Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
O počítačových hrách toho sice moc nevím, ale Tvoje přirovnání mě potěšilo.
Bavte se
Zelená planeta
14. Ztráty v boji
„Dobré ráno, Gillandere,“ zasyčel pánovi celého kraje do ucha cizí hlas.
„Uhhh. Hmmm? Co?“ Vstávání nebylo Gillanderovou nejsilnější stránkou. A takového probuzení se mu nedostalo za celý jeho život. Líně zamrkal a pootočil hlavu, aby viděl na toho, kdo se opovážil ho vyrušit ze sladkých ranních snů. Chytil se rukama pelesti u boků, aby se co nejrychleji zvedl, a byl sražen zpátky do lehu. Velká dlaň mu přikryla ústa a celé jeho zorné pole zabrala děsivá bílá tvář cizince, kterého přivedl Gavin a který na začátku minulého dne zmizel z věže.
Gillander znovu zamrkal. Nedokázal si v hlavě srovnat, že se cizinec vrátil. Kita se smála, ještě když odjížděla. Podle ní zmateně bloudil někde kolem Pertatina jezera a puch, který se za ním táhl, ohýbal tenčí stromky až u země.
Přes sestřino ujištění byl nyní cizinec u Gillandera v ložnici. Čistý a při smyslech se skláněl nad vysoce nastlaným lůžkem a zblízka Gillanderovi zíral do obličeje.
„Kde je Kita?“ ozval se další hlas. Ten Gillander poznal. Gavin. Vzepřel se proti rukám bránícím mu v pohybu a byl znovu zatlačen hlouběji do polštářů. Cizinec ho držel přišpendleného k lůžku. Gillander si vzpomněl na brouky s oranžovými krovkami, které jako malý rád napichoval na párátka. Matka mu to zakázala. Tvrdila mu, že jsou nebezpeční, ale Gillander stejně využil každou vhodnou chvilku k jejich trápení.
Ruce povolily sevření, až když sebou Gillander přestal zmítat a přivřel oči na znamení porážky.
„Kde je Kita?“ zopakoval otázku cizinec.
„Kita,“ zachraptěl Gillander. Tvář se mu zkroutila a začal se chichotat. „Kita je pryč,“ vypravil ze sebe. „Chtěli jste chytit moji sestru? Blázni!“ Rozkašlal se a zmlknul.
Gavin se podíval na Todda. Rozmýšlel se, jestli ho má zarazit, nebo ho nechá vysát z Gillandera život tak, jak to už viděl předtím.
Wraith se pomalu narovnal a jeho stisk povoloval.
„Obleč se. Odvedeš nás za ní,“ přikázal tiše.
Gillander zůstal ležet, dokud ho cizinec úplně nepustil a neodstoupil. I pak byly jeho pohyby úsporné a pomalé. Napadlo ho spustit křik, ale tu myšlenku zavrhl dřív, než se stačila objevit celá. Křik by sice zburcoval ochránce domu, ale jistě by ho nestačili zachránit. O cizinci sice Gillander nic nevěděl, ale Gavin by nezaváhal ani vteřinu. Ne potom, co mu Kita provedla. Pán domu se ušklíbl. Ta malá děvka Tetein si nic jiného nezasloužila. Byla svému muži za všech okolností nechutně věrná.
Wraith a Gavin sledovali, jak se Gillander pomalu souká do úzkých kalhot, s tichým hekáním si zavazuje tkanice vysokých bot a bohatě vyšívané vesty a nakonec si kolem pasu obtáčí široký pruh tmavomodré látky místo opasku. Ani jednou se nepokusil volat o pomoc, ani jednou se nepokusil utéci a vzbouřit dům. Oba muži si dovolili krátký pohled jeden na druhého. Věděli, že musí očekávat něco horšího než bandu sluhů s holemi nebo pár strážných s tasenými meči.
„Chcete za mojí sestrou?“ zeptal se Gillander po posledním pohledu do leštěného zrcadla ohodnocujícím jeho vzhled. „Máte ji mít.“ Nesnažil se v hlase skrývat posměch. Rukama si přihladil vlasy a sebevědomě vykročil ke dveřím.
Ace mu vstoupil do cesty dřív, než stačil otevřít do chodby.
„Klid, bělovlásku,“ zamumlal tiše Gillander. Zůstal bez hnutí stát a čekal, až mu cizinec uvolní cestu.
Na Gavinovo sotva znatelné přikývnutí Wraith ustoupil, aby mohl Gillander projít.
Dveře na chodbu se rozletěly a pán Gillander s hlavou pyšně zvednutou vyšel na chodbu.
„Jedu na projížďku,“ prohlásil rozhodně, když procházel kolem stráží hned za dveřmi. „S přáteli,“ ušklíbl se a pokynul rukou ke Gavinovi a Aceovi, kteří ho následovali.
Strážní nehnuli ani brvou. Ustoupili procházejícím z cesty a jejich tváře zůstaly stejně zasmušile neurčité, jako celou dlouhou zelenou noc.
Ace se narovnal v celé své výši a prošel kordonem mužů se zbraněmi těsně za Gillanderem. Před očima se mu mihla chodba ozářená tlumeným červeným světlem, které se topilo v bílé mlze. Jeho loď. Jeho posádka. Mrkl, aby se té představy zbavil, a přinutil se soustředit pouze na probíhající akci. Gillander, Kita, Andoriel, cesta zpět na loď. Plán měl, teď stačilo ho realizovat. Postupně.
Gavin jejich malý průvod uzavíral. Být poslední v řadě mu nevadilo. Hlídal Toddovi záda a nenápadně zkoumal pohledy stráží, jak kolem nich procházel.
Muži hlídající chodbu udrželi tvář bez výrazu. Pánské i dámské ranní návštěvy u pána Gillandera nebyly neobvyklé. Pokud stráže něco zarazilo, pak prohlášení pána, že chce absolvovat projížďku tak brzo ráno.
„Ty,“ ukázal cestou Gillander na jednoho z vojáků. „Jdi říct Akeemovi, ať zapřáhne vůz.“
Oslovený beze slova sklonil hlavu a rozběhl se ke dveřím.
Ace pozorně sledoval Gillanderovu tvář. Gavin se zamračil. Ani jednomu z nich se nechtělo nastupovat do vozu.
„Stůj!“ zavelel Wraith rozhodně.
Voják se zastavil a s otázkou v očích se zadíval na Gillandera.
„Rozhodně nepůjdu za Kitou pěšky,“ prskl pán po Aceovi.
„A já nepojedu vozem,“ zavrčel Ace.
„Ani já ne. Ať nám připraví kobary,“ prohlásil Gavin bez zaváhání.
Gillander protočil oči a kývl na vojáka. „Tři jezdecké kobary. Běž.“
Voják zmizel.
Gillander, Gavin a Ace vyšli před hlavní budovu.
.....................................................................................................................
Andoriel doběhla k okraji lesa s prvními paprsky vycházejícího slunce.
Kita stála na místě setkání a spokojeně mhouřila oči. Její nejnovější úlovek předčil očekávání. Nedoufala, že tu ženu ještě někdy uvidí. Zatím nikdo nedokázal splnit úkol, kterým ji pověřila.
Andoriel stanula před Kitou. Odvázala si od pasu černý váček a mlčky ho černě oděné paní podávala. Po běhu přes travnatou pláň na ní nebyla znát žádná velká únava, jen lehce pootevřené rty naznačovaly, že tělo potřebuje větší příjem kyslíku, než jakého se mu dostává.
„To je on?“ zeptala se Kita s náhlou bázní. „Bílý krystal?“
Andoriel se nepohnula. V natažené ruce stále čarodějce podávala černý váček a bez mrkání na ni upírala oči.
Kita se váčku opatrně dotkla. Přejela po něm prsty, přesvědčila se, že obsahuje krabičku správné velikosti a pak teprve sevřela v dlani dlouhé tkanice.
Andoriel váček pustila a ustoupila.
Kita už se soustředila jenom na obsah sáčku. Otevřela ho a opatrně vytáhla zdobenou krabičku. Sáček letěl zapomenut k zemi a Kita zaváhala s prstem na zavírání krabičky. Nevšimla si, že Andoriel ustoupila o několik dalších kroků, ani toho, že klesla na kolena a skryla tvář do dlaní.
Hlasitý skřek nad hlavou Kitu vyrušil v okamžiku, kdy otvírání povolilo, a krabička se otevřela. Přikrčila se a pohledem pátrala ve větvích nejbližších stromů.
„Co jsi to provedla?!“ zasyčela na Andoriel.
Klečící žena se na čarodějku podívala mezi prsty před obličejem a pak sklonila hlavu.
„Máme tě!“ vřískla Loisel. Prudce dosedla na zem vedle Kity a vyrazila jí krabičku z rukou.
Ale čarodějnice nebyla tak bezmocná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Sekla po harpyji prsty a tekutina z malé lahvičky v její dlani Loisel popálila jako kyselina.
Kita se neunavovala řečí. Využila toho, že Loisel couvla a snažila se znovu dosáhnout na krabičku. Ohlédla se přitom po nejkratší cestě k útěku. Na vztaženou ruku jí dopadl pár noh s ostrými drápy místo nehtů. Akyra přistála tak rychle, že by průměrnému člověku zlámala ruku jako třísku. Kita jen zavrčela a vymrštila se na nohy. Dvě harpyje jí nepřipadaly jako nepřekonatelná překážka v dosažení bílého krystalu. Viděla ho probleskovat ve zpola otevřené krabičce a znovu se k němu pokusila dostat.
Loisel měla tvář zkroucenou bolestí, ale chytila Kitu za ruku a otočila ji k sobě. Dávala pozor, aby se v čarodějčině ruce znovu neobjevil nějaký nebezpečný předmět.
Akyra se dostala za Kitu a strhla jí opasek se vším, co na něm bylo navěšeno.
Kita se ušklíbla. Nepotřebovala pomůcky. Pohnula ramenem a za zády jí vyrostla ohnivá stěna.
Akyra s vřískotem uskočila.
Kita se snažila vykroutit ze sevření Loisel, ale ta ji držela pevně. Drápy druhé ruky zaryla čarodějce do obličeje.
.....................................................................................................................
Gillander se spokojeně šklebil na Ace a Gavina. Stáli před domem a v těsném hloučku je obklopovali Gillanderovi muži s osedlanými kobarami.
„Váš doprovod je připraven na projížďku, pane,“ lehce se uklonil jeden z mužů.
„Výborně, Akeeme. Pojedeme do Kerlanských hor,“ rozhodl Gillander. Použil spojené ruce jednoho muže ze svého doprovodu, aby se snadno dostal do sedla kobary. Její krátká srst byla modrá až do indiga a lesklá neustálým hřebelcováním. Ohlávku měla zdobenou zlatými třásněmi. Pohodila hlavou, když v sedle ucítila váhu jezdce.
Ace i Gavin nasedli na přidělená zvířata a marně se snažili mezi ostatními nasedajícími jezdci prodrat ke Gillanderovi. Zůstávali od něj odděleni nejméně dvěma řadami mužů na kobarách. Ani Gavinova zručnost v ovládání těchto zvířat jim nepomohla dostat se blíž.
Skupina vyrazila z brány v těsné formaci a hnala se po prašné cestě, kterou kdysi přišel Ace s Gavinem.
Kobary nasadily tempo, o kterém se Ace domníval, že ho nemohou dlouho vydržet. Ale místo únavy ještě zrychlovaly. Jako dunící prašná bouře se prohnaly několika vesnicemi. U Jižní strany je jezdci trochu zpomalili. Čekala je odbočka do lesa prorůstajícího Kerlanskými horami.
V krajním domku seděl u okna Alvet a sledoval své stádo kobar pasoucích se na nedaleké louce. Dusot ženoucích se zvířat ho přinutil se rozhlédnout a vyjít před dům, aby se podíval, kdo to tolik spěchá. Díval se na jezdeckou skupinu a na čele se mu tvořily starostlivé vrásky. Moc dobře poznal pána Gillandera s jeho suitou i dva další muže jedoucí uprostřed skupiny. Pak svou pozornost upřel na pádící zvířata a stěží potlačil škodolibý úsměšek nad nápadem, jak trochu pozlobit Gillanderovy nohsledy a snad i pomoci švagrovi a jeho společníkovi. Počkal, až celá skupina vjede do lesa a tiše zapískal složitou melodii. Pokřik od prvních stromů ho ujistil, že se mu malý žert povedl. Sedl si na lavičku a s hraným nezájmem se zadíval na malou květinovou zahrádku. Varia se o ní donedávna pečlivě starala, ale v poslední době ji začala zanedbávat a teď si Alvet s rozladěním všiml, že je plná plevele.
Tři kobary se svými jezdci prchaly lesem mezi skalami, jako by je poháněl bič. Ostatní se vzpínaly, točily dokolečka a válely po zemi, jenom aby se zbavily svých pánů. Podařilo se jim to brzy. S frkáním a pohazováním hlav odběhly na louku, kde se přidaly k pasoucímu se stádu. Potlučené jezdce nechaly na okraji lesa.
Ace se na své kobaře krátce zasmál. Přitiskl se jí ke krku, aby ho nesrazila nízko visící větev, a při nejbližší příležitosti se odrazil od jejího hřbetu a přistál na zvířeti, na kterém seděl Gillander. Pak už stačil malý pohyb, aby se Gillander skutálel ze sedla a dopadl do hustého porostu kapradí.
Ace se znovu odrazil a lehce dopadll vedle něj. Gavin své zvíře bez potíží zastavil a seskočil také.
Kobary nečekaly, až na ně někdo znovu nasedne. Jakmile se zbavily jezdců, rozběhly se někam do neznáma. Gavin věděl docela dobře, kam běžely, i co se stalo s těmi ostatními, ale nebyla pravá chvíle o tom diskutovat. Měli práci.
„Kde je Kita?“ zeptal se Ace a v hlase mu zazněla výhrůžka.
Gillander se na něho podíval se špatně skrývaným strachem. Dosud bral návštěvu toho cizince i Gavina jako zábavnou hru. Rád se bavil, a pokud to bylo na cizí účet, tím lépe. Ale toto už jako hra nevypadalo. Jeho ostraha byla kdoví kde a Kita – Kita by mu mohla pomoci. S Gavinem si poradí Gillander sám, ale na cizince si netroufl. I Kitě dalo hodně práce, aby ho vůlí znehybnila.
„Moje sestra,“ začal pomalu. Přemýšlel, jak jí co nejdříve dát vědět, kdo přichází. „Je tady nedaleko.“ Rukou neurčitě mávl dál do lesa. Soustředil se na to, aby zachytil její vědomí a upozornil ji na návštěvu.
„Veď nás,“ pokynul mu Gavin. Nenápadně si pohrával s nožem, který vytáhl z pouzdra pod pláštěm.
Gillander se na něho zle podíval. Bude muset udělat nějaké změny ve své ochrance. Při nasedání měli oba muže důkladně odzbrojit. Očividně se jim to nepodařilo. Podíval se po cizinci, navyklým pohybem si upravil vlasy a loudavým krokem se vydal mezi stromy.
„Nejsem zvyklý chodit pěšky,“ stěžoval si po pár krocích.
„Běž!“ řekl Ace a lehce ho postrčil.
Gillander toho využil k tomu, aby se s jekotem skácel na zem. Převalil se v hrané bolesti a ztuhl. Právě se mu podařilo zachytit sestru a to, co cítil, ho úplně odrovnalo. Jeho sestra právě bojovala se dvěma HARPYJEMI! Jedna z oblud jí drásala tvář a druhá se k ní blížila zezadu a zlostně prskala.
„Kita!“ vyjekl Gillander.
Ace ho vzal za rameno a zvedl ho ze země. „Kde je?“ zavrčel. Jeho trpělivost měla své meze a ty Gillander dávno přesáhl. Kdyby ho nepotřeboval k dosažení svého cíle, udělal by s ním rychlý konec hned v jeho ložnici.
Gavin se postavil vedle cizince a díval se na pána celého kraje stejně zle jako ten, kdo ho držel za rameno, až mu celá ruka mrtvěla.
„Přesvědč ho,“ řekl Gavin ostrým hlasem. Chtěl Gillandera vystrašit natolik, aby jim prozradil úkryt své sestry. A chtěl, aby to Todd udělal rychle. Dřív, než je najdou muži z Gillanderovy ochranky.
Ace se na Gavina rychle podíval. Viděl jeho bledou tvář plnou napětí a odhodlání. A také pečlivě skrývaný stín strachu. Wraith se pomalu usmál a Gillander vyjekl, když si všiml jeho špičatých zubů. Ace zakroužil pravou rukou v zápěstí a levačkou stiskl Gillanderovo rameno ještě víc. Gavin se odvrátil. Přál si, aby to Todd udělal, ale dívat se na to nechtěl.
Gillander při dotyku wraithské dlaně zalapal po dechu a nevěřícně se na cizince podíval. Wraith nepospíchal. Vychutnával si každý okamžik a odhadoval chvíli, kdy Gillander začne mluvit.
„Kito!“ vykřikl Gillander místo všeho. „KITO!“
.....................................................................................................................
„Fayale!“ vyhrkla Kita pod harpyjinou dlaní. Oheň za jejími zády uhasl. Soustředila se na svého bratra, který ji úpěnlivě volal. Byl v nebezpečí. Rozzuřeně sebou trhla, aby se vykroutila ze sevření. Loiseliny drápy jí trhaly kůži na obličeji a zajížděly do masa. Bylo jí to jedno. Její bratr potřeboval pomoc. A ona potřebovala bílý krystal. Až bude mít bílý krystal, bude všechno v pořádku. Fayal Gillander... cítila, že její bratr je skoro mrtvý.
Kita sebou znovu zaškubala. Další drápy se jí zaryly zezadu do ramen. Roztrhly jí šaty a v hlubokých ranách na ramenou a lopatkách jí prosvitly bílé kosti.
Čarodějka chtěla pohnout rukou, aby skoncovala s tím netvorem, který jí působil bolest na zádech, ale drápy jí přeťaly i šlachy. Ruce nemohla použít, hlavu jí drtila veliká tmavá dlaň harpyje před ní. Kita vykřikla, když jí jeden z ostrých nehtů zajel do oka. Bolest v ní vybuchla, až se skroutila do klubíčka. Díky tomu se osvobodila, ale nohy jí nechtěly odnést z toho pekelného místa. Podlomily se pod ní a čarodějka se skácela do velké kaluže vlastní krve.
Harpyje se společně zasmály a sklonily se nad ní. Nenáviděly ji, stejně jako ona nenáviděla je. To Kita způsobila, že se musely stáhnout do odlehlých hor a přestaly se stýkat s lidmi. To ona způsobila, že jejich druh vymíral. A dokázala to díky své moci zařídit tak, že se k ní nemohly přiblížit. Až do této doby.
„Proč?“ zasípala Kita.
Loisel se ušklíbla. Věděla, že se čarodějka neptá na vlastní smrt. Ta byla neodvratná. Možná proto se jí rozhodla odpovědět.
„Podívej se na ni,“ obrátila Kitě hlavu směrem k Andoriel. „Ani nevíš, co jsi nám poslala. Malý zázrak. Měly bychom ti být vděčné?“
Kita se svým jediným slzícím okem zadívala na ženu opodál. Až v té chvíli zaznamenala změny, které se v Andoriel děly. Rychle se pohledem vrátila k harpyjím.
„Malý zázrak pro ztracený rod,“ zachraptěla. „Trocha vděku by se hodila.“
„Máš pravdu.“ Akyra ukázala v úsměvu zuby. „Bude to rychlejší, než jsme plánovaly.“ Zaryla jí drápy do krku.
Andoriel klečela ve stále stejné pozici a čekala. Nevěděla na co. Věděla jen, že musí čekat, dokud nedostane jiný příkaz.
Vedle ní harpyje trhaly na kusy čarodějku Kitu.
„Kito.“ Gillander potřetí jméno své sestry sotva slyšitelně zašeptal. Oči třeštil před sebe, aniž by viděl některého ze svých únosců.
V dalším návalu bolesti zvedl hlavu a rozesmál se šíleným smíchem. „Kita. Moje sestra. Sestřička je mrtvá. Zabily ji stvůry. Právě teď.“ Poslední slova už štěkal Aceovi do tváře s beznadějnou nenávistí.
Wraith se mu zadíval do očí a nechal přelít zbytek Gillanderovy síly do sebe. Téměř s odporem od něj odtrhl dlaň. Vysušené tělo pána kraje se mu složilo k nohám.
„Kita je mrtvá,“ opakoval po Gillanderovi. Nepochyboval, že místní pán před smrtí mluvil pravdu. Vzteky si zaryl nehty do dlaní. Kde má teď hledat Andoriel?
Gavin si unaveně sedl do trávy. Sklonil hlavu a po tváři se mu kutálela osamělá slza. Chtěl s čarodějkou bojovat sám. Chtěl ji v boji zabít nebo být zabit. Až vedle mrtvého Gillandera si uvědomil, že doufal v to druhé. Přál si při pokusu o pomstu odejít za Tetein. Kita byla mrtvá a Gavin žil. Poslední důvod k životu se mu ztratil před očima. Teď už před sebou neviděl nic, jen tmu a prázdno.
Zvuková vlna se prohnala celým krajem a všechno živé srazila k zemi.
Ace narazil zády do blízkého stromu a svezl se po jeho kůře do propletence kořenů. Snažil se zvednout ruce a zakrýt si uši, i když věděl, že to nebude mít žádný znatelný účinek.
Gavin se svalil na bok a zůstal tak ležet. Měl zavřené oči a na rtech malý úsměv. Doufal, že se přece jenom setká se smrtí a s Tetein.
Kobary na pastvě zvuk srazil na kolena. S potřásáním velkých modrých hlav se hned snažily vstát.
Matka Gillanderová zjistila, že obě její děti stihla smrt v jediném okamžiku. Výkřik plný zlosti byl jen prvním vyjádřením její ztráty. Celá země bude platit krví i bolestí.
14. Ztráty v boji
„Dobré ráno, Gillandere,“ zasyčel pánovi celého kraje do ucha cizí hlas.
„Uhhh. Hmmm? Co?“ Vstávání nebylo Gillanderovou nejsilnější stránkou. A takového probuzení se mu nedostalo za celý jeho život. Líně zamrkal a pootočil hlavu, aby viděl na toho, kdo se opovážil ho vyrušit ze sladkých ranních snů. Chytil se rukama pelesti u boků, aby se co nejrychleji zvedl, a byl sražen zpátky do lehu. Velká dlaň mu přikryla ústa a celé jeho zorné pole zabrala děsivá bílá tvář cizince, kterého přivedl Gavin a který na začátku minulého dne zmizel z věže.
Gillander znovu zamrkal. Nedokázal si v hlavě srovnat, že se cizinec vrátil. Kita se smála, ještě když odjížděla. Podle ní zmateně bloudil někde kolem Pertatina jezera a puch, který se za ním táhl, ohýbal tenčí stromky až u země.
Přes sestřino ujištění byl nyní cizinec u Gillandera v ložnici. Čistý a při smyslech se skláněl nad vysoce nastlaným lůžkem a zblízka Gillanderovi zíral do obličeje.
„Kde je Kita?“ ozval se další hlas. Ten Gillander poznal. Gavin. Vzepřel se proti rukám bránícím mu v pohybu a byl znovu zatlačen hlouběji do polštářů. Cizinec ho držel přišpendleného k lůžku. Gillander si vzpomněl na brouky s oranžovými krovkami, které jako malý rád napichoval na párátka. Matka mu to zakázala. Tvrdila mu, že jsou nebezpeční, ale Gillander stejně využil každou vhodnou chvilku k jejich trápení.
Ruce povolily sevření, až když sebou Gillander přestal zmítat a přivřel oči na znamení porážky.
„Kde je Kita?“ zopakoval otázku cizinec.
„Kita,“ zachraptěl Gillander. Tvář se mu zkroutila a začal se chichotat. „Kita je pryč,“ vypravil ze sebe. „Chtěli jste chytit moji sestru? Blázni!“ Rozkašlal se a zmlknul.
Gavin se podíval na Todda. Rozmýšlel se, jestli ho má zarazit, nebo ho nechá vysát z Gillandera život tak, jak to už viděl předtím.
Wraith se pomalu narovnal a jeho stisk povoloval.
„Obleč se. Odvedeš nás za ní,“ přikázal tiše.
Gillander zůstal ležet, dokud ho cizinec úplně nepustil a neodstoupil. I pak byly jeho pohyby úsporné a pomalé. Napadlo ho spustit křik, ale tu myšlenku zavrhl dřív, než se stačila objevit celá. Křik by sice zburcoval ochránce domu, ale jistě by ho nestačili zachránit. O cizinci sice Gillander nic nevěděl, ale Gavin by nezaváhal ani vteřinu. Ne potom, co mu Kita provedla. Pán domu se ušklíbl. Ta malá děvka Tetein si nic jiného nezasloužila. Byla svému muži za všech okolností nechutně věrná.
Wraith a Gavin sledovali, jak se Gillander pomalu souká do úzkých kalhot, s tichým hekáním si zavazuje tkanice vysokých bot a bohatě vyšívané vesty a nakonec si kolem pasu obtáčí široký pruh tmavomodré látky místo opasku. Ani jednou se nepokusil volat o pomoc, ani jednou se nepokusil utéci a vzbouřit dům. Oba muži si dovolili krátký pohled jeden na druhého. Věděli, že musí očekávat něco horšího než bandu sluhů s holemi nebo pár strážných s tasenými meči.
„Chcete za mojí sestrou?“ zeptal se Gillander po posledním pohledu do leštěného zrcadla ohodnocujícím jeho vzhled. „Máte ji mít.“ Nesnažil se v hlase skrývat posměch. Rukama si přihladil vlasy a sebevědomě vykročil ke dveřím.
Ace mu vstoupil do cesty dřív, než stačil otevřít do chodby.
„Klid, bělovlásku,“ zamumlal tiše Gillander. Zůstal bez hnutí stát a čekal, až mu cizinec uvolní cestu.
Na Gavinovo sotva znatelné přikývnutí Wraith ustoupil, aby mohl Gillander projít.
Dveře na chodbu se rozletěly a pán Gillander s hlavou pyšně zvednutou vyšel na chodbu.
„Jedu na projížďku,“ prohlásil rozhodně, když procházel kolem stráží hned za dveřmi. „S přáteli,“ ušklíbl se a pokynul rukou ke Gavinovi a Aceovi, kteří ho následovali.
Strážní nehnuli ani brvou. Ustoupili procházejícím z cesty a jejich tváře zůstaly stejně zasmušile neurčité, jako celou dlouhou zelenou noc.
Ace se narovnal v celé své výši a prošel kordonem mužů se zbraněmi těsně za Gillanderem. Před očima se mu mihla chodba ozářená tlumeným červeným světlem, které se topilo v bílé mlze. Jeho loď. Jeho posádka. Mrkl, aby se té představy zbavil, a přinutil se soustředit pouze na probíhající akci. Gillander, Kita, Andoriel, cesta zpět na loď. Plán měl, teď stačilo ho realizovat. Postupně.
Gavin jejich malý průvod uzavíral. Být poslední v řadě mu nevadilo. Hlídal Toddovi záda a nenápadně zkoumal pohledy stráží, jak kolem nich procházel.
Muži hlídající chodbu udrželi tvář bez výrazu. Pánské i dámské ranní návštěvy u pána Gillandera nebyly neobvyklé. Pokud stráže něco zarazilo, pak prohlášení pána, že chce absolvovat projížďku tak brzo ráno.
„Ty,“ ukázal cestou Gillander na jednoho z vojáků. „Jdi říct Akeemovi, ať zapřáhne vůz.“
Oslovený beze slova sklonil hlavu a rozběhl se ke dveřím.
Ace pozorně sledoval Gillanderovu tvář. Gavin se zamračil. Ani jednomu z nich se nechtělo nastupovat do vozu.
„Stůj!“ zavelel Wraith rozhodně.
Voják se zastavil a s otázkou v očích se zadíval na Gillandera.
„Rozhodně nepůjdu za Kitou pěšky,“ prskl pán po Aceovi.
„A já nepojedu vozem,“ zavrčel Ace.
„Ani já ne. Ať nám připraví kobary,“ prohlásil Gavin bez zaváhání.
Gillander protočil oči a kývl na vojáka. „Tři jezdecké kobary. Běž.“
Voják zmizel.
Gillander, Gavin a Ace vyšli před hlavní budovu.
.....................................................................................................................
Andoriel doběhla k okraji lesa s prvními paprsky vycházejícího slunce.
Kita stála na místě setkání a spokojeně mhouřila oči. Její nejnovější úlovek předčil očekávání. Nedoufala, že tu ženu ještě někdy uvidí. Zatím nikdo nedokázal splnit úkol, kterým ji pověřila.
Andoriel stanula před Kitou. Odvázala si od pasu černý váček a mlčky ho černě oděné paní podávala. Po běhu přes travnatou pláň na ní nebyla znát žádná velká únava, jen lehce pootevřené rty naznačovaly, že tělo potřebuje větší příjem kyslíku, než jakého se mu dostává.
„To je on?“ zeptala se Kita s náhlou bázní. „Bílý krystal?“
Andoriel se nepohnula. V natažené ruce stále čarodějce podávala černý váček a bez mrkání na ni upírala oči.
Kita se váčku opatrně dotkla. Přejela po něm prsty, přesvědčila se, že obsahuje krabičku správné velikosti a pak teprve sevřela v dlani dlouhé tkanice.
Andoriel váček pustila a ustoupila.
Kita už se soustředila jenom na obsah sáčku. Otevřela ho a opatrně vytáhla zdobenou krabičku. Sáček letěl zapomenut k zemi a Kita zaváhala s prstem na zavírání krabičky. Nevšimla si, že Andoriel ustoupila o několik dalších kroků, ani toho, že klesla na kolena a skryla tvář do dlaní.
Hlasitý skřek nad hlavou Kitu vyrušil v okamžiku, kdy otvírání povolilo, a krabička se otevřela. Přikrčila se a pohledem pátrala ve větvích nejbližších stromů.
„Co jsi to provedla?!“ zasyčela na Andoriel.
Klečící žena se na čarodějku podívala mezi prsty před obličejem a pak sklonila hlavu.
„Máme tě!“ vřískla Loisel. Prudce dosedla na zem vedle Kity a vyrazila jí krabičku z rukou.
Ale čarodějnice nebyla tak bezmocná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Sekla po harpyji prsty a tekutina z malé lahvičky v její dlani Loisel popálila jako kyselina.
Kita se neunavovala řečí. Využila toho, že Loisel couvla a snažila se znovu dosáhnout na krabičku. Ohlédla se přitom po nejkratší cestě k útěku. Na vztaženou ruku jí dopadl pár noh s ostrými drápy místo nehtů. Akyra přistála tak rychle, že by průměrnému člověku zlámala ruku jako třísku. Kita jen zavrčela a vymrštila se na nohy. Dvě harpyje jí nepřipadaly jako nepřekonatelná překážka v dosažení bílého krystalu. Viděla ho probleskovat ve zpola otevřené krabičce a znovu se k němu pokusila dostat.
Loisel měla tvář zkroucenou bolestí, ale chytila Kitu za ruku a otočila ji k sobě. Dávala pozor, aby se v čarodějčině ruce znovu neobjevil nějaký nebezpečný předmět.
Akyra se dostala za Kitu a strhla jí opasek se vším, co na něm bylo navěšeno.
Kita se ušklíbla. Nepotřebovala pomůcky. Pohnula ramenem a za zády jí vyrostla ohnivá stěna.
Akyra s vřískotem uskočila.
Kita se snažila vykroutit ze sevření Loisel, ale ta ji držela pevně. Drápy druhé ruky zaryla čarodějce do obličeje.
.....................................................................................................................
Gillander se spokojeně šklebil na Ace a Gavina. Stáli před domem a v těsném hloučku je obklopovali Gillanderovi muži s osedlanými kobarami.
„Váš doprovod je připraven na projížďku, pane,“ lehce se uklonil jeden z mužů.
„Výborně, Akeeme. Pojedeme do Kerlanských hor,“ rozhodl Gillander. Použil spojené ruce jednoho muže ze svého doprovodu, aby se snadno dostal do sedla kobary. Její krátká srst byla modrá až do indiga a lesklá neustálým hřebelcováním. Ohlávku měla zdobenou zlatými třásněmi. Pohodila hlavou, když v sedle ucítila váhu jezdce.
Ace i Gavin nasedli na přidělená zvířata a marně se snažili mezi ostatními nasedajícími jezdci prodrat ke Gillanderovi. Zůstávali od něj odděleni nejméně dvěma řadami mužů na kobarách. Ani Gavinova zručnost v ovládání těchto zvířat jim nepomohla dostat se blíž.
Skupina vyrazila z brány v těsné formaci a hnala se po prašné cestě, kterou kdysi přišel Ace s Gavinem.
Kobary nasadily tempo, o kterém se Ace domníval, že ho nemohou dlouho vydržet. Ale místo únavy ještě zrychlovaly. Jako dunící prašná bouře se prohnaly několika vesnicemi. U Jižní strany je jezdci trochu zpomalili. Čekala je odbočka do lesa prorůstajícího Kerlanskými horami.
V krajním domku seděl u okna Alvet a sledoval své stádo kobar pasoucích se na nedaleké louce. Dusot ženoucích se zvířat ho přinutil se rozhlédnout a vyjít před dům, aby se podíval, kdo to tolik spěchá. Díval se na jezdeckou skupinu a na čele se mu tvořily starostlivé vrásky. Moc dobře poznal pána Gillandera s jeho suitou i dva další muže jedoucí uprostřed skupiny. Pak svou pozornost upřel na pádící zvířata a stěží potlačil škodolibý úsměšek nad nápadem, jak trochu pozlobit Gillanderovy nohsledy a snad i pomoci švagrovi a jeho společníkovi. Počkal, až celá skupina vjede do lesa a tiše zapískal složitou melodii. Pokřik od prvních stromů ho ujistil, že se mu malý žert povedl. Sedl si na lavičku a s hraným nezájmem se zadíval na malou květinovou zahrádku. Varia se o ní donedávna pečlivě starala, ale v poslední době ji začala zanedbávat a teď si Alvet s rozladěním všiml, že je plná plevele.
Tři kobary se svými jezdci prchaly lesem mezi skalami, jako by je poháněl bič. Ostatní se vzpínaly, točily dokolečka a válely po zemi, jenom aby se zbavily svých pánů. Podařilo se jim to brzy. S frkáním a pohazováním hlav odběhly na louku, kde se přidaly k pasoucímu se stádu. Potlučené jezdce nechaly na okraji lesa.
Ace se na své kobaře krátce zasmál. Přitiskl se jí ke krku, aby ho nesrazila nízko visící větev, a při nejbližší příležitosti se odrazil od jejího hřbetu a přistál na zvířeti, na kterém seděl Gillander. Pak už stačil malý pohyb, aby se Gillander skutálel ze sedla a dopadl do hustého porostu kapradí.
Ace se znovu odrazil a lehce dopadll vedle něj. Gavin své zvíře bez potíží zastavil a seskočil také.
Kobary nečekaly, až na ně někdo znovu nasedne. Jakmile se zbavily jezdců, rozběhly se někam do neznáma. Gavin věděl docela dobře, kam běžely, i co se stalo s těmi ostatními, ale nebyla pravá chvíle o tom diskutovat. Měli práci.
„Kde je Kita?“ zeptal se Ace a v hlase mu zazněla výhrůžka.
Gillander se na něho podíval se špatně skrývaným strachem. Dosud bral návštěvu toho cizince i Gavina jako zábavnou hru. Rád se bavil, a pokud to bylo na cizí účet, tím lépe. Ale toto už jako hra nevypadalo. Jeho ostraha byla kdoví kde a Kita – Kita by mu mohla pomoci. S Gavinem si poradí Gillander sám, ale na cizince si netroufl. I Kitě dalo hodně práce, aby ho vůlí znehybnila.
„Moje sestra,“ začal pomalu. Přemýšlel, jak jí co nejdříve dát vědět, kdo přichází. „Je tady nedaleko.“ Rukou neurčitě mávl dál do lesa. Soustředil se na to, aby zachytil její vědomí a upozornil ji na návštěvu.
„Veď nás,“ pokynul mu Gavin. Nenápadně si pohrával s nožem, který vytáhl z pouzdra pod pláštěm.
Gillander se na něho zle podíval. Bude muset udělat nějaké změny ve své ochrance. Při nasedání měli oba muže důkladně odzbrojit. Očividně se jim to nepodařilo. Podíval se po cizinci, navyklým pohybem si upravil vlasy a loudavým krokem se vydal mezi stromy.
„Nejsem zvyklý chodit pěšky,“ stěžoval si po pár krocích.
„Běž!“ řekl Ace a lehce ho postrčil.
Gillander toho využil k tomu, aby se s jekotem skácel na zem. Převalil se v hrané bolesti a ztuhl. Právě se mu podařilo zachytit sestru a to, co cítil, ho úplně odrovnalo. Jeho sestra právě bojovala se dvěma HARPYJEMI! Jedna z oblud jí drásala tvář a druhá se k ní blížila zezadu a zlostně prskala.
„Kita!“ vyjekl Gillander.
Ace ho vzal za rameno a zvedl ho ze země. „Kde je?“ zavrčel. Jeho trpělivost měla své meze a ty Gillander dávno přesáhl. Kdyby ho nepotřeboval k dosažení svého cíle, udělal by s ním rychlý konec hned v jeho ložnici.
Gavin se postavil vedle cizince a díval se na pána celého kraje stejně zle jako ten, kdo ho držel za rameno, až mu celá ruka mrtvěla.
„Přesvědč ho,“ řekl Gavin ostrým hlasem. Chtěl Gillandera vystrašit natolik, aby jim prozradil úkryt své sestry. A chtěl, aby to Todd udělal rychle. Dřív, než je najdou muži z Gillanderovy ochranky.
Ace se na Gavina rychle podíval. Viděl jeho bledou tvář plnou napětí a odhodlání. A také pečlivě skrývaný stín strachu. Wraith se pomalu usmál a Gillander vyjekl, když si všiml jeho špičatých zubů. Ace zakroužil pravou rukou v zápěstí a levačkou stiskl Gillanderovo rameno ještě víc. Gavin se odvrátil. Přál si, aby to Todd udělal, ale dívat se na to nechtěl.
Gillander při dotyku wraithské dlaně zalapal po dechu a nevěřícně se na cizince podíval. Wraith nepospíchal. Vychutnával si každý okamžik a odhadoval chvíli, kdy Gillander začne mluvit.
„Kito!“ vykřikl Gillander místo všeho. „KITO!“
.....................................................................................................................
„Fayale!“ vyhrkla Kita pod harpyjinou dlaní. Oheň za jejími zády uhasl. Soustředila se na svého bratra, který ji úpěnlivě volal. Byl v nebezpečí. Rozzuřeně sebou trhla, aby se vykroutila ze sevření. Loiseliny drápy jí trhaly kůži na obličeji a zajížděly do masa. Bylo jí to jedno. Její bratr potřeboval pomoc. A ona potřebovala bílý krystal. Až bude mít bílý krystal, bude všechno v pořádku. Fayal Gillander... cítila, že její bratr je skoro mrtvý.
Kita sebou znovu zaškubala. Další drápy se jí zaryly zezadu do ramen. Roztrhly jí šaty a v hlubokých ranách na ramenou a lopatkách jí prosvitly bílé kosti.
Čarodějka chtěla pohnout rukou, aby skoncovala s tím netvorem, který jí působil bolest na zádech, ale drápy jí přeťaly i šlachy. Ruce nemohla použít, hlavu jí drtila veliká tmavá dlaň harpyje před ní. Kita vykřikla, když jí jeden z ostrých nehtů zajel do oka. Bolest v ní vybuchla, až se skroutila do klubíčka. Díky tomu se osvobodila, ale nohy jí nechtěly odnést z toho pekelného místa. Podlomily se pod ní a čarodějka se skácela do velké kaluže vlastní krve.
Harpyje se společně zasmály a sklonily se nad ní. Nenáviděly ji, stejně jako ona nenáviděla je. To Kita způsobila, že se musely stáhnout do odlehlých hor a přestaly se stýkat s lidmi. To ona způsobila, že jejich druh vymíral. A dokázala to díky své moci zařídit tak, že se k ní nemohly přiblížit. Až do této doby.
„Proč?“ zasípala Kita.
Loisel se ušklíbla. Věděla, že se čarodějka neptá na vlastní smrt. Ta byla neodvratná. Možná proto se jí rozhodla odpovědět.
„Podívej se na ni,“ obrátila Kitě hlavu směrem k Andoriel. „Ani nevíš, co jsi nám poslala. Malý zázrak. Měly bychom ti být vděčné?“
Kita se svým jediným slzícím okem zadívala na ženu opodál. Až v té chvíli zaznamenala změny, které se v Andoriel děly. Rychle se pohledem vrátila k harpyjím.
„Malý zázrak pro ztracený rod,“ zachraptěla. „Trocha vděku by se hodila.“
„Máš pravdu.“ Akyra ukázala v úsměvu zuby. „Bude to rychlejší, než jsme plánovaly.“ Zaryla jí drápy do krku.
Andoriel klečela ve stále stejné pozici a čekala. Nevěděla na co. Věděla jen, že musí čekat, dokud nedostane jiný příkaz.
Vedle ní harpyje trhaly na kusy čarodějku Kitu.
„Kito.“ Gillander potřetí jméno své sestry sotva slyšitelně zašeptal. Oči třeštil před sebe, aniž by viděl některého ze svých únosců.
V dalším návalu bolesti zvedl hlavu a rozesmál se šíleným smíchem. „Kita. Moje sestra. Sestřička je mrtvá. Zabily ji stvůry. Právě teď.“ Poslední slova už štěkal Aceovi do tváře s beznadějnou nenávistí.
Wraith se mu zadíval do očí a nechal přelít zbytek Gillanderovy síly do sebe. Téměř s odporem od něj odtrhl dlaň. Vysušené tělo pána kraje se mu složilo k nohám.
„Kita je mrtvá,“ opakoval po Gillanderovi. Nepochyboval, že místní pán před smrtí mluvil pravdu. Vzteky si zaryl nehty do dlaní. Kde má teď hledat Andoriel?
Gavin si unaveně sedl do trávy. Sklonil hlavu a po tváři se mu kutálela osamělá slza. Chtěl s čarodějkou bojovat sám. Chtěl ji v boji zabít nebo být zabit. Až vedle mrtvého Gillandera si uvědomil, že doufal v to druhé. Přál si při pokusu o pomstu odejít za Tetein. Kita byla mrtvá a Gavin žil. Poslední důvod k životu se mu ztratil před očima. Teď už před sebou neviděl nic, jen tmu a prázdno.
Zvuková vlna se prohnala celým krajem a všechno živé srazila k zemi.
Ace narazil zády do blízkého stromu a svezl se po jeho kůře do propletence kořenů. Snažil se zvednout ruce a zakrýt si uši, i když věděl, že to nebude mít žádný znatelný účinek.
Gavin se svalil na bok a zůstal tak ležet. Měl zavřené oči a na rtech malý úsměv. Doufal, že se přece jenom setká se smrtí a s Tetein.
Kobary na pastvě zvuk srazil na kolena. S potřásáním velkých modrých hlav se hned snažily vstát.
Matka Gillanderová zjistila, že obě její děti stihla smrt v jediném okamžiku. Výkřik plný zlosti byl jen prvním vyjádřením její ztráty. Celá země bude platit krví i bolestí.
Jako vždy děkuju za všechny kometáře
že budu první nebo jaký bude můj komentář 
a špatně by se mi 
