SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

Zdravím
Konečně jsem se dostal ke čtení Zelené planety a nestačil se divit, kolik tu přibylo dílů. Poslední 4 měsíce to bylo šílené, mnoho se toho změnilo a vpodstatě ani nežil. Už se veci urovnávají a dnes jsem přečetl první dva a zvláště úvodní se mi hodně líbil. Dobrá atmosféra, zajímavé nápady. Zítra budu pokračovat. A do konce měsíce obnovím Aldeneerin.

[andoriel]

Hurá! Sláva! Azanyrmuthe, jsem moc ráda, že jsi zpátky.
Děkuju za komentář

Už jsem u dílu 6. Nový svět se mi líbí a těším se, na jaké šílenosti tam narazí.

[andoriel]

Taky u Vás máte tak krásný úplněk? Nejraději bych vyběhla ven a začala výt
A kromě úplňku je osmého, takže - bavte se

Zelená planeta
13. Na třech místech

Prohlídka wraithské lodi skončila neúspěchem. Po veliteli ani Andoriel nezůstala žádná stopa.
Zak věděl, že má ještě jednu možnost, jak se dozvědět, co se s nimi stalo, ale dokud mohl použít jiné způsoby hledání, stále tu možnost odkládal. Všechno ostatní už vyzkoušeli. Vojáky i důstojníky, kteří nebyli nutně zapotřebí k udržení lodi na jednom místě u zeleného mračna, poslal do hibernace a ostatní měli přísný zákaz opustit přidělená stanoviště.
Zak prošel znovu všechny hlavní chodby lodě a zastavil se v jejím středu na místě, kde se křížily nejdůležitější cesty. Zamračeně se díval vzhůru.
Strop se nad ním zvedal jako vysoká temná kopule.
Natáhl ruku vzhůru a zároveň tam nasměroval i myšlenku. Nic se nestalo. Už chtěl ruku spustit a odejít, když se v nejvyšším místě kopule strop zavlnil a spustil k čekajícímu Wraithovi dlouhá chapadla. Lehce se dotkla hřbetu jeho vztažené ruky, přejela mu k lokti, k rameni, až ho ve chvilce pevně ovinula kolem těla a zvedla ho nad podlahu.
Zak zavřel oči a čekal, až ho chapadla vynesou a přitisknou ho k centru vnímání lodi někam vysoko, kam ani nedohlédl.
Viděl Ace a Andoriel někdy jednotlivě a někdy i společně komunikovat s plavidlem takovým způsobem, ale nikdy to sám neudělal, i když mu to nabízeli. Předávání myšlenek a obrazů bylo možné i jednodušší cestou. Zatím mu vždy stačila. Po ztrátě velitele i Andoriel byl jediný, kdo se o takovou komunikaci s lodí mohl pokusit, a stejně nebylo do poslední chvíle jisté, zda ho loď přijme.
Mladý důstojník vystoupil ze svého úkrytu a zadíval se do míst, kde zástupce velitele zmizel ve vysokém stropě lodi. Zamračil se a naklonil hlavu na stranu. Nechápal, proč se tolik snaží najít bývalého velitele. Jeho zástupce byl více jak schopný vést plavidlo sám. A kdyby nechtěl, bylo na lodi ještě dost jiných schopných, kteří by takovou poctu neodmítli.

.....................................................................................................................

Andoriel ležela v síti nad propastí a nehýbat se jí dělalo stále větší problémy. Noc kolem ní šeptala mnoha hlasy a houpala zpuchřelými provazy pokaždé, když některá z můr ve vzdáleném údolí mávla křídly. Hvězdy visely na obloze jako přibité a nechtěly se posunovat na svých drahách ke svítání.
Bála se zavřít oči, aby neusnula. Hvězdy se střídaly s obrazem krystalu, až se rozzářily bílou září namísto zelenkavé. Zamrkala, aby je zahnala do správných mezí.
Ruky jemně jí tahající za kotník si nejdříve ani nevšimla. Pak jí přinutila sebou škubnout, až málem přepadla do hlubiny pod sebou. Počkala, než se provazy přestanou houpat a opatrně pozvedla hlavu. Dvě okřídlené postavy temnější proti světlé skále, se ji pokoušely přitáhnout na sklaní plošinu, aniž by jejich snaha skončila hromadným pádem. Provazům se nechtělo pouštět svoji oběť jinam než nejkratší cestou do propasti a harpyje nechtěly rušit noční klid hlukem svých křídel.
Andoriel připadalo, že se jí to všechno jenom zdá. Byla to příjemná změna po nocích, ve kterých se jí před očima vznášel jenom cíl její cesty. Natáhla dlaň a pevně stiskla ruku harpyje nad zápěstím. Provaz to ohodnotil suchým prasknutím některých svých vláken. Všechny tři ztuhly a čekaly, než se lano ustálí.
Andoriel tajila dech, aby se do provazů z jejího těla nepřenesl ani ten nejmenší záchvěv. Upřeně sledovala harpyje. Skláněly se nad propastí, jedna z nich ji držela za ruku a neslyšně si mezi sebou něco špitaly.
Síť se nehýbala a praskání utichlo.
Harpyje, která měla obě ruce volné, se opatrně posunula, aby se mohla natáhnout až k Ájině hlavě. Visela nad propastí a jednou rukou se přidržovala hrany skály.
„Ani se nehni,“ sykla. Vytáhla od pasu nůž a několika rychlými pohyby s ním zakroužila Andoriel kolem hlavy.
Andoriel cítila, jak povolilo sevření, které si předtím ani neuvědomila. Vlasy se jí zapletly do provazů a harpyje ji právě jednoduše zbavila většiny z jejich délky.
Lanům se nelíbilo, že jim kořist uniká. Na protest znovu zapraskala a několik jich povolilo. Ájiny odříznuté vlasy z nich sklouzly a snášely se v nekonečném pádu do hlubiny.
Andoriel sevřela pevněji ruku harpyje. Cítila, jak se vratká opora pod ní ztrácí.
Síť se rozpletla a pustila vše, co na ní viselo. Harpyje visící nad propastí vrátila nůž za pás a chytila Andoriel pod ramenem. Druhá ji stále držela za ruku. Podívaly se na sebe.
„Vytáhneme tě,“ zašeptala ta, která stála těsně u visící Andoriel. „Dostaneš bílý krystal a odvedeme tě zpátky k okraji lesa. Ale nebude to zadarmo.“
Andoriel se neodvážila ani pohnout. Jenom mrknutí naznačilo, že poslouchá. Harpyje předložila svoje podmínky a Ája opatrně kývla. Nezáleželo jí na ničem, co měla u sebe a co po ní harpyje požadovaly. Důležité bylo, že se s krystalem dostane ke Kitě a bude jí ho moci předat. Silné ruce ji zvedly a potichu postavily na skalní římsu. Udělala dva kroky a zůstala stát, když se jí harpyje postavila do cesty. Konečně si ji mohla prohlédnout a poznala Akyru. Nepochybovala, že ta druhá bude Loisel.
Akyra se na Andoriel přísně podívala. „Nezapomeň, co jsi slíbila!“ Ájino pokývání hlavou ji očividně neuspokojilo. Zvedla ruku a prsty přitiskla Andoriel na čelo. „Svůj slib splníš,“ zasyčela ženě do ucha. „Co nosíš s sebou, bude naše, jakmile si o to řekneme.“
„Cokoli, co nosím s sebou,“ opakovala tiše Andoriel.
Teprve potom Akyra odstoupila a ukázala Andoriel, kam má jít. Vedly ji s Loisel spletí jeskyň, které stále klesaly. Cestou vzaly krabičku s krystalem a schovaly ji do váčku z hrubé černé tkaniny. Jeho tkanice si Andoriel uvázala na opasek, bez vysvětlování vzala z nejbližší rovné plochy silnou lojovou svíci a schovala ji do jednoho z poloprázdných váčků u pasu. Její zbraň ležela hned vedle krystalu. Zastrčila ji na původní místo do pouzdra na stehně. Harpyje jí nijak nebránily, jenom jí tichými posunky ukázaly, že si má pospíšit. Stále rychleji sbíhala strmé kamenné schody sporadicky osvětlené lojovými svícemi v puklinách skály.
Než se dostaly k patě skály, byl už dávno den. Harpyje se usadily u ústí poslední jeskyně a přinutily Andoriel odpočívat. Bránila se. Chtěla hned pokračovat v cestě a co nejdříve odevzdat krystal Kitě. Harpyje byly neústupné. Andoriel s poslední mumlanou námitkou prudce dosedla na vyčnívající kámen. Loisel na ni zlostně zasyčela a zamávala jí rukama před obličejem. Andoriel pokrčila rameny, stočila se u kamene do klubíčka a zavřela oči. Chtěla mít odpočinek co nejdříve za sebou.
Navečer ji probudil dotyk na rameni. Akyra se přesvědčila, že je Andoriel vzhůru, a odešla za Loisel ven. Dlouhým pohledem se obě loučily se zapadajícím sluncem.
Než se na zemi snesl hluboký zelený stín noci, byly všechny tři daleko od skály harpyjí. Andoriel střídavě šla a byla nesena až k začátku travnaté pláně. Slunce tou dobou už zase pálilo na obloze. Andoriel tentokrát bez odporu usnula ve stínu nízkého hustého keře.
Loisel a Akyra seděly na patách. Temné oči měly otočené přes travnatou pláň k zatím neviditelnému cíli a jejich rozhovor plný dlouhých pauz byl tichý, aby nerušil spící ženu.
Navečer ji vzbudily a trpělivě čekaly, až se nají a bude připravena jít dál.
Andoriel stále poháněl Kitin příkaz. Věděla, co musí udělat, až bude den cesty od místa setkání. Přesvědčila se, že lojová svíce zůstala nepoškozena, a vyběhla na otevřenou pláň.
Harpyje s ní snadno udržovaly krok. Když začala zpomalovat únavou, chytily ji v podpaží a nesly ji chvílemi těsně nad zemí, chvílemi vysoko ve vzduchu. Než se přiblížilo osmé svítání, měly na dohled okraj lesa, ze kterého Andoriel vybíhala.
První paprsky slunce našly všechny tři bloudící travou s očima upřenýma k zemi.
„Co tohle?“ ukázala Akyra před sebe.
Andoriel k ní doklopýtala. Prohlédla si místo zbavené trávy a zasypané pískem.
„Ano,“ vydechla unaveně. „To je ono.“ Svezla se do trávy hned vedle písečné plochy a usnula.
I harpyje tento den odpočívaly. V blízké době je čekal důležitý úkol, na který budou potřebovat všechny své síly.
S vycházejícími zelenkavými hvězdami byly všechny vzhůru. Andoriel v dlaních svírala lojovou svíci, až jí začala pod prsty tát. Pak teprve povolila stisk, opatrně ji srovnala, vyhrabala v písku důlek, nožem vyřízla kus drnu a prorazila v jeho středu díru. Drn položila kořeny vzhůru do písečného důlku a do otvoru v drnu umístila svíčku.
Harpyje vrtěly hlavami nad její důkladností a opatrností. Tolik se snažila, aby bylo malé světélko v noční tmě chráněno před pádem.
Andoriel zvedla hlavu k obloze. „Už je čas,“ zašeptala si pro sebe. Než stačila vytáhnout křesadlo, jedna z harpyjí se sklonila a přejela dlaní po vrcholu svíce. Knot se rozžehl jasným bílým plamenem.

.....................................................................................................................

Gavin se díval do lesa, kde podle Todda zmizela Varia. Věděl, že se tady jeho neteř vyzná, ale nechápal, co ji přimělo je opustit. Ať už to bylo cokoli, znovu zůstal s cizincem Toddem sám a musel se rozhodnout, jestli ho nejdříve zavede do nějakého úkrytu, nebo ho nechá jeho osudu a okamžitě se vydá za svými záležitostmi.
Ace stál opodál s hlavou vztyčenou a sledoval okolí. Na této zvláštní planetě nedokázal číst lidské myšlenky. Dokonce se mu to nevedlo ani s Andoriel, se kterou nikdy neměl problém. Ale při nerušeném soustředění dokázal ‚cítit‘ projevy života na míle daleko. Věděl, že Varia se ještě nezastavila, ale její útěk se změnil v chůzi. Kam tím lesem dojde dál, to už neurčil. Jeho pronásledování z Gillanderova sídla skončilo. K jezeru se nikdo a nic neblížilo. Ace sklonil hlavu. Kéž by stejně mohl najít Andoriel. A cestu na svoji loď. Zamrkal a pohlédl na blížícího se Gavina.
„Řeknu ti, kam jít,“ řekl mu Gavin, jakmile se ujistil, že ho Todd vnímá. „Ale nepůjdu s tebou. Mám vlastní plány.“
Ace se na Gavina díval s porozuměním. Chápal, proč ho chce opustit a vydat se za vlastní pomstou. Ale také věděl, že pokud se Gavinovi podaří zabít Kitu, bude hledání Andoriel ztíženo téměř k nemožnosti.
Gavin se mračil. On také věděl, co se cizinci Toddovi honí hlavou. A také si uvědomil, že někdy na útěku pro něj přestal být jenom cizincem. Měli podobný osud a Gavin se skoro zarazil nad tím, že na to přišel až teď. Kita oba dva připravila o někoho důležitého. Ale zatímco Gavin neměl žádnou šanci dožít svůj život s Tetein, Todd si ještě stále udržoval naději, že svoji ženu najde. Gavinova pomsta byla sebevražedná. Nechtěl přežít, a pokud by se mu podařilo s sebou do smrti stáhnout i Kitu, byl by to bonus navíc, ve který ani nevěřil. Ale to neznamenalo, že se o to nebude ze všech sil snažit.
„Víš, kde ji hledat?“ Ace se zhluboka nadechl v očekávání Gavinovy odpovědi. Nedočkal se jí. „Kitu,“ doplnil svoji otázku, když pochopil, že Gavin neví, na kterou z žen se právě zeptal.
„Ne,“ zamračil se Gavin. „Znám pár jejích domů, ale kde přebývá právě teď, to ví jenom ona. Jak víš, co chci udělat?“ vypadlo z něho.
Ace se zamračil. „Také ji potřebuji najít. Než ji zabijeme, řekne mi, kde je Andoriel. Tak jak ji najdeme?“
Gavin se rozhlédl po hladině jezera, jakoby mu jeho klidná hladina mohla napovědět. „Nevím,“ hlesl.
„A Gillander?“ napadlo Ace. „Věděl by to Gillander?“
„Asi ano,“ připustil Gavin.
„Půjdeme se zeptat Gillandera,“ rozhodl Ace.
Gavin se na něho díval nedůvěřivě. Opravdu se chtěl vracet tam, odkud této noci prchal? Ale Todd už se obrátil a rozběhl se zpět k sídlu pána Gillandera.
Gavin se ohlédl směrem, kterým podle Todda odešla Varia, ale myšlenka na ni mu v hlavě odezněla dřív, než získala nějakou formu. Rozběhl se za Toddem.
„Jak ho donutíš mluvit?“ zeptal se, když se mu podařilo s Toddem srovnat krok. Pohled jeho společníka ho nenechal na pochybách, že je Todd rozhodnutý tentokrát přinutit Gillandera k hovoru všemi prostředky. Na prostředky, kterým Todd vládl, se Gavin pamatoval moc dobře z jejich prvního setkání. Pokud Kita nebude v dosahu, mohli by mít šanci. Ale jak nakonec přemohou mocnou čarodějku, to Gavinovi pořád unikalo. Kdyby byl sám, byl by se v marném boji s Kitou nechal zabít. S Toddem na své straně by mohl mít šanci na přežití.
Gavin se ušklíbl. Přežití. Kdo o něj stojí?
Ace Gavina chytil za ruku a přinutil ho zůstat stát. Les kolem nich nebyl tak pustý, jak mu ještě před chvílí připadalo. Oba se přikrčili ve křoví a sledovali pár obezřetně se rozhlížejících vesničanů na lupu v panských lesích.
Cesta se protahovala. Vesničané odešli až po dlouhé době. Nebe začínalo tmavnout a rozsvěcely se na něm první hvězdy.
„Počkáme,“ zamumlal Gavin, sotva se jim vesničané ztratili z dohledu. Nebyl si jistý, jestli by Todda v noci bezpečně provedl kolem pastí nastražených v zahradě. Bylo téměř jisté, že po zdařilém útěku z vězení bylo několik pastí přidáno nebo přebudováno.
Todd neprotestoval a posadil se na polštář z mechu.
„Odpočiň si,“ řekl mu Gavin. „Já odpočíval u jezera,“ dodal na Toddův tázavý pohled.
Wraith se položil a přivřel oči. Byl rozhodnutý zůstat vzhůru a hlídat, ale únava ho přitiskla k zemi a odnesla jeho vědomí do ztraceného světa snů.

Kita se ve svém pokoji v bratrově domě naklonila nad čistě bílou mísu plnou tekutiny. Takové sledování nebylo tak dokonalé jako její stříbrné zrcadlo, ale stačilo, aby na klidné hladině zahlédla odraz světla na okraji travnaté pláně. Pokud chtěla být na místě setkání dalšího rána, byl čas vydat se na cestu
Na cestě od Gilladerova sídla zarachotil vůz.

Děkuju za všechny komentáře

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Hned, jak jsem v mailu uviděla, že mám komentář na Zelenou planetu, řekla jsem nahlas, že to jsi Ty. Jsi Mám radost

Kita se ve svém pokoji v bratrově domě naklonila nad čistě bílou mísu plnou tekutiny. Takové sledování nebylo tak dokonalé jako její stříbrné zrcadlo, ale stačilo, aby na klidné hladině zahlédla odraz světla na okraji travnaté pláně.

Zapnem monitor a vidím ..... no nie?

Tak aj toto pokračovanie je stále a .
Príbeh nam utešene pokračuje a ja sa stále teším na ďalšie časti.

[andoriel]

Děkuju, Puk

Mám teď pocit, že to nejhorší (nebo nejlepší?) Vás všechny teprve čeká

[Aiwendill]

Ved to...


Kazdopadne to bude zaujimave...

[andoriel]

Aiwe, tohle ještě nevíš ani Ty To přijde až někdy po 175 stránce a v kouscích dál to nebylo
Tak mě napadá - kde mám nějakého maila?

[Aiwendill]

Ja sklerotik...

Vsetko bude... Len treba vydrzat...

Už jsem u dílu 10. Zajímavě se nám to vyvijí a Zelená planeta jistě v sobě bude ukrývat mnoho zajímavého. Je to opět úplně něco jiného, tentokrát je to trochu víc fantazy.

[andoriel]

Děkuju, Azanyrmuthe
Zelená planeta je samé překvapení a doufám, že jí to vydrží co nejdéle. Nejlépe až do konce

Díky

Konečně jsem přečetl všechny díly a musím uznat, že Zelená planeta se mi líbí čím dál víc. Kdo by řekl, kam se až dá od původní Stargate zajít. Tenhle svět bych si dokázal představit i jako nějakou hru typu The elder scrolls.

Některé pasáže mají občas lehce humornou formu, zvláště když některé mé představy jsou někdy trochu víc živé:

Kita se sbírala ze země ve změti svého čarodějného náčiní. Vztekle přitom vrčela, protože její milované stříbrné zrcadlo nezůstalo ve svém rámu a leželo jí zprohýbané u nohou. Jeho střepy se válely všude kolem.

Jen si představuju ten nepořádek kolem a zrcalo rozbité na 13666 kousků