SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog

[andoriel]

Děkuju, Aiwe
Zatím nevím Právě jsem se vrátila z chalupy odstříhnuté od okolního světa a uklízím zahradní výdobytky. Až to bude, uvařím si velký hrnec kávy a začnu číst. Moooc se těším

[Aiwendill]

Kavu si radsej nevar. Ten pribeh ti aj tak zdvihne krvny tlak. Vzal som si k srdcu tvoju radu a niekoho som ozivil. Ale nebudes z toho nadsena Wraithko...

[andoriel]

Miluju záporné postavy!
A neruš, právě jsem se do toho pustila

[Aiwendill]

A ou...

Utekam sa skryt...

[andoriel]

Jsi kruťas krutej, Aiwe, a doufám, že to náležitě napravíš




P.S. Proč jsi mě nazval Wraithkou?
A

[Aiwendill]

Hh, ja viem, ze som kruty... a bude este horsie...

A ziadna naprava nebude...

A tu wraithku fakt netusis?

[andoriel]

Netuším
Nebude náprava? Ještě si to rozmysli

[Aiwendill]

ad náprava: NEBUDE! Moje posledné slovo!

ad Wraithka: Tak sa pozri na seba a na svoju Wraithofíliu a pochopíš to oslovenie...

Wraithofilie snad. Ale růžolící Ája, kypré tvary a kaštanové vlasy? Ty už jsi nějakou takovou Wraithku viděl?

[Aiwendill]

Epizoda SGA 5x19 Vegas. Ten wraith sa tam tiez dobre zamaskoval... mozno aj andoriel je len zamaskovana...

Puk, co budeš chtít dodat za slovo? Dobrá časť, Andoriel? To bude hezké

Pridám: Veľmi dobrá časť.

Aj ja som si to znova prečítal a Ace by asi mal prestať nasávať (vycuciavať) nachlastaných ľudí (kazí si image ), aj keď o opitej životnej energii som ešte nepočul.

Pochvala bola na začiatku komentu, tak zostáva

[andoriel]

Děkuju, Puk
Opilé životní energii jsem nemohla odolat

A protože ten čas strašně letí a už máme osmnáctého, je tady další kapitolka.
Bavte se

Zelená planeta
3. Voda

Řeku bych asi bez Ace nepoznala. Voda, to byla neprůhledná hmota jasně oranžové barvy. O korytu se taky nedalo moc mluvit. Hmota se nějak pohybovala mezi obrovskými kmeny stromů. Posunovala se všechna jedním směrem, ale každou chvíli si nějaký pramínek vybral jinou cestu, odbočil a bylo mu úplně jedno, že teče do kopce.
Ace se zastavil dost daleko a mračil se na oranžový proud. Obešla jsem ho, udělala ještě pár kroků a zastavila se taky. Jeden pramínek se oddělil a zamířil přímo k nám. Když se přiblížil, klekla jsem si na koleno a sklonila hlavu, abych na něj dobře viděla.
Nebyla to voda.
Posbírané věci mi vypadly z ruky. Natáhla jsem prst k oranžové hmotě. Kousek z okraje se kymácivě přesunul na nabídnutou ruku. Vstala jsem a přiblížila si konec prstu k očím.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem slušně. „Co jsi zač?“
Kousek oranžové hmoty byl brouk se zvláštně prolamovanými lesklými krovkami zářícími oranžovou barvou. Zdálo se, že si mě prohlíží stejně pozorně, jako já jeho. Uslyšela jsem jemné písknutí.
„Tak dobře,“ usmála jsem se. „Já jsem Andoriel.“ Ukázala jsem na sebe.
„Pííísk,“ zavřeštěl brouk.
„Těší mě, pane Písk,“ zkusila jsem. Brouk se zavrtěl. Nevypadalo to jako souhlas. „Omlouvám se, slečno,“ opravila jsem se hned. Tentokrát byla reakce příznivá. Broučí slečna zvedla hlavu a zamávala tykadly.
Ace došel ke mně a prohlížel si podivný hmyz.
Slečna Písk si ho všimla, a kdyby měla řasy, asi by s nimi zamrkala. Natočila se směrem k němu a předními nožkami si začala čistit tvářičku.
„Pozdrav!“ sykla jsem na Wraitha. Z jeho pohledu bylo jasné, co si o mně myslí, ale přece jenom něco zahučel. Rozpačité písknutí od broučka s oranžovými krovkami mě málem rozesmálo.
„Slečno Písk,“ zkusila jsem trochu složitější komunikaci, „hledáme řeku nebo nějakou jinou vodu. Víte tady poblíž o nějaké?“ Brouček na mém prstě se znovu zavrtěl. Pomalu jsem se sklonila a dotkla se prstem země tak, aby slečna Písk mohla pohodlně seskočit. Oranžový pramínek se vlil zpátky do řeky. Slečna Písk se mi ztratila z očí. Smutně jsem si povzdechla a ohlédla se po Wraithovi. Obličej mu ztuhl potlačovanou zlobou. Nechápavě jsem se na něj zadívala. Mračil se na mě a za jeho čelem jsem mohla sledovat boj, zda promluvit nebo mě stihnout trestem ticha. Než se rozhodl, jestli mi sdělí důvod svého rozhořčení, překvapeně se zadíval někam na zem za mnou. Otočila jsem se zpátky k oranžové řece.
V proudu kymácejících se krovek se rozevírala mezera. Začínala u našich nohou a táhla se jako most na druhou stranu. Sklopila jsem oči k ruce spuštěné podél těla, do které mi začalo něco jemně narážet. Balík posbíraných věcí mi poskakoval u prstů a snažil se upoutat moji pozornost. Vzala jsem ho a pomalu nadzvedla. Poslední z brouků se pustil záhybu pláště a s napůl roztaženými křídly zapadl do houfu svých druhů. Pochopila jsem to jako pokyn k další cestě. Udělala jsem tři kroky a ohlédla se. Ace šel za mnou a ještě pořád jsem z něj cítila zlost. Nechápala jsem, co jsem provedla, ale dotazy jsem odložila na příhodnější dobu. Nechtělo se mi zbytečně dlouho postávat v přerušeném proudu neznámého hmyzu.
Prošli jsme vzniklou mezerou. Hned za námi se zase zavírala a brouci pokračovali ve své pouti. Jenom malý oranžový pramínek vybíhal z hlavního toku a vedl nás dál mezi čím dál větší stromy.
Zaklonila jsem hlavu a podívala se nahoru. Nebe nebylo vidět přes husté větve plné modrého listí. S každým dalším krokem se prohlubovalo šero. Neměla jsem ani tušení, jak dlouho na této planetě trvá den. Noc mi připadala nekonečná, ale kdybych ji prospala, možná by se zkrátila.
Při takových úvahách jsem šla podél hmyzího ukazatele a oči jsem už zase klopila pod nohy. Do mého přemítání se začal ozývat nový zvuk. Šustění nebo šumění hlasitější s každým krokem.
Brouci se zastavili u paty jednoho stromu a první z nich vystoupil z řady. Nastavila jsem prst a zvedla si slečnu Písk k obličeji. Točila se, poskakovala a nakláněla ve složitém tanci. Pořád přitom naznačovala směr, kterým jsme se měli vydat dál.
„Děkujeme,“ řekla jsem tak nahlas, aby mě přes vytrvalý hluk před námi slyšela. Zastavila se, zvedla několik nožek v různých úhlech a sklonila hlavičku. I já se lehce uklonila a chtěla jsem si kleknout, abych ji položila zpátky na zem, ale slečna Písk roztáhla krovky, zatřepala průhlednými tmavomodrými křídly a rozletěla se zpátky k hlavnímu proudu brouků. Až tehdy jsem si všimla, že oranžový pramínek u mých nohou už je dávno pryč.
Ace ještě pořád mlčel, ale zlost pomalu nahrazovala zvědavost. Jako první vykročil naznačeným směrem a rozhlížel se na všechny strany.
Šla jsem za ním, také se rozhlížela a stále častěji zvedala hlavu vzhůru. Hukot sílil a tma se prohlubovala. Listí a větve někde nekonečně vysoko nad našimi hlavami tvořily několik vrstev nepropustné střechy. Porost byl nahoře tak hustý, že se pod ním začala srážet pára do stále tmavších mraků.
Ušli jsme asi půl kilometru, když na nás dopadly první dešťové kapky. Čím dále jsme šli téměř neznatelným svahem dolů, tím víc pršelo. Mračna pod korunami stromů nám plakala na hlavy, na ramena, jejich slzy nám čvachtaly pod nohama. Hustý modrý porost mechu byl tak přesycený vodou, že se houpal při každém kroku. Váhavě jsem se zastavila. Nechtěla jsem skončit v bažině. Zavolala jsem, ale Ace mě neslyšel. Hukot, ať už přicházel odkudkoli, byl příliš silný. Nezbývalo mi nic jiného, než jít opatrně dál. Mech nové a silnější přívaly vody shora nedokázal vstřebat. Ustupoval a po obnaženém kamení tekly potůčky vody. S každým dalším krokem déšť mohutněl. Ace pár metrů přede mnou se mi začal ztrácet z dohledu. Znovu jsem zavolala a pro jistotu připojila i myšlenku. Nebyla jsem si jistá, jestli tady naše telepatie funguje, ale zkoušela jsem všechno. Nechtěla jsem se ztratit.
Nebylo jisté, jestli něco zachytil. V každém případě se otočil a čekal, až se k němu přebrodím. Jinak jsem chůzi po zatopené zemi už nazvat nedokázala. Cesta vpřed by si zasloužila spíš člun než chodidla.
Z hustých černých mraků se valila potopa světa.
Oba dva jsme skláněli hlavy a lapali po dechu. Vody kolem bylo příliš. Vzpomněla jsem si, jak jsem prvním krůpějím deště nastavovala tvář a otvírala ústa, abych se dosyta napila. Tehdy jsem si přála vodu. Hodně vody. Moje přání bylo vyslyšeno. Kdybych se pomalu netopila, musela bych se začít smát. Takto jsem jenom natáhla ruku, sevřela Wraithovy prsty a šli jsme dál.
Vody bylo brzy po kolena. Vak v mé ruce ztěžknul. Voda se pořád lila z mraků nad námi a podrážela nám nohy, jak se valila kolem. Říkala jsem si, proč jsme se vlastně nevrátili. Ten hukot, ke kterému jsme tak dlouho směřovali, jsme teď měli nad hlavou. Déšť už víc než co jiného připomínal vodopád na rozvodněné řece.
Ace mě popotáhl za ruku, aby mě přiměl k rychlejší chůzi. Vlekl mě někam kupředu a stále zrychloval. Klopýtala jsem, každou chvíli mi podjela noha na kluzkých kamenech, oči jsem zavřela ve chvíli, kdy jsem se před dávnými několika minutami pevně chytila Wraitha, a sotva jsem dýchala široce otevřenými ústy.

Přes zavřená víčka mi začalo pronikat světlo. Ještě dva kroky a narazila jsem do Ace. Zamrkala jsem. Les skončil. Kmeny zůstaly kdesi za námi, mezi náhle prořídlým modrým listím unikaly malé bílé obláčky odtržené z černých mračen lesa a rozplývaly se do ztracena. Déšť se změnil v drobné spršky. Před námi se otevřel pohled do dalekého kraje.
Stáli jsme na okraji srázu. Padal dolů jenom několik málo metrů, ale táhl se na obě strany až do nedohledna. Pod srázem se rozprostírala jasně modrá pláň protkaná zelenými stužkami unikající vody. Některé se klikatě vyhýbaly jedna druhé a utíkaly do neznáma samy, jiné se slévaly a tvořily větší i menší řeky. Voda se skrývala i v modři. To, co z výšky na první pohled vypadalo jako trsy trávy a mech, byly ve skutečnosti vodní rostliny uchycené na mělčinách mezi hlubšími zelenými potůčky.
Shrnula jsem si mokré vlasy z obličeje a obrátila se k Wraithovi. Užasle jsem si ho prohlížela. Tmavý plášť, který sebral muži s mečem, změnil pod přívaly vody barvu. Už nebyl temný, ale krásně světle modrý. Připomněl mi letní nebe na Zemi. Zvedla jsem ruku a přejela po modrém rameni. Bylo mokré jako všechno okolo a já jsem nedokázala od té barvy odtrhnout ani oči ani dlaň. Modrá se přede mnou začala míhat a točit stále rychleji. Snažila jsem se zachytit, ale na svět kolem padla tma.

..........................................................................................

Ace v poslední chvíli chytil Andoriel, než bezvládně přepadla přes hranu srázu. Sotva zaznamenal, že jí z prstů vyklouzl uzlík svázaných věcí, které se rozhodla vzít s sebou. Těch pár kousků oblečení k ničemu nepotřeboval. Všechny zbraně měl schované za jedním z opasků kolem svého nového pláště.
Stál nad srázem, voda mu sahala do poloviny lýtek a v náručí svíral Andoriel. Nebylo kam ji uložit. Všude bylo moc vody. Pevněji ji chytil jednou rukou a druhou jí zkontroloval tep. Byl sotva znatelný. Zadíval se jí do tváře, ohlédl se po neustálém přívalu deště za zády a nakonec začal očima zkoumat prudké břehy srázu. Zamračil se na všudypřítomnou vodní hladinu, přehodil si Ájino bezvládné tělo přes rameno a vydal se po hraně, ze které padal neustálý vodní příval.
Postup nebyl tak rychlý, jak se domníval. Voda mu podrážela nohy, kameny byly kluzké a někdy se daleko do jeho cesty zařízla hluboká propast sahající až prvním stromům. Nečekané okliky prodlužovaly Aceovu pouť ke konci deštivého lesa. Zpočátku doufal, že se za něj dostane do večera, ale den přecházel ze zářivě zelené do stále tmavších tónů, a konec lesa a hlavně konec vody nebyl nikde v dohledu. Tmavě oranžové slunce zmizelo za vodní plání a přestalo Wraithovi posílat do očí lesklá prasátka. Příjemný soumrak trval skoro hodinu, ale paní noc už začala svoje temná chapadla vytahovat zpod stromů až na modrozelenou pláň.
Ace podruhé za sebou klopýtl a tiše zaskřípal zuby. Ostrá hrana kamene mu sjela po nártu a otevřela další klikatou krvácející ránu. Stačila chvilka, aby se zase pod wraithskou regenerační schopností zavřela, ale začínalo to být únavné.
Posunul si Andoriel do lepší pozice na rameni a zamračil se, když mu ruka sjela po její chladnoucí kůži. Netroufl si odhadnout, jak dlouho ještě vydrží. Její stav se stále zhoršoval.
V houstnoucím šeru narazil na první suché místo v této divné krajině. Skálu s plochým vrcholem vyčnívajícím z vody, kam mohl Andoriel položit, aniž by se bál, že ji v dalším okamžiku voda celou zalije.
Vytáhl se nahoru, odložil Andoriel a svalil se vedle ní na záda. Odpočíval a čekal, až se mu obnoví rozmáčená kůže.
Slabý vzdech vedle něj ho přiměl zvednout hlavu.
Andoriel vyrazil na čele pot. Neprobudila se, ale každou chvíli trhla hlavou a tvář měla staženou bolestí. Ruce zatínala v pěst a paty si odírala o kámen.
Wraith ji znepokojeně sledoval. Pro její stav neměl vysvětlení a neměl ani žádnou technologii, kterou by zjistil, co se s ní děje.
Další bolestivá křeč jí prohnula záda do luku.
Chytil ji a přitiskl k sobě. Hlavou se mu honilo, že poté, co ho dokázala zachránit z téměř beznadějné situace minulé noci, jí teď nedokáže pomoci, protože neví jak.
Křeč povolila a Andoriel mu obtočila ruce kolem krku. Prsty mu zapletla do vlasů, čelo si opřela o jeho rameno a rychle ale povrchně dýchala ústy.
Položil ji zpátky na kámen. Oči měla stále zavřené a rty jí začaly praskat horečkou. Přejel jí po nich prstem a zamračil se na kapky krve, které mu na něm ulpěly. Druhou rukou sáhl po Ájiných dlaních stále ještě schovaných v jeho vlasech, ale zarazil se. Až v té chvíli ho napadlo to nejjednodušší řešení celého problému. Tenká látka haleny, kterou na sebe v noci Andoriel navlékla, pod jeho prsty povolila bez větších protestů. Na okamžik zavřel oči, aby se soustředil, pak přitiskl na Andoriel dlaň a předal jí část energie získanou z pětice mužů, kteří ho chtěli v noci ukřižovat.
Jindy ho to lapání po dechu a křik, který nedokázala ovládnout, rozčilovaly, ale tentokrát je poslouchal s potěšením. Znamenalo to, že jeho dotyk funguje. Energii pouštěl pomalu, aby se jí stačila rozlévat do celého těla. Odtrhl dlaň a zkontroloval, že se malá jizva v horní části její hrudní kosti ihned zacelila. Zadíval se Anoriel do tváře. Setkal se s jejím trochu unaveným pohledem a úsměvem. Povolila svůj stisk, přejela mu dlaněmi po ramenou a pak nechala ruce klesnout podél těla. Pokusila se posadit se, ale byla ještě moc slabá. Zůstala ležet, znovu zvedla ruku a dotkla se Wraithovy tváře.

....................................................................

„Děkuju,“ zachraptěla jsem. Nevěděla jsem, co se se mnou téměř celý den dělo. Poslední vzpomínka byla na spoustu vody, která se valila všude kolem nás i na nás. Pak padla tma ozářená jenom ostrými blesky bolesti. Až ten poslední pocit jsem poznala a přijala ho jako záchranu. Energie z wraithské dlaně měla svá nezaměnitelná specifika a jako jediná mě nutila křičet bolestí.
Ace se nade mnou skláněl a v houstnoucí tmě noci zkoumal očima můj obličej. Natáhl ruku a krátce mi ji položil na stehno. Spokojeně si pro sebe kývl. Zmizel mi z dohledu a jenom sluchem jsem poznala, že se vedle mě uložil na záda. Tichý povzdech značil přípravu k odpočinku.
Začala jsem vnímat i další podněty. Šum nedalekého deště, vodu tekoucí všude kolem, začínající přísvit hvězd za zeleným nebeským závojem, vlhkost vzduchu a také stopy po neznámé omamné látce, která se do mě dostala z Wraitha. Ta látka mě nutila do smíchu. Chtěla, abych vstala, běhala kolem a mávala rukama nad hlavou. Znovu jsem se pokusila posadit. Přizvedla jsem se na loktech, přetočila se na bok a zašátrala rukou kolem sebe ve snaze zastavit náhlou motolici. Něčí ruce mě chytily, položily mě a už mě nepustily. Jedna mě objímala v pase a druhá mě hladila ve vlasech. Pod tváří jsem ucítila pomalý tlukot srdce. Přitiskla jsem se k tomu místu a nechala spánek, aby mě odnesl do říše zapomenutých snů.

Jako vždy děkuji za všechny komentáře.
Ke konci měsíce se A+A dostanou Na Rozhraní. Co tam najdou, to se teprve uvidí

Slečna Písk si ho všimla, a kdyby měla řasy, asi by s nimi zamrkala.

A už máme aj podguráženú Andoriel. O chvíľu sa stretnú na protialkoholickom liečení.

Dobre sa to číta. Je to zaujímavé a miestami aj vtipné.

[andoriel]

Díky, Puk

Mám radost, že se Ti to líbí.
Je to paráda, když je díky pár ožralům taková sranda To mi připomnělo zážitek z dnešního rána cestou do práce. Veselí chlapci vrávorali po chodníku, jeden z nich dal ruce na zem a po čtyřech mu to šlo mnohem snáze

děkuju