SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

Tak tomu sa hovorí: byť až po krk v s.ačkách.
Inak veľmi dobré.

[andoriel]

Děkuju, Puk

[andoriel]

Bavte se

Zelená planeta
11. Ve vysokých horách

Uplynul více než měsíc a Andoriel se k večeru probudila v úzkém údolí vysokých hor. Už pár dní v nich bloudila a nemohla nalézt další cestu. Pokyny pro tuto část její pouti měla v hlavě rozmazané Kitinou neznalostí. Čarodějnice byla přesvědčená, že obyvatelé hor se před vetřelcem nebudou skrývat, a žena, kterou vyslala za jasným cílem, je najde hned po vstupu mezi kamenné štíty.
Zásoba vody už Andoriel dávno došla. Naštěstí bylo v horách mnoho potůčků a bystřin, kde mohla pít. Sušené potraviny, které jí zbyly z cesty travnatou plání, nechala netknuté. V horách bylo dost jedlých plodů i drobné zvěře, aby ji nasytily.
Ája ležela na zádech a přivřenýma očima sledovala tmící se zelenkavou oblohu. Čekala. Nevěděla, co má přijít dál. Nevěděla, jak má najít obyvatele hor. Dokonce neznala ani jejich podobu, i když si byla jistá, že je pozná, jakmile je uvidí. Jediné, čím si byla jistá, byla věc, kterou od nich měla získat.
Nic ji nenutilo se zvednout a pokračovat v bezcílném bloudění. Tělo jí odpočinkem a pestrou čerstvou stravou trochu zesílilo a nebyly na něm tolik znát následky budoucích událostí. Otočila se na bok, přitáhla si blíž k sobě tmavý plášť a zavřela oči. V okamžiku spokojeně spala.

Ráno ji probudil nepříjemný pocit, že je sledována. Posadila se a zvedla hlavu. Ani se nemusela rozhlížet. Tvor, který ji pozoroval při spánku, seděl na patách na nedalekém kameni. Andoriel ho nedokázala pojmenovat, ale věděla, že právě jeho druh hledá.
Kdyby jí zůstaly původní vzpomínky, nemusela by dlouho lovit v paměti. To správné označení pro tvora by bylo: harpyje. Vysoké hubené tělo měla harpyje potažené tmavou šedavě hnědou kůží. Vlasy měla šedivé a krátké a trčely jí kolem úzkého obličeje s velikýma černýma očima. Tmavá blanitá křídla měla složená na zádech.
Harpyje si Andoriel prohlédla stejně důkladně, jako tomu bylo naopak. Seskočila z kamene a natáhla k Andoriel ruku.
„Hledáš nás.“ Neptala se. Konstatovala.
Andoriel přesto přikývla. Nebránila se, když ji harpyje otočila, velikými dlaněmi s dlouhými drápům podobnými silnými prsty ji chytila v podpaží a mohutným skokem se s ní vznesla do výše.
Let netrval dlouho. Přeletěly několik údolí a přes vysoko položený průsmyk se dostaly do další části hor. Vyšších, divočejších a nepřístupnějších.
Cestou nemluvily.
Andoriel se před očima zjevoval zářivý bílý krystal, kterého se měla v doupěti harpyjí zmocnit, a harpyje se soustředila na let se zátěží, která se ukázala být lehčí, než se na první pohled zdálo.
Přistání na široké skalní plošině bylo trochu tvrdší. Andoriel dopadla na kolena a dlaně a tiše vyjekla. Byl to první zvuk, který vydala poté, co se vydala na cestu pro bílý krystal. Hned se zvedla a rozběhla se podél skalní stěny. Harpyje ji jediným plavným skokem dostihla a srazila ji na zem. Zůstala na ní klečet, dokud se neujistila, že Andoriel zůstane ležet a nebude se pokoušet uniknout.
„Nemůžeš tady chodit sama,“ sykala přitom polohlasně. „Je to nebezpečné. Loisel tě bude chtít vidět. Radím ti, aby ses chovala slušně.“
Andoriel se pomalu posadila. Dávala si záležet, aby žádným nečekaným pohybem nedala harpyji důvod znovu po ní skočit.
Harpyje si sedla opodál na paty a nespouštěla z Andoriel oči.
Seděly tak proti sobě a sledovaly zkracující se stíny, jak se slunce kutálelo k poledni. Andoriel těžce polkla. Začala na ni doléhat žízeň. Harpyje si něco tiše sykala sama pro sebe a přimhouřené temné oči nespouštěla ze sedící ženy.
„Vítáme tě,“ zakrákal hrdelní hlas za Andoriel. Trhla sebou a vymrštila se na nohy. Zároveň se otočila, aby byla čelem k neznámému.
U úzkého vchodu do jedné z jeskyní stály další tři harpyje a prohlížely si ji stejně důkladně jako ta, která ji přinesla.
„Už dlouho k nám nepřišel nikdo z lidí,“ pokračovala jedna z nich. Udělala krok vpřed a dlouhým silným nehtem odhrnula Andoriel z tváře pramen vlasů vypadlý z copu.
„Škoda, že nepřišel také nějaký muž,“ řekla druhá. I její hlas zněl ochraptěle, jako by nebyla zvyklá vyjadřovat se slovy.
Ta, která Andoriel uvítala, se po ní ohlédla, ale hned se otočila zpět. „Jmenuji se Loisel. Jsem nejstarší, a proto pamatuji doby, kdy jsme se s lidmi přátelily. Moje mladší družky vás znají jenom z vyprávění.“ Zarazila se a znovu se zadívala Andoriel do očí. „Proč jsi přišla?“ zeptala se pomalu.
Andoriel sklopila pohled a pak oči úplně zavřela. Zhluboka se nadechla a začala vyprávění přesně podle instrukcí Kity. Nedokončila ani první větu, když ji přerušilo ostré rozzlobené syčení. Překvapeně zamrkala.
„Už nic neříkej,“ udělala Loisel odmítavé gesto rukou. „Vím, proč jsi tady. Akyra tě odvede na místo, kde si budeš moci odpočinout před cestou zpět.“ Otočila se a zmizela v jeskyni. Další dvě harpyje ji následovaly. Andoriel zůstala na skalní plošině s harpyjí, která ji přinesla.
Akyra jí pokynula a odvedla ji podél skalní stěny pod hluboký převis vystlaný suchou travou a mechem. „Tady si můžeš odpočinout,“ kývla. „Jídlo a voda jsou až vzadu u skály. Nikam nechoď,“ řekla důrazně, otočila se a odešla.
Andoriel se po ní ohlédla a před očima se jí znovu mihl bílý krystal. Ale únava byla silnější. Udělala tři namáhavé kroky, aby se dostala na měkce vystlanou část, klesla na kolena a pak se stočila do klubíčka. Po chvíli se převalila, natáhla ruku a přitáhla si od skalní stěny ke rtům vak s vodou. Sotva ho stačila zavřít, než usnula.

Akyra přešla několikrát kolem, ale žena pořád spala. Loisel to říkala. Tak vysoko v horách byla většina lidí stále unavená. Harpyje potřásala hlavou. Takto si lidi nepředstavovala. Vydala se do nejbližšího skladu, aby zjistila, jestli mají dost sladkých oranžových plodů farsety. Za pár minut vystřelila vzhůru podél skalní stěny a na zádech se jí kymácel prázdný vak. Farsety rostly dost daleko, ale Akyře rychlý let zvedl náladu. Netrvalo dlouho než si sedla na polštář mechu ve vzdáleném údolíčku a začala do vaku sypat plné hrsti sytě oranžových plodů.

Andoriel se probudila příjemně odpočinutá. Tak dobře se už dlouho necítila. Vlastně se tak dobře necítila celou cestu od okraje lesa přes travnatou pláň, ani v horách, kam doběhla napůl šílená žízní. Stále ještě se zavřenýma očima se protáhla, kam nejdál to šlo. Dloubnutí v pravém boku ji přimělo pokrčit ruce vytažené vysoko za hlavu a chytit se za postižené místo. Dloubnutí nebylo silné, ale dostatečně důrazné, aby jí na další protahování přešla chuť. Za zavřenými víčky se jí pořád chvěl jeden a ten samý obraz: zářivě bílý krystal, který musí získat a co nejdřív se s ním vydat na zpáteční cestu.
S tichým povzdechem se opatrně zvedla, aby nenarazila hlavou do skály nad sebou. Přimhouřenýma očima prozkoumala okolí, jestli ji nikdo nesleduje, než se vydala po plošině kolem skály a opatrně nahlížela do každé skuliny pátrajíc po tajemném krystalu.
Cesta jí trvala dlouho. Každou prohlubeň zkoumala nejenom očima, ale do těch hlubších strkala prsty i celé ruce. Prošla několik jeskyní. Proplétala se mezi uloženými zásobami i spícími harpyjemi. Před očima měla stále krystal. Věděla, jak by měl být uložený, a každý prostor, do kterého by se vešla malá krabička ze světle žlutého dřeva, zkoumala s důkladností, které před setkáním s Kitou byla schopná málokdy.
Odpoledne pomalu ubíhalo a Andoriel stále hledala. Chvíli se zdržela na místě, kde našla rozložené plody podobné malinám nebo ostružinám. Chutnaly podobně a Ája na ně poprvé narazila hned na okraji hor. Bylo jich jenom pár keříků, ale tehdy jí připadalo, že zachránily její úkol. Díky nim měla dost sil pokračovat v cestě za bílým krystalem.
Nabrala si jich ze zásob harpyjí plnou hrst a ještě se k nim několikrát vrátila.
Na hory se začaly snášet temně zelené stíny noci, když jí pod pátrajícími prsty zarachotilo dřevěné víčko. Stáhla ruku dřív, než by se krystalu mohla dotknout, a dvakrát se zhluboka nadechla. Pak teprve opatrně vytáhla světlou krabičku z jejího úkrytu v puklině mezi kameny. Schovala ji do tajné kapsy v plášti, ještě chvíli se procházela po jeskyních a ochutnávala zásoby z různých košů a vaků a na noc se uložila na místě, které jí vykázala Akyra.
Ráno se obrátila na první harpyji, kterou uviděla.
„Chci se vrátit. Prosím, jak se dostanu na travnatou pláň?“
Harpyje se zasmála. „Musíš sletět, holubičko. Odtud pro živé není cesty bez křídel.“ Nato se otočila a zmizela Andoriel z dohledu.
Andoriel další půlden prochodila podél okraje skalní římsy a hledala místo, kudy by mohla sešplhat do údolí. Několikrát se pokusila spustit dolů za pomoci lana, které našla v jeskyních, ale na dlouhé hladké skalní srázy bylo krátké.
Po poledni do sebe nasypala další hrst sladkých plodů, zapila je vodou z měchu pod skalním převisem a zůstala sedět s nohama visícíma nad propastí. Přemýšlela, jak se co nejrychleji dostat k okraji lesa, kde měla za pár dní důležitou schůzku. Naklonila se, aby si znovu prohlédla strmé svahy pod sebou.
„Byla by to nejrychlejší cesta,“ ozvalo se za ní. „Jenom nevím, jaký by pro tebe byl dopad.“ Akyra seděla jako obvykle na patách a dívala se dolů stejně jako Andoriel. „Proč nás chceš opustit?“ zeptala se rovnou.
„Potřebuji být někde jinde. Brzy. Je to důležité.“ Andoriel si přitáhla plášť blíž k tělu. „Odneseš mě?“
„Mohla bych,“ řekla Akyra pomalu. „Ale musím to povědět Loisel. Počkej tady.“ Zvedla se a s krátkým mávnutím křídel zmizela za hranou skály.
Andoriel seděla nad propastí, klátila nohama a dívala se do dálky. Úkol se zdál být skoro u konce. Úspěšného konce. Náhlá rána do zad ji srazila z římsy. S výkřikem roztáhla ruce a padala do nekonečné hloubky. Silné drápy se jí zaryly do ramen, strhnutím zastavily její pád a odnesly ji zpátky na skalní římsu. Andoriel zůstala ležet na místě, kde ji drápy upustily, a sotva popadala dech.
„Zradila jsi nás,“ zasyčel jí hlas přímo do ucha. „Ukradla jsi náš největší poklad a myslela sis, že ti to projde? Tak málo nás znáš?“ Loisel nad ní stála a konce roztažených křídel se jí chvěly rozčilením.
Andoriel se jenom víc schoulila. K odpovědím se neměla.
„Tak jak to je?“ útočila dál Loisel. „Kde máš krystal? Je pro tebe?“ Po poslední otázce se zarazila. Sehnula se k Andoriel a zadívala se jí do očí. „Řekni, kdo tě poslal,“ poručila tiše.
Andoriel stiskla víčka k sobě, aby se nemusela dívat do bezedných hlubin očí harpyje. V hlavě se jí míhaly obrazy Kity s hořící rukou, chuť tekutiny stékající jí do krku, nové šaty na cestu přes travnatou pláň a hlavně prázdno. Prázdno, které zůstalo po dotyku ohně a vody. Prázdno prozářené pouze záblesky krystalu.
„Chápu,“ vydechla Loisel. Narovnala se a přísně se na Andoriel zadívala. „Půjdeš před shromáždění,“ oznámila suše.

Andoriel stála na místě ze všech stran ozářeném ohněm. V kruhu kolem se shromáždily snad všechny harpyje z hor.
„Ukradla krystal!“ ozývalo se kolem ní.
Malá světlá krabička ležela na plochém kameni. Její víčko bylo pootevřené, aby každý mohl nahlédnout dovnitř a ujistit se, že bílý krystal je na svém místě.
Loisel nedalo žádnou práci najít krabičku v Andorielině plášti. Utrhla přitom celou všitou kapsu a rozpřáhla se ke zlostné ráně. Žena se ani nesnažila uhnout. Loiselina dlaň jí přistála na tváři a roztrhla jí ret. Krev se rozstříkla po kamení a část jí ulpěla na Loiseliných prstech. Harpie si chtěla ruku otřít, ale zarazila se a po zamračeném pohledu se červené šmouhy dotkla jazykem. Překvapením mlaskla. Další pohled, kterým Andoriel stihla, by se dal označit za zmatený a zamyšlený zároveň.
Na shromáždění stála přímo proti Andoriel, plameny jí tančily na tmavé kůži a pohled měla ještě zamyšlenější, než při nálezu krabičky a ochutnání Ájiny krve.
„Za krádež krystalu je jenom jeden trest,“ ozvalo se z velkého chumlu harpyjí. „Smrt nad propastí.“
„Smrt nad propastí,“ ozývalo se shromážděním. Harpyje to s hrůzou šeptaly i nadšeně vykřikovaly. „Smrt nad propastí!“
Loisel na okamžik sklonila hlavu, pak zvedla ruce nad hlavu. „Je shromáždění jednotné?“ zeptala se jasným hlasem.
„Smrt nad propastí!“ ozvalo se celé shromáždění najednou.
Loisel si všimla, že se Andoriel ani nezachvěla. Dokonce ani nemrkla nad vyřčeným ortelem. Oči nespouštěla z krabičky s krystalem a zdálo se, že nic jiného nevnímá.
„Budiž,“ řekla hlasitě. „Akyra se se mnou postará o vykonání trestu.“
Andoriel si bez odporu nechala svázat ruce. Trhla sebou až ve chvíli, kdy ji odváděli a ona už neviděla na krystal. Pokusila se ohlédnout, ale krabička zmizela. Byla právě pečlivě ukládána na nové tajné místo, kde ji nenajde.

„Nemůže za to,“ šeptla Loisel Akyře, když se vracely z nebezpečné výpravy k propasti. Nechaly tam Andoriel viset v provazové konstrukci. Nebylo možné, aby se z ní sama dostala. Nedokázala by to ani harpyje, natož člověk. Neměla přístup k vodě ani potravě a bylo jenom otázkou náhody, jestli zemře žízní, hladem nebo pádem do propasti.
„Jak to myslíš?“ zeptala se stejně tiše Akyra.
„Zmanipulovala ji. Víš kdo. Kita. Pamatuješ se na ni, že?“
Akyra jenom kývla. S očekáváním dalších informací se zastavila a sedla si na paty. Loisel si sedla proti ní.
„Ví, že se k horám nesmí přiblížit, tak poslala ji. Vymazala jí paměť. Ta žena neví, co se s ní děje. Má v sobě víc tajemství, než někdo z nás očekával. Ochutnej.“ Přistrčila k Akyře svoji ruku se zbytky krve Andoriel.
Akyra krev nejdřív nedůvěřivě očichala, pak se špičkou jazyka dotkla jedné kapky. V tmavých očích se jí odrazil zelený svit hvězd, když s překvapením zvedla hlavu a zadívala se na Loisel.
„To znamená...,“ začala a hlas jí přeskočil vzrušením. „Mohla by -,“ nedokázala dokončit žádnou z načatých vět. „Jak to uděláme?“ zeptala se nakonec se zdánlivým klidem. Andoriel a její tajemství by mohlo být řešením jejich dlouholetého problému. Harpyje byly nesmrtelné a v podstatě i nezranitelné, pokud se nerozhodly se svým životem skoncovat samy. Tento dar měl jeden háček. Nedokázaly se reprodukovat. Jejich populace stárla. Ve velice vzdálených časech dokázaly za určitých příznivých podmínek počít děti s lidmi. Takové děti byly vzácné, ale přesto se vyskytovaly. Kdysi. Za poslední stovky let nepřibylo mezi harpyjemi ani jedno. Andoriel byla trochu jiný případ. Díky ní měly možná šanci na přijatelnou změnu.
„Zatím se jí nic nestane,“ kývla Loisel hlavou zpátky k propasti. „Musíme si to rozmyslet.“

Andoriel upírala oči do zelené noci. Ještě se nepohnula, protože každý pohyb na vratké plošině z napůl ztrouchnivělých provazů mohl znamenat pád do propasti. Andoriel nemohla spadnout. Musela znovu získat krystal a odnést ho Kitě. Zatím nevěděla, jak to udělá, ale byla rozhodnutá svůj úkol splnit.

Děkuju za komentáře

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Dobrá časť. A doplním:

Pekná, pohodlná "prechádzka", takmer splnená úloha, ale to (konečné) ubytovanie.....
Tak len čakať na pokračovanie.

[andoriel]

Děkuju, Puk

Ubytování nemá chybu, 5 * provazový hotel
Jen ať si Andoriel taky užije, nemusí jenom Ace

[andoriel]

Bavte se

Zelená planeta
12. Čas na trochu snění

„Tys ho tam nechal!“ Varia stiskla ošatku s čerstvě upečeným chlebem tak silně, až jí zbělely klouby. „Utekl jsi a nechal ho tam!“
Gavin seděl u stolu svého švagra a díval se na Varii zoufalýma očima. „Zabila mi Tetein,“ opakoval už poněkolikáté.
Oba si vedli svou. Varia strýce obviňovala, že nechal jejich nedávného návštěvníka Todda na pospas Gillanderovým. Starostmi se jí dělaly vrásky na čele a kolem očí jí každé ráno vyskakovaly červené skvrny. Gavin se nemohl srovnat s myšlenkou, že Kita zabila jeho ženu. Proč to udělala? opakoval si pořád dokola. Neměla žádný důvod. Všechno, co si přála, přece nakonec dostala.
Alvet v posledních dnech utíkal z domu. Stále dohady dcery a švagra ho deptaly. Neměl daleko k tomu, aby si začal vyčítat, že tehdy cizince Todda vzal do svého vozu a do svého domu. Smrt sestry mu na náladě nikterak nepřidala. Měli se s Tetein rádi a její ztráta ho bolela jako otevřená rána. Chodil mezi kobarami a hladil jejich modré hrbolaté hlavy. Zvířata ho svou tichou přítomností uklidňovala.
Křik ze světnice dolehl až na pastviny a Alvet se zamračil. Vzbouří celou ves, pomyslel si. Jestli se Gillander dozví, o čem se ti dva uvnitř dohadují, budou mít problémy. Jako by problémů nebylo dost i bez toho. Zašel dál, aby nemusel poslouchat dohady Varii a Gavina. Tráva se mu otírala o nohy a kolem něj se ozývalo jenom tiché přežvykování a funění kobar.

………………………………………………………………

Ace stál na vrcholu hory. Pod sebou viděl kus skály s malou plošinou zakončenou vystouplým okrajem. Naklonil se přes něj a díval se do hlubiny naplněné zeleným oparem. Nic jiného než převalující se zelená mlha nebylo vidět. Vzal kamínek a hodil ho dolů. Kámen letěl a prorážel mlhu. Vířil ji až ustupovala, takže na kámen bylo pořád vidět. Letěl dlouho. Začal se díky své velikosti a vzdálenosti od okraje srázu wraithským očím ztrácet, když najednou v tmavém záblesku zmizel nadobro.
Ace zavřel oči. Na sítnici mohl pozorovat odraz toho, co se stalo s kamenem. V tom temném okamžiku se ztratil v temnotě plné hvězd. Prorazil zelenou bariéru a dostal se do známého vesmíru. Aspoň tak Ace pochopil svoji vizi.

Zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Představy cesty z planety zpět na jeho loď ho pronásledovaly každou volnou chvíli. Do ramene mu ťukl kousek omítky odrolené kolem vysokého vstupního otvoru. Zvedl hlavu a ustoupil, aby lépe viděl nahoru.
Ve vstupu se krčila postava. Právě se napřahovala, aby Ace znovu trefila kouskem omítky. Když si všimla, že se na ni Wraith dívá, ruka jí klesla. Za pár vteřin Wraith rozeznal konec provazu pomalu se spouštějící dolů. Sotva byl na dosah, chytil se ho, jemně s ním trhnul a nohama se vzepřel o kluzkou zeď. Částečně šplhal a částečně byl vytažen. Cesta vzhůru se zdála být nekonečná, protože se nemohl spolehnout na oporu mokré zdi a ruce držící nahoře provaz se chvěly námahou, takže se obával je zatěžovat víc, než bylo nezbytné.
V otvoru seděl Gavin a smotával lano, jak nejrychleji mohl.
„Za chvíli svítá,“ šeptl neslyšně.
Ace jenom přikývl a rychle se po trčících dřevěných trámech spustil k zemi. Přikrčený v trávě čekal, až i Gavin sešplhá, aby se oba mohli dát na opatrný útěk.
Gavin ho vedl jinou cestou, než kterou přišli ke Gillanderovi. Byla kratší a brzy končila u vysoké bílé zdi oddělující zahradu od hustého lesa.
Ace ležel přitisknutý k zemi a váhal, jestli ho nános špíny z vězení lépe kryje před pohledy stráží, nebo je zápach vycházející z jeho oděvu i kůže upozorní, že vězeň unikl.
Obloha na východě začala nabírat světlejší barvu. Byl nejvyšší čas opustit pozemky Gillanderových.
Kroky stráží na vrcholu zdi odeznívaly na dalším úseku. Gavin přehodil lano přes zeď, pár vteřin počkal, zatímco se lano stále odvíjelo a mizelo někde za hranicí pozemků, a pak za něj zatáhl. Drželo pevně.
Ace si údiv nad upevněním lana nechal na pozdější dobu a rychle vyšplhal na vysoký ochoz. Dopadl na ploché kameny ohlazené pochůzkami stráží, vyhlédl před druhý okraj a zaznamenal drobnou postavu u kmene nejbližšího stromu. Přes temnotu jen lehce prosvětlenou zelenkavým nádechem svítání rozeznal dlouhé zářivě rusé vlasy Varii. Lano bylo vedle ní přivázané ke kmeni stromu. Šramot za ním ho upozornil, že Gavin také dosáhl na vršek zdi a vytahuje vzhůru lano, kterého se ještě před okamžikem držel. Zkušeným pohybem ho přehodil na druhou stranu směrem k lesu tak, že se jeho smyčka zachytila na malém výstupku zdi a umožnila jim sešplhat podobně, jako se dostali nahoru.
Činnost kolem překonání překážky se neobešla bez několika nechtěných hlasitých zvuků a hlídka byla příliš dobře vycvičena, aby si toho nevšimla.
Ace cítil drobné otřesy, jak se k nim z obou stran poklusem blížili strážci. Poplach zatím nespustili. Nejspíš chtěli nejprve prověřit, co se na zdi děje.
„Lez!“ sykl na Gavina. Pomohl mu přes hranu zdi a sledoval, jak se rychle spouští k zemi. Chtěl přehodit nohu přes hrazení, ale kroky stráží byly moc blízko. Vzápětí se v nejbližším ohybu objevily dvě postavy strážných a rychle se blížily.
Wraith se k nim vrhl dřív, než stačili zaznamenat důvod divných zvuků a hlavně provaz visící ze zdi. Jednoho srazil prudkým úderem k zemi, až ztratil vědomí a ke druhému přitiskl pravici. Zbavil strážného veškeré energie dřív, než mohl vykřiknout, a stejně naložil i s druhým, stále ještě ležícím bez sebe na ochozu.
Ace se ohlédl na druhou stranu, kde se také hlasitě blížila hlídka. Vyvlékl provaz a nechal ho dopadnout na zem pod zdí. Sám se přehoupl přes okraj a dopadl v podřepu do trávy.
Gavin zatím rychle smotával provaz do smyček, které si nakonec přehodil křížem přes rameno.
„Tudy,“ špitla Varia. Rozběhla se mezi stromy a každou chvíli se ohlédla, jestli ji oba muži následují.
Ace odsunul všechny otázky, které se mu honily hlavou, na příhodnější dobu a následoval Gavina kličkujícího lesem co nejdál od pozemků Gillandera.

Kita se ve svém podzemním sále rozesmála.
„Výborně!“ zvolala nadšeně a zatleskala rukama o sebe. „Jen tak dál, miláčci,“ zašeptala. Naposledy pohlédla do stříbrného zrcadla, otočila se k velkému kamennému stolu a do jedné ze skleněných křivulí vsunula stočený dlouhý zrzavý vlas. Zesílila plamen kahanu a s prstem na rtech se zamyšleně zastavila před dlouhou tyčí, na níž ve výši jejích očí visely sáčky se sušenými bylinami a jinými potřebami čarodějné kuchyně.

Varia, Gavin a Ace běželi lesem do pozdního dopoledne. Brodili se potoky a spouštěli se do strmých roklí, aby se po pár krocích na druhé straně zase mohli vydrápat zpět.
Jak se den oteploval, a slunce začalo rozpalovat každý kousek půdy, kam dosáhlo, Varia se stále častěji otáčela a neznatelně krčila nos. Mírně odbočila ze směru, který udržovali od začátku útěku, a zavedla oba muže ke břehu rozlehlého jezera.
Ace její výběr přijal s povděkem. Ani on sám už se sebou skoro nemohl vydržet. Byl rozhodnutý požádat o krátkou přestávku, jakmile by dorazili k většímu potoku. Variin výběr místa ho příjemně překvapil.
„Nemůžeme se dlouho zdržovat,“ pohodila hlavou zpět k jejich cestě. I Wraith cítil, že před pronásledovateli mají jenom asi hodinu náskoku. Kývl a po hlavě se vrhl do jezera.
Gavin poodešel zpět a usadil se na měkkém polštáři z mechu obklopeném rozkvetlými keři. Vybrané místo bylo chráněno před pohledy zvenčí a poskytovalo dostatečné pohodlí k odpočinku. Lehl si na záda s rukama za hlavou a zadíval se do nebe. Jeho zelenkavé mihotání mu připomnělo oči Tetein. Tetein… povzdechl si. Smrt Tetein ho přinutila pomoci Toddovi v útěku. Ještě se přesvědčí, že se jim podařilo zmást pronásledovatele, a opustí Todda i Varii. Má vlastní plány. Svůj boj a svoji pomstu. Osvobození Todda byl pro Gavina pouze začátek.
Plány na pomstu se mu v hlavě míchaly se vzpomínkami na ženu. Netrvalo dlouho, než mezi kvetoucími keři usnul.
Ace ležel na hladině daleko v jezeře. Špína se ho držela silněji než wraithská ruka žijící potravy. Nános ve vodě jezera změnil konzistenci, ale místo, aby se začal vymývat, jenom se mazal po větších a větších plochách a jedna jeho vrstva brzy překrývala několik jiných. Wraith se rozhodl, že v jezeru vydrží tak dlouho, dokud se úplně neočistí. Právě to vypadalo, že tam přečká několik let. Pronásledovatele z Gillanderovy vily pustil z hlavy. Pokud přijdou k jezeru, bude dost času se jimi zabývat.
Slunce mu svítilo do světlých očí a nutilo ho mrkat a mračit se. Zvedl ruku a chtěl si přejet po obličeji. Těsně před dotekem se na ni podíval a s tichým zavrčením ji znovu ponořil do vody.
„Tohle pomůže,“ ozval se vedle něj tichý hlas Varii. Vznášela se ve vodě vedle něj a kolem ní byly na hladině roztroušeny modré stvoly s množstvím úzkých dlouhých lupenů. Ace se na ni nechápavě zadíval. „Pomůžu ti,“ nabídla. „Stejně by sis všude nedosáhl,“ dodala s malým úsměvem, vzala jeden ze stvolů a přejela jím po Wraithově odhaleném předloktí. Tam, kde listí přitlačila ke kůži, se objevila čistá stopa. Ace se postavil. Jezero bylo v tom místě dostatečně mělké, takže stál na kamenném dně a hladina mu dosahovala k ramenům. Varia musela stát na špičkách, aby udržela hlavu nad vodou. Z přírodního mycího prostředku stoupala příjemná vůně drcených rostlin. Působil stejně dobře na kůži jako na oděv, takže za chvíli už oba pilně pracovali a pod nánosy špíny se po dotyku stvolů začala objevovat původní barva. Varia pečlivě mnula Aceovy vlasy a sama pro sebe se mračila. V tomto případě se neobjevila ta zářící bílá, která ji upoutala hned, jak na Todda poprvé pohlédla, ale vlasy získaly jemně modrý nádech, který nešel jezerní vodou vymýt. Po chvíli marného snažení je nechala být a věnovala se dalším partiím Wraithova těla.
Wraith se drbal rostlinami a přemýšlel o svém dalším pobytu na této planetě. Ohlédl se ke břehu, kde se mezi keři skrýval Gavin. Stále čekal, že se na břehu objeví Gillanderovi muži, ale okolí jezera bylo tiché a v klidu odpočívalo pod poledním sluncem. Přešlápl a zůstal stát na jedné noze, aby odstranil zbytek špíny na přizvednutém chodidle.
„Co to děláš?“ vyjekl a prudce se vztyčil.
Varia s výkřikem po zádech spadla do vody, jak ji ze sebe shodil. Tak se ponořila do Toddovy očisty, že po zbavení jeho zad všech nečistot přešla automatiky k dalším částem jeho těla. Jak zjistila, právě se ocitla v zakázané oblasti.
Vynořila se prskajíc a v rukou stále mávala stvoly čistící rostliny.
Ace ji chytil za ramena, aby udržela hlavu nad vodou.
„Děkuji za tvoji péči,“ řekl pomalu. „Už si poradím sám.“ K jeho překvapení se mu její ramena v rukou zachvěla a Varia odvrátila tvář. „Co se děje?“ zavrčel „Jsi zraněná?“
Vyvlékla se z jeho sevření a přiblížila se, aby se mohla dotknout jeho hrudi. „Už jsi jako dřív,“ řekla. Zvedla k němu tvář se stopami slz. „Skoro jsem tě ráno nepoznala.“
„Po čichu to jistě nebyl žádný problém,“ ušklíbl se. Očekával nějakou veselou nebo kousavou poznámku, na které byl zvyklý od Andoriel, ale Varia jenom sklonila hlavu a rukama sevřela jeho ramena podobně, jako před okamžikem držel on jí.
„Chci se přesvědčit, že už na sobě nemám žádný pozůstatek z té věže,“ řekl netrpělivě. „A nejlépe to zjistím na břehu.“ Vzal jí za ruce, odsunul je a pokynul, aby se k okraji jezera dostala jako první. Pomalu šel za ní a z hladiny sbíral všechny rostliny, které s sebou Varia přinesla a které mu tolik pomohly.
Kolem vody foukal nepříjemně studený vítr. Wraith se pod jeho dechem zachvěl a Varia se klepala zcela nepokrytě. Objímala se rukama, jako by se snažila udržet u těla zbyteček tepla, a choulila se v travou zarostlém dolíku alespoň částečně krytém před lezavým povětřím. Zuby jí začaly cvakat zimou.

Kita s pobaveným výrazem ve tváři sledovala své stříbrné zrcadlo. „No, tak, na co ještě čekáte?“ povzbuzovala hlavní hrdiny svého zrcadlového šou. Zamračila se, když cizinec poodstoupil a zadíval se směrem, kterým k jezeru přišli. Měl by brzo zjistit, že z pronásledování sešlo. Na její žádost bratr odvolal stráže a nechal jí volnou ruku.
Nebyla moc trpělivá. Cizinec ani to děvče se nechovali tak, jak si přála, tak se rozhodla, že jim trochu pomůže. Zatřásla v ruce malou lahvičkou plnou tekutiny, ve které se rozpustil Variin vlas. Opatrně vytáhla víčko a jeho vlhkým vnitřním okrajem se dotkla Variina čela na obraze.

Varia pozvedla hlavu. „Je mi zima,“ prohlásila dost nahlas, aby na sebe upoutala pozornost.
Ace se na ni podíval a pokrčil rameny. „Mně také.“ Zvedl hlavu k obloze. „Slunce nás brzy usuší, pak ti bude lépe.“
Dívka se zvedla ze země a došla k němu. „Neznáš základy pro přežití?“ zeptala se trochu kousavě. Toddovo váhání jí přivádělo k tiché zuřivosti. Nad jeho nečitelným pohledem jenom zaskřípala zuby a přitiskla se k němu vší silou, kterou v sobě našla.
Stál bez hnutí, skoro se neodvažoval ani dýchat, ale svaly se mu postupně napínaly ve snaze zabránit nechtěné a nečekané reakci těla. Variino tlumené výsměšné odfrknutí ho na okamžik zbavilo sebeovládání. Ta chvilka stačila, aby oba skončili na zemi. Varia vykřikla. Sice slyšela, že první setkání provází bolest, ale nečekala, že bude tak prudká. Snažila se odtáhnout, uniknout, ale Todd ji držel pevně. Stále s ním bojovala, i když jí hlavu začala naplňovat temnota.

Kita se mračila na zrcadlo. Viděla, jak se dívka snaží utéct. „Tak to ne,“ zašeptala si pro sebe. Pro svoji pomstu potřebovala, aby se cizinec k té dívce co nejvíc připoutal. A co by bylo lepší pouto než společný sex? Pak by mohla postupně oba zničit ke své spokojenosti. Nic z toho ovšem nevylučovalo zábavu pro Kitu i během celého procesu. Odměřila malou kapku na odraz Varii, zbytek tekutiny z lahvičky znovu protřepala a vylila ho na sebe. S tlumeným výkřikem klesla na kolena, pak se rozesmála.

Ace nevěděl, kde se v té křehké osobě vzalo tolik síly, že ho dokázala převrátit na záda, ale povedlo se jí to. Divoce se na něm zavlnila a začala se smát. Její pohyb mu nenechal místo na vlastní myšlenku. Chtěl ji vnímat všemi smysly. Otevřel oči.
Nad ním se smála drobná žena v černém se světlými vlasy a průhlednýma očima.
Wraithovi vyšlo z úst heknutí, jak sebou prudce pohnul, aby Kitu shodil. Odletěla daleko a přistála ve větvích blízkého keře. Byly příliš tenké, pod její vahou povolily a žena se skutálela do vody jezera.
Ace už stál na nohou připravený k boji, ale ze břehu jezera se zvedala jenom polámaná a zmatená Varia. Kita zmizela. Varia se na Wraitha vyděšeně podívala a beze slova se rozběhla pryč. Utíkala co nejdál od svého ponížení a od bolesti.
Ace se za ní díval, dokud nezmizela mezi stromy. Srdce mu tlouklo jako po dlouhém běhu. Měl zlost na Varii i Kitu, že se s ním pokoušely manipulovat, i když si musel přiznat, že míru Variiny viny nezná. A největší zlost měl na sebe, že se nechal. Kde byla jeho tisíciletá zkušenost, když došlo na základní věci? A o co lehčí byl život ve známém prostředí wraithské lodi. Ušklíbl se. Skoro zapomněl, že může přijít doba, kdy nebude mít fyzickou i psychickou převahu nad svým okolím.
Zkontroloval postup pronásledovatelů a jenom přimhouřil oči, když zjistil, že pronásledování skončilo. Ta čarodějnice jistě zařídila, aby nebyli rušeni. Přinutil se prohlédnout dosah vlastní očisty a odstranit pár posledních kousků nečistoty. Celou proceduru zakončil další koupelí. Vrátila mu jasnou hlavu a trochu ironický nadhled. Jediné, co z celé události považoval za hrubou chybu, bylo, že z Kity nedostal, kam poslala Andoriel.
Zatřásl Gavinovým ramenem, aby ho probudil a sdělil mu, že Varia běžela napřed.

Kita se sbírala ze země ve změti svého čarodějného náčiní. Vztekle přitom vrčela, protože její milované stříbrné zrcadlo nezůstalo ve svém rámu a leželo jí zprohýbané u nohou. Jeho střepy se válely všude kolem. Bude jí trvat nejméně měsíc, než si vytvoří nové, a další rok ho bude učit všechno, co od něj požaduje.

Děkuju za všechny komentáře

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[Aiwendill]

Precital som si to a presiel som si dozadu aj dalsie casti (v pdf) a mozem znovu povedat ako vtedy ked si mi to poslala: C'etait tres bien! Magnifique! Wundabar! Wonderful! Nagyon jol...

Len tak dalej!

P.s.: report o novych castiach poslem mailom niekedy cez tyzden...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe
... merci, spasiba, asante, thanks, köszönöm ... můžu zůstat jenom u děkuju?

Těším se na mail.

Perfektná časť a ako poväčšine mierne napínavá a mierne vtipná.
Nová olympijská disciplína: Hod Kitou.

[andoriel]

Děkuju, Puk

Nějaké vtipné kousky jsme právě před chvílí daly dohromady s Erin Už se těším, až je pošlu dál. Snad se mi povedou správně napsat.
A v té olympijské disciplíně by určitě Ace dostal zlato