SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

[andoriel]

Děkuju, Azanyrmuthe

S matinkou si Ace a Gavin užijí dost legrace

[andoriel]

Bavte se

Zelená planeta
16. Rinye

Ace a Gavin se podívali na pádící zvířata a pak jeden na druhého. Narovnali se, oba schovali nože a Gavin mávl rukou někam za jejich záda.
„To jsou zratagy. Tudy,“ řekl krátce.
Rozběhli se lesem z mírného kopce. Zvířata zvaná zratagy je pronásledovala tak dlouho, dokud jim cestu nepřeťala prudká a široká řeka. Nebyla moc hluboká, muži ji přebrodili celkem snadno, ale zratagy se přes ni nedostaly. Prvních pár řad se utopilo v marné snaze přeplavat, ostatní lezly jedna přes druhou, aby se vrátily zpátky na břeh.
Gavin prudce oddechoval po dlouhém běhu. Stál čelem k řece a sledoval zratagy pobíhající po protějším břehu. Věděl, že půl dne cesty na obě strany není žádný mělčí brod, který by mohly použít.
Ace se původně ihned rozběhl do lesa, ale pak se vrátil ke Gavinovi. Prohlédl si rychlý proud a zvířata přešlapující na jeho hraně.
Jedno z nich se vztyčilo na zadní a zadívalo se na muže se stejným výrazem, se kterým si je prohlíželi oni. Trvalo dlouho, než znovu kleslo na všechny čtyři.
Jako na povel se zratagy otočily a rozprchly se po lese.
Gavin tiše vydechl.
„Na jak dlouho bude klid?“ zeptal se Ace. Očima stále prohledával okolí v očekávání dalšího útoku.
Gavin pokrčil rameny. Netušil, jak dlouho vydrží matce Gillanderové zlost. Mohl jenom odhadovat kolik desítek nebo stovek dnů bude plakat nad ztrátou dětí a vzteky ničit vše, co jí přijde do cesty.
„Odpočiň si,“ řekl mu Ace, když zašli trochu dál do lesa a mezi skály. „Budu hlídat.“ Na Gavinův tázavý pohled pokrčil rameny. „Neusnul bych. Musím přemýšlet.“ Opřel se o strom a zadíval se do dálky. Myšlenky se mu točily kolem ztráty paměti Andoriel a cesty zpět na jeho loď.
Gavin se uložil pod nejbližší keř a zavřel oči.
.....................................................................................................................

Byla jsem na cestě deset dní. Jedlé zásoby z mého opasku zmizely a bylo těžké najít něco přiměřeně poživatelného. Vody jsem měla dost. Úzké potůčky se vlévaly do široké ale mělké řeky a já se držela jejich břehů. S pevnou stravou to bylo horší. Na lov jsem nebyla dost hbitá. Jedla jsem, co jsem v noci posbírala na okrajích polí. Rychle se blížila doba, kdy budu muset do některé z vesnic. Začala jsem přemýšlet, co z věcí, které jsem měla u sebe, bych mohla vyměnit za jídlo.
Navečer dvanáctého dne jsem se už sotva držela na nohou. Stála jsem opřená o zadní stěnu posledního domu osady a poslouchala neobvyklý šum hlasů z návsi. S tichým heknutím jsem se narovnala a šla se podívat, co se děje. Doufala jsem, že se ztratím v davu.
Žádný dav se nekonal. Na návsi postávalo pár místních a největší hluk dělala skupinka asi šesti lidí, kteří očividně do vesnice nepatřili. Nahlas se dohadovali, mávali rukama kolem sebe a na zem rozprostírali barevné látky.
Sledovala jsem je skrytá v nejhlubším stínu, který jsem našla u vozu naloženého senem. Zatím marně jsem se rozhlížela po místě, kde bych mohla požádat o něco k jídlu.
Nové zvuky mě přinutily zadívat se do středu návsi. Šestice lidí byla rozsazená na látkách a v rukou držela cosi, co jsem odhadla na hudební nástroje. Ještě nějakou dobu se ozývaly nesourodé tóny, a pak se z nich rozpletla jednoduchá houpavá melodie. Čtyři muži nepřestávali hrát, dvě ženy se zvedly a pomalu se pohybovaly v rytmu hudby.
Obyvatelé vesnice se začali shromažďovat a někteří z nich pokládali na okraj barevných látek potraviny.
Nasucho jsem polkla. Pokud vesničanům stačí takový tanec, mohla bych snad i já... Váhavě jsem se zvedla a došla k rozprostřeným látkám v místě, kde nikdo z místních nestál. Jeden z mužů se na mě podíval. Důkladně si mě prohlédl a pak kývl.
Se srdcem tlukoucím až v krku jsem dvěma kroky stanula na látce. Zvedla jsem ruce nad hlavu a zatočila se. Rozpažila jsem s dlaněmi vzhůru a pohnula rameny střídavě dopředu a vzad. Zakroužila jsem zápěstím a udělala pár drobných krůčků stranou. Pokračovala jsem podobně dál a kromě hudby přestala vnímat okolí. Na okraji plochy určené k produkci se objevily další potraviny, soudek s nějakou tekutinou a dokonce i poskládané obnošené šaty.
Hudba skončila vysokým dlouhým tónem. Složila jsem se k zemi a zůstala sedět se skloněnou hlavou. Dotyk na rameni mě přinutil vzhlédnout. Nejstarší z hráčů se nade mnou skláněl a zblízka se mi díval do obličeje.
„Kdo jsi?“ zeptal se, když si mě prohlédl.
„Nevím,“ potřásla jsem hlavou. „Probudila jsem se v lese kus odtud. Nepamatuju si nic, co předcházelo. Ani svoje jméno.“ Poslední slova jsem už jenom šeptala. Cítila jsem se zahanbeně, i když jsem nevěděla proč.
„Tvůj tanec se líbil,“ řekl muž, když ještě jednou přejel očima dary od vesničanů. „Jestli nevíš kam jít, můžeš nějaký čas zůstat s námi. Deza a Trein se naučí to, co umíš ty. A až budeš chtít, můžeš zase odejít.“
Cítila jsem, jak se mi v koutcích očí sbírají slzy. Rychle jsem zamrkala, abych je zahnala. „Děkuju,“ řekla jsem s úlevou. Bylo příjemné být mezi lidmi, kteří se netváří, že mě znají lépe, než já sama sebe. Oči se mi stále točily k hromádce jídla.
Muž si všiml mého pohledu a usmál se. Na jeho pokyn ostatní ze skupiny posbírali přinesené věci a roztřídili je podle druhu. Došel k nim a každému určil jeho díl.
Nehnula jsem se z místa, kde jsem seděla, a snažila jsem se nezírat na jídlo mizící ve vacích muzikantů i tanečnic. Raději jsem se zadívala přes slaměné střechy k modrým listům lesa a zelenkavé obloze. Na okamžik se mi barvy pomíchaly a vyměnily si místa. Obloha zářila modří a sunuly se po ní bílé nadýchané chuchvalce. Sytá zeleň lesa mě zmátla tak, že jsem se raději zadívala k zemi.
„Tady,“ ozvalo se nade mnou. Muž, který mi nabídl zůstat, mi podával šaty a trochu jídla. Sedl si ke mně a sledoval, jak jsem se s chutí zakousla do obilné placky. Počkal, až jsem zase začala vnímat i něco jiného než kroutící se žaludek, a pokračoval v hovoru: „Říkají mi Grery. Další jména ti zatím říkat nebudu. Poznáš je sama.“
„Trein a – Diva?“ zamumlala jsem mezi sousty.
„Deza,“ opravil mě klidně a podíval se po světlovlasé tanečnici. Právě šla okolo a hodila po mně mírně opovržlivým pohledem.
„Měla by ses převléknout,“ kývl Grery hlavou k hromádce šatů. „Toto je sice vhodné k cestování, ale ženy obvykle nosí sukně, ne kalhoty. I na tanec to bude vhodnější.“
Chtěla jsem znovu pokrčit rameny, ale zarazila jsem se. Bez vyptávání mě vzali mezi sebe, jen proto, že poznali, jak moc to potřebuju. Nemám právo se nepřizpůsobit místním zvykům. Třeba jsou to i moje zvyky, třebaže o tom zatím nic nevím. Přikývla jsem, odložila kousek ovoce, který jsem ještě ani nenakousla a rozhlédla se, kde by bylo převlékání nejvhodnější.
„Za chvíli odjíždíme,“ zarazil mě Grery. „Nemají tady tolik pro cizí, abychom se mohli zdržet déle. Zatím si dej svoje věci na vůz,“ kývl k jednoduché dřevěné konstrukci na dvou kolech.
Sbalila jsem šaty do uzlíku a uložila je na vůz.
Netrvalo dlouho a vydali jsme se na cestu. V tažení vozu se všichni spravedlivě střídali. Nebyl těžký, ale nezpevněné cesty byly samý výmol, kořen a kamení.
Večer se snesl rychle. Zastavili jsme mezi vysokými žlutými kmeny a všichni se chystali k odpočinku.
Stáhla jsem z vozu svůj raneček, rozklepala šaty a přehodila je přes nízkou větev. Pokud se do nich mám další den převléknout, neměly by být pomačkané víc, než je nutné.
Grery mě nenápadně pozoroval. Alespoň on si zřejmě myslel, že je jeho sledování nenápadné. Věděla jsem o něm od prvního pohledu, který na mě po zastavení upřel, ale nedala jsem na sobě nic znát. Měl právo vědět o mě co nejvíc a já mu nic říct nemohla. Paměť měla ještě pořád dovolenou.
Pokud jsem mohla pozorovat já, společnost, ve které jsem se ocitla, nebyla nijak zvlášť soudržná. Každý se usadil nebo uložil tak, aby měl kolem sebe dostatečný osobní prostor. Až na pokyn Greryho se muži sesedli do kruhu a pod jeho vedením začali zkoušet nové hudební číslo.
Usadila jsem se opodál a s potěšením trhala kousky placky, která mi zůstala z přídělu.
Deza se nade mnou zastavila s rukama v bok. Sklonila hlavu ke straně, až se jí vlasy zlaté až do platinova (kde jsem přišla k takovému výrazu?) svezly přes rameno, a důkladně si mě prohlédla světle šedýma očima.
„Mám se otočit?“ navrhla jsem podrážděně.
„Ne,“ odpověděla mi klidně Trein. Objevila se vedle Dezy a natáhla ke mně ruku. „Vstávej a ukaž nám ještě jednou, co jsi dělala ve vsi.“
Přijala jsem její ruku a ve stoje si rozepnula sponu u krku. Plášť se složil na zem za mnou a zůstal tam. Napadlo mě, že tak budou obě ženy mé pohyby lépe vidět. Zaposlouchala jsem se do vznikající melodie, párkrát se jenom zhoupla v jejím rytmu a pak už jsem nechala tělo, ať dělá, co umí.
„To pro dnešek stačí,“ ukončil zkoušku Grery.
Vyčerpaně jsem se svezla k zemi. Netušila jsem, jak dlouho hra trvala, ale rozhodně mě unavila. „Pomohlo to?“ zeptala jsem se žen. Deza prošla nevšímavě kolem. Trein se také nezastavila, ale alespoň se ohlédla.
„Ano,“ utrousila.
Bylo to krátké a strohé.
Opět jsem na sobě cítila Greryho pohled a začala přemýšlet, co vlastně znamená. Znovu jsem se postavila a přešla místo, odkud na mě všichni dobře viděli. Nechtělo se mi. Strašně se mi nechtělo něco říkat tolika lidem najednou, ale zřejmě byl nejvyšší čas.
„Děkuji vám, že jste mě vzali mezi sebe, i když jste nevěděli, kdo jsem. Ani já to nevím. Probudila jsem se před pár dny v lese bez jediné vzpomínky na to, kdo jsem. Až do tohoto odpoledne jsem bloudila úplně ztracená. Pak jsem zaslechla vaši hru a přišla za vámi. Prosím, vyberte sami jméno, kterým mi budete říkat. Ráda ho ponesu.“
Grery vážně pokýval hlavou a také se zvedl. Přejel očima po ostatních a počkal, až každý krátce přikývne, pak se otočil ke mně.
„Dáme ti jméno. Nebude to navždy, protože si za čas vzpomeneš na své pravé, ale pro nás od této doby už navždy budeš – Rinye. Vítáme tě.“
Došel ke mně, vzal mě za ramena a obřadně mě políbil na tvář. „Jsem Grery.“
„Těší mě, Grery,“ zakoktala jsem. Tak rychlé rozhodnutí o jménu jsem nečekala. Napadlo mě, jestli si ho zapamatuji.
Po Grerym přišly obě ženy. Přestože jsem jejich jména už znala, představily se stejně oficiálně jako Grery a obě mi řekly mým novým jménem – Rinye. Ještě párkrát a snad ho nezapomenu, napadlo mě.
Další tři muzikanti přišli na řadu jako poslední. Jejich jména jsem si zapamatovala, ale s určením, který je který, jsem měla trochu problém. Okto, Valerian a Rehis mi splývali. Jeden měl světlejší vlasy a jiný měl na rozdíl od těch modrookých oči hnědé. Jenže který?

Další den ráno jsme byli zase na cestě. Trein povytáhla obočí, když jsem se šaty přes ruku zmizela ve směru, kde jsem slyšela šum potoka. Můj návrat už prošel bez povšimnutí. Hnědé šaty s béžovými vsadkami mi byly trochu volnější, ale byla jsem ráda, že jsem se do nich nasoukala a nad celkovým dojmem jsem jenom pokrčila rameny. Jediné nepohodlí mi způsobovala jejich délka. Při mírném stoupání jsem si musela sukni přidržovat, abych o ni nezakopla. Pás se zavěšenými drobnostmi jsem si sepnula přes šaty a na ramena pověsila plášť.
Uzlík mých věcí trochu změnil tvar. Splaskl. Jídla mi moc nezbylo.
Cesta do další vesnice nám trvala dva dny. Místní obyvatelé s propadlými tvářemi míjeli náš tábor bez povšimnutí. Jejich chudoba byla moc velká, aby měli na to se s někým dělit. Po hodině hraní se Grery zvedl a dal pokyny k dalšímu pochodu.
Skládala jsem barevné hadříky a ukládala je na vůz, když mě za sukni zatahal malý chlapec. V neuvěřitelně špinavé tvářičce mu oči svítily jasnou modří.
„Nemáš sůl?“ zeptal se pisklavým hláskem.
„Sůl?“ byla jsem trochu zmatená. „To nevím.“ Bezděky jsem přejela rukama po váčcích u pasu. Dlaň se mi zastavila na tom nejtěžším. „Počkej,“ zarazila jsem chlapce, který už byl na odchodu. Povolila jsem tkanici a sáhla do váčku. „Něco mám,“ usmála jsem se na něj a podala mu jeden z bílých válců, které jsem už několikrát chtěla pro jejich tíhu nechat v lese.
„Říkají mi Rinye,“ pokoušela jsem se o přátelský rozhovor. „Jak říkají tobě?“
„Att,“ odpověděl automaticky. Nedůvěřivě se na mě díval, vzal kus soli a olízl ho. Pak mu zmizel za rozedranou košilí tak rychle, že jsem to skoro nepostřehla. Oči měl veliké tak, že mu zabraly skoro celý obličej. Otočil se a rozběhl se pryč.
„Těšilo mě, Atte.“ Pokrčila jsem rameny nad jeho útěkem a vykročila za vozem, který se zatím díky síle dvou z mladších mužů dal do pohybu.

........................................................................

„Potřebujeme odpočinek,“ sykl Ace. Už několik dní byli na útěku před zlostí staré Gillanderky. Za tu dobu neměli klid víc jak dvě hodiny. Gavin se únavou sotva držel na nohou. Ace ho táhl za sebou a hledal bezpečná místa, kde by si mohli odpočinout.
Stáli na vrcholu holého táhlého kopce, odkud měli dobrý rozhled na všechny strany.
Wraith se narovnal a zamyšleně přejel očima rychlý proud široké řeky. „Něco mě napadlo,“ zamumlal si spíš pro sebe.

[Aiwendill]

Jak jsem psal uz kdysi v mailu: moc hezka cast...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

[Aiwendill]

Rado sa stalo...

aiwe jsem zvědav či u svého fóra budeš též tak včasně jak zde

opravdu povedený díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku
To byla moc hezká změna

já vím neměl jsem to srdce nedat ti plácajícího smajlíka

[andoriel]

Bavte se

Zelená planeta
17. Pohádky o Erinyi

Přestala jsem počítat, kolik dní už jsme na cestě. Menší i větší vesnice se střídaly v nepravidelných rozestupech a stejně nepravidelném výdělku. Jídlo jsme doplňovali o lesní plody a i tak někdy stěží zahnalo největší hlad.
Večer jsem sedala u jednoho z kol povozu a rozkládala zbytky svého minulého života. Snažila jsem se přijít na to, co jsem vlastně zač. Oblečení umožňující volný pohyb a zbraně – to jsem byla bojovnice? Ale na bojovnici těch zbraní asi nebylo dost. Chyběl mi meč. Jako bojovnice bych meč jistě neztratila. Podepřela jsem si tvář dlaní a zamračila jsem se. Moje minulost se pořád schovávala v temnotě.
Jedním uchem jsem poslouchala hovor zbytku skupiny. Vyprávěli si nějakou starou pověst o ženě, která krutě pomstila manželovu nevěru.
Tentokrát nebylo třeba cvičit tanec a místo hraní bylo líčení starých událostí. Pro mě byly všechny staré události nové. Žádnou jsem si nepamatovala. Zavřela jsem oči a nechala hlasy plynout kolem sebe.
Spánek mi všechno pomíchal a k ránu zmizel. Sedla jsem si v zelené tmě před svítáním a hlavou se mi honily sny. Některé se mi zdály tak blízko pravdě, jak jen mohly být. Jako sny o denní práci. Moc se mi nelíbily, ale o to mi připadaly realističtější. Rozhodla jsem se, že jejich realitu při nejbližší příležitosti prověřím.
Za další dva dny jsme končili vystoupení ve velké vesnici. Už by se jí skoro dalo říkat městečko. Její název jsem si nezapamatovala, ale zapamatovala jsem si plačící ženu a zamračeného muže vedle ní. Než jsme sbalili věci a vydali se přenocovat k blízkému lesu, zahlédla jsem, ve kterém domě ti dva zmizeli.
Večer jsem počkala, až zbytek skupiny usnul, popadla své původní oblečení a výzbroj a odnesla jsem to všechno za nedalekou skalku. Převlékla jsem se a rozběhla se zpátky k městečku. Najít správný dům mi netrvalo dlouho. Na ulicích nikdo nebyl. Bylo dávno po setmění a všichni byli pečlivě zavření za pevnými dveřmi.
Skrčila jsem se pod oknem, za kterým se ozývaly emocemi pozměněné hlasy.
Žena se nemohla smířit s mužovou nevěrou a on jí posměšně vypočítával, proč chodí za jinou. Rozhovor se změnil v hádku a hádka v boj. Klapání dřevěného nádobí, lomoz nábytku a zlostné supění bojujících mě přinutilo se pozvednout a nahlédnout do pokoje. Svíčka ve vzdáleném rohu ještě stála ve výklenku a nikdo ji nesrazil. Byl to skoro zázrak, protože zbytek chudého vybavení očividně nebyl na svých obvyklých místech.
Zaměřila jsem se na osoby v pokoji a překvapením zalapala po dechu. Muž seděl u stěny, rukama si chránil hlavu a žena se do něho trefovala vším, co jí přišlo pod ruku. Rozhodně to nevypadalo, že by potřebovala něčí pomoc.
Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, že vidím pravý opak toho, co jsem čekala. Z údivu mě probralo vysoké zaječení ženy. Zírala do okna a mířila na mě prstem. Oči měla neuvěřitelně rozevřené, natažená ruka se jí třásla a za pár okamžiků se zhroutila k zemi.
Muž na podlaze se na mě díval taky a klepal se tak, že se mu hlava otloukala o stěnu.
Couvla jsem a rozběhla se zpátky k tábořišti. Téměř jsem se nedokázala převléknout zpátky do šatů, jak se mi třásly ruce. Do městečka mě hnal nejasný pocit předchozích snů, že bych měla plačící ženě pomoci, ale tak silnou reakci jsem nečekala. Zabalila jsem se do pláště a přetáhla si ho i přes hlavu. Pocit uzavřeného prostoru mi vrátil trochu klidu, i když jsem ještě dlouho nedokázala usnout.
Ráno jsem se probudila, až když mi Deza zatřásla ramenem. Cítila jsem se tak unavená, že jsem vstávala spíš silou vůle než pomocí svalů. Celý den jsem se vlekla za vozem a byla ráda, že mě po pár neúspěšných pokusech vyloučili z jeho tažení.

..............................................................................................

Ace ležel na písku a poslouchal hučení řeky. Bylo to už dlouho, co se nakrmil na Gillanderovi, a začala se na něm projevovat podrážděnost z nedostatku energie. Před Gavinem ji pečlivě tajil, ale věděl, že bude muset brzy najít vhodnou potravu.
Gavin spal stočený do klubíčka v keřích nedaleko břehu. Odpočíval tak už deset hodin. Jeho únavou šedé tváře pomalu získávaly svůj původní odstín.
Wraith se na něho zadíval, potichu se zvedl a přebrodil řeku. V okolí úzkého ostrůvku obklopeného rychle tekoucí vodou, kde se skrývali, byl klid. Rozhodl se, že toho využije a najde někoho, kdo by mu poskytl dostatek energie. Proplétal se hustým lesem a nepřestával sledovat okolí, jestli odněkud nehrozí nebezpečí.

..............................................................................................

„Kam vlastně jdeme?“ zeptala jsem po dalších pár dnech. Zjistila jsem, že jsme se začali stáčet z původně přímého směru.
Neptala jsem se nikoho konkrétního. Seděli jsme v poledne ve stínu vozu a odpočívali před další cestou.
„Máme pevnou trasu,“ odpověděl Grery. „Projeli jsme tento okruh už mnohokrát a před námi naši předchůdci. Ti mladší budou jednou pokračovat.“
Rehis se na něho podíval se znatelnou skepsí. „Není třeba dodržovat všechny zvyky,“ zamumlal vzpurně.
Grery povytáhl obočí, ale Rehisovu poznámku nijak nekomentoval. Valerian se neudržel.
„Ne všichni chtějí měnit zaběhlé pořádky,“ řekl ostrým hlasem.
Zaraženě jsem se otáčela od jednoho k druhému a říkala si, jak dlouho asi všichni čekali na příležitost k vyjádření svých pocitů. Nebylo mi příjemné, že jsem stála u zrodu té příležitosti. Už jsem se chtěla ohradit, když jsem si všimla zamítavého gesta Trein. Zavřela jsem ústa.
„Pojedeme dál,“ řekl klidně Grery.
Bez dalších slov jsme se zvedli a zapřáhli se k vozu.
Cesta se stáčela a začala kličkovat. K některým dříve navštíveným vesnicím jsme se vraceli. Lidé tam už na nás čekali a tentokrát byl výdělek trochu větší. Nechápala jsem to. Proč nedali rovnou, co chtěli dát? Ale už jsem se raději na nic neptala.
Městečko, kam jsem se v noci vrátila, na naší zpáteční cestě nebylo.
Dál jsem sledovala přihlížející diváky a odhodlávala se k další noční výpravě. Naštěstí všichni vypadali spokojeně a na žádnou jsem nemusela. Jak jsme se vzdalovali od původní trasy, byla jsem stále neklidnější.
Nebyla jsem sama, kdo cítil nejasné nebezpečí. Všude, kam jsme vkročili, si lidé vyprávěli o náhlých neštěstích a divných nehodách, které se začaly v poslední době stávat. Útoky divokých zvířat a požáry nutily obyvatele vesnic, aby ve dne v noci hlídali svá obydlí. Bylo stále obtížnější přilákat někoho hudbou a tancem.
Po tom, co jsme opouštěli třetí ves bez větší zásoby jídla než co by bylo pro každého na jednu skromnou večeři, jsem se na cestě nenápadně přitočila ke Grerymu.
„Jestli to tak půjde dál,“ začala jsem opatrně.
Grery mě hned přerušil: „Nic se neděje. Zítra večer dorazíme do další osady. Jistě tam dostaneme jídlo.“
„A co když ne?“ nenechala jsem se odbýt. „Co když tam nedostaneme ani to, co tady? Grery, nevím o tomto světě vůbec nic, ale mám uši. Slyším, co si lidé povídají, když bez povšimnutí chodí okolo nás. A vím, co by pomohlo mně, kdybych žila v takovém strachu jako oni.“
Grery nic neřekl.
Považovala jsem to za dobré znamení a chtěla jsem pokračovat, ale všimla jsem si, že se k nám nenápadně přidal Valerian. Nevěděla jsem, jestli můžu mluvit i před ním. K další řeči jsem se nadechla až po Greryho pokynutí.
„Slyšela jsem vás, když jste si vyprávěli staré příběhy. Vyprávějte je mezi hraním. Nebo je zpívejte. Třeba se lidé spíš zastaví, aby si poslechli, že po všech útrapách přijdou zase klidné časy. Že každé neštěstí jednou skončí. Dejte jim naději.“
Grery mlčel. Nepodíval se na mě a jenom krátké zamračení naznačilo, že mě vůbec slyšel.
„Nejspíš to všechno víš a už jsi to mnohokrát zažil,“ povzdechla jsem si. „Omlouvám se, jestli mluvím o všeobecně známém.“ Zpomalila jsem a nechala Greryho ve Valerianově společnosti.
„Tato společnost nikdy nenabídla nic jiného než muziku a tanec. Naději už vůbec ne,“ oslovil mě Rehis. Jeho hnědé oči se na ně dívaly zkoumavě.
Sklopila jsem hlavu a odbočila trochu stranou. Nechtěla jsem se s ním bavit. Byl často v opozici a snažil se zasahovat do Greryho rozhodnutí. Moje postavení v této společnosti nebylo takové, abych mohla nebo chtěla podporovat vzbouřence. Jeho pohled jsem cítila ještě dlouho potom, co jsme se utábořili na okraji lesa.
Po krátké a chudé večeři Grery pokynul, že se máme sesednout. Nástroje zůstaly opominuty na voze.
„Okto pro nás má příběh. Vyprávěj,“ řekl, když jsme se pohodlně usadili.
Okto se zavrtěl a se sklopenou hlavou začal tiché vyprávění:
„V jedné vesnici žil muž Zeno se svojí ženou Yumou. Nebyli šťastní. Yuma toužila po dětech, a čím déle byli sami, tím byla nepříjemnější a hádavější. Zeno začal utíkat z jejich domu. Od té doby to bylo s Yumou ještě horší. Začala Zena obviňovat ze všeho, co se jí právě nelíbilo. A Zeno utíkal o to víc. Nikdo se nedivil, když občas zabloudil do domku na konci vsi ke krásné Mirnon. Její muž se nevrátil z lovecké výpravy a ona už dlouho žila sama. Všichni věděli, kam Zeno chodí, ale nikdo to Yumě neřekl. Přišla na to sama. Jednoho dne večer byl Zeno po dlouhé době doma s Yumou. Žena ho obvinila z nevěry a ze zoufalství ho začala bít. Podívala se směrem k oknu, protože se jí zdálo, že tam něco vidí. Měla pravdu. V temném okně na ně zírala zlá ženská tvář a natahovala do pokoje prsty jako dlouhé drápy. Yuma se tak vyděsila, že ztratila vědomí, a Zeno si přikryl tvář rukama, protože se neodvažoval na ten přízrak podívat. Když se oba vzpamatovali, byla tvář pryč a za oknem zůstala jenom temně zelená noc. Až do rána spolu seděli v objetí a ujišťovali jeden druhého, že je ta tvář pryč. Po pár dnech si lidé ze vsi všimli, že jsou oba jako vyměnění. Vodili se za ruce, usmívali se na sebe, Zeno už neutíkal z domu a Yuma nekřičela zlostí. Tvář za oknem dostala i jméno. Nedal jí ho nikdo z té vsi. Jméno přišlo od vzdálených sousedů.“
Okto se odmlčel. Zvedl hlavu a jeho první pohled patřil mně. Tvářila jsem se, že jsem si toho nevšimla, a doufala, že nikdo nepostřehl, jak jsem se při konci vyprávění otřásla.
Valerian si prohrábl dlouhé světlé vlasy. Dával si dobrý pozor, aby se podíval na všechny kromě mě. Začínala jsem z toho mít špatný pocit. I Valerian měl krátký příběh:
„Att žil skoro na samotě. Těch pár domků stojících pohromadě patřilo jeho příbuzným. Nevedlo se jim dobře. Malému Attovi bylo sotva šest let, ale už dobře věděl, co je hlad. Když chtěl jídlo, musel si ho najít. Často sedal před domkem a snil o tom, jak všechny v jejich malinké vesničce nakrmí. Jenom pořád nevěděl, jak se stát boháčem, aby to mohl udělat.
Jednou jela kolem kočovná společnost. Att ji znal. Za jeho života kolem nich projížděli už poněkolikáté. Ale tu ženu, která byla s nimi, tu neznal. Byla nová. Att si ji chvíli prohlížel a pak se jí zeptal na to největší bohatství, které si dokázal představit - máš sůl? A žena mu podala veliký kus soli. Att ho k sobě přitiskl, doma ho pečlivě rozdělil na menší části a ukryl je. Jeden kousek odnesl do nejbližší větší vesnice. Domů se vrátil sice bez soli, ale s rancem jídla, který skoro nemohl unést. Podělil všechny, ale nikomu neřekl, kolik kousků soli má a kde jsou schované. Jídlo ho příjemně hřálo v žaludku a Att přemýšlel, za co nejlépe by měl vyměnit zbytek soli.“
Valerian se usmál. „Poslední zprávy říkají, že Att vyměnil další kousky soli - za kvalitní semena a párek kobar, aby mohli snáze pěstovat lepší plodiny. Jediné, co ho mrzí je, že té ženě za sůl nepoděkoval. Nepamatuje si ani správně její jméno, tak si ho upravil podle sebe. Začal jí říkat Erinye. Stejně jako říkají Zeno a Yuma tváři za oknem, která je přiměla najít znovu společnou cestu.“
Seděla jsem se sklopenýma očima a bála jsem se je zvednout. Až do tohoto večera jsem si myslela, že moje malá tajemství jsou jenom moje, a ony zřejmě kolovaly širokým okolím.
Dneska nebudeme cvičit hru ani tanec,“ řekl do nastalého ticha Grery. „Dobře si odpočiňte, zítra nás čeká dlouhá cesta.“
Mlčky jsem se zabalila do pláště. Náhlá únava mě odnesla do spánku dřív, než jsem se stačila zamyslet nad vyprávěnými příběhy, a dřív, než jsem si mohla začít dělat starosti.
Neviděla jsem podezřívavé pohledy zbytku společnosti a neslyšela jejich šeptané poznámky k tomu, jestli mě mezi sebou budou ještě trpět nebo mě vyženou hned další ráno.

„Nemůžeme ji nechat samotnou!“ zamávala Trein odmítavě rukama. „V jejím stavu to není možné.“
„To, že ztratila paměť, není omluva pro nic z toho, co jsme se dozvěděli,“ zavrčel na ni Valerian. „Jestli ji někdo pozná, budeme mít problémy všichni.“
Trein si s Dezou vyměnila smutný pohled. Právě zjistily, že muži zatím nic neví o podstatě Rinyina stavu.
„Raději bych ji měl pod dohledem,“ snažil se Grery mírnit vzbouřené emoce. „Až si vzpomene, určitě odejde sama.“
„Myslel jsem, že ji pozná někdo po cestě,“ zamyslel se Okto. „Pořád se k ní nikdo nehlásí. Nikomu nechybí. Je to zvláštní. Ale toulat po nocích se nemůže. Není to bezpečné ani pro ni ani pro nás.“
„Budeme ji hlídat,“ navrhl Rehis. „V noci se můžeme ve spaní střídat. Je nás dost a už jsme to dělali. Nebylo to tak hrozné. A přes den - to bude hračka. Netoulá se nikde sama.“
Deza se na něj poťouchle podívala. „Líbí se ti, viď?“ zeptala se ho. Na tváři se jí objevil nepříjemný úsměv.
Rehis protočil oči. „Myslíš někdy na něco jiného?“ odsekl unaveně.
„Tak dost,“ utnul jim Grery hádku hned na počátku. „Rinye zatím zůstane s námi. Dáme na ni pozor, jak jsi navrhoval,“ otočil se k Rehisovi. „Jděte spát. Vezmu si první hlídku.“
Tábořiště pomalu utichalo a usínalo.

jako obvykle krásný díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Pro posedlíka a doufám, že i pro pár nekomentujicích čtenářů:
Bavte se

Zelená planeta
18. První přítel

Ace ležel na hladině řeky a nechával proud, aby ho odnesl k ostrůvku, kde odpočíval Gavin. Cítil se příjemně sytý. Dokázal se cestou vyhnout všem pokusům o napadení místními zvířaty, přesto do řeky nevstoupil v místě, kde nechal Gavina, ale dost daleko proti proudu. Doufal, že kdyby ho nějaké bystré oči sledovaly, ztratí se jim na hladině pokryté spadanými větvemi i celými kmeny stromů, které proud postrkoval na své nekonečné cestě.
Gavina našel přikrčeného pod větvemi hustého keře. V horkém popelu pekl velký kus ryby a dával pozor, aby ho neprozradil stoupající kouř.
Muž na Wraitha letmo pohlédl a vrátil se k netrpělivému dloubání do napůl syrového masa.
Ace se usadil vedle něho. „Kde najdeme matku Gillanderovou?“ zeptal se Gavina.
Gavin přestal klackem domlouvat rybě, aby se pekla rychleji, a překvapeně se podíval na Wraitha. „Chceš jít za ní a nechat se zabít?“
„Nebo naopak,“ vážně odpověděl Ace.
Gavin se vrátil k pošťuchování ryby. Když se vydali za pánem Gillanderem, také to skončilo smrtí Gillandera, přestože byl Gavin od začátku přesvědčen o opaku.
„Zůstala sama.“ Ace se pohodlně natáhl, aby ušetřil co nejvíce sil, a přemýšlel nahlas. „Obě její děti jsou po smrti. Její zlost a pomsta jsou výrazem zoufalství. Už nemá víc co ztratit. Bude nebezpečnější protivník než bratr a sestra dohromady.“
Gavin se krátce zasmál. „Zoufalství ze smrti dětí?“ opakoval posměšně. „Nejsem si jistý, jestli je něčeho takového schopná. Využívala je, ale žádnou lásku k nim nikdy neprojevila.“
Ace nechal jeho slova bez odpovědi a dál přemýšlel v tichosti.
Gavin byl konečně hotový s přípravou ryby a s chutí se do ní zakousl. Bylo slyšet jenom prskání, když do ohně plival drobné kostičky.
Slunce se na své dráze překulilo přes nejvyšší bod a začalo pomaličku klesat. Gavin po jídle znovu usnul. Ace také ležel ve stínu hustých větví. Oba věděli, že s dalším svítáním je čeká nová cesta, a šetřili na ni síly. Po setmění se vystřídali. Ace usnul a Gavin se posadil k noční hlídce. Netroufli si přestat hlídat okolí, i když po dvou dnech odpočinku se zdálo, že na ně rozzlobená matka zapomněla. Za celou dobu se neobjevil ani ptáček na obloze, ani zvědavé zvířecí oko na břehu.

................................................................................................

Zak se nechal spustit zpátky na podlahu, počkal, až všechna chapadla lodi odplynou do temnoty nad jeho hlavou, přejel rukou po nejbližším výstupku organické hmoty a vydal se na můstek. Už věděl, co se stalo s velitelem a Andoriel. Nebyli na palubě. Teoreticky také věděl, jak se vrátí zpátky. Příprava k těsnému průletu kolem zeleného mračna zabere nějaký čas. Musí si pospíšit. Podle lodi čas v mračnu plyne jinak. Senzory nic takového nezachytily, ale Zak věřil vnímání lodi víc než senzorům.
Poslední vjem lodi, který mu předala před jejich odpojením, ho nijak nepotěšil. Kromě záchrany dvou tvorů, kterých si ve svém dlouhém životě vážil nejvíc, bude muset vyřešit ještě možnou vzpouru mezi mladšími důstojníky.
Hned po příchodu na můstek vydal příkazy k přípravě na co nejtěsnější průlet kolem mračna. Zároveň na vedlejším terminálu vyvolal aktuální pozici všech důstojníků na lodi. Při spojení s plavidlem nedokázal přesně určit, o kterého Wraitha plánujícího vzpouru, se jedná, musí je tedy pohlídat všechny. Kývl na jednoho z těch, kterým důvěřoval. Přesně směrovanou myšlenkou mu udělil pokyn ke sledování všech označených a okamžité hlášení při čemkoli neobvyklém. Pak už se mohl plně věnovat přípravě k záchranné akci.

................................................................................................

Svítání zastihlo Ace a Gavina hluboko v lese. Pohybovali se opatrně, ale rychle. Za dopoledne se jim podařilo přejít rozsáhlé území polomů a obloukem obejít větší osadu. Nepotřebovali další dohady. Oba věděli, že míří za matkou Gillanderovou, a snažili se být tak neviditelní, jak jen to bylo možné. Na žádnou útočnou zvěř nenarazili, i když věděli, že je to jenom dočasný stav.
Gavin se náhle zastavil. Upřeně se díval před sebe a mimoděk couvl. „Je to ještě horší, než jsem čekal,“ zamumlal sotva slyšitelně.
„Nerozumím.“ Ace se postavil vedle něj a zadíval se stejným směrem. Nic neobvyklého neviděl.
Gavin znovu couvl, ohlédl se a vrátil se na své původní místo. S podivným výrazem ve tváři se narovnal. „Je pozdě,“ prohlásil nahlas. „Děkuji ti za ten kousek života, který mi zbyl, když jsi mě nezabil u stromu.“ Důstojně pokývl Aceovi a pak se zadíval před sebe do ztracena.
Wraith stiskl rty, aby zakryl svoji nechápavost, a jenom Gavinovi oplatil pokývnutí. Stále ještě neviděl v okolí nic, co by je natolik ohrožovalo na životě, aby se s ním Gavin bez boje loučil.
Celý les byl tichý. Mírný hluk působily jenom drobné nožky proudu oranžových brouků, kteří se proplétali mezi stromy a mířili k nim.
Ace poklekl na koleno a k prvnímu, který se přiblížil, natáhl prst.
„Dobrý den, slečno Písk,“ pozdravil, sotva se brouk usadil na jeho černém nehtu.
Brouk se zavrtěl a odletěl zpátky do oranžového proudu. V jednolitém toku se objevily vlny. Když se ustálily, k Aceovi a Gavinovi se přiblížil malý oranžový pramínek. Ace znovu natáhl ruku.
„Slečno Písk?“ zeptal se.
Brouk se uklonil a směrem ke Gavinovi zamával tykadly.
„To je také přítel,“ ujistil Ace slečnu Písk. Podíval se na muže vedle sebe.
Gavin se sotva držel na nohou. Byl tak bledý, že skoro předčil Ace. Ruce měl křečovitě zatnuté v pěst a široce otevřenýma očima se rozhlížel kolem sebe. Brouci je obstoupili ze všech stran a jejich pohyb se zastavil.
Ace se pohledem vrátil ke slečně Písk a na její poklepání jednou nožkou kývl.
„Gavine,“ řekl příkře, aby na sebe upoutal jeho pozornost. „Pozdrav slečnu Písk. Byla naším prvním přítelem v tomto světě. Potkali jsme se s ní s Andoriel hned po svém příchodu. Díky ní jsme našli vodu.“
Gavin se na Wraitha nechápavě zadíval. Chvíli trvalo, než mu došlo, co Ace říkal. „Sle... čnapi... slečna Písk?“ vypravil ze sebe. Pootevřenými ústy se nadechl a pokračoval. „Tě - těší mě, slečno.“
Slečna Písk se mu uklonila a popošla na Aceově prstu až na jeho samý okraj. Ace pomalu přiblížil dlaň ke Gavinovi.
„Nastav ruku,“ požádal ho.
Gavin poslušně natáhl ruku. Třásla se mu, ale dokázal ji přiblížit k Wraithovým prstům. Broučí slečna si přelezla k němu. Zvedl si ruku před oči a oba se navzájem dlouze prohlíželi.
Slečna Písk přešlápla, mávla jedním tykadlem a pootevřela krovky, aby byla vidět tmavomodrá průhledná křídla.
„Jste krásní,“ zašeptal Gavin překvapeně. „Nikdy jsem vás neviděl z blízka. Každý, kdo se s vámi setkal -,“ zarazil se, ale pak pokračoval. „Nikdo už neměl šanci o vás vyprávět. Zmizel.“
Brouk mu na prstě poskočil.
„Omlouvám se,“ zamumlal vyděšeně Gavin.
Kdyby měla slečna Písk jinak stavěné oči, asi by je v tu chvíli protočila. Nepotřebovala poklony. Potřebovala pomoc. Roztáhla křídla a přeletěla zpátky k tomu vyššímu bledému tvoru. Sice nebyl tak vnímavý, jako žena, která ho minule doprovázela, ale jistě se s ním dokáže dohodnout. Ten druhý nebyl k ničemu. Snad jim poslouží alespoň jako nástroj.
Ace nastavil ruku a pozorně se na Písk zadíval. Potlačil údiv nad zjištěním, že se mu její pohyby skládají do konkrétních představ, a polohlasem překládal pro Gavina:
„Tito brouci nejsou ovlivněni Kasayalou Gillanderovou. Jako jediní mají dost silné kolektivní vědomí, aby se jí dokázali vzepřít. Nelíbí se jim, co se díky matce Gillanderové děje, a chtějí ji zastavit. Potřebují naši pomoc.“ Odmlčel se a ohlédl se po Gavinovi. „Zavedeš nás k ní?“ zeptal se. „Nejsou si jistí, jestli ji dokážou najít.“
Gavin přikývl a bledost se mu začala z obličeje vytrácet. Dokonce se zmohl na krátký dotaz: „Oni nevědí, kde je?“
Ace se pohledem vrátil ke slečně Písk. Trpělivě čekala, až se muži domluví, pak začala s dalším tancem.
Wraith pokračoval v překladu:
„Nevědí, kde je. Její sídla jsou dobře zabezpečena. Pokud je dovedeme tam, kde právě přebývá, budou s námi bojovat proti ní a jejím strážím.
Počkej ještě,“ zarazil slečnu Písk, která roztáhla krovky k odletu. „Proč myslíš, že budeme bojovat?“ Chvilku pozoroval hmyzí tanec a nakonec se krátce zasmál. „Máš pravdu,“ kývl hlavou a otočil se ke Gavinovi. „Vědí o nás od prvního okamžiku. Zdá se, že mě nespustili z očí.“
Slečna Písk se naposledy uklonila, zamávala předníma nohama a slétla doprostřed shromáždění brouků.
Gavin se zhluboka nadechl a ukázal rukou správný směr dalšího postupu. Všechny poznámky a připomínky nad podivností přátelství mezi Toddem a brouky, kterých se všichni obyvatelé planety obávali jako největšího nepřítele, si nechal pro sebe. I celá rodina Gillanderova byla proti oranžovému nebezpečí jenom malá a zanedbatelná nepříjemnost.
Ace přemýšlel o jiných věcech. Pokud brouci dokázali sledovat jeho, jistě to dokázali i s Andoriel. A možná – možná znali také cestu zpět do volného vesmíru. Než splní jedinou podmínku slečny Písk, která při tanci padla, na pár věcí se jí musí zeptat.
V hejnu brouků se otevřela mezera směrem, který Gavin ukázal. Oba muži jí prošli a bez ohlédnutí postupovali dál. Gavin šel v čele a doufal, že se Kasayala zdržuje stále tam, kde o ní slyšel naposledy. Ani Kita nemusela mít o své matce dobré informace. Nechtěl myslet na to, co by se s nimi stalo, kdyby se určené místo ukázalo jako nesprávné.
Když se po nějaké době rozhlédl, žádnou známku o přítomnosti oranžových brouků nenašel. Ztratili se v lese. Přesto jasně cítil, že je skrytě následují. Otřásl se Ten pocit byl tak intenzivní, jako by mu jejich lehké a trochu škrábavé nožičky běhaly po páteři.
Toho dne ušli s Wraithem větší kus cesty, než si Gavin původně myslel.

................................................................................................

Probudily mě dotyky na špičce nosu. Byly tak jemné a lehké, že jsem je skoro necítila, přesto mě vyvedly ze spánku. Ovládla jsem touhu plácnout rukou těsně u nosu, abych drzouna, který si mě dovolil budit, potrestala, a ospale jsem zamrkala do ranního šera.
Těsně před očima mi tancoval velký oranžový brouk.
Usmála jsem se. „Dobré ráno,“ zašeptala jsem tichounce.
Brouk se mi uklonil a zmizel.
Znovu jsem mrkla. Kolem našeho ležení tiše oddechovala temná noc. Po svítání nezbyl ani náznak. Posadila jsem se a zamnula si špičku nosu, kde jsem ještě stále cítila dotyk snového návštěvníka.
„Jsi v pořádku?“ ozval se blízko mě hlas. Otočila jsem se po něm a nechápavě se zadívala na Okta sedícího u malého ohýnku.
„Proč nespíš?“ zeptala jsem se tiše. Nemuseli jsme vzbudit i všechny ostatní.
Okto pokrčil rameny. „Nechce se mi. Občas takhle v noci sedám.“ Hlas se mu vytrácel a poslední slovo zakončil pořádným zívnutím.
„Jestli je potřeba držet hlídku, měli jste vzbudit i mě,“ řekla jsem.
„To není potřeba. Lehni si a spi. Zítra nás čeká další cesta.“ Okto se snažil, aby z jeho hlasu nebyla slyšet únava.
„Vystřídám tě,“ nechtěla jsem se nechat odbýt. Vrávoravě jsem se začala zvedat.
„Rinye, lehni si a dej pokoj,“ ozvalo se ospalé zavrčení Trein.
Okto si položil prst na ústa a kývl, ať si znovu lehnu.
S povzdechem jsem ho poslechla. Ještě jednou jsem si zamnula svědící nos a přetáhla jsem si plášť přes hlavu. Měl pravdu. Zítra nás čekal dlouhý pochod. Alespoň podle toho, co jsem slyšela. Další osada byla daleko.

[Aiwendill]

Velmi pekne ale zufalo kratke! Preco to bolo take kratke? Clovek to zhltne na jeden sup...

[andoriel]

Díky, Aiwe
Krátké stačí. Člověk to zhltne a... těší se na další

Tak mě napadá, že bych mohla v prosinci trochu přidat na frekvenci. Ještě to promyslím
Co na to čtenářská obec?