a koukla na Willa.
"Jenom jsem se ptal," zabručel doktor.
„Jenom jsem odpovídal,“ kývl Willam.
"Mám už program," vložila se do toho kapitánka vlídněji.
"Program, neprogram, lepší si je vyřídit věci hned zkraje," šeptl Ryan, který dnes vstal levou nohou. "Ale pokud chcete podám vám za deset velbloudů zbytek mého týmu....“ Všichni se rozesmáli. "Máme tu svalovce, poručíka Tylora, který odnese snad všechno a zabije i zbije cokoliv. Jeho bych prodal převážně doktorkám. Ale pozor má citlivou povahu..." na poslední se ozvalo zavrčení. Tylor byl všechno jen ne citlivý! "A pak je tu mladá, krásná dáma s vybraným chováním, která nikdy neodmlouvá..."
"Ještě chvíli, kapitáne, pokračujte a vlastní tým vás zabije," skočil mu do řeči Lorne, který si to užíval z pozice snídajícího. Ryan se uchechtl a mlčel. Alespoň trochu nadlehčil situaci.

Kapitánka je asi za půl hodiny vypustila. I tak měli víc než dost informací. Navíc se jich museli ujmout vojáci a ukázat jim jejich laboratoře.
"Hele, kapitáne, někdo tu naši novinku musí říct generálovi," broukla Ginny u oběda.
"Jakou?" staral se. "Jo... ehm, no to by měl a ty bys měla být stáhnutá ze služby, jako aktivní venku."
"Ehm...to jako fakt?" zabručela.
"Myslím to naprosto vážně, Gin, já to dítě chci!"
"No to já taky."
"Tak žádné courání po venku."
"No tak, jsem těhotná, ne nemocná. Podívej se na ženy v Africe. Ty si odskočí za baobab, tam porodí dítě, které se při troše štěstí narodí živé a peláší zpátky plácat kravské bobky na stěny své útulné chýšky někde v buši. Nezůstanu zahrabaná celé měsíce v pokoji!"
"To nezůstaneš, ale někdo tě praští a co? Potratíš, nevadí, zkusíme další?"
Povzdechla si. "Chápu, proč to chceš, ale ne, Wille. Zatím ne," zabručela. Povzdechl si a nic neřekl. "Stejně na další týden není nic plánovaného." Mlčel. "Teď se mnou nemluvíš?"
"Ne, jen s tím nesouhlasím."
"Mi je to jasné."
"Mám pocit, jako by nás někdo sledoval."
Kapitánka na něho tázavě koukla a rozhlídla se. "Jo, Reedová."
"Bože můj," povzdechl si. "Budu ji muset vyzpovídat."
Ginny se maličko pousmála a pustila se znova do jídla. "Kdy to řeknem generálovi?" zeptala se znova.
Pokrčil rameny, jednou mu to řeknou. "Časem..."
"Tak jo," souhlasila. Byl poslední tři hodiny protivný.
"Promiň, musím jít.“
"Ok, večer?"
"Budu tam," dal jí pusu na tvář. Pousmála se a už se naplno začala věnovat svému obědu. Stále ale měla pocit, že ji Olivie sleduje. Fakticky se snažila ji mít ráda, ale s tím, co pořád dělala, to prostě nějak nešlo. A teď ji naprosto vytáčela. Dojedla a vydala se k sobě do pokoje. Měla pár textů na překlad. Užila si to, alespoň něco co ji bavilo.

Za několik dní je čekala návštěva jedné z planet, kde průzkumný tým našel nějaké rozvaliny. Měli se k nim připojit.
"Mám pro vás změnu," začala Reedová na pravidelné poradě ve velké zasedačce.
"Jakou?"
"Avalon...tedy je to pouze aztécký a pozemský název. To město je v každém jazyce jiné, jak v Antickém, tak Wraithském."
"A jak se to teda jmenuje?" zajímal se Tylor. Kapitánka zpozorněla.
"Ve Wraithštině je to v překladu město slz a v Antičtině Město duchů.“
"Krásné," zabručela Ginny. "Ale nic takového jsem za celou dobu nenašla. Ani zmínku, ani slovo, nic."
"Protože o tom nikde není ani zmínka, ani slovo. Není o tom jediný záznam. Víte proč je to město duchů, nebo slz, kapitáne? Nejmenuje se to jen tak."
"Jak bych mohla, když jsem o tom nikdy neslyšela."
"Je těžké se tam dostat, Antici tam žili, ale Wraithové po něm pátrali, dlouho, ale nikdy ho nenašli, vede tam dlouhá cesta..." zarazila se a chvíli se zahleděla před sebe. Jako by ztratila myšlenku, přesto vypadala nepřítomně.
"Tak proč o něm není jediná zmínka v databázi? Všimla bych si toho," zabručela. "V Antičtině to je Spiritus civitatae. Nic takového tam nebylo."
Liv neodpověděla, nakonec sebou trhla. "Omlouvám se, co jste říkali?" Kapitánka vše zopakovala. "A hledala jste to?“
"Ne, ale na nic takového jsem nenarazila. Procházím všechny antické stavby a kolonie. Nic."
"Věřte tomu nebo ne..." pokrčila rameny. "Někde o tom zmínka bude... nelžu.“
"A jak to víte?"
"Zeptala jsem se Wraithů a Antiků."
"Ehm...co?" zamrkala kapitánka.
Jen se pousmála a pokrčila rameny. "Vezměte to tak, jak to je, kapitáne. Prostě to vím."
"No a co to má co dělat s planetou, na kterou jdeme?" zajímal se George.
"To, že nemáme hledat zmínky o Avalonu a nečekat, že najdeme jasně danou adresu oné planety."
"Jo takhle," zabručel poručík a podrbal se na hlavě. Nechápal, co všichni s těmi jazyky mají. On uměl akorát anglicky a asi v deseti jazycích otázku: Kde je tady záchod a Co děláš dnes večer. Ale za to tyto věty uměl perfektně. A ještě tedy: Rozdáme si to? Uvažoval, zda by se to neměl neučit i ve Wraištině. Pak došel k závěru, že vlastně nikdy neviděl wraithskou ženskou. Ani královnu. A pochyboval, že by tohle někdy použil. Lorne prý jednu královnu viděl a tvrdil, že mají sexy postavu. Ale o ničem jiném se nezmiňoval. Bude to muset prozkoumat. Mezi svými myšlenkami sledoval Ryana jak debatuje se svou ženou o nadcházející misi. Reedová se najednou zvedla a odešla pryč. Kromě něj si toho nikdo nevšiml.
"Už jsme se o tom bavili a já ti řekla svoje," zabručela Ginny na kapitána. "Uvidíme se u brány."
"Ale nelíbí se mi to!" nafoukl se kapitán. "Ale prosím!"
"Já vím, ale stejně nemáš náhradu."
„Nemám a nelíbí se mi to! Sejdeme se u brána!" zavrčel. "Rozpou... kde je zas k čertu Reedová? Tylore!?"
"Někam odešla."
"Ksakru, najdi ji a v deset večer u brány, ať jsme tam za svítání slunce."
"Jasně, šéfe."

V deset večer všichni stáli u brány v plné polní, tedy až na kapitánku, která se nemohla dočkat. Prošli na planetu, kde bylo šero. Pomalu začalo svítat. Na chvíli se zastavili a sledovali to. Bylo to krásné. Slunce zde začalo vycházet z modré barvy a přecházelo postupně přes zelenou až do zářivě zlatavé. Obloha dělala podobné barevné kousky. Nakonec se odtrhli od oné podívané a vydali se k rozvalinám, kde už čekal tým Lorna.
"Je to tu krásné, že?" staral se Lorne. "Pojďte, ať vás nezdržujeme." Vydali se za ním. Kapitánka se skoro hned vrhla na texty. Usadila se k nim i s tabletem a začetla se. Vypadala, že pátrá, hodně. Zhruba dvě hodiny četla bez jediné přestávky. Nakonec si k ní přisedla seržantka.
"Tady máte vodu," podala jí ji.
"Díky." Kapitánka se napila.
"Jak je vám? starala se.
"Mně?" zamrkala. "Fajn, proč? Nemělo by být?"
"Jen se starám," mrkla na ni.
"Aha," maličko se pousmála.
"Hledejte různé názvy, cokoliv vám přijde šílené. O to šlo, čím šílenější text, tím pravděpodobnější. Nikdo nechtěl, aby Avalon našli.“
"Je mi jasné, co hledat, ale prostě to tu nikde není. Nic, žádný název, nic."
"Zkuste..." usmála se a ukázala někam doprostřed. "Začněte odsud...“
"Tam už jsem byla. Nic tam není. Píše se tam jenom o obyvatelích této planety. Nic."
"Doopravdy?" starala se.
"Ano."
"Něco tam musí být," zabručela.
"Není tam nic. Ani zmínka o někom významném. Prostě je tam jen o populaci, jejím vývoji...nic víc."
Zakňučela. "Nemám moc času,“ šeptla.
"Máte rande nebo co?" Jen zavrtěla hlavou. Kapitánka na ni tázavě koukla.
"Nic, prosím, něco zkuste najít, cokoliv...“
"Snažím se."
"Prosím... nemám mnoho času..." hlesla.
"Reedová, když mi tu budete kňučet, tak nezrychlím," zabručela.
„Jasně, pardon," povzdechla si a vypadala stále nervózně, stejně tak když poodešla pryč. Kapitánka zavrtěla hlavou a pustila se znova do čtení. Vypadalo to na dlouho. Ostatní, začali hrát karty.

Ginny zbývaly poslední dva odstavce, když se napřímila a zpozorněla. Tohle byl snad zlý sen. Plno textu a ona to snad najde až na konci.
"CO?" staral se Lorne.
"Možná něco mám," řekla.
"CO přesně?" staral se Ryan.
"No...zmínka o městě, kam někteří odešli. Ti Vyvolení. Aspoň se to tu tak píše."
"Anooo?"
"No...jo."
"Sem s tím... co jste našla?"
"Vždyť jsem to teď řekla."
"Ale co konkrétně!"
"Místo, kam odcházejí Vyvolení. Tečka. Konec."
"Ach jo,“ povzdechl si major.
"Nemůžu za to, že tam není nic víc. Možná...možná tu na sloupech kolem."
"Zkuste to..." povzbudil ji. "To zvládnete...já už to nezvládám.“
"Dělám, co můžu, majore," maličko už zavrčela. Nesnášela, když ji někdo honil. A tak čekali další tři hodiny.
"Nevím, je tu popis nějaké planety, ale ne adresa. Není tu nic. Naprosto nic užitečného."
"Tak to balíme," povzdechl si Lorne.
"Možná zkusit hledat podle popisu planety, já fakt nevím," zkusila to ještě jednou.
"To ano, ale vracíme se.“
"Souhlasím," přikývl Ryan. Vydali se pomalu k bráně.
"Zkusím v databázi na Atlantis hledat podle popisu planety." připomněla ještě jednou svůj plán Ryanová.
"Dobrý plán, hned jak dojdeme…" souhlasil její manžel.
"Hned, jak dojdeme, tak se půjdu najíst a spát. Pálí mě oči,“ přerušila ho a prošla bránou.

"Měli bychom to říct generálovi, Wille," řekla kapitánka večer. "Klidně hned."
„Dobře, tak jdeme.“
Kapitánka zaklepala na generálovy dveře. Bylo něco kolem deváté večer, tak doufala, že ještě nespí. Nespal niky. Vyzval je dál.
"Copak pro vás můžu udělat?"
Oba se na sebe koukli. "Věc se má tak, generále, že..." odkašlala si Ginny. "Jsem těhotná?" řekla už tišeji.
"Si ze mě vy dva vážně děláte srandu, co?"
"Ne, generále, já...pokud to bude třeba, odejdu z Atlantis," podotkla kapitánka.
"To nebude třeba, jen nesmíte na mise."
"Ale no tak!" nafoukla se. "Vy taky?"
"Myslím to vážně, jako těhotná nemůžete chodit na mise."
"Dobře, vzdávám to," rezignovala.
"Ohrozíte sebe, ale i dítě, není to dobrý nápad."
"Potřebujete moji pomoc při překladech venku."
"Ano, ale překlady budou tady! Konec domluvil jsem."
"Děkuji, generále," usmál se spokojeně kapitán Ryan. "Mě totiž nechtěla poslechnout."
"Však nemusí, pokud to dítě nechce, kapitáne, pak budu rád, ušetří mě papírování."
"Jsem pořád tady," zabručela kapitánky.
"To bylo pro vás," ušklíbl se. Ginny protočila oči. Nenápadně. Snažila se zůstat v klidu. "Mně je to jedno, kapitáne," podíval se na ni generál, "ale na mise nejdete."
"Pochopila jsem."
"Výborně, zkusím s tím něco udělat. Zatím je to tajemství."
"Generále, jestli to bude problém..." povzdechla si Ginny.
"Nebude a teď jděte.“
"Děkuji, pane," hlesla kapitánka ode dveří. "Za všechno."
"Nemáte zač," pousmál se, i když si v duchu pomyslel, že neví, za co všechno děkuje. I když u kapitánky docela tušil, že ona tuší, co všechno pro ně udělal. Pak se vrátil k papírování.

Jinak přejeme krásné Vánoce, bohatého Ježucha a krásný nový rok (protože nezaručím, že na Silvestra bude povídka)

[Aiwendill]

Velmi pekne ale zufalo kratke. Chceme viaaaaaac...

Mimochodom... prijemne sviatky aj vam dvom...

vynikající díl pěkné svátky všem

Nazdárek všem, Mac se sem pokusila vložit povídku, ale dovolenkuje a net tam zlobí, takže buď ji vloží, až to půjde, nebo až se ulyžuje k smrti

taaak, konečně jsem se skrz prádlo dostala k noťasu a normální připojení k netu. Chtěla jsem vám povídku hodit z Itálie, ale zkoušela jsem to asi půl hodiny a příspěvek se ne a ne vložit Jinak kdyby to někoho zajímalo, bylo skvěle a zůstala bych tam navěky

taky bych vám za obě chtěla popřát všechno nejlepší do nového roku

Přízrak z minulosti, part 2

"Dojdu za chvilku," dala kapitánka pusu Willovi v jedné z chodeb a zabočila do další. Ještě na chvilku zaběhla za Mikem a pak se vydala do pokoje.
"Ztratil jste se?" pousmála se na muže, kterého viděla mezi novými, když se snažil dostat do chodby k Západní věži.
"Už to tak vypadá. Tudy se nejde do jídelny?"
"Ne, to musíte..." stručně mu popsala cestu.
"Aha... no, viděl jsem tam jít někoho, takovou mladou ženu a chtěl jsme ji dohnat, aby mi ukázala cestu... jenže...“
"Radši si vždycky zavolejte do operačního."
"Dobře, díky," přikývl. "Nevěřím, tomu, co se říká o Západní věži.“
"Měl byste. Je nestabilní. Za poslední měsíc se zřítila dvě podlaží."
"No, když myslíte," pousmál se.
"Vím. Jde to celkem slyšet, když se řítí dolů několik tun antické slitiny." Jen se rozesmál a rozeběhl se, kam chtěl. Kapitánka se pousmála a koukala za ním. I když byl milý, něco jí na něm nesedělo. Jako by ho opravdu znala. Mávla nad tím rukou. Prostě se tu střídalo moc lidí. Vydala se k sobě do pokoje s tím, že měla pocit, jako by ji někdo sledoval. Párkrát se ohlídla, ale nikoho neviděla. Ale jednou si byla skoro jistá, že zahlédla hnědý cop, který mizel za rohem. Došla do pokoje a rychle za sebou zavřela. Odfoukla si. Začíná být paranoidní. Zavrtěla hlavou a šla se osprchovat.

William Ryan se vydal na večerní procházku městem. Po půl hodině bezcílného bloumání se mu naskytl zvláštní pohled. Seržantka Reedová sledovala JEHO ženu. Zamračil se. Chvíli to sledoval a nenápadně se připlížil za seržantkou. Připlížil se těsně za ní a uhnul její ráně. Chytil ji pod krkem a přirazil na stěnu.
"Co si sakra myslíš, že děláš?"
"Táhni k čertu, kapitáne," zaprskala jako kočka.
"Co to děláš?" zopakoval otázku.
"Co asi, sleduju tvoji ženu a ujišťuju se, že je v pořádku," zasýpala a kopla jej do holeně, což ho donutilo ji pustit.
"Je v pořádku, proč by nebyla?"
"Protože ne všechno musí vznešený kapitán vědět," zamračila se a postavila. Opřela se o stěnu.
"Co se týká mojí ženy, rád bych věděl všechno!"
Liv se rozesmála. "Víš, Wille, že vypadáš vážně roztomile, když se rozčiluješ?"
Překvapeně zamrkal. "Ber to tak, že dávám na tvou ženu pozor. To, že má takovou mámu, to se dost lidem nelíbí.“
"Co tím chceš říct?" zamračil se.
"Nic, jen dávám pozor, aby se jí něco nestalo. A opovaž se mít kecy, že ti to stejně dlužím.“
"A má se jí něco stát?" zajímal se.
"No, mohlo by, hlídám ji já a Lincoln, ale myslím si, že je na to nasazených víc lidí," přiznala neochotně. "Nemůžeme ji hlídat pořád.“

"Kdo jí chce ublížit?"
"Nevím, kdybych měla osoby, dávno je zabiju," zamračila se. "Ale je dobře, že to víš, nebudu ji hlídat věčně."
"Dám na ni pozor," broukl.
"Dejte, my na ni budeme taky dávat pozor," pousmála se a v duchu si pomyslela, kdo asi bude dávat pozor na ni samotnou. Měla by si promluvit s Lincolnem. Will se pousmál. "A teď když mě omluvíš, mám padla."
"Jasně, utíkej," přikývl a koukal za ní, jak odchází.
Potřásl hlavou a vydal se do společného pokoje s Ginny. Měl dost věcí na přemýšlení. Jedním si ale byl jistý. Liv mu nelhala. Kapitánku už našel v posteli pod peřinou. Vypadalo to, že už spí. Převlékl se a potichu si k ní vlezl.
"Už jsi tu?" kňoukla ospale.
"Jo, byl jsem se projít.“ Pousmála se a zase zavřela oči. Zachumlala se víc do peřiny. Objal ji a za chvíli usnul.

Reedová seděla ráno na snídani. Celou noc procházela wraithské texty. Snažila se na něco přijít. Alespoň kousek, ale měla pocit, že je to zbytečné. Nikde nebyla ani zmínka.
Byla z toho zoufalá. Rychle se najedla. Nakonec se to rozhodla to znovu to přečíst celé. Vydala se zpátky k sobě. Někdy v prostředku něco našla, jednu větu, která se do textu nehodila, ani si nepamatovala, že by ji četla. Zamračila se na ni a přečetla si ji znova. Pak se vrátila k textu, který četla před týdnem. Sem tam si vypsala větu, která tam neseděla. Takhle pokračovala asi ještě půl dopoledne. Pak si všechny věty přečetla. Dávalo to nějaký smysl. Nadšeně vypískla. Vyskočila a zatleskala. Musela to někomu říct. Jenže přemýšlela za kým. Mikovi to bohužel bylo jedno. Lincoln byl v tělocvičně a Tylor měl volno. Zbývala kapitánka. Zkusí štěstí, jestli ji nevykope, jinak bude muset jít otravovat někoho jiného. Zaklepala na její dveře.
"Kapitáááne!" zabušila. Ginny vylezla jenom v županu a ospalá.
"Co se děje?" broukla a pustila ji dál.
"Něco jsme našla! Ohledně Avalonu! A musím to někomu říct!" Takhle nadšenou a zapálenou do něčeho ji snad nikdy neviděla.
"Poslouchám," přikývla a ukázala jí na židli.
"No..." začala jí to všechno vyprávět. Znělo to mírně zmateně, ale nakonec v tom kapitánka našla smysl. Šlo o to, že Wraithové se domnívali, že najití Atlantis k nalezení samotného Avalonu je zbytečné. Z Atlantis se na Avalon nedá dostat, jedině přes určité přestupní místo.
"Takže ještě jednou a pomalu," broukla Giny. A zamračila se.
"Na Avalon se nedostaneme, pokud ano, adresa nebude fungovat. Musíme prvně zadat mezistanoviště. Možná to pak půjde poupravit... ale teď to tak nefunguje, protože Antici chtěli zabránit napadení Atlantis."
"A mezistanoviště je co?"
„Planeta, podle všeho to musí být planeta. Místo, odkud můžou projít jen ti vyvolení."
"No to je super," povzdechla si. "Takže máme Avalon, ale nemáme planetu, přes kterou tam můžeme jít. Tím pádem jsme na začátku. Co na tom Avalonu vlastně všichni vidí?" zabručela. Dneska se špatně vyspala a ještě k tomu jí nebylo moc dobře.
"No... to, že jsme na začátku, bych úplně netvrdila."
"Ne?" zamrkala.
"Tuším, kde to místo hledat, teda tu planetu.“
"Ano?"
"V antické databázi jsou 3 planety s dvěma bránami, v aztécké se vsadím, že je jich víc... ale ani jedna není ona. Ve wraithské je jich pět, jedna z nich to bude.“
"Dobře...tak se na to podíváme," protřela si oči.
"Nemusíme, pokud vám není dobře.“
"Ne, stejně nemám co dělat," povzdechla si.
"Jak myslíte, nechci vás otravovat, kdybych během toho odešla, nevšímejte si toho, brzy zase dojdu."
"Nezdržujete," ujistila ji kapitánka.
"Pamatujete si na tu planetu, kde byla databáze s wraithskými chráněnými planetami?" Kapitánka přikývla. "Jejich databáze obsahuje 4 nebo 5 planet, které by měli mít dvě brány."
"To už jste říkala," broukla.
"Ano, z toho tři jsou v antické databázi, myslím si, že to bude plýtvání časem. Jde o tyhle dvě," ukázala jí symboly. "Má to ale háček."
"Jaký?"
"Od brány k bráně musíte jít pěšky, můžou být na kilometry vzdálené a před oltářem musíte něco obětovat."
"Už i Antikové?" povzdechla si.
"Myslím si, že to spíše orientační, takové..." zarazila se a po chvíli potřásla hlavou, "symbolické."
"Symbolické," uchechtla se. "Dobrá tedy. Takže srovnáme databáze a stejné planety budou ty správné?"
„Ne, nebudou, myslím si, že ty dvě wraithské, které nejsou v databázi Antiků, tak jedna z nich je to ona, až tam budeme, poznám to..." zamračila se a zavřela oči. "Promiňte, není mi moc dobře. Potřebuji, aby to bylo co nejrychleji."
"Proč wraithské, když je Avalon antický?"
"Antikové si to předávali z generace na generaci. Wraithové tam byli na chvíli pozvaní, museli se nějak přesvědčit, aby se tam mohli vrátit. Zapracovali to do svých textů, pro případ, kdyby je někdo někdy pozval. Jenže zapomněli na to a bez pozvání stejně nemůžou vejít."
"Aha," podrbala se na hlavě. "Zajímavé:"
"Musíte mi věřit, kapitáne..." složila si hlavu do dlaní. "Nemám moc času, je důležité, abyste Avalon našli co nejdříve a obnovili spojení s Atlantis."
"Zkusím ještě pohledat v antické databázi."
"Ne! Nic tam není," vykřikla, "marníte čas! Potřebuji... bože! Potřebuju, aby to někdo našel, proboha prosím, musíte mě poslouchat..."
"Máte adresu?" maličko zavrčela kapitánka.
"Tyhle dvě!"
Ginny si povzdechla.
"To není adresa. Jsou to wraithské klikyháky, Reedová. Nikdo tady to nepřečte."
"Sakra, pardon, zapomněla jsem... dám vám je. Jedna z nich to bude, musíte to zkusit a vybrat. Uvidíte to, až tam přijdete. Před druhou bránou, bude jiná, než každá tady, před ní bude dláždění a velký oltář!" Popisovala to jako by tam byla. Všechno to vypadalo barvitě.
"Měl by to vědět generál.“
"Ne! Musíte to vědět vy a vy tam jako první vkročíte!“
Kapitánka se zarazila. Tohle bylo děsivé.
"Proč?"
"Protože já..." povzdechla si. "Já tam nikdy nepřijdu, ne teď."
„Reedová to, co děláte poslední dobou, není normální."
"Myslíte ty výpadky?"
"Myslím vaše chování, všechno."
"Vím," promnula si obličej. "A taky vím, kolik mám času... budu muset odejít z Atlantis. Víte, co dělám v Západní věži? Proč tam nesmíte chodit?" Jenom zavrtěla hlavou. "Protože bych vás mohla zabít, všechny. Tím, že mi zůstaly wraithské vzpomínky mi zůstalo něco... co patří už do wraithské mytologie. Něco, co vám sebere duši. A mám rozkazy, kapitáne... a už to začalo, nakonec mě to pohltí." Kapitánka se najednou zvedla a vyšla z místnosti do chodeb. Zamířila ke generálovi. Prudce mu zabušila na dveře.
"Dále," ozvalo se z druhé strany. Kapitánka vešla.
"To, co Reedová dělá..." maličko zavrčela. "Zabije ji to. Musíte to zastavit!"
"Kapitáne, sedněte si prosím," povzdechl si Generál a promnul si obličej. Poslechla.
"To co dělá seržantka... jsem s tím obeznámen."
"To je mi jasné."
"A ví, proč to dělá. Ne abych si chránil svůj zadek, ale abych chránil i její. Půlku rozkazů hážu do koše, ale vím, že... bože, na co jsme vůbec mysleli?"
"A mysleli?“ ušklíbla se malinko.
"Poslední, o co jsem ji poprosil, první věc, kterou jsem chtěl, aby udělala, bylo, aby našla Avalon. Nevím, komu o tom řekne, ale ona najde způsob...pak nevím, co bude, kapitáne."
"Musíte to zastavit! Od koho jsou rozkazy?"
"Tohle už nezastavíte, kapitáne," pousmál se. "Rozkazy jsou od prezidenta, ze Země." Napil se vody. "Seržant to zvládne.“
"Od prezidenta? Henry...nikdy by nic takového neschválil!"
Bradsome si povzdechl a z kupy papírů vytáhl jeden a dal jí ho. Byly tam rozkazy a jeden velmi přesně definovaný. Byl pod ním podepsaný prezident. Mimo jiné tam i bylo specifikované, že po využití služeb seržantky má být odklizena.
Kapitánka zalapala po dechu. Dobře, její nevlastní matka byla...mrcha. Ale její bratr? Byl to jeden z těch nejhodnějších lidí, které kdy potkala.
"Můžu si zavolat na Zemi?" hlesla.
"Ne, kapitáne, nesmíte, o tomhle nesmíte vědět. Přivedete sebe, mě i seržanta do nebezpečí.“
"Henry by tohle nikdy nepodepsal. No tak. Vždyť mu bylo špatně i ve chvíli, kdy se zabíjelo kuře."
"Jeho podpis, nebo ne, je mi to jedno.“
"Musíte to prostě zastavit!"
"Na to je pozdě, kapitáne!" praštil pěstí do stolu. "Teď mě pozorně poslouchejte." Vstal a naklonil se přes stůl. "Vaše těhotenství, manželství i všechno dělám za ústupek, prodávám lidi za jiné. Prodám někoho za jiného, aby se ten první měl dobře. Mám z toho radost? Ne! Je druhý mučedník? Ne! Prodám jen toho, o kom vím, že se o sebe postará. Liv se o sebe postará, pokud něco udělá, protože tuší, proč. A vám něco řekla, nevím, proč zrovna vám, ale řekla vám něco o Avalonu!"
"Něco málo. Ale generále, já vám jasně řekla, že z Atlantis odejdu, pokud by z toho měl být problém."
"Až najdete Avalon... pokud jste si to neuvědomila, Reedová vám zaručila cestu ven...“
"Sakra, generále! Je mi to jedno. Život je důležitější, než nějaký Avalon. Než cokoliv!"
"Já vím... proč jste sem přišla. Kvůli Reedové, neříkejte mi, že vám na ní tolik záleží. Zrovna na ní.“
"Záleží mi na každém životě, generále."
"Máme něco společného... víte co mě na tom štve nejvíc?"
"Ne. Co?" povzdechla si.
„Doktor Calahan."
"Proč?"
"Doktor Calahan je výborný doktor... jen stále nevím, tedy opravdu by mě zajímal postoj k seržantovi. Pokud se jí něco stane, nešťastný doktor je špatný doktor. Nechci o něj přijít, stejně tak jako o vás."
"Mike...on zvládne hodně věcí. Stejně jako já," broukla.
"Má ji rád?"
"Myslím, že ano."
Povzdechl si a promnul si znova obličej. "Bude potřebovat vaši pomoc... a teď prosím jděte. Liv vás taky potřebuje."
"Ano, pane."
"Nechte to být, kapitáne. Zatím přebírejte informace.“
„Mám jednu...prosbu."
"Jakou?" staral se.
"Pokud Avalon najdeme, chci jít taky."
"Slibuji, budete první, kdo tam vkročí."
"Díky!" rozzářila se.
"A udělejte něco vy pro mě, prosím."
"Ano?" zarazila se.
"Pohlídejte doktora i jeho slečnu a dávejte na sebe pozor."
"Budu, generále, nebojte," pousmála se svým typickým úsměvem. Mrkl na ni a nechal ji odejít.

Mike došel do pokoje seržantky.
"Ahoj." pousmála se Liv.
"Jak ti je?"
"Popravdě? Nic moc," povzdechla si a šla ho obejmout. Přitiskl se k ní a hladil ji po zádech. "Co ty?" starala se. "Měla jsem strach, když jsi zmizel.“
"Já taky," přiznal.
Políbila ho. "Bojím se."
"Bude to dobré," chytl ji za ruce. "Přijdeme na to, jak ti pomoct."
"Bojím se, že budu muset na chvíli odejít...počkal bys na mě?“
"Třeba sto let," pousmál se.
Pevně ho objala. "Nikdy neodejdu," políbila ho. "Ne úplně.“
Pousmál se a pevně ji stiskl.
"Pojď sem," vzala ho za ruku a táhla ho k posteli, kde si k sobě lehli. Hladil ji ve vlasech a po zádech. Sem tam jí dal pusu.
"Najdeme Avalon,“ šeptla.
"Určitě. Jste nejlepší," pohladil ji. Přitiskl si ji k sobě. Stulila se mu v náručí a skoro okamžitě usnula.

"Vypadá to, že na sebe neustále narážíme," ozvalo se za kapitánkou. Černovláska se otočila a spatřila toho vědce, kterého potkala u Západní věže. Maličko se pousmála.
"Jsem rád, že na vás narážím tak často!
„Ano?" odkašlala si a prohlížela si. Proč jí připadal tak povědomý?
"Ano, hned je pěknější den..." zazubil se. Neutrálně se pousmála se a znova se na něho zadívala.
"Co? Líbím se vám?" zasmál se.
"Ehm..." zrudla. Ten pohled, měl daleko k tomu, aby se jí líbil.
Mrkl na ni a blízko ní se protáhl a vydal se pryč. "Adios, kapitáne.“
"Nashle," maličko se otřepala. Sedla si ke stolu a na tabletu si našla jeho spis. Dala se do čtení. Nebylo na něm nic zvláštního, jen to, že byl génius. Povzdechla si. Byl prostě divný. Raději se mu bude vyhýbat. Ale pořád se nemohla zbavit dojmu, že ho zná.

zatím

vynikající díl

Zaspal jsem vydání dalšího dílu.
Vyvíjí se to zajímavě, jen tak dál děvčata.