Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

tak omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale chvilku mi trvalo, než jsem tu dávno opravenou povídku v kompu našla...

Rodinná záležitost, part 2

Uplynulo pár dní od doby, kdy Marion zbavili té věci, co měla pod kůží. Od té doby byla v izolaci na ošetřovně.
"Jak to vypadá?" starala se kapitánka jeden den ráno.
"No...pamatuješ na svůj detox?" broukl Mike a koukl do papírů. Ginny jenom přikývla. "Tak podobně."
"Můžu za ní?"
"Jsi si tím jistá?"
"Ne. Můžu za ní?"
"No... dobře, ale buď opatrná ano?" staral se.
"Budu," přikývla a nejistě sešla po schodech dolů a zarazila se přede dveřmi.
"Mám jít s tebou, nebo někoho zavolat?" skoro hned se nabídl. Sám nevěděl, co by dělal, kdyby se tu objevili jeho rodiče.
"Ne, zvládnu to."
"Kdyby cokoliv, volej," mávl. Přikývla. Pak jen sledoval, jak vešla do místnosti.

"Dobré ráno," pozdravila potichu.
"Ahoj," zašeptala zesláblá Marion. Ležela na lůžku, přivázaná, pobledlá a pod očima měla velké černé kruhy. Vlasy měla slepené potem. Vypadala na půl mimo.
"Jak ti je?"
"Hrozně," hlesla. "Co ta péče?" starala se.
"Mám odejít?"
"Ne, prosím, zůstaň," hlesla a snažila se ovládat, asi to nebylo nejpříjemnější.
"Vím, jak ti je," zabručela a sedla si zpátky.
"Vážně?" starala se. Ginny jenom přikývla. "To je mi..." co je jí Ginny neslyšela, protože její matka se snažila nekřičet.
"Ne, není," broukla kapitánka.
"To líto..." dořekla to.
"Není," zopakovala kapitánka.
"Všechno, co jsem vám řekla, byla pravda..." v očích měla slzy. Vypadala mnohem méně vyrovnaně. Ginny sklonila hlavu. "V tomhle mi věř, pokud už v ničem jiném, proč bych lhala? Už jen z těch informací... zvrácená radost z vaší zmatenosti..."
"Nevím, proč bys to dělala."
"Proč bych mluvila pravdu? Protože mi nevěříte, ale dám vám tím brouka do hlavy... pravda má mnoho podob."
"To nepochybně ano."
"Proč tu jsi?"
Ginny se ušklíbla. "Jeden přítel by řekl, že jsem buď nekonečně úžasný a laskavý člověk anebo že jsem naivní," maličko se pousmála.
"Možná naivní, po mě," rozesmála se a pak smích přešel v kašel.
Kapitánka nervózně poposedla. "Možná, promiň, musím jít."
"Stavíš se ještě?"
"Měla bych?"
"Prosím."
"Zítra," broukla a vstala. Kývla, že děkuje. Pak zavřela oči. Zřejmě se opět pokusí o další spánek plný nočních můr. Ginny vyšla ven a opřela se o stěnu. Sklouzla po ní dolů a zajela si rukama do vlasů. Hlavu si opřela o kolena. Párkrát se zhluboka nadechla. Peklo!!! Za chvilku se zvedla a šla do tělocvičny. Nikoho tam nebylo. Vytáhla si magneťák a pouzdro s CD. Zavřela se a vybrala si jedno taneční CD. Pustila ho a zavřela oči. Na chvíli se zaposlouchala, než se dala do tance. S Michellem nedávno trénovali trojitou otočku. Kdysi ji uměla, tak si to chtěla zopakovat. Vždycky se ale zasekla v půlce druhé. Nemohla se soustředit. Zkoušela to pořád, ale stále jí to nešlo. Nakonec hudbu vypnula a sedla si na žíněnku. Pleskla sebou na záda. A dost! Tohle bylo naposled, co sebou nechala takto manipulovat. Hudbu pustila znova. Dala se do sestavy od začátku. Po deseti minutách se jí to konečně povedlo. Vždycky z takových věcí mívala radost, ale dneska ne. Povzdechla si a vzdala to. Dneska to prostě nebylo ono. Když tak nad tím uvažovala, nechápala, co vlastně Michelle dělal tady. Měl být na Broadwayi a vymýšlet choreografie při muzikálech.

Doktor Calahan si přisedl ke kapitánu Ryanové, dříve Smithové, a usmál se.
"Jak ti dopou ty malé mrchy? Myslím králíky."
"Nemám králíky," zamračila se na něho.
"Jako jak se vede..."
"Jo tak. Fajn," odvětila.
"Hele, neradila jsi... hm... Reedové... no..."
"No"?"
"No... jak to mám rád... v posteli..."
"Jo tohle. Ne," pousmála se.
"Hm, mám pocit, že mě ta ženská chce..." popsal jí předchozí den.
"A ty ji?"
"No... já... jednu chvíli je taková a druhou jiná... jsem z ní vedle." Ginny se uchechtla. "Jednu chvíli bych ji zabil a druhou... nevím, Gin, vážně ne."
"Nech to zatím tak. Uvidíš, co se z toho vyvine."
Jenom ji zamyšleně sledoval. Měla pravdu. "CO William,"
"Je super," usmála se.
"Vážně?"
"Jo, nedávno udělal lasagne."
"No, tak to se snažil!"
"Je zlatý," přikývla.
"Tak pozor, aby ti ho někdo neunesl," smál se jí.
"Jo, to by bylo to poslední, co bych teď potřebovala. Mike přikývl. "Je to divné, víš," broukla. "Tohle, co se děje."
"Jak to myslíš?" nechápal.
Ušklíbla se. "Moje mami...matka tady dole, táta, který o tom neví a u kterého to tak zůstane a já někde mezi."
"Je to divné, to máš pravdu," přikývl. "Ale vždycky budeš mezi."
"Já ale nechci být mezi," nafoukla se.
"Ale nemáš na výběr."
"Kapitán Smithová k bráně prosím," ozvalo se městem. Jenom si povzdechla, protočila očima a vydala se tam. Děsila se toho, co po ní chtějí. Když vešla k bráně, usmála se. Tátu tady nečekala.
"Ahooj, co tu děláš," pozdravila ho s úsměvem, ale už v půlce věty věděla, že je nějaký problém. A velký. Nejraději by se mu vyhnula. "Co tu děláš?" znova se trošku pousmála.
"Co tu dělám?" zavrčel. "Ty se mě ptáš, co tu dělám?"
"No," přikývla, i když odpověď dávno znala.
"Myslela sis, že se to nedozvím?!" zahřměl.
"Nemůžeme jít někam jinam?" špitla a ukázala k zasedačce.
"Ne! Nemůžeme..." pak se zarazil a podíval se ke schodům.
"Pane Smithi," pousmál se generál Bradsome. "To je překvapení."
Jack prudce oddechoval. "Pojď," pobídla ho Ginny a zavedla do místnosti. "Tak teď si křič, jak je libo. Ale nejdřív mi řekni, proč to všechno?"
"Kdy jsi mi hodlala říct, že tu je?!"
"Nikdy," odvětila. "Nikdy jsi to neměl vědět a nevím, jak je možné, že jsi teď tady," napřímila se. Za tímhle si stála.
"Chci ji vidět!" štěkl.
"Ne!"
"Vzhledem k tomu, že stačí si říct jen generálovi, tak tebe se to netýká!"
"Všechny informace související s tímto měly být zapečetěné a nikdy, NIKDY, se k tobě neměly dostat!" prskla.
"Pozdě," ušklíbl se.
"To uvidím," povzdechla si.
"Lhala jsi mi," maličko znova zavrčel.
"Nelhala, nic jsem ti neřekla," šeptla.
"Je to moje žena a tvoje matka, mám právo to vědět!"
"Ne, tati," hlesla. Její táta ji praštil. Chytla se za tvář a v očích měla slzy.
"Je to moje žena!" štěkl. "Je a vždy bude! Někdo koho miluji, ale to ty evidentně nechápeš!" Vztekle se otočil a odešel pryč. Kapitánka za ním jenom napůl vyděšeně a napůl nešťastně koukala. Tohle nechtěla, na druhou stranu, co čekala. Opřela se o stěnu a hlavu si složila do dlaní. Nevěděla, jak dlouho tam seděla, dokud se jí někdo nedotkl na rameni. Ohlédla se po tom někom.
"No tak," broukl Will, kterého očividně někdo zavolal. Položila si hlavu zpět do dlaní a vzlykla. Stoupnul si k ní a objal ji. Hladil ji konejšivě po zádech. Šeptal jí, že to bude dobré. Nakonec se mu povedlo ji více méně ukonejšit. Snažil se, aby to nevypadalo moc důvěrně, přece jenom byly otevřené dveře. Nakonec ji odvedl pryč.
"Víš, co je nejhorší?" vzlykla. "Že ho chápu."
"Nejsi sama, ale taky chápu tebe. Je to začarované."
"Praštil mě," fňukla a třela si tvář. "Bolí to." Jen ji pohladil po tváři. Pořádně ho objala. Dal jí pusu a hladil ji. "Bude u sebe v pokoji, půjdu za ním."
"Dobře," přikývl. "A nebuď na něj zlá."
"Už jsi mě někdy viděl zlou?"
"Ano, několikrát," mrkl a políbil ji na čelo. Pousmála se a vstala. Vydala se za tátou. Zaklepala u jeho pokoje a čekala. Byla pozvaná dále.
"Ahoj," hlesla a koukla na muže naproti. Lehce se na ni zamračil. "Omlouvám se, že jsem ti to neřekla."
"Já se omlouvám za to, že jsem tě uhodil..."
Přikývla."Zatím ji vidět nemůžeš ale."
"Chápu," přikývl.
"Dobře," přešlápla.
"Nepůjdeme na jídlo?" staral se.
"Můžeme, ale musím pak do tělocvičny," přiznala neochotně.
"Nevadí," broukl.
"Stavím se pro tebe na snídani, ano?" pousmála se. "Slibuju..." Pak se zarazila. Táta k ní přišel a pevně ji objal. Ne, ne, ne, ne, ne...to neměl dělat. Přitiskla se k němu a rozplakala se. Snažila se to nějak ovládnout, ale události posledních dní právě nějak nezvládla. Pořádně ji objal a hladil. Měl ji rád a mrzelo ho to "Musím jít," vzlykla. "Mám ještě práci."
"Přijď ještě večer," zažadonil. Dlouho spolu jen tak neseděli a nepovídali si.
"Tak jo," fňukla a otřela si oči.

Kapitánka se po běhání stavila za tátou, kde byla dlouho do noci. Do postele se dostala někdy kolem druhé ráno. Byla úplně vyčerpaná, běhání, před tím několika hodinový tanec – byla ráda za svoji postel. Will ji vzbudil kolem desáté. Oba měli volno dneska. Přitulil se k ní. Dal jí pusu. Něco zamručela a obrátila se směrem k němu. Přitiskl si ji k sobě.
"Bré ráno," broukla.
"Dobré."
Protřela si oči a rozlepila je. Ginny se protáhla a vylezla z postele. Jakmile se postavila, vyjekla a skončila na zemi. "Au, sakra..." knikla a chytla se za nohu.
"Co se děje?" přiskočil k ní její manžel.
"Koleno..." hlesla.
"Mám tě odnést na ošetřovnu?“
"Dojdu asi sama, jenom mi pomoz vstát, prosím." Poslechl a pomohl jí se převléci.

"Gratuluju, máš natažené vazy," oznámil ji s hraným úsměvem Mike, když kouknul na výsledky skenu. "Cos dělala?"
"Tancovala," povzdechla si.
Jen na ni zíral. Pokrčila rameny a koukla do země. Jen si povzdechl. "Budeš muset zůstat doma."
"Nikam ani jít nemáme," zabručela.
Hodil po ní látkovou bandáž. "Mělo by to pomoct."
"Díky."
"Měla bys přestat se přepínat.“
"Jindy mi to nevadí, ale...asi se musím přestat točit," broukla. „Michelle po mně chtěl, abych se pětkrát otočila. Ale dík, doktore," pomalu sklouzla dolů.
"Něco pro tebe mám," s těmito slovy a maličkým úsměvem přišla druhý den na návštěvu ke svojí matce kapitánka Smithová. V ruce držela dvě knížky. "Jak ti je?" starala se se špatně skrývaným zájmem.
"Mohlo by být lépe, u tebe?"
"Fajn," trošku se pousmála a podala jí knížky. Byly o Artušovi.
"Mé nejoblíbenější."
"Vím," přikývla s úsměvem její dcera.
"Děkuju!" usmála se. "Jmenuješ se podle jedné z postav," dodala ještě.
"To taky vím, četla jsem je."
"Měla jsem ji hodně ráda."
"Mluvila jsem s doktorem. Říkal, že ve tvojí krvi už nejsou ani stopy po té látce..."
"Ale stejně mě nepustíte," řekla s klidem.
"Musíš zůstat ještě na ošetřovně," pousmála se trošičku. Celou dobu ji ale pozorně pozorovala.
"Dobře,“ přikývla rezignovaně, „a jak se vůbec máš? Cos celou tu dobu dělala? Je mi jasné, že to nedoženeme za pár hodin... ale mám o tebe stále starost!"
Ginny se dala opatrně do vyprávění. Mluvila obecně, nic konkrétního moc neřekla.
"A máš rodinu?" vyhrkla na ni Marion, sotva skončila s jednou částí.
"Nemám děti...zatím," broukla.
"Takže máš manžela..." usmála se.
Ginny neodpověděla. "Možná," připustila nakonec.
"Nemáš prstýnek."
"Nemám."
"Chápu," přikývla. "Měla bych tip, ale nechám si ho pro sebe."
"Netipuj, nebude to dobře," zabručela smutně. "Není odsud."
Jen přikývla, ale myslela si o tom své."Nikdy bych tě netipovala na vojáka."
"Jsem pilot. Stíhačky a tak," opravila ji.
Zachichotala se. "Stíhání máme asi v rodině."
"Ano?" zamrkala.
Jen se rozesmála. "To byl vtip."
"Cítíš se odpoledne ještě na jednu návštěvu?" zeptala se kapitánka po chvíli.
"Klidně i na pět." rozesmála se. "Ráda tě uvidím."
Ginny se stydlivě pousmála a trošičku přikývla. "Musím jít, ale odpoledne znova přijdu," slíbila.
"Budu ráda a děkuju za knihy."
"Nemáš zač, vím, jaká je tady občas nuda," přikývla a odešla.
Marion se usmívala a jakmile se zavřely dveře, zamračila se. Chvílí za nimi koukala, než se otevřely. Ušklíbla se a prohlásila. "Čekala jsem tě, myslím si, že zvědavost by ti mohla ublížit..."

Kapitánka splnila, co slíbila. Odpoledne se zase stavila.
"Mám pro tebe překvapení," broukla, jakmile vešla a ustoupila ze dveří. Dovnitř vešel její táta, který se zastavil kousíček ode dveří. "Nechám vás," šeptla Ginny po chvilce. Vyběhla nahoru do pozorovací místnosti. Na jednu stranu jim chtěla nechat soukromí a na druhou to chtěla vidět. Nahoře ji čekal Will. Chtěla, aby tam byl s ní.

"Vypadáš...skoro stejně," vydechl Jack. "Stejně krásně."
"Taky ses skoro nezměnil" Oba k sobě přistupovali s určitým odstupem.
Jack přešlápl. "Můžu?" ukázal na židli.
Přikývla. "Přijde mi to jako věčnost..." hlesla.
"Myslel jsem, že...celou tu dobu jsem myslel, že jsi mrtvá," šeptl.
"To je pro mě to nejhorší... celu dobu jsem... žila s tím... že...trpíte, oba!"
"Nemáš tušení jak."
"Je mi to líto," hlesla.
"Já vím..." přikývl a nesměle ji chytl za ruku. Přitiskla se k němu a objala ho.
Ginny nahoře jenom potichu stála se založenýma rukama. "No tak," objal ji Will a setřel jí slzy.
"Vidět tohle..." šeptla.
"Vím, ale není to pěkné?"
Jenom tiše přikývla. "Přestaň," šeptl, otočil si ji k sobě a dal jí pusu. Setřel jí znova slzy. "Nemám rád, když pláčeš."
"Proč?" knikla a otřela si oči.
"Nesluší ti to a nevím, co mám dělat," pousmál se.
Maličko se pousmála. "Většinou stačí, když mě jenom obejmeš a držíš," šeptla. V tom ale úplně zbledla a ztuhla. Koukala někam za jeho rameno. Will se tam skoro bál podívat. Nakonec se ohlédl. Odkašlal si a poodstoupil. Kapitánka si rychle utřela slzy a koukala na generála Brandsoma.
"Do mojí kanceláře, oba. Hned!" řekl jenom a vyšel jako první. Oba sklopili pohledy a pomalu se za ním vydali jako na popravu. To byl ale průšvih!

Došli ke generálovi do kanceláře. Potichu se oba postavili ke stolu. Čekali.
"Co spolu máte! A pravdu, poznám, když lžete!"
Oba se na sebe podívali. "Je to moje žena," povzdechl si Will, "vzali jsme se před nějakou dobou."
Brandsome si s plesknutím složil hlavu do dlaní. "Vy si snad ze mě děláte srandu?" trošku zavrčel.
"Ne, pane," knikla nebojácně Ginny.
"Jste se úplně pomátli na rozumu? Čím jste mysleli?" štěkl a koukl na Willa. "Ok, dobře, kapitáne Ryane, u vás je mi jasné, čím jste myslel, ale kapitán mohla mít trochu rozumu..." zarazil se. "Ne, nemohla, je ženská! Sakra!"
"Jestli...jestli nás musíte rozdělit, pane, půjdu já," hlesla Ginny.
"Jestli vás musím... ne!" křičel, ale nakonec si dal panáka a uklidnil se. "Ne, nerozdělím vás, ale oba mi odpřísáhnete, že tyhle...něžnosti," prskl, "si necháte někam jinam! Za dveře a nikdy ani nikdo vás takhle nenačapá, ano? Jinak budou padat hlavy a s vašima padne i moje."
"Bylo to jenom výjimečně, generále," hlesl Will. Ginny jenom mlčela. Měla dojem, že je chvilku před úplným zhroucením. Nestačilo, že tady měla svoji údajně mrtvou matku, svého tátu a ještě ji a Willa někdo viděl. Nějak toho trošku začínalo být moc. Generála skoro nevnímala.
"Kapitáne!" štěkl Brandsome. Ginny sebou jenom trošku trhla.
"Promiňte, pane?"
"Žádné něžnosti na veřejnosti! Ano?"
"Ano, pane," hlesla sotva slyšitelně.
"Kdo o tom ještě ví?"
"Asi Reedová a Tylor a doktor Calahan. Ginnin...kapitánin táta a jeho žena, moji rodiče a bratr. To by mělo být všechno. Jo a prezident Heys," vyjmenoval Will. "A vy," dodal trošku omluvně.
"Idioti!" ulevil si. "Dobře, tohle jsou jediní lidé, kteří o tom budou vědět... a teď vypadněte, nebo vás zastřelím." Na rozdíl od doktorky Weirové on zbraň nosil.
"Vy to nebudete hlásit?" vydechl Ryan, který se už připravoval na hodně dlouhý kopanec do zadku.
"Prostě vypadněte, ano?"
"Děkujeme, generále," přikývl Will. Rozhodl se mluvit, protože jeho žena evidentně ztratila řeč. Generál jen počkal až vypadnou a pak si dal ještě dva panáky. Věděl, že se k sobě nějak mají, ale tohle teda nečekal. Manželé. Odfrkl si. Musel ale zase uznat, že jejich práci to nijak neovlivnilo. Teda aspoň nijak viditelně. Vedl blázinec!

Chris "prezident" Lincoln si povzdechl: "Liv, jsem na tohle levej."
"Nejsi," mrkla na něj. Poodešla pár kroků.
"Počkej, prosím, neodcházej! Zbláznil jsem se!" Na tohle se zastavila a pomalu otočila. "Copak můžu přemýšlet? Když tě vidím, srdce mi tluče a nemůžu skoro dýchat! Nedokážu vnímat nic jiného... tak prosím poslouchej..."
Doktor Calahan šel zrovna kolem a zarazil se u dveří, když to slyšel. Nenápadně nakoukl. Olivie Reedová pomalu přešla k Lincolnovi a pohladila jej po tváři. "Nechci poslouchat ani nemůžu. Někdo z nás dvou musí mít rozum. Přestože..."
"Přestože, co?" Naklonil se k ní, ale uhnula. "Vím, že nejsem pro tebe jako každý jiný... řekni, že je to pravda a nechám tě jít, když budu muset, jen řekni pravdu a řekni ji nahlas!"
Mikovi spadla brada. Tak ho uhání, kdo ví jak dlouho, a ve skutečnosti jede po tom trpaslíkovi? Ušklíbl se. Neviděl jí do obličeje. Olivie však pokračovala: "Raději neřeknu nic, lhát tobě ani sobě nechci, nech mě jít, zapomeň na mě, stejně zítra se probudíš a vše bude jinak. Ublížit ti nechci, stejně se naše cesty rozdělují. Prosím nech to tak..." Doktor zavrtěl hlavou a odešel.
Po té poslední větě se snažil Chris udržet vážnou tvář. Nakonec se rozesmál. "Bože, co to meleme za sračky?"
Liv se smála s ním. "Lorne musel hulit dobrej matroš, když to psal. Mám pocit, že se u toho rozesměju!"
"Musíme udržet vážnou tvář," hýkl.
"No to nezvládnu, když se budeš šklebit. Pak je tam ta romantická písnička a další děj asi z pěti. Pak ale naše hraní končí tvojí smrtí, pak zpívám a nakonec odejdu za plátno a jakoby se zastřelím... ok, asi se romanticky zbliju."
"Proč to děláme?" zamračil se.
"Protože major Lorne má štěněčí oči a vždy dostane, co chce? A protože to je jeho první scénář?"
"Vypadá to tak," povzdechl si.
"Hele, zítra zkusíme písničky a večer máme s Lornem zkoušku, pokud to nezahrajeme dobře, tak budeme muset s ním zkoušet častěji, takže se snaž, chci to mít za sebou.. jdu večeřet a pak někde odchytit Mika. Chybí mě."
"Utíkej," usmál se a mávl jí.

Olivie se rozeběhla na večeři a pak se vydala hledat toho, po kom její srdce toužilo. Zaklepala u Mika. Vyzval ji dál.
"Ahoj, ukradla jsem v kuchyni buchtu, dáš si?" přišla hned k němu.
"Co kdyby sis zašla normálně ke stolu a vzala si ji jako všichni ostatní?" vzhlédl od stolu.
"Ale," hlesla. "Donesla jsem ji tobě..."
"A Chris taky dostal?" opřel se.
"Cože?" nechápala. "O čem to mluvíš? Donesla jsem ji tobě."
Mike jí slovo od slova odrecitoval, co slyšel v tělocvičně a nezapomněl se u toho značně pitvořit. Chvíli na něj zírala s otevřenou pusou a nevěděla, jestli se začít smát, nebo brečet a nebo uraženě odejít. Nakonec se rozesmála. "Ty žárlíš!" Nafoukl se a založil si ruce. "Si vážně myslíš, že bych takhle mluvila a Chris taky?" smála se dál. "Proboha!" Setřela si slzy od smíchu. "Je to divadlo!"
"Tak proto to znělo, jak byste vyhulili hašiš," odfrkl si a vstal. "Díky," zakousl se do buchty.
"Nevím, co u toho hulil Lorne, ale tohle jsme ani jeden nebyli schopní říct vážně a trénovali jsme to už hodinu," přešla k němu a dala mu pusu. "Chris je typ člověka, který mluví asi takhle: Hele, mám na tebe chuť, vrzneme si ve skladišti?"
Mike se trošku usmál. "Nesedilo mi to ani k jednomu z vás," přikývl a koukl na ni. "Mám na tebe chuť, vrzneme si tady?" snažil se napodobit Lincolna a v koutcích úst mu zacukalo.
Liv se rozesmála a políbila ho. "Ty moje žárlivko..." Dal jí kousnout buchty a pak ji povalil na postel. Dal jí pusu.

"Vidíš ho?" hlesla Ginny další den, když stála v pozorovací místnosti a sledovala své rodiče. Z místnosti pod ní se stal normální pokoj, i když ostře hlídaný. "Je z ní úplně na větvi," koukla na Willa.
"Nedivím se, taky bych byl na větvi, kdyby se tu objevila a já si celou dobu myslel, že je mrtvá."
"Proč jí nevěřím?"
"Možná protože jí nevěří nikdo. Jen tvůj táta."
Trošku se ušklíbla. "Běž za nima," pobídl ji.
"Co? Ne, já..." tvářila se maličko vyděšeně.
"Jdi," zavelel.

"Můžu?" zeptala se, když otevřela dveře.
"Jistě!" usmála se její matka.
"Co děláte?" zajímala se a sedla si k nim.
"Vzpomínáme," začervenala se Marion.
"Více méně," přitakal pan Smith.
"Aha," usmála se Ginny. "Takže nenápadně chcete naznačit, že ruším?"
"Vůbec, chci, abys tu byla s námi," povzdechla si Marion šťastně. Ginny se usmála. "Přemýšlela jsem, že možná jednou bychom zase mohly být rodina," knikla nesměla Marion. Jack i jeho dcera trošku poposedli.
"Možná," připustila potichu Gin.
"Našel sis někoho jiného, že?"
"Mám manželku," přikývl. Kapitánka mlčela.
"Aha, tak to rodina nebudeme, to je jednoduché."
"Marion, já...bylo to dlouho potom..." knikl Jack.
"V pořádku, nic jiného bych nečekala."
"Je mi to líto," hlesl.
"Nevadí" mávla rukou, ale bylo vidět, že jí to štve.
"Promiň," pohladil ji Jack.
Pousmála se a skoro hned změnila téma.
"Musím jít," omluvila se kapitánka asi o hodinu později. "Mám práci," mávla neurčitě rukou.
"Dobře, půjdu s tebou, stavím se na oběd." chytl se toho skoro hned Ginnin táta.
"Přijdete potom ještě?" starala se Marion.
"Ano, já určitě ano, večer," řekl Smith.
"Já se budu snažit," slíbila neurčitě Ginny. Marion seděla a sledovala dveře.
"Pořád je to zajatec, tati," vyčetla svému tátovi kapitánka po cestě do jídelny. "Neřekls jí nic, že ne? Ani nenaznačil?"
"Neboj, neudělala jsem to. Je to ona... ale ..." Ginny se jenom pousmála. Mozek mu naštěstí ještě fungoval. Nabrali si jídlo a pustili se do něj.

Liv Reedová nakoukla do pozorovací místnosti, když tam nikdo nebyl, vydala se za Marion. Vešla dovnitř.
"Opět si jdete popovídat, seržante?" starala se.
"Tak trošku," připustila Liv.
"Tak se posaďte," pousmála se Marion.
Sedla si. "Chci vědět více o Aztécích!" řekla procítěně. "Věříte, že ty rituály vám přinesou štěstí?"
"Nám?" zamrkala Marion. "Jim možná."
"Vám, nám, vždyť je to jedno," mírně se pousmála. "Odpovíte mi?"
"Aztékové na to věří."
"Takže jsou pověrčiví..." pousmála se. "Hodně? Věří na duchy?"
"Ne, od toho jsou rituály, aby je před nimi chránili."
"Umíte Wraithsky? Anticky ano, to je mi jasné, ale Wraithové stále žijí." Vypadalo to, že se snaží na něco přijít.
"Ano, umím, stejně jako Aztékové."
"Děkuji... narazila jsem na určitý spis v Antické databázi."
"Ano?" opáčila.
"Nic zajímavého," mávla ledabyle rukou Reedová. "Trochu Wraithského prokletí... nic víc."
Marion se zamračila. Věděla, kam tím pihatá seržantka míří a proč jí to vykládá. Nakonec neutrálně podotkla: "Na to, ale, slečno, musíte být Wraith..."
"Ano, to je správně... ale někdy," vystala a šla ke dveřím, "na to, abyste byla Wraith, stačí znát jen ten rituál... na druhou stranu, existují věci, o kterých nevíte."
"Nikdo netvrdí, že Aztékové, nebo kdokoliv jiný, ví všechno."
Pousmála se. "Někdy existují dohody, které nezrušíte, stejně jako svůj původ. A pokud vy, věříte v rituály, pak je to pro mě snadnější."
"Nezahrávejte si, seržante, s něčím, čemu nerozumíte!" Marion se trošku zamračila. "Radím vám dobře."
Liv se usmála, dosáhla svého. "Stále jste jedna z nich."
"Žila jsem s nimi přes dvacet let, seržante. Vím o nich spoustu věcí, ale to neznamená, že jsem jedna z nich:"
"Věřte si třeba tomu, že vám věřím... ale mám určité sklony být přehnaně podezřívavá."
"To každý tady."
"Uvažovala jste někdy o tom, že k tomu máme důvod?" ušklíbla se a odešla.

Uplynul skoro týden a Jack Smith poctivě každý den chodil za Marion. Trávili spolu skoro celé dny. Vypadal spokojeně a z každé návštěvy se vracel šťatsný. Jeden večer přinesl nějakou hru a pustili se do hraní.
"Napadlo mě, že bych ti mohl sehnat lepší ubytování."
"To by bylo fajn," pousmála se.
"Nemuseli by na tebe zírat z vrchu, jako bys byla nějaká opička v zoo."
"Chápu to," povzdechla si.
Nabídl jí hrozny. "Jsem rád, že jsi zpátky," pousmál se. Marion chvilku mlčela a pak se rozhlídla se.
"Jsi si jistý?" opáčila.
"Ano, jsem!"
"Být tebou, nebyla bych," pousmála se.
"Proč?"
"Nemuselo by se ti to vyplatit."
Vypadal mírně nechápavě, nakonec se rozhodl to hodit za hlavu. "Jsi na řadě."
"Vím," pousmála se. Jack ani nepostřehl, co se stalo. Marion vzala nůž, který měla od snídaně a Jacka jím bodla do hrudi. Stihla jej bodnout ještě dvakrát, než si nůž vzala a vyšla ze dveří.
Kde podřezala oba strážce, kteří čekali u dveří. Mysleli si, že vychází pan Smith, spletli se. Městem se rozlehl alarm.

"Lékařský tým do..."
"Táta!" vyjekla Ginny v jídelně, když uslyšela hlášení, a rychle vstala ze židle, až ji shodila. Rozeběhla se k pokoji svojí matky. Will to skoro ani nestačil postřehnout, ale běžel za ní. Byl to takový reflex, který si vypěstoval. Kdyby se jí něco stalo. Kapitánka doběhla do místnosti. Vojáky už ošetřovali kolegové, kteří tam přiběhli rychleji, a u jejího táty už taky někdo klečel.
"Kam běžela?" klekla si k jednomu muži, který byl při vědomí.
"Směrem do města," hlesl. Ginny se rozhlídla. Chtěla být u táty a zároveň ji chtěla nejradši zabít.
"Běž," broukl Will, "budu tu."
"Já..."
"Běž!" křikl na ni. Přikývla a rozeběhla se směrem, který ukazoval voják. Podle ní běžela do skladu. Vzali od ní nějaké věci, když ji sem přivedli.
"Chucku, uzavřete prostor brány!" křikla do vysílačky za běhu kapitánka Ryanová. Jenže Chuck mlčel. Zamyslela se nad tím. Marion musela mít hodně času. Změnila směr k bráně. Doběhla před místnost s bránou. Otevřela si a pomalu i se zbraní vešla. Chuck držel ruce nahoře a stál společně s ostatními stranou. Marion byla u konzole.
"Zvedni ruce!" zakřičela Ginny. "A pomalu!!" štěkla.
"Ne," řekla s klidem. "Ale ty odhoď zbraň," namířila Chuckovi na nohu. Ginny vystřelila. Spíš ze vzteku než že by na ni přímo mířila.
"Zbláznila jste se!" zakřičel Lorne. Kapitánka střílela kousek od nich.
"Odhoď tu zbraň!" štěkla Ginny na Marion. "Okamžitě!" Marion se rozesmála a střelila toho, kdo se obořil na její dceru. Kolem majora se udělalo mírné kolečko. Kromě Reedové, která si k němu hned klekla a snažila se ho alespoň provizorně ošetřit. Marion seběhla dolů a kapitánka utíkala za ní.
"Stůj!" štěkla znova. Nemohla se přinutit na ni vystřelit přímo. "Jak se dostaneš pryč, když je brána zavřená?" Marion se ušklíbla a vyhrnula si rukáv. Na ruce měla nějaké zařízení. Nejhorší na tom všem bylo snad to, že skoro nic neříkala. Jednoduše odhodila zbraň a točila se k ní zády. Věděla, že ji Ginny nestřelí do zad, a neozbrojenou. Brána se otevřela, když zařízení zmáčkla. Kapitánka netušila, co dělat. Chytla zbraň pevněji. Párkrát se zhluboka nadechla a vystřelila. Marion mírně sebou při zvuku výstřelu cukla, ale pak pevně vykročila směrem k bráně. Bez jediného otočení prošla. Brána se zavřela. Kapitánka na ni jenom vyděšeně dívala. Pak se rozeběhla zpátky na ošetřovnu. Všichni za ní mírně nechápavě koukali. Pak se prostorem brány nesl výkřik a zaklení majora Lorna, které nebezpečně znělo, že někdo někoho zabije, ale zda bude zabita Reedová nebo Smithová, to se raději nikdo neodvážil hádat. Za chvíli přiběhli zdravotníci.

Ginny doběhla na ošetřovnu. Jejího tátu zrovna někam vezli. Všude bylo „krve jak z vola“.
"Miku!" prodrala se hromadou lidí. "Miku, jak je mu?" vyhrkla.
"Běž z cesty!"
"Miku!"
"Musí na operační sál," odstrčil ji. Pak na ni koukl. "Budu dělat, co můžu," slíbil. Jenom rychle přikývla a po tváři jí stekly slzy. Odvezli ho pryč. Kapitánka si sedla na židli a složila si hlavu do dlaní. Ucítila, že ji někdo vzal kolem ramen. Věděla, že to byl Will. Přitiskla se k němu.
"Ať je v pořádku," vzlykla potichu.
"Bude, neboj, slibuju." Hladil ji po vlasech.
"Co ostatní?"
"Všichni na operačním sále."
"Je to moje vina," šeptla.
"Podívej se na mě!" trošku zavrčel. Zvedla k němu oči. "Není to tvoje vina, jasné? Tys je nebodla!"
"Ale..."
"A dost, jasné?!"
Otřela si oči a přikývla. "Ale kdyby ty stráže byly vevnitř..." hlesla.
"Nech toho!"

"Jsou tam dlouho," hlesla a koukla na hodinky.
"Tys tam byla skoro čtyři hodiny," podotkl. "Když tě postřelili," dodal. "Tvůj táta tam je zatím hodinu."
"Připadá mi to jako věčnost."
"Výborně, tak jdeme dělat něco jiného, oni ti dají vědět!"
"To dají," ozvalo se hned vedle. "Zatím jsem ale svolala radu, pojďte, chci vás na chvíli zabavit," broukla Liv.
"Nepůjdu nikam," zavrtěla hlavou kapitánka.
"Kapitáne, tohle je rozkaz i od generála Bradsoma."
"Byla jste s tím na ošetřovně, seržante?" staral se Ryan.
"Ne pane, nekrvácím, ta krev není moje, je Lornova a teď, za deset minut v zasedačce."
"Nemůžu jít, Wille," chytla ho za ruku, když se vydal za Liv.
"Musíme, stejně teď pro ně nic neuděláš."
"Běž, vypnu vysílačku a zůstanu tady. Nemůžu a nechci odejít a je mi jedno, co se kvůli tomu stane."
"Ne, jdeme."
Zoufale se ohlídla k sálu, než se neochotně vydala za kapitánem. Trochu ji to alespoň rozptýlí, ne úplně, ale rychleji ten čas od konečného verdiktu uteče. Došli do zasedačky. Kapitánka si sedla co nejblíže dveřím. K jejímu překvapení tu bylo dost lidí. McKay, Bradsome, Lorne - který byl poněkud bledší než normálně, Liv, George a ještě pár vyšších velitelů. Bylo jí to vcelku jedno, pořád koukala na hodinky a pod stolem poklepávala nervózně nohou. Všimla si akorát, že Liv vstala a něco mluvila. Neposlouchala ji.
"Než se povedlo Marion utéct," začala Liv. Tohle začalo zajímat i Willa. "Několikrát jsem ji navštívila. Všimla jsem si, že v databázi Antiků, kterou mi laskavě doktor McKay částečně překládá, je několik zmínek o takzvaném Prokletí. Tedy Wraithském prokletí." Odkašlala si. Všichni čekali, co z ní vyleze. "Jde o určitý rituál, kdy na postiženého přiženete něco špatné, taková trochu voodoo záležitost. Spíše jde o určitý rituál, kterému Antici věřili a to hodně. Pokud jsou Aztékové stejně pověrčivý, dalo by se toho využít."
"Jak?" zajímal se generál.
"Šeptanda, generále," hlesl Will.
"Tak nějak," vstal i McKay, "jde o to, že pokud ten rituál provedete v určitém afektu a jste Wraith, bude platit... to je nám více méně asi prd platné, tedy..." koukl na Liv, "pokud by toho byla schopná tady seržantka."
"Seržant asi míří k tomu," začal Lorne, "že o sobě necháme rozšířit nějaké zvěsti, něco, co by nám dalo strategickou výhodu a Aztéky by to postrašilo."
"Takže co navrhujete?" broukl znova generál.
"Vypustíme o sobě nějakou fámu, cokoliv. Může toho být více... třeba vezměme si z historie to, že jsme vyvraždili omylem planetu nějakou nemocí. Cokoliv, že dokážeme mluvit pod vodou, něco ale co se může zakládat na pravdě, ale mohlo by je to vyděsit..."
Ryan se mírně pousmát. "Co kdybychom řekli pravdu?"
"Planetu nemocí se už povedlo vyvraždit," ušklíbla se kapitánka a znova koukla na hodinky. Jinak byla potichu.
"Ne, myslím to tak, co kdybychom vypustili to, že mezi námi žije někdo, kdo ví jak zacházet s Wraithskými kletbami... Vy to víte, seržante, tím jsme si jist." Liv maličko přikývla.
"Přežeňme to, máme doslova na své straně Wraitha," řekl s klidem generál. "Navíc i dceru vrchní vládkyně Aztéků a máme Avalon..."
"Omluvte mě," hlesla kapitánka, která byla bledá jako stěna. Vyskočila na nohy a odběhla. Sevřel se jí žaludek a najednou se jí udělalo strašně špatně.
"Takže jaký je plán?" zajímal se George.
"Kdokoliv vypustí tuhle fámu, máme Avalon a Wraitha a dceru té Aztécké blbky," povzdechl si generál.
"Převlečete se a vypustíte to jako místní v nějaké hospodě. Lorne vám napíše scénář." ušklíbl se Bradsome. "Končím poradu, Reedová a Lorne za mnou."
"Rozkaz, pane!" křikli vojáci. Evan i Olivie se vydali za svým velícím.

Kapitán stál před „panenkami“ a nervózně koukal kolem. Byl sice u málo používaných záchodů, ale nikdo ho nemusel načapat, jak okouní u dámských záchodů. Zpoza rohu vyšla Reedová.
"Hledáte náušnici, pane?" ušklíbla se.
"Svoji ženu," šeptl a trhl hlavou ke dveřím. "Vím, že tam je." povzdechl si a nešťastně tam koukl.
Liv se kolem něj jen protáhla a vydala se za kapitánkou. Vypadalo to skoro jako pozemské záchody. Taky několik kabinek a umyvadla mimo ně. "Kapitáne," zavolala seržantka. "Dostala jsem zprávu od Mika, prý máte vypnutou vysílačku, ale váš otec je mimo nebezpečí."
"Dík," hlesla z jedné kabinky. Ani se jí neulevilo.
"Madam?"
"Hm?"
Liv přešla ke dveřím kabinky a opatrně se opřela o rám. "Není to vaše vina, ano? Nikdo vám to nemá za zlé, ani já, ani váš otec. Lorne a ani ti pobodaní. Jen chci, abyste věděla, že nás teď čekají těžké časy a potřebujeme vás víc než kdy předtím..."

Super.
Máš omluvenku za zpoždění ... Ale bude platná jenom tehdy, pokud tu nejdéle v pondělí bude další díl. Jinak si seženu vlastního Wraitha a budem dělat spolu za úplňku taneček nad ohněm a šeptat Tvé jméno ...

cpt-nemo: ...to si klidně posluž, ale já bývám přes víkendy pracovně v chorvatska a ani při nejlepší by se mi nepodařilo povídku opravit během neděle, protože po dvou nocích, kdy skoro nespím, jsem v neděli ráda, že funguju na úrovni: domů, jídlo, postel (většinou ani to ne, skončím na zemi se psem při hře, kde usnu )

"Jak ti dopou ty malé mrchy? Myslím králíky."

"Podívej se na mě!" trošku zavrčel. Zvedla k němu oči. "Není to tvoje vina, jasné? Tys jej(ho) nebodla!"

zbytek necham ostatnim

vynikající díl

[Aiwendill]

síce to trochu meškalo, ale výsledok stál za to. Veľmi sa mi to páčilo a dúfam, že ďalšia kapitola bude ešte lepšia...

super díl kdy bude další??

Ešte som to celé nedočítal, ale do polovice OK.
Zaspávam (nie kvôli deju) a radšej to nechám (ak stihnem) na zajtra (dnes doobeda).


///Edit///
Prečítané na druhý deň (aj s preklepmi ) a bolo to pekné počítaníčko.
Prajem veľa dobrých nápadov.

ahojte,
omlouváme se za trošku delší pauzu - nějak se to šprajclo u mě. Ono je to celkem vtipné, to si takhle myslím, že Mooony mi zase další povídku neposlala k opravě, a ono ejhle. Já tu povídku měla už měsíc na ploše a úspěšně se mi povedlo ji ignorovat . Takže velice převelice se omlouvám

Splněné pověry

Nacházel se v šedé místnosti, kde svítilo jen pár světel. Pár stolků a několik kreseb na stěnách. Přístroje tiše pípaly, ale k čemu sloužily, to nevěděl. Podivný zápach jej šimral v nose a její křik jej ubíjel. Ale nemohl říct, co nevěděl. Donutili jej sledovat, jak trpí, donutili jej trpět s ní. Nikdy si to neodpustí, její krev na jeho rukách. Ale bál se, ne toho co bude, ale toho, že ona zemře. Koukl kolem.
"Řekni nám, kde je Avalon?" opět ta samá otázka, na kterou neznal odpověď. Mýty a fámy se šířily rychle.
"Nevím," hlesl.
Opět se ozval výkřik. A on opět zavřel oči. "Ksakru, kdybych to věděl! Tak bych to řekl! Už toho nechte!" Mike Calahan poprvé proklínal tu chvíli, kdy vstoupil na Atlantis. "Všechno jsme si to vymysleli, nevíme, kde je Avalon! Nevíme o tom nic!" Zkoušel se utrhnout z pout.
Nepovolily.
"Má pravdu," ozvalo se slabě. Mučená žena se nějak vyškrábala do stoje a pohlédla na doktora Calahana. Sama tuhle fámu vypustila a sama za ni zemře. "Vymysleli jsme si to, všechno." Liv Reedová opět udělala chybu....

O měsíc dříve:
"Výcvikový program pro doktory?" nechápala kapitánka a mírně se zavrtěla na židli. "Vždyť jsou vycvičeni dost."
Generál se mírně pousmál a likvidoval salát od oběda, který si donesl k sobě. "No, oni jsou vycvičeni dost, ale chtěl bych, aby byli více. Stále nejsou připraveni na to, co potkají na misích."
"To já taky ne," podotkla.
"To nikdo, ale chci, aby se z části přiblížili vám. Nemůžu je tam posílat takto nepřipravené."
"Nikdy nikdo nemůže být připravený."
"Ale vy chápete jak to myslím."
"To ano. Generále, můžu se na něco zeptat?"
"Prosím."
"Co byste řekl nebo dělal, kdybych chtěla odejít?"
"Vy neodejdete," řekl s klidem. Odložil papíry a odsunul zbytek salátu, podíval se na ni. "Možná na chvíli, ať už bude ta chvíle dlouhá nebo ne, vrátíte se."
"Tohle nemůžete vědět."
Zazubil se na ni: "Ne, kapitáne." Vstal. Nalil dvě sklenice whisky a jednu jí podal. Mávla rukou, že děkuje, ale nechce. Jen pokrčil rameny a dal ji na stolek před ni. "Tohle vím." Rozhlédl se po zdech. "Žijete na Atlantis až moc dlouho. Pokud byste chtěla odejít, nebránil bych vám, ale nebyl bych šťastný," povzdechl si. Upil ze sklenice. "Ale jedno vím jistě, vrátila byste se."
"Táta se mnou nemluví od toho, co se stalo," kuňkla, jak nejtišeji mohla.
"To je mi líto, ale není to vaše chyba. Kapitáne, není to rozhodně vaše chyba. Ani moje, ani nikoho jiného."
"To mi říkají všichni, ale mohla jsem tomu zabránit."
"Jak?" staral se, posadil se z boku na stůl, aby jí byl blíže, ale zase ne moc, aby nenarušoval její osobní prostor.
"Nechat stráže vevnitř, nedovolit, aby vůbec přišel do styku s Marion...mohla jsem udělat cokoliv."
"Stejně jako já, Ryan, Lorne, Tylor, dokonce i Reedová. Všichni jsme svým způsobem jejím lžím, pravdám i polopravdám podlehli. Je jen na nás, kapitáne," přistoupil k ní. "Jestli v tom zmatku najdeme pravdu," pevně ji chytil za ramena. Donutil ji, aby mu pohlédla do očí. "Nechci, abyste odešla a ona vyhrála."
"Já už ale nemůžu," hlesla. "Za poslední rok se mi toho stalo tolik, že...tohle je asi ta poslední věc. Já...jsem zvyklá věci nevzdávat, ale mám prostě pocit, že už dál nemůžu."
Generál se opřel o stůl a zahleděl se na ni. "Ne, vy věci nevzdáváte, paní Ryanová, nikdy," při zvuku svého příjmení sebou trhla, "ale ani já ne a věřte mi, že existuje situace, kdy se sám sebe ptám, zda tohle má cenu, zda není lepší to nezabalit a nejít zpět."
"Zpět se nedá jít, jen dopředu," dodala. "Ale bojím se chvíle, kdy to dopředu nedokážu. Kdy to, co bylo, nedokážu nechat za sebou."
"Víte, kolik lidí jsem poslal v rakvích zpět?"
"Dost?" tipla si.
"Dost na to, abych odešel do důchodu. A víte, co mě tu stále drží?"
"Výplata?"
Rozesmál se. I tak by se to dalo říct. Nakonec zakroutil hlavou: "Ne, stále je tu víc živých, na kterých mi záleží."
Jenom se pousmála. "To je milé."
"Možná, možná ne. Pokud mám zemřít, tak tady." Mrkl na ni. "Atlantis vás nikdy nepustí...je to tím městem. Něco tu je, co vás nutí neodcházet."
"Já mám opačný pocit."
"Ale donutí vás se to vrátit," pousmál se. "Nechme té filozofie. Co děti, kdy budou? Chci být strejda."
Jenom zamrkala. "Will chce čekat," odkašlala si. "Já bych brala hned."
"Někdy je lepší se neptat," snažil se ji povzbudit. "Protože pokud chcete odejít, musíte mít k tomu doopravdy silný důvod! Kapitáne, vím, že jste unavená z toho všeho, ale nejste sama. Všichni jsme unaveni, i ti, u kterých to nejméně čekáme."
"Ještě mám jeden dotaz, generále. Co když se někdo dozví, že já a Will, kapitán Ryan, jsme se vzali? A pokud otěhotním někdy v budoucnu..."
"Nikdo se ptát nebude," nalil si do sklenice vodu.
"Ne?" ušklíbla se. "Budou se ptát všichni."
"To bylo suché konstatování. Sice to jako váš manžel neumím, ale výsledek je stejný. Neptejte se."
Kapitánka chvilku vypadala, že přemýšlí. "Mohla bych si vzít zítra volno?" řekla nakonec.
"Pokud mi budete trénovat doktory." Jenom přikývla.
„Proč zrovna já?“ zeptala se ještě.
„Máte…méně vojenský přístup než ostatní. Nevyděsíte je,“ pousmál se. Ginny se jenom usmála svým typickým úsměvem.

Guinevra Smithová všem sdělila generálovy plány na jedné z ranních porad. Lorne vypadal, že omdlí. Znamenalo to pro něj další a další práci. Nakonec se rozhodl vyjádřit nahlas své myšlenky: "To zní pěkně a nějaký plán je? Vím, že generál má velké plány... ale..." Bylo zde pouze pár poručíků a kapitánů.
"No asi je, nevím," pokrčil rameny Ryan.
"Kapitáne, nemá, je na nás, abychom jej právě vytvořili. Mám sto chutí to hodit na vás, ale je mi jasné, že by to skončilo u desátníka." Zamračil se Evan. Sám by to udělal. "Lincoln měl pár pěkných nápadů, je jen na nás, jak si to rozdělíme..." pak mluvil ještě hodinu. Kapitán Smithová málem usnula. Tohle bylo neskutečně nudné. Na druhou stranu mluvil rychle a k věci. Snažil se. Poprvé od doby, co Lorne mluvil, se přihlásil kapitán Thompson.
"Ano?" zamrkal Lorne.
"Majore, mám jeden dotaz," snažil se blbě neusmívat. "Kdy jste naposledy odpočíval?"
"Včera," odkašlal si. Co zase na něj zkoušeli? Měli dost práce!
"A sám?"
Všichni chlapi se začali pochechtávat.
"Nevím, na co narážíte?" napřímil se.
"Kapitán chtěl říct," začal Ryan, "že potřebujete ženskou."
"Nepotřebuju!" nafoukl se.
"Podívej se tady na kapitána," řekl někdo a kývl k Willovi. "Ten toto dodržuje a je mu fajn."
"Mají pravdu, pane, nebyl byste tak napjatý," smál se Lincoln. "Jako, váš plán je skvělý, ale myslím, že kapitán by to zvládl líp, ale to jen protože pravidelně odpočívá!"
"S kapitánkou," dodal někdo. Ginny jenom vyprskla vodu, když se zrovna chtěla napít.
Major si povzdechl: "ať spí třeba s velrybou," většina přítomných se zamračila. Major byl doopravdy velmi unaven, jinak by se donutil protestovat. "Důležité je tohle."
"Jistě, pokračujte." Nakonec se rada protáhla na dvě hodiny, kdy všichni odešli s úkoly a naprosto zničeni.

Kapitán Ryan přišel večer ke své kapitánce. Byla zrovna ve sprše, tak si sedl na postel a udělal si pohodlí. Všiml si, tam nějakých obrázků. Fotek různých dětí a dopisů k tomu. Byly čtyři. Jeden vzal do ruky. Podíval se jen na fotky, dopisy nečetl. To se nehodilo. Byly to čtyři různé děti. Rozhodl se počkat, až jeho žena vyjde ze sprchy, a pak se jí optá. Ta vylezla za chvíli zabalená jen v ručníku.
"Ahoj," usmála se a dala mu pusu.
"Ahoj," usmál se. "Děti?" nechápal.
"Moje děti," usmála se. "Adopce na dálku," dovysvětlila.
"A-ha.... měla jsi mi to říct!"
"Neptal ses," sedla si vedle něho a vzala jednu fotku malé černošky. "To je Naya, je z Keni, z jedné zapadlé vesničky. Chodí do první třídy." Vzala druhý obrázek, kde byl asi osmiletý chlapeček. "Amir ze Saudské Arábie. Chodí do třetí třídy." Na třetím obrázku byla další holčička. "Li z Kambodži. Taky chodí do třetí třídy.“ Na posledním obrázku byl další klučina. "A tohle je Mahmed. Chodí do druhé a je z Íránu."
"Posíláš jim nějaké dárky? Sem tam něco?"
"Peníze na školu a dárečky na narozeniny a Vánoce – naše Vánoce," pousmála se. "A na začátku školy jim pošlu sešity, pera, pastelky, papíry, aktovku nebo batoh, pouzdro a takové ty věci."
"A neměl bych jim, jako táta, taky něco poslat?"
Pohladila ho. "Nemusíš, té rodině posílám asi pět set dolarů ročně. Teda agentuře, která jim jakoby dává týdenní kapesné, aby to pokrylo jejich náklady. Jezdím jednou ročně za nimi. Můžeš jet se mnou, jestli chceš," pousmála se.
"Chci a chci jim něco poslat. Zní to sobecky, alespoň ale nějakou hračku."
"Tak jo, jak budeme na Zemi, tak něco vybereme. Zase to ale musí být dostatečně obyčejné, aby ostatní děti nezáviděly nebo tak."
"Co podpořit místní Atosiany, stále s nimi obchodujeme. Navíc dárek z cest od nového táty. A něco sladkého."
"Tak jo," usmála se a shodila si ručník. Natáhla si na sebe župan. Usmál se a objal ji. Pořádně. Přitiskla se k němu. "Zítra mám volno," broukla.
"To zní jako plán," políbil ji.
"Vadilo by ti, kdybych ho strávila sama?" hlesla nejistě.
Pokrčil rameny. "Ne, nevadilo."
"Určitě?" ujišťovala se a upřeně se na něho dívala.
"Jasně, já se vždycky zabavím."
Usmála se. "Večer budem spolu, ale potřebuju být sama chviličku," dala mu pusu.
"V pořádku," pousmál se a políbil ji na čelo.
"Miluju tě," objala ho a zalehla. Dala mu velkou pusu.

Liv obědvala s Mikem. Nemluvili spolu, oba uvažovali každý o něčem jiném. Liv o tom, že bude taky trénovat doktory, a Mike o tom, že bude trénován. Najednou si k nim přisedl Lincoln.
"Čau," broukl Mike.
"Čau! Potřebuju pomoc!" broukl a začal se ládovat. "Liv, nechceš svést Lorna? Chudák potřebuje odreagovat, není s ním vůbec sranda!"
"Došli ti lidi, Lincolne," uchechtl se Calahan. "Liv je moje."
"Je, no doprdele, na to jsme zapomněl... asi došli, protože jediný, kdo by to zvládl by byla ona..." koukl prosebně na projednávanou.
"Promiň," pokrčila rameny, "muž rozhodl jinak," rozesmála se. "No ták, zkus doktorky."
"Dám ti typ..." donutila ho, aby se k ní naklonil a něco mu šeptala.
Lincoln se rozzářil jako sluníčko. Rychle do sebe naházel jídlo a pak se rozeběhl na další lov.
"Je pořád takhle..." staral se Mike.
"Šáhlý?... Jo, často asi více."
Mike se jenom zachichotal. "Ale je fajn."
"Jak kdy... viděla jsem ho jednou i naštvaného... to by ti fajn nepřipadl." Mrkla na něj. "Mimochodem, nebudu tě trénovat, nemám tě v seznamu."
"A kdo má?"
Podala mu celý seznam. Nikoho, koho nějak extra znala. "To, abych někomu nenadržovala."
"A kdo má mě?" knikl.
Prohledala seznam. "Lincoln."
"Ech jo," nafoukl se.
"Je to jen pojistka, aby někdo neřekl, že ti nadržuju. Věř mi, o Lincolnovi se to nikdo neodváží ano říct."

Neuběhl ani týden a celý Bradsomův projekt začal ve velkém. V tělocvičně, v zasedačkách a po celé Atlantis se střídaly kupy doktorů. Někteří si vedli lépe, jiní na to prostě neměli vlohy.
Ale přesto byli proháněni. Zavládl docela drsný řád. Každý den se všichni "pořadatelé" sešli v zasedačce ještě před tím, než slunce vyšlo, pak zavítali na snídani, po ní cvičili do oběda doktory, odpoledne měli ještě malé cvičení, nebo nějakou tu přednášku, a pak se hned vydali na další poradu, večeři a jejich vlastní aktivity.... Generál Bradsome nechal doktory dva dny, aby absolvovali celý program pro vojáky. Druhý den se mu dostavili jen vojáci. Na chodbách bylo slyšet věčné reptání. Po dvou týdnech mučení, běhání a pracování, byli vědci odvezeni na pevninu, kde měli zkusit obelstít své velitele a nějak získat vlajku, kterou střežili. Bylo to na principu paintballu. Měli jako doktoři, kterým bylo zabito velení, dokončit úkol. Dostali mapu území a byli rozděleni na týmy. Jedno bylo jasné. Protivníci nebudou hrát fér. Skupinky se semkly a začaly projednávat taktiku. Pak se začalo hrát. Někteří byli vyřazeni hned. Dokonce i část vojáků. Většinou se to přidávalo k vyčerpání a únavě. V jedné takové skupině byla i kapitánka. Vzdala to. Venku bylo horko jak v peci a neskutečné dusno k tomu. V uniformě, kanadách a těžké vestě s výstrojí tohle těžce nezvládala. Bylo skoro poledne, dost lidem voda došla a skončili. Většina doktorů, co neskončila, se spojila v jednu skupinu. Vypadalo to vyrovnaně. Postupně odpadávali „mrtví“. Zůstala už malá skupinka doktorů na Ryana, Lorna, Lincolna a Reedovou. Jak zkonstatoval přeživší doktor Calahan, byli prostě v háji. To netušil, že už vojáci byli na pokraji zhroucení a stáhli se k vlajce. Zatímco doktoři vyslali někoho pro vodu, vojáci to neudělali. Doktoři zaútočili. Nastala nepřehledná vřava, křičelo se a slunce připékalo. Dusno se stalo nesnesitelným, prach se rozvířil a nešlo přes něj vidět. Doktor Calahan se dostal až na kraj kruhu, kde byla umístěna vlajka. Viděl před sebou v prachu Liv, jak se kryje. Věděl, že byl Lorne vyřazen. Chystal se vyběhnout, když z boku vyběhl jiný doktor a jednou ranou srazil seržanta k zemi a chystal se ji zastřelit "barvičkou", když na něj z boku vyběhl Lincoln a skočil na něj. Možná až moc surově jej sundal a zastřelil. Pak mu ukradl vodu, vzal Liv a odtáhl ji někam bokem. Vše se stalo tak rychle, že Calahan skoro nezareagoval. Trvalo mu další sekundu, než se zorientoval. Přímo do rány mu vyběhl Ryan, který běžel na místo, kam se ukryl Lincoln. Sejmul jej za běhu. Tu vlajku chtěl, i kdyby to bylo to poslední v jeho životě. Skočil po ní. Cítil ránu v noze, ale přesto ji strhl. Vyhrál! Byla jeho. I když byl postřelen, byla jeho! Přitiskl si ji k sobě a radostně zavýskl.
"Doktore! Potřebuju vás tady!" křikl Ryan. "Hned!"
"Neee, co je?" zabručel a vstal.
"Vaši vodu!" křikl kapitán a rozeběhl se k němu. Sebral mu i ten zbytek co měl a běžel za Lincolnem. Mike tam nakoukl. Lincoln ležel opřený o strom a měl rozbité čelo. Celý byl od prachu a doškrábaný. Vypadal, že mele z posledního. To samé Liv, ta ležela na nohou kamaráda a z nosu měla malý průtokový ventil. Mike si povzdechl a dal se do práce.
"Tolik z radosti z vítězství, ale jste přesto dobrý, že jste došel až na konec," pousmál se kapitán a asistoval mu. "Ti dva byli naši spojaři, dneska se hodně naběhali."
"To vidím," zabručel.
"Ten doktor před vámi, byl docela agresivní, viděl jsem to z dálky, kdybych mohl, tak si do něj kopnu."
"Bral to vážně. Kdy odpadla Gin?" uchechtl se.
"Co vím, tak na začátku, byla docela unavená, víc z nás to tak zabalilo. Na dnešek nikdo z nás nespal a chystali jsme to tady."
"Bylo to dobré," přikývl. "Měli by na ošetřovnu."
"Vím, jděte, my za chvíli dojdeme, potřebují chvíli odpočinek. Za chvíli je vzbudím."
"Dobře," pousmál se. Přesto všechno počkal ještě patnáct minut, než Ryan ty dva vzbudil a všichni unaveni a ztrhaní došli do tábora. Doktor Calahan se stal novým hrdinou. Když se večer vrátili na Atlantis, konala se obrovská oslava na jeho počest. Hlavně to už bylo naplánované. Hodně jídla, pití a taky spánku. Všichni, kdo do tohoto byli zapojeni, měli dva dny volno.. skoro všichni. Organizátoři jen den. Museli se vydat na jednu planetu, kde měl být závěr celého tohoto cvičení.

"Vstávej, no tak," budil Will kapitánku, když byl čas vstávat na planetu.
"Mmmm," zamručela.
"No tak, přijdeme pozdě."
"Nemůžu se skoro pohnout. Všechno mě bolí," kňoukla. Chtěla zůstat v posteli.
"No ták, poslední cvičení a máme všichni týden volno! Nebudeš muset nikam vstávat..."
Znova cosi zakňučela a neochotně se vyhrabala ven. Byla dostrkána do sprchy, kde byla umyta, odrbána a pak byla oblečena, přivedena do jídelny, kde dostala hrnek kávy a termosku kávy na cestu. Nějak po paměti došla k bráně, kde ji přivítali všichni ve stejné náladě. Jen Reedová vypadala srandovně a dokonce snad i měla dobrou náladu. Srandovně protože měla přes půl obličeje modřinu. Kapitánka zamručela jenom něco jako: dobré ráno. Pak si sedla na schody a opřela si hlavu. Čekala na zbytek.
Dostala kus čokolády. "Madam, čokoládu," zaznělo radostně. "Musíte se probudit."
"Nabídněte mi postel a můžeme o tom diskutovat," znova zamručela. Čokoládu nechtěla. Bylo to vážné.
"No ták, bude tam chladněji než tu...hele a zmrzlinu nechcete?"
"Ne."
"Pane kapitáne Ryane!" kníkla vyděšeně Liv, "někdo nám vyměnil kapitána za horší model!"
Will se koukl tím směrem. "Jo, asi v noci. Ráno jsem ji nemohl probudit," zavrtěl hlavou. "Ale zvenku ten model vypadá skoro stejně." Znova si ji prohlédl. Byla nenamalovaná a podřimovala opřená o zábradlí.
"Má menší prsa," prohlásil Tylor.
"To dělá ta vesta," sykla k němu Reedová. Ryan ho vraždil pohledem.
"Fakt?“ zamračil se a prohlédl si Liv. "Rozepni si ji... jo máš pravdu!"
"Jsme všichni, jdeme!" zakřičel Lorne, který právě přišel. To že se za ním všichni skoro vláčí, ignoroval. Sám byl unavený jak pes. Prošli na planetu, která byla snad jako každá jiná. Vál tu svěží a jemný větřík, který všechny probudil. Až na kapitánku. Ta byla nadopovaná kofeinem a vůbec to nepomohlo! Tylor začal prohlašovat, že snad zahybernovala. Liv se jí smála, že ji někdo vyměnil a Lincon jí dal kus své kávy. Stejně to nepomohlo. Nakonec jí svěřili méně důležité úkoly. Přichystali planetu tak, aby na ni doktoři přišli a vše měli co nejlépe připravené pro cvičení. Ke konci dne Lorne zavelel ústup do postelí na Atlantis. V tu chvíli jako by se kapitánka probrala a najednou byla všude první. První u brány, první na Atlantis, první ve sprše a první v posteli. Někdy prostě musela být ve všem první! Když o to šlo, tak v tomhle uměla být nejlepší. Na další den si všichni museli pořádně odpočinout. Takže veškeré pokusy doktora Calahana byly rázně odmítnuty, seřvány, zmláceny polštářem a vystrčeny za dveře.

Ráno byl k jeho vyděšení probuzen už ve čtyři ráno. Chvilku netušil, co se děje, ale pak se oblíkl a vydal se k bráně. Po cestě musel navštívit zbrojnici, jídelnu a ještě stihl nafasovat batoh plný věcí, o kterých si myslel, že jsou na nic. Jelikož byl doktor, musel vstávat o dvě hodiny dříve, než všichni vojáci, kteří to stihli během hodiny a to už proto, že měli věci nachystané z předchozího dne. Nijak mu to nevadilo. Byl zvyklý z misí. Kapitánka se jako vždy doplazila s termoskou plné kávy. Stejně jako snad všichni. Major Lorne byl odchycený generálem, který mu důsledně kladl na srdce, aby na ně za ty tři dny dal doopravdy pozor a nic nepodceňoval. Při prvním náznaku něčeho, měl doktory poslat zpět, a pokud by byla možnost, tak měl s vojáky pobalit věci a vrátit se. Žádné raněné a už vůbec ne, mrtvé.
"Dneska máte i otevřené oči, pokrok," uchechtl se Tylor a koukal na kapitánku.
"Jo no," zabručela.
"A i mluvíte!"
"Hmmm," zívla.
"A chcete čokoládu?" starala se Reedová. Ještě trošku mluvila přes nos.
"Ne, dík," vstala ze svého místa na schodech a protáhla se.
"Ale stále nechce čokoládu! Budu vás sledovat madam. Jste nějaká vyměněná." Rukou naznačila, že ji sleduje. Jen tak pro jistotu, ale více méně to myslela celou dobu ze srandy.
"Nejsem," zavrtěla rozhodně hlavou černovlasá kapitánka.
"Nechcete čokoládu..." fňukla. "Ode mně..." pak se usmála a schovala ji. "Ještě se bude hodit."
Ginny se jenom pousmála. Vypadala sice nevyspale, ale ne tak utahaně jako v předchozích týdnech. Vypadalo to, že den volna jí pomohl.
Za to všichni, kdo na "lovení vlajky" byli až do konce, vypadali, že brzy padnou. Prošli bránou na planetu. Jako naposledy, tak i tu foukal mírný větřík. Tiché ševelení lesů byla změna oproti oceánu. Bylo tam ještě trochu šero. Ale jak se blížili k mýtině, začalo zpoza stromů vycházet slunce, které je doslova oslňovalo. Ranní mlha pomalu ustupovala.
Pomalu došli k mýtině. Ve stínu stromů na kraji rozdělali tábor, tak, aby byli co nejvíce kryti, ale nebyli rozprostřeni mezi stromy. Celý tábor měli hotový až někdy k poledni. Major si velmi zakládal na tom, aby všechno bylo podle pravidel, i když to tak nikdy nefungovalo. Doktoři jednoho dne pochopí, co nemusí dělat a co ano. Ale on se nechtěl zpovídat, že pokud se něco stalo, tak kde udělal chybu. Doktoři netrpělivě čekali, co se bude dít. Po obědě byli rozděleni do skupin a byly vydány rozpisy hlídek. Bylo jich dost na to, aby se vystřídali a hlídky měli jen jednou.
Odpoledne přišla na řadu připravená opičí dráha, kterou měla kapitán Smithová na starosti, a podle reakcí si ji více méně všichni užili. Ti, co nehlídali tábor a nebyli u dráhy, chystali noční výpravu. Spíše takovou "stezku odvahy". Po opičí dráze se vydali na večeři do tábora.

Liv s Mikem se vytratili. Oba se s ešusem vydali k řece, kde sledovali západ slunce.
"Víš, na co se těším?" broukla Liv.
"Teplou sprchu?"
"Ne, že budu moc spát vedle tebe," řekla s klidem. "Jen prostě ležet."
"To můžeš i tady, ve spacáku, ve stanu, kde nemáš kam utéct."
Pousmála se a objala ho. Pevně se k němu přitiskla. "Jsem unavená."
"Tak se vrátíme a půjdeme brzy spát."
"Ráda bych, ale mám s Lornem noční program, to bych neměla prozrazovat, ale ty to na mě nepráskneš." dala mu pusu. "Chceš zbytek mého? Nemám na to chuť."
"Díky, mám hlad jako vlk," vrhl se na její porci.
"Já poslední dny vůbec, ale to mě zase přejde."
Objal ji a dlabal. Mezitím se cpal, když dojedl, tak ho políbila. Alespoň tuhle chvíli jí nikdo neukradne! Oba se natáhli na břehu. Spokojeně odpočívali, než byli vysílačkami zavoláni do tábora.
"Taťka už nás nahání," rozesmála se seržantka.
"Slyším," přikývl a pomohl jí na nohy
Pak se zohnul a utrl nějakou kytičku. Jenom jí ji zapletl do vlasů a políbil ji. Chytil ji za ruku a došli pomalu k táboru, kde na ně čekal Lorne a všichni. Byl vysvětlen program na noc. Mika překvapilo, že nemluvil o nočním programu, ale brzy pochopil proč. Nechali je usnout a pak je postupně budili. Většina lidí byla úplně mimo. Nakonec byli schopnu dorazit tam, kam měli i s čím měli. Někteří se báli, někteří cestu prošli jen tak, ale ve výsledku došlo vše, jak mělo. Na konci se všichni sešli v táboře. Jako poslední měla dojít seržant Reedvá, která si nechala doktora Calahana, aby jí pomohl sklízet a jelikož byl major majorem, tak všechny poslal spát s tím, že ti dva dojdou... někdy...

Liv podala Mikovi smotané lano.
"Major si navymýšlel samé šílenosti, ale na druhou stranu, budou někteří šikovnější..." pousmála se seržantka.
"No o tom nepochybuju," uchechtl se a hodil si lano přes rameno.
Pak po něm hodila další. "Ale budeme mít týden volna! Díky bo..." pak najednou mlkla a ladně se sesunula na zem. Mike se ani nestačil rozkoukat a následoval ji.

Major Lorne ráno po snídani zběsile pobíhal po táboře.
"Co se děje, majore? Něco vás kouslo?" uchechtla se kapitánka u snídaně.
"Prý v noci nedorazil Calahan ani Reedová, tak se vyptávám, kdo je kdy naposledy viděl. Ve stanu nespali."
Kapitán Ryan se zamračil a Ginny se napřímila.
"To není ani jednomu podobné," podotkl kapitán.
"To rozhodně není. Reedová mě ujišťovala, že dojdou hned a že se hned ohlásí."
"Už se někdo díval po okolí?" zajímala se kapitánka a rychle do sebe cpala snídani, o kterou se nenechá za nic na světě připravit.
"Zatím jsem procházel tábor, ale nechal jsem Tylora, aby sestavil pátrací skupiny. Pokud o nich nikdo nic neví, doktoři se sbalí a vypadnou. Doprovod sem dostane jumper."
"Půjdeme se podívat po okolí," zabručel kapitán Ryan.
"Ne, kapitáne, prvně se pobalí věci a doktoři se vrátí, pak se podíváme po okolí a to všichni. Zatím zkuste popřemýšlet, kde by mohli být... krajinu znáte."

Mike se probral v malé místnosti, ve které panovalo šero. Cítil zde podivný pach zatuchliny. Kolem něj bylo několik stolků. Snažil se rozkoukat. Kousek od něj byla řetězy ke zdi připoutaná Liv, vypadala, že je stále omámená.
"Liv!" sykl.
Trochu zabručela a otevřela oči. "Co to?"
"Nevím," šeptl.
"Bože, bolí mě hlava," hlesla a zkusila se vykroutit z pout.
"Nepůjde to, zkoušel jsem to."
"Co tohle do prkený vohrady je? Jestli je to nějaký debilní Lornův vtípek, tak ho přerazím..." zarazila se a rozhlédla. "Ruiny v horách."
"Vy jste to včera stihli i do hor?" vydechl Calahan.
"Ne, to ne, byli jsme tu asi před půl rokem. Pak před měsícem a nakonec jsme tu byli den před tím, než jste měli přijít. Takže o těch ruinách víme. Museli jsme to tady připravit a prolézt."
"Jo tak," broukl.
"No, nezbývá nám asi nic jiného, než čekat," povzdechla si.

Mohli tam být tak deset minut a podle zvuků z venku, slunce dávno vyšlo, kdy tu dovnitř přišli čtyři muži v černém oblečení a maskách. Jako by na sobě měli uniformu z podivné látky. Mike si je rychle prohlížel. Všichni byli statné postavy, nedalo se říct, že by někdo z nich mohl dělat IT technika. A divně smrděli. To bylo první, čeho si doktor všiml. Ten zápach už někde cítil, ale nemohl si vzpomenout kde. Teprve až k němu jeden z chlapů přišel, tak mu probleskla hlavou jedna ze vzpomínek. Dezinfekce, takovou, jakou používal na misích na Zemi, taková, která se s mísila s ránou a prachem... Oklepal se.
"Co chcete?" zeptal se.
"Zeptat se jen na pár věcí..." prohlásil jeden z mužů. Měl podivný přízvuk. "Třeba na Atlantis, Avalon a na toho Wraitha, kterého mezi sebou máte."
"Mezi námi není Wraith," zabručel Mike.
"Měl by být... nebo spíše někdo, kdo je jim blízký!" netrpělivě vyštěkl. Neměl na tohle celý den.
"Nikdo takový není."
"Vážně?" pousmál se. "Tak mi něco pověz o Atlantis, k tomuto tématu se ještě vrátíme...."
"Je to město. Hezké město."
Muž se usmál a kývl na jiného, který stál blízko Liv. Dostala pořádnou ránu do břicha.
Mike se odvrátil. Nemusel vidět všechno.
"Takže, zeptám se znova...a dám ti nápovědu, když mi budeš odpovídat a já si budu myslet, že pravdu, tak bude v pořádku, budeš mi lhát, a nebo já budu mít ten pocit, bude plakat." Doktor trošku přikývl. "Takže znova..." pousmál se maskovaný.
"Nic mu neříkej!" křikla hrdinsky Liv, která za to byla okamžitě potrestaná.
"Takže znova..." zopakoval muž v masce. "Atlantis. Kolik je tam teď asi lidí?"
"Asi kolem sto," broukl Mike.
"Všechno vojenský personál?"
"A doktoři a pár vědců. Někdo musí zajišťovat chod."
Muž zvedl ruku a Liv dostala několik ran. "Kolik vás je?"
„Asi sto. Neznám přesný počet!" zavrčel.
"Dejme tomu, nezdá se mi, aby vás bylo jen stovka, Atlantis je velké město... dobře, ty jsi doktor, čeho?"
"Jsem doktor. Lékař."
"Oh, tím lépe pro mě," zazubil se. Měl až moc dokonalé zuby, tedy to tak Mikovi připadalo. Naklonil se k němu a něco mu začal šeptat...

"Za chvíli by se měl vrátit Jumper. Zatím se půjdeme podívat po okolí." vydával rozkazy Lorne. "Měli bychom začít tam, kde včera měli být..."
"Majore," začal Tylor, "není to součást cvičení, že ne?"
"Ne, není," ujistil ho Lorne.
"Jednou jsme něco takového měli..." houkl nejistě.
"Ano, ale s někým jiným. Nikdy bych nic takového neudělal na planetě plné doktorů, podle protokolu se stejně musí hned vrátit, takže by to bylo zbytečné. A teď jdeme! Můžou být kdekoliv!" Rozešli se do všech stran. Skupiny si postupně hlásili, co kde našli. Brzy se k nim přidaly jumpery....

"Další otázka," pousmál se neznámý maskovaný a pořádně se napil vody. "Jak vypadá kontrolní místnost?"
Doktor Calahan se nadechl a potichu popisoval. S Olivii Reedovou mluvili na střídačku. Oba byli ztrhaní, vše je bolelo. Olivie více méně visela v okovech a sotva mluvila. Vypadala duchem nepřítomně.
Najednou skočila do Mikova popisu. „Víte...“
„Co?“ zaprskal vyslýchající a praštil Mika, aby mlčel.
„Je mezi námi člověk, kterého přezdívají přítel Wraithů,“ šeptla a podívala se na něj. Mike se bezděčně ošil. Něco mu na tom nehrálo.
„Výborně, tam jsem se chtěl dostat, kdo to je?!“
„Tohle označení dostal za jejich pomoc. Wraithské duše se kolem něj semkly a propůjčily mu svoji sílu. Zná wraithské rituály a jejich kletby. Zná jejich zvyky a obyčeje a ví, že vy na ně věříte též.“
„Kdo to je?!“ štěkl muž, který od Olivie mírně odstoupil, ale Calahana nepraštil. Vypadal, jako by si sečetl jedna a jedna.
„Jeho smrtí na svůj lid přivoláte kletbu, neskutečné síly...“
„Řekni...“
Ozval se křik a nadávky. Atlaňťané vběhli do místnosti. „Ruce vzhůru!“ zaznělo z Lornových úst a prvního muže, kterého měl po ruce, skolil pažbou zbraně. Donutil jej, aby se přetočil na záda a svázal je. Další dva muže přepadl Ryan a Tylorem a oba svázali. Hned na to do místnosti vběhla kapitánka Ryanová a další. Všichni se rozestoupili tak, aby měli místnost pod kontrolou a ti, co neměli nic na práci. Pomohli doktoru a seržantu z okovů. Oba odpoutali a posadili je na zem. Dostali vodu a ostatní šli pro lékárničky, aby je částečně ošetřili.
V nestřeženou chvíli se seržant Reesová vrávoravě postavila na nohy. Upřeně sledovala muže, který ji mučil, a teď klečel nejblíže. Začala něco tiše mumlat. Kapitán Ryanová ji sledovala. Nerozuměla slovům, ale přesto věděla, že je to wraithština. Viděla, jak Olivie prošla kolem Lorna a vzala mu nůž. Přešla až k zajatci a napřáhla se...
"Reedová!" vyjekla kapitánka. "Je neozbrojený a spoutaný!" připomněla jí. Na vraždu se dívat nechtěla. Všimla si však, jako by se Liv probudila z nějakého transu. Přes kapitánčino upozornění a než ji kdokoliv stihl zastavit, tak muže bodla do břicha. I doktor Calahan poznal, že to vzala rychle a on s tím nic nenadělá. Pak se seržant sesunula na zem. Zhluboka dýchala a rozhlédla se po všech. Pohledem skončila na dalším vězni, ale to už k ní několik vojáků přiskočilo a chytlo ji.
"Stačilo, seržante," hlesl Ryan.
"Ať promluví!" křikla. "Jen ať zkusí něco říct, prosím!" Ve chvíli, kdy Liv bodla prvního muže, kapitánka odvrátila hlavu. Reedová se na ni podívala, když ji ostatní drželi, a měla dojem, že tenhle pohled dlouho nezapomene. Netušila, co všechno vlastně v její tváři vidí, ale byla si jistá, že tam nenašla jedinou pozitivní emoci.
Přesto všechno se ještě nějak dokázala přinutit a zůstat při vědomí, aby zjistila, zda druhý mluví nebo ne. Nedočkala se však jediné hlásky. Pro všechny muž přišel zázračně o hlas.
"Pane bože," hlesla seržantka, "co jsem to udělala?" Pak vyčerpáním omdlela.

Kapitánka mezi tím přišla k Mikovi.
"Jak je ti?" starala se.
"Bylo mi i lépe," pousmál se. Stále však pokukoval po Liv.
"Vracíme se," řekl konečně Lorne, "tady není nic, co bychom zmohli. Vězně svažte a dejte do jumperu dva. Raněné chci v jumperu jedna. Reedová bude pod přísnou ostrahou."
Nasedli do jumperů a vydali se k bráně. Zranění byli skoro hned přeneseni na ošetřovnu, aby se o ně doktoři postarali, ostatní měli kobereček u generála. Volal si každého zvlášť, jako poslední šla kapitánka. Bradsome si vyslechl celý její příběh bez vyrušování, ale nakonec se zeptal: "Upozornila jste ji na to, že je to vražda?"
"Ano, pane," přikývla kapitán Smithová.
"Pokud dobře chápu, nikdo nevíte, co říkala, že?"
"Neumíme wraithsky," pokrčila rameny.
"Já, podle toho, co jsem slyšel, mám představu. Byla to vražda, kapitáne, bude potrestaná, ale jinak, než byste asi kdokoliv z vás čekal." Povzdechl si. "Sezení u psychologa nám asi daný problém vyřeší."
"Zase, pane?" broukla. "Zase bude lhát."
"A co navrhujete, kapitáne?" pousmál se. "Prvně mi řekněte, co si myslíte a co navrhujete, pak já vám řeknu, proč."
"Její potrestání naštěstí není na mně. A co si myslím? Ona je...tohle normální člověk neudělá. Teda...vlastně já nevím...já bych to neudělala. Ale myslím si, že není normální zabít neozbrojeného a navíc ještě k tomu spoutaného."
"Nemohu ji potrestat, protože částečně na tom mám vinu já." Překvapeně zamrkala. "Myslíte si, že je magor? Možná ano, možná ne," vstal a přešel k oknu. "Možná to nepochopíte, protože se to snažíte řešit nekonfliktně. Ti muži věděli o Atlantis dost a seržant věděla, že má jen jednu možnost, že by odsud mohli utéct a všechno vsadila na jednu kartu, na něco, co jsem po ní chtěl dříve já, ale odmítla, kapitáne. Věřím, že jednala v afektu, ale i proto, že chtěla ochránit vás i nás. Neospravedlňuju její čin... je mnohem horší, než si myslíte..." Nechápavě na něho koukala. "Kdybyste ji mezi jejím proslovem a smrtí toho muže zastavili, mohli byste všichni v místnosti zemřít." Otočil se na ni. "Wraithské kletby jsou nevyzpytatelné, ale o to víc mě děsí to, že existují..."
"Wraithské co?" zamrkala.
"Kletby," opět se posadil a napil se vody. "Existuje určitý wraithský rituál, podle Antických legend velmi krvavý a děsivý. Něco jako černá magie na Zemi. Postižený musí v určitém duševním rozpoložení pronést určitou formuli, slova a pak dotyčného zabít. Nejlépe, aby tam byly "potoky" krve, aby trpěl, čím více trpí, tím silnější "kletba" je..." Kapitánka na něho naprosto vytřeštěně zírala. Ani se to nesnažila nějak skrýt. "Seržant mi poslala celý děj, ale odmítla tohle kdykoliv udělat. Pokud by to dokázala, mohla by proklít kohokoliv. Přesto, jsem ji žádal, skýtá to určitou moc. Pravděpodobně, když onoho muže zabila - a jak ráčili všichni říct, rychle - jednala v afektu, ale taky chtěla zjistit, co je na tom pravdy, stejně jako já. Doufám, že tohle už nikdy neudělá."
"Ou-kéj," řekla mírně nechápavě a nevěřícně. "A proč ho teda zabila tak rychle?"
"Na to si budeme muset počkat, až se probere, ale mám vlastní teorii, kapitáne. Možná, že vaše připomenutí reality, toho co dělá, ji donutilo zapřemýšlet nad situací a vyhodnotit ji. Cesty zpět nebylo."
"Hm," podrbala se. "Je to vše, generále?"
"To je vše, nechte si tohle pro sebe. Nechci, aby se šuškalo o tom, co udělala, nechme to jako vraždu. Bude to pro všechny lepší tak, jak to viděli."
"Dobře," přikývla a vydala se ke dveřím.
"A kapitáne," počkal až se na ni otočí, "tentokrát lhát nebude, věřte mi."
Kapitánka jenom kývla a odešla.

Liv se probrala k vědomí až druhý den odpoledne. Bývala by si přála, aby se to nikdy nestalo. Místo sladkého nevědomí přišla bolest a myšlenky. K večeru za ní přišel Mike.
"Ahoj, jak ti je?" starala se, když ho viděla.
"Fajn," pousmál se. "Tobě."
"Hrozně," šeptla, "ale nic, co by se nespravilo," pokusila se o úsměv.
"To je dobře," přikývl.
"Beckett říkal, že než se vdám, tak se to všechno zahojí."
"No tak o tom nepochybuju," usmál se a dal jí pusu na čelo.
"Kapitán se mnou asi už nikdy nepromluví," hlesla.
"Proč myslíš?"
"Nechtěla, abych ho zabila."
"Myslím, že to nikdo nechtěl."
"Je mi to líto," zadívala se do stropu a zamrkala.
"Já vím," broukl a chytl ji za ruku. Kůži kolem zápěstí měl stejně sedřenou, jako ona.
"Budeš tu se mnou, dneska neusnu."
"Určitě a řeknu ti i pohádku," dal se do vyprávění. Přestože se jí povedlo několikrát usnout, během chvíle se trhnutím probudila. Mike u ní seděl celou dobu. Během noci mu řekla jednu pohádku i ona. Možná byla děsivá, ale ponaučení pochopil. Pak ale odpadl a k ránu se přesunul k sobě do pokoje, kde usnul taky.

Uběhly dva týdny, než se seržanta více méně byla schopná postavit na nohy a než ji Carson byl ochoten pustit z ošetřovny. Došla do svého pokoje, kde si vzala čistou uniformu a přemýšlela, jestli vůbec má jít mezi lidi, ale nakonec, když se podívala na hodinky, zjistila, že by na obědě mohl být Lornův tým. Chtěla se tam vydat, ale někdo zaklepal. Otevřela a usmála se.
"Generále? Nečekala jsem vás... hm... osobně."
Generál se jenom pousmál a vešel. "Osobně, nechtěl jsme si vás zvát, aby to nevypadalo, jako pokárání... Jak je vám?"
"Lépe."
"Ale ne skvěle," povzdechl si. Ukázal na židli, jestli si může sednout. Když přikývla, sedl si. "Uvedla jste mě do složité situace."
"Je mi to jasné," neochotně přiznala.
"Byla to vražda..."
"Vážně?" skočila mu do řeči. "Definujte slovo vražda. Není vraždění to, co děláme každý den? Tím že zachraňujeme doktory, tak nezabíjíme jiné druhy? A jděte k čertu s válkou, pane. Vražda je to vždy, jen je jiný etický pohled."
"Zabila jste neozbrojeného a spoutaného člověka. To je vražda."
"A co bychom dělali, kdyby utekl? Věděl o Atlantis naprosto všechno. Skoro i přístupové kódy, kdo nám velí, všechno. Pokud mě chcete soudit za vraždu, prosím. Nebudu se bránit. Vězení na Zemi bude pohodlnější, než tady. Předpokládám, že o tom už ví celá Atlantis. Tam na mě pobouřené pohledy, ani hloupé řeči mít nikdo nebude." Liv se smutně pousmála. "Vy víte, co jsem doopravdy udělala. Bojíte se toho, jaký poprask by to vyvolalo. Suďte mě za vraždu, na rukou mám mnohem horší čin."
"Nejsme na Zemi," zabručel.
"Vím, jaký trest jste mi dal..."
"Myslím, že je dostatečný," přikývl.
"Dostatečné vysvobození, řekla bych," mrkla na něj. "Vražda je stále vražda, ale pro ochranu Atlantis jsem ochotna zajít mnohem dál... co vy, pane?"
Generál vypadal, že přemýšlí, ale pak mírně přikývl. Přesto dodal. "Ale i přes to všechno nesmíme zapomínat, kdo jsme, seržante." Liv jenom přikývla. "Přesto bych pro ochranu Atlantis udělal vše, co je v mých silách..." přešel ke dveřím, " a právě proto vás nepředám na Zemi, aby vás soudili..." Seržantka vyvalila oči. "Protože může nastat chvíle, a já se bojím, že nastane, kdy po vás budu chtít, abyste znovu předvedla své umění." Když Olivie zbledla, tak se mírně pousmál. "Až budete chtít, někdy mi o tom povyprávějte vše, vím, že jste mi všechno neřekla. Teď tolik k ochraně Atlantis, ne Zemi byste to dělala jen těžko."
"Co bude s tím bez hlasu?"
"Bude o něj dobře postaráno, než jej budeme znovu potřebovat..." Pak generál odešel a seržant měla spíše pocit, že se jí přitížilo, než ulevilo.

Liv přišla do přeplněné jídelny, nabrala si tác s troškou jídla a rozhlédla se. Když si jí někdo všiml, šťouchl do toho vedle a něco si pošeptali. Povzdechla si. Mohla si sednout za Lornem, nebo Ryanem s kapitánkou. Nakonec sklopila hlavu a vydala se k jednomu nejvzdálenějšímu stolu.
"Hej, Reedová!" křikl Ryan, když procházela kolem. "Vy s náma nemluvíte?"
"Mluvím," pousmála se a pak koukla na kapitánku. "Jen nevím, jestli se mnou chcete mluvit vy."
"Kdyby ne, nekřičím na vás," broukl.
Pousmála se a zamířila k nim. Přece jenom lepší, než aby jedla sama. Když si sedla ozvalo se od vedlejšího stolu: "Prý jste někoho zabila."
"Jako každý voják," zavrčela místo seržantky kapitánka. "A starejte se o svůj talíř, desátníku!"
"Rád bych, ale byla to vražda, kapitáne, nechápu, jak jí to mohl nechat generál jen tak projít..."
"Něco jsem řekla, desátníku," zavrčela Ginny. "Berte to prostě jako rozkaz. Tečka." Desátník se jen ušklíbl a otočil. Měl o tom svůj názor.
Liv celou dobu sledovala svůj talíř. "Děkuji, madam," hlesla sotva slyšitelně.
Kapitánka nic neřekla a dojídala svůj oběd. Na jejím názoru to stejně nic nezměnilo. A vesměs souhlasila s desátníkem. Ano, byla to vražda. Přesto všechno bylo ale vidět, že to seržanta trápí a mrzí. Stejně přes oběd neřekla ani slovo.
"Chceš müsli?" broukla Ginny na kapitána, když se chystala k odchodu. "Je ořechové a to já nesnáším."
"Ne dík, müsli nenávidím a poslední týden, než došly zásoby, nic jiného nebylo."
"Fajn, večer, kapitáne?"
"Jistě, zatím," mávl.
Pak se podíval na seržantku.
"Mějte se, madam," mírně se pousmála.
Kapitánka jenom trochu přikývla a odešla.
"Copak?" starala se Liv, když na ni koukal.
"Jak je vám?"
"Nic moc," pousmála se. "Ale to časem přejde."
"Nevšímejte si toho."
"Jde to težko, pane, ale já si je časem srovnám, až budu mít náladu."
Will se pousmál.
"Je to desátník a já seržant," mrkla na něj. "Vím o pár chodbách, které je potřeba vyčistit."
Will se jenom pousmál.
"Raději půjdu, nějakou dobu asi budu brát jídlo rychle."
"Dělal bych, jako že se nic nestalo."
"Díky," pousmála se a vstala.
"Kdykoliv," přikývl a dál baštil.
Raději se vydala ven. Po cestě ignorovala pleskutí po zadku od Lincolna, který hlasitě majorovy vysvětloval, že musí už takhle útočit na ženský, nebo žádnou mít nebude.

vynikající díl

[Aiwendill]

Obsahovo to bola skvela cast. Tu pasaz s tym vypocuvanim som sice nepochopil, ale verim, ze ked si to precitam este niekolko krat, tak to pochopim...

Formalne to bolo strasneeeee... tolko chyb a preklepov ako v tejto casti ste nemali uz fakt dlho. Mesacny oddych na pracovnej ploche tomu textu vobec neprospel a odporucam spravit este jednu korekturu a dat to sem znovu...

Dobrá a aj zaujímavá časť.
Nabudúce môžu urobiť kurz pre vojakov doktori (aspoň sa zapotí aj armáda - že ... aký to nerast, či aj takéto rastliny sú užitočné, alebo lekárske /nie základy ošetrovania/ postupy ....).

Děkujeme za chválu, jsme rády, že nám povídky čtete, ale mám jednu věc, která se mi moc nelíbí. Jde o to, že v poslední době se tu rozmohl jeden trend a to, hledání chyb za každou cenu. Dobře, asi jsou v téhle části chyby (Upřímně, já je tam nevidím ani tady, ani ve svém textu. Pokud opravuju povídku po stylistické stránce, pak ji čtu někdy i třikrát a chyb si nevšímám, ty se pak vychytávají zvlášť, i když text čteme 2x až 4x dohromady - někdy vícekrát - daných chyb si prostě nevšimneme.). Jde o to, že pokud pod celou povídkou je jen komentář o tom, že vyjímečně nebyli chyby, nebo jsou tam chyby a nebo v celém textu je - hrůza - jedna chyba, tak to akorát člověka odradí do toho psát, i že je tam hodně chyb. Chápu, vás to ruší od textu, ale nechápu záměrné vyhledávání chyb, kdy pár chyb, které tam zůstávájí, nemohou tolik vadit. Povídky sice vydáváme na internetu, ale nebereme z toho žádné provize a tak si myslím, že sem tam část s chybama jde odpustit . Běžíte hned do knihkupectví, když v knize vidíte chybu?

[Aiwendill]

Mooony: pozri si súkromné správy. jednu som ti poslal...

Děkuji a ještě jednou se omlouvám, celá zpráva rozhodně nebyla mířená na tebe ani na nikoho konkrétního. Jde je o to, že jsem zase po dlouhé době nahlédla do povídek a výjimečně si přečetla všechny komentáře ke starým povídkám i této a byla jsem mírně překvapena... přiznávám se, že na komentáře kouknu jen zběžně a čtu pozorně jen konstruktivní kritiku. Tím pádem komentáře, což je smutné přiznání, jen prolítnu... Omlouvám se, pokud jsem teď nějak zněla nevděčně. Jsem ráda za všechny komentáře, ale...