SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

Tenhle příběh mám ráda. Hodně ráda. Čtu ho už po několikáté a pokaždé mám znova radost. Děkuju za něj.

vynikající díl

[andoriel]

Už jsem doma ... nebo vlastně ? V noci tam bylo tepleji, než je tady přes den a svítilo pořád

Shano, díky mám radost, když máš radost.

A děkuju posedlíkovi
Bez Tvého plácajícího smajlíka bych nebyla spokojená a hledala bych, kde dělám chybu

[Aiwendill]

sorry, že reagujem až teraz, ale skôr sa nedalo z objektívnych príčin...

kapitola sa mi páčila, ale to som ti už asi písal kedysi dávno v niektorom z mailov...

jak bylo na kypru?

[andoriel]

Děkuju, Aiwe . To je fajn, že reaguješ (snad se taky polepším )
Na Kypru bylo krásně, ale už je to nějak daleko Na 41 stupňů ve stínu mi zbyla jenom matná vzpomínka
Ale abych dlouho nezdržovala - je osmnáctého, bavte se

Zelená planeta
7. Oheň

Wraithská loď se vznášela těsně vedle zeleného mračna. Většina posádky byla podle rozkazu v hibernačních kójích. Zak s několika důstojníky procházeli celé plavidlo od zádě až po příď a pečlivě kontrolovali každou místnost, každou chodbu a každé zákoutí. Hledali sebemenší stopu po veliteli a Andoriel. Cokoli, co by jim napovědělo, s jakým osudem se oba mohli potkat.
.........................................................................................

Probudil mě ranní chlad. Drze se prodral záhyby pláště, mrazil mi kůži a srážel můj dech do bílých obláčků. Ještě se zavřenýma očima jsem sáhla vedle sebe. Žádné teplé tělo, ke kterému bych se mohla přitisknout a spát dál, jsem nenašla. Neochotně jsem zamrkala do matného svítání.
Ace nebyl nikde v dohledu.
Posadila jsem se, přitáhla si plášť blíž k tělu a nervózně vyhlížela do probouzejícího se lesa. Neslyšela jsem žádný podezřelý zvuk, nic, co by mě varovalo. V jednu chvíli byl les kolem skalního převisu tichý a pustý a v další se Wraith skláněl, aby na mě viděl, a kýval, že bych měla vstávat.
„Děkuju za včerejší pohádku,“ usmála jsem se, když jsem se narovnala. Pak jsem zvážněla. Ace a Otagari byli v přátelství i nenávisti svázáni silným poutem. Otagari dlouho váhal se zradou svého velitele a dalo by se říct spolupachatele vraždy královny. Až Aceovy neustálé návraty na Atlantis mezi lidi a zvlášť moje přítomnost ho přesvědčily, že vědec, který mu tolik pomohl, už si žádnou další pomoc nezaslouží.
„Nebýt mě, bylo by všechno jinak,“ povzdechla jsem si pro sebe.
Wraith mě klidně přejel očima. „Nebýt tebe, sedím stále v geniiském vězení. Nebo jsem mrtvý.“
„Nebo taky ne,“ ušklíbla jsem se na něj. „Dříve nebo později by sis poradil sám.“ Bez ohlížení jsem se vydala hustým lesem pokrývajícím úpatí skal. Cítila jsem Aceův pohled v zádech.
Další cesta se proplétala skalami, skákala sem tam přes potok a prodírala se hustým porostem. Pohoří mi připadalo nekonečné. Prodírali jsme se jím dalších deset dní, než jsme se dostali na jeho protilehlý okraj. Za zády jsme stále měli pronásledovatele. Trochu jsem to nechápala. Co na mně bylo tak důležitého, že jsem jim stála za tolik námahy? Proč je neodradila přítomnost jiného muže v mé společnosti? Přemýšlela jsem nad těmito otázkami většinu cesty horami až k jejich konci. S očima sklopenýma pod nohy jsem se propletla trnitým houštím a automaticky sáhla po několika přezrálých plodech, které jsem vyzkoušela už den předtím, a tak jsem věděla, že aspoň na chvíli dokážou zahnat hlad. Pocit prázdného prostoru mě přiměl zvednout hlavu.
Před námi se do nedohledna rozprostírala holá travnatá pláň. Blížil se večer. Stačil mi jeden pohled, otočila jsem se a začala hledat místo na přenocování, i když mělo být ještě asi půl hodiny dostatek světla před stmíváním.
Ace zůstal stát a zamračeně se díval do dálky.
Brzy jsem našla jeskyni. Přepychové místo ke spánku s měkkým pískem, kde dokonce poblíž tekla voda. Vrátila jsem se k Wraithovi a vzala ho za ruku.
Sklopil ke mně vážný pohled.
Nesmyslný strach se do mě zakousl jako hladový vlk. Už dávno jsme zjistili, že telepatie tady nefunguje, ale nepotřebovala jsem ji, abych si dovedla představit, co chce udělat.
„Zůstaň se mnou,“ vypadlo ze mě. Cítila jsem se hloupě. Sklonila jsem hlavu a zadívala se na svá okopaná a špinavá chodidla. Nad nimi se mezi námi houpalo jediné široké stéblo trávy. Wraithská dlaň se mi přitiskla na tvář a přinutila mě znovu vzhlédnout. Rychle jsem zamrkala.
„Potřebuji energii,“ řekl Ace a pořád se na mě díval tím vážným pohledem. „Třeba je odradím od dalšího pronásledování.“
„Nechoď. Ne dneska. Ne teď. Prosím.“ Byla bych pokračovala, ale přerušil mě tím nejrychlejším a nejjednodušším způsobem. Políbil mě. Bylo to tak náhlé a překvapivé, že jsem zmlkla.
„Vrátím se. Našla jsi místo na přenocování? Ukaž mi ho,“ pobídl mě.
Sklonila jsem se a utrhla dlouhé stéblo, které se postavilo mezi nás. Natáčela jsem si ho na prst a pomalu vedla Wraitha k objevené jeskyni. U jejího ústí jsem zůstala stát.
„Mám strach,“ přiznala jsem. „Mám strach, že odejdeš a už tě neuvidím.“
„Vrátím se brzo,“ ujistil mě se sebevědomým úsměvem.
Podívala jsem se na kroužek z trávy na svém prstě. Rozmotala jsem ho a uvázala ho Aceovi na malíček. „Tak dobře,“ nuceně jsem se usmála, „nech si to, abys nezapomněl, kam máš přijít.“
Nadechl se a bylo vidět, že takový pošetilý dar chce odmítnout, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. „Zůstaň tady. Budeš v bezpečí, než se vrátím,“ zamumlal jenom a zmizel v houstnoucí tmě.
Sedla jsem si u vchodu do jeskyně a přitáhla si kolena pod bradu. Přála jsem si být neviditelná. Hrozící nebezpečí jsem cítila téměř hmatatelně. Oči mi mimovolně jezdily z místa na místo a snažily se proniknout nastávající nocí.
Písek u ústí jeskyně se mi zdál měkký a krásně prohřátý odpoledním sluncem. Oči se chvíli namáhaly a pak začaly odmítat těžkou práci s hlídáním okolí. Chtěly odpočívat. Přes moje čím dál slabší protesty se zavíraly. Stočila jsem se do klubíčka a při čekání usnula.

Ace se zastavil na břehu potoka. Ponořil ruce do proudící vody. Potřeboval si před nadcházejícím lovem srovnat myšlenky. Stále se vracely k Andoriel a jejímu náhlému strachu. I on ho cítil jako nepříjemné mrazení v zátylku. Jako upřený pohled skrytého nepřítele. To byl jeden z důvodů, proč se rozhodl pro noční výpravu. Chtěl ukázat té tlupě místních, která si myslela, že před nimi budou jenom utíkat, kdo je tady lovec a kdo kořist.
Vytáhl ruce z vody a promnul si je. Dlaň mu zadrhla o stéblo trávy uvázané na levém malíčku na uzlík. S úsměškem zavrtěl hlavou, ale stéblo nechal tam, kde bylo. Rozhlédl se, určil směr a bez jakéhokoli hluku se začal proplétat lesem směrem k pronásledovatelům. Byli ve větší vzdálenosti, než se původně domníval. Trvalo mu ještě nejméně hodinu, než se dostal poblíž jejich nočního tábora.
Oheň hořel na malé mýtině uprostřed hradby suchého trnitého houští. Ace se k němu dostával jenom velice nesnadno. Pomalu a obezřetně se proplétal mezi trním a snažil se, aby na něm zůstalo co nejméně kousků ze světle modrého pláště. Mezi posledními větvemi skloněnými až k zemi se zadíval na temné siluety spáčů. Oheň dohoříval a v jeho zlatočervených záblescích viděl jenom neforemné šmouhy tmy na místech, kde muži odpočívali.
Zůstal ležet na zemi a čekal, až světlo ještě víc uhasne. Přepočítal spící a zamračil se na jejich počet. Někde v okolí by měli být ještě dva. Jsou na hlídce nebo se odpojili od skupiny a ženou se dál na vlastní pěst? Ani jedno nebylo dobré. Prohlížel okolí, jestli nezahlédne přikrčenou hlídku, ať už spící nebo bdící, ale za celou dobu, co sledoval tábořiště, nezaznamenal ani jediný pohyb.
Co nejtišeji se vysunul na travnaté prostranství. Nechtěl se neopatrně dotknout žádného z ležících těl a nechtěl se dostat na místa stále ještě ozářená ohněm. Zvedl se do dřepu a natáhl ruku nad nejbližší z pevně stažených pokrývek.
Ze rtů se mu ozval ostrý sykot. V pečlivě stočených dekách nebylo po pronásledovatelích ani památky.
Na jeho hlasitý výraz překvapení a zlosti se ozval smích, dusot nohou a vzápětí i praskání ohně, který se rozhořel na okrajích trnitého roští. Plameny rychle přeskakovaly z keře na keř a zavíraly Wraitha ve žhnoucím kruhu. Kamkoli se otočil, všude hučel oheň. V jeho plamenech viděl siluety mužů pobíhat kolem a udržovat požár tak, aby ho zcela obklopoval.
„Zemřeš, cizinče!“ vykřikl jeden z hlasů. „Shoříš a nedozvíš se, co se stalo s tou, kterou jsi tak dlouho chránil. Konečně se k ní dostala naše paní. Tebe čeká smrt a nás odměna.“
Plameny přeskočily na jednu ze stočených pokrývek a pohltily ji vysokým hučícím sloupem zlatého žáru.
Wraith uskočil. Cítil, jak mu šaty na těle doutnají a vlasy se mu kroutí horkem.
Vzplály i další pokrývky a celý křovinatý kruh se proměnil v ohnivé peklo.
Muži kolem zůstali stát. Byli přesvědčení, že z plamenů není úniku. Že už není nikdo, kdo by mohl utéci. Čekali až plameny pohasnou, a pak se postupně otáčeli a mizeli ve tmě. Poslední se rozhlédl po rychle dohořívajícím ohništi a s úšklebkem vykročil k okraji pohoří. Na spálené ploše z cizince neviděl ani ohořelý pahýl. Oheň ho strávil úplně.
Uprostřed stále žhnoucího kruhu se pohnul černý stín. Pomalu a se zjevnou námahou se narovnal, bez váhání přešel po doutnajících uhlících a než poslední z mužů stačil zmizet v lese, vrhnul se na něj.
Ozvalo se jenom tiché vyjeknutí.
Z muže zůstala vysušená mumie, kterou od sebe stín odmrštil až do spáleného kruhu. Nezdržoval se sledováním probíhající regenerace a hned se vydal za dalšími z bývalých pronásledovatelů. Černou wraithskou krev mu rozpaloval vztek a touha po pomstě ji mrazila až ke kostem. Cáry pláště zapečené do spálené kůže mu odpadávaly od těla, jak se pokožka obnovovala a vylučovala poškozené části. Sežehnuté plíce se regenerovaly, znovu se plnily vzduchem a dodávaly kyslík potřebný k pronásledování kořisti.
Ace se hnal po jejich stopách s vidinou další energie. Někde v podvědomí mu blikalo, že na konci jeho pronásledování bude Andoriel, vydaná na pospas neznámé hrozbě jakési „paní“. Čím dříve se vypořádá se všemi, které měl před sebou, tím dříve se bude moci v plné síle pustit do nového boje.

Zbytek mužů pokračoval v cestě společně. Po počáteční euforii ze smrti cizince mezi nimi nastalo ticho. Pohybovali se bezstarostně, ale tiše, a rychle se blížili k místu, kde pohoří končilo, a začínala rozlehlá travnatá pláň.
Stín za nimi přidal do kroku. Trpělivě čekal na možnost nenápadného útoku.
První příležitost se mu naskytla, když se jeden z mužů na pár vteřin opozdil za ostatními. Jeho tělo zbavené energie zůstalo u paty stromu. Wraith se ani nepokoušel ho nějakým způsobem ukrýt. Regenerace pokračovala. Ze zad se mu slupovaly celé kusy spálené kůže a nahrazovala ji nová, bíle se lesknoucí ve svitu zelených hvězd.
Na zaváhání dalšího z mužů nečekal. Dostal se těsně za toho, který uzavíral skupinu přecházející úzkou vymletou brázdu, a tiše ho zbavil energie i života. Pod jeho dlaní muž nevydal žádný zvuk, kromě neslyšného vzdechu. Ostatní si dalšího zmizení ani nevšimli.
Wraithovi se na tváři rozšířil úsměv. Do veselí měl ale ten úsměv stejně daleko jako jeho loď do Mléčné dráhy. Byl to jenom neradostný výraz vítězství nad příliš hloupou kořistí. Zbývalo pět mužů. Pět cílů, i když jeden z nich bude muset žít dost dlouho, aby Wraithovi pověděl, kdo je ta tajemná paní, kde se nalézá a co má v plánu udělat s Andoriel.
Další dva se začali dohadovat nad svými podíly a zaostali za ostatními.
Ace k nim došel tak tiše, že si ho všimli, až když stál těsně u nich. Levačkou chytil jednoho za krk, aby ho křikem neprozradil, a pravačka se mu hladově přisála na druhého. Úsměv mu z tváře nezmizel a děsil jeho oběti až do jejich konce.
Trojice stála opodál a zmateně se rozhlížela v temné noci. Wraith byl krytý za štíhlými stromy, propletenými do sebe navzájem. Ukládal tam obě své poslední oběti. Zaslechl tlumené volání zbývajících mužů a zůstal v podřepu skrytý za skupinkou stromů.
Trojice si vyměnila nejisté pohledy a vydala se na další cestu. Náhlé zmizení jejich druhů je znervóznělo. Nevěděli, co si o něm mají myslet. Vidina odměny od „paní“ je popohnala dál a nutila je zrychlit. Vždyť jedna z možností, kam ostatní zmizeli, byla i ta, že se je snaží obejít a předběhnout. Že by je mohl pronásledovat upálený cizinec, je ani nenapadlo. Takový žár nemohl přežít žádný člověk.
Na wraithském těle už nebyla po ničivém zásahu ohně ani stopa. Ace se ušklíbl. Na této planetě měl zatím potravy nadbytek. Přes všechna nebezpečí, která se mu tady stavěla do cesty, nebo právě pro ně ve spojení s dostatkem stravy, se toto místo dalo nazvat téměř wraithským rájem. S jedinou výjimkou. Stálé hledání vhodného oblečení mu připadalo jako zbytečná ztráta času i energie.
S nechutí si navlékl úzké nohavice a volnou košili z jednoho použitého těla. Druhému stáhl z ramene dlouhý stočený provaz a rozběhl se za zbývající trojicí.
Pospíchající muže nečekaný útok překvapil jak svou silou, tak osobou útočníka. První dojem, že je to jeden z jejich ztracených druhů, se rozplynul stejně rychle jako myšlenka na nějaký odpor. Za pár okamžiků stáli všichni tři připoutaní k širokému kmeni stromu a muž, kterého mnoho dní hnali před sebou, si je zachmuřeně prohlížel.
„Co jsi zač?“ vydechl mladík a pokoušel se nenápadně vykroutit z pout. Marně. Provaz měl důkladně obtočený kolem zápěstí a uzly byly správně umístěné tam, kam jeho prsty nedosáhly. Cizinec nevypadal jako žádný člověk, kterého ve svém životě viděl.
„Není to člověk,“ zachraptěl starší muž vedle. „Je to démon. Zlo, které slétlo ze zelené oblohy, aby nás všechny zničilo.“
Ace se usmál. „Jsem rád, že jste mě poznali. O to snadnější bude naše domluva. Kdo je ta vaše ‚paní‘?“
Muži mlčeli a zírali na Wraitha s neskrývanou nenávistí.
„Nebudu na odpověď čekat moc dlouho,“ zavrčel Wraith. Ani tak žádný z mužů nepromluvil. Wraith v dalším úsměvu odhalil špičaté zuby a pokročil ke staršímu muži stojícímu uprostřed. „Váš čas právě vypršel,“ řekl tiše.
Nocí se vznesl vyděšený křik mladíka, když tělo přivázané těsně vedle něj ztratilo poslední zbytek energie.
„Mluvte,“ pobídl Wraith zbývající dva. „Co má ta vaše ‚paní‘ v plánu se ženou, kterou jsem doprovázel?“
Třetí z mužů se mlčky ušklíbl.
Ace se na něj zadíval, natáhl ruku a dotkl se dlaní hrudi roztřeseného mladíka. Nevšímal si mládencových proseb ani hrozeb, neříkaly nic o tom, co chtěl slyšet, díval se do očí třetímu muži. Viděl, jak bledne, ale stále byl rozhodnutý mlčet. Mladík ztichl, když mu na další křik nezbyla žádné energie. Ace přerušil pomalé krmení předtím, než zemřel. Stále se díval na třetího muže. Ten byl sice bledý a tělem mu probíhal neovladatelný třas, ale vzdorně pozvedl hlavu.
„Nedozvíš se, kdo je naše paní,“ řekl a tvář se mu změnila úšklebkem, kterým se snažil zamaskovat vlastní strach. „A nikdy už nenajdeš tu, kterou jsi chránil,“ dodal se vším pohrdáním a zlobou, kterých byl schopen.
Ace dokončil krmení na mladíkovi. Cítil se tak nabitý energií, jako málokdy v životě. Zadíval se na svoji poslední zkrmenou oběť visící v najednou volných provazových poutech. „To ty jsi je všechny přivedl,“ řekl zamyšleně.
Poslední živý muž sebou trhnul. „Jak to víš?“ zeptal se překvapeně. „Jak víš, že právě on…?“ Zmlknul, když k němu Wraith pohlédl. Přitiskl se zády ke kmeni stromu, zavřel oči a odvrátil hlavu.
Ace se na něj zadíval. Pak se pohledem dotkl provazů, aby se ujistil, že budou muže držet pevně, a zmizel ve tmě.
Pospíchal k jeskyni, kde měla Andoriel čekat na jeho návrat. Věděl, že byl pryč déle, než si oba mysleli, a doufal, že ji najde spící z dlouhého čekání.
Před jeskyní se zarazil. Rozhlédl se, aby si byl jistý, že našel správné místo. Když se přiblížil, uviděl čerstvé stopy v písku a ty ho nenechaly na pochybách. Andoriel tu jistě byla. Otisk její bosé nohy se mísil s dalšími nezřetelnými stopami. Obešel skálu, prozkoumal samotnou jeskyni, ale po Andoriel nenašel žádnou další stopu.
Zastavil se pod stromy u jeskyně a zvedl hlavu k nebi. Jeho zlostný výkřik se vznesl do noci a hluše zanikl.
Usadil se mezi kořeny a zavřel oči. S dalším pátráním může začít za svítání. Měl sice dostatek energie na jakoukoli činnost, ale při nočním pátrání by mohl přehlédnout něco, co mu za denního světla neujde.

Děkuju za komentáře

Na konci prázdnin se to trochu zamotá a cestičky Poslání se rozběhnou do všech stran

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Ty jsi vážně šikovná dívčina. Jen tak dál ...

[andoriel]

Děkuju, cpt-nemo

Ty plácající smajlíky mám čím dál raději

Jop, tak jsem to přečetla. Jako vždy, skvěle napsané a úžasné a nějak mi došly slova. Však určitě víš, jak to myslím. Prostě se mi to hrozně a opravdu moc a moc líbilo. Těším se, co bude dál.

[andoriel]

Děkuju, Darrenko

To jsem ráda, že se Ti to tolik líbí (a taky za plácajícího smajlíka )

Dobré a pekné časti (aj tie ktoré som nestihol okomentovať).
Ešte sa ozvem od PC.

[andoriel]

Děkuju, Puk

Hurá! Další plácající smajlík

Už se těším na maila. Asi se dozvím, proč Tebe bolí hlava, když já chlastám

[Aiwendill]

Zeby preto, lebo vcera mal narodeniny a oslavoval 50. Rokov?

[andoriel]

Určitě ne!
Vždyť jsem mu včera mailem přála k dvacetinám